USNESENÍ SOUDU (prvního senátu)
22. června 2006 (*)
„Směrnice Rady 92/43/EHS − Ochrana přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin − Rozhodnutí Komise 2004/69/ES − Seznam lokalit významných pro Společenství v alpínské biogeografické oblasti − Žaloba na neplatnost − Nepřípustnost“
Ve věci T‑136/04,
Rasso Freiherr von Cramer-Klett, s bydlištěm v Aschau im Chiemgau (Německo),
Rechtlerverband Pfronten, se sídlem ve Pfronten (Německo),
zastoupení T. Schönfeldem a L. Thumem, advokáty,
žalobci,
proti
Komisi Evropských společenství, zastoupené M. van Beekem a B. Schimou, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
Finskou republikou, zastoupenou T. Pynnä a A. Guimaraes-Purokoski, jako zmocněnkyněmi,
vedlejší účastnicí,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise 2004/69/ES ze dne 22. prosince 2003, kterým se přijímá seznam lokalit významných pro Společenství v alpínské biogeografické oblasti podle směrnice Rady 92/43/EHS (Úř. věst. 2004, L 14, s. 21; Zvl. vyd. 03/42, s. 130),
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ
EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (první senát),
ve složení R. García-Valdecasas, předseda, I. Labucka a V. Trstenjak, soudkyně,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
vydává toto
Usnesení
Právní a skutkový rámec
1 Dne 21. května 1992 přijala Rada směrnici 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Úř. věst. L 206, s. 7; Zvl. vyd. 15/02, s. 102, dále jen „směrnice o stanovištích“).
2 Cílem směrnice o stanovištích je podle čl. 2 odst. 1 této směrnice přispět k zajištění biologické rozmanitosti prostřednictvím ochrany přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin na území členských států, na které se vztahuje Smlouva o ES.
3 Ve svém čl. 2 odst. 2 upřesňuje, že cílem opatření přijímaných k provedení této směrnice je zachování nebo obnova příznivého stavu z hlediska ochrany u přírodních stanovišť, druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin v zájmu Společenství.
4 Podle šestého bodu odůvodnění směrnice o stanovištích je nutno podle stanoveného časového rozvrhu vyhlásit zvláštní oblasti ochrany s cílem vytvořit spojitou evropskou ekologickou síť, aby byla zajištěna ochrana nebo zachování přírodních stanovišť a druhů v zájmu Společenství v odpovídajícím stavu z hlediska jejich ochrany.
5 Podle čl. 3 odst. 1 směrnice o stanovištích zahrnuje tato síť nazvaná „NATURA 2000“ zvláštní oblasti ochrany, jakož i zvláště chráněná území označená členskými státy podle směrnice Rady 79/409/EHS ze dne 2. dubna 1979 o ochraně volně žijících ptáků (Úř. věst. L 103, s. 1; Zvl. vyd. 15/01, s. 98).
6 Podle čl. 1 písm. l) směrnice o stanovištích je zvláštní oblast ochrany definována jako „lokalita významná pro Společenství a vyhlášená členskými státy prostřednictvím právního, správního a/nebo [nebo] smluvního aktu, u které jsou pro přírodní stanoviště a/nebo [nebo] populace druhů, pro něž je lokalita určena, uplatněna ochranná opatření nezbytná k jejich zachování nebo obnově ve stavu z hlediska jejich ochrany příznivém“.
7 Článek 4 směrnice o stanovištích stanoví tříetapový postup pro stanovení zvláštních oblastí ochrany. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení navrhne každý členský stát seznam lokalit, v němž bude uvedeno, jaké typy přírodních stanovišť z přílohy I a jaké druhy z přílohy II směrnice o stanovištích, původní pro toto území, se na jednotlivých lokalitách vyskytují. Seznam spolu s informacemi o každé lokalitě musí být do tří let po oznámení směrnice o stanovištích předložen Komisi.
8 Podle čl. 4 odst. 2 směrnice o stanovištích vypracuje Komise z těchto seznamů na základě kritérií stanovených v příloze III této směrnice po dohodě s každým členským státem návrh seznamu lokalit významných pro Společenství. Seznam lokalit významných pro Společenství přijme Komise postupem podle článku 21 směrnice o stanovištích. Podle čl. 4 odst. 3 bude tento seznam vypracován do 6 let od oznámení směrnice o stanovištích.
9 Článek 4 odst. 4 směrnice o stanovištích stanoví, že jakmile je lokalita významná pro Společenství přijata postupem podle odstavce 2 téhož ustanovení, vyhlásí příslušný členský stát co nejdříve a nejpozději do šesti let tuto lokalitu jako zvláštní oblast ochrany a podle významu lokality stanoví priority pro uchování nebo obnovu příznivého stavu z hlediska ochrany u typu přírodního stanoviště uvedeného v příloze I nebo druhu uvedeného v příloze II a pro ekologickou soudržnost sítě NATURA 2000 a také podle toho, jak jsou tyto lokality ohroženy postupným znehodnocováním nebo zničením.
10 Směrnice o stanovištích ve svém čl. 4 odst. 5 upřesňuje, že jakmile je některá lokalita zařazena do seznamu lokalit významných pro Společenství vypracovaného Komisí, vztahují se na ni ustanovení čl. 6 odst. 2 až 4 směrnice o stanovištích.
11 Podle článku 6 směrnice o stanovištích:
„1. Pro zvláštní oblasti ochrany stanoví členské státy nezbytná ochranná opatření zahrnující v případě potřeby odpovídající plány péče vypracované speciálně pro dané lokality nebo integrované do jiných plánů rozvoje a vhodná opatření právního, správního nebo smluvního charakteru, která odpovídají ekologickým požadavkům typů přírodních stanovišť uvedených v příloze I a druhů uvedených v příloze II, jež se na těchto lokalitách vyskytují.
2. Členské státy přijmou vhodná opatření, aby v oblastech zvláštní ochrany vyloučily poškozování přírodních stanovišť a stanovišť druhů ani k vyrušování druhů, pro něž jsou tato území určena, pokud by takové vyrušování mohlo být významné ve vztahu k cílům této směrnice.
3. Jakýkoli plán nebo projekt, který s určitou lokalitou přímo nesouvisí nebo není pro péči o ni nezbytný, avšak bude mít pravděpodobně na tuto lokalitu významný vliv, a to buď samostatně, nebo v kombinaci s jinými plány nebo projekty, podléhá odpovídajícímu posouzení jeho důsledků pro lokalitu z hlediska cílů její ochrany. S přihlédnutím k výsledkům uvedeného hodnocení důsledků pro lokalitu a s výhradou odstavce 4 schválí příslušné orgány příslušného státu tento plán nebo projekt teprve poté, co se ujistí, že nebude mít nepříznivý účinek na celistvost příslušné lokality, a co si v případě potřeby opatří stanovisko široké veřejnosti.
4. Pokud navzdory negativnímu výsledku posouzení důsledků pro lokalitu musí být určitý plán nebo projekt z naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu, včetně důvodů sociálního a ekonomického charakteru, přesto uskutečněn a není‑li k dispozici žádné alternativní řešení, zajistí členský stát veškerá kompenzační opatření nezbytná pro zajištění ochrany celkové soudržnosti sítě NATURA 2000. O přijatých kompenzačních opatřeních uvědomí Komisi.
Jestliže se na dotyčné lokalitě vyskytují prioritní typy přírodních stanovišť a/nebo [nebo] prioritní druhy, pak mohou být uplatněny pouze důvody související s ochranou lidského zdraví a veřejné bezpečnosti s nesporně příznivými důsledky mimořádného významu pro životní prostředí nebo jiné naléhavé důvody převažujícího veřejného zájmu podle stanoviska Komise.“
12 Rozhodnutí Komise 2004/69/ES ze dne 22. prosince 2003, kterým se přijímá seznam lokalit významných pro Společenství v alpínské biogeografické oblasti podle směrnice o stanovištích (Úř. věst. 2004, L 14, s. 21, dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo přijato na základě čl. 4 odst. 2 třetího pododstavce uvedené směrnice. Mezi lokalitami významnými pro Společenství přijatými v seznamu jsou uvedeny následující lokality:
– DE 8239304 Hochries-Laubensteingebiet und Spitzstein;
– DE 8429303 Kienberg mit Magerrasen im Tal der Steinacher Ach.
13 První žalobce je vlastníkem pozemku v lokalitě významné pro Společenství označené kódem DE 8239304. Druhý žalobce je společností podle občanského práva sdružující vlastníky pozemků v lokalitě významné pro Společenství označené kódem DE 8429303. Žalobci hospodaří na svých lesních pozemcích v rámci podniků založených za tímto účelem.
Řízení
14 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 8. dubna 2004 podali žalobci projednávanou žalobu.
15 Podáním došlým kanceláři Soudu dne 2. září 2004 podala Finská republika (dále jen „vedlejší účastnice“) návrh na vstup do probíhajícího řízení jako vedlejší účastnice na podporu Komise. Usnesením ze dne 14. října 2004 předseda prvního senátu Soudu toto vedlejší účastenství povolil. Vedlejší účastnice předložila svůj spis, omezujíc se na přípustnost žaloby. Žalobci a Komise k tomuto spisu nepředložili vyjádření.
16 Podáním došlým kanceláři Soudu dne 28. září 2004 Komise vznesla námitku nepřípustnosti podle čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Soudu. Žalobci předložili svá vyjádření k této námitce dne 17. listopadu 2004.
Návrhová žádání účastníků řízení
17 Ve své námitce nepřípustnosti Komise navrhuje, aby Soud:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou;
– uložil žalobcům náhradu nákladů řízení.
18 Ve svém spise vedlejšího účastníka vedlejší účastnice navrhuje, aby Soud odmítl žalobu jako nepřípustnou.
19 Ve svých vyjádřeních k námitce nepřípustnosti žalobci navrhují, aby Soud:
– zamítl námitku nepřípustnosti;
– zrušil napadené rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
20 Na základě článku 114 jednacího řádu, požaduje-li některý účastník řízení, aby Soud vydal rozhodnutí o nepřípustnosti, aniž by se zabýval věcí samou, následuje dále ústní část řízení s výhradou opačného rozhodnutí. V projednávaném případě má Soud věc na základě přezkumu spisu za dostatečně objasněnou pro to, aby rozhodl, aniž by zahájil ústní část řízení.
Argumenty účastníků řízení
21 Komise primárně uplatňuje, že žalobci nemají právní zájem na podání žaloby.
22 Má za to, že napadené rozhodnutí je pouze přechodným opatřením ve smyslu rozsudku Soudního dvora ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise (60/81, Recueil, s. 2639, bod 10). Napadené rozhodnutí není aktem, který může být předmětem žaloby, jelikož vypracováním seznamu lokalit významných pro Společenství nebyl ukončen postup směřující k vytvoření sítě NATURA 2000.
23 Komise zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí nemá přímý vliv na právní postavení žalobců. Podle Komise nastanou případné právní účinky vůči žalobci jen tehdy, pokud vnitrostátní orgány přijmou opatření k provedení směrnice o stanovištích a napadeného rozhodnutí.
24 Komise se v důsledku toho domnívá, že napadené rozhodnutí žádným způsobem nezasáhlo do právní sféry žalobců. Nejsou proto, z důvodu nedostatku právního zájmu na podání žaloby, oprávněni proti tomuto rozhodnutí podat žalobu na neplatnost na základě čl. 230 čtvrtého pododstavce ES.
25 Komise podpůrně tvrdí, že žalobci nejsou bezprostředně a osobně dotčeni.
26 Pokud jde o bezprostřední dotčení žalobců, Komise má za to, že důsledky vypracování seznamu lokalit významných pro Společenství, a sice povinnost vyhlásit tyto lokality jako zvláštní oblasti ochrany a stanovit pro tyto lokality ochranná opatření, nenastávají automaticky. I když seznam lokalit stanoví závazně rozlohu oblastí, jakož i typy přírodních stanovišť a druhy, které mají být chráněny, členské státy si zachovaly určitou posuzovací pravomoc, pokud jde o ochranná opatření upřesněná v čl. 6 odst. 1 směrnice o stanovištích. Pouze tato opatření mají účinky na právní postavení žalobců. Není tedy myslitelné, že by žalobci byli napadeným rozhodnutím bezprostředně dotčeni.
27 Komise dodává, že ani z čl. 4 odst. 5 směrnice o stanovištích, který stanoví, že jakmile je některá lokalita zařazena do seznamu uvedeného ve třetím pododstavci odstavce 2, vztahují se na ni ustanovení čl. 6 odst. 2 až 4 směrnice o stanovištích, nevyplývá, že jsou žalobci bezprostředně dotčeni. V tomto ohledu Komise tvrdí, že čl. 6 odst. 2 směrnice o stanovištích stanoví povinnost vyloučit poškozování a vyrušování lokality. Článek 6 odst. 3 a 4 téže směrnice stanoví povolovací řízení pro plány a projekty, které by mohly mít vliv na lokalitu. V obou případech se jedná o povinnosti členských států, a nikoli jednotlivců.
28 Komise tak dospívá k závěru, že jelikož napadené rozhodnutí nemá přímý vliv na právní situaci žalobců, žalobci nejsou uvedeným rozhodnutím bezprostředně dotčeni, a v důsledku toho nejsou oprávněni podat žalobu na neplatnost.
29 Pokud jde o osobní dotčení, Komise má za to, že napadené rozhodnutí nestanoví práva ani povinnosti vlastníků pozemků, ale pouze stanoví seznam lokalit, na které se v důsledku toho vztahují jiná ustanovení, která se rovněž netýkají vlastnictví pozemků. Cílem těchto ustanovení je chránit lokality proti poškozování jejich stavu ochrany bez ohledu na jednání, které je původem tohoto poškození.
30 Komise se domnívá, že žalobci nemohou tvrdit, že napadené rozhodnutí zasahuje do jejich zvláštních práv nebo že jim způsobuje výjimečnou škodu, která je může individualizovat vzhledem ke všem ostatním hospodářským subjektům, jelikož uvedené rozhodnutí vlastníkům pozemků neukládá žádnou povinnost. I kdyby bylo připuštěno, že rozhodnutí může žalobcům ukládat povinnosti, vyplývalo by to z objektivně určené situace, a sice zeměpisného umístění lokalit uvedených v příloze.
31 Podle Komise nejsou žalobci individualizováni ani skutečností, že je Komise na základě zvláštních ustanovení povinna zohlednit důsledky aktu, který zamýšlí přijmout, na postavení žalobců. Podle Komise se na postup, který vedl k přijetí napadeného rozhodnutí, použijí pouze výlučně vědecká kritéria ochrany přírody. Mimoto žádné ustanovení práva Společenství Komisi neukládalo použít za účelem přijetí napadeného rozhodnutí postup, v rámci kterého by žalobci mohli uplatnit práva, jako je například právo být vyslechnut.
32 Komise má za to, že žalobci tedy nejsou napadeným rozhodnutím osobně dotčeni. S přihlédnutím ke všemu předcházejícímu dochází k závěru, že žaloba musí být odmítnuta jako nepřípustná.
33 Vedlejší účastnice podporuje argumentaci Komise a dochází rovněž k závěru o nepřípustnosti projednávané žaloby.
34 Pokud jde o bezprostřední dotčení žalobců, dodává, že napadené rozhodnutí členským státům zjevně ponechává možnost přijmout či nepřijmout určitá opatření. Účinky napadeného rozhodnutí tak budou záviset na způsobu, jakým vnitrostátní orgány vykonají svou diskreční pravomoc.
35 Pokud jde o osobní dotčení žalobců, vedlejší účastnice se domnívá, že napadené rozhodnutí jim nebrání ve výkonu jejich výlučných práv a nezbavuje je jejich práv. Toto rozhodnutí totiž neupravuje práva a povinnosti žalobců, ale stanoví výlučně seznam zeměpisně vymezených oblastí. Případné negativní účinky dovolávané v žalobě jsou pouze nepřímými důsledky napadeného rozhodnutí.
36 Podle vedlejší účastnice je třeba mimoto konstatovat, že napadené rozhodnutí se žalobců nedotýká jakožto nositelů výlučných práv. Za předpokladu, že by se jich dotýkalo, bylo by tomu tak pouze z důvodu jejich postavení jakožto vlastníků pozemků, stejně tak jako by se dotýkalo právního postavení všech vlastníků pozemků uvedených v jeho příloze.
37 Vedlejší účastnice dále zdůrazňuje, že i když napadené rozhodnutí případně umožňuje určit vlastníky pozemků stanovených v jeho příloze I, nikterak to neznamená, že žalobci musí být považováni za osobně dotčené, protože je nepochybné, že k použití rozhodnutí dochází na základě jím definované objektivní skutkové situace, a sice přirozené hodnoty dotčených pozemků (viz usnesení Soudu ze dne 6. září 2004, SNF v. Komise, T‑213/02, Sb. rozh. s. II‑3047, bod 59 a uvedená judikatura).
38 Žalobci tvrdí, že jsou napadeným rozhodnutím bezprostředně a osobně dotčeni.
39 Pokud jde o bezprostřední dotčení, žalobci odkazují na čl. 4 odst. 5 směrnice o stanovištích, který stanoví, že v návaznosti na přijetí napadeného rozhodnutí podléhají lokality dotčené tímto rozhodnutím zákazu poškozování stanovenému v čl. 6 odst. 2 směrnice o stanovištích a povolovacímu řízení použitelnému na plány nebo projekty ve smyslu téhož článku odstavců 3 a 4. Mají za to, že i když se tyto povinnosti týkají členských států, jsou nicméně výše uvedenými povinnostmi bezprostředně dotčeni, jelikož jim článek 6 ukládá bezprostřední povinnosti jednat. Podle žalobců neponechává čl. 6 odst. 2 až 4 směrnice o stanovištích členským státům žádný prostor pro volné uvážení.
40 Pokud jde o osobní dotčení, žalobci se domnívají, že je nesporné, že jejich právní znevýhodnění není v podstatě odlišné od toho, jak byli znevýhodněni ostatní vlastníci pozemků nacházejících se v lokalitách uvedených v napadeném rozhodnutí. Nicméně jakožto referenční skupinu je třeba podle nich zohlednit všechny vlastníky pozemků ve Společenství.
41 Dodávají, že je ustanovení čl. 6 odst. 2 až 4 směrnice o stanovištích omezují v užívání jejich vlastnictví. Zeměpisné umístění pozemků je pro napadené rozhodnutí určujícím kritériem, protože režim směrnice odkazuje pouze na toto kritérium. Je nesporné, že žalobci neměli možnost podat proti této směrnici žádnou žalobu, neboť jí nejsou bezprostředně a osobně dotčeni.
42 Žalobci mají v důsledku toho za to, že požadavky účinné soudní ochrany by byly zbaveny svého smyslu, pokud by vlastníci nebyli považováni za osobně dotčené napadeným rozhodnutím, protože jsou dotčeni pouze z důvodu zeměpisného umístění pozemků, které vlastní.
Závěry Soudu
43 Podle čl. 230 čtvrtého pododstavce ES „[k]aždá fyzická nebo právnická osoba může […] podat žalobu proti rozhodnutím, která jsou jí určena, jakož i proti rozhodnutím, která, byť vydána ve formě nařízení nebo rozhodnutí určeného jiné osobě, se jí bezprostředně a osobně dotýkají“.
44 Protože není sporné, že napadené rozhodnutí není žalobcům určeno, je třeba přezkoumat, zda se jich toto rozhodnutí bezprostředně a osobně dotýká.
45 Pokud jde o bezprostřední dotčení žalobců, je třeba připomenout, že tato podmínka v projednávaném případě vyžaduje, aby napadené rozhodnutí mělo přímo účinky na jejich právní postavení a neponechávalo žádnou posuzovací pravomoc adresátům, kteří jsou pověřeni jeho provedením, přičemž toto provedení je čistě automatické povahy a vyplývá ze samotné právní úpravy Společenství, aniž by bylo třeba použít další prostředkující předpisy (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 5. května 1998, Dreyfus v. Komise, C‑386/96 P, Recueil s. I‑2309, bod 43 a uvedená judikatura, a rozsudek Soudu ze dne 27. června 2000, Salamander a další v. Parlament a Rada, T‑172/98, T‑175/98 až T‑177/98, Recueil, s. II‑2487, bod 52).
46 To znamená, že v případě, kdy je akt Společenství určen orgánem členskému státu, jestliže je jednání členského státu k provedení tohoto aktu automatické povahy nebo jestliže následky dotčeného aktu nastávají tím či oním způsobem automaticky, tento akt se tak bezprostředně dotýká jakékoli osoby dotčené tímto jednáním. Jestliže naopak akt ponechává členskému státu možnost jednat či nejednat nebo mu neukládá jednat v určitém smyslu, dotčené osoby se bezprostředně nedotýká samotný akt, ale jednání či nečinnost členského státu (viz v tomto smyslu usnesení Soudu ze dne 10. září 2002, Japan Tobacco a JT International v. Parlament a Rada, T‑223/01, Recueil, s. II‑3259, bod 46).
47 Soud má za to, že se nelze domnívat, že by napadené rozhodnutí, které vymezuje jako lokality významné pro Společenství oblasti německého území, ve kterých žalobci vlastní pozemky, mělo samo o sobě účinky na právní postavení žalobců. Napadené rozhodnutí neobsahuje žádné ustanovení ohledně režimu ochrany lokalit významných pro Společenství, jako jsou například ochranná opatření nebo povolovací řízení. Nedotýká se tak ani práv a povinností vlastníků pozemků, ani výkonu těchto práv. V rozporu s tím, co tvrdí žalobci, zahrnutí těchto lokalit do seznamu lokalit významných pro Společenství nezavazuje žádným způsobem hospodářské subjekty nebo soukromé osoby.
48 Článek 4 odst. 4 směrnice o stanovištích upřesňuje, že jakmile je lokalita přijata Komisí jako lokalita významná pro Společenství, vyhlásí příslušný členský stát nejpozději do šesti let tuto lokalitu jako „zvláštní oblast ochrany“. V tomto ohledu čl. 6 odst. 1 směrnice o stanovištích uvádí, že pro zvláštní oblasti ochrany stanoví členské státy nezbytná ochranná opatření, která odpovídají ekologickým požadavkům typů přírodních stanovišť a druhů, jež se na těchto lokalitách vyskytují.
49 Článek 4 odst. 5 směrnice o stanovištích rovněž uvádí, že jakmile je některá lokalita zařazena do seznamu lokalit významných pro Společenství, vztahuje se na ni ustanovení čl. 6 odst. 2 až 4.
50 Článek 6 odst. 2 směrnice o stanovištích tak stanoví, že členské státy přijmou vhodná opatření, aby v oblastech zvláštní ochrany vyloučily poškozování přírodních stanovišť a stanovišť druhů, jakož i vyrušování druhů, pro něž jsou tato území určena, pokud by takové vyrušování mohlo být významné ve vztahu k cílům této směrnice.
51 Stejně tak čl. 6 odst. 3 směrnice o stanovištích stanoví, že jakýkoli projekt, který s určitou lokalitou přímo nesouvisí nebo není pro péči o ni nezbytný, avšak bude mít pravděpodobně na tuto lokalitu významný vliv, podléhá odpovídajícímu posouzení jeho důsledků pro lokalitu z hlediska cílů její ochrany. S přihlédnutím k výsledkům uvedeného hodnocení těchto důsledků pro lokalitu schválí příslušné orgány příslušného státu tento projekt teprve poté, co se ujistí, že nebude mít nepříznivý účinek na celistvost příslušné lokality. V tomto ohledu čl. 6 odst. 4 směrnice o stanovištích upřesňuje, že pokud musí být takový projekt z naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu přesto uskutečněn, zajistí členský stát veškerá kompenzační opatření nezbytná pro zajištění ochrany celkové soudržnosti sítě NATURA 2000.
52 S přihlédnutím k výše uvedeným povinnostem, které pro členské státy vyplývají, jakmile byly lokality významné pro Společenství vyhlášeny napadeným rozhodnutím, je třeba konstatovat, že žádná z těchto povinností není přímo použitelná na žalobce. Všechny tyto povinnosti totiž vyžadují akt ze strany dotčeného členského státu, aby upřesnil, jakým způsobem zamýšlí provést dotčenou povinnost, ať se již bude jednat o nezbytná ochranná opatření (čl. 6 odst. 1 směrnice o stanovištích), vhodná opatření k vyloučení poškozování lokality (čl. 6 odst. 2 směrnice o stanovištích) nebo schválení projektu, který může mít na lokalitu významný vliv, příslušnými orgány příslušného státu (čl. 6 odst. 3 a 4 směrnice o stanovištích).
53 Ze směrnice o stanovištích, na základě které bylo přijato napadené rozhodnutí, tedy vyplývá, že je závazná pro členský stát, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž pravomoc ohledně volby ochranných opatření, která budou přijata a povolovacích řízení, podle kterých má být postupováno, se ponechává vnitrostátním orgánům. Tento závěr nemůže být vyvrácen skutečností, že prostor pro uvážení takto přiznaný členským státům musí být vykonáván v souladu s cíly směrnice o stanovištích.
54 Ze všeho předcházejícího vyplývá, že žalobci nejsou bezprostředně dotčeni napadeným rozhodnutím ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES, a proto musí být žaloba odmítnuta jako nepřípustná, aniž by bylo nezbytné se zabývat tím, zda jsou žalobci dotčeným rozhodnutím dotčeni osobně.
55 Nicméně i když se žalobci nemohou domáhat zrušení napadeného rozhodnutí, budou moci zpochybnit opatření přijatá na základě článku 6 směrnice o stanovištích, která se jich dotýkají, a v tomto kontextu jim je zachována možnost namítat protiprávnost tohoto rozhodnutí před vnitrostátními soudy, rozhodujícími při respektování článku 234 ES (rozsudek Soudního dvora ze 17. listopadu 1998, Kruidvat v. Komise, C‑70/97 P, Recueil, s. I‑7183, body 48 a 49, a usnesení Soudu ze dne 12. července 2000, Conseil national des professions de l’automobile a další v. Komise, T‑45/00, Recueil, s. II‑2927, bod 26).
K nákladům řízení
56 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobci neměli ve věci úspěch, je namístě posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení.
57 Podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce jednacího řádu nesou členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady. V projednávaném případě je namístě rozhodnout, že Finská republika ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
SOUD (první senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se odmítá jako nepřípustná.
2) Žalobci ponesou vlastní náklady řízení, jakož i náklady řízení vynaložené Komisí.
3) Finská republika ponese vlastní náklady řízení.
V Lucemburku dne 22. června 2006.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
E. Coulon | | R. García-Valdecasas |