Věc T‑865/16
Fútbol Club Barcelona
v.
Evropská komise
Rozsudek Tribunálu (čtvrtého senátu) ze dne 26. února 2019
„Státní podpory – Podpora poskytnutá španělskými orgány ve prospěch některých profesionálních fotbalových klubů – Preferenční daňová sazba uplatněná v rámci daně z příjmů klubů, kterým bylo povoleno využít postavení neziskové organizace – Rozhodnutí o neslučitelnosti státní podpory s vnitřním trhem – Svoboda usazování – Výhoda“
1. Podpory poskytované státy – Přezkum Komisí – Slučitelnost podpory s vnitřním trhem – Posuzovací pravomoc – Dodržování soudržnosti mezi ustanoveními Smlouvy o FEU o státní podpoře a dalších ustanovení SFEU zaměřených na fungování vnitřního trhu – Formální vyšetřovací řízení zahájené ve vztahu k opatření, které může zasahovat do svobody usazování – Povinnost přezkoumat samostatné porušení svobody usazování – Neexistence
(Články 49 a 107 SFEU)
(viz body 29–37)
2. Podpory poskytované státy – Pojem – Zvýhodnění příjemců – Vnitrostátní opatření, které vyhrazuje přístup k daňovému režimu neziskových organizací pro některé profesionální fotbalové kluby – Důkazní břemeno prokázání této výhody, které nese Komise – Posouzení s ohledem na různé složky uvedeného daňového režimu jako celku
(Článek 107 odst. 1 SFEU)
(viz body 44–67)
3. Podpory poskytované státy – Správní řízení – Povinnosti Komise – Pečlivý a nestranný přezkum – Zohlednění úplných a spolehlivých poznatků – Dosah povinnosti
(Článek 108 odst. 2 SFEU)
(viz body 49, 69)
Shrnutí
Tribunál rozsudkem Fútbol Club Barcelona v. Komise (T‑865/16), vydaným dne 26. února 2019, zrušil rozhodnutí Komise (EU) 2016/2391 ze dne 4. července 2016 o státní podpoře SA.29769 (2013/C) (ex 2013/NN) poskytnuté Španělskem určitým fotbalovým klubům, protože Komise právně dostačujícím způsobem neprokázala existenci hospodářské výhody poskytnuté příjemcům dotčeného opatření.
Napadené rozhodnutí se týkalo španělského zákona přijatého v roce 1990, který uložil všem španělským profesionálním sportovním klubům, aby se staly sportovními akciovými společnostmi, s výjimkou profesionálních sportovních klubů, které v hospodářských letech předcházejících přijetí zákona vykázaly kladný hospodářský výsledek. Žalobce, Fútbol Club Barcelona, i další tři profesionální fotbalové kluby, které spadaly pod tuto výjimku, využily možnosti nadále fungovat ve formě neziskových organizací, a z toho titulu měly prospěch z nižší sazby daně z příjmu. Vzhledem k tomu, že tato zvláštní daňová sazba byla do roku 2016 nižší, než sazba uplatňovaná na sportovní akciové společnosti, měla Komise v napadeném rozhodnutí za to, že uvedená právní úprava zavedla daňové zvýhodnění v oblasti zdanění příjmů ve prospěch uvedených čtyř klubů, což představuje protiprávní a neslučitelný režim podpor, a uložila Španělskému království podporu ukončit a zajistit, aby příjemci navrátili jednotlivé vyplacené podpory.
Tribunál v rozsudku nejdříve odmítl žalobní důvod vycházející z porušení článku 49 SFEU v rozsahu, v němž Komise měla podle žalobce konstatovat, že povinnost uložená profesionálním sportovním klubům, aby se staly sportovními akciovými společnostmi, byla v rozporu s uvedeným článkem. V tomto ohledu Tribunál připomněl, že Komise není příslušná v rámci řízení zahájeného v oblasti státních podpor konstatovat samostatné porušení článku 49 SFEU a vyvodit z toho příslušné právní důsledky, kromě případů, v nichž neslučitelnost dotčeného opatření podpory vyplývala z porušení článku 49 SFEU.
Dále Tribunál přezkoumal žalobní důvod vycházející z nesprávného posouzení ze strany Komise, pokud jde o existenci výhody udělené právní úpravou dotčeným čtyřem klubům. Tribunál připomněl, že Komise má povinnost celkově zvážit komplexní opatření za účelem určení, zda poskytují hospodářskou výhodu podnikům-příjemcům, kterou by za normálních tržních podmínek nezískaly, a uvedl, že tomu tak je i v případech přezkumu režimu podpor. V této souvislosti, ačkoli se v případě režimu podpor Komise může za účelem ověření, zda tento režim obsahuje prvky podpory, omezit na zkoumání všeobecných a abstraktních charakteristik dotčeného režimu, aniž je povinna přezkoumat každý konkrétní případ použití, musí se přezkum týkat také různých důsledků dotčeného režimu, výhodných i nevýhodných pro příjemce, pokud nejednoznačná povaha údajné výhody plyne z charakteristik samotného režimu.
Vzhledem k tomu, že se vnitrostátní právní úprava dotčená napadeným rozhodnutím omezuje na zúžení osobní působnosti daňového režimu neziskových organizací v odvětví španělského profesionálního sportu, Tribunál přezkoumal, zda Komise v napadeném rozhodnutí právně dostačujícím způsobem prokázala, že daňový režim neziskových organizací jako celek mohl svým příjemcům poskytnout výhodu ve srovnání s fungováním ve formě sportovních akciových společností. Podle Tribunálu tomu tak nebylo. Tribunál zdůraznil, že Komise v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí disponovala informacemi zdůrazňujícími zvláštnost daňového režimu neziskových organizací, pokud jde o omezení daňových odpočtů na opětovné investování mimořádného zisku na méně výhodnou úroveň než pro sportovní akciové společnosti, a uvedl, že argumenty předložené Komisí neumožňovaly vyloučit, že menší možnosti daňového odpočtu v režimu neziskových organizací mají vyvažovat výhody plynoucí z nižší nominální sazby daně. Jelikož Komise právně dostačujícím způsobem neprokázala, že sporné opatření poskytovalo jeho příjemcům výhodu, Tribunál konstatoval porušení čl. 107 odst. 1 SFEU a zrušil napadené rozhodnutí.