Language of document : ECLI:EU:C:2018:131

Věc C46/17

Hubertus John

proti

Freie Hansestadt Bremen

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Landesarbeitsgericht Bremen)

„Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Směrnice 1999/70/ES – Rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřená mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS – Po sobě jdoucí pracovní smlouvy na dobu určitou – Ustanovení 5 bod 1 – Opatření zaměřená na předcházení zneužívání po sobě jdoucích smluv na dobu určitou – Směrnice 2000/78/ES – Článek 6 odst. 1 – Zákaz diskriminace založené na věku – Vnitrostátní právní úprava, která umožňuje odložit ukončení pracovní smlouvy, stanovené k okamžiku dosažení běžného věku odchodu do důchodu pouze z důvodu, že pracovník nabyl nárok na starobní důchod“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 28. února 2018

1.        Sociální politika – Rovné zacházení v zaměstnání a povolání – Směrnice 2000/78 – Zákaz diskriminace na základě věku – Vnitrostátní ustanovení, které podmiňuje odklad data skončení pracovní činnosti zaměstnanců, kteří dosáhnou zákonem stanoveného věku odchodu do důchodu, souhlasem zaměstnavatele uděleným na dobu určitou – Přípustnost

(Směrnice Rady 2000/78, čl. 2 odst. 2)

2.        Sociální politika – Rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřená mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS – Směrnice 1999/70 – Působnost – Pracovní smlouva nebo pracovní poměr vymezené vnitrostátní právní úpravou nebo zvyklostmi – Automatické ukončení pracovních smluv dosažením věku odchodu do důchodu – Vyloučení

(Směrnice Rady 1999/70, příloha)

3.        Sociální politika – Rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřená mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS – Směrnice 1999/70 – Opatření s cílem zabránit zneužívání po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou – Objektivní důvody ospravedlňující obnovení takových smluv – Vnitrostátní právní úprava, která umožňuje odložit ukončení pracovní smlouvy, stanovené k okamžiku dosažení běžného věku odchodu do důchodu ze samotného důvodu, že pracovník nabyl nárok na starobní důchod – Přípustnost

(Směrnice Rady 1999/70, příloha, ustanovení 5 bod 1)

1.      Článek 2 odst. 2 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je ustanovení dotčené ve věci v původním řízení, které odklad data skončení pracovní činnosti zaměstnance, jenž dosáhl zákonem stanoveného věku pro nabytí nároku na starobní důchod, podmiňuje souhlasem zaměstnavatele uděleným na dobu určitou.

Podle německé vlády vnitrostátní zákonodárce přijetím ustanovení dotčeného v původním řízení měl v úmyslu zavést v souladu s přáním sociálních partnerů pružnou a z právního hlediska jistou možnost zachovat v případě potřeby a za určitých podmínek pracovní poměr i po dosažení běžného věku odchodu do důchodu.

Tento výklad není popírán předkládajícím soudem, podle něhož ustanovení dotčené v původním řízení může být vnímáno jako ustanovení, které stanoví možnost odchýlit se od zásady automatického ukončení pracovní smlouvy v okamžiku, kdy zaměstnanec dosáhne běžného věku odchodu do důchodu. Na rozdíl od mladších zaměstnanců si zaměstnanec, který dosáhne běžného věku odchodu do důchodu, může zvolit mezi prodloužením pracovního poměru a úplným skončením své pracovní činnosti.

Okolnost, že strany dotčené pracovní smlouvy mohou opakovaně, bezpodmínečně a časově neomezeně odložit datum skončení pracovního poměru, nemůže toto konstatování zpochybnit. Naopak takové skutečnosti mohou posílit příznivou povahu a výhodnost tohoto ustanovení, neboť představují způsob pokračování pracovního poměru, k němuž v každém případě nemůže dojít bez dohody obou stran smlouvy uzavřené během trvání pracovního poměru.

(viz body 28–30, 33, výrok 1)

2.      Viz znění rozhodnutí.

(viz body 37, 42–44)

3.      Ustanovení 5 bod 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené dne 18. března 1999, která je obsažena v příloze směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS, je nutné vykládat v tom smyslu, že nebrání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je ustanovení dotčené v původním řízení, které umožňuje stranám pracovní smlouvy odložit bez časového omezení a dalších podmínek datum dohodnutého skončení pracovního poměru, spojené s dosažením běžného věku odchodu do důchodu, prostřednictvím dohody uzavřené za trvání pracovního poměru, popřípadě i opakovaně, a to ze samotného důvodu, že zaměstnanec má na základě dosažení běžného věku odchodu do důchodu nárok na starobní důchod.

V projednávané věci je třeba podotknout, že pojem „objektivní důvody“ ve smyslu ustanovení 5 bodu 1 písm. a) rámcové dohody se vztahuje na přesné a konkrétní okolnosti charakterizující danou činnost, a proto může v tomto konkrétním kontextu ospravedlňovat použití po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou. Tyto okolnosti mohou vyplývat zejména z konkrétní povahy úkolů, k jejichž plnění byly takové smlouvy uzavřeny, a z vlastností jim vlastních, nebo případně z naplňování legitimního cíle sociální politiky členského státu (rozsudek ze dne 26. ledna 2012, Kücük, C‑586/10, EU:C:2012:39, bod 27).

V tomto ohledu je třeba uvést, že podle předkládajícího soudu zaměstnanec, který dosáhne běžného věku pro nabytí nároku na zákonný důchod, se od jiných zaměstnanců liší nejen na základě skutečnosti, že se na něj vztahuje sociální zabezpečení, ale také proto, že se v zásadě nachází na konci svého pracovního života a nemá s ohledem na dobu určitou trvání své pracovní smlouvy alternativní možnost smlouvy na dobu neurčitou.

Kromě toho, jak již bylo uvedeno v bodě 29 tohoto rozsudku, ustanovení dotčené v původním řízení může být vnímáno jako ustanovení, které umožňuje odchýlit se od zásady automatického ukončení pracovní smlouvy, jakmile zaměstnanec dosáhne běžného věku odchodu do důchodu.

Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, mimo jiné vyplývá, že podle tohoto ustanovení odklad data skončení pracovního poměru předpokládá skutečné uzavření dohody v průběhu tohoto pracovního poměru, podle které existující pracovní poměr trvá bez sebemenšího přerušení a na základě níž se smluvní podmínky ve zbytku nijak nemění. Taková omezení poskytují dotyčnému zaměstnanci záruku zachování původních smluvních podmínek a zachování práva na pobírání starobního důchodu.

(viz body 53–57, výrok 2)