ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)
30. května 2024(*)
„Řízení o předběžné otázce – Volný pohyb služeb – Poskytovatelé služeb informační společnosti – Povinnost poskytnout informace o hospodářské situaci poskytovatele on-line zprostředkovatelských služeb – Směrnice 2000/31/ES – Koordinovaná oblast – Zásada dohledu v členském státě původu – Výjimky – Pojem ‚opatření přijatá vůči určité službě informační společnosti‘ – Nařízení (EU) 2019/1150 – Cíl“
Ve věci C‑665/22,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (Regionální správní soud pro Lazio, Itálie) ze dne 10. října 2022, došlým Soudnímu dvoru dne 21. října 2022, v řízení
Amazon Services Europe Sàrl
proti
Autorità per le Garanzie nelle Comunicazioni,
SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),
ve složení: A. Prechal, předsedkyně senátu, F. Biltgen, N. Wahl (zpravodaj), J. Passer a M. L. Arastey Sahún, soudci,
generální advokát: M. Szpunar,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za Amazon Services Europe Sàrl: F. Angeloni, M. Berliri, S. Borocci, G. Gelera a F. Moretti, avvocati,
– za italskou vládu: G. Palmieri, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s: L. Delbono a R. Guizzi, avvocati dello Stato,
– za českou vládu: M. Smolek, T. Suchá a J. Vláčil, jako zmocněnci,
– za Irsko: M. Browne, Chief State Solicitor, A. Joyce a M. Tierney, jako zmocněnci, ve spolupráci s: D. Fennelly, BL,
– za Evropskou komisi: L. Armati, M. Escobar Gómez, S. L. Kalėda a L. Malferrari, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 11. ledna 2024,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1150 ze dne 20. června 2019 o podpoře spravedlnosti a transparentnosti pro podnikatelské uživatele on-line zprostředkovatelských služeb (Úř. věst. 2019, L 186, s. 57), směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“) (Úř. věst. 2000, L 178, s. 1; Zvl. vyd. 13/25, s. 399), směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (Úř. věst. 2015, L 241, s. 1), směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu (Úř. věst. 2006, L 376, s. 36), jakož i článku 56 SFEU.
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Amazon Services Europe Sàrl (dále jen „Amazon“), společností založenou podle lucemburského práva, a Autorità per le Garanzie nelle Comunicazioni (Úřad pro dohled nad komunikacemi, Itálie) (dále jen „AGCOM“), který se týká opatření přijatých tímto úřadem vůči poskytovatelům on-line zprostředkovatelských služeb.
Právní rámec
Unijní právo
Nařízení 2019/1150
3 Body 3, 7 a 51 odůvodnění nařízení 2019/1150 uvádějí:
„(3) Spotřebitelé přijali online zprostředkovatelské služby za své. Konkurenční, spravedlivé a transparentní online prostředí, v němž se společnosti chovají zodpovědně, má zásadní význam i z hlediska podmínek pro spotřebitele. Zajištěním transparentnosti ekonomiky online platforem a důvěry v ni v rámci vztahů mezi podniky by se mohlo přispět i k posílení důvěry spotřebitele v ekonomiku online platforem. Přímými dopady rozvoje ekonomiky online platforem na spotřebitele se nicméně zabývají jiné právní předpisy Unie, zejména spotřebitelské acquis.
[…]
(7) Na úrovni [Evropské u]nie by měl být stanoven cílený soubor závazných pravidel, aby bylo zajištěno spravedlivé, předvídatelné, udržitelné a důvěryhodné online podnikatelské prostředí v rámci vnitřního trhu. Zejména by se podnikatelským uživatelům online zprostředkovatelských služeb měla poskytnout odpovídající míra transparentnosti a také možnosti účinné nápravy v celé Unii s cílem usnadnit přeshraniční podnikání v jejím v rámci, a zlepšit tím řádné fungování vnitřního trhu, a také s cílem řešit potenciálně vznikající roztříštěnost v konkrétních oblastech, na něž se vztahuje toto nařízení.
[…]
(51) Jelikož cíle tohoto nařízení, totiž zajištění spravedlivého, předvídatelného, udržitelného a důvěryhodného online podnikatelského prostředí na vnitřním trhu, nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy, ale spíše jej, z důvodu jeho rozsahu a účinků, může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 [SEU]. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení uvedeného cíle.“
4 Článek 1 tohoto nařízení zní:
„1. Účelem tohoto nařízení je přispět k řádnému fungování vnitřního trhu stanovením pravidel k zajištění toho, aby podnikatelským uživatelům online zprostředkovatelských služeb a uživatelům firemních internetových stránek byla ve vztahu k internetovým vyhledávačům poskytnuta náležitá transparentnost, spravedlnost a možnosti účinné nápravy.
2. Toto nařízení se vztahuje na online zprostředkovatelské služby a internetové vyhledávače poskytované, nebo nabízené k poskytnutí, podnikatelským uživatelům a uživatelům firemních internetových stránek, kteří jsou usazeni nebo mají místo pobytu v Unii a kteří prostřednictvím těchto online zprostředkovatelských služeb nebo internetových vyhledávačů nabízejí zboží nebo služby spotřebitelům nacházejícím se v Unii, bez ohledu na místo usazení nebo místo pobytu poskytovatelů takových služeb a bez ohledu na právo, které by jinak bylo rozhodné.
[…]
5. Tímto nařízením není dotčeno právo Unie, zejména právo Unie použitelné v oblastech justiční spolupráce v občanských věcech, hospodářské soutěže, ochrany údajů, ochrany obchodního tajemství, ochrany spotřebitele, elektronického obchodování a finančních služeb.“
5 Článek 2 bod 1 uvedeného nařízení stanoví:
„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:
1) ‚podnikatelským uživatelem‘ jakákoli soukromá osoba jednající v rámci obchodní nebo profesní činnosti nebo jakákoli právnická osoba, která prostřednictvím online zprostředkovatelských služeb nabízí zboží nebo služby spotřebitelům za účelem, který lze považovat za jejich obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání“.
Směrnice 2000/31
6 Článek 1 směrnice 2000/31 zní:
„1. Cílem této směrnice je přispět k řádnému fungování vnitřního trhu tím, že zajistí volný pohyb služeb informační společnosti mezi členskými státy.
[…]
5. Tato směrnice se nevztahuje na:
a) daňovou oblast;
[…]“
7 Článek 2 písm. h) této směrnice stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
[…]
h) ‚koordinovanou oblastí‘ požadavky stanovené právními řády členských států pro poskytovatele služeb informační společnosti nebo pro služby informační společnosti, bez ohledu na to, zda mají obecnou povahu či zda byly pro ně zvláště určené.
i) koordinovaná oblast souvisí s požadavky, které má poskytovatel služeb plnit a které se týkají:
– přístupu k činnosti služby informační společnosti, např. požadavky na kvalifikaci, povolení nebo oznámení,
– výkonu činnosti služby informační společnosti, např. požadavky na chování poskytovatele služby, kvalitu nebo obsah služby včetně požadavků na reklamu a smlouvy nebo na odpovědnost poskytovatele služby;
[…]“
8 Článek 3 uvedené směrnice uvádí:
„1. Každý členský stát dbá, aby služby informační společnosti poskytované poskytovatelem usazeným na jeho území dodržovaly platné vnitrostátní předpisy z příslušné koordinované oblasti.
2. Členské státy nemohou z důvodů spadajících do koordinované oblasti omezovat volný pohyb služeb informační společnosti z jiného členského státu.
[…]
4. Členské státy mohou pro určitou službu informační společnosti přijmout opatření odchylující se od odstavce 2, jsou-li splněny níže uvedené podmínky:
a) opatření jsou:
i) nezbytná z jednoho z níže uvedených důvodů:
– veřejný pořádek, zejména předcházení, vyšetřování, odhalování a stíhání v trestní oblasti, zejména ochrana mladistvých a boj proti podněcování k nenávisti z důvodu rasy, pohlaví, víry nebo národnosti a proti útokům na lidskou důstojnost,
– ochrana veřejného zdraví,
– veřejná bezpečnost včetně ochrany vnitrostátní bezpečnosti a obrany,
– ochrana spotřebitelů včetně investorů;
ii) přijata vůči určité službě informační společnosti, která poškozuje cíle uvedené v bodu i) nebo která představuje závažné a podstatné ohrožení těchto cílů;
iii) úměrná těmto cílům;
b) členský stát předběžně a aniž je dotčeno soudní řízení včetně předběžného řízení a kroků uskutečněných v rámci trestního vyšetřování:
– požádá členský stát uvedený v odstavci 1 o přijetí opatření, a tento stát je nepřijme nebo jsou jeho opatření nedostatečná,
– oznámí [Evropské k]omisi a členskému státu uvedenému v odstavci 1 svůj záměr přijmout tato opatření.
[…]“
Směrnice 2006/123
9 Článek 1 odst. 1 směrnice 2006/123 stanoví:
„Tato směrnice stanoví obecná ustanovení k usnadnění výkonu svobody usazování pro poskytovatele služeb a volného pohybu služeb při zachování vysoké kvality služeb.“
10 Článek 3 odst. 1 této směrnice zní:
„V případě rozporu ustanovení této směrnice s ustanoveními jiných předpisů Společenství, které upravují zvláštní aspekty přístupu k činnosti poskytování služeb nebo jejího výkonu v konkrétních odvětvích nebo pro konkrétní profese, mají tato ustanovení jiných předpisů Společenství přednost a použijí se na dotyčná konkrétní odvětví nebo profese. […]“
11 Článek 16 odst. 1 uvedené směrnice uvádí:
„Členské státy respektují právo poskytovatelů poskytovat služby v jiném členském státě, než je stát, v němž jsou usazeni.
Členský stát, v němž je služba poskytována, zajistí volný přístup k činnosti poskytování služeb a volný výkon této činnosti na svém území.
Členské státy nesmějí podmiňovat přístup k činnosti poskytování služeb nebo její výkon na svém území žádnými požadavky, které nedodržují tyto zásady:
a) nepřípustnost diskriminace: požadavky nesmějí být přímo nebo nepřímo diskriminační na základě státní příslušnosti nebo v případě právnických osob na základě členského státu, v němž jsou usazeny;
b) nezbytnost: požadavky musejí být opodstatněny důvody veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany životního prostředí;
c) přiměřenost: požadavky musejí být vhodné pro dosažení sledovaného cíle a nesmějí překračovat rámec toho, co je pro dosažení daného cíle nezbytné.“
Směrnice 2015/1535
12 Článek 1 odst. 1 směrnice 2015/1535 stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
[…]
b) ‚službou‘ jakákoli služba informační společnosti, tj. každá služba poskytovaná zpravidla za úplatu, na dálku, elektronicky a na individuální žádost příjemce služeb.
[…]
e) ‚předpisem pro služby‘ obecný požadavek týkající se přístupu ke službám a jejich poskytování ve smyslu písmene b), zejména ustanovení týkající se poskytovatele služeb, služeb samotných a příjemce služeb, s výjimkou předpisů, které se nezaměřují specificky na služby definované v uvedeném písmenu.
[…]
f) ‚technickým předpisem‘ technické specifikace a jiné požadavky nebo předpisy pro služby včetně příslušných správních předpisů, jejichž dodržování je při uvedení na trh, při poskytování služby, při usazování poskytovatele služeb nebo při používání v členském státě nebo na jeho větší části závazné de iure nebo de facto, jakož i právní a správní předpisy členských států zakazující výrobu, dovoz, prodej nebo používání určitého výrobku nebo zakazující poskytování nebo využívání určité služby nebo usazování poskytovatele služeb, s výjimkou předpisů stanovených v článku 7.
[…]“
13 Článek 5 odst. 1 první pododstavec této směrnice stanoví:
„S výhradou článku 7 sdělí členské státy neprodleně Komisi každý návrh technického předpisu s výjimkou případu, kdy se jedná pouze o úplné převzetí mezinárodní nebo evropské normy, a kdy postačí informace o dotyčné normě; členské státy současně Komisi sdělí důvody, pro které je nezbytné takový technický předpis přijmout, pokud již nebyly uvedeny v samotném návrhu.“
Italské právo
Zákon č. 249 ze dne 31. července 1997
14 Článek 1 legge n. 249 – Istituzione dell’Autorità per le garanzie nelle comunicazioni e norme sui sistemi delle telecomunicazioni e radiotelevisivo (zákon č. 249, kterým se zřizuje Úřad pro dohled nad komunikacemi a který zavádí pravidla pro telekomunikační systémy a rozhlasové a televizní vysílání) ze dne 31. července 1997 (běžný doplněk ke GURI č. 177 ze dne 31. července 1997) stanoví:
„[…]
29. Osoby, které v informacích vyžadovaných [AGCOM] poskytnou účetní údaje nebo skutečnosti týkající se výkonu jejich činnosti, jež neodpovídají skutečnosti, se vystavují sankcím stanoveným v článku 2621 občanského zákoníku.
30. Osobám, které ve stanovených lhůtách a podle stanovených podmínek neposkytnou dokumenty, údaje a informace vyžadované [AGCOM], tento orgán uloží správní pokutu ve výši od jednoho milionu [italských lir (ITL) (přibližně 516 eur) do dvou set milionů ITL (přibližně 103 000 eur)].
[…]“
15 Zákon č. 249 ze dne 31. července 1997, ve znění legge n. 178 – Bilancio di previsione dello Stato per l’anno finanziario 2021 e bilancio pluriennale per il triennio 2021-2023 (zákon č. 178 o předběžném státním rozpočtu na rozpočtový rok 2021 a víceletém rozpočtu na tříleté období 2021–2023) ze dne 30. prosince 2020 (běžný doplněk ke GURI č. 322 ze dne 30. prosince 2020) v čl. 1 odst. 6 písm. c) bodě 14a stanoví:
„Povinnosti [AGCOM] jsou vymezeny takto:
[…]
c) rada:
[…]
14a) dohlíží na řádné a účinné uplatňování nařízení [2019/1150], mimo jiné prostřednictvím přijetí pokynů, podpory kodexů chování a shromažďování příslušných informací“.
Rozhodnutí č. 397/13
16 Dne 25. června 2013 AGCOM přijal delibera n. 397/13/CONS – Informativa economica di sistema (rozhodnutí č. 397/13/CONS o systematickém hospodářském prohlášení) (dále jen „rozhodnutí č. 397/13“).
17 Článek 2 odst. 1 rozhodnutí č. 397/13 vyjmenovává kategorie osob, které jsou povinny zaslat AGCOM dokument nazvaný „Informativa economica di sistema“ (systematické hospodářské prohlášení) (dále jen „IES“).
18 Článek 6 tohoto rozhodnutí stanoví:
„1. Osobám, které za účelem splnění povinnosti uvedené v článku 2 tohoto rozhodnutí sdělí údaje, které neodpovídají skutečnosti, se uloží sankce podle čl. 1 odst. 29 zákona č. [249 ze dne 31. července 1997].
2. Osobám, které ve stanovených lhůtách a podle stanovených podmínek nesplní povinnost uvedenou v článku 2, se uloží sankce podle čl. 1 odst. 30 zákona č. [249 ze dne 31. července 1997].“
Rozhodnutí č. 161/21
19 Dne 12. května 2021 AGCOM přijal delibera n. 161/21/CONS – Modifiche alla delibera n. 397/13 del 25 giugno 2013 „Informativa Economica di Sistema“ (rozhodnutí č. 161/21/CONS, kterým se mění rozhodnutí č. 397/13 ze dne 25. června 2013 „Systematické hospodářské prohlášení“) (dále jen „rozhodnutí č. 161/21“).
20 Preambule rozhodnutí č. 161/21 zní:
„[…]
S ohledem na nařízení 2019/1150 […]
S ohledem na zákon [č. 178 ze dne 30. prosince 2020] […]
[…]
Vzhledem k tomu, že je [IES] prohlášením, které provozovatelé komunikací musí každoročně vyplnit a které se týká identifikačních a hospodářských údajů spojených s činností, již dotčené osoby vykonávají, za účelem shromáždění poznatků nezbytných pro splnění specifických zákonných povinností, včetně vyhodnocení Sistema integrato delle comunicazioni [(integrovaný komunikační systém) (SIC)] a ověření limitů [spojování] v rámci tohoto systému; tržních analýz a případného dominantního postavení nebo jiného postavení, které v každém případě narušuje pluralitu; výroční zprávy a šetření […], jakož i s cílem umožnit aktualizaci statistické základny provozovatelů komunikací;
Vzhledem k tomu, že zákon [č. 178 ze dne 30. prosince 2020] přiznává [AGCOM] nové pravomoci a pověřuje ho zajišťováním „řádného a účinného uplatňování nařízení [2019/1150], mimo jiné prostřednictvím přijetí pokynů, podpory kodexů chování a shromažďování příslušných informací;
[Vzhledem k tomu, že] je tedy nezbytné [některé] informace sdělované v IES rozšířit na poskytovatele on-line zprostředkovatelských služeb a internetových vyhledávačů, aby se každý rok shromažďovaly relevantní informace a aby byly vykonávány činnosti, které mají za cíl zajistit řádné a účinné uplatňování nařízení 2019/1150 a výkon funkcí svěřených [AGCOM] zákonem [č. 178 ze dne 30. prosince 2020];
[…]“
21 Článek 1 odst. 1 tohoto rozhodnutí změnil výčet uvedený v článku 2 rozhodnutí č. 397/13 tak, že povinnost zasílat AGCOM IES rozšířil na následující dvě kategorie osob:
„[…]
h) poskytovatelé on-line zprostředkovatelských služeb: fyzické nebo právnické osoby, které i když nejsou usazeny nebo nemají bydliště na vnitrostátním území, poskytují nebo nabízejí poskytnout on-line zprostředkovatelské služby, jak jsou definovány v nařízení 2019/1150, podnikatelským uživatelům usazeným nebo s bydlištěm v Itálii;
i) poskytovatelé internetových vyhledávačů: fyzické nebo právnické osoby, které i když nejsou usazeny nebo nemají bydliště na vnitrostátním území, poskytují nebo nabízejí poskytnout internetový vyhledávač, jak je definován v nařízení 2019/1150, v italském jazyce nebo uživatelům usazeným nebo s bydlištěm v Itálii.
[…]“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
22 Amazon, společnost se sídlem v Lucembursku, spravuje on-line platformu, jež zprostředkovává kontakt mezi prodávajícími a spotřebiteli s cílem umožnit mezi nimi transakce za účelem prodeje zboží.
23 V návaznosti na změny vnitrostátního právního rámce vyplývající ze zákona č. 178 ze dne 30. prosince 2020 a rozhodnutí č. 161/21, které italské orgány přijaly zejména s cílem zajistit uplatňování nařízení 2019/1150, je společnost Amazon jakožto poskytovatel on-line zprostředkovatelských služeb povinna zasílat AGCOM IES, tj. dokument, ve kterém mají být uvedeny informace o hospodářské situaci poskytovatele.
24 Společnost Amazon podala k Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (Regionální správní soud pro Lazio, Itálie), který je předkládajícím soudem, žalobu znějící zejména na zrušení rozhodnutí č. 161/21.
25 Před tímto soudem společnost Amazon tvrdí, že toto rozhodnutí je v rozsahu, v němž jí ukládá povinnost zasílat AGCOM IES, v rozporu se zásadou volného pohybu služeb, nařízením 2019/1150 a několika směrnicemi.
26 V tomto ohledu uvedený soud v prvé řadě připomíná, že po přijetí nařízení 2019/1150 italský zákonodárce zákonem č. 178 ze dne 30. prosince 2020 novelizoval zákon č. 249 ze dne 31. července 1997.
27 AGCOM tak byl pověřen dohledem nad uplatňováním nařízení 2019/1150, zejména prostřednictvím shromažďování informací [čl. 1 odst. 6 písm. c) bod 14a zákona č. 249 ze dne 31. července 1997, ve znění zákona č. 178 ze dne 30. prosince 2020].
28 Ve druhé řadě předkládající soud uvádí, že rozhodnutím č. 161/21 AGCOM změnil rozhodnutí č. 397/13, aby zohlednil opatření přijatá italským zákonodárcem za účelem uplatňování nařízení 2019/1150. Povinnost zasílat AGCOM IES byla v důsledku toho rozšířena na poskytovatele on-line zprostředkovatelských služeb a internetových vyhledávačů (dále jen „poskytovatelé dotčených služeb“), kteří nabízejí služby v Itálii.
29 Tento soud upřesňuje, že zasílání IES bylo původně upraveno pro potřeby Garante per la radiodiffusione e l’editoria (Úřad pro rozhlasové vysílání a vydavatelskou činnost, Itálie) na základě právních předpisů, které mu přiznávaly pravomoc přijímat opatření ke stanovení účetních údajů a dalších informací, které mu měly určité subjekty sdělovat, a že pravomoci tohoto orgánu byly převedeny na AGCOM.
30 Uvedený soud má za to, že rozhodnutím č. 161/21 AGCOM uložil poskytovatelům dotčených služeb povinnost předávat mu důležité a specifické informace o jejich hospodářské situaci. Tito poskytovatelé jsou například povinni sdělovat celkové příjmy plynoucí z prodejních internetových stránek, částky vybrané na poplatcích za předplatné a poplatcích za registraci, členství nebo zápisné za používání prodejní on-line platformy těchto poskytovatelů pro nabízení zboží nebo služeb spotřebitelům uživateli usazenými v Itálii, pevné i pohyblivé provize vybrané z prodeje a dosažené prostřednictvím prodejní on-line platformy ze zboží nebo služeb, které spotřebitelům nabízejí podnikatelští uživatelé on-line zprostředkovatelských služeb ve smyslu čl. 2 bodu 1 nařízení 2019/1150 (dále jen „podnikatelští uživatelé“) usazení v Itálii, pevné i pohyblivé provize zaplacené podnikatelskými uživateli usazenými v Itálii za prodej zboží nebo služeb nabízených spotřebitelům prostřednictvím prodejní on-line platformy, další příjmy plynoucí ze zprostředkovatelských služeb jiných než reklamních, které jsou poskytovány podnikatelským uživatelům nebo jiným než podnikatelským uživatelům, kteří jsou usazeni v Itálii a nabízejí zboží nebo služby spotřebitelům prostřednictvím prodejní on-line platformy.
31 Předkládající soud zdůrazňuje, že v případě, že AGCOM nejsou zasílána IES nebo jsou mu sděleny nesprávné údaje, uloží se sankce stanovené v čl. 1 odst. 29 a 30 zákona č. 249 ze dne 31. července 1997.
32 S ohledem na tyto skutečnosti má tento soud za to, že povinnost zasílat AGCOM IES může být v několika ohledech neslučitelná s unijním právem, zejména se zásadou volného pohybu služeb, nařízením 2019/1150 a několika směrnicemi.
33 Pokud jde o nařízení 2019/1150, předkládající soud má za to, že neexistuje žádný vztah mezi dodržováním povinností stanovených tímto nařízením a informacemi požadovanými v rámci IES, které se týkají především příjmů poskytovatelů dotčených služeb a nejsou relevantní pro zajištění transparentnosti a spravedlnosti vztahů mezi těmito poskytovateli a podnikatelskými uživateli. Uvedený soud má za to, že prostřednictvím vnitrostátních opatření, na jejichž základě jsou poskytovatelé on-line zprostředkovatelských služeb povinni zasílat AGCOM IES (dále jen „sporná vnitrostátní opatření“), italské orgány zavedly do svého právního řádu ustanovení, podle nichž jsou u těchto poskytovatelů kontrolovány skutečnosti vlastní těmto poskytovatelům, což je zcela odlišné od kontroly stanovené tímto nařízením, jež se týká toho, zda uvedení poskytovatelé dodržují povinnosti stanovené uvedeným nařízením.
34 Tentýž soud zejména upřesňuje, že v případě, že by informace, které mají být v IES uvedeny, nebyly považovány za relevantní ani užitečné pro řádné uplatňování nařízení 2019/1150, bylo by rozhodnutí č. 161/21 neplatné, neboť zákon č. 178 ze dne 30. prosince 2020 přiznává AGCOM pouze funkci dohledu na řádné a účinné uplatňování tohoto nařízení, a nikoli pravomoc přijímat jiné regulační akty v dotčeném odvětví.
35 Pokud jde o směrnici 2015/1535, předkládající soud má s odkazem na její články 1 a 5 za to, že vnitrostátní ustanovení, která ukládají poskytovatelům dotčených služeb povinnost zasílat AGCOM IES, typicky zavádějí obecný požadavek vztahující se na poskytování služeb informační společnosti, takže tato ustanovení nemohou být uplatňována vůči jednotlivcům bez předchozího oznámení Komisi.
36 Pokud jde o zásadu volného pohybu služeb uvedenou v článku 56 SFEU a specifikovanou ve směrnicích 2000/31 a 2006/123, předkládající soud uvádí, že článek 3 směrnice 2000/31 stanoví zásadu, podle níž v „koordinované oblasti“ ve smyslu čl. 2 písm. h) této směrnice musí služby informační společnosti podléhat právnímu režimu členského státu, v němž je poskytovatel usazen, přičemž členské státy mohou přijmout opatření odchylující se od této zásady pouze v souladu s určitými hmotněprávními a procesními podmínkami vymezenými v odstavci 4 uvedeného článku 3. Podle tohoto soudu přitom sporná vnitrostátní opatření tyto podmínky nesplňují.
37 Předkládající soud dále připomíná, že podle článku 16 směrnice 2006/123 nesmějí členské státy podmiňovat přístup k činnosti poskytování služeb nebo její výkon na svém území žádnými požadavky, které nedodržují zásady nepřípustnosti diskriminace, nezbytnosti a přiměřenosti. Podle tohoto soudu jsou přitom sporná vnitrostátní opatření nepřiměřená.
38 Za těchto podmínek se Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (Regionální správní soud pro Lazio) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Brání nařízení [2019/1150] vnitrostátnímu právnímu ustanovení, které za specifickým účelem zajištění přiměřeného a účinného [uplatňování] tohoto nařízení mimo jiné prostřednictvím shromažďování relevantních informací, ukládá poskytovatelům on-line zprostředkovatelských služeb a poskytovatelům internetových vyhledávačů povinnost pravidelně předávat relevantní informace o svých příjmech?
2) Lze na základě nařízení [2019/1150] považovat informace uvedené v [IES], které se týkají především dosažených příjmů, za relevantní a [užitečné] s ohledem na cíl sledovaný tímto nařízením?
3) Ukládá směrnice [2015/1535] členským státům, aby oznámily Komisi opatření, na jejichž základě jsou poskytovatelé on-line zprostředkovatelských služeb a poskytovatelé internetových vyhledávačů povinni předávat prohlášení obsahující relevantní informace o svých příjmech, přičemž porušení této povinnosti vede k uložení peněžitých sankcí? Pokud ano, umožňuje [tato] směrnice jednotlivci bránit se tomu, aby vůči němu byla uplatňována opatření, která nebyla oznámena Komisi?
4) Brání článek 3 směrnice [2000/31] tomu, aby vnitrostátní orgány přijaly ustanovení, která za deklarovaným účelem zajistit [uplatňování] nařízení [2019/1150] stanoví pro provozovatele usazené v jiném [členském] státě, ale působící v Itálii, dodatečné administrativní a finanční povinnosti, jako je povinnost předávat prohlášení obsahující relevantní informace o jejich příjmech, jejíž porušení vede k uložení peněžitých sankcí?
5) Brání zásada volného pohybu služeb stanovená v článku 56 SFEU a článek 16 směrnice [2006/123] a [směrnice 2000/31] tomu, aby vnitrostátní orgány přijaly ustanovení, která za deklarovaným účelem zajistit [uplatňování] nařízení [2019/1150] stanoví pro provozovatele usazené v jiném [členském] státě dodatečné administrativní a finanční povinnosti, jako je povinnost předávat prohlášení obsahující relevantní informace o jejich příjmech, jejíž porušení vede k uložení peněžitých sankcí?
6) Ukládá čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice [2000/31] členským státům, aby oznámily Komisi opatření, na jejichž základě jsou poskytovatelé on-line zprostředkovatelských služeb a poskytovatelé internetových vyhledávačů povinni předávat prohlášení obsahující relevantní informace o svých příjmech, přičemž porušení této povinnosti vede k uložení peněžitých sankcí? Pokud ano, umožňuje [tato] směrnice jednotlivci bránit se tomu, aby vůči němu byla uplatňována opatření, která nebyla oznámena Komisi?“
K předběžným otázkám
K přípustnosti druhé otázky
39 Italská vláda zpochybňuje přípustnost druhé otázky, kterou předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby s ohledem na cíl nařízení 2019/1150 přezkoumal relevanci a užitečnost informací, které mají být v IES uvedeny, jelikož by to vedlo Soudní dvůr k provedení posouzení skutkového stavu, jež spadá do pravomoci předkládajícího soudu, který mimoto opomněl uvést, v čem lze považovat uvedené informace za irelevantní nebo zbytečné.
40 Je třeba připomenout, že v rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU, jenž je založen na jasném rozdělení funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, spadá veškeré posouzení skutkových okolností věci do pravomoci vnitrostátního soudu. Soudní dvůr mu však může za účelem poskytnutí užitečné odpovědi v duchu spolupráce s vnitrostátními soudy poskytnout všechny údaje, o nichž má za to, že jsou nezbytné (rozsudek ze dne 1. července 2008, MOTOE, C‑49/07, EU:C:2008:376, bod 30 a citovaná judikatura).
41 Kromě toho, i když Soudnímu dvoru nepřísluší vykládat pravidla vnitrostátního práva členského státu, může předkládajícímu soudu poskytnout požadovaná vysvětlení, pokud jde o ustanovení unijního práva, která mohou uvedeným pravidlům bránit (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. listopadu 2016, Lesoochranárske zoskupenie VLK, C‑243/15, EU:C:2016:838, bod 64 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 8. května 2019, Rossato a Conservatorio di Musica F. A. Bonporti, C‑494/17, EU:C:2019:387, bod 29, jakož i citovaná judikatura).
42 V projednávaném případě je třeba mít za to, že druhá otázka tvoří jeden celek s první otázkou a předkládající soud těmito otázkami žádá Soudní dvůr o výklad nařízení 2019/1150 ve skutkovém a právním kontextu, který uvádí v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.
43 Z toho plyne, že druhá otázka je přípustná.
K věci samé
K první, druhé, čtvrté a páté otázce
44 Podstatou první, druhé, čtvrté a páté otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně a na prvním místě, je, zda článek 56 SFEU, článek 16 směrnice 2006/123 nebo článek 3 směrnice 2000/31 musí být vykládány v tom smyslu, že brání opatřením přijatým členským státem s deklarovaným cílem zajistit řádné a účinné uplatňování nařízení 2019/1150, na jejichž základě jsou poskytovatelé on-line zprostředkovatelských služeb, kteří jsou usazení v jiném členském státě, pod hrozbou sankcí povinni za účelem poskytování služeb v prvním členském státě pravidelně zasílat orgánu tohoto členského státu dokument týkající se jejich hospodářské situace, v němž musí být podrobně uvedena řada informací, mimo jiné o příjmech poskytovatele.
45 Úvodem je třeba poznamenat, že jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 směrnice 2006/123, která byla přijata na základě čl. 47 odst. 2 ES a článku 55 ES, jejichž znění bylo v podstatě převzato do čl. 53 odst. 1 SFEU a článku 62 SFEU, má tato směrnice za cíl zejména usnadnit volný pohyb služeb. Směrnice 2000/31, která byla přijata na základě čl. 47 odst. 2 ES, článku 55 ES a článku 95 ES, jejichž znění bylo v podstatě převzato do čl. 53 odst. 1 SFEU, článku 62 SFEU a článku 114 SFEU, má podle svého čl. 1 odst. 1 za cíl přispět k řádnému fungování vnitřního trhu tím, že zajistí volný pohyb služeb informační společnosti mezi členskými státy.
46 Vzhledem k tomu, že obě tyto směrnice konkretizují volný pohyb služeb zakotvený v článku 56 SFEU, pokud by bylo zjištěno, že jedna nebo druhá směrnice brání takovým vnitrostátním opatřením, jako jsou opatření dotčená ve věci v původním řízení, nebylo by třeba zkoumat první, druhou, čtvrtou a pátou otázku z hlediska tohoto článku 56.
47 Pokud jde o uvedený článek 56, jak uvedl generální advokát v bodě 6 svého stanoviska, je pravda, že se podle judikatury použije na opatření spadající do daňové oblasti, která je vyňata z působnosti směrnice 2000/31 na základě jejího čl. 1 odst. 5 písm. a) (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. prosince 2022, Airbnb Ireland a Airbnb Payments UK, C‑83/21, EU:C:2022:1018, bod 38). V projednávaném případě však předkládající soud ani italská vláda netvrdí, že se sporná vnitrostátní opatření pojí s nezbytností zajistit výkon daňových povinností.
48 Kromě toho je třeba uvést, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2006/123 mimo jiné stanoví, že v případě rozporu s ustanoveními jiných unijních předpisů, které upravují zvláštní aspekty přístupu k činnosti poskytování služeb nebo jejího výkonu v konkrétních odvětvích, mají tato ustanovení jiných předpisů přednost a použijí se na tato konkrétní odvětví.
49 Vzhledem k tomu, že se článek 3 směrnice 2000/31 týká zvláštních aspektů přístupu k činnosti poskytování služby informační společnosti a jejího výkonu, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 204 až 207 svého stanoviska, v případě, že by bylo prokázáno, že se na taková vnitrostátní opatření, jako jsou opatření dotčená ve věci v původním řízení, vztahuje toto ustanovení a že uvedené ustanovení brání uvedeným opatřením, nebylo by třeba posuzovat první, druhou, čtvrtou a pátou otázku z hlediska směrnice 2006/123.
50 Je proto třeba nejprve vyložit článek 3 směrnice 2000/31.
51 V tomto ohledu je namístě připomenout, že tento článek 3 v odstavci 1 stanoví, že každý členský stát dbá, aby služby informační společnosti poskytované poskytovatelem usazeným na jeho území dodržovaly platné vnitrostátní předpisy z příslušné koordinované oblasti. Odstavec 2 uvedeného článku 3 upřesňuje, že členské státy nemohou z důvodů spadajících do koordinované oblasti omezovat volný pohyb služeb informační společnosti z jiného členského státu.
52 Kromě toho podle čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 členské státy mohou, pokud jde o danou službu informační společnosti z koordinované oblasti, za určitých kumulativních podmínek přijmout opatření, která se odchylují od zásady volného pohybu služeb informační společnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Airbnb Ireland, C‑390/18, EU:C:2019:1112, bod 83).
53 Pokud jde o „koordinovanou oblast“ uvedenou v článku 3 směrnice 2000/31, je třeba upřesnit, že čl. 2 písm. h) této směrnice definuje tuto oblast jako oblast zahrnující požadavky stanovené právními řády členských států pro poskytovatele služeb informační společnosti nebo pro služby informační společnosti bez ohledu na to, zda mají obecnou povahu či zda byly pro ně zvláště určené. Tato oblast souvisí s požadavky, které má poskytovatel služeb plnit a které se týkají přístupu k činnosti služby informační společnosti, např. požadavky na kvalifikaci, povolení nebo oznámení a výkonu činnosti služby informační společnosti, např. požadavky na chování poskytovatele služby, kvalitu nebo obsah služby.
54 Směrnice 2000/31 spočívá na uplatňování zásad dohledu v členském státě původu a vzájemného uznávání, takže v rámci koordinované oblasti definované v čl. 2 písm. h) této směrnice jsou služby informační společnosti regulovány pouze v členském státě, na jehož území jsou usazeni poskytovatelé těchto služeb (rozsudek ze dne 9. listopadu 2023, Google Ireland a další, C‑376/22, EU:C:2023:835, bod 42).
55 V důsledku toho přísluší každému členskému státu jakožto členskému státu původu služeb informační společnosti regulovat tyto služby a z tohoto titulu chránit cíle obecného zájmu uvedené v čl. 3 odst. 4 písm. a) bodě i) směrnice 2000/31 (rozsudek ze dne 9. listopadu 2023, Google Ireland a další, C‑376/22, EU:C:2023:835, bod 43).
56 Kromě toho v souladu se zásadou vzájemného uznávání je věcí každého členského státu jakožto členského státu určení služeb informační společnosti, aby neomezoval volný pohyb těchto služeb tím, že bude vyžadovat splnění dodatečných povinností spadajících do koordinované oblasti, které přijal (rozsudek ze dne 9. listopadu 2023, Google Ireland a další, C‑376/22, EU:C:2023:835, bod 44).
57 Z toho vyplývá, že článek 3 směrnice 2000/31 brání, s výhradou výjimek povolených v souladu s podmínkami stanovenými v odstavci 4 tohoto článku 3, tomu, aby poskytovatel služby informační společnosti, který má v úmyslu poskytovat tuto službu v jiném členském státě, než je členský stát, na jehož území je usazen, podléhal požadavkům spadajícím do koordinované oblasti, které byly uloženy tímto jiným členským státem.
58 V projednávaném případě je nesporné, že sporná vnitrostátní opatření, která pod hrozbou sankcí vyžadují, aby poskytovatelé on-line zprostředkovatelských služeb, kteří jsou usazeni v jiných členských státech než v Italské republice, zasílali AGCOM IES, ukládají těmto poskytovatelům povinnost splnit podmínky, jejichž splnění není vyžadováno v členském státě, kde jsou usazeni.
59 Stejně tak není zpochybňováno, že tyto služby spadají pod „služby informační společnosti“ uvedené v čl. 2 písm. a) směrnice 2000/31.
60 Italská vláda naproti tomu tvrdí, že povinnost zasílat AGCOM IES nespadá do „koordinované oblasti“ ve smyslu čl. 2 písm. h) této směrnice, jelikož jejím cílem je umožnit AGCOM získat od poskytovatelů dotčených služeb informace, které tomuto orgánu umožní vykonávat jeho dohledové funkce. Tato povinnost tedy nemá za cíl, aby poskytovatelé uvedených služeb získali povolení pro přístup k činnosti poskytování služeb informační společnosti nebo pro výkon takové činnosti.
61 Skutečnost, že povinnost pravidelně předávat orgánu členského státu informace o hospodářské situaci dotyčného podniku – pod hrozbou sankcí v případě jejího nedodržení – byla uložena za účelem dohledu tohoto orgánu nad řádným výkonem činnosti poskytování služeb informační společnosti, nemá v tomto ohledu žádný vliv na rozsah této povinnosti, podle níž jsou poskytovatelé takových služeb, kteří jsou usazeni v jiném členském státě a mají v úmyslu poskytovat tyto služby v prvním členském státě, povinni uvedenou povinnost dodržovat. Kromě toho skutečnost, že poskytovatel může de facto zahájit a pokračovat v poskytování služby informační společnosti, aniž tuto povinnost splní, nemá žádný vliv na to, že musí uvedenou povinnost splnit, aby mohl dotčenou činnost legálně vykonávat.
62 Na rozdíl od toho, co tvrdí italská vláda, tudíž taková povinnost, jako je povinnost pravidelně předávat AGCOM IES, představuje požadavek týkající se výkonu činnosti poskytování služby informační společnosti, takže tato povinnost spadá do „koordinované oblasti“ ve smyslu čl. 2 písm. h) směrnice 2000/31.
63 Článek 3 směrnice 2000/31 tedy brání opatřením přijatým členským státem, na jejichž základě jsou poskytovatelé on-line zprostředkovatelských služeb, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, pod hrozbou sankcí povinni za účelem poskytování služeb v prvním členském státě pravidelně předávat orgánu tohoto členského státu dokument týkající se jejich hospodářské situace, v němž musí být podrobně uvedena řada informací, mimo jiné o příjmech poskytovatele, ledaže uvedená opatření splňují podmínky stanovené v odstavci 4 tohoto článku 3.
64 Tento výklad nemůže být zpochybněn argumentem české vlády, podle kterého uvedený článek 3 nemůže bránit takovým opatřením s ohledem na judikaturu týkající se článku 56 SFEU, která je použitelná per analogiam a podle níž vnitrostátní právní předpisy, které dopadají na všechny hospodářské subjekty provozující činnost na vnitrostátním území, jejichž účelem není úprava podmínek poskytování služeb dotčenými podniky a jejichž omezující účinky, které by mohly mít na volný pohyb služeb, jsou příliš nahodilé a nepřímé, než aby povinnost, kterou stanovují, mohla být považována za způsobilou omezit tuto svobodu, nejsou v rozporu se zákazem stanoveným v tomto článku 56 (rozsudek ze dne 22. prosince 2022, Airbnb Ireland a Airbnb Payments UK, C‑83/21, EU:C:2022:1018, bod 45, jakož i citovaná judikatura).
65 Jak totiž v podstatě uvedl generální advokát v bodech 166 a 167 svého stanoviska, požadavky spadající do koordinované oblasti nemohou splňovat podmínky vyplývající z této judikatury, jelikož z podstaty věci mají za cíl upravit přístup k činnosti spočívající v poskytování služby informační společnosti, jakož i výkon této činnosti. Kromě toho může unijní zákonodárce aktem sekundárního práva konkretizovat základní svobodu zakotvenou Smlouvou o FEU tím, že pro řádné fungování vnitřního trhu vytvoří ještě příznivější podmínky, než jsou podmínky vyplývající z primárního práva (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 16. června 2015, Rina Services a další, C‑593/13, EU:C:2015:399, bod 40).
66 Je tedy třeba ověřit, zda taková vnitrostátní opatření, jako jsou opatření uvedená v bodě 63 tohoto rozsudku, splňují podmínky stanovené v čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31.
67 Za tímto účelem je třeba zaprvé zdůraznit, že jak vyplývá ze samotného znění tohoto ustanovení, může se uvedené ustanovení vztahovat pouze na opatření „přijat[á] vůči určité službě informační společnosti“.
68 V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rozsudku ze dne 9. listopadu 2023, Google Ireland a další (C‑376/22, EU:C:2023:835), Soudní dvůr rozhodl, že čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 musí být vykládán v tom smyslu, že obecná a abstraktní opatření týkající se obecně popsané kategorie určitých služeb informační společnosti, která se použijí bez rozdílu na každého poskytovatele této kategorie služeb, nespadají pod pojem „opatření přijatá vůči určité službě informační společnosti“ ve smyslu tohoto ustanovení.
69 S výhradou ověření předkládajícím soudem se v projednávané věci jeví jako nesporné, že jsou sporná vnitrostátní opatření obecná a abstraktní, takže je nelze kvalifikovat jako „opatření přijatá vůči určité službě informační společnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice 2000/31.
70 Kromě toho podle tohoto ustanovení musí být vnitrostátní opatření, aby mohla být považována za slučitelná s uvedeným ustanovením, nezbytná pro zajištění veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví, veřejné bezpečnosti nebo ochrany spotřebitele.
71 Je tedy třeba ověřit, zda tomu tak je v případě vnitrostátních opatření přijatých s deklarovaným cílem zajistit uplatňování nařízení 2019/1150.
72 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 1 odst. 5 nařízení 2019/1150 tímto nařízením není dotčeno právo Unie, zejména v oblasti elektronického obchodování.
73 Vzhledem k tomu, že směrnice 2000/31 zjevně spadá do této oblasti, lze mít za to, že taková opatření, jako jsou sporná vnitrostátní opatření, jsou v souladu s čl. 3 odst. 4 písm. a) této směrnice, protože směřují k zajištění uplatňování nařízení 2019/1150, pouze tehdy, pokud je prokázáno, že cíl tohoto nařízení odpovídá některému z cílů uvedených v tomto ustanovení.
74 Z bodů 7 a 51 odůvodnění nařízení 2019/1150 přitom vyplývá, že cílem tohoto nařízení je stanovit na úrovni Unie cílený soubor závazných pravidel, aby bylo vytvořeno spravedlivé, předvídatelné, udržitelné a důvěryhodné on-line podnikatelské prostředí v rámci vnitřního trhu. Zejména by se měla podnikatelským uživatelům poskytnout odpovídající míra transparentnosti a také možnosti účinné nápravy v celé Unii s cílem usnadnit přeshraniční podnikání v jejím v rámci a zlepšit tím řádné fungování vnitřního trhu.
75 Článek 1 odst. 1 tohoto nařízení upřesňuje, že uvedené nařízení přispívá k řádnému fungování uvedeného trhu stanovením pravidel k zajištění toho, aby byla podnikatelským uživatelům a uživatelům firemních internetových stránek ve vztahu k internetovým vyhledávačům poskytnuta náležitá transparentnost, spravedlnost a možnosti účinné nápravy.
76 Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 186 až 190 svého stanoviska, i za předpokladu, že taková vnitrostátní opatření, jako jsou sporná vnitrostátní opatření, sledují zajištění cíle nařízení 2019/1150, neexistuje přímá souvislost mezi tímto cílem na jedné straně a cíli uvedenými v čl. 3 odst. 4 písm. a) bodě i) směrnice 2000/31, které jsou připomenuty v bodě 70 tohoto rozsudku, na straně druhé.
77 Je totiž nesporné, že cíl nařízení 2019/1150 se netýká veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví ani veřejné bezpečnosti.
78 Pokud jde o ochranu spotřebitele, je třeba nejprve uvést, že tato ochrana nezahrnuje ochranu podniků. Nařízení 2019/1150 přitom stanoví pravidla týkající se vztahů mezi poskytovateli on-line zprostředkovatelských služeb a podnikatelskými uživateli.
79 Z bodu 3 odůvodnění nařízení 2019/1150 dále vyplývá, že souvislost mezi „transparentnost[í] ekonomiky online platforem a důvěr[ou] v rámci vztahů mezi podniky“ a „ posílení[m] důvěry spotřebitele v ekonomiku online platforem“ je pouze nepřímá.
80 A konečně, tento bod 3 odůvodnění upřesňuje, že „[p]římými dopady rozvoje ekonomiky online platforem na spotřebitele se nicméně zabývají jiné právní předpisy Unie, zejména spotřebitelské acquis“.
81 Je třeba dodat, že odstavec 4 článku 3 směrnice 2000/31 musí být jakožto výjimka ze zásady dohledu v členském státě původu vykládán restriktivně (obdobně viz rozsudky ze dne 22. listopadu 2012, Probst, C‑119/12, EU:C:2012:748, bod 23, a ze dne 21. června 2022, Ligue des droits humains, C‑817/19, EU:C:2022:491, bod 70). Tato výjimka proto nemůže být uplatněna na opatření, která mohou mít nanejvýš nepřímou souvislost s některým z cílů uvedených v tomto ustanovení.
82 Ze skutečnosti, že vnitrostátní opatření byla přijata s deklarovaným cílem zajistit uplatňování nařízení 2019/1150, tudíž nelze vyvodit, že tato opatření jsou nezbytná k zajištění některého z cílů uvedených v čl. 3 odst. 4 písm. a) bodě i) směrnice 2000/31.
83 Opatření přijatá členským státem, na jejichž základě jsou poskytovatelé on-line zprostředkovatelských služeb, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, pod hrozbou sankcí povinni za účelem poskytování služeb v prvním členském státě pravidelně předávat orgánu tohoto členského státu dokument týkající se jejich hospodářské situace, v němž musí být podrobně uvedena řada informací, mimo jiné o příjmech poskytovatele, tudíž nesplňují podmínky stanovené v čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice 2000/31.
84 Vzhledem k tomu, že sporná vnitrostátní opatření spadají do koordinované oblasti vymezené směrnicí 2000/31 a její výklad umožňuje odpovědět na první, druhou, čtvrtou a pátou otázku, jak byly přeformulovány v bodě 44 tohoto rozsudku, není třeba v souladu s úvahami uvedenými v bodech 45 až 49 tohoto rozsudku vykládat článek 56 SFEU ani směrnici 2006/123.
85 S ohledem na výše uvedené je třeba na první, druhou, čtvrtou a pátou otázku odpovědět tak, že článek 3 směrnice 2000/31 musí být vykládán v tom smyslu, že brání opatřením přijatým členským státem s deklarovaným cílem zajistit řádné a účinné uplatňování nařízení 2019/1150, na jejichž základě jsou poskytovatelé on-line zprostředkovatelských služeb, kteří jsou usazení v jiném členském státě, pod hrozbou sankcí povinni za účelem poskytování služeb v prvním členském státě pravidelně zasílat orgánu tohoto členského státu dokument týkající se jejich hospodářské situace, v němž musí být podrobně uvedena řada informací, mimo jiné o příjmech poskytovatele.
K třetí a šesté otázce
86 Třetí a šestá otázka se týkají předběžných oznamovacích povinností stanovených ve směrnicích 2000/31 a 2015/1535, jejichž nedodržení s sebou nese nepoužitelnost opatření, která měla být oznámena jednotlivcům, nicméně jim oznámena nebyla.
87 Vzhledem k odpovědím poskytnutým na první, druhou, čtvrtou a pátou otázku však není třeba odpovídat na třetí a šestou otázku.
K nákladům řízení
88 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:
Článek 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“)
musí být vykládán v tom smyslu, že
brání opatřením přijatým členským státem s deklarovaným cílem zajistit řádné a účinné uplatňování nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1150 ze dne 20. června 2019 o podpoře spravedlnosti a transparentnosti pro podnikatelské uživatele on-line zprostředkovatelských služeb, na jejichž základě jsou poskytovatelé on-line zprostředkovatelských služeb, kteří jsou usazení v jiném členském státě, pod hrozbou sankcí povinni za účelem poskytování služeb v prvním členském státě pravidelně zasílat orgánu tohoto členského státu dokument týkající se jejich hospodářské situace, v němž musí být podrobně uvedena řada informací, mimo jiné o příjmech poskytovatele.
Podpisy