ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu)
23. září 2020(*)
„Veřejná služba – Dočasní zaměstnanci – Zdravotní problémy údajně související s pracovními podmínkami – Žádost o uznání nemoci jako nemoci z povolání – Článek 73 služebního řádu – Právo být vyslechnut – Článek 41 Listiny základních práv – Povinnost vyslechnout dotyčnou osobu před přijetím původního rozhodnutí“
Ve věci T‑338/19,
UE, zastoupená S. Rodriguesem a A. Champetier, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené T. Bohrem a L. Vernierem, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 270 SFEU a znějící na zrušení rozhodnutí Úřadu Komise pro správu a vyplácení individuálních nároků (PMO) ze dne 1. srpna 2018, kterým byla žádost žalobkyně o uznání existence nemoci z povolání podle článku 73 služebního řádu úředníků Evropské unie zamítnuta jako nepřípustná.
TRIBUNÁL (osmý senát),
ve složení J. Svenningsen, předseda, R. Barents a T. Pynnä (zpravodajka), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobkyně pracovala jako dočasná zaměstnankyně v Evropské agentuře pro obnovu (EAO) po dobu osmi let od 1. října 2000 do 31. prosince 2008.
2 Podle informací uvedených v žalobě začala žalobkyně z důvodu velmi nezdravého pracovního prostředí během osmi let služby v EAO trpět několika onemocněními a měla zejména psychické příznaky, které lze podle ní souhrnně kvalifikovat jako syndrom vyhoření (burnout). Dokumenty přiložené k žalobě potvrzují, že se žalobkyně obracela na lékaře v Irsku a v místě svého pracoviště od začátku roku 2004. Poté v říjnu 2007 byla na konzultaci u psychiatra a od března 2009 docházela k dalšímu psychiatrovi A.
3 Dne 14. října 2013 podala žalobkyně žádost o pomoc na základě článku 24 a čl. 90 odst. 1 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“), které se podle článků 81 a 117 pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie (dále jen „pracovní řád“) použijí obdobně na smluvní zaměstnance, v níž tvrdila, že čelí obtěžování, které má škodlivý vliv na její zdravotní stav (dále jen „žádost o pomoc“). Požadovala rovněž náhradu újmy, kterou údajně utrpěla v důsledku tohoto tvrzeného obtěžování, a to zejména náhradu výdajů na zdravotní péči (dále jen „žádost o náhradu újmy“).
4 Rozhodnutím ze dne 4. října 2016 orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv (dále jen „OOUPS“) tyto žádosti zamítl. Pokud jde o výdaje na zdravotní péči, OOUPS měl za to, že lékařská potvrzení předložená žalobkyní neprokazují, že nemoci byly nutně způsobeny tvrzeným psychickým obtěžováním. OOUPS rovněž žalobkyni sdělil, že má podat žádost o uznání tvrzené nemoci jako nemoci z povolání za podmínek stanovených v článku 73 služebního řádu, který se podle článků 28 a 95 pracovního řádu použije obdobně, a ve společných pravidlech o pojištění úředníků Evropských společenství pro případ úrazu a nemoci z povolání přijatých dne 13. prosince 2005 orgány Unie na základě článku 73 služebního řádu (dále jen „pravidla o pojištění“). Podle OOUPS bylo případně možné, aby se žalobkyně následně domáhala náhrady majetkové a nemajetkové újmy, na kterou se režim zavedený služebním řádem nevztahuje.
5 Dne 5. ledna 2017 podala žalobkyně na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu stížnost proti zamítnutí žádosti o pomoc a žádosti o náhradu újmy ze strany OOUPS, přičemž zejména uvedla, že újma, kterou údajně utrpěla, nesouvisela pouze s tvrzenou nemocí z povolání. Rozhodnutím ze dne 26. dubna 2017 OOUPS tuto stížnost zamítl, přičemž znovu uvedl, že náhrada některých újem měla být nejprve požadována na základě článku 73 služebního řádu a pravidel o pojištění.
6 V témže dopise ze dne 5. ledna 2017 žalobkyně rovněž požádala OOUPS na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu o náhradu újmy, kterou údajně utrpěla z důvodu, že OOUPS nedodržel přiměřenou lhůtu, pokud jde o délku interně-správního šetření ve věci tvrzeného obtěžování. Rozhodnutím ze dne 27. dubna 2017 OOUPS tuto žádost zamítl, přičemž dobu provádění tohoto šetření odůvodnil tím, že žádost o pomoc byla podána v roce 2013 a týkala se událostí, k nimž mělo dojít v letech 2003 až 2008 v agentuře, která již od roku 2008 neexistuje. Žádost o náhradu újmy vztahující se k tvrzenému nedodržení přiměřené lhůty tak OOUPS zamítl.
7 Dne 25. července 2017 podala žalobkyně na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu novou stížnost proti zamítnutí žádosti uvedené v bodě 6 výše z důvodu nedodržení přiměřené lhůty. OOUPS tuto stížnost zamítl rozhodnutím ze dne 20. listopadu 2017.
8 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 3. srpna 2017 podala žalobkyně na základě článku 270 SFEU žalobu na zrušení rozhodnutí ze dne 4. října 2016, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc a žádost o náhradu újmy, a případně rozhodnutí ze dne 26. dubna 2017, kterým byly zamítnuty stížnosti týkající se žádosti o pomoc a žádosti o náhradu újmy (T‑487/17).
9 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 2. března 2018 podala žalobkyně další žalobu, tentokrát proti rozhodnutí OOUPS ze dne 20. listopadu 2017, jímž byla zamítnuta stížnost, kterou žalobkyně podala proti tomu, že tento orgán odmítl vyhovět žádosti o náhradu újmy způsobené tvrzeným nedodržením přiměřené lhůty při vedení interně-správního šetření (T‑148/18).
10 V návaznosti na rozhodnutí Tribunálu přezkoumat možnosti smírného řešení těchto sporů na základě čl. 125a jednacího řádu Tribunálu účastnice řízení dospěly k dohodě v souladu s návrhem učiněným soudcem zpravodajem, takže tyto věci byly vyškrtnuty z rejstříku Tribunálu s konstatováním, že mezi účastnicemi řízení došlo k dohodě, a to i ohledně nákladů řízení (usnesení ze dne 19. června 2018, UE v. Komise, T‑487/17, nezveřejněné, EU:T:2018:376, a ze dne 19. června 2018, UE v. Komise, T‑148/18, nezveřejněné, EU:T:2018:377).
11 Dne 3. května 2017 poradci žalobkyně zaslali útvaru „Finance, úrazy a nemoci z povolání“ Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků (PMO) dopis, jehož cílem bylo nechat uznat nemoc žalobkyně jako nemoc z povolání podle článku 73 služebního řádu. Tento dopis uváděl, že po osmi letech služby v EAO začala žalobkyně trpět několika onemocněními a měla zejména psychické příznaky, které lze souhrnně kvalifikovat jako syndrom vyhoření (burnout).
12 Dne 15. června 2017 zaslali poradci žalobkyně doplňující žádost, k níž byl připojen formulář ohlášení nemoci z povolání s datem 10. června 2017 podepsaný žalobkyní (dále společně s žádostí ze dne 3. května 2017 „žádost o uznání nemoci jako nemoci z povolání“). V tomto formuláři žalobkyně uvedla, že trpí „[p]osttraumatickou stresovou poruchou se zvýšenou mírou úzkosti [,] s bulimickými epizodami“.
13 Přípisem ze dne 20. června 2017 potvrdil PMO přijetí žádosti o uznání nemoci jako nemoci z povolání a sdělil žalobkyni, že tato žádost bude vyřízena v souladu s článkem 16 pravidel o pojištění, který stanoví:
„1. Pojištěnec, který požaduje uplatnění těchto pravidel z důvodu nemoci z povolání, ohlásí tuto nemoc správnímu útvaru orgánu, ke kterému náleží, v přiměřené lhůtě po propuknutí nemoci nebo ode dne, ke kterému byla poprvé stanovena diagnóza. Ohlášení může provést pojištěnec, nebo pokud se příznaky nemoci údajně způsobené výkonem povolání objeví po skončení služby, bývalý pojištěnec […]
2. Správní útvar provede šetření, aby získal veškeré podrobné údaje nezbytné ke stanovení povahy nemoci, její příčinné souvislosti s povoláním pojištěnce a okolností, za kterých k ní došlo. […]“
14 V tomto přípisu ze dne 20. června 2017 PMO uvedl, že šetření se uskuteční „za účelem získání veškerých podrobných údajů nezbytných ke stanovení povahy nemoci, její příčinné souvislosti s povoláním a okolností, za kterých k ní došlo“, a že tyto údaje budou následně předány lékaři jmenovanému OOUPS, který poté žalobkyni vyšetří a předloží jí svůj nález v souladu s článkem 18 pravidel o pojištění.
15 Článek 18 těchto pravidel o pojištění popisuje proces přijímání rozhodnutí následovně:
„Rozhodnutí o uznání úrazu […] a s tím spojená rozhodnutí o uznání nemoci jako nemoci z povolání […] vydává [OOUPS] postupem podle článku 20:
– na základě nálezů lékařů jmenovaných orgány
a
– na žádost pojištěnce po konzultaci lékařské komise uvedené v článku 22.“
16 Článek 20 odst. 1 pravidel o pojištění stanoví, že „[p]řed vydáním rozhodnutí podle článku 18 oznámí [OOUPS] pojištěnci nebo osobám oprávněným z jeho pojištění návrh rozhodnutí a nálezy lékařů jmenovaných orgánem […]“.
17 Na den 29. ledna 2018 byla žalobkyně ze strany OOUPS pozvána na lékařskou prohlídku, kterou provedl B, posudkový lékař orgánu jmenovaný OOUPS na základě článku 16 pravidel o pojištění, jakož i k doplňující lékařské prohlídce, kterou téhož dne provedl C, odborný lékař v oboru psychiatrie, jehož stanovisko si vyžádal B.
18 Dne 13. února 2018 vydal odborný lékař zprávu, v níž zejména dospěl k závěru, že se u žalobkyně rozvinuly psychiatrické příznaky „v návaznosti na syndrom vyhoření úzce související s prožitým psychickým obtěžováním na pracovišti“.
19 Poté, co se B, posudkový lékař orgánu, seznámil se zprávou odborného lékaře, navrhl dne 26. února 2018, aby bylo žádosti o uznání nemoci jako nemoci z povolání vyhověno, přičemž jako datum vyšetření uvedl 24. února 2018 a jako újmu označil „lehkou adaptační poruchu v návaznosti na syndrom vyhoření“. V tomto ohledu upřesnil, že u žalobkyně „byla diagnostikována lehká adaptační porucha s úzkostí, spojená s jistým stupněm dysforie, naznačující narcistickou poruchu“ a že „toto může souviset s výkonem jejích funkcí v orgánech EU“.
20 V návaznosti na tuto zprávu zaslal OOUPS dne 12. července 2018 e-mail posudkovému lékaři za účelem zjištění, zda podle údajů obsažených v lékařské dokumentaci žalobkyně mohly existovat zdravotní důvody odůvodňující opožděné podání žádosti žalobkyně.
21 Dne 15. července 2018 B v odpověď na tuto žádost uvedl, že během lékařské prohlídky žalobkyně prohlásila, že její problémy začaly v roce 2004, když pracovala v EAO. Zmínil několik údajů týkajících se nadměrného pracovního výkonu a diagnózy syndromu vyhoření uvedených v dokumentech od lékařů, na které se žalobkyně obrátila v letech 2004, 2006 a 2017. Své sdělení ukončil touto větou: „neexistovaly zdravotní důvody, které by mohly vysvětlit opožděné ohlášení“.
22 Doporučeným dopisem ze dne 1. srpna 2018 zaslaným právním zástupcům žalobkyně (dále jen „napadené rozhodnutí“) Úřad Komise pro správu a vyplácení individuálních nároků (PMO) jakožto OOUPS zamítl žádost o uznání nemoci jako nemoci z povolání jako opožděnou, a tudíž nepřípustnou. OOUPS měl totiž za to, že téměř deset let po vzniku uváděných zdravotních problémů nebyla tato žádost podána v „přiměřené lhůtě“, jak vyžaduje čl. 16 odst. 1 pravidel o pojištění. PMO mimoto uvedl, že když žalobkyně v roce 2013 podala žádost o pomoc, mohla v tomto okamžiku rovněž požádat o uznání nemoci jako nemoci z povolání, což by orgánu umožnilo uchovat údaje nezbytné pro vyřízení spisu, a to zejména s ohledem na zánik EAO v prosinci 2008. OOUPS vysvětlil, že se navzdory tomuto i přesto rozhodl pozvat žalobkyni na lékařskou prohlídku ke svému posudkovému lékaři, jelikož nebylo možné vyloučit, že opožděné podání žádosti o uznání nemoci jako nemoci z povolání mohlo být odůvodněno zdravotními důvody. Podle OOUPS lékař určený orgánem dospěl dne 15. července 2018 k závěru, že „žádný zdravotní důvod neodůvodňoval dobu, která uběhla před podáním uvedené žádosti“.
23 Na žádost žalobkyně bylo následně na konci října 2018 její psychiatričce, A, zasláno několik lékařských dokumentů.
24 Dne 2. listopadu 2018 podala žalobkyně na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu stížnost proti napadenému rozhodnutí, v níž na prvním místě tvrdila, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení přiměřenosti doby, která uběhla před tím, než podala žádost o uznání nemoci jako nemoci z povolání, a to vzhledem k tomu, že v letech 2013 a 2014 byla velmi oslabená zejména z důvodu úmrtí svých rodičů, že „dávalo smysl“, aby nejprve podala žádost o pomoc, protože tak získala možnost vzít v potaz to, jak bude na její nemoc nahlíženo, a že byla pozvána na lékařské prohlídky, což dokládá, že fáze posouzení přípustnosti žádosti již proběhla, a její žádost tedy měla být vyřízena. Na druhém místě žalobkyně vytýkala Komisi, že zneužila svou pravomoc tím, že za účelem konstatování nepřípustnosti žádosti o uznání nemoci jako nemoci z povolání odkázala na prohlídky, které byly údajně uskutečněny ve dnech 24. února 2018 a 15. července 2018, zatímco žalobkyně popírá, že byla v těchto dnech vyšetřena. Na třetím místě žalobkyně tvrdila, že bylo porušeno její právo na obranu, neboť před tím, než B dne 15. července 2018 vypracoval svou zprávu, měla být vyslechnuta. Tím, že byla zbavena práva být vyslechnuta posudkovým lékařem, neměla možnost tomuto lékaři, a v konečném důsledku ani OOUPS, sdělit důvody, proč nebyla schopna podat žádost o uznání nemoci jako nemoci z povolání dříve. Lékařské dokumenty zaslané A podle žalobkyně potvrzují, že jí nebyla v tomto ohledu položena žádná otázka. Žalobkyně kromě toho uvedla, že lékařská zpráva B postrádá odůvodnění.
25 Rozhodnutím OOUPS ze dne 5. března 2019 byla stížnost ze dne 2. listopadu 2018 zamítnuta (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí stížnosti“). Pokud jde o zjevně nesprávné posouzení, OOUPS se zabýval třemi výtkami žalobkyně. OOUPS měl za to, že zdravotní problémy žalobkyně, včetně těch, kterých se dovolávala na podporu žádosti o uznání nemoci jako nemoci z povolání, začaly v roce 2004; že žalobkyně zahájila několik interně-správních řízení týkajících se nemoci, která byla předmětem této žádosti; že žádost o uznání nemoci jako nemoci z povolání se podává prostřednictvím dvoustránkového formuláře, který od žadatele vyžaduje jen malé úsilí, a že B dospěl k závěru, že v případě žalobkyně neexistovaly žádné zdravotní důvody, které by odůvodňovaly opožděné podání této žádosti. OOUPS tak potvrdil, že žádost o uznání nemoci jako nemoci z povolání, která byla podána více než dvanáct let poté, co se objevily první příznaky, a více než osm let po skončení služebního poměru žalobkyně u EAO, považuje za opožděnou.
26 OOUPS měl dále za to, že žádost o uznání nemoci jako nemoci z povolání na základě článku 73 služebního řádu nemá žádnou souvislost s případnou žádostí o pomoc podanou na základě článku 24 služebního řádu a že vyřizování těchto dvou odlišných druhů žádostí přísluší různým orgánům. Podle OOUPS tak měla žalobkyně podat žádost o uznání nemoci jako nemoci z povolání dříve a přinejmenším současně s žádostí o pomoc. OOUPS konečně zdůraznil, že okolnost, že žalobkyni vyzval, aby se podrobila lékařským prohlídkám provedeným jím pověřeným posudkovým lékařem, nepředjímala smysl konečného rozhodnutí, které měl na konci interně-správního řízení přijmout.
27 Pokud jde o zneužití pravomoci, OOUPS v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti uvedl, že žalobkyně byla osobně vyšetřena pouze dne 29. ledna 2018. „Vyšetření“ ze dnů 24. února 2018 a 15. července 2018, na která žalobkyně odkázala, byla pouze posouzeními spisu žalobkyně, která nepředjímala smysl konečného rozhodnutí OOUPS.
28 V odpověď na třetí výtku měl OOUPS s odkazem na rozsudky ze dne 29. dubna 2004, Parlament v. Reynolds (C‑111/02 P, EU:C:2004:265, bod 57), a ze dne 12. května 2010, Bui Van v. Komise (T‑491/08 P, EU:T:2010:191, bod 75), za to, že skutečnost, že se rozhodnutí nepříznivě dotýká úředníka nebo zaměstnance, neumožňuje dospět k závěru, že orgán, který jej přijal, je povinen vyslechnout dotčenou osobu před přijetím tohoto rozhodnutí. Právo být vyslechnut tak bylo v judikatuře uznáno ve zvláštních správních řízeních, a sice výlučně v řízeních zahájených vůči dotyčné osobě. V projednávaném případě však OOUPS nebyl povinen vyslechnout žalobkyni před přijetím napadeného rozhodnutí, neboť se jednalo o rozhodnutí přijaté v odpověď na žádost podanou žalobkyní z vlastní iniciativy, přičemž v tomto druhu řízení „na žádost“ dotyčné osoby bylo ve skutečnosti na žalobkyni, aby administrativě poskytla údaje relevantní pro posouzení uvedené žádosti. Za těchto podmínek měl OOUPS za to, že se žalobkyně nemůže dovolávat práva být před přijetím napadeného rozhodnutí vyslechnuta. Žalobkyně své právo být ze strany OOUPS vyslechnuta každopádně vykonala tím, že podala stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu. OOUPS měl konečně za to, že žalobkyně neprokázala, že kdyby bývala byla vyslechnuta před přijetím napadeného rozhodnutí, její vyslechnutí by bývalo změnilo výsledek řízení.
29 Pokud jde o odůvodnění napadeného rozhodnutí, OOUPS uvedl, že B ve své zprávě určené pro OOUPS odkázal na zprávy jednotlivých lékařů žalobkyně a zabýval se vývojem jejího zdravotního stavu od roku 2004, aby ověřil, zda existoval zdravotní důvod, který by mohl odůvodnit opožděné podání žádosti o uznání nemoci jako nemoci z povolání v červnu 2017. Podle OOUPS tedy existoval vztah mezi lékařskými zprávami několika lékařů a nálezem B. OOUPS nakonec připomněl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu může být každopádně doplněno, či dokonce poskytnuto nejpozději při zamítnutí stížnosti.
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
30 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 6. června 2019 podala žalobkyně tuto žalobu.
31 Za účelem ochrany osobních údajů žalobkyně a jiných osob zmíněných v rámci řízení Tribunál na základě článku 66 jednacího řádu rozhodl bez návrhu o odstranění jejich jmen.
32 Po dvojí výměně spisů účastníků řízení byla písemná část řízení ukončena dne 5. prosince 2019, přičemž žalobkyně byla vyzvána, aby po tomto datu předložila opravenou verzi žaloby, která byla poskytnuta Komisi. Vzhledem k tomu, že ani jedna z účastnic řízení nepodala ve stanovené lhůtě žádost podle čl. 106 odst. 2 jednacího řádu, Tribunál, který měl věc za dostatečně objasněnou na základě podkladů obsažených v soudním spise, rozhodl na základě čl. 106 odst. 3 jednacího řádu, že bude rozhodnuto bez konání ústní části řízení.
33 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– případně zrušil rozhodnutí o zamítnutí stížnosti;
– uložil náhradu nákladů řízení, které vynaložila.
34 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
1. K předmětu žaloby
35 Přestože návrhové žádání žalobkyně zní na zrušení napadeného rozhodnutí a případně na zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, je třeba konstatovat, že v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti OOUPS doplnil odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to zejména tím, že odpověděl na výtky, které žalobkyně uvedla ve své stížnosti. S ohledem na evolutivní povahu postupu před zahájením soudního řízení musí být pro účely přezkumu legality původního aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení, tedy napadeného rozhodnutí, zohledněno rovněž odůvodnění obsažené v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, jelikož se na toto odůvodnění pohlíží tak, že je v souladu s odůvodněním napadeného rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. května 2014, Mocová v. Komise, T‑347/12 P, EU:T:2014:268, bod 34 a citovaná judikatura, a ze dne 10. června 2016, HI v. Komise, F‑133/15, EU:F:2016:127, bod 87 a citovaná judikatura).
36 V projednávané věci rozhodnutí o zamítnutí stížnosti pouze potvrzuje napadené rozhodnutí. Za těchto podmínek je třeba mít za to, že jediným aktem nepříznivě zasahujícím do právního postavení žalobkyně, je napadené rozhodnutí, jehož legalita bude přezkoumána se zohledněním odůvodnění obsaženého v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. září 2019, WI v. Komise, T‑379/18, nezveřejněný, EU:T:2019:617, bod 19 a citovaná judikatura).
2. K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení
37 Na podporu své žaloby žalobkyně uplatňuje tři žalobní důvody, které vycházejí:
– ze zjevně nesprávného posouzení přiměřenosti doby, po jejímž uplynutí byla podána žádost o uznání nemoci jako nemoci z povolání;
– ze zneužití pravomoci;
– z porušení jejího práva na obhajobu a povinnosti uvést odůvodnění.
38 Tribunál považuje za vhodné provést přezkum třetího žalobního důvodu, jelikož se týká průběhu interně-správního řízení a chápání rozhodnutí.
K třetímu žalobnímu důvodu, týkajícímu se porušení práva na obhajobu a povinnosti uvést odůvodnění
39 V první části třetího žalobního důvodu se žalobkyně dovolává základní povahy práva být vyslechnut zakotveného v čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).
40 Podle žalobkyně je napadené rozhodnutí založeno pouze na lékařské zprávě vypracované bez náležitého vyšetření. V tomto ohledu konstatuje, že jí nebylo umožněno sdělit důvody, proč žádost nepodala dříve. Tato otázka jí nebyla položena během lékařské prohlídky konané dne 29. ledna 2018 ani před vypracováním lékařské zprávy B ze dne 15. července 2018. Podle jejího názoru by rozhodnutí bývalo bylo odlišné, kdyby byla bývala vyslechnuta během prohlídky konané dne 29. ledna 2018 a před vypracováním zprávy z července 2018. Žalobkyně uzavírá, že napadené rozhodnutí tím, že ji zbavilo této možnosti, porušuje právo být vyslechnut.
41 V druhé části třetího žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že nebyla dodržena povinnost uvést odůvodnění, jelikož nález v lékařské zprávě ze dne 15. července 2018, podle kterého „neexistují žádné zdravotní důvody, které by mohly vysvětlit opožděné ohlášení“, není podložen žádným vysvětlením zdravotní povahy, i když se v napadeném rozhodnutí tvrdí, že nález v dotyčné lékařské zprávě zohlednil zprávy lékařů D, E a F, a vzal tedy v potaz vývoj zdravotního stavu žalobkyně od roku 2004.
42 Komise navrhuje, aby byl tento žalobní důvod zamítnut jako neopodstatněný, přičemž v podstatě opakuje argumentaci OOUPS uvedenou v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti.
43 V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny, která má od 1. prosince 2009 stejnou právní sílu jako Smlouvy, uznává „právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout“.
44 Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, právo být vyslechnut je obecně použitelné (viz rozsudek ze dne 11. září 2013, L v. Parlament, T‑317/10 P, EU:T:2013:413, bod 81 a citovaná judikatura).
45 Toto právo tudíž musí být dodrženo bez ohledu na povahu správního řízení, které vede k přijetí individuálního opatření, jestliže správní orgán zamýšlí – jak vyplývá ze samotného znění tohoto ustanovení – přijmout vůči určité osobě takové „individuální opatření, které by se jí mohlo nepříznivě dotknout“. Právo být vyslechnut, které musí být zaručeno i při neexistenci použitelné právní úpravy, vyžaduje, aby bylo dotyčné osobě předem umožněno užitečně vyjádřit své stanovisko ke skutečnostem, které by vůči ní mohly být použity v aktu, jenž bude přijat (rozsudek ze dne 24. dubna 2017, HF v. Parlament, T‑584/16, EU:T:2017:282, bod 150).
46 Konkrétně dodržení práva být vyslechnut vyžaduje, aby dotyčné osobě bylo ještě před přijetím rozhodnutí, které nepříznivě zasahuje do jejího postavení, umožněno užitečně vyjádřit stanovisko k ravdivosti a relevanci skutečností a okolností, na jejichž základě bude toto rozhodnutí přijato (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2013, L v. Parlament, T‑317/10 P, EU:T:2013:413, body 80 a 81, a usnesení ze dne 17. června 2019, BS v. Parlament, T‑593/18, nezveřejněné, EU:T:2019:425, body 76 a 77).
47 Pokud jde o argumentaci Komise založenou na rozsudcích ze dne 29. dubna 2004, Parlament v. Reynolds (C‑111/02 P, EU:C:2004:265, bod 57), a ze dne 12. května 2010, Bui Van v. Komise (T‑491/08 P, EU:T:2010:191, bod 75), z této judikatury vyplývá, že ze skutečnosti, že rozhodnutí je aktem nepříznivě zasahujícím do právního postavení, nelze bez zohlednění povahy řízení zahájeného proti dotyčné osobě automaticky vyvodit, že má OOUPS nebo případně orgán oprávněný ke jmenování povinnost před jeho přijetím dotyčnou osobu účelně vyslechnout.
48 Nicméně skutkové okolnosti, kterých se tato judikatura týkala, nastaly před vstupem v platnost Listiny a jejího čl. 41 odst. 2 písm. a), který ukládá dodržovat právo každého být vyslechnut před přijetím individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout. Jak již bylo zdůrazněno v bodě 44 výše, toto právo musí být dodrženo bez ohledu na povahu správního řízení, které vede k přijetí individuálního opatření, a to i když to použitelná právní úprava nestanoví [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. července 2019, PT v. EIB, T‑573/16, EU:T:2019:481, bod 265 (nezveřejněný)].
49 Komise v tomto ohledu tvrdí, že jelikož OOUPS rozhodoval na žádost dotyčné osoby, a to v projednávané věci na žádost o uznání nemoci jako nemoci z povolání, bylo na žalobkyni, aby poskytla OOUPS všechny údaje relevantní k prokázání splnění podmínek stanovených použitelnou právní úpravou, a to zejména – jak stanoví čl. 16 odst. 1 pravidel o pojištění – skutečnosti, které by umožňovaly mít za to, že byla tato žádost podána v přiměřené lhůtě po vypuknutí nemoci nebo ode dne, ke kterému byla poprvé stanovena diagnóza.
50 Zaprvé je nutno konstatovat, že taková výjimka není ve znění čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny obsažena a musí být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Jak bylo zdůrazněno v bodech 44 a 48 výše, právo být vyslechnut je obecně použitelné. Tak je tomu zejména v případě, kdy administrativa zamýšlí přijmout rozhodnutí na žádost podanou určitou osobou z vlastního podnětu.
51 Zadruhé je třeba připomenout, že článek 16 nařízení o pojištění stanoví, že je věcí správního útvaru provést šetření, aby získal veškeré podrobné údaje nezbytné ke stanovení povahy nemoci, její příčinné souvislosti s povoláním pojištěnce a okolností, za kterých k ní došlo. Jak vyplývá z tohoto ustanovení, OOUPS přijímá rozhodnutí nejen na základě údajů poskytnutých žadatelem. Navíc čl. 20 odst. 1 těchto pravidel stanoví, že před vydáním rozhodnutí podle článku 18 týchž pravidel oznámí OOUPS pojištěnci nebo osobám oprávněným z jeho pojištění návrh rozhodnutí a nálezy lékařů jmenovaných orgánem.
52 V projednávaném případě je třeba konstatovat, že se napadené rozhodnutí tím, že jím byla zamítnuta žádost o uznání nemoci jako nemoci z povolání z důvodu opožděnosti, dotklo žalobkyně stejně nepříznivě, jako by se jí dotklo rozhodnutí o zamítnutí takové žádosti z důvodu neopodstatněnosti. Na rozdíl od toho, co tvrdil OOUPS v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti a co tvrdila Komise v žalobní odpovědi, takové rozhodnutí o nepřípustnosti žádosti tedy nemohlo být přijato bez toho, aby bylo předtím dodrženo právo žalobkyně být vyslechnuta zaručené v čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny.
53 Komise rovněž tvrdí, že žalobkyně měla možnost podat stížnost proti rozhodnutí OOUPS, takže měla z faktického i právního hlediska možnost uplatnit svá práva tak, že by OOUPS předložila argumenty odůvodňující dodržení přiměřenosti lhůty, v níž byla žádost o uznání nemoci jako nemoci z povolání podána.
54 V tomto ohledu je však nutno připomenout, že připuštění takového argumentu – jak již rozhodl Soud pro veřejnou službu – by nevedlo k ničemu jinému než ke zbavení základního práva být vyslechnut zakotveného v čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny jeho podstaty, protože samotný obsah tohoto práva předpokládá, že dotyčná osoba bude mít možnost ovlivnit dotčený rozhodovací proces, v daném případě již ve stadiu přijetí původního rozhodnutí, tedy napadeného rozhodnutí, a nikoli až při podání stížnosti podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu (viz rozsudek ze dne 5. února 2016, GV v. ESVČ, F‑137/14, EU:F:2016:14, bod 79 a citovaná judikatura).
55 Jak vyplývá z judikatury, existence porušení práva být vyslechnut musí být posuzována zejména v závislosti na právních pravidlech upravujících dotyčnou oblast (rozsudek ze dne 9. února 2017, M, C‑560/14, EU:C:2017:101, bod 33).
56 Pokud jde o rozhodnutí týkající se uznání nemoci jako nemoci z povolání, článek 18 pravidel o pojištění vyžaduje, aby je OOUPS vydal postupem stanoveným v článku 20 týchž pravidel, a to zejména na základě nálezů lékařů jmenovaných orgány. Podle tohoto čl. 20 odst. 1 pravidel o pojištění přitom OOUPS před vydáním rozhodnutí podle článku 18 oznámí pojištěnci nebo osobám oprávněným z jeho pojištění návrh rozhodnutí a nálezy lékařů jmenovaných orgánem.
57 Z těchto ustanovení vyplývá, že jejich cílem je svěřit konečné posouzení všech otázek zdravotní povahy lékařským odborníkům. V projednávané věci považoval OOUPS před vydáním rozhodnutí o nepřípustnosti žádosti za nezbytné požádat o stanovisko B, aby mohl posoudit, zda existoval zdravotní důvod odůvodňující opožděnost žádosti o uznání nemoci jako nemoci z povolání. OOUPS ostatně zmínil závěr B jako důvod nepřípustnosti žádosti. Před vydáním napadeného rozhodnutí OOUPS neoznámil žalobkyni ani návrh rozhodnutí, ani nálezy lékařů jmenovaných OOUPS, a zejména ani nález B týkající se opožděnosti žádosti o uznání nemoci jako nemoci z povolání. Až na žádost žalobkyně bylo totiž její psychiatričce A zasláno několik lékařských dokumentů na konci října 2018, tedy po vydání napadeného rozhodnutí ze dne 1. srpna 2018.
58 Komise konečně tvrdí, že podle unijního práva vede porušení práva na obranu, konkrétně práva být vyslechnut, ke zrušení rozhodnutí přijatého na konci dotčeného interně-správního řízení pouze tehdy, pokud toto řízení mohlo bez této vady vyústit v jiný výsledek. Komise zdůrazňuje, že v projednávané věci byly argumenty vznesené žalobkyní již obsaženy v jejím lékařském spisu a byly administrativě známy v rámci jiných interně-správních řízení zahájených žalobkyní, která byla připomenuta v bodech 3 až 7 výše.
59 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že podle ustálené judikatury vede porušení práva být vyslechnut ke zrušení rozhodnutí přijatého na konci dotčeného správního řízení pouze tehdy, pokud toto řízení mohlo bez této vady vyústit v jiný výsledek (rozsudek ze dne 10. ledna 2019, RY v. Komise, T‑160/17, EU:T:2019:1, bod 51).
60 Kdyby však mělo být za okolností projednávané věci, kdy žalobkyně ani nevěděla o tom, že byl posudkový lékař požádán o lékařský posudek a že tento posudek existoval, shledáno, že by OOUPS nezbytně přijal shodné rozhodnutí, i kdyby měla žalobkyně možnost užitečně vyjádřit své stanovisko v průběhu interně-správního řízení, znamenalo by to zbavit právo být vyslechnut zakotvené v čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny jeho podstaty, protože samotný obsah tohoto práva předpokládá, aby měla dotyčná osoba možnost ovlivnit dotčený rozhodovací proces (viz rozsudek ze dne 10. ledna 2019, RY v. Komise, T‑160/17, EU:T:2019:1, bod 56 a citovaná judikatura).
61 Podle žalobkyně by jí totiž dodržení jejího práva být vyslechnuta umožnilo konkrétně vysvětlit následky své nemoci a další okolnosti, které jí mohly bránit v dřívějším podání žádosti tím, že ji fyzicky a duševně zcela vyčerpaly, jak tvrdí v žalobě. Zdůrazňuje, že by se bývala mohla sama vyjádřit k důvodům, proč žádost o uznání nemoci jako nemoci z povolání nebyla podána v dřívější fázi.
62 Z těchto skutečností vyplývá, že žalobkyně nebyla informována o zamýšleném rozhodnutí administrativy a nebyla vyslechnuta, aby mohla předložit argumenty k obhájení své situace, a to v projednávaném případě již ve fázi přijetí původního rozhodnutí, tedy napadeného rozhodnutí, a nikoli pouze při podání stížnosti podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu.
63 Z výše uvedeného vyplývá, že první části třetího žalobního důvodu, vycházející z porušení práva být vyslechnut zaručeného v čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny, je nutno vyhovět. Napadené rozhodnutí musí být proto zrušeno a není třeba zkoumat druhou část třetího žalobního důvodu vznesenou žalobkyní, vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění, ani první dva žalobní důvody.
K nákladům řízení
64 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
65 Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (osmý senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků (PMO) ze dne 1. srpna 2018, kterým byla žádost UE o uznání existence nemoci z povolání podle článku 73 služebního řádu úředníků Evropské unie zamítnuta jako nepřípustná, se zrušuje.
2) Komisi se ukládá náhrada nákladů řízení
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 23. září 2020.
Podpisy