null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MACIEJE SZPUNARA
přednesené dne 16. června 2022(1)
Věc C‑265/21
AB,
AB-CD
proti
Z EF
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu, Belgie)]
„Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Příslušnost a uznávání a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Nařízení (ES) č. 44/2001 – Článek 5 bod 1 – Příslušnost ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároků ze smlouvy – Pojem ‚smlouva nebo nároky ze smlouvy‘ – Žaloba na určení vlastnického práva založeného na dvou po sobě jdoucích smlouvách – Smlouva, která má být zohledněna za účelem určení místa plnění závazku sloužícího jako základ žaloby – Právo rozhodné pro smluvní závazkové vztahy – Nařízení (ES) č. 593/2008“
I. Úvod
1. Podstatou otázek položených cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu, Belgie) je výklad čl. 5 bodu 1 nařízení (ES) č. 44/2001(2) a čl. 4 nařízení (ES) č. 593/2008(3).
2. První z těchto ustanovení, jehož výklad je podstatou této předběžné otázky, stanovuje pravidla zvláštní příslušnosti ve vztahu ke smlouvě nebo nárokům ze smlouvy, která v určitých situacích umožňují žalobci žalovat žalovaného u soudu jiného členského státu, než je stát místa jeho bydliště, a to na základě výjimky z obecného pravidla stanoveného v čl. 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001.
3. V projednávané věci je třeba určit, zda je toto ustanovení použitelné ve sporu týkajícím se žaloby o uznání vlastnického práva k 20 uměleckým dílům, která je založena na dvou smlouvách, přestože mezi účastníky sporu, kteří jsou potomky smluvních stran první smlouvy, neexistuje přímá smluvní vazba.
4. V této souvislosti je podstatou otázky předkládajícího soudu k Soudnímu dvoru rozsah vývoje jeho judikatury v této oblasti. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce tedy povede Soudní dvůr k tomu, aby znovu posoudil obsah pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001. V projednávaném případě bude nutné poskytnout předkládajícímu soudu informace, které mu umožní posoudit, zda je třeba nedávné rozsudky Soudního dvora(4) považovat za změnu předchozí judikatury týkající se výkladu uvedeného ustanovení.
5. Jak dále podrobně vysvětlím, domnívám se, že čl. 5 bod 1 nařízení č. 44/2001 se má použít právě v takové situaci, jakou je situace, o kterou se jedná ve věci v původním řízení.
II. Právní rámec
A. Nařízení č. 44/2001
6. Článek 2 odst. 1, který se nachází v oddíle 1 kapitole II, nařízení č. 44/2001, nadepsaném „Obecná ustanovení“, stanoví:
„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost, žalovány u soudů tohoto členského státu.“
7. Článek 5 bod 1, který se nachází v oddíle 2 kapitole II tohoto nařízení, nadepsaném „Zvláštní příslušnost“, stanoví:
„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,:
1) a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;
b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:
– v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno,
– v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty;
c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a);“.
B. Nařízení č. 593/2008
8. Článek 4 nařízení č. 593/2008, o právu rozhodném při neexistenci volby práva stranami stanoví:
„1. V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotčeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno takto:
a) smlouva o koupi zboží se řídí právem země, v níž má prodávající obvyklé bydliště;
b) smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště;
[...]
2. Pokud se na smlouvu nevztahuje odstavec 1 nebo pokud by se na prvky smlouvy vztahovalo více než jedno z písmen a) až h) odstavce 1, řídí se smlouva právem země, v níž má strana, která je povinna poskytnout plnění charakteristické pro smlouvu, své obvyklé bydliště.
3. Vyplývá-li ze všech okolností případu, že je smlouva zjevně úžeji spojena s jinou zemí, než je země uvedená v odstavcích 1 nebo 2, použije se právo této jiné země.
4. Není-li možné určit rozhodné právo podle odstavce 1 nebo 2, řídí se smlouva právem země, s níž je nejúžeji spojena.“
III. Skutkový základ sporu v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
9. Manželé X EF a Y EF, rodiče Z EF, žalobce v původním řízení, byli němečtí umělci, kteří vytvořili mimo jiné 20 typologických panelů (dále jen „umělecká díla“), které byly součástí mezinárodní výstavy, jež se uskutečnila v průběhu roku 1977.
10. Paní CD, tchyně pana AB a matka paní AB-CD, žalobců v původním řízení, provozovala uměleckou galerii v Lutychu (Belgie). Koncem roku 1980 nebo začátkem roku 1981 byla umělecká díla předána paní CD, jakož i následně certifikáty pravosti těchto děl.
11. Na základě dohody ze dne 26. ledna 2007 koupili žalobci v původním řízení umělecká díla od paní CD. Paní CD zemřela 24. listopadu 2007 a v témže roce zemřel i pan Y EF.
12. V srpnu 2013 svěřil pan AB umělecká díla aukční síni Christie‘s za účelem jejich prodeje v dražbě. V průběhu roku 2014 kontaktovala tato aukční síň paní X EF, která tvrdila, že je vlastníkem těchto děl. Dražba uměleckých děl byla pozastavena.
13. Žalobci v původním řízení tvrdí, že tato díla byla zakoupena paní CD, zatímco žalovaný v původním řízení namítá, že byla tato díla uložena v galerii paní CD, aby zde byla prezentována veřejnosti za účelem jejich prodeje.
14. Dne 20. června 2014 zahájili žalobci v původním řízení toto řízení, jehož podstatou byl návrh na určení, že jsou jedinými vlastníky uměleckých děl, a aby bylo paní X EF zakázáno se dovolávat vlastnického práva k těmto dílům.
15. Paní X EF byla předvolána před tribunal de première instance francophone de Bruxelles, Belgique (frankofonní soud prvního stupně v Bruselu, Belgie) a primárně uplatnila námitku věcné a místní nepříslušnosti na základě nařízení č. 44/2001 z důvodu skutečnosti, že má bydliště v Německu. Podpůrně navrhla, aby byla žaloba směřující proti ní prohlášena za nepřípustnou nebo neopodstatněnou a požadovala navrácení uměleckých děl. Dne 10. října 2015 paní X EF zemřela a věc převzal žalovaný v původním řízení.
16. Rozsudkem ze dne 22. listopadu 2016 vyslovil frankofonní soud prvního stupně v Bruselu svou místní nepříslušnost. V tomto ohledu rozhodl, že jeho pravomoc nemůže být založena na základě čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001, protože mezi účastníky sporu neexistuje žádný smluvní vztah.
17. Žalobci v původním řízení podali proti tomuto rozsudku odvolání ke cour d‘appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu). Žalobci tvrdí, že paní CD nabyla umělecká díla na základě kupní smlouvy, žaloba tedy musí být kvalifikována jako žaloba ze „smlouvy nebo o nároky ze smlouvy“ a vzhledem k tomu, že místo plnění bylo v Belgii, jsou k projednání příslušné belgické soudy. Žalovaný v původním řízení naproti tomu tvrdí, že umělecká díla byla předmětem smlouvy o úschově, a že jelikož se podle jeho názoru jedná o žalobu na „určení“ vlastnictví, stanovení příslušného soudu spadá pod čl. 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001, který přiznává příslušnost německým soudům.
18. Pokud jde o otázku, zda žaloba podaná žalobci v původním řízení spadá pod pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001, předkládající soud dospěl k závěru, že mezi těmito dvěma účastníky sporu neexistuje žádný přímý smluvní vztah. S ohledem na nedávné rozsudky Soudního dvora v této oblasti(5) má však předkládající soud za to, že je možné, že požadavek prokázat dobrovolně přijatý závazek již nevyžaduje, jak tomu bylo od doby rozsudku Handte(6), aby byl tento právní závazek přijat mezi účastníky sporu, ale znamená pouze to, že žalobce zakládá svoji žalobu vůči žalovanému na právním závazku dobrovolně přijatém jednou osobou vůči jiné osobě(7). Soudní dvůr totiž podle uvedeného soudu nejenže upřesnil, že pojem smlouva nebo nároky ze smlouvy zahrnuje všechny závazky, které mají svůj původ ve smlouvě, jejíhož neplnění se žalobce(8) na podporu své žaloby dovolává, ale také má za to, že stejně jako actio pauliana (odpůrčí žaloba) spadá žaloba na náhradu škody(9) pod pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“, pokud je samotným důvodem žaloby dobrovolně přijatý závazek(10).
19. Tentýž soud má za to, že, i když se jedná o ojedinělé situace, mimo které takový výklad nemůže obstát, Soudní dvůr nicméně potvrdil, že pravidlo zvláštní příslušnosti ve věcech týkajících smluv nebo o nárocích ze smluv stanovené v čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001 není založeno na totožnosti stran, ale na důvodu žaloby(11).
20. Za těchto okolností rozhodl cour d‘appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) rozhodnutím ze dne 1. dubna 2021, které bylo doručeno kanceláři Soudního dvora dne 26. dubna 2021, o přerušení řízení a o předložení následujících předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie:
„1) Musí být pojem ‚smlouva nebo nároky ze smlouvy‘ ve smyslu článku 5 [bodu] 1 nařízení [č. 44/2001]:
vykládán v tom smyslu, že vyžaduje prokázání dobrovolně přijatého závazku jednou osobou vůči jiné osobě, přičemž o tento závazek se musí opírat žaloba žalobce, a to i v případě, že závazek nebyl dobrovolně přijat žalovaným nebo vůči žalobci?
V případě kladné odpovědi, jaký musí být stupeň vazby mezi dobrovolně přijatým právním závazkem a žalobcem nebo žalovaným?
2) Předpokládá pojem ‚žaloba‘, o kterou se ‚opírá‘ žalobce, podobně jako kritérium používané pro rozlišení, zda žaloba spadá pod pojem ‚smlouva nebo nároky ze smlouvy‘ ve smyslu čl. 5, [bodu] 1, nařízení [č. 44/2001] nebo pod pojem ‚ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti‘ ve smyslu čl. 5, [bodu] 3, téhož nařízení ([rozsudek ze dne 24. listopadu 2020, Wikingerhof, C‑59/19, dále jen ‚rozsudek Wikingerhof‘, EU:C:2020:950,] bod 32), ověření, zda je výklad dobrovolně přijetého právního závazku nezbytný pro posouzení základu žaloby?
3) Spadá soudní žaloba, kterou se žalobce domáhá rozhodnutí, že je vlastníkem věci, kterou drží na základě dvou kupních smluv, z nichž první byla uzavřena původním spoluvlastníkem této věci (manželem žalovaného, rovněž původním spoluvlastníkem) s prodávajícím žalobce, a druhá z nich byla uzavřena mezi dvěma posledně uvedenými, pod pojem ‚smlouva nebo nároky ze smlouvy‘ ve smyslu čl. 5, [bodu] 1, nařízení [č. 44/2001]?
a) Liší se odpověď na tuto otázku, pokud žalovaný tvrdí, že první smlouva nebyla smlouvou kupní, ale smlouvou o úschově?
b) Pokud jeden z těchto případů spadá pod pojem ‚smlouva nebo nároky ze smlouvy‘, která ze smluv má být zohledněna pro určení místa plnění závazku, který je základem žaloby?
4) Musí být článek 4 [nařízení č. 593/2008] vykládán tak, že se použije na případ uvedený ve třetí předběžné otázce, a pokud ano, která ze smluv má být zohledněna?“
21. Písemné připomínky předložili účastníci původního řízení, belgická vláda a Evropská komise. Ve věci nebylo nařízeno jednání.
IV. Analýza
A. K přípustnosti čtvrté předběžné otázky
22. Komise, aniž se formálně dovolává nepřípustnosti čtvrté předběžné otázky, tvrdí, že předkládající soud neuvedl důvody, které jej vedly k tomu, že zpochybnil použití čl. 4 odst. 1 nařízení č. 593/2008 na smlouvy, o něž jde v původním řízení.
23. Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury, která se nyní odráží v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora, potřeba dospět k výkladu unijního práva, který by byl užitečný pro vnitrostátní soud, vyžaduje, aby tento soud vymezil skutkový a právní rámec, ze kterého vychází otázky, které pokládá, nebo aby alespoň vysvětlil skutkové předpoklady, na kterých jsou tyto otázky založeny. V předkládacích rozhodnutích musí být rovněž uvedeny přesné důvody, které vedly vnitrostátní soud k tomu, že má pochybnosti ohledně výkladu unijního práva a usoudil, že je nezbytné předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku(12).
24. V projednávaném případě je třeba konstatovat, že předkládající soud neuvedl důvody, které ho vedly k položení čtvrté otázky, a nesplnil tak požadavek stanovený v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora.
25. Navrhuji, aby byla čtvrtá otázka prohlášena za nepřípustnou.
B. K věci samé
26. Podstatou prvních tří předběžných otázek je výkladu pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001, jak vyplývá z judikatury Soudního dvora.
27. Pochybnosti předkládajícího soudu, které se v zásadě týkají rozsahu vývoje bohaté judikatury Soudního dvora vytvořené za posledních 30 let, vyplývají jednak ze skutečnosti, že výklad pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001, provedený Soudním dvorem, není jednotný, a jednak ze změny judikatury Soudního dvora spočívající v opuštění restriktivního výkladu tohoto pojmu.
28. V tomto stanovisku nejprve stručně uvedu několik úvodních poznámek týkajících se zejména systematiky, cílů a historie vzniku nařízení č. 44/2001 (oddíl 1). Poté se budu zabývat relevantní judikaturou Soudního dvora týkající se autonomního pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 uvedeného nařízení, abych objasnil rozsah jeho vývoje a navrhl odpověď na první předběžnou otázku (oddíl 2), a nakonec provedu analýzu druhé a třetí předběžné otázky (oddíly 3 a 4).
1. Úvodní poznámky
29. Zaprvé je třeba připomenout, že nařízení č. 44/2001, které nahradilo úmluvu ze dne 27. září 1968(13), z této úmluvy vychází a je s ní v souladu(14). Podle ustálené judikatury tedy platí výklad ustanovení uvedené úmluvy podaný Soudním dvorem rovněž pro ustanovení tohoto nařízení, pokud lze ustanovení těchto nástrojů kvalifikovat jako „rovnocenná“(15). To je případ čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy a čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001, které jsou formulovány téměř totožně. Je tomu tak stejně i v případě pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 uvedeného nařízení, jelikož změny v tomto ustanovení se týkají pouze určujícího hlediska použitého za účelem určení příslušnosti soudu, pokud jde o smlouvy o prodeji zboží a smlouvy o poskytování služeb, přičemž obsah odpovídajícího ustanovení Bruselské úmluvy zůstal ve zbývající části nezměněný(16). V rozsahu, v němž se předkládající soud dotazuje Soudního dvora na vývoj jeho nedávné judikatury k tomuto pojmu, odkazuji v tomto stanovisku na příslušnou judikaturu k čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, které nahradilo nařízení č. 44/2001.
30. Zadruhé je třeba zdůraznit, že podle ustálené judikatury je třeba vykládat čl. 5 bod 1 nařízení č. 44/2001 ve světle vývoje, cílů a systematiky tohoto nařízení(17). Konkrétně, pokud jde o pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení, je třeba připomenout, že od rozsudku Peters Bauunternehmung(18), týkajícího se výkladu Bruselské úmluvy, Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že tento pojem nelze chápat tak, že odkazuje na kvalifikaci, kterou rozhodné vnitrostátní právo dává právnímu vztahu dotčeného v řízení před vnitrostátním soudem. Naopak, tento pojem musí být vykládán autonomně s ohledem na systematiku a cíle nařízení č. 44/2001, aby bylo zajištěno jeho jednotné uplatňování ve všech členských státech(19). Ačkoli tedy Soudní dvůr nepodává obecnou a abstraktní definici pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“, přesto nastínil obrysy tohoto pojmu v jednotlivých případech tím, že zohlednil legislativní změny a uvedl, zda se jedná o smluvní závazek či nikoli.
31. V tomto ohledu se Soudní dvůr stále snaží definovat systematiku a cíle nařízení č. 44/2001 od jeho „zrodu“ v podobě Bruselské úmluvy. Považuji za důležité stručně připomenout jednak rozsah podmínek pro použití čl. 5 bodu 1 uvedeného nařízení a jednak obtíže, které toto ustanovení představuje v kontextu mimořádně bohaté judikatury(20).
32. Pokud jde především o systematiku nařízení č. 44/2001, je třeba připomenout, že právě v rozsudku Peters Bauunternehmung(21) Soudní dvůr poprvé rozhodl o vztahu mezi obecným pravidlem příslušnosti soudů členského státu, v němž má žalovaný bydliště, stanoveným v čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení, a zvláštní příslušností ve vztahu ke „smlouvám nebo nárokům ze smluv“, stanovenou v čl. 5 bodu 1 tohoto nařízení. V tomto rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že „článek 5 [Bruselské úmluvy] stanoví zvláštní příslušnost, jejíž volba závisí na rozhodnutí žalobce, odchylně od obecného pravidla příslušnosti stanoveného v prvním pododstavci článku 2 [této úmluvy]“(22). Toto posouzení Soudní dvůr opakovaně potvrdil ve své judikatuře(23).
33. Pokud jde dále o cíle nařízení č. 44/2001, je třeba poznamenat, že podle bodu 11 odůvodnění tohoto nařízení musí být pravidla pro určení příslušnosti vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, a musí být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně vymezených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného určujícího hlediska. Kromě toho bod 12 odůvodnění nařízení č. 44/2001 stanoví, že kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a právním sporem nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti.
34. Konečně musím také připomenout, že z vývoje čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001 vyplývá, že pravidla zvláštní příslušnosti jsou založena na úvaze, podle které „mezi žalobou a soudem, který ji má projednat, existuje úzká vazba“(24). Možnosti, které má žalobce podle tohoto ustanovení k dispozici, tedy splňují požadavky zásady blízkosti(25).
35. Ve světle těchto úvodních poznámek budu nyní analyzovat otázky položené předkládajícím soudem.
2. K první předběžné otázce
36. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 5 bod 1 nařízení č. 44/2001 vykládán v tom smyslu, že předpokládá určení právního závazku dobrovolně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě a na němž je založena žaloba žalobce, i když tento závazek nezavazuje přímo účastníky sporu. Pokud ano, pokládá tento soud otázku, jaký musí být stupeň vazby mezi smluvním závazkem a těmito účastníky. Touto otázkou předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby potvrdil výklad pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“, jak vyplývá z nedávné judikatury Soudního dvora.
37. Pokud jde zaprvé o zvláštnosti projednávané věci, žalobci v původním řízení zakládají svoji žalobu na uznání vlastnického práva na kupní smlouvě uzavřené mezi matkou jednoho z nich, majitelkou galerie, která údajně nabyla umělecká díla od dvojice umělců, rodičů žalovaného v původním řízení. Ten tvrdí, že dotčená smlouva nebyla kupní smlouvou, ale smlouvou o úschově.
38. Jak uvádí předkládající soud, dotčená smlouva nebyla uzavřena účastníky řízení v původním řízení, kteří tak nejsou přímo smluvně vázáni.
39. Zadruhé, pokud jde o písemná vyjádření předložená zúčastněnými stranami, žalobci v původním řízení a belgickou vládou, tito zastávají názor, že pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ je třeba vykládat široce, aby se třetí osoby mohly dovolávat čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001. Belgická vláda však tvrdí, že kritérium stanovené v rozsudku flightright by se nemělo vztahovat na situace, kdy vzniká otázka, kdo je vlastníkem majetku, jako v projednávaném případě, ale pouze na situace, kdy se žaloba zakládá na samotném smluvním závazku. Podle této vlády má nedávná judikatura Soudního dvora tendenci vést k forum shopping na úkor právní jistoty.
40. Žalovaný v původním řízení, jakož i Komise mimo jiné tvrdí, že pro kvalifikaci žaloby jako zakládající se na „smlouvě nebo nárocích ze smlouvy“ musí mezi dotčenými účastníky sporu existovat smluvní vztah. V tomto ohledu žalovaný v původním řízení zdůrazňuje, že tyto zvláštní pravomoci musí být vykládány restriktivně, aby byl zachován cíl předvídatelnosti a právní jistoty nařízení č. 44/2001. Komise s ohledem na judikaturu stanovenou Soudním dvorem v rozsudku Handte(26)tvrdí, že se v situaci, kdy žalobce opírá svoji žalobu o několik po sobě jdoucích smluv, pravidlo zvláštní příslušnosti ve vztahu ke smlouvám nebo nárokům ze smluv neuplatní, neboť žalobce a žalovaný nejsou smluvními stranami téže smlouvy. Komise má za to, že je třeba použít obecné pravidlo příslušnosti soudů členského státu, v němž má žalovaný bydliště.
41. Vzhledem ke znění první předběžné otázky a na vyjádření zúčastněných stran, považuji za nezbytné provést analýzu relevantní judikatury Soudního dvora.
a) Relevantní judikatura Soudního dvora vztahující se k pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001
42. Článek 5 bod 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 stanoví, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu „místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“. Za účelem určení příslušnosti podle tohoto ustanovení a zodpovězení otázky, zda lze spor kvalifikovat jako spor týkající se „smlouvy nebo nároků ze smlouvy“, Soudní dvůr provedl autonomní výklad pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“, přičemž nejprve přijal restriktivní výklad tohoto pojmu a poté jeho širší výklad. Tyto dva přístupy odlišným způsobem určují smluvní závazek, na němž je žaloba založena, a tedy i místo plnění tohoto závazku. Je pravda, že Soudní dvůr rozhodl, že „povinnost, jejíž místo plnění určuje příslušnost podle čl. 5 bod 1 [nařízení č. 44/2001], je ta, která vyplývá ze smlouvy a jejíž nesplnění je důvodem pro podání žaloby“(27). I když je toto tvrzení jasné, identifikace této povinnosti však není vždy zřejmá, jak ukazují potíže, které se vyskytují při výkladu pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“(28).
43. V tomto kontextu se tedy nabízí otázka, zda Soudní dvůr opustil restriktivní výklad ve prospěch širšího výkladu, a tím provedl změnu své předchozí judikatury. Tato otázka je jádrem pochybností, které vedly k projednávaným předběžným otázkám. Abychom lépe obsáhli rozsah této judikatury a mohli navrhnout užitečnou odpověď, jeví se mi nezbytné identifikovat v judikatuře tyto dvě linie výkladu a jejich vývoj, jakož i cíle předvídatelnosti nebo blízkosti v nařízení č. 44/2001, na nichž Soudní dvůr založil přijetí jednoho nebo druhého výkladu.
1) K restriktivnímu výkladu pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“: požadavek existence smlouvy mezi účastníky sporu
44. Pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“, ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001 představuje autonomní pojem unijního práva, který slouží k vymezení oblasti působnosti tohoto ustanovení(29).
45. Za účelem vymezení obrysů tohoto autonomního pojmu přijal Soudní dvůr na počátku 80. let 20. století restriktivní výklad pravidla zvláštní příslušnosti, které je poskytnuto žalobci ve vztahu ke smlouvám nebo nárokům ze smluv (dále jen „restriktivní výklad“). Na počátku této linie judikatury stojí rozsudky Peters Bauunternehmung a Handte.
46. V rozsudku Peters Bauunternehmung(30), se Soudní dvůr vyslovil ke vztahu pravidel zvláštní a obecné příslušnosti(31). Podle názoru doktríny se Soudní dvůr v tomto rozsudku vyslovil „pro restriktivní výklad všeho, co se jeví jako výjimka z článku 2 Bruselské úmluvy“(32).
47. Soudní dvůr poté v rozsudku Kalfelis(33) prohlásil, že pravidla zvláštní příslušnosti jakožto odchylky od obecné zásady je třeba vykládat restriktivně(34), a později uvedl, že „nemohou být vykládána způsobem, který by překračoval situace předvídané [Bruselskou] úmluvou“(35). Ačkoli tento přístup podle mého názoru neměl za cíl omezit rozsah působnosti „smlouvy nebo nároků ze smluv“(36) přijetím striktního výkladu pojmu „smluvní závazek“, Soudní dvůr přesto v následujících rozsudcích přijal restriktivní výklad tohoto pojmu na základě toho, že se jedná o jednu z výjimek z obecného pravidla příslušnosti.
48. V rozsudku Handte(37) se Soudní dvůr poprvé vyslovil k pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy, přičemž uvedl, že tento pojem „nelze chápat tak, že se vztahuje na situaci, v níž neexistuje dobrovolně přijatý závazek jedné strany vůči jiné straně“. Na základě zásady předvídatelnosti práva místa soudu, u něhož musí žalobce svoji žalobu uplatnit(38), Soudní dvůr rozhodl, že „čl. 5 bod 1 této úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že se nepoužije na spor mezi dalším nabyvatelem věci a výrobcem, který není prodávajícím, pro vady věci nebo její nezpůsobilost k použití, ke kterému je určena“(39).
49. Na základě tohoto rozsudku se stalo zřejmým, že restriktivní výklad přijatý Soudním dvorem omezil pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ v tom smyslu, že toto ustanovení se vztahuje pouze na vztahy mezi stranami dotčené smlouvy, tj. pouze na spory mezi smluvními stranami. Pro kvalifikaci žaloby byl totiž rozhodujícím prvkem, který Soudní dvůr zohlednil, smluvní vztah mezi účastníky sporu.
50. V tomto ohledu považuji za důležité zdůraznit, že v této linii judikatury(40), Soudní dvůr při výkladu čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy nebo nařízení č. 44/2001 ve světle cílů a systematiky této úmluvy nebo nařízení založil autonomní pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ především na cíli předvídatelnosti(41).
51. I když byl tento restriktivní výklad čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001, a tedy i pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“, dlouhodobě přejímán v judikatuře(42), sice částí doktríny(43) vítán, byl zároveň předmětem kritiky ze strany některých autorů nejen pro striktní přístup ke vztahu obecného pravidla a zvláštních pravidel, ale rovněž i pro restriktivní vymezení pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“, a tedy i pojmu „smluvní závazek“, které Soudní dvůr ve své judikatuře uvádí.
52. Zaprvé, pokud jde o systematiku nařízení č. 44/2001, autoři, kteří nesouhlasí s tímto přístupem, se domnívají, že samotná existence obecného pravidla v článku 2 tohoto nařízení nesmí vést k úzkému, nebo dokonce restriktivnímu výkladu článku 5 nařízení a že takový výklad by neměl být stanoven na úkor celkové soudržnosti nařízení(44), tj. aby byla v co největší míře zajištěna rovnost a jednotnost práv a povinností z něj vyplývajících(45). Někteří autoři zejména zdůrazňují, že jde pouze o to, aby se zabránilo, jak rozhodl Soudní dvůr, „výkladu, který jde nad rámec hypotéz předpokládaných“ systematikou nařízení č. 44/2001(46), a tedy by bylo nesprávné vyvozovat ze znění čl. 5 bodu 1 tohoto nařízení, že toto ustanovení je výjimkou, která by měla být uplatňována méně často než článek 2 uvedeného nařízení(47). Samotná existence pravidel zvláštní příslušnosti jako takových totiž posiluje možnost, že žalovaný může být žalován u soudu jiného členského státu, než soudu státu místa jeho bydliště. Tato možnost umožňuje zajistit rovnováhu mezi zájmy žalobce a zájmy žalovaného(48).
53. Tento názor sdílím. Takový přístup je zřejmý z rozsudku Peters Bauunternehmung, v němž Soudní dvůr již upřesnil, že „pokud článek 5 [Bruselské úmluvy] stanoví důvody zvláštní příslušnosti, jejichž volba závisí na navrhovateli, je to z důvodu existence, v určitých přesně vymezených případech, zvláště úzkého vztahu mezi sporem a soudem, který jej může rozhodovat s ohledem na řádný výkon spravedlnosti(49)“. Z toho je zřejmé, že Soudní dvůr vykládá toto ustanovení zejména s ohledem na cíl blízkosti.
54. To mě vede k tomu, abych za druhé připomněl, že definice pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001, jak ji Soudní dvůr uvedl v rozsudku Handte(50), byla rovněž předmětem kritiky. Několik autorů se totiž domnívalo, že tento restriktivní přístup přisuzuje soudu příslušnému pro nároky ze smlouvy příliš malou roli, zejména na úkor zásady blízkosti(51), a že je vhodné poskytnout „širší výklad přizpůsobený základním ekonomickým otázkám“(52).
55. Z důvodů uvedených v předchozích bodech(53) se proto domnívám, že striktní výklad týkající se vztahu obecného pravidla a zvláštních pravidel nesmí vést k restriktivnímu výkladu pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ a následně pojmu „smluvní závazek“(54). Širší výklad pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ umožňuje zohlednit cíl blízkosti a řádného výkonu spravedlnosti(55). Jak nedávno poukázala doktrína, výklad, který je příliš dogmatický a nadměrným způsobem upřednostňuje právní jistotu, a tedy cíl předvídatelnosti ve srovnání s řádným výkonem spravedlnosti a cílem blízkosti, hrozí, že způsobí nefunkčnost systému(56). Z celkové soudržnosti nařízení č. 44/2001 totiž podle mého názoru vyplývá, že při výkladu čl. 5 bodu 1 tohoto nařízení je třeba zohlednit rovnováhu mezi cílem blízkosti a řádným výkonem spravedlnosti a cílem předvídatelnosti a právní jistoty(57). Tato rovnováha mezi cíli nařízení rovněž umožňuje zajistit rovnováhu mezi zájmy žalobce a zájmy žalovaného. V tomto ohledu stačí připomenout, že z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že autonomní pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ musí vycházet ze systematiky a cílů tohoto nařízení, aby bylo zajištěno jeho jednotné uplatňování ve všech členských státech(58). Výklad čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001 nesmí v žádném případě vést k tomu, že toto ustanovení bude zbaveno svého smyslu a musí umožnit, aby pravidlo zvláštní příslušnosti, které je v něm stanoveno, mělo užitečný účinek(59). V této fázi je otázkou, zda směřování judikatury Soudního dvora k širšímu výkladu tohoto ustanovení toto umožňuje. Myslím, že ano.
2) K vývoji judikatury Soudního dvora směrem k širšímu výkladu: požadavek identifikace právního závazku dobrovolně přijatého jednou osobou vůči jiné, a na kterém je založena žaloba žalobce
56. Je třeba připomenout, že ve svých dřívějších rozsudcích týkajících se výkladu čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy Soudní dvůr rozhodl, že toto ustanovení je použitelné, „i když je uzavření smlouvy, která je důvodem žaloby, mezi stranami sporné“(60). Již z této úvahy je zřejmé, jak později zdůrazní generální advokát Jacobs(61), že Soudní dvůr neměl za to, že by oblast působnosti tohoto ustanovení měla být vymezena úzce. Generální advokát Jacobs ve svém stanovisku připomněl, že Soudní dvůr již rozhodl, že působnost tohoto ustanovení se vztahuje na „úzké vazby stejného druhu jako mezi smluvními stranami“, včetně vazby, kterou mezi členy vytváří členství ve sdružení(62). Podle jeho názoru se zdá, že takový přístup odráží záměr obsažený v pojmech použitých v různých jazykových verzích tohoto ustanovení(63).
57. O několik let později v rozsudku Tacconi(64) Soudní dvůr jasně prohlásil, že „článek 5, bod 1 nařízení č. 44/2001 nevyžaduje uzavření smlouvy“(65), a upřesnil, že „identifikace závazku je nicméně nezbytná pro použití tohoto ustanovení, neboť příslušnost vnitrostátního soudu je ve věcech týkajících se smluv nebo nároků ze smluv dána místem, kde byl nebo má být splněn závazek, který je základem žaloby“(66). Zdá se však, že tento rozsudek stále omezuje použitelnost čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001 na situace, kdy existuje dobrovolně přijatý závazek jedné strany vůči druhé straně, tj. závazek mezi stranami, které jsou účastníky sporu.
58. Od takového omezení bylo upuštěno v rozsudku Engler(67), v němž Soudní dvůr potvrdil, že čl. 5 bod 1 nařízení č. 44/2001 nevyžaduje uzavření smlouvy(68). Soudní dvůr s ohledem na svou dřívější judikaturu jasně upřesnil(69), že použití pravidla zvláštní příslušnosti stanoveného v tomto ustanovení ve vztahu ke smlouvám nebo nárokům ze smluv „není Soudním dvorem vykládáno úzce“(70). Soudní dvůr rozhodnul, že použití tohoto ustanovení „předpokládá určení právního závazku dobrovolně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě, o který se opírá žaloba žalobce“(71). Toto širší vymezení pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ je nyní v judikatuře Soudního dvora konstantní(72). Tato definice vyžaduje, aby byly splněny dvě kumulativní podmínky, aby žaloba spadala do oblasti působnosti tohoto předmětu: musí se jednak týkat právního závazku dobrovolně přijatého jednou osobou vůči jiné, a jednak musí být založena na tomto závazku.
i) K první podmínce: žaloba se musí týkat právního závazku dobrovolně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě
59. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že se tato první podmínka týká několika typů právních závazků(73). Soudní dvůr v rozsudku Kareda(74) nejprve objasnil tuto první podmínku ve světle své dřívější judikatury(75). V rámci širšího výkladu pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ Soudní dvůr rozhodl, že smluvní závazky zahrnují všechny závazky, které mají svůj základ ve smlouvě(76).
60. Následně Soudní dvůr zahrnul také závazky, které jsou založeny na „úzkých vztazích stejného druhu jako mezi smluvními stranami“(77).
61. A konečně Soudní dvůr vzhledem k tomu, že aby žaloba spadala do oblasti smlouvy nebo nároků ze smlouvy, je nutné určit závazek, který slouží jako základ žaloby, aniž je vyžadována existence smlouvy(78), dospěl k závěru, že do oblasti působnosti „smlouvy nebo nároků ze smlouvy“ spadají závazky stanovené nejen na základě souhlasného projevu vůle stran, ale na základě dobrovolného jednostranného závazku jedné osoby vůči jiné(79), jakož i tacitní smluvní vztahy(80).
62. Vzhledem k tomu, že jsou však obě podmínky kumulativní, nezávisí použití čl. 5 bod 1 nařízení č. 44/2001 pouze na určení závazku. Navíc je nutné, aby na tomto závazku byla založena i žaloba.
ii) Ke druhé podmínce: žaloba se musí zakládat na tomto závazku
63. V rozsudku flightright(81), Soudní dvůr upřesnil, že pravidlo zvláštní příslušnosti ve věcech týkajících se smluv nebo nároků ze smluv stanovené v čl. 5 bod 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 a čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012, se nezakládá na identitě stran, ale na důvodu žaloby(82).
64. V tomto ohledu, jak uvedl generální advokát Saugmandsgaard Øe, „touto podmínkou Soudní dvůr vymezil žaloby, které mají smluvní povahu, tedy [...] ty, které se meritorně týkají především aspektů smluvního práva – nebo jinak řečeno aspektů, které spadají do působnosti práva rozhodného pro smlouvu (lex contractus) ve smyslu nařízení Řím I.“ Soudní dvůr tak v souladu s cílem blízkosti, jímž je uvedené ustanovení vedeno, zajišťuje, aby o takových aspektech rozhodoval především soud příslušný pro rozhodování ve věcech smluv(83). Tento soud zdůraznil, že vzhledem k tomu, že se tato ustanovení, která se týkají pravidla zvláštní příslušnosti ve věcech smluv nebo nároků ze smluv, nevztahují pouze na smlouvy, má na mysli „všechny právní předpisy, které ukládají povinnosti z důvodu dobrovolného závazku jedné osoby vůči druhé“(84).
b) Dílčí stanovisko
65. S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba nejprve uvést, že judikaturu Soudního dvora týkající se výkladu pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bod 1 nařízení č. 44/2001 nelze považovat za jednotnou, což vysvětluje obtíže, s nimiž se vnitrostátní soudy i v současnosti setkávají při určování, zda spory spadají do této oblasti či nikoli(85).
66. Soudní dvůr původně přijal restriktivní výklad pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“, neboť měl za to, že do této oblasti působnosti spadají pouze spory, jejichž základ se nachází ve smlouvě mezi stranami sporu(86). V rámci tohoto výkladu Soudní dvůr odkázal hlavně na cíl předvídatelnosti a právní jistoty Bruselské úmluvy nebo nařízení č. 44/2001(87).
67. Soudní dvůr se poté přiklonil k širšímu výkladu pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ a měl za to, že spor spadá pod tento pojem, pokud žalobce opírá svoji žalobu proti žalovanému na právním závazku, který dobrovolně přijala jedna osoba vůči jiné. Právě v rozsudku Engler(88) Soudní dvůr poprvé objasnil, že „nevykládá [článek 5 bod 1 nařízení č. 44/2001] úzce“. Následně v rozsudcích Kareda(89) a flightright(90), potvrzených pozdější judikaturou(91), Soudní dvůr definitivně opustil restriktivní výklad tohoto ustanovení založený na „personalistickém“ přístupu ve vztahu ke smlouvě nebo nárokům ze smlouvy(92), který vzešel z rozsudku Handte(93), aby přijal výklad širší.
68. Zadruhé z tohoto širšího výkladu vyplývá, že žaloba žalobce, i když je podána proti třetí osobě, musí být kvalifikována jako „mající základ ve smlouvě“ ve smyslu čl. 5 bod 1 nařízení č. 44/2001, neboť je založena na právním závazku, který přijala jedna osoba vůči druhé(94). Skutečnost, že v tomto případě nejsou obě strany, které jsou účastníky sporu přímo vázány smlouvou, proto nemůže zpochybnit kvalifikaci této žaloby jako spadající pod „smlouvu nebo nároky ze smlouvy“. Podstatná je pouze skutečnost, zda právní závazek, kterého se dovolávají žalobci v původním řízení, vzešel ze smlouvy, kterou se rozumí dohoda mezi dvěma osobami, nebo z právního vztahu, který lze přirovnat ke smlouvě, pokud vytváří „úzké vazby stejného druhu jako vazby mezi smluvními stranami“(95).
69. V rámci tohoto širšího výkladu z rozsudků Kareda a flightright vyplývá, že Soudní dvůr odkazuje nejen na cíl předvídatelnosti a právní jistoty, ale také na cíl blízkosti a řádného výkonu spravedlnosti(96).
70. Je-li tedy identifikován smluvní závazek, na němž je založena žaloba žalobce, je třeba určit, zda existuje obzvláště úzká vazba mezi žalobou a soudem, který má žalobu projednat, nebo zda použití čl. 5 bod 1 nařízení č. 44/2001 usnadňuje řádný výkon spravedlnosti(97). Podle mého názoru je proto nutné zajistit rovnováhu mezi cíli předvídatelnosti a právní jistoty a cíli blízkosti a řádného výkonu spravedlnosti tohoto nařízení(98).
71. V této souvislosti bych rád poukázal na to, že Soudní dvůr na jedné straně rozhodl, že je nezbytné se pokud možno vyhnout většímu počtu soudů příslušných rozhodnout ve vztahu k téže smlouvě, aby bylo zabráněno riziku vzniku vzájemně si odporujících rozhodnutí, a tím bylo usnadněno uznávání a výkon rozhodnutí mimo stát, v němž byla vydána(99). Právě z důvodů řádného výkonu spravedlnosti a účelné organizace řízení bylo přijato kritérium pro určení příslušnosti podle čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy, přičemž soud místa, v němž má být splněn závazek stanovený ve smlouvě a který slouží jako základ žaloby, je obvykle nejvhodnějším soudem pro vydání rozhodnutí, zejména z důvodů blízkosti sporu a usnadnění dokazování(100).
72. Na druhou stranu Soudní dvůr rovněž rozhodnul, že zásada právní jistoty vyžaduje, aby pravidla příslušnosti, která se odchylují od obecné zásady stanovené v článku 2 nařízení č. 44/2001, jako je pravidlo uvedené v čl. 5 bod 1 tohoto nařízení, byla vykládána způsobem umožňujícím běžně informovanému žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu, jiného než členského státu, v němž se nachází jeho bydliště, by mohl být žalován(101).
73. V projednávaném případě nemůže uspět argument žalovaného v původním řízení, podle kterého nemohl předpokládat, že bude postaven před předkládající soud, který je soudem místa plnění závazků, v němž se umělecká díla nacházela po dobu více než 30 let.
74. Toto posouzení je v souladu se zásadou blízkosti a právní jistoty a zajišťuje rovnováhu mezi zájmy žalobce a žalovaného. Takové řešení navíc umožňuje, aby pravidlo příslušnosti podle čl. 5 bodu 1 nařízení 44/2001 mělo užitečný účinek.
75. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji odpovědět na první předběžnou otázku tak, že čl. 5 bod 1 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že jeho použití předpokládá určení právního závazku dobrovolně přijatého jednou osobou vůči druhé osobě, a na němž je založena žaloba žalobce, i když tento závazek nezavazuje přímo účastníky sporu. Při výkladu tohoto ustanovení musí vnitrostátní soud dbát na zajištění rovnováhy mezi cílem předvídatelnosti a právní jistoty a cílem blízkosti a řádného výkonu spravedlnosti.
3. Ke druhé předběžné otázce
76. Svou druhou otázkou se vnitrostátní soud táže, zda žaloba spadá do oblasti „smlouvy nebo nároků ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu nařízení č. 44/2001, pokud se jeví nezbytné přezkoumat smluvní závazek, případně obsah sporné smlouvy nebo smluv, aby bylo možné posoudit základ žaloby žalobce za účelem určení právní povahy tohoto závazku. Touto otázkou vnitrostátní soud žádá Soudní dvůr, aby potvrdil, zda lze kritérium stanovené Soudním dvorem v bodě 32 rozsudku Wikingerhof analogicky použít pro posouzení základu takové žaloby na uznání vlastnického práva, o jakou se jedná ve věci v původním řízení. Nicméně s ohledem na skutečnost, že ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek, se žalobce ve své žalobě dovolával nesplnění povinnosti uložené zákonem, konkrétně právem hospodářské soutěže(102), jsem toho názoru, že toto kritérium není v projednávané věci použitelné. Z těchto důvodů považuji za nezbytné uvedenou otázku přeformulovat, aby Soudní dvůr mohl poskytnout užitečnou odpověď.
77. V důsledku toho se domnívám, že druhá otázka položená vnitrostátním soudem musí být přeformulována tak, že tento soud se touto otázkou táže, zda je ve fázi ověření příslušnosti pro posouzení základu žaloby žalobce za účelem zjištění, zda tato žaloba spadá do oblasti „smlouvy nebo nároku ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001, soud, u něhož byla žaloba podána, povinen přezkoumat smluvní závazek, případně obsah dotčené smlouvy nebo smluv.
78. Podle mého názoru poskytuje odpověď na tuto otázku judikatura. Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že cíl spočívající v zajištění právní jistoty vyžaduje, aby vnitrostátní soud, jemuž byla věc předložena, mohl snadno rozhodnout o vlastní příslušnosti, aniž by byl povinen zkoumat meritorní stránku věci(103). Pokud jde o uplatnění tohoto požadavku v rámci takové zvláštní příslušnosti, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, Soudní dvůr dospěl zaprvé k tomu, že soud, který má rozhodnout spor ze smlouvy, může ověřit, a to i bez návrhu, základní podmínky své příslušnosti z hlediska přesvědčivých a relevantních skutečností předložených dotyčnou stranou, prokazujících existenci či neexistenci smlouvy(104). Na druhou stranu upřesnil, že ve stadiu ověření příslušnosti soud, jemuž byla věc předložena, neposuzuje přípustnost ani opodstatněnost návrhu podle pravidel vnitrostátního práva, ale identifikuje pouze vazbu se státem, v němž má soud sídlo, odůvodňující jeho příslušnost na základě čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001. Tento soud proto může považovat příslušná tvrzení žalobce týkající se právní povahy závazků, na nichž je žaloba založena za prokázaná, a to pouze pro účely ověření své příslušnosti podle tohoto ustanovení(105). Soudní dvůr ještě upřesnil, že v rámci ověřování příslušnosti podle nařízení č. 44/2001 musí soud, jemuž byl spor předložen, posoudit všechny skutečnosti, které má k dispozici, včetně případných tvrzení žalovaného(106).
79. Skutečnosti že žaloba dotčená ve věci v původním řízení je žalobou na uznání vlastnického práva, nemá žádný vliv na to, že tato žaloba spadá do oblasti působnosti „smlouvy nebo nároku ze smlouvy“, a tudíž na použití čl. 5 bod 1 nařízení č. 44/2001. Podstatné je pouze to, že právní závazek, na němž je založena žaloba žalobců v původním řízení, vznikl na základě původní smlouvy, jak jsem uvedl v bodě 68 tohoto stanoviska. Dále uvádím, že žaloba podaná žalobci v původním řízení se zakládá na tvrzení, že paní CD nabyla na základě této první smlouvy vlastnické právo k uměleckým dílům.
80. Na tuto otázku proto navrhuji odpovědět tak, že pro posouzení základu žaloby žalobce za účelem určení, zda tato žaloba spadá pod oblast „smlouvy nebo nároků ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bod 1 nařízení č. 44/2001, není soud, jemuž byla žaloba předložena, povinen ve fázi ověření příslušnosti přezkoumat smluvní závazek nebo případně obsah dotčené smlouvy nebo smluv. Za účelem ověření, zda jsou splněny základní podmínky jeho příslušnosti, tento soud pouze identifikuje vazby na stát, v němž má sídlo soud, odůvodňující jeho příslušnost na základě tohoto ustanovení, a posoudí všechny skutečnosti, které má k dispozici, zejména příslušná tvrzení žalobce týkající se povahy závazků, na nichž je založena jeho žaloba, a případně tvrzení žalovaného. Skutečnost, že žaloba dotčená ve věci v původním řízení, je žalobou na uznání vlastnického práva, nemá žádný vliv na to, že tato žaloba spadá pod oblast „smlouvy nebo nároků ze smlouvy“, a tudíž na použití čl. 5 odst. 1 nařízení č. 44/2001.
4. Ke třetí předběžné otázce
81. Podstatou třetí předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 5 bod 1 nařízení č. 44/2001 vykládán v tom smyslu, že žaloba na uznání vlastnického práva k movitým věcem, pokud se zakládá na dvou smlouvách, z nichž ani jedna nezakládá smluvní vztah mezi účastníky sporu, spadá pod oblast „smlouvy nebo nároků ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení, a pokud ano, která z těchto smluv musí být zohledněna pro určení místa plnění závazku, který je základem žaloby.
82. V projednávané věci se žalobci v původním řízení domáhají svojí žalobou uznání vlastnického práva k uměleckým dílům. Jak jsem již uvedl, zvláštnost tohoto případu spočívá v tom, že jejich žaloba na uznání vlastnického práva se opírá o dvě smlouvy, přestože mezi nimi a žalovaným v původním řízení neexistuje přímá smluvní vazba.
83. Pokud jde zaprvé o otázku, zda taková situace, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, ve které smlouvy, na nichž je založena žaloba žalobce, nezavazují účastníky sporu, spadá pod oblast „smlouvy nebo nároků ze smlouvy“, domnívám se, jak vyplývá z mého návrhu odpovědi na první otázku, že tomu tak je. Mimo jiné z argumentů předložených předkládajícím soudem dále vyplývá, že je možné identifikovat právní závazek dobrovolně uzavřený mezi dvěma osobami, konkrétně mezi paní CD a dvojicí umělců, na němž se zakládá žaloba žalobců v původním řízení. Tento závazek existuje nezávisle na typu smlouvy (kupní smlouva nebo smlouva o úschově) uzavřené mezi paní CD(107) a dvojicí umělců. Právní povaha původní smlouvy uzavřené mezi těmito dvěma smluvními stranami je proto irelevantní, pokud jde o určení, zda předkládající soud může identifikovat smluvní závazek ve smyslu judikatury Soudního dvora.
84. Pokud jde za druhé o otázku, která ze smluv má být zohledněna pro určení místa plnění závazku, který je základem žaloby, je třeba uvést, že spor v původním řízení má svůj původ v první ze smluv, jejíž kvalifikace je jádrem sporu. Jinými slovy, tato prvotní smlouva je původním zdrojem sporných práv a povinností. I když je pro určení, zda bylo vlastnictví uměleckých děl převedeno na paní CD, zásadní kvalifikace této smlouvy jako „smlouvy kupní“ nebo „smlouvy o úschově“, přísluší o tom rozhodnout předkládajícímu soudu, nikoli Soudnímu dvoru. Analýza této smlouvy za účelem určení její právní povahy je totiž otázkou merita věci.
85. Pro zodpovězení otázky, zda spor v původním řízení spadá do působnosti čl. 5 bod 1 nařízení č. 44/2001, zajisté není nutné určit, zda první ze smluv je smlouvou kupní nebo smlouvou o úschově. Kvalifikace této smlouvy je však nezbytná pro určení, zda se v projednávaném případě použije čl. 5 bod 1 písm. a) nebo čl. 5 bod 1 písm. b) uvedeného nařízení, přičemž posledně uvedené ustanovení se týká pouze prodeje zboží a poskytování služeb. Kromě toho rozlišení mezi těmito dvěma ustanoveními není bez vlivu na určení soudů příslušných rozhodnout ve věci smlouvy nebo nároků ze smlouvy(108).
86. Předkládající soud se otázkou použitelnosti uvedených ustanovení v projednávané věci blíže nezabýval ani nepožádal Soudní dvůr o její objasnění. Zúčastněné strany se touto otázkou nezabývaly a nebyla předmětem sporu. Omezím se proto na následující poznámky.
87. Nejprve podotýkám, že pro určení, zda se má čl. 5 bod 1 písm. b) nařízení č. 44/2001 použít na spor v původním řízení, musí předkládající soud posoudit, zda lze v projednávaném případě tuto prvotní smlouvu kvalifikovat jako „smlouvu o prodeji zboží“ nebo „smlouvy o poskytování služeb“. V takovém případě musí určit místo, kam podle smlouvy bylo nebo mělo být zboží dodáno(109), případně kde byly nebo měly být poskytnuty služby(110). V tomto ohledu připomínám, že toto ustanovení autonomním způsobem definuje hraniční určovatele pro smlouvy o prodeji zboží a pro smlouvy o poskytování služeb(111).
88. Pokud má předkládající soud za to, že se čl. 5 bod 1 písm. b) nařízení č. 44/2001 nemá na spor v původním řízení použít(112), bude tedy muset použít čl. 5 bod 1 písm. a) tohoto nařízení, který se vztahuje na všechny typy smluv s výjimkou těch, které jsou uvedeny v čl. 5 bod 1 písm. b) uvedeného nařízení. V takovém případě musí předkládající soud pro určení místa plnění dotčeného závazku ve smyslu čl. 5 bod 1 písm. a) téhož nařízení použít zásadu vyplývající z rozsudku Industrie Tessili Italiana Como(113), podle níž jednak může být žaloba podána u soudu místa plnění závazku, na kterém je tato žaloba založena, a jednak musí být toto místo určeno v souladu s právem, kterým se podle kolizních norem soudu, jemuž byla žaloba předložena, sporný smluvní závazek řídí(114).
89. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na třetí předběžnou otázku odpověděl, že žaloba na uznání vlastnického práva k movité věci, pokud je založena na dvou smlouvách, kterými nejsou účastníci sporu přímo vázáni, spadá pod oblast „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bod 1 nařízení č. 44/2001. Pro určení místa plnění závazku, který je základem žaloby, je nutné zohlednit původní smlouvu, která je předmětem sporu.
V. Závěry
90. S ohledem na výše uvedené úvahy Soudnímu dvoru navrhuji, aby na předběžné otázky položené cour d’appel de Bruxelles (Belgie) odpověděl takto:
„1) Článek 5 bod 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech je třeba vykládat v tom smyslu, že předpokládá určení právního závazku dobrovolně přijatého jednou osobou vůči jiné, na kterém je založena žaloba žalobce, i když tento závazek nezavazuje přímo účastníky sporu. V rámci výkladu tohoto ustanovení musí vnitrostátní soud dbát na zajištění rovnováhy mezi cílem předvídatelnosti a právní jistoty a cílem blízkosti a řádného výkonu spravedlnosti.
2) Pro posouzení základu žaloby za účelem určení, zda tato žaloba spadá pod oblast ‚smlouvy nebo nároků ze smlouvy‘ ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001, není soud, jemuž byla žaloba předložena, povinen ve fázi ověření příslušnosti přezkoumat smluvní závazek, případně obsah sporné smlouvy nebo smluv. Za účelem ověření, zda jsou splněny základní podmínky jeho příslušnosti, tento soud identifikuje pouze ty vazby na stát sídla soudu, které odůvodňují jeho příslušnost podle tohoto ustanovení, a posoudí všechny skutečnosti, které má k dispozici, zejména příslušná tvrzení žalobce týkající se povahy závazků, na nichž je založena jeho žaloba, a případně tvrzení žalovaného. Skutečnost, že žaloba dotčená ve věci v původním řízení je žalobou na uznání vlastnického práva, nemá žádný vliv na to, že tato žaloba spadá pod oblast ‚smlouvy nebo nároků ze smlouvy‘, a tudíž na použití čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001.
3) Žaloba na uznání vlastnického práva k movitým věcem, pokud se zakládá na dvou smlouvách, které nezavazují přímo účastníky sporu, spadá pod oblast ‚smlouvy nebo nároků ze smlouvy‘, ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001. Pro určení místa plnění závazku, který je základem žaloby, je nutné zohlednit původní smlouvu, která je předmětem sporu.“