ROZSUDEK TRIBUNÁLU (kasační senát)
21. září 2011
Věc T‑325/09 P
Vahan Adjemian a další
v.
Evropská komise
„Kasační opravný prostředek – Veřejná služba – Ostatní zaměstnanci – Pracovní smlouva na dobu určitou – Odmítnutí uzavřít novou pracovní smlouvu nebo prodloužit pracovní smlouvu, a to na dobu neurčitou – Rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou – Směrnice 1999/70/ES – Článek 88 PŘOZ – Rozhodnutí Komise o maximální délce zaměstnávání dočasných zaměstnanců ve službách Komise“
Předmět: Kasační opravný prostředek proti rozsudku Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (druhého senátu) ze dne 4. června 2009, Adjemian a další v. Komise (F‑134/07 a F‑8/08, Sb. VS s. I‑A‑1‑149 a II‑A‑1‑841), a směřující ke zrušení tohoto rozsudku.
Rozhodnutí: Rozsudek Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (druhého senátu) ze dne 4. června 2009, Adjemian a další v. Komise (F‑134/07 a F‑8/08), se zrušuje v rozsahu, v němž podle něj není třeba rozhodovat o návrhových žádáních žalobců ve věci F‑134/07, jejichž jména jsou uvedena v příloze, týkajících se rozhodnutí o zamítnutí jejich stížností. Ve zbývající části se kasační opravný prostředek zamítá. Žaloba žalobců ve věci F‑134/07, jejichž jména jsou uvedena v příloze, se zamítá v rozsahu, v němž zní na zrušení rozhodnutí o zamítnutí jejich stížností. Vahan Adjemian a 175 současných a bývalých zaměstnanců Evropské komise, jejichž jména jsou uvedena v příloze, ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí a Radou Evropské unie v rámci tohoto řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Žaloba – Žaloba směřující proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta stížnost – Přípustnost – Povinnost rozhodnout o návrhových žádáních směřujících proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti – Návrhová žádání, která nemají samostatný obsah nebo pouze potvrzující rozhodnutí – Neexistence
(Služební řád, článek 91 odst. 1; pracovní řád ostatních zaměstnanců, článek 117)
2. Akty orgánů – Směrnice – Směrnice 1999/70, kterou se provádí rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřená mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS – Přímé uložení povinností orgánům Společenství ve vztazích s jejich zaměstnanci – Vyloučení – Dovolatelnost – Dosah
(Článek 249 ES)
3. Sociální politika – Rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřená mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS – Směrnice 1999/70 – Opatření s cílem zabránit zneužívání po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou – Dosah – Vztahy Evropských společenství s jejich zaměstnanci
(Směrnice Rady 1999/70, příloha, ustanovení 5 bod 1)
4. Úředníci – Pracovní řád ostatních zaměstnanců – Opatření s cílem zabránit zneužívání po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou – Zákaz uzavírání po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou, jejichž předmětem je stabilní plnění trvalých úkolů – Překvalifikování pracovní smlouvy na pracovní smlouvu na dobu neurčitou – Přípustnost
(Pracovní řád ostatních zaměstnanců)
1. Z článků 90 a 91 služebního řádu vyplývá, že žaloba podaná osobou, na kterou se vztahuje služební řád, proti rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování nebo proti nečinnosti tohoto orgánu spočívající v nepřijetí opatření stanoveného služebním řádem je přípustná pouze tehdy, pokud se dotčená osoba dříve obrátila na orgán oprávněný ke jmenování se stížností a pokud tato stížnost byla alespoň zčásti předmětem výslovného nebo implicitního zamítnutí. Podle článku 117 pracovního řádu ostatních zaměstnanců platí totéž obdobně i pro žalobu podanou zaměstnancem proti rozhodnutí orgánu oprávněného k uzavírání pracovních smluv nebo proti nečinnosti tohoto orgánu spočívající v nepřijetí opatření stanoveného tímto uvedeným pracovním řádem. Správní stížnost a její výslovné nebo implicitní zamítnutí tvoří tedy nedílnou součást komplexního řízení a je jen jedním z předpokladů, které musí být splněny před podáním žaloby. Za těchto podmínek je žalobou, i když formálně směřující proti zamítnutí stížnosti, předložen soudu akt nepříznivě zasahující do právního postavení, proti němuž byla stížnost podána, ledaže je dopad zamítnutí stížnosti odlišný od dopadu aktu napadeného touto stížností. Výslovné rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemusí totiž mít vzhledem ke svému obsahu potvrzující povahu vůči aktu napadenému žalobcem. O tento případ se jedná tehdy, když rozhodnutí o zamítnutí stížnosti obsahuje přezkum situace žalobce podle nových právních a skutkových okolností nebo když upravuje či doplňuje původní rozhodnutí. V těchto případech představuje zamítnutí stížnosti akt podléhající přezkumu soudem, který jej vezme v úvahu při posouzení legality napadeného aktu, případně jej posoudí jako akt nepříznivě zasahující do právního postavení nahrazující původní akt.
Vzhledem k tomu, že ze systematiky služebního řádu a pracovního řádu ostatních zaměstnanců plyne, že dotčená osoba musí podat stížnost proti rozhodnutí, jež napadá, a žalobu proti rozhodnutí, jímž byla stížnost zamítnuta, je žaloba přípustná, byla-li stížnost i žaloba podána ve lhůtách stanovených články 90 a 91 služebního řádu, a to bez ohledu na to, zda směřuje jen proti rozhodnutí napadenému stížností, nebo proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, anebo proti oběma těmto rozhodnutím současně. V souladu se zásadou hospodárnosti řízení však může soud rozhodnout, že shledá-li, že návrhová žádání směřující proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemají samostatný obsah a ve skutečnosti splývají s návrhovými žádáními směřujícími proti rozhodnutí napadenému stížností, není třeba rozhodovat zvlášť o návrhových žádáních směřujících proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti. Tak tomu může být zejména tehdy, když soud konstatuje, že rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, například proto, že je implicitní, jen potvrzuje rozhodnutí napadené stížností, takže zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti by nemělo na právní postavení dotčené osoby jiný dopad než zrušení rozhodnutí napadeného stížností.
(viz body 31 až 33)
Odkazy:
Soudní dvůr 28. května 1980, Kuhner v. Komise, 33/79 a 75/79, Recueil, s. 1677, bod 9; Soudní dvůr 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, Recueil, s. 23, body 7 a 8; Soudní dvůr 26. ledna 1989, Koutchoumoff v. Komise, 224/87, Recueil, s. 99, bod 7
Tribunál 12. prosince 2002, Morello v. Komise, T‑338/00 a T‑376/00, Recueil FP s. I‑A‑301 a II‑1457, bod 35; Tribunál 10. června 2004, Eveillard v. Komise, T‑258/01, Sb. VS s. I‑A‑167 a II‑747, bod 31; Tribunál 14. října 2004, Sandini v. Soudní dvůr, T‑389/02, Sb. VS s. I‑A‑295 a II‑1339, bod 49; Tribunál 7. června 2005, Cavallaro v. Komise, T‑375/02, Sb. VS s. I‑A‑151 a II‑673, body 63 až 66; Tribunál 25. října 2006, Staboli v. Komise, T‑281/04, Sb. VS s. I‑A‑2‑251 a II‑A‑2‑1303, bod 26; Tribunál 9. prosince 2009, Komise v. Birkhoff, T‑377/08 P, Sb. VS s. I‑B‑1‑133 a II‑B‑1‑807, body 50 až 59 a 64
2. Směrnice 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS je určena členským státům, nikoli orgánům. Nelze tudíž dospět k závěru, že ustanovení této směrnice sama o sobě ukládají orgánům povinnosti při výkonu zákonodárných či rozhodovacích pravomocí. Z uvedeného plyne, že ustanovení směrnice 1999/70, která provádějí rámcovou dohodu o pracovních poměrech na dobu určitou, nemohou být sama o sobě pramenem povinností ukládaných Radě či Komisi při výkonu zákonodárných či rozhodovacích pravomocí za účelem úpravy vztahů Evropských společenství a jejich zaměstnanců. Sama o sobě nemohou být ani základem pro námitku protiprávnosti vznesenou proti článku 88 pracovního řádu ostatních zaměstnanců a proti rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 o maximální délce zaměstnávání dočasných zaměstnanců ve službách Komise.
Ačkoli ustanovení směrnice 1999/70, která provádějí rámcovou dohodu, nemohou být sama o sobě pramenem povinností ukládaných Radě či Komisi při výkonu zákonodárných či rozhodovacích pravomocí za účelem úpravy vztahů Evropských společenství a jejich zaměstnanců, a nemohou být ani základem pro námitku protiprávnosti vznesenou proti článku 88 pracovního řádu ostatních zaměstnanců a proti rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004, nic to nemění na tom, že norem či zásad stanovených v této směrnici či z ní dovozených se lze vůči těmto orgánům dovolávat, jestliže je patrné, že samy jsou jen zvláštním vyjádřením základních pravidel Smlouvy a obecných zásad, jimiž jsou tyto orgány přímo vázány. Ve společenství práva je totiž jednotné použití práva základním požadavkem a na všechny právní subjekty se vztahuje zásada dodržování legality. Orgány tak mají povinnost, stejně jako jakýkoli jiný právní subjekt, dodržovat pravidla Smlouvy i obecné právní zásady, které se na ně vztahují. Pracovní řád ostatních zaměstnanců a rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 by tudíž měly být v co největším možném rozsahu vykládány ve smyslu jednotného uplatňování práva a jejich souladu s účelem a požadavky rámcové dohody provedené směrnicí 1999/70 jen tehdy, je-li patrné, že sám tento účel a tyto požadavky jsou zvláštním vyjádřením základních pravidel Smlouvy a obecných právních zásad, jimiž jsou orgány přímo vázány.
(viz body 51, 52, 56 a 57)
Odkazy:
Soudní dvůr 17. prosince 1998, Baustahlgewebe v. Komise, C‑185/95 P, Recueil, s. I‑8417, body 18 až 21; Soudní dvůr 9. září 2003, Rinke, C‑25/02, Recueil, s. I‑8349, body 24 až 28; Soudní dvůr 6. prosince 2005, ABNA a další, C‑453/03, C‑11/04, C‑12/04 a C‑194/04, Sb. rozh. s. I‑10423, bod 104
Tribunál 21. května 2008, Belfass v. Rada, T‑495/04, Sb. rozh. s. II‑781, bod 43; Tribunál 10. prosince 2009, Antwerpse Bouwwerken v. Komise, T‑195/08, Sb. rozh. s. II‑4439, bod 55
3. Zásada zákazu zneužití práva, podle které se nikdo nemůže zneužívajícím způsobem dovolávat právních norem, patří mezi obecné právní zásady, jejichž dodržování zajišťuje soud. Dále je třeba konstatovat, že stanovení právního rámce za účelem zabránění zneužití vyplývajícímu z použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů uzavřených na dobu určitou je cíl, který zákonodárce ve směrnici 1999/70 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS uznal a podpořil. Stíhání zneužívání práva v této oblasti navíc odpovídá cílům, které si Společenství a členské státy, vědomy si základních sociálních práv, jak jsou stanovena v Evropské sociální chartě podepsané z roku 1961 a v Chartě Společenství základních sociálních práv pracovníků z roku 1989, stanovily v článku 136 ES a mezi které náleží zlepšování životních a pracovních podmínek pracovníků a jejich přiměřená sociální ochrana. Z uvedeného plyne, že zákonodárce při výkonu své zákonodárné pravomoci přijmout pracovní řád ostatních zaměstnanců zakotvené v článku 283 ES a orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv při výkonu své široké posuzovací pravomoci v rámci vymezeném ustanoveními uvedeného pracovního řádu mají v souladu s cílem zlepšovat životní a pracovní podmínky pracovníků a s cílem jejich přiměřené sociální ochrany stanovenými v článku 136 ES povinnost při přijímání či provádění pravidel upravujících vztahy Evropských společenství a jejich zaměstnanců zabraňovat zneužívání práva vyplývajícímu z použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů uzavřených na dobu určitou. Vzhledem k tomu, že Soud pro veřejnou službu konstatoval, že účel a minimální požadavky rámcové dohody provedené směrnicí 1999/70, konkrétně ustanovení 5 bod 1 této dohody, jsou zvláštním vyjádřením zásady zákazu zneužití práva, tedy jedné z obecných právních zásad, mohl se při meritorním přezkumu námitky protiprávnosti vznesené proti článku 88 pracovního řádu ostatních zaměstnanců a proti rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 o maximální délce zaměstnávání dočasných zaměstnanců ve službách Komise oprávněně zabývat otázkou, do jaké míry lze tento článek a toto rozhodnutí vykládat konformně s účelem a s minimálními požadavky rámcové dohody, potažmo se zásadou zákazu zneužití práva.
(viz body 59 až 62)
Odkazy:
Soudní dvůr 22. května 2008, Ampliscientifica a Amplifin, C‑162/07, Sb. rozh. s. I‑4019, body 27, 30 a 32 a citovaná judikatura
Tribunál 8. května 2007, Citymo v. Komise, T‑271/04, Sb. rozh. s. II‑1375, bod 107 a citovaná judikatura
4. Ustanovení pracovního řádu ostatních zaměstnanců upravující uzavírání a prodlužování pracovních smluv dočasných zaměstnanců, pomocných zaměstnanců, smluvních zaměstnanců a pomocných smluvních zaměstnanců zakazují orgánu oprávněnému k uzavírání pracovních smluv, aby uzavíral po sobě jdoucí pracovní smlouvy na dobu určitou, jejichž předmětem je stabilní plnění trvalých úkolů. Dále platí, že pokud orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv využíval po sobě jdoucí pracovní smlouvy uzavřené na dobu určitou k stabilnímu plnění trvalých úkolů, lze toto zneužití i negativní důsledky, jimž čelily dotčené osoby, napravit překvalifikováním pracovní smlouvy podle ustanovení pracovního řádu ostatních zaměstnanců, což může vést mimo jiné i k přeměně řady po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou na smlouvu na dobu neurčitou.
(viz bod 67)