STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
PEDRA CRUZ VILLALÓNA
přednesené dne 16. dubna 2015(1)
Věc C‑580/13
Coty Germany GmbH
proti
Stadtsparkasse Magdeburg
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesgerichtshof (Německo)]
„Duševní vlastnictví a průmyslové vlastnictví – Prodej padělaného zboží – Směrnice 2004/48/ES – Článek 8 odst. 1 a čl. 8 odst. 3 písm. e) – Právo na informace za okolností řízení o porušení práva průmyslového vlastnictví – Právní úprava členského státu, která umožňuje, aby úvěrové instituce zamítly žádost o podání informací o majiteli bankovního účtu (bankovní tajemství) – Listina základních práv Evropské unie – Článek 8, čl. 17 odst. 2, článek 47 a čl. 52 odst. 1 – Proporcionalita omezení základního práva“
1. Předběžná otázka, kterou položil Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr), nabízí Soudnímu dvoru příležitost dále rozvinout jeho judikaturu týkající se článku 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví(2), a to v oblasti, jíž se dosud nezabýval. Soudní dvůr zatím řešil především spory, v nichž proti sobě stáli nositelé práv duševního vlastnictví a uživatelé internetu, kteří stahovali nebo sdíleli obsahy chráněné autorskými právy, a v nichž byli poskytovatelé internetového připojení žádáni o poskytnutí údajů o posledně jmenovaných osobách, aby bylo možné, až bude určena jejich totožnost, proti nim vést řízení(3). Tentokrát se však jedná o úvěrovou instituci, která s odvoláním na bankovní tajemství odmítá poskytnout údaje nezbytné k tomu, aby bylo možné stíhat v občanskoprávním řízení osobu, která obchoduje s padělaným zbožím, přičemž využívá technických možností, jež jí nabízí internet.
2. Zásadní otázkou, která v projednávaném řízení vyvstala, je otázka, zda třetí osoba, která se sice neúčastnila údajného porušení práva průmyslového vlastnictví, ale „která prokazatelně v obchodním měřítku poskytovala služby používané při činnostech porušujících právo“ (čl. 8 odst. 1 písm. c) směrnice 2004/48), v tomto konkrétním případě úvěrová instituce, může na základě výše uvedené směrnice a s odvoláním na bankovní tajemství odmítnout poskytnutí informací (konkrétně jména a adresy majitele bankovního účtu), jež od ní požaduje nositel práva duševního vlastnictví nebo osoba, která je oprávněna k ochraně tohoto práva(4).
I – Právní rámec
A – Unijní právo
3. Jak se uvádí v bodě 10 odůvodnění směrnice 2004/48, cílem této směrnice je sblížení právních systémů v oblasti dodržování práv duševního vlastnictví tak, aby byla zajištěna vysoká, rovnocenná a stejnorodá úroveň ochrany těchto práv na vnitřním trhu. Bod 8 odůvodnění této směrnice uvádí, že „[r]ozdíly mezi úpravami v jednotlivých členských státech týkajícími se prostředků k dodržování práv duševního vlastnictví jsou na újmu řádnému fungování vnitřního trhu a znemožňují zajištění rovnocenné úrovně ochrany práv duševního vlastnictví v celém Společenství. Tato situace nepodporuje volný pohyb v rámci vnitřního trhu ani vytvoření prostředí příznivého pro zdravou hospodářskou soutěž“, zatímco v bodě 9 odůvodnění výše uvedené směrnice se stanoví, že „[r]ostoucí používání internetu umožňuje okamžitou celosvětovou distribuci nedovolených napodobenin […]“.
4. Podle čl. 2 odst. 3 směrnice 2004/48 „touto směrnicí nejsou dotčeny: a) […] směrnice [Evropského parlamentu a Rady] 95/46/ES [ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů]“, což se uvádí rovněž v bodě 15 odůvodnění této směrnice.
5. Článek 3 směrnice 2004/48 stanoví:
„1. Členské státy stanoví opatření, řízení a nápravná opatření potřebná k zajištění dodržování práv duševního vlastnictví, na něž se vztahuje tato směrnice. Tato opatření, postupy a nápravná opatření musí být spravedlivá a nestranná a nesmějí být nadměrně složitá nebo nákladná, nesmějí obsahovat nerozumné lhůty ani nesmějí mít za následek bezdůvodná zdržení.
2. Tato opatření, řízení a nápravná opatření musí být rovněž účinná, přiměřená a odrazující a musí být používána způsobem, který zabraňuje vzniku překážek právně dovoleného obchodu a poskytuje záruky proti jejich zneužití.“
6. Článek 8 směrnice 2004/48, nadepsaný „Právo na informace“, zní následovně:
„1. Členské státy zajistí, aby v souvislosti s řízením o porušení práva duševního vlastnictví a na základě odůvodněné a přiměřené žádosti navrhovatele mohly příslušné soudní orgány nařídit, že informace o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno právo duševního vlastnictví, musí poskytnout porušovatel nebo každá jiná osoba:
[…]
c) která prokazatelně v obchodním měřítku poskytovala služby používané při činnostech porušujících právo;
[…]
2. Informace uvedené v odstavci 1 případně obsahují:
a) jména a adresy producentů, zpracovatelů, distributorů, dodavatelů a jiných předchozích držitelů zboží nebo služeb, stejně jako velkoobchodníků a maloobchodníků;
[…]
3. Odstavce 1 a 2 se použijí, aniž jsou dotčeny jiné právní předpisy, které:
[…]
e) upravují ochranu důvěrnosti informačních zdrojů nebo zpracování osobních údajů.“
B – Vnitrostátní právo
7. Prostřednictvím § 19 německého zákona o ochranných známkách ze dne 25. října 1994, ve znění pozdějších změn (Markengesetz; dále jen „zákon o ochranných známkách“), který je nadepsán „Právo na informace“, se do německého právního řádu provádí právo zakotvené článkem 8 směrnice 2004/48. Odstavec 2 výše uvedeného § 19 zní takto:
„V případě zjevného porušení práva nebo v případech, kdy majitel ochranné známky nebo obchodního jména podal žalobu proti porušovateli práva, se toto právo uplatní (s výhradou ustanovení odstavce 1) také proti osobě, která v obchodním měřítku
1. držela zboží porušující právo;
2. užívala služby porušující právo;
3. poskytla služby používané při činnostech porušujících právo nebo
4. se podle informací poskytnutých některou z osob uvedených v bodech 1, 2 nebo 3 podílela na výrobě, zpracování nebo distribuci tohoto zboží nebo na poskytování těchto služeb,
ledaže by byla tato osoba oprávněna odepřít výpověď v řízení proti porušovateli práva podle § 383 až § 385 občanského soudního řádu […].“
8. Ustanovení § 383 odst. 1 bodu 6 německého občanského soudního řádu (Zivilprozessordnung, ve znění ze dne 5. prosince 2005 a pozdějších změn; dále jen „ZPO“) přiznává osobám, jimž jsou na základě jejich funkce, profese či úkolu svěřeny skutečnosti, jejichž utajení vyplývá z povahy těchto skutečností nebo je stanoveno právním předpisem, právo odepřít v souvislosti s těmito skutečnostmi výpověď.
II – Spor v původním řízení a předběžná otázka
9. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla podána v rámci sporu mezi německou společností Coty Germany GmbH (dále jen „Coty Germany“), držitelkou exkluzivní licence k ochranné známce Společenství „Davidoff Hot Water“, a Stadtsparkasse Magdeburg (dále jen „Sparkasse“).
10. V lednu 2011 vydražila Coty Germany na aukčním internetovém portálu lahvičku parfému značky „Davidoff Hot Water“. Finanční částku odpovídající ceně výrobku zaplatila na bankovní účet u Sparkasse, který jí oznámil prodejce. Když Coty Germany zjistila, že získala padělek, požádala aukční portál, aby jí sdělil skutečné jméno majitele uživatelského účtu, který sloužil k prodeji dotčeného parfému (prodej byl uskutečněn pod pseudonymem). Označená osoba připustila, že je majitelem uživatelského účtu na aukčním portálu, popřela nicméně, že by byla prodejcem výrobků, a na základě práva odepřít výpověď odmítla poskytnout další informace. Coty Germany se tedy obrátila na Sparkasse na základě § 19 odst. 2 zákona o ochranných známkách a požádala ji o sdělení jména a adresy majitele bankovního účtu, na který měla vložit platbu za získané padělané zboží. Sparkasse odmítla tuto informaci poskytnout s odvoláním na bankovní tajemství. Coty Germany se tedy obrátila na Landgericht Magdeburg (zemský soud v Magdeburgu; soud prvního stupně), který Sparkasse nařídil, aby poskytla požadované údaje. Sparkasse podala odvolání k Oberlandesgericht Naumburg (vrchní zemský soud v Naumburgu), přičemž se dovolávala § 383 odst. 1 bodu 6 ZPO (na nějž odkazuje § 19 odst. 2 zákona o ochranných známkách), který mimo jiné chrání právo úvěrových institucí odepřít výpověď v občanskoprávním řízení s odvoláním na bankovní tajemství. Odvolací soud dal za pravdu Sparkasse. Coty Germany tedy podala opravný prostředek „Revision“ k Bundesgerichtshof, přičemž se znovu domáhala toho, aby bylo výše uvedené úvěrové instituci nařízeno poskytnutí požadovaných informací.
11. Za těchto podmínek se Bundesgerichtshof rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Je třeba čl. 8 odst. 3 písm. e) směrnice 2004/48/ES vykládat v tom smyslu, že toto ustanovení brání vnitrostátní právní úpravě, která bankovní instituci v takovém případě, jako je projednávaný případ, umožňuje s odvoláním na bankovní tajemství odmítnout poskytnutí informace podle čl. 8 odst. 1 písm. c) této směrnice o jménu a adrese majitele účtu?“
12. Písemná vyjádření předložily v projednávaném řízení Coty Germany, Sparkasse, Evropská komise a německá vláda.
III – Shrnutí stanovisek účastníků řízení
13. Coty Germany ve svém vyjádření tvrdí, že čl. 8 odst. 3 směrnice 2004/48 brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje, aby úvěrová instituce s odvoláním na bankovní tajemství odmítla poskytnout údaj o jménu a adrese majitele bankovního účtu osobě, která tyto údaje požaduje na základě čl. 8 odst. 1 písm. c) výše uvedené směrnice. Coty Germany tvrdí, že porušovatel práva vyplývajícího z ochranné známky nikdy nezmocní osobu, která mu poskytuje službu ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. c) směrnice 2004/48, k tomu, aby zpřístupnila údaje o jeho totožnosti (pro účely směrnice 95/46 se jedná o osobní údaje) nositeli porušeného práva, což znamená, že spory takovéhoto druhu budou vznikat neustále. Coty Germany navrhuje, aby bylo umožněno provést vážení protichůdných zájmů s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, přičemž by se mělo vzít v úvahu, že osoba, která prodává zjevně padělané zboží, nezasluhuje, aby byla její totožnost chráněna.
14. Sparkasse, která se ve svém vyjádření soustředí na nepřípustnost předběžné otázky, jíž se budu zabývat v dalších bodech, se v souvislosti s meritem věci domnívá, že Coty Germany může zjistit totožnost porušovatele práva ochranné známky jiným, jednodušším způsobem, a sice zahájením trestního řízení, které by jí umožnilo přístup k informacím, jež shromáždí státní zástupce, vůči němuž se nelze dovolávat bankovního tajemství. Na druhou stranu Sparkasse uvádí, že není přípustné, aby její právo odepřít výpověď záviselo na způsobu, jakým budou v konkrétním případě váženy protichůdné zájmy. Kromě toho zdůrazňuje, že úvěrová instituce nemá podmínky k tomu, aby při rozhodování o tom, zda poskytne požadované informace, posoudila, zda je porušení ochranné známky zjevné ve smyslu § 19 odst. 2 bodu 1 zákona o ochranných známkách.
15. Německá vláda navrhuje, aby byl čl. 8 odst. 1 písm. c) směrnice 2004/48 vykládán v tom smyslu, že v rámci odpovědi na žádost o informace podanou podle tohoto ustanovení musí být zohledněny okolnosti konkrétního případu a při vážení protichůdných základních práv dodrženy požadavky vyplývající ze zásady proporcionality. Podle německé vlády unijní právo v oblasti ochrany údajů (konkrétně směrnice 95/46) nebrání a priori tomu, aby byly požadované údaje za okolností projednávané věci sděleny. Na druhou stranu se německá vláda domnívá, že ve věci, jíž se nyní zabýváme, nelze uplatnit to, co označuje jako „výjimku“ z čl. 8 odst. 3 písm. e) směrnice 2004/48. Vnitrostátní ustanovení, jež umožňuje odmítnout poskytnutí požadovaných informací s odvoláním na bankovní tajemství, není právním předpisem, který by ve smyslu tohoto ustanovení upravoval zpracování osobních údajů. Podle názoru německé vlády se jedná spíše o právní předpis, který chrání důvěrnost informačních zdrojů ve smyslu výše zmíněného čl. 8 odst. 3 písm. e), přičemž tento pojem zahrnuje podle mínění německé vlády také důvěrnost informací jako takových. Výše uvedené ustanovení směrnice tedy musí být vykládáno v tom smyslu, že musí v každém případě umožnit vnitrostátnímu soudu, aby zvážil protichůdná základní práva a posoudil okolnosti každého konkrétního případu.
16. A konečně Evropská komise ve svém vyjádření uvádí, že čl. 8 odst. 3 písm. e) směrnice 2004/48 nebrání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje úvěrové instituci odmítnout požadované informace s odvoláním na bankovní tajemství, za předpokladu, že tato právní úprava splňuje určité podmínky, a sice že splňuje požadavky zásady právní jistoty, upravuje zpracování osobních údajů a umožňuje vnitrostátnímu soudu, aby v každém konkrétním případě zvážil protichůdná základní práva.
IV – Analýza
A – K přípustnosti
17. Než se začneme zabývat jádrem otázky, kterou položil Bundesgerichtshof, je namístě zastavit se u otázky přípustnosti, na niž upozornila žalovaná v původním řízení, Sparkasse. Jmenovaná tvrdí, že spor, o němž předkládající soud rozhoduje, nespadá do působnosti směrnice 2004/48, nýbrž výhradně do působnosti vnitrostátního práva, neboť žádost o informace nebyla podána v rámci řízení o porušení práva duševního vlastnictví (čl. 8 odst. 1 směrnice 2004/48 ve spojení s § 19 odst. 2 bodem 2 zákona o ochranných známkách), ale v souvislosti se „zjevným porušením“ ochranné známky (§ 19 odst. 2 bod 1 zákona o ochranných známkách), které není podle jejího názoru ve výše uvedené směrnici uvedeno, a to způsobem, který je popsán níže.
18. Podle Sparkasse nezavádí čl. 8 odst. 1 směrnice 2004/48 samostatné hmotné právo požadovat informace od třetí osoby, nýbrž pouze stanoví, že toto právo může být uplatněno v řízení o porušení práva duševního nebo průmyslového vlastnictví – v projednávané věci ochranné známky – a na základě odůvodněného a přiměřeného návrhu podaného žalobcem. Sparkasse tvrdí, že v projednávané věci neprobíhá žádné řízení o porušení, které by zahájil nositel ochranné známky (nebo v daném případě držitel licence) proti osobě, která porušila jeho právo, a v němž by žalobce požadoval od třetí osoby určité informace, nýbrž je uplatňováno samostatné hmotné právo, které není upraveno směrnicí, nýbrž výhradně vnitrostátním právem.
19. Mám za to, že tuto námitku je třeba zamítnout. Nepovažuji totiž za irelevantní okolnost, že pojem „zjevné porušení“ byl v roce 2008 vložen do zákona o ochranných známkách právě se záměrem upravit rovněž situace, v nichž nositel porušené ochranné známky potřebuje získat informace, aby určil totožnost porušovatele, tj. takové situace, kdy vzhledem ke zvláštnostem německého procesního práva, které neumožňuje, aby bylo zahájeno občanskoprávní řízení proti osobě, jejíž totožnost nebyla určena, zatím nemůže probíhat řízení o porušení práva duševního vlastnictví, neboť nebyla dosud určena totožnost osoby, proti níž bude podána žaloba(5).
20. Domnívám se, že mimo jiné výraz „v souvislosti s řízením o porušení práva duševního vlastnictví“ ve španělském znění(6), který je použit v čl. 8 odst. 1 směrnice 2004/48, je natolik široký, aby zahrnoval i takové případy, jako je ten projednávaný, v němž bylo dostatečně prokázáno porušení práva duševního vlastnictví („zjevné porušení“), takže není pochyb o tom, že žádost o informace byla podána s cílem zahájit řízení o porušení ochranné známky. V tomto smyslu je tedy namístě uvést, že se nacházíme „v souvislosti“ s řízením „o“ porušení práva ochranné známky(7).
21. Podle mého mínění je tedy třeba učinit závěr, že projednávaný případ spadá do působnosti výše uvedené směrnice 2004/48 a že předběžná otázka, kterou položil Bundesgerichtshof, je přípustná.
B – K věci samé
22. Přistoupíme-li nyní k podstatě otázky, mělo by být nejprve upřesněno, že podstata otázky, kterou položil Bundesgerichtshof, se týká § 19 odst. 2 zákona o ochranných známkách, přestože to není z jejího znění zřejmé. Jak již bylo uvedeno výše, toto ustanovení výslovně uznává, že třetí osoba, od níž jsou požadovány informace, je oprávněna jejich poskytnutí odmítnout, pokud jí § 383 až § 385 ZPO přiznávají právo odepřít výpověď v občanskoprávním řízení zahájeném proti porušovateli práva. V projednávané věci využila Sparkasse právě této možnosti a dovolávala se bankovního tajemství(8).
23. Je tedy zapotřebí určit, zda je tato možnost odepřít výpověď s odvoláním na bankovní tajemství, kterou stanoví německé právo, v souladu s právem na informace, jež nositelům ochranné známky či držitelům licence k ochranné známce přiznává článek 8 směrnice 2004/48.
24. Jak vyplývá z bodu 21 odůvodnění směrnice 2004/48, právo na informace, které je stanoveno článkem 8 této směrnice, je instrumentálním právem, jehož účelem je zaručit účinnou ochranu duševního vlastnictví. Hlavním cílem tohoto práva je dosáhnout určité rovnováhy mezi informacemi, jež má osoba, která domněle porušila právo duševního vlastnictví, a informacemi, jež má nositel tohoto práva(9), s čímž souvisí to, jaké dopady na právní ochranu může mít okolnost, že nositel práva nemá k dispozici ani minimální informace nutné k zahájení řízení proti domnělému porušovateli práva. Je samozřejmé, že právo na informace není absolutním právem, a ostatně i v samotném článku 8 je stanoveno, že členské státy mohou výkon tohoto práva určitými způsoby omezit. Přestože bankovní tajemství není mezi těmito způsoby výslovně uvedeno, v odstavci 3 je obsaženo toto ustanovení: „Odstavce 1 a 2 se použijí, aniž jsou dotčeny jiné právní předpisy, které […] e) upravují ochranu důvěrnosti informačních zdrojů nebo zpracování osobních údajů“. Právo na informace, které je stanoveno článkem 8, je navíc omezeno také ustanovením čl. 2 odst. 3 písm. a) směrnice 2004/48, v němž se uvádí, že touto směrnicí „nejsou dotčeny“ určité předpisy, mezi něž patří i směrnice 95/46.
25. Předkládající soud v předběžné otázce odkazuje výlučně na čl. 8 odst. 3 písm. e) směrnice 2004/48, který by mohl představovat ustanovení, do jehož působnosti by mohlo spadat bankovní tajemství jakožto omezení práva na informace, nebo dokonce jakožto výjimka z tohoto práva, které je stanoveno v čl. 8 odst. 1 písm. c) této směrnice. Otázka tedy spočívá v tom, zda čl. 8 odst. 3 písm. e) výše uvedené směrnice za okolností projednávané věci umožňuje, aby úvěrová instituce využila vnitrostátní právní úpravy, v níž se stanoví právo odepřít za určitých okolností výpověď, k tomu, aby s odvoláním na bankovní tajemství odmítla poskytnout informace požadované v rámci výkonu práva stanoveného v čl. 8 odst. 1.
26. Především je nutné upozornit na to, že v projednávané věci je třeba se zaměřit na druhý z případů uvedených ve zmíněném písmeni e), který odkazuje na zpracování osobních údajů, a nezabývat se případem prvním, týkajícím se ochrany důvěrnosti informačních zdrojů. Podle mého názoru je jasné, že projednávaná věc se takovéhoto případu netýká, neboť se v ní nejedná o ochranu totožnosti „informačního zdroje“.
27. Co se týče druhého z případů uvedených v čl. 8 odst. 3 písm. e) směrnice 2004/48, rád bych své úvahy začal podotknutím, že zpochybněný vnitrostátní právní předpis, tak jak nám jej předložil předkládající soud, má dva různé dopady: zaprvé bezprostřední dopad, jenž spočívá ve „zmaření“ práva na informace zakotveného v čl. 8 odst. 1 směrnice 2004/48; a zadruhé nepřímý dopad, jenž má podobu „porušení“ základního práva na účinnou právní ochranu, které může v konečném důsledku vést i k porušení základního práva duševního vlastnictví.
28. Zde je ovšem nutné ihned zdůraznit, že zmaření práva na informace, o němž jsme se právě zmínili (a nepřímo i omezení výše uvedených základních práv) je důsledkem uplatnění požadavků na zachování „bankovního tajemství“ v té podobě, v jaké se předpokládá, že vyplývá z § 383 odst. 1 bodu 6 ZPO. Předkládající soud se táže, zda by se na cíl spočívající v zachování bankovního tajemství mohla vztahovat výjimka z výkonu práva na informace zakotveného v čl. 8 odst. 1 směrnice 2004/48, kterou stanoví čl. 8 odst. 3 písm. e) téže směrnice, vzhledem k tomu, že toto právo je přiznáno, „aniž jsou dotčeny“ konkrétně „jiné právní předpisy, které: […] upravují […] zpracování osobních údajů.“
29. V této souvislosti není jisté, zda je tato výjimka použitelná na projednávanou věc, neboť je namístě pochybovat o tom, zda „bankovní tajemství“ jako takové, tak jak je zakotveno v německém právním řádu, představuje „právní předpis“ pro účely čl. 8 odst. 3 písm. e) směrnice 2004/48, nebo o tom, zda předmětem § 383 odst. 1 bod 6 ZPO – na nějž odkazuje § 19 odst. 2 zákona o ochranných známkách – je skutečně „zpracování osobních údajů“, jak zdůraznila zejména německá vláda ve svém vyjádření(10).
30. I přesto je však třeba vzít v úvahu, že stejně jako v mnoha jiných případech, i v projednávané věci stojí v pozadí uplatňování výše uvedeného ustanovení otázka, zda soudu musejí být sděleny určité osobní údaje konkrétních osob(11). Kromě toho je namístě zohlednit rovněž to, že směrnice 2004/48 v každém případě obsahuje ve svém čl. 2 odst. 3 písm. a) obecné ustanovení, které odkazuje na dodržování ustanovení směrnice 95/46 v oblasti ochrany osobních údajů. Pokud tedy budu vykládat čl. 8 odst. 3 písm. e) směrnice 2004/48 ve světle základního práva na ochranu osobních údajů, které je zakotveno v článku 8 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), musím dospět k závěru, že zpochybněný vnitrostátní právní předpis spadá do působnosti výše uvedeného čl. 8 odst. 3 písm. e) zmíněné směrnice.
31. Výše uvedený popis smyslu vnitrostátního právního předpisu mě přivedl k závěru, že v rámci přezkumu slučitelnosti výše uvedeného předpisu se směrnicí 2004/48 je v prvé řadě namístě provést kvalifikaci tohoto předpisu z pohledu zajištění ochrany dotčených základních práv. V tomto ohledu je především třeba uvést, že účinkem zmíněného vnitrostátního předpisu je „omezení výkonu“ základních práv na účinnou právní ochranu a práva průmyslového vlastnictví ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny. Legitimní zájem, který má úvěrová instituce na zachování bankovního tajemství, v němž se odráží povinnost zachování důvěrnosti, kterou se řídí vztah mezi touto institucí a jejími smluvními partnery, má za účinek omezení dvou základních práv nositele práva ochranné známky nebo držitele licence k ochranné známce (v posledně jmenovaném případě v postavení nositele některých majetkových práv vyplývajících z této ochranné známky) ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny, a sice jejich práva duševního vlastnictví (čl. 17 odst. 2 Listiny) a práva na účinnou právní ochranu podle článku 47 Listiny(12), která je nástrojem nezbytným k ochraně prvního z výše uvedených práv.
32. Článek 52 odst. 1 Listiny umožňuje omezit výkon základních práv s ohledem na dva různé cíle: toto omezení musí odpovídat buď cíli obecného zájmu, který uznává Unie (první možnost), nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého (druhá možnost). Přestože jsem si vědom toho, že je věcí vnitrostátního soudu, aby s konečnou platností určil legitimní cíl sledovaný zpochybněným právním předpisem, je podle mého názoru jasné, že v našem případě se jedná o druhou z uvedených možností (i když nevylučuji, že se může jednat i o „cíle obecného zájmu“ ve smyslu první ze zmíněných možností, a sice v souvislosti s okolností, že úvěrové instituce vykonávají činnost, která má zásadní význam pro fungování celého hospodářského systému). V tomto smyslu mám za to, že omezení účinné právní ochrany a práva duševního vlastnictví držitele licence k ochranné známce, k němuž dochází v důsledku ochrany bankovního tajemství – která znamená pro úvěrovou instituci povinnost nesdělovat údaje týkající se totožnosti klienta a jeho bankovní činnosti, pokud k tomu nedá svolení – v podstatě odpovídá potřebě zaručit právo na ochranu osobních údajů zákazníků, jež má v držení úvěrová instituce (které podle článku 8 Listiny patří rovněž mezi základní práva).
33. Článek 52 odst. 1 Listiny zavádí podrobný soubor podmínek, za nichž lze legitimně přistoupit k „omezení“ základního práva. Aby tedy mohlo být omezení základních práv, jež bylo zpochybněno v projednávané věci, považováno za legitimní, musí splňovat všechny požadavky uložené tímto ustanovením, což znamená, že musí být stanoveno zákonem, respektovat podstatu dotčených práv a svobod a konečně musí být přiměřené a nezbytné k dosažení sledovaného cíle a dodržovat zásadu proporcionality.
34. Úkol posoudit, zda sporný německý právní předpis splňuje požadavky uvedené v čl. 52 odst. 1 Listiny, přísluší vnitrostátnímu soudu. Vzhledem k tomu, že je nejlépe obeznámen se zvláštními charakteristikami „takového případu, jako je případ projednávaný v původním řízení“, na něž odkazuje předkládající soud, je tedy na něm, aby s konečnou platností určil, zda nastaly okolnosti, jež mohou být důvodem k tomu, aby byla uplatněním ochrany bankovního tajemství omezena základní práva.
35. V následující části uvedu stručně a s připomenutím příslušné judikatury Soudního dvora poznatky nezbytné k tomu, aby mohl vnitrostátní soud na základě čl. 52 odst. 1 Listiny posoudit, do jaké míry může vést legitimní zájem úvěrové instituce na zachování bankovního tajemství k platnému omezení práva na účinnou právní ochranu osob, které než budou u soudů hájit práva vyplývající z ochranné známky Společenství, mají v úmyslu uplatnit právo na informace, jež jim přiznává čl. 8 odst. 1 směrnice 2004/48, a do jaké míry může případně vést v konečném důsledku také k omezení jejich základního práva duševního vlastnictví.
1. Legalita a podstata
36. Článek 52 odst. 1 Listiny stanoví, že omezení „musí být stanoveno zákonem“ ve smyslu dodržování zásady legality, takže omezení je přípustné pouze tehdy, pokud má právní základ ve vnitrostátním právu, a to právní základ, který musí být dostupný, jasný a předvídatelný(13). Jak uvádí předkládající soud v bodě 22 svého předkládacího usnesení, situace v projednávaném případě je taková, že „bankovní tajemství sice není v Německu zakotveno v zákonné právní úpravě, v německých právních předpisech je ovšem vyvozováno ze všeobecné povinnosti bank k ochraně a neomezování majetkových zájmů smluvního partnera“. Jak dále uvádí Bundesgerichtshof, v Německu vyplývá „ochrana bankovního tajemství […] nepřímo z § 383 odst. 1 bodu 6 ZPO, který zakládá právo odepřít výpověď v případě skutečností podléhajících bankovnímu tajemství […] [, k nimž] náleží obvykle i jméno a adresa majitele účtu“.
37. Jak jsem uvedl již ve svém stanovisku předneseném ve věci Scarlet Extended(14), výraz „zákon“ je pro účely čl. 52 odst. 1 Listiny třeba chápat v jeho „materiálním“ pojetí, a nikoliv pouze v jeho pojetí formálním, v tom smyslu, že může zahrnovat jak „psané právo“, tak „nepsané právo“ nebo dále „právo vytvořené“ soudy, tudíž zveřejněná, a tedy dostupná „ustálená judikatura“, kterou se řídí soudy nižšího stupně, může za určitých okolností doplňovat ustanovení právního předpisu a vyjasňovat jej natolik, aby se stalo předvídatelným.
38. Je věcí předkládajícího soudu, aby potvrdil, do jaké míry lze z judikatury týkající se § 383 odst. 1 bodu 6 ZPO vyvodit, že bankovní tajemství splňuje požadavky vyplývající ze zásady legality, které jsou uvedeny v předchozích bodech (konkrétně požadavky dostupnosti, jasnosti a předvídatelnosti), přestože není v německém právním řádu výslovně zakotveno v žádné zákonné právní úpravě, a že může v zásadě ospravedlnit omezení výše zmíněných základních práv za předpokladu, že budou splněny ostatní požadavky uvedené v čl. 52 odst. 1 Listiny.
39. Článek 52 odst. 1 Listiny kromě toho stanoví, že omezení musí v každém případě respektovat „podstatu“ dotčeného základního práva či základních práv. Vážnější pochybnosti vyvstávají přitom zejména v souvislosti s právem společnosti Coty Germany na účinnou právní ochranu. Zdá se, že za takových okolností, jaké nastaly v projednávané věci, závisí v Německu účinnost právní ochrany, jíž se domáhá držitelka licence k porušené ochranné známce, pouze a výhradně na tom, zda se úvěrová instituce, od níž jsou požadovány informace a která je vůči smluvnímu partneru vázána smluvní povinností zachování důvěrnosti, z jakéhokoli důvodu vzdá uplatnění svého práva odepřít výpověď, které jí přiznává § 383 odst. 1 bod 6 ZPO(15). Je samozřejmé, že s ohledem na zásadu procesní autonomie nabývají postupy uplatňování unijního práva konkrétní podoby až ve vnitrostátních právních řádech jednotlivých členských států (což v zásadě znamená, že každý členský stát se může rozhodnout, jakým způsobem upraví právo určitých osob odepřít výpověď týkající se skutečností, jež jsou jim známy). Hranice tohoto prostoru pro uvážení členských států v rámci výkonu této pravomoci ovšem tvoří požadavek, že vždy musí být zaručena účinnost této právní ochrany, přičemž výkon práv přiznaných unijním právním řádem nesmí být v praxi znemožňován nebo nadměrně ztěžován(16). V každém případě je jasné, že podstata práv není respektována, pokud je důsledkem uplatnění sporného vnitrostátního právního předpisu zmaření práva případných nositelů práv duševního vlastnictví domoci se ochrany u soudů.
2. Proporcionalita v širším slova smyslu
40. V článku 52 odst. 1 druhé větě Listiny se stanoví, že „[p]ři dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají […] potřebě ochrany práv a svobod druhého.“ Pro tyto účely je třeba posoudit, zda se lze za okolností projednávané věci domnívat, že odepření výkonu práva na účinnou právní ochranu společnosti Coty Germany s odvoláním na bankovní tajemství, včetně souvisejícího narušení ochrany práva duševního vlastnictví, jež této společnosti náleží, je vhodné, nezbytné a přiměřené pro účely dosažení legitimního sledovaného cíle, který podle mého názoru a jak jsem již uvedl výše, spočívá v zajištění práva na ochranu údajů domnělého porušovatele, jež má v držení úvěrová instituce, u níž má porušovatel otevřen účet.
a) Vhodnost
41. Co se zaprvé týče prvního z výše uvedených požadavků, požadavek vhodnosti znamená, že musí být přezkoumáno, zda je omezení základních práv na účinnou právní ochranu a na duševní vlastnictví, jež náleží držiteli licence k ochranné známce, vhodné k tomu, aby bylo dosaženo sledovaného cíle, tj. použijeme-li znění čl. 52 odst. 1 Listiny, zda v tomto případě „skutečně [odpovídá]“ nutnosti chránit právo majitele bankovního účtu na ochranu údajů.
b) Nezbytnost
42. Zadruhé, což je za okolností projednávané věci zřejmě zvláště důležité, musí být určeno, zda je dané omezení skutečně nezbytné k dosažení daného cíle. Omezení základních práv Coty Germany bude nezbytné pouze v případě, že sledovaného cíle (ochrana údajů smluvního partnera, kterou zajišťuje bankovní instituce) nelze dosáhnout pomocí opatření, které by tato práva omezovalo v menší míře. Domnívám se, že v této souvislosti musí být zejména posouzeno, zda by údaje, jež Coty Germany požadovala od Sparkasse, mohly být případně získány jinými prostředky nebo z jiného zdroje, než je daná úvěrová instituce(17). Při této příležitosti musí být rovněž přezkoumáno, zda je reálné, aby Coty Germany zjistila jméno domnělého porušovatele zahájením trestního řízení proti neznámé osobě, jak navrhuje Sparkasse ve svém vyjádření. Za tímto účelem bude muset vnitrostátní soud určit, do jaké míry lze toto zahájení trestního řízení požadovat od majitele ochranné známky nebo držitele licence k ochranné známce, a dokonce i předběžně zjistit, zda je tato možnost vůbec podle příslušného vnitrostátního právního řádu prakticky proveditelná (a pokud ano, zda se případně nejedná o nepřípustné zneužití trestního řízení pro účely, které s tímto řízením nesouvisí).
c) Proporcionalita v úzkém slova smyslu
43. A konečně bude v rámci analýzy proporcionality nutné přezkoumat, do jaké míry mohou cíle ochrany určitých práv ve vztahu k jiným základním právům dostatečně vyvážit nevýhody, jež ochrana způsobí. Kromě jiných prvků bude muset vnitrostátní soud zohlednit rovněž druh a rozsah informací, jež požaduje Coty Germany a které, jak vyplývá ze spisu, jsou zřejmě omezeny pouze na minimum nezbytně nutné k zahájení soudního řízení proti domnělému porušovateli; jakož i to, nakolik je zjevné, že došlo k porušení práva duševního vlastnictví(18) a že se majitel účtu, jehož údaje jsou požadovány, mohl dopustit protiprávního jednání(19), a také bude muset posoudit, do jaké míry osoba, která domněle obchoduje s padělaným zbožím, zasluhuje, aby byla chráněna její totožnost, zejména s ohledem na to, že uvedení správného jména a adresy patří mezi povinnosti každého subjektu, jehož obchodní činnost je v souladu s dobrou vírou(20), jak uvádí Coty Germany ve svém vyjádření, a rovněž bude muset posoudit existenci značné újmy, která byla způsobena majiteli chráněné ochranné známky, a dále záruky týkající se způsobu, jakým bude Coty Germany nakládat s údaji, jež získá, v tom smyslu, že poskytnuté informace musí být použity výhradně pro účely zahájení řízení proti osobě, jež se domněle dopustila protiprávního jednání, a nikoli pro účely, které s tímto cílem nesouvisí. V rámci tohoto přezkumu proporcionality musí vnitrostátní soud v každém případě zohlednit veškerá dotčená základní práva a na základě toho poté přistoupit k vážení protichůdných základních práv(21).
44. S ohledem na výše uvedené úvahy se domnívám, že čl. 8 odst. 3 písm. e) směrnice 2004/48 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, jejímž bezpodmínečným účinkem je umožnit úvěrové instituci, aby s odvoláním na bankovní tajemství odmítla poskytnout informace o jménu a adrese majitele bankovního účtu, o něž byla požádána podle čl. 8 odst. 1 písm. c) této směrnice. Tento účinek je slučitelný s výše uvedeným ustanovením této směrnice, pouze pokud mu bude předcházet předběžné posouzení, jehož provedení přísluší vnitrostátnímu soudu a jímž bude zaručeno, že omezení základních práv dotčených zpochybněnou vnitrostátní právní úpravou bude mít legitimní povahu ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie.
V – Závěry
45. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby Bundesgerichtshof odpověděl:
„Článek 8 odst. 3 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48 ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, jejímž bezpodmínečným účinkem je umožnit úvěrové instituci, aby s odvoláním na bankovní tajemství odmítla poskytnout informace o jménu a adrese majitele bankovního účtu, o něž byla požádána podle čl. 8 odst. 1 písm. c) této směrnice. Tento účinek je slučitelný s výše uvedeným ustanovením této směrnice, pouze pokud mu bude předcházet předběžné posouzení, jehož provedení přísluší vnitrostátnímu soudu a jímž bude zaručena legitimní povaha omezení základních práv dotčených zpochybněnou vnitrostátní právní úpravou ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie.“