ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu)
27. listopadu 2018(*)
„Institucionální právo – Evropský parlament – Rozhodnutí prohlašující určité výdaje politické strany za nezpůsobilé pro účely grantu za rozpočtový rok 2015 – Právo na řádnou správu – Právní jistota – Nařízení (ES) č. 2004/2003 – Zákaz nepřímého financování vnitrostátní politické strany“
Ve věci T‑829/16,
Mouvement pour une Europe des nations et des libertés, se sídlem v Paříži (Francie), zastoupené A. Varautem, advokátem,
žalobce,
proti
Evropskému parlamentu, zastoupenému C. Burgos a S. Alves, jako zmocněnkyněmi,
žalovanému,
jejímž předmětem je návrh na základě článku 263 SFEU znějící na zrušení rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 12. září 2016, kterým se prohlašující určité výdaje za nezpůsobilé pro účely grantu za rozpočtový rok 2015,
TRIBUNÁL (osmý senát),
ve složení A. M. Collins (zpravodaj), předseda, R. Barents a J. Passer, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: M. Marescaux, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 26. června 2018,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Dne 10. června 2015 zahájil žalobce, kterým je Mouvement pour une Europe des nations et des libertés (Hnutí za Evropu národů a svobody), kampaň týkající se migrace v rámci Schengenské dohody (dále jen „kampaň“). Francouzská verze plakátu pro tuto kampaň obsahovala logo žalobce a logo plamene doplněné názvem „Front national“. Verze tohoto plakátu v nizozemském jazyce pak obsahovala logo žalobce a logo Vlaams Belang.
2 Ve zprávě o ročním auditu evropských politických stran za rok 2015, přijaté dne 25. dubna 2016, nezávislá auditorská společnost uvedla, že nebyla schopna získat dostatečné důkazy a informace o určení prostředků, aby mohla dospět k závěru, že výdaje na uvedenou kampaň byly způsobilé, což by mohlo vést ke snížení výše prostředků přidělených Evropským parlamentem.
3 Na žádost Parlamentu ze dne 10. června 2016 poskytl žalobce Parlamentu kopii sporných plakátů.
4 Dopisem ze dne 22. července 2016 informoval Parlament žalobce, že by dotčené výdaje nemusely být považovány za způsobilé, neboť představují nepřímé financování dvou vnitrostátních politických stran, jelikož tyto strany nepřispěly na financování této kampaně. Podle Parlamentu by takové financování mohlo být v rozporu s čl. 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2004/2003 ze dne 4. listopadu 2003 o statutu a financování politických stran na evropské úrovni (Úř. věst. 2003, L 297, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 500). Vyzval proto žalobce, aby nejpozději do 22. srpna 2016 předložil k údajné nesrovnalosti své vyjádření.
5 Dne 27. července 2016 požádal žalobce Parlament o určité dodatečné informace, zejména pokud jde o precedenty týkající se tohoto druhu nesrovnalostí.
6 Dne 10. srpna 2016 Parlament žalobci odpověděl a informoval ho rovněž o prodloužení lhůty pro předložení vyjádření do 2. září 2016.
7 Dne 2. září 2016 předložil žalobce vyjádření.
8 Dne 5. září 2016 zaslal generální tajemník předsednictvu Parlamentu zprávu, v níž ho vyzval, aby přijalo konečné rozhodnutí o účetní závěrce několika politických stran na evropské úrovni, včetně žalobce, za rozpočtový rok 2015. V této zprávě bylo uvedeno, že závěrečné zprávy a další dokumenty týkající se účetní závěrky za tento rozpočtový rok jsou k dispozici členům předsednictva Parlamentu na vyžádání.
9 Dne 7. září 2016 předložily útvary Parlamentu vyjádření žalobce předsedovi Parlamentu s tím, že toto vyjádření postoj Parlamentu neovlivnilo.
10 Předsednictvo Parlamentu na svém zasedání dne 12. září 2016 přezkoumalo závěrečnou zprávu předloženou žalobcem po uzavření jeho účtů za rozpočtový rok 2015. Částku ve výši 63 853 eur spojenou s kampaní prohlásilo za nezpůsobilou a stanovilo částku konečného grantu uděleného žalobci ve výši 400 777,83 eura (dále jen „napadené rozhodnutí“).
11 Dne 26. září 2016 Parlament oznámil žalobci napadené rozhodnutí.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
12 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 25. listopadu 2016 podal žalobce projednávanou žalobu.
13 Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 7. února 2017 vznesl Parlament námitku nepřípustnosti v souladu s čl. 130 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu.
14 Žalobce předložil své vyjádření k této námitce dne 17. a 27. března 2017.
15 Usnesením ze dne 2. května 2017 bylo rozhodnuto o spojení námitky nepřípustnosti s věcí samou.
16 Žalobce v podstatě navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl námitku nepřípustnosti žaloby;
– napadené rozhodnutí zrušil;
– uložil Parlamentu náhradu nákladů řízení.
17 Parlament navrhuje, aby Tribunál:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou;
– podpůrně zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
18 Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál (osmý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření upravených článkem 89 jednacího řádu vyzval účastníky řízení k předložení určitých dokumentů a k zodpovězení určitých písemných otázek před jednáním, což tito učinili ve stanovené lhůtě.
19 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 26. června 2018.
Právní otázky
K přípustnosti
20 Parlament vznesl námitku nepřípustnosti vycházející z porušení článku 263 SFEU a čl. 76 písm. d) jednacího řádu.
21 Parlament žalobci vytýká, že podal žalobu proti předsednictvu Parlamentu, které není orgánem, institucí ani jiným subjektem Unie ve smyslu článku 263 SFEU. Tribunál tedy nemá pravomoc rozhodnout o této žalobě.
22 Parlament dále tvrdí, že žaloba nesplňuje požadavky čl. 76 písm. d) jednacího řádu, jak jsou vykládány judikaturou, jelikož neuvádí žalobní důvody a neobsahuje stručný popis uvedených žalobních důvodů, aby mu umožnil připravit si obranu. Uvádí konkrétně, že i když žaloba obsahuje část nadepsanou „Porušení zásady řádné správy“, která se týká údajného porušení článku 41 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), obsahuje také část nadepsanou „[k] věci samé“, která je nejdelší částí žaloby a v níž není uveden žádný žalobní důvodu.
23 Žalobce zpochybňuje výtky uplatněné Parlamentem.
24 Pokud jde o první výtku vznesenou Parlamentem, je třeba připomenout, že Tribunál má pravomoc rozhodovat o žalobách podaných na základě článku 263 SFEU pouze proti aktům orgánů, institucí a jiných subjektů Evropské unie.
25 V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že projednávaná žaloba směřuje proti napadenému rozhodnutí, které bylo přijato dne 12. září 2016 příslušným orgánem podle interních předpisů Parlamentu, a sice jeho předsednictvem, a oznámeno žalobci dne 26. září 2016. Z toho vyplývá, že návrh na zrušení tohoto rozhodnutí nutně směřuje proti Parlamentu, který je autorem tohoto aktu (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 5. září 2012, Farage v. Parlament a Buzek, T‑564/11, nezveřejněné, EU:T:2012:403, bod 18).
26 Zadruhé Parlament při oznámení napadeného rozhodnutí žalobci výslovně sdělil, že žalobce může proti „rozhodnutí předsednictva Parlamentu“ podat žalobu na neplatnost k Tribunálu.
27 Zatřetí je třeba v souladu s judikaturou uvést, že ve svém vyjádření k námitce nepřípustnosti žalobce uvedl, že žalobu je třeba považovat za žalobu podanou proti Parlamentu, aniž trval na označení předsednictva Evropského parlamentu jako žalovaného (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 16. října 2006, Aisne a Nature v. Komise, T‑173/06, nezveřejněné, EU:T:2006:320, body 17 a 20).
28 Začtvrté označení napadeného rozhodnutí, které bylo přijato dne 12. září 2016 a oznámeno dne 26. září 2016, v žalobě, nemůže vyvolávat pochybnosti o tom, že žalobce měl v úmyslu podat žalobu proti Parlamentu. Upřesnění zmíněné v bodě 27 výše je třeba za těchto okolností považovat za vysvětlení, a nikoli za změnu nebo opravu žaloby týkající se některého z údajů uvedených v článku 76 jednacího řádu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2004, Španělsko a Finsko v. Parlament a Rada, C‑184/02 a C‑223/02, EU:C:2004:497, bod 17).
29 Zapáté na jednání žalobce potvrdil, že jeho žaloba směřuje proti napadenému rozhodnutí, které bylo přijato dne 12. září 2016, a sice aktu Parlamentu.
30 Na základě těchto skutečností lze jednoznačně konstatovat, že žaloba směřuje proti Parlamentu ve smyslu článku 263 SFEU.
31 Konečně je třeba uvést, že se projednávaná věc liší od věcí citovaných Parlamentem, ve kterých byla vydána usnesení ze dne 18. září 2015, Petrov a další v. Parlament a předseda Parlamentu (T‑452/15, nezveřejněné, EU:T:2015:709), a ze dne 4. února 2016, Voigt v. Parlament (T‑618/15, nezveřejněné, EU:T:2016:72), v nichž byly žaloby podány proti předsedovi Parlamentu a proti Parlamentu. V těchto posledně uvedených věcech se totiž Tribunál omezil na to, že žaloby odmítl jako částečně nepřípustné v rozsahu, v němž směřovaly proti předsedovi Parlamentu, a pokračoval v přezkumu věcí samých v rozsahu, v němž byly namířeny proti Parlamentu, aniž na rozdíl od projednávané věci zkoumal, proti komu ve skutečnosti žaloba směřovala.
32 S ohledem na výše uvedené musí být první výtka týkající se nepřípustnosti vznesená Parlamentem zamítnuta.
33 Pokud jde o druhou výtku vznesenou Parlamentem, je třeba uvést, že žaloba v souladu s čl. 76 písm. d) jednacího řádu obsahuje dovolávané žalobní důvody a argumenty, jakož i stručný popis uvedených žalobních důvodů.
34 Podle ustálené judikatury musí být nezávisle na jakékoliv terminologické otázce tento popis dostatečně jasný a přesný, aby žalovanému umožnil připravit si obranu a Tribunálu umožnil rozhodnout o žalobě případně i bez dalších informací. Za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je totiž k tomu, aby byla žaloba přípustná, třeba, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly, přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně, z textu samotné žaloby (viz rozsudek ze dne 6. října 2015, Corporación Empresarial de Materiales de Construcción v. Komise, T‑250/12, EU:T:2015:749, bod 101 a citovaná judikatura).
35 V projednávané věci, jak přiznává samotný Parlament, obsahuje žaloba část nadepsanou „Porušení zásady řádné správy“. Text této části odkazuje zejména na článek 41 Listiny. Z bodů 22 až 42 žaloby mimoto vyplývá, že žalobce vytýká Parlamentu zejména to, že před přijetím napadeného rozhodnutí neposkytl svému rozhodovacímu orgánu, a sice předsednictvu, vyjádření žalobce. Toto je první žalobní důvod vznesený žalobcem.
36 Část nadepsaná „K věci samé“ je rozdělen na tři oddíly. První oddíl je nadepsaný „Financování vnitrostátní politické strany: vágní pojem vedoucí k právní nejistotě“. Z bodů 44 až 57 žaloby, které se k němu vztahují, rovněž vyplývá, že žalobce má za to, že zákaz nepřímého financování vnitrostátní politické strany vyplývající z článku 7 nařízení č. 2004/2003 je v rozporu se zásadou právní jistoty. Toto je druhý žalobní důvod vznesený žalobcem.
37 Parlament na jednání zejména tvrdil, že se žaloba výslovně neodvolává na porušení zásady právní jistoty, a tedy žalobní důvod vycházející z porušení této zásady by měl být odmítnut jako nepřípustný. V tomto ohledu je třeba uvést, že porušení této zásady je výslovně uvedeno v názvu prvního oddílu, jak je uvedeno v bodě 36 výše, jakož i v bodech 43 a 52 žaloby. Parlament se navíc v bodech 32 až 39 své žalobní odpovědi vyjádřil k argumentům předloženým žalobcem. Argumenty předložené na jednání musí být proto odmítnuty.
38 Konečně druhý a třetí oddíl části žaloby, nadepsané „K věci samé“, jsou nadepsány „Promítnutí evropské kampaně v členských státech“ a „Logo v legálním formátu“. Z bodů 58 až 81 žaloby, které se k nim vztahují, rovněž vyplývá, že žalobce v podstatě tvrdí, že v napadeném rozhodnutí Parlament chybně posoudil dotčené výdaje, když je prohlásil za nezpůsobilé z důvodu, že představují nepřímé financování vnitrostátní politické strany ve smyslu článku 7 nařízení č. 2004/2003. Toto je tedy třetí žalobní důvod vznesený žalobcem.
39 V důsledku toho žaloba splňuje minimální požadavky formulované judikaturou s ohledem na čl. 76 písm. d) jednacího řádu. Kromě toho je třeba konstatovat, že Parlament byl schopen identifikovat žalobní důvody a argumenty předložené žalobcem, načež je napadl ve svých vlastních podáních. Druhou výtku týkající se nepřípustnosti je proto třeba zamítnout.
40 Z toho vyplývá, že námitka nepřípustnosti vznesená Parlamentem musí být zamítnuta.
K věci samé
41 Na podporu návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí se žalobce v podstatě dovolává tří žalobních důvodů, z nichž první vychází z porušení zásady řádné správy, druhý z porušení zásady právní jistoty a třetí z porušení článku 7 nařízení č. 2004/2003.
K porušení zásady řádné správy
42 V rámci prvního žalobního důvodu se žalobce dovolává porušení zásady řádné správy, zejména práva na to, aby jeho záležitosti byly řešeny nestranně a spravedlivě, jakož i práva být vyslechnut zaručených článkem 41 Listiny. V tomto ohledu tvrdí, že rozhodovací orgán, tj. předsednictvo Parlamentu, sporný plakát neposuzovalo, nezohlednil jeho vyjádření, které mu nebylo sděleno, a vycházel pouze ze zprávy generálního tajemníka, jež nebyla nestranná. Tvrdí, že mu měla být poskytnuta příležitost bránit se před tímto předsednictvem, alespoň písemně. Kromě toho popírá, že by práci útvarů Parlamentu bylo možné považovat za čistě přípravnou, jelikož právě tyto útvary analyzovaly příslušné dokumenty a předložily návrhy tomuto předsednictvu, které mohlo pouze potvrdit návrh, který mu byl předložen, aniž se seznámilo s těmito dokumenty a argumenty žalobce.
43 Žalobce dodává, že toto představuje rovněž porušení článku 16 evropského kodexu řádné správní praxe schváleného usnesením Parlamentu ze dne 6. září 2001 (Úř. věst. 2002, C 72 E, s. 331, dále jen „Evropský kodex řádné správní praxe“), který zaručuje právo být vyslechnut a vyjádřit se.
44 Konečně se žalobce domnívá, že Parlament porušil článek 8 rozhodnutí předsednictva Evropského parlamentu ze dne 29. března 2004, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 2004/2003, ve znění pozdějších změn a doplňků (Úř. věst. 2014, C 63, s. 1, dále jen „rozhodnutí předsednictva Parlamentu ze dne 29. března 2004“), podle něhož před přijetím rozhodnutí poskytne předsednictvo příjemci možnost vyjádřit se ke zjištěným nesrovnalostem. V replice žalobce uvádí, že dopis Parlamentu ze dne 22. července 2016 výslovně odkazoval na toto ustanovení.
45 Parlament argumenty žalobce zpochybňuje.
46 Podle čl. 41 odst. 1 Listiny, nadepsaného „Právo na řádnou správu“, platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě.
47 Kromě toho podle čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny zahrnuje právo na řádnou správu zejména právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout.
48 Podle ustálené judikatury zásada řádné správy zahrnuje povinnost příslušného orgánu řádně a nestranně zkoumat všechny relevantní okolnosti projednávaného případu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. června 2017, Schniga v. OÚS, C‑625/15 P, EU:C:2017:435, bod 47).
49 Tento požadavek nestrannosti zahrnuje jednak subjektivní nestrannost v tom smyslu, že žádný člen dotyčného orgánu, který se věcí zabývá, nesmí být podjatý nebo osobně zaujatý, a jednak objektivní nestrannost v tom smyslu, že orgán musí v tomto ohledu poskytnout dostatečné záruky k vyloučení veškerých legitimních pochybností (rozsudek ze dne 11. července 2013, Ziegler v. Komise, C‑439/11 P, EU:C:2013:513, bod 155). Z judikatury vyplývá, že osobní nestrannost se presumuje, ledaže je prokázán opak (per analogiam viz rozsudky ze dne 1. července 2008, Chronopost a La Poste v. UFEX a další, C‑341/06 P a C‑342/06 P, EU:C:2008:375, bod 54, a ze dne 19. února 2009, Gorostiaga Atxalandabaso v. Parlament, C‑308/07 P, EU:C:2009:103, bod 46).
50 Z judikatury rovněž vyplývá, že dodržování práva na obhajobu představuje obecnou zásadu unijního práva, která se použije, jestliže správní orgán zamýšlí přijmout akt proti určité osobě, který nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení. Podle této zásady musí být osobám, kterých se týkají rozhodnutí významně ovlivňující jejich zájmy, umožněno užitečně vyjádřit jejich stanovisko ohledně skutečností, na kterých správní orgán zamýšlí založit své rozhodnutí. Musí za tímto účelem disponovat dostatečnou lhůtou (rozsudek ze dne 18. prosince 2008, Sopropé, C‑349/07, EU:C:2008:746, body 36 a 37).
51 Ve světle těchto zásad je třeba přezkoumat první žalobní důvod.
52 Pokud jde o výtku vycházející z porušení povinnosti nestranně a spravedlivě zkoumat všechny relevantní okolnosti projednávaného případu, je třeba připomenout, že dne 10. června 2016 obdržel Parlament kopii plakátů kampaně. Kromě toho vyzval žalobce, aby se vyjádřil k nezpůsobilosti sporných výdajů nejpozději do 22. srpna 2016, tj. v termínu, který byl později prodloužen do 2. září 2016. Dne 5. září 2016 zaslal generální tajemník Parlamentu zprávu předsednictvu Parlamentu, ve kterém ho vyzval, aby prohlásilo sporné výdaje za nezpůsobilé, a dodal, že závěrečná zpráva a další dokumenty týkající se účetní závěrky za rozpočtový rok 2015 jsou k dispozici na vyžádání. Kromě toho bylo vzato v úvahu vyjádření žalobce ze dne 2. září 2016, jak vyplývá z elektronické pošty útvarů Parlamentu adresované předsedovi dne 7. září 2016 a jak sám žalobce připustil na jednání, i když tvrdil, že toto vyjádření neposuzovala správná entita.
53 Je třeba uvést, že toutéž elektronickou poštou ze dne 7. září 2016 zaslaly útvary Parlamentu vyjádření žalobce předsedovi Parlamentu, který je jedním z členů předsednictva podle článku 24 tehdy platného jednacího řádu Parlamentu, přičemž dodaly, že toto vyjádření neovlivnilo návrh týkající se případného prohlášení o nezpůsobilosti sporných výdajů. V tomto kontextu předsednictvo Parlamentu přijalo dne 12. září 2016 napadené rozhodnutí.
54 S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že Parlament shromáždil důkazy nezbytné k tomu, aby jeho rozhodnutí bylo spravedlivé a nestranné.
55 Navíc nelze orgánu příslušnému k přijetí napadeného rozhodnutí, tj. předsednictvu Parlamentu, vytýkat, že se opřel o přípravné práce útvarů této unijní instituce. V tomto ohledu žalobce na jednání připustil, že se Parlament opravdu může opírat o přípravné práce svých útvarů. Parlamentu nelze vytýkat ani to, že jedná na návrh svého generálního tajemníka, což mimo jiné stanovil článek 224 tehdy platného jednacího řádu Parlamentu. Navíc je třeba poznamenat, že zpráva uvedeného generálního tajemníka ze dne 5. září 2016 informovala členy tohoto předsednictva o tom, že všechny příslušné dokumenty, včetně vyjádření žalobce, jsou k dispozici na vyžádání.
56 Je třeba rovněž odmítnout argument vznesený žalobcem na jednání, podle kterého elektronická pošta ze dne 7. září 2016 dokazuje, že napadené rozhodnutí bylo přijato de facto útvary Parlamentu, a nikoli příslušným orgánem, tj. předsednictvem Parlamentu. Tato elektronická pošta, adresovaná těmito útvary předsedovi Parlamentu, totiž výslovně potvrzuje, že vyjádření žalobce tyto útvary zkoumaly, že toto vyjádření neovlivnilo návrh zaslaný předsednictvu generálním tajemníkem Parlamentu a že bylo skutečně předáno předsedovi, tj. členovi tohoto předsednictva.
57 Je třeba dodat, že žalobce nepředkládá žádný argument, který by mohl zpochybnit objektivní nebo subjektivní nestrannost Parlamentu ve smyslu judikatury citované v bodě 49 výše.
58 V důsledku toho musí být výtka vycházející z porušení čl. 41 odst. 1 Listiny zamítnuta.
59 Pokud jde o výtku vycházející z porušení práva být vyslechnut, je třeba konstatovat, že žalobce měl možnost vyjádřit se k případné nezpůsobilosti sporných výdajů, jak vyplývá z bodu 52 výše. Navíc, jak vyplývá z bodu 55 výše a na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, nic nebrání tomu, aby se předsednictvo Parlamentu opíralo o přípravné práce útvarů uvedeného orgánu nebo aby jednalo na návrh generálního tajemníka tohoto orgánu. Konečně je třeba znovu připomenout, že toto vyjádření zaslaly tyto útvary předsedovi Parlamentu a bylo na vyžádání k dispozici členům uvedeného předsednictva.
60 Výtku vycházející z porušení čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny je tedy třeba zamítnout.
61 Pokud jde o porušení článku 16 evropského kodexu řádné správní praxe, je třeba uvést, že toto ustanovení zaručuje právo být vyslechnut a vyjádřit se. Bez ohledu na závaznou právní sílu tohoto textu, pokud jde o Parlament, který jej přijal usnesením ze dne 6. září 2001, je tedy třeba tuto výtku zamítnout z důvodů uvedených v bodě 59 výše.
62 Konečně, co se týče porušení rozhodnutí předsednictva Parlamentu ze dne 29. března 2004 bez ohledu na to, zda se použije článek 7 nebo článek 8, stačí konstatovat, že se žalobce v podstatě dovolává porušení práva být vyslechnut, které je zakotveno v těchto ustanoveních. Tuto výtku je proto třeba rovněž zamítnout z důvodů uvedených v bodě 59 výše.
63 Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám je třeba tento první žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.
K porušení zásady právní jistoty
64 V rámci druhého žalobního důvodu žalobce v podstatě tvrdí, že zákaz nepřímého financování vnitrostátních politických stran stanovený v článku 7 nařízení č. 2004/2003 je v rozporu se zásadou právní jistoty. Zejména se domnívá, že každá kampaň uskutečněná s finančními prostředky politické strany na evropské úrovni může nepřímo podporovat činnost vnitrostátní politické strany. Kritizuje tudíž to, že se napadené rozhodnutí opíralo o tento vágní pojem, aby mohly být sporné výdaje prohlášeny za nezpůsobilé.
65 Parlament argumenty žalobce zpochybňuje.
66 Na úvod je třeba konstatovat, že i když žalobce formálně nevznáší námitku protiprávnosti podle článku 277 SFEU, v podstatě tvrdí, že článek 7 nařízení č. 2004/2003, který byl základem pro přijetí napadeného rozhodnutí, je v rozporu s obecnou zásadou právní jistoty. V tomto ohledu je třeba upřesnit, že v unijním právu neexistuje požadavek, aby byla formálně vznesena námitka protiprávnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. září 2016, Janukovyč v. Rada, T‑346/14, EU:T:2016:497, bod 56, a ze dne 15. září 2016, Janukovyč v. Rada, T‑348/14, EU:T:2016:508, bod 57). Podle judikatury lze totiž mít za to, že námitka protiprávnosti byla vznesena implicitně, pokud z žaloby poměrně jasně vyplývá, že žalobce skutečně takovou výtku vyslovuje (rozsudek ze dne 6. června 1996, Baiwir v. Komise, T‑262/94, EU:T:1996:75, bod 37). V projednávaném případě z analýzy bodu 44 a následujících žaloby vyplývá, že žalobce implicitně vznáší námitku protiprávnosti. Z bodu 33 žalobní odpovědi mimoto vyplývá, že Parlament byl schopen plně pochopit rozsah výtky žalobce. Je tedy třeba přezkoumat opodstatněnost druhého žalobního důvodu.
67 Podle článku 7 nařízení č. 2004/2003 platí, že finanční prostředky politických stran na evropské úrovni pocházející ze souhrnného rozpočtu Unie nebo z jakéhokoli jiného zdroje nesmí být použity pro přímé ani nepřímé financování jiných politických stran, a zejména vnitrostátních politických stran či kandidátů.
68 Podle ustálené judikatury zásada právní jistoty, která je součástí obecných zásad unijního práva, vyžaduje, aby právní úprava byla jasná a přesná a její účinky byly předvídatelné, tak aby se dotčené osoby mohly orientovat v právních stavech a vztazích, které vyplývají z unijního právního řádu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. února 1996, Duff a další, C‑63/93, EU:C:1996:51, bod 20; ze dne 7. června 2007, Britannia Alloys & Chemicals v. Komise, C‑76/06 P, EU:C:2007:326, bod 79, a ze dne 18. listopadu 2008, Förster, C‑158/07, EU:C:2008:630, bod 67).
69 V tomto ohledu je nutné uvést, že dosah pojmu „předvídatelnost“ do značné míry závisí na obsahu textu, o nějž se jedná, na oblasti, kterou pokrývá, jakož i na počtu a postavení jeho adresátů. Předvídatelnost právního předpisu nebrání tomu, aby byla dotyčná osoba nucena si obstarat odbornou radu pro – okolnostem věci odpovídající – posouzení důsledků, jež mohou z daného jednání vyplývat (rozsudek ze dne 21. září 2017, Eurofast v. Komise, T‑87/16, nezveřejněný, EU:T:2017:641, bod 98).
70 Mimoto jak tvrdí Parlament, zásada právní jistoty nebrání tomu, aby unijní právo přiznávalo příslušné správě posuzovací pravomoc nebo aby užívalo abstraktní právní pojmy, které musí uvedená správa vyložit a uplatnit na konkrétní případ, bez ohrožení přezkumu ze strany unijního soudu (v tomto smyslu per analogiam viz rozsudky ze dne 22. května 2008, Evonik Degussa v. Komise, C‑266/06 P, nezveřejněný, EU:C:2008:295, bod 45, a ze dne 8. července 2008, AC-Treuhand v. Komise, T‑99/04, EU:T:2008:256, bod 163).
71 Tyto požadavky ovšem nelze chápat tak, že ukládají, aby norma, jež používá abstraktní právní pojem, uváděla jednotlivé konkrétní situace, ve kterých se tento pojem uplatní, jelikož normotvůrce je nemůže předem všechny určit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. července 2017, Marco Tronchetti Provera a další, C‑206/16, EU:C:2017:572, bod 42).
72 Je třeba konstatovat, že v projednávaném případě je zákaz přímého nebo nepřímého financování vnitrostátních politických stran obsažený v článku 7 nařízení č. 2004/2003 jednoznačný. Navíc zákaz nepřímého financování je ve skutečnosti důsledkem zákazu přímého financování, neboť jinak by se tento zákaz mohl snadno obcházet. Pokud jde o obsah zákazu nepřímého financování, je třeba konstatovat, že jde o abstraktní právní pojem a dotčené ustanovení neobsahuje vyčerpávající definici tohoto pojmu ani seznam jednání, jež mohou spadat do rozsahu působnosti tohoto zákazu. Je však třeba mít za to, jak tvrdí Parlament, že subjekt postupující s řádnou péčí musí být schopen předvídat, že se jedná o nepřímé financování v případě, kdy je vnitrostátní politická strana finančně zvýhodněna, zejména tím, že se vyhne výdajům, které by musela vynaložit, i kdyby nedošlo k žádnému přímému převodu finančních prostředků. Jinými slovy, nelze přijmout, že politická strana na evropské úrovni postupující s řádnou péčí není schopna předvídat, že jakékoli zvýhodnění vnitrostátní politické strany, přestože tato politická strana nenese náklady spojené s tímto zvýhodněním, představuje nepřímé financování činnosti posledně uvedené strany.
73 S ohledem na výše uvedené je třeba zamítnout druhý žalobní důvod jako neopodstatněný.
K porušení článku 7 nařízení č. 2004/2003
74 Třetím žalobním důvodem žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí neprávem považovalo výdaje týkající se sporného plakátu za nepřímé financování vnitrostátních politických stran podle článku 7 nařízení č. 2004/2003, a to ze dvou hlavních důvodů.
75 Zaprvé byl podle žalobce sporný plakát odrazem celoevropské kampaně zahájené v sídle Parlamentu ve Štrasburku (Francie) dne 10. června 2015, jejímž cílem bylo seznámit občany Unie s negativními účinky Schengenské dohody o migračních tocích. Tvrdí, že se v rámci kampaně, která se zaměřila na všechny členské státy Unie, rozhodl dát sérii plakátů s unijní vlajkou na své internetové stránky a na sociální sítě, zatímco Francie a Belgie, jež byly obzvláště dotčeny velkými migračními toky, byly předmětem zvláštních plakátových kampaní. Zdůrazňuje, že se Front national do kampaně ve Francii nezapojila a nepořádala na toto téma žádnou tiskovou konferenci. Navíc byly regionální volby ve Francii v té době ještě daleko a zaměřovaly se na otázky, které se přímo netýkaly migračních toků.
76 Žalobce se domnívá, že pokud by byla přijata argumentace Parlamentu, byl by povinen provádět plakátové kampaně pouze na témata, která nesouvisejí s politickými zájmy Front national, což by bylo nemožné, jelikož se vnitrostátní politická strana zabývá všemi tématy, která by mohla zajímat občany. Dodává, že téma migračních toků a Schengenské smlouvy je evropským tématem.
77 Zadruhé žalobce tvrdí, že údajná loga dotčených vnitrostátních politických stran, a sice Front national a Vlaams Belang, byla pětkrát menší než logo žalobce. Tato situace je tedy odlišná od precedentu, který Parlament zmínil ve svých dopisech ze dne 22. července a 10. srpna 2016, v němž dotčená loga měla podobnou velikost. Dále tvrdí, že podle bodu 6 odst. 7 průvodce granty na provozní náklady udělované Parlamentem politickým stranám a politickým nadacím na evropské úrovni týkající se financování kampaní v rámci voleb do Parlamentu by v publikacích neměly být názvy a loga evropské politické strany méně viditelné než názvy a loga vnitrostátních stran nebo kandidátů, aby se daná podpora nepovažovala za nepřímou finanční podporu.
78 Žalobce tvrdí, že přítomnost údajného loga National Front na plakátech neměla být nepřímou podporou této vnitrostátní politické strany, ale měla za cíl učinit tuto kampaň srozumitelnou pro francouzské občany. Totéž platí pro údajné logo Vlaams Belang, pokud jde o plakáty určené pro Belgii.
79 Ve svých písemnostech žalobce rovněž tvrdí, že logo na plakátech určených pro Francii nebylo logem Front national, jelikož logem této strany je tříbarevný plamen (modrý, bílý a červený), kdežto sporné logo mělo pouze dvě barvy. Jednalo se tedy o logo delegace Front national v rámci žalobce, a nikoliv o logo Front national jako takového. Dodává navíc, že Parlament neprokázal, že francouzská veřejnost vnímala tento plakát jako plakát, jehož původcem je Front national. Plakát totiž výslovně uváděl, že žalobce „nese plnou odpovědnost za tento obsah“.
80 Na jednání přitom žalobce připustil, že je pravděpodobné, že si veřejnost spojila plakát s Front national kvůli spornému logu, neboť nebyla pravděpodobně schopna vnímat tento rozdíl. Tvrdil však, že ve skutečnosti bylo nutné, aby si veřejnost mohla spojit toto logo s vnitrostátní politickou stranou, v tomto případě s Front national, aby mohla identifikovat původce sdělení z důvodu neznalosti politických stran na evropské úrovni.
81 Parlament argumenty žalobce zpochybňuje.
82 Je třeba připomenout, že podle článku 7 nařízení č. 2004/2003 nesmí být finanční prostředky politických stran na evropské úrovni pocházející ze souhrnného rozpočtu Unie nebo z jakéhokoli jiného zdroje použity pro přímé ani nepřímé financování jiných politických stran, a zejména vnitrostátních politických stran či kandidátů. Navíc, jak bylo uvedeno v bodě 72 výše, je možné se domnívat, že se jedná o nepřímé financování v případě, kdy je vnitrostátní politická strana finančně zvýhodněna, zejména tím, že se vyhne výdajům, které by musela vynaložit, i když nedošlo k žádnému přímému převodu finančních prostředků.
83 V rámci posouzení třetího žalobního důvodu je tedy třeba určit, zda napadené rozhodnutí neprávem dospělo k závěru, že dvě vnitrostátní politické strany, a sice Front National a Vlaams Belang, byly uskutečněním dané kampaně nepřímo finančně zvýhodněny. Pro účely tohoto přezkumu je třeba posoudit soubor nepřímých důkazů týkajících se obsahu kampaně a vnímání veřejnosti, jakož i zeměpisné a časové nepřímé důkazy.
84 Zaprvé, pokud jde o obsah kampaně, je třeba uvést, že Parlament nepovažuje za problematické téma této kampaně, tj. údajné účinky Schengenské dohody o migračních tocích. Z dopisu Parlamentu ze dne 22. července 2016, zprávy generálního tajemníka Parlamentu předsednictvu uvedeného orgánu ze dne 5. září 2016 a dopisu Parlamentu ze dne 26. září 2016, kterým bylo oznámeno napadené rozhodnutí, totiž vyplývá, že rozhodujícím prvkem, na němž se zakládá toto rozhodnutí, je úvaha, že veřejnost mohla tuto kampaň vnímat jako kampaň, jejímiž původci jsou přinejmenším částečně Front national a Vlaams Belang. Proto na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, výklad zastávaný Parlamentem neznamená, že je žalobce povinen vést kampaň na témata, jež nesouvisejí se zájmy žádné vnitrostátní politické strany, aby dodržel článek 7 nařízení č. 2004/2003.
85 Zadruhé, jak bylo uvedeno v bodě 84 výše, ústředním prvkem napadeného rozhodnutí je vnímání veřejnosti, že původci kampaně jsou přinejmenším částečně Front national a Vlaams Belang, aniž tuto kampaň odpovídajícím způsobem spolufinancovaly. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že uskutečnění kampaně, kterou veřejnost vnímá jako kampaň organizovanou přinejmenším společně s vnitrostátní politickou stranou, i když tato strana odpovídajícím způsobem nepřispívá k jejímu financování, může vnitrostátní politickou stranu nepřímo finančně zvýhodňovat. V takovém případě se vnitrostátní politická strana více u veřejnosti zviditelňuje a šíří poselství, ke kterému se hlásí, přestože nenese žádný z nákladů spojených s uskutečněním této kampaně.
86 I když se žalobce v projednávaném případě ve svých písemnostech pokoušel argumentovat, že logo na plakátech určených pro Francii nebylo skutečným logem Front national a Parlament neprokázal, že francouzská veřejnost plakát vnímala tak, že jeho původcem je Front national, je třeba konstatovat, že na jednání žalobce upustil od této argumentace a uznal, že si veřejnost pravděpodobně spojila plakát s Front national kvůli tomuto logu.
87 Kromě toho je třeba konstatovat, že žalobce ve svých písemnostech nepředložil žádný argument, který by zpochybnil konstatování, že logem na verzi plakátu v nizozemském jazyce je logo Vlaams Belang. V odpovědi na otázky Tribunálu na jednání ostatně uznal, že se jedná skutečně o logo Vlaams Belang.
88 Za těchto okolností se v napadeném rozhodnutí mohlo dospět k závěru, aniž se jeho autor dopustil pochybení, že v projednávaném případě veřejnost přinejmenším částečně vnímala tuto kampaň jako kampaň, jejímiž původci jsou Front national a Vlaams Belang.
89 Dále je třeba odmítnout argument předložený žalobcem v bodě 68 žaloby a zdůrazněný na jednání, podle kterého přítomnost log Front national a Vlaams Belang byla nutná k tomu, aby umožnila občanům určit autora kampaně. I když je totiž politická strana na evropské úrovni oprávněna uspořádat kampaň společně s vnitrostátní politickou stranou, nic to nemění na tom, že je na vnitrostátní politické straně, aby odpovídajícím způsobem přispěla na financování uvedené kampaně, aby se předešlo porušení zákazu nepřímého financování stanoveného v článku 7 nařízení č. 2004/2003. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že žalobce netvrdí, že dotčené vnitrostátní politické strany, tj. Front national a Vlaams Belang, kampaň jakýmkoli způsobem spolufinancovaly.
90 Je třeba rovněž odmítnout argument žalobce týkající se velikosti log. Nepopiratelná skutečnost, že na plakátech bylo logo žalobce větší než loga Front national a Vlaams Belang, totiž nestačí k vyloučení toho, že kampaň nebyla přinejmenším částečně spojována s dotčenými vnitrostátními politickými stranami. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, je třeba mít za to, že se jedná o nepřímé zvýhodnění vnitrostátní politické strany nejen v případě, kdy je velikost loga politické strany na evropské úrovni a dotčené vnitrostátní politické strany podobná. Je-li logo vnitrostátní politické strany menší než logo politické strany na evropské úrovni jako v projednávaném případě, není ze strany Parlamentu nepřiměřené, aby dospěl k závěru, že veřejnost bude vnímat danou kampaň jako kampaň, jejímž původcem je přinejmenším částečně vnitrostátní politická strana, pokud lze logo vnitrostátní politické strany určit.
91 Argument předložený žalobcem, vycházející z bodu 6 odst. 7 průvodce granty na provozní náklady udělované Parlamentem politickým stranám a politickým nadacím na evropské úrovni, musí být rovněž odmítnut. Jak správně zdůrazňuje Parlament, toto ustanovení se totiž týká kampaní pro volby do Evropského parlamentu, v nichž musí být vnitrostátní politické strany nutně přítomny, neboť voleb do Parlamentu se účastní ony, a nikoli politické strany na evropské úrovni. Kampaň se přitom netýkala voleb do Parlamentu. Tento argument tedy nelze uznat.
92 Konečně, pokud jde o zmínku v dolní části plakátu, že žalobce „nese plnou odpovědnost za tento obsah“, je třeba poznamenat, že tato zmínka není příliš viditelná z důvodu malé velikosti znaků. Navíc tato zmínka je nečitelná přinejmenším na verzi plakátu šířené na sociálních sítích na internetu.
93 S ohledem na výše uvedené je třeba uvést, že nepřímé důkazy týkající se vnímání veřejnosti s přihlédnutím k přítomnosti loga vnitrostátních politických stran potvrzuje, že tyto strany mohly být kampaní, jež byla zcela financována žalobcem, nepřímo zvýhodněny.
94 Zatřetí, pokud jde o zeměpisný prvek, je třeba konstatovat, že Parlament právem přijal jako relevantní nepřímý důkaz skutečnost, že kampaň byla zaměřena zejména na dvě země Unie, a to na Francii a Belgii, což vyplývá zejména z použití francouzských vlajek a vlajek vlámského regionu, jakož i log Front national a Vlaams Belang. Je třeba dodat, že i když žalobce tvrdí, že tato kampaň byla vedena na úrovni Unie, neposkytuje o tom sebemenší důkaz. Kromě toho pouhé zveřejnění verze plakátu s vlajkou Unie na internetových stránkách žalobce a na jeho stránkách na sociálních sítích, i kdyby se prokázalo, není rozsahem srovnatelné s plakátovou kampaní vedenou ve Francii a Belgii.
95 Co se týče argumentu žalobce týkajícího se zahájení kampaně v sídle Parlamentu ve Štrasburku, stačí konstatovat, že tato skutečnost sama o sobě nestačí k prokázání neexistence nepřímého financování vnitrostátních politických stran, a to nejen s ohledem na ostatní nepřímé důkazy, ale také na úvahy týkající se zeměpisného prvku uvedeného v bodě 94 výše.
96 Začtvrté, co se týče časového prvku, je třeba odmítnout argument žalobce, podle kterého byly regionální volby ve Francii ještě daleko. V prvé řadě se bez ohledu na to, jak skutečně mohla být používána francouzská verze plakátu ze strany Front national, jejích členů či příznivců během těchto voleb, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, nezdá období pěti měsíců mezi zahájením kampaně a těmito volbami být natolik dlouhé, aby bylo použití této kampaně pro účely těchto voleb nepravděpodobné. V druhé řadě je v každém případě třeba uvést, že časový prvek je jedním z nepřímých důkazů, které lze vzít v úvahu, jak vyplývá z bodu 83 výše. Nejedná se však o nutnou podmínku ani o rozhodující nepřímý důkaz. V projednávaném případě je s ohledem na dopis Parlamentu ze dne 22. července 2016, zprávu generálního tajemníka Parlamentu předsednictvu uvedeného orgánu ze dne 5. září 2016 a dopis Parlamentu ze dne 26. září 2016, kterým bylo oznámeno napadené rozhodnutí, třeba poznamenat, že případná časová blízkost dotčených voleb nebyla mezi skutečnostmi, které vzal Parlament v úvahu pro účely závěru, že se jednalo o nepřímé financování vnitrostátních politických stran. To nelze kritizovat, jelikož zvýhodnění v podobě obrazu a zviditelnění vnitrostátní politické strany se nemusí nutně omezovat na konkrétní volební období.
97 Z výše uvedeného vyplývá, že třetí žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.
98 Žalobu je tudíž třeba zamítnout v plném rozsahu.
K nákladům řízení
99 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Parlament požadoval náhradu nákladů řízení a žalobce neměl ve věci úspěch, je důvodné rozhodnout, že žalobce ponese vlastní náklady řízení a ukládá se mu rovněž náhrada nákladů řízení vynaložených Parlamentem.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (osmý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Mouvement pour une Europe des nations et des libertés ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropským parlamentem.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 27. listopadu 2018.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
E. Coulon