ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)
24. května 2011(*)
„Přístup k dokumentům – Nařízení (ES) č. 1049/2001 – Korespondence týkající se posouzení slučitelnosti opatření přijatých v oblasti televizního vysílání s právními předpisy Společenství – Odepření přístupu – Výjimka týkající se ochrany rozhodovacího procesu – Výjimka týkající se ochrany cílů inspekce, vyšetřování a auditu“
Ve věci T‑250/08,
Edward William Batchelor, s bydlištěm v Bruselu (Belgie), zastoupený původně F. Young, solicitor, A. Baravem, barrister, a D. Reymondem, avocat, poté A. Baravem, D. Reymondem a F. Carlin, barrister,
žalobce,
podporovaný
Dánským královstvím, zastoupeným B. Weis Fogh a S. Juul Jørgensenem, jako zmocněnci,
vedlejším účastníkem,
proti
Evropské komisi, zastoupené původně C. Dockseym, C. O’Reilly a P. Costa de Oliveira, jako zmocněnci, poté C. O’Reilly a P. Costa de Oliveira,
žalované,
podporované
Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska, zastoupeným původně S. Behzadi-Spencer, L. Seeboruthem a I. Rao, jako zmocněnci, poté I. Rao, ve spolupráci s G. Facennou a T. de la Marem, barristers,
vedlejším účastníkem,
jejímž předmětem je zaprvé návrh na zrušení rozhodnutí generálního tajemníka Komise ze dne 16. května 2008, kterým se zamítá žádost o přístup k některým dokumentům vyměněným v rámci posouzení slučitelnosti opatření přijatých Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na základě článku 3a směrnice Rady 89/552/EHS ze dne 3. října 1989 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání (Úř. věst. L 298, s. 23; Zvl. vyd. 06/01, s. 224) s právními předpisy Společenství, a zadruhé návrh na zrušení implicitního rozhodnutí, kterým se zamítá tatáž žádost a k jehož přijetí mělo údajně dojít dne 9. dubna 2008,
TRIBUNÁL (druhý senát),
ve složení N. J. Forwood (zpravodaj), předseda, F. Dehousse a J. Schwarcz, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: N. Rosner, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 24. listopadu 2010,
vydává tento
Rozsudek
Právní rámec
1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331) vymezuje zásady, podmínky a omezení práva na přístup k dokumentům těchto orgánů stanoveného v článku 255 ES.
2 Článek 4 odst. 2 až 6 nařízení č. 1049/2001 stanoví:
„2. Neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění, odepřou orgány přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany:
– obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby, včetně duševního vlastnictví,
– soudního řízení a právního poradenství,
– cílů inspekce, vyšetřování a auditu.
3. Přístup k dokumentu, který orgán vypracoval k vnitřnímu použití nebo který obdržel a který se vztahuje k záležitosti, v níž orgán ještě nerozhodl, se odepře, pokud by zpřístupnění dokumentu vážně ohrozilo rozhodovací proces orgánu, neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění.
Přístup k dokumentu, který obsahuje stanoviska pro vnitřní použití v rámci porad a předběžných konzultací uvnitř daného orgánu, se odepře i po přijetí rozhodnutí, pokud by zpřístupnění dokumentu vážně ohrozilo rozhodovací proces orgánu, neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění.
4. U dokumentů třetích osob konzultuje orgán třetí osobu pro posouzení, zda má uplatnit výjimku uvedenou v odstavci 1 nebo 2, není-li zřejmé, zda dokument má nebo nemá být zpřístupněn.
5. Členský stát může požádat orgán, aby nezveřejňoval dokument pocházející z tohoto členského státu bez jeho předchozího souhlasu.
6. Pokud se některá z výjimek vztahuje pouze na části požadovaného dokumentu, zbývající části dokumentu se zpřístupní.“
3 Článek 8 nařízení č. 1049/2001 stanoví:
„1. Potvrzující žádost o přístup k dokumentu se vyřídí bez prodlení. Do 15 pracovních dnů od registrace žádosti orgán buď zajistí přístup k požadovanému dokumentu a zpřístupní jej v této lhůtě v souladu s článkem 10, nebo v písemné odpovědi sdělí důvody úplného nebo částečného zamítnutí žádosti […].
3. Pokud orgán neodpoví v předepsané lhůtě, považuje se to za zamítavou odpověď a žadatel je oprávněn zahájit proti němu soudní řízení nebo podat stížnost veřejnému ochránci práv podle odpovídajících ustanovení Smlouvy o ES.“
4 Článek 3a směrnice Rady 89/552/EHS ze dne 3. října 1989 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání (Úř. věst. L 298, s. 23; Zvl. vyd. 06/01, s. 224), který byl vložen směrnicí Evropského parlamentu a Rady 97/36/ES ze dne 30. června 1997, kterou se mění směrnice [89/552] (Úř. věst. L 202, s. 60; Zvl. vyd. 06/02, s. 321), stanoví:
„1. Každý členský stát může v souladu s právem Společenství přijímat opatření, aby zajistil, že subjekty televizního vysílání, které spadají do jeho pravomoci, nevysílají na základě výhradních práv události, jimž členský stát přikládá zásadní společenský význam, způsobem, který zbavuje významnou část veřejnosti zmíněného členského státu možnosti sledovat tyto události v přímém přenosu nebo ze záznamu ve volně dostupném televizním vysílání. V této souvislosti členský stát vypracuje seznam vnitrostátních a jiných událostí, jimž přikládá zásadní společenský význam. Tento seznam vypracuje jasným a průhledným způsobem v přiměřené a účelné lhůtě. Přitom členský stát rovněž určí, zda tyto události mají být v celku nebo částečně přenášeny v přímém přenosu nebo, je-li to nezbytné nebo vhodné z objektivních důvodů veřejného zájmu, zda mají být v celku nebo částečně přenášeny ze záznamu.
2. Členské státy neprodleně oznámí Komisi všechna opatření, která podle odstavce l přijaly nebo zamýšlejí přijmout. Ve lhůtě tří měsíců po oznámení Komise ověří, zda jsou opatření slučitelná s právem Společenství, a sdělí je ostatním členským státům. Vyžádá si stanovisko výboru zřízeného podle článku 23a. Přijatá opatření neprodleně zveřejní v Úředním věstníku Evropských společenství a nejméně jednou ročně zveřejní souhrnný seznam opatření přijatých členskými státy.
3. Členské státy zajistí vhodnými prostředky v rámci svých vnitrostátních předpisů, aby subjekty televizního vysílání, které spadají do jejich pravomoci, vykonávaly výhradní práva, která nabudou po vyhlášení této směrnice, tak aby významná část veřejnosti v jiném členském státě nebyla zbavena možnosti sledovat v celku nebo částečně v přímém přenosu nebo, je-li to nezbytné nebo vhodné z objektivních důvodů veřejného zájmu, v celku nebo částečně ze záznamu ve volně dostupném televizním vysílání v souladu s ustanoveními přijatými tímto jiným členským státem podle odstavce 1 události, které tento jiný členský stát určil v souladu s předchozími odstavci.“
Skutečnosti předcházející sporu
5 Dopisem ze dne 20. prosince 2005 podala Infront WM AG, společnost založená podle švýcarského práva, která má jako předmět podnikání nabývání, správu a prodej vysílacích práv na sportovní události, Komisi Evropských společenství stížnost, jejímž předmětem byla opatření přijatá Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na základě článku 3a směrnice 89/552 (dále jen „stížnost“).
6 Dopisem ze dne 18. prosince 2006 se žalobce, E. W. Batchelor, obrátil na Komisi jakožto právní zástupce společnosti Infront WM a předložil vyjádření k dopisu, který Komise zaslala společnosti Infront WM dne 26. září 2006 v rámci přezkumu stížnosti. Kromě toho byla Komise dopisem ze dne 18. prosince 2006 nepřímo vyzvána, aby předložila veškeré dokumenty vztahující se ke korespondenci s orgány Spojeného království ode dne podání stížnosti, jakož i všechny statistiky a údaje obsažené v dokumentech zaslaných v tomto rámci Spojeným královstvím.
7 Dopisem ze dne 16. ledna 2007 ředitel generálního ředitelství (GŘ) „Informační společnost a média“ odpověděl, že chápe žádost o přístup k dokumentům formulovanou v dopise ze dne 18. prosince 2006 tak, že je požadováno zpřístupnění dopisu Komise ze dne 2. srpna 2006 a dvou dopisů orgánů Spojeného království ze dne 5. září a 15. listopadu 2006. Na tyto dokumenty se však podle pisatele dopisu ze dne 16. ledna 2007 vztahuje výjimka podle čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001 týkající se ochrany cílů inspekce a vyšetřování, jelikož přezkum stížnosti prováděný Komisí může vést k řízení o nesplnění povinnosti.
8 Dne 16. října 2007 přijala Komise rozhodnutí 2007/730/ES o slučitelnosti opatření přijatých Spojeným královstvím podle čl. 3a odst. 1 směrnice [89/552] s právními předpisy Společenství (Úř. věst. L 295, s. 12). V článku 1 rozhodnutí 2007/730 Komise prohlásila, že opatření přijatá Spojeným královstvím podle čl. 3a odst. 1 směrnice 89/552 jsou slučitelná s právními předpisy Společenství.
9 Dopisem ze dne 7. února 2008 informoval ředitel GŘ „Informační společnost a média“ žalobce o přijetí rozhodnutí 2007/730, jakož i o názoru, který zastává jeho ředitelství, podle něhož vzhledem k tomuto rozhodnutí a k důvodům obsaženým v dopise Komise ze dne 27. září 2006 stížnost nedokládá porušení právních předpisů Společenství ze strany Spojeného království.
10 Dopisem ze dne 21. prosince 2007 vyzval žalobce Komisi, aby přezkoumala své stanovisko vyjádřené v dopise ze dne 16. ledna 2007 (viz bod 7 výše) a zohlednila ukončení šetření týkajícího se slučitelnosti opatření přijatých Spojeným království s právními předpisy Společenství. Kromě toho žalobce požadoval, aby Komise označila a jemu zpřístupnila zejména všechny dokumenty předložené Spojeným královstvím po 16. lednu 2007, jakož i všechny nedůvěrné informace obsažené v korespondenci týkající se obsahu seznamu událostí vypracovaného Spojeným královstvím na základě článku 3a směrnice 89/552.
11 Dopisem ze dne 7. února 2008 informoval ředitel GŘ „Informační společnost a média“ žalobce, že dokumenty, o jejichž zpřístupnění žádá, mu nemohou být zpřístupněny z toho důvodu, že se na ně vztahuje výjimka uvedená v čl. 4 odst. 2 druhé odrážce nařízení č. 1049/2001 týkající se ochrany soudního řízení a právního poradenství, jelikož věc Komise v. Infront WM (C‑125/06 P), v níž proti sobě stojí Komise a společnost Infront WM, jejímž předmětem jsou opatření přijatá Spojeným královstvím, Soudní dvůr dosud projednává.
12 Dopisem ze dne 21. února 2008 podal žalobce potvrzující žádost ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 ke generálnímu tajemníkovi Komise. Dopisem ze dne 14. března 2008 informovala Komise v souladu s čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 žalobce, že lhůta uvedená v odstavci 1 téhož ustanovení se prodlužuje o 15 pracovních dnů.
13 Dopisem ze dne 16. května 2008 (dále jen „explicitní rozhodnutí“) generální tajemník Komise rozhodl o potvrzující žádosti žalobce. Generální tajemník nejprve uvedl, že žalobce žádal o zpřístupnění třech dokumentů, tedy dopisu generálního ředitele GŘ „Informační společnost a média“ stálému zástupce Spojeného království s datem 2. srpna 2006, dopisu orgánů tohoto členského státu Komisi s datem 5. září 2006 a dopisu stálého zástupce Spojeného království Komisi s datem 19. února 2007 obsahujícího pět příloh.
14 Co se týče dopisů ze dne 5. září 2006 a 19. února 2007, Komise uvedla, že konzultovala orgány Spojeného království, které využily čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, aby zabránily jejich zpřístupnění na základě výjimky stanovené v čl. 4 odst. 3 druhém pododstavci téhož nařízení. Orgány tohoto členského státu konkrétně tvrdily, že tyto dokumenty obsahují stanoviska Spojeného království k otázkám vzneseným ve stížnosti, která byla vyjádřena důvěrně. Jejich zpřístupnění by podle nich vážně ohrozilo proces dialogu mezi Komisí a členskými státy v rámci přezkumu opodstatněnosti stížnosti, což by následně ovlivnilo rozhodovací proces Komise. Mimoto přílohy dopisu ze dne 19. února 2007 obsahují důvěrné informace, které se týkají obchodních zájmů subjektů televizního vysílání, jakož i ostatních držitelů televizních vysílacích práv na různé sportovní disciplíny. Na tyto přílohy se tudíž podle uvedených orgánů vztahuje výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001.
15 Komise v explicitním rozhodnutí uvedla, že vzhledem k odůvodněnému odmítnutí Spojeného království dát souhlas ke zpřístupnění dotčených dopisů, musí Komise přístup požadovaný žalobcem odepřít, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise (C‑64/05 P, Sb. rozh. s. I‑11389).
16 Co se týče dopisu ze dne 2. srpna 2006, Komise uvedla, že jeho zpřístupnění by vážně ohrozilo ochranu cílů vyšetřování, na které se vztahuje výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001, jelikož toto zpřístupnění by mohlo mít za následek odmítnutí spolupráce ze strany členských států při posuzování slučitelnosti opatření oznámených v rámci článku 3a směrnice 89/552. Důvěrnost tohoto dokumentu musí být podle Komise zachována do doby, než Tribunál rozhodne o žalobách podaných Fédération internationale de football association (mezinárodní fotbalová federace; FIFA) (věc T‑68/08) a Union des associations européennes de football (evropská fotbalová federace; UEFA) (věc T‑55/08) proti rozhodnutí 2007/730.
17 Komise rovněž odepřela částečný přístup k dopisu ze dne 2. srpna 2006 z důvodu, že se na celý tento dokument vztahuje výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001. Komise měla konečně za to, že nic nenasvědčovalo tomu, že by existoval převažující veřejný zájem, který by odůvodňoval zpřístupnění dokumentů, ke kterým žalobce požadoval přístup.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
18 Žalobce podal tuto žalobu návrhem došlým kanceláři Soudu dne 18. června 2008.
19 Podáním došlým kanceláři Soudu dne 30. září 2008 podalo Spojené království návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání Komise. Podáním došlým kanceláři Soudu dne 2. října 2008 podalo Dánské království návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání žalobce. Usnesením ze dne 2. prosince 2008 předseda sedmého senátu Soudu tato vedlejší účastenství povolil. Spojené království předložilo svůj spis vedlejšího účastníka řízení a ostatní účastnící řízení předložili ve stanovených lhůtách svá vyjádření k tomuto spisu.
20 Usnesením ze dne 4. srpna 2010 předseda sedmého senátu Tribunálu na základě čl. 65 písm. b), čl. 66 odst. 1 a čl. 67 odst. 3 třetího pododstavce jednacího řádu Tribunálu nařídil, aby Komise předložila kopie všech dokumentů, ke kterým odepřela přístup.
21 Poté, co se změnilo složení senátů Tribunálu, byl soudce zpravodaj přidělen k druhému senátu, kterému byla v důsledku toho projednávaná věc přidělena.
22 Komise tomuto opatření k provedení důkazů vyhověla dopisem ze dne 6. září 2010.
23 Na základě zprávy soudce zpravodaje se Tribunál rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření položil Komisi písemnou otázku, na kterou Komise odpověděla dopisem ze dne 29. října 2010.
24 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání dne 24. listopadu 2010.
25 Žalobce navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil implicitní zamítavé rozhodnutí přijaté dne 9. dubna 2008, jakož i explicitní rozhodnutí;
– uložil Komisi a Spojenému království náhradu nákladů řízení.
26 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– odmítl žalobu proti implicitnímu zamítavému rozhodnutí jako nepřípustnou;
– zamítl žalobní důvody vznesené proti explicitnímu rozhodnutí jako neopodstatněné;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
27 Spojené království navrhuje, aby Tribunál:
– odmítl žalobu proti implicitnímu zamítavému rozhodnutí jako nepřípustnou;
– zamítl žalobu proti explicitnímu rozhodnutí jako neopodstatněnou.
Právní otázky
28 Žalobce se dovolává dvou žalobních důvodů vycházejících z porušení povinnosti uvést odůvodnění a porušení článku 255 ES ve spojení s články 1, 2 a 4 nařízení č. 1049/2001.
1. K přípustnosti žaloby proti implicitnímu rozhodnutí
Argumenty účastníků řízení
29 Komise podporovaná Spojeným království tvrdí, že žalobce nemá právní zájem na podání žaloby proti implicitnímu rozhodnutí, k jehož přijetí mělo údajně dojít dne 9. dubna 2008 podle čl. 8 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 (dále je „implicitní rozhodnutí“). Vzhledem k tomu, že explicitní rozhodnutí bylo přijato před datem podání žaloby, případné zrušení implicitního rozhodnutí by podle názoru Komise žalobci nepřineslo užitek, který by se lišil od užitku, který by přineslo případné zrušení explicitního rozhodnutí.
30 Žalobce tvrdí, že postoj Komise by vedl k absurdní situaci, v níž by přijetí explicitního rozhodnutí mimo lhůtu stanovenou v čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1049/2001 neumožňovalo soudní přezkum implicitního zamítavého rozhodnutí, které je přitom ze své podstaty aktem bez odůvodnění.
Závěry Tribunálu
31 Z judikatury vyplývá, že v případě přijetí explicitního zamítavého rozhodnutí po lhůtě stanovené v čl. 8 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 nemá již žalobce právní zájem na podání žaloby proti implicitnímu rozhodnutí, k jehož přijetí údajně došlo z důvodu překročení uvedené lhůty (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 19. ledna 2010, Co-Frutta v. Komise, T‑355/04 a T‑446/04, Sb. rozh. s. II‑1, bod 45, a usnesení Tribunálu ze dne 17. června 2010, Jurašinović v. Rada, T‑359/09, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 40). Právní důsledky přístupu k dotyčným dokumentům z důvodu uplynutí této lhůty totiž v okamžiku přijetí explicitního rozhodnutí zanikají.
32 Právní zájem, kterého se žalobce dovolával na jednání a který podle něj spočívá v možnosti podat později žalobu na náhradu škody na základě překročení dotčené lhůty, nezpochybňuje závěr uvedený v bodě 31 výše. Předchozí zrušení implicitního rozhodnutí není podmínkou pro podaní takové žaloby.
33 Z toho vyplývá, že žalobu v rozsahu, v němž směřuje proti implicitnímu rozhodnutí, je třeba odmítnout jako neopodstatněnu.
2. K žalobě proti explicitnímu rozhodnutí
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu k porušení povinnosti uvést odůvodnění
Argumenty účastníků řízení
34 Co se týče explicitního rozhodnutí, žalobce především tvrdí, že nebyl schopen zjistit, zda kromě dokumentů označených Komisí neexistují i jiné dokumenty, kterých se týká jeho žádost. Žalobce dále zdůrazňuje, že odůvodněné odmítnutí dát souhlas ke zpřístupnění dokumentu ze strany členského státu na základě čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 neosvobozuje Komisi od její povinnosti přezkoumat platnost důvodů tvrzených tímto členským státem a uvést v této souvislosti vlastní odůvodnění v souladu s článkem 253 ES a čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1049/2001. Tento přístup je podle žalobce potvrzen řadou bodů rozsudku Švédsko v. Komise, bod 15 výše, stanoviska generálního advokáta Poiarese Madura k tomuto rozsudku (Sb. rozh. s. I‑11394), jakož i návrhu Komise týkajícího se změn nařízení č. 1049/2001, které odkazují na výklad čl. 4 odst. 5 téhož nařízení, ve znění platném v té době.
35 Kromě toho nutit Komisi, aby jednala v souladu se záporným odůvodněným stanoviskem konzultovaného členského státu je podle žalobce v rozporu se zněním tohoto ustanovení, které klade důraz na „žádost“ dotčeného členského státu, a rovná se znovuzavedení pravidla tvůrce dokumentu, které bylo zrušeno nařízením č. 1049/2001.
36 Žalobce má za to, že nesoudržnost teze, kterou zastává Komise, vyplývá i z toho, že ji v projednávané věci vedla k odepření přístupu dokonce i k veřejným dokumentům, jako je seznam zápasů Mistrovství světa ve fotbale v roce 2006 a seznamy zápasů Mistrovství světa ve fotbale v letech 1994, 1998 a 2002, které nebyly vysílány v přímém přenosu ve volně dostupném televizním vysílání, jakož i ze skutečnosti, že Komise odepřela přístup k dokumentu, s jehož zpřístupněním orgány Spojeného království souhlasily.
37 Kromě servilního souhlasu s posouzením Spojeného království přitom podle žalobce explicitní rozhodnutí neobsahuje úvahy, na základě kterých Komise dospěla k závěru o platnosti důvodů, kterých se tento členský stát dovolává, nebo o nedostatku převažujícího veřejného zájmu odůvodňujícího zpřístupnění dotčených dokumentů. Okolnost zmíněná v bodě 36 výše rovněž prokazuje, že Komise nepřezkoumala platnost důvodů dovolávaných Spojeným královstvím. Explicitní rozhodnutí mimoto neobsahuje důvody pro zamítnutí, kterých se v tomto ohledu dovolává Spojené království v rámci svého spisu vedlejšího účastníka.
38 Konečně podle názoru žalobce explicitní rozhodnutí neobsahuje posouzení Komise ohledně možnosti zajistit částečný přístup k požadovaným dokumentům.
39 Žalobce má tudíž za to, že Komise tím, že se výhradně opírala o odůvodněné odmítnutí orgánů Spojeného království týkající se žádosti o přístup k dokumentům, kterou formulovalo, a že nepřezkoumala možnost zajistit částečný přístup k dokumentům uvedeným v této žádosti, nesplnila svou povinnost uvést odůvodnění.
40 Co se týče dopisu Komise ze dne 2. srpna 2006, žalobce se domnívá, že tvrzení, podle kterého by zpřístupnění překazilo spolupráci s členským státem a zabránilo z jeho strany v předložení informací nezbytných pro účely posouzení slučitelnosti vnitrostátních opatření s právními předpisy Společenství, které provádí Komise, je čistě hypotetické a nepodložené důkazy, takže nepředstavuje dostatečné odůvodnění.
41 Komise a Spojené království popírají opodstatněnost těchto argumentů.
Závěry Tribunálu
42 Podle ustálené judikatury musí být odůvodnění vyžadované článkem 253 ES přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho text, ale také s ohledem na jeho celkovou souvislost, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (rozsudek Soudního dvora ze dne 30. března 2000, VBA v. Florimex a další, C‑265/97 P, Recueil, s. I‑2061, bod 93).
43 Především, pokud jde o tvrzení žalobce, podle kterého nebyl schopen zjistit, zda existují i jiné dokumenty, kterých se týká jeho žádost a které nebyly Komisí označeny, je třeba konstatovat, že Komise v explicitním rozhodnutí jasně uvedla, kterých dokumentů se žádost žalobce týká. Explicitní rozhodnutí je tudíž právně dostačujícím způsobem odůvodněno.
44 Dále je třeba konstatovat, že pokud jde o dokumenty pocházející od orgánů Spojeného království, závisí rozsah povinnosti uvést odůvodnění připadající Komisi na vymezení právních důsledků spojených s odmítnutím dát souhlas ke zpřístupnění dokumentu ze strany členského státu na základě čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001.
45 V tomto ohledu je třeba uvést, že je neslučitelné s cílem zvýšit průhlednost rozhodovacího procesu Evropské unie, aby byl čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 vykládán tak, že přiznává členskému státu právo obecného a bezpodmínečného veta, na jehož základě by členský stát mohl pouze na základě svého volného uvážení a bez odůvodnění svého rozhodnutí bránit zpřístupnění jakéhokoliv dokumentu drženého orgánem Společenství jen z toho důvodu, že zmíněný dokument pochází od tohoto členského státu. Podle takového výkladu by zvlášť významná kategorie dokumentů, které mohou tvořit základ rozhodovacího procesu Společenství a jež jej mohou objasnit, byla vyloučena z ustanovení nařízení č. 1049/2001. Právo veřejnosti na přístup by tudíž nemohlo být v odpovídajícím rozsahu a bez objektivního důvodu uplatňováno, (viz v tomto smyslu rozsudek Švédsko v. Komise, bod 15 výše, body 58 až 60, 62 a 64).
46 Dotyčný členský stát tak musí své případné zamítnutí odůvodnit odkazem na výjimky uvedené v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001. Pokud členský stát tuto povinnost splní, musí orgán žádost o přístup zamítnout, avšak je povinen splnit svou povinnost uvést odůvodnění tím, že ve svém rozhodnutí uvede důvody dovolávané členským státem k učinění závěru, že se použije jedna z výjimek z práva na přístup stanovených ve výše uvedených ustanoveních (viz v tomto smyslu rozsudek Švédsko v. Komise, bod 15 výše, body 87, 89 a 90).
47 Z těchto úvah, jejíchž cílem je hájit cíl nařízení č. 1049/2001 snahou přiznat odstavci 5 jeho článku 4 vlastní normativní obsah, který se liší od normativního obsahu odstavce 4 téhož ustanovení, vyplývá, že poté, co Komise konstatuje, že zamítnutí členského státu obsahuje důvody, na základě kterých se tento členský stát domnívá, že se na dotčené dokumenty vztahuje výjimka z práva na přístup, nemusí se již sama vyjadřovat k opodstatněnosti tohoto odůvodnění.
48 Co se týče dokumentů pocházejících od Spojeného království, Komise v projednávané věci v bodě 2 explicitního rozhodnutí uvedla důvody dovolávané tímto členským státem a zmínila, že tyto důvody jsou formulovány odkazem na výjimky uvedené v čl. 4 odst. 2 první odrážce a v odst. 3 druhém pododstavci nařízení č. 1049/2001. Komise tudíž splnila svou povinnost uvést odůvodnění podle článku 253 ES a čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1049/2001.
49 Konečně, pokud jde o dopis Komise ze dne 2. srpna 2006, je třeba připomenout, že povinnost uvést odůvodnění je podstatnou formální náležitostí, která musí být odlišena od otázky opodstatněnosti odůvodnění, která spadá pod legalitu sporného aktu po meritorní stránce (rozsudek Soudu ze dne 12. prosince 2007, Akzo Nobel a další v. Komise, T‑112/05, Sb. rozh. s. II‑5049, bod 94).
50 Je třeba konstatovat, že argumenty dovolávané v tomto ohledu žalobcem za účelem prokázání chybějícího odůvodnění explicitního rozhodnutí nebo nedostatečnosti takového odůvodnění se ve skutečnosti týkají opodstatněnosti jeho důvodů, jejichž přezkum bude proveden v rámci druhého žalobního důvodu. Je třeba ostatně uvést, že explicitní rozhodnutí obsahuje v bodě 3.1 důvody, na základě kterých se Komise domnívala, že zpřístupnění dotčeného dopisu by ohrozilo cíle vyšetřování, a muselo být proto odepřeno v souladu s čl. 4 odst. 2 třetí odrážkou nařízení č. 1049/2001.
51 V důsledku toho musí být první žalobní důvod zamítnut.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 255 ES ve spojení s články 1, 2 a 4 nařízení č. 1049/2001
K dokumentům pocházejícím od Spojeného království
– Argumenty účastníků řízení
52 Žalobce tvrdí, že podle judikatury se musí všechny výjimky z práva na přístup k dokumentům vykládat restriktivně, jelikož přístup je třeba chránit jakožto zásadu.
53 Co se týče výjimky vycházející z čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001 (viz bod 14 výše), žalobce uvádí, že v projednávané věci se členský stát dovolával ustanovení určeného k ochraně rozhodovacího procesu Komise, a to ve věcech, o kterých bude v budoucnu rozhodovat. V okamžiku přijetí jak implicitního, tak i explicitního rozhodnutí Komise již přijala rozhodnutí 2007/730 a uzavřela spis týkající se stížnosti (viz body 8 a 9 výše). Z důvodu povahy této výjimky, která je spojená výlučně s rozhodovacím procesem orgánů Společenství, se jí přitom mohou dovolávat pouze tyto orgány. V tomto kontextu je skutečnost, že orgány Spojeného království nezaslaly dokumenty označené v explicitním rozhodnutí s cílem je zveřejnit, irelevantní stejně jako úvaha, podle níž tyto dokumenty byly rovněž přezkoumávány v rámci stížnosti.
54 Podle názoru žalobce se mimoto úvaha, podle níž by zpřístupnění dotčených dokumentů ovlivnilo vůli členských států spolupracovat s Komisí, týká skutečnosti, která není rozumně předvídatelná, ale čistě hypotetická. Členské státy mají kromě toho podle článku 10 ES povinnost spolupracovat s Komisí a nemohou tuto povinnost porušit z důvodu, že Komise zřídila přístup k dokumentu v souladu s nařízením č. 1049/2001. V tomto ohledu se žalobce dovolává stanoviska přijatého Komisí, které se týká přezkumu opatření, na něž se vztahuje článek 3a směrnice 89/552, a podle kterého Komise provede dotčený přezkum pouze tehdy, pokud členský stát předloží dostatečné informace ohledně společenského významu každé události a ohledně postupů dodržovaných za účelem výběru dotčených událostí. Absence spolupráce členského státu v rámci postupu stanoveného v čl. 3a odst. 2 směrnice 89/552 je tudíž nemyslitelná.
55 Žalobce připomíná povinnost členských států podle čl. 3a odst. 1 směrnice 89/552 vypracovat jasným a průhledným způsobem případný seznam událostí, jimž přikládají zásadní společenský význam, takže podle něj není možné, aby zpřístupnění dokumentů, které se k tomuto seznamu vztahují, předložených Komisi, bylo odepřeno ještě i poté, co by přijato rozhodnutí o slučitelnosti seznamu s právními předpisy Společenství z důvodu, že by členský stát odmítl v budoucnu spolupracovat. I když Komise obdržela dokumenty pocházející od orgánů Spojeného království v odpověď na žádost o informace, kterou jim zaslala v souvislosti se stížností, rozhodnutí 2007/730 z těchto informací vycházelo.
56 V tomto kontextu žalobce zdůrazňuje, že sama Komise tvrdí, že informace předložené Spojeným královstvím v rámci přezkumu stížnosti byly relevantní pro účely posouzení slučitelnosti opatření přijatých Spojeným královstvím s právními předpisy Společenství, a že podle dopisu ze dne 7. února 2008 (viz bod 9 výše) vedlo přijetí rozhodnutí 2007/730 k odložení stížnosti. Komise tak v explicitním rozhodnutí stanovila, že se na sporné dokumenty vztahuje potvrzující žádost žalobce, která se týkala dokumentů vztahujících se k přezkumu opatření oznámených Spojeným královstvím podle čl. 3a odst. 2 směrnice 89/522. Z toho vyplývá, že se přezkum slučitelnosti těchto opatření překrýval s přezkumem stížnosti a že argumenty Komise, které byly poprvé předloženy v její žalobní odpovědi a které vycházely z rozdílnosti těchto dvou řízení, musí být odmítnuty. Žalobce v tomto ohledu zdůrazňuje, že podle explicitního rozhodnutí obsahuje dopis ze dne 19. února 2007 stanovisko orgánů Spojeného království k přístupu přijatému Komisí ve vztahu k určitým otázkám týkajícím se článku 3a směrnice 89/552.
57 Kromě toho argument týkající se možnosti znovu zahájit přezkumné řízení ve vztahu k opatřením oznámeným Spojeným královstvím poté, co Tribunál zrušil rozhodnutí 2007/730, nelze podle žalobce přijmout, jelikož odůvodňuje nezpřístupnění všech dokumentů sdělených Komisi v rámci vyšetřování.
58 Komise se tudíž podle názoru žalobce dopustila nesprávného právního posouzení tím, že se dovolávala výjimky v čl. 4 odst. 3 druhém pododstavci nařízení č. 1049/2001, aby odepřela přístup k dokumentům pocházejícím od Spojeného království.
59 Mimoto žalobce tvrdí, že Komise tím, že nepřezkoumala možnost zajistit částečný přístup k požadovaným dokumentům, porušila čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001. V explicitním rozhodnutí není kromě toho uvedeno, že Komise vyzvala Spojené království, aby odůvodnilo svůj postoj k případnému částečnému přístupu, nebo že takové odůvodnění bylo skutečně předloženo.
60 Komise především tvrdí, že v rámci použití čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 se její pravomoc omezuje na ověření, zda se námitky vznesené členským státem opírají o čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001 a zda nejsou zjevně mimo rozsah působnosti výjimek stanovených těmito ustanoveními. Přezkum legality jejího posouzení, který provádí soudy Unie, se tedy podle jejího názoru musí omezit na ověření toho, zda tento přezkum skutečně provedla.
61 Dále, pokud jde o výjimku vycházející z čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001 (viz bod 14 výše) Komise tvrdí, že dokumenty byly Spojeným královstvím předloženy v rámci přezkumu stížnosti a obsahují stanoviska orgánů Spojeného království vyjádřená v kontextu předběžných konzultací s Komisí. Komise podporovaná Spojeným královstvím zdůrazňuje, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, je členský stát, který se účastní rozhodovacího procesu vedoucího k přijetí aktu orgánu, oprávněn dovolávat se výjimky v čl. 4 odst. 3 druhém pododstavci nařízení č. 1049/2001, jejímž cílem je chránit „prostor k úvahám“, který je tomuto procesu vlastní. Riziko ohrožení tohoto procesu, které v sobě zahrnuje ověření podobné povahy jak v rámci článku 3a směrnice 89/522, tak i v rámci řízení o nesplnění povinnosti, je v projednávané věci rozumně předvídatelné, i přes ukončení dotčeného vyšetřování, jelikož je před Tribunálem v rámci věcí T‑55/08, UEFA v. Komise, a T‑68/08, FIFA v. Komise zpochybňována legalita rozhodnutí 2007/730. Tyto dokumenty, které Komise použila jak pro účely svého přezkumu podle článku 3a směrnice 89/552, tak i s ohledem na stížnost, by totiž podle ní hrály významnou roli v rámci znovuzahájení přezkumného řízení týkajícího se slučitelnosti opatření přijatých Spojeným královstvím s právními předpisy Společenství v případě zrušení samotného rozhodnutí 2007/730. Orgány Spojeného království by přitom měly znovu dokázat spolupracovat s Komisí s plnou důvěrou, dokud nebude věc definitivně uzavřena, poněvadž jinak by byl vážně ohrožen její rozhodovací proces. Za těchto podmínek nejsou podle ní úvahy Spojeného království vysloveně neadekvátní.
62 Komise dodává, že povinnost spolupráce stanovená článkem 10 ES nebrání tomu, aby členské státy měly právo vyžadovat, aby určité dokumenty zůstaly důvěrné. Povinnost spolupráce, která připadá členským státům v rámci čl. 3a odst. 2 směrnice 89/552, je kromě toho v projednávané věci irelevantní, jelikož dotčené dokumenty byly předloženy v rámci přezkumu stížnosti a nebyly součástí oznámení, které Spojené království provedlo v rámci tohoto ustanovení.
63 Spojené království zdůrazňuje, že i když určité informace obsažené v přílohách iv) až vi) dopisu ze dne 19. února 2007 nejsou důvěrné, struktura jejich prezentace odhaluje určité informace, které nelze zpřístupnit, aniž to naruší vzájemnou důvěru, která musí existovat v rámci komunikace mezi Komisí a členským státem za okolností projednávané věci.
– Závěry Tribunálu
64 Úvodem je třeba zdůraznit, že po vysvětleních předložených Komisí v její žalobní odpovědi, jakož i v jejím dopise ze dne 29. října 2010, podle kterých již Komise nebrání zpřístupnění prvních dvou příloh dopisu stálého zástupce Spojeného království, s výhradou určitých údajů, ve vztahu ke kterým se dovolávala výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001 (viz bod 14 výše), žalobce na jednání prohlásil, že již nezpochybňuje posouzení obsažené v explicitním rozhodnutí, pokud jde o dotyčné údaje.
65 Pokud jde o dokumenty pocházející od Spojeného království, žalobce tak v podstatě předkládá žalobní důvod vycházející z porušení čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001.
66 V tomto hledu je třeba bez dalšího odmítnout postoj zastávaný Komisí a Spojeným královstvím ohledně rozsahu soudního přezkumu v případě použití čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 (viz bod 60 výše).
67 Pokud se členský stát dovolává čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 a argumentuje důvody pro odepření přístupu vyjmenované v odstavcích 1 až 3 téhož článku, je v pravomoci soudu Unie přezkoumat, na žádost zúčastněné osoby, vůči níž dožádaný orgán uplatnil odepření přístupu, zda toto odepření mohlo být právoplatně založeno na zmíněných výjimkách, a to i přesto, že toto odepření nevyplývá z posouzení těchto výjimek samotným orgánem, ale dotyčným členským státem. Ostatně je třeba uvést, že ve vztahu k zúčastněné osobě nemá zásah členského státu vliv na to, že rozhodnutí, jež jí později zašle orgán jako odpověď na žádost o přístup, kterou předložila ohledně dokumentu, jež má orgán v držení, má charakter rozhodnutí Společenství (viz v tomto smyslu rozsudek Švédsko v. Komise, bod 15 výše, bod 94).
68 Kromě toho s ohledem na cíle sledované nařízením č. 1049/2001 musí být výjimky z práva na přístup veřejnosti k dokumentům orgánů vyjmenované v jeho článku 4 vykládány a používány restriktivně (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 1. července 2008, Švédsko a Turco v. Rada, C‑39/05 P a C‑52/05 P, Sb. rozh. s. I‑4723, bod 36).
69 Co se týče výkladu čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001, je třeba uvést, že toto ustanovení má za cíl chránit určité typy dokumentů vypracovaných v rámci určitého řízení, jejichž zpřístupnění by i poté, kdy toto řízení skončilo, ohrozilo rozhodovací proces dotyčného orgánu.
70 Tyto dokumenty musí obsahovat „stanoviska pro vnitřní použití v rámci porad a předběžných konzultací uvnitř daného orgánu“.
71 Podle bodu 2 explicitního rozhodnutí odpovídají dokumenty pocházející od Spojeného království této definici, jelikož obsahují „stanoviska“ orgánů tohoto členského státu „pro vnitřní použití“ Komise „v rámci předběžných konzultací mezi Komisí a uvedenými orgány“.
72 Kromě toho Komise v odpověď na otázku položenou Tribunálem na jednání uvedla, že podle jejího názoru se čl. 4 odst. 3 druhý pododstavec nařízení č. 1049/2001 rovněž vztahuje na dokumenty pocházející od subjektů stojících mimo dotyčný orgán, jelikož i když tyto dokumenty mají za cíl poskytovat informace, vyjadřují, někdy i implicitně, stanovisko jejich autora ke správnosti nebo relevantnosti dotčených informací.
73 Pojmy uvedené v čl. 4 odst. 3 druhém pododstavci nařízení č. 1049/2001 však nelze vykládat až takto široce. Zaprvé předpokládat, že dokument je pro vnitřní použití orgánu, pouze na základě skutečnosti, že orgán je jeho příjemcem, by tuto podmínku zbavilo jejího smyslu, jelikož uvedenou podmínku splňuje každý dokument obdržený orgánem. Zadruhé výklad, který podporuje postoj vyjádřený v explicitním rozhodnutí, je v rozporu s tím, že porady nebo předběžné konzultace musí podle téhož ustanovení probíhat „uvnitř orgánu“. V explicitním rozhodnutí se přitom hovoří o konzultaci mezi Komisí a orgány Spojeného království, která tudíž neproběhla „uvnitř orgánu“.
74 Tyto závěry, které zdaleka nevyplývají jen ze samotného gramatického výkladu, jsou v souladu se zásadou uvedenou v bodě 68 výše, které odporuje postoj zastávaný v explicitním rozhodnutí a rozvinutý Komisí na jednání. Kromě toho tyto závěry chrání užitečný účinek prvního pododstavce odstavce 3 článku 4 nařízení č. 1049/2001, a tudíž logiku existence dvou různých pododstavců v tomto ustanovení, přičemž první pododstavec se týká období do skončení rozhodovacího procesu a druhý pododstavec se vztahuje i na období po skončení uvedeného procesu.
75 Předpokládat, že se čl. 4 odst. 3 druhý pododstavec nařízení č. 1049/2001 vztahuje na každý dokument zaslaný orgánu externím odesílatelem, který obsahuje „stanovisko“ v širším smyslu uvedeného pojmu a který může být odpovědí, přičemž to celé tvoří „konzultaci“ ve smyslu tohoto ustanovení, by totiž mělo za následek, že by se tento druhý pododstavec vztahoval na „dokumenty“ ve stejně širokém rozsahu jako první pododstavec téhož ustanovení. Dále vzhledem k tomu, že tyto kategorie dokumentů by mohly být chráněny za totožných podmínek, tedy že jejich zpřístupnění by vážně ohrozilo rozhodovací proces, stal by se první pododstavec nadbytečným, jelikož se druhý pododstavec vztahuje jak na období před skončením uvedeného procesu, tak i na období po jeho skončení.
76 Dokumenty zaslané orgánu externí osobou nebo subjektem za účelem výměny názorů s dotčeným orgánem tedy nespadají do rozsahu působnosti čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001. Z toho vyplývá, že se Spojené království nemohlo právoplatně opírat o toto ustanovení, když žádalo, aby Komise odepřela přístup k dotčeným dopisům. Je třeba dodat, že okolnost, že Soudní dvůr v rozsudku Švédsko v. Komise, bod 15 výše, připustil, že se členský stát může dovolávat výjimek uvedených v čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001, tento závěr nijak nezpochybňuje. Odkaz učiněný Soudním dvorem v tomto rozsudku na odstavec 3 tohoto ustanovení lze vysvětlit existencí prvního pododstavce tohoto ustanovení, který se rovněž vztahuje na dokumenty obdržené orgánem.
77 Je třeba v každém případě konstatovat, že podmínka vážného ohrožení rozhodovacího procesu orgánu není v projednávané věci splněna.
78 V tomto ohledu je třeba připomenout, že přezkum vyžadovaný k vyřízení žádosti o přístup k dokumentům musí být konkrétní. Pouhá okolnost, že se dokument dotýká zájmu chráněného určitou výjimkou, nemůže stačit k odůvodnění uplatnění této výjimky. Takové uplatnění může být v zásadě odůvodněné pouze za předpokladu, že orgán nejprve posoudil, zda by přístup k dokumentu konkrétně a skutečně porušil chráněný zájem. Kromě toho nebezpečí porušení chráněného zájmu musí být rozumně předvídatelné, a nikoli čistě hypotetické, aby bylo možné se ho dovolávat (viz rozsudek Soudu ze dne 11. března 2009, Borax Europe v. Komise, T‑166/05, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 88, a citovaná judikatura).
79 Je třeba rovněž připomenout, že dotčené dokumenty byly předloženy Spojeným královstvím v odpověď na dopis Komise ze dne 2. srpna 2006, který byl zaslán orgánům tohoto členského státu po podání stížnosti. Jak vyplývá z bodu 2 čtvrtého pododstavce explicitního rozhodnutí, má Spojené království za to, že zpřístupnění těchto dopisů by ohrozilo jeho loajální spolupráci s Komisí v rámci přezkumu stížnosti pro porušení právních předpisů Společenství, jelikož by to bránilo otevřeně odpovědět na žádosti Komise. Tato okolnost by ohrozila rozhodovací proces Komise týkající se porušení právních předpisů Společenství.
80 S tímto posouzením nelze souhlasit. Uznat případné prohlášení členského státu, kterým dává najevo svou neochotu spolupracovat s orgánem v případě, že tento orgán zajistí přístup k dokumentu, jako základ vážného ohrožení rozhodovacího procesu ve smyslu čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001, by znamenalo dát členským státům diskreční právo v dané oblasti nebo přinejmenším podřídit politiku přístupu k dokumentům zavedenou tímto nařízením vnitrostátním politikám, které s ní souvisejí. To by přitom nebylo slučitelné ani se systémem přístupu k dokumentům stanoveným nařízením č. 1049/2001 (viz v tomto smyslu rozsudek Švédsko v. Komise, bod 15 výše, body 58 a 65), ani s povinností loajální spolupráce s Komisí připadající členským státům podle článku 10 ES.
81 Z toho vyplývá, že čl. 4 odst. 3 druhý pododstavec a odst. 5 nařízení č. 1049/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že se členský stát nemůže dovolávat své vlastní neochoty spolupracovat s Komisí v případě, že je zpřístupněn dokument podle nařízení č. 1049/2001, aby právoplatně odůvodnil vážné ohrožení rozhodovacího procesu dotyčného orgánu.
82 Explicitní rozhodnutí musí být tudíž zrušeno v rozsahu, ve kterém odepírá přístup k dopisům ze dne 5. září 2006 a ze dne 19. února 2007, kromě jeho části, která se týká údajů obsažených v prvních dvou přílohách dopisu ze dne 19. února 2007, s ohledem na které byla dovolávána výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001.
K dokumentu Komise
– Argumenty účastníků řízení
83 Žalobce připomíná, že okolnost, že se dokument týká inspekce nebo vyšetřování, nemůže být sama o sobě dostačující k tomu, aby odůvodnila použití výjimky uvedené v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001. Komise tedy měla v rámci odůvodnění svého rozhodnutí prokázat, že zpřístupnění dotyčného dokumentu by konkrétním a rozumně předvídatelným způsobem ohrozilo ochranu cílů inspekce nebo vyšetřování.
84 Kromě toho účelem ustanovení, ve kterém je upravena výjimka, jíž se Komise dovolává, není chránit vyšetřování jako taková, ale chránit cíl těchto vyšetřování, takže předmět této ochrany nemůže být po skončení dotčeného vyšetřování již ohrožen.
85 V projednávané věci přitom Komise podle názoru žalobce nevysvětlila, jak by zpřístupnění jejího dopisu ze dne 2. srpna 2006 mohlo orgány Spojeného království vést k tomu, aby neposkytly informace v rámci řízení, ve kterém mají členské státy povinnost spolupracovat a které bylo již v projednávané věci skončeno. Za těchto podmínek nelze možnost, že Tribunál zruší rozhodnutí 2007/730, považovat než za okolnost pouze hypotetickou, budoucí a pravděpodobně vzdálenou.
86 Komise se kromě toho podle žalobce v explicitním rozhodnutí zmiňuje o informacích poskytnutých členským státem, třebaže sporný dopis pochází od ní. Konečně Komise pominula existenci převažujícího veřejného zájmu, který odůvodňuje zpřístupnění dotčeného dokumentu a který odpovídá potřebě zvýšené transparentnosti a zapojení občanů do rozhodovacího procesu. Z toho podle žalobce vyplývá, že se Komise tím, že se dovolávala ve vztahu k dopisu ze dne 2. srpna 2006 výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 třetím pododstavci nařízení č. 1049/2001, dopustila pochybení, takže explicitní rozhodnutí musí být zrušeno.
87 Komise zdůrazňuje, že je třeba rozlišovat mezi dokumenty, které jsou součástí oznámení Spojeného království v rámci čl. 3a odst. 2 směrnice 89/522, a dokumenty, které jí byly předloženy v rámci vyšetřování zahájeného po podání stížnosti, které je řízením odlišným od řízení, v jehož rámci probíhá oznámení. Komise rovněž zdůrazňuje, že vyšetřování, v souvislosti s nímž je uplatňována výjimka uvedená v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001, je vyšetřováním, na které se vztahuje čl. 3a odst. 2 směrnice 89/552. Kromě toho provedla individuální přezkum dokumentu ve světle dovolávané výjimky a došla pomocí dostatečného a správného odůvodnění k závěru o existenci rozumně předvídatelného rizika ohrožení cíle dotyčného vyšetřování. V tomto ohledu, jak bylo uvedeno v explicitním rozhodnutí, by zrušení samotného rozhodnutí 2007/730 v rámci věcí T‑55/08, UEFA v. Komise, a T‑66/08, FIFA v. Komise, projednávaných před Tribunálem, znamenalo znovuzahájení řízení a opětovné posouzení informací shromážděných před jeho přijetím, včetně informací obsažených v dokumentech, ke kterým byl odepřen přístup.
88 Komise dále vysvětluje, že pokud jde o dopis ze dne 2. srpna 2006, neopírala se o výjimky uvedené v čl. 4 odst. 2 druhé odrážce ani v odst. 3 druhém pododstavci nařízení č. 1049/2001.
89 Konečně Komise odmítá jak tvrzení žalobce, že se nezabývala možností zajistit částečný přístup z důvodu, že posoudila použití výjimky s ohledem na dotyčný individuální dokument, tak i argument, podle něhož neuznala, že existuje převažující veřejný zájem odůvodňující zpřístupnění dopisu ze dne 2. srpna 2006.
– Závěry Tribunálu
90 Co se týče obsahu dopisu ze dne 2. srpna 2006, žalobce poukazuje na nelogičnost týkající se tvrzení obsaženého v explicitním rozhodnutí, podle něhož dotčený dopis obsahuje informace poskytnuté Spojeným královstvím, zatímco jde o první dopis zaslaný Komisí po podání stížnosti. Jak vyplývá z bodu 3.1 explicitního rozhodnutí, Komise odůvodnila nezpřístupnění tohoto dokumentu poukazem na riziko, že členské státy již nebudou chtít spolupracovat v rámci řízení podle článku 3a směrnice 89/552, pokud budou vědět, že informace, které poskytnou, mohou být později sděleny třetím osobám. Ze znění dotčeného dopisu, předloženého Komisí v rámci opatření k provedení důkazů (viz body 20 a 21 výše), přitom vyplývá, že tento dopis neobsahuje informace pocházející od orgánů Spojeného království. Dotčený dopis je syntézou stížnosti a jeho předmětem je žádost o stanovisko orgánů tohoto členského státu k tvrzením společnosti Infront WM. Jediný odkaz na informace předložené orgány Spojeného království se týká počtů diváků, které však byly ve stížnosti kritizovány a které již měl žalobce jakožto právní zástupce společnosti Infront WM k dispozici (viz body 5 a 6 výše). Z toho vyplývá, že důvod uvedený Komisí v explicitním rozhodnutí za účelem odůvodnění nezpřístupnění dotčeného dokumentu neodpovídá obsahu tohoto dopisu.
91 I když se od této okolnosti odhlédne, je třeba v každém případě uvést, že okolnosti dovolávané Komisí v explicitním rozhodnutí nepostačují ke splnění podmínek stanovených v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001.
92 V tomto ohledu je třeba uvést, jak zdůrazňuje Komise (viz bod 87 výše), že vyšetřování, s ohledem na které je dovolávána dotčená výjimka, spočívá v řízení o posouzení slučitelnosti opatření přijatých Spojeným královstvím s právními předpisy Společenství v rámci článku 3a směrnice 89/552.
93 Úkolem Komise v tomto řízení je přitom ověřit, zda v projednávané věci může být spuštěn mechanismus stanovený odstavcem 3 tohoto ustanovení, který přináší povinnosti ostatním členským státům a představuje překážku volného pohybu služeb. Kromě toho, pokud po podání stížnosti Komise požádala orgány tohoto členského státu o vysvětlení a poskytnutí dodatečných informací, bylo to jednoznačně proto, že byly nezbytné pro účely jejího posouzení.
94 Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že pokud členský stát nechce Komisi poskytnout dokumenty nezbytné pro účely tohoto posouzení z důvodu, že nesouhlasí s jejich případným zpřístupněním Komisí třetím osobám podle nařízení č. 1049/2001, je jediným důsledkem to, že orgán neprovede v rámci článku 3a směrnice 89/552 posouzení slučitelnosti opatření s právními předpisy Společenství a že se plně použije primární právo. V tomto ohledu je třeba dodat, že Komise v rámci článku 3a směrnice 89/552 nerealizuje politiku Unie v oblasti přístupu veřejnosti k událostem zásadního společenského významu, ale omezuje se pouze na to, že nabízí nástroj proti obcházení případných vnitrostátních opatření, které s ní souvisí, pokud jsou v souladu s právními předpisy Společenství. Kromě toho členské státy se mohou svobodně rozhodnout, zda chtějí zavést určitou politiku v oblasti událostí značného společenského významu, jak prokazuje použití pojmu „může“ v čl. 3a odst. 1 směrnice 89/552.
95 Cílem vyšetřování Komise není tudíž zajistit přístup k událostem značného společenského významu ve volně dostupném televizním vysílání, ale zajistit dodržování právních předpisů Společenství v případě, kdy si členský stát přeje využít mechanismu vzájemného uznávání opatření, která přijímá v rámci politiky v této oblasti. Cíl dodržování právních předpisů Společenství není přitom v případě, kdy si členský stát nepřeje spolupracovat v rámci posouzení slučitelnosti opatření, která přijímá nebo se chystá přijmout, s právními předpisy Společenství, ohrožen. V takovém případě totiž tato opatření Komise nepřezkoumává, nevztahuje se na ně vzájemné uznávání a plně se uplatní volný pohyb služeb zaručený primárním právem.
96 Z toho vyplývá, že Komise tím, že se dovolávala čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001, aby žalobci odepřela zpřístupnění dopisu ze dne 2. srpna 2006, se dopustila nesprávného právního posouzení.
97 Explicitní rozhodnutí musí být tudíž zrušeno kromě jeho části, která se týká údajů obsažených v prvních dvou přílohách dopisu ze dne 19. února 2007, s ohledem na které byla dovolávána výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001.
K nákladům řízení
98 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci z převážné části úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení s výjimkou nákladů řízení, které žalobci vznikly z důvodu vedlejšího účastenství Spojeného království. V tomto kontextu je rovněž důvodné uložit Spojenému království náhradu nákladů řízení vynaložených žalobcem z důvodu jeho vedlejšího účastenství.
99 Spojené království a Dánské království ponesou vlastní náklady řízení v souladu s čl. 87 odst. 4 jednacího řádu.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba proti implicitnímu zamítavému rozhodnutí, k jehož přijetí mělo údajně dojít dne 9. dubna 2008, se odmítá jako nepřípustná.
2) Rozhodnutí generálního tajemníka Evropské komise ze dne 16. května 2008 se zrušuje, vyjma jeho části, která se týká údajů obsažených v prvních dvou přílohách dopisu ze dne 19. února 2007, s ohledem na které byla dovolávána výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001.
3) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené E. W. Batchelorem.
4) Spojené království Velké Británie a Severního Irska ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené E. W. Batchelorem z důvodu jeho vedlejšího účastenství.
5) Dánské království ponese vlastní náklady řízení.
Forwood | Dehousse | Schwarcz |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 24. května 2011.
Podpisy.