ROZSUDEK SOUDU (prvního senátu)
21. dubna 2004 (1)

„Rozvedená manželka bývalého mezitím zemřelého člena orgánu Společenství – Výživné – Ústní dohoda mezi bývalými manželi – Právo použitelné na podmínky formy dohody a přípustnost způsobů dokazování její existence (článek 27 přílohy VIII služebního řádu úředníků Evropských společenství)”

Ve věci T-172/01,

M., s bydlištěm v Aténách (Řecko), zastoupená G. Vandersandenem a H. Tagarasem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Soudnímu dvoru Evropských společenství, zastoupenému M. Schaussem, jako zmocněncem, ve spolupráci s T. Papazissim, advokátem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalovanému,

jejímž předmětem je žaloba na neplatnost zamítnutí poskytnutí pozůstalostního důchodu žalobkyni po jejím bývalém manželovi,

SOUD PRVNÍHO STUPNĚ
EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (první senát),

ve složení A. W. H. Meij, předseda, N. J. Forwood a H. Legal, soudci,

vedoucí soudní kanceláře : I. Natsinas, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 14. května 2003,

vydává tento

Rozsudek

Právní rámec sporu

1

Článek 15 odst. 7 nařízení Rady č. 422/67/EHS a č. 5/67/EURATOM ze dne 25. července 1967 o platových poměrech předsedy a členů Komise a předsedy, soudců, generálních advokátů a vedoucího kanceláře Soudního dvora (Úř. věst. 1967, 187, s. 1), ve znění zejména čl. 2 odst. 3 nařízení Rady (EURATOM, ESUO, EHS) č. 1416/81 ze dne 19. května 1981 (Úř. věst. L 142, s. 1) (dále jen „platové poměry“), stanoví finanční nároky právních nástupců výše uvedených členů orgánů Společenství obdobně podle článků 22, 27 a 28 přílohy VIII služebního řádu úředníků Evropských společenství (dále jen „řád“).

2

Podle článku 27 přílohy VIII řádu:

„Rozvedená manželka úředníka nebo bývalého úředníka má při jeho úmrtí nárok na pozůstalostní důchod vymezený v této kapitole, pokud odůvodní jí přináležející nárok na výživné, které hradil tento úředník, stanovené buď soudním rozhodnutím nebo dohodou mezi bývalými manželi.

Pozůstalostní důchod však nemůže přesáhnout výživné, které bylo vypláceno v okamžiku úmrtí jejího bývalého manžela, přičemž tento důchod bude upraven podle postupů uvedených v článku 82 řádu.

[...]“ (neoficiální překlad).  

Skutečnosti předcházející sporu

3

Žalobkyně uzavřela v roce 1981 manželství s p. M., který vykonával funkce soudce u Soudního dvora od roku 1983 do roku 1997. Jejich manželství bylo ukončeno rozvodem prohlášeným dne 26. února 1997 v prvním stupni a následně konečným rozsudkem vydaným dne 14. července 1998. Církevní potvrzení o rozvodu, které představuje v Řecku nezbytnou náležitost v případě církevního manželství, bylo vydáno dne 4. března 1999.

4

Faxem ze dne 15. března 1999 p. M. zaslal personálnímu oddělení Soudního dvora úřední osvědčení o rozvodu.

5

Podle sdělení ze dne 2. června 1999 adresovaného vedoucím personálního oddělení Soudního dvora vedoucímu finančního oddělení orgánu, nazvaného „Starobní důchod soudce [M.]“:

„Soudce [M.] nás právě informoval o tom, že [je] rozveden [počínaje] dnem 26. února 1997. Církevní rozvod byl prohlášen dne 4. března 1999.

Mimoto nám potvrdil prostřednictvím pí [K.], že jeho bývalé manželce není vypláceno žádné výživné.“

6

Podle vlastnoruční závěti sepsané dne 22. září 1999 p. M. učinil univerzálním dědicem svého majetku svého bratra. Potvrzení vystavené tajemníkem Monomeles Protodikeio (soud prvního stupně rozhodující samosoudcem) v Aténách (Řecko) dne 31. srpna 2000 osvědčuje, že bratr zemřelého je jeho jediným závětním dědicem pro všechen majetek spadající do dědictví.

7

Pan M. zemřel dne 23. března 2000.

8

Jako rozvedená manželka bývalého člena orgánu Společenství pí M. požádala správu Soudního dvora dopisem ze dne 18. července 2000 o poskytnutí pozůstalostního důchodu z důvodu úmrtí p. M. V tomto dopise se žalobkyně dovolávala dohody mezi ní a p. M, „týkající se výplaty výživného, kterou [její] manžel začal plnit ještě před prohlášením rozvodu“.

9

Dopisem ze dne 5. října 2000 správa Soudního dvora žalobkyni odpověděla, že může mít nárok na pozůstalostní důchod, upravený článkem 15 platových poměrů, pokud doloží ke dni úmrtí svého bývalého manžela jí přináležející nárok na výživné, které hradil její bývalý manžel, stanovené buď soudním rozhodnutím nebo dohodou mezi ní a zemřelým p. M.

10

Paní M. odpověděla dopisem ze dne 8. listopadu 2000, že p. M. jí sám navrhl výživné v měsíční výši 200 000 belgických franků (BEF) (4 957,87 eur), které přijala.

11

Podle žalobkyně byla v tomto smyslu na jaře roku 1999 uzavřena ústně dohoda mezi p. a pí M. při setkání organizovaném mezi bývalými manželi v Aténách, jemuž byl přítomen p. O.

12

Na podporu svých tvrzení pí M. přiložila ke svému dopisu ze dne 8. listopadu 2000 dvě místopřísežná prohlášení učiněná p. O. a p. P. před notářem dne 6. a 7. listopadu 2000.

13

Ve svém prohlášení p. O. tvrdí, že několik týdnů po konečném prohlášení rozvodu byl přítomen schůzce mezi bývalými manželi, v průběhu které pí M. akceptovala, aby jí p. M. vyplácel výživné 200 000 BEF měsíčně.

14

Ve svém prohlášení p. P. uvedl, že byl nejméně jednou osobně přítomen předání peněžní částky třetí osobou pí M. od p. M., o níž mu pí M. sdělila, že šlo o výplatu výživného.

15

Sdělením ze dne 5. března 2001 finanční kontrolor Soudního dvora požádal personálního a finančního ředitele Soudního dvora o objasnění skutečností, které mohly odůvodnit výplatu pozůstalostního důchodu pí M. Odkázal na výše uvedené sdělení vedoucího personálního oddělení Soudního dvora ze dne 2. června 1999. Finanční kontrolor si zejména kladl otázku případné existence bankovních dokladů, které by mohly prokázat pohyb prostředků, odpovídajících výplatě uváděného výživného.

16

V důsledku konkludentního zamítnutí její žádosti o pozůstalostní důchod podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí stížnost datovanou 23. března 2001.

17

Tato stížnost byla zamítnuta rozhodnutím výboru Soudního dvora pověřeného stížnostmi ze dne 29. května 2001 z důvodu, že pí M. dostatečně neprokázala jí přináležející nárok na výživné, které hradil její bývalý manžel, stanovené buď rozsudkem nebo dohodou. Jednak v tomto rozhodnutí výbor uvedl, že dvě předložená notářská prohlášení nebyla podpořena žádným písemným dokladem, vztahujícím se k existenci uváděné dohody, k výši výživného, které se měla tato dohoda týkat, nebo k jejímu provádění, ani žádnou jinou skutečností. Dále v něm bylo připomenuto, že p. M. krátce po prohlášení církevního rozvodu dne 4. března 1999 oznámil personálnímu oddělení Soudního dvora, že „jeho bývalé manželce není vypláceno žádné výživné“ a že toto prohlášení nebylo následně odvoláno. Výbor pověřený stížnostmi z toho vyvodil, že pí M. nesplňovala podmínku článku 27 přílohy VIII řádu pro to, aby mohla mít nárok na pozůstalostní důchod.

18

Paní M. podala proti tomuto zamítavému rozhodnutí projednávanou žalobu na neplatnost došlou kanceláři dne 26. července 2001.

Řízení před Soudem

19

Vzhledem k překážce na straně předsedy prvního senátu B. Vesterdorfa byl rozhodnutím předsedy Soudu ze dne 21. září 2001 určen soudce A. W. H. Meij, aby uvedeného soudce nahradil.

20

Žalovaný podal svou žalobní odpověď dne 11. října 2001.

21

Dopisem ze dne 18. prosince 2001 bratr p. M. z vlastní iniciativy doručil žalovanému soubor dokumentů, o nichž měl za to, že mohou přispět k prokázání pravdy.

22

Žalovaný předložil Soudu v příloze své dupliky předložené dne 16. ledna 2002 určité doklady, které mu byly doručeny bratrem p. M. V tomto dokumentu žalovaný mimoto navrhl Soudu předvolat p. T. jako svědka.

23

Po ukončení písemné části řízení žalobkyně předložila dopisem ze dne 15. února 2002 dvě nová notářská prohlášení vyhotovená dne 6. a 7. února 2002, týkající se zejména průběhu řízení o rozvodu mezi bývalými manželi M., tvrzeného souhlasu p. M. s výplatou výživného své bývalé manželce a podmínek, za kterých bylo toto výživné vypláceno.

24

Vzhledem k překážce na straně soudce Moury Ramose z důvodu skončení jeho funkce soudce Soudu předseda Soudu určil soudce N. J. Forwooda pro doplnění soudního kolegia podle čl. 32 odst. 3 jednacího řádu Soudu.

25

Na základě zprávy soudce zpravodaje Soud (první senát) rozhodl zahájit ústní část řízení a s výhradou vyjádření účastníků řízení vyslechnout p. O. a T. jako svědky.

26

Dopisem ze dne 11. března 2003 Soud vyzval účastníky řízení k předložení jejich vyjádření k tomuto provádění dokazování ve lhůtě patnácti dnů.

27

Dopisem ze dne 24. března 2003 žalobkyně zdůraznila, že výslech p. O. má zásadní význam, a že pokud jde o výslech p. T, ponechává jej na zvážení Soudu.

28

Usnesením ze dne 3. dubna 2003 Soud (první senát) rozhodl o výslechu p. O. a T. jako svědků k případné dohodě uzavřené bývalými manželi M., která měla podle žalobkyně stanovit výživné, které hradil p. M. ve prospěch pí M., a také k zachování platnosti tohoto výživného až do úmrtí p. M.

29

V průběhu výslechu na neveřejném zasedání, které se konalo dne 14. května 2003 před jednáním k přednesu řečí téhož dne, byli p. O. a T. vyslechnuti jako svědci za podmínek stanovených články 65 až 76 jednacího řádu.

30

V průběhu jednání k přednesu řečí, které se rovněž konalo formou neveřejného zasedání, byly vyslechnuty řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Soudu.

31

Na konci tohoto jednání Soud rozhodl o odložení ukončení jeho ústní části za účelem určení, zda má k dispozici všechny nezbytné skutečnosti pro rozhodnutí, nebo zda se naopak jeví jako nezbytné učinit jiné provádění dokazování nebo organizační procesní opatření.

32

S konečnou platností měl Soud věc za dostatečně objasněnou na základě přezkumu spisu, argumentací účastníků řízení a svědectví provedených v průběhu výslechu ze dne 14. května 2003. Zvláště měl za to, že pro prokázání pravdy není nezbytný výslech dalších svědků vzhledem k tomu, že v tomto smyslu dvěma účastníky řízení předložené návrhy neodkazovaly na skutkové okolnosti, které by mohly ovlivnit jeho posouzení relevantních okolností spisu.

33

V důsledku toho předseda prvního senátu ukončil ústní část řízení a předal věc k poradě rozhodnutím ze dne 23. října 2003.

Návrhy účastníků řízení

34

Žalobkyně navrhuje, aby Soud:

–

zrušil napadené rozhodnutí;

–

uznal její nárok na pozůstalostní důchod;

–

stanovil výši tohoto důchodu na 200 000 BEF měsíčně (4 957,87 eur);

–

uložil žalovanému náhradu nákladů řízení.

35

Žalovaný navrhuje, aby Soud:

–

zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–

uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

K přípustnosti označení dalších důkazů vzhledem k čl. 48 odst. 1 jednacího řádu

36

V průběhu jednání k přednesu řečí žalobkyně zpochybnila přípustnost dokladů předložených žalovaným v příloze dupliky.

37

Žalovaný navrhl nepřípustnost označení dalších důkazů, navržených žalobkyní v příloze jejího dopisu ze dne 15. února 2002, představovaných dvěma novými místopřísežnými prohlášeními svědků učiněnými před notářem.

38

Soud připomíná, že čl. 48 odst. 1 jednacího řádu stanoví:

„Účastníci řízení mohou ještě v replice a v duplice označit další důkazy na podporu své argumentace. Musí však odůvodnit prodlení s jejich uvedením.“

39

Náležitostem tohoto ustanovení odpovídá označení dalších důkazů, předložených žalovaným v příloze dupliky, zahrnujících vlastnoruční závěť sepsanou p. M. dne 22. září 1999, potvrzení o dědictví vydané soudem prvního stupně v Aténách a výpisy z účtů a příkazy k bankovním převodům p. M.

40

Bratr p. M totiž zaslal tyto dokumenty žalovanému až dopisem ze dne 18. prosince 2001, tedy po předložení žalobní odpovědi ze dne 11. října 2001. Žalovaný tedy nemohl tyto dokumenty předložit při podání své žalobní odpovědi.

41

Žalovaný tak mohl platně přiložit k duplice dokumenty, které předložil jako dokumenty pocházející od bratra p. M. a jejichž původ žalobkyně nezpochybňovala.

42

Je tedy následně třeba připustit tyto dokumenty jako skutečnosti relevantní pro utváření přesvědčení Soudu.

43

Naproti tomu je třeba odmítnout jako opožděné označení dvou dalších důkazů, spočívajících ve dvou notářských prohlášeních vyhotovených dne 6. a 7. února 2002, které žalobkyně navrhla připojit ke spisu ve svém dopise ze dne 15. února 2002 po ukončení písemné části řízení.

44

Jestliže totiž požadavek spravedlivého řízení může vést Soud za určitých okolností k připuštění předložení dalších důkazů následně po duplice, tento požadavek se může uplatnit v podobném případě pouze tehdy, pokud navrhovatel důkazu neměl před ukončením písemné části řízení předmětné důkazy k dispozici nebo pokud jejich pozdní předložení protistranou odůvodňuje, aby byl doplněn spis tak, aby bylo zajištěno dodržení zásady kontradiktornosti.

45

Přitom na jedné straně nic nenasvědčuje tomu, že žalobkyně nemohla předložit dvě notářská prohlášení, představující její poslední označení dalších důkazů, již při podání své žaloby s ohledem na totožnost navrhovaných svědků a na skutečnosti, ohledně kterých byl jejich výslech Soudu navržen.

46

Na druhé straně poslední označení dalších důkazů žalobkyně se netýkají nových skutečností, které měly být připojeny ke spisu v této pozdní fázi řízení, ani zejména závětních ustanovení p. M., ale obecného kontextu vztahů mezi dvěma bývalými manželi a výplaty výživného p. M., i přesto, že jejich účelem bylo vyvážit účinek předložení dokladů přiložených k duplice žalovaného. Tyto otázky však byly položeny již v počátku sporu a jejich relevance nevyvstala s předložením označení dalších důkazů připojených k duplice.

K věci samé

47

Na podporu své žaloby se žalobkyně dovolává tří žalobních důvodů, vycházejících postupně z vad postupu před zahájením soudního řízení, z nedostatku odůvodnění napadeného zamítavého rozhodnutí a nesprávného právního posouzení, postihujících toto rozhodnutí.

K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z vad postupu před zahájením soudního řízení

Argumenty účastníků řízení

48

Žalobkyně vytýká žalovanému, že ji v žádné fázi postupu před zahájením soudního řízení nepožádal o předložení dokladů nebo jiných konkrétních skutečností za účelem prokázání pravdivosti její verze skutkových okolností.

49

Žalovaný odpovídá, že mu nepříslušelo vyžadovat určitý dokument, ale že mu stačilo vyzvat žalobkyni k předložení dokumentů odůvodňujících její nárok na výživné v použitelném normativním kontextu, přičemž tvrdí, že tak učinil ve svém dopise ze dne 5. října 2000.

Závěry Soudu

50

Žalobkyni příslušelo předložit z vlastní iniciativy veškeré důkazy, které považovala ze nezbytné a dostatečné ve smyslu čl. 27 prvního pododstavce přílohy VIII řádu pro „odůvodnění“ nároku na výživné, který jí údajně náležel na základě uváděné dohody.

51

Dopis vedoucího personálního oddělení Soudního dvora ze dne 5. října 2000, ve kterém byla dotčená vyzvána k „zaslání dokumentů odůvodňujících [její] nárok na výživné“, i když neupřesnil konkrétní povahu dokumentů, které mohou být předloženy, byl tedy nicméně v tomto ohledu dostatečně určitý a neobsahoval žádnou vadu, která by mohla způsobit neplatnost řízení.

52

Ostatně nebylo vhodné, aby žalovaný vyzval žalobkyni k předložení důkazů určených na podporu její žádosti o důchod, vzhledem k tomu, jak to tvrdí sama žalobkyně ve výkladu svého třetího žalobního důvodu, že jsou v tomto ohledu přípustné jakékoli důkazní prostředky obvykle přijatelné jak použitelným vnitrostátním právem, tak i jednacím řádem.

53

První žalobní důvod tedy musí být zamítnut.

Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedostatku odůvodnění napadeného zamítavého rozhodnutí

Argumenty účastníků řízení

54

Žalobkyně uplatňuje, že žalovaný nemohl bez dalšího důvodu, ledaže by šlo o zabránění jakékoli soudní kontrole napadeného rozhodnutí, posoudit notářská prohlášení p. O. a P., předložená na podporu její žádosti o pozůstalostní důchod, jako nedostatečná.

55

Napadené zamítavé rozhodnutí je v tomto ohledu stiženo dvojím nedostatkem odůvodnění, vzhledem ke známé a dokonalé bezúhonnosti p. O. a P. Žalovaný nemůže žádným způsobem vysvětlit, proč žalobkyně musela předložit písemné doklady na podporu prohlášení těchto osob.

56

V každém případě žalobkyně shledává rozpor, který existuje mezi uznáním platnosti ústních dohod ve věci výživného žalovaným a jeho požadavkem na písemné doklady podporující notářská prohlášení prokazující existenci takové dohody.

57

Žalovaný tvrdí, že napadené rozhodnutí bylo dostatečně odůvodněno, neboť žalobkyně pochopila argumentaci, na základě které byla zamítnuta její žádost o pozůstalostní důchod, a že tato argumentace umožňuje soudu kontrolovat legalitu tohoto rozhodnutí.

58

Pokud jde o bezúhonnost autorů notářských prohlášení, ta nemůže mít za následek to, že tato prohlášení musejí být automaticky průkazná, ledaže by bylo možno připustit, že se správa Společenství musí spokojit bez jakéhokoli dalšího průzkumu s takovými prohlášeními v případě, že budou předložena na podporu žádosti o úhradu výdajů nebo finanční plnění požadovaná na základě řádu.

59

Konečně není rozporné uznat možnost založení nároku na výživné ústní dohodou a vyžadovat písemný doklad podporující osvědčení dodaná třetími osobami. Řecké právo, které žalovaný bere v úvahu jako právo upravující podmínky platnosti dotčených dohod, sice nepodmiňuje, jak žalovaný připouští, platnost těchto dohod jejich písemnou formou, totéž právo však umožňuje prokázat jejich existenci bez předložení písemnosti pouze za přesně vymezených předpokladů.

Závěry Soudu

60

Tím, že výbor Soudního dvora pověřený stížnostmi uvedl, že měl za to, že místopřísežná prohlášení učiněná p. O. a P. před notářem v Aténách byla nedostatečná, protože nebyla podpořena jakýmkoli jiným dokladem nebo jakoukoli jinou skutečností odůvodňujícími nárok na výživné, které by umožnily poskytnutí pozůstalostního důchodu, umožnil tak žalobkyni i Soudu rozeznat skutkové a právní okolnosti představující základ napadeného rozhodnutí. Toto rozhodnutí proto splňuje povinnost odůvodnění.

61

Ve zbývající části je namístě připomenout, že povinnost odůvodnění představuje podstatnou náležitost, která musí být odlišena od otázky opodstatněnosti důvodů, která se týká legality zpochybněného rozhodnutí po stránce meritorní (rozsudek Soudního dvora ze dne 22. března 2001, Francie v. Komise, C-17/99, Recueil, s. I-2481, bod 35).

62

Pokud tak žalobkyně vytýká žalovanému, že příliš zběžně popřel průkaznost notářských prohlášení p. O. a P., zejména vzhledem k jejich uznávané bezúhonnosti, vytýkaná skutečnost, vycházející z nesprávného posouzení hodnoty předložených dokladů, se ve skutečnosti týká kritiky opodstatněnosti napadeného rozhodnutí.

63

Stejně tak je tomu v případě domnělého rozporu mezi přijetím platnosti ústní dohody a požadavkem písemných dokladů, který pokud by byl prokázán, by sice mohl představovat nesprávné právní posouzení, ale nevykazoval by proto ještě žádný nedostatek odůvodnění.

64

Bude tedy namístě přezkoumat tyto vytýkané skutečnosti v rámci posouzení třetího žalobního důvodu, spočívajícího ve zjištění, zda výbor Soudního dvora pověřený stížnostmi správně shledal, že místopřísežná prohlášení p. O. a P. učiněná před notářem sama o sobě nezakládala nárok žalobkyně na dohodou stanovené výživné, které hradil její bývalý manžel.

65

Za těchto podmínek je namístě druhý žalobní důvod zamítnout.

Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení spočívajícího v tom, že žalovaný odmítl považovat za prokázaný nárok žalobkyně na výživné stanovené dohodou ve smyslu článku 27 přílohy VIII řádu

66

Za účelem vyjádření se k opodstatněnosti napadeného rozhodnutí je třeba určit, zda může být posouzen za prokázaný nárok pí M. na výživné stanovené ústní dohodou mezi bývalými manželi M., kterým by byl p. M. ke dni svého úmrtí povinen své bývalé manželce. Takové výživné by totiž založilo ve prospěch pí M. nárok na pozůstalostní důchod v rozsahu jeho výše ve smyslu článku 27 přílohy VIII řádu.

67

Předně je třeba určit, zda uváděná dohoda mohla být platně uzavřena v ústní formě.

Pokud jde o platnost stanovení výživného ústní dohodou v souvislosti s čl. 27 prvním pododstavcem přílohy VIII řádu

68

Nejdříve je namístě určit právo upravující podmínky, za kterých mohla být případně platně uzavřena mezi p. a pí M. dohoda v ústní podobě stanovující výživné.

69

Oba účastníci řízení se shodují v tom, že tato otázka musí být řešena na základě příslušných ustanovení řeckého občanského práva.

70

Soud v tomto ohledu připomíná, že ustanovení práva Společenství, která jako čl. 27 první pododstavec přílohy VIII řádu, použitelný v projednávaném případě z důvodu odkazu na toto ustanovení obsaženého v čl. 15 odst. 7 platových poměrů, neobsahují žádný výslovný odkaz na právo členských států pro určení jeho smyslu a dosahu, musejí být obvykle předmětem nezávislého výkladu s přihlédnutím ke kontextu a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou (rozsudek Soudu ze dne 18. prosince 1992, Díaz García v. Parlament, T-43/90, Recueil, s. II-2619, bod 36).

71

Aplikace práva Společenství může nicméně i přes neexistenci takového výslovného odkazu zahrnovat odkaz na právo členských států, jestliže soudce Společenství nemůže v právu Společenství nebo v jeho obecných zásadách nalézt skutečnosti, které by mu umožnily nezávislým výkladem upřesnit obsah a dosah ustanovení práva Společenství (výše uvedený rozsudek Díaz García v. Parlament, bod 36).

72

V daném případě pojem „výživného [...] stanoveného [...] dohodou mezi bývalými manželi“ ve smyslu čl. 27 prvního pododstavce přílohy VIII řádu nemůže být předmětem nezávislého výkladu Společenství. Pojem vyživovací povinnosti sjednané mezi bývalými manželi z důvodu jejich rozvodu naopak spadá do majetkových důsledků, vyplývajících z rozsudku o rozvodu prohlášeného na základě pravidel použitelného občanského práva.

73

Podmínky platnosti dohody stanovující platbu výživného rozvedenému manželovi zaměstnance Společenství nebo v daném případě rozvedenému manželovi bývalého člena orgánu Společenství tedy musejí být v zásadě určeny podle práva, které upravuje účinky rozvodu, tedy v projednávaném případě podle řeckého práva, na základě kterého byl rozvod prohlášen (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 17. května 1972, Meinhardt v. Komise, 24/71, Recueil, s. 269, bod 6).

74

Je nesporné, že příslušná ustanovení řeckého občanského zákoníku připouštějí v případě rozvodu vznik nároku na výživné pro bývalého manžela na základě pouhé ústní dohody mezi bývalými manželi.

75

Pan M. mohl proto platně sjednat výživné ve prospěch pí M. ústní dohodou.

76

Pokud je taková ústní dohoda v této formě platná podle vnitrostátního použitelného práva, je třeba ještě prozkoumat, zda její existence může být v projednávaném případě považována za prokázanou na základě svědeckého důkazu v případě nedostatku písemnosti.

Pokud jde o přípustnost svědeckého důkazu za účelem prokázání existence uváděné dohody

– Argumenty účastníků řízení

77

Žalobkyně se domnívá, že existence nároku na výživné, sjednaného v její prospěch v dohodě ve smyslu čl. 27 prvního pododstavce přílohy VIII řádu, může být prokázána jakýmkoli důkazním prostředkem obvykle přijatelným řeckým právem nebo jednacím řádem.

78

V daném případě čl. 393 odst. 1 řeckého občanského soudního řádu vyžaduje listinný důkaz a vylučuje svědecký důkaz o dohodě týkající se platební povinnosti přesahující maximální částku, zvýšenou novými legislativními ustanoveními z 1 467,35 na 5 869,41 eur.

79

Na základě článku 394 téhož řádu je nicméně svědecký důkaz připuštěn i u dohod týkajících se částek vyšších než toto zákonné maximum, jestliže:

–

existuje písemné osvědčení, vyplývající z průkazného dokumentu;

–

je materiálně nebo morálně nemožné získat písemný důkaz;

–

je prokázáno, že písemný dokument byl ztracen nešťastnou náhodou;

–

povaha věcí nebo zvláštních okolností při vzniku dohody odůvodňují provedení svědeckého důkazu.

80

Projednávaný případ spadá jednoznačně jak do druhé, tak do čtvrté z těchto výjimek. Jakákoli „vyjednávání“ ze strany pí M. o výši a způsobu výživného, jako je četnost a způsob platby nebo sepsání písemnosti, byla totiž vyloučena, protože hrozilo zhoršení velmi kritického zdravotního stavu, ve kterém se nacházel p. M. při svém setkání s pí M.

81

Podle názoru žalovaného způsoby dokazování, které mohou být přijaty k prokázání existence uváděné dohody, jsou jednak ty, které vyplývají z přijatých ustanovení ve věci platby finančních dávek upravených v řádu a zahrnutých do tehdy platného finančního nařízení ze dne 21. prosince 1977 o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. L 356, s. 1), a jednak ty, které vyplývají z pravidel řeckého práva, týkajících se důkazu o dohodách sjednávajících výplatu výživného z důvodu rozvodu.

82

Jak uplatňuje žalovaný, řecké právo sice připouští založení nároku na výživné v případě rozvodu na ústní dohodě, nicméně však vyžaduje listinný důkaz formou písemnosti předem připravené účastníky řízení o dohodách týkajících se peněžité povinnosti, jejíž výše přesahuje zákonné maximum, jako je tomu v projednávaném případě.

83

Prohlášení učiněná p. O. a P. před notářem nepředstavují listinný důkaz uvedený v čl. 393 odst. 1 řeckého občanského soudního řádu. Tyto dva dokumenty mohou nanejvýš nahradit neúplný písemný důkaz.

84

V každém případě formální přípustnost svědectví jako důkazních prostředků nenutí soudce k přijetí merita těchto svědectví. Jejich hodnověrnost je soudcem posuzována volně a nezávisle, přičemž nemusí odůvodňovat skutečnost, že se od nich případně odchýlil.

– Závěry Soudu

85

Zásady upravující přípustnost způsobů dokazování existence ústní dohody sjednávající výživné pro pí M., které hradil zemřelý v důsledku rozvodu bývalých manželů M., spadají z téhož důvodu jako podmínky platnosti takové dohody do působnosti řeckého práva (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Meinhardt v. Komise, bod 12).

86

Vzhledem k tomu, že řecké právo nepodmiňuje platnost dohody sjednávající výživné existenci písemnosti, Soud nemůže odmítnout způsob dokazování přípustný podle použitelného vnitrostátního práva za účelem prokázání existence takové dohody legálně uzavřené v ústní formě.

87

Přestože přípustnost způsobu dokazování existence uváděné dohody je tedy upravena řeckým právem, přísluší nicméně Soudu, kterému byla předložena žaloba směřující proti zamítnutí poskytnutí pozůstalostního důchodu, který by měl vyplývat z uplatnění čl. 27 prvního pododstavce přílohy VIII řádu, aby za účelem zajištění správného použití tohoto ustanovení ověřil, zda jsou splněny skutečnosti vyžadované vnitrostátním právem (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Meinhardt v. Komise, bod 12).

88

Tato povinnost však předpokládá dodržení ustanovení jednacího řádu Soudu a obecných zásad použitelných při provádění důkazů, zejména pokud jde o přípustnost způsobu dokazování, a tedy svědeckého důkazu, o způsoby výslechu předvolaných svědků a o výklad skutečností zjištěných v rámci těchto důkazů. Jako jakýkoli soud totiž musí i Soud vykonávat svou pravomoc v souladu s předpisy, které mu tyto pravomoci svěřují.

89

Je nesporné, že uváděná dohoda má stanovit výživné, zahrnující peněžité povinnosti ve výši přesahující maximum, u něhož řecké smluvní právo v zásadě vylučuje svědecký důkaz.

90

Žalobkyně nicméně tvrdila při jednání k přednesu řečí, aniž by bylo toto tvrzení účinně popřeno žalovaným, že její bývalý manžel by nikdy nepřijal písemné vyhotovení dohody, upravující výplatu výživného v její prospěch.

91

Je třeba mimoto připustit, že vztahy mezi bývalými manželi mohou za takových okolností jako v projednávaném případě velmi ztížit jednomu z nich to, aby požadoval po druhém písemný důkaz o dohodě uzavřené mezi dotčenými.

92

Z toho vyplývá, že situace žalobkyně může být považována za takovou, kdy nemůže materiálně ani morálně získat písemnost prokazující uzavření uváděné dohody ve smyslu čl. 394 druhé odrážky řeckého občanského soudního řádu.

93

Za účelem prokázání existence této dohody je tedy namístě považovat za přípustný svědecký důkaz na základě shodných ustanovení řeckého práva a jednacího řádu. Svědecký důkaz je totiž v projednávaném případě zároveň přípustný podle výše uvedených ustanovení řeckého občanského soudního řádu i upravený čl. 65 písm. c) jednacího řádu.

94

Přesto pouze svědectví, která byla provedena před Soudem v průběhu výslechu konaného dne 14. května 2003 v souladu s články 65 až 76 jednacího řádu, představují pro Soud přípustná svědectví. Místopřísežná prohlášení učiněná p. O. a p. P. před notářem nemohou být připuštěna jako svědectví ve smyslu téhož předpisu, protože v řízení před Soudem mají pouze povahu označení dalších důkazů.

Pokud jde o existenci ústní dohody sjednávající výplatu výživného ve smyslu čl. 27 prvního pododstavce přílohy VIII řádu ve prospěch pí M.

– Argumenty účastníků řízení

95

Žalobkyně tvrdí, že p. M. dodržel i přes těžkosti vyplývající z jeho zdravotních problémů dohodu uzavřenou ústně bývalými manželi, stanovující výživné v její prospěch. Z důvodu své zdrženlivosti vůči bankovním operacím p. M. za účelem provádění dohody předal pí M. do jejích vlastních rukou prostřednictvím třetí osoby dvě výplaty v hotovosti.

96

První výplata se uskutečnila v červnu 1999, krátce před hospitalizací p. M. za účelem chirurgického zákroku, a druhá platba v září 1999, po přechodném zlepšení zdravotního stavu p. M. za náhodné přítomnosti p. P.

97

Každá z těchto dvou výplat, realizovaných postupně v červnu a září 1999, představovala souhrnnou platbu čtyř měsíčních splátek uváděného výživného a odpovídala tedy protihodnotě 800 000 BEF (19 831,48 eur) v řeckých drachmách.

98

Při výplatě realizované v měsíci červnu 1999 p. M. vypočítal měsíční splátky od 1. března 1999, i když náležitosti rozvodu ještě k tomuto datu nebyly ukončeny. Výplata realizovaná v září 1999 zahrnovala dlužnou měsíční splátku i za následující měsíc říjen.

99

Další výplaty nebyly provedeny z důvodu vážného a náhlého zhoršení zdravotního stavu p. M. Pan M. se ostatně po velkou část tohoto období léčil v zahraničí.

100

Skutečně provedená výplata výživného ve smyslu článku 27 přílohy VIII řádu přesto žádným způsobem není podmínkou pro poskytnutí nároku na pozůstalostní důchod. Pouhé uznání nároku na výživné soudním rozhodnutím nebo soukromou dohodou je v tomto ohledu dostatečné.

101

V každém případě shledané známky plateb na bankovních účtech žalobkyně ve spojení s prohlášeními učiněnými p. O. a p. P. před notářem umožňují prokázat nade vší pochybnost existenci měsíčních výplat, jejich kontinuitu, jejich pravidelnost a jejich výši.

102

Žalovaný namítá, že důkazy předložené žalobkyní právně dostatečně neprokazují, že splňuje podmínky pro poskytnutí pozůstalostního důchodu ve smyslu článku 27 přílohy VIII řádu.

103

Jak vyplývá z výrazu „odůvodnit“ vyskytujícího se v prvním pododstavci tohoto ustanovení, bývalý manžel, který požaduje pozůstalostní důchod, musí prokázat existenci dohody stanovující povinnost výživného a její platnost při úmrtí dlužníka. Zmírnění těchto požadavků by bylo v rozporu s výše uvedeným ustanovením a se zásadou řádného finančního řízení uvedenou v článku 274 ES a v článku 2 finančního nařízení.

104

Pokud p. M. prováděl výplaty ve prospěch žalobkyně, je třeba určit jejich právní důvod. V případě nedostatku písemného důkazu může být závěr ohledně takového důvodu vyvozen pouze s přihlédnutím k okolnostem v projednávaném případě. Výpisy z bankovního účtu žalobkyně ale žádným způsobem neprokazují existenci, obsah ani provádění uváděné dohody.

105

Pokud jde o zdravotní problémy p. M., které byly podle žalobkyně důvodem zastavení výplat výživného, žalovaný poukazuje na to, že zdravotní stav dotčeného mu neznemožňoval podat osobně příkazy k úhradě jeho bance v průběhu týdnů předcházejících jeho úmrtí i přes zdrženlivost vůči bankovním transakcím, kterou mu přisuzuje žalobkyně.

106

Dokumenty o pohybech na bankovních účtech p. M., dokonce ani jeho závěť neobsahují žádnou informaci ani žádnou zmínku o údajně uzavřené dohodě. S přihlédnutím k důležitosti, výši a neobvyklému charakteru této dohody je nepochopitelné, že by p. M nezamýšlel informovat svého dědice a třetí dotčené osoby o povinnostech, které sjednal vůči pí M.

– Závěry Soudu

107

Žalobkyni přísluší na základě obecných zásad řízení a ustanovení čl. 27 prvního pododstavce přílohy VIII řádu prokázat podle mínění Soudu dostačujícím způsobem, že měla ke dni úmrtí svého bývalého manžela jí příslušející nárok na výživné, které hradil tento bývalý manžel a které bylo stanoveno dohodou uzavřenou mezi bývalými manželi.

108

Svědectví p. O., jehož průkazný charakter je třeba připustit, pokud jde o objasňované skutečnosti, umožňuje Soudu posoudit za prokázanou skutečnost, že na jaře roku 1999 proběhla mezi p. a pí M. schůzka, v průběhu které se bývalí manželé dohodli na tom, že pí M. dostane od svého bývalého manžela částku 200 000 BEF (4 957,87 eur).

109

V tomto ohledu p. O. upřesnil, že si nemůže vzpomenout na jednání a na diskuse ohledně výše, ale že ví, že bývalí manželé M. „hovořili a [že] pí M. projevila souhlas se 200 000 [BEF]“.

110

Přestože p. T., další svědek vyslechnutý Soudem, měl za to, že okolnosti objasněné p. O. jsou velmi málo pravděpodobné, je nicméně nezbytné podotknout, že i když byl p. T. v pravidelném telefonickém kontaktu s p. M. na jaře roku 1999, nebyl v tomto období v Aténách, a mohl tedy vědět o skutečnostech a činech p. M. pouze pokud p. M. považoval za vhodné s ním tyto skutečnosti a činy probírat. Mlčení p. M. ve vztahu k p. T. v tomto ohledu tedy nutně neznamená, že se dotčená schůzka neuskutečnila.

111

Ze svědectví p. O. nelze nicméně bez dalšího vyvodit, že za účelem uplatnění řádu jím uváděný souhlasný projev vůle musí být vykládán jako dohoda, na základě které je p. M. právně vynutitelným způsobem povinen vyplácet pí M. výživné v měsíční výši 200 000 BEF (4 957,87 eur), přiznávaje jí nárok na takové výživné.

112

Pouze Soudu totiž přináleží právně kvalifikovat, vzhledem ke kategoriím řeckého smluvního práva a s ohledem na souhrn skutkových okolností věci, slovní výměnu, která mu byla zprostředkována jedním ze svědků a která je jedinou hmatatelnou konkrétní informací o případném úmyslu bývalých manželů stanovit výživné mezi nimi dohodou, ponecháme-li stranou uváděné výplaty peněz.

113

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že ne každý souhlasný projev vůle zakládá podle řeckého práva dohodu a že je v tomto právním řádu uznána, jako ostatně v jiných právních řádech pod rozdílnými názvy, kategorie aktů zvaných „zdvořilostní“, zahrnující přijaté přísliby, pokud byly formulovány v duchu laskavosti nebo slušnosti, aniž by tím jejich autor zamýšlel založit právní závazek nebo na sebe vzít povinnost k plnění.

114

Souhrn okolností v projednávaném případě ale tak, jak vyplývají zejména ze  svědectví p. O. a p. T. v tomto ohledu souhlasných, neumožňuje považovat za právně dostatečně prokázaný předpoklad o vůli p. M. stanovit pro sebe právní povinnosti platit výživné své bývalé manželce.

115

Takový předpoklad je zaprvé vyvrácen okolností, že p. a pí M. byli protistranami v řízení o rozvodu, které trvalo téměř deset let a na jehož závěru p. M. získal konečný rozsudek o rozvodu bez uložení povinnosti platit jakékoli výživné své bývalé manželce.

116

Mimoto je nesporné, že v průběhu šesti let předcházejících konečnému prohlášení rozvodu žili manželé odděleně a v tomto období nebyla uskutečněna žádná peněžní výplata p. M. jeho manželce.

117

Nemůže být proto považováno za věrohodné, že od prohlášení rozvodu byl p. M. ochoten stát se dlužníkem výživného, přičemž povinnost k jeho úhradě až do té doby úspěšně odmítal.

118

Pravděpodobnější je vysvětlení poskytnuté svědectvím p. O., podle kterého návrh učiněný p. M. jeho bývalé manželce vyplácet jí peníze vycházel ze snahy o utišení svého svědomí a vyrovnání se se svými náboženskými a morálními přesvědčeními. Je však nezbytné konstatovat, že taková snaha, která vznikla až poté, co právní závazky z manželství zanikly, patří mezi pohnutky, kterými mohou být vedeny akty zdvořilosti, které nezakládají vynutitelné účinky.

119

Mimoto jak to rovněž uvádí p. O. ve svém svědectví, měl p. M. ve zvyku pro svou štědrost poskytovat četné dary, zejména dobročinným zařízením. Takto vylíčené jednání evokuje povahu štědré osoby spíše než osoby podřizující se stanoveným donucením.

120

Zadruhé ze svědectví p. O. i z tvrzení žalobkyně jasným způsobem vyplývá, že p. M. kladl velký důraz na to, aby dohoda, kterou uzavřel se svou bývalou manželkou, nebyla zveřejněna a neměla žádný dopad na jeho zejména finanční vztahy se třetími osobami.

121

Pan O. rovněž uvádí vůli vyjádřenou p. M., aby svědek nikomu nic neřekl o schůzce, které byl přítomen, a jeho přání, aby lidé, zejména členové jeho rodiny, nevěděli nic o tom, že dal peníze své bývalé manželce. Podle téhož svědka p. M. prohlásil, že by se cítil zneuctěn, pokud by se o jeho závazku platit peníze jeho bývalé manželce dozvěděly třetí osoby.

122

Tato prohlášení p. O. potvrzují vyjádření samotné pí M. při jednání, že p. M. by nikdy nebyl souhlasil s vyhotovením písemnosti o transakci mezi bývalými manželi.

123

Tato trvalá snaha p. M. zachovat tajnou povahu této transakce je doložena skutečností, že p. M. nikdy neoznámil její existenci správě Společenství, která mu vyplácela jeho starobní důchod, ani ji neoznámil p. T., svému zmocněnci pro své bankovní operace v Lucemburku, a rovněž, jak je nesporné, naprostým mlčením, ke kterému se pan M. uchýlil ve své závěti v souvislosti s touto transakcí.

124

Je ale nepochopitelné, že pokud p. M. skutečně zamýšlel sjednat se svou bývalou manželkou výživné následně po rozvodu, opomenul zmínit ve své závěti existenci takového závazku, který by mohl za takového předpokladu zatížit jeho dědictví.

125

Je totiž třeba v tomto ohledu upřesnit, že podle řeckého občanského zákoníku nezaniká povinnost dlužníka výživného úmrtím povinného.

126

Tato zároveň nezávazná a tajná povaha, kterou tak p. M. zamýšlel udělit transakci mezi bývalými manželi M., má za nezbytný následek to, že se této transakce jednak nelze dovolávat vůči třetím osobám, a tudíž i vůči správě žalovaného, a jednak se jí není možné dovolávat u soudu.

127

Za těchto podmínek musí být tato transakce považována za akt pouhé zdvořilosti učiněný p. M. vůči pí M., kterým se žádným způsobem nezamýšlel právně zavázat k úhradě výživného, jehož by se považoval dlužníkem vzhledem k dotčené, vůči třetím osobám nebo příslušným soudům.

128

Z předcházejícího vyplývá, že nárok pí M. na výživné dlužné p. M. k okamžiku jeho úmrtí na základě dohody uzavřené mezi bývalými manželi nemůže být považován za prokázaný.

129

Neexistence souhlasného projevu vůle, který by vyvolal mezi bývalými manželi M. vynutitelné právní účinky, je, pokud by to bylo potřeba, potvrzena neexistencí hodnověrného prokázání provádění dohody stanovující výživné panem M.

130

Prokázání skutečných měsíčních splátek výživného, které bylo stanoveno ústně, a také důkaz o výši takových výplat, o jejich pravidelnosti, jejich kontinuitě a o jejich právním důvodu mohou zajisté v zásadě umožnit vyvodit souhlas zemřelého s tím, aby byl vázán až do okamžiku svého úmrtí ústní dohodou, sjednávající takové výživné ve prospěch jeho bývalé manželky (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Meinhardt v. Komise, bod 12).

131

V projednávaném případě nicméně žádný průkazný dokument bankovní nebo jiné povahy nepodporuje předpoklad pravidelných výplat a žalobkyně sama konec konců uvádí pouze dvě výplaty v hotovosti, které byly uskutečněny v červnu a v září 1999 prostřednictvím třetí osoby.

132

Mimoto je třeba konstatovat, že i tento předpoklad platby v hotovosti, která se měla uskutečnit ve dvou případech, je pouhým tvrzením. Pan P., jediná osoba, která před notářem prohlásila, že byla přítomna předání jedné z těchto plateb (viz výše uvedený bod 14), nevěděla o výši, která byla vyplacena žalobkyni, a pokud jde o její původ a o její povahu, mohla pouze opakovat to, co jí bylo sděleno zejména příjemkyní poskytnuté částky.

133

Žalovaný tedy, aniž by provedl nesprávné právní posouzení, odmítl přijmout žádost o pozůstalostní důchod podanou žalobkyní z důvodu, že nebyla splněna podmínka, které čl. 27 první pododstavec přílohy VIII řádu podřizuje poskytnutí takového důchodu rozvedené manželce bývalého úředníka nebo v daném případě bývalého člena orgánu Společenství.

134

Z toho vyplývá, že žaloba musí být jako neopodstatněná zamítnuta.

135

Není tedy namístě rozhodnout o dalších bodech návrhů žalobkyně, směřujících jednak k uznání Soudem jejího nároku na obdržení pozůstalostního důchodu a jednak ke stanovení Soudem měsíční výše tohoto důchodu na 200 000 BEF (4 957,87 eur).

K nákladům řízení

136

Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu bude účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení, pokud účastník, který byl ve sporu úspěšný, náhradu nákladů ve svém návrhu požadoval. Na základě článku 88 téhož řádu však ve sporech mezi Společenstvími a jejich zaměstnanci nesou orgány své náklady.

137

Při obdobném použití těchto ustanovení v projednávaném sporu (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 12. prosince 1989, Kontogeorgis v. Komise, C-163/88, Recueil, s. 4189, bod 17) je třeba rozhodnout, že každý z účastníků řízení ponese své náklady.

Z těchto důvodů

SOUD (první senát)

rozhodl takto: 

1)

Žaloba se zamítá.

2)

Každý z účastníků řízení ponese své náklady.

Meij	Forwood	Legal

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 21. dubna 2004.

Vedoucí soudní kanceláře Předseda

H. Jung A. W. H. Meij

1 –

Jednací jazyk: francouzština.