STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
VERICI TRSTENJAK
přednesené dne 12. ledna 2010(1)
Věc C‑19/09
Wood Floor Solutions Andreas Domberger GmbH
proti
Silva Trade S.A.
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberlandesgericht Wien (Rakousko)]
„Nařízení (ES) č. 44/2001 – Článek 5 bod 1 – Příslušnost v řízeních, jejichž předmětem je smlouva nebo nároky ze smlouvy – Smlouva o obchodním zastoupení – Smlouva o poskytování služeb – Poskytování služeb v několika členských státech – Určení místa, kde byly poskytnuty služby“
Obsah
I – Úvod
II – Právní rámec
A – Právo Společenství
1. Primární právo
2. Nařízení č. 44/2001
B – Vnitrostátní právní předpisy
III – Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky
IV – Řízení před Soudním dvorem
V – Argumenty zúčastněných
A – Přípustnost
B – První předběžná otázka
1. Použití čl. 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 44/2001 na smlouvy o poskytování služeb v několika členských státech [otázka 1a)]
2. Určení příslušnosti podle čl. 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 44/2001 [otázka 1b)]
3. Určení příslušnosti, pokud nelze určit hlavní místo výkonu činnosti [otázka 1c)]
C – Druhá předběžná otázka
VI – Právní posouzení generální advokátky
A – Úvod
B – Přípustnost
C – První předběžná otázka
1. Úvodní poznámky ke smlouvě o obchodním zastoupení
a) Znaky smlouvy o obchodním zastoupení
b) Smlouva o obchodním zastoupení jako smlouva o poskytování služeb
2. Použití čl. 5 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 44/2001 na smlouvy o poskytování služeb v několika členských státech [otázka 1a)]
3. Určení příslušnosti na základě čl. 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 44/2001 [otázka 1b)]
4. Určení příslušnosti v případě, kdy nelze určit místo hlavního poskytnutí služeb [otázka 1c)]
D – Druhá předběžná otázka
E – Závěr
VII – Závěry
I – Úvod
1. Po rozsudcích Color Drack(2), Falco Privatstiftung a Rabitsch (dále jen „rozsudek Falco“)(3) a Rehder(4) poskytuje projednávaná věc Soudnímu dvoru opětovně možnost výkladu zvláštních pravidel soudní příslušnosti v řízeních, jejichž předmětem je smlouva nebo nároky ze smlouvy. Tato věc totiž nastoluje otázku, jak je třeba vykládat čl. 5 bod 1 písm. b) druhou odrážku nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(5) (dále jen „nařízení č. 44/2001“), jestliže jsou služby poskytovány v několika členských státech. Jsou-li služby poskytovány v několika členských státech, je třeba mít na zřeteli, že tyto služby mohou být rovněž poskytovány prostřednictvím internetu a moderních komunikačních prostředků, například elektronickou poštou.
2. V projednávaném případě je podstatou předběžných otázek předkládajícího soudu, zda se příslušnost v případě smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené mezi smluvními stranami z různých členských států, na jejímž základě byly poskytnuty služby obchodního zastoupení v několika členských státech, řídí čl. 5 odst. 1 písm. b) druhou odrážkou nařízení č. 44/2001 a jaká kritéria jsou rozhodující pro určení příslušnosti. Předběžné otázky vyvstaly v rámci právního sporu mezi obchodní zástupkyní, společností Wood Floor Solutions Andreas Domberger GmbH se sídlem v Rakousku (dále jen „žalobkyně“), a podnikatelkou, společností Silva Trade SA (dále jen „žalovaná“) se sídlem v Lucembursku.
II – Právní rámec
A – Právo Společenství
1. Primární právo
3. Článek 68 odst. 1 ES, spadající pod hlavu IV Smlouvy o ES („Vízová, azylová a přistěhovalecká politika a jiné politiky týkající se volného pohybu osob“), stanoví:
„Článek 234 se použije na tuto hlavu za následujících okolností a podmínek: jestliže v určité věci, která je předmětem řízení zahájeného u soudu členského státu, jehož rozhodnutí již nemůže být napadeno opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, vyvstane otázka výkladu této hlavy nebo platnosti a výkladu aktů vydaných orgány Společenství na základě této hlavy, požádá tento soud Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce, jestliže je považuje za nutné k vydání svého rozsudku“.
2. Nařízení č. 44/2001
4. V jedenáctém bodě odůvodnění nařízení č. 44/2001 se uvádí:
„Pravidla pro určení příslušnosti musí být vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, a musí být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně určených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného určujícího hlediska. […]“.
5. Nařízení č. 44/2001 obsahuje ustanovení týkající se příslušnosti v kapitole II („Příslušnost“).
6. Článek 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001, který se nachází v oddílu 1 („Obecná ustanovení“) kapitoly týkající se příslušnosti, zní:
„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“.
7. V tomtéž oddílu nařízení č. 44/2001 stanoví čl. 3 odst. 1:
„Osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly“.
8. Článek 5, který se nachází v oddílu 2 („Zvláštní příslušnost“) kapitoly týkající se příslušnosti, stanoví:
„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována:
1. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;
b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:
v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno,
v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty,
c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a);
[…]“
B – Vnitrostátní právní předpisy
9. Ustanovení § 528 odst. 2 bod 2 rakouského občanského soudního řádu (Zivilprozessordnung) stanoví:
„Opravný prostředek Revision je však každopádně nepřípustný,
[…]
2. jestliže bylo napadené usnesení soudu vydané v prvním stupni v celém rozsahu potvrzeno, ledaže byla žaloba zamítnuta z formálních důvodů, aniž by bylo rozhodnuto ve věci samé,
[…]“
10. V § 23 rakouského zákona o obchodním zastoupení (Handelsvertretergesetz) se uvádí:
„(1) […] Pokud jedna smluvní strana ukončí smluvní vztah předčasně, aniž by k tomu byl důležitý důvod, může druhá smluvní strana požadovat splnění smlouvy nebo náhradu způsobené škody. […]
[…]“
11. Ustanovení § 24 odst. 1 rakouského zákona o obchodním zastoupení stanoví:
„Po ukončení smluvního vztahu má obchodní zástupce nárok na přiměřené vyrovnání, pokud
1. zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky,
2. pokud lze očekávat, že zastoupený nebo jeho právní nástupce bude mít z těchto obchodních vztahů značné výhody i po ukončení smluvního vztahu, a
3. vyrovnání je spravedlivé vzhledem ke všem okolnostem, zejména k provizím z obchodů uskutečněných s dotyčnými zákazníky, o které obchodní zástupce přichází.
[…].“
III – Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky
12. Žalobkyní v původním řízení je společnost Wood Floor se sídlem v Amstettenu (Rakousko), žalovanou společnost Silva Trade se sídlem ve Wasserbilligu (Lucembursko). Z předkládacího usnesení vyplývá, že jednatel Wood Floor, Andreas Domberger, vykonával činnost obchodního zástupce společnosti Silva Trade nejprve osobně, později prostřednictvím společnosti Wood Floor. Smlouva o obchodním zastoupení byla v projednávané věci uzavřena ústně(6).
13. Žalobkyně vykonávala svou činnost obchodní zástupkyně v Rakousku, Itálii, pobaltských státech, Polsku(7) a ve Švýcarsku. Podle předkládajícího soudu udržovala kontakt se svými zákazníky převážně po telefonu a prostřednictvím elektronické pošty, a to ze své kanceláře v místě svého sídla, někdy však též osobně v místě sídla nebo bydliště zákazníků. Zprostředkovatelská činnost měla být vykonávána ze 70 % v sídle žalobkyně v Rakousku a ze 30 % v zahraničí.
14. Žalovaná Silva Trade jednostranně ukončila smlouvu o obchodním zastoupení dopisem ze dne 2. dubna 2007. Jelikož se podle názoru žalobkyně (obchodní zástupkyně) jednalo o neoprávněné předčasné ukončení smlouvy, podala dne 21. srpna 2007 u prvoinstančního soudu (Landesgericht St. Pölten) v Rakousku podle § 23 rakouského zákona o obchodním zastoupení žalobu na náhradu škody ve výši 27 864,65 eur, která jí vznikla z důvodu předčasného ukončení smlouvy. Kromě toho se v této žalobě domáhala zaplacení vyrovnání podle § 24 rakouského zákona o obchodním zastoupení ve výši 83 593,95 eur. Žalobkyně se na podporu příslušnosti rakouského soudu dovolávala čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení č. 44/2001, neboť vykonávala činnost obchodního zástupce v místě svého sídla v Rakousku. Ve své žalobní odpovědi vznesla žalovaná námitku nedostatku místní příslušnosti a mezinárodní příslušnosti s odůvodněním, že žalobkyně dosáhla jen 24,9 % svého obratu transakcemi v Rakousku, zbývající část obratu pochází z ciziny.
15. Prvoinstanční soud se v usnesení ze dne 10. října 2008 prohlásil za místně a mezinárodně příslušný. V odůvodnění usnesení uvedl, že pojem „služby“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001 je třeba vykládat extenzivně a spadá pod něj i činnost obchodních zástupců. Svou příslušnost odůvodnil tím, že místo výkonu činnosti žalobkyně se nacházelo v Amstettenu (Rakousko).
16. Proti tomuto rozhodnutí o příslušnosti podala žalovaná opravný prostředek u předkládajícího soudu (Oberlandesgericht Wien) s odůvodněním, že v případě, že se místa plnění smluvních závazků nacházejí v několika členských státech, může žalobkyně podat svou žalobu týkající se všech smluvních povinností v jediném členském státě pouze tehdy, je-li příslušnost soudu určena článkem 2 nařízení č. 44/2001, tj. bydlištěm žalovaného. Pokud jsou v případě několika různých míst plnění smluvních závazků v několika členských státech příslušné soudy v každém z těchto členských států jen pro část závazků, jsou soudy v každém z těchto členských států příslušné jen pro dotyčnou část závazků, která byla plněna v tomto státě.
17. V souvislosti s oprávněním předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku podle čl. 68 odst. 1 ES ve spojení s článkem 234 ES uvádí předkládající soud, že zamýšlí potvrdit rozhodnutí prvoinstančního soudu a že toto rozhodnutí již nelze napadnout opravným prostředkem. Musí být tedy možné považovat předkládající soud za soud ve smyslu čl. 68 odst. 1 ES ve spojení s článkem 234 ES, proti jehož rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle vnitrostátního práva.
18. Předkládající soud se tedy domnívá, že je v projednávané věci příslušný, a odůvodňuje své stanovisko tím, že čl. 5 bod 1 písm. b) nařízení č. 44/2001 je třeba vykládat autonomně a že je v této souvislosti rozhodující místo, kde byly služby skutečně poskytnuty. V tomto ohledu se dovolává rozsudku Color Drack(8), v němž Soudní dvůr vykládal čl. 5 bod 1 písm. b) první odrážku nařízení č. 44/2001 v případě, v němž bylo dodáváno zboží na různá místa v témže členském státě. V rozsudku Color Drack Soudní dvůr zdůraznil, že tento článek je třeba vykládat ve světle vývoje, cílů a systematiky tohoto nařízení(9) a že v případě více míst dodání v témže členském státě musí být příslušný k rozhodnutí o všech nárocích ze smlouvy pouze jeden soud(10). Kromě toho Soudní dvůr v tomto rozsudku rozhodl, že čl. 5 bod 1 písm. b) první odrážka nařízení č. 44/2001 se použije jak v případě jednoho, tak více míst dodání(11) a že v případě, že má být dodáno zboží na více míst, je v zásadě třeba rozumět místem plnění místo, které zajišťuje nejužší vztah mezi smlouvou a příslušným soudem, což je zpravidla v místě hlavního dodání(12). Nelze-li stanovit místo hlavního dodání, může žalobce na základě čl. 5 bod 1 písm. b) první odrážky nařízení č. 44/2001 žalovat u soudu místa dodání podle své volby(13).
19. Podle názoru předkládajícího soudu mohou být zásady, které Soudní dvůr rozvinul v rozsudku Color Drack, přeneseny i na smlouvy o poskytování služeb, na základě kterých byly služby poskytnuty v několika členských státech. V tomto případě je podle předkládajícího soudu třeba určit příslušnost na základě nejužšího vztahu s místem, kde se nachází hlavní místo výkonu činnosti poskytovatele služeb. Podle názoru předkládajícího soudu poskytovala žalobkyně služby obchodního zastoupení převážně ze svého sídla v Rakousku, které je třeba považovat za její hlavní místo výkonu činnosti, což je podle tohoto soudu důvodem pro příslušnost rakouských soudů v projednávané věci.
20. Předkládající soud se dále domnívá, že zásady rozsudku Besix(14) nemohou být přeneseny na projednávaný případ. Rozsudek Besix se totiž vztahoval na povinnost zdržet se jednání bez zeměpisného omezení, zatímco v projednávaném případě jsou místa poskytování služeb zeměpisně omezena.
21. Za těchto okolností se předkládající soud rozhodl usnesením ze dne 23. prosince 2008 přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru na základě článku 68 ES ve spojení s článkem 234 ES následující předběžné otázky(15):
„1. a) Je čl. 5 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (zkráceně ‚nařízení Brusel I‘) použitelný na smlouvu o poskytování služeb i tehdy, pokud jsou služby poskytovány podle smlouvy v několika členských státech?
V případě kladné odpovědi na tuto otázku: Je třeba uvedené ustanovení vykládat v tom smyslu, že
b) místo plnění charakteristického závazku je třeba určit podle místa, v němž se nachází hlavní místo výkonu činnosti poskytovatele služeb, které je třeba posoudit podle vynaloženého času a významu činnosti;
c) pokud není možné zjistit hlavní místo výkonu činnosti, může být žaloba uplatňující všechny nároky vyplývající ze smlouvy podána podle volby žalobce v jakémkoli místě poskytnutí služby nacházejícím se ve Společenství?
2. V případě záporné odpovědi na první otázku: Je čl. 5 bod 1 písm. a) nařízení Brusel I použitelný na smlouvu o poskytování služeb i tehdy, pokud jsou služby poskytovány podle smlouvy v několika členských státech?“
IV – Řízení před Soudním dvorem
22. Předkládací usnesení došlo Soudnímu dvoru dne 15. ledna 2009. Písemná vyjádření byla předložena účastníky původního řízení, německou vládou, vládou Spojeného království jakož i Komisí. Na jednání konaném dne 29. října 2009 přednesli zástupci účastníků řízení, německé vlády a Komise ústní vyjádření a zodpověděli otázky položené Soudním dvorem.
V – Argumenty zúčastněných
A – Přípustnost
23. Otázkami přípustnosti se v písemném vyjádření zabývá pouze Komise, která uvádí, že podle článku 68 ES jsou přípustné pouze předběžné otázky soudů, jejichž rozhodnutí již nemůže být napadeno opravnými prostředky podle vnitrostátního práva. Rozhodnutí, zda se skutečně jedná o soud rozhodující v posledním stupni, závisí na konkrétních okolnostech, tj. na tom, zda je rozhodnutí soudu v konkrétním řízení napadnutelné.
24. Podle konkrétních okolností projednávaného případu není rozhodnutí předkládajícího soudu napadnutelné. Opravný prostředek Revision je podle § 528 odst. 2 bod 2 rakouského občanského soudního řádu (Zivilprozessordnung) nepřípustný, pokud bylo napadené usnesení vydané v prvním stupni v celém rozsahu potvrzeno. Jelikož předkládající soud v tomto případě zamýšlí potvrdit usnesení o příslušnosti prvoinstančního soudu, nemůže být jeho rozhodnutí již napadeno v rámci opravného prostředku Revision. Proto jsou předběžné otázky podle názoru Komise přípustné.
B – První předběžná otázka
1. Použití čl. 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 44/2001 na smlouvy o poskytování služeb v několika členských státech [otázka 1a)]
25. Žalobkyně v původním řízení, německá vláda, vláda Spojeného království a Komise navrhují Soudnímu dvoru, aby na první předběžnou otázku odpověděl tak, že čl. 5 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení č. 44/2001 se použije i na smlouvy o poskytování služeb, pokud jsou služby poskytovány v několika členských státech. Tyto zúčastněné strany poukazují v podstatě na to, že rozhodnutí Soudního dvora ve věci Color Drack se může uplatnit i v případě, že musejí být smluvní závazky plněny v několika členských státech. Z tvrzení žalobkyně v původním řízení, německé vlády a Komise na jednání krom toho vyplývá, že zastávají stanovisko, že Soudní dvůr již na tuto předběžnou otázku odpověděl v rozsudku Rehder.
26. Žalobkyně v původním řízení dodává, že při použití čl. 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 44/2001 v této věci je přihlíženo k cíli předvídatelnosti, neboť ze smlouvy uzavřené mezi účastníky původního řízení je zřejmé, ve kterých členských státech bude žalobkyně poskytovat služby. To je podle žalobkyně hlavní rozdíl od rozsudku, vydaného ve věci Besix(16), v níž nebylo možno určit, v kterých členských státech se měly smluvní závazky plnit, jelikož obsahem smluvního závazku byla povinnost zdržet se jednání.
27. Německá vláda krom toho zdůrazňuje, že pro veškeré nároky ze smluvního vztahu je příslušný soud, který má nejužší vztah k tomuto smluvnímu vztahu.
28. Vláda Spojeného království zastává stanovisko, že čl. 5 bod 1 písm. b) nařízení č. 44/2001 se použije na smlouvy o poskytování služeb nezávisle na tom, zda byly služby poskytnuty v jednom nebo v několika členských státech. Takový výklad je v souladu se zněním čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení č. 44/2001 a s následujícími zásadami: zaprvé je třeba použít čl. 5 bod 1 písm. b) nařízení č. 44/2001 ve všech případech, kdy je to vhodné a rozumné, zadruhé musí být v zájmu předvídatelnosti možné snadno zjistit, který soud je příslušný pro dotyčnou věc, zatřetí je třeba zamezit tomu, aby se různé soudy zabývaly různými aspekty téhož sporu, a začtvrté musí být odpověď na předběžnou otázku v této věci v souladu s výkladem, který Soudní dvůr poskytl k čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy(17).
29. Komise tvrdí, že ze znění a systematiky čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení č. 44/2001 nevyplývá, že se příslušnost pro smlouvy o prodeji zboží nebo poskytování služeb řídí podle tohoto ustanovení jen tehdy, jestliže byl smluvní závazek splněn pouze v jednom členském státě. Krom toho je takové omezení oblasti působnosti čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení č. 44/2001 v rozporu s cíli tohoto nařízení. Z bodů 2, 6 a 8 odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že k zabezpečení řádného fungování vnitřního trhu je třeba přijmout předpisy, které umožní sjednotit pravidla příslušnosti pro případy s přeshraničním prvkem, ve kterých má žalovaný bydliště v některém z členských států. Podle názoru Komise by bylo neslučitelné s tímto cílem, pokud by byla zvláštní příslušnost týkající se smluv o prodeji zboží a poskytování služeb omezena na dodání zboží a poskytování služeb v jednom členském státě. Kromě toho by takové omezení oblasti působnosti tohoto článku významně ovlivnilo účinnost tohoto ustanovení, neboť toto ustanovení by se nepoužilo, pokud by byla dodána jen malá část zboží do jiného členského státu nebo pokud by byla jen část služeb poskytnuta v jiném členském státě. Takový výklad by rovněž nebyl v souladu s historií vzniku tohoto ustanovení. Článek 5 bod 1 nařízení č. 44/2001 se liší od čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy, která platila před přijetím nařízení, v tom smyslu, že pro prodej zboží a poskytování služeb je stanoveno jakožto „místo plnění“ ve smyslu tohoto článku místo poskytnutí plnění charakteristického smluvního závazku. Toto ustanovení má tedy nejčastějším smlouvám s přeshraničním prvkem usnadnit určení příslušného soudu podle místa poskytnutí plnění charakteristické pro tuto smlouvu.
30. Na rozdíl od ostatních zúčastněných stran zastává žalovaná v původním řízení názor, že čl. 5 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení č. 44/2001 se nepoužije na smlouvy o poskytování služeb, jestliže jsou služby poskytovány v několika členských státech. Řešení rozsudku Color Drack, které se vztahovalo na smlouvu o dodání zboží v jediném členském státě, nelze přenést na projednávaný případ, v němž se jedná o smlouvu o poskytování služeb v několika členských státech, neboť by tím zůstal nezohledněn cíl předvídatelnosti příslušného soudu. Jelikož žalobkyně dosáhla převážné části svého obratu v jiných členských státech a nikoli v Rakousku (žalovaná uvádí, že nejvyššího obratu bylo dosaženo v Polsku), není určení příslušného soudu předvídatelné. Žalovaná se v tomto ohledu dovolává rovněž stanoviska generálního advokáta Bota ve věci Color Drack(18), který zastával stanovisko, že příslušnost nemůže být určena na základě čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení č. 44/2001, pokud se místa plnění smluvních závazků nacházejí v několika členských státech(19). Kromě toho se znění čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001 podle názoru žalované vztahuje na jediné místo plnění, neboť pojem „místo“ je užíván vždy v jednotném čísle. S odvoláním na věc Besix(20) uvádí žalovaná dále, že nevýhodám, které by mohly plynout z toho, že o různých aspektech téhož sporu rozhodují různé soudy, může být předcházeno tak, že žalobce podá žalobu v místě, kde má žalovaný své sídlo.
2. Určení příslušnosti podle čl. 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 44/2001 [otázka 1b)]
31. Žalobkyně v původním řízení a Komise se domnívají, že soudní příslušnost je třeba určit podle místa, kde má poskytovatel služeb hlavní místo výkonu své činnosti (Tätigkeitsschwerpunkt).
32. Žalobkyně kromě toho poukazuje na okolnost, že smluvní strany mohou těžiště poskytování služeb snadno předem určit ve smlouvě, a že by tak určení příslušnosti splňovalo cíl předvídatelnosti, neboť by žalobce přesně věděl, u kterých soudů může podat žalobu, a žalovaný by naopak věděl, u kterých soudů může být žalován. Na jednání žalobkyně uvedla, že obchodní zástupkyně poskytovala služby na základě ústní smlouvy tak, že získávala pro zastupovanou společnost zákazníky a udržovala kontakty se stávajícími zákazníky, jednala se zákazníky před uzavřením smlouvy, uzavírala smlouvy, přijímala reklamace a poskytovala zastupované společnosti všeobecnou podporu při prodeji jejích výrobků. Jelikož tyto služby poskytovala z velké části ze svého sídla v Rakousku, musí být pro rozhodování o sporu příslušný rakouský soud.
33. Podle názoru Komise odpovídá určení příslušnosti podle hlavního místa výkonu činnosti poskytovatele služeb různým cílům, které jsou sledovány určením příslušnosti vhodného soudu: zaprvé odpovídá cíli projednání všech právních sporů z jedné smlouvy před jedním soudem, zadruhé je tak dosaženo cíle předvídatelnosti příslušnosti, zatřetí splňuje toto stanovení příslušnosti cíl zeměpisné blízkosti mezi smlouvou a příslušným soudem, a začtvrté zachovává takové určení příslušnosti i „rovnost zbraní“ účastníků řízení, neboť žalobce má v tomto případě možnost podat žalobu u soudu místa plnění, zatímco žalovaný může být zažalován pouze v jediném členském státě. Je třeba přezkoumat, ve kterých členských státech byly služby zejména poskytovány; přitom je třeba zohlednit všechny okolnosti, například místo, kde byla uzavřena většina smluv, jakož i místo, kde bylo dosaženo největšího obratu. V konkrétním případě je místo, kde bylo těžiště poskytování služeb, v Rakousku, neboť obchodní zástupkyně poskytla v Rakousku 70 % služeb obchodního zastoupení a pouze 30 % v zahraničí. Okolnost, že žalobkyně měla dosáhnout v Rakousku pouze 25 % zisku, nebrání příslušnosti rakouského soudu, neboť žalobkyně organizovala svou činnost ze svého sídla v Amstettenu (Rakousko).
34. Podle názoru německé vlády je třeba v případě obchodního zastoupení v několika členských státech vycházet z vyvratitelné domněnky, že místem, kde byly podle dohody poskytovány služby a podle kterého se určí příslušný soud, je místo, kde má obchodní zástupce své ústředí (Hauptbüro).
35. Komise na jednání na tato tvrzení německé vlády odpověděla, že s takovou vyvratitelnou domněnkou nesouhlasí, neboť to odporuje cíli čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení č. 44/2001, v jehož rámci musí být příslušnost určena na základě skutkových okolností. Přezkum těchto okolností provede vnitrostátní soud teprve tehdy, když žalovaný napadne domněnku, čímž na něm spočine důkazní břemeno. Vyvratitelná domněnka nepřiměřeně zvýhodňuje obchodního zástupce, který může žalovat a být žalován vždy v místě svého sídla(21), pro žalovanou má však taková vyvratitelná domněnka stejný účinek, jako kdyby se příslušnost řídila obecným pravidlem zakotveným v čl. 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001.
36. Vláda Spojeného království se domnívá, že není správné určit příslušnost podle hlavního místa výkonu činnosti poskytovatele služeb. Chápe to totiž v tom smyslu, že se jedná o určení obecného těžiště činnosti poskytovatele služeb. Místem poskytování služeb musí být místo, kde byly služby skutečně poskytnuty podle smlouvy – to je však třeba posoudit v projednávané věci vnitrostátním soudem na základě relevantních skutečností a hospodářských hledisek.
3. Určení příslušnosti, pokud nelze určit hlavní místo výkonu činnosti [otázka 1c)]
37. Žalobkyně v původním řízení a německá vláda se domnívají, že na otázku 1c – tj. zda může být žaloba v případě, kdy nelze určit místo výkonu činnosti, podána podle volby žalobce v jakémkoli místě poskytnutí služby nacházejícím se ve Společenství – je třeba odpovědět kladně.
38. Vláda Spojeného království zastává naopak názor, že se čl. 5 bod 1 písm. b) nařízení č. 44/2001 neuplatní, pokud byly služby poskytnuty v několika členských státech a nelze určit místo, kde byla poskytnuta hlavní služba, neboť by umožnění výběru mezi soudy, u kterých může žalobce podat žalobu, vedlo k příslušnosti libovolného soudu, čímž by byla tato příslušnost pro žalovanou nanejvýš nepředvídatelná.
39. Komise vzhledem ke své odpovědi na otázky 1a a 1b neodpovídá na otázku 1c.
C – Druhá předběžná otázka
40. Pokud jde o druhou předběžnou otázku, není podle názoru žalobkyně v původním řízení a Komise odpověď nutná vzhledem k tomu, že odpověď na první otázku je kladná.
41. Žalovaná v původním řízení zastává názor, že čl. 5 bod 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 se v projednávaném případě nepoužije, neboť při určení příslušnosti podle písm. a) – podobně jako v případě písm. b) tohoto článku – nelze zabezpečit předvídatelnost a právní jistotu při určení příslušnosti.
42. Vláda Spojeného království se domnívá, že v případě, kdy se vzhledem k nemožnosti určit místo poskytnutí služby nepoužije čl. 5 bod 1 písm. b) nařízení č. 44/2001, je třeba použít písm. a) tohoto článku. Při své argumentaci se odvolává na čl. 5 bod 1 písm. c), který stanoví, že písm. a) tohoto článku se použije, pokud se nepoužije písm. b).
43. Německá vláda se ke druhé předběžné otázce nevyjadřuje.
VI – Právní posouzení generální advokátky
A – Úvod
44. Soudní dvůr má v této věci vykládat čl. 5 bod 1 písm. b) druhou odrážku nařízení č. 44/2001 v souvislosti se smlouvou o obchodním zastoupení(22), v jejímž rámci poskytuje obchodní zástupce služby v několika členských státech. Soudní dvůr bude mít tedy příležitost rozhodnout o otázce soudní příslušnosti ve sporech ze smluv o poskytování služeb v několika členských státech, na kterou bylo již delší dobu poukazováno v odborné literatuře(23). Tato otázka byla ostatně nastolena již v souvislosti s přepravní smlouvou v rozsudku Rehder(24), v němž nicméně skutečnost, že byly služby poskytnuty v několika členských státech, nebyla nijak problematická, neboť počet možných míst poskytování služeb byl omezen na dvě – místo odletu a místo příletu. Projednávaný případ je tedy prvním, v němž se bude muset Soudní dvůr vyjádřit k otázce příslušnosti v případě poskytování služeb na více místech v různých členských státech.
45. Projednávaný případ však není jediným případem týkajícím se této problematiky, který Soudní dvůr projednává. Ráda bych poukázala na skutečnost, že v současné době projednává Soudní dvůr ve věci Hölzel(25) další případ s podobnou problematikou, kde se rovněž jedná o otázku určení příslušnosti v případě poskytování služeb v několika členských státech. Rozhodnutí v projednávaném případě bude mít rovněž vliv na rozhodnutí ve věci Hölzel.
46. Ráda bych rovněž poukázala na skutečnost, že smlouvy, u kterých může vyvstat otázka určení příslušnosti z důvodu možnosti poskytování služeb v několika členských státech, jsou velmi různé. Taková otázka může vyvstat např. i ohledně smlouvy o poskytování právních služeb mezi advokátem a jeho klientem(26). Jestliže například zastupuje advokátní kancelář se sídlem v Lucemburku klienta z Německa na jednání ve Francii a dojde-li mezi klientem a advokátní kanceláří ke sporu, nabízí se rovněž otázka, který soud je příslušný k rozhodování v tomto právním sporu. Podobně obtížné může být také určení příslušnosti v případě komisionářské smlouvy, jestliže komisionář zastupuje komitenta v několika členských státech. Soudní dvůr bude proto muset při rozhodování v projednávaném případě zohlednit rovněž případné důsledky tohoto rozhodnutí pro jiné druhy smluv o poskytování služeb v několika členských státech.
B – Přípustnost
47. Podle čl. 68 odst. 1 ES ve spojení s článkem 234 ES může položit předběžnou otázku týkající se výkladu hlavy IV Smlouvy o ES (Vízová, azylová a přistěhovalecká politika a jiné politiky týkající se volného pohybu osob) nebo platnosti či výkladu aktů orgánů Společenství, přijatých na základě této hlavy, pouze soud, jehož rozhodnutí již nemůže být napadeno opravnými prostředky podle vnitrostátního práva(27). Nařízení č. 44/2001, přijaté na základě čl. 61 písm. c) ES a čl. 67 odst. 1 ES, spadá pod právní akty orgánů Společenství přijaté na základě této hlavy.
48. V projednávaném případě závisí odpověď na otázku, zda je třeba považovat předkládající soud za soud, „jehož rozhodnutí již nemůže být napadeno opravnými prostředky podle vnitrostátního práva“, v podstatě na rozhodnutí, které bude přijato v řízení o opravném prostředku proti usnesení o příslušnosti, které probíhá u předkládajícího soudu(28). Jak vyplývá z § 528 odst. 2 bodu 2 rakouského občanského soudního řádu (Zivilprozessordnung), nemůže být rozhodnutí předkládajícího soudu napadeno žádným opravným prostředkem („Revision“), jestliže tento soud potvrdí prvoinstanční usnesení o příslušnosti. A contrario to znamená, že nepotvrdí-li předkládající soud prvoinstanční usnesení, může být proti tomuto rozhodnutí podán opravný prostředek („Revision“).
49. Předkládající soud uvádí, že zamýšlí potvrdit prvoinstanční rozhodnutí o příslušnosti, a že tudíž jeho rozhodnutí nemůže být napadeno žádným opravným prostředkem(29). Přesto bych ráda poukázala na skutečnost, že obsah tohoto rozhodnutí nezávisí na posouzení předkládajícího soudu, ale především na odpovědi na předběžné otázky Soudním dvorem. Pokud je odpověď Soudního dvora obsahově shodná s rakouským prvoinstančním rozhodnutím, nemůže být proti rozhodnutí předkládajícího soudu podán opravný prostředek; pokud však Soudní dvůr rozhodne jinak, bude opravný prostředek proti rozhodnutí předkládajícího soudu přípustný, a v tomto případě se nebude jednat o soud, „jehož rozhodnutí již nemůže být napadeno opravnými prostředky podle vnitrostátního práva“.
50. Navzdory výše uvedené skutečnosti jsou podle mého názoru předběžné otázky v projednávaném případě přípustné. Hlavním argumentem ve prospěch přípustnosti předběžné otázky jsou důsledky, které by nastaly, pokud by byly otázky považovány za nepřípustné. V tomto případě by předkládající soud rozhodl sám a potvrdil prvoinstanční rozhodnutí. V důsledku toho by byl předkládající soud soudem, „jehož rozhodnutí již nemůže být napadeno opravnými prostředky podle vnitrostátního práva“. Pokud bychom předběžné otázky považovali za nepřípustné, předjímali bychom v projednávaném případě krom toho rozhodnutí Soudního dvora ve věci samé – a v důsledku toho i rozhodnutí předkládajícího soudu, neboť by se de facto předpokládalo, že Soudní dvůr – a následně předkládající soud – by rozhodl jinak než rakouský prvoinstanční soud. V projednávaném případě existuje sice pouze možnost, že předkládající soud je posledním stupněm, avšak tato možnost musí pro přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce stačit, neboť ve fázi přezkumu přípustnosti ještě není možné vědět, jak bude rozhodnuto o meritu věci. Proto zastávám stanovisko, že je třeba rozhodnout in favorem přípustnosti a poskytnout předkládajícímu soudu veškeré prvky výkladu, které potřebuje pro rozhodnutí v projednávaném případě.
51. V důsledku toho jsou předběžné otázky v projednávaném případě podle mého názoru přípustné.
C – První předběžná otázka
52. První předběžná otázka je členěna do několika částí. Předmětem otázky 1a je, zda se čl. 5 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení č. 44/2001 použije na smlouvy, jakou je smlouva o obchodním zastoupení v projednávaném případě, na jejichž základě jsou poskytovány služby v několika členských státech. Otázka 1b se vztahuje k určení soudní příslušnosti pro smlouvu o obchodním zastoupení, jestliže jsou služby obchodního zastoupení poskytovány v několika členských státech; přesněji řečeno se jedná o otázku, zda se místo plnění charakteristického smluvního závazku řídí místem, kde se nachází hlavní místo výkonu činnosti poskytovatele služeb. Podstatou otázky 1c je oproti tomu problém, zda v případě, kdy nelze určit hlavní místo výkonu činnosti, může být žaloba týkající se veškerých nároků ze smlouvy podána podle volby žalobce na každém místě poskytování služeb v rámci Společenství.
53. V rámci zkoumání budou nejprve představeny základní znaky smlouvy o obchodním zastoupení, která je smlouvou o poskytování služeb ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 44/2001; následně přejdu k odpovědi na otázku předkládajícího soudu.
1. Úvodní poznámky ke smlouvě o obchodním zastoupení
a) Znaky smlouvy o obchodním zastoupení
54. Právní předpisy členských států v oblasti smlouvy o obchodním zastoupení byly, co se týče charakteristických znaků této smlouvy, vzájemně sladěny směrnicí 86/653/EHS o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců (30) (dále jen „směrnice 86/653“).
55. Podle směrnice 86/653 je obchodní zástupce osoba, která je jako nezávislý zprostředkovatel trvale(31) pověřena sjednávat prodej a nákup zboží pro jinou osobu (zmocnitele) nebo sjednávat a uzavírat tyto obchody jménem a na účet zmocnitele(32). Obchodní zástupce je povinen vynaložit potřebné úsilí na sjednávání a popřípadě na uzavírání obchodů, kterými je pověřen, sdělovat zmocniteli veškeré nezbytné informace, které má k dispozici, a jednat v souladu s rozumnými pokyny zmocnitele(33). Při výkonu svých činností musí obchodní zástupce dbát zájmů zmocnitele a jednat zodpovědně a v dobré víře(34).
56. Zmocnitel je podle směrnice 86/653 povinen poskytnout obchodnímu zástupci nezbytnou dokumentaci vztahující se k dotyčnému zboží, obstarat mu údaje nezbytné ke splnění smlouvy o obchodním zastoupení; dále jej musí upozornit, jakmile zjistí, že objem obchodů bude znatelně menší než objem, který mohl obchodní zástupce běžně očekávat(35). Zmocnitel musí jednat ve vztazích s obchodním zástupcem zodpovědně a v dobré víře(36).
57. Obchodní zástupce má za svou činnost nárok na provizi(37). Obvykle se výše provize mezi smluvními stranami dohodne; nedojde-li však mezi stranami k dohodě, a aniž je dotčeno použití kogentních ustanovení členských států o výši odměny, má obchodní zástupce nárok na odměnu odpovídající zvyklostem platným tam, kde vykonává svou činnost(38).
58. Směrnice 86/653 nestanoví výslovně, že smlouva o obchodním zastoupení musí být uzavřena písemně, členské státy však mohou stanovit, že smlouva o obchodním zastoupení je platná pouze v písemné formě(39). Krom toho může podle směrnice každá strana získat na žádost od druhé strany podepsaný písemný doklad uvádějící obsah smlouvy o obchodním zastoupení včetně obsahu pozdějších dodatků(40). Podle směrnice se tohoto práva nelze vzdát(41).
b) Smlouva o obchodním zastoupení jako smlouva o poskytování služeb
59. Pro účely projednávaného případu je třeba konstatovat, že smlouva o obchodním zastoupení je smlouvou o poskytování služeb ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážky směrnice č. 44/2001(42). Jak vysvětlil Soudní dvůr v rozsudku Falco, znamená pojem služby „přinejmenším to, že strana, která je poskytuje, vykonává určitou činnost za úplatu“(43). Tato podmínka je v projednávaném případě splněna, neboť obchodní zástupkyně získávala pro zmocnitelku nové zákazníky a udržovala kontakty se stávajícími zákazníky, jednala se zákazníky před uzavřením smlouvy, uzavírala smlouvy, přijímala reklamace a poskytovala zmocnitelce všeobecnou podporu při prodeji jejích výrobků(44). Tyto služby poskytla za úplatu, neboť za svou činnost obdržela provizi. Proto je podmínka existence smlouvy o poskytování služeb v projednávaném případě nepochybně splněna.
2. Použití čl. 5 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 44/2001 na smlouvy o poskytování služeb v několika členských státech [otázka 1a)]
60. Podstatou otázky 1a předkládajícího soudu je, zda se čl. 5 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení č. 44/2001 použije na smlouvu o poskytování služeb, jakou je smlouva o obchodním zastoupení v projednávaném případě, na jejímž základě jsou poskytovány služby v několika členských státech.
61. Článek 5 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení č. 44/2001 stanoví, že místem plnění závazku (kde může být osoba žalována, ačkoli má své bydliště v jiném členském státě(45)) je, pokud nebylo dohodnuto jinak, v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Na základě znění tohoto článku nelze podle mého názoru určit, zda se použije pouze na smlouvy o poskytování služeb v jediném členském státě nebo i na smlouvy o poskytování služeb v několika členských státech. Přitom nemůže být rozhodující skutečnost, že se pojem „členský stát“ používá v jednotném čísle(46).
62. Přesto je podle mého názoru třeba odpovědět na tuto otázku kladně. Tato odpověď totiž vyplývá z dosavadní judikatury Soudního dvora, přesněji řečeno z rozsudků Color Drack(47) a Rehder(48). Rozsudek Color Drack se sice netýkal smlouvy o poskytování služeb, ale smlouvy o prodeji zboží, je však pro projednávaný případ významný, jelikož Soudní dvůr rozšířil zde vytyčené zásady později v rozsudku Rehder na smlouvy o poskytování služeb.
63. Soudní dvůr rozhodl v rozsudku Color Drack o použití čl. 5 bod 1 písm. b) první odrážky nařízení č. 44/2001 v případě zboží dodaného na různá místa téhož členského státu. Soudní dvůr konstatoval, že se toto ustanovení použije v případě více míst dodání v témže členském státě a že je v takovém případě soudem příslušným k rozhodnutí o všech nárocích ze smlouvy o prodeji zboží soud, v jehož obvodu se nachází místo hlavního dodání, které musí být určeno v závislosti na ekonomických kritériích(49). Nelze-li toto místo určit, může žalobce žalovat žalovaného u soudu místa dodání podle své volby(50). Soudní dvůr v tomto rozsudku výslovně poukázal na to, že tyto úvahy se omezují pouze na případ více míst dodání v jednom členském státě a nepředjímají odpověď v případě více míst dodání v několika členských státech(51).
64. Generální advokát Bot ve věci Color Drack zastával stanovisko, že příslušnost v případě míst dodání v různých členských státech nelze určit podle čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení č. 44/2001, neboť by nebylo dosaženo cíle předvídatelnosti(52). V tomto případě se soudní příslušnost neřídí ani čl. 5 bodem 1 písm. a) nařízení č. 44/2001, ale článkem 2 nařízení č. 44/2001, takže je příslušný soud v místě bydliště žalovaného(53).
65. Soudní dvůr však před nedávnem ve věci Rehder(54), v níž byl vydán rozsudek až po předložení předběžných otázek předkládajícím soudem v projednávaném případě, již odpověděl na otázku, zda se použije čl. 5 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení č. 44/2001, pokud jsou služby poskytovány v několika členských státech. Rozhodl, že úvahy v rozsudku Color Drack „platí rovněž, pokud jde o smlouvy o poskytování služeb, a to i v případech, že toto poskytování není uskutečňováno v jediném členském státě“(55). Soudní dvůr dále poukázal na to, že pravidla o zvláštní příslušnosti stanovená nařízením č. 44/2001 v oblasti smluv o prodeji zboží a poskytování služeb „mají stejnou genezi, sledují stejný cíl a zaujímají stejné místo v systému stanoveném tímto nařízením“(56). Podle názoru Soudního dvora krom toho „[k] cílům úzkého vztahu a předvídatelnosti, které jsou naplňovány prostřednictvím koncentrace soudní příslušnosti do místa poskytování služeb na základě dané smlouvy a prostřednictvím určení jednotné soudní příslušnosti pro veškeré nároky vycházející z této smlouvy, nelze v případě více míst poskytování dotčených služeb v několika členských státech přistupovat odlišně“(57). Takové rozlišování by totiž podle Soudního dvora „nehledě na to, že pro něj neexistuje opora v ustanovení nařízení č. 44/2001“, bylo v rozporu s cílem tohoto nařízení(58).
66. Soudní dvůr odpověděl tedy již v rozsudku Rehder na otázku, zda se čl. 5 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení č. 44/2001 použije na smlouvy o poskytování služeb v několika členských státech. Je třeba podotknout, že i v odborné literatuře je zastáván názor, že tento článek platí pro smlouvy o poskytování služeb v několika členských státech(59).
67. Proto je třeba podle mého názoru na otázku 1a předkládajícího soudu odpovědět v tom smyslu, že čl. 5 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení č. 44/2001 se použije na smlouvu o poskytování služeb, jakou je smlouva o obchodním zastoupení v projednávaném případě, na základě které jsou poskytovány služby v několika členských státech.
3. Určení příslušnosti na základě čl. 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 44/2001 [otázka 1b)]
68. Podstatou otázky 1b předkládajícího soudu je, zda je třeba vykládat čl. 5 bod 1 písm. b) druhou odrážku nařízení č. 44/2001 v tom smyslu, že při určení příslušnosti pro spory ze smlouvy o poskytování služeb v několika členských státech je třeba určit místo, kde byly ve smyslu tohoto článku poskytnuty služby, podle místa, kde má poskytovatel služeb hlavní místo výkonu činnosti.
69. Nejprve bych chtěla v souvislosti s touto otázkou poukázat na to, že Soudní dvůr musí při určení příslušnosti v projednávaném případě zohlednit dvě zásady.
70. Zaprvé je třeba zohlednit, že příslušnost soudu musí být předvídatelná(60), což je výrazem zásady právní jistoty(61). Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, sleduje nařízení č. 44/2001 cíl právní jistoty, který spočívá v posílení právní ochrany osob usazených v Evropském společenství tím, že umožňuje zároveň žalobci snadno určit soud, u nějž může podat žalobu, a žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován(62).
71. Zadruhé se příslušnost soudu určí podle místa, které zajišťuje nejužší vztah mezi dotčenou smlouvou a příslušným soudem(63).
72. Při zohlednění těchto zásad je třeba zkoumat, zda lze odpověď na otázku 1b dovodit již z dosavadní judikatury.
73. V rámci určování příslušnosti podle čl. 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 44/2001 již Soudní dvůr v rozsudku Rehder rozhodl, že při poskytování služeb na několika místech v různých členských státech je třeba najít místo, které zajišťuje nejužší vztah mezi dotčenou smlouvou a příslušným soudem(64). Podle názoru Soudního dvora je to zejména místo, kde podle této smlouvy musí docházet k hlavnímu poskytování služeb(65).
74. Je třeba zohlednit, že Soudní dvůr v rozsudku Rehder nekonstatoval, že místo, kde má docházet podle smlouvy k hlavnímu poskytování služeb, představuje jediné možné kritérium určení příslušnosti podle čl. 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 44/2001. Soudní dvůr poukázal na to, že je třeba najít místo, které zajišťuje nejužší vztah mezi smlouvou a příslušným soudem, zejména místo, kde podle této smlouvy musí docházet k hlavnímu poskytování služeb(66). Základním kritériem je tedy nejužší vztah mezi smlouvou a příslušným soudem; tento vztah existuje zejména na místě, kde musí podle smlouvy docházet k hlavnímu poskytování služeb.
75. Podle mého názoru lze přenést zjištění Soudního dvora v rozsudku Rehder i na projednávaný případ. Přitom je však třeba zohlednit, že v projednávaném případě nebylo ve smlouvě o obchodním zastoupení určeno, kde nebo ve kterých členských státech se nachází místo, kde má docházet k hlavnímu poskytování služeb. V ústní(67) smlouvě byly určeny pouze členské státy, v nichž musí obchodní zástupce poskytovat služby obchodního zastoupení(68). Proto je v projednávaném případě třeba navázat na rozhodnutí ve věci Rehder v tom smyslu, že pokud nelze určit místo, kde má podle smlouvy dojít k hlavnímu poskytování služeb, určí se příslušnost podle místa, kde došlo k hlavnímu poskytování služeb(69).
76. Proto zastávám názor, že v projednávaném případě je příslušný soud místa, kde docházelo k hlavnímu poskytování služeb obchodního zástupce. Je třeba, aby toto posouzení provedl předkládající soud na základě skutkových okolností, a Soudní dvůr musí naopak definovat kritéria, která je předkládající soud při svém posuzování povinen zohlednit. Pokud nelze takové místo určit, musí Soudní dvůr poskytnout předkládajícímu soudu subsidiárně jiná kritéria pro určení příslušného soudu, která rovněž odpovídají zásadám předvídatelnosti a nejužšího vztahu mezi smlouvou a příslušným soudem.
77. V projednávaném případě je tedy nejprve třeba definovat, na základě kterých kritérií se určí místo, kde došlo k hlavnímu poskytování služeb.
78. Podle mého názoru jsou pro určení příslušnosti v případě smlouvy o obchodním zastoupení podstatná následující kritéria: vynaložené úsilí obchodního zástupce, čas potřebný pro jednotlivé služby, doba trvání jednání s jednotlivými zákazníky, výdaje obchodního zástupce v souvislosti se zprostředkováním pro zmocnitele, místo, z něhož organizoval obchodní zástupce svou činnost, a obrat, kterého obchodní zástupce dosáhl. Přesněji řečeno bude muset předkládající soud brát zřetel na okolnost, na jakém místě poskytoval obchodní zástupce konkrétní služby, například kontaktování potenciálních zákazníků, zasílání materiálu, osobní návštěvy zákazníků, vyjednávání, příprava smluvních textů v případě písemných smluv, uzavírání smluv a příjem případných reklamací. Bude muset rovněž zohlednit, že povinnosti obchodního zástupce mohou být velice různorodé a že obchodní zástupce může provádět zprostředkování různými způsoby: poštou, telefonem, faxem, elektronickou poštou nebo prostřednictvím jiných moderních komunikačních prostředků, ale i osobně buď v místě svého sídla, nebo v sídle zákazníka, či na jiném místě. Kromě toho bude muset předkládající soud vzít zřetel na skutečnost, že se v případě smlouvy o obchodním zastoupení jedná o trvalý závazkový vztah(70); nejedná se tedy o zprostředkování nebo uzavření pouze jediné smlouvy mezi zmocnitelem a zákazníkem, ale o zprostředkovávání nebo uzavírání většího počtu smluv mezi zmocnitelem a zákazníky. Proto bude muset předkládající soud zohlednit, kde poskytoval obchodní zástupce služby během delšího časového období.
79. K obratu jakožto kritériu pro určení příslušnosti je třeba dodat, že předkládající soud bude muset zohlednit, že obrat může sice skutečně ukazovat na to, kde poskytl obchodní zástupce služby obchodního zastoupení, nicméně je třeba jej vnímat vždy v souvislosti s jinými kritérii. Obrat tudíž nemůže být jediným a rozhodujícím kritériem pro určení příslušnosti, které převáží nad jinými kritérii. Výše obratu je totiž krajně nepředvídatelná, neboť se může uzavřením smlouvy mezi zmocnitelem a zákazníkem rychle změnit. Pokud by například předkládající soud měl konstatovat, že obchodní zástupce vykonal větší část své práce v jednom členském státě, avšak nejvyššího obratu bylo dosaženo v jiném členském státě, nemůže být výše obratu rozhodující v té míře, že by byly z tohoto důvodu příslušné soudy v tom členském státě, ve kterém bylo dosaženo nejvyššího obratu. Předkládající soud musí zohlednit všechna kritéria a zjistit na základě takového celkového posouzení místo, kde docházelo k hlavnímu poskytování služeb.
80. Na základě úvah uvedených v bodech 69 až 79 tohoto stanoviska je podle mého názoru třeba odpovědět na otázku 1b, že čl. 5 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení č. 44/2001 je třeba vykládat v tom smyslu, že při určení příslušnosti pro spory ze smlouvy o poskytování služeb v několika členských státech, jako je smlouva o obchodním zastoupení v projednávané věci, je třeba určit místo, kde byly ve smyslu tohoto článku poskytnuty služby, podle místa, kde docházelo k hlavnímu poskytování služeb. Toto posouzení přísluší vnitrostátnímu soudu.
4. Určení příslušnosti v případě, kdy nelze určit místo hlavního poskytnutí služeb [otázka 1c)]
81. Podstatou otázky 1c předkládajícího soudu je, jak bude určen příslušný soud, pokud není možné zjistit místo hlavního poskytování služeb. Předkládající soud se v této souvislosti táže, zda v tomto případě může být žaloba uplatňující všechny nároky ze smlouvy podána podle volby žalobce v jakémkoli místě poskytnutí služby nacházejícím se ve Společenství.
82. Ačkoli předkládající soud již v předkládacím usnesení uvádí své stanovisko k tomu, na kterém místě docházelo k hlavnímu poskytování služeb obchodního zástupce(71), zastávám stanovisko, že je na tuto otázku třeba odpovědět. Není totiž zcela vyloučeno, že předkládající soud při uplatnění kritérií, která mu poskytne Soudní dvůr, dospěje k jinému řešení. Proto musí Soudní dvůr poskytnout předkládajícímu soudu všechny prvky výkladu práva Společenství, které může využít při rozhodování řízení, které u něj probíhá.
83. Pokud by nebylo možné určit příslušný soud podle místa, kde docházelo k hlavnímu poskytování služeb, přichází v projednávaném případě v úvahu několik řešení pro určení příslušnosti.
84. První možností je řešení navržené předkládajícím soudem, podle kterého jsou příslušné podle volby žalobce pro veškeré nároky soudy v každém členském státě, ve kterém byla poskytnuta část služeb. Toto řešení by sice znamenalo rozšíření rozsudku Rehder na projednávaný případ a v tomto smyslu i logické následování judikatury, avšak přesto není podle mého názoru v projednávaném případě z několika důvodů správné. Zaprvé toto řešení neodpovídá cíli předvídatelnosti, neboť umožňuje (příliš) velký počet příslušných soudů(72). Zadruhé toto řešení příliš zvýhodňuje žalobce, který má možnost volby místa podání žaloby, s čímž souvisí zvýšené riziko forum shopping(73). Zatřetí se řešení, ke kterému dospěl Soudní dvůr v rozsudku Rehder, vztahovalo na specifický skutkový stav, totiž na přepravní služby v letecké dopravě z jednoho členského státu do druhého. Ve věci Rehder neexistovalo nebezpečí forum shopping, neboť žalobce měl k dispozici pouze dvě místa, na kterých mohl podat žalobu, zatímco v projednávaném případě je takových míst více.
85. Druhé řešení spočívá v tom, že jsou příslušné soudy v každém z členských států, ve kterých byla poskytována část služeb, avšak pouze jen ohledně té části služeb, která byla v tomto členském státě poskytnuta(74). Toto řešení se zdá být možná na první pohled dogmaticky správné, avšak je stejně tak sporné, neboť příslušnost se příliš tříští a nadměrně zatěžuje žalobce, který by v tomto případě musel podat velké množství žalob v různých členských státech. Kromě toho s sebou tato možnost přináší nebezpečí vzájemně si odporujících rozhodnutí k jednomu a témuž smluvnímu vztahu(75).
86. Třetí možné řešení pro určení příslušnosti spočívá v tom, že podle čl. 5 bodu 1 písm. c) se použije písm. a) tohoto článku(76). Podle mého názoru však není ani toto řešení správné. Písmeno a) se totiž použije pouze na smlouvy, jejichž předmětem není prodej zboží nebo poskytování služeb(77), nebo pokud se místo plnění smluvního závazku nenachází v jednom z členských států(78) (s výjimkou Dánska, pro které stále platí Bruselská úmluva(79)). V případě smlouvy o poskytování služeb – kterou smlouva o obchodním zastoupení nepochybně je(80) – se musí příslušnost určit podle druhé odrážky čl. 5 bodu 1 písm. b), a nikoli podle písm. a) tohoto článku.
87. Čtvrtá možnost určení příslušnosti, pokud ji nelze určit podle místa, kde dochází k hlavnímu poskytování služeb, spočívá v tom, že se čl. 5 bod 1 nařízení č. 44/2001 nepoužije a příslušnost se určí podle článku 2 tohoto nařízení v souladu s rozsudkem Besix(81). V rozsudku Besix rozhodl Soudní dvůr v souvislosti s čl. 5 bodem 1 Bruselské úmluvy, že příslušnost se neřídí tímto ustanovením, když nelze určit místo plnění závazku z toho důvodu, že závazek spočívá v povinnosti zdržet se určitého jednání na území, které není geograficky omezeno, a tudíž je charakteristický pro řadu míst, kde byl nebo měl být splněn(82). V tomto případě se příslušnost řídí podle čl. 2 odst. 1 úmluvy. Určení příslušnosti v souladu s rozhodnutím ve věci Besix a tím i podle článku 2 nařízení č. 44/2001 však není v projednávaném případě podle mého názoru rovněž správné.
88. V prvé řadě by určení příslušnosti v souladu s rozsudkem Besix znemožnilo určení příslušnosti podle čl. 5 bod 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 44/2001 pro mnohé smlouvy o obchodním zastoupení, na jejichž základě jsou poskytovány služby v několika členských státech. Protiřečilo by to účelu čl. 5 bodu 1 písm. b), který byl do tohoto nařízení vložen právě proto, aby bylo autonomně určeno místo plnění pro dva druhy smluv – smlouvu o dodání zboží a smlouvu o poskytování služeb(83), odporovalo by však obecně i účelu čl. 5 bodu 1, který spočívá v určení zvláštní příslušnosti pro spory ze smluv(84).
89. Kromě toho by přenesení judikatury rozsudku Besix na projednávaný případ odporovalo systematice čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001. I za předpokladu, že písm. b) tohoto článku se nepoužije, jestliže nelze určit místo plnění charakteristického závazku(85), řídila by se příslušnost v souladu s čl. 5 bodem 1 písm. c) podle písm. a) tohoto článku(86). Pouze v případě, že určení příslušnosti podle písm. a) tohoto článku by nebylo možné, by bylo možné přejít k určení příslušnosti podle článku 2 nařízení č. 44/2001. Určením příslušnosti podle článku 2 by byl vynechán tento dílčí krok, jakož i čl. 5 bod 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, a nerespektovala by se tak systematika tohoto článku.
90. Nakonec je třeba zohlednit, že typ smluvních závazků v projednávaném případě není srovnatelný se smluvními závazky v rozsudku Besix. V rozsudku Besix se skutkový stav vztahoval ke smlouvě, jejímž předmětem byla povinnost zdržet se určitého jednání na území, které nebylo geograficky omezeno(87). V případě této smlouvy se tedy nejednalo o smlouvu o poskytování služeb, jako je tomu v projednávaném případě. Pokud by bylo ve věci Besix rozhodnuto po vstupu nařízení č. 44/2001 v platnost, nepohlíželo by se na smlouvu obsahující závazek zdržet se určitého jednání jako na smlouvu o poskytování služeb ve smyslu čl. 5 bod 1 písm. b) druhé odrážky tohoto nařízení(88), ale příslušnost by se posuzovala podle písm. a) tohoto článku, který je obdobou čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy, předmětu výkladu v rozsudku Besix. Proto zastávám názor, že rozhodnutí ve věci Besix nelze přenést na projednávaný případ.
91. Páté řešení, které přichází v úvahu, pokud nemůže být zjištěno místo, kde docházelo k hlavnímu poskytování služeb, spočívá v určení příslušnosti v místě, kde má obchodní zástupce, tedy smluvní partner, který poskytuje plnění charakteristické pro danou smlouvu, své sídlo. Toto řešení je podle mého názoru z mnoha důvodů nejvhodnější.
92. Zaprvé odpovídá toto řešení jak cíli předvídatelnosti, tak i cíli úzkého vztahu mezi smlouvou a příslušným soudem. Toto řešení zajišťuje rovněž předvídatelnost, neboť místo příslušného soudu – soud v místě sídla obchodního zástupce – je jednoznačné a jelikož tento soud rozhoduje o veškerých nárocích v souvislosti s jednou a touž smlouvou o obchodním zastoupení. O úzký vztah se jedná, neboť důkazní materiál je zpravidla k dispozici rovněž v místě sídla obchodního zástupce.
93. Zadruhé je toto řešení správné proto, že příslušnost se určuje i nadále podle čl. 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 44/2001. Připouštím, že toto řešení se částečně vzdaluje znění a účelu čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení č. 44/2001, podle kterého se příslušnost určuje podle místa, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Přitom se totiž jedná o místo, na němž byly služby skutečně poskytnuty, což znamená, že tento článek používá pro určení příslušnosti kritérium, závisející na reálných okolnostech(89). Navrhované řešení ve skutečnosti znamená, že konkrétní kritérium je nahrazeno kritériem abstraktním. Řešení vycházející z abstraktního kritéria se však použije jen tehdy, jestliže nelze určit místo, kde docházelo k hlavnímu poskytování služeb(90). Proto zastávám názor, že toto řešení je přesto nejsprávnější.
94. Podle mého názoru je proto třeba na otázku 1c předkládajícího soudu odpovědět, že v případě, že nelze určit místo, kde docházelo k hlavnímu poskytování služeb, považuje se v případě smlouvy o obchodním zastoupení za místo poskytnutí služeb místo sídla obchodního zástupce.
D – Druhá předběžná otázka
95. Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda se – v případě záporné odpovědi na otázku 1a – použije čl. 5 bod 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 na smlouvy o poskytování služeb v několika členských státech, jako je smlouva o obchodním zastoupení v projednávaném případě.
96. Druhou předběžnou otázku pokládá předkládající soud pouze pro případ, že bude odpověď na otázku 1a záporná, že je tedy čl. 5 bod 1 písm. b) druhou odrážku třeba vykládat v tom smyslu, že se nepoužije na smlouvy o poskytování služeb, jako je smlouva o obchodním zastoupení v projednávaném případě, na jejímž základě jsou poskytovány služby v několika členských státech.
97. Jak vyplývá z bodu 67 tohoto stanoviska, je podle mého názoru třeba odpovědět na otázku 1a kladně, takže není třeba odpovědět na druhou předběžnou otázku položenou pouze pro případ záporné odpovědi.
E – Závěr
98. Na základě výše uvedených úvah se podle mého názoru použije čl. 5 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení č. 44/2001 v případě smlouvy o obchodním zastoupení, na základě které obchodní zástupce poskytuje služby v několika členských státech, a je třeba jej vykládat v tom smyslu, že příslušnost se řídí podle místa, kde docházelo k hlavnímu poskytování služeb. Jelikož se jedná o posouzení skutkových okolností, musí jej provést vnitrostátní soud. Pokud nelze určit místo, kde docházelo k hlavnímu poskytování služeb, považuje se v případě smlouvy o obchodním zastoupení podle mého názoru za místo poskytnutí služeb místo sídla obchodního zástupce.
VII – Závěry
99. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky Oberlandesgericht Wien takto:
„1) Článek 5 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech se použije na smlouvu o poskytování služeb, jakou je smlouva o obchodním zastoupení v projednávaném případě, na jejímž základě jsou poskytovány služby v několika členských státech.
2) Článek 5 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení č. 44/2001 je třeba vykládat v tom smyslu, že při určení příslušnosti pro spory ze smlouvy o poskytování služeb v několika členských státech, jako je smlouva o obchodním zastoupení v projednávané věci, je třeba určit místo, kde byly ve smyslu tohoto článku poskytnuty služby, podle místa, kde docházelo k hlavnímu poskytování služeb. Toto posouzení přísluší vnitrostátnímu soudu.
3) V případě, že nelze určit místo, kde docházelo k hlavnímu poskytování služeb, považuje se v případě smlouvy o obchodním zastoupení, jakou je smlouva v projednávaném případě, za místo poskytnutí služeb místo sídla obchodního zástupce.“