Language of document : ECLI:EU:T:2021:604

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (třetího rozšířeného senátu)

22. září 2021(*)

„Státní podpory – Sazba za dodávky elektřiny – Stanovení ceny fakturované společnosti Alouminion na základě rozhodnutí rozhodčího soudu – Rozhodnutí, kterým se stížnost odkládá – Rozhodnutí, kterým se konstatuje neexistence podpory – Napadnutelný akt – Postavení zúčastněné strany – Právní zájem na podání žaloby – Aktivní legitimace – Přípustnost – Přičitatelnost státu – Výhoda – Zásada soukromého hospodářského subjektu – Závažné obtíže“

Ve spojených věcech T‑639/14 RENV, T‑352/15 a T‑740/17,

Dimosia Epicheirisi Ilektrismou AE (DEI), se sídlem v Aténách (Řecko), zastoupená ve věci T‑639/14 RENV E. Bourtzalasem, A. Oikonomou, E. Salakou, C. Synodinosem, H. Tagarasem a D. Waelbroeckem, ve věci T‑352/15 E. Bourtzalasem, C. Synodinosem, E. Salakou, H. Tagarasem a D. Waelbroeckem a ve věci T‑740/17, E. Bourtzalasem, E. Salakou, C. Synodinosem, H. Tagarasem, D. Waelbroeckem, A. Oikonomou a V.‑K.‑L. Moumoutzim, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené ve věci T‑639/14 RENV É. Gippini Fournierem a A. Bouchagiarem a ve věcech T‑352/15 a T‑740/17 A. Bouchagiarem a P.‑J. Loewenthalem, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Mytilinaios AE – Omilos Epicheiriseon, dříve Alouminion tis Ellados VEAE, se sídlem v Marousi (Řecko), zastoupenou N. Korogiannakisem, N. Keramidasem, E. Chrysafisem a D. Diakopoulosem, advokáty,

vedlejší účastnicí,

jejichž předmětem je ve věci T‑639/14 RENV návrh podaný na základě článku 263 SFEU znějící na zrušení dopisu Komise COMP/E3/ΟΝ/AB/ark *2014/61460 ze dne 12. června 2014, jímž informuje společnost DEI o odložení jejích stížností, ve věci T‑352/15 návrh podaný na základě článku 263 SFEU znějící na zrušení rozhodnutí Komise C(2015) 1942 final ze dne 25. března 2015 [věc SA.38101 (2015/NN) (ex 2013/CP) – Řecko – Údajná státní podpora ve prospěch společnosti Alouminion SA na základě rozhodčího nálezu ve formě sazeb za elektřinu, které byly nižší než náklady], a ve věci T‑740/17 návrh podaný na základě článku 263 SFEU znějící na zrušení rozhodnutí Komise C(2017) 5622 final ze dne 14. srpna 2017 [věc SA.38101 (2015/NN) (ex 2013/CP) – Řecko – Údajná státní podpora ve prospěch společnosti Alouminion SA na základě rozhodčího nálezu ve formě sazeb za elektřinu, které byly nižší než náklady],

TRIBUNÁL (třetí rozšířený senát),

ve složení A. M. Collins, předseda, V. Kreuschitz (zpravodaj), Z. Csehi, G. De Baere a G. Steinfatt, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: S. Spyropoulos, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 8. října 2020,

vydává tento

Rozsudek

I.      Skutečnosti předcházející sporům a řízení

1        Projednávané věci se vztahují ke třem úzce spjatým sporům, které na sebe vzájemně navazují a v zásadě se týkají totožného předmětu, a to otázky, zda sazba za dodávku elektřiny (dále jen „dotčená sazba“), kterou je žalobkyně, společnost Dimosia Epicheirisi Ilektrismou AE (DEI), výrobce a dodavatelka elektřiny se sídlem v Aténách (Řecko), kontrolovaná řeckým státem, povinna na základě rozhodčího nálezu fakturovat svému největšímu zákazníkovi, a sice vedlejší účastnici, společnosti Mytilinaios AE, dříve Alouminion tis Ellados VEAE, výrobci hliníku, zakládá poskytnutí státní podpory.

2        Předmětem věci T‑639/14 RENV je návrh žalobkyně znějící na zrušení dopisu Evropské komise COMP/E3/ΟΝ/AB/ark *2014/61460 ze dne 12. června 2014, podepsaného vedoucím oddělení generálního ředitelství (GŘ) pro hospodářskou soutěž (dále jen „sporný dopis“), jímž v podstatě informuje žalobkyni o odložení stížnosti, kterou žalobkyně podala, z toho důvodu, že dotčená sazba nepředstavovala státní podporu, jelikož nebyla splněna kritéria přičitatelnosti a výhody. V rámci této stížnosti, podané dne 23. prosince 2013 (dále jen „druhá stížnost“), žalobkyně zpochybnila rozhodnutí zvláštního rozhodčího soudu č. 1/2013 ze dne 31. října 2013 (dále jen „rozhodčí nález“), kterému žalobkyně a vedlejší účastnice svěřily vyřešení svého sporu a který byl ustaven na základě článku 37 nomos 4001/2011, gia ti leitourgia Energeiakon Agoron Ilektrismou kai Fysikou Aeriou, gia Erevna, Paragogi kai diktya metaforas Ydrogonanthrakon kai alles rythmiseis (zákon č. 4001/2011 o působení na energetických trzích s elektřinou a s plynem, výzkumu, výrobě a přepravních sítích uhlovodíků a jiných nařízeních) (FEK A’ 179/22.8.2011, dále jen „zákon č. 4001/2011“), přičemž v tomto rozhodnutí uvedený soud stanovil dotčenou sazbu pro období od 1. července 2010 do 31. prosince 2013 (dále jen „dotčené období“) v hrubé částce 40,7 eur/MWh a v čisté částce 36,6 eur/MWh.

3        Předmětem věci T‑352/15 je návrh žalobkyně znějící na zrušení rozhodnutí C(2015) 1942 final ze dne 25. března 2015 [věc SA.38101 (2015/NN) (ex 2013/CP) – Řecko – Údajná státní podpora ve prospěch společnosti Alouminion SA na základě rozhodčího nálezu ve formě sazeb za elektřinu, které byly nižší než náklady] (dále jen „první napadené rozhodnutí“), kterým Komise zrušila sporný dopis a nahradila jej uvedeným rozhodnutím a ve kterém konstatovala, že rozhodčí nález neobsahuje státní podporu ve prospěch vedlejší účastnice ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, zejména z toho důvodu, že dobrovolné předložení sporu žalobkyně s vedlejší účastnicí ze strany žalobkyně rozhodčímu řízení odpovídá jednání obezřetného investora v tržním hospodářství, a tudíž nezahrnuje výhodu.

4        Předmětem věci T‑740/17 je návrh žalobkyně znějící na zrušení rozhodnutí C(2017) 5622 final ze dne 14. srpna 2017 [věc SA.38101 (2015/NN) (ex 2013/CP) – Řecko – Údajná státní podpora ve prospěch společnosti Alouminion SA na základě rozhodčího nálezu ve formě sazeb za elektřinu, které byly nižší než náklady] (dále jen „druhé napadené rozhodnutí“), jímž Komise výslovně zrušila a nahradila jak sporný dopis, tak první napadené rozhodnutí (body 8 a 51 a oddíl 5 druhého napadeného rozhodnutí), a opět rozhodla, že rozhodčí nález neobsahuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Důvody uvedené na podporu tohoto závěru založené na splnění kritéria obezřetného investora v tržním hospodářství a na neexistenci výhody jsou stejné jako důvody popsané v prvním napadeném rozhodnutí.

5        V důsledku toho budou jednak první napadené rozhodnutí a druhé napadené rozhodnutí dále společně označována jako „napadená rozhodnutí“ a jednak tato rozhodnutí společně se sporným dopisem budou dále označovány jako „napadené akty“.

6        Projednávané věci jsou pokračováním dlouholetého sporu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí ohledně sazby za dodávky elektřiny, která má nahradit preferenční sazbu, jež vyplývala z dohody podepsané v roce 1960, jejíž platnost však uplynula v roce 2006.

7        Dne 4. srpna 2010 podepsaly žalobkyně a vedlejší účastnice rámcovou smlouvu týkající se sazby za dodávky elektřiny, která se měla použít během dotčeného období, jakož i podmínek smírného vyřízení údajného dluhu vedlejší účastnice vůči žalobkyni, který vznikl během období od 1. července 2008 do 30. června 2010. Na základě kritérií stanovených v uvedené rámcové smlouvě vedlejší účastnice a žalobkyně neúspěšně jednaly ohledně obsahu návrhu smlouvy o dodávkách elektřiny.

8        Po předložení návrhu smlouvy o dodávkách elektřiny žalobkyní Rythmistiki Archi Energeias (řecký regulační orgán pro energetiku, Řecko, dále jen „RAE“) přijal tento orgán rozhodnutí č. 692/2011 (FEK B’ 2529/7.11.2011) ohledně „základních zásad při stanovování cen za elektřinu v Řecku“. Toto rozhodnutí bylo následně zapracováno do řeckého zákona o zásobování elektřinou (FEK B’ 832/9.4.2013).

9        V rámci rozhodčí doložky podepsané dne 16. listopadu 2011 se vedlejší účastnice a žalobkyně dohodly, že svůj spor předloží k rozhodnutí stálému rozhodčímu soudu při RAE v souladu s článkem 37 zákona č. 4001/2011. V tomto ohledu stanovila rozhodčí doložka zejména následující:

„Strany se vzájemně dohodly na svěření věci rozhodčímu soudu uvedenému v článku 37 zákona č. 4001/2011, aby, při použití základních zásad při stanovování cen pro odběratele ze sítí vysokého napětí, jak jsou formulovány RAE v jeho rozhodnutí č. 692[/2011], ovšem rovněž při zohlednění […] rozhodnutí č. 798[/2011] a […] nálezu č. 8/2010 rozhodčího soudu, RAE aktualizoval a přizpůsobil podmínky pro stanovení cen obsažené v návrhu smlouvy [o dodávkách elektřiny] vyhotoveném dne 5. října 2010 za účelem provedení [rámcové] smlouvy a aby vypracoval, v rámci [uvedených] rozhodnutí […], smluvní podmínky pro dodávky mezi stranami použitelné od 6. června 2011, takže tyto podmínky budou odpovídat profilu spotřeby [vedlejší účastnice] a budou pokrývat alespoň náklady [žalobkyně].“

10      Na základě stížnosti podané vedlejší účastnicí u RAE podle čl. 140 odst. 6 a článku 35 zákona č. 4001/2011 tento orgán rozhodnutím č. 346/2012 ze dne 9. května 2012 dočasně stanovil sazbu za dodávku elektřiny ve výši 42 eur/MWh, která se použije na vedlejší účastnici.

11      V rámci stížnosti podané ke Komisi dne 15. června 2012 (dále jen „první stížnost“) žalobkyně zejména tvrdila, že tato sazba ji zavazuje k dodávkám elektřiny vedlejší účastnici za cenu, která je nižší než její náklady, a tedy než je tržní cena, a tudíž RAE poskytl této společnosti protiprávní státní podporu.

12      Dne 31. října 2013 rozhodčí soud stanovil rozhodčím nálezem dotčenou sazbu (viz bod 2 výše). Po podání žaloby žalobkyní k Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách, Řecko) tento soud rozsudkem č. 634/2016 ze dne 18. února 2016 potvrdil uvedený nález.

13      Dne 18. prosince 2013 podala vedlejší účastnice stížnost k Elliniki Epitropi Antagonismou (řecká komise pro hospodářskou soutěž, Řecko, dále jen „EEA“), přičemž tvrdila, že žalobkyně zneužila svého dominantního postavení tím, že s účinností od roku 2013 navrhla novou sazbu, která je údajně vůči vedlejší účastnici přemrštěná a diskriminační. Tato stížnost vedla k tomu, že EEA přijala dne 22. července 2015 rozhodnutí č. 621/2015 (FEK B’ 492/26.2.2016), v němž prozatímně rozhodla, že žalobkyně zneužila svého dominantního postavení na úkor vedlejší účastnice zejména tím, že neodůvodněně odmítla pokračovat v obchodním vztahu s vedlejší účastnicí a prodávat jí elektřinu, a tím, že jí hodlala vnutit nepřiměřené nebo nerovné ceny nebo jiné podmínky pro obchodování. Rozhodnutím ze dne 18. ledna 2016 přijala EEA závazky týkající se chování nabídnuté žalobkyní, což vedlo k odložení stížnosti.

14      Dne 23. prosince 2013 podala žalobkyně druhou stížnost ke Komisi, přičemž tvrdila, že rozhodčí nález zakládal státní podporu (viz bod 2 výše).

15      Dne 6. května 2014 sdělila Komise žalobkyni své předběžné posouzení, podle něhož není třeba druhou stížnost dále prošetřovat. Dopisy ze dne 20. května a ze dne 6. června 2014 zaslala žalobkyně Komisi doplňující informace.

16      Sporným dopisem (viz bod 2 výše) Komise informovala žalobkyni o ukončení prošetření její stížnosti především z následujících důvodů:

„Podotýkáme, že argumenty obsažené ve Vašem dopise ze dne 6. června 2014 nejsou nové a že již byly zohledněny v rámci předběžného posouzení uvedeného v našem dopise ze dne 6. května 2014. Vaším dopisem ze dne 6. června 2014 jste totiž stále neprokázali, že rozhodčí soud je subjektem vykonávajícím veřejnou moc, zejména s ohledem na skutečnost, že jak [žalobkyně, tak vedlejší účastnice] si zvolily rozhodčí řízení dobrovolně, aniž za tímto účelem existovala právní povinnost. Rovněž uznáváte, že [žalobkyně] (a tedy [řecký] stát) měla k dispozici několik možností za účelem určení sazby, kterou by [žalobkyně] měla fakturovat vůči [vedlejší účastnici] Vzhledem ke skutečnosti, že rozhodčí soud byl oprávněn stanovit sazbu v souladu s obecnými zásadami upravujícími rozhodčí řízení, jakož i s rozhodnutími a obecnými zásadami dříve přijatými [RAE] v této oblasti, nezdá se, že by [řecký] stát byl v postavení, které by mu umožnilo vykonávat rozhodující vliv na rozhodčí nález. V důsledku toho útvary GŘ ‚pro hospodářskou soutěž‘ opakují své stanovisko vyjádřené v dopise ze dne 6. května 2014, pokud jde o nedostatek přičitatelnosti [řeckému] státu ve vztahu k uvedenému nálezu, jelikož jste nepředložili dostatečné důkazy, které by toto stanovisko zpochybnily.

Pokud jde o Vaše tvrzení, že sazba stanovená rozhodčím soudem je nižší než náklady [žalobkyně], uvádíme, že Vaše argumenty ohledně metodiky pro výpočet nákladů [nejsou] slučitelné s argumenty řeckých orgánů, RAE a rozhodčího soudu v rozhodčím nálezu. Rozhodčí soud měl totiž specifickou pravomoc stanovit sazbu pokrývající náklady [žalobkyně] a [žalobkyně] měla v této souvislosti možnost uplatnit své argumenty. [Uvedený nález] výslovně uznává, že [tato] sazba […] pokrývá náklady [žalobkyně] včetně přiměřeného zisku při zohlednění profilu spotřeby [vedlejší účastnice]. V důsledku toho útvary GŘ ‚pro hospodářskou soutěž‘ opakují své stanovisko vyjádřené v dopise ze dne 6. května 2014 ohledně neexistence selektivní výhody vyplývající z dotčeného opatření, jelikož jste nepředložili dostatečné důkazy, které by toto stanovisko zpochybnily.

Ve světle výše uvedeného útvary GŘ ‚pro hospodářskou soutěž‘ dospěly k závěru, že informace obsažené ve Vašem dopise ze dne 6. června [2014] neposkyt[ovaly] žádný důkaz, který by zpochybnil naše předběžné posouzení obsažené v našem dopise ze dne 6. května 2014. Rovněž podotýkáme, že jste nám neposkytli žádnou doplňující nebo novou informaci, která by prokázala existenci porušení právních předpisů v oblasti státních podpor.

V důsledku toho útvary GŘ ‚pro hospodářskou soutěž‘ dospěly k závěru, že tato informace [nebyla] dostatečná k tomu, aby odůvodnila nové šetření Vaší žádosti.“

17      Návrhem došlým kanceláří Tribunálu dne 22. srpna 2014 podala žalobkyně žalobu zapsanou do rejstříku pod číslem T‑639/14, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí Komise o ukončení šetření jejích stížností obsaženého ve sporném dopise.

18      Dopisem ze dne 7. října 2014 došlým kanceláři Tribunálu žalobkyně a Komise společně požádaly na základě čl. 77 písm. c) jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991 o přerušení řízení na dobu šesti měsíců, tedy do 7. dubna 2015, aby Komise mohla znovu přezkoumat otázky vznesené v žalobě. Této žádosti bylo vyhověno usnesením předsedy čtvrtého senátu Tribunálu ze dne 24. října 2014.

19      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 19. prosince 2014 podala vedlejší účastnice návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise ve věci T‑639/14.

20      Dne 25. března 2015 přijala Komise první napadené rozhodnutí (viz bod 3 výše).

21      Na podporu prvního napadeného rozhodnutí konstatovala Komise zejména v bodech 12 a 13 tohoto rozhodnutí, následující:

„V [druhé] stížnosti [žalobkyně] rovněž odkazuje na [první stížnost]. Tato [první] stížnost obsahuje tvrzení, že rozhodnutí RAE č. 346/2012, kterým byla stanovena prozatímní sazba za elektřinu dodávanou [vedlejší účastnici] do doby vyřešení sporu mezi účastnicemi řízení ohledně uvedené sazby, uložilo [žalobkyni] povinnost dodávat elektřinu [vedlejší účastnici] za cenu nižší, než je tržní cena, a v důsledku toho poskytnout [vedlejší účastnici] státní podporu. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodčí nález v plném rozsahu a se zpětnou účinností nahradil prozatímní sazbu stanovenou RAE, má Komise za to, že [první] stížnost […] se stala bezpředmětnou.

Toto rozhodnutí se tedy omezuje na posouzení [druhé] stížnosti […] týkající se toho, zda na základě rozhodčího nálezu byla [vedlejší účastnici] poskytnuta státní podpora ve formě sazby za elektřinu, která je nižší než náklady.“

22      V rámci své analýzy se tak Komise omezila na posouzení, zda stanovení a použití uvedené sazby odpovídá poskytnutí výhody vedlejší účastnici ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Za tímto účelem zkoumala, zda se žalobkyně tím, že souhlasila s urovnáním sporu s vedlejší účastnicí řízení prostřednictvím rozhodčího řízení a podvolením se rozhodčímu nálezu, chovala jako veřejný podnik v souladu s požadavky vyplývajícími z kritéria soukromého investora (body 25 až 47 prvního napadeného rozhodnutí). V této souvislosti dospěla k závěru, že zaprvé podmínky pro použití tohoto kritéria byly v projednávané věci splněny, a tedy vedlejší účastnici nebyla poskytnuta žádná výhoda, a zadruhé vzhledem k tomu, že první napadené rozhodnutí odráželo její konečné stanovisko v tomto ohledu, je třeba mít za to, že sporný dopis byl tímto rozhodnutím nahrazen (body 48 a 49 tohoto rozhodnutí).

23      Komise tedy konstatovala, že rozhodčí nález nepředstavoval státní podporu (oddíl 4 prvního napadeného rozhodnutí).

24      Dopisy ze dne 27. dubna a 19. června 2015 došlými kanceláři Tribunálu se Komise domáhala, aby Tribunál určil, že v návaznosti na první napadené rozhodnutí se žaloba podaná proti spornému dopisu stala bezpředmětnou a že v tomto ohledu již není důvodné rozhodnout ve věci samé. Žalobkyně předložila Soudnímu dvoru své vyjádření k tomuto návrhu dopisem ze dne 3. července 2015.

25      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 29. června 2015 podala žalobkyně žalobu zapsanou do rejstříku pod číslem T‑352/15 znějící na zrušení prvního napadeného rozhodnutí.

26      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 16. listopadu 2015 podala vedlejší účastnice návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání Komise ve věci T‑352/15.

27      Usnesením ze dne 9. února 2016, DEI v. Komise (T‑639/14, nezveřejněné, EU:T:2016:77, body 36 a 37), Tribunál rozhodl, že již není důvodné rozhodnout ve věci samé o žalobě ve věci T‑639/14, zejména z toho důvodu, že první napadené rozhodnutí formálně nahradilo sporný dopis, takže sporný dopis „již nebyl součástí právního řádu Unie, jelikož byl [zrušen] ode dne [uvedeného] rozhodnutí“. Rovněž rozhodl, že tedy již není důvodné rozhodnout ve věci samé o návrhu vedlejší účastnice na vstup do řízení.

28      Dne 22. dubna 2016 podala žalobkyně proti tomuto usnesení kasační opravný prostředek k Soudnímu dvoru zapsaný do rejstříku pod číslem C‑228/16 P.

29      Usnesením ze dne 8. června 2016, DEI v. Komise (T‑352/15, nezveřejněné, EU:T:2016:386), Tribunál (čtvrtý senát) vyhověl návrhu na vstup do řízení vedlejší účastnice ve věci T‑352/15. Vedlejší účastnice předložila spis vedlejšího účastníka a hlavní účastnice řízení k němu ve stanovených lhůtách předložily svá vyjádření.

30      Rozsudkem ze dne 31. května 2017, DEI v. Komise (C‑228/16 P, EU:C:2017:409, body 44 a 46), Soudní dvůr zrušil usnesení ze dne 9. února 2016, DEI v. Komise (T‑639/14, nezveřejněné, EU:T:2016:77), vrátil věc Tribunálu a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

31      V návaznosti na vydání uvedeného rozsudku byla věc T‑639/14, nyní pod číslem T‑639/14 RENV, přidělena pátému senátu Tribunálu, ke kterému byl přidělen soudce zpravodaj.

32      Dopisem ze dne 27. července 2017 došlým kanceláři Tribunálu navrhla žalobkyně pro účely ústní části řízení spojení věcí T‑639/14 RENV a T‑352/15. Dopisem ze dne 21. srpna 2017 Komise s tímto spojením souhlasila.

33      Dne 14. srpna 2017 přijala Komise druhé napadené rozhodnutí (viz bod 4 výše).

34      Dopisy ze dne 24. srpna 2017 došlými kanceláři Tribunálu, tedy v návaznosti na přijetí druhého napadeného rozhodnutí, navrhla Komise, aby Tribunál určil na základě článku 130 jednacího řádu Tribunálu, že žaloby ve věcech T‑639/14 RENV a T‑352/15 se staly bezpředmětnými a že již není důvodné rozhodnout ve věci samé. V dopise ze dne 27. října 2017 vedlejší účastnice uvedla, že podporuje návrh Komise, že ve věci T‑352/15 není důvodné rozhodnout ve věci samé. V dopisech z téhož dne žalobkyně uvedla, že nesouhlasí s tím, že v těchto věcech není důvodné rozhodnout ve věci samé.

35      Žalobou došlou kanceláři Tribunálu dne 3. listopadu 2017 podala žalobkyně žalobu zapsanou do rejstříku pod číslem T‑740/17 znějící na zrušení druhého napadeného rozhodnutí.

36      Dne 21. prosince 2017 položil Tribunál v rámci organizačních procesních opatření účastnicím řízení dotaz ohledně možného přerušení řízení ve věcech T‑639/14 RENV a T‑352/15 do ukončení písemné části řízení ve věci T‑740/17. Dopisy ze 4. a 8. ledna 2018 Komise a žalobkyně uvedly, že proti takovému přerušení nemají námitky.

37      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 12. března 2018 vedlejší účastnice podala návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání Komise ve věci T‑740/17.

38      Usnesením ze dne 14. května 2018 Tribunál nařídil spojení meritorního posouzení návrhů Komise, že není důvodné rozhodnout ve věci samé, a rozhodl, že o nákladech řízení ve věcech T‑639/14 RENV a T‑352/15 bude rozhodnuto později.

39      Usnesením ze dne 12. července 2018 předseda pátého senátu Tribunálu vyhověl návrhu vedlejší účastnice na vstup do řízení ve věci T‑740/17. Vedlejší účastnice předložila spis vedlejšího účastníka a hlavní účastnice řízení k němu ve stanovených lhůtách předložily svá vyjádření.

40      Rozhodnutím ze dne 13. července 2018 bylo přerušeno pouze řízení ve věci T‑352/15 do ukončení písemné části řízení ve věci T‑740/17.

41      Usnesením ze dne 25. září 2018 ve věci T‑639/14 RENV předseda pátého senátu Tribunálu povolil vstup vedlejší účastnice do řízení ve věci T‑639/14. Vedlejší účastnice předložila spis vedlejšího účastníka a hlavní účastnice k němu předložily ve stanovených lhůtách svá vyjádření.

42      Rozhodnutím předsedy Tribunálu ze dne 28. února 2019 byly věci T‑639/14 RENV, T‑352/15 a T‑740/17 na základě čl. 27 odst. 3 jednacího řádu přiděleny novému soudci zpravodaji, který zasedá ve třetím senátu.

43      Dne 28. března 2019 Tribunál na návrh soudce zpravodaje vyzval účastnice řízení, aby se vyjádřily k případnému spojení věcí T‑639/14 RENV, T‑352/15 a T‑740/17 pro účely ústní části řízení a rozhodnutí, jímž se končí řízení. Dopisy ze dne 4. dubna 2019 souhlasila Komise se spojením uvedených věci, aniž požádala o důvěrné zacházení s některými písemnostmi ve spisech. Dopisy ze dne 25. dubna 2019 žalobkyně vyjádřila nesouhlas se spojením věci T‑639/14 RENV s věcmi T‑352/15 a T‑740/17 a požádala o její oddělené projednání, avšak nepožádala o důvěrné zacházení s některými písemnostmi ve spisech.

44      Poté, co bylo změněno složení senátů Tribunálu, byl na základě čl. 27 odst. 5 jednacího řádu soudce zpravodaj přidělen ke třetímu senátu, kterému byly v důsledku toho přiděleny projednávané věci.

45      Na návrh třetího senátu Tribunál rozhodl na základě článku 28 jednacího řádu postoupit věc rozšířenému soudnímu kolegiu.

46      Rozhodnutím předsedy třetího rozšířeného senátu Tribunálu ze dne 26. února 2020 byly věci T‑639/14 RENV, T‑352/15 a T‑740/17 spojeny pro účely ústní části řízení a rozhodnutí, jímž se končí řízení, v souladu s článkem 68 jednacího řádu.

47      Na návrh soudce zpravodaje Tribunál (třetí rozšířený senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení.

48      Dopisem ze dne 3. června 2020 předložila vedlejší účastnice vyjádření ke zprávě k jednání, které bylo založeno do spisu a doručeno ostatním účastnicím řízení.

49      V návaznosti na návrh žalobkyně na odložení jednání původně plánovaného na 11. června 2020 z toho důvodu, že její advokáti v zaměstnaneckém poměru, a sice pí Oikonomou, p. Salaka a p. Synodinos, by se nemohli jednání zúčastnit z důvodu zákazu cestování do zahraničí, který „nadřízený orgán společnosti DEI“ zaslal svým zaměstnancům z důvodu zdravotní krize, Tribunál položil žalobkyni v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 89 jednacího řádu písemnou otázku týkající se existence případného pracovního poměru mezi žalobkyní a uvedenými zaměstnanými advokáty a jejich oprávnění ji zastupovat v těchto řízeních a vyzval ji, aby odpověděla písemně. Žalobkyně na tuto otázku odpověděla ve stanovené lhůtě.

50      Dopisem ze dne 29. září 2020 předložila žalobkyně vyjádření ke zprávě k jednání obsahující osm příloh, přičemž bylo rozhodnuto, že o založení vyjádření do spisu bude rozhodnuto později.

51      Dopisem ze dne 5. října 2020 předložila vedlejší účastnice nové vyjádření ke zprávě k jednání, které bylo založeno do spisu a doručeno ostatním účastnicím řízení.

52      Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly předneseny na jednání konaném dne 8. října 2020. Na jednání předseda rozhodl, že vyjádření žalobkyně ke zprávě k jednání musí být založeno do spisu a doručeno ostatním účastnicím řízení a že je třeba stanovit lhůtu pro předložení jejich vyjádření, o čemž byl proveden zápis do protokolu z jednání.

53      Vzhledem k tomu, že ústní část řízení zůstala po jednání otevřená, předložily Komise a vedlejší účastnice ve stanovené lhůtě svá vyjádření a s ohledem na článek 85 jednacího řádu zpochybnily přípustnost vyjádření žalobkyně ke zprávě k jednání, včetně jejích příloh. V návaznosti na rozhodnutí předsedy senátu o ukončení ústní části řízení žalobkyně samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 12. ledna 2021 navrhla Tribunálu, aby znovuotevřel ústní část řízení, aby se mohla vyjádřit k těmto vyjádřením Komise a vedlejší účastnice v rámci kontradiktorní diskuse.

II.    Návrhová žádání účastnic řízení

A.      Věc T639/14 RENV

54      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil sporný dopis v rozsahu, v němž obsahuje rozhodnutí o zamítnutí jejích stížností;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

55      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        rozhodl, že není důvodné rozhodnout ve věci samé;

–        podpůrně, odmítl žalobu jako nepřípustnou, případně zamítl jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

56      Vedlejší účastnice navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení vynaložených vedlejší účastnicí.

B.      Věc T352/15

57      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil první napadené rozhodnutí;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

58      Komise a vedlejší účastnice navrhují, aby Tribunál:

–        rozhodl, že není důvodné rozhodnout ve věci samé;

–        podpůrně, odmítl žalobu jako nepřípustnou, případně zamítl jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

C.      Věc T740/17

59      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil druhé napadené rozhodnutí;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

60      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        odmítl žalobu jako nepřípustnou, případně zamítl jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

61      Vedlejší účastnice navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení vynaložených vedlejší účastnicí.

III. Právní otázky

A.      Úvodní poznámky

62      Úvodem je třeba uvést, že pro účely řešení sporů není důvodné rozhodnout o tom, zda „zaměstnaní advokáti“ žalobkyně, a sice pí Oikonomou, p. Salaka a p. Synodinos, jsou na základě platných řeckých právních předpisů oprávněni ji zastupovat v těchto řízeních (viz bod 49 výše), jelikož toto zastoupení zajišťují dostatečným způsobem p. Bourtzalas, p. Tagaras, p. Waelbroeck a p. Moumoutzi.

63      Kromě toho je vhodné nejprve posoudit žalobu ve věci T‑740/17, jelikož její výsledek může mít dopad na zachování předmětu sporů a na právní zájem žalobkyně na podání žalob ve věcech T‑639/14 RENV a T‑352/15.

B.      K věci T740/17

1.      K přípustnosti

64      Komise podporovaná vedlejší účastnicí tvrdí, že žaloba je nepřípustná z důvodu, že zaprvé není žalobkyně bezprostředně ani osobně dotčena druhým napadeným rozhodnutím, zadruhé při neexistenci závazných právních účinků vůči žalobkyni nemůže být toto rozhodnutí předmětem žaloby na neplatnost a zatřetí žalobkyně neodůvodňuje právní zájem na podání žaloby.

65      Zaprvé Komise v podstatě tvrdí, že žalobkyně nemá postavení „zúčastněné strany“ ve smyslu čl. 108 odst. 2 SFEU nebo „zúčastněné strany“ ve smyslu čl. 1 písm. h) nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 [SFEU] (Úř. věst. 2015, L 248, s. 9). Skutečnost, že je stěžovatelem nebo se účastnila správního řízení, ani postavení subjektu, který má povinnost poskytnout údajnou podporu z vlastních prostředků, není za tímto účelem dostatečná, ale žalobkyně by musela prokázat své postavení konkurenta vedlejší účastnice jako údajného podniku, který je příjemcem podpory, což neučinila. Totéž platí pro „nádrž, ze které jsou čerpány zdroje na financování údajné podpory […]“, jelikož úspory nákladů členského státu nebo ochrana dobrého zdraví veřejného sektoru nejsou jako takové cílem sledovaným pravidly v oblasti státní podpory.

66      Podle Komise podporované vedlejší účastnicí žalobkyně tím spíše neprokázala, že by její postavení na trhu bylo údajnou podporou podstatně dotčeno, takže žalobní důvody směřující ke zpochybnění opodstatněnosti druhého napadeného rozhodnutí jsou nepřípustné. Komise v zásadě uvádí, že tato údajná podpora se týká vztahu dodávky elektřiny žalobkyní vedlejší účastnici, a sice zákaznického a nikoli konkurenčního vztahu mezi těmito podniky. Hospodářská činnost vedlejší účastnice a účinek dotčené sazby na její konkurenční postavení spadají do odvětví hutnictví, což v projednávané věci není relevantní, zatímco žalobkyně působí v odvětví výroby nebo dodávek elektřiny. Kromě toho, jak sama žalobkyně připouští, první, druhý a čtvrtý až sedmý žalobní důvod týkající se „porušení článků 107 a 108 SFEU“ neodkazují na případné závažné obtíže. Konečně žalobkyně není ani individualizována jakožto poskytovatel údajné podpory, jelikož ji nelze postavit na roveň místnímu orgánu, který jednal při výkonu své legislativní a daňové autonomie.

67      Zadruhé má Komise za to, že druhé napadené rozhodnutí nemůže být předmětem žaloby na neplatnost ze strany žalobkyně z důvodu, že toto rozhodnutí nemá takové závazné právní účinky, které by mohly ovlivnit její zájmy, tím, že by podstatným způsobem změnilo její právní postavení jako faktického poskytovatele údajné podpory. Toto rozhodnutí nezavazuje řecký stát, jelikož obsahuje závěr, že dotčená sazba nespadá do působnosti článku 107 SFEU. Naproti tomu povinnost žalobkyně uplatňovat tuto sazbu vyplývá z jejího dobrovolného závazku podřídit se rozhodčímu nálezu, a nikoli z téhož rozhodnutí. Podle Komise je tedy dotčené rozhodnutí pro řecký stát zcela uspokojivé, jelikož řeckým orgánům zaručuje možnost používat dotčenou sazbu bez zahájení řízení o existujících podporách. Žalobkyně jako veřejný podnik, který údajnou podporu poskytl, přitom nepatří do kategorie žalobců, kteří jsou legitimováni k podání žaloby proti takovému rozhodnutí.

68      Zatřetí se Komise podporovaná vedlejší účastnicí domnívá, že žalobkyně nemá právní zájem na podání žaloby proti druhému napadenému rozhodnutí. Toto rozhodnutí jí zcela vyhovuje jako subjektu poskytujícímu údajnou podporu a povinnost poskytnout tuto podporu vedlejší účastnici vyplývá výlučně z rozhodčího nálezu. Podle názoru Komise není zájem, který se žalobkyně snaží chránit, součástí cílů sledovaných právem státních podpor a její postup je v rozporu s účelem článků 107 a 108 SFEU, které jsou založeny na logice, že subjekt poskytující podporu si přeje mít v tomto ohledu co největší manévrovací prostor. Strategii žalobkyně srovnává se strategií místního orgánu, který podepsal smlouvu, která již není výnosná, a oznámí ji jako státní podporu, aby se zprostil svého závazku. Toto jednání je v rozporu zejména se zásadou práva, podle níž se nikdo nemůže dovolávat svého protiprávního jednání (nemo auditur propriam turpitudinem allegans nebo venire contra factum proprium). Vedlejší účastnice upřesňuje, že žalobkyně se nesprávně a zneužívajícím jednáním dovolává zájmu „soukromé“ povahy, který není chráněn článkem 108 SFEU, a sice svých vlastních finančních zájmů, a nikoli jejího postavení „státu“, který jediný může poskytnout protiprávní státní podporu. Žalobkyně se s cílem založit svůj právní zájem na podání žaloby snaží vyvolat záměnu mezi skutečností, že náleží řeckému státu, který jako její majoritní akcionář pravidelně schvaluje její sazby pro zákazníky vysokého napětí, na jedné straně, a jejím „soukromým“ zájmem na straně druhé, přičemž setrvává na chybném argumentu ohledně existence podpory.

69      Žalobkyně zpochybňuje argumenty Komise a vedlejší účastnice a má za to, že projednávaná žaloba je přípustná.

70      Nejprve je třeba posoudit, zda druhé napadené rozhodnutí představuje napadnutelný akt, dále, zda má žalobkyně právní zájem na podání žaloby, a, konečně, zda má aktivní legitimaci na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.

71      Zaprvé, podle ustálené judikatury platí, že se za napadnutelné akty ve smyslu článku 263 SFEU považují všechna opatření přijímaná unijními orgány v jakékoliv formě, jejichž účelem je vyvolat závazné právní účinky. Za účelem určení, zda napadený akt vyvolává takové účinky, je třeba vycházet z jeho podstaty. Tyto účinky aktu se musí posuzovat podle takových objektivních kritérií, jako je obsah tohoto aktu, případně s přihlédnutím k souvislostem jeho přijetí, jakož i k pravomocem orgánu, jenž je jeho autorem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. února 2014, Maďarsko v. Komise, C‑31/13 P, EU:C:2014:70, body 54 a 55 a citovaná judikatura, a ze dne 25. října 2017, Rumunsko v. Komise, C‑599/15 P, EU:C:2017:801, body 47 a 48). Mimoto v případech, kdy žalobu na neplatnost proti aktu přijatému orgánem podává fyzická či právnická osoba, jako je tomu v projednávané věci, je nutné, aby závazné právní účinky byly způsobilé dotknout se zájmů žalobce tak, že podstatným způsobem změní jeho právní postavení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. října 2011, Deutsche Post a Německo v. Komise, C‑463/10 P a C‑475/10 P, EU:C:2011:656, bod 37 a citovaná judikatura).

72      V projednávané věci druhé napadené rozhodnutí představuje rozhodnutí konstatující neexistenci podpory ve smyslu čl. 4 odst. 2 nařízení 2015/1589, o jehož právní závaznosti ve vztahu k jeho adresátovi, Řecké republice, ve smyslu čl. 288 čtvrtého pododstavce SFEU není pochyb.

73      V tomto ohledu Komise a vedlejší účastnice neúspěšně tvrdí, že druhé napadené rozhodnutí nemá vůči žalobkyni právně závazné účinky.

74      Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že čl. 15 odst. 1 nařízení č. 2015/1589 Komisi ukládá, aby jakmile byly zúčastněnými stranami předloženy případné doplňující připomínky nebo jakmile uplynula přiměřená lhůta, ukončila předběžnou fázi posouzení přijetím rozhodnutí podle čl. 4 odst. 2, 3 nebo 4 uvedeného nařízení, tedy přijetím rozhodnutí konstatujícího neexistenci podpory, rozhodnutí nevznášet námitky nebo rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. července 2008, Athinaïki Techniki v. Komise, C‑521/06 P, EU:C:2008:422, body 37 až 40; ze dne 16. prosince 2010, Athinaïki Techniki v. Komise, C‑362/09 P, EU:C:2010:783, bod 63, a ze dne 31. května 2017, DEI v. Komise, C‑228/16 P, EU:C:2017:409, bod 29). Z toho nutně vyplývá, že takové rozhodnutí má závazné právní účinky ve smyslu čl. 288 čtvrtého pododstavce SFEU rovněž vůči takové zúčastněné straně.

75      Soudní dvůr navíc na základě použití této judikatury na skutkový stav ve věci T‑639/14 RENV rozhodl, že přijetím sporného dopisu Komise přijala akt o odložení věci, kterým rozhodla o ukončení fáze předběžného posouzení zahájené na základě stížnosti žalobkyně, konstatovala, že zahájené šetření neumožnilo dospět k závěru, že existuje podpora ve smyslu článku 107 SFEU, a odmítla tedy zahájit formální vyšetřovací řízení upravené v čl. 108 odst. 2 SFEU. Podle Soudního dvora tak Komise zaujala konečné stanovisko k návrhu, kterým se navrhovatelka domáhala určení, že byly porušeny články 107 a 108 SFEU. Upřesnil, že vzhledem k tomu, že sporný dopis zabránil žalobkyni předložit připomínky v rámci formálního vyšetřovacího řízení, vyvolal tím závazné právní účinky, kterými mohly být dotčeny její zájmy. Na základě toho dospěl k závěru, že toto rozhodnutí bylo tedy napadnutelným aktem ve smyslu článku 263 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. května 2017, DEI v. Komise, C‑228/16 P, EU:C:2017:409, body 30 a 31 a citovaná judikatura).

76      Je třeba konstatovat, že totéž platí i pro druhé napadené rozhodnutí, které má podle vlastních tvrzení Komise nahradit jak sporný dopis, tak i první napadené rozhodnutí.

77      Toto posouzení není zpochybněno argumenty předloženými Komisí a vedlejší účastnicí.

78      Komise se nemůže důvodně dovolávat na podporu své argumentace judikatury, podle které napadnutelná povaha aktu předpokládá, že účelem tohoto aktu je vyvolat závazné právní účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem změní jeho právní postavení (viz rozsudek ze dne 17. července 2008, Athinaïki Techniki v. Komise, C‑521/06 P, EU:C:2008:422, bod 29 a citovaná judikatura), jelikož tato argumentace nezohledňuje judikaturu připomenutou v bodě 75 výše, jakož i skutečnost, že pro účely odložení stížností žalobkyně druhé napadené rozhodnutí obsahuje odmítnutí jejího návrhu na prošetření otázky, zda dotčená sazba zahrnovala poskytnutí výhody, a v důsledku toho na kvalifikaci výsledku rozhodčího řízení jako podpory.

79      Kromě toho Komise a vedlejší účastnice nemohou oprávněně tvrdit, že žalobkyně není „zúčastněnou stranou“, jejíž právní situace není dotčena, protože není chráněna právem státních podpor zejména z toho důvodu, že druhé napadené rozhodnutí je ve skutečnosti zcela příznivé pro řecký stát, s nímž žalobkyně splývá z důvodu svého postavení veřejného podniku ovládaného řeckými orgány.

80      V souladu s pojmem „zúčastněná strana“ uvedeným v čl. 1 písm. h) nařízení 2015/1589 ve svém rozsudku ze dne 31. května 2017, DEI v. Komise (C‑228/16 P, EU:C:2017:409, body 29 až 31), Soudní dvůr vycházel z širokého pojmu „zúčastněná strana“, který zahrnuje jakoukoli osobu, jejíž zájmy by mohly být dotčeny poskytnutím podpory, včetně stěžovatele, na základě jehož stížnosti bylo zahájeno předběžné posouzení. V projednávané věci tak zdůraznil, že sporný dopis má takové závazné právní účinky, které mohou ovlivnit zájmy žalobkyně tím, že jí zabránil předložit její připomínky v rámci formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU, což nutně znamená, že uznal její postavení zúčastněné strany ve smyslu tohoto ustanovení. Toto posouzení se použije obdobně na druhé napadené rozhodnutí, které mělo nahradit sporný dopis. Je tedy třeba odmítnout argument, podle kterého Soudní dvůr ve svém rozsudku nezkoumal, zda je žalobkyně zúčastněnou stranou.

81      Toto posouzení je potvrzeno judikaturou, podle níž je třeba pojem „zúčastněná strana“ ve smyslu čl. 108 odst. 2 SFEU vykládat široce (rozsudek ze dne 14. listopadu 1984, Intermills v. Komise, 323/82, EU:C:1984:345, bod 16). Stejně tak použití výrazu „zejména“ v čl. 1 písm. h) nařízení č. 2015/1589 značí, že uvedené ustanovení obsahuje pouze demonstrativní seznam osob, které lze kvalifikovat jako „zúčastněné strany“, takže tento pojem se vztahuje na neurčitý okruh osob (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. června 2019, Copebi, C‑505/18, EU:C:2019:500, bod 34 a citovaná judikatura). Bylo tak rozhodnuto, že toto ustanovení nevylučuje, aby podniku, který není přímým konkurentem příjemkyně podpory, bylo přiznáno postavení zúčastněné strany, jestliže tvrdí, že poskytnutím podpory by mohly být ovlivněny jeho zájmy a k tomu je nutné, aby tento podnik právně dostačujícím způsobem prokázal, že podpora může mít konkrétní dopad na jeho situaci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. května 2011, Komise v. Kronoply a Kronotex, C‑83/09 P, EU:C:2011:341, body 63 až 65 a citovaná judikatura).

82      Argument Komise a vedlejší účastnice, podle kterého je třeba z pojmu „zúčastněná strana“ vyloučit osoby, které nejsou v konkurenčním vztahu s údajným příjemcem dotčené podpory, je tedy třeba odmítnout.

83      Naopak postačí, aby ke kvalifikaci jako zúčastněné strany tyto osoby tvrdily, že poskytnutím této podpory by mohly být dotčeny jejich zájmy (viz bod 81 výše). Tak je tomu v projednávané věci, jelikož podle žalobkyně jí rozhodčí nález, kterým se stanoví dotčená sazba, zavazuje k poskytnutí protiprávní podpory vedlejší účastnici, čímž jí vzniká finanční ztráta, a z důvodu odložení její stížnosti zejména druhým napadeným rozhodnutím je zbavena možnosti předložit v tomto ohledu své připomínky v rámci formálního vyšetřovacího řízení.

84      Z toho vyplývá, že v rozsahu, v němž žalobkyně na základě čl. 24 odst. 2, ve spojení s čl. 12 odst. 1 prvním pododstavcem a čl. 15 odst. 1 nařízení 2015/1589 tvrdí, že dotčená sazba představuje podporu zakázanou čl. 107 odst. 1 SFEU, která se dotýká jejích finančních zájmů, má postavení „zúčastněné strany“ ve smyslu čl. 1 písm. h) téhož nařízení nebo postavení „zúčastněné strany“ ve smyslu čl. 108 odst. 2 SFEU, které je napadenými akty o odložení jejích stížností zabráněno předložit připomínky během formálního vyšetřovacího řízení.

85      Je tedy třeba odmítnout argumentaci Komise a vedlejší účastnice, podle které druhé napadené rozhodnutí nemá vliv na právní situaci ani na zájmy žalobkyně jakožto zúčastněné strany.

86      Zadruhé z ustálené judikatury, včetně judikatury v oblasti státních podpor, vyplývá, že žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou je přípustná pouze v případě, že tato osoba má zájem na zrušení napadeného aktu. Předpokladem takového zájmu je, že samotné zrušení napadeného aktu může vyvolat právní následky a žaloba může ve svém výsledku přinést straně, která ji podala, prospěch. Kromě toho tento zájem musí vzniknout a trvat a posuzuje se ke dni, kdy byla žaloba podána (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. září 2015, Mory a další v. Komise, C‑33/14 P, EU:C:2015:609, body 55 s 56, a ze dne 7. listopadu 2018, BPC Lux 2 a další v. Komise, C‑544/17 P, EU:C:2018:880, body 28 a 29 a citovaná judikatura).

87      V projednávané věci Komise a vedlejší účastnice zpochybňují existenci právního zájmu žalobkyně na podání žaloby, když v zásadě předkládají stejné důvody, jako jsou důvody uplatněné na podporu jejich neopodstatněného argumentu, podle kterého druhé napadené rozhodnutí nepředstavuje napadnutelný akt.

88      Z úvah uvedených v bodech 71 až 85 výše však vyplývá, že žaloba žalobkyně směřuje proti aktu, který nepříznivě zasahuje do jejího právní postavení a jejích zájmů, a že tudíž jeho zrušení jí může přinést prospěch, jelikož může na základě čl. 266 prvního pododstavce SFEU přimět Komisi k tomu, aby zahájila formální vyšetřovací řízení ve smyslu čl. 108 odst. 2 SFEU.

89      V tomto ohledu nemůže argumentace Komise a vedlejší účastnice vycházející ze záměny řeckého státu a žalobkyně proto, aby jí bylo přičteno údajné uspokojení řeckých orgánů s výsledkem rozhodčího řízení, a ze srovnání situace žalobkyně s postavením místního orgánu, obstát. Žalobkyně totiž podrobně uvedla důvody, proč měla za to, že její hospodářská situace byla zaprvé dotčena rozhodčím nálezem v tom, že jí uložil, aby vedlejší účastnici účtovala za dodávku elektřiny ceny nižší, než jsou její výrobní náklady, a že napadené akty o odložení její stížnosti jí zabránily předložit její připomínky během formálního vyšetřovacího řízení na základě čl. 108 odst. 2 SFEU. S ohledem na tuto argumentaci z judikatury připomenuté v bodech 74 a 75 výše vyplývá, že případné zrušení zejména druhého napadeného rozhodnutí z důvodu, že Komise narazila na závažné pochybnosti nebo obtíže ohledně existence státní podpory, může žalobkyni přinést prospěch, právě proto, že může přinutit Komisi k zahájení formálního vyšetřovacího řízení, v jehož rámci by se žalobkyně mohla dovolávat procesních záruk, které jí přiznává čl. 108 odst. 2 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. června 2019, a&o hostel and hotel Berlin v. Komise, T‑578/17, nezveřejněný, EU:T:2019:437, bod 52).

90      V tomto ohledu nelze přijmout argument Komise a vedlejší účastnice, podle kterého závazné právní účinky nepříznivě zasahující do postavení žalobkyně nelze přičíst druhému napadenému rozhodnutí, ale rozhodčímu nálezu, jelikož uvedené rozhodnutí odmítá návrh žalobkyně kvalifikovat výsledek rozhodčího řízení jako podporu a jelikož žalobkyně Komisi vytýká právě to, že v tomto rozhodnutí protiprávně neprošetřila otázku, zda dotčená sazba zahrnovala poskytnutí výhody (viz bod 78 výše). Toto posouzení není vyvráceno skutečností, že žalobkyně dobrovolně předložila spor s vedlejší účastnicí k rozhodčímu řízení, jelikož tento krok nutně neznamená její předchozí souhlas s jeho výsledkem, jak ostatně dokládá skutečnost, že uvedený rozhodčí nález zpochybnila neúspěšně u Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách).

91      Komise se rovněž nemůže dovolávat porušení právní zásady, podle které se nikdo nemůže dovolávat svého protiprávního jednání. Tento argument je pouze další variantou argumentu, jehož cílem je zaměnit situaci žalobkyně se situací řeckého státu a přičíst jí případné uspokojení řeckých orgánů s výsledkem rozhodčího řízení, takže ani tento argument nemůže uspět. Ze stejných důvodů je třeba odmítnout argument vedlejší účastnice, podle kterého se žalobkyně nesprávně a zneužívajícím způsobem dovolává údajného „soukromého (finančního) zájmu“, který není chráněn právem státních podpor, z důvodu, že její zájmy jsou zaměňovány se zájmy řeckého státu, který ji kontroluje.

92      V důsledku toho je třeba dospět k závěru, že žalobkyni svědčí právní zájem na podání žaloby proti druhému napadenému rozhodnutí.

93      Zatřetí, pokud jde o právní zájem žalobkyně na podání žaloby na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, je třeba připomenout, že Komise podporovaná vedlejší účastnicí zpochybňuje jak bezprostřední, tak i osobní dotčení žalobkyně ve smyslu tohoto ustanovení druhým napadeným rozhodnutím, zejména z důvodu, že žalobkyně není „zúčastněnou stranou“, ani podnikem konkurujícím vedlejší účastnici, jehož postavení na trhu by mohlo být údajnou podporou podstatným způsobem dotčeno.

94      Z důvodů uvedených v bodech 79 až 84 výše je přitom třeba bez dalšího odmítnout argumentaci Komise a vedlejší účastnice, která směřuje ke zpochybnění postavení žalobkyně jako zúčastněné strany. Je tedy třeba mít za to, že žalobkyně je takovou zúčastněnou stranou pro účely určení jejího právního zájmu na podání žaloby.

95      V souladu s ustálenou judikaturou totiž stačí pro uznání přípustnosti žaloby podané proti rozhodnutí přijatému podle čl. 4 odst. 2 nebo 3 nařízení 2015/1589, aby žalobce byl „zúčastněnou stranou“, která se domáhá svou žalobou ochrany výkonu svých procesních práv, která má v návaznosti na zahájení formálního vyšetřovacího řízení na základě čl. 108 odst. 2 SFEU. Konkrétně v rámci žaloby podané proti takovému rozhodnutí závisí její legalita na otázce, zda existují závažné obtíže při určování existence podpory nebo pochybnosti o slučitelnosti takové podpory s vnitřním trhem, které musí vést k zahájení formálního vyšetřovacího řízení, jehož účastníky mohou být zúčastněné strany uvedené v čl. 1 písm. h) uvedeného nařízení. V důsledku toho každá zúčastněná strana ve smyslu tohoto ustanovení je takovým rozhodnutím bezprostředně a osobně dotčena z toho důvodu, že jako nositel procesních záruk stanovených v čl. 108 odst. 2 SFEU a čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení se může domoci dodržení těchto záruk pouze tehdy, má-li možnost zpochybnit uvedené rozhodnutí před soudem Unie. Na základě této judikatury postačí tedy zvláštní postavení zúčastněné strany ve smyslu čl. 1 písm. h) téhož nařízení, které je vázáno na zvláštní účel žaloby, k tomu, aby byl podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU individualizován žalobce, jenž napadá rozhodnutí přijaté na základě čl. 4 odst. 2 nebo 3 téhož nařízení (v tomto smyslu obdobně viz rozsudky ze dne 24. května 2011, Komise v. Kronoply a Kronotex, C‑83/09 P, EU:C:2011:341, body 47 a 48 a citovaná judikatura, a ze dne 20. června 2019, a&o hostel and hotel Berlin v. Komise, T‑578/17, nezveřejněný, EU:T:2019:437, bod 41).

96      Jsou-li tedy, stejně jako v projednávané věci, tyto podmínky splněny, není třeba zkoumat otázku, která je mezi účastnicemi řízení velmi sporná, zda žalobkyně může být kvalifikována jako podnik konkurující vedlejší účastnici proto, aby byl uznán její právní zájem na podání žaloby ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU. Pouze v případě, že žalobce zpochybní opodstatněnost sporného rozhodnutí jako takového, totiž nemůže pouhá skutečnost, že může být považován za „zúčastněnou stranu“ ve smyslu čl. 108 odst. 2 SFEU, stačit pro uznání přípustnosti žaloby a žalobce tedy musí prokázat, že má zvláštní postavení ve smyslu rozsudku ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise (25/62, EU:C:1963:17, s. 223), a zejména to, že jeho postavení na trhu je podstatně dotčeno podporou, která je předmětem tohoto rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2005, Komise v. Aktionsgemeinschaft Recht und Eigentum, C‑78/03 P, EU:C:2005:761, bod 37).

97      Judikatura dále upřesnila, že v případě, kdy žalobce navrhuje zrušení rozhodnutí přijatého na základě čl. 4 odst. 2 a 3 nařízení 2015/1589, zpochybňuje tím především skutečnost, že toto rozhodnutí bylo přijato, aniž tento orgán zahájil formální vyšetřovací řízení, a tím porušil jeho procesní práva. Žalobce se může k tomu, aby jeho žalobě na neplatnost bylo vyhověno, dovolávat jakéhokoli důvodu, kterým by bylo možno prokázat, že posouzení informací a skutečností, které měla Komise k dispozici, ve fázi předběžného posouzení oznámeného opatření muselo vyvolat závažné pochybnosti ohledně slučitelnosti takové podpory s vnitřním trhem, aniž by to mělo za důsledek změnu předmětu žaloby nebo pozměnění podmínek její přípustnosti. Podle této judikatury je existence takových pochybnost naopak právě tím důkazem, který je třeba předložit s cílem prokázat, že Komise měla povinnost zahájit formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU a podle čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/1589 (v tomto smyslu obdobně viz rozsudky ze dne 24. května 2011, Komise v. Kronoply a Kronotex, C‑83/09 P, EU:C:2011:341, bod 59 a citovaná judikatura; ze dne 3. září 2020, Vereniging tot Behoud van Natuurmonumenten in Nederland a další v. Komise, C‑817/18 P, EU:C:2020:637, bod 81, a ze dne 20. června 2019, a&o hostel and hotel Berlin v. Komise, T‑578/17, nezveřejněný, EU:T:2019:437, body 45 a 46).

98      Pokud jde tedy o žalobu zpochybňující legalitu rozhodnutí přijatého na základě čl. 4 odst. 2 nebo 3 nařízení 2015/1589 bez zahájení formálního vyšetřovacího řízení, je třeba v zásadě zkoumat všechny výtky a argumenty předložené žalobcem v rámci dovolávaných žalobních důvodů, za účelem posouzení, zda umožňují identifikovat závažné obtíže nebo pochybnosti, kvůli nimž by Komise byla povinna uvedené řízení zahájit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. června 2019, a&o hostel and hotel Berlin v. Komise, T‑578/17, nezveřejněný, EU:T:2019:437, body 45, 46 a 49 a citovaná judikatura).

99      V projednávané věci Komise zpochybňuje, že cílem projednávané žaloby je pouze uplatnit pochybnosti a ochránit procesní záruky žalobkyně v rámci formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU. Upřesňuje, že žalobní důvody znějící na zrušení předložené na podporu této žaloby mají ve skutečnosti zpochybnit opodstatněnost druhého napadeného rozhodnutí, takže žalobkyně měla prokázat svůj právní zájem na podání žaloby ve smyslu rozsudku ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise (25/62, EU:C:1963:17, s. 223), a zejména podstatné dotčení jejího postavení na trhu jako konkurenčního podniku.

100    Na rozdíl od žalob ve věcech T‑639/14 RENV a T‑352/15 žaloba ve věci T‑740/17 zajisté neobsahuje samostatnou úvodní část předcházející žalobním důvodům znějícím na zrušení s uvedením předmětu projednávané žaloby, který spočívá v dovolávání se existence „pochybností“ nebo „závažných obtíží“. Nic to však nemění na tom, že body 35 a 36 této žaloby odkazují na judikaturu týkající se pojmu „závažné obtíže“ v souvislosti s přípustností. Navíc, druhý a čtvrtý až sedmý žalobní důvod znějící na zrušení obsahují obdobné výslovné odkazy upřesňující, že jsou určeny k prokázání existence „[vážných] pochybností“ nebo „závažných obtíží“, které měly přimět Komisi k zahájení formálního vyšetřovacího řízení (viz body 65, 91, 116, 129, 143, 148, 163, 187, 205 a 225 téže žaloby). Skutečnost, že podobné upřesnění není uvedeno u prvního a třetího žalobního důvodu toto posouzení nevyvrací, jelikož tyto žalobní důvody, a sice údajné porušení požadavků vyplývajících z rozsudku ze dne 31. května 2017, DEI v. Komise (C‑228/16 P, EU:C:2017:409) a povinnosti uvést odůvodnění a podrobně a s řádnou péčí zkoumat projednávanou věc, jsou v zásadě formální a procesní povahy a jsou právě spojeny s povinností Komise odůvodnit neexistenci pochybností o existenci státní podpory nebo závažných obtíží při prošetření případu.

101    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba dospět k závěru, že projednávaná žaloba je přípustná v rozsahu, v němž směřuje k ochraně procesních záruk žalobkyně, které by jako zúčastněná strana požívala v případě zahájení formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU.

102    V tomto ohledu je třeba mít za to, že předložené žalobní důvody znějící na zrušení směřují k uplatnění existence pochybností ve smyslu čl. 4 odst. 3 a 4 nařízení 2015/1589 nebo závažných obtíží ve smyslu judikatury (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. února 2008, BUPA a další v. Komise, T‑289/03, EU:T:2008:29, bod 328, a ze dne 9. září 2020, Kerkosand v. Komise, T‑745/17, EU:T:2020:400, bod 106), které měly přimět Komisi k zahájení formálního vyšetřovacího řízení. V této souvislosti je s ohledem na judikaturu připomenutou v bodě 97 výše irelevantní, že některé z těchto žalobních důvodů jsou formulovány z hlediska (zjevného) porušení právní normy nebo zahrnují výtky směřující k určení (zjevně) nesprávného posouzení, jelikož uznání takového porušení nebo takového nesprávného posouzení nutně implikuje existenci závažných pochybností nebo obtíží (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. září 2011, Belgie v. Deutsche Post a DHL International, C‑148/09 P, EU:C:2011:603, body 58 až 66).

103    V důsledku toho je nutno dospět k závěru, že žalobkyně má právní zájem na podání žaloby na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU a že žaloba musí být prohlášena za přípustnou, aniž je třeba zkoumat, zda druhé napadené rozhodnutí představuje „právní akt“.

2.      K věci samé

a)      K žalobním důvodům znějícím na zrušení a k rozsahu přezkumu legality ve věci samé

104    Na podporu projednávané žaloby předkládá žalobkyně sedm žalobních důvodů znějících na zrušení.

105    V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně Komisi vytýká, že nesprávně vyložila rozsudek ze dne 31. května 2017, DEI v. Komise (C‑228/16 P, EU:C:2017:409).

106    V rámci druhého žalobního důvodu žalobkyně Komisi vytýká, že nesprávně splnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 24 odst. 2 nařízení 2015/1589, a zejména že porušila její právo být vyslechnuta, jak je zaručeno čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv Evropské unie.

107    V rámci třetího žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že odůvodnění je nedostatečné a vnitřně rozporné a že byla porušena povinnost posoudit relevantní skutkové a právní poznatky, pokud jde o posouzení, podle kterého zejména rozhodčí doložka definovala „jasné a objektivní parametry“.

108    Čtvrtým žalobním důvodem se žalobkyně dovolává „zjevně“ nesprávného právního posouzení při použití kritéria obezřetného soukromého investora a při výkladu čl. 107 odst. 1 a čl. 108 odst. 2 SFEU, když má za to, že dotčená sazba byla „logickým důsledkem“ těchto parametrů.

109    Pátým žalobním důvodem žalobkyně uplatňuje „zjevně“ nesprávné právní posouzení při výkladu a použití článků 107 a 108 SFEU, které postihuje posouzení, že Komise nebyla povinna provést komplexní hospodářská posouzení, a „zjevně“ nesprávné právní posouzení a zjevně nesprávné skutkové zjištění v tom, že Komise nezkoumala rozhodující skutečnosti za účelem určení existence státní podpory.

110    V rámci šestého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise porušila čl. 107 odst. 1 a 108 odst. 2 SFEU tím, že se dopustila zjevně nesprávných skutkových zjištění týkajících se použitelnosti kritéria obezřetného soukromého investora v tržním hospodářství (první část) a použití uvedeného kritéria (druhá část).

111    V rámci sedmého žalobního důvodu žalobkyně Komisi vytýká, že se dopustila zjevného pochybení při výkladu a použití čl. 107 odst. 1 SFEU, že porušila svou povinnost uvést odůvodnění a že se dopustila zjevně nesprávného skutkového zjištění, když nevyhověla její první stížnosti na základě čl. 108 odst. 2 SFEU z důvodu, že se tato stížnost stala bezpředmětnou v důsledku rozhodčího nálezu.

112    Pokud jde o rozsah přezkumu legality, který musí Tribunál v tomto ohledu vykonat, je třeba připomenout, že čl. 108 odst. 3 SFEU a článek 4 nařízení 2015/1589 zavádí fázi předběžného posouzení oznámených podpor. Tato fáze končí konstatováním Komise, že dané opatření buď nepředstavuje podporu, anebo že spadá pod čl. 107 odst. 1 SFEU. V posledně uvedeném případě pak opatření může vyvolávat, nebo naopak nevyvolávat pochybnosti ohledně slučitelnosti s vnitřním trhem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. května 2011, Komise v. Kronoply a Kronotex, C‑83/09 P, EU:C:2011:341, bod 43).

113    Jestliže Komise ve fázi předběžného posouzení vydá rozhodnutí, kterým konstatuje, že státní opatření není podporou neslučitelnou s vnitřním trhem, rovněž tím implicitně odmítá zahájit formální vyšetřovací řízení. Tato zásada se uplatní jak v případě, že Komise vydá rozhodnutí, protože má za to, že podpora je slučitelná s vnitřním trhem podle čl. 4 odst. 3 nařízení 2015/1589, tzv. „rozhodnutí nevznášet námitky“, tak v případě, že Komise je toho názoru, že opatření nespadá do působnosti čl. 107 odst. 1 SFEU, a není tedy podporou podle čl. 4 odst. 2 téhož nařízení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. března 2021, Komise v. Polsko, C‑562/19 P, EU:C:2021:201, bod 50 a citovaná judikatura, a ze dne 19. června 2019, Ja zum Nürburgring v. Komise, T‑373/15, EU:T:2019:432, bod 111 a citovaná judikatura).

114    Naproti tomu z ustálené judikatury vyplývá, že pokud Komise nemůže na základě prvního šetření v rámci řízení podle čl. 108 odst. 3 SFEU nabýt přesvědčení, že předmětné státní opatření buď není „podporou“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, nebo pokud je kvalifikováno jako podpora, že je slučitelné se Smlouvou o FEU, nebo pokud jí toto řízení neumožnilo překonat závažné obtíže, jež vyvstaly při posuzování slučitelnosti zkoumaného opatření, má tento orgán povinnost zahájit formální vyšetřovací řízení upravené v čl. 108 odst. 2 SFEU, aniž má v tomto ohledu prostor pro uvážení. Tato povinnost odpovídá závazku zakotvenému v čl. 4 odst. 4 nařízení 2015/1589, podle něhož je Komise povinna zahájit postup podle čl. 108 odst. 2 SFEU, pokud dotčené opatření vyvolává pochybnosti o jeho slučitelnosti s vnitřním trhem (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 22. prosince 2008, British Aggregates v. Komise, C‑487/06 P, EU:C:2008:757, body 113 a 185 a citovaná judikatura; usnesení ze dne 25. června 2019, Fred Olsen v. Naviera Armas, C‑319/18 P, nezveřejněné, EU:C:2019:542, bod 30, a rozsudek ze dne 20. června 2019, a&o hostel and hotel Berlin v. Komise, T‑578/17, nezveřejněný, EU:T:2019:437, bod 57).

115    Pojem „závažné obtíže“ se překrývá s pojmem „pochybnosti“ (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. února 2008, BUPA a další v. Komise, T‑289/03, EU:T:2008:29, bod 328, a ze dne 9. září 2020, Kerkosand v. Komise, T‑745/17, EU:T:2020:400, bod 106) a má objektivní povahu. Po existenci takových obtíží je třeba pátrat nejen v okolnostech přijetí rozhodnutí Komise přijatého po předběžném posouzení, ale rovněž v posouzeních, ze kterých vycházela. Z toho vyplývá, že legalita rozhodnutí nevznášet námitky přijatého podle čl. 4 odst. 3 nařízení 2015/1589 závisí na otázce, zda posouzení informací a skutečností, které měla nebo mohla mít Komise k dispozici ve fázi předběžného posouzení oznámeného opatření, muselo objektivně vyvolat pochybnosti ohledně slučitelnosti tohoto opatření s vnitřním trhem, jelikož tyto pochybnosti musí vést k zahájení formálního vyšetřovacího řízení, jehož se mohou účastnit zúčastněné strany uvedené v čl. 1 písm. h) uvedeného nařízení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. září 2020, Vereniging tot Behoud van Natuurmonumenten in Nederland a další v. Komise, C‑817/18 P, EU:C:2020:637, body 79 a 80 a citovaná judikatura, a ze dne 20. června 2019, a&o hostel and hotel Berlin v. Komise, T‑578/17, nezveřejněný, EU:T:2019:437, bod 58 a citovaná judikatura).

116    Judikatura totiž v tomto ohledu dále upřesnila, že legalita takového rozhodnutí musí být posuzována v závislosti na informacích, které mohla mít Komise k dispozici v okamžiku, kdy jej přijala, s tím, že informace, které Komise „mohla mít k dispozici“, zahrnují informace, které se zdály být relevantní pro posouzení, jež je třeba provést, a které mohla na svou žádost získat v průběhu předběžného posouzení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. září 2017, Komise v. Frucona Košice, C‑300/16 P, EU:C:2017:706, body 70 a 71).

117    Důkaz o existenci závažných obtíží nebo pochybností musí předložit žalobce, který může poskytnout na základě souboru shodujících se indicií zejména tím, že uplatní a prokáže nedostatečnost posouzení provedeného Komisí ve fázi předběžného posouzení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. září 2020, Vereniging tot Behoud van Natuurmonumenten in Nederland a další v. Komise, C‑817/18 P, EU:C:2020:637, bod 82 a citovaná judikatura, a ze dne 20. června 2019, a&o hostel and hotel Berlin v. Komise, T‑578/17, nezveřejněný, EU:T:2019:437, body 59 a 60 a citovaná judikatura).

118    S ohledem na pojmy „závažné pochybnosti“ nebo „obtíže“ ve smyslu judikatury uvedené v bodech 112 až 116 výše je třeba společně zkoumat třetí až pátý žalobní důvod v rozsahu, v němž znějí na zpochybnění druhého napadeného rozhodnutí z důvodu, že dostatečně nereagovalo na stížnosti žalobkyně, i když v nich tvrdila, že rozhodčí nález poskytl výhodu ve prospěch vedlejší účastnice v tom, že stanovil dotčenou sazbu, která neodpovídala tržním podmínkám, a že přesto bylo odmítnuto zahájení formálního vyšetřovacího řízení.

b)      K třetímu až pátému žalobnímu důvodu

1)      Připomenutí základních argumentů účastnic řízení v rámci třetího žalobního důvodu

119    Na podporu třetího žalobního důvodu, vycházejícího z nedostatku a rozpornosti odůvodnění, jakož i z porušení povinnosti zkoumat relevantní skutkové a právní poznatky, žalobkyně v podstatě tvrdí, že v bodě 48 druhého napadeného rozhodnutí Komise nesprávně vyložila obsah druhé stížnosti, která se netýkala otázky, zda její volba podrobit se rozhodčímu řízení představovala státní podporu, ale toho, zda takovou podporu představovala dotčená sazba uložená rozhodčím nálezem. Přitom vzhledem k nedostatečnému uvedení relevantních právních a skutkových poznatků a důvodů pro změnu přístupu Komise ve srovnání s tím, co bylo uvedeno v rozhodnutí 2010/460/ES ze dne 19. listopadu 2009 o státní podpoře C 38/A/04 (ex NN 58/04) a C 36/B/06 (ex NN 38/06) provedené Itálií ve prospěch Alcoa Trasformazioni [oznámeno pod číslem dokumentu C(2009) 8112] (Úř. věst. 2010, L 227, s. 62, dále jen „rozhodnutí Alcoa“), je druhé napadené rozhodnutí stiženo nedostatkem a rozporností odůvodnění. Podle žalobkyně se Komise neověřením opodstatněnosti metody výpočtu a výše dotčené sazby a omezením se na konstatování, že žalobkyně jednala jako obezřetný soukromý investor s ohledem na parametry, které ji vedly k podřízení se rozhodčímu řízení, v podstatě odchýlila od svého přístupu přijatého v bodě 154 odůvodnění rozhodnutí Alcoa, aniž tuto změnu specificky odůvodnila.

120    Podle žalobkyně bod 43 druhého napadeného rozhodnutí nesprávně uvádí, že rozhodčí dohoda, na jejímž základě měl rozhodčí soud „aktualizovat“ a „upravit“ návrh smlouvy o dodávkách elektřiny, a dospět tak k použitelným tarifním podmínkám, stanovila „jasné a objektivní parametry“, i když dostatečné odůvodnění vyžadovalo pečlivé a důkladné posouzení těchto parametrů. Uvádí, že bod 42 tohoto rozhodnutí se omezuje na odkaz na „základní zásady stanovování cen elektřiny ve vztahu k zákazníkům vysokého napětí“ a na skutečnost, že podle rozhodčí dohody musí rozhodčí nález zajistit, aby tarifní podmínky nejen odpovídaly vlastnostem spotřeby vedlejší účastnice, ale rovněž pokrývaly „přinejmenším“ její náklady. Zpochybňuje „jasnou a objektivní“ povahu těchto parametrů, zejména s ohledem na nutnost stanovit tarifní podmínky prostřednictvím aritmetického výpočtu a na vágní výraz „přinejmenším“. I kdyby byl výklad uvedených kritérií jednoznačný, způsob jejich spojení zůstává zcela nejasný a subjektivní. Kromě toho žalobkyně zdůrazňuje, že v rozhodčí dohodě se s vedlejší účastnicí neshodla na tom, zda by rozhodčí soud měl vzít v úvahu rozhodčí nález č. 8/2010 a zda by měl „aktualizovat“, „upravit“ nebo „stanovit“ tarifní podmínky pro období před 6. červnem 2011 nebo po tomto datu. Rozhodčí soud tedy zdaleka neměl k dispozici „jasné a objektivní parametry“ a vycházel ze znění, jehož výklad ponechával velkou míru nejistoty a prostor pro volné uvážení. Komise přitom neprovedla pečlivou analýzu těchto parametrů a dostatečně nevysvětlila svou analýzu, podle které jsou tyto parametry „jasné a objektivní“. Tím spíše je nedostatečně odůvodněné tvrzení, že uvedené „jasné a objektivní parametry […] omezily posuzovací pravomoc ponechanou rozhodčímu soudu“ (body 39 a 42 druhého napadeného rozhodnutí). Komise neuvedla, zda toto „omezení“ bylo bezprostředním důsledkem těchto parametrů, ani že tyto parametry brání existenci posuzovací pravomoci rozhodčího soudu, ani že tyto parametry vyloučily existenci posuzovací pravomoci rozhodčího soudu, ani v čem byla tato pravomoc omezena.

121    Podle žalobkyně je tvrzení uvedené v bodě 45 druhého napadeného rozhodnutí, podle kterého dotčená sazba představuje „logický důsledek“ dotčených parametrů, stiženo absolutním nedostatkem odůvodnění. Uvádí, že takové tvrzení je zejména neslučitelné s analýzou, podle které jednala jako obezřetný soukromý investor, když se podrobila rozhodčímu řízení. Má za to, že nelze kvalifikovat jako obezřetné rozhodnutí podrobit se rozhodčímu řízení, pokud je jeho výsledek předem oznámen jako nepříznivý pro osobu, která toto rozhodnutí přijala, a sice v projednávané věci stanovení sazby, která nepokrývá její náklady. Druhé napadené rozhodnutí je tedy zjevně vnitřně rozporné z hlediska odůvodnění, což tím spíše zdůrazňuje povinnost Komise meritorně zkoumat otázku, zda dotčená sazba představovala státní podporu.

122    Komise podporovaná vedlejší účastnicí uvádí, že většina argumentů žalobkyně směřuje ke zpochybnění opodstatněnosti odůvodnění uvedeného v druhém napadeném rozhodnutí, a tyto argumenty jsou tudíž neúčinné a měly by být odmítnuty. Podle Komise žalobkyně nesprávně vykládá rozhodnutí Alcoa, v němž nepoužila metodu „časově vážené průměrné ceny“ jako obecně použitelnou metodu pro stanovení tržní ceny za dodávky elektřiny. Tvrdí, že i když nebyla povinna uvést odůvodnění uvedené v bodech 23 až 49 druhého napadeného rozhodnutí v souladu s rozhodnutím Alcoa, v projednávané věci tomu tak je. Argumentace žalobkyně směřující zejména ke zpochybnění jasné a objektivní povahy dotčených parametrů se netýká nedostatku odůvodnění, ale vyjadřuje její nesouhlas s důvody druhého napadeného rozhodnutí. Odůvodnění druhého napadeného rozhodnutí každopádně žalobkyni umožnilo napadnout jeho opodstatněnost a Tribunálu vykonat jeho přezkum. Body 26 až 38 téhož rozhodnutí totiž podrobně uvádí důvody, proč bylo rozhodnutí žalobkyně podrobit se rozhodčímu řízení pro soukromého investora rozumné.

2)      Připomenutí základních argumentů účastnic řízení v rámci čtvrtého žalobního důvodu a první a druhé části pátého žalobního důvodu

123    Čtvrtým žalobním důvodem žalobkyně Komisi vytýká, že se dopustila nesprávného právního posouzení při výkladu a použití kritéria obezřetného soukromého investora, čl. 107 odst. 1 a čl. 108 odst. 2 SFEU, jakož i zjevně nesprávných skutkových zjištění, když dospěla k závěru, že dotčená sazba, stanovená rozhodčím nálezem, byla „logickým důsledkem parametrů řádně definovaných v rozhodčí dohodě“.

124    Podle žalobkyně bod 42 druhého napadeného rozhodnutí, ani rozhodčí dohoda, ani rozhodnutí RAE č. 692/2011 a 798/2011 neupřesňují „jasné a objektivní parametry“, které omezují posuzovací pravomoc rozhodců, ani prvky, které umožňují určit buď vlastnosti spotřeby vedlejší účastnice, včetně metody výpočtu nákladů na dodávky, které jí vznikají v souvislosti s těmito vlastnostmi, nebo její náklady a hodiny vysokých a nízkých cen, a tím méně výpočet všech prvků tvořících celkové skutečné náklady, které jí vznikají v rámci této dodávky, aby bylo možné dospět k závěru, že dotčená sazba byla „logickým důsledkem“ těchto vlastností. Zejména tvrdí, že Komise nevysvětluje důvody, proč by tato sazba mohla vyplývat ze „základních zásad stanovování cen“, zatímco metoda a údaje použité pro její výpočet jdou nad rámec působnosti rozhodnutí č. 692/2011, které zohledňuje pouze náklady na výrobu elektřiny z hnědého uhlí, vypočítané chybným způsobem, aniž zahrnují náklady vyplývající z dodávek elektřiny na povinném velkoobchodním trhu. Uvádí, že Komisi předložila výpočet sazby vyplývající z jejích skutečných nákladů, a sice 72,42, 80,55 a 77,33 eur/MWh za roky 2011, 2012 a 2013. Stejně tak by výpočet provedený pro tyto roky buď na základě metody, kterou zvolila většina rozhodčího soudu, a to na základě výrobních nákladů na hnědé uhlí (62,06, 61,74 a 71,37 eur/MWh), nebo na základě metody časově vážené průměrné ceny vyplývající z povinného velkoobchodního trhu (69,10, 72,77 a 75,13 eur/MWh), kterou považuje žalobkyně za nejvhodnější, vedl k výrazně vyšším sazbám, pokud by byly použity správné informace o jejích nákladech.

125    Žalobkyně z toho dovozuje, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení a zjevně nesprávného skutkového zjištění, takže se musela při provádění posouzení potýkat se závažnými obtížemi a zahájit formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU.

126    V rámci první a druhé části pátého žalobního důvodu žalobkyně v podstatě vytýká Komisi, že porušila kritérium soukromého investora tím, že nenahradila rozhodčí soud a neprovedla komplexní hospodářská posouzení pro účely použití uvedeného kritéria a ověření, zda dotčená sazba odpovídala běžným tržním podmínkám.

127    Podle žalobkyně se Komise dopustila „zjevně“ nesprávného právního posouzení při výkladu a použití článků 107 a 108 SFEU, když měla za to, že není povinna provádět komplexní hospodářská posouzení za účelem určení, zda dotčená sazba zahrnuje poskytnutí státní podpory. Je toho názoru, že Komise měla nesprávně za to, že nebyla povinna ověřit, zda je uvedená sazba „v souladu s tržními podmínkami“, zejména zda pokrývala její náklady, a že pro účely tohoto posouzení nemohla nahradit rozhodčí soud.

128    Komise se totiž dopustila „zjevně“ nesprávného právního posouzení, když měla za to, že nemohla „nahradit a posteriori“ stejně jako soud posledního stupně posouzení rozhodčího soudu ohledně dotčené sazby. V druhém napadeném rozhodnutí uznala, že rozhodčí soud je soudním orgánem, aniž zopakovala chybné tvrzení uvedené ve sporném dopise, že rozhodčí nález nelze přičítat řeckému státu. Toto posouzení je potvrzeno zejména skutečností, že rozhodčí soud při RAE na základě článku 37 zákona č. 4001/2011 musí být kvalifikován jako státní soud ve smyslu článku 267 SFEU. Toto pochybení je o to zjevnější s ohledem na ostatní možné prostředky, a sice buď žalobu k obecným soudům, nebo snahu o dosažení smírného narovnání. Žalobkyně má totiž za to, že v každém z těchto případů se Komise nemohla omezit na posouzení, zda jednala jako soukromý investor při výběru jednoho z těchto prostředků, ale měla zkoumat výsledek zvoleného řízení. V důsledku toho se domnívá, že se Komise musela rovněž potýkat se závažnými obtížemi, pokud jde o to, zda dotčená sazba pokrývala přinejmenším její náklady a zda byla v souladu s tržními podmínkami.

129    Pokud jde o čtvrtý žalobní důvod, Komise podporovaná vedlejší účastnicí v podstatě uvádí, že správně konstatovala, že rozhodčí dohoda obsahovala jasné a objektivní parametry (body 20 až 22 a 42 druhého napadeného rozhodnutí). Zpochybňuje, že kritérium obezřetného soukromého investora může být splněno pouze tehdy, pokud by parametry rozhodčí dohody byly konkretizovány do takové míry, že by z nich automaticky vyplývala vhodná sazba. Pokud by tomu tak bylo, žalobkyně a vedlejší účastnice by neměly důvod uchýlit se k rozhodčímu řízení, ale mohly by se přímo dohodnout na uvedené sazbě. Kromě toho bylo naprosto logické a předvídatelné, že otázky předložené rozhodčímu řízení budou vykládány odlišně. Druhé napadené rozhodnutí tedy právem dospělo k závěru, že žalobkyně v rozhodčí dohodě přijala jasné a objektivní parametry, jejichž cílem bylo stanovit vymahatelnou sazbu, stejným způsobem, jako by to učinil soukromý investor, a že tyto parametry měly za logický důsledek stanovení dotčené sazby rozhodčím nálezem. S ohledem na dlouhodobý spor mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí, který vedl k rozhodčímu řízení na základě těchto parametrů, se proto Komise domnívá, že musela posoudit, zda žalobkyně jednala jako obezřetný soukromý investor, nebo dokonce jako soukromý prodávající nebo věřitel (body 34 a 36 až 38 druhého napadeného rozhodnutí), a na základě toho dospět k závěru o neexistenci výhody ve prospěch vedlejší účastnice z důvodu souladu dotčené sazby s běžnými tržními podmínkami.

130    Žalobkyně podle tvrzení Komise pouze požaduje, aby Komise přepočítala dotčenou sazbu na základě skutečností a metod, které sama žalobkyně považuje za správné, což činí kritérium soukromého investora neplatným. Vzhledem k tomu, že žalobkyně dobrovolně souhlasila, stejně jako soukromý investor, že se podrobí rozhodčímu řízení a podepsala rozhodčí dohodu obsahující dotčené parametry, výsledek tohoto rozhodčího řízení, tedy dotčená sazba, musela být v souladu s tržními podmínkami v tom, že logicky vyplývá z parametrů rozhodčí dohody. Ve skutečnosti žalobkyně nepožaduje použití práva státních podpor, ale přezkoumání věci předložené rozhodčímu soudu, i když byla neúspěšná stejně jako soukromý investor ve stejné situaci. Komise tedy tvrdí, že správně použila kritérium obezřetného soukromého investora, čl. 107 odst. 1 a čl. 108 odst. 2 SFEU, když měla za to, že výsledek rozhodčího řízení, a tedy dotčená sazba, byly v souladu s tržními podmínkami jako logický důsledek jasných a objektivních parametrů rozhodčí dohody.

131    Vedlejší účastnice v podstatě uvádí, že rozhodčí dohoda je výsledkem svobodné vůle žalobkyně po dlouhých jednáních s vedlejší účastnicí a byla schválena právní službou, představenstvem a valnou hromadou žalobkyně, takže její výtky jsou zneužívající a v rozporu s obecnou právní zásadou, podle níž se nikdo nemůže dovolávat svého vlastního opomenutí nebo protiprávního jednání (nemo auditur propriam turpitudinem allegans). Uvádí, že tato dohoda obsahuje jasné a objektivní parametry, které přiměřeně vymezují jak rozsah pravomoci rozhodčího soudu, tak vodítka, na nichž měl být rozhodčí nález založen, a odkazuje na rozhodnutí RAE č. 692/2011, které komplexně, taxativně a závazným způsobem vymezuje základní zásady stanovování cen, aniž vůči němu žalobkyně podala žalobu k řeckým soudům. Tvrdí, že obsah tohoto rozhodnutí byl schválen Komisí a Řeckou republikou jako základ pro vypracování sazeb použitelných za podmínek liberalizovaného trhu s elektřinou a byl začleněn do kodexu o dodávkách elektřiny, na jehož základě se žalobkyně vůči EEA zavázala, že s ní bude jednat. Kromě toho vedlejší účastnice uvádí, že rozhodnutí RAE č. 798/2011 je ad hoc rozhodnutím týkajícím se návrhu smlouvy o dodávkách elektřiny mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí, které obsahuje podrobné pokyny ohledně podmínek povolených v takové smlouvě. Konečně vedlejší účastnice zdůrazňuje, že v souladu s rozhodnutím č. 692/2011 se žalobkyně a vedlejší účastnice dohodly, že podmínky pro dodávky elektřiny musí odpovídat jejímu profilu spotřeby a musí pokrývat přinejmenším náklady žalobkyně. Z toho dovozuje, že rozhodčí dohoda byla dostatečně jasná a objektivní pro vymezení povinných parametrů pro stanovení přiměřené ceny a přiměřených podmínek dodávek, které by každý obezřetný dodavatel jakožto prodávající nebo kupující elektřiny požadoval k zajištění spravedlivého posouzení rozhodčím soudem. Žalobkyně zejména nemůže tvrdit, že dotčená sazba byla nižší než její náklady, i když nepředložila své nákladové složky u rozhodčího soudu, v rámci svých stížností, ani v průběhu řízení. V každém případě byla dotčená sazba sice nižší než sazba požadovaná žalobkyní, ale také vyšší než sazba požadovaná vedlejší účastnicí, takže obě strany byly stejně neúspěšné. To potvrzuje i skutečnost, že v rámci smlouvy o dodávkách podepsané na období od 1. července 2016 žalobkyně akceptovala ještě nižší sazbu, než byla sazba stanovená rozhodčím nálezem, a sice ve výši 32 eur/MWh.

132    Pokud jde o první a druhou část pátého žalobního důvodu, Komise tvrdí, že v druhém napadeném rozhodnutí neměla za to, že nebyla povinna provádět komplexní hospodářská posouzení.

133    Podle Komise bylo pravidlem, podle něhož musela posoudit existenci hospodářské výhody, kritérium obezřetného soukromého investora. Vzhledem k tomu, že žalobkyně souhlasila s tím, že se podrobí rozhodčímu řízení stejným způsobem, jako by to učinil soukromý investor za okolností projednávané věci, neexistuje žádná výhoda ve prospěch vedlejší účastnice. V takovém případě by byl výsledek rozhodčího řízení, a sice dotčená sazba, pro vedlejší účastnici stejný, i kdyby namísto žalobkyně jednal soukromý investor, a byl by nutně dosažen za běžných tržních podmínek. S ohledem na svou argumentaci uvedenou v bodě 130 výše má Komise za to, že se správně domnívala jednak v bodě 44 druhého napadeného rozhodnutí, že není třeba konstatovat, zda je dotčená sazba v souladu s tržními podmínkami a na základě toho dospět k závěru, že vedlejší účastnice nezískala výhodu, a jednak v bodě 45 uvedeného rozhodnutí, že nebylo zapotřebí zacházet do všech podrobností výpočtu uvedené sazby. Podle jejího názoru nemá skutečnost, že se žalobkyně chovala vůči vedlejší účastnici jako soukromý investor, žádný vztah k otázce, zda rozhodčí soud stanovil dotčenou sazbu podle prvků a metod, které žalobkyně považuje za správné, jelikož žalobkyně mohla nesouhlasit s rozhodčím nálezem, stejně jako každý jiný soukromý investor, který by neměl ve věci úspěch. Tvrzení žalobkyně, že jí byla tímto nálezem „uložena“ sazba, i když jako soukromá smluvní strana podepsala rozhodčí dohodu, která je základem rozhodčího nálezu z vlastní svobodné vůle, je vnitřně rozporné.

134    Komise se domnívá, že použití kritéria soukromého investora nevyžaduje, aby se žalobkyně rozhodla využít rozhodčího řízení na základě předchozí hospodářské studie porovnávající hospodářskou výhodu, která je s tím spojená, s výhodou spojenou s použitím jiných dostupných prostředků k řešení sporu. Mnohá hospodářská rozhodnutí jsou v zásadě založena na kvalitativních posouzeních, jako je v projednávaném případě posouzení nutnosti rychlého vyřešení sporu, a nikoli na kvantitativních posouzeních hospodářské studie, pokud jde o budoucí návratnost podniku po kapitálovém vkladu. Kritérium soukromého investora vyžaduje takovou předchozí studii pouze pro transakce a operace, k jejichž provedení obvykle obezřetní soukromí investoři takové studie požadují, což není případ využití rozhodčího řízení jako v projednávané věci.

135    Podle svého názoru neměla Komise s ohledem na splnění kritéria soukromého investora, a tedy neexistenci výhody ve prospěch vedlejší účastnice, žádný důvod nahradit rozhodčí soud a posteriori. Naproti tomu má Komise za to, že pokud rozhodnutí rozhodčího soudu nebo obecného soudu zahrnuje poskytnutí státní podpory, je příslušná k přijetí zamítavého rozhodnutí, které má přednost před takovým rozhodnutím. Kromě toho argumentace žalobkyně týkající se postavení rozhodčího soudu a přičitatelnosti rozhodčího nálezu řeckému státu je neúčinná, jelikož druhé napadené rozhodnutí je založeno pouze na neexistenci výhody. V každém případě otázka, zda může být rozhodčí soud považován za státní soud ve smyslu článku 267 SFEU, nemá žádnou souvislost s existencí takové výhody.

136    Podle názoru Komise jsou výtky, které jí vytýkají, že nezkoumala použitelný právní rámec, organizaci a fungování trhu, význam profilu spotřeby vedlejší účastnice, složky nákladů společnosti DEI a metodiku použitou k určení jejích nákladů, jakož i výtka, že rozhodčí soud chybně stanovil dotčenou sazbu, směřovány výlučně proti rozhodčímu nálezu, avšak neprokazují, že žalobkyně nejednala jako soukromý investor. Druhé napadené rozhodnutí je však založeno na použití kritéria soukromého investora a na základě toho je učiněn závěr o neexistenci výhody. V každém případě odráží uvedené rozhodnutí zkoumání relevantních skutečností v tomto smyslu a orientačně zohledňuje zaprvé právní rámec pro trh s elektřinou v Řecku (body 18, 20, 21, 29, 33, 37, 40 a 41 a poznámky pod čarou 5, 6 a 13 až 18), zadruhé profil spotřeby vedlejší účastnice (bod 31 a poznámka pod čarou 3), zatřetí vlastnosti žalobkyně jako výrobce a dodavatele elektřiny (bod 30 a poznámka pod čarou 7) a začtvrté obecné okolnosti sporu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí (oddíly 2.1 a 2.2 a body 34 až 38 a 42). Žalobkyně přitom nezpochybnila posouzení těchto parametrů v rámci použití kritéria soukromého investora, ale pouze dotčenou sazbu. Komise z toho dovozuje, že zkoumala výsledek rozhodčího řízení z hlediska všech okolností případu.

137    Vedlejší účastnice zpochybňuje snahu přeměnit Komisi a Tribunál na orgány přezkumu ve vztahu k rozhodčímu nálezu. Žalobkyně podle jejího názoru neprokázala, že se nechovala jako soukromý investor, ani když se rozhodla podrobit se rozhodčímu řízení podle podmínek rozhodčí dohody ani během rozhodčího řízení. Kromě toho uvedený nález stanovil mnohem vyšší sazbu, než jakou vedlejší účastnice považovala za správnou a spravedlivou. Vzhledem k tomu, že podle řeckého práva je rozhodčí nález považován za rovnocenný soudnímu rozhodnutí a je vykonatelný, vzdala se práva napadnout rozhodčí nález u příslušných soudů.

3)      Závěry Tribunálu

i)      Připomenutí relevantních úvah uvedených v druhém napadeném rozhodnutí

138    Pokud jde o použití zásady soukromého subjektu (viz rozsudek ze dne 6. března 2018, Komise v. FIH Holding a FIH Erhvervsbank, C‑579/16 P, EU:C:2018:159, bod 45 a citovaná judikatura) a existenci výhody, které jsou předmětem třetího, čtvrtého a pátého žalobního důvodu, z bodů 37 až 48 druhého napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise měla za to, že s ohledem na okolnosti sporu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí, jeho dlouhou dobu a nepravděpodobnost úspěchu žalobkyně před obecnými soudy v přijatelné lhůtě by se obezřetný hospodářský subjekt v tržním hospodářství v situaci společnosti DEI rozhodl pro rozhodčí řízení, aby získal zpět alespoň část nesplaceného dluhu, a souhlasil by se stanovením použitelné sazby rozhodčím soudem složeným z odborníků, jehož posuzovací pravomoc je omezena parametry srovnatelnými s parametry obsaženými v rozhodčí dohodě (body 37 až 39 uvedeného rozhodnutí).

139    V tomto ohledu Komise zdůraznila odborné znalosti a nezávislost odborníků (body 40 a 41 druhého napadeného rozhodnutí), jakož i jasné a objektivní předem definované parametry, jimiž se řídilo stanovení dotčené sazby a jimiž byl omezen výkon posuzovací pravomoci rozhodců, a sice zásady stanovování cen platné pro zákazníky vysokého napětí na řeckém energetickém trhu, ze kterých by vycházel i RAE, pokud by musel stanovit sazby za dodávky elektřiny na základě právního předpisu, jakož i nutnost zohlednit profil spotřeby vedlejší účastnice a strukturu nákladů žalobkyně (bod 42 uvedeného rozhodnutí).

140    Komise na základě toho v podstatě dospěla k závěru, že obezřetný soukromý investor v situaci žalobkyně by souhlasil s rozhodčí dohodou s takovými rysy, takže kritéria uvedené dohody odpovídají tržním podmínkám a nemohou mít za následek poskytnutí výhody vedlejší účastnici (bod 43 druhého napadeného rozhodnutí).

141    V bodech 44 až 48 druhého napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že za těchto okolností nebylo nutné určit, zda přesná výše dotčené sazby vyplývající z rozhodčího nálezu byla v souladu s tržními podmínkami. Výsledek rozhodčího řízení je totiž v souladu s kritériem soukromého investora, pokud byly parametry dohodnuté pro stanovení sazby předem stanoveny na základě objektivních tržních kritérií, takže takový investor by souhlasil, že se podrobí rozhodčímu řízení za okolností projednávaného případu. Stejně tak není nutné provádět složitá hospodářská posouzení týkající se přesného výpočtu dotčené sazby, a nahradit tak rozhodčí soud, jelikož tato sazba je v souladu s tržními podmínkami jako logický důsledek předem definovaných parametrů v rozhodčí dohodě. V tomto ohledu Komise připomněla, že žalobkyně tuto dohodu podepsala, aniž tyto parametry zpochybnila jako odporující tržním podmínkám. Kromě toho je třeba vzít v úvahu skutečnost, že obezřetný soukromý investor by nebyl schopen ovlivnit výsledek rozhodčího řízení vedeného na základě těchto parametrů, kromě možnosti napadnout uvedený nález u obecného soudu. Kromě toho je dotčená sazba stále vyšší než průměr sazeb za elektřinu uplatňovaných u metalurgických podniků v Evropě v roce 2013.

142    S ohledem na třetí a čtvrtý žalobní důvod, jakož i na první a druhou část pátého žalobního důvodu, je třeba zkoumat, zda Komise byla oprávněna jednak se omezit na použití zásady soukromého subjektu na rozhodnutí žalobkyně podrobit se rozhodčímu řízení podpisem rozhodčí dohody a jednak se vzdát kontroly, zda rozhodčí nález stanovením dotčené sazby zahrnoval poskytnutí výhody vedlejší účastnici, která neodpovídala běžným tržním podmínkám, aniž měla závažné pochybnosti nebo obtíže při posuzování existence státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Za tímto účelem je třeba na úvod připomenout způsob, jakým jsou v tomto ohledu rozděleny pravomoci a povinnosti mezi Komisí a vnitrostátními soudy vzhledem k případné potřebě postavit rozhodčí soud na roveň takovému soudu.

ii)    K rozdělení pravomocí a povinností mezi Komisi a vnitrostátní soudy

143    Provádění systému kontroly státních podpor přísluší Komisi a vnitrostátním soudům, jež plní odlišné úlohy, které se vzájemně doplňují. Jestliže vnitrostátní soudy nemají pravomoc rozhodovat o slučitelnosti státní podpory s vnitřním trhem, neboť tento přezkum spadá do výlučné pravomoci Komise, dbají naopak o ochranu práv procesních subjektů v případě, kdy byla porušena povinnost předchozího oznámení Komisi podle čl. 108 odst. 3 SFEU, a to až do konečného rozhodnutí Komise. Za tímto účelem mohou být vnitrostátním soudům v oblasti státních podpor předkládány spory, ve kterých musí vykládat a používat pojem „státní podpora“ uvedený v čl. 107 odst. 1 SFEU zejména za účelem určení, zda určité státní opatření, které bylo zavedeno, aniž bylo přihlédnuto k postupu předchozí kontroly stanovenému v čl. 108 odst. 3 SFEU, mělo této kontrole podléhat, či nikoli (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. září 2016, PGE, C‑574/14, EU:C:2016:686, body 30 až 32; ze dne 26. října 2016, DEI a Komise v. Alouminion tis Ellados, C‑590/14 P, EU:C:2016:797, body 95 až 98 a citovaná judikatura, a ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo, C‑387/17, EU:C:2019:51, body 54 a 55 a citovaná judikatura).

144    Pokud vnitrostátní soudy dospějí k závěru, že dotčené opatření mělo být oznámeno Komisi, musí ověřit, zda dotčený členský stát tuto povinnost splnil, a pokud nikoli, musí prohlásit toto opatření za protiprávní. Přísluší jim totiž, aby z porušení čl. 108 odst. 3 SFEU vyvodily v souladu s vnitrostátním právem všechny důsledky, jak pokud jde o platnost aktů týkajících se provedení opatření podpory, tak i o vymáhání finančních podpor poskytnutých v rozporu s tímto ustanovením (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. října 2016, DEI a Komise v. Alouminion tis Ellados, C‑590/14 P, EU:C:2016:797, body 99 a 100 a citovaná judikatura).

145    Mimoto použití pravidel v oblasti státních podpor je založeno na povinnosti loajální spolupráce mezi vnitrostátními soudy na jedné straně a Komisí a unijními soudy na straně druhé, v jejímž rámci jedná každý v závislosti na úloze, jež je mu svěřena Smlouvou o FEU. V rámci této spolupráce musí vnitrostátní soudy přijímat všechna obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z unijního práva, a zdržet se přijímání všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Smlouvy, jak to vyplývá z čl. 4 odst. 3 SEU. Vnitrostátní soudy se tedy musí zejména zdržet přijímání rozhodnutí, jež by byla v rozporu s rozhodnutím Komise (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. září 2016, PGE, C‑574/14, EU:C:2016:686, bod 33, a ze dne 26. října 2016, DEI a Komise v. Alouminion tis Ellados, C‑590/14 P, EU:C:2016:797, bod 105 a citovaná judikatura).

146    Z toho vyplývá, že na základě přímého účinku čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU, ve spojení s pojmem „podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, vnitrostátní soudy plní po boku Komise, která jedná pod kontrolou unijního soudu, doplňující úlohu pro účely účinného provádění práva státních podpor zejména zajištěním toho, aby bylo dodržováno vnitrostátními orgány.

147    Naopak se může stát, že samotné vnitrostátní soudy nebudou respektovat povinnosti, které pro ně vyplývají z čl. 107 odst. 1 a čl. 108 odst. 3 SFEU, a tím umožní nebo zachovají poskytnutí protiprávní podpory, či se dokonce stanou nástrojem za tímto účelem. Soudní dvůr tedy rozhodl, že vnitrostátní soud příslušný pro rozhodování o předběžném opatření mohl porušit oznamovací povinnost a zákaz poskytování podpory na základě čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU tím, že předběžně pozastavil s účinky ex nunc výpověď dlouhodobé smlouvy o dodávkách elektřiny za preferenční sazbu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. října 2016, DEI a Komise v. Alouminion tis Ellados, C‑590/14 P, EU:C:2016:797, body 107 a 108). Stejně tak platí, že pokud vnitrostátní soud zachovává poskytnutí protiprávní podpory, nebo dokonce umožňuje její provedení bez ohledu na existenci konečného rozhodnutí Komise, které prohlásilo tuto podporu za neslučitelnou s vnitřním trhem, musí být odmítnuto použití pravidla, jehož cílem je zakotvit zásadu překážky věci rozhodnuté, na základě zásady přednosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. července 2007, Lucchini, C‑119/05, EU:C:2007:434, body 61 až 63; ze dne 11. listopadu 2015, Klausner Holz Niedersachsen, C‑505/14, EU:C:2015:742, body 41 až 45, a ze dne 4. března 2020, Buonotourist v. Komise, C‑586/18 P, EU:C:2020:152, body 94 a 95).

148    Soudní dvůr v tomto ohledu uvedl, že v situaci, kdy existuje rozhodnutí vnitrostátního soudu o státním opatření předcházející rozhodnutí Komise, nemůže tato okolnost Komisi bránit ve výkonu výlučné pravomoci, která jí byla svěřena Smlouvou o FEU, pokud jde o posouzení slučitelnosti opatření podpory s vnitřním trhem. Výkon takové pravomoci přitom znamená, že Komise může v souladu s článkem 108 SFEU zkoumat, zda opatření představuje státní podporu, která jí měla být oznámena v souladu s odstavcem 3 tohoto článku, v situaci, kdy orgány členského státu usoudily, že toto opatření nesplňuje podmínky stanovené v čl. 107 odst. 1 SFEU, včetně případů, kdy se tyto orgány v tomto ohledu podřídily posouzení vnitrostátního soudu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. března 2020, Buonotourist v. Komise, C‑586/18 P, EU:C:2020:152, body 92 a 93).

149    S ohledem na tyto zásady stanovené judikaturou je třeba zkoumat, zda musí být rozhodčí soud kvalifikován jako orgán, který je podobný obecnému řeckému soudu, jehož posouzení měla Komise ověřit, aby bylo možné vyloučit jakékoli závažné pochybnosti nebo obtíže při zjištění, zda dotčená sazba znamenala výhodu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

iii) K existenci hospodářské výhody ve prospěch vedlejší účastnice

–       Ke státní povaze rozhodčího soudu

150    Je třeba konstatovat, že situace popsaná v bodě 148 výše odpovídá situaci v projednávané věci, s výjimkou toho, že rozhodčí nález představuje rozhodnutí přijaté rozhodčím soudem, a nikoli rozhodnutí obecného soudu.

151    Rozhodčí soud totiž v projednávané věci rozhodčím nálezem přijal právně závazné rozhodnutí o stanovení dotčené sazby, které mohlo vedlejší účastnici poskytnout výhodu, pokud neodpovídalo běžným tržním podmínkám, a tedy představovat státní podporu, kterou Řecká republika neoznámila na základě čl. 108 odst. 3 SFEU. Kromě toho informace poskytnuté žalobkyní, které nejsou zpochybněny Komisí, ale pouze nepříliš konkrétně vedlejší účastnicí, prokazují, že rozhodčí soud, zřízený při RAE na základě článku 37 zákona č. 4001/2011, rozhodčí řízení, které před ním probíhá, a jeho rozhodnutí mají podobné vlastnosti jako rozhodnutí obecných řeckých soudů, soudní spory, které před nimi probíhají, a jejich rozhodnutí.

152    To vyplývá zejména z následujících kritérií.

153    Zaprvé rozhodčí soudy zřízené podle článku 37 zákona č. 4001/2011 vykonávají soudní funkci totožnou s funkcí obecných soudů, nebo je dokonce nahrazují v tom, že zahájení rozhodčího řízení je zbavuje jejich pravomoci.

154    Zadruhé rozhodčí soudci vybraní ze seznamu vypracovaného rozhodnutím předsedy RAE musí před svým jmenováním prokázat svou nezávislost a nestrannost (čl. 37 odst. 4 zákona č. 4001/2011 a čl. 6 odst. 1 a 2 rozhodčího řádu RAE).

155    Zatřetí řízení před rozhodčími soudy se řídí zejména ustanoveními Kodikas politikis dikonomias (řecký občanský soudní řád) a subsidiárně rozhodčím řádem RAE (rozhodnutí RAE č. 261/2012, část I, preambule).

156    Začtvrté rozsudky rozhodčích soudů jsou právně závazné, pravomocné (čl. 14 odst. 8 rozhodčího řádu RAE) a jsou vykonatelné v souladu s příslušnými ustanoveními řeckého občanského soudního řádu (viz zejména články 896 a 904).

157    Zapáté proti rozsudkům rozhodčích soudů lze podat opravný prostředek k obecnému soudu, jak dokládá žaloba žalobkyně proti rozhodčímu nálezu u Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách) (viz bod 12 výše).

158    Z toho vyplývá, že žalobkyně právně dostačujícím způsobem prokázala, že rozhodčí soudy zřízené a fungující v souladu s článkem 37 zákona č. 4001/2011 tvoří nedílnou součást řeckého státního soudního systému. I na výslovný a konkrétní dotaz Tribunálu v tomto ohledu na jednání totiž Komise neodpověděla na otázku, zda z důvodu těchto vlastností mohl být rozhodčí soud postaven na roveň obecnému soudu, ale pouze zopakovala, že jí stačilo, aby rozhodla o neexistenci výhody ve prospěch vedlejší účastnice na základě použití zásady soukromého subjektu na rozhodnutí žalobkyně podrobit se rozhodčímu řízení, což učinila v druhém napadeném rozhodnutí.

159    Nicméně na rozdíl od toho, co Komise tvrdila na jednání, s ohledem na jeho povahu, kontext, v němž se jeho činnost uskutečňuje, jeho cíl a pravidla, kterým podléhá, musí být rozhodčí soud, který rozhoduje v rozhodčím řízení upraveným zákonem a stanoví sazbu za elektřinu právně závazným rozhodnutím, které lze napadnout žalobou u soudů, je pravomocné a vykonatelné, jako je rozhodčí nález (viz body 151 až 157 výše) stejně jako obecný řecký soud kvalifikován jako orgán vykonávající pravomoc spadající do výsad veřejné moci.

–       K povinnosti Komise ověřit poskytnutí výhody rozhodčím nálezem

160    Z judikatury zajisté vyplývá, že na rozhodčí nález jako takový nelze použít zásadu soukromého subjektu vzhledem k tomu, že rozhodčí soud musí být postaven na roveň obecnému soudu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. prosince 2019, Mytilinaios Anonymos Etairia – Omilos Epicheiriseon, C‑332/18 P, EU:C:2019:1065, body 133 a 134) (viz body 150 až 159 výše). Nic to však nemění na tom, že Komise byla na základě svých pravomocí a povinností připomenutých v bodě 148 výše povinna proto, aby mohla rozptýlit jakékoli pochybnosti ve smyslu čl. 4 odst. 3 a 4 nařízení 2015/1589, provést kontrolu toho, zda takové neoznámené státní opatření, jako je dotčená sazba stanovená uvedeným rozhodčím nálezem, ale napadená stěžovatelem, splnila pojem státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, včetně kritéria výhody, o kterém tvrdí, že jej přesto v projednávané věci použila.

161    Na základě své ústřední a výhradní odpovědnosti zajistit, pod kontrolou unijního soudu, dodržování článku 107 SFEU a provádění článku 108 SFEU je totiž Komise povinna ověřit zejména případně za pomoci znalců, zda státní opatření zahrnuje výhodu, která neodpovídá běžným tržním podmínkám (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. září 2004, Valmont v. Komise, T‑274/01, EU:T:2004:266, bod 72 a citovaná judikatura; ze dne 9. prosince 2015, Řecko a Ellinikos Chrysos v. Komise, T‑233/11 a T‑262/11, EU:T:2015:948, bod 91, a ze dne 16. března 2016, Frucona Košice v. Komise, T‑103/14, EU:T:2016:152, body 164 až 179).

162    Podle ustálené judikatury se podmínka poskytnutí hospodářské výhody vztahuje na zásahy, které mohou v jakékoli formě přímo nebo nepřímo zvýhodňovat podniky nebo které musejí být považovány za hospodářskou výhodu, kterou by přijímající podnik za obvyklých tržních podmínek nezískal. Naopak podmínky, které musí opatření splňovat, aby se na ně vztahoval pojem „podpora“ ve smyslu článku 107 SFEU, nejsou naplněny v případě, kdy by přijímající podnik mohl za obvyklých tržních podmínek získat tutéž výhodu, jakou získal ze státních prostředků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Club Hotel Loutraki a další v. Komise, C‑131/15 P, EU:C:2016:989, body 70 a 71 a citovaná judikatura).

163    Mimoto má-li Komise posoudit to, zda lze určitá opatření kvalifikovat jako státní podporu z toho důvodu, že veřejné orgány nejednaly stejným způsobem jako soukromý prodávající, musí provést komplexní hospodářské posouzení, v rámci jehož přezkumu nemůže unijní soud nahrazovat hospodářské posouzení Komise vlastním posouzením (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. října 2013, Land Burgenland a další v. Komise, C‑214/12 P, C‑215/12 P a C‑223/12 P, EU:C:2013:682, body 77 a 78 a citovaná judikatura). Toto posouzení se obdobně vztahuje na prodej elektřiny podnikem pod státní kontrolou, jako je žalobkyně, který může kupujícímu poskytnout hospodářskou výhodu, která neodpovídá běžným tržním podmínkám. Stejně jako může prodej státní půdy za cenu nižší, než je tržní cena, představovat státní podporu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2015, BVVG, C‑39/14, EU:C:2015:470, bod 27 a citovaná judikatura), může totiž i prodej elektřiny takovým podnikem za sazbu nižší, než je sazba na trhu, poskytnout kupujícímu jako příjemci výhodu, která v podstatě znamená snížení státního rozpočtu spočívající v tom, že se stát vzdá rozdílu mezi její tržní hodnotou a nižší cenou zaplacenou tímto kupujícím.

–       K povinnosti Komise provést komplexní hospodářská a technická posouzení za účelem určení existence výhody

164    S ohledem na tyto zásady stanovené judikaturou a na argumenty a výtky uplatněné žalobkyní v jejích stížnostech, nebyla Komise oprávněna k tomu, aby mohla rozptýlit jakékoli pochybnosti ve smyslu čl. 4 odst. 3 a 4 nařízení 2015/1589, upustit od kontroly toho, zda rozhodčí nález zahrnoval poskytnutí výhody (viz body 160 až 163 výše), a od provedení komplexních hospodářských posouzení za tímto účelem, zejména pokud jde o soulad dotčené sazby s běžnými tržními podmínkami. Kromě toho se nemůže vyhnout této povinnosti kontroly z důvodu, že žalobkyně a vedlejší účastnice po dlouhodobém sporu sjednaly rozhodčí dohodu obsahující kritéria, která měla předem určovat stanovení uvedené sazby, a podrobily se tedy rozhodčímu řízení, jehož výsledek byl „logickým důsledkem“ této dohody.

165    Zajisté je pravda, jak tvrdí Komise, že judikatura nezakotvila obecnou povinnost Komise provádět za účelem konstatování existence výhody ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU ve všech případech komplexní analýzu hypotetické tržní ceny, kterou by příjemce daného opatření zaplatil v případě neexistence tohoto opatření. V případě zjevné existence výhody vyplývající z mechanismu vrácení rozdílu mezi sazbou za elektřinu, která je běžně účtována podnikům, a přiznanou preferenční sazbou, prostřednictvím parafiskálního poplatku, tak Soudní dvůr požadoval důkaz o existenci zvláštních okolností, které takovou analýzu vyžadují (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 21. ledna 2016, Alcoa Trasformazioni v. Komise, C‑604/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:54, body 38 až 40, kterým byl potvrzen rozsudek ze dne 16. října 2014, Alcoa Trasformazioni v. Komise, T‑177/10, EU:T:2014:897, body 82 až 84).

166    Je však třeba konstatovat, že skutkový základ projednávané věci není srovnatelný se skutkovým základem věci, v níž byla vydána judikatura citovaná v bodě 165 výše, ve které byla existence výhody nepochybná. V projednávaném případě byla totiž existence případné výhody spojené s dotčenou sazbou nejen velmi sporná mezi účastnicemi řízení, ale také obtížně určitelná, jak dokládá podrobné a složité odůvodnění většinových a menšinových hlasů uvedených v rozhodčím nálezu, u něhož menšinové vótum zpochybňuje opodstatněnost posouzení většiny rozhodců právě, pokud jde o body zpochybňované v tomto sporu. Komise tedy nemohla dospět k závěru, že ve smyslu této judikatury neexistují žádné zvláštní okolnosti, které by jí umožnily vzdát se takového posouzení existence výhody, ani nemohla rozptýlit veškeré pochybnosti v tomto ohledu na základě svého posouzení uvedeného v bodech 43 až 48 druhého napadeného rozhodnutí. Zejména není oprávněna tvrdit, že kritéria rozhodčí dohody, jak jsou vykládána s ohledem na vágní skutečnosti uvedené v rozhodnutích RAE č. 692/2011 a 798/2011, s dostatečnou určitostí předem určila výsledek rozhodčího řízení, takže musí být považován za „logický důsledek“ uvedených kritérií předvídatelný pro žalobkyni. Naopak situace, které Komise čelila v případě druhé stížnosti žalobkyně, je srovnatelná se situací předložení věci obecnému civilnímu soudu za účelem výkladu a vyjasnění ustanovení občanskoprávní smlouvy, jejíž rozsah je mezi účastnicemi řízení sporný a u něhož má Komise za to, že sama má pravomoc kontroly, jak prokazují skutkové okolnosti věci probíhající paralelně s projednávaným sporem, které jsou základem rozsudku ze dne 11. prosince 2019, Mytilinaios Anonymos Etairia – Omilos Epicheiriseon (C‑332/18 P, EU:C:2019:1065).

167    V projednávané věci se totiž jedná o následující zvláštní okolnosti, které měly Komisi přimět k tomu, aby pečlivě, dostatečně a v plném rozsahu zkoumala (viz judikatura citovaná v bodech 116 a 117 výše) případné poskytnutí výhody vedlejší účastnici rozhodčím nálezem a provedla komplexní hospodářská a technická posouzení za tímto účelem před tím, než rozptýlila veškeré vážné pochybnosti nebo obtíže ohledně nenaplnění pojmu státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

168    Zaprvé rozhodčí dohoda pouze uvádí, že vedlejší účastnice a žalobkyně „se společně dohodly, že svěří svůj spor rozhodčímu řízení uvedenému v článku 37 zákona č. 4001/2011, aby za použití základních zásad stanovování cen pro zákazníky vysokého napětí, jak je formuloval RAE ve svém rozhodnutí č. 692[/2011], ale také vzhledem k […] rozhodnutí č. 798[/2011] a […] nálezu rozhodčího soudu č. 8/2010, RAE aktualizuje a upravuje podmínky stanovování cen stanovené v návrhu smlouvy [o dodávkách elektřiny] vypracovaném dne 5. října 2010 za účelem provedení [rámcové] dohody a že v rámci [uvedených] rozhodnutí […] připravuje smluvní podmínky dodávek mezi účastnicemi řízení platné od 6. června 2011, takže tyto podmínky zaprvé odpovídají profilu spotřeby [vedlejší účastnice] a zadruhé pokrývají přinejmenším náklady [žalobkyně].“ Na rozdíl od toho, co se domnívá Komise, je přitom třeba konstatovat, že zejména kritéria „profilu spotřeby [vedlejší účastnice] a „nákladů žalobkyně“ neumožňují, aby z nich bylo možno jednoduše vyvodit sledovanou vhodnou výši sazby za elektřinu, což potvrzuje podrobná a složitá analýza, kterou provedl v tomto ohledu rozhodčí soud (viz body 171 až 184 dále).

169    Zadruhé, pokud jde o metodu stanovování sazeb, rozhodnutí RAE č. 692/2011 se omezuje zejména na konstatování, že „[c]eny musí odrážet skutečné náklady na dodávky elektřiny […] a pokrýt výrobní náklady na velkoobchodním trhu […], náklady na prodej a činnost v oblasti řízení zákazníků […] a přiměřený zisk“. Pokud jde o „významné zákazníky“, včetně „zákazníků středního a vysokého napětí“, jako je vedlejší účastnice, je stanovena možnost „nabízet individualizované sazby přizpůsobené jejich vlastnostem a službám nabízeným a dohodnutým mezi dodavatelem a zákazníkem“. Vyúčtování dodávek elektřiny musí mimo jiné „maximálně odrážet krátkodobé a dlouhodobé náklady způsobené tvarem křivky zatížení a objemem spotřeby kategorií spotřebitelů v systému výroby elektřiny“. Kromě toho „[c]eny nabízené podle kategorie zákazníků se mohou lišit“, mimo jiné v závislosti na křivce zatížení a koeficientu zatížení. Dále „[r]ozlišení sazeb podle času, dne nebo sezóny předpokládá existenci zvláštních opatření“ a „odpovídající pevné zóny a sazby budou muset zohlednit křivku zatížení dotčené kategorie zákazníků“. Konečně, „[p]okud jde o velmi vysokou spotřebu, je třeba vzít v úvahu také pozitivní nebo negativní výsledek, který může mít činnost těchto velmi důležitých spotřebitelů, jejichž spotřeba sama o sobě může ovlivnit fungování, a tedy celkové náklady systému“. Z toho vyplývá, že kritéria pro stanovování cen uvedená v rozhodnutí RAE č. 692/2011 poskytují pouze metodický rámec určený ke stanovení příslušných nákladů a stanovení sazby za elektřinu, aniž je však možné dostatečně předem určit její přesnou výši.

170    Zatřetí stran kritérií použitelných pro vyřešení sporu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí neposkytuje ani rozhodnutí RAE č. 798/2011 za tímto účelem dostatečně jasné a přesné informace. V tomto rozhodnutí se zaprvé uvádí, že „účelem možnosti vést jednání mezi zákazníky [vysokého napětí], a zejména zákazníkem s profilem spotřeby elektřiny [vedlejší účastnice], který představuje přibližně 5 % celkové spotřeby propojené soustavy, a hlavním dodavatelem, a sice [žalobkyní], je prozkoumat a vyčíslit možnosti optimalizace smlouvy prostřednictvím internalizace jakékoli výhody, která může jak v souvislosti s provozem každodenního plánování zdrojů, tak v rámci plánování dlouhodobého rozvoje systému, výhody, které mohou být prezentovány velkou spotřebou, a zejména objem spotřeby [vedlejší účastnice], jejíž spotřeba sama o sobě odůvodňuje výstavbu a ziskový provoz bloku pro výrobu elektřiny o výkonu 300 $2W, rovněž s ohledem na […] velikost a vysoký koeficient zatížení tohoto spotřebitele“ a že „[j]e zřejmé, že existence spotřebitele o velikosti [vedlejší účastnice] má rozhodující vliv jak z hlediska obchodního na [žalobkyni], tak na trh s elektřinou jako celek“. Zadruhé, v tomto rozhodnutí je zejména uvedeno, že „počet hodin nízkého zatížení může […] představovat prvek fakturace za předpokladu, že se strany jednání dohodnou na skutečných podmínkách spotřeby a skladbě zdrojů energie pro výrobu elektřiny na jedné straně a na způsobu, jakým lze toto ustanovení smlouvy změnit, na straně druhé“. Zatřetí toto rozhodnutí stanoví, že „v rámci výpočtu hodiny nízké spotřeby, jak je uvedeno v ‚[z]ákladních zásadách pro stanovování cen‘, je třeba rovněž zohlednit [zaprvé] náklady, které byly ušetřeny z důvodu významu spotřeby [vedlejší účastnice], zejména večerní hodiny, kdy pokud by tato spotřeba neexistovala, by bylo nutné odpojit základní blok a [zadruhé] ztrátu příjmů, která by mohla vyplývat z dlouhodobého poklesu spotřeby v důsledku ztráty zákazníka, který představuje 5 % celkové spotřeby v propojené soustavě“. V tomto rozhodnutí se dospělo k závěru, že „je vhodné aktualizovat znění předloženého návrhu smlouvy [o dodávkách elektřiny] na základě ‚[z]ákladních zásad pro stanovování cen elektřiny‘ (rozhodnutí RAE č. 692/2011) a také zvláštní připomínky v tomto dokumentu, které se týkají zejména významné a stabilní spotřeby v průběhu času, jako je spotřeba [vedlejší účastnice]“.

171    Začtvrté ohledně obsahu rozhodčího nálezu je třeba připomenout, že je v něm nejprve uveden profil spotřeby vedlejší účastnice (viz většinové vótum uvedené v bodech 77 až 99 uvedeného nálezu) jakožto největšího spotřebitele energie s podílem přibližně 40 % na celkové spotřebě zákazníků vysokého napětí v Řecku, která byla závislá na žalobkyni jakožto jediném dodavateli v Řecku s podílem na trhu přesahujícím 98 %, který vlastní přibližně 70 % výroben, včetně 100% hnědouhelných elektráren a velkých vodních elektráren.

172    Dále, pokud jde o určení nákladů žalobkyně a dotčené sazby, z většinového vóta v podstatě vyplývá, že se regulovaná sazba A-150 stala po liberalizaci řeckého trhu s energií nepoužitelnou (body 100 až 112 rozhodčího nálezu) a tato sazba je neslučitelná se spotřebním profilem vedlejší účastnice, a tedy s rozhodčí dohodou (body 113 až 118 tohoto nálezu), a že sazba založená na mezní ceně systému neodráží náklady žalobkyně (body 119 až 140 tohoto nálezu).

173    V tomto ohledu vzhledem k možnosti úpravy sazby za dodávky, zejména v závislosti na profilu spotřeby zákazníka, struktuře řeckého trhu s energií, dominantním postavení žalobkyně a rozvaze žalobkyně za rok 2011, má rozhodčí soud za to, že je třeba zohlednit nejen její náklady na dodávky, ale také její příjmy, kterých dosáhla jako výrobce (body 127 a 128 rozhodčího nálezu). Uvádí, že tyto náklady na dodávky a příjmy jsou v této rozvaze uvedeny jako výdaje (náklady) oddělené od činností v oblasti dodávek energie, a tedy jako příjem oddělený od uvedených činností. Naproti tomu podle rozhodčího soudu je jako skutečné náklady žalobkyně v konsolidované rozvaze označen rozdíl mezi těmito dvěma finančními toky, přičemž tento interní účetní převod finančních toků mezi dodavatelskými a výrobními bloky žalobkyně je založen na tom, co bylo označeno jako „dvoustranná finanční dohoda“ (body 123 a 124 uvedeného nálezu). V tomto ohledu připomíná, že rozhodnutí RAE č. 692/2011 odkazuje na skutečné náklady na dodávky energie a spojuje je zejména s náklady na výrobu energie, stejně jako „poolový“ trh a jeho jednotlivé mechanismy (bod 125 tohoto nálezu).

174    Podle rozhodčího soudu nepředstavuje mezní cena systému skutečné náklady žalobkyně. S ohledem na její postavení vertikálně integrovaného podniku se její skutečné náklady stanoví na roční, nikoli hodinové bázi, s přihlédnutím k celkovým variabilním a fixním nákladům všech elektráren, které má k dispozici, navýšeným o náklady na nákupy, které provedla od třetích osob prostřednictvím „systému DAS“, zvýšené o náklady vzniklé dodavatelům energie mimo tento systém, v souladu s platnými pravidly (bod 129 rozhodčího nálezu). V tomto ohledu odmítá návrh žalobkyně stanovit sazbu v závislosti na mezní ceně systému na základě zprávy vypracované auditorskou společností (body 131 až 140 uvedeného nálezu) zejména z toho důvodu, že v souladu s rozhodnutím RAE č. 692/2011 musí být cena dodávek energie stanovena na základě metody, která „odráží křivku zatížení a celkovou spotřebu každé kategorie spotřebitelů a zohledňuje křivku zatížení každého spotřebitele nebo kategorie spotřebitelů […] namísto křivky zatížení celého systému“. Z toho vyvozuje závěr, že sazbu navrženou žalobkyní nelze použít na takového spotřebitele, jako je vedlejší účastnice (body 139 a 140 tohoto nálezu).

175    Pokud jde o sazbu navrženou vedlejší účastnicí, založenou na variabilních a fixních nákladech všech hnědouhelných elektráren žalobkyně, rozhodčí soud připomíná, že zaprvé podle rozhodnutí RAE č. 692/2011 musí taková sazba odrážet součet výrobních nákladů, nákladů na řízení dodávek a přiměřeného ziskového rozpětí (body 141 až 145 rozhodčího nálezu) a zadruhé odpovídá „sazbě C“ popsané znalcem, panem K., která spočívá v zohlednění minimálních dlouhodobých nákladů pro každého spotřebitele a která je podle tohoto znalce v podstatě založena na celkových nákladech elektrárny v základním zatížení, tedy na hnědé nebo černé uhlí, na rozdíl od sazby navržené žalobkyní, která je založena na časově váženém průměru mezní ceny systému (body 148 a 149 uvedeného nálezu). Podle rozhodčího soudu bylo toto stanovisko potvrzeno i dalšími znalci, jejichž svědectví je shrnuto v bodech 150 až 154 tohoto nálezu. Z toho dovozuje, že je zcela v souladu s praxí na trhu s energií, aby takovému spotřebiteli, jako je vedlejší účastnice, byla účtována sazba založená na celkových nákladech na energii elektráren na hnědé uhlí v základním zatížení, a že tato sazba splňuje kritéria stanovená rozhodnutím RAE č. 692/2011 (body 155 a 156 téhož nálezu).

176    V tomto ohledu rozhodčí soud odmítá argumentaci žalobkyně směřující ke zpochybnění tohoto posouzení, jelikož sazba navržená žalobkyní je neslučitelná s rozhodnutími RAE č. 692/2011 a č. 798/2011, neboť implikuje, že celkové náklady jsou rozděleny rovným dílem mezi všechny spotřebitele, takže každému z nich je účtována stejná cena za každou hodinu dne. Tato „horizontální distribuční sazba“ vede k podstatně vyšším cenám pro domácnosti a ostatní spotřebitele, kteří nemají typický profil spotřeby, tedy těm, kteří odebírají elektřinu při špičkovém zatížení (body 156 až 163 a 169 rozhodčího nálezu). Totéž platí pro argument žalobkyně, podle kterého náklady na hnědouhelné elektrárny v základním zatížení neodrážejí náklady na dodávku, jelikož spor, který mu byl předložen, se netýká nákladů žalobkyně, ale použití sazby pokrývající tyto náklady s přihlédnutím k profilu spotřeby vedlejší účastnice, v souladu s rozhodnutím č. 692/2011 a s přihlédnutím k rozhodnutím RAE č. 798/2011 a č. 8/2010. Podle tohoto soudu by v případě, že by ceny navrhované vedlejší účastnicí byly použity odděleně na jakéhokoli spotřebitele nebo kategorii spotřebitelů, vedlo by to k náhradě 100 % nákladů žalobkyně během každého roku, což splňuje základní zásady pro stanovování cen a podmínky rozhodčí dohody (bod 165 uvedeného nálezu). Kromě toho zpochybňuje, že ceny navrhované vedlejší účastnicí vedou ke křížové dotaci mezi různými kategoriemi spotřebitelů nebo mohou narušit hospodářskou soutěž, a odmítá ostatní argumenty žalobkyně směřující ke zpochybnění tohoto posouzení (body 166 až 183 tohoto nálezu).

177    Konečně stran přiměřenosti podmínek dodávek stanovených v rozhodčí dohodě rozhodčí soud uvádí v bodech 184 až 207 rozhodčího nálezu v podstatě následující:

–        použití sazby založené na mezní ceně systému, jak navrhuje žalobkyně, je neslučitelné s rozhodčí dohodou z důvodu, že uvedená sazba neodráží skutečné náklady žalobkyně (body 185 a 186);

–        použití sazby A-150 vůči vedlejší účastnici je neslučitelné s rozhodčí dohodou (bod 187);

–        ze všech navrhovaných metod stanovování cen je s rozhodčí dohodou slučitelná pouze metoda, která ukládá paušální jednozónovou sazbu rozloženou do všech hodin v roce a založenou na nákladech na hnědouhelné elektrárny provozované žalobkyní (bod 188);

–        návrh dohody musí být aktualizován, změněn a konfigurován v souladu s výše uvedeným; za tímto účelem je třeba stanovit cenu vyplývající z uvedené sazby, která odpovídá vlastnostem spotřeby vedlejší účastnice a pokrývá přinejmenším náklady žalobkyně během dotčeného období (bod 189);

–        žalobkyně neposkytla dostatek informací prokazujících skutečné náklady jejích hnědouhelných elektráren během dotčeného období (bod 191);

–        poskytnuté informace o výrobních nákladech černouhelných a hnědouhelných elektráren, které mohly být nebo budou v budoucnu postaveny, nelze vzít v úvahu, neboť se nevztahují k nákladům spojeným se stávajícími elektrárnami během dotčeného období (bod 193);

–        podle čestného prohlášení pana B, který poskytuje podrobné, úplné a věrohodné informace o nákladech hnědouhelných elektráren žalobkyně během dotčeného období, činily náklady na hořlavé hnědé uhlí v roce 2009 24,5 eur/MWh, zatímco náklady na „energii“, tedy fixní náklady zvýšené o variabilní náklady, které nesouvisí s náklady na palivo, včetně amortizace a finančních výrobních nákladů, činily 12,2 eur/MWh, takže celkové výrobní náklady hnědouhelných elektráren činily 36,46 eur/MWh, upravené na 37,34 eur/MWh s přihlédnutím k přiměřeným nákladům na těžbu a prodej (bod 195);

–        pokud jde o fixní náklady žalobkyně za blok, které mají být fakturovány vedlejší účastnici, výsledkem výpočtu stanoveného v bodě 200 rozhodčího nálezu je částka 12,1 eur/MWh (bod 201);

–        sazba odpovídající vlastnostem spotřeby vedlejší účastnice a pokrývající náklady žalobkyně za dotčené období musí být stanovena v (čisté) výši 36,6 eur/MWh (24,5 + 12,1) (bod 202);

–        zejména vzhledem ke skutečnosti, že jednak na základě sazby z ledna 2012 vedlejší účastnice platí žalobkyni z titulu různých poplatků, služeb a nákladů částku 4,06 eur/MWh a že jednak spotřeba vedlejší účastnice zůstává prakticky stabilní po celý rok a během dotčeného období se nezměnila, tato částka představuje přiměřený odhad pro toto období a stanoví celkovou sazbu na 40,66 eur/MWh (36,6 + 4,06) (bod 203);

–        pokud jde o 4 710 hodin, celková cena za blok, s jejímž účtováním vedlejší účastnici žalobkyně souhlasila v rámcové dohodě, činila 40,70 eur/MWh, což zahrnovalo všechny poplatky uvedené v bodě 1.2 této rámcové dohody, takže je prokázáno, že tato cena pokrývá jak výrobní náklady žalobkyně, tak i tyto poplatky (body 204 a 205);

–        sazba, s jejímž účtováním vedlejší účastnici za dodávky energie z titulu rámcové dohody žalobkyně souhlasila, pokud jde o 4 710 hodin v roce, a sice 40,7 eur/MWh, použije-li se na všechny hodiny v roce, pokrývá celkové náklady žalobkyně, a to 36,6 eur/MWh, což je v souladu s vlastnostmi spotřeby vedlejší účastnice ve smyslu rozhodčí dohody, pokud jsou přidány příslušné poplatky (40,66 eur/MWh) (bod 206).

178    Posouzení většinového vóta rozhodčího nálezu popsaného v bodech 171 až 177 výše je zpochybněno menšinovým vótem uvedeného nálezu v jeho bodech 217 až 262.

179    Pokud jde o náklady žalobkyně, menšinové vótum v rozhodčím nálezu v podstatě tvrdí, že nelze přehlížet skutečnost, že žalobkyně v současné době působí, stejně jako v dotčeném období, jako vertikálně integrovaný podnik činný v oblasti výroby a dodávek energie. Skutečné náklady žalobkyně v tomto postavení na ročním, a nikoli hodinovém základě, spočívají v celkových variabilních a fixních nákladech všech jejích elektráren během dotčeného období, zvýšených o náklady na nákupy, které provedla od třetích osob prostřednictvím „systému DAS“, a náklady vzniklé dodavatelům energie mimo tento systém, uložené platnými pravidly, včetně osvědčení o dodávkách energie (PDC), mechanismu náhrady variabilních nákladů, nákladů na nákup povolenek na emise CO2, dalších poplatků uložených státem, jako jsou poplatky za používání soustavy a sítě, zvláštního poplatku za emise plynných znečišťujících látek a veškerých daní platných příležitostně podle řeckých právních předpisů upravujících dodávku elektřiny. Vzhledem k tomu, že úroveň relevantních nákladů na vlastní výrobu a dodávky třetích stran se liší podle dne a hodiny, bylo proto rozumné přijmout v tomto ohledu poměr 70/30. Bylo by v rozporu s kritérii rozhodčí dohody týkajícími se skutečných nákladů žalobkyně jakožto vertikálně integrovaného podniku izolovat jednu z těchto dvou složek nebo se na ni soustředit bez zohlednění druhé. Ze stejných důvodů nemohou být tyto náklady omezeny ani na náklady na výrobu energie, ani na jedinou kategorii elektráren provozovaných žalobkyní (body 217 až 222 uvedeného nálezu).

180    Menšinové vótum v rozhodčím nálezu uvádí důvody, proč se domnívá, že většinové vótum je založeno na chybné metodě stanovování cen s přihlédnutím ke skutečným celkovým nákladům žalobkyně (body 227 až 262 tohoto nálezu).

181    Podle menšinového vóta v rozhodčím nálezu nejprve většinové vótum v podstatě připouští, že mezní cena systému jako taková neodráží skutečné náklady žalobkyně a není využívána pouze pro účely určení těchto nákladů, ale že časově vážená cena je rovněž prostředkem ke stanovování cen za objem energie dodané žalobkyni třetími stranami. Metoda navržená žalobkyní přiznává náklady na dodávku spotřebitelům, které jsou založeny přesně na vlastnostech systému, na základě množství energie spotřebované jakýmkoli spotřebitelem během každé hodiny. Podle této metody by se velkým spotřebitelům účtovala nižší cena než spotřebitelům ve špičce, protože náklady na dodávky energie by byly rozloženy do většího počtu hodin. Tato metoda by tedy byla plně slučitelná se zásadami stanovenými v rozhodnutí RAE č. 692/2011, kritérii rozhodčí dohody a záměry smluvních stran. Jedná se o metodu založenou na nákladech, která zaprvé zohledňuje profil každého ze spotřebitelů, zejména jeho křivku spotřeby a faktor zatížení, zadruhé přesněji odráží skutečné náklady na dodávku energie (výrobní náklady, náklady na prodej, přiměřený zisk), zatřetí nevede k cenám, které brání novým soutěžitelům vstoupit na trh, což je případ, kdy se stanovování cen zakládá na nejlevnějším zdroji energie, a začtvrté zohledňuje skutečnost, že vedlejší účastnice spolu s ostatními spotřebiteli představuje poptávku po energii každou hodinu během dne (body 231 a 232 uvedeného nálezu).

182    Menšinové vótum v rozhodčím nálezu dále připomíná v podstatě tři technické zprávy auditorské společnosti, podle nichž časově vážené průměrné náklady vynaložené žalobkyní na výrobu energie a dodávku elektřiny třetími stranami činily 72,42 eur/MWh v roce 2011 a 78,53 eur/MWh v roce 2012. Tyto ceny by měly podléhat objemovým slevám v souladu s požadavky práva hospodářské soutěže (body 233 a 234 tohoto nálezu).

183    Kromě toho menšinové vótum v rozhodčím nálezu kritizuje odůvodnění týkající se metody stanovování cen, zejména jako neslučitelné s požadavky rozhodčí dohody a rozhodnutí RAE č. 692/2011 (body 235 až 249 tohoto nálezu). Zejména paušální odkaz na variabilní a fixní náklady nejlevnější výrobní kapacity vytváří zkreslený obraz nákladů žalobkyně, protože kombinace fixních a variabilních nákladů elektráren se liší v závislosti na počtu hodin provozu. Odkaz na energii vyráběnou z hnědého uhlí tak vytváří mylný dojem, že náklady budou nižší během hodin ve špičce, neboť zohledňuje pouze variabilní náklady určité kategorie elektráren, a nikoli účast elektráren s vyššími celkovými výrobními náklady za blok ve stejném období (bod 245 tohoto nálezu). Metoda stanovování cen schválená většinovým vótem mimoto neposkytuje vhodné pobídky k racionálnějšímu využívání energie, neboť nepřiměřeně omezuje schopnost spotřebitelů využívat nižší variabilní náklady hnědouhelných elektráren (bod 246 téhož nálezu). Kromě toho uvedená metoda vytváří vysoké riziko překážek vstupu na trh na úkor nových soutěžitelů a zároveň zvyšuje možnost provádění protiprávního dumpingu. Odůvodněná není ani souvislost stanovená mezi sazbou, kterou si může nárokovat vedlejší účastnice, a náklady na hnědouhelné elektrárny, které vkládají veškerou vyrobenou energii do „poolu“, což znemožňuje ověřit existenci takové souvislosti. Spotřebitelé, kteří přispívají k tvorbě veškeré poptávky, by tak byli zásobováni energií ze směsice elektráren s nízkými, středními nebo vysokými náklady, které se mění v závislosti na hodinách spotřeby. Vedlejší účastnice není v tomto ohledu výjimkou, ale přispívá k poptávce systému v hodinách špičky i mimo ni, takže sazba by měla odrážet průměrné provozní náklady všech elektráren (body 247 a 248 dotčeného nálezu).

184    Konečně menšinové vótum v rozhodčím nálezu zpochybňuje metodu stanovení jednotkové ceny, která spočívá v propojení základního zatížení se základním zátěžovým blokem (body 250 až 262 tohoto nálezu). Z logických důvodů, jakož i z důvodů systémové konzistentnosti by taková metoda měla být založena na celkových fixních a variabilních nákladech hnědouhelné elektrárny, a nikoli na směsici nákladových prvků vyplývajících z několika metodických přístupů. Takový výpočet se mimoto v zásadě týká nákladů na stávající elektrárnu dotčeného dodavatele a nemá zohledňovat hypotetické modely (bod 251 tohoto nálezu). Pokud jde o variabilní náklady hnědouhelných elektráren, menšinové vótum zpochybňuje opodstatněnost závěrů pana B. (body 252 a 253 téhož nálezu). V podstatě považuje za neprokázané, že sazba ve výši 40,7 eur/MWh stanovená rámcovou dohodou pokrývá výrobní náklady a poplatky žalobkyně (body 254 a násl. dotčeného nálezu), a domnívá se, že sazba nemůže být v žádném případě nižší než 46,08 eur/MWh s přihlédnutím k částce 33,98 eur/MWh jako průměrných nákladů na hnědé uhlí atd. a částce 12,1 eur/MWh týkající se nákladů na energii (body 262 a 274 takového nálezu). Nakonec zpochybňuje závěry většinového vóta s ohledem na pravidla v oblasti státních podpor (body 263 až 268 dotčeného nálezu).

185    Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že Komise nebyla oprávněna odepřít ověření na základě komplexní analýzy běžných tržních podmínek, zda dotčená sazba, stanovená většinovým vótem rozhodčího nálezu, mohla vedlejší účastnici poskytnout výhodu, a tudíž státní podporu, neboť takový postup by mohl vyvolat závažné pochybnosti nebo obtíže.

186    Zaprvé podrobné uvedení kontroverzních důvodů, na nichž je založeno většinové a menšinové vótum v rozhodčím nálezu, prokazuje, že stanovení vhodné metody stanovování cen, a zejména „skutečných“ nákladů žalobkyně, zahrnuje komplexní hospodářská a technická posouzení týkající se jak struktury a fungování řeckého energetického trhu, tak hospodářské situace vedlejší účastnice a žalobkyně, včetně jejich transakčních vztahů, které jsou relevantní pro určení, zda sazba za dodávku energie odpovídá „tržní ceně“. Jak přitom vyplývá z úvah uvedených v bodech 164 až 185 výše, jelikož se Komise omezila na použití zásady soukromého subjektu na to, zda by se takový hospodářský subjekt podrobil rozhodčímu řízení stejně jako žalobkyně, delegovala tato komplexní posouzení na řecké orgány, a tím porušila svou vlastní povinnost přezkumu připomenutou v bodech 143 až 148 výše, nebo se v tomto ohledu dokonce dopustila nesprávného právního posouzení a nesprávného skutkového zjištění.

187    Zadruhé s ohledem na podrobné a kontradiktorní skutečnosti uvedené většinovým a menšinovým vótem v rozhodčím nálezu je třeba uvést, že s ohledem na informace předložené žalobkyní během správního řízení, včetně tří technických zpráv auditorské společnosti, měla Komise provést vlastní analýzu toho, zda zejména metoda určení nákladů žalobkyně, jak ji použil rozhodčí soud, byla vhodná i dostatečně věrohodná k prokázání, že dotčená sazba byla v souladu s běžnými tržními podmínkami, neboť takový postup by mohl vyvolat závažné obtíže nebo pochybnosti ve smyslu čl. 4 odst. 3 a 4 nařízení 2015/1589 ohledně její povahy jako státní podpory, která ji měla přimět k rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení na základě čl. 108 odst. 2 SFEU.

188    V tomto ohledu měla mít Komise zejména pochybnosti s ohledem na tyto sporné skutečnosti:

–        charakterizace nákladů žalobkyně z důvodu jejího postavení vertikálně integrovaného podniku, jehož konsolidovaná rozvaha je založena na interním účetním převodu finančních toků mezi dodavatelskými a výrobními jednotkami žalobkyně (na základě tzv. „dvoustranné finanční dohody“) (viz bod 173 výše);

–        údajná nutnost stanovit skutečné náklady žalobkyně na ročním a hodinovém základě, s přihlédnutím zejména k celkovým variabilním a fixním nákladům všech elektráren, které má k dispozici (viz bod 174 výše);

–        relevanci volby mezi sazbou navrženou „DEI/PwC“ založenou na mezní ceně systému a na časově váženém průměru vedoucí k „horizontální distribuční sazbě“, na jedné straně, a sazbou navrženou vedlejší účastnicí, která je založena na pevných a variabilních nákladech hnědouhelných elektráren žalobkyně, tedy na minimálních dlouhodobých nákladech pro každého spotřebitele, na straně druhé (viz bod 174 výše);

–        souvislost mezi těmito navrhovanými sazbami a potřebou pokrýt skutečné náklady žalobkyně (variabilní a fixní) a její důsledek pro účtované sazby ve vztahu k různým profilům spotřeby, tedy při základním zatížení, jako je zatížení vedlejší žalobkyně, nebo při špičkovém nebo vysokém zatížení (viz bod 174 výše);

–        případné dopady volby metody pro stanovování cen na hospodářskou soutěž na řeckém energetickém trhu (viz bod 176 výše);

–        dostatečnost informací poskytnutých žalobkyní za účelem stanovení jejích skutečných nákladů, zejména nákladů souvisejících s činností jejích hnědouhelných elektráren (viz bod 177 výše).

189    Je třeba konstatovat, že Komise na rozdíl od toho, co tvrdí, nesplnila ve druhém napadeném rozhodnutí požadavky kontroly, které pro ni vyplývají s ohledem na objektivní pojem závažných pochybností nebo obtíží, když zohlednila, podle ní pouze „indikativně“, právní rámec trhu s elektřinou v Řecku (body 18, 20, 21, 29, 33, 37, 40 a 41 a poznámky pod čarou 5, 6 a 13 až 18), profil spotřeby vedlejší účastnice (bod 31 a poznámka pod čarou 3), vlastnosti žalobkyně jako výrobce a dodavatele elektřiny (bod 30 a poznámka pod čarou 7), a obecné okolnosti sporu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí (body 2.1 a 2.2 a body 34 až 38 a 42).

190    Kromě toho s ohledem na okolnost, že Komise tyto složité hospodářské a technické skutečnosti nezkoumala, případně za pomoci interních nebo externích znalců, a neodůvodnila druhé napadené rozhodnutí tímto způsobem, není ani nezbytné, ani právně možné, aby Tribunál nahradil její posouzení vlastním posouzením. Unijnímu soudu totiž nepřísluší v tomto ohledu nahradit hospodářské posouzení Komise vlastním posouzením ani vyplňovat mezeru v odůvodnění sporného rozhodnutí důvody, které v něm nebyly obsaženy, neboť jinak by překročil meze svého přezkumu legality na základě článku 263 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. ledna 2013, Frucona Košice v. Komise, C‑73/11 P, EU:C:2013:32, body 75, 88 a 89; ze dne 24. října 2013, Land Burgenland a další v. Komise, C‑214/12 P, C‑215/12 P a C‑223/12 P, EU:C:2013:682, body 77 a 78 a citovaná judikatura, a ze dne 11. prosince 2019, Mytilinaios Anonymos Etairia – Omilos Epicheiriseon, C‑332/18 P, EU:C:2019:1065, body 128 až 131).

191    Z toho vyplývá, že v projednávané věci nemůže Tribunál posoudit opodstatněnost jednotlivých výtek a argumentů žalobkyně ohledně případně právně či fakticky chybného posouzení rozhodčího soudu, na němž je založeno stanovení dotčené sazby, ani ohledně toho, zda je projednávaná věc srovnatelná se situací, ve které bylo vydáno rozhodnutí Alcoa. Výše uvedené skutečnosti totiž postačují k závěru, že vzhledem k neexistenci důkladnějšího posouzení informací relevantních pro použití kritéria výhody, zejména toho, zda dotčená sazba odpovídala běžným tržním podmínkám, měla Komise pociťovat závažné obtíže nebo mít pochybnosti ve smyslu čl. 4 odst. 3 a 4 nařízení 2015/1589, které vyžadovaly, aby zahájila formální vyšetřovací řízení.

c)      Závěry ohledně věci T740/17

192    Je tedy třeba vyhovět třetímu a čtvrtému žalobnímu důvodu a první a druhé části pátého žalobního důvodu, aniž je třeba rozhodnout o ostatních částech tohoto žalobního důvodu.

193    V důsledku toho musí být žalobě ve věci T‑740/17 vyhověno a druhé napadené rozhodnutí zrušeno, aniž je nutné rozhodnout o ostatních žalobních důvodech.

194    Vzhledem k tomu, že druhé napadené rozhodnutí je tedy prohlášeno za neplatné od samého počátku ve smyslu čl. 264 prvního pododstavce SFEU, je zpětně vymazáno z právního řádu a má se za to, že nikdy neexistovalo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. března 2019, River Kwai International Food Industry v. AETMD, C‑144/18 P, nezveřejněný, EU:C:2019:266, body 45 až 57). Z toho vyplývá, že uvedené rozhodnutí nemohlo zrušit a nahradit ani první napadené rozhodnutí, ani sporný dopis.

195    Jak tedy Komise uznala na jednání v tomto případě, věci T‑639/14 RENV a T‑352/15 se nestaly bezpředmětnými a je třeba rozhodnout o žalobách v uvedených věcech.

C.      K věci T352/15

196    Pokud jde o žalobu ve věci T‑352/15, stačí konstatovat, že zaprvé s ohledem na skutečnosti uvedené v bodech 194 a 195 výše si zachovává svůj předmět, takže návrh Komise, že není důvodné ve věci rozhodnout, musí být zamítnut.

197    Zadruhé z důvodů uvedených v bodech 70 až 103 výše, které se obdobně použijí na první napadené rozhodnutí, jehož obsah je téměř totožný s obsahem druhého napadeného rozhodnutí, musí být žaloba prohlášena za přípustnou.

198    Žalobním důvodům znějícím na zrušení dovolávaným na podporu uvedené žaloby totiž předchází úvodní část upřesňující její předmět, který spočívá v tom, že se dovolává existence „[závažných] pochybností“ nebo „závažných obtíží“ ve smyslu judikatury. Stejně tak se v rámci prvního, třetího, čtvrtého, pátého a šestého žalobního důvodu výslovně odkazuje na pojmy „pochybnosti“ nebo „závažné obtíže“ (body 61, 62, 87, 100, 114, 119, 134, 158, 176 a 196 žaloby). Pokud jde o druhý žalobní důvod vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění a provést posouzení věci s náležitou péčí a v plném rozsahu, který je v podstatě formální a procesní povahy, použijí se obdobně úvahy uvedené v bodě 100 výše.

199    Zatřetí s ohledem na tento téměř totožný obsah napadených rozhodnutí je třeba z důvodů uvedených v bodech 138 až 192 výše vyhovět druhému a třetímu žalobnímu důvodu a první a druhé části čtvrtého žalobního důvodu, které odpovídají třetímu a čtvrtému žalobnímu důvodu a první a druhé části pátého žalobního důvodu ve věci T‑740/17.

200    Z toho vyplývá, že je třeba rovněž vyhovět žalobě ve věci T‑352/15 a první napadené rozhodnutí zrušit, aniž je nezbytné rozhodnout o ostatních částech a ostatních žalobních důvodech předložených žalobkyní.

201    V souladu se skutečnostmi uvedenými v bodě 194 výše nemůže první napadené rozhodnutí z důvodu, že je neplatné od samého počátku, rušit a nahrazovat sporný dopis, takže věc T‑639/14 RENV se z tohoto důvodu nemůže stát bezpředmětnou.

202    Z tohoto důvodu je tedy třeba rovněž rozhodnout ve věci T‑639/14 RENV.

D.      K věci T639/14 RENV

1.      K návrhu na rozhodnutí, že není důvodné rozhodnout ve věci samé, a k přípustnosti

203    Úvodem je třeba z důvodů uvedených v bodech 194 a 201 výše zamítnout návrh Komise, že není důvodné rozhodnout ve věci samé.

204    Pokud jde o přípustnost žaloby, postačí připomenout důvody uvedené v bodech 70 až 103 výše, které se použijí obdobně na sporný dopis a ze kterých rovněž vyplývá, že sporný dopis je napadnutelný akt.

205    V tomto ohledu totiž Soudní dvůr rozhodl, že Komise přijetím sporného dopisu přijala akt o odložení věci, kterým rozhodla o ukončení fáze předběžného posouzení zahájeného na základě stížnosti žalobkyně, konstatovala, že zahájené šetření neumožnilo dospět k závěru, že existuje podpora ve smyslu článku 107 SFEU, a odmítla tedy zahájit formální vyšetřovací řízení upravené v čl. 108 odst. 2 SFEU. Podle Soudního dvora Komise tímto zaujala konečné stanovisko k návrhu, kterým se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že byly porušeny články 107 a 108 SFEU. Soudní dvůr uvedl, že jelikož tento dopis zabránil žalobkyni předložit připomínky v rámci formálního vyšetřovacího řízení, vyvolal tím závazné právní účinky, kterými mohly být dotčeny její zájmy. Dospěl tak k závěru, že toto rozhodnutí bylo napadnutelným aktem ve smyslu článku 263 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. května 2017, DEI v. Komise, C‑228/16 P, EU:C:2017:409, body 30 a 31 a citovaná judikatura).

206    Kromě toho žalobním důvodům uvedeným na podporu této žaloby předchází úvodní část upřesňující její předmět, který spočívá v tom, že se dovolává existence „[závažných] pochybností“ nebo „závažných obtíží“ ve smyslu judikatury (viz body 51 až 53 žaloby). Stejně tak se v rámci druhého a třetího žalobního důvodu týkajících se kritérií přičitatelnosti (body 90 a 128 žaloby) a výhody (body 145 a 152 žaloby) výslovně odkazuje na pojmy „pochybnosti“ nebo „závažné obtíže“. Pokud jde o první a čtvrtý žalobní důvod, stačí konstatovat, že mají formální a procesní povahu, a souvisejí konkrétně s tím, zda Komise vyšetřila a odůvodnila všechny relevantní a nezbytné poznatky k překonání jakýchkoli pochybností nebo obtíží, které se objevily v rámci fáze předběžného posouzení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. července 2012, Smurfit Kappa Group v. Komise, T‑304/08, EU:T:2012:351, bod 81; ze dne 20. června 2019, a&o hostel and hotel Berlin v. Komise, T‑578/17, nezveřejněný, EU:T:2019:437, bod 59 a citovaná judikatura, a ze dne 12. září 2019, Achemos Grupė a Achema v. Komise, T‑417/16, nezveřejněný, EU:T:2019:597, bod 52 a citovaná judikatura).

207    V důsledku toho je třeba prohlásit žalobu za přípustnou, pokud jde o všechny žalobní důvody, které byly předloženy na její podporu.

2.      K věci samé

a)      K žalobním důvodům znějícím na zrušení

208    Na podporu této žaloby předkládá žalobkyně čtyři žalobní důvody znějící na zrušení.

209    V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že sporný dopis je stižen vadou spočívající v porušení podstatné formální náležitosti z toho důvodu, že Komise nedodržela procesní podmínky vyžadované pro přijetí rozhodnutí o odložení stížnosti.

210    V rámci druhého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila zjevně nesprávného „právního i skutkového“ posouzení, pokud jde o výklad a použití článků 107 a 108 SFEU, když měla za to, že dotčené opatření nebylo přičitatelné řeckému státu, a nepředstavovalo tedy státní podporu.

211    V rámci třetího žalobního důvodu žalobkyně uvádí, že se Komise dopustila zjevně nesprávného „právního i skutkového“ posouzení, pokud jde o výklad a použití článků 107 a 108 SFEU, když měla za to, že dotčené opatření nemělo za následek poskytnutí výhody vedlejší účastnici.

212    V rámci čtvrtého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise porušila svou povinnost uvést odůvodnění, povinnost zkoumat všechny relevantní skutkové a právní poznatky, jakož i zásadu „řádné správy“.

b)      K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení podstatné formální náležitosti

213    Podstatou tvrzení žalobkyně je, že sporný dopis je stižen formální a procesní vadou, jelikož namísto uvedeného dopisu, který podepsal vedoucí oddělení GŘ „pro hospodářskou soutěž“ a který jí byl zaslán, byla Komise povinna přijmout formální rozhodnutí na základě čl. 24 odst. 2 nařízení 2015/1589 a zaslat jej Řecké republice.

214    Komise podporovaná vedlejší účastnicí uvádí, že první napadené rozhodnutí bylo přijato kolegiem komisařů podle článku 4 nařízení 2015/1589, takže sporný dopis doplněný tímto rozhodnutím není stižen vadou spočívající v porušení podstatné formální náležitosti. Uvádí, že žalobkyně nadále směšuje svou hlavní argumentaci, podle které toto rozhodnutí platně nahradilo tento dopis, a že je tedy třeba rozhodnout, že není důvodné rozhodnout ve věci samé, se svou podpůrnou argumentací, podle které toto rozhodnutí odstranilo vady uvedeného dopisu. Přitom „poznatky přidané“ tímto rozhodnutím jsou právě těmi poznatky, které jsou určeny k tomuto účelu.

215    V tomto ohledu postačí konstatovat, že Komise nejpozději přijetím druhého napadeného rozhodnutí uznala, že tento žalobní důvod je opodstatněný. Sporný dopis totiž představuje konečné zaujetí stanoviska útvarů Komise ke stížnostem žalobkyně tím, že je odkládá. Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že takový dopis obsahuje napadnutelné rozhodnutí přijaté na konci fáze předběžného posouzení podle čl. 4 odst. 2 nebo 3 nařízení 2015/1589, které je implicitně určeno dotčenému členskému státu a které musí být přijato Komisí jako kolegiálním orgánem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. července 2008, Athinaïki Techniki v. Komise, C‑521/06 P, EU:C:2008:422, body 37 až 40; ze dne 16. prosince 2010, Athinaïki Techniki v. Komise, C‑362/09 P, EU:C:2010:783, bod 63, a ze dne 31. května 2017, DEI v. Komise, C‑228/16 P, EU:C:2017:409, bod 29).

216    Kromě toho Komise uznává, že sporný dopis nebyl přijat v souladu s relevantními procesními pravidly za tímto účelem (viz bod 222 dále), což právě představuje odůvodnění, kterého se dovolává v bodech 8 a 51 druhého napadeného rozhodnutí a v rámci její obrany ve věci T‑740/17 za účelem zrušení a nahrazení uvedeného dopisu tímto rozhodnutím v souladu s požadavky stanovenými Soudním dvorem v rozsudku ze dne 31. května 2017, DEI v. Komise (C‑228/16 P, EU:C:2017:409, body 32, 40 a 41).

217    Tomuto žalobnímu důvodu je tedy třeba vyhovět.

c)      K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zjevně nesprávného „právního a skutkového“ posouzení při výkladu a použití článků 107 a 108 SFEU spojeného s kritériem přičitatelnosti

218    Žalobkyně v podstatě tvrdí, že se Komise dopustila zjevně nesprávného „právního a skutkového“ posouzení při výkladu článků 107 a 108 SFEU tím, že uvedla, že rozhodčí nález nemůže představovat podporu přičitatelnou řeckému státu. Podle jejího názoru je použití rozhodčího řízení alternativním mechanismem k řešení sporů obecnými soudy a zároveň má v zásadě stejné právní účinky, zejména pokud jde o závaznou a vykonatelnou povahu rozhodnutí, které je nakonec vydáno. Má za to, že tento nález je svou povahou a předmětem aktem veřejné moci přičitatelným řeckému státu, který ji právně závazným a vymahatelným způsobem zavazuje k nakládání se státními prostředky. Na základě toho činí závěr, že dotčená sazba je přičitatelná řeckému státu, takže Komise musela mít přinejmenším „závažné pochybnosti“, a proto zahájit formální vyšetřovací řízení, aby jí zejména umožnila předložit své připomínky.

219    Komise podporovaná vedlejší účastnicí uvádí, že druhý a třetí žalobní důvod se týkají podmínek přičitatelnosti a výhody. V žalobní odpovědi pouze tvrdí, že vzhledem k tomu, že podmínky nezbytné k přijetí závěru o existenci státní podpory jsou kumulativní, postačuje, aby jedna z těchto dvou podmínek nebyla splněna, aby bylo možné dospět k závěru, že neexistuje státní podpora. Následně se vyjadřuje výlučně k otázce, zda lze existenci výhody vyloučit z důvodu, že žalobkyně jednala jako obezřetný soukromý investor.

220    V duplice Komise dodává, že druhý a třetí žalobní důvod jsou neúčinné, přičemž žádný z nich sám o sobě nemůže vést ke zrušení sporného dopisu. Vzhledem k tomu, že uvedený dopis je založen na společné neexistenci podmínek přičitatelnosti a výhody za účelem přijetí závěru o neexistenci státní podpory, měla žalobkyně za tímto účelem vznést jediný žalobní důvod vycházející z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU z důvodu nesprávného posouzení neexistence přičitatelnosti i výhody. Druhý žalobní důvod přitom sám o sobě nemůže vést k takovému zrušení, „jelikož neexistence výhody není argumentací tohoto žalobního důvodu podchycena a postačuje k závěru, že neexistuje státní podpora“. Totéž platí pro třetí žalobní důvod, „jelikož neexistence přičitatelnosti není argumentací tohoto žalobního důvodu podchycena a postačuje k závěru, že neexistuje státní podpora“.

221    Komise uvádí, že neexistence přičitatelnosti nepředstavuje „podstatnou část“ odůvodnění sporného dopisu. Tento aspekt, stejně jako aspekt neexistence výhody, byl v tomto dopise řešen pouze stručně a závěr týkající se neexistence státní podpory byl založen na těchto dvou stejně důležitých prvcích. Odůvodnění prvního napadeného rozhodnutí se naproti tomu zaměřilo na neexistenci výhody, která postačovala k přijetí závěru, že neexistuje státní podpora. Sporný dopis tedy v tomto ohledu uváděl pouze „zcela předběžný“ závěr, který nebyl strukturován natolik jasně jako ve formálním rozhodnutí Komise.

222    Komise zpochybňuje, že měla v úmyslu zabránit soudnímu přezkumu sporného dopisu. Uvádí, že tento dopis je čistě předběžným vyjádřením z hlediska jejích útvarů. Upřesňuje, že podepisující zaměstnanec v tomto dopise pouze omylem, a tedy protiprávně, s konečnou platností formuloval stanovisko z pohledu těchto útvarů. Uvádí, že toto porušení podstatné formální náležitosti bylo nicméně napraveno přijetím druhého napadeného rozhodnutí, které uvedlo její konečnou odpověď v řádné formě. Žalobkyně nemůže odůvodnit oprávněný zájem na přezkumu přesného odůvodnění dotčeného dopisu, a zejména odůvodnění, které se týká přičitatelnosti, jelikož takový zájem vyžaduje, aby jí žaloba ve výsledku přinesla určitý prospěch.

223    Je třeba připomenout, že ve sporném dopise je ohledně otázky, zda je rozhodčí nález přičitatelný řeckému státu, zejména uvedeno, že žalobkyně neprokázala, „že rozhodčí soud je subjektem vykonávajícím veřejnou moc, zejména s ohledem na skutečnost, že jak [žalobkyně, tak vedlejší účastnice] si zvolily rozhodčí řízení dobrovolně, aniž za tímto účelem existuje právní povinnost“. Dále sporný dopis stanoví, že s ohledem na skutečnost, že rozhodčí soud byl oprávněn stanovit sazbu v souladu s obecnými zásadami rozhodčího řízení, jakož i s rozhodnutími a pokyny dříve přijatými RAE v tomto ohledu, „nezdá se, že by [řecký] stát byl v postavení, které by mu umožnilo vykonávat rozhodující vliv na [uvedený nález]“. Komise tak zopakovala své stanovisko „vyjádřené v dopise ze dne 6. května 2014, pokud jde o nedostatek přičitatelnosti [řeckému] státu ve vztahu k [tomuto nálezu]“. Kromě toho odmítla tvrzení žalobkyně, že dotčená sazba je nižší než její náklady, zejména z důvodu, že tentýž nález výslovně uznal, že tato sazba pokrývá náklady žalobkyně i přiměřený zisk, a současně zohlednil profil spotřeby vedlejší účastnice. Komise tak rovněž zopakovala své stanovisko „vyjádřené v dopise ze dne 6. května 2014 ohledně neexistence selektivní výhody vyplývající z dotčeného opatření (viz rovněž bod 16 výše).

224    Z toho vyplývá, že Komise měla ve sporném dopise skutečně za to, že rozhodčí nález nebyl přičitatelný řeckému státu a že stanovení dotčené sazby v tomto nálezu nezahrnovalo výhodu ve prospěch vedlejší účastnice. Její závěr o neexistenci státní podpory byl tedy založen na těchto dvou skutečnostech současně.

225    Naproti tomu Komise v napadených rozhodnutích neopakuje úvahy uvedené ve sporném dopise týkající se nepřičitatelnosti rozhodčího nálezu řeckému státu. Naopak již na toto posouzení neodkazuje ani se nevyjadřuje k případné kvalifikaci kritéria přičitatelnosti, a to bez ohledu na skutečnost, že shrnutí stížností obsažené v bodě 11 těchto rozhodnutí zohledňuje argument žalobkyně, podle kterého byl uvedený nález přičitatelný řeckému státu, a že body 24 těchto rozhodnutí uvádí toto kritérium jako nedílnou součást pojmu podpory.

226    Je třeba uvést, že Komise postupuje stejným způsobem v rámci svých písemností v průběhu řízení, v nichž se vyhýbá tomu, aby zaujala stanovisko ke kritériu přičitatelnosti a bránila se konkrétně proti výtkám uplatněným na podporu druhého žalobního důvodu. Naproti tomu se soustředí na svou odpověď na třetí žalobní důvod, který souvisí s existencí výhody, přičemž tvrdí, že k odůvodnění přijetí rozhodnutí na základě čl. 4 odst. 2 nařízení 2015/1589 postačuje, aby nebylo splněno jedno z kritérií tvořících pojem podpory. Konečně, na jednání, i na konkrétní otázku položenou Tribunálem v tomto ohledu, Komise zaujala podobný přístup.

227    Pokud jde o kritérium přičitatelnosti, je třeba připomenout ustálenou judikaturu, podle které platí, že k tomu, aby mohla být zvýhodnění kvalifikována jako podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, musí být poskytnuta přímo nebo nepřímo za použití státních prostředků a přičitatelná státu. Za účelem posouzení přičitatelnosti opatření státu, je třeba zkoumat, zda se orgány veřejné správy podílely na přijímání tohoto opatření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. září 2017, ENEA, C‑329/15, EU:C:2017:671, body 20 a 21 a citovaná judikatura).

228    V případech, kdy vnitrostátní právní předpisy stanoví povinnost dodávat nebo nakupovat elektřinu nebo mechanismus na podporu a kompenzaci nákladů na výrobu elektřiny ovlivňující výši její sazby, tak ustálená judikatura uznala, že odpovídající povinnosti spadají do působnosti opatření přičitatelného státu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. prosince 2013, Association Vent De Colère! a další, C‑262/12, EU:C:2013:851, body 16 až 18; ze dne 13. září 2017, ENEA, C‑329/15, EU:C:2017:671, body 20 až 22, a ze dne 15. května 2019, Achema a další, C‑706/17, EU:C:2019:407, body 47 až 49).

229    V projednávané věci jsou přitom v použitelné řecké právní úpravě stanovena pouze kritéria pro stanovování cen v oblasti dodávky elektřiny zákazníkům vysokého napětí, a nikoli přesná výše sazeb, a sice zejména v rámci „základních zásad pro stanovování cen elektřiny v Řecku“ stanovených v rozhodnutí RAE č. 692/2011 (viz bod 8 výše). Pokud jde o stanovení výše sazeb použitelných podle těchto zásad, článek 37 zákona č. 4001/2011 stanoví pouze možnost smluvních stran využít trvalého rozhodčího řízení RAE, což vedlo v projednávané věci k přijetí rozhodnutí RAE č. 346/2012 ze dne 9. května 2012, kterým se stanoví prozatímní sazba, a k přijetí rozhodčího nálezu, kterým se stanoví dotčená sazba, která se použije na transakční vztahy mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí (viz body 9 a 12 výše). Neexistence závazné právní úpravy týkající se sazeb za dodávku elektřiny v Řecku je potvrzena řízením zahájeným před EEA, které se týkalo údajného zneužití dominantního postavení žalobkyně, která usilovala o účtování nadměrné a diskriminační sazby vedlejší účastnici, a které vedlo EEA k přijetí závazků týkajících se chování nabídnutých žalobkyní (viz bod 13 výše). Z toho vyplývá, že uvedený nález, potvrzený Efetio Athinon (odvolací soud v Aténách) v rozsudku č. 634/2016 ze dne 18. února 2016, právně závazným způsobem uložil dotčenou sazbu žalobkyni.

230    Pokud jde o to, zda je rozhodčí nález aktem veřejné moci přičitatelným řeckému státu, postačí ke konstatování, že žalobkyně prokázala právně dostačujícím způsobem, že tomu tak bylo, připomenout skutečnosti uvedené v bodech 150 až 158 výše.

231    Tyto skutečnosti totiž prokazují, že rozhodčí nález je svou povahou a právními účinky srovnatelný s rozsudky obecného řeckého soudu, takže musí být kvalifikován jako akt veřejné moci. To dokládá zejména skutečnost, že byl předmětem žaloby k Efeteio Athinon (odvolací soud v Aténách). Vyplývá z toho rovněž, že rozhodčí soudy zřízené a činné v souladu s článkem 37 zákona č. 4001/2011 jsou, stejně jako obecné řecké soudy, které mohou nahradit, nedílnou součástí řeckého systému soudní ochrany.

232    Komise tedy ve sporném dopise chybně dospěla k závěru, že žalobkyně neprokázala, že „rozhodčí soud je subjektem vykonávajícím veřejnou moc, zejména s ohledem na skutečnost, že jak [žalobkyně, tak vedlejší účastnice] si zvolily rozhodčí řízení dobrovolně, přestože za tímto účelem neexistovala právní povinnost“, a že „se nezdá, že by [řecký] stát byl v postavení, které by mu umožnilo vykonávat rozhodující vliv na rozhodčí nález“. Skutečnost, že se účastnice řízení obrátily na rozhodčí soud dobrovolně nebo po vzájemné dohodě, jako v projednávané věci, nepředstavuje totiž v tomto ohledu relevantní odlišující kritérium, jelikož i předložení věci obecnému řeckému soudu by bylo rovněž dobrovolné.

233    Tento závěr postačuje k přijetí závěru, že Komise musela narazit na závažné obtíže nebo pochybnosti o existenci státní podpory, nebo přinejmenším že nebyla oprávněna takové pochybnosti odmítnout z důvodu, že rozhodčí nález nelze přičíst řeckému státu. To platí tím spíše, že státní podpora může být poskytnuta rovněž prostřednictvím soudu nebo s pomocí soudu, který neplní své povinnosti podle čl. 108 odst. 3 SFEU (viz judikatura citovaná v bodě 147 výše).

234    V důsledku toho je třeba vyhovět tomuto žalobnímu důvodu, aniž je třeba rozhodnout o ostatních výtkách předložených na jeho podporu.

235    Vzhledem k tomu, že je tedy třeba vyhovět prvnímu a druhému žalobnímu důvodu, musí být sporný dopis zrušen, aniž je nutné rozhodnout o ostatních žalobních důvodech.

E.      Závěry ohledně spojených věcí T639/14 RENV, T352/15 a T740/17

236    Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že je třeba vyhovět žalobám ve spojených věcech T‑639/14 RENV, T‑352/15 a T‑740/17 a že napadené akty musí být zrušeny, aniž je nezbytné rozhodnout o přípustnosti vyjádření žalobkyně ke zprávě k jednání, včetně jejích příloh, jelikož mohou zahrnovat nové a opožděné návrhy důkazů ve smyslu článku 85 jednacího řádu, jakož i o návrhu žalobkyně na znovuotevření ústní části řízení.

IV.    K nákladům řízení

237    Podle článku 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit Komisi náhradu nákladů řízení.

238    Podle článku 138 odst. 3 jednacího řádu může Tribunál rozhodnout, že vlastní náklady řízení nesou i jiní vedlejší účastníci, než jsou účastníci uvedení v odstavcích 1 a 2 tohoto článku. V projednávané věci je třeba rozhodnout, že vedlejší účastnice řízení ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (třetí rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Ve věci T639/14 RENV se zrušuje dopis Komise COMP/E3/ΟΝ/AB/ark *2014/61460 ze dne 12. června 2014, jímž informuje společnost Dimosia Epicheirisi Ilektrismou AE (DEI) o odložení jejích stížností.

2)      Ve věci T352/15 se zrušuje rozhodnutí Komise C(2015) 1942 final ze dne 25. března 2015 [věc SA.38101 (2015/NN) (ex 2013/CP) – Řecko – Údajná státní podpora ve prospěch společnosti Alouminion SA na základě rozhodčího nálezu ve formě sazeb za elektřinu, které byly nižší než náklady].

3)      Ve věci T740/17 se zrušuje rozhodnutí Komise C(2017) 5622 final ze dne 14. srpna 2017 [věc SA.38101 (2015/NN) (ex 2013/CP) – Řecko – Údajná státní podpora ve prospěch společnosti Alouminion SA na základě rozhodčího nálezu ve formě sazeb za elektřinu, které byly nižší než náklady].

4)      Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené společností DEI ve spojených věcech T639/14 RENV, T352/15 a T740/17, jakož i ve věci C228/16 P.

5)      Společnost Mytilinaios AE – Omilos Epicheiriseon ponese vlastní náklady.

Collins

Kreuschitz

Csehi

De Baere

 

      Steinfatt

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 22. září 2021.

Podpisy.


Obsah



*–      Jednací jazyk: řečtina.