STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 10. března 2022(1)
Věc C‑804/21 PPU
C,
CD,
za účasti:
Syyttäjä (státní zástupce, Finsko)
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Korkein oikeus (Nejvyšší soud, Finsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Spolupráce v trestních věcech – Evropský zatýkací rozkaz – Rámcové rozhodnutí 2002/584 – Předání vyžádaných osob dožadujícímu justičnímu orgánu – Lhůta pro předání – Nemožnost předání z důvodu vyšší moci – Příslušnost ve věcech určení, zda nastala vyšší moc – Uplynutí lhůty pro předání – Covid-19 – Žádost o azyl“
I. Úvod
1. Článek 23 rámcového rozhodnutí 2002/584(2) upravuje předávání osob vyžádaných na základě evropského zatýkacího rozkazu poté, co příslušné orgány vykonávajícího členského státu pravomocně rozhodly o vydání těchto osob. Pokud není vyžádaná osoba předána ve lhůtě, která je velmi krátká, musí být podle čl. 23 odst. 5 propuštěna. Brání-li předání vyšší moc, může být tato lhůta podle čl. 23 odst. 3 prodloužena. Dané ustanovení nerozlišuje v této souvislosti podle toho, zda byl zatýkací rozkaz vydán za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody.
2. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce poskytuje Soudnímu dvoru příležitost upřesnit výklad čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 v tom ohledu, zda mohou policejní orgány vykonávajícího členského státu konstatovat, že nastala vyšší moc. Mimoto je třeba objasnit, jaký význam má z hlediska lhůt pro předání a propuštění žádost vyžádané osoby o azyl. Vyvstává také otázka, za jakých podmínek je článek 23 vůbec použitelný.
II. Právní rámec
A. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“)
3. V článku 5 EÚLP je zakotveno právo na svobodu a osobní bezpečnost:
„1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:
a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem;
b) […]
c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání;
[…]
f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.
2. […]
3. Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení.
4. Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
5. […]“
B. Rámcové rozhodnutí 2002/584
4. Článek 1 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 vymezuje oblast působnosti evropského zatýkacího rozkazu:
„Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené s odnětím osobní svobody.“
5. Článek 6 odst. 1 a 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 určuje příslušné orgány:
„1. Vystavujícím justičním orgánem je justiční orgán vystavujícího členského státu, který je příslušný pro vydání evropského zatýkacího rozkazu podle práva tohoto státu.
2. Vykonávajícím justičním orgánem je justiční orgán vykonávajícího členského státu, který je příslušný k výkonu evropského zatýkacího rozkazu podle práva tohoto státu.“
6. Bod 8 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584 objasňuje úlohu vykonávajícího justičního orgánu:
„Rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu musí podléhat dostatečné kontrole, což znamená, že justiční orgán členského státu, ve kterém byla vyžádaná osoba zatčena, bude muset přijmout rozhodnutí o jejím předání.“
7. Článek 7 rámcového rozhodnutí 2002/584 umožňuje účast ústředního orgánu:
„1. Každý členský stát může určit jeden nebo více ústředních orgánů, dovoluje-li to jeho právní systém, které budou nápomocny příslušným justičním orgánům.
2. Členský stát může, je-li to nezbytné kvůli organizaci jeho vnitřního soudního systému, učinit jeden nebo více ústředních orgánů odpovědnými za správní doručení a převzetí evropského zatýkacího rozkazu a za další související úřední písemný styk.
[…]“
8. Bod 9 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584 v této souvislosti uvádí:
„Úloha ústředních orgánů při výkonu evropského zatýkacího rozkazu musí být omezena na praktickou a správní pomoc.“
9. Článek 23 rámcového rozhodnutí 2002/584 upravuje lhůty pro předání vyžádané osoby poté, co příslušné orgány vykonávajícího členského státu pravomocně rozhodly o výkonu evropského zatýkacího rozkazu:
„1. Vyžádaná osoba je předána co nejdříve v den, který dohodnou dotyčné orgány.
2. Je předána nejpozději do deseti dnů po přijetí pravomocného rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu.
3. Brání-li předání vyžádané osoby ve lhůtě stanovené v odstavci 2 okolnosti, které jsou mimo kontrolu členských států, vykonávající a vystavující justiční orgán se neprodleně vzájemně kontaktují a dohodnou nové datum předání. V tomto případě se předání uskuteční do deseti dnů od dohodnutí tohoto nového data.
4. Předání lze výjimečně dočasně odložit ze závažných humanitárních důvodů, například existují-li závažné důvody domnívat se, že by to zřejmě ohrozilo život nebo zdraví vyžádané osoby. Výkon evropského zatýkacího rozkazu se uskuteční, jakmile tyto důvody pominou. Vykonávající justiční orgán neprodleně informuje vystavující justiční orgán a dohodne s ním nové datum předání. V tomto případě se předání uskuteční ve lhůtě do deseti dnů od nového data.
5. Nachází-li se osoba po uplynutí lhůt uvedených v odstavcích 2 až 4 ještě ve vazbě, bude propuštěna.“
C. Finská prováděcí právní úprava
10. Finsko provedlo rámcové rozhodnutí 2002/584 prostřednictvím laki rikoksen johdosta tapahtuvasta luovuttamisesta Suomen ja muiden Euroopan unionin jäsenvaltioiden välillä (1286/2003) (zákon č. 1286/2003 o předávání osob mezi Finskem a ostatními členskými státy Evropské unie z důvodu spáchání trestného činu, dále jen „zákon o předávání osob v rámci EU“). Článek 23 rámcového rozhodnutí je proveden v § 46 až § 48.
11. Zdůraznit je třeba § 46 odst. 2 zákona o předávání osob v rámci EU, který provádí čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 a stanoví, že nové datum předání dohodnou „příslušné orgány“ (toimivaltaisten viranomaisten). Naproti tomu čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí i ve finském znění používá výraz „justiční orgán“ (oikeusviranomaisen).
12. Justičními orgány příslušnými k rozhodování o předání a vazbě jsou Helsingin käräjäoikeus (soud prvního stupně) a Korkein oikeus (Nejvyšší soud) jakožto odvolací soud (§ 11, § 19 a § 37 zákona o předávání osob v rámci EU). Podle § 44 zákona o předávání osob v rámci EU je však k výkonu rozhodnutí o předání příslušný ústřední úřad pro vyšetřování.
III. Skutkový stav a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce
13. V žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou skutečnosti předcházející sporu popsány následovně.
14. Příslušný rumunský justiční orgán vydal proti rumunským státním příslušníkům C dne 19. května 2015 a CD dne 27. května 2015 evropské zatýkací rozkazy. Cílem těchto evropských zatýkacích rozkazů bylo předání těchto osob do Rumunska za účelem výkonu trestů odnětí svobody v délce pěti let a dodatečných trestů v délce tří let. Tresty byly uloženy za obchodování s nebezpečnými a vysoce nebezpečnými omamnými látkami a za účast v organizované zločinecké skupině.
15. Podle dostupných informací se C a CD nejprve zdržovali ve Švédsku. Švédský Nejvyšší soud proto rozhodnutím ze dne 8. dubna 2020 (NJA 2020, s. 430) nařídil předání C do Rumunska. Rozhodnutím ze dne 30. července 2020 nařídil švédský odvolací soud ve Stockholmu předání CD Rumunsku. Oba se však ještě před výkonem rozhodnutí o předání přemístili ze Švédska do Finska.
16. Dne 15. prosince 2020 byli C a CD na základě evropského zatýkacího rozkazu zadrženi ve Finsku a vzati do vazby. Korkein oikeus (Nejvyšší soud) pravomocnými rozhodnutími ze dne 16. dubna 2021 (KKO 2021:24 a č. 582/2021) nařídil předání C a CD do Rumunska. Na žádost rumunských orgánů bylo s finským ústředním úřadem pro vyšetřování dohodnuto první datum předání na 7. května 2021, jelikož před tímto datem nebyl z důvodu pandemie covid-19 k dispozici žádný vhodný let.
17. Dne 3. května 2021 podali C a CD ke Korkein oikeus (Nejvyšší soud) návrh na zrušení rozhodnutí o předání. Korkein oikeus (Nejvyšší soud) nejprve dne 4. května 2021 předběžně zakázal výkon rozhodnutí o předání a poté dne 31. května 2021 zamítl návrhy na zrušení. Rozhodnutí o zákazu výkonu se tak stalo bezpředmětným. Druhé dohodnuté datum předání, 11. červen 2021, bylo rovněž odloženo, jelikož do Rumunska neexistovalo přímé letecké spojení a v dohodnutém časovém rámci nebylo možné zajistit leteckou přepravu přes jiný členský stát. C a CD následně podali několik dalších neúspěšných žádostí o zastavení výkonu rozhodnutí o předání.
18. Nakonec měl být CD předán Rumunsku dne 17. června 2021 a C dne 22. června 2021. Jejich předání však bylo zmařeno, neboť ve Finsku požádali o azyl. Maahanmuuttovirasto (Státní imigrační úřad, Finsko) tyto žádosti o azyl dne 12. listopadu 2021 zamítl, ale C a CD se proti těmto rozhodnutím odvolali k hallinto-oikeus (správní soud, Finsko).
19. Souběžně s řízením o jejich žádostech o azyl požádali C a CD u obecných soudů o své propuštění. V rámci tohoto řízení předložil Korkein oikeus (Nejvyšší soud) Soudnímu dvoru dne 20. prosince 2021 následující předběžné otázky:
„1) Vyžaduje čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 vykládaný ve spojení s čl. 23 odst. 5 tohoto rámcového rozhodnutí, aby v případě, že osoba držená ve vazbě nebyla předána ve stanovené lhůtě, rozhodl vykonávající justiční orgán ve smyslu čl. 6 odst. 2 rámcového rozhodnutí o novém datu předání a ověřil existenci vyšší moci a podmínek pro držení ve vazbě, nebo je s rámcovým rozhodnutím slučitelný i postup, v jehož rámci soud zkoumá tyto skutečnosti pouze na návrh účastníků řízení? Pokud prodloužení lhůty vyžaduje zásah justičního orgánu, znamená neexistence takového zásahu nutně to, že lhůty stanovené v rámcovém rozhodnutí uplynuly, takže osoba držená ve vazbě musí být v takovém případě propuštěna podle čl. 23 odst. 5 téhož rámcového rozhodnutí?
2) Má být čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 vykládán v tom smyslu, že pojem ‚vyšší moc‘ zahrnuje i právní překážky předání založené na vnitrostátních právních předpisech vykonávajícího členského státu, jako je zákaz výkonu uložený na dobu trvání soudního řízení nebo právo žadatele o azyl setrvat ve vykonávajícím státě až do rozhodnutí o jeho žádosti o azyl?“
20. Soudnímu dvoru byla předložena písemná vyjádření C a CD, Rumunska a Evropské komise. Jednání konaného dne 2. března 2022 se zúčastnili C a CD, Finská republika, Nizozemské království a Evropská komise.
IV. Analýza
21. Článek 23 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví pro předání osoby vyžádané na základě evropského zatýkacího rozkazu přísné lhůty. K předání musí dojít co nejdříve (odstavec 1), zpravidla ale nejpozději do deseti dnů po přijetí pravomocného rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu (odstavec 2). Článek 23 odst. 3 však stanoví povinnost dohodnout nové datum předání, brání-li předání vyžádané osoby ve lhůtě stanovené v čl. 23 odst. 2 vyšší moc(3).
22. Toto řízení o předběžné otázce nastoluje tři otázky související s pojmem „vyšší moc“, který je třeba zohlednit při použití čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584.
23. První část první otázky má objasnit, zda při použití čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí posoudit, zda nastala vyšší moc, a dohodnout nové datum předání vždy justiční orgán, nebo zda smí tato opatření nejprve učinit policejní orgán, pokud soud tyto skutečnosti na návrh přezkoumá (k tomu viz oddíl C).
24. Druhá otázka se týká výkladu pojmu „vyšší moc“ v tom smyslu, zda lze za vyšší moc považovat žádost vyžádané osoby o azyl a s tím spojené průtahy při předání (k tomu viz oddíl D).
25. Obě tyto otázky jsou v projednávané věci relevantní, jelikož čl. 23 odst. 5 rámcového rozhodnutí 2002/584 bez jakéhokoli dalšího omezení stanoví, že dotyčná osoba bude propuštěna, nachází-li se po uplynutí lhůt uvedených v čl. 23 odst. 2 až 4 ještě ve vazbě. Podstatou druhé části první otázky Korkein oikeus (Nejvyšší soud) proto je, zda je propuštění nutné, pokud otázku, zda se jedná o případ vyšší moci, který má za následek započetí běhu nové lhůty, neposoudil soud. Ačkoli tuto otázku klade pouze pro případ, že je skutečně nutné posouzení soudu, objasním před analýzou obou dalších otázek, zda po uplynutí lhůt musí skutečně dojít k propuštění, neboť tak budou ozřejměny dotčené zájmy a právní situace (k tomu viz oddíl B).
26. Nejprve je však třeba zabývat se názorem Komise uvedeném na jednání, podle něhož není článek 23 rámcového rozhodnutí 2002/584 použitelný, dokud probíhá řízení o opravném prostředku proti předání.
A. K použitelnosti článku 23 rámcového rozhodnutí 2002/584
27. Z článku 23 odst. 2 rámcového rozhodnutí vyplývá, že lhůty podle tohoto článku začínají běžet až od pravomocného rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu.
28. Článek 23 se tak nachází na konci poměrně složitého postupu předávání stanoveného v kapitole 2 rámcového rozhodnutí 2002/584. Použije se až poté, co vykonávající justiční orgán již uskutečnil všechny ostatní nezbytné kroky, zejména vydání rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu(4).
29. Na první pohled nastal tento okamžik v projednávané věci vydáním pravomocného rozhodnutí Korkein oikeus ze dne 16. dubna 2021.
30. Komise však přesvědčivě vysvětluje, že takové rozhodnutí tuto konečnou povahu ztrácí, jakmile je proti předání podán opravný prostředek. Takový opravný prostředek může být totiž účinný, pokud brání vydání. A pokud jej vnitrostátní právo stanoví, musí být přinejmenším teoreticky možné, aby v případě úspěchu mohl alespoň prozatímně předání zamezit. Tím ztrácí předchozí rozhodnutí o výkonu svoji konečnou povahu. Článek 23 rámcového rozhodnutí 2002/584 může být tedy znovu použitelný teprve po zamítnutí tohoto opravného prostředku.
31. Kdyby projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách týkajících se článku 23 rámcového rozhodnutí 2002/584 byla podána v rámci řízení o takovém opravném prostředku, nebyla by pro rozhodnutí relevantní a nemusela by být zodpovězena. Postačovalo by Korkein oikeus sdělit, že článek 23 není použitelný.
32. Věc v původním řízení se však netýká čistě opravného prostředku proti předání, ale podnětem pro ni bylo azylové řízení vyžádaných osob. Předmět těchto řízení se liší od předmětu řízení o opravném prostředku proti předání. Soudní dvůr již navíc rozhodl, že právo na azyl podle protokolu č. 24 o poskytování azylu státním příslušníkům členských států Evropské unie nepředstavuje důvod pro nevykonání evropského zatýkacího rozkazu(5). Rozhodnutí o předání by pak zůstalo pravomocné.
33. De facto však azylové řízení představuje v projednávané věci překážku pro předání a zpochybňuje, pro nepravděpodobný případ úspěchu žádostí o azyl, rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu. Z tohoto důvodu musí mít pro použití článku 23 rámcového rozhodnutí stejný účinek jako opravný prostředek proti předání.
34. Článek 23 rámcového rozhodnutí 2002/584 není proto použitelný, pokud předání není možné z důvodu azylového řízení.
35. S ohledem na tento závěr nezávisí rozhodnutí v původním řízení na zodpovězení otázek položených Korkein oikeus. Budu se jimi přesto zabývat pro případ, že by Soudní dvůr nesdílel můj názor.
B. K propuštění vyžádané osoby
36. Druhá část první otázky se týká propuštění vyžádané osoby. V této souvislosti budu nejprve zkoumat podmínky a důsledky propuštění stanovené právními předpisy a poté se budu zabývat některými pochybnostmi týkajícími se jejich přiměřenosti. Nakonec tyto úvahy zasadím do kontextu základního práva na svobodu zakotveného v článku 6 Listiny základních práv.
1. Normativní podmínky a důsledky propuštění
37. Podle čl. 23 odst. 5 rámcového rozhodnutí 2002/584 bude dotčená osoba propuštěna, nachází-li se po uplynutí lhůt uvedených v čl. 23 odst. 2 až 4 ještě ve vazbě.
38. Článek 23 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví velmi krátkou lhůtu. Podle tohoto ustanovení je vyžádaná osoba předána nejpozději do deseti dnů po přijetí pravomocného rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu. Přesné datum předání v rámci této lhůty dohodnou dotyčné orgány (čl. 23 odst. 1).
39. Pokud se použije čl. 23 odst. 3 nebo 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, nelze naproti tomu konec lhůty snadno určit. V obou ustanoveních je sice rovněž uvedena desetidenní lhůta, avšak tato lhůta počíná běžet teprve od dohodnutého nového data předání.
40. Dohodnutí takového nového data předání je možné, pokud předání v původně dohodnutém termínu brání vyšší moc (čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584) nebo závažné humanitární důvody (čl. 23 odst. 4).
41. V článku 23 odst. 3 a 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 není upřesněn časový rámec pro stanovení tohoto nového data předání. Z čl. 23 odst. 1 lze však i pro tyto případy dovodit, že vyžádaná osoba má být předána co nejdříve. Jak rozhodl Soudní dvůr, další ponechání ve vazbě je proto přípustné pouze tehdy, pokud bylo řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu – i ve světle článku 6 Listiny základních práv(6) – vedeno s dostatečnou péčí a délka vazby tudíž není nepřiměřená(7).
42. Na stanovení nového data předání podle čl. 23 odst. 3 a 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 se každopádně nevztahuje desetidenní lhůta stanovená v čl. 23 odst. 2. To je zřejmé již ze skutečnosti, že normotvůrce v obou těchto ustanoveních výslovně stanovil krátké lhůty v délce deseti dnů, avšak ty počínají běžet teprve od nově dohodnutého data předání, aniž je jejich předmětem stanovení tohoto data. Lhůta pro stanovení nového data předání by ani neměla smysl, neboť v případech upravených v čl. 23 odst. 3 a 4 nelze předvídat, jak dlouho bude daná překážka trvat.
43. Pokud ale dané lhůty uplynuly, musí být vyžádaná osoba, nachází-li se ještě ve vazbě, podle čl. 23 odst. 5 rámcového rozhodnutí 2002/584 propuštěna. Z tohoto pravidla nejsou stanoveny výjimky.
44. Tento závěr potvrzený Soudním dvorem v rozsudku Vilkas(8) je překvapivý, neboť vede k riziku, že se vyžádaná osoba vyhne dalšímu výkonu zatýkacího rozkazu tím, že uprchne.
45. Generální advokát M. Bobek měl v tomto ohledu dokonce za to, že propuštění podle čl. 23 odst. 5 rámcového rozhodnutí 2002/584 představuje skutečné a bezpodmínečné propuštění, které vylučuje přijetí opatření potřebných k tomu, aby vyžádaná osoba na základě evropského zatýkacího rozkazu nemohla utéci(9).
46. Závěry, k nimž Soudní dvůr dospěl v rozsudku Vilkas, chápu ovšem v tom smyslu, že vykonávající stát je i po propuštění podle čl. 23 odst. 5 rámcového rozhodnutí 2002/584 povinen přijmout další opatření nezbytná pro zajištění předání, pokud vyžádanou osobu za tímto účelem nevezme do vazby. Justiční orgány tohoto členského státu jsou totiž i nadále povinny pokračovat v řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu a provést předání vyžádané osoby. Za tím účelem musí dohodnout nové datum předání(10). Aby mohl splnit svou povinnost, musí mít vykonávající stát mimo jiné pravomoc přijmout nezbytná donucovací opatření bezprostředně související s předáním. Bylo by v rozporu s povinností pokračovat v řízení(11), pokud by bylo vykonávajícímu členskému státu znemožněno přijímat za účelem zabránění útěku až do předání jiná opatření spojená s omezením osobní svobody, která nedosahují intenzity opatření spojených se zbavením osobní svobody(12).
47. Podle článku 12 rámcového rozhodnutí 2002/584 ve spojení s článkem 6 a čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv je ovšem ponechání vyžádané osoby ve vazbě přípustné pouze v případě, že je nezbytné(13). Nemůže tedy být možné zajistit výkon evropského zatýkacího rozkazu pomocí mírnějších prostředků. Okolnost, že vyžádané osoby bývají ve vykonávajícím státě často umísťovány do vazby, proto dokládá, že alternativní opatření nejsou za určitých okolností prostředkem, který je k zabránění v útěku stejně vhodný(14).
2. Přiměřenost propuštění
48. Okolnosti projednávané věci proto zavdávají důvod k pochybnostem o přiměřenosti propuštění podle čl. 23 odst. 5 rámcového rozhodnutí 2002/584.
49. Zaprvé existují závažné indicie nasvědčující tomu, že existuje vážné nebezpečí útěku. Vyžádané osoby totiž, aby se vyhnuly výkonu evropského zatýkacího rozkazu, již uprchly ze Švédska a předtím pravděpodobně již z Rumunska. Soudní dvůr však v souvislosti se lhůtami pro vydání rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu již rozhodl, že propuštění z vazby není slučitelné s rámcovým rozhodnutím 2002/584, pokud existující nebezpečí útěku nelze snížit na přijatelnou úroveň žádnými vhodnými opatřeními(15).
50. Zadruhé jsou průtahy při předání ve věci v původním řízení přinejmenším zčásti způsobeny jednáním vyžádaných osob, neboť nejprve proti předání podaly opravný prostředek a později požádaly o azyl, ačkoli se prima facie nejedná o žádný z několika málo výjimečných případů, ve kterých je možné poskytnout azyl, které zůstaly zachovány podle protokolu č. 24 o poskytování azylu státním příslušníkům členských států Evropské unie. Podle informací Rumunska vyžádané osoby dokonce přispěly k tomu, že nemohly být překonány překážky bránící předání, které souvisejí s covidem-19, jelikož odmítly provedení nezbytných testů. Jejich propuštění by tedy mohlo podporovat praktiky, jejichž účelem je maření výkonu evropských zatýkacích rozkazů(16).
51. Konečně zatřetí soudy Rumunska, tedy soudy členského státu, vyžádané osoby pravomocně odsoudily k dlouholetým trestům odnětí svobody. Navzdory případným opatřením ke zmírnění nebezpečí útěku zvyšuje propuštění vyžádaných osob riziko, že tento trest nebude moci být vykonán. Takový výsledek by byl v rozporu s důvěrou mezi členskými státy a se zásadou vzájemného uznávání, které jsou naplňovány rámcovým rozhodnutím 2002/584(17). Naproti tomu, pokud jde o dotčené zatýkací rozkazy vydané za účelem výkonu trestů odnětí svobody, zůstalo by zatížení vyžádaných osob v případě dalšího ponechání ve vazbě velmi omezené, pokud by dokonce zcela nezaniklo, neboť vystavující členský stát dobu vazby v souvislosti s výkonem evropského zatýkacího rozkazu započítává podle článku 26 rámcového rozhodnutí 2002/584(18).
52. Soudní dvůr měl nicméně v rozsudku Vilkas i v takových případech za to, že vyžádaná osoba musí být propuštěna(19).
53. Ve věci Vilkas bylo nebezpečí útěku přinejmenším pravděpodobné, neboť odpor proti předání naznačoval, že vyžádaná osoba není ochotna odpykat si trest odnětí svobody, který jí byl uložen, a podrobit se dalšímu trestnímu stíhání.
54. Průtahy, ke kterým v dané věci došlo, byly mimoto způsobeny i chováním vyžádané osoby, neboť ta se úspěšně vzepřela předání uskutečněnému běžnou leteckou linkou(20), což Soudní dvůr považuje za vyšší moc pouze ve vzácných výjimečných případech(21).
55. V případě rozsudku Vilkas se konečně – stejně jako v projednávané věci – jednalo o zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu odnětí svobody. Je pravda, že ani stanovisko generálního advokáta(22), ani rozsudek(23) či žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v této věci nezmiňují důvod vydání ani jednoho z obou zatýkacích rozkazů, které byly předmětem sporu v původním řízení. Irsko ovšem v daném řízení uvedlo, že jeden z těchto zatýkacích rozkazů byl vydán za účelem trestního stíhání vedeného mimo jiné pro těžké ublížení na zdraví a druhý za účelem výkonu trestu odnětí svobody uloženého mimo jiné za loupež a narušení veřejného pořádku(24). Soudní dvůr tedy nemohl mít za to, že dané zatýkací rozkazy byly vydány pouze za účelem trestního stíhání. Přinejmenším argumentace generálního advokáta M. Bobka, že předvídatelnost incidentů ze strany vyžádané osoby musí být posouzena s ohledem na „trestné činy, pro které je tato osoba vyžádána nebo byla odsouzena“(25) a „[spis] a skutkov[é]okolnost[i] konkrétního případu“(26), nasvědčuje tomu, že mu byly známy důvody, na kterých se oba zatýkací rozkazy zakládaly.
56. Je ovšem třeba vzít v potaz, že Soudní dvůr v rozsudku Vilkas výslovně nekonstatoval, že propuštění podle čl. 23 odst. 5 rámcového rozhodnutí 2002/584 je po uplynutí lhůty za všech okolností vyžadováno i v případě evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody. Pokud by Soudní dvůr v projednávané věci vyložil použití článku 23 odst. 5 na takovéto zatýkací rozkazy restriktivně, nepředstavovalo by to tedy odchýlení se od tohoto rozsudku. Tuto otázku je třeba posoudit ve světle základního práva na svobodu zakotveného v článku 6 Listiny základních práv.
3. Základní právo na svobodu
57. Podle článku 6 Listiny má každý – tedy i pachatel trestného činu, který byl odsouzen k trestu odnětí svobody, ale je na útěku – právo na svobodu a osobní bezpečnost.
58. Článek 52 odst. 1 Listiny připouští, že výkon takových práv, jako jsou práva zakotvená v jejím článku 6, může být omezen za předpokladu, že tato omezení jsou stanovena zákonem, respektují podstatu uvedených práv a svobod a při dodržení zásady proporcionality jsou nezbytná a skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého(27).
59. Z článku 52 odst. 3 Listiny dále vyplývá, že pokud obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Článek 53 Listiny v tomto ohledu dodává, že žádné ustanovení Listiny nesmí být vykládáno jako omezení nebo narušení práv, které uznává mimo jiné EÚLP(28).
60. V souladu s judikaturou ESLP vyžaduje tedy omezení práva na svobodu především právní základ, který je dostatečně dostupný, přesný a při svém uplatňování předvídatelný, aby se zabránilo veškerému riziku svévole(29). Uvedené se musí vztahovat právě na odsouzené pachatele nacházející se ve vazbě, neboť v této situaci je riziko svévolného zacházení obzvláště vysoké.
61. Ve vydávacím řízení je třeba právní základ vazby nejprve hledat v ustanoveních rámcového rozhodnutí 2002/584 a ve vnitrostátních právních předpisech vydaných k jeho provedení(30). Článek 23 odst. 5 rámcového rozhodnutí 2002/584 i § 48 finského zákona o předávání osob v rámci EU však bez jakéhokoli omezení stanoví, že vyžádaná osoba musí být po uplynutí lhůt uvedených v článku 23 rámcového rozhodnutí propuštěna. Výklad těchto ustanovení, který navzdory uplynutí daných lhůt umožňuje ponechání ve vazbě, by již nebyl předvídatelný, ba dokonce by byl contra legem. Je tedy sporné, zda by omezení uplatňování čl. 23 odst. 5 rámcového rozhodnutí u evropských zatýkacích rozkazů vydaných za účelem výkonu trestů odnětí svobody bylo slučitelné se základním právem na svobodu zakotveným v článku 6 Listiny a článku 5 EÚLP.
62. V případě zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody lze mimoto uvažovat o tom, že právní základ pro další ponechání ve vazbě představuje toto odsouzení společně s použitými trestněprávními předpisy. Rámcové rozhodnutí 2002/584 však v tomto ohledu neobsahuje žádné zvláštní pravidlo.
63. Pro výkon trestů odnětí svobody, které byly uloženy v jiných členských státech, by bylo relevantní spíše rámcové rozhodnutí 2008/909(31). Ani žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, ani předložená vyjádření však neobsahují nic, co by naznačovalo, že jsou splněny podmínky takového výkonu. K dispozici není ani žádné vodítko, pokud jde o příslušná ustanovení finského práva.
64. Dokud normotvůrce nezmění čl. 23 odst. 5 rámcového rozhodnutí, je tudíž i v případě evropských zatýkacích rozkazů vydaných za účelem výkonu trestů odnětí svobody třeba mít za to, že vyžádané osoby musí být propuštěny, nacházejí-li se po uplynutí lhůt uvedených v čl. 23 odst. 2 až 4 ještě ve vazbě.
65. O to významnější jsou proto obě další otázky, jejichž účelem je zjistit, za jakých okolností dochází k prodloužení lhůty podle čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí.
C. K účasti justičního orgánu
66. Podstatou první části první otázky předložené Korkein oikeus (Nejvyšší soud) je, zda k prodloužení lhůty podle čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 dochází pouze v případě, že justiční orgán konstatuje, že včasnému předání zabránila vyšší moc.
67. Tato otázka vychází ze skutečnosti, že jakmile rozhodnutí soudu o předání nabude právní moci, přecházejí podle finského práva úkoly spojené s výkonem rozhodnutí o předání na ústřední úřad pro vyšetřování. Tento úřad má na starosti praktické provedení rozhodnutí o předání, zajišťuje součinnost s příslušnými orgány vystavujícího členského státu a dohaduje nové datum předání, pokud k předání – jako v tomto případě – nedojde v dané desetidenní lhůtě.
68. Osoba, která má být předána, má právo kdykoli předložit soudu k posouzení otázku, zda je její ponechání ve vazbě i nadále odůvodněné, nebo zda musí být propuštěna z důvodu nepřiměřenosti dalšího ponechání ve vazbě. Soud musí v takovém případě mj. posoudit, zda skutečnost, že nedošlo k předání, nastala v důsledku vyšší moci ve smyslu čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, který, aniž je dotčen čl. 23 odst. 5, umožňuje prodloužení lhůty pro předání a ponechání osoby, která má být předána, ve vazbě. Ústřední úřad pro vyšetřování ani jiné orgány však otázku ponechání ve vazbě nepředkládají soudu k posouzení automaticky.
69. Jak zdůrazňuje Korkein oikeus (Nejvyšší soud), čl. 23 odst. 3 první věta rámcového rozhodnutí 2002/584 však výslovně stanoví, že se vykonávající a vystavující justiční orgán neprodleně vzájemně kontaktují a dohodnou nové datum předání, brání-li předání vyžádané osoby ve lhůtě uvedené v čl. 23 odst. 2 vyšší moc(32).
70. Toto ustanovení sice nestanoví, který orgán posuzuje, zda nastala vyšší moc, avšak dohoda o novém datu předání je přinejmenším s ohledem na jeho znění podmíněna závěrem o existenci vyšší moci. Vykonávající a vystavující justiční orgán tudíž mohou takovou dohodu uzavřít pouze v případě, že jsou přesvědčeny, že se jednalo o vyšší moc.
71. Finský úřad pro vyšetřování však nelze považovat za justiční orgán.
72. V případě pojmu „justiční orgán“ ve smyslu rámcového rozhodnutí se jedná o autonomní pojem unijního práva(33). Označuje soudce či soud nebo takový justiční orgán, jako je státní zastupitelství členského státu, který se účastní výkonu soudnictví tohoto členského státu a požívá požadované nezávislosti na výkonné moci(34). Rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu a zejména o předání vyžádané osoby musí být podle bodu 8 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584 přijata vykonávajícím justičním orgánem.
73. Naproti tomu ministerstva nebo policejní orgány nejsou justičními orgány, jelikož spadají pod moc výkonnou(35). Ohledně takových orgánů veřejné moci článek 7 rámcového rozhodnutí 2002/584 pouze stanoví, že je jakožto „ústřední orgány“ lze učinit odpovědnými za správní doručení a převzetí evropského zatýkacího rozkazu a za další související úřední písemný styk. Jejich úloha při výkonu evropského zatýkacího rozkazu musí být podle bodu 9 odůvodnění omezena na praktickou a správní pomoc.
74. Pouhá dohoda o okolnostech, za kterých má předání proběhnout, by mohla být součástí praktické a správní pomoci.
75. V rámci použití čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 je ovšem tento praktický aspekt spojen s rozhodnutím o dalším ponechání ve vazbě. Nejprve je zapotřebí rozhodnout o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití daného ustanovení, tedy především zda nastala vyšší moc. A prostřednictvím následného stanovení nového data předání je určena další doba ponechání ve vazbě. V této souvislosti je třeba na základě konkrétního posouzení dotčené situace zohledňujícího všechny relevantní skutečnosti zajistit, že řízení o předání je vedeno s dostatečnou péčí a délka vazby tudíž není nepřiměřená(36).
76. Jak uvádí i Komise, jedná se o rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu, které podle bodu 8 odůvodnění přísluší justičním orgánům. Proto je v Rumunsku podle informací tamější vlády další ponechání ve vazbě v případech vyšší moci nařizováno soudy.
77. Tato ochrana poskytovaná podle čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 je širší, než je nutné podle článku 5 EÚLP. Článek 5 odst. 3 EÚLP pouze vyžaduje, aby vyšetřovací vazba ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. c) podléhala okamžitému soudnímu přezkumu. Naproti tomu v případě vydávací vazby podle čl. 5 odst. 1 písm. f) postačuje, pokud dotčená osoba může podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jejího zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
78. V projednávané věci není nutno zabývat se otázkou, zda je článek 6 Listiny omezen na tento minimální standard, nebo zda ve smyslu čl. 52 odst. 3 druhé věty Listiny poskytuje ochranu, která je širší. V rámcovém rozhodnutí 2002/584, a zejména v jeho čl. 23 odst. 3 je taková širší ochrana každopádně výslovně upravena.
79. Pokud se členský stát od této právní úpravy odchýlí tím, že ponechá rozhodnutí o tom, zda nastala vyšší moc, a stanovení nového data předání na policejních orgánech, porušuje čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí. V případě takového rozporu by již prodloužení doby vazby spojené s prodloužením lhůty nebylo upraveno způsobem, který je dostatečně dostupný, přesný a při svém uplatňování předvídatelný, a bylo by tedy neslučitelné s článkem 6 Listiny základních práv.
80. Prodloužení lhůty pro předání podle čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 a další ponechání ve vazbě po uplynutí lhůty stanovené v čl. 23 odst. 2 je tedy přípustné pouze v případě, že justiční orgán dospěje k závěru, že předání ve lhůtě deseti dnů od vydání pravomocného rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu zabránila vyšší moc, a odsouhlasí nové datum předání.
81. Skutečnost, že justiční orgán takový závěr neučinil, ovšem nevede k tomu, že vyžádaná osoba musí být okamžitě propuštěna. Policejní orgán totiž nemůže rozhodnout ani o propuštění vyžádané osoby a případně tak zabránit jejímu vydání, což je skutečný cíl rámcového rozhodnutí 2002/584.
82. Pokud o tom, zda předání zabránila vyšší moc, původně rozhodl policejní orgán, a dokonce se snad již dohodl na novém datu předání, musí naopak tuto věc za účelem zhojení této vady neprodleně předložit soudu, aby ji přezkoumal. V závislosti na tom, jak tento soud tyto otázky posoudí, musí buď nařídit další ponechání ve vazbě, nebo propuštění.
D. K účinku podání žádostí o azyl
83. Předmětem druhé otázky Korkein oikeus (Nejvyšší soud) je účinek, jaký mají žádosti o azyl podané oběma vyžádanými osobami na lhůty uvedené v článku 23 rámcového rozhodnutí 2002/584. Předkládající soud se táže, zda lze za vyšší moc považovat zákaz výkonu uložený až do ukončení soudního řízení nebo právo žadatele o azyl setrvat ve vykonávajícím státě až do rozhodnutí o jeho žádosti o azyl.
1. Výklad čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí
84. Tento závěr se nabízí na základě některých jazykových verzí čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584. Podle těchto jazykových verzí postačuje pro účely umožnění dohody o novém datu předání nemožnost provést předání z důvodu okolností, které jsou mimo kontrolu členských států(37). Okolnost, zda vyžádané osoby podají žádost o azyl, je zpravidla mimo kontrolu členských států.
85. Jiné jazykové verze ovšem používají pojem „vyšší moc“(38).
86. Vzhledem k těmto různým jazykovým verzím Soudní dvůr v rozsudku Vilkas ve shodě s generálním advokátem M. Bobkem(39) rozhodl, že čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí se s ohledem na historii svého vzniku(40) použije pouze v případech vyšší moci(41).
87. Pojem „vyšší moc“ musí být stejně jako v jiných oblastech unijního práva chápán ve smyslu okolností nezávislých na tom, kdo se jí dovolává, neobvyklých a nepředvídatelných, jejichž důsledkům nemohlo být přes veškerou vynaloženou péči zabráněno(42). Dosah této výjimky přitom musí být vykládán restriktivně(43), takže se vztahuje pouze na případy skutečné nemožnosti, nikoli ale na pouhé ztížení předání(44).
88. Pochybuji však, že je tento výklad čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 slučitelný s cíli rámcového rozhodnutí nebo žádoucí s ohledem na článek 6 Listiny. V projednávané věci spočívá překážka bránící předání v žádosti o azyl, jejíž vyhlídky na úspěch jsou s ohledem na protokol č. 24 o poskytování azylu státním příslušníkům členských států Evropské unie nanejvýš sporné. Tato okolnost, ale i chování vyžádané osoby ve věci Vilkas jasně ukazují riziko, že vyžádané osoby zneužívajícím jednáním zabrání předání, aniž jsou přitom splněny podmínky vyšší moci. Podle ustálené judikatury se ale právní subjekty nemohou podvodně nebo zneužívajícím způsobem dovolávat unijních právních norem(45).
89. Považuji proto za nutné upřesnit výklad čl. 23 odst. 3 první věty rámcového rozhodnutí 2002/584 v tom smyslu, že toto ustanovení zahrnuje všechny okolnosti, které přes veškerou vynaloženou náležitou péči(46) brání předání a jsou mimo kontrolu členských států.
90. Podle článků 18, 47 a 48 Listiny mají nicméně vyžádané osoby v zásadě právo na náležité posouzení své žádosti o azyl a na účinnou soudní ochranu. Protokol č. 24 o poskytování azylu státním příslušníkům členských států Evropské unie sice právo občanů Unie na azyl v jiných členských státech značně omezuje a žádost o azyl neumožňuje ani odmítnutí vydání(47), avšak toto právo definitivně neodstraňuje. Orgány veřejné moci tedy ani při vynaložení veškeré možné péče nemají k dispozici žádný prostředek, který by vyžádaným osobám zabránil v tom, aby tímto způsobem oddálily předání.
2. Podpůrně: Přerušení lhůty v důsledku podání žádosti o azyl
91. Pokud by však Soudní dvůr trval na tom, že čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 zůstává omezen na případy vyšší moci, pak v projednávané věci nejsou splněny podmínky stanovené tímto ustanovením.
92. Je pravda, že vykonávající členský stát zpravidla nemá žádný vliv na to, zda vyžádaná osoba podá žádost o azyl. Členský stát nemůže zpoždění předání, ke kterému v návaznosti na podání této žádosti dojde, zabránit ani vynaložením náležité péče(48). Za určitých okolností může být taková žádost rovněž překvapivá.
93. Při restriktivním výkladu pojmu „vyšší moc“ se nicméně nejedná o neobvyklou a nepředvídatelnou událost. Pokud by se ukázalo, že vyžádané osoby tímto způsobem mohou zabránit předání a dosáhnout svého propuštění, mohlo by k podávání takových žádostí dokonce docházet soustavně. Nejpozději od okamžiku, kdy by se taková praxe projevila, by bylo vyloučeno nahlížet na podání žádosti o azyl a s tím spojenou překážku bránící vydání jako na vyšší moc.
94. Tento výsledek by tedy vyžádané osoby mohl vybízet ke zneužívajícímu jednání, avšak Soudní dvůr ho v rozsudku Vilkas v zásadě připustil. Odpor vyžádané osoby proti jejímu předání totiž – až na vzácné výjimky(49) – nepovažoval za nepředvídatelný, a tedy ani za vyšší moc(50). A pro případ, že nelze konstatovat existenci vyšší moci, zdůraznil, že vyžádaná osoba musí být propuštěna(51).
95. Tyto závěry se ovšem zakládají na úvaze, že pokud dotyčné orgány jednají s náležitou péčí, mají k dispozici prostředky, které jim většinou umožňují překonat odpor kladený vyžádanou osobou(52).
96. Naproti tomu v případě podání žádosti o azyl orgány veřejné moci – jak již bylo řečeno výše(53) – takové prostředky nemají k dispozici. Tato okolnost je důvodem pro to, aby na základě takovéhoto zpoždění došlo k přerušení lhůt uvedených v článku 23 rámcového rozhodnutí, aniž by podání žádosti o azyl muselo být považováno za vyšší moc. Tento závěr vyplývá z výkladu článku 23 provedeného ve světle cílů rámcového rozhodnutí a obecných zásad unijního práva.
97. Různá ustanovení unijního práva, která stanoví, že donucovací opatření, vyšetřovací úkony a úkony prováděné pro účely trestního stíhání(54) přerušují promlčecí lhůty, totiž dokládají, že toto přerušení odráží obecnou zásadu.
98. Tato zásada se projevuje také ve zmíněném názoru Komise, že opravné prostředky proti předání vylučují použití článku 23 rámcového rozhodnutí 2002/584(55).
99. V tomto smyslu Soudní dvůr rovněž rozhodl, že vnitrostátní pravidla o krátkých promlčecích lhůtách vztahujících se na nárok na náhradu škody zakládající se na unijním právu a vzniklý v souvislosti s porušením pravidel hospodářské soutěže, která nestanoví, že na základě soudního řízení vedeného za účelem určení, zda došlo k dotčenému protiprávnímu jednání, dochází k přerušení [lhůt], jsou v zásadě neslučitelná se zásadou efektivity(56).
100. Blíže k okolnostem projednávané věci má rozsudek Arslan, ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že další ponechání státního příslušníka třetí země, který se již z důvodu nebezpečí útěku nachází ve vyhošťovací vazbě, může být slučitelné s příslušnými ustanoveními unijního práva, pokud tato osoba oddaluje vyhoštění prostřednictvím podání žádosti o azyl(57).
101. Je pravda, že by bylo v souladu s požadavky kladenými na zákonný základ zbavení osobní svobody, kdyby toto přerušení bylo podobně jako případy vyšší moci a humanitární důvody podle čl. 23 odst. 3 a 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 nebo jako právě zmíněná přerušení promlčení výslovně upraveno. Pokud ale vyžádané osoby na základě vlastního rozhodnutí vědomě vytvářejí nepřekonatelné právní překážky bránící předání, nemohou tvrdit, že pro ně tyto průtahy a nutnost delšího ponechání ve vazbě nebyly předvídatelné.
102. Lhůty uvedené v článku 23 rámcového rozhodnutí se tedy opět použijí teprve po pravomocném skončení řízení spojeného s podáním žádosti o azyl a odstranění dotyčné překážky bránící předání.
103. V této souvislosti ale nemá smysl nechat jednoduše pokračovat lhůtu, která byla přerušena podáním žádosti o azyl. Je totiž možné, že pokud vyžádaná osoba vhodně zvolila okamžik podání své žádosti o azyl, nezůstane ve zbývající lhůtě již dostatek času na předání.
104. Jako přiměřené se nejeví ani opětovné použití desetidenní lhůty stanovené čl. 23 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584. Tato lhůta platí pro vykonávající justiční orgán, resp. orgány, jež mu jsou nápomocny, které jsou přímo zúčastněny na řízení o rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu. Tyto orgány tedy nejsou započetím běhu této lhůty překvapeny a mohou učinit opatření nezbytná ke včasnému provedení předání.
105. Naproti tomu rozhodnutí o žádosti o azyl je v rukou jiných orgánů. Skončení tohoto řízení je tedy mnohem spíše srovnatelné s pominutím překážky, která se zakládá na vyšší moci. Proto je podle čl. 23 odst. 3 opět třeba dohodnout datum předání.
106. Zákaz výkonu evropského zatýkacího rozkazu až do ukončení soudního řízení, který je spojen s podáním žádosti o azyl, nebo právo žadatele o azyl setrvat ve vykonávajícím státě až do rozhodnutí o jeho žádosti o azyl tudíž přerušují běh lhůt stanovených v článku 23 rámcového rozhodnutí 2002/584. Pokud je žádost o azyl s konečnou platností zamítnuta, musí být podle čl. 23 odst. 3 dohodnuto nové datum předání.
107. Nakonec je třeba připomenout, že povinnost postupovat s náležitou péčí, aby byla fáze předání co možná nejkratší(58), dopadá i na orgány a soudy, které rozhodují o žádosti o azyl. Neznamená to ovšem, že tomuto řízení musí dát absolutní přednost před všemi ostatními probíhajícími řízeními. Postačuje, pokud přiměřeně zohlední jeho zvláštní naléhavost ve srovnání s naléhavostí ostatních řízení.
V. Závěry
108. Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce odpověděl takto:
„Článek 23 rámcového rozhodnutí 2002/584 není použitelný, pokud předání není možné z důvodu azylového řízení.“
109. Pokud Soudní dvůr nebude tento názor sdílet, navrhuji, aby na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce odpověděl takto:
„1) Prodloužení lhůty pro předání podle čl. 23 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 a další ponechání ve vazbě po uplynutí lhůty stanovené v čl. 23 odst. 2 je přípustné pouze v případě, že justiční orgán dospěje k závěru, že předání ve lhůtě deseti dnů od vydání pravomocného rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu bylo nemožné z důvodu vyšší moci, a odsouhlasí nové datum předání. Rozhodl-li o těchto otázkách nejprve policejní orgán, musí danou věc za účelem zhojení této vady neprodleně předložit soudu, aby tato rozhodnutí přezkoumal.
2) Článek 23 odst. 3 první věta rámcového rozhodnutí 2002/584 zahrnuje všechny okolnosti, které přes veškerou vynaloženou náležitou péči brání předání a jsou mimo kontrolu členských států.“