ROZSUDEK TRIBUNÁLU (desátého rozšířeného senátu)
20. prosince 2023(*)
„Státní podpory – Zdanění přístavních orgánů v Itálii – Osvobození od daně z příjmu právnických osob – Rozhodnutí, kterým se podpora prohlašuje za neslučitelnou s vnitřním trhem – Existující podpora – Pojem ‚podnik‘ – Pojem ‚hospodářská činnost‘ – Výhoda – Selektivita – Narušení hospodářské soutěže – Ovlivnění obchodu mezi členskými státy – Rovné zacházení“
Ve věci T‑166/21,
Autorità di sistema portuale del Mar Ligure occidentale, se sídlem v Janově (Itálie), a další žalobkyně, jejichž jména jsou uvedena v příloze(1), zástupci: F. Munari, I. Perego, G. M. Roberti a S. Zunarelli, advokáti,
žalobkyně,
podporované:
Associazione Porti Italiani (Assoporti), se sídlem v Římě (Itálie), zástupci: F. Munari, I. Perego, G. M. Roberti a S. Zunarelli, advokáti,
vedlejší účastnicí,
proti
Evropské komisi, zástupci: B. Stromsky a F. Tomat, jako zmocněnci,
žalované,
TRIBUNÁL (desátý rozšířený senát),
ve složení: S. Papasavvas, předseda, O. Porchia, L. Madise, P. Nihoul, a S. Verschuur (zpravodaj), soudci,
za soudní kancelář: P. Nuñez Ruiz, radová,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
po jednání konaném dne 19. dubna 2023,
vydává tento
Rozsudek
1 Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, Autorità di sistema portuale del Mar Ligure occidentale (Orgán přístavního systému západního Ligurského moře, Itálie) a další žalobkyně, jejichž jména jsou uvedena v příloze, domáhají zrušení rozhodnutí Komise (EU) 2021/1757 ze dne 4. prosince 2020 o režimu podpory SA.38399–2019/C (ex 2018/E), který zavedla Itálie – Zdanění přístavů v Itálii (Úř. věst. 2021, L 354, s. 1, dále jen „napadené rozhodnutí“).
Právní rámec
K italské právní úpravě týkající se správy italských přístavů
2 Článek 28 codice della navigazione (zákoník o letecké a lodní dopravě) stanoví, že pobřeží, pláže, přístavy a přístaviště, které jsou ve vlastnictví státu podle článku 822 codice civile (občanský zákoník), jsou součástí veřejného námořního majetku.
3 Legge no 84 – Riordino della legislazione in materia portuale (zákon č. 84 o reorganizaci právních předpisů v oblasti přístavů) ze dne 28. ledna 1994 (běžný doplněk ke GURI č. 28 ze dne 4. února 1994, dále jen „zákon č. 84/94“) upravuje přístavní činnosti, jakož i úkoly a funkce autorità di sistema portuale (orgány přístavního systému, dále jen „přístavní orgány“).
4 Přístavní orgány jsou nehospodářské veřejnoprávní subjekty s právní subjektivitou, které spravují jeden nebo několik přístavů národního nebo mezinárodního významu v Itálii. Zákon č. 84/94 zřizuje šestnáct přístavních orgánů, pod něž spadá 57 hlavních přístavů v Itálii (zejména Terst, Janov, Livorno, Cagliari a Gioia Tauro).
5 Článek 6 odst. 4 písm. a) zákona č. 84/94 stanoví, že přístavní orgány jsou pověřeny výlučnou správou prostor a veřejného majetku na březích moří ve svém obvodu.
6 Podle čl. 6 odst. 5 zákona č. 84/94 se na přístavní orgány vztahují zvláštní právní předpisy a mají správní, organizační, regulační, rozpočtovou a finanční autonomii. Odstavce 7, 8 a 9 uvedeného článku stanoví, že přístavní orgány podléhají vedení a dohledu italského ministra infrastruktury a dopravy, že jejich účetní a finanční řízení se řídí vyhláškou schválenou uvedeným ministrem po dohodě s italským ministrem hospodářství a financí a jejich finanční řízení podléhá kontrole Corte dei conti (Účetní dvůr, Itálie).
7 V souladu s čl. 6 odst. 4 zákona č. 84/94 plní přístavní orgány řadu úkolů, včetně řízení, plánování, koordinace, regulace a kontroly přístavních činností, jako je nakládka, vykládka, překládka, skladování a obecný pohyb zboží a jakéhokoli jiného materiálu, které se obecně provádějí v přístavu (dále jen „přístavní činnosti“).
8 Článek 6 odst. 11 zákona č. 84/94 stanoví, že přístavní orgány nemohou provádět přístavní činnosti ani činnosti, které s nimi úzce souvisejí, a to ani přímo, ani prostřednictvím společností, v nichž mají účast.
9 Podle čl. 16 odst. 2 zákona č. 84/94 regulují a dohlížejí přístavní orgány na provádění přístavních činností vykonávaných třetími osobami, tedy podniky, jakož i na uplatňování poplatků zveřejňovaných jednotlivými podniky. O těchto aspektech podávají přístavní orgány pravidelně zprávy ministrovi infrastruktury a dopravy.
10 Podle čl. 16 odst. 3 a 4 zákona č. 84/94 jsou přístavní orgány pověřeny vydáváním povolení k výkonu přístavních činností v přístavech, které spravují. Tato povolení uděluje ministr infrastruktury a dopravy podnikům, které splňují podmínky stanovené na základě nařízení. Podniky, které získají povolení, se zapisují do registrů vedených přístavními orgány a jsou povinny uhradit roční poplatek a složit kauci.
11 Navíc podle článku 36 zákoníku o námořní dopravě mohou přístavní orgány udělit podnikům koncese na obsazení a užívání veřejného majetku na určitou dobu. Tyto koncese se týkají veřejných prostor a přístavišť v rámci přístavní oblasti (např. pronájem pozemků a přístavní infrastruktury třetím podnikům).
12 Článek 37 uvedeného zákoníku mimoto stanoví, že v případě více žádostí o koncesi se upřednostní žadatel, který nabízí co největší záruku výnosného užívání koncese a zamýšlí ji k využití, které splňuje nejdůležitější veřejný zájem.
13 Přístavní orgány mají k dispozici různé finanční zdroje, zejména:
– poplatky za kotvení a poplatky vybírané za vyložené a naložené zboží, které platí plavidla za poskytnutí přístupu do přístavů (dále jen „přístavní poplatky“);
– výnosy za udělování povolení k provozování přístavních činností (dále jen „poplatky za povolení“);
– poplatky vybírané za udělování koncesí na veřejné prostory a přístaviště (dále jen „koncesní poplatky“).
14 Za účelem pokrytí nákladů vzniklých v důsledku prací, které provádějí, mohou přístavní orgány v souladu s čl. 5 odst. 8 zákona č. 84/94 zvýšit koncesní poplatky nebo přístavní poplatky tím, že uloží přirážky za naložené nebo vyložené zboží.
15 Kromě toho čl. 13 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 84/94 stanoví, že přístavní orgány dostávají příspěvky od regionů, místních orgánů a jiných veřejnoprávních orgánů a subjektů, jakož i různé další příjmy.
K italské právní úpravě týkající se daně z příjmu právnických osob
16 Hlava II decreto del Presidente della Repubblica č. 917 – Approvazione del testo unico delle imposte sui redditi (nařízení prezidenta republiky č. 917, kterým se schvaluje konsolidovaná jednotná úprava daně z příjmu) ze dne 22. prosince 1986 (běžný doplněk ke GURI č. 302 ze dne 31. prosince 1986, dále jen „TUIR“) obsahuje pravidla použitelná v oblasti daně z příjmu právnických osob (dále jen „IRES“).
17 Článek 73 odst. 1 TUIR stanoví, že IRES podléhají:
„a) akciové společnosti a komanditní společnosti na akcie, společnosti s ručením omezeným, družstevní společnosti a vzájemné pojišťovny, evropské společnosti […] a evropské družstevní společnosti […], které jsou usazeny v tuzemsku;
b) veřejnoprávní a soukromé subjekty, které nejsou společnostmi, […] usazené v tuzemsku, jejichž výlučným nebo hlavním předmětem podnikání je provozování obchodních činností;
c) veřejnoprávní a soukromé subjekty jiné než společnosti, […] jejichž výlučným nebo hlavním předmětem činnosti není výkon obchodních činností, […] které jsou usazeny v tuzemsku;
d) společnosti a subjekty jakéhokoli druhu, […] bez ohledu na to, zda mají či nemají právní subjektivitu, které nejsou usazeny v tuzemsku.“
18 Článek 74 odst. 1 TUIR osvobozuje od IRES celou řadu státních entit a veřejnoprávních subjektů, jako jsou státní orgány a orgány státní správy, včetně orgánů s autonomní organizací, regiony, provincie, obce, sdružení horských a podhorských obcí a subjekty spravující „kolektivní veřejný majetek“.
19 Ustanovení § 74 odst. 2 písm. a) TUIR uvádí, že státní činnosti nepředstavují obchodní činnosti.
20 Italské orgány měly za to, že přístavní orgány jsou subjekty spravujícími kolektivní veřejný majetek ve smyslu čl. 74 odst. 1 TUIR, a měly za to, že vykonávají výlučně státní, a tedy nehospodářské činnosti. Na tomto základě osvobodily přístavní orgány od IRES (dále jen „osvobození od IRES“).
Skutečnosti předcházející sporu
Správní řízení
21 Dopisem ze dne 3. července 2013 zaslala Evropská komise všem členským státům rozsáhlý dotazník týkající se daně z příjmu právnických osob, která se použije na přístavy a možné další formy podpory pro různé typy investic, které souvisejí s přístavy nebo se správou přístavů.
22 Italská republika odpověděla na uvedený dotazník dopisy ze dne 12. září a 1. října 2013. V letech 2014 a 2017 si Komise vyžádala další informace, které italské orgány předaly.
23 Dopisem ze dne 30. dubna 2018 informovala Komise v souladu s článkem 21 nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 [SFEU] (Úř. věst. 2015, L 248, s. 9), Italskou republiku, že osvobození od IRES považuje za existující režim podpor, který je neslučitelný s vnitřním trhem, a vyzvala ji, aby předložila připomínky.
24 Následně se v průběhu roku 2018 uskutečnilo několik setkání mezi Komisí a Italskou republikou, včetně výměn otázek a odpovědí.
25 Dne 8. ledna 2019 navrhla Komise Italské republice, aby přijala vhodná opatření v souladu s článkem 22 nařízení 2015/1589, aby ukončila osvobození od IRES, pokud jde o hospodářské činnosti přístavních orgánů, a tedy zajistila, aby tyto subjekty podléhaly IRES stejně jako ostatní podniky. Kromě toho Komise vyzvala italské orgány, aby ji ve lhůtě dvou měsíců od obdržení uvedeného návrhu písemně informovaly o přijetí navrhovaných opatření v souladu s čl. 23 odst. 1 nařízení 2015/1589.
26 Dne 7. března 2019 Italská republika návrh Komise zamítla.
27 Vzhledem k tomu, že italské orgány navrhovaná vhodná opatření nepřijaly, rozhodla se Komise dopisem ze dne 15. listopadu 2019 zahájit řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU v souladu čl. 23 odst. 2 nařízení 2015/1589. V tomto rámci Komise vyzvala Italskou republiku a zúčastněné strany, aby předložily připomínky.
28 Italské orgány předložily připomínky Komisi dopisem ze dne 4. února 2020. Komise následně rovněž obdržela připomínky od několika zúčastněných stran.
29 Formální vyšetřovací řízení skončilo přijetím napadeného rozhodnutí.
Napadené rozhodnutí
30 V napadeném rozhodnutí Komise zaprvé konstatuje, že přístavní orgány vykonávají jak hospodářské, tak nehospodářské činnosti.
31 Komise konkrétně považuje tři činnosti přístavních orgánů za činnosti hospodářské povahy (body 85 až 129 odůvodnění napadeného rozhodnutí):
– poskytnutí přístupu do přístavů za úplatu (tj. poplatky za kotvení a poplatky za vyložené a naložené zboží, dále jen „poskytnutí přístupu do přístavů“);
– udělování povolení za úplatu k provozování přístavních činností uvedených v článku 16 zákona č. 84/94 (dále jen „udělování povolení pro přístavní činnosti“);
– udělování koncesí za úplatu na pronájem pozemků a přístavních infrastruktur ve veřejných prostorách a přístavištích v rámci přístavu a územních obvodů (dále jen „udělování koncesí na veřejné prostory a přístaviště“).
32 Zadruhé Komise tvrdí, že osvobození od IRES vede ke ztrátě daňových příjmů odpovídající spotřebě státních prostředků ve formě daňových výdajů, což představuje převod státních prostředků (body 130 až 134 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
33 Zatřetí Komise tvrdí, že osvobození od IRES představuje výhodu ve srovnání s ostatními podniky, na které se takové osvobození nevztahuje, i když vykonávají hospodářské činnosti v Itálii (body 135 až 138 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
34 Začtvrté má Komise za to, že osvobození od IRES může posílit soutěžní postavení přístavních orgánů, jelikož přístavní orgány mohou soutěžit mezi sebou i s ostatními přístavy v Evropě. V důsledku toho může uvedené osvobození ovlivnit obchod mezi členskými státy a může narušit hospodářskou soutěž (body 139 až 157 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
35 Zapáté se Komise domnívá, že opatření má selektivní povahu. Osvobození od IRES se bez jakéhokoli platného odůvodnění odchyluje od zásady italského systému zdanění právnických osob, podle které se IRES použije na všechny druhy příjmů dosažených jinými společnostmi nebo veřejnoprávními či soukromými subjekty, než jsou společnosti vykonávající hospodářské činnosti. V důsledku toho jsou přístavní orgány zvýhodněny ve vztahu k jiným společnostem, které v Itálii vykonávají hospodářské činnosti (body 158 až 174 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
36 Z těchto důvodů dospěla Komise k závěru, že osvobození od IRES představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (body 175 a 176 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
37 Konečně Komise konstatuje, že osvobození od IRES nemůže být prohlášeno za slučitelné s vnitřním trhem, ať již na základě článku 93, čl. 106 odst. 2 nebo čl. 107 odst. 2 a 3 SFEU (body 177 až 194 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
38 Vzhledem k tomu, že daňový režim použitelný na italské přístavní orgány před rokem 1958, tedy před vstupem Smlouvy o FEU v platnost, byl totožný s osvobozením od IRES a že uvedené přístavní orgány nikdy nepodléhaly IRES ani dani z příjmu právnických osob platné před IRES, dospěla Komise k závěru, že se jedná o existující režim podpory ve smyslu čl. 1 písm. b) nařízení 2015/1589 (body 195 až 198 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise nařídila zrušení osvobození od IRES (článek 2 napadeného rozhodnutí).
39 Výrok napadeného rozhodnutí zní následovně:
„Článek 1
Osvobození [přístavních orgánů] od [IRES] představuje existující režim podpor, který je neslučitelný s vnitřním trhem
Článek 2
[Italská republika] zruší osvobození od [IRES] uvedené v článku 1. Opatření, kterým má [Italská republika] splnit své povinnosti, se přijme do dvou měsíců ode dne oznámení tohoto rozhodnutí. Dotyčné opatření se použije od začátku zdaňovacího období následujícího po přijetí opatření, nejpozději však v roce 2022.
Článek 3
[Italská republika] bude informovat Komisi do dvou měsíců po oznámení tohoto rozhodnutí o opatřeních, která provedla, aby vyhověla tomuto rozhodnutí.
Článek 4
Toto rozhodnutí je určeno Italské republice.“
Návrhová žádání účastnic řízení
40 Žalobkyně, podporované Associazione Porti Italiani (Assoporti), vedlejší účastnicí v projednávané věci, navrhují, aby Tribunál:
– zrušil články 1, 2, 3 a 4 napadeného rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
41 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
42 Žalobkyně, podporované vedlejší účastnicí, uplatňují na podporu své žaloby čtyři žalobní důvody.
43 Zaprvé Komise porušila články 107 a 296 SFEU tím, že kvalifikovala přístavní orgány jako podniky. Zadruhé Komise porušila článek 107 SFEU, když měla za to, že osvobození od IRES vede k převodu státních prostředků. Zatřetí Komise porušila článek 107 SFEU, když měla za to, že osvobození od IRES poskytuje přístavním orgánům selektivní výhodu. Začtvrté Komise porušila článek 107 SFEU tím, že měla za to, že osvobození od IRES může narušit hospodářskou soutěž a ovlivnit obchod mezi členskými státy.
K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článků 107 a 296 SFEU z důvodu kvalifikace přístavních orgánů jako podniků
44 První žalobní důvod je rozdělen do čtyř částí.
45 V rámci první části žalobkyně a vedlejší účastnice tvrdí, že se Komise dopustila nesprávného posouzení, pokud jde o právní postavení přístavních orgánů v italském právním řádu. V rámci druhé části zpochybňují hospodářskou povahu přístavních činností přístavních orgánů a dovolávají se porušení zásad rovného zacházení, řádné správy a právní jistoty. V rámci třetí části napadají posouzení povahy přístavních poplatků, které provedla Komise. Ve čtvrté části se postupně dovolávají porušení několika ustanovení Smluv a údajného zneužití pravomoci.
46 Je třeba bez dalšího odmítnout argument, který žalobkyně vznesly několikrát v rámci prvního žalobního důvodu a který vychází z nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud jde o kvalifikaci přístavních orgánů jako podniků.
47 V tomto ohledu je totiž třeba připomenout, že podle judikatury je žalobní důvod vycházející z porušení článku 296 SFEU žalobním důvodem odlišným od žalobního důvodu vycházejícího z neopodstatněnosti napadeného rozhodnutí. Zatímco první z nich, který se týká chybějícího nebo nedostatečného odůvodnění, se vztahuje k porušení podstatných formálních náležitostí ve smyslu článku 263 SFEU, a je nepominutelným důvodem, který musí unijní soud přezkoumat i bez návrhu, druhý žalobní důvod, který se týká materiální legality rozhodnutí, se vztahuje k porušení právní normy týkající se uplatňování Smlouvy ve smyslu téhož článku 263 SFEU, a může být přezkoumán unijním soudem pouze tehdy, když se jej žalobce dovolává. Povinnost odůvodnění je proto otázkou odlišnou od opodstatněnosti odůvodnění (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, EU:C:1998:154, bod 67, a ze dne 15. června 2005, Corsica Ferries France v. Komise, T‑349/03, EU:T:2005:221, bod 52).
48 Jak správně uvádí Komise, v projednávané věci přitom žalobkyně a vedlejší účastnice nejenže neoznačily části napadeného rozhodnutí, v souvislosti s nimiž vytýkají Komisi, že se dopustila údajného porušení článku 296 SFEU, ale je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněno. Komise totiž věnovala body 85 až 129 odůvodnění tohoto rozhodnutí kvalifikaci přístavních orgánů jako podniků, takže uvedené rozhodnutí umožnilo jednak žalobkyním a vedlejší účastnici seznámit se s odůvodněním přijatého opatření v tomto ohledu, což ostatně vyplývá z přezkumu jednotlivých žalobních důvodů, které vznesly, a jednak Tribunálu umožnilo provést přezkum.
49 Argument žalobkyň vycházející z porušení článku 296 SFEU je tedy třeba zamítnout.
50 Pokud jde o ostatní argumenty vznesené žalobkyněmi a vedlejší účastnicí v rámci prvního žalobního důvodu, je třeba nejprve přezkoumat argumenty vznesené ve čtvrté části.
Ke čtvrté části vycházející z porušení několika ustanovení Smlouvy a ze zneužití pravomoci
51 Žalobkyně, podporované v tomto ohledu vedlejší účastnicí, tvrdí, že Komise porušila článek 345 SFEU tím, že nezohlednila, že Smlouvy o EU a FEU umožňují členským státům zachovat si veřejné vlastnictví, včetně přístavní infrastruktury, a vyhradit regulaci a správu tohoto vlastnictví výlučně entitám na nižší než státní úrovni, jako jsou přístavní orgány. Odvětví, která nebyla otevřena trhu, nespadají do působnosti pravidel státní podpory.
52 Žalobkyně dále tvrdí, že Komise porušila články 3 SEU a 7 SFEU a čl. 121 odst. 1 SFEU tím, že omezila výsady státu v oblasti hospodářské a průmyslové politiky a že podmínila daňové režimy členských států svým předchozím povolením.
53 Žalobkyně kromě toho tvrdí, že se Komise dopustila zneužití pravomoci tím, že provedla harmonizaci na základě nediferencovaného uplatňování režimu státních podpor na jednotlivé členské státy, jejichž metody správy přístavní infrastruktury mají odlišné charakteristiky než metody Itálie. Napadené rozhodnutí rovněž porušuje zásady proporcionality, blízkosti, subsidiarity, oddělení pravomocí a demokratického rozhodovacího procesu.
54 Komise tyto argumenty zpochybňuje.
55 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise tím, že přijala napadené rozhodnutí, podmiňuje svým předchozím povolením veškerou hospodářskou a průmyslovou politiku členských států, což porušuje několik pravidel a zásad unijního práva.
56 Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně a vedlejší účastnice, přitom napadené rozhodnutí ponechává Italské republice veškerou volnost organizovat a regulovat italské přístavní odvětví, jak považuje za vhodné, je-li dodrženo zejména unijní právo. Napadené rozhodnutí totiž nestanoví, že Italská republika má povinnost liberalizovat a privatizovat své přístavní odvětví a povinnost provést změnu právního postavení či vlastnictví přístavních orgánů. Napadené rozhodnutí pouze vyžaduje, aby činnosti přístavních orgánů, které mají hospodářskou povahu, byly zdaňovány stejným způsobem jako hospodářské činnosti v jiných odvětvích. V této souvislosti je třeba poznamenat, že článek 345 SFEU nevyjímá veřejnoprávní subjekty z působnosti pravidel státní podpory (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Arriva Italia a další, C‑385/18, EU:C:2019:1121, bod 67).
57 Z toho vyplývá, že Komise neporušila článek 3 SEU, článek 7 a čl. 121 odst. 1 SFEU, jakož i zásady proporcionality, blízkosti, subsidiarity, oddělení pravomocí a demokratického rozhodovacího procesu.
58 Konečně, pokud jde o argument žalobkyň vycházející z údajného zneužití pravomoci, z ustálené judikatury vyplývá, že ke zneužití pravomoci dochází tehdy, je-li akt přijat za výlučným nebo přinejmenším rozhodujícím účelem dosáhnout jiných cílů, než jsou uváděné cíle (viz rozsudek ze dne 15. května 2008, Španělsko v. Komise, C‑442/04, EU:C:2008:276, bod 49 a citovaná judikatura). V napadeném rozhodnutí přitom Komise pouze použila pravidla v oblasti státních podpor týkajících se daňového zacházení s přístavními orgány v Itálii, když požadovala změnu tohoto zacházení, avšak nevyužila své pravomoci k dosažení jiných cílů.
59 S ohledem na výše uvedené je třeba čtvrtou část prvního žalobního důvodu zamítnout.
K první části vycházející z nesprávného posouzení právního postavení přístavních orgánů
60 Žalobkyně, podporované v tomto ohledu vedlejší účastnicí, tvrdí, že se Komise dopustila nesprávného posouzení tím, že nezohlednila skutečnost, že v italském právu jsou přístavní orgány považovány za entity působící na nižší než státní úrovni, a tedy za nehospodářské veřejnoprávní subjekty vnitrostátního významu, které jednají na účet státu pouze pro účely obecného zájmu.
61 Přístavní orgány jsou rovnocenné jiným místním entitám, které se účastní výkonu veřejné moci a byly určeny k plnění úkolů typických pro orgán veřejné moci, jako je udělování koncesí na veřejný majetek a výběr daní.
62 Italský zákonodárce se rozhodl zakázat přístavním orgánům, aby vykonávaly jakoukoli hospodářskou činnost. Vzhledem ke zvláštnostem jejich postavení nevykonávají přístavní orgány činnost za účelem zisku.
63 Kromě toho za jejich fungování a hospodářskou životaschopnost odpovídá pouze stát. Přístavní orgány jsou subjekty, které se nemohou dostat do úpadku, jelikož jejich zadlužení představuje státní dluh, který podle italského práva nemůže být předmětem úpadku. Tyto charakteristiky specifické pro přístavní orgány několikrát potvrdila italská judikatura a správní praxe.
64 Komise tyto argumenty zpochybňuje.
65 V tomto ohledu je třeba připomenout, že pojem „podnik“ zahrnuje jakýkoli subjekt vykonávající hospodářskou činnost bez ohledu na právní postavení tohoto subjektu a způsobu jeho financování (rozsudek ze dne 23. dubna 1991, Höfner a Elser, C‑41/90, EU:C:1991:161, body 21 a 22; viz rovněž rozsudek ze dne 3. března 2011, AG2R Prévoyance, C‑437/09, EU:C:2011:112, bod 41 a citovaná judikatura).
66 Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že hospodářskou činnost představuje jakákoli činnost spočívající v nabízení zboží nebo služeb na daném trhu (rozsudek ze dne 16. června 1987, Komise v. Itálie, 118/85, EU:C:1987:283, bod 7; viz rovněž rozsudek ze dne 11. června 2020, Komise a Slovenská republika v. Dôvera zdravotná poisťovňa, C‑262/18 P a C‑271/18 P, EU:C:2020:450, bod 29 a citovaná judikatura.
67 Naproti tomu činnosti, které jsou spojeny s výkonem veřejné moci, nemají hospodářskou povahu, takže nespadají do působnosti pravidel v oblasti státních podpor (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. ledna 1994, SAT Fluggesellschaft, C‑364/92, EU:C:1994:7, bod 30 a ze dne 24. března 2022, GVN v. Komise, C‑666/20 P, nezveřejněný, EU:C:2022:225, bod 70).
68 Skutečnost, že entita při výkonu části svých činností disponuje výsadami veřejné moci, nebrání sama o sobě tomu, aby byla kvalifikována jako podnik, pokud vykonává jiné činnosti hospodářské povahy (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. října 2002, Aéroports de Paris v. Komise, C‑82/01 P, EU:C:2002:617, body 74 a 75, a ze dne 12. července 2012, Compass-Datenbank, C‑138/11, EU:C:2012:449, bod 37). V rozsahu, v němž veřejný subjekt vykonává hospodářskou činnost, kterou lze oddělit od výkonu jeho výsad veřejné moci, jedná tento subjekt v případě této činnosti jakožto podnik (rozsudky ze dne 7. listopadu 2019, Aanbestedingskalender a další v. Komise, C‑687/17 P, nezveřejněný, EU:C:2019:932, bod 18, a ze dne 30. dubna 2019, UPF v. Komise, T‑747/17, EU:T:2019:271, bod 82).
69 V oblasti státních podpor je tedy právní postavení entity podle vnitrostátního práva irelevantní pro účely její kvalifikace jako podniku. I orgán, který je začleněn do správy státu, s nímž tvoří tutéž právnickou osobu, může být kvalifikován jako podnik (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. června 1987, Komise v. Itálie, 118/85, EU:C:1987:283, bod 13). Kromě toho skutečnost, že entita nemůže vyhlásit úpadek například z důvodu neomezené státní záruky, nemůže vést k tomu, že není kvalifikována jako podnik.
70 Stejně tak skutečnost, že nabídka zboží a služeb se neuskutečňuje za účelem dosažení zisku, nebrání tomu, aby byly tyto činnosti na trhu považovány za hospodářské činnosti, jestliže se tato nabídka nachází v soutěžním vztahu s nabídkou jiných subjektů sledujících cíl dosahování zisku (viz rozsudek ze dne 27. června 2017, Congregación de Escuelas Pías Provincia Betania, C‑74/16, EU:C:2017:496, bod 46 citovaná judikatura).
71 Žalobkyně a vedlejší účastnice řízení tedy neprokázaly, že Komise nesprávně posoudila právní postavení přístavních orgánů.
72 První část prvního žalobního důvodu je tedy třeba zamítnout.
K druhé části vycházející z nesprávného právního posouzení hospodářské povahy činností přístavních orgánů
73 V rámci druhé části prvního žalobního důvodu, která obsahuje dvě výtky, žalobkyně podporované v tomto ohledu vedlejší účastnicí tvrdí, že Komise porušila čl. 107 odst. 1 SFEU, když měla za to, že přístavní orgány provádějí hospodářské činnosti, když vykonávají tři činnosti uvedené v bodě 31 výše, a to udělování koncesí na veřejné prostory a přístaviště, udělování přístupu do přístavů a udělování povolení pro přístavní činnosti.
– K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady rovného zacházení na základě odkazu na dříve přijatá rozhodnutí týkající se belgických, francouzských a nizozemských přístavů
74 Žalobkyně, podporované v tomto ohledu vedlejší účastnicí, tvrdí, že Komise porušila zásadu rovného zacházení, jelikož za účelem tvrzení, že přístavní orgány vykonávají některé hospodářské činnosti, odkázala na dříve přijatá rozhodnutí týkající se belgických, francouzských a nizozemských přístavů.
75 Správci přístavů v členských státech dotčených uvedenými rozhodnutími jsou však akciové společnosti, které poskytují zboží a služby za úplatu. Přístavní činnosti a služby (např. nakládka, vykládka, překládka, skladování a obecný pohyb zboží) navíc přístavy poskytují přímo na základě tržních faktorů. Komise porušila zásadu rovného zacházení tím, že nezohlednila tyto zásadní rozdíly,
76 Komise tyto argumenty zpochybňuje.
77 V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásada rovného zacházení, která je zakotvena v článcích 20 a 21 Listiny základních práv Evropské unie, vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (rozsudek ze dne 14. září 2010, Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise a další, C‑550/07 P, EU:C:2010:512, body 54 a 55).
78 Žalobkyně a vedlejší účastnice řízení Komisi v podstatě vytýkají, že zacházela stejně s provozovateli belgických, francouzských a nizozemských přístavů na straně jedné a s přístavními orgány na straně druhé. Dotčená rozhodnutí je tedy třeba přezkoumat ve světle rozdílů, kterých se dovolávají žalobkyně.
79 Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně a vedlejší účastnice, skutečnost, že se správci belgických, francouzských a nizozemských přístavů mohou řídit soukromým právem, nehrála při posouzení, které Komise ohledně nich provedla, žádnou roli. Jak je uvedeno v bodě 65 výše, právní postavení entity totiž není relevantní pro kvalifikaci hospodářské povahy činností, které uvedená entita vykonává. Tato kvalifikace závisí pouze na povaze dotčené činnosti.
80 Kromě toho skutečnost, že ve věcech, v nichž byla vydána dříve přijatá rozhodnutí týkající se belgických a francouzských přístavů, prováděli správci těchto přístavů přímo některé přístavní činnosti (například nakládku, vykládku, překládku, skladování zboží a obecný pohyb zboží), není relevantní, jelikož se jedná o přístavní činnosti, o nichž Komise v napadeném rozhodnutí netvrdila, že je přístavní orgány rovněž provádí.
81 Pokud se však jedná naopak o udělování přístupu do přístavů a udělování koncesí na veřejné prostory a přístaviště, je třeba konstatovat, že v dříve přijatých rozhodnutích týkajících se belgických a francouzských přístavů, a to v bodě 67 odůvodnění rozhodnutí Komise (EU) 2017/2115 ze dne 27. července 2017 o režimu podpor SA.38393 (2016/C, ex 2015/E), který zavedla Belgie – Zdanění přístavů v Belgii (Úř. věst. 2017, L 332, s. 1) a v bodě 61 odůvodnění rozhodnutí Komise (EU) 2017/2116 ze dne 27. července 2017 o režimu podpor SA.38398 (2016/C, ex 2015/E), který zavedla Francie – Zdanění přístavů ve Francii (Úř. věst. 2017, L 332, s. 24) Komise kvalifikovala rovnocenné činnosti jako hospodářské činnosti.
82 Tento závěr Tribunál několikrát potvrdil (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. září 2019, Port autonome du Centre et de l’Ouest a další v. Komise, T‑673/17, nezveřejněný, EU:T:2019:643, body 63 až 65; ze dne 20. září 2019, Le Port de Bruxelles a Région de Bruxelles-Capitale v. Komise, T‑674/17, nezveřejněný, EU:T:2019:651, body 63 až 65, a ze dne 20. září 2019, Havenbedrijf Antwerpen a Maatschappij van de Brugse Zeehaven v. Komise, T‑696/17, EU:T:2019:652, body 49 a 50).
83 Z toho vyplývá, že Komise neporušila zásadu rovného zacházení, pokud jde o činnosti poskytování přístupu a udělování koncesí, když v napadeném rozhodnutí odkázala na dříve přijatá rozhodnutí týkající se belgických, francouzských a nizozemských přístavů, jelikož se srovnatelnými situacemi zacházela stejně.
84 Pokud jde naproti tomu o udělování povolení pro přístavní činnosti, je třeba konstatovat, že takovou činnost Komise dosud nepřezkoumala. V tomto ohledu, jak v podstatě správně tvrdí žalobkyně a vedlejší účastnice, odůvodnění uvedené ve dříve přijatých rozhodnutích týkajících se belgických a francouzských přístavů není přímo použitelné na situaci přístavních orgánů.
85 Kromě toho je třeba poznamenat, že ani rozsudek ze dne 24. října 2002, Aéroports de Paris v. Komise (C‑82/01 P, EU:C:2002:617, bod 2), na který odkazují žalobkyně i Komise, se netýká činností, které lze považovat za udělování povolení ze strany přístavních orgánů. Ačkoli tento rozsudek odkazuje na „povolení“ udělená správcem letišť Orly a Roissy-Charles-de-Gaulle, nelze je přirovnat k povolením v projednávané věci.
86 Povolení správců letišť totiž odpovídala obchodním koncesím uděleným omezenému počtu poskytovatelů leteckých seřaďovacích služeb na letišti Orly, jakož i koncesím na užívání nemovitostí nacházejících se v obvodu letiště. Jako protiplnění se tito dodavatelé zavázali platit správci letiště poplatek, který se skládal z poplatku za užívání pozemku v poměru k využívané ploše a z poplatku založeného na určitém procentu obratu dosaženého s leteckými společnostmi.
87 Udělováním uvedených koncesí správce letiště vykonávající hospodářskou činnost využíval obchodní prostor nacházející se v obvodu letiště, zatímco přístavní orgány při výkonu veřejné moci v rámci povolení, která udělují, kontrolují, zda poskytovatelé přístavních činností dodržují použitelné právní požadavky, jak je uvedeno v bodech 100 až 102 níže.
88 Z výše uvedeného však nelze vyvodit závěr, že Komise porušila zásadu rovného zacházení tím, že s odlišnými situacemi zacházela stejně. V napadeném rozhodnutí totiž závěr, ke kterému Komise dospěla, vyplýval ze šetření specifických pro projednávanou věc a z použití týchž právních zásad.
89 První výtku druhé části prvního žalobního důvodu je tedy třeba zamítnout.
– Ke druhé výtce vycházející z neexistujícího trhu, na kterém by přístavní orgány nabízely své služby
90 Žalobkyně, podporované vedlejší účastnicí, tvrdí, že přístavní orgány nemohou být považovány za podniky, jelikož neexistuje trh, na kterém nabízejí služby. Napadené rozhodnutí předpokládá teoreticky existenci trhu, přičemž nezohledňuje skutečnost, že italské právní předpisy přiznávají přístavním orgánům zákonný monopol, který vylučuje jakoukoli hospodářskou soutěž, byť potenciální, mezi jednotlivými přístavy.
91 Komise tyto argumenty zpochybňuje.
92 V tomto ohledu stačí uvést, že žalobkyně a vedlejší účastnice nesprávně tvrdí, že přístavní orgány nejsou vystaveny hospodářské soutěži. I když má totiž každý přístavní orgán, jak tvrdí žalobkyně, zákonný monopol v přístavech, které spravuje, nic to nemění na tom, jak v podstatě právem uvedla Komise, že existuje hospodářská soutěž mezi některými italskými přístavy na straně jedné a některými přístavy v jiných členských státech na straně druhé.
93 Pokud jde o poskytnutí přístupu do přístavů, jak je správně konstatováno v bodech 142 a 143 odůvodnění napadeného rozhodnutí, existuje hospodářská soutěž mezi některými italskými přístavy a některými přístavy jiných členských států, jelikož provozovatelé přístavních služeb mohou využívat několik přístavů, aby dosáhli téhož vnitrozemí.
94 Navíc, pokud jde o udělování koncesí na veřejné prostory a přístaviště, jak je správně konstatováno v bodě 144 odůvodnění napadeného rozhodnutí, různé přístavy si konkurují, aby přilákaly koncesionáře, kteří mohou využívat jejich veřejné prostory, jelikož potenciální koncesionáři se mohou snažit nabízet přístavní služby i v jiných přístavech.
95 Z toho vyplývá, že argument žalobkyň a vedlejší účastnice, podle něhož udělování přístupu do přístavů a udělování koncesí na veřejné prostory a přístavy nepředstavují služby poskytované na daném trhu, musí být zamítnut.
96 Naproti tomu přezkum udělování povolení pro přístavní činnosti v bodech 25 až 32 odůvodnění napadeného rozhodnutí neumožňuje dospět k závěru, že se jedná o službu poskytovanou na daném trhu.
97 Jak je totiž stanoveno v uvedených bodech odůvodnění, přístavní orgány regulují provádění přístavních činností prováděných třetími podniky a dohlížejí na ně (zejména nakládku, vykládku, překládku, skladování a obecný pohyb zboží a jakéhokoli jiného materiálu souvisejícího s plavidly), jejichž provádění podléhá předchozímu povolení.
98 Toto povolení uděluje dotčený přístavní orgán, pokud třetí podnik splňuje podmínky stanovené nařízením ministre des Infrastructures et des Transports (ministr infrastruktury a dopravy) (bod 29 napadeného rozhodnutí). Doba platnosti povolení se vztahuje na provozní plán navržený třetím podnikem (bod 31 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Podniky, které získají povolení, se zapisují do příslušných zvláštních registrů vedených přístavními orgány (bod 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a poplatky za přístavní činnosti zveřejňují přístavní orgány (bod 30 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
99 Kromě toho přístavní orgány (po konzultaci s místní poradní komisí) stanoví maximální počet povolení, která mohou být vydána, s ohledem na provozní požadavky přístavu a dopravy a souběžně zajistí maximální hospodářskou soutěž v odvětví (bod 32 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
100 Tyto úkoly odpovídají zjevně kontrolnímu úkolu, který spočívá v ověření, zda dotyčné podniky budou schopny zajistit přístavní činnosti, které nabízejí, v souladu se zákonnými požadavky. Výkon takových úkolů je v zásadě výsadou veřejné moci nehospodářské povahy (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 18. března 1997, Diego Calì & Figli, C‑343/95, EU:C:1997:160, bod 22, a ze dne 20. září 2019, Port autonome du Centre et de l’Ouest a další v. Komise, T‑673/17, nezveřejněný, EU:T:2019:643, bod 91).
101 Za těchto podmínek je třeba dospět k závěru, že Komise neunesla důkazní břemeno, které jí příslušelo, pokud jde o kvalifikaci udělování povolení pro přístavní činnosti jako služby poskytované na trhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. června 2015, SACE a Sace BT v. Komise, T‑305/13, EU:T:2015:435, bod 95).
102 Je tedy třeba vyhovět druhé výtce druhé části prvního žalobního důvodu, pokud jde o udělování povolení pro přístavní činnosti a ve zbývající části druhou část zamítnout.
Ke třetí části týkající se povahy poplatků vybíraných přístavními orgány
103 Žalobkyně, podporované v tomto ohledu vedlejší účastnicí, tvrdí, že Komise provedla nesprávný výklad čl. 107 odst. 1 SFEU, když nezohlednila, že poplatky vybírané přístavními orgány představují daně, a nikoli odměnu za služby hospodářské povahy. To vyplývá nejen z kvalifikace jednotlivých poplatků podle italského práva, ale i ze skutečnosti, že tyto poplatky jsou stanoveny státem a nesouvisí s obchodní hodnotou žádné konkrétní služby.
104 Komise tyto argumenty zpochybňuje.
105 Je třeba připomenout, jak bylo uvedeno v bodě 69 výše, že kvalifikace entity podle vnitrostátního práva není relevantní pro její kvalifikaci jako podniku ve smyslu pravidel v oblasti státních podpor.
106 Stejně tak podmínky financování, zejména kvalifikace příjmů entity provedená účastnicemi řízení nebo vnitrostátním právem, nejsou relevantní pro kvalifikaci této entity jako podniku. Jak správně uvádí Komise, název používaný na vnitrostátní úrovni pro vybrané částky, ať jsou již nazývány poplatky, přístavní poplatky nebo přístavní daně, nemá vliv na tuto kvalifikaci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. března 2018, Naviera Armas v. Komise, T‑108/16, EU:T:2018:145, bod 124).
107 Kromě toho se žalobkyním a vedlejší účastnici nepodařilo prokázat tvrzení, že poplatky za koncese a přístavní poplatky musí být považovány za poplatek placený státu, a nikoli za protiplnění za službu hospodářské povahy. Zejména hlavní argument vznesený v tomto ohledu, totiž že stát určuje výši uvedených poplatků, není skutkově podložený.
108 Ze spisu totiž vyplývá, že poplatky za koncese jsou tvořeny pevnou částí a proměnlivou částí, kterou mohou přístavní orgány odečíst, aby motivovaly koncesionáře v dosahování cílů veřejného zájmu a obecné politiky. Při stanovení těchto poplatků mohou přístavní orgány přijmout jiná kritéria než ta, která jsou stanovena v použitelném právu, avšak v každém případě výše těchto poplatků nemůže být nižší než ta, která vyplývá z použití zákonných kritérií.
109 Navíc ze spisu vyplývá, že za účelem pokrytí nákladů v souvislosti s pracemi, které přístavní orgány provádějí, mohou tyto orgány uložit příplatky za naložené nebo vyložené zboží, jakož i zvýšit poplatky za koncese.
110 Z toho vyplývá, že vliv přístavních orgánů na výši poplatků za koncese a přístavních poplatků spíše potvrzuje hospodářskou povahu služeb, které poskytují jako protiplnění za zaplacení těchto poplatků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. října 2002, Aéroports de Paris v. Komise, C‑82/01 P, EU:C:2002:617, bod 78).
111 Je tedy třeba konstatovat, že Komise právně dostačujícím způsobem prokázala, že poplatky za koncese a přístavní poplatky představují protiplnění za činnosti hospodářské povahy, které vykonávají přístavní orgány.
112 Naproti tomu, jak Komise potvrdila na jednání, nezkoumala ani způsob výpočtu poplatků za povolení, ani jejich výši, ani úroveň kontroly vykonávané v tomto ohledu státem.
113 Jak žalobkyně a vedlejší účastnice uvedly v žalobě a na jednání a Komise to v tomto ohledu nezpochybnila, uvedené poplatky se týkají stabilní a relativně nízké částky, jejíž základní parametry jsou stanoveny ministerskou vyhláškou, která může být mírně zvýšena v závislosti na obratu dotyčného subjektu.
114 V této souvislosti je třeba připomenout ustálenou judikaturu, podle níž skutečnost, že výrobek nebo služba poskytovaná veřejnoprávním subjektem, které souvisejí s jeho výkonem veřejné moci, jsou poskytovány za odměnu stanovenou zákonem, nestačí k tomu, aby byla vykonávaná činnost kvalifikována jako hospodářská činnost a entita, která ji vykonává, jako podnik (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. března 1997, Diego Calì & Figli, C‑343/95, EU:C:1997:160, body 22 až 25, a ze dne 12. září 2013, Německo v. Komise, T‑347/09, nezveřejněný, EU:T:2013:418, bod 30 a citovaná judikatura).
115 Vzhledem k tomu, že Komise v napadeném rozhodnutí s ohledem na povahu, způsob výpočtu a výši poplatků neprokázala, že tyto poplatky představují protiplnění za službu hospodářské povahy, nelze odmítnout argumentaci žalobkyň a vedlejší účastnice řízení, že uvedené poplatky za povolení musí být považovány za poplatek, který je třeba zaplatit státu, a nikoli za takové protiplnění.
116 To platí tím spíše, že jak bylo uvedeno v bodě 84 výše, žádné dřívější rozhodnutí Komise se nevyjadřuje k hospodářské povaze takové činnosti, jako je udělování povolení pro přístavní činnosti ze strany přístavních orgánů.
117 Kromě toho, jak je uvedeno v bodech 96 až 102 výše, z napadeného rozhodnutí nijak nevyplývá, že uvedená činnost spočívá v poskytování služby poskytované na trhu.
118 Komise tedy právně dostačujícím způsobem neprokázala, že poplatky za povolení představují protiplnění za službu hospodářské povahy, kterou poskytují přístavní orgány.
119 Třetí části prvního žalobního důvodu je tedy třeba vyhovět, pokud jde o udělování povolení pro přístavní činnosti, a ve zbývající části jej zamítnout.
120 Proto je třeba přezkoumat druhý až čtvrtý žalobní důvod pouze v souvislosti s udělováním přístupu do přístavů a udělováním koncesí na veřejné prostory a přístaviště.
Ke druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného výkladu pojmu „převod státních prostředků“ podle čl. 107 odst. 1 SFEU
121 Žalobkyně, podporované v tomto ohledu vedlejší účastnicí, tvrdí, že osvobození od IRES nepředstavuje pro italský stát žádnou finanční zátěž, neboť činnosti přístavních orgánů podléhají kontrole Corte dei conti (Účetní dvůr), jejich výnosy jsou zahrnuty do konsolidovaného výsledku státu a jejich dluhy jsou považovány za dluhy státu. Tyto zvláštnosti italského přístavního systému Komise nezohlednila.
122 Kromě toho žalobkyně, podporované v tomto ohledu vedlejší účastnicí, zdůrazňují, že příjmy přístavních orgánů musí být použity pouze k plnění jejich institucionálního úkolu, zejména k zajištění bezpečnosti a dobrého stavu veřejné infrastruktury. Z tohoto důvodu osvobození od IRES nepředstavuje pro stát ztrátu zdrojů, neboť v případě neexistence uvedeného osvobození by stát musel zvýšit své finanční příspěvky určené přístavním orgánům.
123 Komise tyto argumenty zpochybňuje.
124 V tomto ohledu je třeba úvodem připomenout, že pojem „podpora“ zahrnuje nejen pozitivní plnění, jako jsou dotace, ale rovněž různé formy zásahů, které snižují náklady, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku, a které mají tutéž povahu a stejné účinky, aniž jsou dotacemi v užším slova smyslu (viz rozsudek ze dne 21. března 2013, Komise v. Buczek Automotive, C‑405/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:186, bod 30 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 19. března 2013, Bouygues a další v. Komise a další, C‑399/10 P a C‑401/10 P, EU:C:2013:175, bod 101 a citovaná judikatura).
125 Navíc k tomu, aby výhody mohly být kvalifikovány jako podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, musí být poskytnuty podniku, tj. entitě vykonávající hospodářské činnosti. Pokud je taková entita právně odlišná od státu, poskytnutí výhody této entitě ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU nutně zahrnuje převod státních prostředků.
126 I když jsou přístavní orgány podle italského práva veřejnoprávními subjekty, jsou zřízeny jako právní subjekty, které jsou odlišné od státu a jiných veřejnoprávních subjektů v Itálii.
127 Z důvodu osvobození od IRES jsou přístavní orgány osvobozeny od placení daní, které by musely být zaplaceny v souvislosti s jejich hospodářskou činností. Bez tohoto osvobození by přístavní orgány zaplatily státu určité částky daně. Nezaplacení těchto částek tudíž vede k převodu státních prostředků ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 15. března 1994, Banco Exterior de España, C‑387/92, EU:C:1994:100, bod 14, a ze dne 11. září 2014, Řecko v. Komise, T‑425/11, EU:T:2014:768, bod 40).
128 Kromě toho je třeba připomenout, podobně jako to učinila Komise, že každý podnik bez ohledu na své právní postavení, může být příjemcem státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Přijetí názoru, že pravidla státní podpory nejsou použitelná, jelikož příjemcem je veřejný podnik a poskytnuté zvýhodnění zůstává v hospodářské sféře státu v širším slova smyslu, by ohrozilo užitečný účinek těchto pravidel a zavedlo by neodůvodněnou diskriminaci mezi veřejnoprávními příjemci a soukromoprávními příjemci v rozporu se zásadou neutrality uvedenou v článku 345 SFEU (rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Arriva Italia a další, C‑385/18, EU:C:2019:1121, bod 67).
129 Vzhledem k výše uvedenému je třeba dospět k závěru, že Komise v bodě 133 odůvodnění napadeného rozhodnutí správně tvrdí, že se italská daňová správa tím, že osvobodila daňové orgány od IRES, přestože vykonávají hospodářskou činnost, vzdává příjmů, které představují státní prostředky. Osvobození od IRES tedy vede k převodu státních prostředků ve smyslu článku 107 SFEU.
130 Druhý žalobní důvod je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněný.
Ke třetímu důvodu kasačního opravného prostředku vycházejícímu z nesprávného výkladu kritéria selektivity
131 V rámci třetího žalobního důvodu, který se dělí na pět částí, žalobkyně, podporované v tomto ohledu vedlejší účastnicí, v podstatě tvrdí, že Komise nesprávně vyložila kritérium selektivity.
K první části vycházející ze záměny mezi kritériem hospodářské výhody a kritériem selektivity
132 Žalobkyně, podporované vedlejší účastnicí, tvrdí, že na rozdíl od ustálené judikatury, která stanoví, že kritérium hospodářské výhody a kritérium selektivity je třeba posuzovat odděleně, napadené rozhodnutí zaměnilo obě tato kritéria tím, že na kritérium hospodářské výhody použilo metodu doporučenou pro posouzení kritéria selektivity.
133 Komise tyto argumenty zpochybňuje.
134 Úvodem je třeba poznamenat, že je třeba rozlišovat podle toho, zda je dotčené opatření kvalifikováno jako „režim podpory“ nebo „jednotlivá podpora“ ve smyslu čl. 1 písm. d) a e) nařízení 2015/1589. Při přezkumu jednotlivé podpory totiž identifikace hospodářské výhody umožňuje v zásadě předpokládat její selektivitu. Naproti tomu v rámci přezkumu režimu podpor je třeba určit, zda z dotčeného opatření – bez ohledu na zjištění, že poskytuje obecnou výhodu – nemá ve skutečnosti prospěch pouze určitý druh podniků či určitá odvětví činností (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. června 2015, Komise v. MOL, C‑15/14 P, EU:C:2015:362, bod 60; ze dne 30. června 2016, Belgie v. Komise, C‑270/15 P, EU:C:2016:489, bod 49, a ze dne 6. října 2021, World Duty Free Group a Španělsko v. Komise, C‑51/19 P a C‑64/19 P, EU:C:2021:793, bod 34).
135 V projednávaném případě představuje dotčené opatření, tedy osvobození od IRES, režim podpory.
136 Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně a vedlejší účastnice, jsou obě kritéria selektivity a výhody v napadeném rozhodnutí přezkoumána odděleně. Jak v bodech 135 až 138 odůvodnění, tak v bodech 158 až 176 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž Komise postupně vysvětluje, že výhoda poskytnutá přístavním orgánům spočívá v osvobození jejich údajně hospodářských činností od IRES a že tato výhoda je poskytnuta pouze přístavním orgánům, a nikoli ostatním daňovým poplatníkům, kteří se nacházejí ve stejné skutkové a právní situaci s ohledem na cíl sledovaný referenčním daňovým systémem.
137 V projednávané věci žalobkyně a vedlejší účastnice sice správně uvádějí, že se podstata analýzy výhody a podstata analýzy selektivity do značné míry překrývají, avšak toto konstatování vyplývá ze skutečnosti, že metody analýzy těchto dvou aspektů jsou podobné.
138 Potenciální existence výhody je totiž určena na základě odchylky od obvyklé úrovně zdanění, tedy ve vztahu k neexistujícímu osvobození od daně.
139 Aniž by bylo nutné v tom spatřovat rozpor, představuje taková odchylka od obvyklé úrovně zdanění rovněž výchozí bod pro analýzu selektivity, která se zaměřuje na otázku, zda je stejná výhoda poskytována jiným daňovým poplatníkům, kteří se nacházejí ve stejné skutkové a právní situaci s ohledem na cíl sledovaný referenčním daňovým systémem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Komise v. World Duty Free Group a další, C‑20/15 P a C‑21/15 P, EU:C:2016:981, body 54 až 57, a ze dne 6. října 2021, World Duty Free Group a Španělsko v. Komise, C‑51/19 P a C‑64/19 P, EU:C:2021:793, bod 60).
140 První část třetího žalobního důvodu je tedy třeba zamítnout.
K druhé části vycházející z nesprávného určení referenčního systému
141 Žalobkyně, podporované v tomto ohledu vedlejší účastnicí, tvrdí, že Komise tím, že nesprávně považovala přístavní orgány za obchodní entity podléhající IRES v souladu s čl. 73 odst. 1 písm. c) TUIR, ačkoli se na ně ve skutečnosti vztahuje článek 74 TUIR, a jsou tedy a priori osvobozeny od IRES, určila uměle široký referenční systém.
142 Podle žalobkyň a vedlejší účastnice se přístavní orgány nacházejí ve skutkové a právní situaci odlišné od entit uvedených v článku 73 TUIR, jelikož vykonávají pouze neobchodní činnosti. Článek 73 TUIR, který se použije na entity, které vykonávají obchodní činnosti, a článek 74 TUIR, který se vztahuje pouze na státní a veřejné entity, které nevykonávají obchodní činnosti, tedy mají odlišný rozsah působnosti a představují samostatné referenční systémy. Žalobkyně, podporované vedlejší účastnicí, mají za to, že referenční systém měl být omezen na článek 74 TUIR.
143 Komise tyto argumenty zpochybňuje.
144 V tomto ohledu je třeba úvodem připomenout, že za účelem kvalifikace vnitrostátního daňového opatření jako selektivní musí Komise nejprve identifikovat referenční systém, tedy obvyklý daňový režim použitelný v dotyčném členském státě, a dále prokázat, že se dotčené daňové opatření od tohoto referenčního systému odchyluje, jelikož zavádí rozlišování mezi hospodářskými subjekty, které se s ohledem na cíl tohoto referenčního systému nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci (viz rozsudek ze dne 6. října 2021, World Duty Free Group a Španělsko v. Komise, C‑51/19 P a C‑64/19 P, EU:C:2021:793, bod 35 a citovaná judikatura).
145 Kromě toho je třeba za účelem vymezení referenčního systému určit celý soubor pravidel, která ovlivňují daňové zatížení podniků [stanovisko generálního advokáta N. Wahla ve věci Andres (Heitkamp BauHolding v úpadku) v. Komise, C‑203/16 P, EU:C:2017:1017, bod 109]. Tento přístup zajišťuje, že daňové opatření bude posouzeno s ohledem na rámec zahrnující všechna relevantní ustanovení.
146 Referenční systém nemůže být tvořen několika ustanoveními vnitrostátního práva dotyčného členského státu, která byla uměle vyňata ze širšího legislativního rámce [rozsudek ze dne 28. června 2018, Andres (Heitkamp BauHolding v úpadku) v. Komise, C‑203/16 P, EU:C:2018:505, bod 103].
147 Jinými slovy, pokud nelze dotčené daňové opatření oddělit od obecného daňového systému dotyčného členského státu, je třeba vycházet z tohoto systému (rozsudek ze dne 6. října 2021, World Duty Free Group a Španělsko v. Komise, C‑51/19 P a C‑64/19 P, EU:C:2021:793, bod 63).
148 V projednávané věci Komise v bodech 159 až 164 odůvodnění napadeného rozhodnutí identifikovala systém IRES stanovený TUIR jako referenční systém, který se v podstatě použije na příjmy dosažené všemi entitami, které vykonávají obchodní činnosti. Podle Komise tento referenční systém zahrnuje definici osob povinných k dani a zdanitelných příjmů vyplývající z článku 72 ve spojení s článkem 73 TUIR.
149 V tomto ohledu je třeba připomenout, že článek 72 TUIR stanoví zásadu, podle které se IRES použije na všechny příjmy. Článek 73 odst. 1 TUIR stanoví, že IRES podléhají obchodní společnosti, jakož i jiné veřejnoprávní nebo soukromé subjekty bez ohledu na to, zda je jejich výlučným nebo hlavním předmětem činnosti výkon obchodní činnosti.
150 Žalobkyně, podporované vedlejší účastnicí, tvrdí, že referenční systém představuje pouze článek 74 TUIR.
151 V tomto ohledu je třeba připomenout, že uvedený článek stanoví jednak, že některé státní entity a některé územní samosprávné celky nepodléhají IRES, a jednak, že výkon státních funkcí veřejnoprávními subjekty není považován za činnost obchodní povahy. V projednávané věci podle výkladu přijatého italskou daňovou správou vykonávají přístavní orgány pouze státní funkce, a v důsledku toho nemohou podléhat IRES.
152 Je přitom nutno konstatovat, že tento článek je součástí širšího daňového systému, který stanoví všechna italská ustanovení týkající se IRES. Tento systém definuje mimo jiné osoby povinné k dani, zdanitelný zisk a daňové sazby. Podle čl. 73 odst. 1 písm. b) a c) TUIR (viz bod 17 výše) zahrnují osoby povinné k dani mimo jiné veřejnoprávní subjekty bez ohledu na to, zda jejich činnosti mají hospodářskou či nehospodářskou povahu.
153 Článek 74 TUIR je přitom neoddělitelný od systému IRES stanoveného v TUIR. Toto ustanovení totiž osvobozuje některé entity a činnosti od IRES, což předpokládá existenci hlavního pravidla, které stanoví zdanění uvedených entit a uvedených činností. Toto hlavní pravidlo je stanoveno mimo jiné v čl. 73 odst. 1 písm. b) a c) TUIR, který upřesňuje, že rozhodujícím kritériem pro uložení IRES je výkon obchodní činnosti veřejnoprávním nebo soukromoprávním subjektem. Bez uvedeného základního pravidla, které vyplývá z širšího systému IRES, zejména z čl. 73 odst. 1 písm. b) a c) KZDP, by osvobození stanovené v čl. 74 odst. 2 TUIR postrádalo jakýkoliv smysl.
154 Konečně je nesporné, že příjmy pocházející z obchodních činností ve smyslu TUIR, což patrně odpovídá pojmu „hospodářská činnost“ ve smyslu pravidel v oblasti státních podpor, musí být zdaněny podle čl. 73 odst. 1 TUIR. Na jednání totiž žalobkyně potvrdily, že v případě, že by byly jedna nebo více činností přístavních orgánů kvalifikovány jako hospodářské, musely by příjmy pocházející z této nebo z těchto činností podléhat IRES.
155 Ve skutečnosti je třeba konstatovat, že argumentace žalobkyň vycházející z nesprávné definice referenčního systému je založena ve značné míře na předpokladu, že přístavní orgány nevykonávají hospodářskou činnost. Jak přitom vyplývá z bodů 95 a 111 výše, udělování přístupu do přístavů a udělování koncesí na veřejné prostory a přístaviště kvalifikovala Komise správně jako hospodářské činnosti. Hypotéza, z níž vychází argumentace žalobkyň, tak nemůže být přijata.
156 S ohledem na výše uvedené je třeba druhou část třetího žalobního důvodu zamítnout.
Ke třetí části vycházející z odchylky od referenčního systému
157 Žalobkyně, podporované v tomto ohledu vedlejší účastnicí, tvrdí, že Komise nesprávně použila druhou fázi analýzy selektivity, když pouze identifikovala odchylku od referenčního systému, aniž určila podniky, které se nacházejí ve stejné skutkové a právní situaci jako přístavní orgány.
158 Vzhledem k tomu, že článek 74 TUIR je referenčním systémem, osvobození od IRES se podle žalobkyň neodklání od uvedeného systému a vzhledem k tomu, že všechny entity uvedené v tomto článku spadají pod stejný referenční systém, neexistuje žádná odchylka ve prospěch některé z uvedených kategorií entit.
159 Mimoto cílem systému IRES stanoveného TUIR není zdanit příjmy společností a jiných právnických osob bez ohledu na to, zda vykonávají hospodářské činnosti či nikoli. Cílem článku 74 TUIR je nepodrobit veřejnou správu IRES.
160 Komise tyto argumenty zpochybňuje.
161 V tomto ohledu je třeba úvodem připomenout, že druhou fází pro účely posouzení potenciální selektivity vnitrostátního daňového opatření je podle ustálené judikatury určení, zda se dotčené daňové opatření odchyluje od referenčního systému v rozsahu, v němž zavádí rozlišování mezi hospodářskými subjekty, které se s ohledem na cíl tohoto systému nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci (viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, A-Brauerei, C‑374/17, EU:C:2018:1024, bod 44 a citovaná judikatura).
162 Je tedy třeba přezkoumat s ohledem na cíl referenčního systému, zda se přístavní orgány nacházejí ve skutkové a právní situaci srovnatelné s ostatními entitami, které podléhají IRES a které od ní nejsou osvobozeny podle článku 74 TUIR.
163 Jak je uvedeno v bodě 153 výše, cílem referenčního systému, a to systému IRES, a zejména článků 72 a 73 TUIR, je v podstatě podrobit IRES příjmy dosažené každou soukromoprávní či veřejnoprávní entitou, která vykonává hospodářskou činnost, jak správně uvádí Komise (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 8. září 2011, Paint Graphos a další, C‑78/08 až C‑80/08, EU:C:2011:550, bod 54, a ze dne 20. září 2019, Port autonome du Centre et de l’Ouest a další v. Komise, T‑673/17, nezveřejněný, EU:T:2019:643, bod 178).
164 Ve světle tohoto cíle je skutková a právní situace přístavních orgánů v rozsahu, v němž vykonávají hospodářské činnosti, srovnatelná, ne-li totožná se situací jiných entit podléhajících IRES, a nikoliv se situací státu a veřejnoprávních subjektů při výkonu veřejné moci. V tomto rozsahu neexistuje žádný rozdíl mezi hospodářskými činnostmi přístavních orgánů a hospodářskými činnostmi jiných entit podléhajících IRES. Je tedy třeba konstatovat, že osvobozením příjmů přístavních orgánů od IRES, včetně příjmů z hospodářské činnosti, se článek 74 TUIR, jak jej vykládá a uplatňuje italská daňová správa, odchyluje od referenčního systému ve prospěch přístavních orgánů.
165 Kromě toho je třeba opět konstatovat, že argumentace žalobkyň vycházející z neexistující odchylky od referenčního systému je v podstatě založena na nesprávném předpokladu, že přístavní orgány nevykonávají hospodářskou činnost. Jak již přitom bylo uvedeno v bodech 95 a 111 výše, tento předpoklad je třeba odmítnout. Kromě toho, jak vyplývá z bodů 163 a 164 výše, v případě, že by jedna nebo více činností přístavních orgánů byly kvalifikovány jako hospodářské činnosti, musely by příjmy pocházející z těchto činností podléhat IRES.
166 S ohledem na výše uvedené je třeba třetí část třetího žalobního důvodu zamítnout.
Ke čtvrté části vycházející z odůvodnění odchylky povahou nebo strukturou referenčního systému
167 Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je nesprávné v rozsahu, v němž dospělo k závěru, že osvobození od IRES nemůže být odůvodněno strukturou a povahou daňového systému. Uvedené osvobození je totiž odůvodněné, neboť vyplývá přímo ze základních nebo hlavních zásad referenčního systému, jako je zásada, že stát nepodléhá dani, zásada „daň z daně se neuplatní“ a zásada, že subjekty spravující kolektivní veřejný majetek nepodléhají IRES.
168 Komise tyto argumenty zpochybňuje.
169 V tomto ohledu je třeba úvodem připomenout, že opatření, které se odchyluje od referenčního systému, může být odůvodněno povahou nebo obecnou strukturou tohoto systému, což by jej zbavilo selektivní povahy. Tak je tomu v případě, kdy opatření vyplývá přímo ze základních nebo hlavních zásad referenčního systému nebo vyplývá z mechanismů vlastních tomuto systému, které jsou nezbytné pro jeho fungování a účinnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2011, Paint Graphos a další, C‑78/08 až C‑80/08, EU:C:2011:550, bod 69).
170 Jak správně uvádí Komise, členskému státu a případně zúčastněným stranám přísluší prokázat, že odchylka od referenčního systému je skutečně odůvodněna povahou nebo obecnou strukturou uvedeného systému (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2011, Komise a Španělsko v. Government of Gibraltar a Spojené království (C‑106/09 P a C‑107/09 P, EU:C:2011:732, bod 146).
171 Jak přitom uvedla Komise, italské orgány ani zúčastněné strany nepředložily v průběhu správního řízení argumenty za tímto účelem, což navíc nezpochybnily ani přístavní orgány ani vedlejší účastnice řízení. Neexistence takových argumentů postačuje k závěru, že dotčené opatření není odůvodněno povahou a obecnou strukturou referenčního systému. Tvrzení přístavních orgánů, podle něhož měla Komise v podstatě prokázat neexistenci takového odůvodnění, je tedy v tomto ohledu v rozporu s ustálenou judikaturou (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 29. dubna 2004, Nizozemsko v. Komise, C‑159/01, EU:C:2004:246, bod 43, a ze dne 6. září 2006, Portugalsko v. Komise, C‑88/03, EU:C:2006:511, bod 103).
172 Přístavní orgány sice tvrdily, že osvobození od daně stanovené v článku 74 TUIR vyplývá z obecných zásad italského daňového práva, a to ze zásady, podle níž stát nepodléhá dani, zásady „daň z daně se neuplatní“ a zásady, že subjekty spravující kolektivní veřejný majetek nepodléhají IRES.
173 Je přitom třeba konstatovat, že opět vychází z nesprávného předpokladu, že přístavní orgány vykonávají pouze činnosti nehospodářské povahy. Jak již přitom bylo uvedeno v bodech 85, 86, 107 a 111 výše, tento předpoklad je třeba odmítnout.
174 S ohledem na výše uvedené je třeba čtvrtou část třetího žalobního důvodu zamítnout.
K páté části vycházející z irelevance dříve přijatých rozhodnutí týkajících se belgických, francouzských a nizozemských přístavů
175 Žalobkyně poukazují na rozdíly mezi systémem IRES stanoveným v TUIR na jedné straně a daňovými systémy dotčenými v dříve přijatých rozhodnutích týkajících se belgických, francouzských a nizozemských přístavů na straně druhé.
176 Komise tyto argumenty zpochybňuje.
177 Je třeba konstatovat, že analýza Komise týkající se selektivní povahy osvobození od IRES, uvedená v bodech 158 až 174 odůvodnění napadeného rozhodnutí, není založena na dříve přijatých rozhodnutích týkajících se belgických, francouzských a nizozemských přístavů. Případné rozdíly mezi věcmi, ve kterých byla vydána uvedená rozhodnutí, a projednávanou věcí proto nemají vliv na legalitu uvedené analýzy Komise.
178 Z toho vyplývá, že je třeba zamítnout pátou část, a tedy třetí žalobní důvod v plném rozsahu.
Ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného posouzení podmínek týkajících se narušení hospodářské soutěže a ovlivnění obchodu mezi členskými státy, jakož i z nedostatečného odůvodnění
179 Žalobkyně a vedlejší účastnice tvrdí, že rozhodnutí je nesprávné v rozsahu, v němž dospělo k závěru, že osvobození od IRES narušuje hospodářskou soutěž a ovlivňuje obchod mezi členskými státy.
180 Zaprvé žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, jelikož Komise pouze předpokládala, že dotčené opatření narušuje hospodářskou soutěž a ovlivňuje obchod mezi členskými státy, avšak existenci těchto dvou skutečností neprokázala.
181 Zadruhé žalobkyně a vedlejší účastnice uvádějí, že vzhledem k tomu, že se čl. 107 odst. 1 SFEU použije pouze na odvětví otevřená hospodářské soutěži, nelze jej použít na italské přístavní odvětví, které je uzavřeno hospodářské soutěži a není liberalizováno.
182 Zatřetí žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila nesprávného posouzení, když uvedla, že podniky, které se chtějí usadit v blízkosti přístavu, tak mohou učinit i mimo přístav na území, které nevlastní ani nespravuje přístavní orgán, takže přístavní orgány konkurují jiným subjektům, které si pronajímají pozemky mimo přístavy. Podle žalobkyň a vedlejší účastnice spadá celé italské pobřežní území, na němž lze provozovat přístavní činnosti, do působnosti státu, takže každý podnik, který chce vykonávat takovou činnost, podléhá pravomoci přístavních orgánů.
183 Začtvrté žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí je v rozporu s judikaturou, podle níž není Komise v případě chybějící harmonizované daňové politiky na unijní úrovni oprávněna provést srovnávací přezkum daňových pravidel platných v jednotlivých členských státech. Potenciální narušení hospodářské soutěže by tedy mělo být přezkoumáno na vnitrostátní úrovni a bez ohledu na podmínky existující v jiných členských státech.
184 Zapáté je napadené rozhodnutí stiženo vadou zneužití pravomoci a vadou spočívající v nedostatku pravomoci a porušuje články 107, 116 a 117 SFEU, jelikož v rozsahu, v němž Komise zamýšlí uložit sankci za narušení vyplývající z rozdílů mezi právními a správními předpisy členských států, mělo být přijato na základě článků 116 a 117 SFEU, a nikoli na základě pravidel v oblasti státních podpor.
185 Komise tyto argumenty zpochybňuje.
186 V tomto ohledu je třeba zaprvé zamítnout výtku vycházející z porušení článku 296 SFEU z důvodu nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí týkajícího se ovlivnění obchodu mezi členskými státy a narušení hospodářské soutěže ve smyslu článku 107 SFEU.
187 Jak totiž správně uvádí Komise, je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněno, jelikož Komise se zabývala v bodech 139 až 157 odůvodnění ovlivněním obchodu mezi členskými státy a narušením hospodářské soutěže. Kromě toho z přezkumu jednotlivých žalobních důvodů vyplývá, že napadené rozhodnutí umožnilo žalobkyním seznámit se s důvody přijatého opatření v tomto ohledu a Tribunálu vykonat přezkum.
188 Argument žalobkyň vycházející z porušení článku 296 SFEU je tedy třeba zamítnout.
189 Zadruhé je třeba přezkoumat argument žalobkyň a vedlejší účastnice, podle něhož Komise v podstatě nezohlednila skutečnost, že italské přístavní odvětví se vyznačuje chybějící liberalizací, která je způsobena zákonným monopolem v každém italském přístavu.
190 V tomto ohledu je třeba uvést, že jak bylo uvedeno v bodě 93 výše, hospodářská soutěž mezi některými italskými přístavy a některými přístavy jiných členských států existuje, jelikož provozovatelé přístavních služeb si mohou vybrat mezi několika přístavy, aby dosáhli téhož vnitrozemí. Navíc, jak je uvedeno v bodě 94 výše, přístavní orgány si konkurují, aby přilákaly koncesionáře, kteří budou moci provozovat veřejné prostory v přístavech, které přístavní orgány spravují.
191 Existence této potenciální hospodářské soutěže postačuje k závěru, že osvobození od IRES může narušit hospodářskou soutěž a ovlivnit obchod mezi členskými státy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. ledna 2015, Eventech, C‑518/13, EU:C:2015:9, bod 65).
192 Zatřetí, pokud jde zejména o hospodářskou soutěž mezi přístavními orgány a subjekty, které si pronajímají pozemky mimo přístavy, je třeba konstatovat, že zeměpisné a prostorové souvislosti v okolí dotčených přístavů zjevně neumožňují třetím osobám využívat pozemky konkurující přístavním orgánům, což ostatně Komise nezpochybňuje.
193 Toto zjištění však nestačí ke zpochybnění závěru Komise, že osvobození od IRES může ovlivnit obchod mezi členskými státy a narušit hospodářskou soutěž.
194 Ostatní důvody vyjmenované v tomto ohledu v napadeném rozhodnutí, zejména, jak je uvedeno v bodech 92 až 94 výše, existence určité hospodářské soutěže, které jsou vystaveny italské přístavy, totiž dostatečně dokládají uvedený závěr Komise. Tento argument je proto irelevantní.
195 Začtvrté na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, chybějící harmonizace v oblasti přímých daní neznamená, že potenciální narušení hospodářské soutěže musí být zkoumáno pouze na vnitrostátní úrovni. Zatímco podmínka týkající se selektivity ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU může být posuzována pouze na úrovni jediného členského státu a vyplývá z přezkumu rozdílného zacházení pouze mezi podniky nebo odvětvími výroby tohoto členského státu, posouzení podmínky týkající se narušení hospodářské soutěže ve smyslu téhož odstavce tohoto článku se nutně neomezuje na podniky nebo odvětví výroby dotčeného členského státu, neboť opatření musí narušovat nebo hrozit narušením hospodářské soutěže tím, že ovlivní obchod mezi členskými státy, aby spadalo do působnosti článku 107 SFEU (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 11. listopadu 2004, Španělsko v. Komise, C‑73/03, nezveřejněný, EU:C:2004:711, body 28 a 29).
196 Mimoto v případě takového režimu státních podpor, jako je osvobození od IRES, Komise může přezkoumat pouze charakteristiky uvedeného režimu při posouzení, zda může narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňuje zejména podniky, které se účastní obchodu mezi členskými státy (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 14. října 1987, Německo v. Komise, 248/84, EU:C:1987:437, bod 18). Vzhledem k tomu, že se přístavní odvětví vyznačuje přeshraničním obchodem, mohla Komise právem konstatovat, že osvobození od IRES může narušit hospodářskou soutěž mezi některými italskými přístavy a některými přístavy jiných členských států.
197 Konečně je třeba zamítnout argumenty žalobkyň vycházející ze zneužití pravomoci, které jsou s ohledem na okolnosti projednávaného případu irelevantní, jak je uvedeno v bodech 56 až 58 výše. Ze stejných důvodů musí být rovněž odmítnuty argumenty žalobkyň týkající se vady spočívající v nedostatku pravomoci.
198 Čtvrtý žalobní důvod je tedy třeba zamítnout.
Závěry
199 I když je výrok napadeného rozhodnutí formulován obecně, když kvalifikuje osvobození od IRES jako existující režim státních podpor neslučitelný s vnitřním trhem a nařizuje Italské republice, aby zrušila uvedené osvobození, vyplývá z bodů odůvodnění uvedeného rozhodnutí, na jejichž základě musí být jeho výrok vykládán (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. listopadu 2011, Quinn Barlo a další v. Komise, T‑208/06, EU:T:2011:701, bod 131), že se týká pouze hospodářských činností, které přístavní orgány vykonávají.
200 Jak je uvedeno v bodech 118 a 119 výše, Komise právně dostačujícím způsobem neprokázala, že udělování povolení pro přístavní činnosti představuje hospodářskou činnost. Vzhledem k tomu, že lze oddělit činnosti přístavních orgánů kvalifikované v napadeném rozhodnutí jako hospodářské činnosti a za účelem zajištění právní jistoty při výkonu uvedeného rozhodnutí Italskou republikou je třeba napadené rozhodnutí zrušit v rozsahu, v němž kvalifikuje udělování povolení pro přístavní činnosti jako hospodářskou činnost (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 24. října 2002, Aéroports de Paris v. Komise, C‑82/01 P, EU:C:2002:617, bod 77, a ze dne 30. září 2003, Německo v. Komise, C‑239/01, EU:C:2003:514, bod 33). Ve zbývající části se žaloba zamítá.
K nákladům řízení
201 Jak je uvedeno v bodě 200 výše, napadené rozhodnutí je třeba zrušit v rozsahu, v němž kvalifikuje jednu ze tří činností vykonávaných přístavními orgány, a to udělování povolení pro přístavní činnosti, jako hospodářskou činnost.
202 Článek 134 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu stanoví, že pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení. Jeví-li se to však vzhledem k okolnostem v projednávané věci jako odůvodněné, může Tribunál rozhodnout, že účastník řízení ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení. Podle čl. 138 odst. 3 jednacího řádu může Tribunál rozhodnout, že vlastní náklady řízení nesou i jiní vedlejší účastníci, než jsou účastníci řízení uvedení v odstavcích 1 a 2.
203 Je přitom třeba poznamenat, že jak žalobkyně, podporované vedlejší účastnicí, tak Komise neměly ve věci částečně úspěch a napadené rozhodnutí bylo částečně zrušeno.
204 Kromě toho Komise v duplice informuje Tribunál o zveřejnění žalobní odpovědi na internetové stránce „Shipping Italy“. V tomto ohledu Komise tvrdí, že uvedené zveřejnění představuje nevhodné použití procesních dokumentů žalobkyněmi, které by mělo mít dopad na náklady řízení podle čl. 135 odst. 2 jednacího řádu, který upřesňuje, že Tribunál může uložit účastníku řízení, a to i když měl ve věci úspěch, částečnou nebo úplnou náhradu nákladů řízení, odůvodňuje-li to jeho chování.
205 Komise však nepředložila důkazy, které by prokazovaly, že žalobkyně stály za zveřejněním žalobní odpovědi na internetu. Z tohoto důvodu nebylo možné s jistotou určit zdroj úniku uvedeného dokumentu. V důsledku toho, i když je taková událost politováníhodná, nelze vzhledem k tomu, že tvrzení Komise nebyla prokázána, jejímu návrhu vyhovět.
206 S ohledem na výše uvedené je třeba rozhodnout, že každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (desátý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Komise (EU) 2021/1757 ze dne 4. prosince 2020 o režimu podpory SA.38399–2019/C (ex 2018/E), který zavedla Itálie – Zdanění přístavů v Itálii, se zrušuje v rozsahu, v němž kvalifikuje udělování povolení pro přístavní činnosti jako hospodářskou činnost.
2) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
3) Autorità di sistema portuale del Mar Ligure occidentale a ostatní žalobkyně, jejichž jména jsou uvedena v příloze, Associazione Porti Italiani (Assoporti) a Evropská komise ponesou vlastní náklady řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 20. prosince 2023.
Podpisy.