USNESENÍ SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)
29. ledna 2020(*)
„Řízení o předběžné otázce – Nevydání rozhodnutí ve věci samé“
Ve věci C‑522/18,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud, Polsko) ze dne 2. srpna 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 9. srpna 2018, v řízení
DŚ
proti
Zakładu Ubezpieczeń Społecznych Oddział w Jaśle,
za účasti:
Prokuratury Krajowej,
SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),
ve složení A. Prechal (zpravodajka), předsedkyně senátu, L. S. Rossi, J. Malenovský, F. Biltgen a N. Wahl, soudci,
generální advokát: E. Tančev,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,
– za belgickou vládu M. Jacobs, L. Van den Broeck a C. Pochet, jako zmocněnkyněmi,
– za dánskou vládu J. Nymann-Lindegrenem a M. Wolff, jako zmocněnci,
– za lotyšskou vládu I. Kucina a V. Soņeca, jako zmocněnkyněmi,
– za nizozemskou vládu M. K. Bulterman a C. S. Schillemans, jako zmocněnkyněmi,
– za Evropskou komisi A. Stobiecka-Kuik, jakož i D. Martinem a H. Krämerem, jako zmocněnci,
– za Kontrolní úřad ESVO C. Zatschlerem a J. S. Watsonem, jakož i I. O. Vilhjálmsdóttir a C. Howdle, jako zmocněnci,
po vyslechnutí generálního advokáta,
vydává toto
Usnesení
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 2, čl. 4 odst. 3 třetího pododstavce a čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, článku 267 SFEU, článků 21 a 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (Úř. věst. 2000, L 303, s. 16; Zvl. vyd. 05/04, s. 79).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi DŚ a Zakładem Ubezpieczeń Społecznych Oddział w Jaśle (Správa sociálního zabezpečení, pracoviště v Jasłu, Polsko) (dále jen „Správa sociálního zabezpečení“) ve věci podřízení DŚ polskému systému sociálního zabezpečení.
Právní rámec
3 Článek 30 ustawy o Sądzie Najwyższym (zákon o Nejvyšším soudu) ze dne 23. listopadu 2002 (dále jen „zákon o Nejvyšším soudu z roku 2002“) stanovil věkovou hranici pro odchod soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud, Polsko) do důchodu na 70 let.
4 Dne 20. prosince 2017 podepsal prezident Polské republiky (dále jen „prezident republiky“) ustawu o Sądzie Najwyższym (zákon o Nejvyšším soudu) ze dne 8. prosince 2017 (Dz. U. z roku 2018, číslo 5, dále jen „nový zákon o Nejvyšším soudu“), který nabyl účinnosti dne 3. dubna 2018. Tento zákon byl následně několikrát novelizován.
5 Článek 37 nového zákona o Nejvyšším soudu zní:
„§ 1. Soudce [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] odchází do důchodu dnem dovršení věku 65 let, ledaže nejpozději 6 měsíců, avšak ne dříve než 12 měsíců před dosažením věku [65 let], vyjádří vůli setrvat ve funkci a předloží osvědčení potvrzující, že je zdravotně způsobilý k plnění povinností soudce, vydané na základě zásad stanovených pro kandidáty do funkce soudce, a [prezident republiky] udělí s jeho setrváním ve funkci soudce [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] souhlas.
§ 1a. [Prezident republiky] před udělením souhlasu se setrváním soudce Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) ve funkci konzultuje věc s Krajową Radą Sądownictwa (Národní rada soudnictví). Národní rada soudnictví předloží [prezidentovi republiky] své stanovisko do 30 dnů ode dne, kdy ji [prezident republiky] vyzve k jeho vydání. V případě, že stanovisko nebude předloženo ve lhůtě stanovené ve větě druhé, má se za to, že Národní rada soudnictví vydala kladné stanovisko.
[…]
§ 3. [Prezident republiky] může udělit souhlas se setrváním soudce [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] ve funkci do tří měsíců ode dne, kdy obdržel stanovisko Národní rady soudnictví ve smyslu § 1a, či po uplynutí lhůty pro předání tohoto stanoviska. Pokud souhlas není udělen ve lhůtě stanovené podle věty první, má se za to, že soudce odchází do důchodu dnem dosažení věku 65 let. […]
§ 4. Souhlas uvedený v § 1 se uděluje na dobu tří let a nejvýše dvakrát. […]“
6 Článek 111 nového zákona o Nejvyšším soudu stanoví:
„§ 1. Soudci [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)], kteří ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona dosáhli věku 65 let nebo kteří dosáhnou věku 65 let do 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, odcházejí do důchodu ke dni následujícímu po uplynutí 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nepředloží prohlášení a osvědčení uvedená v čl. 37 § 1 do jednoho měsíce ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona a [prezident republiky] nevysloví souhlas, aby soudce [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] nadále vykonával funkci. Ustanovení čl. 37 § 2–4 se použijí obdobně.
§ 1a. Soudci [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)], kteří dosáhnou věku 65 let mezi třetím a dvanáctým měsícem po datu nabytí účinnosti tohoto zákona, odejdou do důchodu dvanáct měsíců po datu nabytí účinnosti tohoto zákona, jestliže v tomto období nepředloží prohlášení a osvědčení uvedená v čl. 37 § 1 a [prezident republiky] nevysloví souhlas, aby soudce [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] nadále vykonával funkci. Ustanovení čl. 37 § 1a–4 se použijí obdobně.“
7 Tento § 1a byl vložen do článku 111 nového zákona o Nejvyšším soudu za účelem zohlednění situace soudce Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), který z důvodu původně stanovených přechodných pravidel neměl možnost v zákonné lhůtě učinit prohlášení, kterým vyjádří vůli setrvat ve funkci i po dosažení nové věkové hranice pro odchod do důchodu.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
8 Dne 14. října 2015 vydala Správa sociálního zabezpečení rozhodnutí o tom, že se na DŚ vztahuje polský systém sociálního zabezpečení. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Sądu Apelacyjnego, Wydział Pracy i Ubezpieczeń Społecznych w Rzeszowie (odvolací soud v Rzeszówě, oddělení pro pracovněprávní záležitosti a sociální zabezpečení, Polsko) ze dne 23. března 2018. Tento soud měl za to, že v uvedeném rozhodnutí Správa sociálního zabezpečení nezohlednila, že rozhodnutí důchodového orgánu jiného členského státu než Polské republiky, kterým bylo konstatováno, že se na dotyčného nevztahuje systém sociálního zabezpečení tohoto jiného členského státu, a které bylo základem dohody mezi orgány ve smyslu článku 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. 2009, L 284, s. 1), bylo v mezidobí zrušeno soudem zmíněného jiného členského státu.
9 Senát Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), k němuž Správa sociálního zabezpečení podala proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek, se rozhodl předložit rozšířenému senátu téhož soudu právní otázku za účelem určení, zda toto nezohlednění zrušení, o němž rozhodl soud jiného členského státu, představuje „neposouzení věci samé“ ve smyslu čl. 386 § 4 ve spojení s čl. 47714a kodeksu postępowania cywilnego (občanský soudní řád).
10 V počáteční fázi přezkumu této otázky uvedený rozšířený senát Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) uvedl, že doba výkonu funkcí dvou členů, kteří jej tvoří, je dotčena ustanoveními nového zákona o Nejvyšším soudu.
11 V tomto ohledu předkládající soud konstatuje, že jeden z obou dotčených soudců, který dosáhl věku 65 let před nabytím účinnosti nového zákona o Nejvyšším soudu, předložil v květnu 2018 prohlášení vyjadřující vůli setrvat ve funkci až do věku 70 let, což byla věková hranice pro odchod do důchodu použitelná podle zákona o Nejvyšším soudu z roku 2002. Přestože toto prohlášení není prohlášením uvedeným v článku 37 a čl. 111 § 1 nového zákona o Nejvyšším soudu, prezident republiky zahájil postup za účelem případného vyslovení souhlasu se setrváním uvedeného soudce ve funkci podle uvedených ustanovení. V okamžiku vydání předkládacího rozhodnutí uvedený postup stále probíhal.
12 Pokud jde o druhého soudce, předkládající soud uvádí, že ten dosáhl věku 65 let po nabytí účinnosti nového zákona o Nejvyšším soudu a že se jedná o soudce, pro kterého byl konkrétně přijat čl. 111 §1a tohoto zákona. Předkládající soud podotýká, že v důsledku tohoto ustanovení odejde tento soudce do důchodu dne 3. dubna 2019, ledaže před tímto datem předloží prohlášení, ve kterém vyjádří vůli setrvat ve funkci, a prezident republiky rovněž vysloví před tímto datem souhlas se setrváním dotyčného na jeho pracovní pozici.
13 V této souvislosti má předkládající soud pochybnosti o tom, zda jsou ustanovení článku 37 a čl. 111 § 1 a § 1a nového zákona o Nejvyšším soudu (dále jen „sporná vnitrostátní ustanovení“) v souladu s různými ustanoveními unijního práva zmíněnými v bodě 1 tohoto usnesení. V tomto ohledu je uvedený soud konkrétně názoru, že snížení věkové hranice pro odchod do důchodu u soudců ve funkci u Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) porušuje jednak zásadu neodvolatelnosti soudců a jednak zákaz diskriminace na základě věku v oblasti zaměstnání. Kromě toho je podle předkládajícího soudu skutečnost, že jakákoli možnost setrvat ve funkci soudců u Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) nad rámec nově stanovené obvyklé věkové hranice pro odchod do důchodu závisí na diskrečním rozhodnutí prezidenta republiky, neslučitelná se zásadou nezávislosti soudců s ohledem na vnější tlaky na tyto soudce, které by z toho mohly vyplynout.
14 Dále se předkládající soud táže, zda v případě, že by porušení unijního práva zmíněná v předchozím bodě byla prokázána, je oprávněn nepoužít sporná vnitrostátní ustanovení.
15 K tomu, aby předkládající soud mohl rozhodnout o předběžných otázkách, které si klade ohledně způsobilosti soudců, kteří jej tvoří, pokračovat ve výkonu soudních funkcí a rozhodnout ve věci v původním řízení nebo v jakýchkoli jiných věcech, které budou tito soudci projednávat, při dodržení požadavků plynoucích z ustanovení unijního práva uvedených v bodě 1 tohoto usnesení, jsou podle předkládajícího soudu nezbytná objasnění ze strany Soudního dvora.
16 Za těchto okolností se rozhodl Sąd Najwyższy (Nejvyšší soud) přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s čl. 4 odst. 3 třetím pododstavcem SEU a článkem 2 SEU, jakož i čl. 267 třetím pododstavcem SFEU a článkem 47 [Listiny] vykládány v tom smyslu, že zásada neodvolatelnosti soudců, která je součástí práva na účinnou soudní ochranu a zásady právního státu, je porušena v případě, že vnitrostátní zákonodárce sníží věk odchodu do důchodu pro soudce soudu posledního stupně členského státu (například ze 70 let na 65 let) a nová nižší hranice důchodového věku platí pro soudce ve funkci, přičemž dotyčný soudce se nemůže sám rozhodnout, zda využije tuto nižší hranici důchodového věku?
2) Musí být čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s čl. 4 odst. 3 třetím pododstavcem SEU a článkem 2 SEU, jakož i čl. 267 třetím pododstavcem SFEU a článkem 47 Listiny vykládány v tom smyslu, že zásada právního státu a míra nezávislosti nezbytná k zaručení práva na účinnou soudní ochranu ve věcech týkajících se unijního práva je porušena, jestliže vnitrostátní zákonodárce v rozporu se zásadou neodvolatelnosti soudců sníží ze 70 let na 65 let běžnou věkovou hranici, do jejíhož dosažení může soudce soudu posledního stupně členského státu vykonávat funkci soudce, přičemž možnost setrvat v takové funkci podmíní získáním souhlasu v rámci uvážení orgánu moci výkonné?
3) Musí být článek 2 ve spojení s čl. 6 odst. 1 směrnice [2000/78] vykládány v tom smyslu, že snížení věkové hranice pro odchod do důchodu (důchodový věk) pro soudce soudu posledního stupně členského státu a podmínění možnosti setrvat ve funkci u tohoto soudu v případě soudce, který dosáhl nové nižší hranice důchodového věku, získáním souhlasu orgánu moci výkonné, představují diskriminaci na základě věku?
4) Musí být články 2, 9 a 11 směrnice 2000/78 ve spojení s články 21 a 47 Listiny vykládány v tom smyslu, že v případě diskriminace na základě věku vůči soudcům soudu posledního stupně členského státu z důvodu snížení věkové hranice pro jejich odchod do důchodu (důchodový věk) z dřívějších 70 let na 65 let tento soud může v případě, že rozhoduje o jakékoli věci v senátu, jehož členem je soudce, na nějž dopadá tato vnitrostátní diskriminační norma a který nevyjádřil vůli využít nové věkové hranice pro odchod do důchodu, odmítnout pro účely rozhodnutí o předběžné otázce týkající se složení senátu použít vnitrostátní právní předpisy, které jsou v rozporu se směrnicí 2000/78 a článkem 21 Listiny, a nadále zasedat za účasti tohoto soudce, je-li takový postup jedinou možností, jak účinným způsobem zaručit právo na účinnou soudní ochranu, které má soudce na základě unijního právního řádu?
5) Musí být čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s čl. 4 odst. 3 třetím pododstavcem SEU a článkem 2 SEU, jakož i čl. 267 třetím pododstavcem SFEU a článkem 47 Listiny vykládány v tom smyslu, že zásadu právního státu je třeba považovat za natolik základní hodnotu Evropské unie, že v případě pochybností o tom, zda jsou s touto hodnotou a s ní spojeným právem na účinnou soudní ochranu – co se týče nezávislosti soudů a jejich soudců ve funkci – v souladu ustanovení vnitrostátních předpisů snižující věk odchodu do důchodu (důchodový věk) pro soudce způsobem popsaným ve dvou prvních otázkách, musí mít vnitrostátní soud pravomoc upustit z vlastního podnětu od použití ustanovení vnitrostátních právních předpisů, která porušují zásadu neodvolatelnosti soudců, vůči všem soudcům, na které se vztahují tato ustanovení?“
17 Dne 17. října 2018 předkládající soud předal Soudnímu dvoru usnesení ze dne 16. října 2018, kterým uvedený vnitrostátní soud prohlásil zpětvzetí kasačního opravného prostředku v původním řízení, které mezitím provedla Správa sociálního zabezpečení, za nepřípustné. Z formulace uvedeného usnesení vyplývá, že toto rozhodnutí bylo přijato na základě vnitrostátních procesních předpisů, z nichž vyplývá, že zpětvzetí kasačního opravného prostředku takovým orgánem, jako je Správa sociálního zabezpečení, ve věci týkající se pracovního práva nebo sociálního zabezpečení musí být prohlášeno za nepřípustné, pokud jako v projednávané věci může jednak poškodit oprávněné zájmy zaměstnance nebo pojištěnce a jednak být učiněno v rozporu s dobrými mravy, obecným zájmem a představovat zneužití pravomoci. Podle těchto výroků, které byly učiněny poté, co byla Soudnímu dvoru předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, k uvedenému zpětvzetí došlo navíc v rozporu s povinností loajální spolupráce vyplývající z čl. 4 odst. 3 SEU. V důsledku uvedeného usnesení předkládající soud informoval Soudní dvůr, že trvá na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávané věci.
Přijetí zákona ze dne 21. listopadu 2018
18 Dne 1. ledna 2019 nabyl účinnosti zákon ustawa o zmianie ustawy o Sądzie Nawyższym (zákon, kterým se mění zákon o Nejvyšším soudu) ze dne 21. listopadu 2018 (Dz. U. z roku 2018, číslo 2507, dále jen „zákon ze dne 21. listopadu 2018“).
19 Z článku 1 zákona ze dne 21. listopadu 2018 vyplývá, že čl. 37 § 1a–4 a čl. 111 § 1 a 1a nového zákona o Nejvyšším soudu se zrušují a čl. 37 § 1 tohoto zákona se mění v tom smyslu, že „[s]oudci [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] odcházejí do důchodu ve věku 65 let“. V uvedeném zákoně je však upřesněno, že se posledně zmíněné ustanovení vztahuje pouze na soudce Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), kteří nastoupili do této funkce po 1. lednu 2019. Na soudce Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), kteří nastoupili do funkce před tímto datem, se znovu vztahuje ustanovení, které se použilo před nabytím účinnosti nového zákona o Nejvyšším soudu, a sice článek 30 zákona o Nejvyšším soudu z roku 2002, který stanovil věkovou hranici pro odchod do důchodu soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) na 70 let.
20 Kromě toho čl. 2 odst. 1 zákona ze dne 21. listopadu 2018 stanoví, že „[o]de dne nabytí účinnosti tohoto zákona se každý soudce [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)], […] který odešel do důchodu podle čl. 37 § 1–4 nebo čl. 111 § 1 nebo 1a [nového zákona o Nejvyšším soudu], vrátí do funkce, kterou vykonával ke dni nabytí účinnosti [posledně zmíněného zákona]. Výkon funkce soudce [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] […] je považován za nepřetržitý“.
K nevydání rozhodnutí ve věci samé
21 Na dotaz Soudního dvora, zda má předkládající soud s ohledem na nabytí účinnosti zákona ze dne 21. listopadu 2018 za to, že odpověď na předběžné otázky je stále nezbytná k tomu, aby mohl rozhodnout ve věci v původním řízení, tento soud odpověděl kladně.
22 V tomto ohledu se uvedený soud dovolával zejména zásadního významu uvedených otázek pro zachování Unie jako společenství práva, okolnosti, že tyto otázky byly položeny v době, kdy byla sporná vnitrostátní ustanovení ještě platná, skutečnosti, že zákon ze dne 21. listopadu 2018, který byl přijat za účelem splnění povinností vyplývajících z usnesení ze dne 17. prosince 2018, Komise v. Polsko (C‑619/18 R, EU:C:2018:1021), kterým Soudní dvůr nařídil předběžné pozastavení platnosti uvedených vnitrostátních ustanovení, nemá konečnou povahu, a okolnosti, že účinky těchto vnitrostátních ustanovení nebyly zrušeny ex tunc. Za těchto podmínek je odpověď na předběžné otázky nadále nezbytná k tomu, aby byl upřesněn statut soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), kteří byli dotčeni spornými vnitrostátními ustanoveními. Zatímco zákon ze dne 21. listopadu 2018 spočívá na předpokladu, že někteří z těchto soudců odešli do důchodu na základě sporných vnitrostátních ustanovení a jsou nyní znovu začleněni do funkce u Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), předběžné otázky vycházejí z předpokladu, že dotyční soudci nikdy neodešli do důchodu, jelikož mělo být upuštěno od použití uvedených vnitrostátních ustanovení, takže předkládající soud ve stávajícím složení, a obecně všichni soudci Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), kteří vyjádřili vůli setrvat ve funkci po dosažení věkové hranice 65 let, mohou i nadále vydávat rozhodnutí.
23 Předkládající soud nicméně upřesňuje, že jelikož již nehrozí, že by soudce uvedený v bodě 12 tohoto usnesení nesplňoval podmínky nezávislosti soudců, je odpověď na položené otázky ve skutečnosti nadále nezbytná, pokud jde o soudce, kteří dosáhli věku 65 let přede dnem nabytí účinnosti zákona ze dne 21. listopadu 2018, a tedy zejména soudce uvedeného v bodě 11 tohoto usnesení.
24 Pokud jde zaprvé o význam položených otázek, je třeba uvést, že tento význam zajisté nelze zpochybnit. Tento význam byl ostatně již zdůrazněn v bodě 15 usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 13. listopadu 2018, Zakład Ubezpieczeń Społecznych (C‑522/18, nezveřejněné, EU:C:2018:909), kterým rozhodl o projednání této věci ve zrychleném řízení.
25 Kromě toho je třeba poznamenat, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu) (C‑619/18, EU:C:2019:531), vyhlášeném po podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávané věci, rozhodl, že Polská republika tím, že stanovila použití opatření spočívajícího ve snížení věkové hranice pro odchod do důchodu soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) na soudce ve funkci jmenované k tomuto soudu před 3. dubnem 2018, a dále tím, že přiznala prezidentu republiky diskreční pravomoc prodloužit období aktivního výkonu funkce soudců uvedeného soudu nad nově stanovenou věkovou hranici pro odchod do důchodu, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.
26 S tímto upřesněním je však třeba zdůraznit, že okolnost, že předběžné otázky mají zvláštní význam, nemůže sama o sobě stačit k odůvodnění toho, aby na ně Soudní dvůr odpověděl.
27 V tomto ohledu je totiž třeba zadruhé připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je postup zavedený v článku 267 SFEU nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, které mají rozhodnout (rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Fish Legal a Shirley, C‑279/12, EU:C:2013:853, bod 29 a citovaná judikatura). Řízení o předběžné otázce předpokládá, že předkládající soud má v rámci sporu před ním probíhajícího vydat rozhodnutí, které může zohlednit rozsudek vydaný v rámci řízení o předběžné otázce (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. června 2013, Di Donna, C‑492/11, EU:C:2013:428, bod 26; ze dne 24. října 2013, Stoilov i Ko, C‑180/12, EU:C:2013:693, bod 44, a usnesení ze dne 3. března 2016, Euro Bank, C‑537/15, nezveřejněné, EU:C:2016:143, bod 32 a citovaná judikatura).
28 Důvodem existence žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce tedy není vydávání konzultativních stanovisek k obecným nebo hypotetickým otázkám, ale potřeba skutečného vyřešení sporu (rozsudek ze dne 10. prosince 2018, Wightman a další, C‑621/18, EU:C:2018:999, bod 28 a citovaná judikatura). Pokud se ukáže, že položená otázka již není zjevně relevantní pro řešení daného sporu, Soudní dvůr má povinnost rozhodnout o nevydání rozhodnutí ve věci samé [rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného senátu Nejvyššího soudu), C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18, EU:C:2019:982, bod 70 a citovaná judikatura].
29 V projednávaném případě je třeba připomenout, že po podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Sądem Najwyższym (Nejvyšší soud) v projednávané věci byla postupně vydána usnesení místopředsedkyně Soudního dvora ze dne 19. října 2018, Komise v. Polsko (C‑619/18 R, nezveřejněné, EU:C:2018:852), a usnesení ze dne 17. prosince 2018, Komise v. Polsko (C‑619/18 R, EU:C:2018:1021), kterými bylo Polské republice zejména nařízeno, aby přerušila uplatňování čl. 37 § 1–4 a čl. 111 § 1 a 1a nového zákona o Nejvyšším soudu a všech dalších opatření přijatých na základě těchto předpisů, a dále, aby přijala veškerá nezbytná opatření k zajištění toho, aby soudci Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), jichž se dotýkají uvedená ustanovení, mohli i nadále vykonávat funkce na pracovní pozici, kterou zastávali ke dni 3. dubna 2018, kdy nabyl účinnosti nový zákon o Nejvyšším soudu, a požívali při tom stejného postavení, stejných práv a pracovních podmínek jako před 3. dubnem 2018.
30 Po vyhlášení uvedených usnesení podepsal prezident republiky dne 17. prosince 2018 zákon ze dne 21. listopadu 2018, který byl zveřejněn v Dzienniku Ustaw Rzeczypospolitej Polskiej a poté nabyl účinnosti dne 1. ledna 2019.
31 Jak přitom vyplývá z upřesnění uvedených v bodech 19 a 20 tohoto usnesení, zákon ze dne 21. listopadu 2018 zrušil sporná vnitrostátní ustanovení v rozsahu, v němž stanovila uplatnění věkové hranice pro odchod do důchodu soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), jež byla nově stanovena na 65 let, na soudce ve funkci u tohoto soudu, kteří byli jmenováni před 3. dubnem 2018, a dále přiznala prezidentu republiky diskreční pravomoc prodloužit období aktivního výkonu funkce soudců uvedeného soudu nad nově stanovenou věkovou hranici pro odchod do důchodu. Z uvedených upřesnění rovněž vyplývá, že podle zákona ze dne 21. listopadu 2018 je každý soudce Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), který odešel do důchodu na základě takto zrušených ustanovení nového zákona o Nejvyšším soudu, opětovně zařazen do funkce, kterou vykonával ke dni nabytí účinnosti posledně uvedeného zákona, a je povolán k výkonu funkce soudce u uvedeného soudu až do dovršení věku 70 let, tj. věku odchodu do důchodu platného před nabytím účinnosti nového zákona o Nejvyšším soudu, podle zákona o Nejvyšším soudu z roku 2002.
32 Za těchto podmínek se jeví, že nic již nebrání tomu, aby soudci, kteří jsou členy senátu, jenž předložil Soudnímu dvoru projednávanou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, mohli v budoucnu nadále vykonávat soudní funkce u Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), a tedy předkládajícího soudu, až do dosažení věku 70 let, aniž by byli dotčeni opatřením spočívajícím ve snížení věkové hranice pro odchod do důchodu na 65 let nebo mechanismem, který svěřoval prezidentu republiky diskreční pravomoc k rozhodnutí o prodloužení aktivního výkonu funkce soudce nad běžnou věkovou hranici pro odchod do důchodu těchto soudců.
33 Nabytí účinnosti zákona ze dne 21. listopadu 2018 tedy mělo za následek, že se předběžné otázky položené Soudnímu dvoru za účelem rozhodnutí, jež má předkládající soud vydat v projednávané věci, staly bezpředmětnými (obdobně viz rozsudek ze dne 27. června 2013, Di Donna, C‑492/11, EU:C:2013:428, body 27 až 31, a usnesení ze dne 3. března 2016, Euro Bank, C‑537/15, nezveřejněné, EU:C:2016:143, body 33 až 35).
34 Z uvedeného hlediska totiž byly tyto otázky až doposud odůvodněny nutností vyjasnit předběžnou otázku procesního charakteru týkající se složení předkládajícího soudu a možnosti, aby tento soud nadále zasedal, na základě unijního práva a v souladu s ním, za účasti obou soudců uvedených v bodech 11 a 12 tohoto usnesení, za účelem rozhodnutí sporu v původním řízení. Avšak vzhledem k tomu, že uvedená předběžná otázka již nyní v kontextu věci v původním řízení nevystává, předkládající soud již nebude muset zohlednit za účelem rozhodnutí, jež má v uvedené věci vydat, odpověď na položené otázky, kterou by Soudní dvůr mohl podat (obdobně viz rozsudek ze dne 24. října 2013, Stoilov i Ko, C‑180/12, EU:C:2013:693, bod 44).
35 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba rozhodnout, že již není namístě, aby Soudní dvůr rozhodl o projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.
K nákladům řízení
36 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:
Není již namístě rozhodnout o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předložené rozhodnutím Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud, Polsko) ze dne 2. srpna 2018 ve věci C‑522/18.
Podpisy.