Spojené věci T‑377/16, T‑645/16 a T‑809/16
Hypo Vorarlberg Bank AG, dříve Vorarlberger Landes- und Hypothekenbank AG
v.
Jednotný výbor pro řešení krizí
Rozsudek Tribunálu (osmého rozšířeného senátu) ze dne 28. listopadu 2019
„Hospodářská a měnová unie – Bankovní unie – Jednotný mechanismus pro řešení krize úvěrových institucí a některých investičních podniků – Jednotný fond pro řešení krizí – Rozhodnutí Jednotného výboru o příspěvcích předem na rok 2016 – Žaloba na neplatnost – Bezprostřední a osobní dotčení – Přípustnost – Podstatné formální náležitosti – Autentizace rozhodnutí – Postup pro přijetí rozhodnutí – Povinnost uvést odůvodnění – Omezení časových účinků rozsudku“
1. Žaloba na neplatnost – Akty napadnutelné žalobou – Pojem – Akty se závaznými právními účinky – Přípravné akty – Vyloučení – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (Jednotný výbor) určující příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí – Konečnost – Zahrnutí
(Článek 263 čtvrtý pododstavec SFEU; nařízení č. 806/2014, čl. 67 odst. 4 a čl. 70 odst. 2)
(viz body 61, 69, 70, 205)
2. Žaloba na neplatnost – Fyzické anebo právnické osoby – Akty, které se jich bezprostředně a osobně dotýkají – Kritéria – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (Jednotný výbor) určující příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí – Žaloba podaná úvěrovou institucí, jíž není určeno rozhodnutí Jednotného výboru – Bezprostřední a osobní dotčení – Přípustnost
(Článek 263 čtvrtý pododstavec SFEU; nařízení č. 806/2014, čl. 67 odst. 4 a čl. 70 odst. 2)
(viz body 62–66, 71–79, 175, 205)
3. Žaloba na neplatnost – Lhůty – Okamžik, od kterého počíná běžet lhůta – Akt, který nebyl zveřejněn ani oznámen žalobci – Přesné seznámení se s obsahem a odůvodněním – Povinnost požádat o úplné znění aktu v přiměřené lhůtě, jakmile se žalobce dozvěděl o jeho existenci – Dodržení přiměřené lhůty – Kritéria pro posouzení
(Článek 263 šestý pododstavec SFEU)
(viz body 80–83, 89–91)
4. Žaloba na neplatnost – Žalobní důvody – Porušení podstatných formálních náležitostí – Neprovedení autentizace napadeného rozhodnutí – Nutnost dovolávat se újmy nebo jiných vad než neprovedení autentizace – Neexistence – Důvod, který musí být soudem uplatněn i bez návrhu
(Článek 263 SFEU)
(viz body 111–116, 118, 134)
5. Žaloba na neplatnost – Žalobní důvody – Porušení podstatných formálních náležitostí – Přijetí napadeného rozhodnutí v rozporu s pravidly, jejichž cílem je zajistit dodržení podstatných formálních náležitostí jakéhokoli elektronického písemného postupu a jakéhokoli postupu pro přijetí rozhodnutí na základě konsensu – Důvod, který musí být soudem uplatněn i bez návrhu
(Článek 263 SFEU)
(viz body 152–158)
6. Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Rozsah – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (Jednotný výbor) určující příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí
(Článek 296 SFEU; nařízení č. 806/2014, čl. 67 odst. 4 a čl. 70 odst. 2)
(viz body 172–174, 176, 177, 182, 197, 199, 206, 209, 210)
7. Žaloba na neplatnost – Zrušující rozsudek – Účinky – Omezení Soudním dvorem – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (Jednotný výbor) určující příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí – Zrušení vedoucí ke zpochybnění výběru peněžitých částek provedeného na základě zrušeného aktu – Riziko ohrožení právní jistoty týkající se dotčených zájmů – Neexistence
(Článek 264 druhý pododstavec SFEU)
(viz body 220–222)
Shrnutí
V rozsudku ze dne 28. listopadu 2019, Hypo Vorarlberg Bank v. Jednotný výbor pro řešení krizí (T‑377/16, T‑645/16 a T‑809/16), velký senát Tribunálu vyhověl žalobě ve věci T‑377/16, podané úvěrovou institucí a znějící na neplatnost dvou rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (Jednotný výbor), z nichž první určovalo částku příspěvků předem na rok 2016 do Jednotného fondu pro řešení krizí a druhé tyto příspěvky upravovalo. Tribunál naproti tomu odmítl žaloby podané ve věcech T‑645/16 a T‑809/16 jako nepřípustné z důvodu překážky věci zahájené.
Tato věc spadá do rámce druhého pilíře bankovní unie týkajícího se jednotného mechanismu pro řešení krizí zavedeného nařízením č. 806/2014(1). Tato věc se konkrétně týká Jednotného fondu pro řešení krizí zavedeného tímto nařízením(2). Jednotný fond pro řešení krizí je financován z příspěvků institucí vybíraných na vnitrostátní úrovni zejména formou příspěvků předem(3).
Žalobkyně, Hypo Vorarlberg Bank AG, je úvěrovou institucí se sídlem ve členském státě účastnícím se mechanismu jednotného dohledu. Rozhodnutím ze dne 15. dubna 2016 Jednotný výbor určil výši příspěvku předem na rok 2016 pro každou instituci včetně žalobkyně. Výměrem ze dne 26. dubna 2016 uložil rakouský vnitrostátní orgán příslušný k řešení krize (vnitrostátní orgán) žalobkyni, aby zaplatila určenou částku. Rozhodnutím ze dne 20. května 2016, ke kterému byla připojena příloha uvádějící nové částky, Jednotný výbor snížil příspěvek žalobkyně. Druhým výměrem ze dne 23. května 2016 rakouský vnitrostátní orgán informoval žalobkyni, že byl její příspěvek vyčíslen nesprávně a že zaplatila příliš vysoký příspěvek. Výměr navíc upřesňoval, že tato částka bude vrácena až v roce 2017. Žalobkyně podala žalobu znějící na zrušení obou rozhodnutí Jednotného výboru v rozsahu, v němž se jí týkala.
Tribunál nejprve zamítl námitku nepřípustnosti vznesenou Jednotným výborem vycházející z údajného nedostatku aktivní legitimace žalobkyně a z údajného nedostatku podmínek řízení z důvodu zmeškání lhůty pro podání žaloby na neplatnost. Tribunál naproti tomu vyhověl argumentu překážky věci zahájené uplatněnému Jednotným výborem.
V rámci zkoumání otázky aktivní legitimace žalobkyně Tribunál rozhodl, že i přesto, že napadená rozhodnutí jsou ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU určena pouze vnitrostátním orgánům, jsou jimi instituce, včetně žalobkyně, osobně a bezprostředně dotčeny, jelikož jednak tato rozhodnutí jmenovitě zmiňují každou instituci a v případě druhého rozhodnutí určují příspěvek každé z nich, a jednak vnitrostátní orgány nemají prostor pro uvážení ohledně výše individuálních příspěvků, ani nemohou tyto částky, které jsou povinny vybrat od dotčených institucí, měnit.
Pokud jde o dodržení lhůty pro podání žaloby proti nezveřejněným rozhodnutím, která nebyla zaslána žalobkyni, měl Tribunál za to, že žalobkyně podala několik žádostí o zaslání úplného znění napadených rozhodnutí v přiměřené lhůtě od okamžiku, kdy se dozvěděla o existenci těchto rozhodnutí, což je okamžik, od kterého počíná běžet lhůta pro podání žaloby stanovená v čl. 263 šestém pododstavci SFEU, odpovídající okamžiku, kdy se žalobkyně přesně seznámila s obsahem a odůvodněním dotčeného aktu. Dvouměsíční lhůta podle čl. 263 šestého pododstavce SFEU se navíc liší od přiměřené lhůty, ve které musí být požádáno o zaslání aktů.
Pokud jde o překážku věci zahájené, Tribunál poté, co připomněl, že pozdější žaloba, která proti sobě staví tytéž účastníky řízení, je založena na stejných žalobních důvodech a směřuje ke zrušení téhož právního aktu, musí být odmítnuta jako nepřípustná, poukázal na to, že podmínka totožnosti účastníků řízení se týká hlavních, a nikoli vedlejších účastníků řízení, a podmínka totožnosti aktu je splněna v případě, že předmět pozdější věci je i předmětem věci dřívější.
Vzhledem k výše uvedenému Tribunál konstatoval, že žaloba ve věci T‑377/16 je přípustná a žaloby ve věcech T‑645/16 a T‑809/16 jsou nepřípustné z důvodu překážky věci zahájené.
Ve věci samé Tribunál v rámci přezkumu nepominutelného důvodu vycházejícího z porušení podstatných formálních náležitostí při přijímání aktů konstatoval, že vzhledem k tomu, že Jednotný výbor neprokázal, že napadená rozhodnutí byla elektronicky podepsána, nebyl splněn požadavek na autentizaci. Uvedená rozhodnutí proto zrušil.
V tomto ohledu Tribunál připomněl judikaturu Soudního dvora, podle níž ratio a formální stránka tvoří neoddělitelný celek, a proto je vyhotovení aktu v písemné podobě nezbytným výrazem vůle úřadu, který akt přijímá. Autentizace aktu má zajistit právní jistotu tím, že je text přijatý autorem aktu zachycen v dále neměnné podobě. Soudní dvůr rovněž rozhodl, že k porušení podstatné formální náležitosti dojde již tím, že akt nebyl autentizován, aniž je dále nutné prokázat, že je akt stižen jinou vadou, nebo že to, že nebyl autentizován, způsobilo újmu tomu, kdo se jí dovolává, a že přezkum toho, zda byla splněna formální náležitost spočívající v autentizaci aktu, a potažmo přezkum jeho určitosti, předchází jakémukoli jinému přezkumu, jako je přezkum pravomoci autora aktu, dodržení zásady kolegiality nebo dodržení povinnosti akty odůvodnit. Pokud unijní soud při přezkumu aktu, který mu byl předložen, konstatuje, že tento akt nebyl řádně autentizován, má povinnost zkoumat i bez návrhu důvod vycházející z porušení podstatné formální náležitosti, která spočívá v nedostatku řádné autentizace, a akt stižený takovou vadou v důsledku toho zrušit. V tomto ohledu není důležité, že to, že nebyl akt autentizován, nezpůsobilo újmu jedné ze stran sporu.
Tribunál navíc konstatoval, že první napadené rozhodnutí bylo přijato ve zjevném rozporu s procesními požadavky na schválení tohoto rozhodnutí členy výkonného zasedání Jednotného výboru a na získání tohoto souhlasu. Pokud jde o postup pro přijetí rozhodnutí na základě konsensu, Tribunál měl za to, že rozhodnutí nelze přijmout, není-li přinejmenším prokázáno, že všichni členové orgánu, který má pravomoc rozhodnutí schválit, měli možnost se s návrhem tohoto rozhodnutí předem seznámit. Tento postup si žádá, aby byla určena lhůta k tomu, aby uvedení členové zaujali k návrhu postoj. Tribunál konstatoval, že procesní pravidla, jejichž cílem je zajistit dodržení podstatných formálních náležitostí jakéhokoli postupu pro přijetí rozhodnutí na základě konsensu, byla v projednávaném případě porušena. Měl za to, že toto porušení má přímý dopad na právní jistotu, neboť není prokázáno, že takto přijaté rozhodnutí bylo schváleno orgánem, který k tomu má pravomoc, a dokonce ani to, že s ním byli všichni jeho členové předem seznámeni. Podle Tribunálu nedodržení takových procesních pravidel nezbytných pro vyjádření souhlasu představuje porušení podstatných formálních náležitostí, které může unijní soud zkoumat i bez návrhu.
Tribunál konečně rozhodl, že napadená rozhodnutí je třeba zrušit z důvodu několika případů porušení povinnosti uvést odůvodnění. Tribunál v tomto ohledu upřesnil, že povinnost odůvodnit tato rozhodnutí má Jednotný výbor, který je jejich autorem. Tato povinnost odůvodnění nemůže být přenesena na vnitrostátní orgány, které její porušení nemohou napravit, neboť by tím bylo zpochybněno postavení Jednotného výboru jakožto autora uvedených rozhodnutí a s tím související odpovědnost, a s ohledem na rozmanitost vnitrostátních orgánů by to vyvolalo riziko nerovného zacházení s institucemi, pokud jde o odůvodnění rozhodnutí Jednotného výboru.