Věc C‑168/18
Pensions-Sicherungs-Verein VVaG
v.
Günther Bauer
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud, Německo)]
Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 19. prosince 2019
„Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Ochrana zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele – Směrnice 2008/94/ES – Článek 8 – Doplňkové systémy sociálního zabezpečení – Ochrana nároků na dávky ve stáří – Minimální zaručená míra ochrany – Povinnost bývalého zaměstnavatele vyrovnat snížení zaměstnaneckého důchodu – Externí subjekt sociálního zabezpečení – Přímý účinek“
1. Sociální politika – Sbližování právních předpisů – Ochrana zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele – Směrnice 2008/94 – Doplňkové zaměstnanecké systémy sociálního zabezpečení – Povinnost dotyčného členského státu přijmout nezbytná opatření k ochraně zájmů zaměstnanců – Oblast působnosti
(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94, článek 8)
(viz body 35, 36, výrok 1)
2. Sociální politika – Sbližování právních předpisů – Ochrana zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele – Směrnice 2008/94 – Doplňkové zaměstnanecké systémy sociálního zabezpečení – Ochrana nároků na dávky ve stáří – Minimální zaručená míra ochrany – Snížení zaměstnaneckých důchodových dávek – Náhrada odpovídající alespoň 50 % hodnoty nároků nabytých bývalým zaměstnancem – Náhrada, která musí respektovat hranici rizika chudoby
(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94, článek 8)
(viz body 38–46, výrok 2)
3. Sociální politika – Sbližování právních předpisů – Ochrana zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele – Směrnice 2008/94 – Doplňkové zaměstnanecké systémy sociálního zabezpečení – Ochrana nároků na dávky ve stáří – Externí subjekt sociálního zabezpečení – Možnost zaměstnance dovolávat se vůči takovému subjektu článku 8 uvedené směrnice, který má přímý účinek – Podmínky
(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94, článek 8)
(viz body 48–54, 57, výrok 3)
Shrnutí
Členský stát je povinen zaručit bývalému zaměstnanci v případě snížení výše zaměstnaneckých důchodových dávek v důsledku platební neschopnosti jeho zaměstnavatele alespoň polovinu těchto dávek nebo v případě, že jsou vzniklé ztráty nižší než polovina uvedených dávek, aby toto snížení nemělo za následek, že tento bývalý zaměstnanec bude muset žít pod hranicí rizika chudoby.
V rozsudku Pensions-Sicherungs-Verein (C‑168/18), který byl vydán dne 19. prosince 2019, Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/94 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele(1) a rozhodl, že snížení výše zaměstnaneckých důchodových dávek vyplácených bývalému zaměstnanci z důvodu platební neschopnosti jeho bývalého zaměstnavatele je považováno za zjevně nepřiměřené, pokud tento bývalý zaměstnanec již žije nebo by musel žít z důvodu tohoto snížení pod hranicí rizika chudoby. Podle Soudního dvora tomu není jinak, pokud dotčená osoba pobírá alespoň polovinu částky dávek, která vyplývá z jeho nabytých nároků.
Ve věci projednávané před předkládajícím soudem německý státní příslušník pobíral od prosince roku 2000 zaměstnanecký důchod, který zahrnoval měsíční příplatek k důchodu a každoroční vánoční bonus, které poskytoval přímo bývalý zaměstnavatel, jakož i důchod vyplácený německou penzijní pojišťovnou na základě odvodů tohoto bývalého zaměstnavatele. Z důvodu hospodářských obtíží, do kterých se uvedená penzijní pojišťovna dostala v roce 2003, byla výše poskytovaných dávek se souhlasem Spolkového úřadu pro dohled nad finančními službami snížena. Bývalý zaměstnavatel toto snížení vyrovnával až do roku 2012, kdy proti němu bylo zahájeno insolvenční řízení. Od tohoto data již bývalý zaměstnanec nepobírá kompenzaci za snížení, jelikož subjekt soukromého práva určený Německem jako záruční subjekt chránící proti riziku platební neschopnosti zaměstnavatelů v oblasti zaměstnaneckého důchodového pojištění převzal úhradu pouze měsíčního příplatku k důchodu a každoročního vánočního bonusu bez kompenzace za snížení.
Soudní dvůr nejprve zkoumal, zda jsou splněny hmotněprávní podmínky uvedené v článku 8 směrnice 2008/94, a odpověděl kladně, jelikož se jedná o bývalého zaměstnance, jehož bývalý zaměstnavatel se dostal do platební neschopnosti, a jelikož ke dni vzniku jeho platební neschopnosti a v jejím důsledku byly porušeny nabyté nároky na dávky ve stáří. Na základě toho dospěl Soudní dvůr k závěru, že se článek 8 směrnice 2008/94 vztahuje na takovou situaci, jako je situace dotčená v projednávané věci.
Pokud jde dále o okolnosti, za kterých je třeba mít za to, že snížení výše zaměstnaneckých důchodových dávek je zjevně nepřiměřené, což vede k povinnosti členských států zajistit určitou ochranu, Soudní dvůr připomněl, že členské státy mají v rámci provedení článku 8 směrnice 2008/94 široký prostor pro uvážení a jsou povinny zajistit pouze minimální ochranu vyžadovanou tímto ustanovením. Připomněl rovněž, že bývalý zaměstnanec musí v případě platební neschopnosti svého zaměstnavatele získat alespoň polovinu dávek ve stáří vyplývajících z jeho nabytých nároků, což však nevylučuje, že i v případě zajištění této minimální záruky lze za určitých okolností považovat vzniklé ztráty za zjevně nepřiměřené. V tomto ohledu Soudní dvůr upřesnil, že snížení dávek ve stáří musí být považováno za zjevně nepřiměřené, pokud je vážně dotčena schopnost dotčené osoby pokrýt své potřeby. Tak by tomu bylo v případě bývalého zaměstnance, který již žije nebo by musel žít z důvodu tohoto snížení pod hranicí rizika chudoby stanovené Eurostatem pro dotyčný členský stát, takže příslušný členský stát je povinen zaručit náhradu, která, aniž nutně pokryje všechny utrpěné ztráty, bude s to napravit jejich zjevně nepřiměřenou povahu.
Nakonec Soudní dvůr konstatoval, že vzhledem k tomu, že uvedený článek 8 ukládá členským státům povinnost zajistit minimální ochranu bývalému zaměstnanci, jehož zaměstnanecké důchodové dávky byly zjevně nepřiměřeně sníženy, obsahuje jasnou, přesnou a bezpodmínečnou povinnost členských států, jíž mají být přiznána práva jednotlivcům. Tohoto ustanovení se lze tedy dovolávat vůči subjektu soukromého práva určenému daným státem jako záruční subjekt proti riziku platební neschopnosti zaměstnavatelů v oblasti zaměstnaneckého důchodového pojištění, pokud tento subjekt lze s ohledem na úkoly, které mu byly svěřeny, a na podmínky, za kterých je vykonává, postavit na roveň státu, za předpokladu, že povinnost ručení, která je mu uložena, se skutečně vztahuje na typy dávek ve stáří, pro které je požadována minimální ochrana stanovená v tomto ustanovení.