ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu)
27. listopadu 2018 (*)
„Veřejná služba – Úředníci – Evropská služba pro vnější činnost – Přidělení – Místo vedoucí delegace Evropské unie v Etiopii – Rozhodnutí, kterým se zamítá prodloužení přidělení – Zájem služby – Povinnost uvést odůvodnění – Rovné zacházení“
Ve věci T-315/17,
Chantal Hebberecht, úřednice Evropské služby pro vnější činnost, s bydlištěm ve Fourmies (Francie), zastoupená B. Maréchalem, advokátem,
žalobkyně,
proti
Evropské službě pro vnější činnost (ESVČ), zastoupené S. Marquardtem a R. Spacem, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh založený na článku 270 SFEU, který zní jednak na zrušení rozhodnutí ESVČ oznámeného žalobkyni dne 3. února 2017, kterým byla zamítnuta její stížnost namířená proti rozhodnutí ESVČ neprodloužit její přidělení na místo vedoucí delegace Evropské unie v Etiopii, a jednak na přiznání náhrady nemajetkové újmy, kterou žalobkyně údajně utrpěla,
TRIBUNÁL (první senát),
ve složení I. Pelikánová, předsedkyně, P. Nihoul (zpravodaj) a J. Svenningsen, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: M. Marescaux, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 15. května 2018,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobkyně, Chantal Hebberecht, je úřednicí Evropské služby pro vnější činnost (dále jen „ESVČ“). Dne 1. září 2013 byla na čtyři roky jmenována vedoucí delegace Evropské unie v Etiopii.
2 Prostřednictvím interního sdělení ESVČ ze dne 22. března 2016 byli úředníci ESVČ na místech delegace dotčených v rámci rotace, která měla být provedena v roce 2017 či 2018, informováni o možnosti požádat o předčasnou rotaci nebo o prodloužení jejich přidělení. Sdělení uvádělo, že souhlas bude s ohledem na zájem služby udělen pouze ve výjimečných a řádně odůvodněných případech.
3 Dne 15. dubna 2016 podala žalobkyně žádost o prodloužení, kterou odůvodnila tím, že si přeje zhodnotit své zkušenosti v Etiopii ještě pátý rok, než dne 1. září 2018 odejde do starobního důchodu.
4 Rozhodnutím ze dne 30. června 2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“) orgán ESVČ oprávněný ke jmenování (dále jen „OOJ“) uvedenou žádost zamítl a uvedl, že „v zájmu zajištění pravidelné rotace vedoucích delegací je uplatňována jasná politika mobility po uplynutí maximálně čtyř roků na jednom pracovním místě“.
5 Písemností ze dne 29. září 2016 žalobkyně na základě čl. 90 odst. 2 Služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) podala stížnost proti napadenému rozhodnutí, která byla zaregistrována dne 30. září 2016. Na podporu stížnosti uvedla, že napadené rozhodnutí je právně v rozporu se zájmem služby, kontinuitou služby, zásadou transparentnosti a zásadou rovného zacházení a nerespektuje opatření pozitivní diskriminace v případě žen. Podle žalobkyně:
– je v zájmu služby udržovat řádně řízenou delegaci pod vedením zkušené vedoucí delegace; žalobkyně má zkušenosti a kontakty nezbytné pro přispívání k zachování stability Etiopie a zastavení migrace, a to v zájmu Evropské unie;
– její odchod způsobí diskontinuitu služby na úrovni řízení zajišťovaného ESVČ;
– zamítnutí její žádosti o prodloužení jí nebylo nijak vysvětleno;
– její žádost byla podána ve stejném duchu jako ostatní žádosti, kterým bylo naopak vyhověno;
– pokud by bylo její žádosti vyhověno, prodloužení jejího přidělení na místo vedoucí delegace by vzhledem k tomu, že jde o ženu v platové třídě AD 14, představovalo ukázkové opatření pozitivní diskriminace.
6 Rozhodnutím ze dne 1. února 2017, které bylo žalobkyni oznámeno dne 3. února 2017 (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí stížnosti“), generální tajemník ESVČ, jako OOJ, stížnost zamítl. Podle OOJ:
– administrativa disponuje širokou posuzovací pravomocí, pokud jde o potřeby spojené se zájmem služby; zájem služby vyžaduje pravidelnou mobilitu zaměstnanců delegací, zejména pokud jde o vedoucí delegací; bez předvídatelnosti a automatičnosti by byla narušena efektivita provádění rotací; situace v Etiopii nemůže být kvalifikována jako „výjimečná“; osobní důvody nejsou platným důvodem pro udělení výjimky;
– kontinuita služby bude zajištěna ESVČ za přítomnosti zástupce vedoucího delegace;
– napadené rozhodnutí bylo jasně, i když stručně, odůvodněno politikou ESVČ zajišťující pravidelnou mobilitu zaměstnanců;
– žalobkyně neprokázala existenci svévolného nebo zjevně nepřiměřeného rozlišování ve vztahu ke sledovanému cíli;
– vzhledem k neexistenci takové povinnosti, nemusí být při posuzování žádosti o prodloužení zohledněno, že jde o ženu, neboť takové posouzení musí být odůvodněno pouze zájmem služby.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
7 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 15. května 2017 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
8 Na základě návrhu soudce zpravodaje Tribunál (první senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení.
9 Účastníci řízení přednesli řeči na jednání konaném dne 15. května 2018.
10 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– prohlásil žalobu za přípustnou a opodstatněnou;
– zrušil rozhodnutí o zamítnutí stížnosti;
– uložil ESVČ, aby jí zaplatila jako náhradu nemajetkové újmy paušální částku ve výši 250 000 eur, podpůrně ve výši 200 000 eur, nebo ještě podpůrněji částku 150 000 eur, 100 000 eur nebo 50 000 eur;
– uložil ESVČ náhradu nákladů řízení.
ESVČ navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
K napadenému aktu
11 V návrhu na zahájení řízení žalobkyně požaduje zrušení „rozhodnutí přijatého [OOJ] [ESVČ] [Ares(2017) 615970 – 03/02/2017], které se týká zamítnutí prodloužení o jeden rok [jejího] přidělení […] jako vedoucí delegace Evropské unie v Demokratické republice Etiopie“.
12 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že akt, označený žalobkyní prostřednictvím čísla, které je mu přiděleno v databázi Ares, je rozhodnutí o zamítnutí stížnosti.
13 Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury použitelné v oblasti práva veřejné služby Unie tvoří administrativní stížnost, jak je upravena v čl. 90 odst. 2 služebního řádu, a její výslovné nebo implicitní zamítnutí nedílnou součást komplexního řízení a jsou jen jedním z předpokladů, které musí být splněny před podáním žaloby. Za těchto podmínek je žalobou, i když formálně směřující proti zamítnutí stížnosti, předložen k posouzení soudu akt nepříznivě zasahující do právního postavení, proti němuž byla stížnost podána (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, EU:C:1989:8, body 7 a 8), ledaže je dopad zamítnutí stížnosti odlišný od dopadu aktu napadeného touto stížností (rozsudek ze dne 25. října 2006, Staboli v. Komise, T‑281/04, EU:T:2006:334, bod 26).
14 Každé rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, ať již výslovné či implicitní, pokud je prosté a jednoduché, totiž pouze potvrzuje akt nebo nepřijetí aktu, které stěžovatel napadá, a nepředstavuje samo o sobě napadnutelný akt, takže na návrhová žádání směřující proti tomuto rozhodnutí bez samostatného obsahu ve vztahu k původnímu rozhodnutí musí být nahlíženo tak, že směřují proti původnímu aktu. Výslovné rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemusí vzhledem ke svému obsahu potvrzovat akt napadený žalobcem. O tento případ se jedná tehdy, když rozhodnutí o zamítnutí stížnosti obsahuje přezkum situace žalobce podle nových právních a skutkových okolností nebo když upravuje nebo doplňuje původní rozhodnutí. V těchto případech představuje zamítnutí stížnosti akt podléhající přezkumu soudem, který jej vezme v úvahu při posouzení legality napadeného aktu, případně jej posoudí jako akt nepříznivě zasahující do právního postavení nahrazující napadený akt (viz rozsudky ze dne 24. dubna 2017, HF v. Parlament, T‑584/16, EU:T:2017:282, bod 71 a citovaná judikatura, a ze dne 15. září 2017, Skareby v. ESVČ, T‑585/16, EU:T:2017:613, bod 18 a citovaná judikatura).
15 V projednávané věci rozhodnutí o zamítnutí stížnosti pouze potvrzuje napadené rozhodnutí, jelikož nemění jeho výrok ani neobsahuje přezkum situace žalobkyně v závislosti na nových právních či skutkových okolnostech. Okolnost, že orgán odpovědný za vydání rozhodnutí o stížnosti žalobkyně byl v odpovědi na argumenty uvedené žalobkyní ve stížnosti nucen upřesnit odůvodnění napadeného rozhodnutí, nemůže odůvodnit, aby zamítnutí stížnosti bylo považováno za autonomní akt nepříznivě zasahující do právního postavení žalobkyně (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. prosince 2009, Komise v. Birkhoff, T‑377/08 P, EU:T:2009:485, body 55 a 56, a ze dne 14. listopadu 2013, Europol v. Kalmár, T‑455/11 P, EU:T:2013:595, bod 41).
16 Za těchto okolností je vzhledem k tomu, že rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemá samostatný obsah, třeba návrhová žádání na zrušení považovat za směřující pouze proti napadenému rozhodnutí, jehož legalita musí být nicméně přezkoumána s ohledem na odůvodnění uvedené v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2017, HQ v. CPVO, T‑592/16, nezveřejněný, EU:T:2017:897, bod 21).
K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení
17 Na podporu návrhových žádání směřujících ke zrušení žalobkyně předkládá tři žalobní důvody, které vycházejí zaprvé z porušení zájmu a kontinuity služby, zadruhé z porušení povinnosti transparentnosti a zatřetí z porušení zásady rovného zacházení.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti odůvodnění
18 První důvod má část týkající se zájmu služby a část týkající se kontinuity služby.
– K první části týkající se zájmu služby
19 V první části žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zájmem služby, který podle ní vyžaduje, aby jí bylo přiznáno prodloužení, o které žádala.
20 Na podporu svého postoje předkládá čtyři argumenty.
21 Především tvrdí, že je třeba nenarušit provoz delegace, která pod jejím vedením fungovala s vysokou úrovní výkonnosti a motivace.
22 Dále tvrdí, že je třeba v Etiopii udržovat plně funkční delegaci z důvodu podpor, které Evropská unie této zemi poskytuje, a z důvodu rizik, která by pro Evropskou unii představovala možná místní či regionální destabilizace a z ní plynoucí nová migrační krize.
23 Navíc má žalobkyně za to, že ideálně splňuje požadavky kladené na danou funkci: zkušenosti získané v diplomacii, zejména v oblasti rozvojové pomoci; znalost dotčené země a regionu; vztahy s místními orgány založené na důvěře a respektu; přístup k výsadním informacím v důsledku jejího zapojení do dobře informovaných kruhů.
24 Konečně zdůrazňuje, že neschválení požadovaného prodloužení by mohlo být chápáno jako případ špatné správy veřejných zdrojů a že tento argument by mohl být zneužit v řadě členských států stranami extrémní pravice, které jsou proti evropské integraci.
25 ESVČ tyto argumenty zpochybňuje.
26 V tomto ohledu se zdá, že v projednávané věci žalobkyně zpochybňuje rozhodnutí, které vůči ní bylo vydáno v rámci politiky mobility prováděné ESVČ, která v zásadě znamená rotaci každého zaměstnance každé čtyři roky – tato politika se zakládá na následujících aktech:
– článek 2 přílohy X služebního řádu, podle kterého je pravidelně uplatňována mobilita úředníků vykonávajících služební povinnosti ve třetích zemích pomocí zvláštního procesu, který se nazývá „proces mobility“;
– článek 6 odst. 10 rozhodnutí Rady 2010/427/EU ze dne 26. července 2010 o organizaci a fungování Evropské služby pro vnější činnost (Úř. věst. 2010, L 201, s. 30), podle kterého „[v]ysoký představitel stanoví pravidla mobility s cílem zajistit vysokou úroveň pracovní mobility zaměstnanců ESVČ“;
– „EU Delegations’ guide“ (Příručka delegací EU), která stanoví, že přidělení k delegaci trvá zpravidla čtyři roky a že zaměstnanci mají možnost požádat o prodloužení či o předčasné ukončení, přičemž takové výjimky jsou udělovány pouze ve výjimečných případech, které musí být řádně odůvodněny a musí zohledňovat zájmy služby.
27 K této politice rotací je třeba poznamenat, že podle judikatury mají orgány širokou posuzovací pravomoc při organizaci svých útvarů v závislosti na úkolech, které jsou jim svěřeny, a při přidělování zaměstnanců, které mají k dispozici za účelem plnění těchto úkolů, za podmínky, že se jejich přidělování uskutečňuje v zájmu služby a že je přitom zachována zásada rovnocennosti pracovních míst (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. března 1988, Hecq v. Komise, 19/87, EU:C:1998:165, bod 6, a ze dne 19. října 2017, Bernaldo de Quiros v. Komise, T‑649/16, nezveřejněný, EU:T:2017:736, bod 22).
28 Při přezkumu rozhodnutí týkajících se organizace služby musí Tribunál, je-li mu podána žaloba, ověřit, zda OOJ postupoval v přiměřených mezích a zda nepoužil svoji posuzovací pravomoc zjevně nesprávným způsobem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. prosince 2000, Dejaiffe v. OHIM, T‑223/99, EU:T:2000:292, bod 53, a ze dne 21. září 2004, Soubies v. Komise, T‑325/02, EU:T:2004:271, bod 50).
29 Aby prokázala existenci zjevně nesprávného posouzení, musí žalobkyně předložit důkazy, které by vyvrátily věrohodnost posouzení učiněného administrativou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. dubna 2013, Demeneix v. Komise, F‑96/12, EU:F:2013:52, bod 45 a citovaná judikatura).
30 V projednávané věci se zdá, že tento požadavek nebyl splněn, neboť žalobkyně předložila svoji představu, co podle ní implikuje zájem služby, aniž by přesvědčivě zpochybnila posouzení učiněná ESVČ, jejichž věrohodnost tedy nebyla vyvrácena.
31 Pokud jde o první argument, ESVČ mohla mít za to, aniž se dopustila zjevně nesprávného posouzení, že delegace bude přiměřeně fungovat pod vedením nového vedoucího delegace, jmenovaného zejména na základě jeho manažerských dovedností.
32 Pokud jde o druhý argument, ESVČ mohla mít za to, aniž se dopustila zjevně nesprávného posouzení, že problémy vyskytující se v dotčené zemi či regionu se povahou ani intenzitou neliší od problémů vyskytujících se jinde, kde kvůli tomu nebylo třeba narušit provádění rotace, přičemž uvedené problémy může stejně efektivně řešit diplomat vybraný na základě zkušeností a znalostí nezbytných k zastávání tohoto typu funkce v tomto druhu delegace.
33 Pokud jde o třetí argument, ESVČ mohla mít za to, aniž se dopustila zjevně nesprávného posouzení, že kvality zdůrazňované žalobkyní musí mít nezbytně každý vedoucí delegace, který je ve funkci více let, a že přiznat na tomto základě požadované prodloužení by zcela nebo téměř znemožnilo provádění rotace na této úrovni odpovědnosti.
34 Pokud jde o poslední argument, ESVČ mohla mít za to, aniž se dopustila zjevně nesprávného posouzení, že pravidelná mobilita v rámci organizace, zejména v dotčené delegaci, přispívá ke zdravému řízení veřejných financí a k posilování dobrého jména Evropské unie, jelikož je v souladu s praxí dodržovanou v této oblasti členskými státy.
35 V tomto ohledu je třeba připomenout, jak uvádí ESVČ, že mobilita je ustálený princip v organizaci diplomatických služeb, jehož cílem je zabránit přílišné blízkosti, která by mohla být následkem příliš dlouhé přítomnosti, mezi diplomaty a orgány, subjekty a mocenskými skupinami přijímacích.
36 Uvedená vysvětlení jsou věrohodná, a proto je třeba mít za to, že s ohledem na argumenty předložené žalobkyní v první části prvního žalobního důvodu není posouzení učiněné ESVČ stiženo zjevně nesprávným posouzením, což má za následek, že první část prvního žalobního důvodu musí být zamítnuta.
– Ke druhé části, která se týká kontinuity
37 Podle žalobkyně kontinuita služby vyžaduje, aby jí bylo přiznáno požadované prodloužení, neboť bylo ohlášeno tolik odchodů z delegace, že při neexistenci silného kotvení v podobě zachování vedoucího delegace by mohlo dojít k její destabilizaci.
38 Tento postoj ESVČ zpochybňuje.
39 V tomto ohledu je třeba připomenout, že zájem služby vyžaduje, aby nebyla přerušena její kontinuita (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. listopadu 2017, PF v. Komise, T‑617/16, nezveřejněný, EU:T:2017:829, bod 100 a citovaná judikatura) s tím důsledkem, že přezkum se musí týkat rovněž existence případných zjevně nesprávných posouzení zbavujících věrohodnosti posouzení uskutečněná OOJ (viz judikaturu citovanou v bodech 28 a 29 výše).
40 V projednávané věci žalobkyně zdůrazňuje, že kromě ní odchází v rotačním období 2017 z významných pozic dalších pět osob, tedy jednak ze zaměstnanců ESVČ: její asistent, vedoucí administrativy a vedoucí politického odboru; a jednak ze zaměstnanců generálního ředitelství mezinárodní spolupráce a rozvoje: vedoucí odboru spolupráce a vedoucí odboru pro „rozvoj venkova a bezpečnost potravin“.
41 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že obnova zaměstnanců je nedílnou součástí výkonu mobility a sama o sobě nezpochybňuje kontinuitu služby, která je zajištěna koordinací mezi odcházejícími zaměstnanci, zaměstnanci, kteří zůstávají, a přicházejícími zaměstnanci, kteří jsou vybírání zejména na základě znalostí a zkušeností, o které se mohou opírat na dotčeném typu pracovního místa.
42 Argument vznesený žalobkyní nevyvrací věrohodnost posouzení uskutečněných ESVČ, neboť ESVČ mohla mít za to, aniž se dopustila zjevně nesprávného posouzení, že v projednávané věci byla kontinuita zajištěna v rámci takovéto koordinace zaprvé zachováním zástupce vedoucího delegace, který již zastává své místo dva roky a další dva roky jej bude zastávat, zadruhé příchodem nového vedoucího politického odboru, který má odpovídající znalosti a zkušenosti, a zatřetí zapsáním místa vedoucího delegace na seznam pracovních míst uvolněných v rámci rotačního období 2017, aby toto místo nezůstalo v žádném okamžiku neobsazeno.
43 Stejně tak mohla ESVČ mít za to, aniž se dopustila zjevně nesprávného posouzení, že za účelem zajištění střednědobé kontinuity je třeba jmenovat nového vedoucího delegace v roce 2017, aby vývoj v dané zemi po volbách, které se tam měly konat, mohl tým analyzovat pod novým vedením.
44 Z výše uvedeného plyne, že nebylo prokázáno žádné zjevně nesprávné posouzení, takže část žalobního důvodu týkající se kontinuity služby je třeba zamítnout, a protože další dvě části prvního důvodu byly rovněž zamítnuty, je třeba zamítnout první žalobní důvod v plném rozsahu.
Ke druhému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení povinnosti transparentnosti
45 Žalobkyně tvrdí, že pravidla transparentnosti nebyla dodržena, neboť se jí nedostalo žádného věrohodného vysvětlení, s výjimkou ústního sdělení, podle kterého nelze dělat výjimky z politiky mobility, což je vzhledem k jiným situacím, v nichž byla výjimka udělena, nesprávné tvrzení.
46 V tomto ohledu stačí konstatovat, že na základě ustálené judikatury je povinnost uvést odůvodnění podstatnou formální náležitostí, kterou je třeba odlišovat od otázky opodstatněnosti odůvodnění, která je otázkou materiální legality sporného aktu (viz rozsudky ze dne 1. března 2017, Silvan v. Komise, T‑698/15 P, nezveřejněný, EU:T:2017:131, bod 17 a citovaná judikatura, a ze dne 19. července 2017, Parlament v. Meyrl, T‑699/16 P, nezveřejněný, EU:T:2017:524, bod 47 a citovaná judikatura).
47 V souladu se zněním článku 296 SFEU má povinnost odůvodnění stanovená čl. 25 druhým pododstavcem služebního řádu za cíl jednak poskytnout dotčené osobě dostatečné informace pro zjištění, zda je akt opodstatněný, nebo zda je případně stižen vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost před soudem Unie, a jednak umožnit soudu vykonat přezkum legality tohoto aktu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. ledna 2017, LP v. Europol, T‑719/15 P, nezveřejněný, EU:T:2017:7, bod 17).
48 V projednávané věci ESVČ v napadeném rozhodnutí uvedla, že odmítnutí prodloužení bylo založeno na potřebě zajistit pravidelnou rotaci vedoucích delegací, a to na základě jasné politiky mobility po maximálně čtyřech letech na místě, která je obecně dodržována.
49 Toto odůvodnění bylo převzato a rozvedeno v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, takže argumenty vznesené žalobkyní byly podrobně analyzovány, jak plyne z bodu 6 výše.
50 Navíc argument vycházející z nesprávného odůvodnění je zaměňován s žalobním důvodem týkajícím se rovného zacházení, který je zkoumán níže.
51 Z výše uvedeného plyne, že druhý žalobní důvod musí být rovněž zamítnut jako neopodstatněný.
Ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady rovného zacházení
52 Třetí žalobní důvod je rozdělen na tři části.
– K první části, která se týká rasové diskriminace žalobkyně
53 V první části žalobkyně uvádí, že zamítnutí její žádosti je založeno na diskriminaci antisemitské povahy.
54 Bez ohledu na povahu těchto tvrzení je třeba připomenout, že podle čl. 91 odst. 2 služebního řádu je soudní žaloba přípustná pouze, pokud byla předtím podána stížnost v rámci postupu před zahájením soudního řízení, takže se OOJ mohl seznámit s výtkami dotčené osoby proti napadenému rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 25. října 2013, Komise v. Moschonaki, T‑476/11 P, EU:T:2013:557, body 71 a 73 a citovaná judikatura).
55 V projednávané věci žalobkyně ve stížnosti neuvádí žádné podezření na antisemitismus. Mimoto netvrdila, že okolnosti, které nastaly po podání stížnosti, by ohledně její osoby mohly vést k podezření na antisemitské důvody.
56 První část třetího žalobního důvodu tedy musí být zamítnuta jako nepřípustná.
– Ke druhé části, která se týká udělení prodloužení jiným vedoucím delegace
57 Ve druhé části má žalobkyně za to, že ESVČ porušila zásadu rovného zacházení, když odmítla její prodloužení, ale umožnila jej jiným vedoucím delegací nacházejícím se ve srovnatelné situaci.
58 V tomto ohledu je třeba připomenout, že povinnost zajistit rovné zacházení představuje obecnou zásadu unijního práva, která je zakotvena články 20 a 21 Listiny základních práv Evropské unie (viz rozsudek ze dne 14. září 2010, Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise, C‑550/07 P, EU:C:2010:512, bod 54 a citovaná judikatura).
59 Podle judikatury uvedená zásada vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (viz rozsudek ze dne 14. září 2010, Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise, C‑550/07 P, EU:C:2010:512, bod 55 a citovaná judikatura).
60 Rozdílné zacházení, které je odůvodněné na základě objektivního a rozumného kritéria a je přiměřené vzhledem k zamýšlenému účelu daného rozlišování, není v tomto ohledu porušením zásady rovného zacházení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. března 2004, Afari v. ECB, T‑11/03, EU:T:2004:77, bod 65, a ze dne 23. ledna 2007, Chassagne v. Komise, F‑43/05, EU:F:2007:14, bod 91).
61 ESVČ v argumentaci zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí o prodloužení jsou založena na zájmu služby, těžko na ně lze uplatňovat zásadu rovnosti, protože srovnání jsou kvůli rozdílům mezi zeměmi velmi složitá.
62 V tomto ohledu je třeba uvést, že zásada, o kterou jde, má obecnou působnost a použije se na akty přijaté OOJ týkající se úředníků vždy, když je srovnání dvou situací možné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. října 2006, Buendia Sierra v. Komise, T‑311/04, EU:T:2006:329, bod 130).
63 Její uplatnění není samo o sobě znemožněno skutečností, že rozhodnutí týkající se prodloužení jsou založena na zájmu služby, neboť zájem služby patří mezi objektivní a důvodná kritéria, která mohou odůvodnit rozdílné zacházení mezi úředníky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. října 2006, De Smedt v. Komise, F‑59/05, EU:F:2006:105, bod 76).
64 Z písemností podaných účastníky řízení a z výměny stanovisek, která proběhla na jednání, plyne, že ačkoli srovnání mezi odpověďmi na žádosti o prodloužení není snadné, je možné, neboť sama ESVČ takové srovnání provedla v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, když zdůraznila, v čem se vedoucí delegací, na které poukázala žalobkyně, nacházejí v situaci odlišné od její situace.
65 Rozhodnutí o zamítnutí stížnosti analyzuje argumenty uvedené žalobkyní ohledně čtyř žádostí, kterým bylo vyhověno, ačkoli se dotčené osoby nacházely v situaci srovnatelné s její situací, pokud jde o věk odchodu do důchodu a politickou nestabilitu panující v přijímací zemi.
66 Tento argument musí být posouzen na základě judikatury, která administrativě přiznává širokou posuzovací pravomoc při přijímání opatření v zájmu služby, takže unijní soud musí v rámci přezkumu ověřit, zda nedošlo ke svévolnému rozlišování či ke zjevně nesprávnému posouzení (rozsudek ze dne 25. února 2010, Pleijte v. Komise, F‑91/08, EU:F:2010:13, bod 58).
67 Z výměny stanovisek účastníků řízení vyplývá, že z případů, na které odkazuje žalobkyně, se dvě žádosti týkaly rotačního období, v němž žalobkyně podala žádost o prodloužení, tedy roku 2017.
68 V jednom z případů bylo podle ESVČ prodloužení přiznáno za účelem udržení diplomata přiděleného na místo v zahraničí po obvyklou dobu, tedy čtyři roky, neboť přidělení bylo původně omezeno na tři roky, jelikož šlo o přidělení v „náročné“ zemi. V dané věci ESVČ zamýšlela dorovnat délku přidělení dotčené osoby na obvyklou délku služby, což je přidělení maximálně na čtyři roky. Podle ESVČ je uvedená situace odlišná od situace žalobkyně, neboť žalobkyně byla od počátku přidělena na místo vedoucí delegace na čtyři roky.
69 Ve druhém případě bylo rozhodnutí podle ESVČ odůvodněno potřebou ponechat vedoucího delegace na místě, aby tým mohl pod jeho vedením sledovat vývoj související s konáním voleb v přijímající zemi.
70 Žalobkyně tvrdí, že volby se konaly také v zemi, kam byla přidělena ona, a že v důsledku toho mělo být na základě stejných důvodů její žádosti vyhověno.
71 Podle ESVČ však nelze uvedené dvě situace srovnávat, protože volby zohledněné v rozhodnutích se nekonaly ve stejné době ve vztahu k případnému odchodu vedoucího delegace. V zemi, v níž bylo prodloužení přiznáno, se volby konaly před uskutečněním rotace, v důsledku čehož bylo žádoucí ponechat v místě vedoucího delegace za účelem analýzy dalšího vývoje. Jinak tomu bylo v zemi, kam byla přidělena žalobkyně, kde se volby konaly až po odchodu vedoucího delegace, v důsledku čehož bylo žádoucí provést okamžitou změnu, aby tým mohl být po celý proces řízen novým vedoucím.
72 Žalobkyně v písemnostech analyzuje ještě další dva případy, kdy bylo podle ní prodloužení přiznáno v rozporu se zásadou rovného zacházení.
73 V tomto ohledu je třeba uvést, že dotčené případy se týkaly starších rotačních období, takže i kdyby bylo srovnání ještě možné, bylo by méně bezprostřední, protože priority a omezení se mohou v čase měnit.
74 V jednom z případů bylo podle ESVČ prodloužení přiznáno s ohledem na skutečnost, že dotčená delegace neměla zástupce vedoucího, na rozdíl od delegace řízené žalobkyní. Ve druhém případě bylo prodloužení přiznáno, aby se odchod vedoucího delegace neshodoval s odchodem vedoucího politického odboru, což se zdálo nežádoucí, protože delegace sestávala z malého týmu, jehož kontinuitu nemohli zůstávající zaměstnanci zajistit.
75 Ani v jednom z uvedených dvou případů, ani v případech zkoumaných výše, nebylo v žádném případě rozhodnutí o udělení prodloužení přijato s cílem umožnit dotčené osobě zakončit služební postup na přiděleném místě; naopak, rozhodnutí byla založena na hodnocení provedeném s ohledem na zájem služby a na přínosu, který představovalo ponechání dotčené osoby na místě, ve srovnání s výhodou, kterou mohl představovat příchod nového vedení.
76 Podle Tribunálu jsou úvahy vyjádřené v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti za účelem vysvětlení rozlišení mezi jednotlivými případy věrohodné, přičemž žalobkyně nepředložila skutečnosti naznačující, že mohlo dojít ke svévolné diskriminaci či ke zjevně nesprávnému posouzení.
77 Ohledně prostoru, který by mohl být poskytnut osobním důvodům, jako je přání zakončit služební postup na určitém místě, je třeba připomenout, že rozhodnutí musí být založena na zájmu služby a že, i když OOJ může osobní důvody zohlednit, nemohou převážit nad ostatními důvody považovanými ve vztahu k zájmu služby za důležitější.
78 S ohledem na výše uvedené musí být druhá část třetího žalobního zamítnuta.
– Ke třetí části týkající se opatření, která mají být přijata vůči ženám
79 Ve třetí části má žalobkyně za to, že její žádosti mělo být vyhověno na základě čl. 1d odst. 2 a 3 služebního řádu, který podle ní stanoví přijetí opatření k vyrovnání menšího zastoupení žen ve vedoucích funkcích ve veřejné službě Evropské unie.
80 ESVČ s tímto názorem nesouhlasí.
81 Podle čl. 1d odst. 2 služebního řádu představuje úplná rovnost mezi muži a ženami v pracovním životě zásadní komponent, který musí být zohledněn při naplňování všech aspektů tohoto služebního řádu.
82 Podle téhož ustanovení nebrání zásada rovného zacházení unijním orgánům zachovat nebo zavést opatření poskytující zvláštní výhody pro usnadnění profesní činnosti méně zastoupeného pohlaví nebo pro předcházení či vyrovnávání nevýhod v profesní kariéře.
83 Na základě čl. 1d odst. 3 služebního řádu OOJ v rámci příslušných orgánů vymezí společnou dohodou po projednání s výborem pro služební řád opatření a akce na podporu rovných příležitostí pro muže a ženy v oblastech, na které se vztahuje služební řád, a přijmou vhodná ustanovení zejména k nápravě skutečných nerovností, které omezují příležitosti žen v těchto oblastech.
84 Z uvedených ustanovení plyne zaprvé, že rovnost mezi muži a ženami představuje „rozhodující“ činitel pro provádění služebního řádu, zadruhé, že tento činitel musí být zohledněn při provádění „všech“ hledisek služebního řádu, zatřetí, že orgány mohou přijmout opatření k narovnání menšího zastoupení žen v určitých funkcích, a začtvrté, že musí společnou dohodou vymezit opatření na nápravu skutečných nerovností, které omezují příležitosti žen.
85 Podle ESVČ nelze pohlaví zohlednit v rozhodnutích týkajících se prodloužení přidělení na místo vedoucího delegace, neboť taková rozhodnutí musí být založena výlučně na zájmu služby.
86 Tento postoj byl potvrzen v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, v němž ESVČ uvedla, že „prodloužení přidělení zaměstnanců k delegaci je odůvodněno výhradně zájmem služby a nelze tedy při zvažování případného prodloužení jejího přidělení na dané místo zohlednit skutečnost, že je žena“.
87 ESVČ v odpovědi na písemné otázky položené Tribunálem před jednáním zdůraznila jednak, „že neexistuje spojení mezi politikou rovných příležitostí a politikou mobility v rámci ESVČ“, a jednak, že „vyřízení takové žádosti [o prodloužení] spadá do rámce politiky mobility, a nikoli […] politiky rovných příležitostí mezi muži a ženami“.
88 Na jednání zástupce ESVČ uvedl v tomtéž smyslu, že „politika mobility je odlišná politika od politiky rovných příležitostí“. V odpovědi na otázky položené v rámci organizačních procesních opatření po jednání ESVČ rovněž uvedla, že „žádosti o prodloužení jsou v každém jednotlivém případě vyřizovány v závislosti na zájmu služby, bez ohledu na otázku, zda je žadatel muž či žena“.
89 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že přijetím dotčených ustanovení zákonodárce, který přijal služební řád, vyjádřil vůli dát rovnosti pohlaví, zejména zastoupení žen v určitých funkcích, „rozhodující“ místo při provádění „všech“ hledisek služebního řádu.
90 Tato vůle se neodráží v postojích ESVČ, která podle prohlášení učiněných v průběhu administrativního a soudního řízení naopak uvedla, že pokud jde o ni, má za to, že důvody týkající se pohlaví nesouvisí se zájmem služby.
91 ESVČ tvrdí, že není vázána žádným ustanovením, které by jí ukládalo vyrovnat menší zastoupení žen v určitých funkcích, neboť taková ustanovení mohou být přijata pouze na základě čl. 1d odst. 2 nebo 3 služebního řádu, který nebyl dosud proveden.
92 V tomto kontextu vyvstává otázka určení, zda v očekávání takových opatření, která mají být orgány přijata, mohou orgány – jak tvrdí ESVČ – vyloučit z rozhodnutí provádějících aspekty služebního řádu důvody týkající se pohlaví, zejména důvody týkající se zastoupení žen v určitých funkcích.
93 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že zákonodárce, který přijal služební řád, se v čl. 1d odst. 2 služebního řádu nespokojil s oznámením přijetí opatření orgány. Rovněž stanoví, aniž by toto prohlášení doprovodil nějakou lhůtou či podmínkou a aniž by jej podřídil přijetí určitých opatření, že rovnost pohlaví je „rozhodujícím“ činitelem, který má být zohledněn při provádění „všech“ aspektů služebního řádu.
94 Z toho plyne, že vyloučením rovnosti pohlaví z úvah týkajících se přijetí rozhodnutí o žádosti o prodloužení podané žalobkyní, ESVČ porušila ustanovení služebního řádu citovaná žalobkyní, neboť tento činitel má v očích zákonodárce, který přijal služební řád, rozhodující povahu.
95 Toto pochybení je zjevné vzhledem ke kontrastu mezi vyloučením důvodů týkajících se pohlaví v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti na jedné straně a rozhodující povahou, kterou zákonodárce, který přijal služební řádu, těmto důvodům přiznal, na straně druhé.
96 Nicméně podle judikatury není zrušení administrativního rozhodnutí z důvodu pochybení odůvodněno, pokud toto pochybení rozhodujícím způsobem neovlivnilo obsah daného rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. června 2015, Navarro v. Komise, T‑556/14 P, EU:T:2015:368, bod 26).
97 V projednávané věci mohl být výrok napadeného rozhodnutí odlišný, kdyby rovnost pohlaví nebyla ze zásady od počátku vyloučena z posuzování uskutečněného ESVČ, třebaže rozhodnutí týkající se organizace jejích služeb musí respektovat právní rámec vymezený služebním řádem.
98 Z tohoto důvodu je třeba přijmout třetí část třetího žalobního důvodu a napadené rozhodnutí zrušit.
K návrhu na náhradu újmy
99 Žalobkyně navrhuje, aby ESVČ bylo uloženo, aby jí zaplatila jako náhradu nemajetkové újmy paušální částku ve výši 250 000 eur, podpůrně ve výši 200 000 eur, nebo ještě podpůrněji částku 150 000 eur, 100 000 eur nebo 50 000 eur.
100 Podle čl. 76 písm. d) jednacího řádu musí každá žaloba obsahovat předmět sporu a stručný popis žalobních důvodů. Tento údaj musí být natolik jasný a přesný, aby umožnil žalované připravit si svou procesní obranu a Tribunálu rozhodnout o žalobě případně bez dalších informací. Za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je k přípustnosti žaloby nezbytné, aby základní skutkové a právní poznatky, na kterých je žaloba založena, vycházely přinejmenším stručně, avšak soudržným a srozumitelným způsobem, ze samotného textu žaloby. Pokud jde konkrétně o žalobu na náhradu újmy údajně způsobené unijním orgánem, taková žaloba musí obsahovat údaje, které umožňují určit jednání, které žalobce orgánu vytýká, důvody, na základě kterých má za to, že mezi tímto jednáním a újmou, o které tvrdí, že ji utrpěl, existuje příčinná souvislost, jakož i charakter a rozsah této újmy (viz usnesení ze dne 16. ledna 2004, Arizona Chemical a další v. Komise, T‑369/03 R, EU:T:2004:9, bod 120 a citovaná judikatura).
101 Je přitom třeba konstatovat, že žaloba nesplňuje, pokud jde o označení tvrzené újmy, jakož i příčinné souvislosti mezi údajným protiprávním jednáním a touto újmou, podmínky stanovené v čl. 76 písm. d) jednacího řádu.
102 Žalobkyně totiž nepředkládá žádné údaje, které by mohly prokázat existenci újmy, změřit její rozsah či prokázat existenci příčinné souvislosti.
103 Projednávaný návrh na náhradu újmy je tudíž třeba odmítnout jako nepřípustný.
K nákladům řízení
104 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
105 Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a ESVČ neměla v podstatné části ve věci úspěch, je důvodné uložit ESVČ náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (první senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Evropské služby pro vnější činnost (ESVČ) ze dne 30. června 2016, kterým byla zamítnuta žádost Chantal Hebberecht o prodloužení přidělení na místo vedoucí delegace Evropské unie v Etiopii o jeden rok, se zrušuje.
2) Žaloba se ve zbývající části zamítá.
3) ESVČ se ukládá náhrada nákladů řízení.
Pelikánová | Nihoul | Svenningsen |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 27. listopadu 2018.
Podpisy.