STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MACIEJE SZPUNARA
přednesené 15. prosince 2022(1)
Věc C‑426/21
Ocilion IPTV Technologies GmbH
proti
Seven.One Entertainment Group GmbH,
Puls 4 TV GmbH & Co. KG
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko)]
„Řízení o předběžné otázce – Duševní vlastnictví – Autorské právo v informační společnosti – Směrnice 2001/29/ES – Článek 2 – Právo na rozmnožování – Článek 3 – Právo na sdělování veřejnosti – Článek 5 odst. 2 písm. b) – Výjimka pro ‚soukromé kopie‘ – On-line videorekordér – Technika deduplikace – Přístup k chráněnému obsahu bez svolení nositelů práv – Dodavatel služby IPTV“
Úvod
1. Soudní dvůr ve své judikatuře týkající se výlučného práva na sdělování veřejnosti v rámci unijního autorského práva někdy uznal odpovědnost za porušení tohoto práva u subjektů, jejichž jednání se na první pohled jevilo pouze jako nepřímý příspěvek k takovému porušení(2). Tento přístup se setkal s určitou kritikou, mimo jiné ze strany generálního advokáta H. Saugmandsgaarda Øe v jeho stanovisku ve spojených věcech YouTube a Cyando (C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2020:586)(3), na které předkládající soud odkazuje v projednávané věci.
2. Tuto kritiku úplně nesdílím(4). Jedna věc je nicméně jistá. Nesprávně vyložená judikatura Soudního dvora může sloužit jako základ pro snahu o určení odpovědnosti za porušení práva na sdělování veřejnosti v situacích, kdy buď k žádnému sdělování nedochází, nebo se úloha, kterou má údajný porušovatel, omezuje na úkony, které nijak nesouvisejí se sdělováním konkrétního chráněného díla, zejména na pouhé poskytnutí technických zařízení umožňující takové sdělování. Tento chybný výklad spočívá zejména v tom, že vytrhává z kontextu pojmy „nepominutelná úloha“ dotčeného subjektu a jeho „plná znalost důsledků svého jednání“, které Soudní dvůr používá ve své judikatuře.
3. Za takových okolností byla podána řada žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce(5). Ačkoli je projednávaná věc podle mého názoru jednou z nich, je mnohem složitější, a to nejen kvůli složitosti zařízení vytvořeného pro sdělování veřejnosti, které je předmětem sporu v původním řízení, ale také proto, že se kromě práva na sdělování veřejnosti týká výlučného práva na rozmnožování a pokusu o „inovativní“ uplatnění výjimky z tohoto práva, takzvané „výjimky pro soukromé kopie“.
4. Zastávám nicméně názor, že klíčem ke správnému a užitečnému řešení sporu, o němž rozhoduje předkládající soud, je správné posouzení příslušných rolí jednotlivých zúčastněných subjektů.
Právní rámec
Unijní právo
5. Článek 2 písm. a) a e) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti(6) stanoví:
„Členské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat přímé nebo nepřímé, dočasné nebo trvalé rozmnožování jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech:
a) pro autory v případě jejich děl;
[…]
e) pro vysílací organizace v případě záznamu jejich vysílání, ať už po drátě nebo bezdrátově, včetně vysílání pomocí kabelu nebo družice.“
6. Článek 3 odst. 1 a čl. 3 odst. 2 písm. d) této směrnice stanoví:
„1. Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.
2. Členské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat zpřístupnění veřejnosti po drátě nebo bezdrátově takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto předmětům ochrany přístup z místa a v době, který si zvolí:
[…]
d) pro vysílací organizace v případě záznamů jejich vysílání, ať už po drátě nebo bezdrátově, včetně vysílání pomocí kabelu nebo družice.“
7. Konečně čl. 5 odst. 2 písm. b) a odst. 5 uvedené směrnice stanoví:
„2. Členské státy mohou stanovit výjimky nebo omezení práva na rozmnožování podle článku 2 v těchto případech:
[…]
b) u jakýchkoliv rozmnoženin na jakémkoliv nosiči vytvořených fyzickou osobou pro soukromé užití a pro účely, které nejsou přímo ani nepřímo komerční, a to za podmínky, že nositelé práv získají spravedlivou odměnu, která, pokud jde o dotyčné dílo nebo předmět ochrany, bere ohled na použití nebo nepoužití technologických prostředků uvedených v článku 6;
[…]
5. Výjimky a omezení stanovené v odstavcích 1, 2, 3 a 4 mohou být použity pouze ve zvláštních případech, které nejsou v rozporu s běžným způsobem užití díla nebo jiného předmětu ochrany a nejsou jimi nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy nositele práv.“
8. Článek 7 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem(7) stanoví:
„Členské státy stanoví pro vysílací organizace výlučné právo udělit svolení nebo zakázat záznam jejich vysílání, bez ohledu na to, zda jde o bezdrátové vysílání nebo vysílání po drátě, pomocí kabelu či družice.“
9. Článek 10 této směrnice stanoví:
„1. Členské státy mohou omezit práva uvedená v této kapitole, pokud jde o:
a) soukromé užití;
[…]
2. Bez ohledu na ustanovení odstavce 1 může každý členský stát, pokud jde o ochranu […] vysílacích organizací […] stanovit omezení stejného druhu, jaká stanovil u ochrany autorských práv k literárním a uměleckým dílům.
[…]
3. Omezení uvedená v odstavcích 1 a 2 se vztahují pouze na určité zvláštní případy, které nejsou v rozporu s běžným způsobem užití předmětu ochrany a nejsou nepřiměřeně na újmu oprávněným zájmům nositele práv.“
Rakouské právo
10. Podle rakouského práva je právo na rozmnožování a právo na sdělování veřejnosti, pokud jde o autory, upraveno v § 15 a v § 17 až § 18a Urheberrechtsgesetz (zákon o autorských právech) ze dne 9. dubna 1936(8), ve znění rozhodném pro spor v původním řízení (dále jen „UrhG“). Výjimka z práva na rozmnožování pro soukromé užití je stanovena v § 42 odst. 4 a 5 UrhG. Konečně § 76a odst. 1 UrhG stanoví výlučné právo vysílacích organizací na záznam jejich vysílání, jeho reprodukci, vysílání a užití pro zpřístupnění veřejnosti.
Skutkový stav v původním řízení, řízení a předběžné otázky
11. Společnosti Seven.One Entertainment Group GmbH a Puls 4 TV GmbH & Co. KG, které jsou žalobkyněmi v prvním stupni a odpůrkyněmi v řízení o opravném prostředku „Revision“, jsou vysílací organizace první se sídlem v Německu a druhá v Rakousku.
12. Společnost Ocilion IPTV Technologies GmbH (dále jen „Ocilion“) je společnost založená podle rakouského práva. Nabízí komerčním zákazníkům, kteří mohou být provozovateli sítí, například telefonních nebo elektroenergetických, nebo zařízením, jako jsou hotely nebo stadiony (dále jen „provozovatelé sítí“), službu internetové televize v uzavřené síti(9) (IPTV(10)). Tato služba má podobu buď on premises řešení, kdy potřebný hardware a software poskytuje zákazníkovi společnost Ocilion a spravuje je zákazník, nebo cloudového řešení hostovaného společností Ocilion.
13. Prostřednictvím služby poskytované společností Ocilion nabízejí provozovatelé sítí svým zákazníkům (koncovým uživatelům) přístup k televiznímu vysílání přes internet. Součástí této nabídky jsou televizní stanice patřící odpůrkyním.
14. Řešení pro IPTV společnosti Ocilion zahrnuje funkci nahrávání záznamu jednotlivých vysílání pomocí on-line videorekordéru a také funkci opakovaného přehrávání s časovým odstupem, které umožňuje shlédnout obsah veškerého vysílání dané televizní stanice s časovým odstupem až sedmi dnů po odvysílání, (vysílání je zaznamenáváno nepřetržitě, aby mohlo být následně sledováno). Každé zaznamenávání probíhá v zásadě z podnětu koncového uživatele, který sám aktivuje tyto funkce tím, že zvolí obsah určený k rozmnožení. Co se týče funkce opakovaného přehrávání s časovým odstupem, stačí, když se nastaví jednou, například při uvedení do provozu.
15. V praxi však takzvaný proces „deduplikace“ zabraňuje vytváření několika kopií pro zákazníky, kteří si nastaví shodné záznamy. Všichni koncoví uživatelé, kteří si nastavili shodný záznam, mají přístup k první a jediné kopii vytvořené tehdy, když „první“ koncový uživatel nastavil záznam. Tento přístup je poskytnut prostřednictvím odkazu přiděleného uživatelům. Kopie se případně vymaže až v okamžiku, kdy poslední uživatel nastavení příslušného záznamu zruší (nebo po sedmi dnech v případě funkce opakovaného přehrávání s časovým odstupem).
16. Rámcové smlouvy, které společnost Ocilion uzavírá s provozovateli sítí, stanoví, že tito provozovatelé jsou odpovědní za získání práv na využívání vysílání, které přenášejí pomocí řešení pro IPTV společnosti Ocilion. Kromě toho se podle společnosti Ocilion na funkci opakovaného přehrávání s časovým odstupem a on-line videorekordéru vztahuje výjimka pro soukromé kopie podle čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29.
17. Odpůrkyně v původním řízení tvrdí, že nedaly souhlas k přenosu svého vysílání zákazníky společnosti Ocilion. Kromě toho zpochybňují použitelnost dotčené výjimky na takový postup, jaký zavedla společnost Ocilion v rámci svého řešení pro IPTV. Podaly proto u rakouských soudů žaloby na zdržení se jednání spolu s návrhy na vydání předběžných opatření, kterými se domáhaly, aby bylo společnosti Ocilion zakázáno sdělovat nebo zpřístupňovat veřejnosti, rozmnožovat nebo umožnit třetím osobám rozmnožovat a zpřístupňovat veřejnosti kopie jejich vysílání nebo poskytovat svým zákazníkům služby nebo produkty, které jim umožňují takové jednání provádět.
18. Vzhledem k tomu, že těmto návrhům bylo v prvním stupni a v odvolacím řízení vyhověno, podala společnost Ocilion u předkládajícího soudu opravný prostředek „Revision“, kterým se domáhala zamítnutí všech návrhů na vydání předběžných opatření.
19. Za těchto podmínek se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je s unijním právem slučitelné vnitrostátní ustanovení, které na základě čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice [2001/29] povoluje provoz on-line videorekordéru nabízeného komerčním poskytovatelem, který
a) s pomocí techniky duplikace a deduplikace nevytváří u každého záznamu iniciovaného uživatelem samostatnou kopii nastaveného obsahu vysílaní, nýbrž pokud byl dotčený obsah již uložen z podnětu jiného uživatele, který pořídil první záznam, pouze – za účelem zamezení vzniku redundantních dat – vytvoří odkaz, který následujícímu uživateli umožňuje přístup k již uloženému obsahu;
b) má funkci opakovaného přehrávání, v jejímž rámci je nepřetržitě zaznamenáván televizní program všech vybraných stanic a po dobu sedmi dnů poskytován na vyžádání, pokud uživatel jednou v nabídce on-line videorekordéru u příslušných stanic zvolí tuto možnost zakliknutím odpovídající volby, a
c) uživateli (buď prostřednictvím cloudové služby poskytovatele, nebo v rámci kompletního on premises řešení pro IPTV nabízeného poskytovatelem) poskytuje rovněž přístup k chráněným obsahům vysílání bez souhlasu vlastníků práv?
2) Musí být pojem ‚sdělování veřejnosti‘ uvedený v čl. 3 odst. 1 směrnice [2001/29] vykládán v tom smyslu, že se o něj jedná i v situaci, kdy komerční poskytovatel nabízí kompletní (on premises) řešení pro IPTV, v jehož rámci poskytuje kromě softwaru a hardwaru pro příjem televizních programů přes internet rovněž technickou podporu a provádí průběžné úpravy služby, služba je však jako celek provozována na infrastruktuře zákazníka, pokud služba zákazníkovi [(uživateli)] poskytuje přístup nejen k obsahům vysílání, s jejichž on-line využitím příslušní vlastníci práv souhlasili, nýbrž i k takovým chráněným obsahům, u nichž takovýto souhlas udělen nebyl, a [obchodní] poskytovatel
a) může ovlivnit, které televizní programy může koncový uživatel prostřednictvím služby přijímat,
b) ví, že jeho služba umožňuje rovněž příjem chráněných obsahů vysílání bez souhlasu vlastníků práv, ovšem
c) nepropaguje tuto možnost nedovoleného používání svých služeb a nevytváří tak důležitý podnět k nákupu tohoto produktu, nýbrž naopak své zákazníky při uzavření smlouvy upozorňuje na skutečnost, že si musí na vlastní odpovědnost zajistit poskytnutí práv, a
d) svou činností nevytváří zvláštní přístup k obsahům vysílání, které by bez jeho přičinění nebylo možno přijímat vůbec nebo pouze obtížně?“
20. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla Soudnímu dvoru doručena dne 13. července 2021. Písemná vyjádření předložili účastnice v původním řízení a Evropská komise. Tytéž zúčastněné přednesly svá vyjádření na jednání, které se konalo dne 21. června 2022.
Analýza
21. Předkládající soud pokládá Soudnímu dvoru dvě předběžné otázky. První otázka se týká výkladu článku 2 směrnice 2001/29, který mimo jiné stanoví výlučné právo autorů udělit svolení nebo zakázat rozmnožování jejich děl, ve spojení s čl. 5 odst. 2 písm. b) této směrnice, který zakotvuje výjimku z tohoto práva pro rozmnožování prováděné fyzickými osobami pro jejich vlastní potřebu. Druhá otázka se týká výkladu čl. 3 odst. 1 uvedené směrnice, který stanoví výlučné právo na sdělování veřejnosti.
22. Tyto otázky budu analyzovat v pořadí, v jakém byly položeny, přičemž budu mít na paměti, že řešení sporu v původním řízení, které spočívá v určení odpovědnosti navrhovatelky v původním řízení, vyžaduje, aby odpovědi na tyto dvě otázky byly zohledněny společně.
K první předběžné otázce
K formulaci otázky
23. Ačkoli formulace první předběžné otázky může naznačovat, že se předkládající soud zabývá souladem rakouské právní úpravy, kterou se provádí čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29, s tímto ustanovením, jsem toho názoru, že cílem této otázky je spíše určit správný výklad této právní úpravy. To znamená, že Soudní dvůr je žádán o výklad uvedeného ustanovení ve spojení s článkem 2 této směrnice. Tuto otázku je mimoto třeba chápat tak, že se týká takové situace, jako je situace dotčená ve sporu v původním řízení, tedy služby on-line přenosu (přes internet) televizního vysílání.
24. Svou první předběžnou otázkou se tedy předkládající soud táže, zda musí být článek 2 a čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29 vykládány v tom smyslu, že se na poskytování doplňkové služby záznamu tohoto vysílání provozovatelem služby on-line přenosu televizního vysílání, přičemž v rámci této služby
– nejsou vytvářeny samostatné kopie nastaveného obsahu vysílání při každém záznamu z podnětu uživatele, ale za předpokladu, že daný obsah již byl zaznamenán z podnětu jiného uživatele, který jej zaznamenal poprvé, je vytvořen pouze odkaz, který umožňuje dalšímu uživateli přístup k již zaznamenanému obsahu, a
– funkce opakovaného přehrávání, při níž je televizní program všech vybraných stanic nepřetržitě zaznamenáván, umožňuje sledovat tento program s časovým odstupem po dobu sedmi dnů, pokud uživatel u příslušných stanic zvolí tuto možnost zakliknutím odpovídající volby,
vztahuje výjimka z výlučného práva udělit svolení nebo zakázat rozmnožování chráněných děl zakotvená v tomto druhém ustanovení.
25. Poslední bod, který předkládající soud uvedl ve svém přeformulovaném znění první předběžné otázky, jsem nezopakoval, neboť se podle mého názoru omezuje na konstatování, že postup, jehož se tato otázka týká, je prováděn bez svolení nositelů autorských práv. V případě výjimky z výlučného práva je však tento aspekt implicitně předpokládán – pokud bylo k užití uděleno svolení, výjimka z výlučného práva se neuplatní.
26. Nyní přejdu k analýze této otázky, přičemž nejprve stručně připomenu fungování dotčené služby.
K fungování služby a k argumentaci navrhovatelky v původním řízení
27. Navrhovatelka v původním řízení poskytuje svým zákazníkům, provozovatelům sítí, řešení v oblasti informačních technologií sestávající z hardwaru a softwaru, a tím jim umožňuje poskytovat koncovým uživatelům službu internetové televize (IPTV). V rámci této služby provozovatelé sítě za použití hardwaru a softwaru, které jim poskytla navrhovatelka v původním řízení, avšak bez jejího aktivního přispění, přijímají vysílání vysílacích organizací, konvertují je a zpřístupňují je simultánně a v nezměněné podobě koncovým uživatelům přes internet(11). Toto poskytování probíhá v uzavřené síti, je tedy přístupné pouze uživatelům, kteří jsou zákazníky provozovatelů sítě.
28. Součástí služby je kromě toho i funkce on-line nahrávání. Pomocí této funkce mohou koncoví uživatelé nahrávat konkrétní vysílání a rovněž nastavit nepřetržitý záznam vysílání daných televizních stanic, který bude následně k dispozici po dobu sedmi dnů po odvysílání.
29. Záznam se provádí na zařízení (úložné kapacity), které navrhovatelka v původním řízení dodává provozovatelům sítě jako součást svého řešení pro IPTV. Je organizován tak, že po nastavení „prvním“ koncovým uživatelem je nahráno konkrétní vysílání nebo program televizní stanice (je vytvořena kopie). Pokud si následně jiný koncový uživatel přeje nastavit záznam téhož vysílání nebo téže televizní stanice, nevytváří se nová kopie, ale tento uživatel, jakož i všichni další uživatelé, získají přístup k první a jediné kopii. Tento postup se nazývá „deduplikace“.
30. První předběžná otázka se týká toho, zda se na takový postup vztahuje výjimka pro soukromé kopie. Úvodem musím poukázat na to, že pokud by tomu tak bylo, výjimka by se musela vztahovat na celý postup, to znamená jak na samotné rozmnožování, tak na zpřístupňování kopií vzniklých tímto rozmnožováním koncovým uživatelům. Rozmnoženina pořízená na základě této výjimky musí být totiž určena pro soukromé užití uživatele. V případě rozmnoženiny zhotovené pro uživatele třetí stranou musí mít uživatel možnost tuto rozmnoženinu užít, a musí k ní tedy mít přístup. Na samotné rozmnožování, oddělené od přístupu k takto vytvořené kopii, se nemůže vztahovat výjimka pro soukromou kopii. Naproti tomu, pokud dotčený postup nespadá pod uvedenou výjimku, musí být podle mého názoru považován za užití dvou odlišných výlučných práv, a sice práva na rozmnožování (když je pořízena kopie určitého vysílání), a práva na sdělování veřejnosti (když je přístup k této kopii poskytnut koncovým uživatelům).
31. Navrhovatelka v původním řízení tvrdí, že podle judikatury Soudního dvora není pro uplatnění výjimky pro soukromé kopie nutné, aby fyzická osoba sama vlastnila zařízení a nosiče pro rozmnožování. Může totiž využít služby rozmnožování poskytované třetí stranou(12). Zásada technologické neutrality přitom vyžaduje, aby se toto pravidlo vztahovalo na moderní techniky rozmnožování, jako je technika deduplikace použitá v rámci řešení pro IPTV poskytovaného navrhovatelkou v původním řízení. Podle navrhovatelky je totiž z hlediska uživatelů irelevantní, zda je pro každého z nich zhotovena samostatná kopie, nebo zda dostanou přístup k jedné a téže kopii, neboť tento přístup je umožněn z podnětu konkrétního uživatele. Jakékoli jiné řešení by vedlo k „ustrnutí“ autorského práva a k popření technologického pokroku. Podle navrhovatelky v původním řízení by se tedy na službu nahrávání záznamu poskytovanou v rámci jejího řešení pro IPTV, a to jak pro konkrétní vysílání, tak pro nepřetržitý záznam vysílání televizních stanic vybraných koncovým uživatelem, měla vztahovat výjimka pro soukromé kopie a tato služba by měla být vyňata z monopolu nositelů autorských práv.
32. Tyto argumenty mě nepřesvědčily.
K funkci opakovaného přehrávání s časovým odstupem
33. Co se týče služby nepřetržitého zaznamenávání vysílání televizních stanic vybraných koncovým uživatelem za účelem umožnění přístupu k těmto pořadům po dobu sedmi dnů po jejich odvysílání, pochybuji, že se na takový záznam uplatní výjimka pro soukromé kopie, a to bez ohledu na to, zda je pro každého uživatele určena jedna kopie, nebo zda uživatelé sdílejí přístup k jedné a téže kopii.
34. Jak Soudní dvůr v souladu s bodem 31 odůvodnění směrnice 2001/29 opakovaně připomněl, unijní autorské právo je založeno zejména na „přiměřené rovnováze“ mezi zájmy nositelů autorských práv (a práv s nimi souvisejících) a zájmy uživatelů předmětů ochrany(13). Výjimka pro soukromé kopie je jedním z hlavních ustanovení této směrnice, která umožňují zajistit tuto přiměřenou rovnováhu. Na jedné straně zohledňuje zájem uživatele plně využívat v jeho soukromé sféře oprávněně nabytý předmět ochrany(14), bez obav ze zásahu do této sféry ze strany nositelů autorských práv. Na druhé straně případná újma, kterou tito nositelé práv mohou utrpět v důsledku vytvoření soukromé kopie, má být nahrazena spravedlivou odměnou, se kterou musí být podle čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29 povinně spjato provedení této výjimky do vnitrostátního práva. Nicméně vzhledem k tomu, že je dovolené užití na základě výjimky pro soukromé kopie omezeno na soukromou sféru uživatele, není újma na straně nositelů autorských práv takové povahy, aby zasahovala do běžného způsobu užití díla.
35. Domnívám se, že by uplatnění výjimky pro soukromé kopie na takovou službu nepřetržitého zaznamenávání veškerého programu televizních stanic, jako je služba obsažená v řešení pro IPTV poskytovaná navrhovatelkou v původním řízení, bylo v rozporu s kritériem přiměřené rovnováhy mezi zájmy nositelů autorských práv a zájmy uživatelů.
36. Zaprvé se zde nejedná o samostatnou službu rozmnožování nebo ukládání. Dotčená služba je nedílnou součástí řešení pro IPTV, které spočívá především v simultánním přenosu televizního vysílání přes internet, k němuž je služba nahrávání záznamu doplňkem. Tato služba nahrávání záznamu je ostatně závislá na přenosu, neboť ten poskytuje koncovému uživateli přístup k předmětům, jež budou následně rozmnoženy. Nemůže proto fungovat samostatně a je nutně spojena se službou poskytující přístup k televiznímu vysílání. Jedná se zde tedy o službu podobnou službě plnící dvojí funkci, o jakou šlo ve věci, v níž byl vydán rozsudek VCAST(15).
37. Zadruhé dotčená služba, vzhledem ke svému rozsahu a automatické povaze, podle mého názoru zjevně vybočuje z působnosti výjimky pro soukromé kopie, jak ji koncipoval unijní normotvůrce. Nejen že rozmnoženina není vytvářena koncovým uživatelem, jak doslova vyžaduje čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29, ale dokonce lze těžko mít za to, že je vytvářena z podnětu tohoto uživatele. Jediné, co koncový uživatel v rámci této služby činí, je, že přijímá nabídku, která mu byla učiněna ve spojení s nabídkou přenosu, na záznam budoucího vysílání jako celku, aniž vůbec zná obsah této rozmnoženiny a ví, zda ji bude chtít využít, či nikoli. Skutečným účelem takové služby tedy není poskytnout koncovému uživateli možnost dalšího využití děl, k nimž již získal přístup, ale poskytnout mu alternativní způsob přístupu oproti simultánnímu přenosu televizního vysílání.
38. To vše podle mého názoru ukazuje, že se v daném případě nejedná o využívání předmětů ochrany v soukromé sféře koncového uživatele, ale o veřejné využívání těchto předmětů poskytovatelem služby přenosu a nahrávání záznamu. Kromě sdělování děl obsažených v televizním vysílání veřejnosti prostřednictvím jejich přenosu přes internet totiž tento poskytovatel tato díla rozmnožuje a následně zpřístupňuje veřejnosti z takto pořízených rozmnoženin. Nositelé autorských práv proto mohou plně uplatnit své právo udělit svolení nebo zakázat takové využívání, aniž by to představovalo jakýkoli zásah do soukromé sféry uvedených uživatelů(16). Neexistuje proto žádný důvod pro uplatnění výjimky pro soukromé kopie.
K technice deduplikace
39. Postup deduplikace, jak je použit v rámci řešení pro IPTV navrhovatelky v původním řízení(17), výše uvedené závěry posiluje a potvrzuje. Tento postup totiž sám o sobě vylučuje použití výjimky pro soukromé kopie.
40. V rámci tohoto postupu se pořizuje jediná kopie, když koncový uživatel nastaví záznam vysílání nebo celého programového schématu televizní stanice, a tato kopie je zpřístupněna všem koncovým uživatelům, kteří nastavili záznam téhož vysílání nebo téže stanice.
41. Jak správně v podstatě tvrdí odpůrkyně v původním řízení a Komise, toto rozmnožování nelze považovat za rozmnožování prováděné koncovým uživatelem pro soukromé užití a pro nekomerční účely, na které by bylo možné uplatnit výjimku pro soukromé kopie. Právě naopak musí být tato kopie vzhledem k tomu, že má být zpřístupněna všem koncovým uživatelům, kteří nastavili stejný záznam, považována za kopii vytvořenou poskytovatelem služby pro kolektivní (veřejné) použití a ke komerčním účelům.
42. Argumenty navrhovatelky v původním řízení založené na nutnosti zohlednit technologický pokrok při uplatňování výjimky pro soukromé kopírování nemohou tento závěr zpochybnit. Unijní autorské právo, harmonizované zejména směrnicí 2001/29, je založeno výhradně na technických vlastnostech různých způsobů užití děl. To se odráží v jednotlivých výlučných právech v něm zakotvených a v jednotlivých výjimkách z těchto práv. Soudní dvůr rovněž zohledňuje pokrok v této oblasti. Uznal tak existenci on-line služeb rozmnožování a ukládání a použitelnost výjimky pro soukromé kopie v případě, že jednotlivec využije tyto služby(18). To však nic nemění na povaze provedených úkonů. Vytvoření kopie obsahu na jakémkoli nosiči je rozmnožováním; zpřístupnění již existující kopie rozmnožováním není. Jedná se o objektivní skutečnosti, které nemůže změnit žádný intelektuální konstrukt, jako je pojem „logická kopie“, jehož se dovolává navrhovatelka v původním řízení.
43. Skutečnost, že nastavení záznamu prvním koncovým uživatelem slouží jako spouštěč rozmnožování, na věci nic nemění. Jak jsem již uvedl, nabídka vytvoření rozmnoženiny přesně definovaných obsahů(19) je nedílnou součástí celkové služby internetové televize. Tato nabídka je učiněna z podnětu koncového uživatele, avšak zhotovená kopie není následně k dispozici výhradně tomuto uživateli(20), ale zůstává pod kontrolou poskytovatele služeb a slouží mu jako zdroj pro sdělování rozmnoženého díla všem uživatelům(21). Odpůrkyně v původním řízení v tomto ohledu zcela správně poznamenávají, že to není služba nahrávání záznamu, která slouží koncovým uživatelům jako nástroj k rozmnožování, ale že jsou to naopak uživatelé, kteří slouží poskytovateli této služby jako nástroj k pořizování rozmnoženin.
44. Takový on-line videozáznam, jaký je obsažen v řešení pro IPTV navrhovatelky v původním řízení, se tedy skládá ze dvou odlišných aktů užití, a to z aktu rozmnožování (v podobě zaznamenání televizního vysílání) a aktu sdělování veřejnosti (v podobě zpřístupnění kopie tohoto vysílání vytvořené poskytovatelem služby koncovým uživatelům, kteří si nastavili záznam vysílání)(22). Oba úkony nutno přičíst poskytovateli služby a nelze na ně uplatnit výjimku pro soukromé kopie.
45. Je pravda, že takové sdělování, jako je to uvedené v předchozím bodě, je určeno téže veřejnosti jako prvotní sdělení v podobě simultánního přenosu televizního vysílání přes internet, to znamená zákazníkům provozovatelů sítě. Mimoto jsou oba akty sdělování prováděny prostřednictvím stejného technického prostředku, a sice internetu. Bylo by tedy možné tvrdit, jak to v podstatě činí navrhovatelka v původním řízení, že následné sdělování využívá svolení udělené k prvotnímu sdělení(23) v souladu s judikaturou Soudního dvora týkající se práva na sdělování veřejnosti(24).
46. Podle mého názoru tomu tak však není. Dotčené akty sdělování veřejnosti totiž představují různé způsoby užití předmětů ochrany.
47. V případě přenosu přes internet se jedná o „lineární“ sdělování, použijeme-li termín užívaný v souvislosti s audiovizuálními službami, v jehož rámci je obsah vysílán podle časového rozvrhu stanoveného vysílatelem a uživatel může sledovat požadovaný pořad v době jeho vysílání. Jedná se o běžný způsob fungování rozhlasu a televize bez ohledu na způsob vysílání (pozemní, satelitní, kabelové nebo internetové). Naproti tomu, pokud je vysílání zaznamenáváno a uživatel získá k tomuto záznamu přístup, jedná se o „nelineární“ sdělování, to znamená, že uživatel rozhoduje o tom, kdy chce vysílání sledovat, může jej sledovat i několikrát, zastavit jej a podobně. Uživatel tak může vysílání využívat mnohem „intenzivněji“ nežli v rámci lineárního sdělování.
48. Ačkoli čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 spojuje tyto dva způsoby sdělování pod pojem „jakékoliv sdělení […] děl veřejnosti […] včetně zpřístupnění […] děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí“, ve skutečnosti se jedná o dva odlišné akty užití, přičemž na oba se vztahují výlučná práva a každý z nich vyžaduje samostatné svolení ze strany nositelů autorských práv, a to bez ohledu na skutečnost, že oba dva způsoby sdělování mohou být určeny téže veřejnosti a využívat tentýž technický prostředek(25).
Závěrečné poznámky a odpověď na otázku
49. Proti uplatnění výjimky pro soukromé kopie na službu využívající techniku deduplikace, jak je tomu u řešení pro IPTV dotčeného v projednávané věci, hovoří i obecnější úvahy.
50. Rovnováha, ze které tato výjimka vychází(26), zohledňuje mimo jiné náklady, které jsou pro uživatele s rozmnoženinou spojeny. Může se jednat o náklady na hardware a nosič pro rozmnoženinu, na službu ukládání nebo jen o úsilí potřebné pro vytvoření rozmnoženiny(27). Tyto náklady představují faktor, který rozsah pořizovaných rozmnoženin omezuje a chrání tak zájmy nositelů autorských práv. Technika deduplikace, která umožňuje dosáhnout úspor v oblasti těchto kapacit ukládání, tak vyzdvihovaných navrhovatelkou v původním řízení, tuto rovnováhu narušuje, neboť umožňuje zhotovení neomezeného počtu „rozmnoženin“ se zcela minimálními a stálými náklady.
51. Kromě toho je spravedlivá odměna požadovaná v čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29 v praxi často financována z příspěvku zahrnutého do ceny hardwaru pro rozmnožování a paměťových médií(28). Odstranění vazby mezi kapacitou úložiště a počtem kopií vytvořených v rámci dotčené výjimky, které umožnila technika deduplikace a vytváření virtuálních(29) kopií, narušuje rovnováhu, na níž je tento systém financování spravedlivé odměny založen.
52. Služba nahrávání záznamu využívající techniku deduplikace tedy není, v rozporu s tím, co tvrdí navrhovatelka v původním řízení, funkčním ekvivalentem pouhého videorekordéru, alespoň pokud jde o aspekty, které jsou důležité z hlediska výjimky pro soukromé kopie. Tuto výjimku zde proto nelze uplatnit per analogiam, jak to učinil Soudní dvůr v případě veřejného půjčování knih v elektronické podobě(30).
53. Výše analyzované aspekty rovněž vedou k závěru, že uplatnění výjimky pro soukromé kopie na takovou službu zaznamenávání, jako je služba obsažená v řešení pro IPTV poskytovaném navrhovatelkou v původním řízení, by bylo v rozporu s požadavky čl. 5 odst. 5 směrnice 2001/29. Podle tohoto ustanovení mohou být výjimky z výlučných práv chráněných touto směrnicí použity pouze ve zvláštních případech, které nejsou v rozporu s běžným způsobem užití díla a nejsou jimi nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy nositelů práv.
54. Výjimka umožňující poskytovateli přístupu k televiznímu vysílání prostřednictvím internetového přenosu rozmnožovat veškeré toto vysílání s minimálními náklady v poměru k rozsahu rozmnožování a následně k němu poskytnout zákazníkům přístup s časovým odstupem by však byla nutně v rozporu s běžným způsobem užití pořadů vysílaných televizními vysílacími organizacemi, neboť tyto organizace by mohly samy poskytovat srovnatelnou službu nebo udělit svolení s jejím poskytováním za úhradu licenčního poplatku. Kromě toho vzhledem k tomu, že uplatnění této výjimky není odůvodněno ochranou soukromé sféry koncových uživatelů, nebyla by takto způsobená újma odůvodněná.
55. Na základě těchto úvah navrhuji odpovědět na první předběžnou otázku tak, že článek 2 a čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2001/29 musí být vykládány v tom smyslu, že se na poskytování doplňkové služby nahrávání televizního vysílání provozovatelem služby on-line přenosu tohoto vysílání, přičemž v rámci této služby
– nejsou vytvářeny samostatné kopie nastaveného obsahu vysílání při každém záznamu z podnětu uživatele, ale za předpokladu, že daný obsah byl již zaznamenán z podnětu jiného uživatele, který jej zaznamenal poprvé, je vytvořen pouze odkaz, který umožňuje dalšímu uživateli přístup k již zaznamenanému obsahu, a
– funkce opakovaného přehrávání, při níž je televizní program všech vybraných stanic nepřetržitě zaznamenáván, umožňuje sledovat tento program s časovým odstupem po dobu sedmi dnů, pokud uživatel u příslušných stanic zvolí tuto možnost zakliknutím odpovídající volby,
nevztahuje výjimka z výlučného práva udělit svolení nebo zakázat rozmnožování chráněných děl zakotvená v tomto druhém ustanovení.
Ke druhé předběžné otázce
56. Druhá předběžná otázka se týká toho, zda poskytovatel takového řešení pro IPTV, jako je řešení nabízené navrhovatelkou v původním řízení, sděluje veřejnosti televizní vysílání, které je prostřednictvím tohoto řešení pro IPTV přenášeno koncovým uživatelům. Z formulace této otázky vyvstávají určité nejasnosti.
K formulaci otázky
57. Zaprvé předkládající soud omezuje svoji otázku na situaci služby on premises, to znamená na situaci, kdy je řešení pro IPTV používáno s využitím hardwaru zákazníků navrhovatelky v původním řízení (provozovatelů sítí), nebo jim je v každém případě zpřístupněno navrhovatelkou v původním řízení, ale je jimi spravováno. Tento soud nevysvětluje, proč z rozsahu této otázky vylučuje cloudovou službu, která je zřejmě rovněž předmětem sporu v původním řízení. Předpokládám, že předkládající soud považuje v tomto případě za zjevné, že navrhovatelka v původním řízení provádí sdělování veřejnosti.
58. Ačkoli je možné, že je tento názor správný, nezdá se mi to být samozřejmé. V rámci cloudového řešení vlastní navrhovatelka v původním řízení servery, na kterých běží její software, a paměťová média, na která se kopíruje vysílání v rámci služby nahrávání a opakovaného přehrávání. Navrhovatelka v původním řízení je proto, technicky vzato, v přímém kontaktu s koncovými uživateli. Navrhovatelka v původním řízení by tedy podle všeho mohla být považována za odpovědnou za sdělování tohoto vysílání veřejnosti, přinejmenším pokud jde o sdělování prováděné v rámci služby opakovaného přehrávání, v souladu s mým rozborem první předběžné otázky. Konečné rozhodnutí v této otázce by však vyžadovalo podrobnou znalost jednotlivých rolí navrhovatelky v původním řízení a provozovatelů sítí, tedy údajů, které Soudní dvůr v tomto řízení nemá k dispozici. Proto navrhuji omezit odpověď na druhou předběžnou otázku na rámec vymezený předkládajícím soudem, tedy na službu on premises.
59. Zadruhé předkládající soud nevysvětluje, z čeho vychází tvrzení obsažené v druhé předběžné otázce pod písmenem a), že poskytovatel řešení pro IPTV „může ovlivnit, které televizní programy může koncový uživatel prostřednictvím služby přijímat“. Podle vyjádření navrhovatelky v původním řízení, které odpůrkyně v původním řízení nezpochybňují, je výběr televizních programů, jejich příjem a přenos přes internet zajišťován provozovateli sítí bez jakéhokoli vlivu nebo přispění navrhovatelky v původním řízení. Spis neobsahuje nic, co by toto tvrzení zpochybňovalo. Předpoklad obsažený ve druhé předběžné otázce pod písmenem a) tedy patrně není prokázán.
60. Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je tedy to, zda musí být čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 vykládán v tom smyslu, že poskytovatel, který nabízí hardware a software, jakož i technickou podporu pro přenos televizního vysílání přes internet koncovým uživatelům a pro poskytování služby nahrávání a opakovaného přehrávání tohoto vysílání (řešení pro IPTV) a který tento hardware a software poskytuje svým zákazníkům, kteří jej sami provozují, uskutečňuje sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení.
Analýza otázky
61. Podle základní zásady unijního autorského práva, zakotvené v bodě 27 odůvodnění směrnice 2001/29(31) a uznané v judikatuře Soudního dvora(32), pouhé poskytnutí fyzického zařízení pro umožnění nebo uskutečnění sdělování není samo o sobě sdělováním ve smyslu této směrnice. Rozdíl mezi pouhým poskytnutím fyzického zařízení a sdělováním veřejnosti spočívá v roli poskytovatele při přenosu konkrétních chráněných děl veřejnosti. Pouze v případě, že se poskytovatel aktivně podílí na tomto přenosu, lze mít za to, že uskutečňuje sdělování.
62. Tento rozdíl dobře ilustrují dvě rozhodnutí Soudního dvora. Zaprvé v rozsudku Stichting Brein(33) Soudní dvůr uznal, že se jedná o sdělování veřejnosti v případě dodávání multimediálních přehrávačů, na které byly předem nainstalovány hypertextové odkazy na internetové stránky, jejichž prostřednictvím byla veřejnosti zpřístupněna díla chráněná autorským právem. Dospěl totiž k závěru, že instalace takových hypertextových odkazů umožňuje vytvořit přímé spojení mezi díly zpřístupněnými na internetových stránkách, na které tyto odkazy vedou, a nabyvateli multimediálních přehrávačů. Nejednalo se tedy o pouhé poskytnutí zařízení v podobě multimediálních přehrávačů, ale o akt sdělování prostřednictvím předem nainstalovaných hypertextových odkazů(34).
63. Zadruhé, co se týče pronájmu vozidel vybavených radiopřijímači, bez jakékoli souvislosti s přenosem konkrétních chráněných děl, nebylo pro Soudní dvůr obtížné odmítnout existenci sdělování veřejnosti a konstatovat, že se jedná o pouhé poskytnutí fyzického zařízení(35).
64. Uznávám, že takové služby, jako jsou služby poskytované navrhovatelkou v původním řízení, jsou mnohem komplexnější než pronájem vozidel vybavených radiopřijímači. Jsem nicméně toho názoru, že tyto služby, přinejmenším pokud jde o službu on premises, musí být považovány za pouhé poskytnutí fyzického zařízení ve smyslu bodu 27 odůvodnění směrnice 2001/29, a nepředstavují tedy sdělování veřejnosti ve smyslu článku 3 této směrnice.
65. Zaprvé, ačkoli pojem „zařízení“ není definován ani v textu směrnice 2001/29, ani v judikatuře Soudního dvora, připadá mi zjevné, že je dostatečně široký, aby zahrnoval nejen samotné technické zařízení jako takové (terminologií používanou v oblasti výpočetní techniky „hardware“), ale také programové vybavení, které umožňuje fungování tohoto zařízení (v téže terminologii „software“). Vyloučení softwaru z definice „zařízení“ by podle mého názoru bylo zcela anachronické, neboť všechna či téměř všechna technická zařízení určená k vysílání nebo přijímání sdělení ve smyslu směrnice 2001/29 dnes mají procesor a pro svou činnost vyžadují software. Kromě toho z hlediska výše uvedeného rozdílu mezi sdělením veřejnosti a pouhým poskytnutím zařízení se software neliší od hardwaru, jelikož sám o sobě neprovádí přenos konkrétních děl chráněných autorským právem.
66. Zadruhé skutečnost, že navrhovatelka v původním řízení poskytuje provozovatelům sítě kromě hardwaru a softwaru také technickou podporu a provádí úpravy tohoto hardwaru a softwaru, podle mého názoru zásadně nemění její úlohu ve fungování jejího řešení pro IPTV. Na rozdíl od stanoviska, které zastává zejména Komise, se nedomnívám, že poskytování technické podpory je dostatečné pro to, aby mohl být učiněn závěr o existenci sdělování veřejnosti ze strany navrhovatelky v původním řízení. Při poskytování složitých technických zařízení jsou provádění úprav a podpora ze strany poskytovatele při tomto poskytování běžnými doplňkovými službami. V některých případech jsou dokonce nezbytné k tomu, aby uživatel mohl dotčená zařízení plně využívat, neboť je to často pouze poskytovatel, kdo je ovládá natolik, aby mohl zajistit jejich dobré fungování. To platí zvláště v případě softwaru, u něhož není sporu o tom, že pro správnou funkci vyžaduje průběžnou údržbu v podobě oprav chyb nebo v podobě aktualizací(36).
67. Mít za to, že poskytnutí technické podpory při provozu zařízení mění pouhé poskytnutí takových zařízení na akt sdělování předmětů chráněných autorským právem veřejnosti, pokud uvedená zařízení slouží k takovému sdělování, by tak zbavilo účinku výhradu obsaženou v bodě 27 odůvodnění směrnice 2001/29 a rovnováhu, k jejímuž zajištění tento bod odůvodnění směřuje. Jsem tedy toho názoru, že pojem „poskytnutí zařízení“ uvedený v tomto bodě odůvodnění musí být vykládán tak, že zahrnuje technickou podporu směřující k zajištění řádného fungování poskytnutých zařízení.
68. Konečně zatřetí podle dnes již klasické formulace z judikatury Soudního dvora, „sdělování“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 uskutečňuje ten, kdo při plné znalosti důsledků svého jednání zprostředkuje svým klientům přístup k chráněnému dílu, a zejména pokud by bez takového zprostředkování tito klienti v zásadě nemohli šířeného díla využít(37). Tato formulace je založena na třech základních prvcích, jimiž jsou přístup k dílu, autor sdělení(38) a jeho zákazníci, kteří tvoří veřejnost, jíž je sdělení určeno. Právě tento vztah mezi autorem sdělení, přístupem k dílu a zákazníky (veřejností) definuje akt sdělování. Další dva prvky, tedy znalost věci na straně autora sdělení a jeho nepominutelná úloha, jsou sice nezbytné, ale samy o sobě nepostačují k tomu, aby se jednalo o sdělování.
69. Při takovém rozložení rolí, jaké je dáno ve věci v původním řízení, nejsou koncoví uživatelé, kteří zde tvoří veřejnost, zákazníky poskytovatele řešení pro IPTV, v tomto případě navrhovatelky v původním řízení, ale zákazníky uživatele tohoto řešení, konkrétně provozovatelů sítě. Jsou to tedy právě tito provozovatelé sítě, kteří umožňují svým zákazníkům přístup k chráněným dílům, ať už v podobě přímého přenosu televizního vysílání přes internet, nebo opakovaného přehrávání vysílání po jeho nahrání.
70. Naproti tomu vědomost na straně navrhovatelky v původním řízení, o níž hovoří odpůrkyně v původním řízení, o tom, že její řešení pro IPTV může být použito k poskytování přístupu veřejnosti k televiznímu vysílání bez svolení nositelů autorských práv k tomuto vysílání, nemůže postačovat k tomu, aby byla považována za autora sdělování tohoto vysílání, vzhledem k neexistenci jakékoli vazby mezi ní a koncovými uživateli. Stejně tak navrhovatelka v původním řízení nehraje nepominutelnou roli při sdělování z pohledu koncových uživatelů, kteří o její existenci nemusí vůbec vědět. Tuto roli opět hrají provozovatelé sítě, kteří při uzavírání smluv o poskytování služeb internetové televize se svými zákazníky určují relevantní veřejnost pro dotčené sdělování. Jinými slovy, koncoví uživatelé získávají přístup k příslušnému vysílání prostřednictvím smluv uzavřených s provozovateli sítě. Řešení pro IPTV poskytované navrhovatelka v původním řízení je pouze nástrojem umožňujícím tento přístup, bez vazby na konkrétní osoby, které tvoří veřejnost.
71. Navrhuji proto odpovědět na druhou předběžnou otázku tak, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že poskytovatel, který nabízí hardware a software, jakož i technickou podporu pro přenos televizního vysílání přes internet koncovým uživatelům a pro poskytování služby nahrávání a opakovaného přehrávání tohoto vysílání (řešení pro IPTV) a který tento hardware a software poskytuje svým zákazníkům, kteří je sami provozují, neuskutečňuje sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení.
Závěry
72. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) takto:
„1) Článek 2 a čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti
musí být vykládány v tom smyslu, že
se na poskytování doplňkové služby nahrávání televizního vysílání provozovatelem služby on-line přenosu tohoto vysílání, přičemž v rámci této služby
– nejsou vytvářeny samostatné kopie nastaveného obsahu vysílání při každém zaznamenávání z podnětu uživatele, ale za předpokladu, že daný obsah byl již zaznamenán z podnětu jiného uživatele, který jej zaznamenal poprvé, je vytvořen pouze odkaz, který umožňuje dalšímu uživateli přístup k již zaznamenanému obsahu, a
– funkce opakovaného přehrávání, při níž je televizní program všech vybraných stanic nepřetržitě zaznamenáván, umožňuje sledovat tento program s časovým odstupem po dobu sedmi dnů, pokud uživatel u příslušných stanic zvolí tuto možnost zakliknutím odpovídající volby,
nevztahuje výjimka z výlučného práva udělit svolení nebo zakázat rozmnožování chráněných děl zakotvená v tomto druhém ustanovení.
2) Článek 3 odst. 1 směrnice 2001/29
musí být vykládán v tom smyslu, že
poskytovatel, který nabízí hardware a software, jakož i technickou podporu pro přenos televizního vysílání přes internet koncovým uživatelům a pro poskytování služby nahrávání a opakovaného přehrávání tohoto vysílání (řešení pro IPTV) a který tento hardware a software poskytuje svým zákazníkům, kteří je sami provozují, neuskutečňuje sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení.“