ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)
18. dubna 2024(*)
„Řízení o předběžné otázce – Azylová politika – Určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu – Nařízení (EU) č. 604/2013 – Přemístění žadatele o azyl do členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu – Článek 17 odst. 1 – Diskreční ustanovení – Článek 27 odst. 1 a 3 a čl. 29 odst. 3 – Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie – Opravné prostředky – Odkladný účinek“
Ve věci C‑359/22,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím High Court (Vrchní soud, Irsko) ze dne 28. dubna 2022, došlým Soudnímu dvoru dne 3. června 2022, v řízení
AHY
proti
Minister for Justice,
SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),
ve složení: A. Prechal, předsedkyně senátu, F. Biltgen, N. Wahl (zpravodaj), J. Passer a M. L. Arastey Sahún, soudci,
generální advokát: P. Pikamäe,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za AHY: B. Burns, solicitor, E. Dornan, BL, a C. Power, SC,
– za Minister for Justice a Irsko: M. Browne, Chief State Solicitor, A. Joyce, M. Tierney a G. Wells, jako zmocněnci, ve spolupráci s: S.-J. Hillery, BL, a D. Colan Smyth, SC,
– za řeckou vládu: M. Michelogiannaki, jako zmocněnkyně,
– za Evropskou komisi: L. Grønfeldt a J. Tomkin, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 14. září 2023,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 17 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31, dále jen „nařízení Dublin III“), jakož i článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi AHY, somálským státním příslušníkem, a Minister for Justice (ministr spravedlnosti, Irsko, dále jen „ministr“) ve věci rozhodnutí ministra, kterým odmítá využít své diskreční pravomoci podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III za účelem posouzení žádosti AHY o mezinárodní ochranu a které uvádí, že AHY bude přemístěn do Švédska.
Právní rámec
Unijní právo
3 Body 4, 5, 17 a 19 odůvodnění nařízení Dublin III uvádějí:
„(4) Podle závěrů [zvláštního zasedání Evropské rady v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999] by měl […] společný evropský azylový systém v krátké době rovněž zahrnovat jasnou a proveditelnou metodu určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl.
(5) Tato metoda by měla být založena na objektivních a spravedlivých kritériích jak pro členské státy, tak pro dotčené osoby. Mělo by být zejména možné urychleně určit příslušný členský stát tak, aby byl zaručen účinný přístup k řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany a aby nebyl ohrožen cíl urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu.
[…]
(17) Kterýkoli členský stát by měl mít možnost odchýlit se od kritérií příslušnosti, zejména z humanitárních důvodů a z důvodu solidarity, aby bylo možné sloučit dohromady rodinné příslušníky nebo příbuzné nebo jiné členy rodiny a posoudit žádost o mezinárodní ochranu, která byla podána tomuto nebo jinému členskému státu, i když pro toto posouzení není příslušný podle závazných kritérií stanovených tímto nařízením.
[…]
(19) Měly by být stanoveny právní záruky a právo na účinný opravný prostředek, pokud jde o rozhodnutí o přemístění dotyčné osoby do příslušného členského státu, aby byla zaručena účinná ochrana jejích práv v souladu zejména s článkem 47 [Listiny]. Pro zajištění souladu s mezinárodní právem by měl účinný opravný prostředek proti takovému rozhodnutí zahrnovat jak přezkum toho, jak je uplatňováno toto nařízení, tak přezkum po právní i skutkové stránce v členském státě, do kterého je žadatel přemisťován.“
4 Článek 3 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:
„Členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.“
5 Článek 17 uvedeného nařízení, nadepsaný „Diskreční ustanovení“, je součástí kapitoly IV téhož nařízení a v odstavci 1 stanoví:
„Odchylně od čl. 3 odst. 1 se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný.
Členský stát, který se rozhodl, že posoudí žádost o mezinárodní ochranu podle tohoto odstavce, se stává příslušným členským státem a přebírá povinnosti s tím spojené. V případě potřeby uvědomí prostřednictvím elektronické komunikační sítě ‚DubliNet‘, zřízené podle článku 18 nařízení [Komise] (ES) č. 1560/2003 [ze dne 2. září 2003, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 343/2003 (Úř. věst. 2003, L 222, s. 3; Zvl. vyd. 19/06, s. 200)] původně příslušný členský stát, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, nebo členský stát, kterému byla podána žádost o převzetí nebo přijetí zpět.
Členský stát, který se stal příslušným podle tohoto odstavce, uvede v systému Eurodac v souladu s nařízením [Evropského parlamentu a Rady] (EU) č. 603/2013 [ze dne 26. června 2013 o zřízení systému ‚Eurodac‘ pro porovnávání otisků prstů za účelem účinného uplatňování nařízení č. 604/2013 a pro podávání žádostí orgánů pro vymáhání práva členských států a Europolu o porovnání údajů s údaji systému Eurodac pro účely vymáhání práva a o změně nařízení (EU) č. 1077/2011, kterým se zřizuje Evropská agentura pro provozní řízení rozsáhlých informačních systémů v prostoru svobody, bezpečnosti a práva (Úř. věst. 2013, L 180, s. 1)] datum, kdy se rozhodl, že posoudí žádost o mezinárodní ochranu.“
6 Článek 27 nařízení Dublin III, nadepsaný „Opravné prostředky“, zní takto:
„1. Žadatel nebo jiná osoba uvedená v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d) má právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu.
2. Členské státy stanoví přiměřenou lhůtu, v níž může dotyčná osoba uplatnit své právo na podání účinného opravného prostředku podle odstavce 1.
3. Pro účely odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo přezkumu tohoto rozhodnutí, členské státy ve svých vnitrostátních právních předpisech stanoví:
a) že na základě podání odvolání nebo žádosti o přezkum získává dotčená osoba právo zůstat v daném členském státě, dokud nebude rozhodnuto o odvolání nebo o přezkumu; nebo
b) automatický odklad přemístění na určitou a přiměřenou dobu, během níž soud po důkladném a pečlivém posouzení rozhodne, zda má být s odvoláním nebo přezkumem spojen i nadále odkladný účinek; nebo
c) že dotčená osoba může v přiměřené lhůtě požádat soud o odložení výkonu rozhodnutí o přemístění, dokud nebude rozhodnuto o jejím odvolání nebo o přezkumu. Členské státy zajistí, aby účinný opravný prostředek v podobě odkladu přemístění byl v platnosti až do přijetí rozhodnutí o první žádosti o odklad. Jakékoli rozhodnutí o odložení výkonu rozhodnutí o přemístění musí být přijato v přiměřené lhůtě, která zároveň umožní důkladné a pečlivé posouzení žádosti. Rozhodnutí neodložit výkon rozhodnutí o přemístění musí obsahovat důvody, na nichž je založeno.
4. Členské státy mohou stanovit, že příslušné orgány mohou z úřední moci rozhodnout o odložení výkonu rozhodnutí o přemístění do doby, než bude rozhodnuto o odvolání nebo o přezkumu.
[…]“
7 Článek 29 tohoto nařízení stanoví:
„1. Přemístění žadatele nebo jiné osoby uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d) z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provádí po konzultaci dotyčných členských států v souladu s vnitrostátním právem dožadujícího členského státu, jakmile je to z praktického hlediska možné, avšak nejpozději šest měsíců od přijetí [vyhovění] žádosti jiným členským státem o převzetí dotyčné osoby nebo o její přijetí zpět nebo od vydání konečného rozhodnutí o opravném prostředku nebo o přezkumu, pokud má podle čl. 27 odst. 3 odkladný účinek.
[…]
2. Pokud k přemístění nedojde během šestiměsíční lhůty, příslušnému členskému zanikne jeho povinnost převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět a příslušným státem se stává dožadující členský stát. Tato lhůta může být prodloužena nejvýše na jeden rok, pokud přemístění nemohlo být uskutečněno z důvodu uvěznění dotyčné osoby, nebo až na 18 měsíců, pokud je dotyčná osoba na útěku.
[…]“
Irské právo
8 Článek 3 European Union (Dublin System) Regulations 2018 [nařízení o Evropské unii (dublinský systém) z roku 2018] (S. I. č. 62 z roku 2018, dále jen „nařízení z roku 2018“) svěřuje úředníkům pro oblast mezinárodní ochrany, kteří jsou součástí International Protection Office (Úřad pro mezinárodní ochranu, Irsko, dále jen „IPO“)], pravomoc určit členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu v souladu s kritérii stanovenými v kapitole III nařízení Dublin III a přijímat rozhodnutí o přemístění.
9 Článek 6 nařízení z roku 2018 stanoví, že k projednání odvolání proti rozhodnutí o přemístění je příslušný International Protection Appeals Tribunal (odvolací soud pro mezinárodní ochranu, Irsko).
10 Článek 8 odst. 1 nařízení z roku 2018 upravuje odkladný účinek stanovený v čl. 27 odst. 3 písm. a) nařízení Dublin III a v podstatě stanoví, že žadatel o mezinárodní ochranu, který podá odvolání podle článku 6 nařízení z roku 2018, má právo setrvat v Irsku až do rozhodnutí o tomto odvolání.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
11 Žalobce v původním řízení, AHY, je somálský státní příslušník. Dne 21. ledna 2020 podal v Irsku žádost o mezinárodní ochranu, přičemž uvedl, že se v Somálsku stal obětí bombového útoku, který zničil jeho obchod, usmrtil jednoho z jeho zaměstnanců a zanechal mu jizvy na rukou a na paži.
12 Z vyhledávání v systému Eurodac vyplynulo, že AHY již dvakrát požádal o mezinárodní ochranu ve Švédsku, a to 5. listopadu 2012 a 2. října 2017, a že tyto žádosti byly zamítnuty.
13 Irské orgány proto zaslaly Švédskému království žádost o přijetí této osoby zpět na základě čl. 18 odst. 1 písm. b) nařízení Dublin III. Tento členský stát dne 19. února 2020 žádosti vyhověl.
14 Dne 23. července 2020 bylo AHY doručeno oznámení o rozhodnutí o přemístění do Švédska. Dotčený podal dne 5. srpna 2020 proti tomuto rozhodnutí IPO odvolání k International Protection Appeals Tribunal (odvolací soud pro mezinárodní ochranu), přičemž požádal o uplatnění diskrečního ustanovení podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III a argumentoval mimo jiné tím, že trpí depresemi.
15 International Protection Appeals Tribunal (odvolací soud pro mezinárodní ochranu) toto odvolání dne 5. října 2021 zamítl a potvrdil rozhodnutí o přemístění.
16 Poté, co byl AHY informován, že se má dne 16. prosince téhož roku dostavit na Garda National Immigration Bureau (Národní imigrační úřad, Irsko) za účelem přípravy svého přemístění do Švédska, které mělo být provedeno nejpozději 6. dubna 2022, požádal dne 15. listopadu 2021 ministra, aby uplatnit svou diskreční pravomoc podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. Tato žádost byla dne 16. února 2022 zamítnuta.
17 AHY podal proti tomuto rozhodnutí ministra žalobu k předkládajícímu soudu, High Court (Vrchní soud, Irsko). Na podporu této žaloby uvedl zejména, že podle článku 27 nařízení Dublin III má opravný prostředek proti rozhodnutím, kterými se odmítá uplatnění diskreční pravomoci stanovené v čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení, automatický odkladný účinek.
18 Předkládající soud zaprvé uvádí, že rozhodnutí o přemístění žadatele o mezinárodní ochranu spadá v Irsku do pravomoci IPO, zatímco rozhodnutí o uplatnění diskreční pravomoci podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III spadá do pravomoci ministra. Kromě toho opravné prostředky proti rozhodnutím o přemístění, které upravuje článek 27 tohoto nařízení, mají být podávány k International Protection Appeals Tribunal (odvolací soud pro mezinárodní ochranu) na základě článku 6 nařízení z roku 2018, zatímco rozhodnutí ministra mohou být napadena u High Court (Vrchní soud) výlučně v rámci opravného prostředku judicial review, který představuje zvláštní opravný prostředek k soudu, jehož cílem je přezkum legality správní činnosti.
19 Tento systém způsobuje řadu obtíží z důvodu nedostatečné koordinace postupů a lhůt, ve kterých musí být tato rozhodnutí přijata a tyto opravné prostředky podány. Žadatel o mezinárodní ochranu, vůči němuž bylo vydáno rozhodnutí o přemístění, může poté, co International Protection Appeals Tribunal (odvolací soud pro mezinárodní ochranu) zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí o přemístění, požádat, jako žalobce v původním řízení, o uplatnění diskrečního ustanovení stanoveného v čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III.
20 Zadruhé si předkládající soud klade otázku ohledně odkladného účinku, který může mít opravný prostředek proti rozhodnutí ministra o odmítnutí využít diskreční pravomoci, kterou mu přiznává čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III, ve vztahu k rozhodnutí o přemístění, zejména pokud proti tomuto rozhodnutí již byl podán opravný prostředek podle článku 27 tohoto nařízení. V tomto ohledu odkazuje na rozsudek ze dne 23. ledna 2019, M. A. a další (C‑661/17, dále jen „rozsudek M. A. a další“, EU:C:2019:53), a upřesňuje, že v tomto rozsudku Soudní dvůr podle všeho nerozhodl o otázce, zda se ustanovení týkající se odkladného účinku obsažená v článku 27 uvedeného nařízení použijí v případě, kdy je podán opravný prostředek proti rozhodnutí přijatému na základě článku 17 téhož nařízení.
21 Za těchto okolností se High Court (Vrchní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Zahrnuje právo na podání účinného opravného prostředku co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti ‚rozhodnutí o přemístění‘ nebo jeho přezkumu podle ustanovení čl. 27 odst. 1 nařízení [Dublin III] právo na podání takového účinného opravného prostředku proti rozhodnutí, které členský stát přijal podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III a které se týká výkonu jeho diskreční pravomoci podle tohoto ustanovení v otázce, zda má tento členský stát posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených nařízením Dublin III není tento členský stát příslušný?
2) V případě kladné odpovědi na první otázku:
a) Vyplývá z toho, že dožadující členský stát nesmí vykonat rozhodnutí o přemístění, dokud nebude rozhodnuto o žádosti žadatele o výkon diskreční pravomoci podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III?
b) Zahrnují ustanovení čl. 27 odst. 3 nařízení [Dublin III], která ukládají členským státům, aby ve svých vnitrostátních předpisech upravily jednu ze tří forem odkladného účinku pro účely odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo přezkumu tohoto rozhodnutí, i opravný prostředek proti rozhodnutí podle čl. 17 odst. 1 [tohoto nařízení], kterým se odmítá využití možnosti převzetí příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu […]?
c) Pokud žádný zvláštní vnitrostátní právní předpis neupravuje jednu ze tří forem odkladného účinku podle čl. 27 odst. 3 nařízení [Dublin III] v případě opravného prostředku proti zamítavému rozhodnutí podle [čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení], jsou soudy, jimž je tento opravný prostředek předložen, povinny přiznat mu odkladný účinek v jedné z těchto tří forem ve svém vnitrostátním právu a pokud ano, ve které z těchto forem?
d) Musí být všechny opravné prostředky s odkladným účinkem podle čl. 27 odst. 3 nařízení [Dublin III] vykládány tak, že staví běh lhůty pro výkon rozhodnutí o přemístění podle čl. 29 odst. 1 nařízení [Dublin III]?
3) V případě záporné odpovědi na první otázku:
a) Brání právo na účinnou právní ochranu zakotvené v článku 47 [Listiny] dožadujícímu členskému státu ve výkonu rozhodnutí o přemístění, dokud nebude rozhodnuto o žádosti žadatele, aby stát vykonal svoji diskreční pravomoc podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III?
b) Brání právo na účinnou právní ochranu zakotvené v článku 47 [Listiny] dožadujícímu členskému státu ve výkonu rozhodnutí o přemístění, dokud nebude rozhodnuto o zvláštním opravném prostředku k soudu, který je určen k přezkumu legality správního rozhodování (‚judicial review‘) a který je podán podle ustanovení vnitrostátního práva proti zamítavému rozhodnutí [přijatému na základě čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III]?
c) Podpůrně, má opravný prostředek ve formě ‚judicial review‘ podaný podle ustanovení vnitrostátního práva proti zamítavému rozhodnutí [přijatému na základě čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III] za následek stavení běhu lhůty pro výkon rozhodnutí o přemístění podle čl. 29 odst. 1 [tohoto] nařízení, nebo má tento opravný prostředek na rozhodnutí o přemístění jiný odkladný účinek?“
Řízení před Soudním dvorem
22 Předkládající soud požádal, aby byla věc projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce podle článku 23a statutu Soudního dvora Evropské unie a článku 107 jednacího řádu Soudního dvora.
23 Dne 21. června 2022 druhý senát Soudního dvora na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl, že této žádosti nevyhoví.
K předběžným otázkám
K první otázce
24 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III vykládán v tom smyslu, že členským státům ukládá, aby stanovily účinný opravný prostředek proti rozhodnutí přijatému na základě diskrečního ustanovení uvedeného v čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení.
25 Článek 27 odst. 1 nařízení Dublin III stanoví, že osoba, u níž bylo rozhodnuto o přemístění, má právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti tomuto rozhodnutí nebo jeho přezkumu.
26 Rozsah tohoto opravného prostředku je upřesněn v bodě 19 odůvodnění tohoto nařízení, v němž se uvádí, že pro zajištění souladu s mezinárodním právem by měl účinný opravný prostředek proti takovému rozhodnutí zavedený tímto nařízením zahrnovat jak přezkum uplatňování toto nařízení, tak přezkum situace po právní i skutkové stránce v členském státě, do kterého je žadatel přemisťován (rozsudek ze dne 2. dubna 2019, H. a R., C‑582/17 a C‑583/17, EU:C:2019:280, bod 39 a citovaná judikatura).
27 Soudní dvůr v bodě 75 rozsudku M. A. a další uvedl, že čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III výslovně nestanoví opravný prostředek proti rozhodnutí členského státu nevyužít možnosti podle čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení, a následně v bodě 4 výroku uvedeného rozsudku rozhodl, že prvně uvedené ustanovení musí být vykládáno v tom smyslu, že nevyžaduje, aby členské státy stanovily takový opravný prostředek proti rozhodnutí nevyužít možnosti podle čl. 17 odst. 1 uvedeného nařízení, aniž je dotčena možnost napadnout toto rozhodnutí v rámci žaloby proti rozhodnutí o přemístění.
28 V projednávané věci však AHY před předkládajícím soudem a v písemném vyjádření předloženém Soudnímu dvoru tvrdí, že právo na účinný opravný prostředek proti rozhodnutí o přemístění stanovené v čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III musí zahrnovat i právo na účinný opravný prostředek proti rozhodnutí přijatému na základě čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení z důvodu, že Soudní dvůr v bodě 64 rozsudku M. A. a další rovněž uvedl, že posuzovací pravomoc přiznaná členským státům posledně uvedeným ustanovením je nedílnou součástí mechanismu pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu stanoveného uvedeným nařízením.
29 Ustanovení nařízení Dublin III nelze takto vykládat.
30 Je pravda, že Soudní dvůr již uvedl, že opravný prostředek podle čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III nelze vykládat restriktivně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 2016, Ghezelbash, C‑63/15, EU:C:2016:409, bod 53).
31 Soudní dvůr již judikoval, že zejména vzhledem k obecnému vývoji, který zaznamenal systém pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané v některém z členských států v důsledku přijetí nařízení Dublin III, jakož i cílům tohoto nařízení, musí být čl. 27 odst. 1 uvedeného nařízení vykládán v tom smyslu, že v rámci opravného prostředku, který stanoví proti rozhodnutí o přemístění, musí být dána možnost posoudit jak dodržování pravidel pro určení příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, tak procesních záruk stanovených v uvedeném nařízení (rozsudek ze dne 2. dubna 2019, H. a R., C‑582/17 a C‑583/17, EU:C:2019:280, bod 40 a citovaná judikatura).
32 Nicméně i když čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III musí být považován za nedílnou součást mechanismu pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu stanoveného tímto nařízením, nelze toto ustanovení vzhledem k jeho povaze stavět na roveň ostatním kritériím pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu stanoveným uvedeným nařízením.
33 Je totiž třeba připomenout, že v souladu s čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III posuzuje žádost o mezinárodní ochranu podanou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z členských států v zásadě jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III tohoto nařízení.
34 Cílem systému určení příslušného členského státu, jenž vypracoval unijní normotvůrce a jehož součástí je uvedené nařízení, je, jak vyplývá z bodů 4 a 5 odůvodnění tohoto nařízení, zejména umožnit rychlé určení příslušného členského státu tak, aby byl zaručen účinný přístup k řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany a aby nebyl ohrožen cíl urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu.
35 V tomto kontextu je členský stát, kterému byla podána žádost o mezinárodní ochranu, povinen uplatnit postupy stanovené v kapitole VI téhož nařízení za účelem určení členského státu příslušného pro posouzení této žádosti, požádání tohoto členského státu, aby dotčenou osobu převzal, a po vyhovění této žádosti přemístění této osoby do uvedeného členského státu.
36 Nicméně odchylně od tohoto čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III stanoví jeho čl. 17 odst. 1, že každý členský stát se může rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný.
37 Cílem tohoto ustanovení je zachovat pravomoci členských států při výkonu práva poskytnout mezinárodní ochranu (rozsudek ze dne 5. července 2018, X, C‑213/17, EU:C:2018:538, bod 61 a citovaná judikatura).
38 Kromě toho, jak vyplývá jasně ze znění čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III, toto ustanovení je fakultativní, jelikož ponechává na uvážení každého členského státu, zda posoudí žádost o mezinárodní ochranu, která mu je předložena, i když není příslušný podle kritérií pro určení příslušného členského státu ve smyslu tohoto nařízení. Možnost takového postupu není žádným zvláštním způsobem podmíněna. Každý členský stát se tudíž může svrchovaně rozhodnout s ohledem na politické, humanitární a praktické úvahy, zda přijme žádost o mezinárodní ochranu k posouzení, třebaže není příslušný na základě kritérií stanovených tímto nařízením [rozsudek ze dne 30. listopadu 2023, Ministero dell’Interno a další (Společný informační leták – Nepřímé navrácení), C‑228/21, C‑254/21, C‑297/21, C‑315/21 a C‑328/21, EU:C:2023:934, bod 146 a citovaná judikatura]
39 S ohledem na rozsah prostoru pro uvážení takto přiznaného členským státům je na dotčeném členském státu, aby určil, za jakých okolností si přeje využít možnost danou diskrečním ustanovením podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III, a akceptuje, že sám posoudí žádost o mezinárodní ochranu, k jejímuž posouzení není příslušný podle kritérií stanovených tímto nařízením [rozsudek ze dne 30. listopadu 2023, Ministero dell’Interno a další (Společný informační leták – Nepřímé navrácení), C‑228/21, C‑254/21, C‑297/21, C‑315/21 a C‑328/21, EU:C:2023:934, bod 147 a citovaná judikatura].
40 V této souvislosti Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že žádná okolnost, byť spadá pod základní práva, nemůže členský stát zavazovat k tomu, aby využil tohoto ustanovení a sám posoudil žádost, která mu nepřísluší (obdobně viz rozsudek ze dne 14. listopadu 2013, Puid, C‑4/11, EU:C:2013:740, bod 37, jakož i rozsudky ze dne 16. února 2017, C. K. a další, C‑578/16 PPU, EU:C:2017:127, bod 97, a M. A. a další, body 61 a 72).
41 Je pravda, jak bylo připomenuto v bodě 31 tohoto rozsudku, že Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že v rámci opravného prostředku, který stanoví proti rozhodnutí o přemístění, musí být dána možnost posoudit jak dodržování pravidel pro určení příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, tak procesních záruk stanovených v tomto nařízení. Jak však zdůraznil generální advokát v bodech 62 a 63 svého stanoviska, tato judikatura vycházející zejména z rozsudků ze dne 7. června 2016, Ghezelbash (C‑63/15, EU:C:2016:409), ze dne 7. června 2016, Karim (C‑155/15, EU:C:2016:410), a ze dne 26. července 2017, Mengesteab (C‑670/16, EU:C:2017:587), je založena na východisku, že každé z ustanovení tohoto nařízení dotčených v těchto rozsudcích spadalo do rámce, v němž musí proběhnout proces určení příslušného členského státu. Tato ustanovení, jako čl. 19 odst. 2 druhý pododstavec tohoto nařízení nebo čl. 21 odst. 1 uvedeného nařízení, totiž stanoví pravidla, která je dotyčný členský stát povinen na základě tohoto nařízení uplatňovat, a která tedy přiznávají žadateli o mezinárodní ochranu právo na to, aby tento stát splnil své povinnosti v tomto smyslu.
42 Jak přitom vyplývá z bodu 17 odůvodnění nařízení Dublin III, toto nařízení stanoví prostřednictvím ustanovení kapitoly III „závazná kritéria“ pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž zároveň v článku 17 uvedeného nařízení, který je součástí jeho kapitoly IV, přiznává členským státům možnost odchýlit se od těchto kritérií příslušnosti a posoudit žádost o mezinárodní ochranu podanou na jejich území nebo na území jiného členského státu, i když podle těchto závazných kritérií nejsou příslušné. Rozhodnutí státu, zda využije či nevyužije pravomoci uvedené v čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III a zda posoudí či neposoudí žádost o mezinárodní ochranu, je tudíž diskrečním rozhodnutím, které není založeno na závazných kritériích, jichž se musí tento členský stát držet podle uvedeného nařízení.
43 Z toho vyplývá, že rozhodnutí přijaté na základě čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III nelze stavět na roveň rozhodnutí o přemístění ve smyslu čl. 27 odst. 1 tohoto nařízení, takže posledně uvedené ustanovení nevyžaduje, aby členské státy stanovily účinný opravný prostředek proti takovému diskrečnímu rozhodnutí.
44 Tento výklad nemůže být zpochybněn okolností, že v rozsudku M. A. a další Soudní dvůr rozhodl, že skutečnost, že čl. 27 odst. 1 uvedeného nařízení nevyžaduje, aby členské státy stanovily takový opravný prostředek, nebrání dotčené osobě v tom, aby takové diskreční rozhodnutí napadla v rámci opravného prostředku proti rozhodnutí o svém přemístění.
45 Z této úvahy totiž nijak nevyplývá, že možnost napadnout takové odmítnutí využít diskrečního ustanovení v rámci opravného prostředku proti rozhodnutí o přemístění má základ v unijním právu.
46 Naopak, pokud Soudní dvůr rozhodl, že čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III nevyžaduje, aby členské státy stanovily specifický opravný prostředek proti rozhodnutí o odmítnutí využít diskreční pravomoci stanovené v čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení, možnost napadnout toto rozhodnutí v rámci opravného prostředku proti rozhodnutí o přemístění může vycházet pouze z vnitrostátního práva.
47 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že členským státům neukládá, aby stanovily účinný opravný prostředek proti rozhodnutí přijatému na základě diskrečního ustanovení uvedeného v čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení.
K druhé otázce
48 Druhá otázka byla položena pro případ kladné odpovědi na první otázku. Vzhledem k odpovědi na první otázku není třeba na druhou otázku odpovídat.
K třetí otázce
49 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu, položené pro případ záporné odpovědi na první otázku, je, zda článek 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát vykonal rozhodnutí o přemístění, dokud nebude rozhodnuto o žádosti, aby tento stát využil své diskreční pravomoci podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III, nebo o zvláštním opravném prostředku k soudu, podaném podle ustanovení vnitrostátního práva proti odpovědi na takovou žádost. Podpůrně se předkládající soud táže, zda čl. 29 odst. 1 tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že šestiměsíční lhůta pro přemístění žadatele o mezinárodní ochranu uvedená v tomto ustanovení začíná běžet od okamžiku, kdy jiný členský stát vyhoví žádosti o převzetí dotyčné osoby nebo o její přijetí zpět, nebo od vydání konečného rozhodnutí o opravném prostředku nebo o přezkumu, pokud má podle čl. 27 odst. 3 uvedeného nařízení odkladný účinek, a nikoli ode dne konečného rozhodnutí o opravném prostředku podaném proti rozhodnutí dožadujícího členského státu nevyužít diskrečního ustanovení uvedeného v čl. 17 odst. 1 téhož nařízení k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, přijatému po přijetí rozhodnutí o přemístění.
50 Pokud jde zaprvé o otázky předkládajícího soudu týkající se článku 47 Listiny, jejich cílem je určit, zda toto ustanovení vyžaduje odkladný účinek na výkon rozhodnutí o přemístění, pokud žadatel o mezinárodní ochranu požádal o uplatnění diskrečního ustanovení uvedeného v čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III, nebo pokud žadatel podal proti odpovědi na takovou žádost opravný prostředek.
51 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že vzhledem k tomu, že – jak bylo připomenuto v bodě 32 tohoto rozsudku – čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III musí být považován za nedílnou součást mechanismu pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu stanoveného tímto nařízením, situace dotčená v původním řízení zahrnuje, v rozsahu, v němž se týká výkonu diskreční pravomoci, kterou uvedené ustanovení přiznává členským státům, „uplatňování práva Unie“ ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, takže se Listina na uvedenou situaci obecně použije (rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, TSN a AKT, C‑609/17 a C‑610/17, EU:C:2019:981, bod 50 a citovaná judikatura). (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, TSN a AKT, C‑609/17 a C‑610/17, EU:C:2019:981, bod 50 a citovaná judikatura).
52 Je však třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se článek 47 Listiny použije pouze tehdy, když se osoba, která jej uplatňuje, dovolává práv nebo svobod zaručených unijním právem nebo pokud je proti této osobě vedeno stíhání, které představuje uplatňování unijního práva [rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 34 a citovaná judikatura].
53 Z odpovědi na první otázku přitom vyplývá, že členský stát nemůže být povinen využít diskrečního ustanovení uvedeného v čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III.
54 Při neexistenci takové povinnosti nemá žadatel o mezinárodní ochranu žádné právo zaručené unijním právem na to, aby členský stát využil tohoto ustanovení a diskreční pravomoci, kterou mu přiznává.
55 Vzhledem k tomu, že v situaci dotčené v původním řízení nejde o situaci, kdy se osoba, která uplatňuje článek 47 Listiny, dovolává práv nebo svobod zaručených unijním právem, a zjevně ani o situaci, kdy je proti takové osobě vedeno stíhání, které představuje uplatňování unijního práva, z judikatury připomenuté v bodě 52 tohoto rozsudku vyplývá, že tento článek 47 se na takovou situaci, o jakou se jedná v původním řízení, nepoužije. Článek 47 Listiny proto nebrání tomu, aby členský stát vykonal rozhodnutí o přemístění před tím, než rozhodne o žádosti podané podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III nebo o opravném prostředku proti odpovědi na takovou žádost.
56 Pokud jde zadruhé o podpůrně položené otázky předkládajícího soudu, jejich cílem je určit, zda čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že šestiměsíční lhůta, kterou toto ustanovení stanoví, začíná běžet ode dne konečného rozhodnutí o opravném prostředku podaném proti rozhodnutí dožadujícího členského státu nevyužít diskrečního ustanovení uvedeného v čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, přijatému po přijetí rozhodnutí o přemístění.
57 Je nutno konstatovat, že znění tohoto čl. 29 odst. 1 je v tomto ohledu jasné a přesné.
58 Toto ustanovení totiž stanoví, že šestiměsíční lhůta začíná běžet od okamžiku, kdy jiný členský stát vyhoví žádosti o převzetí dotyčné osoby nebo o její přijetí zpět, nebo od vydání konečného rozhodnutí o opravném prostředku nebo o přezkumu, pokud má podle čl. 27 odst. 3 nařízení Dublin III odkladný účinek.
59 Vzhledem k tomu, že uvedené ustanovení nestanoví, že tato lhůta začíná běžet od vydání konečného rozhodnutí o opravném prostředku podaném proti rozhodnutí dožadujícího členského státu nevyužít diskrečního ustanovení uvedeného v čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, přijatému po přijetí rozhodnutí o přemístění, nelze mít za to, že takový opravný prostředek má za následek stavení běhu lhůty pro výkon rozhodnutí o přemístění stanovené v čl. 29 odst. 1 uvedeného nařízení nebo jiný odkladný účinek na rozhodnutí o přemístění.
60 Šestiměsíční lhůta pro přemístění žadatele o mezinárodní ochranu tedy v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, začíná běžet ode dne zamítnutí opravného prostředku proti rozhodnutí o přemístění dotyčné osoby, a nikoli od data konečného rozhodnutí o opravném prostředku podaném proti rozhodnutí dožadujícího členského státu nevyužít diskrečního ustanovení uvedeného v čl. 17 odst. 1 téhož nařízení k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, přijatému po přijetí rozhodnutí o přemístění.
61 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na třetí otázku odpovědět takto:
– S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že článek 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že se nepoužije na situaci, kdy žadatel o mezinárodní ochranu, na kterého se vztahuje rozhodnutí o přemístění, požádal členský stát, který přijal toto rozhodnutí, o uplatnění jeho diskreční pravomoci podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III nebo podal opravný prostředek k soudu proti odpovědi na takovou žádost, takže toto ustanovení Listiny a fortiori nebrání tomu, aby členský stát za těchto podmínek vykonal rozhodnutí o přemístění před tím, než je o této žádosti nebo o opravném prostředku proti odpovědi na takovou žádost rozhodnuto.
– Článek 29 odst. 1 první pododstavec nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že šestiměsíční lhůta pro přemístění žadatele o mezinárodní ochranu uvedená v tomto ustanovení začíná běžet od okamžiku, kdy jiný členský stát vyhoví žádosti o převzetí dotyčné osoby nebo o její přijetí zpět, nebo od vydání konečného rozhodnutí o opravném prostředku nebo o přezkumu, pokud má podle čl. 27 odst. 3 tohoto nařízení odkladný účinek, a nikoli ode dne konečného rozhodnutí o opravném prostředku podaném proti rozhodnutí dožadujícího členského státu nevyužít diskrečního ustanovení uvedeného v čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, přijatému po přijetí rozhodnutí o přemístění.
K nákladům řízení
62 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:
1) Článek 27 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států,
musí být vykládán v tom smyslu, že
členským státům neukládá, aby stanovily účinný opravný prostředek proti rozhodnutí přijatému na základě diskrečního ustanovení uvedeného v čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení.
2) Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie
musí být vykládán v tom smyslu, že
se nepoužije na situaci, kdy žadatel o mezinárodní ochranu, na kterého se vztahuje rozhodnutí o přemístění, požádal členský stát, který přijal toto rozhodnutí, o uplatnění jeho diskreční pravomoci podle čl. 17 odst. 1 nařízení č. 604/2013 nebo podal opravný prostředek k soudu proti odpovědi na takovou žádost, takže toto ustanovení Listiny základních práv a fortiori nebrání tomu, aby členský stát za těchto podmínek vykonal rozhodnutí o přemístění před tím, než je o této žádosti nebo o opravném prostředku proti odpovědi na takovou žádost rozhodnuto.
Článek 29 odst. 1 první pododstavec nařízení 604/2013
musí být vykládán v tom smyslu, že
šestiměsíční lhůta pro přemístění žadatele o mezinárodní ochranu uvedená v tomto ustanovení začíná běžet od okamžiku, kdy jiný členský stát vyhoví žádosti o převzetí dotyčné osoby nebo o její přijetí zpět, nebo od vydání konečného rozhodnutí o opravném prostředku nebo o přezkumu, pokud má podle čl. 27 odst. 3 tohoto nařízení odkladný účinek, a nikoli ode dne konečného rozhodnutí o opravném prostředku podaném proti rozhodnutí dožadujícího členského státu nevyužít diskrečního ustanovení uvedeného v čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, přijatému po přijetí rozhodnutí o přemístění.
Podpisy