null
ROZSUDEK TRIBUNÁLU (devátého rozšířeného senátu)
26. června 2024(*)
„Veřejná služba – Úředníci – Odměňování – Rodinné přídavky – Příspěvek na vzdělání – Nepřiznání – Článek 3 odst. 1 příloha VII služebního řádu – Odborná příprava – Vysokoškolské vzdělávání – Přenesení pravomocí – Zpětné převzetí přenesených pravomocí – Příslušný OOJ“
Ve věci T‑698/21,
Georgios Paraskevaidis, s bydlištěm ve Wezembeek-Oppemu (Belgie), zástupci: S. Pappas, D.-A. Pappa a A. Pappas, advokáti,
žalobce,
proti
Radě Evropské unie, zástupci: M. Bauer a M. Alver, jako zmocněnci,
a
Evropské komisi, zástupci: T. S. Bohr a I. Melo Sampaio, jako zmocněnci,
žalovaným,
TRIBUNÁL (devátý rozšířený senát),
ve složení: S. Papasavvas, předseda, L. Truchot, H. Kanninen, R. Frendo (zpravodajka) a M. Sampol Pucurull, soudci,
za soudní kancelář: A. Marghelis, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení, zejména:
– k námitce nepřípustnosti vznesené Komisí samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 27. ledna 2022,
– k usnesení o spojení námitky nepřípustnosti s věcí samou ze dne 15. července 2022,
po jednání konaném dne 4. října 2023,
vydává tento
Rozsudek
1 Žalobou podanou na základě článku 270 SFEU se žalobce Georgios Paraskevaidis domáhá zrušení zaprvé rozhodnutí Úřadu „pro správu a vyplácení individuálních nároků“ (PMO) ze dne 4. února 2021, zopakovaného v jeho oznámení ze dne 1. března 2021, podle kterého mu za vzdělání, které absolvovala jeho dcera v období od listopadu 2019 do srpna 2020 nevznikl nárok na příspěvek na vzdělání, jakož i rozhodnutí o stanovení splátkového kalendáře na vrácení neoprávněně obdržených částek, které bylo oznámeno dne 9. března 2021 (dále jen společně „rozhodnutí PMO“), a zadruhé rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování (dále jen „OOJ“) Rady Evropské unie ze dne 19. července 2021, kterým byla zamítnuta stížnost žalobce proti uvedeným rozhodnutím (dále jen „rozhodnutí o stížnosti“).
I. Skutečnosti předcházející sporu
2 Žalobce je úředníkem Rady.
3 Rozhodnutím Rady (EU) 2019/792 ze dne 13. května 2019, kterým se Evropská komise – Úřad pro správu a vyplácení individuálních nároků (PMO) – pověřuje výkonem některých pravomocí svěřených orgánu oprávněnému ke jmenování a orgánu oprávněnému k uzavírání pracovních smluv (Úř. věst. 2019, L 129, s. 3, dále jen „rozhodnutí ze dne 13. května 2019“), Rada pověřila PMO zejména výkonem pravomocí týkajících se poskytování a správy příspěvků na vzdělání. V souladu s čl. 1 odst. 2 tohoto rozhodnutí se PMO vzdá výkonu pravomocí, kterým byl pověřen, ve prospěch Rady, pokud o to v jednotlivém případě OOJ nebo orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv Rady požádá.
4 V období od 25. listopadu 2019 do 30. srpna 2020 dcera žalobce navštěvovala vzdělávací program v oboru psychopedagogie (dále jen „vzdělávací program“). Podle článku 3 přílohy VII služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) byl žalobci v průběhu vzdělávacího programu vyplácen příspěvek na vzdělání (dále jen „příspěvek na vzdělání“).
5 Dne 4. února 2021 PMO oznámil žalobci rozhodnutí, kterým mu nebyl přiznán nárok na příspěvek na vzdělání, jelikož evropský systém kreditů pro odborné vzdělávání a přípravu (ECVET), ke kterému vzdělávací program opravňoval, nedosahoval úrovně vysokoškolského vzdělávání. Z toho důvodu měly být částky, které mu byly vyplaceny jako příspěvek na vzdělání, vráceny.
6 Dne 1. března 2021 v návaznosti na žádost žalobce o přezkoumání, kterou podal dne 27. února 2021, PMO zopakoval rozhodnutí uvedené v bodě 5 výše, přičemž zdůraznil, že dcera žalobce obdržela pouze 21 jednotek ECVET, zatímco revidovaný závěr 237/05 o přiznání příspěvku na vzdělání a výkladu pojmu pravidelné a celodenní docházky do vzdělávacího zařízení ve smyslu čl. 3 odst. 1 přílohy VII služebního řádu, který schválil collège des chefs d’administration (Sbor řídích pracovníků administrativních útvarů) na jeho 284. zasedání, které se konalo dne 1. července 2020 (dále jen „revidovaný závěr 237/05“), měl za to, že podmínka týkající se pravidelné a celodenní docházky do vzdělávacího zařízení odpovídá přiznání 30 kreditů v rámci evropského systému přenosu a akumulace kreditů (ECTS).
7 Dne 9. března 2021 zaslal PMO žalobci splátkový kalendář na vrácení částek, které neoprávněně obdržel z titulu příspěvku na vzdělání.
8 Dne 31. března 2021 podal žalobce prostřednictvím on-line formuláře zaslaného prostřednictvím systému řízení personálu Rady stížnost k Radě na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu proti rozhodnutím PMO (dále jen „stížnost“), přičemž zpochybnil zejména použitelnost revidovaného závěru 237/05. Dne 21. dubna 2021 podal ke Komisi stížnost totožného znění.
9 Dopisem ze dne 23. dubna 2021 požádala Rada na základě čl. 1 odst. 2 rozhodnutí ze dne 13. května 2019 PMO, aby se vzdal výkonu pravomocí OOJ, kterými byl pověřen, pokud jde o stížnost žalobce. PMO této žádosti vyhověl dopisem ze dne 10. června 2021 (dále jen „zpětné převzetí přenesených pravomocí“).
10 Dne 19. července 2021 Rada informovala žalobce, že přezvala zpět přenesené pravomoci a současně stížnost zamítla. V podstatě uvedla, že nárok na příspěvek na vzdělání podle čl. 3 odst. 1 přílohy VII služebního řádu nevznikl, jelikož vzdělávací program je odborné povahy a nevede k získání diplomu. Rada dodala, že za těchto okolností není nezbytné rozhodnout o použitelnosti minimální hranice 30 kreditů ECTS stanovené revidovaným závěrem 237/05.
II. Návrhová žádání účastníků řízení
11 Žalobce navrhuje, aby Tribunál:
– prohlásil žalobu za přípustnou v plném rozsahu;
– zrušil rozhodnutí PMO a rozhodnutí o stížnosti;
– uložil žalované náhradu nákladů řízení.
12 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– prohlásil žalobu za nepřípustnou v rozsahu, v němž směřuje proti ní;
– podpůrně žalobu zamítl jako neopodstatněnou;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
13 Rada navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl,
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
III. Právní otázky
A. K přípustnosti
14 Žalobou je usilováno o zrušení několika rozhodnutí vydaných dvěma různými orgány, kterými byl žalobci odepřen nárok na příspěvek na vzdělání. Rozhodnutí PMO přísluší Komisi, kdežto rozhodnutí o stížnosti vydal OOJ Rady v návaznosti na zpětné převzetí přenesených pravomocí během postupu před zahájením soudního řízení.
15 Komise namítá nepřípustnost žaloby v rozsahu, v němž směřuje proti ní, jelikož není příslušným OOJ, který vydal rozhodnutí o stížnosti, které je jediným aktem nepříznivě zasahujícím do právního postavení žalobce. Má za to, že vzhledem k tomu, že Rada převzala zpět přenesené pravomoci, a vzhledem ke změně právních argumentů, o něž se opírá rozhodnutí o stížnosti, nahradilo toto rozhodnutí rozhodnutí PMO.
16 V žalobní odpovědi Rada rovněž tvrdila, že vzhledem k tomu, že převzala zpět přenesené pravomoci, může být žaloba podána pouze proti ní.
17 V tomto ohledu je třeba připomenout, že vzhledem k samotnému účelu, kterým je umožnit administrativě přezkum svých rozhodnutí, má postup před zahájením soudního řízení evolutivní povahu, takže v rámci systému opravných prostředků, který je stanoven v článcích 90 a 91 služebního řádu, může administrativa změnit důvody, na jejichž základě přijala napadený akt, i když stížnost zamítne (viz rozsudek ze dne 26. března 2014, CP v. Parlament, F‑8/13, EU:F:2014:44, bod 21 a citovaná judikatura). Účelem řízení o stížnosti je totiž umožnit OOJ, aby znovu přezkoumal napadený akt s ohledem na námitky uplatněné stěžovatelem a případně změnil odůvodnění, na němž je založen výrok (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. května 2014, Mocová v. Komise, T‑347/12 P, EU:T:2014:268, body 32 a 33).
18 Doplnění odůvodnění ve fázi rozhodnutí o stížnosti je tedy v souladu s účelem čl. 90 odst. 2 služebního řádu, který výslovně stanoví, že se jedná o odůvodněné rozhodnutí. Toto ustanovení totiž nezbytně předpokládá, že orgán oprávněný rozhodnout o stížnosti není vázán odůvodněním rozhodnutí, které je předmětem stížnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2017, Skareby v. ESVČ, T‑585/16, EU:T:2017:613, bod 19 a citovaná judikatura).
19 Za těchto podmínek je žalobou, i když formálně směřující proti zamítnutí stížnosti, předložen soudu k přezkumu akt nepříznivě zasahující do právního postavení, proti němuž byla stížnost podána, ledaže by byl dopad zamítnutí stížnosti odlišný od dopadu aktu napadeného touto stížností. Výslovné rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemusí být vzhledem ke svému obsahu pouze potvrzením aktu napadeného žalobcem. Je tomu tak tehdy, když rozhodnutí o zamítnutí stížnosti obsahuje opětovné přezkoumání situace žalobce na základě nových právních a skutkových okolností nebo mění či doplňuje původní rozhodnutí. V těchto případech představuje zamítnutí stížnosti akt podléhající přezkumu soudem, který jej vezme v úvahu při posouzení legality napadeného aktu, případně jej posoudí jako akt nepříznivě zasahující do právního postavení nahrazující napadený akt (viz rozsudek ze dne 21. května 2014, Mocová v. Komise, T‑347/12 P, EU:T:2014:268, bod 34 a citovaná judikatura).
20 V projednávané věci Rada přijala rozhodnutí o stížnosti poté, co požádala PMO, aby se v souladu s čl. 1 odst. 2 rozhodnutí ze dne 13. května 2019 vzdal svých pravomocí OOJ. Rada potvrzuje nepřiznání příspěvku na vzdělání. Odůvodnění rozhodnutí o stížnosti se však liší od odůvodnění uvedeného v rozhodnutích PMO. Zatímco PMO vycházel z revidovaného závěru 237/05 a konstatoval, že vzdělávací program nesplňuje kvantitativní kritérium minimální hranice 30 kreditů ECTS, aby mohl být kvalifikován jako vysokoškolské vzdělávání, Rada uvedené kritérium zcela odmítá a vychází z kvalitativního kritéria, které zaměřuje analýzu na samotnou povahu vzdělávacího programu.
21 Je tedy třeba konstatovat, že Rada rozhodnutím o stížnosti zcela změnila důvody uvedené v rozhodnutích PMO, když znovu zkoumala situaci žalobce. Uvedené rozhodnutí má tedy samostatný obsah a odlišný rozsah než rozhodnutí PMO a nelze mít za to, že pouze potvrzuje tato rozhodnutí.
22 Z toho vyplývá, že rozhodnutí o stížnosti nahradilo rozhodnutí PMO a v projednávané věci představuje akt nepříznivě zasahující do právního postavení.
23 Žaloba je proto nepřípustná v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutím PMO, a tedy proti Komisi, v rámci níž byla tato rozhodnutí přijata.
B. K věci samé
24 Na podporu žaloby uvádí žalobce v podstatě tři důvody vycházející:
– zaprvé z porušení zásady legality jednak z důvodu neexistence právního základu ratione temporis a jednak z důvodu protiprávní zpětné účinnosti revidovaného závěru 237/05;
– zadruhé z námitky protiprávnosti směřující proti revidovanému závěru 237/05, který zavádí rozlišení mezi programy odborného vzdělávání a programy vedoucími k získání diplomu, jakož i z nedostatku pravomoci vedoucích správních útvarů k zavedení tohoto rozlišení;
– zatřetí z porušení čl. 3 odst. 1 přílohy VII služebního řádu.
25 Ve fázi repliky žalobce uplatňuje čtvrtý žalobní důvod vycházející z protiprávnosti zpětného převzetí přenesených pravomocí, což v důsledku toho zpochybňuje pravomoc Rady přijmout rozhodnutí o stížnosti.
26 Tribunál nejprve společně přezkoumá první a druhý žalobní důvod, poté čtvrtý žalobní důvod a nakonec třetí žalobní důvod.
1. K prvnímu a druhému žalobnímu důvodu, které vycházejí z porušení zásady legality revidovaného závěru 237/05 z důvodu jeho zpětné účinnosti a protiprávního rozlišování mezi vzdělávacími programy
27 V rámci prvního žalobního důvodu žalobce v podstatě zpochybňuje zpětnou účinnost revidovaného závěru 237/05 a tvrdí, že rozhodnutí PMO nemají právní základ ratione temporis.
28 V rámci druhého žalobního důvodu žalobce vznáší námitku protiprávnosti revidovaného závěru 237/05, jelikož zavádí rozlišení mezi programy odborného vzdělávání a programy vedoucími k získání diplomu. Žalobce rovněž namítá, že řídící pracovníci administrativních útvarů neměli pravomoc zavést uvedené rozlišení.
29 Rada s argumentací žalobce nesouhlasí.
30 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že jak vyplývá z bodů 6 a 10, tak z bodů 19 a 20 výše, i když byla rozhodnutí PMO založena na revidovaném závěru 237/05 uvedeném v prvním a druhém žalobním důvodu, OOJ Rady v rozhodnutí o stížnosti zcela změnil právní okolnosti o které se analýza opírá, aby dospěl k závěru, že nárok na příspěvek na vzdělání nevznikl.
31 Konkrétně rozhodnutí o stížnosti odmítlo revidovaný závěr 237/05, který představoval právní základ rozhodnutí PMO, a zdůraznilo, že není nutné vyslovit se k použitelnosti minimální hranice 30 kreditů ECTS uvedené v daném revidovaném závěru.
32 Z toho vyplývá, že první a druhý žalobní důvod se týkají pouze rozhodnutí PMO.
33 Jak přitom bylo konstatováno v bodě 23 výše, žaloba je nepřípustná v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení rozhodnutí PMO, a proto první a druhý žalobní důvod, které se jich týkají, musí být zamítnuty jako irelevantní.
2. Ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z toho, že Rada nemá pravomoc odvolat přenesení pravomoci na PMO a vydat rozhodnutí o stížnosti
a) K přípustnosti čtvrtého žalobního důvodu
34 Rada zpochybňuje přípustnost čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku a tvrdí, že v souladu s článkem 84 jednacího řádu Tribunálu nelze nové důvody v průběhu řízení předkládat, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení. Vzhledem k tomu, že Rada informovala žalobce o zpětném převzetí přenesených pravomocí v rozhodnutí o stížnosti, má za to, že žalobní důvod vznesený žalobcem ve fázi repliky je opožděný, a tedy nepřípustný.
35 V tomto ohledu je třeba uvést, že i když předložení nového žalobního důvodu musí v zásadě splňovat požadavky stanovené v článku 84 jednacího řádu, tyto požadavky se neuplatní, jestliže důvod sice může být kvalifikován jako nový, avšak jedná se o důvod založený na veřejném pořádku (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. září 2016, La Ferla v. Komise a ECHA, T‑392/13, EU:T:2016:478, bod 65, a ze dne 24. září 2019, Janukovyč v. Rada, T‑301/18, nezveřejněný, EU:T:2019:676, bod 64).
36 Jak přitom tvrdí žalobce, žalobní důvod vycházející z absence pravomoci autora aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení je nepominutelným důvodem, takže jej lze uplatnit v jakékoli fázi řízení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. prosince 2018, Pipiliagkas v. Komise, T‑689/16, nezveřejněný, EU:T:2018:925, bod 39 a citovaná judikatura, a ze dne 28. září 2022, Grieger v. Komise, T‑517/21, nezveřejněný, EU:T:2022:588, bod 89 a citovaná judikatura).
37 Čtvrtý žalobní důvod je tedy přípustný.
b) K opodstatněnosti čtvrtého žalobního důvodu
38 Žalobce tvrdí, že rozhodnutí o stížnosti je protiprávní z důvodu nedostatku pravomoci jeho autora. V tomto ohledu vznáší v podstatě dvě výtky.
39 Zaprvé žalobce tvrdí, že Rada mohla odvolat přenesení pravomocí na PMO pouze v plném rozsahu, a nikoli v jednotlivém případě. V tomto ohledu tvrdí, že články 90c a 91a služebního řádu brání jakémukoliv zpětnému převzetí přenesených pravomocí, pokud PMO již vykonal pravomoci OOJ, které jsou předmětem přenesení pravomoci. Dodává rovněž, že uvedené zpětné převzetí přenesených pravomocí vyvolává otázky týkající se zásady právní jistoty.
40 Zadruhé žalobce namítá porušení podstatných formálních náležitostí, jelikož Rada nezveřejnila individuální rozhodnutí o zpětném převzetí pravomoci v návaznosti na jeho stížnost.
41 Rada tyto argumenty zpochybňuje.
1) K první výtce vycházející z nedostatku pravomoci Rady ke zpětnému převzetí přenesených pravomocí v jednotlivém případě
42 Podle čl. 2 odst. 2 služebního řádu může orgán nebo několik orgánů svěřit kterémukoli z nich nebo interinstitucionálnímu subjektu výkon některých nebo všech pravomocí svěřených OOJ s výjimkou rozhodnutí v oblasti jmenování úředníků, povýšení nebo převedení úředníků. V projednávané věci Rada na základě čl. 1 odst. 1 písm. a) první odrážky rozhodnutí ze dne 13. května 2019 této možnosti využila a přenesla na PMO zejména své pravomoci OOJ k přiznávání příspěvků na vzdělání a správě žádostí o ně podaných zaměstnanci.
43 Pokud jde o oblasti, pro které byl použit čl. 2 odst. 2 služebního řádu, článek 90c služebního řádu stanoví, že stížnosti se podávají u OOJ, kterému byl svěřen výkon příslušných pravomocí, zatímco podle článku 91a služebního řádu směřují veškerá odvolání proti orgánu, kterému je OOJ, jemuž byl svěřen výkon příslušných pravomocí, odpovědný.
44 Z toho vyplývá, že v projednávaném případě měl OOJ Komise v zásadě pravomoc přijímat vůči zaměstnancům Rady všechna rozhodnutí o stížnostech podaných v oblasti příspěvků na vzdělání.
45 Kromě toho podle judikatury představuje přenesení pravomoci akt, který zbavuje delegující orgán přenesené pravomoci, a má tedy za následek přenos pravomocí, který a priori zakazuje delegujícímu orgánu zaštiťovat se přenesenou pravomocí, jinak bude jeho rozhodnutí stiženo vadou spočívající v nedostatku pravomoci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2018, Janssen-Cases v. Komise, T‑688/16, EU:T:2018:822, bod 31 a citovaná judikatura).
46 Je však třeba uvést, že zákonodárce ve služebním řádu výslovně nevyloučil možnost, že delegující orgán převezme zpět přenesené pravomoci na základě čl. 2 odst. 2 služebního řádu.
47 Dále judikatura připouští, že delegující orgán může opětovně vykonat pravomoc, přičemž uvádí, že zásada právní jistoty, kterou je veden formalismus úkonů k přenesení pravomoci, vyžaduje, aby předtím přijal akt, jímž si opět vyhradí přenesenou pravomoc. Stejně jako přenesení pravomoci vyžaduje přijetí výslovného aktu, jímž se dotyčná pravomoc přenáší, musí k převzetí přenesených pravomocí dojít i přijetím výslovného aktu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2018, Janssen-Cases v. Komise, T‑688/16, EU:T:2018:822, bod 31 a citovaná judikatura).
48 Kromě toho z judikatury vyplývá, že zásada řádné správy zejména předpokládá, že rozdělení pravomocí v oblasti řízení zaměstnanců je jasně definováno a řádně zveřejněno (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 9. července 2008, Kuchta v. ECB, F‑89/07, EU:F:2008:97, bod 62).
49 V projednávaném případě zaprvé čl. 1 odst. 2 rozhodnutí ze dne 13. května 2019 uložil úřadu PMO povinnost, aby do 31. prosince 2021 oznámil Radě každou přijatou stížnost, která směřuje proti rozhodnutí o jejích zaměstnancích. Totéž ustanovení stanoví, že „ [p]okud o to orgán oprávněný ke jmenování nebo orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv Rady v jednotlivém případě požádá, PMO se vzdá výkonu pravomocí, kterým byl pověřen podle odstavce 1 tohoto článku, a své pravomoci v takovém případě vykoná orgán oprávněný ke jmenování nebo orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv Rady“. Toto ustanovení tedy výslovně opravňovalo Radu požádat PMO, aby se vzdal pravomocí OOJ, kterými byl pověřen, aby je mohla znovu vykonávat.
50 Z toho vyplývá, že čl. 1 odst. 2 rozhodnutí ze dne 13. května 2019 výslovně zmocnil Radu, aby převzala zpět přenesené pravomoci, a to právě v jednotlivých případech a po podání stížnosti.
51 Zadruhé je nesporné, že rozhodnutí ze dne 13. května 2019 bylo řádně zveřejněno v Úředním věstníku.
52 Zatřetí Rada vykonala svou pravomoc až na základě předchozího výslovného aktu, kterým dne 23. dubna 2021 požádala PMO, aby se v projednávané věci vzdal výkonu přenesených pravomocí, čemuž PMO dne 10. června 2021 vyhověl (viz bod 9 výše).
53 Z úvah uvedených v bodech 49 až 52 výše vyplývá, že zpětné převzetí přenesených pravomocí dodrželo požadavky vyplývající ze zásady právní jistoty, zejména ve smyslu judikatury citované v bodech 47 a 48 výše.
54 Za těchto okolností zejména skutečnost, že článek 90c služebního řádu uvádí, že žádosti a stížnosti týkající se přenesených pravomocí se podávají k pověřenému OOJ, nelze považovat za legislativní zákaz zpětného převzetí takových pravomocí jejich držitelem, ať už v plném rozsahu, nebo individuálně. Nelze mít ani za to, že uvedené ustanovení zakazuje zpětné převzetí přenesených pravomocí během postupu před zahájením soudního řízení, jak tvrdí žalobce, zejména s ohledem na jeho evolutivní povahu, jak je připomenuta judikaturou citovanou v bodě 17 výše.
55 Je tedy třeba zamítnout první výtku vycházející z nedostatku pravomoci Rady ke zpětnému převzetí přenesených pravomocí v jednotlivém případě.
2) Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nezveřejnění individuálního rozhodnutí o zpětném převzetí přenesených pravomocí
56 Žalobce vytýká Radě, že nezveřejnila individuální rozhodnutí o zpětném převzetí pravomoci v návaznosti na jeho stížnost.
57 V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s článkem 21 statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 76 písm. d) jednacího řádu, jak jsou vykládány v rámci ustálené judikatury, musí žaloba obsahovat žalobní důvody a uplatňované argumenty dostatečně jasným a přesným způsobem, aby žalovanému umožnily připravit si obhajobu a soudu rozhodnout případně i bez dalších informací. Pokud tomu tak není, je nejasná nebo neurčitá výtka nepřípustná (viz rozsudek ze dne 23. března 2022, ON v. Komise, T‑730/20, nezveřejněný, EU:T:2022:155, bod 44 a citovaná judikatura).
58 V projednávané věci žalobce tvrdí, že Rada tím, že nezveřejnila rozhodnutí o odvolání přenesení pravomoci, pokud jde o stížnost, porušila podstatnou formální náležitost. Neuvedl však právní základ, který by stanovil jakoukoli povinnost zveřejnit individuální rozhodnutí ani dostatečně jasně a přesně nerozvedl své argumenty týkající se této výtky.
59 Z toho vyplývá, že druhá výtka musí být odmítnuta jako nepřípustná na základě článku 76 jednacího řádu.
60 V každém případě, i kdyby chtěl žalobce druhou výtkou tvrdit, že mu nebylo zpřístupněno individuální rozhodnutí o zpětném převzetí přenesených pravomocí týkajících se stížnosti, je třeba uvést, že k tomu došlo dne 10. června 2021, tj. dne, kdy PMO oznámil Radě souhlas s tím, že se vzdá výkonu přenesených pravomocí. Je pravda, že tento dopis žalobci nebyl doručen a byl o něm informován až v okamžiku doručení rozhodnutí o stížnosti dne 19. července 2021, tedy o pět a půl týdne později (viz bod 9 a 10výše).
61 Podle ustálené judikatury však opožděné oznámení individuálního rozhodnutí osobě, které je určeno, nemůže vést k jeho zrušení, jelikož sdělení je aktem následujícím po vydání rozhodnutí, a nemá tedy vliv na jeho obsah (rozsudky ze dne 29. října 1981, Arning v. Komise, 125/80, EU:C:1981:248, bod 9, a ze dne 7. února 2007, Caló v. Komise, T‑118/04 a T‑134/04, EU:T:2007:37, bod 79).
62 Kromě toho, jak vyplývá z bodu 8 výše, žalobce podal stížnost nejprve Radě a teprve o tři týdny později Komisi, přičemž jí předložil kopii stížnosti podané Radě.
63 Kromě toho žalobce netvrdí, a tím spíše neprokazuje, že okolnost, že rozhodnutí o stížnosti přijala Rada, a nikoli Komise, mohla sama o sobě porušit některou ze záruk, které mu přiznává služební řád, nebo pravidla řádné správy v oblasti řízení zaměstnanců.
64 Z toho důvodu je třeba dospět k závěru, že zpětné převzetí přenesených pravomocí Radou není stiženo žádnou procesní vadou, takže žalobce není oprávněn tvrdit, že rozhodnutí o stížnosti bylo přijato nepříslušným orgánem.
65 Čtvrtý žalobní důvod tedy musí být zamítnut jako neopodstatněný.
3. Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 3 odst. 1 přílohy VII služebního řádu
66 Třetí žalobní důvod, který má dvě části, vychází z porušení čl. 3 odst. 1 přílohy VII služebního řádu.
67 V rámci první části žalobce tvrdí, že ve smyslu revidovaného závěru 237/05 je podmínka „celodenní docházky“ do vysokoškolského vzdělávacího zařízení splněna v podstatě pouze tehdy, když absolvované studium odpovídá 30 kreditům ECTS. Uvedený revidovaný závěr uložil dodatečnou protiprávní podmínku tím, že omezil použití čl. 3 odst. 1 přílohy VII služebního řádu pouze na programy akademického vzdělávání, přičemž vyloučil jakéhokoli odborné vzdělávání, které opravňuje k přiznání jednotek ECVET.
68 Jak přitom vyplývá z bodů 30 až 32 výše, OOJ Rady v plném rozsahu odmítl revidovaný závěr 237/05, který představoval právní základ rozhodnutí PMO, takže první část třetího žalobního důvodu, která se týká těchto rozhodnutí, musí být zamítnuta jako irelevantní.
69 Na podporu druhé části třetího žalobního důvodu žalobce tvrdí, že rozhodnutí o stížnosti porušilo čl. 3 odst. 1 přílohy VII služebního řádu tím, že zavádí rozlišení mezi vysokoškolským a odborným vzděláváním.
70 Rada tyto argumenty zpochybňuje.
71 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 3 odst. 1 přílohy VII služebního řádu se příspěvek na vzdělání vyplácí na každé vyživované dítě, které dosáhlo nejméně pěti let věku a pravidelně a celodenně navštěvuje za poplatek základní nebo střední školu nebo vysokoškolské vzdělávací zařízení.
72 V rozhodnutí o stížnosti přitom Rada uvedla, že nárok na příspěvek na vzdělání žalobci nevznikl. Vzdělávací program byl odborné povahy a vedl k získání jednotek ECVET, a nikoli kreditů ECTS. Kromě toho tento program neopravňoval k získání diplomu na vysokoškolské či postgraduální úrovni, a nespadal tedy do univerzitního vzdělání ve smyslu řeckého vzdělávacího systému. Rada z toho vyvodila, že vzdělávací program nelze považovat za „vysokoškolské vzdělávání“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 přílohy VII služebního řádu.
73 V průběhu tohoto řízení Rada tvrdila, že čl. 3 odst. 1 přílohy VII služebního řádu, který zakládá nárok na přiznání příspěvku na vzdělání, musí být vykládán ve světle čl. 2 odst. 3 písm. b) uvedené přílohy, který stanoví přiznání příspěvku na vyživované dítě, které studuje nebo se odborně vzdělává.
74 Podle Rady skutečnost, že je pojem „odborné vzdělávání“ uveden v čl. 2 odst. 3 písm. b) přílohy VII služebního řádu, který se týká příspěvku na vyživované dítě, ale není uveden v čl. 3 odst. 1 přílohy VII služebního řádu, který se týká příspěvku na vzdělání, prokazuje, že pojem „odborné vzdělávání“ je autonomním pojmem odlišným od pojmu „vysokoškolské vzdělávání“, kterým zejména čl. 3 odst. 1 uvedené přílohy podmiňuje přiznání příspěvku na vzdělání. Vysokoškolské vzdělávání tedy nemůže zahrnovat odborné vzdělávání a nárok na příspěvek na vzdělání nevzniká, pokud se dotyčné dítě účastní takového vzdělávání.
75 V tomto ohledu Tribunál uvádí, že jak vyplývá z bodu 71 výše, čl. 3 odst. 1 přílohy VII služebního řádu vyžaduje zejména tři podmínky pro přiznání příspěvku na vzdělání, a sice zaprvé docházka do vysokoškolského vzdělávacího zařízení, zadruhé pravidelnost uvedené docházky a zatřetí skutečnost, že se jedná o celodenní docházku. Článek 3 odst. 1 přílohy VII služebního řádu tak vůbec nezmiňuje povahu vzdělávání jako takového.
76 Na rozdíl od toho, co tvrdí Rada, i když zákonodárce nezmínil povahu vysokoškolského vzdělávacího zařízení v rámci čl. 3 odst. 1 přílohy VII služebního řádu, zatímco tak učinil v rámci čl. 2 odst. 3 písm. b) téže přílohy, nepřísluší ani Radě, ani Tribunálu, aby tuto povahu stanovily jako dodatečnou podmínku.
77 Tribunál již rozhodl, že rozlišení mezi školním a odborným vzděláváním uvedené v čl. 2 odst. 3 písm. b) přílohy VII služebního řádu sice umožňuje vyloučit vyplácení příspěvku na vzdělání podle čl. 3 odst. 1 této přílohy, pokud se vyživované dítě účastní odborného vzdělávání bez jakékoli vazby na vzdělávací zařízení. Toto rozlišení naproti tomu nebrání vyplácení příspěvku na vzdělání, pokud se vyživované dítě účastní odborného vzdělávání poskytovaného vzdělávacím zařízením, které navštěvuje pravidelně a celodenně (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 29. ledna 1993, Wery v. Parlament, T‑86/91, EU:T:1993:7, body 44, 45, 50 a 51).
78 Proto nemá odborná povaha vzdělávání vliv na přiznání příspěvku na vzdělání podle čl. 3 odst. 1 přílohy VII služebního řádu, pokud jej poskytuje vzdělávací zařízení.
79 Tento výklad je podpořen bodem 3 odůvodnění nařízení Komise (EU) č. 317/2013 ze dne 8. dubna 2013, kterým se mění přílohy nařízení (ES) č. 1983/2003, (ES) č. 1738/2005, (ES) č. 698/2006, (ES) č. 377/2008 a (EU) č. 823/2010, pokud jde o mezinárodní standardní klasifikaci vzdělání (Úř. věst. 2013, L 99, s. 1), podle kterého musí unijní orgány používat klasifikace vzdělávání, jež jsou kompatibilní změněnou verzí Mezinárodní standardní klasifikace vzdělání ISCED z roku 2011. Bod 2 druhý pododstavec revidovaného závěru 237/05 totiž odkazuje na ISCED pro účely definice pojmu celodenní docházka do vysokoškolského vzdělávacího zařízení.
80 Na jednání Rada uznala, že ISCED definuje vysokoškolské vzdělávání tak, že zahrnuje jak to, co je běžně chápáno jako akademické vzdělávání, tak to, co odpovídá dalšímu odbornému vzdělávání, a dále že Egejská univerzita (Řecko), na níž byl poskytován vzdělávací program, je vysokoškolským vzdělávacím zařízením.
81 Za těchto okolností je třeba dospět k závěru, že Rada nemohla žalobci nepřiznat příspěvek na vzdělání z důvodu, že vzdělávací program nelze považovat za „vysokoškolské vzdělávání“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 přílohy VII služebního řádu.
82 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že je třeba vyhovět druhé části třetího žalobního důvodu, a v důsledku toho zrušit rozhodnutí o stížnosti, a ve zbývající části žalobu zamítnout.
IV. K nákladům řízení
83 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
84 Podle čl. 135 odst. 1 jednacího řádu však může Tribunál v souladu s požadavky ekvity výjimečně rozhodnout, že účastník řízení, který neměl úspěch ve věci, ponese vlastní náklady řízení a nahradí pouze část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení, nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.
85 V projednávané věci neměl žalobce úspěch, pokud jde o přípustnost žaloby v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutím PMO, a tedy proti Komisi.
86 Tribunál má však za to, že přechodné ustanovení uvedené v čl. 1 odst. 2 rozhodnutí ze dne 13. května 2019 ve spojení s články 90c a 91a služebního řádu (viz body 43 a 49 výše) mohlo v projednávaném případě vyvolat určitou nejednoznačnost, pokud jde o akt nepříznivě zasahující do právního postavení.
87 Za těchto podmínek, i když žalobce neměl ve věci úspěch v rozsahu, v němž návrhová žádání směřují proti Komisi, budou všechny okolnosti případu spravedlivě posouzeny rozhodnutím, že Komise ponese vlastní náklady řízení.
88 Vzhledem k tomu, že Rada neměla ve věci úspěch, je důvodné jí uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobcem.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (devátý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba je nepřípustná v rozsahu, v němž směřuje proti Evropské komisi.
2) Rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 19. července 2021, kterým byla zamítnuta stížnost Georgia Paraskevaidise podaná proti rozhodnutím Úřadu Komise „pro správu a vyplácení individuálních nároků“ ze dne 4. února 2021, 1. března 2021 a 9. března 2021 se zrušuje.
3) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
4) Rada ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené G. Paraskevaidisem.
5) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení.
Papasavvas | Truchot | Kanninen |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 26. června 2024.
vedoucí soudní kanceláře | | předseda |
V. Di Bucci