STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
YVESE BOTA
přednesené dne 26. dubna 2017(1)
Věc C‑249/16
Saale Kareda
proti
Stefanu Benköemu
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko)]
„Řízení o předběžné otázce – Soudní příslušnost v občanských a obchodních věcech – Pojem ‚smlouva nebo nároky ze smlouvy‘ – Žádost dlužníka, aby mu spoludlužník nahradil splátky zaplacené bance na základě společné smlouvy o úvěru – Určení místa plnění smlouvy o úvěru“
1. Projednávaná věc poskytuje Soudnímu dvoru příležitost znovu upřesnit pojmy „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ a „poskytování služeb“ ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(2).
2. Soudní dvůr má rozhodnout, zda předmět regresní žaloby podané mezi spoludlužníky smlouvy o úvěru tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy. Je-li tomu tak, Soudní dvůr bude muset zkoumat, zda lze takovou smlouvu kvalifikovat jako smlouvu o poskytování služeb, v důsledku čehož bude muset případně určit místo plnění závazku, který je pro ni charakteristický.
3. V tomto stanovisku vysvětlím, proč mám za to, že čl. 7 bod 1 tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že předmět regresní žaloby podané mezi spoludlužníky smlouvy o úvěru tvoří „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení.
4. Poté vysvětlím, proč musí být čl. 7 bod 1 písm. b) druhá odrážka uvedeného nařízení podle mého názoru vykládán v tom smyslu, že smlouva o úvěru, která je základem regresní žaloby podané jedním spoludlužníkem, musí být kvalifikována jako smlouva o poskytování služeb ve smyslu tohoto ustanovení, přičemž místem plnění závazku, o nějž se v této žalobě jedná, je místo, kde je úvěrující usazen.
I. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Nařízení č. 1215/2012
5. Bod 4 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 uvádí:
„Určité rozdíly mezi vnitrostátními pravidly pro určení příslušnosti a pro uznávání rozhodnutí ztěžují řádné fungování vnitřního trhu. Je nezbytné přijmout ustanovení, která umožní sjednotit pravidla pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech v mezinárodním ohledu a zajistí rychlé a jednoduché uznávání a výkon rozhodnutí přijatých v členských státech.“
6. Body 15 a 16 odůvodnění tohoto nařízení uvádí:
„(15) Pravidla pro určení příslušnosti by měla být vysoce předvídatelná a měla by vycházet ze zásady, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného. Příslušnost by měla být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně vymezených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného spojujícího prvku. […]
(16) Kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a podanou žalobou nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti. Existence této úzké vazby by měla posílit právní jistotu a předejít možnosti, aby žalovaný byl žalován v řízení před soudem členského státu, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat. To je důležité zejména ve sporech týkajících se mimosmluvních závazků, které vyplývají z porušení práva na soukromí a práv na ochranu osobnosti, včetně pomluvy.“
7. Článek 4 odst. 1 uvedeného nařízení uvádí, že „[n]estanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“.
8. Článek 7 nařízení č. 1215/2012 zní:
„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:
1) a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;
b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:
– v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno;
– v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty;
c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a);
[…]“
2. Nařízení (ES) č. 593/2008
9. Body 7 a 17 odůvodnění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)(3) uvádí:
„(7) Věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být v souladu s nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech[(4)] (‚Brusel I‘) a nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro nesmluvní závazkové vztahy (Řím II)[(5)].
[…]
(17) Co se týká rozhodného práva, nedojde-li k jeho volbě, měly by být pojmy ‚poskytování služeb‘ a ‚prodej zboží‘ vykládány stejným způsobem jako při použití článku 5 nařízení […] č. 44/2001, pokud se na prodej zboží a poskytování služeb vztahuje toto nařízení. Ačkoli jsou franšízová smlouva a smlouva o distribuci svou povahou smlouvami o službách, jsou předmětem zvláštních pravidel.“
10. Článek 16 tohoto nařízení, nadepsaný „Společná odpovědnost“, zní takto:
„Uplatňuje-li věřitel pohledávku vůči více dlužníkům, kteří odpovídají za uspokojení téže pohledávky, a jeden z dlužníků již pohledávku zcela nebo zčásti uspokojil, řídí se regresní právo tohoto dlužníka vůči ostatním spoludlužníkům za poskytnuté plnění právem, které se použije na závazkový vztah tohoto dlužníka vůči věřiteli. Ostatní dlužníci mohou uplatnit námitky, které měli vůči věřiteli v rozsahu, který připouští právo, jímž se řídily jejich závazkové vztahy vůči věřiteli.“
3. Směrnice 2002/65/ES
11. Článek 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002 o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES(6) stanoví, že pojmem „finanční služba“ se rozumí „jakákoli služba bankovní, úvěrové, pojistné, osobní důchodové, investiční nebo platební povahy“.
B. Rakouské právo
12. Ustanovení § 896 Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (občanský zákoník, dále jen „ABGB“) uvádí, že solidární spoludlužník, který sám splnil celý dluh, může i bez toho, aby došlo k postoupení práv, požadovat od ostatních dlužníků náhradu, a to rovným dílem, pokud se nedohodli jinak.
13. Ustanovení § 905 odst. 2 ABGB před tím, než bylo pozměněno Zahlungsverzugsgesetz (zákon o opožděných platbách) ze dne 20. března 2013(7), stanovilo, že v případě pochybností musí dlužník na vlastní riziko a náklady předat věřiteli platby v hotovosti v místě jeho bydliště (místě usazení).
14. Tento zákon rovněž vložil do ABGB § 907a, který stanoví, že peněžitý dluh musí být splněn v místě bydliště nebo usazení věřitele předáním peněžité částky na tomto místě nebo převedením této částky na bankovní účet uvedený věřitelem.
15. Ustanovení § 1042 ABGB stanoví, že každý, kdo za jiného učiní výdaj, který by měl dotyčný podle ustanovení tohoto zákoníku učinit sám, je oprávněn požadovat jeho náhradu.
16. Podle § 1503 odst. 2 bodu 1 ABGB je třeba § 907a ABGB, ve znění uvedeného zákona, použít na právní vztahy vzniklé od 16. března 2013. Na právní vztahy, které vznikly před tímto datem, se i nadále uplatní předchozí ustanovení. Pokud však tyto dříve vzniklé právní vztahy předpokládají opakovaná peněžitá plnění, nová ustanovení se uplatní na platby splatné od 16. března 2013.
II. Spor v původním řízení
17. Stefan Benkö (dále jen „žalobce“), rakouský státní příslušník, podal u rakouských soudů proti Saale Kareda (dále jen „žalovaná“), estonské státní příslušnici a jeho bývalé partnerce, regresní žalobu, kterou se domáhal částky 17 145,41 eura navýšené o úroky a náklady řízení.
18. Žalobce a žalovaná bydleli společně v Rakousku, kde v roce 2007 koupili dům a za tímto účelem si sjednali tři úvěry v celkové výši 300 000 eur (dále jen „úvěr“) u rakouské banky. Oba dva měli postavení úvěrovaného a předkládající soud uvádí, že oba byli solidárními spoludlužníky.
19. Na konci roku 2011 žalovaná ukončila společné soužití a vrátila se do Estonska. Předkládající soud v tomto ohledu upřesňuje, že její současné bydliště v Estonsku není známo.
20. Od června 2012 přestala žalovaná plnit své úvěrové závazky. Žalobce tedy vedle svých měsíčních splátek splácel rovněž splátky své bývalé partnerky, a to až do června 2014. Předmětem projednávané žaloby jsou právě tyto splátky.
21. Landesgericht St. Pölten (Zemský soud ve Svatém Hypolitu, Rakousko), který je soudem prvního stupně, se obrátil na Estonské velvyslanectví v Rakousku, aby zjistil místo bydliště žalované, což se mu však nepodařilo. Za těchto podmínek byl k jejímu zastupování ustanoven opatrovník.
22. Tento opatrovník, který převzal všechny písemnosti, vznesl námitku nepříslušnosti v prvním stupni z důvodu, že žalovaná má bydliště v Estonsku, tedy na území jiného členského státu. Dále měl za to, že skutkový stav popsaný žalobcem nespadá pod ustanovení kapitoly II oddílů 2 až 7 nařízení č. 1215/2012, která se týkají příslušnosti, jež se odchyluje od pravidla obecné příslušnosti stanoveného v čl. 4 odst. 1 téhož nařízení. Každopádně tvrdil, že Landesgericht St. Pölten (Zemský soud ve Svatém Hypolitu), na který se obrátil žalobce, není místně příslušný, jelikož úvěr poskytla rakouská banka a místo plnění související s touto transakcí, a sice sídlo této banky, se nenachází v územním obvodu uvedeného soudu.
23. Rozhodnutím ze dne 5. srpna 2015 Landesgericht St. Pölten (Zemský soud ve Svatém Hypolitu) konstatoval, že není mezinárodně příslušný. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal k Oberlandesgericht Wien (Vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko), který rozhodnutím ze dne 28. prosince 2015 změnil rozhodnutí ze dne 5. srpna 2015.
24. Žalovaná poté podala k předkládajícímu soudu opravný prostředek „Revision“.
III. Předběžné otázky
25. Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) má pochybnosti o tom, jak je třeba vykládat ustanovení unijního práva, a rozhodl se proto přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 7 bod 1 nařízení č. 1215/2012 vykládán v tom smyslu, že nárok na vrácení (nárok na vyrovnání/regresní nárok), který má dlužník, jenž v rámci (společné) smlouvy o úvěru s bankou sám splácel úvěr, vůči dalšímu dlužníkovi, jenž je vázán touto smlouvou o úvěru, je odvozeným (sekundárním) smluvním nárokem vyplývajícím ze smlouvy o úvěru?
2) V případě kladné odpovědi na první otázku:
Určuje se místo plnění nároku na vrácení (nároku na vyrovnání/regresního nároku), který má dlužník vůči dalšímu dlužníkovi, jenž je vázán smlouvou o úvěru, o níž se jedná:
a) podle čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky tohoto nařízení (‚poskytování služeb‘) nebo
b) na základě lex causae podle čl. 7 bodu 1 písm. c) ve spojení s písm. a) nařízení č. 1215/2012?
3) V případě kladné odpovědi na druhou otázku písm. a):
Je poskytnutí úvěru bankou smluvním plněním charakteristickým pro smlouvu o úvěru, a určuje se tedy místo plnění při poskytování této služby na základě čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 1215/2012 podle sídla banky, pokud k poskytnutí úvěru došlo výlučně v tomto místě?
4) V případě kladné odpovědi na druhou otázku písm. b):
Je pro určení místa plnění nesplněného smluvního závazku podle čl. 7 bodu 1 písm. a) tohoto nařízení rozhodná:
a) doba sjednání úvěru oběma dlužníky (březen 2007) nebo
b) příslušná doba, kdy dlužník, jemuž svědčí regresní nárok, uhradil bance platby, na kterých svůj nárok zakládá (od června 2012 do června 2014)?“
IV. Analýza
26. V projednávané věci se předkládající soud táže, který soud je na základě pravidel pro určení příslušnosti stanovených v nařízení č. 1215/2012 příslušný rozhodovat o sporu v původním řízení.
27. Obtížnost této věci spočívá v tom, že žaloba, kterou v původním řízení podal žalobce, je regresní žalobou mezi spoludlužníky, jež vychází ze smlouvy o úvěru, kterou posledně uvedení uzavřeli s rakouskou bankou.
28. Otázka, na kterou je ve skutečnosti třeba před zkoumání pravidel pro určení příslušnosti, která mohou souviset se situací v původním řízení, v prvé řadě odpovědět, je, zda lze pro účely použití tohoto nařízení od smlouvy o úvěru „oddělit“ právní vztahy vzniklé mezi solidárními spoludlužníky v důsledku uzavření této smlouvy, nebo zda společně tvoří nedělitelný celek.
29. Z níže uvedených důvodů mám za to, že právní vztahy mezi solidárními spoludlužníky, které vznikly uzavřením smlouvy o úvěru, jsou od této smlouvy neoddělitelné.
30. Tyto právní vztahy totiž vyplývají ze smlouvy o úvěru, se kterou solidární spoludlužníci společně a svobodně souhlasili. V rámci vztahů se společným věřitelem tedy každý z nich souhlasil se splněním celého dluhu. Plnění spočívající v poskytnutí peněžních prostředků je neoddělitelné od závazku je vrátit. Úvěr, se kterým by nebyl spojen závazek jeho vrácení, by byl ve skutečnosti darem. Solidární závazek vrátit peněžní prostředky je tedy nedílnou součástí smluvního mechanismu.
31. Nic to nemění na tom, že spoludlužník, který zaplatil celý podíl dalšího spoludlužníka na společném dluhu nebo jeho část, může získat takto zaplacenou částku zpět podáním regresní žaloby. Samotný důvod této žaloby tedy souvisí s existencí této smlouvy. Pro účely použití nařízení č. 1215/2012 by tedy bylo nepřirozené oddělit tyto právní vztahy od smlouvy, která vedla k jejich vzniku a je jejich základem(8). Jiné rozhodnutí by mohlo v případě žádostí založených na jedné a téže smlouvě vést k násobení příslušných soudů. Soud jednoho členského státu by byl příslušný pro spory mezi spoludlužníky a bankou, kdežto soud jiného členského státu by byl příslušný pro spory mezi samotnými spoludlužníky.
32. Je tedy logičtější, aby veškeré otázky, které mohou vyvstat v důsledku uzavření smlouvy o úvěru, byly zkoumány stejným soudem. Právě toto je ostatně výslovně stanoveno v nařízení Řím I, pokud jde o rozhodné právo. Jak připomíná Evropská komise, článek 16 tohoto nařízení, nadepsaný „Společná odpovědnost“, mimo jiné stanoví, že „[u]platňuje-li věřitel pohledávku vůči více dlužníkům, kteří odpovídají za uspokojení téže pohledávky, a jeden z dlužníků již pohledávku zcela nebo zčásti uspokojil, řídí se regresní právo tohoto dlužníka vůči ostatním spoludlužníkům za poskytnuté plnění právem, které se použije na závazkový vztah tohoto dlužníka vůči věřiteli“.
33. Podle mého názoru tedy neexistuje žádný důvod, aby tomu bylo jinak při určení soudu příslušného rozhodovat o regresní žalobě, kterou spoludlužník smlouvy o úvěru podal proti dalšímu spoludlužníkovi. A to tím spíše, že reciproční používání nařízení Řím I a nařízení č. 1215/2012 nás zavazuje k soudržnosti při jejich výkladu(9). Oddělení právních vztahů mezi solidárními spoludlužníky od smlouvy, kterou jsou vázáni, by kromě toho bylo v rozporu s cílem vysoké předvídatelnosti, o kterou usiluje nařízení č. 1215/2012(10). Pokud tedy solidární spoludlužníci budou vědět, že spory, které vzniknou z jejich právních vztahů, budou podléhat stejným pravidlům pro určení příslušnosti, jaká upravují samotnou smlouvu o úvěru, bude to nesporně vysoce předvídatelné.
34. Na základě všech těchto skutečností mám tedy za to, že k projednání sporu, který se týká právních vztahů mezi solidárními spoludlužníky vzniklých z uzavření smlouvy o úvěru, musí být příslušný soud, který je příslušný pro spory vyplývající z této smlouvy.
35. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru spadá nepochybně pod věci týkající se smlouvy nebo nároků ze smlouvy, jsem toho názoru, že čl. 7 bod 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že předmět regresní žaloby mezi spoludlužníky smlouvy o úvěru tvoří „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení.
36. S ohledem na výše uvedené se předkládající soud táže, které místo je místem plnění závazku, o nějž se jedná, neboť toto místo je v tomto článku určeno odlišně podle toho, zda je daná smlouva smlouvou o prodeji zboží nebo smlouvou o poskytování služeb, nebo když smlouva není ani jednou z nich.
37. Podstatou druhé a třetí otázky předkládajícího soudu tedy je, zda čl. 7 bod 1 písm. b) druhá odrážka tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že smlouva o úvěru, která je základem regresní žaloby podané jedním spoludlužníkem, musí být kvalifikována jako smlouva o poskytování služeb ve smyslu tohoto ustanovení. Pokud tomu tak je, je smluvním závazkem charakteristickým pro tuto smlouvu poskytnutí peněžních prostředků, takže je pak místem plnění závazku sídlo banky?
38. Podle mého názoru není pochyb o tom, že smlouva o úvěru je smlouvou o poskytování služeb.
39. Soudní dvůr rozhodl, že „pojem ‚služby‘ znamená přinejmenším to, že strana, která je poskytuje, vykonává určitou činnost za úplatu“(11). Soudní dvůr upřesnil, že existence činnosti vyžaduje aktivní jednání, nikoli pouhé zdržení se jednání(12). Z této kvalifikace tak vyloučil licenční smlouvu, kterou majitel práva duševního vlastnictví poskytuje svému smluvnímu partnerovi oprávnění k výkonu tohoto práva za úplatu, jelikož majitel práva duševního vlastnictví neposkytuje prostřednictvím poskytnutí práva užívání žádné plnění a zavazuje se pouze přenechat svému smluvnímu partnerovi uvedené právo k volnému využití(13).
40. Jinak je tomu u smlouvy o úvěru. Touto smlouvou totiž úvěrující, tj. úvěrová instituce, poskytuje nebo se zavazuje poskytnout úvěrovanému peněžní prostředky ve formě odložené platby a úvěrovaný se zase zavazuje tyto peněžní prostředky vrátit, přičemž úplatu za tento úvěr tvoří z něj plynoucí úroky. Poskytnutí služby spočívá v předání uvedených peněžních prostředků úvěrovou institucí, která pravidelně uskutečňuje tzv. „bankovní transakce“.
41. Z toho plyne, že úvěrová transakce je finanční službou. To ostatně vyplývá – jak zdůrazňuje předkládající soud – z čl. 2 písm. b) směrnice 2002/65, podle kterého se „finanční službou“ rozumí „jakákoli služba bankovní, úvěrové, pojistné, osobní důchodové, investiční nebo platební povahy“.
42. Pouhá skutečnost, že činnost účastníka řízení, který poskytuje službu, spadá do finančního sektoru, nemůže mít za následek vyloučení smluv vyplývajících z této činnosti z použití čl. 7 bodu 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012. Normotvůrce zřejmě počítal se zahrnutím tohoto typu služeb do působnosti tohoto nařízení týkajícího se příslušnosti. Jak poznamenávají předkládající soud a Komise, čl. 63 odst. 1 nařízení č. 44/2001 stanovil výjimku z použití pravidel pro určení příslušnosti ve věcech týkajících se smlouvy a nároků ze smlouvy v případě, že se místo poskytování služeb nacházelo v Lucembursku. Podle odstavce 3 tohoto článku se však tento článek nevztahoval na smlouvy o poskytování finančních služeb, což znamenalo, že tyto smlouvy se řídily pravidlem o zvláštní příslušnosti stanoveným v čl. 5 bodu 1 tohoto nařízení, který v současné době odpovídá čl. 7 bodu 1 nařízení č. 1215/2012.
43. Smlouva o úvěru musí být tedy podle mého názoru kvalifikována jako smlouva o poskytování služeb ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky tohoto nařízení.
44. Zbývá ještě určit, které místo je místem plnění závazku, o nějž se jedná. Podle čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky uvedeného nařízení je tímto místem místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Ve skutečnosti se jedná o určení místa plnění závazku charakteristického pro smlouvu, který je hraničním určovatelem pro příslušnost soudu(14).
45. V projednávané věci mám za to, že v rámci smlouvy o úvěru je tímto charakteristickým závazkem samotné poskytnutí peněžních prostředků. Další závazek obsažený v takové smlouvě, a sice závazek úvěrovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky, existuje totiž pouze na základě poskytnutí služby úvěrujícího, jejímž je vrácení pouze důsledkem.
46. Co se týče samotného místa splnění charakteristického závazku, mám za to, že pouze místo, kde je věřitel usazen, může zajistit vysokou předvídatelnost a splnit cíle blízkosti a jednotnosti, o které usiluje čl. 7 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení č. 1215/2012(15). Toto místo totiž budou strany znát od uzavření smlouvy a bude rovněž místem soudu, který bude mít k této smlouvě nejužší vazbu.
47. S ohledem na výše uvedené mám tedy za to, že čl. 7 bod 1 písm. c) druhá odrážka tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že smlouva o úvěru, která je základem regresní žaloby podané jedním spoludlužníkem, musí být kvalifikována jako smlouva o poskytování služeb ve smyslu tohoto ustanovení. Místem plnění závazku, o nějž se v této žalobě jedná, je místo, kde je úvěrující usazen.
V. Závěry
48. Vzhledem k výše uvedenému navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) následovně:
„1) Článek 7 bod 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že předmět regresní žaloby podané mezi spoludlužníky smlouvy o úvěru tvoří ‚smlouva nebo nároky ze smlouvy‘ ve smyslu tohoto ustanovení.
2) Článek 7 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že:
– smlouva o úvěru, která je základem regresní žaloby podané jedním spoludlužníkem, musí být kvalifikována jako smlouva o poskytování služeb ve smyslu tohoto ustanovení, a
– místem plnění závazku, o nějž se v této žalobě jedná, je místo, kde je úvěrující usazen.“