Spojené věci C‑61/17 až C‑62/17 a C‑72/17

Miriam Bichat a další

proti

Aviation Passage Service Berlin GmbH & Co. KG

[žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Landesarbeitsgericht Berlin-Brandenburg (Zemský pracovní soud Berlín-Braniborsko, Německo)]

„Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Hromadné propouštění – Směrnice 98/59/ES – Článek 2 odst. 4, první pododstavec – Pojem ‚pojem podnik, který zaměstnavatele kontroluje‘ – Projednání se zaměstnanci – Důkazní břemeno“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 7. srpna 2018

Sociální politika – Sbližování právních předpisů – Hromadné propouštění – Směrnice 98/59 – Informování zaměstnanců a projednání se zaměstnanci – Pojem „podnik, který zaměstnavatele kontroluje“ – Rozsah – Autonomní a jednotný výklad

(Směrnice Rady 98/59, čl. 2 odst. 4 první pododstavec)

Článek 2 odst. 4 první pododstavec směrnice Rady 98/59/ES ze dne 20. července 1998 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „podnik, který zaměstnavatele kontroluje“, zahrnuje jakýkoli podnik propojený s tímto zaměstnavatelem na základě podílu na základním kapitálu zaměstnavatele či jiných právních vztahů, které mu umožňují mít rozhodující vliv v rozhodovacích orgánech zaměstnavatele a nutit jej, aby zvažoval hromadné propouštění či jej provedl.

V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že čl. 2 odst. 4 první pododstavec směrnice 98/59 nedefinuje pojem „podnik, který zaměstnavatele kontroluje“ ani v tomto bodě neodkazuje na právní předpisy členských států. Podle ustálené judikatury Soudního dvora přitom z požadavků na jednotnou aplikaci unijního práva a ze zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Evropské unii (viz zejména rozsudky ze dne 27. ledna 2005, Junk, C‑188/03, EU:C:2005:59, body 29 a 30, jakož i ze dne 13. května 2015, Lyttle a další, C‑182/13, EU:C:2015:317, bod 26 a citovaná judikatura).

Za těchto podmínek vede historie vzniku a cíl čl. 2 odst. 4 prvního pododstavce směrnice 98/59 k výkladu, že pojem „podnik, který zaměstnavatele kontroluje“, zahrnuje jakýkoli podnik, který na základě příslušnosti ke stejné skupině nebo podílu na základním kapitálu zajišťující mu většinu hlasů na valné hromadě či v rozhodovacích orgánech zaměstnavatele může tohoto zaměstnavatele nutit, aby přijal rozhodnutí zvažující hromadné propouštění či jej provedl.

Kromě toho je třeba považovat za podnik spadající pod tento pojem také podnik, který sice nemá hlasovací většinu jako v předchozím bodě, avšak může mít rozhodující vliv ve smyslu bodu 31 tohoto rozsudku, který se odráží ve výsledcích hlasování řídících orgánů společností, a to zejména z důvodu roztříštěného základního kapitálu zaměstnavatele, relativně nízké míry účasti společníků na valných hromadách nebo existence dohody mezi společníky.

Za účelem zajištění ochrany zásady právní jistoty nemohou čistě faktická kritéria, jako je existence společného majetkového zájmu zaměstnavatele a jiného podniku nebo „vlastní zájem podniku splnit informační, konzultační či oznamovací povinnosti stanovené směrnicí 98/59“, jak uvádí Evropská komise ve svých písemných a ústních vyjádřeních, vést ke vzniku situace, v níž podnik kontroluje zaměstnavatele ve smyslu čl. 2 odst. 4 prvního pododstavce směrnice 98/59.

(viz body 29, 40–42, 45 a výrok)