STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

TAMARY ĆAPETA

přednesené dne 14. září 2023(1)

Věc C‑115/22

SO

za účasti:

Nationale Anti-Doping Agentur Austria GmbH (NADA),

Österreichischer Leichtathletikverband (ÖLV),

Word Anti-Doping Agency (WADA)

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podala Unabhängige Schiedskommission (Nezávislá rozhodčí komise, Rakousko)]

„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Článek 267 SFEU – Definice pojmu ‚soud‘ – Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná vnitrostátním antidopingovým soudem – Ochrana osobních údajů – Nařízení (EU) 2016/679 – Článek 5 – Článek 6 – Zákonnost a nezbytnost zveřejnění osobních údajů osoby, která jednala v rozporu s antidopingovými pravidly, na internetu – Článek 9 – Lze porušení antidopingových pravidel považovat za ‚údaje o zdravotním stavu‘ – Článek 10 – Lze porušení antidopingových pravidel považovat za ‚osobní údaje týkající se odsouzení v trestních věcech‘ – Lze vnitrostátní soud považovat za ‚orgán veřejné moci‘ “

I.      Úvod

1.        Citius, Altius, Fortius; Rychleji, výše, silněji. Olympijské heslo jako jedno z mála vystihuje lidskou touhu dosáhnout nových výšin. Tlak na vítězství s sebou však může nést pokušení zvýšit výkon za použití určitých zakázaných látek.

2.        Projednávaná věc vzniká v takovém kontextu. Žadatelka je rakouská profesionální sportovkyně. Byla shledána vinnou z jednání v rozporu s antidopingovými pravidly. Proto rakouský národní antidopingový úřad zveřejnil na svých veřejně přístupných internetových stránkách její jméno, podrobností dotčeného porušení a dobu pozastavení její činnosti.

3.        Je tento postup v souladu s obecným nařízením o ochraně osobních údajů (dále jen „GDPR“)(2)? To je v zásadě hlavní meritorní otázka předložená Soudnímu dvoru. Jelikož však žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podal orgán, který není „klasickým“ soudem v rámci organizace soudnictví v Rakousku, vyvstává v této věci rovněž otázka přípustnosti.

II.    Okolnosti projednávané věci a předběžné otázky uvedené v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce

4.        Zatímco užívání stimulantů ke zvýšení fyzické výkonnosti je součástí lidského soutěžení již od počátku známých dějin(3), vznik systému antidopingových kontrol, jak jej známe, se datuje až od roku 1999, kdy byla vytvořena Světová antidopingová agentura (dále jen „WADA“) a do roku 2004, kdy vstoupil v platnost Světový antidopingový kodex (dále jen „WADC“)(4). Jeho poslední verze pochází z roku 2021.

5.        Ačkoli WADC je soukromoprávním nástrojem, jeho účinnost je zajištěna Mezinárodní úmluvou OSN proti dopingu ve sportu z roku 2005(5). Smluvními stranami této úmluvy jsou všechny členské státy. Její článek 4 stanoví, že ustanovení WADC nejsou nedílnou součástí úmluvy a nemají přímý účinek ve vnitrostátním právu. Stejným ustanovením se však smluvní strany zavázaly k dodržování zásad WADC. Tento závazek, který zahrnuje požadavek WADC zveřejňovat porušení antidopingových pravidel on-line, je do právních systémů členských států proveden různými způsoby(6).

6.        Projednávaná věc pochází z Rakouska, v němž jsou antidopingové kontroly upraveny Anti-Doping-Bundesgesetz 2021 (rakouský spolkový antidopingový zákon z roku 2021) (dále jen „ADBG“).

7.        SO (dále jen „žadatelka“) byla v letech 1998 až 2015 profesionální sportovkyní v Rakousku. Žadatelka reprezentovala svou zemi na mezinárodních soutěžích jako členka týmu Rakouského atletického svazu. Vykonávala rovněž řídící a reprezentační funkce v různých rakouských sportovních klubech.

8.        Na základě výsledků vyšetřování provedeného Bundeskriminalamt (Spolkový úřad kriminální policie, Rakousko) podal Unabhängige Dopingkontrolleinrichtung (Nezávislý orgán pro provádění dopingových kontrol, Rakousko) (dále jen „NADA“) v roce 2021 žádost o přezkum k Österreichische Anti-Doping-Rechtskommission (Rakouská antidopingová právní komise) (dále jen „ÖADR“).

9.        Rozhodnutím ze dne 31. května 2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“) ÖADR shledala žadatelku vinnou z porušení pravidla 32.2 písm. b) a f) Competition Rules Mezinárodní asociace atletických federací (dále jen „IAAF“) z roku 2015 a článků 2.2 a 2.6 Anti-Doping Rules IAAF z roku 2017. Tato pravidla zakazují „použití nebo pokus o použití zakázané látky nebo zakázané metody“ a „držení zakázané látky nebo zakázané metody“(7). ÖADR konkrétně zjistila, že žadatelka mezi květnem 2015 a dubnem 2017 držela a přinejmenším po část roku 2015 užívala látky erytropoetin (známý také jako EPO), genotropin, resp. omnitropin a testosterol (ve formě androgelu). Všechny tyto látky byly uvedeny na WADA Prohibited Lists (seznamy zakázaných látek WADA) pro roky 2015 až 2017. Jejich používání profesionálními sportovci, jejichž činnost se řídí IAAF Competition Rules, proto bylo zakázáno.

10.      V důsledku tohoto zjištění ÖADR v napadeném rozhodnutí prohlásila všechny výsledky žadatelky dosažené od 10. května 2015 až do doby, kdy uvedené rozhodnutí nabylo právní moci, za neplatné a odebrala jí veškeré získané startovné a peněžité ceny. Dále uložila žadatelce zákaz účasti na sportovních soutěžích jakéhokoli druhu po dobu čtyř let, a to s účinností od 31. května 2021.

11.      V průběhu řízení před ÖADR žadatelka požádala o to, aby napadené rozhodnutí nebylo oznámeno veřejnosti prostřednictvím veřejně přístupného zveřejnění on-line. ÖADR tuto žádost v napadeném rozhodnutí zamítla.

12.      Žadatelka podala žádost o přezkum napadeného rozhodnutí k Unabhängige Schiedskommission (Nezávislá rozhodčí komise, Rakousko) (dále jen „USK“).

13.      Rozhodnutím ze dne 21. prosince 2021 USK potvrdila meritorní zjištění ÖADR a potvrdila porušení antidopingových pravidel žadatelkou a uloženou sankci.

14.      Zároveň si USK vyhradila rozhodnutí o žádosti žadatelky, která se domáhala, aby USK upustila od zveřejnění napadeného rozhodnutí online, v jehož důsledku dochází k zpřístupnění veřejnosti(8).

15.      Tato povinnost zveřejnění je založena na čl. 21 odst. 3 a čl. 23 odst. 14 ADBG. V těchto článcích je stanoveno, že ÖADR a USK „musí informovat o svých rozhodnutích [Rakouskou spolkovou sportovní organizaci], sportovní organizace, sportovkyně a sportovce, ostatní osoby a pořadatele soutěží, jakož i veřejnost“, a to s uvedením jména dotčené osoby, doby trvání zákazu činnosti a důvodů jeho uložení, a bez toho, aby bylo možno vyvodit údaje o zdravotním stavu dotčené osoby.

16.      Zveřejnění těchto informací je povinné u profesionálních sportovkyň a sportovců a v některých případech rovněž u rekreačních sportovkyň a sportovců. V ostatních případech, kdy se porušení dopustili rekreační sportovkyně a sportovci, nezletilí nebo zranitelné osoby, není zveřejnění povinné.

17.      Zatímco povinnost informovat veřejnost přísluší rozhodovacím orgánům, tedy ÖADR a USK, v ADBG je stanoveno, že tento úkol jménem ÖADR a USK plní NADA(9). Za účelem splnění této povinnosti zveřejňuje NADA na svých internetových stránkách seznam, který je přístupný veřejnosti(10). Příslušný záznam v tomto seznamu obsahuje jméno a příjmení dotčené osoby; druh sportu, kterému se věnuje; druh protiprávního jednání; druh pozastavení činnosti, které jí bylo uloženo; a datum zahájení a ukončení pozastavení činnosti.

18.      Beru v potaz, že tyto informace zůstávají na internetových stránkách NADA dostupné pouze po dobu trvání pozastavení činnosti dotčeného sportovce.

19.      USK má pochybnosti o tom, zda je postup, kdy jsou osobní údaje žadatelky zpřístupňovány veřejnosti prostřednictvím volně přístupného zveřejnění on-line na internetových stránkách NADA, slučitelný s GDPR. Aby mohla rozhodnout o žádosti žadatelky, která se domáhá toho, aby její osobní údaje nebyly zveřejněny na uvedené stránce, rozhodla se proto přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Jedná se v případě informace, že se určitá osoba dopustila určitého porušení antidopingových pravidel a na základě tohoto porušení má zakázánu účast na (národních i mezinárodních) soutěžích, o ‚údaj o zdravotním stavu‘ ve smyslu článku 9 [GDPR]?

2)      Brání [GDPR] – zejména s ohledem na čl. 6 odst. 3 druhý pododstavec GDPR – takové vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že se zveřejní jméno osob dotčených rozhodnutím [USK], doba trvání zákazu činnosti a důvody jeho uložení, a to bez toho, aby bylo možno vyvodit údaje o zdravotním stavu dotčené osoby? Je v této souvislosti relevantní, že podle vnitrostátní právní úpravy lze od zveřejnění této informace upustit pouze tehdy, že se v případě dotčené osoby jedná o rekreačního sportovce, nezletilou osobu nebo osobu, která významně přispěla k odhalení potenciálních porušení antidopingových pravidel tím, že poskytla informace nebo jiné indicie?

3)      Vyžaduje [GDPR] – zejména s ohledem na zásady uvedené v čl. 5 odst. 1 písm. a) a c) GDPR, aby bylo před zveřejněním v každém případě provedeno zvážení osobních zájmů dotčené osoby dotčených zveřejněním na jedné straně a zájmu veřejnosti na poskytnutí informace o porušení antidopingových pravidel, kterého se sportovec dopustil, na druhé straně?

4)      Jedná se v případě informace, že se určitá soba dopustila určitého porušení antidopingových pravidel a na základě tohoto porušení má zakázánu účast na (národních i mezinárodních) soutěžích, o zpracování osobních údajů týkajících se odsouzení v trestních věcech a trestných činů ve smyslu článku 10 [GDPR]?

5)      V případě kladné odpovědi na otázku (4): Jedná se v případě [USK], která byla zřízena na základě § 8 spolkového antidopingového zákona z roku 2021, o orgán veřejné moci ve smyslu článku 10 [GDPR]?“

20.      Písemná vyjádření předložily žadatelka, NADA, WADA, belgická, francouzská, lotyšská, lucemburská a polská vláda, jakož i Evropská komise. S výjimkou belgické, francouzské, lucemburské a polské vlády tito zúčastnění rovněž přednesli ústní vyjádření na jednání, které se konalo dne 2. května 2023.

III. Přípustnost

21.      Hlavní funkcí řízení o žádosti o předběžné otázce je zajistit jednotné uplatňování unijního práva ve všech členských státech. Avšak i přesto, že povinnost uplatňovat unijní právo mají různé vnitrostátní orgány (správní, regulační nebo jiné typy orgánů), přičemž si nemusí být jisté jeho významem, podle článku 267 SFEU mohou požádat Soudní dvůr o výklad unijního práva pouze „soudy“. V zásadě platí, že pokud Soudní dvůr obdrží žádost o rozhodnutí o předběžné otázce od vnitrostátního soudu, který je v příslušném členském státě považován za součást soudní moci, bude ji považovat za přípustnou. Pokud však takovou žádost podle článku 267 SFEU podá orgán, který nepatří k soudní moci v obvyklém slova smyslu, Soudní dvůr tuto žádost automaticky neodmítne. Namísto toho ověří, zda by předkládající orgán přesto nemohl být považován za „soud“ ve smyslu tohoto ustanovení.

22.      Projednávanou věc Soudnímu dvoru předložila USK. Ta není jedním z orgánů, které by v Rakousku prima facie patřily k soudní moci. Komise proto ve svých písemných vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru vyslovila pochybnosti, zda USK splňuje podmínky pro to, aby mohla být považována za „soud“ ve smyslu článku 267 SFEU. První otázkou, kterou musí Soudní dvůr vyřešit předtím, než se začne zabývat věcí samou, je tedy to, zda s USK vůbec může „hovořit“.

23.      Jsem toho názoru, že USK je „soudem“ ve smyslu článku 267 SFEU. Abych vysvětlila svůj postoj, nejprve stručně nastíním pravidla, jimiž se řídí organizace a funkce USK (III.A). V tomto kontextu ukážu, že splňuje podmínky, jak byly vymezeny judikaturou Soudního dvora, pro to, aby mohla být považována za „soud“ (III.B).

A.      K organizaci a struktuře USK

24.      USK je stálý orgán zřízený v souladu s § 8 ADBG.

25.      Tento orgán v předkládacím rozhodnutí vysvětluje, že působí jako „nejvyšší“ rakouský sportovní rozhodčí soud rozhodující ve věcech porušení antidopingových pravidel. Je nadřízeným soudem v rámci dvoustupňového systému pro sankcionování porušení antidopingových pravidel zřízeného ADBG. V prvním stupni je zjištění porušení platných antidopingových pravidel a uložení sankce svěřeno ÖADR z podnětu NADA(11). Žádost o přezkum rozhodnutí ÖADR lze podat k USK. V takovém případě jsou účastníky řízení na jedné straně sportovkyně či sportovec (či jiná osoba), na které se rozhodnutí ÖADR vztahuje, a na druhé straně NADA(12).

26.      USK rozhoduje na základě systému většinového hlasování(13) v řízení, na které se vztahuje rakouský občanský soudní řád(14) a jednací řád USK. Posledně uvedený je zveřejněn(15).

27.      Ustanovení § 8 odst. 1 ADBG konkrétně stanoví, že USK má být nezávislá na státních orgánech, soukromých osobách i NADA. Dále stanoví, že členové USK se nesmí účastnit na vyšetřování NADA týkajícím se možného porušení platných antidopingových pravidel; na konečném rozhodnutí NADA; na rozhodnutí o podání žádosti o posouzení k ÖADR; ani na samotném procesu posouzení. USK musí plnit své úkoly samostatně a nezávisle(16).

28.      Podle § 8 odst. 2 ADBG je USK složena z jednoho předsedy a sedmi členů. Předseda a jeho zástupce musí mít složenou justiční nebo advokátní zkoušku. Dva členové výboru musí mít právnické vzdělání a zkušenosti s vedením formálního vyšetřovacího řízení. Další dva členové musí být odborníky v oblasti analytické chemie nebo toxikologie. A konečně dva členové musí být odborníky v oblasti sportovního lékařství.

29.      Tentýž paragraf rovněž vysvětluje, že pro každé řízení se USK sestavuje nově: předseda nebo jeho zástupce musí z řad členů USK jmenovat alespoň jednoho člena s právnickým vzděláním a zkušenostmi s formálním vyšetřovacím řízením; alespoň jednoho odborníka v oblasti analytické chemie nebo toxikologie; a alespoň jednoho člena, který je odborníkem v oblasti sportovního lékařství(17).

30.      Podle § 8 odst. 3 ADBG, jak je také vysvětleno v předkládacím rozhodnutí, jsou předseda a stálí členové USK jmenováni spolkovým ministrem pro umění, kulturu, veřejnou službu a sport (dále jen „ministr pro sport“) na funkční období v délce čtyř let, přičemž mohou být jmenováni opakovaně(18). Ministr pro sport může člena USK odvolat před uplynutím jeho funkčního období pouze „ze závažných důvodů(19)“.

31.      V případě sporů týkajících se rakouských sportovních událostí nebo rakouských sportovců musí být řízení zahájeno před USK(20). Jinými slovy, opravný prostředek proti rozhodnutí ÖADR lze v takových případech podat pouze k USK(21).

32.      Ustanovení § 23 odst. 3 ADBG vyžaduje, aby USK při přezkumu zákonnosti rozhodnutí ÖADR použila platná antidopingová pravidla příslušné mezinárodní odvětvové sportovní asociace. Shledá-li rozhodnutí nezákonným, může je buď zrušit, změnit nebo nahradit vlastním rozhodnutím(22).

33.      Jak bylo vysvětleno na jednání, proti rozhodnutí USK lze podat opravný prostředek u příslušného rakouského občanskoprávního soudu – pokud se týkají občanskoprávních záležitostí. V takových případech není USK účastnicí řízení před příslušným občanskoprávním soudem. Účastníky řízení naopak zůstávají NADA a sportovec (nebo jiná osoba).

34.      Jak však bylo rovněž vysvětleno na jednání a nikdo ze zúčastněných to nezpochybnil, posuzování zákonnosti zveřejnění rozhodnutí USK obsahujícího osobní údaje žadatelky na internetových stránkách NADA patrně nespadá do pravomoci rakouských občanskoprávních soudů. Současně bylo také vysvětleno, že rozhodnutí USK nepodléhají přezkumu ze strany rakouských správních soudů. Při rozhodování o zákonnosti rozhodnutí o zveřejnění osobních údajů sportovce je tedy poslední instancí pro řešení sporů v Rakousku podle všeho USK.

35.      Sportovec může zvolit jinou cestu, která nezahrnuje USK, a sice podat stížnost k Datenschutzbehörde (rakouský Úřad pro ochranu osobních údajů). Proti jeho rozhodnutím lze podat žalobu ke správním soudům v Rakousku.

36.      Konečně, ačkoli to z informací obsažených ve spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, není zcela jasné, se sportovec patrně může rozhodnout podat proti rozhodnutí USK odvolání k CAS, pokud se stížnost týká záležitostí souvisejících se správným uplatňováním antidopingových pravidel příslušné mezinárodní odvětvové sportovní asociace nebo WADC(23).

37.      Ve světle výše uvedeného budu nyní zkoumat to, zda je USK „soudem“ ve smyslu článku 267 SFEU.

B.      Je USK „soudem“?

38.      Soudní dvůr již od rozsudku ve věci Vaassen-Göbbels konstatuje, že význam pojmu „soud“ obsaženého v (nynějším) článku 267 SFEU musí být určen výhradně podle unijního práva(24). Tento přístup umožňuje Soudnímu dvoru rozhodovat o předběžných otázkách předložených orgány, které stejně jako USK nejsou považovány za soudy v souladu s „obvyklým“ ústavním rozdělení pravomocí v členském státě mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní moc, ale které jsou přesto nadány pravomocí řešit spory prostřednictvím uplatňování unijního práva. Umožnění předkládat takové žádosti širšímu okruhu orgánů, než jsou soudy v „běžném“ smyslu, posiluje hlavní cíl řízení o předběžné otázce, kterým je zajištění jednotného uplatňování unijního práva. Soudní dvůr tedy již v rané fázi připouštěl žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předkládané orgány, které by tradičně nebyly uváděny jako klasické soudy. Tento mechanismus však nebyl zpřístupněn všem orgánům, které musí uplatňovat unijní právo, ale pouze těm, které lze považovat za „soudy“.

39.      Soudní dvůr nikdy neposkytl definici pojmu „soud“ uvedenou v článku 267 SFEU(25). V průběhu let však vymezil řadu kritérií, která zohledňuje při určování toho, zda může připustit určitou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Mezi tato kritéria patří to, zda je předkládající orgán zřízen zákonem; zda se jedná o stálý orgán; zda má obligatorní jurisdikci; zda má řízení před ním kontradiktorní povahu; zda aplikuje právní předpisy a zda je nezávislý (uvnitř i navenek)(26). Zatímco tato kritéria byla v průběhu let uplatňována s různou mírou přísnosti, v poslední době, pravděpodobně pod vlivem rozsudků týkajících se právního státu(27), došlo k posílení požadavku nezávislosti. Například v rozsudku ve věci Banco de Santander(28) Soudní dvůr považoval za nutné změnit svůj postoj k přípustnosti žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce předložených španělským Tribunal Económico-Administrativo Central (ústřední hospodářsko-správní soud, Španělsko, dále jen „TEAC“), neboť na rozdíl od situace před několika lety(29) měl za to, že tento orgán nesplňuje požadavek nezávislosti.

40.      Právě požadavek nezávislosti je v souvislosti s USK sporný. Předtím než vysvětlím, proč mám za to, že předkládající orgán v projednávané věci toto kritérium splňuje, prokážu, že splňuje i další kritéria použitá Soudním dvorem v judikatuře týkající se institutu „soud“ uvedeného v článku 267 SFEU.

1.      K pojmům „zřízen zákonem“ a „stálý“

41.      Požadavek, aby byl předkládající orgán zřízen zákonem, znamená, že jeho právní základ musí být obsažen ve vnitrostátních právních předpisech, ať už primární nebo sekundární úrovně(30). Kritérium stálosti vyžaduje, aby byl orgán jako instituce stálý, bez ohledu na to, že může být pro každé řízení sestaven nově nebo že se jeho složení mění(31).

42.      V projednávané věci jsou tato kritéria jednoznačně splněna: jak jsem vysvětlila, USK je zřízen ADBG, rakouským spolkovým právním předpisem. Jeho stálí členové jsou jmenováni na období čtyř let, jež lze prodloužit, a i když se složení rozhodujícího senátu mění, je sestavován podle pravidel stanovených zákonem a ze seznamu stálých členů USK (viz body 28 a 29 tohoto stanoviska).

2.      K pojmu „obligatorní jurisdikce“

43.      Požadavek obligatorní jurisdikce předkládajícího orgánu byl v judikatuře uplatňován dvěma způsoby. Soudní dvůr buď požadoval, aby si účastníci řízení před tímto orgánem nemohli zvolit, zda se věcí bude zabývat právě on(32), nebo Soudní dvůr vyžadoval, aby rozhodnutí dotčeného orgánu byla pro účastníky závazná(33). Kritérium obligatorní jurisdikce bylo považováno za splněné i tehdy, pokud vnitrostátní právo poskytovalo účastníkům řízení možnost volby, zda se obrátí na dotčený orgán, nebo na „běžné“ soudy této jurisdikce(34). Rozhodující je, že příslušnost předkládajícího orgánu nezávisí na dohodě obou účastníků řízení, ale je založena, jestliže jeden z účastníků podá žalobu.

44.      USK splňuje kritérium obligatorní jurisdikce v obou případech jejího použití. Možná je vhodné vysvětlit, že navzdory svému názvu tento orgán není „rozhodčím soudem“ v tom smyslu, že by jeho příslušnost vyplývala z dohody stran. Naopak, jak jsem vysvětlila v bodech 24 a 31 tohoto stanoviska a jak je vysvětleno v předkládacím usnesení i zúčastněnými, USK má v Rakousku na základě spolkového zákona působnost jakožto obligatorní instance pro žádosti o přezkum rozhodnutí ÖADR.

45.      Rozhodnutí USK jsou pro obě strany sporu závazná. Pravděpodobně právě z tohoto důvodu rakouské právní předpisy stanoví možnost napadnout její rozhodnutí týkající se občanskoprávních záležitostí u rakouských občanskoprávních soudů na straně jedné a rozhodnutí týkající se mezinárodních antidopingových pravidel u rakouských občanskoprávních soudů či CAS na straně druhé. Podle rakouského práva však patrně neexistuje soud druhého stupně, u kterého by bylo možné napadnout rozhodnutí USK o slučitelnosti rozhodnutí o zveřejnění osobních údajů sportovce s GDPR. Podle všeho je tedy vhodné považovat tento orgán za „soud“, který má podle čl. 267 odst. 3 SFEU povinnost podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, pokud má za to, že použití GDPR je při aplikaci na okolnosti sporu, který mu byl předložen, nejasné.

3.      K pojmu „sporné řízení“

46.      Požadavek sporného řízení není absolutním kritériem(35). Musí však existovat možnost, aby účastníci řízení byli vyslechnuti(36), aniž by bylo nutné vést kontradiktorní jednání(37).

47.      Pro účely tohoto řízení je i toto kritérium splněno: ze spisu je zřejmé, že USK vedla rozsáhlou výměnu písemných podání mezi účastníky řízení, jakož i dvě jednání konaná u ÖADR v březnu a květnu 2021.

4.      K pojmu „rozhodnutí založená na právních normách“

48.      Předkládající orgán lze charakterizovat jako „soud“, pokud musí svá rozhodnutí vydávat na základě aplikace právních norem. Tento požadavek se týká hmotněprávních norem(38) i norem upravujících řízení před dotčeným orgánem(39).

49.      V projednávané věci se rozhodovací postup USK řídí předem stanovenými hmotněprávními a procesními normami. Při přezkumu rozhodnutí ÖADR musí USK uplatňovat relevantní antidopingová pravidla stanovená v ADBG, jakož i pravidla příslušné mezinárodní sportovní asociace (v projednávané věci pravidla IAAF a WADC)(40). Jako instituce členského státu musí USK uplatňovat rovněž příslušnou unijní právní úpravu. Právě kvůli této povinnosti se USK rozhodla předložit projednávanou věc Soudnímu dvoru s cílem požádat jej o výklad GDPR.

50.      Pokud jde o použitelné procesní normy, jak je popsáno v bodě 26 tohoto stanoviska, řízení před USK se řídí rakouským občanským soudním řádem, jakož i jejím vlastním jednacím řádem. Je povinna dodržovat práva účastníků řízení na obhajobu(41). Konečně, její rozhodnutí musí být vydáno v předem stanovené lhůtě(42). Pravomoci USK jsou tedy upraveny souborem předem stanovených procesních a hmotněprávních norem, kterými se musí řídit.

5.      Pojem „nezávislost“

51.      Při rozhodování o tom, zda má Soudní dvůr přijmout tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předloženou USK, je patrně jediným kritériem, jež by nemuselo být splněno, požadavek nezávislosti.

52.      I když je myšlenka nezávislosti nedílnou součástí soudní funkce(43), Soudní dvůr teprve v roce 1987 ve svém rozsudku ve věci X (rovněž známa jako věc „Pretore di Salò“(44) konstatoval, že předkládající orgán musí jednat nezávisle, aby mohl využít možnosti zahájit dialog se Soudním dvorem v řízení o předběžné otázce.

53.      I když je nezávislost nezbytným znakem pro to, aby bylo možné určitý orgán charakterizovat jako „soud“ podle článku 267 SFEU, pokud žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předkládaly soudy v rámci organizace soudnictví členských států, Soudní dvůr jejich nezávislost nezpochybňoval. Nezávislost byla automaticky předpokládána za danou. Otázka „nezávislosti“ tak byla posuzována pouze v případě, že žádosti byly předloženy orgány, které nepatří k soudní složce státní moci členského státu. Za těchto okolností nebylo třeba specifikovat přesný obsah požadavku nezávislosti, jak jej ukládá unijní právo(45).

54.      Tak tomu bylo celkem do nedávné doby, kdy byla v důsledku pokusů o legislativní změny nebo jejich provedení nezávislost soudnictví v některých členských státech zpochybněna. Tento „odklon od zásad právního státu“, jak tento stav bývá často označován(46), vyžadoval, aby Soudní dvůr mnohem podrobněji vysvětlil, co se rozumí požadavkem „nezávislosti“ soudů. V příslušných rozsudcích, které byly výsledkem řízení o nesplnění povinnosti nebo o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce(47), byla vznesena otázka, zda právní předpisy členských států v psané podobě a tak, jak jsou uplatňovány v praxi, poskytují dostatečné záruky samostatného a nezávislého rozhodování soudců. Při rozhodování o této otázce bylo nezbytné, aby se Soudní dvůr podrobněji zabýval pojmem nezávislosti.

55.      Tento směr judikatury vyvolal diskusi(48) o otázce, zda kritérium nezávislosti je (a měla by zůstat) stejné v případech, i) kdy Soudní dvůr rozhoduje o tom, zda je určitý orgán „soudem“ ve smyslu článku 267 SFEU; nebo ii) kdy Soudní dvůr rozhoduje o nezávislosti za různých okolností, jako je tvrzené porušení článku 19 SEU členským státem; nebo v případě, který se týká požadavku nezávislosti stanoveného konkrétními unijními právními předpisy(49). V rozsudku ve věci Associação Sindical dos Juízes Portugueses(50) Soudní dvůr výslovně propojil kritérium „nezávislosti“ uvedené v článku 19 SEU, článku 47 Listiny a článku 267 SFEU. Rozsudek ve věci Banco de Santander lze patrně vykládat tak, že se kritéria vytvořená v kontextu článku 19 SEU použijí k vymezení pojmu „nezávislost“ v kontextu článku 267 SFEU(51).

56.      Někteří autoři vyjádřili obavu, že propojení judikatury týkající se článku 19 SEU a judikatury týkající se institutu „soud“ uvedeného v článku 267 SFEU by mohlo znemožnit možnost dalšího dialogu v případě, že by žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce byly předloženy soudy z takových členských států, v nichž byly zjištěny systémové nedostatky v zárukách nezávislosti soudnictví(52). Někteří generální advokáti zároveň poukázali na to, že pokud jde o posuzování nezávislosti, záleží na kontextu(53).

57.      Je jistě pravda, že na kontextu či na důvodu, proč Soudní dvůr posuzuje pravidla použitelná na určitou instituci, záleží. Není mi však jasné, jak by to v každém z různých uvedených případů mohlo automaticky vést k podstatným rozdílům v úrovni nezávislosti. I když se způsob chápání pojmu „nezávislost“ v unijním právu vyvíjel, neznamená to nutně, že existují různá pojetí nezávislosti. Podle mého názoru je požadavek nezávislosti stejný ve vztahu k jakémukoli orgánu, který usiluje o své zařazení jakožto „soud“, ať už pro účely splnění požadavků článku 19 SEU nebo požadavků podle článku 267 SFEU.

58.      Uplatnění požadavků totožných s těmi, které byly vytvořeny ve věcech týkajících se článku 19 SEU, na posouzení toho, zda je určitý orgán „soudem“ ve smyslu článku 267 SFEU, by podle mého názoru neohrožovalo soudní dialog podle článku 267 SFEU. Naopak, jak vysvětlím v kontextu okolností projednávané věci, takový přístup je nezbytný k zajištění toho, aby členské státy neobcházely důležitý požadavek nezávislosti, který pro vnitrostátní soudy vyplývá z unijního právního řádu, tím, že vytvoří specializované orgány, jejichž úkolem bude rozhodovat určité omezené kategorie sporů. Nezávislost se týká rovného odstupu ve vztahu ke stranám sporu, a to jak z hlediska jejích vnitřních, tak i vnějších aspektů(54). Je tedy nezbytným znakem účinné soudní ochrany, jež je chápána jako základní právo každé osoby ve všech možných typech sporů, které lze řešit soudní cestou. To neznamená, že by se měla změnit metoda uplatňovaná Soudním dvorem při zkoumání přípustnosti žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce. Pokud byla žádost předložena „klasickým“ soudním orgánem, stále platí domněnka, že tento orgán je soudem, a není třeba provádět žádnou další analýzu. Pouze v případě, že účastník řízení vyjádří pochybnosti o nezávislosti členů tohoto orgánu, nebo když se o nich Soudní dvůr dozví jiným způsobem, je třeba nezávislost předkládajícího orgánu přezkoumat. Naproti tomu nezávislost ostatních předkládajících orgánů je třeba prokázat před rozhodnutím o přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

59.      Podle stávající judikatury má nezávislost jak „vnější“, tak „vnitřní“ aspekt(55). První z nich vyžaduje, aby rozhodující osoba byla s to rozhodovat samostatně(56), aniž by jí byly dávány jakékoli pokyny z vnějšku. Aby to bylo umožněno, unijní právo stanoví určitá kritéria týkající se jmenování a odvolávání členů „soudu“. I když rozhodující členové dotčeného orgánu mohou být jmenováni vnější osobou nebo orgánem, včetně ministra vlády, musí být po svém jmenování na vlivu této osoby nebo orgánu nezávislí. Soudní dvůr v tomto ohledu zásadně vyžaduje, aby pravidla bránící odvolání byla zakotvena prostřednictvím legislativních záruk, které přesahují rámec pouhých správních nebo pracovněprávních předpisů(57). Jinými slovy, osobám či orgánům, jež jmenují členy dotčeného „soudu“ musí být zabráněno v tom, aby takové členy nahradily jen proto, že nesouhlasí s jejich názorem.

60.      To neznamená, že odvolání by muselo být zcela znemožněno nebo že by tytéž osoby nebo orgány, které takové členy jmenují, nemohly mít rovněž pravomoc je odvolat. Důvody pro odvolání člena před koncem jeho funkčního období však musí být založeny na „naléhavých legitimních důvodech při dodržení zásady proporcionality“(58). Kromě toho musí být jasně stanoveny důvody a příslušné postupy pro takové odvolání.

61.      Členy USK jmenuje spolkový ministr pro sport na funkční období o délce čtyř let, které lze prodloužit(59). Jmenování ministrem by samo o sobě nemělo představovat problém za předpokladu, že členové nejsou po svém jmenování tomuto ministrovi zavázáni žádnou loajalitou. Tak tomu v projednávané věci zřejmě není. Podle ADBG nemohou členové USK přijímat pokyny ani od vlády, ani od správních antidopingových orgánů (jako je NADA), ani od osob vykonávajících sportovní činnost. Soudní dvůr navíc zatím nedospěl k závěru, že by pouhá skutečnost, že funkční období lze prodloužit, měla být neslučitelná s požadavkem nezávislosti soudnictví.

62.      V projednávané věci by ministr pro sport mohl mít nepřímý vliv na rozhodovací postupy USK, pokud by mohl předčasně odvolat příslušné členy. Jak jsem však již vysvětlila, členy USK nemůže ministr pro sport před uplynutím jejich funkčního období odvolat pouze kvůli tomu, že se mu znelíbili nebo že nesouhlasí s jejich názory. Podle čl. 8 odst. 3 ADBG může k takovému odvolání dojít pouze ze „závažných důvodů“. O tom, jaké důvody lze klasifikovat jakožto „závažné“, nejsou ve spise žádné informace. Avšak NADA v rámci diskuse o rozsahu pravomocí ministra pro sport týkajících se odvolávání podle ADBG vysvětlila, že podle rakouského práva lze takto klasifikovat pouze několik málo důvodů. Žadatelka dále tvrdila, že jakožto „závažné“ důvody lze klasifikovat pouze úmyslné trestné činy nebo takové trestné činy, za něž lze uložit trest odnětí svobody v délce nejméně jednoho roku. Zúčastnění se tedy podle všeho shodují na tom, že členové USK nemohou být odvoláni z vůle nebo na základě volného uvážení ministra pro sport nebo jiného orgánu.

63.      Tento typ ochrany členů USK před svévolným odvoláním je třeba odlišovat od situace, v níž se nacházeli členové TEAC, o které se jednalo v rozsudku ve věci Banco de Santander. Jejich odvolání bylo možné kvůli tomu, že pro tento účel nebyla stanovena zvláštní právní úprava(60). Neexistence takové úpravy se projevila, jak uvedl generální advokát G. Hogan v uvedené věci, tím, že členové TEAC byli odvoláni „z důvodů, které se zdají být výhodné pro tehdejší vládu(61)“.

64.      Konečně je rovněž třeba zabývat se otázkou, z jakých informací by měl Soudní dvůr vycházet při posuzování nezávislosti předkládajícího orgánu. Podle mého názoru může vycházet pouze z právních předpisů, jimž se uvedený orgán řídí. Pokud však v řízení, které je před ním vedeno, vyvstanou obavy ohledně postupu při uplatňování těchto právních předpisů, bude nutné, aby blíže posoudil relevantní okolnosti. Jak již bylo řečeno, v projednávané věci žádné takové obavy vyjádřeny nebyly. Naopak bylo potvrzeno, že zatím nebylo teoretické pravomoci k odvolání stanovené v § 8 odst. 3 ADBG využito(62).

65.      V projednávané věci tedy mám za to, že kritérium „vnější“ nezávislosti je splněno.

66.      To mě přivádí ke druhému, „vnitřnímu“ aspektu kritéria nezávislosti. Tento požadavek souvisí s nestranností předkládajícího orgánu(63). Vyžaduje, aby takový orgán vystupoval v řízení, které před ním probíhá, jako nezávislá třetí osoba(64).

67.      Stručně řečeno, rozhodující členové nesmí mít žádný zájem na výsledku sporu. To především znamená, že členy rozhodujícího orgánu nemohou být osoby spojené se stranami sporu. Pro posouzení tohoto aspektu nezávislosti je důležité zabývat se pravidly použitelnými na organizaci „soudu“, aby bylo ověřeno, zda existuje funkční vazba mezi orgánem pro řešení sporů a správním orgánem, jehož rozhodnutí přezkoumává(65). Jinými slovy, Soudní dvůr musí posoudit to, zda se role dotčeného orgánu a správního orgánu jasně odlišují, nebo zda jsou vzájemně propojené. Ve druhém případě je dotčený orgán považován za nedostatečně „nezávislý“ na správním orgánu(66).

68.      Komise v tomto ohledu poukazuje na skutečnost, že USK tvoří součást stejné institucionální struktury jako NADA a ÖADR. Konkrétně vysvětluje, že § 8 odst. 1 ADBG stanoví, že USK je „zřízena při“ NADA. Argumentuje tedy tím, že USK stanula před soudem téže instituce, ke které organizačně patří.

69.      Na základě informací uvedených ve spise nepovažuji tyto námitky za opodstatněné. Z judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že pouhé institucionální vazby nejsou bez dalších prvků dostatečné pro to, aby došlo k narušení nezávislosti orgánu, který předkládá žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Tak například v rozsudku ve věci MT Højgaard a Züblin(67) Soudní dvůr odmítl argument, že Klagenævnet for Udbud (dánská odvolací komise pro oblast veřejných zakázek) není nezávislá pouze proto, že sdílí sekretariát s dánským Ministerstvem pro podnikání a růst. Stejně tak v rozsudku ve věci Dorsch Consult Soudní dvůr navzdory námitkám Komise, že bylo uznáno, že dotčený dozorčí orgán je „propojený s organizační strukturou Bundeskartellamt [(Spolkový úřad pro hospodářskou soutěž, Německo)](68)“, vysvětlil, že „dozorčí orgán plní svůj úkol nezávisle v rámci své vlastní odpovědnosti(69)“.

70.      Mám za to, že v projednávané věci ze spisu ani z vyjádření zúčastněných nevyplývá žádný náznak funkčního propojení mezi USK a NADA, ÖADR, rakouskou vládou nebo jakýmkoli sportovním svazem.

71.      Jak jsem totiž vysvětlila v bodě 27 tohoto stanoviska, USK jedná nezávisle na NADA a ÖADR. Jak NADA na jednání potvrdil, USK nemá pravomoc přezkoumávat rozhodnutí ÖADR z moci úřední. Na rozdíl od rozsudku ve věci Banco de Santander rovněž neexistuje žádný důkaz toho, že by členové NADA nebo jakýchkoli sportovních organizací rozhodovali v řízení, v němž vystupují jako účastníci(70). Rovněž nebylo tvrzeno, že by tyto orgány mohly jakýmkoli jiným způsobem ovlivňovat průběh řízení před USK.

72.      V projednávané věci tedy mám za to, že je splněno rovněž kritérium „vnitřní“ nezávislosti.

73.      Nakonec je třeba odpovědět na poslední obavu vyslovenou Komisí, která se týká složení USK, v níž jsou kromě právníků zastoupeni i odborníci z jiných souvisejících oborů (chemie, toxikologie a sportovní lékařství). Soudní dvůr již připustil žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předložené orgány částečně složenými z odborníků v příslušné oblasti(71), pokud své funkce vykonávají samostatně(72). Žádný ze zúčastněných v tomto řízení před Soudním dvorem netvrdil, že by členové USK, kteří nejsou právníky, mohli být při svém rozhodování podřízeni vnějším pokynům nebo být podjatí. Nedomnívám se tedy, že by smíšené složení USK samo o sobě vyvolávalo obavy týkající se nezávislosti tohoto orgánu(73).

6.      USK jako „soud“ rozhodující v posledním stupni

74.      Než zakončím analýzu otázky přípustnosti této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, chtěla bych uvést, že USK je za okolností projednávané věci nejen „soudem“, ale rovněž „soudem“, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, a který je tedy v souladu s čl. 267 třetím pododstavcem SFEU nejen oprávněn, ale dokonce povinen předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

75.      Jak jsem vysvětlila v bodech 33 a 34 tohoto stanoviska, proti rozhodnutí USK o některých otázkách lze podat opravný prostředek u rakouských občanskoprávních soudů. Avšak rakouské občanskoprávní soudy patrně ve skutečnosti nejsou příslušné k projednávání právních otázek týkajících se porušení pravidel ochrany údajů, včetně GDPR a rakouských právních předpisů o ochraně údajů. Předpokládám, že to měla na mysli i žadatelka, když tvrdila, že zveřejnění jejích údajů nepodléhá soudnímu přezkumu ze strany příslušných občanskoprávních soudů.

76.      Na druhou stranu proti rozhodnutí ÚSK nelze podat opravný prostředek u správního soudu. NADA na jednání vysvětlil, že k projednávání opravných prostředků proti rozhodnutím orgánů veřejné moci týkajících se otázek ochrany údajů je obvykle příslušný Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Rakousko). ADBG však patrně nestanovuje možnost podat u uvedeného soudu opravný prostředek proti rozhodnutí USK.

77.      Pokud by tomu tak v rakouském právu skutečně bylo, byla by USK jediným a posledním soudním orgánem, u níž by mohla být vznesena otázka slučitelnosti zveřejnění rozhodnutí ÖADR nebo USK na internetových stránkách NADA s GDPR. To by znamenalo, že projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená USK představuje jedinou možnost, jak zajistit jednotný výklad GDPR v kontextu antidopingových řízení v Rakousku. USK by tedy v souvislosti s touto právní otázkou přebírala úlohu „soud[u] členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva“ ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce SFEU.

78.      Souběžná žaloba podaná žadatelkou (jakož i řadou dalších bývalých sportovců) nejprve k rakouskému Úřadu pro ochranu osobních údajů a nyní k Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) nemůže zpochybňovat užitečnost pokynů, jež Soudní dvůr může v projednávané věci poskytnout(74). Uvedená souběžná žaloba je založena na opravném prostředku podaném proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta stížnost podaná k příslušnému vnitrostátnímu dozorovému úřadu ve smyslu článků 77 a 78 GDPR. To, čeho se žadatelka prostřednictvím projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce domáhá, však představuje „soudní ochranu vůči správci nebo zpracovateli“ ve smyslu článku 79 GDPR. Jak Soudní dvůr nedávno vysvětlil ve svém rozsudku ve věci Nemzeti Adatvédelmi és Információszabadság Hatóság, pokud jde o procesní prostředky zakotvené v článcích 77, 78 a 79 GDPR, musí být umožněno jejich „současné a nezávislé využití“, přičemž je na vnitrostátních právních systémech členských států, aby zajistily, že toto souběžné uplatňování nepovede k nesoudržnosti(75). Právě proto, že tato možnost duality řízení je stanovena v samotném GPDR a jako taková je patrně provedena v rakouském právu(76), se projednávaná věc liší od věcí, v nichž má Soudní dvůr za to, že může být otevřena pouze jedna cesta k podání žádosti o soudní ochranu práv vyplývajících z unijního práva(77). Jinými slovy, stížnost podaná k rakouskému Úřadu pro ochranu osobních údajů nemůže nahradit přímé vymáhání práv žadatelky podle GDPR u příslušných vnitrostátních soudů.

79.      Rakouský zákonodárce se zřejmě rozhodl zřídit USK jako jediný „soud“ příslušný k projednávání nároků uplatněných v antidopingových sporech o údajném porušení práv podle GDPR. Žádný jiný orgán takovou pravomoc patrně nemá. Díky procesní autonomii organizovat si svůj soudní systém tak vnitrostátní zákonodárce jistě může učinit. Vrátím-li se tedy ke svému argumentu, že požadavky nezávislosti by měly být v kontextu článku 267 SFEU i článku 19 SEU totožné, pokud by USK bylo umožněno pro účel rozhodování o otázce přípustnosti v projednávané věci, aby splňovala nižší standard nezávislosti, nebylo by to v souladu s volbou rakouského zákonodárce začlenit tento orgán do svého soudního systému.

7.      Dílčí závěr

80.      Z výše uvedených důvodů mám za to, že USK splňuje podmínky pro to, aby mohla být považována za „soud“ ve smyslu článku 267 SFEU. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce by tedy měla být považována za přípustnou.

IV.    K věci samé

81.      V projednávané věci žadatelka na základě GDPR napadá operaci zpracování, v jejímž rámci bylo její jméno, mimo jiné spolu s jejími činy, kterými byla porušena antidopingová pravidla, a z toho vyplývajícím pozastavením její činnosti, umístěno na veřejně přístupnou část internetových stránek NADA, a to v podobě zápisu do seznamu osob, které porušily antidopingová pravidla (dále jen „dotčená operace zpracování“).

82.      Jak bylo objasněno na jednání, její věc se netýká dvou vedlejších a souvisejících operací zpracování, kterými jsou: i) zveřejnění týchž osobních údajů na veřejně přístupné internetové stránce NADA ve formě tiskové zprávy nebo ii) rozeslání uvedené tiskové zprávy e-mailem na uzavřený, ale zjevně volně přístupný seznam adres.

A.      Použitelnost GDPR na okolnosti projednávané věci

83.      Činnosti napadené žadatelkou odpovídají popisu činností, na něž se vztahuje GDPR: jedná se o: i) zpracování ii) osobních údajů, které iii) je zcela nebo částečně automatizované(78). Zaprvé zveřejnění osobních údajů on-line představuje „zpracování“(79). Zadruhé,v rámci dotčené operace zpracování jsou využívány „osobní údaje“: koneckonců je to jméno žadatelky, které je předmětem zveřejnění ze strany NADA společně se sankcí, která jí byla uložena, a dotčenými činy, jimiž byla porušena antidopingová pravidla(80). Zatřetí osobní údaje žadatelky procházejí při nahrávání na internetové stránky NADA přes server. Tento postup představuje „automatizované“ zpracování(81).

84.      Vztahuje se však GDPR na uvedené operace zpracování za okolností projednávané věci?

85.      GDPR bylo přijato na základě čl. 16 odst. 2 SFEU, jenž je právním základem, který zmocňuje unijního normotvůrce k regulaci zpracování osobních údajů členskými státy „pokud vykonávají činnosti spadající do oblasti působnosti práva Unie“. Stejné omezení pravomoci EU je vyjádřeno v čl. 2 odst. 2 písm. a) GDPR, který vylučuje použití GDPR na zpracování osobních údajů prováděné při výkonu činností, které nespadají do oblasti působnosti práva Unie.

86.      Generální advokát M. Szpunar uvedl, že „oblast působnosti práva Unie“ uvedená v čl. 16 odst. 2 SFEU by měla jít nad rámec předpokladu „uplatňování práva Unie“ ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny(82). S tím souhlasím. Právě proto, že Listina nemá rozšiřovat rozsah pravomocí Unie, byla do textu Smlouvy zahrnuta výslovná pravomoc upravit soukromí a ochranu údajů. Tímto zahrnutím však Unii nebyla svěřena obecná pravomoc upravovat zpracování údajů v členských státech. Byla nadána pravomocí regulovat činnosti členských států pouze v oblasti působnosti unijního práva. Toto omezení pravomocí EU vyjádřenému ve Smlouvě a v samotném GDPR je třeba přikládat určitý význam. Jsem toho názoru, že pokud nelze činnost zpracování v členském státě spojit (byť jen volně) s oblastí, na kterou se vztahuje unijní právo, GDPR se nepoužije.

87.      Zpracování osobních údajů pro účely provádění antidopingové právní úpravy členského státu není podle mého názoru činností, která by podle stávajícího unijního práva vedla k zařazení této činnosti zpracování do oblasti působnosti uvedeného práva.

88.      Evropská unie nemá pravomoc regulovat sport. To se nezměnilo ani zavedením podpůrné pravomoci v oblasti sportu článkem 165 SFEU(83). Soudní dvůr nicméně konstatoval, že pokud je sport chápán jako hospodářská činnost, unijní právo se na něj vztahuje(84). Ve všech relevantních věcech se primární unijní právo vztahuje na policejní omezení přeshraničního pohybu nebo na hospodářskou soutěž na vnitřním trhu(85). Je pravda, že vnitrostátní antidopingová pravidla lze chápat jako překážku volného pohybu. Projednávaná věc se však takové situace netýká.

89.      Antidopingová pravidla primárně regulují sport jako takový. Týkají se spíše sociálních a výchovných funkcí sportu než jeho ekonomických aspektů, i když prvně jmenované mohou ovlivňovat ty druhé. Nicméně, i když EU nedisponuje regulační pravomoci v oblasti sportu, mohla by teoreticky harmonizovat vnitrostátní antidopingová pravidla, pokud by to bylo odůvodněno jako nezbytné k odstranění překážek přeshraničního pohybu. Ve stávajícím unijním právu však neexistují žádná unijní pravidla, která by se antidopingových politik členských států, byť jen nepřímo, týkala.

90.      V takové situaci považuji za obtížné prokázat nezbytnou spojitost s unijním právem, aby bylo možné okolnosti projednávané věci považovat za činnost členského státu, která spadá do oblasti působnosti unijního práva. Jsem proto toho názoru, že GDPR se na projednávanou věc nevztahuje.

91.      Pro případ, že by Soudní dvůr přesto dospěl k závěru, že se GDPR použije, přistoupím nyní k výkladu jeho ustanovení, jak požaduje USK.

92.      Předkládající orgán si přeje v podstatě zjistit následující: zaprvé, zda je rakouský zákon (ADBG), který vyžaduje, aby rozhodnutí, jimiž bylo konstatováno porušení antidopingových pravidel profesionálními sportovci, byla zpřístupněna široké veřejnosti bez jakéhokoli individualizovaného přezkumu přiměřenosti, je v souladu s GDPR; a zadruhé, zda je volba NADA provést tuto povinnost zveřejnění umístěním údajů na veřejně dostupných částech svých internetových stránek nezbytná.

93.      Z tohoto důvodu předkládající orgán vznáší několik otázek týkajících se výkladu GDPR. Za nejdůležitější a nejsložitější považuji otázky 2 a 3, které by měly být řešeny společně. Nejprve se proto budu zabývat ostatními otázkami a následně se budu věnovat otázkám zákonnosti a přiměřenosti, které vznesla USK.

B.      K první předběžné otázce

94.      Svou první předběžnou otázkou si USK v podstatě přeje zjistit to, zda se v případě zveřejnění informace, že se určitá osoba dopustila určitého porušení antidopingových pravidel, jedná o „údaje o zdravotním stavu“ ve smyslu článku 9 GDPR.

95.      Odpověď na tuto otázku lze podle mého názoru dovodit z definice „údajů o zdravotním stavu“ i z judikatury Soudního dvora.

96.      Podle čl. 4 bodu 15 GDPR se „údaji o zdravotním stavu“ rozumí osobní údaje týkající se tělesného nebo duševního zdraví fyzické osoby, včetně údajů o poskytnutí zdravotních služeb, které vypovídají o jejím zdravotním stavu.

97.      Všichni zúčastnění s výjimkou žadatelky správně poznamenali, že tato definice sestává ze dvou prvků. Prvním je požadavek, aby se dotčené osobní údaje týkaly tělesného nebo duševního zdraví fyzické osoby. Podle druhého musí uvedené údaje vypovídat o zdravotním stavu fyzické osoby. Jinými slovy, dotčené osobní údaje nejenže musí alespoň nějak souviset se zdravím subjektu údajů (což naznačuje volnou souvislost), ale také musí umožňovat, aby z těchto informací byly vyvozeny závěry o zdravotním stavu subjektu údajů (což naznačuje personalizovaný aspekt dotčených informací).

98.      Nejsem přesvědčena o tom, že v projednávané věci je splněno druhé kritérium, které působí jako rozhodující prvek, pokud jde o subjektivní zdravotní stav dotčeného subjektu údajů.

99.      Zjištění, že žadatelka požila nebo měla v držení určité zakázané látky, nevypovídá nic o jejím tělesném nebo duševním zdravotním stavu. Stejně tak jako konzumace alkoholu nevypovídá nic o tom, zda daná osoba trpí závislostí na alkoholu, ani konzumace nebo držení dotčených látek žadatelkou v projednávané věci neodhaluje žádnou logickou nebo zjevnou souvislost, pokud jde o její tělesné nebo duševní zdraví.

100. Rovněž se nedomnívám, že by bylo možné vyvodit jiný závěr z bodu 35 odůvodnění GDPR(86). Jeho první věta v podstatě objasňuje, že pojem „údaje o zdravotním stavu“ nemá žádné „datum konce platnosti“. V jeho druhé větě je pak uveden výčet informací, které by mohly být součástí tohoto pojmu, aniž zde však bylo naznačeno, že rozsah působnosti čl. 4 bodu 15 GDPR by měl být vykládán jinak.

101. I když je samozřejmě pravda, že Soudní dvůr v rozsudku ve věci Lindqvuist rozhodl, že pojem „údaje týkající se zdraví“ je třeba vykládat široce(87), tento výklad byl proveden na pozadí směrnice o ochraně údajů(88), která předcházela GDPR a která neobsahovala zvláštní definici pojmu „údaje týkající se zdraví“. Výklad podaný Soudním dvorem rovněž neobsahoval požadavek, aby byla konstatována souvislost dotčených údajů se zdravotním stavem subjektu údajů. Rozsudek ve věci Lindqvist tedy sice může poskytnout určité vodítko pro výklad tohoto pojmu, rozhodně však nemůže převážit nad konkrétním ustanovením právního předpisu, jež bylo doplněno unijním normotvůrcem a které spojuje údaje o zdraví subjektu údajů s jeho zdravotním stavem(89).

102. Závěrem v odpovědi na první předběžnou otázku navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že informace o tom, že se profesionální sportovec v souvislosti s použitím nebo pokusem o použití nebo s držením zakázané látky nebo metody dopustil porušení antidopingového pravidla, sama o sobě nepředstavuje „údaje o zdravotním stavu“ ve smyslu článku 9 GDPR.

C.      Ke čtvrté předběžné otázce

103. Svou čtvrtou předběžnou otázkou si USK v podstatě přeje zjistit to, zda zveřejnění jména žadatelky, dotčeného porušení antidopingových pravidel a sankce, která jí byla uložena, představuje zpracování „osobních údajů týkajících se odsouzení v trestních věcech a trestných činů“ ve smyslu článku 10 GDPR.

104. NADA, WADA a belgická, francouzská a polská vláda nesouhlasí s kvalifikací sankcí uložených žadatelce jakožto „trestních sankcí“. Z tohoto důvodu mají za to, že článek 10 GDPR se na okolnosti projednávané věci nevztahuje.

105. Žadatelka, lotyšská vláda a Komise však tvrdí opak. Jejich tvrzení se v podstatě opírá o argument, že zákaz činnosti za doping uložený žadatelce má významný osobní dopad. Podle jejich názoru s sebou tato sankce nese nejen finanční důsledky a poměrně významný zákaz výkonu povolání, ale vyvolává také nepřímé důsledky vyplývající z pranýřování a stigmatizace, které jsou spojeny s (neomezeným) zveřejněním jména žadatelky společně s činy, jimiž byla porušena antidopingová pravidla, a uloženou sankcí. Tato kombinace má za následek „trestní“ povahu sankce dotčené v projednávané věci. Z tohoto důvodu tedy žadatelka dále tvrdí, že ÖADR je „orgánem veřejné moci“ ve smyslu článku 10 GDPR.

106. Souhlasím se žadatelkou, lotyšskou vládou a Komisí, že v projednávané věci má sankce uložená za dotčené porušení antidopingových pravidel trestní povahu ve smyslu článku 10 GDPR.

107. Je zřejmé, že každý z „trestních“ pojmů uvedených v článku 10 GDPR („odsouzení v trestních věcech“ a „trestné činy“) musí být vykládán autonomním způsobem(90). Navíc vzhledem k tomu, že oba pojmy sdílejí stejný etymologický základ (vycházejí z pozdně latinského slova „criminalis“), a vzhledem k tomu, že se unijní normotvůrce snažil vyhradit zvýšenou ochranu zakotvenou v článku 10 GDPR pouze pro trestněprávní oblast(91), závisí použitelnost tohoto ustanovení v zásadě na tom, zda má uložená sankce trestní povahu(92).

108. Pro určení toho, zda má nějaká sankce trestní povahu, Soudní dvůr zohledňuje tři kritéria: zaprvé právní kvalifikaci protiprávního jednání ve vnitrostátním právu; zadruhé samotnou povahu protiprávního jednání; a zatřetí stupeň přísnosti sankce, která dotčené osobě hrozí(93). Poslední dvě kritéria mají pravděpodobně větší váhu(94).

109. V projednávané věci je ze spisu zjevné, že zveřejnění informací týkajících se pozastavení činnosti žadatelky z důvodu dopingu se týká držení a po část této doby i užívání zakázaných látek. Jak vysvětluje Komise a s výhradou potvrzení, držení nebo používání takových látek představuje trestný čin podle § 28 odst. 1 a 2 ADBG. Podle žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce zahrnují důsledky uvedeného trestného činu odebrání titulů a propadnutí peněžitých cen, jakož i čtyřletý zákaz účasti na veškerých (národních a mezinárodních) soutěžích. Ustanovení § 24 odst. 4 ADBG patrně zakazuje žadatelce vykonávat během trvání zákazu činnosti výdělečnou činnost u sportovních organizací.

110. Jak uznali všichni zúčastnění v projednávané věci, tyto sankce mají jasný účel, jímž je potrestat žadatelku za její činy a rovněž ji (a ostatní sportovkyně a sportovce) odrazovat od toho, aby se dopustili stejného chování.

111. Kombinace nejen odebrání titulů a propadnutí peněžitých cen (náprava ve vztahu k v minulosti neoprávněně získanému prospěchu), ale také zákazu činnosti na vymezenou dobu přidává sankční prvek, který výrazně zvyšuje závažnost celkových důsledků činů žadatelky.

112. Jinými slovy, dotčená sankce v projednávané věci jde nad rámec pouhé snahy o nahrazení způsobené újmy, přičemž jejím zvláštním účelem je potrestat žadatelku za její jednání(95). Má rovněž preventivní funkci spočívající v odrazení ostatních sportovců od porušování antidopingových pravidel.

113. Právě tato kombinace faktorů svědčí o tom, že toto protiprávní jednání je trestným činem, který přesahuje hranici toho, co je jinak považováno za disciplinární provinění v oblasti sportu(96).

114. Jak správně poznamenala lotyšská vláda, tím samozřejmě není dotčena vnitrostátní kvalifikace dotčeného protiprávního jednání. Tento závěr rovněž neznamená, že za jiných okolností by bylo nutně dosaženo hranice pro to, aby bylo možné považovat konkrétní sankci za sankci „trestní“ povahy(97). Jak jsem však vysvětlila v předchozím bodě, mám za to, že konkrétní sankce uložená žadatelce má takovou povahu, že splňuje hraniční podmínky k tomu, aby mohla být považována za odsouzení v trestních věcech nebo za trestný čin ve smyslu článku 10 GDPR.

115. Na rozdíl od toho, co tvrdí WADA, se nedomnívám, že by bylo obecně užitečné považovat taková porušení antidopingových pravidel, o která se jedná v projednávané věci, za pouhá porušení (soukromých) pravidel jednotlivých sportovních klubů či organizací. Držení nebo používání určitých látek v případě žadatelky jde daleko nad rámec případného porušení například stanov šachového klubu Knin (Chorvatsko)(98).

116. Takové chování je zakázáno vnitrostátním právem – ADBG – a nikoli (pouze) soukromými pravidly klubu nebo sportovní organizace. Kromě toho nepřímé dopady na osobní a profesní situaci žadatelky vyplývající ze společenského odsouzení a stigmatizace, které jsou spojeny s konstatováním porušení antidopingových pravidel, dalece přesahují svět sportu(99). Konečně skutečnost, že porušení tohoto zákona může představovat rovněž disciplinární provinění soukromého sportovního klubu nebo organizace podle pravidel, jejichž cílem je regulovat chování jejich členů (zde antidopingová a soutěžní pravidla IAAF), nebrání tomu, aby stejné porušení antidopingových pravidel a sankce vyplývaly rovněž z veřejného práva členského státu.

117. Z výše uvedených důvodů mám za to, že dotčená operace zpracování se týká „osobních údajů týkajících se odsouzení v trestních věcech a trestných činů“ ve smyslu článku 10 GDPR.

118. Jaké jsou důsledky tohoto závěru?

119. Jak jsem vysvětlila již dříve, konstatování, že operace zpracování spadá do oblasti působnosti článku 10 GDPR, vyžaduje, aby byl při vážení zájmů u zpřístupnění přikládán větší význam zájmu subjektu údajů(100). Podle znění uvedeného ustanovení musí toto zpracování probíhat buď pod dozorem „orgánu veřejné moci“, nebo podle unijního či vnitrostátního práva poskytujícího vhodné záruky, pokud jde o práva a svobody dotčeného subjektu údajů.

120. Soudnímu dvoru tudíž navrhuji, aby v odpovědi na čtvrtou předběžnou otázku rozhodl tak, že článek 10 GDPR musí být vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na zpracování osobních údajů týkajících se držení a po určitou kratší dobu i užívání látek uvedených na seznamu zakázaných látek WADA profesionálním sportovcem v souvislosti se sportovní činností.

D.      K páté předběžné otázce

121. Svou pátou předběžnou otázkou, která byla položena pouze pro případ kladné odpovědi na čtvrtou předběžnou otázku, si USK v podstatě přeje zjistit to, zda zpracování osobních údajů žadatelky týkající se jejích činů, kterými byla porušena antidopingová pravidla, činí z USK „orgán veřejné moci“ ve smyslu článku 10 GDPR.

122. Jak jsem již vysvětlila, za okolností projednávané věci USK skutečně zpracovává „osobní údaje týkající se odsouzení v trestních věcech a trestných činů“ ve smyslu článku 10 GDPR. Při výkonu této činnosti však USK nepůsobí jako „orgán veřejné moci“, který dozoruje zpracování uvedených údajů.

123. Z ustanovení § 5 odst. 6 a § 6 odst. 1 až 5 ADBG vyplývá, že rakouský zákonodárce k převzetí úlohy „orgánu veřejné moci“, který mimo jiné vykonává dozor nad činnostmi zpracování souvisejícími s typem osobních údajů, který spadá do oblasti působnosti čl. 10 GDPR, prováděnými USK, zmocnil NADA.

124. Faktickou odpovědnost za správné zpracování osobních údajů v rámci činností USK, včetně zveřejňování výsledků jejího rozhodování, tak zřejmě nese NADA.

125. Pouhá skutečnost, že USK zpracovává osobní údaje spadající do oblasti působnosti článku 10 GDPR, z tohoto orgánu tedy automaticky nečiní „orgán veřejné moci“ ve smyslu uvedeného ustanovení.

126. Proto navrhuji Soudnímu dvoru, aby v odpovědi na pátou předběžnou otázku rozhodl tak, že pověření určitého orgánu přezkoumáváním rozhodnutí, kterým bylo konstatováno porušení antidopingových pravidel, z tohoto orgánu automaticky nečiní „orgán veřejné moci“ ve smyslu článku 10 GDPR, pokud vnitrostátní právo stanoví, že za dozor nad zpracováním těchto údajů je odpovědná jiná instituce.

E.      Ke druhé a třetí předběžné otázce

127. Svou druhou a třetí předběžnou otázkou, které navrhuji řešit společně, se USK v podstatě táže, zda je zpřístupnění osobních údajů profesionálního sportovce společně s jeho činem, kterým byla porušena příslušná antidopingová pravidla, a pozastavením činnosti, které mu bylo uloženo, veřejnosti prostřednictvím zveřejnění na veřejně přístupných internetových stránkách, slučitelné s podmínkami zákonnosti a minimalizace údajů podle čl. 5 odst. 1 písm. a) a c) a čl. 6 odst. 3 GDPR.

128. Podle ADBG musí ÖADR(101), nebo, byl-li podán návrh na přezkum jejího rozhodnutí, USK(102), zpřístupnit veřejnosti své konečné rozhodnutí o některých porušeních antidopingových pravidel. Tyto informace musí obsahovat jméno sportovce, sport, v němž uvedený sportovec soutěží, příslušné porušení platných antidopingových pravidel a výsledné sankce. Podle § 5 odst. 6 bodu 4 ADBG je zveřejněním pověřen NADA, který je pro tento účel určen jako správce údajů. Podle ADBG je toto zveřejnění automatické u profesionálních sportovců a obecně nepovinné u rekreačních sportovců. Způsoby zveřejňování samotný ADBG neupravuje. Volba umístit požadované informací na své internetové stránky byla tedy pouze rozhodnutím NADA.

129. Z předběžných otázek, které předložila USK, podle mého názoru vyplývá několik dalších otázek. Zaprvé, vyžaduje GDPR, aby správce údajů před zveřejněním osobních údajů provedl v každém jednotlivém případě přezkum přiměřenosti, nebo může být o přiměřenosti uvedeného zveřejnění rozhodnuto předem v obecně závazných právních předpisech? Platí-li první hypotéza, tj. je-li nezbytné individuální posouzení, ADBG by zřejmě byl v rozporu s GDPR, neboť se nezdá, že by ADBG umožňoval přezkum na individuální úrovni. Zadruhé, pokud může být přezkum přiměřenosti v zásadě prováděn in abstracto vnitrostátním právem a lze-li správci údajů uložit automatickou povinnost, druhá otázka předložená Soudnímu dvoru zní, zda ADBG splňuje požadavek přiměřenosti uložený v čl. 6 odst. 3 GDPR. Zatřetí, pokud je automatické zpřístupňování informací týkajících se rozhodnutí o porušení antidopingových pravidel veřejnosti přiměřené ve vztahu k legitimnímu cíli či legitimním cílům, jichž se tento zákon snaží dosáhnout, je nutné umísťovat tyto informace na veřejně přístupné internetové stránky antidopingové organizace? Každou z těchto otázek se budu nyní postupně zabývat.

1.      Vyžaduje GDPR, aby správce údajů provedl přezkum přiměřenosti v každém jednotlivém případě?

130. Při použití GDPR je nejprve nutné určit, kdo je ve vztahu ke konkrétní operaci zpracování správcem údajů. Článek 5 odst. 2 GDPR stanoví, že správce odpovídá za dodržení zásad zpracování údajů uvedených v čl. 5 odst. 1 tohoto nařízení a musí být schopen toto dodržení souladu doložit.

131. Správcem je podle čl. 4 bodu 7 GDPR osoba, která určuje účely a prostředky zpracování osobních údajů. Ve druhé části téhož ustanovení je upřesněno, že „jsou-li účely a prostředky tohoto zpracování určeny právem Unie či členského státu, může toto právo určit dotčeného správce nebo zvláštní kritéria pro jeho určení“. V projednávané věci jsou účely, nikoli však nezbytně prostředky, dotčené operace zpracování určeny ADBG, který zároveň určil NADA jako správce údajů (nebo z něj alespoň vyplývají).

132. NADA je tedy správcem pro účely zpracování osobních údajů žadatelky, pokud je umisťuje na své internetové stránky. To podle mého názoru nebrání tomu, aby byla jako správce ve vztahu ke stejné operaci zpracování kvalifikována rovněž USK(103). NADA koneckonců podle ADBG pouze plní povinnost USK zpřístupnit údaje, která z tohoto zákona vyplývá. To by mohlo být důležité, pokud by Soudní dvůr (na rozdíl od toho, co navrhnu) dospěl k závěru, že správce údajů musí provést přezkum přiměřenosti v každém jednotlivém případě. Pak by vyvstala otázka, zda by měl uvedený přezkum provést NADA, nebo USK.

133. Aby bylo možné považovat jakékoli zpracování osobních údajů za zákonné, musí být podle GDPR prováděno na základě jednoho z důvodů stanovených v jeho článku 6. Aniž bych se zde pokoušela vysvětlit rozdíl mezi čl. 6 odst. 1 písm. c) a e), v projednávané věci existuje obecná shoda na tom, že NADA při umísťování osobních údajů žadatelky na svých internetových stránkách postupuje podle jednoho z těchto ustanovení nebo dokonce podle obou(104).

134. Pokud právní základ pro zpracování spočívá na jednom ze dvou ustanovení, která jsem zmínila v předchozím bodě, čl. 6 odst. 3 GDPR stanoví, že právo, které vyžaduje zpracování osobních údajů, v projednávané věci ADBG, splňuje cíl veřejného zájmu a je přiměřené sledovanému legitimnímu cíli.

135. Pokud zákonodárce skutečně vyvážil různé zájmy související s dosažením určitého veřejného zájmu a rozhodl, že určité zpracování je odůvodněné, měl by správce údajů přesto v každém konkrétním případě provádět samostatný přezkum přiměřenosti? Nebo by jeho povinnost podle čl. 5 odst. 2 GDPR prokázat soulad se zásadou proporcionality, jak je vyjádřena v zásadě minimalizace údajů, byla splněna odkazem na povinnost uloženou zákonodárci?

136. Podle mého názoru GDPR nevyžaduje, aby byl přezkum přiměřenosti prováděn v každém jednotlivém případě zpracování údajů správcem. Správce se naopak může spolehnout – jsem dokonce toho názoru, že se spolehnout musí – na přezkum přiměřenosti provedený zákonodárcem. Provedení požadavku přiměřenosti zákonodárcem totiž nelze individualizovat. Může však v obecné rovině zohlednit zájmy určité skupiny osob na ochraně údajů a vyvážit je ve vztahu k ostatním dotčeným společenským zájmům.

137. Právní předpisy, které umožňují (nebo vyžadují) zpracování údajů, mohou uplatňovat různé přístupy. Mohou povolit určité zpracování údajů, pokud to správce považuje za nezbytné v předem stanoveném kontextu. Za takových okolností bude muset správce provést posouzení přiměřenosti v každém konkrétním případě. V právních předpisech však může být rovněž nařízen, jako v projednávané věci, určitý typ zpracování údajů za účelem dosažení konkrétního cíle. Pro takovou situaci nenacházím v GDPR žádné ustanovení, které by vyžadovalo nebo alespoň umožňovalo, aby dotčený správce zpochybnil přezkum přiměřenosti provedený zákonodárcem. V takovém případě GDPR nevyžaduje, aby byl další přezkum přiměřenosti prováděn v každém jednotlivém případě. Uplatnění požadavku přiměřenosti zákonodárcem jako takové mohou samozřejmě napadnout u soudu jak subjekty údajů, tak dokonce i správci údajů. Pokud však správce údajů provedení požadavku přiměřenosti zákonodárcem úspěšně nenapadne, je v takové situaci, jako je situace nastalá v projednávané věci, povinen zpracování údajů provést.

138. Tento způsob výkladu GDPR je v souladu se zásadou demokracie a není v rozporu se zněním tohoto nařízení.

139. V demokratické společnosti je nalézání vhodné rovnováhy mezi protichůdnými právy a zájmy úkolem právě pro zákonodárce. Přenechání této úlohy nezávislé, avšak politicky neodpovědné instituci, je méně demokratickým řešením, ačkoli je to někdy nezbytné.

140. Navíc, jak správně upozornila WADA, podmínění zveřejnění porušení antidopingových pravidel diskrečnímu rozhodnutí vnitrostátních antidopingových orgánů v každém jednotlivém případě může vést ke zneužití a korupci, zejména vzhledem k velké motivaci sportovců, klubů nebo dokonce vlád takovému zveřejnění zabránit. Může rovněž vést k nerovnému zacházení se sportovci, kteří se v souvislosti s tím, že se dopustili porušení antidopingových pravidel, ve skutečnosti nacházejí ve srovnatelné situaci.

141. Kromě toho provedení přezkumu přiměřenosti zákonodárcem umožňuje, a dokonce vyžaduje, samotný text GDPR. V článku 4 bodě 7 GDPR je stanoveno, že účely a prostředky zpracování osobních údajů mohou být určeny právem Unie či členského státu, a nikoli správcem. Článek 6 odst. 3 GDPR vyžaduje, aby právní úprava, která umožňuje zpracování údajů, byla podrobena přezkumu přiměřenosti.

142. Jsem proto toho názoru, že GDPR nevyžaduje, aby NADA (nebo USK) schvaloval zveřejnění porušení antidopingových pravidel profesionálními sportovci v každém jednotlivém případě.

143. To mě přivádí ke druhé problematice, která vyplynula z druhé a třetí předběžné otázky, a sice zda rakouský zákonodárce dosáhl přípustné rovnováhy mezi různými dotčenými zájmy, když požadoval, aby osobní údaje žadatelky spolu s porušením platných antidopingových pravidel a pozastavením činnosti, které jí bylo uloženo, byly zpřístupněny veřejnosti.

2.      Je zpřístupnění veřejnosti vyžadované ADBG odůvodněné?

144. Pro připomenutí, ADBG stanoví, že USK (popřípadě ÖADR) musí o svých rozhodnutích informovat veřejnost, přičemž uvede jména dotčených osob, jakož i dobu trvání zákazu činnosti a důvody jeho uložení. Tato povinnost se týká v první řadě profesionálních sportovkyň a sportovců, přičemž rekreačních sportovkyň a sportovců se týká jen v některých případech. ADBG mimoto umožňuje dodatečný přezkum přiměřenosti u rozhodnutí, jež se týkají zveřejnění porušení antidopingových pravidel rekreačními sportovkyněmi a sportovci a zranitelnými osobami.

145. Žadatelka zpochybňuje, že informování veřejnosti je odůvodněné v jejím konkrétním případě. NADA, WADA, Evropská komise a všechny členské státy, jež se účastní tohoto řízení, v takovém zveřejnění nespatřují žádný problém.

146. Ačkoli lze uvažovat i o dalších důvodech, většina diskusí (v písemné i ústní části řízení) se zaměřovala na dvě možná odůvodnění informování veřejnosti: i) odrazení každého, kdo se věnuje sportu, od porušování antidopingových pravidel; a ii) zamezení obcházení pozastavení činnosti tím, že o tomto pozastavení činnosti bude informován každý, kdo by mohl dotčeného sportovce sponzorovat nebo angažovat.

147. Posouzení přiměřenosti(105) je třeba provést ve vztahu k oběma navrhovaným odůvodněním. Budu proto postupně analyzovat to, zda zpřístupnění informací veřejnosti může být odůvodněno jedním nebo oběma uvedenými účely. Přezkum přiměřenosti ve vztahu k oběma odůvodněním sestává z několika kroků. Soudní dvůr musí posoudit to, zda je zpřístupnění veřejnosti vhodné z hlediska dosažení stanoveného cíle. Pokud tomu tak je, musí Soudní dvůr ještě zjistit, zda je toto opatření nezbytné, což dále vyžaduje posouzení toho, zda není již k dispozici jiné opatření, které by vedlo k dosažení téhož cíle, ale méně by zasahovalo do základního práva subjektu údajů na ochranu údajů. Nakonec by Soudní dvůr mohl zvážit to, zda k zásahu do soukromého života této osoby došlo v takovém rozsahu, že by to nemohlo být odůvodněno přínosem, kterého má být uváděným cílem dosaženo.

a)      První odůvodnění: prevence prostřednictvím odrazení

148. Podle mého názoru by zpřístupnění personalizovaných informací o porušení určitého antidopingového pravidla a jeho důsledcích veřejnosti mohlo profesionální i rekreační sportovce od podobného protiprávního jednání odradit. Toto opatření je přiměřené i v preventivním smyslu, neboť mladé lidi, kteří do světa sportu teprve vstupují a možná se jednou budou chtít stát profesionálními sportovci, seznamuje s důsledky rozhodnutí uchýlit se za účelem dosažení lepších výsledku například k zakázaným látkám. Nemám proto pochyb o vhodnosti dotčeného opatření pro deklarovaný účel.

149. Složitější otázka je, zda je informování veřejnosti o jménu konkrétního sportovce nezbytné k odrazení ostatních sportovců od toho, aby se sami dopouštěli podobných porušení antidopingových pravidel. V tomto ohledu je třeba vzít v úvahu stanovisko pracovní skupiny na ochranu údajů zřízené podle článku 29 (dále jen „pracovní skupina článku 29“), předchůdkyně dnešního Evropského sboru pro ochranu osobních údajů, v němž tato skupina zkoumala přiměřenost podobných pravidel WADC(106). Pracovní skupina článku 29 v něm vyjádřila názor, že pro účely odrazení ostatních sportovců by mělo být postačující zveřejňovat informace o porušeních a sankcích anonymně(107).

150. S tímto názorem nesouhlasím. Je pravda, že odrazující účinek je přítomen již z důvodu přísnosti dotčených sankcí. Avšak další a silnější odrazující účinek má vědomí, že v souvislosti s porušením antidopingových pravidel může být zveřejněno i jméno dotčené osoby. I když by si mladý sportovec, který se snaží o úspěšnou kariéru, mohl spočítat, že možná stojí za to zariskovat, pokud očekávaná sankce spočívá v pozastavení činnosti v délce několika měsíců nebo nanejvýš na několika let, pokud by zjistil, že se o porušení, kterého by se dopustil, dozvěděla veřejnost, mohl by svůj záměr přehodnotit. Anonymní zveřejnění proto nelze považovat za opatření, pomocí něhož by bylo dosaženo téhož cíle stejně účinným způsobem(108).

151. Pracovní skupina článku 29 měla rovněž za to, že přiměřeným, avšak méně omezujícím opatřením, může být jednorázové zveřejnění bezprostředně po rozhodnutí potvrzujícím porušení antidopingového pravidla. S tímto názorem rovněž nesouhlasím. Dostupnost informací po celou dobu trvání pozastavení činnosti může lépe oslovit cílovou veřejnost. Navíc mne nenapadá, proč by například jednorázové vydání tiskové zprávy na internetu mělo být méně rušivé než zveřejnění seznamu, který obsahuje stejné informace. Taková tisková zpráva může ve skutečnosti zůstat přístupná mnohem déle než seznam s informacemi o sportovcích, jimž bylo uloženo pozastavení činnosti, protože ten by byl po uplynutí doby pozastavení odstraněn. Je pravda, že, jak uvedla žadatelka, pokud je pozastavení činnosti uloženo na doživotí, zůstává dotčený záznam v seznamu on-line doživotně. Nicméně za předpokladu, že obsahuje pravdivé informace, není tento typ zásahu do práva subjektu údajů na ochranu údajů příliš tvrdý (i když někdo může pochybovat o tom, zda doživotní pozastavení činnosti není příliš, ale to je jiná otázka), zatímco přínos spočívající v odrazování mladých sportovců prostřednictvím upozornění na takovou možnost, je značný.

152. Konečně si lze položit i otázku, zda je nutné zveřejňovat každé porušení antidopingových pravidel; zda by veřejnost neměla být informována pouze o závažnějších porušeních; zda by jmenovitě neměly být uváděny pouze pachatelé, které se porušení dopouštějí opakovaně; a zda by měla být zohledňována úroveň, na které sportovec soutěží, nebo další faktory.

153. Při posuzování takových faktorů je podle mého názoru nutné ponechat zákonodárci určitý prostor pro uvážení. Mohlo by se například stát, že zveřejňování pouze některých porušení by usnadnilo rozhodování o tom, zda se dopustit jiných porušení. Pokud by byly zveřejňovány pouze případy opakovaného porušení, mohly by tím být ovlivněny úvahy mladých sportovců, kteří by se mohli rozhodnout, že se vyplatí riziko podstoupit, protože jejich jména nebudou za jediný případ protiprávního jednání zveřejněna(109). Obav a argumentů, které lze uvést, je mnoho.

154. Rakouský zákonodárce vzal patrně v úvahu různé obavy, aby dosáhl preventivního cíle spočívajícího v odrazení od možného porušování antidopingových pravidel. Jím provedené vyvažování dotčených zájmů vyústilo v některé výjimky a omezení ve vztahu k danému pravidlu, u nichž bylo zjevně shledáno, že nenarušují kýžený cíl. Vyloučil nezletilé a zranitelné osoby a ve většině případů i rekreační sportovkyně a sportovce. Soudnímu dvoru nebyl předložen žádný přesvědčivý argument, který by mu umožnil zpochybnit hodnocení provedené zákonodárcem, dle něhož bylo dotčené pravidlo u profesionálních sportovců z hlediska preventivních účelů nezbytné.

155. Jsem proto toho názoru, že opatření vyžadující zpřístupňování personalizovaných informací o porušení antidopingových pravidel, jichž se dopustili profesionální sportovci, veřejnosti je přiměřené a nezbytné k tomu, aby současné i budoucí sportovce odradilo od takových porušení.

156. Konečně, zásah do práv profesionálních sportovců není natolik závažný, aby jej nebylo možné odůvodnit preventivním účelem dotčeného opatření. Zveřejňováno je jméno sportovce, sport, kterého se sportovec účastní, porušení pravidel, kterého se dopustil, a doba trvání výsledného pozastavení činnosti. Tyto informace nevypovídají o ničem, co by přesahovalo rámec profesního života dotčeného sportovce, ale uvádějí pouze důsledky protiprávního chování, kterých si byl tento sportovec již vědom, když se rozhodl, že se rozhodl spáchat dotčený protiprávní čin.

b)      Druhé odůvodnění: prevence obcházení pozastavení činnosti

157. Druhým odůvodněním, které bylo v průběhu tohoto řízení uvedeno, je potřeba informovat příslušné zúčastněné subjekty o tom, že dotčený sportovec se pod dobu, kdy platí pozastavení jeho činnosti, nemůže účastnit žádného typu aktivit souvisejících s jakýmkoli sportem. Tímto způsobem je dosaženo účinnosti sankce a prevence jejího obcházení.

158. Veřejně přístupné zveřejnění je jistě vhodné pro účely informování osob, které mohou chtít sportovce sponzorovat, pozvat jej, aby soutěžil v organizované soutěži nebo jej zaměstnat na jakékoli pozici související se sportem. Zúčastněné subjekty proto potřebují být s pozastavením činnosti sportovce seznámeny. Opatření stanovené ADBG je proto z hlediska uvedeného účelu přiměřené.

159. I v tomto případě je otázka, zda je takové opatření nezbytné, složitější.

160. Veškeré argumenty týkající se anonymizace nelze dávat do souvislosti s tímto veřejným cílem. Pro informování cílových zúčastněných subjektů je totiž nezbytné uvést jméno sportovce, jemuž byl uložen zákaz činnosti.

161. S odvoláním na stanovisko pracovní skupiny článku 29 se však žadatelka domnívá, že v případě uváděného účelu není nutné informovat veřejnost. Postačilo by informovat sportovní organizace a potenciální či stávající sponzory. V reakci na to WADA a NADA tvrdí, že není možné předem určit, koho je třeba informovat. Navíc kdykoli může dojít k tomu, že se adresátem takové informace stane nová zúčastněná strana, například majitel nově zřízené tělocvičny.

162. Pracovní skupina článku 29 navrhla potenciálně méně významné opatření, které by mohlo zabránit obcházení pozastavení činnosti, založené na zavedení osvědčení o bezúhonnosti(110). Tento návrh chápu tak, že se týká postupu, kdy by pořadatelé soutěží, potenciální zaměstnavatelé a sponzoři před nabídkou účasti na soutěžích, zaměstnání v oblasti sportu nebo rozhodnutím o sponzorování sportovce požadovali, aby dotčený sportovec předložil takové osvědčení. Aby toto osvědčení mohlo plnit svou funkci, muselo by být poskytováno na celosvětové, mezinárodní úrovni, což by však obnášelo různé otázky související se zpracováním údajů, jako je předávání takových údajů mezinárodní organizaci. V každém případě takový systém v současnosti neexistuje. Návrh pracovní skupiny článku 29 by mohl mít určitý význam jako podnět pro WADA, aby zavedení takového systému zvážila. Dokud však takový systém nebude zaveden, nemůže jej rakouský zákonodárce použít jakožto méně omezující opatření k informování dotčených zúčastněných subjektů.

163. Vzhledem k tomu, že cílené informování není účinné, neboť nelze určit, kdo by takové informace mohl potřebovat, a v současnosti neexistuje odpovídající systém osvědčení o bezúhonnosti, jsem toho názoru, že dotčené opatření je pro dosažení cíle, kterým je zabránit obcházení sankce spočívající v pozastavení činnosti, jak vhodné, tak nezbytné.

164. K výše uvedenému lze dodat další argument, který na jednání vznesl NADA, a sice že samotné angažování sportovce, jemuž bylo uloženo pozastavení činnosti, představuje porušení antidopingových pravidel(111). Informace o situaci, jež se týká sportovců, jimž bylo uloženo pozastavení činnosti, se proto jeví rovněž nezbytné k tomu, aby se předešlo možným nepřímým porušením antidopingových pravidel.

165. Konečně seznam obsahující jména, porušení antidopingových pravidel a pozastavení činnosti sportovců, který je zveřejněn na internetových stránkách NADA, je pravidelně aktualizován. Po uplynutí doby dotčeného pozastavení činnosti jsou tyto informace odstraněny. To znamená, že osobní údaje žadatelky nezůstanou na těchto internetových stránkách déle, než je nutné k tomu, aby nedošlo k obcházení pozastavení její činnosti.

3.      Je zveřejnění na internetu v něčem odlišné?

166. ADBG stanoví, že požadované informace musí být zpřístupněny veřejnosti, avšak neurčuje způsob, jakým to musí být provedeno. O umístění dotčených informací na internetové stránky rozhodla NADA.

167. Žadatelka toto rozhodnutí napadla, neboť měla za to, že zveřejnění na internetu je příliš rušivé, přičemž opatřeními, která méně zasahují do základních práv sportovců, by mohlo být zveřejnění off-line nebo alespoň zavedení systému přihlašování jménem a heslem pro přístup ke zveřejněným informacím.

168. Myšlenku, že zveřejnění na internetu je příliš rušivé, vyslovili i jiní, například pracovní skupina článku 29(112) nebo autoři menšinového odděleného stanoviska v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci L. B. proti Maďarsku(113).

169. K tomu se mohu vyjádřit velmi stručně. Pokud je povinnost zpřístupnit veřejnosti informace, které zahrnují osobní údaje, shledána oprávněnou, lze tuto povinnost v moderní společnosti splnit pouze zveřejněním na internetu. Stejně tak, jako by po vynálezu knihtisku Gutenbergem nikdo nevyžadoval, aby někdo chodil ode dveří ke dveřím a oznamoval nové zprávy, od příchodu internetu již zveřejňování tiskem (například v podobě zpravodaje) nepředstavuje přiměřený prostředek pro zpřístupňování informací veřejnosti. Vyžadovat off-line zveřejnění je totéž jako žádat o povolení s cílem obcházet povinnost informovat veřejnost.

170. Pracovní skupina článku 29 ve svém stanovisku 4/2009 uvedla, že zveřejnění na internetu je považováno za více rušivé než zveřejnění prostřednictvím neelektronických prostředků(114). Jejím hlavním argumentem bylo, že první způsob zveřejnění znamená, že do údajů může nahlížet kdokoli. To je sice pravda, ale právě to je smyslem požadavku, aby byly informace zpřístupněny veřejnosti. Druhý argument předložený uvedenou pracovní skupinou se týkal skutečnosti, že informace zveřejněné na internetu lze použít pro jiné účely a dále je zpracovávat. Je pravda, že je snazší dále zpracovávat informace, které již na internetu jsou. V podstatě však v konečném důsledku není žádný rozdíl mezi možností dále zpracovávat informace, které jsou umístěny na internetu nebo ty, které jsou otištěny ve zpravodaji. Informace o porušeních antidopingových pravidel zveřejněné ve zpravodaji mohou být stejně tak snadno použity například novináři a mohou být umístěny na on-line zpravodajský portál.

4.      Mezitímní závěry

171. Z výše uvedených důvodů mám za to, že povinné zveřejňování porušení platných antidopingových pravidel profesionálním sportovcem na veřejně přístupných internetových stránkách antidopingového úřadu je pro naplnění preventivní funkce spočívající v odrazení současných i budoucích sportovců od podobného porušování takových pravidel, jakož i pro zabránění obcházení pozastavení činnosti ze strany sportovců, přiměřené i nezbytné.

172. Na základě výše uvedeného navrhuji Soudnímu dvoru, aby na druhou a třetí předběžnou otázku odpověděl tak, že čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 3 GDPR nebrání tomu, aby vnitrostátní orgán odpovědný za podporu, koordinaci a monitorování vnitrostátního programu dopingových kontrol zveřejnil na svých veřejně přístupných internetových stránkách osobní údaje profesionálního sportovce v souvislosti s porušením antidopingových pravidel.

V.      Závěry

173. S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky předložené Unabhängige Schiedskommission (Nezávislá rozhodčí komise, Rakousko) odpověděl následovně:

„1)      Informace o tom, že se profesionální sportovec v souvislosti s použitím nebo pokusem o použití nebo s držením zakázané látky nebo metody dopustil porušení antidopingového pravidla, sama o sobě nepředstavuje ,údaje o zdravotním stavu‘ ve smyslu článku 9 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů).

2)      Článek 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 3 nařízení 2016/679 musí být vykládány v tom smyslu, že

nebrání tomu, aby vnitrostátní orgán odpovědný za podporu, koordinaci a monitorování vnitrostátního programu dopingových kontrol zveřejnil na svých veřejně přístupných internetových stránkách osobní údaje profesionálního sportovce v souvislosti s porušením antidopingových pravidel.

3)      Článek 10 nařízení 2016/679 musí být vykládán v tom smyslu, že

se vztahuje na zpracování osobních údajů týkajících se držení a po určitou kratší dobu i užívání látek uvedených na seznamu zakázaných látek Světové antidopingové agentury profesionálním sportovcem v souvislosti se sportovní činností.

4)      Pověření určitého orgánu přezkoumáním rozhodnutí, kterým bylo konstatováno porušení antidopingových pravidel, z tohoto orgánu automaticky nečiní ,orgán veřejné moci‘ ve smyslu článku 10 nařízení 2016/679.

To však platí pouze potud, pokud je kontrola ze strany takto určeného orgánu zajištěna podle vnitrostátního práva jinak.“

1      Původní jazyk: angličtina.

2      Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (Úř. věst. 2016, L 119, s. 1).

3      Müller, R. K., „History of Doping and Doping Control“, v Thieme, D. a Hemmersbach, P. (ed.), Doping in Sports, sv. 195, Springer, 2010, str. 2 (zde je vysvětleno, že používání prostředků a látek ke zvýšení sportovní výkonnosti se datuje již od konce třetího století před naším letopočtem).

4      Viz van der Sloot, B., Paun, M., Leenes, R., Athletes’ Human Rights and the Fight Against Doping: A Study of the European Legal Framework, Springer, 2020, s. 14.

5      „Mezinárodní úmluva proti dopingu ve sportu“, Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu, Paříž, 2005.

6      Podle studie z roku 2017 vypracované pro Evropskou komisi je WADC v některých členských státech právně závazný, v jiných nikoli. Viz Komise, Generální ředitelství pro vzdělávání, mládež, sport a kulturu, McNally, P., Paun, M., Sloot, B. a kol., „Anti-doping & data protection: an evaluation of the anti-doping laws and practices in the EU Member States in light of the General Data Protection Regulation“, Úřad pro publikace Evropské unie, 2017, https://data.europa.eu/doi/10.2766/042641, s. 77.

7      Jak v IAAF Competition Rules z roku 2015, tak v IAAF Anti-Doping Rules z roku 2017 je „použití“ definováno jako „užití, aplikace, přijmutí, vstříknutí nebo konzumace jakýmikoliv prostředky jakékoliv zakázané látky nebo zakázané metody“.

8      Existují dvě rozhodnutí USK ze dne 21. prosince 2021. Prvním rozhodnutím se potvrzují meritorní zjištění ÖADR a přerušuje se řízení v části týkající se nezveřejnění jména žadatelky, sankce a porušení antidopingových pravidel; druhé rozhodnutí představuje v projednávané věci žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

9      Viz § 5 odst. 6 bod 4 ADBG.

10      Žadatelka poznamenává, že tento seznam je dostupný na internetové adrese https://www.nada.at/de/recht/suspendierungen-sperren.

11      ÖADR je zřízena jako nezávislý orgán § 7 ADBG.

12      Ustanovení § 23 odst. 2 písm. a) ADBG. NADA je orgánem, který podal žádost o přezkum u ÖADR. Viz § 18 ADBG.

13      Ustanovení § 8 odst. 3 ADBG.

14      Ustanovení § 23 odst. 3 ADBG.

15      Ustanovení § 23 odst. 3 ADBG. Jednací řád USK je dostupný na této internetové adrese: https://www.schiedskommission.at/files/doc/Gesetze-Richtlinien-und-Bestimmungen/USK-Verfahrensordnung-2021.pdf (dále jen „jednací řád USK“).

16      Bod 1 odst. 3 jednacího řádu USK.

17      Viz § 8 odst. 2 ADBG.

18      Tyto skutečnosti jsou rovněž uvedeny v § 8 odst. 3 ADBG.

19      Ustanovení § 8 odst. 3 ADBG.

20      Pokud se jedná o účast v mezinárodní soutěži nebo o účast mezinárodních sportovců, lze podat žalobu přímo k Internationaler Sportgerichtshof (Mezinárodní sportovní arbitráž) (dále jen „CAS“). Viz § 23 odst. 4 ADBG. Tato výjimka se však v této věci patrně neuplatní.

21      Viz § 23 odst. 1 a 4 ADBG a předkládací rozhodnutí, bod IV odst. 4. V uvedeném bodě je vysvětleno, že Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soudní dvůr, Rakousko) konstatoval, že předložení záležitostí týkajících se porušení antidopingových pravidel občanskoprávním soudům je nutně podmíněno předchozím napadením rozhodnutí ÖADR u USK.

22      Ustanovení § 23 odst. 1 písm. a) ADBG.

23      V ustanovení § 23 odst. 4 ADBG se však výslovně uvádí pouze to, že odvolání k CAS může podat WADA, Mezinárodní olympijský výbor, Mezinárodní paralympijský výbor a kterýkoli příslušný mezinárodní odvětvový sportovní svaz.

24      Rozsudek ze dne 30. června 1966, Vaassen-Göbbels (61/65, EU:C:1966:39, s. 273).

25      Najdou se tací, kteří kritizovali Soudní dvůr za to, že neposkytl komplexní definici institutu „soud“. Například stanovisko generálního advokáta D. Ruiz-Jarabo Colomera ve věci De Coster (C‑17/00, EU:C:2001:366, bod 14) nebo Broberg, M., a Fenger, N., Preliminary References to the European Court of Justice, 2. vyd., Oxford University Press, Oxford, 2014, s. 70. Jiní, a já s tímto postojem souhlasím, mají za to, že rozdílnost a neustálý vývoj institucí v členských státech EU vyžaduje flexibilitu při určování toho, zda určitá instituce může být kvalifikována jako „soud“. Viz například stanovisko generálního advokáta N. Wahla ve spojených věcech Torresi (C‑58/13 a C‑59/13, EU:C:2014:265, bod 27) a Wahl, N., a Prete, L., „The Gatekeepers of Article 267 TFEU: On Jurisdiction and Admissibility of References for Preliminary Rulings“, Common Market Law Review, sv. 55(2), 2018, s. 511 až 548, na s. 522.

26      Viz rozsudek ze dne 17. září 1997, Dorsch Consult (C‑54/96, EU:C:1997:413, bod 23). Z nedávné doby viz rozsudek ze dne 21. ledna 2020, Banco de Santander (C‑274/14, EU:C:2020:17, bod 51 a citovaná judikatura).

27      Viz například rozsudky ze dne 27. února 2018, Associação Sindical dos Juízes Portugueses (C‑64/16, EU:C:2018:117, body 42 a násl.); ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky v systému soudnictví) (C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586, body 54 a násl.), a ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu) (C‑619/18, EU:C:2019:531, body 74 a násl.).

28      Rozsudek ze dne 21. ledna 2020, Banco de Santander (C‑274/14, EU:C:2020:17, bod 55, avšak viz rovněž celou analýzu nezávislosti v bodech 51 až 77).

29      Rozsudek ze dne 21. března 2000, Gabalfrisa a další (C‑110/98 až C‑147/98, EU:C:2000:145, bod 39).

30      Viz rozsudek ze dne 6. října 2015, Consorci Sanitari del Maresme (C‑203/14, EU:C:2015:664, bod 18).

31      Viz například rozsudek ze dne 12. června 2014, Ascendi Beiras Litoral e Alta, Auto Estradas das Beiras Litoral e Alta (C‑377/13, EU:C:2014:1754, bod 26) (v němž bylo konstatováno, že ačkoli je „složení rozhodujících sborů [soudu] dočasné, a jejich činnost po vydání rozhodnutí končí[;], […] [soud] […] vykazuje stálou povahu“).

32      Viz například rozsudky ze dne 23. března 1982, Nordsee (102/81, EU:C:1982:107, bod 11) a ze dne 17. října 1989, Handels- og Kontorfunktionærernes Forbund i Danmark (109/88, EU:C:1989:383, bod 7).

33      Viz například usnesení ze dne 17. července 2014, Emmeci (C‑427/13, nezveřejněné, EU:C:2014:2121, body 25, 30 a 31) (v němž bylo konstatováno, že orgán, který vydává poradní posudky, nesplňuje kritérium „obligatorní jurisdikce“).

34      Viz například rozsudky ze dne 6. října 2015, Consorci Sanitari del Maresme (C‑203/14, EU:C:2015:664, bod 24) a ze dne 26. ledna 2023, Construct (C‑403/21, EU:C:2023:47, bod 41) (v němž byla konstatována přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předložené orgány, jejichž působnost odpovídala působnosti příslušných správních soudů, pokud měl žalobce podle použitelných právních předpisů současně možnost volby obrátit se na předkládající orgán).

35      Viz rozsudky ze dne 17. září 1997, Dorsch Consult (C‑54/96, EU:C:1997:413, bod 31) a ze dne 29. listopadu 2001, De Coster (C‑17/00, EU:C:2001:651, bod 14) (v němž bylo zdůrazněno, že povaha požadavku „kontradiktorního“ řízení není absolutní, takže i v řízení, které takové vlastnosti nemá, může být splněna podmínku k tomu, aby bylo možné považovat příslušný subjekt za „soud“ podle článku 267 SFEU).

36      Rozsudek ze dne 17. září 1997, Dorsch Consult (C‑54/96, EU:C:1997:413, bod 31).

37      Viz například rozsudek ze dne 16. července 2020, Governo della Repubblica italiana (Postavení italských smírčích soudců) (C‑658/18, EU:C:2020:572, bod 63).

38      Tento požadavek je splněn i v případě, že existují další kritéria, na jejichž základě orgán rozhoduje. Viz rozsudek ze dne 27. dubna 1994, Almelo (C‑393/92, EU:C:1994:171, bod 23) (v němž byla konstatována přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předložené orgánem, který kromě uplatňování právních norem provádí přezkum na základě toho, co je spravedlivé a rozumné).

39      Procesní normy, které tento orgán uplatňuje, nemusí být stanoveny zákonem, ale může je přijmout sám. Viz například rozsudek ze dne 17. září 1997, Dorsch Consult (C‑54/96, EU:C:1997:413, bod 33) (v němž byla zamítnuta námitka, že dotčené procesní normy byly přijaty samotným předkládajícím orgánem, že uvedené normy nevyvolávaly účinky vůči třetím osobám a nebyly zveřejněny).

40      Viz § 23 odst. 3 ADBG. Viz rovněž bod 11 jednacího řádu USK.

41      Viz bod 8 jednacího řádu USK.

42      Podle § 23 odst. 4 ADBG musí být celé řízení ukončeno do šesti měsíců.

43      V tomto ohledu viz stanovisko generálního advokáta M. Darmona ve věci Corbiau (C‑24/92, nezveřejněné, EU:C:1993:59, bod 10).

44      Rozsudek ze dne 11. června 1987, X (14/86, EU:C:1987:275, bod 7). Již dávno předtím však generální advokát J. Gand ve svém stanovisku ve věci Vaassen-Göbbels (61/65, EU:C:1966:25, s. 281) shledal nezávislost za důležitý znak pojmu „soud“.

45      Někteří generální advokáti nicméně považovali přístup Soudního dvora k otázce nezávislosti předkládajícího orgánu za příliš flexibilní. Viz například stanovisko generálního advokáta D. Ruiz-Jarabo Colomera ve věci De Coster (C‑17/00, EU:C:2001:366, body 19 až 28) (v němž bylo vysvětleno, že došlo k postupnému uvolnění judikatury ve vztahu k požadavku nezávislosti).

46      Viz například Pech, L., a Scheppele, K. L., „Illiberalism Within: Rule of Law Backsliding in the EU“, Cambridge Yearbook of European Legal Studies, sv. 19, Cambridge University Press, 2017 , s. 3 až 47; Priebus, S., „The Commission's Approach to Rule of Law Backsliding: Managing Instead of Enforcing Democratic Values?“, Journal of Common Market Studies, sv. 60(6), University Association for Contemporary European Studies and John Wiley & Sons Ltd., 2022, s. 1684 až 1700.

47      Přehled příslušných rozsudků viz Evropský parlament, Generální ředitelství pro vnitřní politiky Unie, Pech, L., „The European Court of Justice’s jurisdiction over national judiciary-related measures“, 2023, dostupné na internetové adrese: https://democracyinstitute.ceu.edu/articles/european-parliament-publishes-study-laurent-pech.

48      Viz Broberg, M., Fenger, N., „The European Court of Justice’s Transformation of its Approach towards Preliminary References from member State Administrative Bodies“, Cambridge Yearbook of European Legal Studies, sv. 24, Cambridge University Press, 2022, s. 2 a násl.

49      Příkladem posledně uvedeného je rozsudek ze dne 19. září 2006, Wilson (C‑506/04, EU:C:2006:587), v němž Soudní dvůr specifikoval, co se rozumí vnější a vnitřní nezávislostí soudů. Soudní dvůr rozhodoval v rámci řízení o předběžné otázce, v němž se jednalo o posouzení toho, zda vnitrostátní právní předpisy splňují požadavky nezávislosti stanovené článkem 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/5/ES ze dne 16. února 1998 o usnadnění trvalého výkonu povolání advokáta v jiném členském státě než v tom, ve kterém byla získána kvalifikace 98/5/ES (Úř. věst. 1998, L 77, s. 36; Zvl. vyd. 06/03, s 83), známě též jako směrnice o volném pohybu advokátů. Toto ustanovení ukládalo členským státům povinnost zajistit opravné prostředky u „soudů“ proti rozhodnutím týkajícím se zápisu advokáta.

50      Viz zejména rozsudek ze dne 27. února 2018, (C‑64/16, EU:C:2018:117, body 34 až 38, 42 a 43).

51      Viz rozsudek ze dne 21. ledna 2020, Banco de Santander (C‑274/14, EU:C:2020:17, body 55 a násl.). Viz rovněž Broberg, M., Fenger, N., „The European Court of Justice’s Transformation of its Approach towards Preliminary References from member State Administrative Bodies“, Cambridge Yearbook of European Legal Studies, sv. 24, Cambridge University Press, 2022, s. 21 a násl. (kde je uvedeno posouzení vývoje pojmu „nezávislost“ podle článku 267 SFEU a vedlejší dopady judikatury týkající se čl. 19 odst. 1 SEU a článku 47 Listiny).

52      Viz například Reyns, C., „Saving judicial independence: a threat to the preliminary ruling mechanism?“, European Constitutional Law Review, sv. 17(1), Cambridge University Press, 2021, s. 26 až 52.

53      V tomto ohledu viz stanoviska generálního advokáta N. Wahla ve spojených věcech Torresi (C‑58/13 a C‑59/13, EU:C:2014:265, body 46 až 54) a generálního advokáta M. Bobka ve věci Pula Parking (C‑551/15, EU:C:2016:825, body 76 až 107).

54      V judikatuře je o „vnitřním“ aspektu nezávislosti nebo nestrannosti obvykle uváděno, že je významný z hlediska rovného odstupu ve vztahu ke stranám sporu. Viz například rozsudek ze dne 19. září 2006, Wilson (C‑506/04, EU:C:2006:587, bod 52). Rozhodující osoby tedy nesmí mít na výsledku sporu žádný osobní zájem. Jsem toho názoru, že „vnější“ aspekt nezávislosti, který vyžaduje absenci jakéhokoli vnějšího vlivu na rozhodující osoby, napomáhá témuž cíli, který se týká rovného odstupu ve vztahu k oběma stranám sporu. Vnější tlak má rovněž za následek to, že rozhodnutí ve sporu není výsledkem autonomního rozhodování rozhodující osoby, ale spíše vnějšího subjektu, který tuto osobu ovlivnil, a to nejspíše ve prospěch jedné ze stran.

55      Viz zejména rozsudky ze dne 19. září 2006, Wilson (C‑506/04, EU:C:2006:587, body 49 až 52) a ze dne 21. ledna 2020, Banco de Santander (C‑274/14, EU:C:2020:17, body 57 až 62).

56      Viz například rozsudek ze dne 5. listopadu 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost obecných soudů) (C‑192/18, EU:C:2019:924, bod 109 a citovaná judikatura).

57      Viz rozsudky ze dne 21. ledna 2020, Banco de Santander (C‑274/14, EU:C:2020:17, bod 60 a citovaná judikatura) a ze dne 16. července 2020, Governo della Repubblica italiana (Postavení italských smírčích soudců) (C‑658/18, EU:C:2020:572, bod 49).

58      Viz rozsudky ze dne 21. ledna 2020, Banco de Santander (C‑274/14, EU:C:2020:17, bod 59) a ze dne 16. července 2020, Governo della Repubblica italiana (Postavení italských smírčích soudců) (C‑658/18, EU:C:2020:572, bod 48).

59      Ustanovení § 8 odst. 3 ADBG. Naproti tomu členy ÖADR jakožto osoby rozhodující v první instanci ve věcech týkajících se antidopingu jmenuje NADA. Viz § 7 odst. 3 ADBG.

60      Rozsudek ze dne 21. ledna 2020 (C‑274/14, EU:C:2020:17, bod 66).

61      Stanovisko generálního advokáta G. Hogana ve věci Banco de Santander (C‑274/14, EU:C:2019:802, bod 38).

62      Obdobně viz rozsudky ze dne 13. ledna 2022, Ministerstwo Sprawiedliwości (C‑55/20, EU:C:2022:6, bod 77) a ze dne 26. ledna 2023, Construct (C‑403/21, EU:C:2023:47) (pokud jde o skutečnost, že pravomoc odvolat člena kárné komise nebyla nikdy použita jako kritérium, které je třeba zohlednit při zvažování pravděpodobnosti, že tato pravomoc může narušit „vnější“ nezávislost předkládajícího orgánu).

63      Viz například rozsudek ze dne 5. listopadu 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost obecných soudů) (C‑192/18, EU:C:2019:924, bod 110 a citovaná judikatura).

64      Viz například rozsudek ze dne 3. května 2022, CityRail (C‑453/20, EU:C:2022:341, body 52 a 64 až 69 a citovaná judikatura) (týkající se správního orgánu, který by se prostřednictvím výkonu pravomoci k přezkumu z moci úřední mohl „odvolat“ sám k sobě, a přezkoumat tak správní rozhodnutí přijatá vnitrostátním regulačním subjektem pro železniční odvětví).

65      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. ledna 2020, Banco de Santander (C‑274/14, EU:C:2020:17, bod 61 a násl. a citovaná judikatura).

66      Viz například rozsudek ze dne 31. května 2005, Syfait a další (C‑53/03, EU:C:2005:333, body 31 až 37), nebo rozsudek ze dne 30. května 2002, Schmid (C‑516/99, EU:C:2002:313, body 34 až 38).

67      Rozsudek ze dne 24. května 2016 (C‑396/14, EU:C:2016:347).

68      Rozsudek ze dne 17. září 1997 (C‑54/96, EU:C:1997:413, bod 34).

69      Rozsudek ze dne 17. září 1997 (C‑54/96, EU:C:1997:413, bod 35).

70      Viz rozsudek ze dne 21. ledna 2020 (C‑274/14, EU:C:2020:17, body 67 a 77).

71      Viz například rozsudky ze dne 6. října 1981, Broekmeulen (246/80, EU:C:1981:218, bod 9) (kde se dotčený orgán částečně skládal z lékařů) a ze dne 24. května 2016, MT Højgaard a Züblin (C‑396/14, EU:C:2016:347, body 27 až 29) (kde se dotčený orgán částečně skládal z přísedících a soudců).

72      Viz například rozsudek ze dne 24. května 2016, MT Højgaard a Züblin (C‑396/14, EU:C:2016:347, bod 27) a ze dne 16. července 2020, Governo della Repubblica italiana (Postavení italských smírčích soudců) (C‑658/18, EU:C:2020:572, bod 55).

73      V tomto ohledu viz rovněž stanovisko generálního advokáta M. Bobka ve věci Ministerstwo Sprawiedliwości (C‑55/20, EU:C:2021:500, body 58 a 59).

74      Jak vyplývá z vnitrostátního spisu, tato věc je zapsána pod číslem W108 2250401-1/10Z a je Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) přerušena do doby, než proběhne řízení v projednávané věci.

75      Rozsudek ze dne 12. ledna 2023 C‑132/21, EU:C:2023:2, bod 57).

76      Tento závěr podporuje odborná literatura k této otázce; viz Bresich, R., Dopplinger, L., Dörnhöfer, S., Kunnert, G., Riedl, E., Datenschutzgesetz – Kommentar, Linde Verlag, 2018, s. 201; a Schwamberger, S., v Jahnel, D., (ed.), Jahrbuch 19 Datenschutzrecht, Neuer Wissenschaftlicher Verlag, 2019, s. 267 s odkazy na vnitrostátní právo.

77      Viz obdobně, pokud jde o směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/14/ES ze dne 26. února 2001 o přidělování kapacity železniční infrastruktury a zpoplatnění železniční infrastruktury (Úř. věst. 2001, L 75, s. 29; Zvl. vyd. 07/005, s. 404), rozsudky ze dne 9. listopadu 2017, CTL Logistics (C‑489/15, EU:C:2017:834, bod 87) a ze dne 27. října 2022, DB Station & Service (C‑721/20, EU:C:2022:832, body 60, 80 a 81) (v nichž bylo vysvětleno, že předtím, než bude zahájeno jakékoli soudní řízení, musí být spory týkající se železničních poplatků nejprve předloženy regulačnímu subjektu zřízenému podle směrnice 2001/14).

78      Článek 2 odst. 1 GDPR.

79      Viz například rozsudky ze dne 6. listopadu 2003, Lindqvist (C‑101/01, EU:C:2003:596, bod 25) a ze dne 13. května 2014, Google Spain a Google (C‑131/12, EU:C:2014:317, bod 26) (v němž bylo konstatováno, že úkon spočívající v uvedení osobních údajů na internetové stránce představuje zpracování).

80      Tyto informace mohou být použity k identifikaci žadatelky jako osoby, která jednala v rozporu s pravidly, a tudíž jsou zjevně informacemi „o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 GDPR.

81      Viz rozsudek ze dne 6. listopadu 2003, Lindqvist (C‑101/01, EU:C:2003:596, bod 26).

82      Stanovisko generálního advokáta M. Szpunara ve věci WK (C‑33/22, EU:C:2023:397, bod 78).

83      K úloze článku 165 SFEU viz stanovisko generálního advokáta M. Szpunara ve věci Royal Antwerp Football Club (C‑680/21, EU:C:2023:188, body 48 až 55).

84      V tomto ohledu viz Weatherill, S., Saving Football from Itself: Why and How to Re-make EU Sports Law, 24 Cambridge Yearbook of European Legal Studies (2022), s. 8 a 9.

85      Rozsudky ze dne 15. prosince 1995, Bosman (C‑415/93, EU:C:1995:463, body 73 a násl.); ze dne 18. července 2006, Meca-Medina a Majcen v. Komise (C‑519/04 P, EU:C:2006:492, body 22 a násl.); ze dne 1. července 2008, MOTOE (C‑49/07, EU:C:2008:376, body 20 až 26); ze dne 16. března 2010, Olympique Lyonnais (C‑325/08, EU:C:2010:143, body 27 a násl.); a ze dne 13. června 2019, TopFit a Biffi (C‑22/18, EU:C:2019:497, body 27 a násl.), jakož i stanoviska generálního advokáta A. Rantose ve věci International Skating Union v. Komise (C‑124/21 P, EU:C:2022:988, body 36 až 43); generálního advokáta A. Rantose ve věci European Superleague Company (C‑333/21, EU:C:2022:993, body 39 až 42); a generálního advokáta M. Szpunara ve věci Royal Antwerp Football Club (C‑680/21, EU:C:2023:188, body 34 až 36).

86      Příslušná část tohoto bodu odůvodnění zní takto: „Mezi osobní údaje o zdravotním stavu by měly být zahrnuty veškeré údaje související se zdravotním stavem subjektu údajů, které vypovídají o minulém, současném či budoucím tělesném nebo duševním zdraví subjektu údajů. To zahrnuje […] informace získané během provádění testů nebo vyšetřování části těla nebo tělesných látek, včetně z genetických údajů a biologických vzorků.“

87      Viz rozsudek ze dne 6. listopadu 2003 (C‑101/01, EU:C:2003:596, bod 50).

88      Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. 1995, L 281, s. 31; Zvl. vyd. 13/15, s. 355) (dále jen „směrnice o ochraně údajů“).

89      Uvedené ustanovení bylo původně navrženo ještě restriktivněji, než jak se objevuje v konečné verzi textu. V tomto ohledu viz Rada Evropské unie, Pracovní skupina pro ochranu údajů a výměnu informací, „Obecné nařízení o ochraně údajů – Revidovaný návrh kapitol I a II“ (dokument 6828/13, 26. února 2013, s. 10) (který obsahuje pozměňovací návrh, jenž měl za cíl vyžadovat to, aby dotčené údaje o zdravotním stavu „vypovídaly o závažných zdravotních problémech, léčbě a citlivých stavech […] jednotlivce“).

90      Viz rozsudek ze dne 22. června 2021, Latvijas Republikas Saeima (Trestné body) (C‑439/19, EU:C:2021:504, bod 85 a citovaná judikatura) (v němž byla konstatována autonomní povaha tohoto pojmu podle unijního práva).

91      Rozsudek ze dne 22. června 2021, Latvijas Republikas Saeima (Trestné body) (C‑439/19, EU:C:2021:504, body 77 a 78) (v němž bylo konstatováno, že na rozdíl od čl. 8 odst. 5 směrnice 95/46 je oblast působnosti článku 10 GDPR omezena pouze na trestněprávní oblast).

92      Pro účely projednávané věci proto není nezbytné rozhodovat o tom, zda byla žadatelka dodatečně odsouzena.

93      Rozsudek ze dne 22. června 2021, Latvijas Republikas Saeima (Trestné body) (C‑439/19, EU:C:2021:504, bod 87 a citovaná judikatura).

94      Rozsudek ze dne 22. června 2021, Latvijas Republikas Saeima (Trestné body) (C‑439/19, EU:C:2021:504, bod 88 a citovaná judikatura) (v němž bylo připomenuto, že i protiprávní jednání, která ve vnitrostátním právu jako „trestná“ kvalifikována nejsou, lze pro účely unijního práva považovat za „trestná“ na základě samotné povahy protiprávního jednání a stupně přísnosti sankcí).

95      Viz rozsudek ze dne 22. června 2021, Latvijas Republikas Saeima (Trestné body) (C‑439/19, EU:C:2021:504, bod 89) (v němž bylo vysvětleno, že podstatnou vlastností „trestní“ sankce není pouze nahrazení způsobené újmy).

96      V tomto ohledu mám tedy za to, že projednávaná situace překračuje obecnou základní linii uznávanou v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) i CAS, podle níž disciplinární spory týkající se sportu obecně nelze kvalifikovat jako spory trestní povahy. V tomto ohledu viz nález CAS ze dne 22. srpna 2011, Stichting Anti-Doping Autoriteit Nederland (NADO) & Koninklijke Nederlandsche Schaatsenrijders Bond (KNSB) v. W. (2010/A/2311 & 2312, bod 33) (v němž bylo konstatováno, že jak švýcarské právo, tak judikatura CAS obecně považují spory týkající se sportu za spory občanskoprávní povahy).

97      Francouzská vláda poukázala na rozsudek ESLP ze dne 6. listopadu 2018, Ramos Nunes de Carvalho e Sá v. Portugalsko (ECLI:CE:ECHR:2018:1106JUD005539113, zejména § 67) (pozastavení výkonu funkce soudce na dobu 240 dnů) a § 127 (toto pozastavení nepřekračuje hranici trestnosti stanovenou v čl. 6 odst. 1 EÚLP).

98      To neznamená, že šachový klub Knin není renomovanou institucí. Právě naopak, podle chorvatských lidových pověstí byl středověký chorvatský král Stjepan Držislav, který vládl prvnímu chorvatskému státu z pevnosti Knin, v této oblasti zajat benátským dóžem Petrem II. Orseolem. Aby Držislav znovu získal svobodu, sehrál s benátským dóžem zápas na tři partie šachu, všechny partie vyhrál a na oplátku získal svobodu nejen pro sebe, ale i pro všechna chorvatská města na pobřeží Jaderského moře. Na oslavu svého vítězství si Držislav umístil do svého erbu šachovnicový vzor.

99      V tomto ohledu viz ESLP, 2. října 2018, Mutu a Pechstein v. Švýcarsko CE:ECHR:2018:1002JUD004057510, bod 182) (v němž byla vysvětlena nezbytnost veřejného projednání věci ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚLP tím, že dvouletý zákaz činnosti za doping uložený stěžovatelce „s sebou nesl určitý stupeň stigmatizace a mohl nepříznivě ovlivnit její profesní čest a pověst“).

100      Viz mé stanovisko ve věci Norra Stockholm Bygg (C‑268/21, EU:C:2022:755, bod 81).

101      Ustanovení § 21 odst. 3 ADBG.

102      Ustanovení § 23 odst. 14 ADBG.

103      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Fashion ID (C‑40/17, EU:C:2019:629, bod 67 a citovaná judikatura) (v němž bylo vysvětleno, že pojem „správce“ může mířit na více subjektů, které se na zpracování osobních údajů podílejí).

104      Soudní dvůr již v tomto ohledu uznal, že tatáž operace zpracování může naplňovat několik důvodů oprávněnosti zpracování osobních údajů. V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 9. března 2017, Manni (C‑398/15, EU:C:2017:197, bod 42). Viz rovněž rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija (C‑184/20, EU:C:2022:601, bod 71), v němž Soudní dvůr konstatoval, že podle článku 6 GDPR postačuje jediný důvod oprávněnosti.

105      Přezkum přiměřenosti je nezbytným krokem, který musí Soudní dvůr učinit, aby mohl shledat omezení základního práva odůvodněným (čl. 52 odst. 1 Listiny). Ve vztahu k základnímu právu na ochranu údajů je zásada přiměřenosti opětovně vyjádřena v čl. 5 odst. 1 písm. c) (zásada minimalizace údajů) a čl. 6 odst. 3 GDPR.

106      Pracovní skupina zřízená podle článku 29, „Druhé stanovisko 4/2009 k Mezinárodnímu standardu pro ochranu soukromí a osobních údajů přijatému Světovou antidopingovou agenturou (WADA) k souvisejícím ustanovením kodexu WADA a dalším otázkám ochrany soukromí v souvislosti s bojem agentury WADA a (vnitrostátních) antidopingových organizací proti dopingu ve sportu“ (dokument WP 162, přijatý dne 6. dubna 2009, 0746/09/EN) (dále jen „stanovisko 4/2009 přijaté pracovní skupinou článku 29“).

107      Stanovisko 4/2009 přijaté pracovní skupinou článku 29, s. 17, bod 3.6.2.

108      Toto měřítko, zda by alternativní opatření bylo stejně účinné, již Soudní dvůr při posuzování nezbytnosti určitého opatření použil. V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija (C‑184/20, EU:C:2022:601, bod 85 a citovaná judikatura).

109      Nelze automaticky vyvozovat závěry z jiného kontextu, podobného například tomu, o který se jednalo v rozsudku ze dne 22. června 2021, Latvijas Republikas Saeima (Trestné body) (C‑439/19, EU:C:2021:504), který se týkal otázky přiměřenosti zveřejňování informací o osobách, které se poprvé dopustily přestupku (tamtéž, bod 115). V této věci bylo zveřejňování trestných bodů uložených za přestupky v oblasti silničního provozu považováno v případě osob, které se dopustily přestupku poprvé, za nadbytečné. Odůvodnění, v jehož kontextu Soudní dvůr rozhodoval, se však týkalo zvyšování bezpečnosti silničního provozu (tamtéž, bod 107). Osoby, které se dopustily porušení pravidel silničního provozu poprvé, totiž nemusí provoz ohrozit. Zveřejnění v případě osob, které se poprvé dopustily porušení antidopingových pravidel, by však mohlo být považováno za nezbytné k odrazení mladých sportovců od toho, aby se o užívání zakázaných látek byť jen pokusili.

110      Stanovisko 4/2009 přijaté PS zřízenou podle článku 29, s. 17, bod 3.6.1.

111      Ustanovení § 1 odst. 2 bodu 10 ADBG stanoví, že za samostatné protiprávní jednání se považuje, pokud „jiná osoba“ napomáhá nebo se pokusí napomáhat sportovci, jemuž bylo uloženo pozastavení činnosti, v tom, aby toto pozastavení v době jeho trvání porušil.

112      Stanovisko 4/2009 přijaté PS zřízenou podle článku 29, s. 17, bod 3.6.2.

113      ESLP, 9. března 2023, L. B. v. Maďarsko (CE:ECHR:2023:0309JUD003634516).

114      Stanovisko 4/2009 přijaté pracovní skupinou článku 29, s. 17, bod 3.6.2.