ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého senátu)
7. června 2023(*)
„Ochranná známka Evropské unie – Řízení o zrušení rozhodnutí nebo o výmazu zápisů – Zrušení rozhodnutí obsahujícího zjevnou chybu, která je přičitatelná EUIPO – Článek 103 odst. 1 nařízení (EU) 2017/1001 – Absence zjevné chyby“
Ve věci T‑519/22,
Société des produits Nestlé SA, se sídlem ve Vevey (Švýcarsko), zástupci: A. Jaeger-Lenz, A. Lambrecht, a A.-C. Salger, advokáti,
žalobkyně,
proti
Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), zástupci: V. Ruzek, jako zmocněnec,
žalovanému,
přičemž další účastnicí řízení před odvolacím senátem EUIPO, vystupující jako vedlejší účastnice řízení před Tribunálem, je
European Food SA, se sídlem v Păntășești (Rumunsko), zástupci: I. Speciac, advokátka,
TRIBUNÁL (šestý senát),
ve složení: M. J. Costeira, předsedkyně, U. Öberg a P. Zilgalvis (zpravodaj), soudci,
za soudní kancelář: V. Di Bucci, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na to, že účastníci řízení ve lhůtě tří týdnů od okamžiku, kdy bylo účastníkům řízení doručeno sdělení o ukončení písemné části řízení, nepodali žádost o konání jednání, a poté, co na základě čl. 106 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu stanovil, že bude rozhodováno bez konání ústní části řízení,
vydává tento
Rozsudek
1 Žalobkyně, společnost Société des produits Nestlé SA, se svou žalobou na základě článku 263 SFEU domáhá zrušení rozhodnutí prvního odvolacího senátu Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) ze dne 27. června 2022 (věc R 894/2020-1) (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Skutečnosti předcházející sporu
2 Dne 20. listopadu 2001 podala žalobkyně u EUIPO přihlášku ochranné známky Evropské unie pro slovní označení FITNESS na základě nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), ve znění pozdějších předpisů [nahrazeného nařízením Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2009, L 78, s. 1), ve znění pozdějších předpisů, které bylo nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2017, L 154, s. 1)].
3 Výrobky, pro které byl zápis požadován, náležejí do tříd 29, 30 a 32 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků.
4 Přihláška ochranné známky byla zveřejněna ve Věstníku ochranných známek Společenství č. 3/2003 ze dne 6. ledna 2003. Tato ochranná známka byla zapsána dne 30. května 2005 pod číslem 2470326.
5 Dne 2. září 2011 podala vedlejší účastnice, společnost European Food SA, návrh na prohlášení neplatnosti zpochybněné ochranné známky pro všechny výrobky, na které se tato ochranná známka vztahuje.
6 Důvody uplatněnými na podporu návrhu na prohlášení neplatnosti byly důvody uvedené v čl. 52 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009 [nyní čl. 59 odst. 1 písm. a) nařízení 2017/1001], ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. b) a c) téhož nařízení [nyní čl. 7 odst. 1 písm. b) a c) nařízení 2017/1001].
7 Dne 18. října 2013 zrušovací oddělení návrh na prohlášení neplatnosti zamítlo v plném rozsahu.
8 Dne 16. prosince 2013 podala vedlejší účastnice proti rozhodnutí zrušovacího oddělení odvolání. V průběhu odvolacího řízení vedlejší účastnice předložila nové důkazy na podporu svého tvrzení, že výraz „fitness“ má pro dotčené výrobky popisný obsah.
9 Rozhodnutím ze dne 19. června 2015 ve věci R 2542/2013-4 čtvrtý odvolací senát EUIPO odvolání zamítl. Uvedený odvolací senát konkrétně odmítl jako opožděné důkazy, které byly poprvé předloženy až před ním, aniž je zohlednil.
10 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 19. srpna 2015 podala vedlejší účastnice proti rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu žalobu.
11 Tribunál rozsudkem ze dne 28. září 2016, European Food v. EUIPO – Société des produits Nestlé (FITNESS) (T‑476/15, dále jen „první zrušující rozsudek“, EU:T:2016:568), zrušil rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu. Dospěl k závěru, že se odvolací senát tím, že měl za to, že důkazy předložené vedlejší účastnicí poprvé před odvolacím senátem nemají být zohledněny z důvodu jejich opožděného předložení, dopustil nesprávného právního posouzení.
12 EUIPO podal proti prvnímu zrušujícímu rozsudku kasační opravný prostředek. Soudní dvůr rozsudkem ze dne 24. ledna 2018, EUIPO v. European Food (C‑634/16 P, dále jen „rozsudek o kasačním opravném prostředku“, EU:C:2018:30), kasační opravný prostředek zamítl.
13 Druhý odvolací senát rozhodnutím ze dne 6. června 2018 ve věci R 755/2018-2 rozhodnutí zrušovacího oddělení zrušil. Uvedený odvolací senát měl konkrétně za to, že z prvního zrušujícího rozsudku a z rozsudku o kasačním opravném prostředku vyplývá, že měl povinnost přezkoumat odvolání, které u něj bylo podáno, s přihlédnutím k důkazům předloženým vedlejší účastnicí poprvé před čtvrtým odvolacím senátem ve věci R 2542/2013-4. S ohledem na uvedené důkazy měl odvolací senát za to, že zpochybněná ochranná známka je popisná a postrádá rozlišovací způsobilost.
14 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 11. září 2018 podala žalobkyně proti rozhodnutí druhého odvolacího senátu žalobu.
15 Tribunál rozsudkem ze dne 10. října 2019, Société des produits Nestlé v. EUIPO – European Food (FITNESS) (T‑536/18, nezveřejněný, dále jen „druhý zrušující rozsudek“, EU:T:2019:737), zrušil rozhodnutí druhého odvolacího senátu. Tribunál konkrétně rozhodl, že druhý odvolací senát měl nesprávně za to, že z prvního zrušujícího rozsudku a z rozsudku o kasačním opravném prostředku vyplývá, že měl povinnost zohlednit důkazy, které vedlejší účastnice předložila poprvé před čtvrtým odvolacím senátem.
16 Vedlejší účastnice podala proti druhému zrušujícímu rozsudku kasační opravný prostředek. Soudní dvůr usnesením ze dne 18. března 2020, European Food v. EUIPO (C‑908/19 P, nezveřejněné, EU:C:2020:212), neuznal kasační opravný prostředek přijatelným.
17 První odvolací senát EUIPO rozhodnutím ze dne 12. října 2021 (dále jen „rozhodnutí z roku 2021“) zamítl odvolání podané vedlejší účastnicí. Pokud jde o důkazy předložené před čtvrtým odvolacím senátem, měl uvedený odvolací senát za to, že vedlejší účastnice náležitě neodůvodnila opožděné předložení uvedených důkazů, a je proto povinen vykonat svou posuzovací pravomoc negativně, a nemůže je připustit.
18 Dne 24. prosince 2021 podala vedlejší účastnice proti rozhodnutí z roku 2021 žalobu k Tribunálu, zapsanou do rejstříku pod číslem T‑799/21.
19 Sdělením ze dne 15. února 2022 odvolací senát informoval účastnice řízení o svém úmyslu zrušit rozhodnutí z roku 2021 podle článku 103 nařízení 2017/1001.
20 Napadeným rozhodnutím první odvolací senát rozhodnutí z roku 2021 zrušil. Zaprvé měl za to, že přístup zvolený v uvedeném rozhodnutí, podle kterého se pravidlo 50 odst. 1 třetí pododstavec nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení č. 40/94 (Úř. věst. 1995, L 303, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 189), použije per analogiam v rámci řízení o prohlášení neplatnosti založeného na absolutních důvodech neplatnosti, je zjevně nesprávný, jelikož z rozsudku o kasačním opravném prostředku vyplývá, že toto ustanovení není použitelné v rámci řízení o prohlášení neplatnosti založeného na absolutních důvodech neplatnosti. Zadruhé měl odvolací senát za to, že odkaz uvedený v bodech 57 a 58 rozhodnutí z roku 2021 na rozsudek ze dne 22. září 2011, Cesea Group v. OHIM – Mangini & C. (Mangiami) (T‑250/09, nezveřejněný, EU:T:2011:516), byl rovněž nesprávný, jelikož byl uvedený rozsudek založen na pravidlu 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95, představujícím lex specialis, které se použije specificky na důkaz o užívání, a nemůže tak být použitelné na řízení o prohlášení neplatnosti.
Návrhová žádání účastníků řízení
21 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– uložil EUIPO náhradu nákladů řízení.
22 EUIPO navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení, které EUIPO vynaloží v případě konání jednání.
23 Vedlejší účastnice v podstatě navrhuje, aby Tribunál žalobu zamítl.
Právní otázky
24 Na podporu žaloby žalobkyně uplatňuje tři žalobní důvody, z nichž první vychází z porušení čl. 103 odst. 1 nařízení 2017/1001 ve spojení s článkem 70 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2018/625 ze dne 5. března 2018, kterým se doplňuje nařízení 2017/1001 a zrušuje nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2017/1430 (Úř. věst. 2018, L 104, s. 1), druhý vychází z porušení čl. 72 odst. 6 nařízení 2017/1001 a třetí z porušení čl. 94 odst. 1 nařízení 2017/1001 ve spojení s článkem 70 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 103 odst. 1 nařízení 2017/1001 ve spojení s článkem 70 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625
25 Žalobkyně tvrdí, že zrušení rozhodnutí z roku 2021 na základě čl. 103 odst. 1 nařízení 2017/1001 je protiprávní. V tomto ohledu nelze skutečnost, že odvolací senát nesprávně uvedl pravidlo 50 odst. 1 nařízení č. 2868/95, jakož i judikaturu týkající se pravidla 22 odst. 2 téhož nařízení, považovat za zjevnou chybu ve smyslu čl. 103 odst. 1 nařízení 2017/1001, a sama o sobě neodůvodňuje zrušení rozhodnutí z roku 2021. Podle žalobkyně pojem „zjevná chyba“ zahrnuje dvě úrovně: musí být snadno postřehnutelná a musí být natolik výjimečně závažná, že na základě ní není výrok dřívějšího rozhodnutí věrohodný. V projednávaném případě přitom závěry odvolacího senátu uvedené v bodech 60 až 62 rozhodnutí z roku 2021 nejsou založeny na použití pravidla 50 odst. 1 nařízení č. 2868/95 per analogiam. Uvedení tohoto ustanovení je podle žalobkyně čistě formální chybou, která nemá dopad na opodstatněnost nebo na hodnověrnost výroku rozhodnutí z roku 2021.
26 Kromě toho má žalobkyně za to, že odvolací senát v bodech 61 a 62 rozhodnutí z roku 2021 právem zvláště trval na náležitém odůvodnění opožděného předložení důkazů jakožto faktoru, který převážil nad úvahami ve prospěch zohlednění uvedených důkazů. Požadavek náležitého odůvodnění není spojen s pravidlem 50 odst. 1 nařízení č. 2868/95, ani s pravidlem 22 odst. 2 téhož nařízení. Tento přístup je podle ní v souladu s judikaturou, a zvláště s bodem 44 druhého zrušujícího rozsudku.
27 Konečně žalobkyně tvrdí, že odůvodnění poskytnuté odvolacím senátem v bodě 29 napadeného rozhodnutí je poněkud neúplné. Stejně tak uvádí, že se uvedení údajných chyb ve sdělení odvolacího senátu ze dne 15. února 2022 a v odůvodnění napadeného rozhodnutí liší. V uvedeném sdělení bylo naznačeno, že údajná chyba spočívá ve „striktním přístupu k předložení nových důkazů“.
28 EUIPO má za to, že odvolací senát neporušil článek 103 nařízení 2017/1001. Tvrdí, že meritum přezkumu provedeného odvolacím senátem v rozhodnutí z roku 2021 bylo dotčeno zjevnými chybami identifikovanými v napadeném rozhodnutí a že tyto chyby byly takové povahy, že neumožňovaly zachovat výrok posledně uvedeného rozhodnutí bez nové analýzy. Podle EUIPO hrálo konkrétně použití předmětných pravidel per analogiam určující úlohu v závěru odvolacího senátu uvedeném v bodě 61 rozhodnutí z roku 2021, podle něhož bylo nezbytné zaujmout striktní přístup, pokud jde o předložení nových důkazů, aby byl zajištěn dostatečný stupeň právní jistoty a předvídatelnosti řízení. Tento závěr představuje základ pro ostatní závěry odvolacího senátu. Tento „striktní přístup, pokud jde o předložení nových důkazů“ vedl konkrétně uvedený senát k závěru, že byl povinen vykonat svou posuzovací pravomoc negativně.
29 Pokud jde o požadavek náležitého odůvodnění opožděného předložení důkazů, má EUIPO za to, že vedlejší účastnice takové odůvodnění poskytla, neboť uplatnila nezbytnost odpovědět na závěry zrušovacího oddělení, ale odvolací senát jej neprávem odmítl v bodě 54 rozhodnutí z roku 2021, když vycházel z judikatury týkající se pravidla 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95. Pokud jde o bod 43 rozsudku o kasačním opravném prostředku, má EUIPO za to, že část věty, podle níž „účastníku řízení, který předkládá důkazy poprvé před odvolacím senátem, přísluší uvést důvody, proč jsou tyto důkazy předkládány v tomto stadiu řízení, jakož i prokázat, že je nebylo možno předložit v průběhu řízení před zrušovacím oddělením“, nelze vykládat s ohledem na dřívější judikaturu tak, že vyžaduje, aby účastník řízení prokázal, že nebylo možno předložit dotčené důkazy v dřívějším stadiu řízení. Takový přístup by podle něj nejen zbavil čl. 95 odst. 2 nařízení 2017/1001 jeho užitečného účinku, ale byl by rovněž neslučitelný s úvahami Soudního dvora v rozsudku o kasačním opravném prostředku.
30 Konečně EUIPO připomíná, podobně jako odvolací senát, že projednávaná věc má obzvláště dlouhou historii, která je způsobena procesními chybami. Je tedy v zájmu účastníků řízení a v zájmu řízení napravit chybu, k níž došlo v rozhodnutí z roku 2021, spíše než vyčkávat na rozsudek Tribunálu, což by řízení dále prodlužovalo.
31 Vedlejší účastnice tvrdí, že dotčená chyba může být snadno odhalena a je vysoce zjevná. Podle ní odvolací senát provedl v rozhodnutí z roku 2021 celou analýzu na základě předpokladu, že pravidlo 50 odst. 1 nařízení č. 2868/95 je v projednávané věci použitelné. Z důvodu této chyby se odvolací senát cítil povinen vykonat svou posuzovací pravomoc ve smyslu nepřípustnosti důkazů, i když měl za to, že tyto důkazy jsou prima facie relevantní. Uvedený senát se tak dopustil nesprávného právního posouzení, když omezil případy, ve kterých může vykonat svou posuzovací pravomoc ve smyslu přípustnosti opožděných důkazů, na situace vyznačující se novými okolnostmi.
32 Článek 103 odst. 1 nařízení 2017/1001 stanoví, že pokud EUIPO vydal rozhodnutí obsahující zjevnou chybu, která je mu přičitatelná, zajistí, aby bylo rozhodnutí zrušeno.
33 Článek 70 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625 stanoví, že zjistí-li EUIPO, že rozhodnutí nebo zápis v rejstříku podléhá zrušení podle článku 103 nařízení 2017/1001, informuje o zamýšleném zrušení dotčeného účastníka.
34 Podle judikatury lze chybu kvalifikovat jako zjevnou pouze, pokud ji lze zjevně zjistit na základě kritérií, jejichž splněním zamýšlel normotvůrce podmínit výkon posuzovací pravomoci správním orgánem, a jestliže předložené důkazy jsou dostatečné k tomu, aby vyvrátily věrohodnost posouzení provedeného tímto správním orgánem, aniž by toto posouzení mohlo být považováno za odůvodněné a soudržné [viz rozsudek ze dne 22. září 2021, Marina Yachting Brand Management v. EUIPO – Industries Sportswear (MARINA YACHTING), T‑169/20, EU:T:2021:609, bod 112 a citovaná judikatura].
35 Pokud jde o použití článku 103 nařízení 2017/1001, bylo rozhodnuto, že o „zjevnou“ nebo zřejmou povahu chyby odůvodňující přijetí rozhodnutí o zrušení dřívějšího rozhodnutí jde v případě takových chyb, které jsou natolik zjevné, že neumožňují zachování výroku tohoto dřívějšího rozhodnutí bez nové analýzy, kterou později provede orgán, který vydal dřívější rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. září 2021, MARINA YACHTING, T‑169/20, EU:T:2021:609, bod 111 a citovaná judikatura).
36 V projednávané věci odvolací senát uvedl dvě skutečnosti odůvodňující zrušení rozhodnutí z roku 2021. Zaprvé měl v bodech 26 a 27 napadeného rozhodnutí za to, že přístup, podle něhož je možné vycházet z pravidla 50 odst. 1 nařízení č. 2868/95 a mít za to, že se toto pravidlo použije per analogiam v rámci řízení o prohlášení neplatnosti, je zjevně nesprávný, jelikož jak vyplývá z bodů 48 a 49 rozsudku o kasačním opravném prostředku, uvedené pravidlo není v rámci řízení o prohlášení neplatnosti použitelné. V tomto ohledu odvolací senát v bodě 29 napadeného rozhodnutí dodal, že se jedná o zjevnou chybu ve smyslu čl. 103 odst. 1 nařízení 2017/1001, jelikož se jeví, že odvolací senát ponechal bez povšimnutí rozsudek Soudního dvora v téže věci, čímž porušil zásadu překážky věci rozsouzené. Zadruhé měl odvolací senát v bodě 28 napadeného rozhodnutí za to, že v bodech 57 a 58 rozhodnutí z roku 2021 bylo nesprávně odkázáno na rozsudek ze dne 22. září 2011, Mangiami (T‑250/09, nezveřejněný, EU:T:2011:516), týkající se použití pravidla 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95, které se použije na důkaz o užívání, a mělo se nesprávně za to, že tato judikatura je plně použitelná na dotčený kontext neplatnosti.
37 Je třeba posoudit, zda ve světle judikatury připomenuté v bodě 35 výše mohou být okolnosti uvedené odvolacím senátem kvalifikovány jako zjevné chyby ve smyslu čl. 103 odst. 1 nařízení 2017/1001.
38 Pokud jde v první řadě o to, že je v bodě 40 rozhodnutí z roku 2021 zmíněno pravidlo 50 odst. 1 nařízení č. 2868/95, není zpochybňováno, že toto ustanovení není použitelné v rámci řízení o prohlášení neplatnosti založeného na absolutních důvodech neplatnosti, jak rozhodl Tribunál a potvrdil Soudní dvůr (rozsudek o kasačním opravném prostředku, bod 49, a první zrušující rozsudek, bod 60).
39 Z napadeného rozhodnutí, ani in fine z rozhodnutí z roku 2021 však nevyplývá, že by odkaz v bodě 40 tohoto rozhodnutí na pravidlo 50 odst. 1 nařízení č. 2868/95 měl vliv na závěry odvolacího senátu, pokud jde o možnost připustit důkazy nově předložené vedlejší účastnicí, takže chyba, k níž došlo, neumožňovala zachování výroku rozhodnutí z roku 2021 bez nové analýzy.
40 Odvolací senát totiž dospěl v bodě 62 rozhodnutí z roku 2021 k závěru, že vzhledem k absenci jakéhokoliv přijatelného odůvodnění týkajícího se opožděného předložení důkazů byl povinen vykonat svou posuzovací pravomoc negativně a nemusel připustit dodatečné důkazy. Tento požadavek, jak vyplývá z kritérií uvedených odvolacím senátem v bodě 43 rozhodnutí z roku 2021, přitom vyplývá zejména z bodu 44 druhého zrušujícího rozsudku.
41 Pokud jde o úvahy, které jej vedly k výše uvedenému závěru, odvolací senát nejprve v bodě 41 svého rozhodnutí z roku 2021 odkázal na druhý zrušující rozsudek, z něhož zejména vyplývá, že důkazy předložené opožděně nejsou automaticky přípustné a účastníku řízení, který předkládá tyto důkazy, přísluší uvést důvody, proč jsou tyto důkazy předkládány v tomto stadiu řízení, jakož i prokázat, že je nebylo možno předložit v průběhu řízení před zrušovacím oddělením.
42 Dále měl odvolací senát poté, co v bodě 43 rozhodnutí z roku 2021 upřesnil kritéria, která je třeba zohlednit, v bodě 47 uvedeného rozhodnutí za to, že důkazy předložené poprvé ve stadiu odvolání jsou prima facie relevantní. Podle uvedeného senátu však nic neprokazuje, že tyto důkazy byly nové, jelikož nebyly k dispozici nebo nebylo možno je předložit v průběhu řízení o prohlášení neplatnosti. Odvolací senát měl tedy za to, že dodatečné důkazy mohly být předloženy již před zrušovacím oddělením.
43 Konečně měl odvolací senát v bodě 54 rozhodnutí z roku 2021 za to, že odůvodnění opožděného předložení dotčených důkazů vedlejší účastnicí, a sice konstatování zrušovacího oddělení o nedostatečnosti původně předložených důkazů, nelze považovat za novou skutečnost odůvodňující předložení dodatečných důkazů ve stadiu odvolání.
44 Z toho vyplývá, že nebylo prokázáno, že nesprávný odkaz na pravidlo 50 odst. 1 nařízení č. 2868/95 měl dopad na úvahy odvolacího senátu nebo na jeho závěr.
45 Pokud jde o úvahu uvedenou v bodě 61 rozhodnutí z roku 2021, pokud jde o nutnost zaujmout striktní přístup, pokud jde o předložení nových důkazů, z úvah odvolacího senátu zjevně nevyplývá, že byly založeny na pravidle 50 odst. 1 nařízení č. 2868/95.
46 Pokud jde ve druhé řadě o možnost v projednávané věci použít zásady uvedené v bodě 27 rozsudku ze dne 22. září 2011, Mangiami (T‑250/09, nezveřejněný, EU:T:2011:516), odvolací senát měl v bodě 57 rozhodnutí z roku 2021 za to, že připuštění dodatečných důkazů předložených poprvé ve stadiu odvolání bez platného odůvodnění by zbavilo pravidlo 37 písm. b) bod iv) a pravidlo 39 odst. 3 nařízení č. 2868/95 jejich účinku. K tomu, aby dospěl k tomuto závěru, měl uvedený senát v bodě 58 rozhodnutí z roku 2021 zejména za to, že zásady uvedené ve zmíněném rozsudku, který byl vydán v kontextu důkazu o užívání, jsou plně použitelné na kontext neplatnosti.
47 Kromě toho odvolací senát rovněž odkázal v bodech 43 a 54 rozhodnutí z roku 2021 na rozsudek ze dne 22. září 2011, Mangiami (T‑250/09, nezveřejněný, EU:T:2011:516). Odvolací senát měl zaprvé v bodě 43 tohoto rozhodnutí, když citoval bod 24 uvedeného rozsudku, za to, že musí mimo jiné přezkoumat, zda osoba podávající návrh na prohlášení neplatnosti odkazuje za účelem zpochybnění způsobilosti dotčené starší ochranné známky k zápisu na nové skutkové okolnosti, nebo zda dodatečné důkazy nebyly k dispozici v okamžiku, kdy měly být předloženy, přičemž tyto okolnosti mohou zejména odůvodnit opožděné předložení dodatečných důkazů. Zadruhé měl uvedený senát v bodě 54 rozhodnutí z roku 2021 s odkazem na body 26 a 27 výše uvedeného rozsudku za to, že konstatování zrušovacího oddělení o nedostatečnosti důkazů nelze považovat za skutečnost odůvodňující předložení dodatečných důkazů poskytnutých poprvé před odvolacím senátem. V důsledku toho měl odvolací senát za to, že rozhodnutí zrušovacího oddělení není novou skutečností.
48 V tomto ohledu je třeba uvést, že v bodech 26 a 27 rozsudku ze dne 22. září 2011, Mangiami (T‑250/09, nezveřejněný, EU:T:2011:516), bylo rozhodnuto, že úvahy zrušovacího oddělení, které vedly ke konstatování o nedostatečnosti důkazu o užívání starší ochranné známky, nelze samy o sobě považovat za novou skutečnost odůvodňující předložení dodatečných důkazů předložených poprvé před odvolacím senátem. Připuštění toho, že by takové úvahy zrušovacího oddělení představovaly novou skutečnost, by podstatně omezilo rozsah lhůty stanovené v pravidle 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95. Tribunál rozhodl, že to znamená, že by odvolací senát pokaždé, pokud by měl za to, že zrušovací oddělení mělo neprávem za to, že předložené důkazy o užívání jsou nedostatečné, mohl připustit dodatečné důkazy o užívání předložené poprvé až před ním.
49 I za předpokladu, že by úvahy týkající se odůvodnění předložení dodatečných důkazů v kontextu použití pravidla 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95 nebyly použitelné na věc upravenou pravidlem 37 písm. b) bodem iv) a pravidlem 39 odst. 3 téhož nařízení, nelze případnou chybu, jíž se dopustil odvolací senát, kvalifikovat jako zjevnou ve smyslu judikatury citované v bodě 35 výše.
50 V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že odvolací senát nepoužil pravidlo 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95 v řízení o prohlášení neplatnosti, ale odkázal per analogiam na judikaturu týkající se použití tohoto ustanovení.
51 Zadruhé je třeba uvést, že z pravidla 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95 vyplývá, že má-li osoba, která podala námitky, předložit důkaz o užívání ochranné známka nebo doložit, jaké jsou řádné důvody pro její neužívání, vyzve ji EUIPO, aby poskytla požadovaný důkaz ve lhůtě, kterou jí stanoví. Nepředloží-li osoba, která podala námitky, tento důkaz před uplynutím lhůty, EUIPO námitku zamítne. Dále z pravidla 37 písm. b) bodu iv) nařízení č. 2868/95 vyplývá, že návrh na zrušení nebo na prohlášení neplatnosti ochranné známky Evropské unie obsahuje údaje o skutečnostech, důkazech a argumentech předložených na podporu důvodů uvedených v návrhu. Pravidlo 39 odst. 3 téhož nařízení stanoví, že není-li takový návrh v souladu s pravidlem 37 uvedeného nařízení, vyzve EUIPO navrhovatele, aby odstranil zjištěné nedostatky v jím stanovené lhůtě, a nejsou-li nedostatky před uplynutím lhůty odstraněny, odmítne EUIPO návrh jako nepřípustný.
52 Je nutno konstatovat, že se jedná o dva sice odlišné, avšak nicméně srovnatelné procesní kontexty, jelikož EUIPO v obou těchto kontextech stanoví lhůtu pro předložení důkazů a návrhy odmítne, nejsou-li tyto důkazy předloženy. Tento rozdíl v řízeních tak nemůže sám o sobě představovat dostatečný důvod k tomu, aby bylo možné mít za to, že judikatura týkající se důkazu o užívání je zjevně nepoužitelná na řízení o prohlášení neplatnosti. V tomto ohledu je třeba uvést, že některé další rozsudky, na které odkázal odvolací senát, a sice rozsudky ze dne 18. července 2013, New Yorker SHK Jeans v. OHIM (C‑621/11 P, EU:C:2013:484), a ze dne 29. září 2011, New Yorker SHK Jeans v. OHIM – Vallis K.-Vallis A. (FISHBONE) (T‑415/09, nezveřejněný, EU:T:2011:550), se týkají rovněž otázky řádného užívání.
53 V každém případě je třeba uvést, že odkaz na rozsudek ze dne 22. září 2011, Mangiami (T‑250/09, nezveřejněný, EU:T:2011:516), který měl vliv na závěr odvolacího senátu, pokud jde o odůvodnění opožděného předložení důkazů, je učiněn v bodě 54 rozhodnutí z roku 2021, a nikoli v jeho bodech 57 a 58.
54 Z toho vyplývá, že pouhé použití judikatury týkající se výkladu pravidla 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95 per analogiam v projednávané věci nemůže představovat zjevnou chybu ve smyslu čl. 103 odst. 1 nařízení 2017/1001.
55 Pokud jde o argument EUIPO, podle něhož vedlejší účastnice poskytla odůvodnění opožděného předložení důkazů, a sice nezbytnost odpovědět na závěry zrušovacího oddělení, ale odvolací senát jej neprávem odmítl v bodě 54 rozhodnutí z roku 2021, stačí uvést, že tato argumentace nepatří mezi důvody, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Odůvodnění rozhodnutí musí být přitom uvedeno v samotném textu tohoto rozhodnutí a nemůže být poskytnuto následným vysvětlením poskytnutým EUIPO, s výjimkou výjimečných okolností, které nejsou dány v případě neexistence jakékoli naléhavosti. Z toho vyplývá, že rozhodnutí musí v zásadě stačit samo o sobě a jeho odůvodnění nemůže vyplývat z později poskytnutých písemných nebo ústních vysvětlení, když je proti předmětnému rozhodnutí již podána žaloba k unijnímu soudu [viz rozsudek ze dne 12. prosince 2017, Sony Computer Entertainment Europe v. EUIPO – Vieta Audio (Vita), T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886, bod 57 a citovaná judikatura].
56 Totéž platí pro ostatní argumenty EUIPO, zejména argumenty vycházející ze skutečnosti, že projednávaná věc má obzvláště dlouhou historii a je v zájmu účastníků řízení i řízení napravit chybu, k níž došlo v rozhodnutí z roku 2021. V tomto ohledu stačí konstatovat, že žádná z těchto takto tvrzených okolností nemůže představovat zjevnou chybu ve smyslu čl. 103 odst. 1 nařízení 2017/1001.
57 S ohledem na výše uvedené je třeba tomuto žalobnímu důvodu vyhovět a napadené rozhodnutí zrušit, aniž je třeba zkoumat ostatní argumenty žalobkyně a druhý a třetí žalobní důvod.
K nákladům řízení
58 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
59 EUIPO a vedlejší účastnice neměly v projednávané věci úspěch. Žalobkyně však požadovala, aby byla náhrada nákladů řízení uložena pouze EUIPO. Za těchto podmínek a s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí o zrušení rozhodnutí z roku 2021 je přičitatelné odvolacímu senátu, EUIPO ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobkyní, přičemž vedlejší účastnice ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (šestý senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí prvního odvolacího senátu Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) ze dne 27. června 2022 (věc R 894/2020-1) se zrušuje.
2) EUIPO ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené společností Société des produits Nestlé SA.
3) Společnost European Food SA ponese vlastní náklady řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 7. června 2023.
Podpisy