Věc C‑687/15
Evropská komise
proti
Radě Evropské unie
„Žaloba na neplatnost – Závěry Rady Evropské unie o Světové radiokomunikační konferenci Mezinárodní telekomunikační unie v roce 2015 – Článek 218 odst. 9 SFEU – Odchylka od stanovené právní formy – Neuvedení právního základu“
Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 25. října 2017
1. Soudní řízení – Vedlejší účastenství – Důvody odlišné od důvodů podporovaného hlavního účastníka řízení – Přípustnost – Podmínka – Souvislost s předmětem sporu
[Statut Soudního dvora, článek 40; jednací řád Soudního dvora, článek 129 a čl. 132 odst. 2 písm. b)]
2. Akty orgánů – Postup přijímání – Pravidla stanovená ve Smlouvách – Závaznost – Praxe orgánu, co se týče právní formy rozhodnutí – Irelevantnost s ohledem na pravidla stanovená ve Smlouvě
(Článek 218 odst. 9 SFEU a článek 288 SFEU)
3. Akty orgánů – Uvedení právního základu – Povinnost – Rozsah – Rozhodnutí Rady stanovící postoj, která má být jménem Unie zaujat v rámci orgánu zřízeného mezinárodní dohodou – Dopad neuvedení právního základu
(Článek 5 odst. 2 SEU; čl. 218 odst. 9 SFEU a článek 296 SFEU)
4. Akty orgánů – Uvedení právního základu – Povinnost – Rozsah – Neuvedení, které nepředstavuje podstatnou vadu – Meze – Výslovný odkaz nezbytný pro výkon soudního přezkumu
(Článek 296 SFEU)
1. Viz znění rozhodnutí.
(viz bod 23)
2. Vzhledem k tomu, že jsou pravidla tvorby vůle unijních orgánů stanovena Smlouvami a členské státy ani samotné orgány jimi nemohou disponovat, mohou ve zvláštních případech zmocnit některý orgán ke změně rozhodovacího postupu, který stanoví, pouze Smlouvy. V tomto kontextu praxe orgánů, a zejména údajná ustálená praxe stran vypracování postoje Unie v souladu s čl. 218 odst. 9 SFEU prostřednictvím závěrů, nemůže změnit pravidla Smluv, která jsou orgány povinny dodržovat. Pouhá praxe Rady totiž nemůže změnit pravidla podle Smlouvy, a nemůže v důsledku toho vytvořit precedens, který by vázal unijní orgány.
Kromě toho pokud se unijní orgán odchýlí od právní formy, kterou stanoví Smlouvy, představuje to porušení podstatných formálních náležitostí, které může vést ke zrušení dotčeného aktu, je-li tato odchylka způsobilá vyvolat nejistotu ohledně povahy uvedeného aktu nebo postupu pro jeho přijetí, přičemž je tak ohrožena právní jistota. Je tomu tak v případě, kdy výrazy použité v dotčeném aktu k této nejistotě přispívají v rozsahu, v němž jsou tyto výrazy slučitelné se závazností, která musí být spojena s rozhodnutím unijního orgánu na základě článku 288 SFEU a kdy ze žádné skutečnosti v uvedeném aktu nevyplývá, že by členské státy byly povinny zaujmout postoj jménem Unie, na rozdíl od toho, co stanoví čl. 218 odst. 9 SFEU.
(viz body 41, 42, 44 a 46)
3. Uvedení právního základu je nezbytné s ohledem na zásadu svěření pravomocí zakotvenou v čl. 5 odst. 2 SEU, podle kterého jedná Unie pouze v mezích pravomocí svěřených jí ve Smlouvách členskými státy pro dosažení cílů, které tyto Smlouvy stanoví jak pro vnitřní, tak pro mezinárodní činnost Unie.
Volba náležitého právního základu má totiž ústavní význam, neboť vzhledem k tomu, že má Unie pouze svěřenou pravomoc, musí akty, jež přijímá, navázat na ustanovení Smlouvy o FEU, která jí k tomu skutečně opravňují. Uvedení právního základu má dále zvláštní význam za účelem zachování výsad unijních orgánů, kterých se týká postup přijetí aktu. Kromě toho uvedení právního základu je nezbytné s ohledem na povinnost uvést odůvodnění vyplývající z článku 296 SFEU. Tato povinnost, jež je odůvodněna zejména soudním přezkumem, který musí být Soudní dvůr s to vykonávat, se musí použít v zásadě na všechny unijní akty vyvolávající právní účinky. Konečně požadavek právní jistoty vyžaduje, aby závazná povaha jakéhokoliv aktu, který směřuje k založení právních účinků, byla odvozena z některého ustanovení unijního práva, které stanoví právní formu aktu a musí v něm být výslovně uvedeno jako právní základ.
Pokud jde o rozhodnutí stanovící postoje, které mají být jménem Unie zaujaty v souladu s čl. 218 odst. 9 SFEU, neuvedení právního základu ve spojení s odchýlením se od právní formy aktu stanovené v uvedeném ustanovení vedou k nejasnostem, pokud jde o povahu a právní dosah tohoto aktu, jakož i pokud jde o postup, který bylo třeba sledovat při jeho přijetí, přičemž tyto nejasnosti mohou Unii oslabit při obhajování jejího postoje.
(viz body 48–50, 52, 53 a 58)
4. I když neuvedení odkazu na konkrétní ustanovení Smlouvy nemusí představovat podstatnou vadu, pokud může být právní základ aktu určen na základě jiných prvků tohoto aktu, je takový výslovný odkaz nicméně nezbytný, pokud jsou v případě neexistence takového výslovného odkazu zúčastněné osoby a Soudní dvůr ponechány v nejistotě, co se týče přesného právního základu. Nelze-li jasně určit právní základ dotčeného aktu, nemůže být neuvedení žádného právního základu v tomto aktu považováno za čistě formální vadu.
(viz body 55 a 57)