ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu)
21. prosince 2022(*)
„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vzhledem k situaci na Ukrajině – Zmrazení finančních prostředků – Seznam osob, subjektů a orgánů, jimž se zmrazují finanční prostředky a hospodářské zdroje – Ponechání jména žalobce na seznamu – Povinnost Rady ověřit, zda bylo rozhodnutí orgánu třetího státu přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu“
Ve věci T‑243/21,
Viktor Pavlovyč Pšonka, s bydlištěm v Kyjevě (Ukrajina), zastoupený M. Mlezivou, advokátem,
žalobce,
proti
Radě Evropské unie, zastoupené M. Vobořilem, R. Pekařem a S. Van Overmeire, jako zmocněnci,
žalované,
TRIBUNÁL (první senát),
ve složení D. Spielmann, předseda, R. Mastroianni (zpravodaj) a M. Brkan, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s přihlédnutím k tomu, že účastníci řízení ve lhůtě tří týdnů od okamžiku, kdy jim bylo doručeno sdělení o ukončení písemné části řízení, nepodali žádost o konání jednání, a poté, co na základě čl. 106 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu stanovil, že bude rozhodováno bez konání ústní části řízení,
s přihlédnutím k dokumentům, které žalobce předložil soudní kanceláři Tribunálu dne 18. listopadu 2022,
vydává tento
Rozsudek
1 Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobce Viktor Pavlovyč Pšonka domáhá zrušení rozhodnutí Rady (SZBP) 2021/394 ze dne 4. března 2021, kterým se mění rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2021, L 77, s. 29), a prováděcího nařízení Rady (EU) 2021/391 ze dne 4. března 2021, kterým se provádí nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2021, L 77, s. 2) (dále společně jen „napadené akty“), v rozsahu, v němž tyto akty ponechávají jméno žalobce na seznamu osob, subjektů a orgánů, na které se tato omezující opatření vztahují.
Skutečnosti předcházející sporu
2 Projednávaná věc spadá do rámce sporů týkajících se omezujících opatření přijatých vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině po potlačení demonstrací na náměstí Nezávislosti v Kyjevě (Ukrajina) v únoru 2014.
3 Žalobce zastával funkci ukrajinského nejvyššího státního zástupce.
4 Dne 5. března 2014 přijala Rada Evropské unie rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 26). Téhož dne přijala Rada nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 1).
5 Body 1 a 2 odůvodnění rozhodnutí 2014/119 znějí:
„(1) Dne 20. února 2014 Rada co nejdůrazněji odsoudila veškeré použití násilí na Ukrajině. Vyzvala k okamžitému ukončení násilí na Ukrajině a k plnému dodržování lidských práv a základních svobod. Apelovala na ukrajinskou vládu, aby zachovala maximální zdrženlivost, a vedoucí představitele opozice vyzvala, aby se distancovali od těch, kteří se uchylují k radikálnímu jednání, včetně násilí.
(2) Dne 3. března 2014 Rada rozhodla o zaměření sankcí na opatření pro zmrazení a zpětné získání majetku osob určených jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků a osoby odpovědné za porušování lidských práv na Ukrajině s cílem konsolidovat a podpořit právní stát a dodržování lidských práv na Ukrajině.“
6 Článek 1 odst. 1 a 2 rozhodnutí 2014/119 stanoví:
„1. Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám určeným jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků a za porušování lidských práv na Ukrajině, a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo které jsou těmito osobami nebo subjekty vlastněny, drženy či kontrolovány.
2. Žádné finanční prostředky ani hospodářské zdroje se nezpřístupní přímo ani nepřímo fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům uvedeným v příloze ani v jejich prospěch.“
7 Podrobná pravidla pro toto zmrazování finančních prostředků jsou stanovena v čl. 1 odst. 3 až 6 rozhodnutí 2014/119.
8 V souladu s rozhodnutím 2014/119 ukládá nařízení č. 208/2014 povinnost přijmout předmětná omezující opatření a stanoví pravidla pro tato omezující opatření, která jsou formulována v podstatě totožně s pravidly obsaženými v uvedeném rozhodnutí.
9 Jména osob, na které se vztahuje rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014 (dále společně jen „akty z března 2014“), jsou uvedena na seznamu v příloze uvedeného rozhodnutí a v příloze I uvedeného nařízení (dále jen „seznam“) spolu s odůvodněním jejich zařazení na seznam a s dalšími údaji.
10 Jméno žalobce bylo na seznamu uvedeno s identifikačními údaji „Bývalý ukrajinský nejvyšší státní zástupce“ a s následujícím odůvodněním:
„Osoba, proti níž je na Ukrajině vedeno trestní řízení za účelem vyšetření trestných činů v souvislosti se zneužitím ukrajinských státních prostředků a jejich nezákonným převodem do zahraničí.“
11 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 30. května 2014 podal žalobce žalobu, zapsanou do rejstříku pod číslem T‑381/14 a znějící mimo jiné na zrušení aktů z března 2014 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.
12 Dne 29. ledna 2015 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2015/143, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 16), a nařízení (EU) 2015/138, kterým se mění nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 1).
13 V rozhodnutí 2015/143 byla s účinností od 31. ledna 2015 pozměněna kritéria, na jejichž základě jsou na seznam zařazovány osoby, jimž se zmrazují finanční prostředky, přičemž čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119 byl nahrazen tímto zněním:
„1. Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám odpovědným za zneužití ukrajinských státních prostředků a za porušování lidských práv na Ukrajině, a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo které tyto osoby vlastní, drží či kontrolují.
Pro účely tohoto rozhodnutí se osobou odpovědnou za zneužití ukrajinských státních prostředků rozumí i každá osoba, kterou ukrajinské orgány vyšetřují v souvislosti se:
a) zneužitím ukrajinských veřejných prostředků nebo majetku či se spoluúčastí na těchto činech nebo
b) zneužitím pravomoci veřejného činitele za účelem neoprávněného zvýhodnění sebe nebo třetí osoby, čímž vznikla ztráta na ukrajinských veřejných prostředcích nebo majetku, či v souvislosti se spoluúčastí na těchto činech.“
14 Nařízením 2015/138 bylo obdobným způsobem změněno nařízení č. 208/2014.
15 Dne 5. března 2015 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2015/364, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2015, L 62, s. 25), a prováděcí nařízení (EU) 2015/357, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2015, L 62, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2015“). Rozhodnutím 2015/364 byl nahrazen článek 5 rozhodnutí 2014/119, a to tak, že platnost předmětných omezujících opatření byla ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2016, a dále jím byla nahrazena příloha posledně uvedeného rozhodnutí. Prováděcím nařízením 2015/357 byla odpovídajícím způsobem nahrazena příloha I nařízení č. 208/2014.
16 Akty z března 2015 bylo jméno žalobce ponecháno na seznamu s identifikačními údaji „Bývalý ukrajinský nejvyšší státní zástupce“ a s novým odůvodněním, jež zní následovně:
„Osoba, proti níž vedou ukrajinské orgány trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku.“
17 Žalobce proti aktům z března 2015 nepodal žalobu.
18 Dne 4. března 2016 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2016/318, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2016, L 60, s. 76), a prováděcí nařízení (EU) 2016/311, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2016, L 60, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2016“).
19 Akty z března 2016 byla platnost předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2017, aniž bylo změněno odůvodnění jeho označení oproti odůvodnění v aktech z března 2015.
20 Žalobce proti aktům z března 2016 nepodal žalobu.
21 Tribunál usnesením ze dne 10. června 2016, Pšonka v. Rada (T‑381/14, EU:T:2016:361), přijatým na základě článku 132 jeho jednacího řádu, vyhověl žalobě uvedené v bodě 11 výše, když ji prohlásil za zjevně opodstatněnou, a zrušil proto akty z března 2014 v rozsahu, v němž se týkaly žalobce.
22 Dne 3. března 2017 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2017/381, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2017, L 58, s. 34), a prováděcí nařízení (EU) 2017/374, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2017, L 58, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2017“).
23 Akty z března 2017 byla platnost předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2018, aniž bylo změněno odůvodnění jeho označení oproti odůvodnění v aktech z března 2015.
24 Žalobce proti aktům z března 2017 nepodal žalobu.
25 Dne 5. března 2018 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2018/333, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2018, L 63, s. 48), a prováděcí nařízení (EU) 2018/326, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2018, L 63, s. 5) (dále společně jen „akty z března 2018“).
26 Akty z března 2018 byla platnost předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2019, aniž bylo změněno odůvodnění jeho označení oproti odůvodnění v aktech z března 2015.
27 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 4. května 2018 podal žalobce žalobu, zapsanou do rejstříku pod číslem T‑285/18 a znějící mimo jiné na zrušení aktů z března 2018 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.
28 Dne 4. března 2019 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2019/354, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2019, L 64, s. 7), a prováděcí nařízení (EU) 2019/352, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2019, L 64, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2019“).
29 Akty z března 2019 byla platnost předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2020 a jeho jméno bylo ponecháno na seznamu se stejným odůvodněním, jaké bylo připomenuto v bodě 16 výše, doplněným o upřesnění ohledně dodržení jeho práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu při trestním řízení, z něhož Rada vycházela.
30 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 3. května 2019 podal žalobce žalobu, zapsanou do rejstříku pod číslem T‑291/19 a znějící mimo jiné na zrušení aktů z března 2019 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.
31 Rozsudkem ze dne 11. července 2019, Pšonka v. Rada (T‑285/18, nezveřejněný, EU:T:2019:512), zrušil Tribunál akty z března 2018 v rozsahu, v němž se týkaly žalobce.
32 Dne 5. března 2020 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2020/373, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2020, L 71, s. 10), a prováděcí nařízení (EU) 2020/370, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2020, L 71, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2020“).
33 Akty z března 2020 byla platnost předmětných omezujících opatření prodloužena do 6. března 2021 a jméno žalobce bylo ponecháno na seznamu se stejným odůvodněním, jaké bylo připomenuto v bodě 16 výše, doplněným o upřesnění ohledně dodržení jeho práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu při trestním řízení, z něhož Rada vycházela.
34 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 5. května 2020 podal žalobce žalobu, zapsanou do rejstříku pod číslem T‑269/20 a znějící mimo jiné na zrušení aktů z března 2020 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.
35 Rozsudkem ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada (T‑291/19, nezveřejněný, EU:T:2020:448), zrušil Tribunál akty z března 2019 v rozsahu, v němž se týkaly žalobce.
36 V období od listopadu 2020 do ledna 2021 si Rada a žalobce vyměnili několik dopisů ohledně možného prodloužení předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci. Konkrétně Rada zaslala žalobci několik dopisů Generální prokuratury Ukrajiny (dále jen „GP“), mimo jiné i rozhodnutí Vrchního protikorupčního soudu Ukrajiny (dále jen „Vrchní protikorupční soud“) a odvolacího senátu Vrchního protikorupčního soudu, které se týkaly především proti němu vedeného trestního řízení, z něhož Rada vycházela při zvažování uvedeného prodloužení.
37 Dne 4. března 2021 přijala Rada napadené akty, kterými byla platnost předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2022 a jeho jméno bylo ponecháno na seznamu se stejným odůvodněním, jaké bylo připomenuto v bodě 16 výše. Mimoto byla příloha rozhodnutí 2014/119 a příloha I nařízení č. 208/2014 rozdělena na dvě části, z nichž druhá je nadepsána „Právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu“. V této části je v případě žalobce uvedeno následující:
„Trestní řízení týkající se zpronevěry veřejných prostředků nebo majetku stále probíhá. Z informací uvedených ve spisu Rady vyplývá, že právo [žalobce] na obhajobu a jeho právo na účinnou soudní ochranu, včetně základního práva na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem, byly v trestním řízení, z něhož Rada vycházela, dodrženy. Dokládá to zejména skutečnost, že dne 22. prosince 2014 bylo doručeno písemné sdělení o podezření ze spáchání trestného činu, skutečnost, že proti rozhodnutí ze dne 16. června 2017 o přerušení trestního stíhání bylo možné podat opravný prostředek, a rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 12. března 2018, 13. srpna 2018 a 5. září 2019, jimiž povolil, aby byl [žalobce] zadržen za účelem zajištění jeho přítomnosti u soudu a účasti na jednání o návrhu na vzetí do vazby. Rada disponuje informacemi o tom, že ukrajinské orgány přijaly opatření za účelem pátrání po [žalobci]. Dne 24. července 2020 byla příslušným orgánům Ruské federace zaslána žádost o mezinárodní právní pomoc s cílem zjistit místo pobytu [žalobce] a vyslechnout jej. Tato žádost dosud nebyla vyřízena. Dne 24. července 2020 bylo vyšetřování před zahájením soudního řízení pozastaveno z důvodu procesních úkonů, jež je nutno provést v rámci mezinárodní spolupráce. Žádosti o mezinárodní právní pomoc, jež byly ruským orgánům zaslány v roce 2016 a v roce 2018, byly zamítnuty. Vrchní protikorupční soud Ukrajiny svým rozhodnutím ze dne 2. října 2020 zamítl opravný prostředek podaný právním zástupcem [žalobce], jenž navrhoval zrušení sdělení o podezření ze dne 23. prosince 2014. Uvedený soud konstatoval, že sdělení o podezření bylo doručeno v souladu s trestním řádem Ukrajiny, a potvrdil postavení [žalobce] jakožto podezřelého v trestním řízení. Dne 7. května 2020 a dne 9. listopadu 2020 Vrchní protikorupční soud Ukrajiny zamítl návrh na zahájení řízení na základě stížnosti právních zástupců na nečinnost Národního protikorupčního úřadu Ukrajiny v průběhu trestního řízení. Uvedená rozhodnutí potvrdil dne 1. června 2020 a 26. listopadu 2020 odvolací senát Vrchního protikorupčního soudu. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva se Rada domnívá, že období, kdy se [žalobce] vyhýbá vyšetřování, nemohou být započtena při stanovení období, jež je relevantní pro posouzení dodržení práva na soudní proces v přiměřené lhůtě. Rada má tedy za to, že okolnosti popsané v rozhodnutí Vrchního protikorupčního soudu, jež lze přičíst [žalobci], a dřívější nevyřízení žádostí o mezinárodní právní pomoc významně přispěly k délce vyšetřování.“
38 Dopisem ze dne 5. března 2021 informovala Rada žalobce o ponechání předmětných omezujících opatření vůči němu v platnosti. Rada odpověděla na vyjádření žalobce obsažená v jeho dopisech z 10. prosince 2020 a 27. ledna 2021 a předala mu napadené akty. Kromě toho mu stanovila lhůtu pro předložení vyjádření před tím, než bude vydáno rozhodnutí ohledně případného ponechání jeho jména na seznamu.
39 Dopisem ze dne 18. března 2021 podal žalobce žádost o zpřístupnění všech dokumentů a informací, které se jej týkají, z nichž Rada vycházela při přijímání napadených aktů.
40 Dopisem ze dne 25. března 2021 Rada na tuto žádost o zpřístupnění odpověděla a ke své odpovědi přiložila určité dokumenty.
Skutkové okolnosti po podání projednávané žaloby
41 Rozsudkem ze dne 7. července 2021, Pšonka v. Rada (T‑269/20, nezveřejněný, EU:T:2021:419), zrušil Tribunál akty z března 2020 v rozsahu, v němž se týkaly žalobce.
Návrhová žádání účastníků řízení
42 Žalobce v podstatě navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené akty v rozsahu, v němž se jej týkají;
– uložil Radě náhradu nákladů řízení.
43 Rada v podstatě navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl;
– podpůrně, pokud by byly napadené akty zrušeny v rozsahu, v němž se týkají žalobce, nařídil zachování účinků rozhodnutí 2021/394 až do doby, než nabude účinnosti částečné zrušení prováděcího nařízení 2021/391;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
44 Přestože není žalobní návrh výslovně rozčleněn do žalobních důvodů, je třeba mít za to, že se žalobce na podporu žaloby v podstatě dovolává pěti žalobních důvodů. První žalobní důvod vychází z porušení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu. Druhý žalobní důvod vychází z nesprávného posouzení spočívajícího v tom, že Rada před přijetím napadených aktů nepožádala ukrajinské orgány o doplňující informace. Třetí žalobní důvod vychází z nesprávného posouzení spočívajícího v tom, že Rada nevzala v úvahu absenci pokroku v rámci trestního řízení s žalobcem. Čtvrtý žalobní důvod vychází z porušení základních práv žalobce a je rozdělen na tři části – první vychází z porušení zásady presumpce neviny, druhá z porušení jeho práva na vlastnictví a třetí z jeho práva na respektování soukromého a rodinného života. A konečně pátý žalobní důvod vychází z neexistence právních důvodů pro vydání uvedených aktů.
45 Společně je třeba zkoumat první a třetí žalobní důvod, jimiž žalobce Radě zejména vytýká, že při přijímání napadených aktů neověřila, zda ukrajinské orgány dodržely jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu, včetně práva být souzen v přiměřené lhůtě, což podle žalobce v podstatě vedlo k tomu, že se Rada při přijímání napadených aktů dopustila nesprávného posouzení.
46 Rada podle žalobce nevzala v úvahu porušení jeho práv v trestním řízení, na němž založila předmětná omezující opatření. Žalobce konkrétně tvrdí, že se Rada neprávem rozhodla prodloužit platnost těchto opatření na základě informací od GP ohledně jeho vyšetřování v trestním řízení [důvěrné](1) ve věci rozkrádání veřejných prostředků [důvěrné].
47 Na prvním místě žalobce tvrdí, že rozhodnutí Pečerského obvodního soudu v Kyjevě (dále jen „pečerský soud“), jimiž bylo vyhověno opakovaným žádostem GP o žalobcovo zadržení za účelem jeho předvedení k soudu, aby byl přítomen projednání návrhu na vzetí do vazby, byla přijata v nepřítomnosti jeho obhájců, avšak v přítomnosti státního zástupce, a to v neveřejném soudním zasedání, což podle žalobce představuje hrubé porušení mimo jiné zásady rovnosti stran v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Žalobce kromě toho tvrdí, že nebyl informován o žádosti o vydání povolení k jeho zadržení a neobdržel kopie uvedených rozhodnutí ani neměl možnost je napadnout u soudu.
48 Žalobce mimoto Radě vytýká, že nevzala v úvahu skutečnosti, které jí předložil a které svědčí o dalších porušeních jeho práv při vyšetřování vedeném proti němu v rámci řízení [důvěrné]. Zaprvé tvrdí, že mu nebylo doručeno sdělení o podezření v souladu s ustanoveními ukrajinského trestního řádu (dále jen „trestní řád“), což podle něj zakládá nezákonnost všech rozhodnutí vyšetřovatele, prokurátora a soudu, která se jej týkají. Zadruhé tvrdí, že byla výrazně překročena maximální doba trvání uvedeného vyšetřování, která činí pouze dvanáct měsíců, a že v daném řízení jsou proto všechny vyšetřovací úkony provedené po uplynutí lhůty pro přípravné řízení neplatné a důkazy zajištěné na jejich základě jsou nepoužitelné. Zatřetí argumentuje, že GP protiprávně přerušila předběžné vyšetřování v rámci řízení [důvěrné] a zároveň pokračovala ve vyšetřování stejného skutku v jiném trestním řízení, kterého se však jeho obhájci nemohli účastnit. Začtvrté poukazuje na to, že GP použila – jak konstatoval vyšetřující soudce pečerského soudu – nezákonné vyšetřovací metody k získání důkazů o zapojení žalobce do rozkrádání státních finančních prostředků. GP totiž údajně vyvíjela tlak na jistou podezřelou osobu, aby poskytla křivou výpověď o zapojení žalobce do skutků, z nichž je viněn.
49 Ve snaze bránit se proti výše uvedenému porušování práv se žalobce nejprve obrátil na specializovanou protikorupční prokuraturu GP, kde se domáhal zrušení rozhodnutí GP o vyhlášení pátrání po žalobci a provedení dalších úkonů v řízení [důvěrné]. Poté, co byla zamítnuta jeho stížnost, se žalobce obrátil na Vrchní protikorupční soud, který však rozhodl, že žalobce nemůže takové opravné prostředky podat, jelikož trestní řízení proti němu bylo zahájeno v roce 2015, a nikoli po březnu 2018, jak vyžadují nová ustanovení trestního řádu, která umožňují podání takových opravných prostředků. Žalobce byl tedy v podstatě krácen na právu na účinnou soudní ochranu a odkazy v napadených aktech na rozhodnutí Vrchního protikorupčního soudu a jeho odvolacího senátu tento závěr nezpochybňují. Kromě toho žalobce tvrdí, že se před ukrajinskými orgány nikdy neskrýval, že byl kvůli skutečnému a trvajícímu ohrožení svého života a života svých rodinných příslušníků nucen opustit své bydliště na Ukrajině a že skutečnost, že příslušné orgány Ruské federace zamítly žádost o mezinárodní právní pomoc, nebránila a nebrání vést vyšetřování v rámci řízení 815.
50 Žalobce konečně Radě vytýká, že nedodržela povinnost ověřit před přijetím předmětných omezujících opatření, zda bylo dodrženo jeho právo na obhajobu a jeho právo na účinnou soudní ochranu. Konkrétně uvádí, že dopisy GP a kopie dokumentů připojených k těmto dopisům svědčí pouze o tom, že za více než šest let přípravného řízení GP nezískala žádné důkazy o protiprávním jednání žalobce. Protiprávní stíhání tedy proti němu pokračuje pouze proto, aby Rada proti němu prodloužila platnost předmětných omezujících opatření.
51 Na druhém místě žalobce uvádí, že v řízení [důvěrné], o něž se Rada opírala, nedošlo k žádnému „pokroku“ a nebyly předloženy žádné nové informace týkající se jeho vyšetřování. Konkrétně nebyl za posledních šest let proveden v rámci uvedeného řízení žádný vyšetřovací úkon, přičemž přípravné řízení bylo protiprávně přerušeno od 30. dubna 2015. Žalobce v tomto ohledu zdůrazňuje, že ukrajinské právní předpisy nezakazují vedení vyšetřování bez účasti osoby, proti níž je vedeno, a že trestní řízení může být také zastaveno v nepřítomnosti této osoby. Skutečnost, že řízení [důvěrné] nebylo zastaveno, tedy svědčí výhradně o přání ukrajinských orgánů alespoň nějak zdůvodnit další prodloužení platnosti předmětných omezujících opatření.
52 Žalobce uvádí, že jelikož ve vyšetřování vedeném proti němu v rámci řízení [důvěrné] nedošlo k žádnému pokroku a GP nepředložila Radě žádné nové podstatné informace týkající se vyšetřování, neexistovaly důvody pro prodloužení platnosti předmětných omezujících opatření a pro přijetí napadených aktů, takže bylo porušeno jeho právo být souzen v přiměřené lhůtě.
53 Rada nejprve připomíná zásady vyplývající z judikatury, které jsou relevantní pro požadavek ověření, že rozhodnutí třetích států, o která Rada opírá rozhodnutí o zařazení jména určité osoby nebo subjektu na seznam osob a subjektů, jimž se zmrazuje majetek, nebo o jeho ponechání na tomto seznamu, byla přijata při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu. V projednávané věci Rada založila své rozhodnutí o ponechání jména žalobce na seznamu nejen na skutečnosti, že je „osoba, proti níž vedou ukrajinské orgány trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku“, ale i na řadě dalších skutečností, které Rada detailně uvedla mimo jiné v části B přílohy napadených aktů, v dopisech z 20. listopadu 2020, 14. ledna a 22. ledna 2021, a zejména v dopise ze dne 5. března 2021, které shrnují stav řízení [důvěrné] vedeného ve vztahu k žalobci.
54 V rozhodném období došlo v rámci uvedeného řízení ke značným změnám skutkového základu, o který se Rada mohla nově opírat při rozhodování v rámci svého přezkumu situace žalobce.
55 Rada odkazuje zejména na rozhodnutí Vrchního protikorupčního soudu ze dne 12. října 2020. Z tohoto rozhodnutí, které obsahuje nové informace o stavu řízení [důvěrné], vyplývá, že žalobce má postavení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu a že při počítání skutečné délky trvání předsoudního vyšetřování je třeba zohlednit veškeré doby přerušení, pro něž byl zákonný důvod. Uvedený soud se totiž neomezil na formální přezkum opravného prostředku podaného žalobcem a na jeho odmítnutí kvůli nedodržení podstatné formální náležitosti, ale věcně přezkoumal skutkové okolnosti týkající se řízení [důvěrné], a tedy i skutkový základ relevantní pro přijetí napadených aktů. Vzhledem k tomu, že se jedná o pravomocné rozhodnutí vydané soudním orgánem třetího státu, které Rada posuzovala jako faktickou, a nikoli právní skutečnost, má Rada za to, že platnost a obsahovou správnost takového rozhodnutí lze zpochybnit pouze v případě, že by existovalo pravomocné rozhodnutí jiného soudního orgánu, které by skutečnosti obsažené v takovém aktu přinejmenším zpochybňovalo, nebo kdyby Rada získala poznatky svědčící o tom, že v důsledku strukturálních nedostatků v soudnictví třetí země dochází ve vztahu k posuzovanému trestnímu řízení zcela zjevně k závažnému porušování základních demokratických zásad, vyjádřených právem na spravedlivý proces a právem na obhajobu.
56 Rada v tomto ohledu tvrdí, že ověřila, zda uvedená práva žalobce nebyla dotčena, a aktivně a opakovaně získávala relevantní informace jak z vlastní iniciativy, nezávisle na důkazech předložených žalobcem, tak na základě informací poskytnutých žalobcem. Rada kromě toho po pečlivém ověřování rozhodnutí Vrchního protikorupčního soudu ze dne 12. října 2020 neshledala nic, co by v ní mohlo vzbuzovat podezření, že v řízení 815 byla hrubě porušena práva žalobce na obhajobu a jeho právo na spravedlivý proces, o čemž žalobce opakovaně vyrozuměla.
57 Poté, co Rada u ukrajinských orgánů činných v trestním řízení opakovaně ověřovala stav a okolnosti řízení [důvěrné], a zejména pak jakékoli okolnosti, včetně v reakci na vyjádření zaslané žalobcem, které mohly vyvolávat podezření o tom, že v souvislosti s tímto řízením dochází k porušování práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu, dospěla na základě všech získaných poznatků k závěru, že v období rozhodném pro přezkum a vydání napadených aktů nebylo řízení [důvěrné] stiženo takovými závažnými nesrovnalostmi, aby Rada prima facie nemohla toto řízení použít coby pevný skutkový základ svého rozhodnutí o přijetí napadených aktů.
58 Pokud jde o tvrzení žalobce uvedené v replice, podle kterého Rada údajně ignorovala informace poskytnuté žalobcem, neprovedla důkladné a nestranné ověření informací poskytnutých ukrajinskými orgány a nevyžádala si od nich dodatečné informace, Rada namítá, že na základě informací poskytnutých žalobcem se obracela na ukrajinské orgány s četnými žádostmi o upřesňující informace, získané informace důkladně a nestranně ověřovala a v případě vnitřních rozporů v poskytnutých informacích se opakovaně obracela na ukrajinské orgány s žádostí o další podrobná vysvětlení, aby mohla podložit napadené akty dostatečně přesným a konkrétním způsobem.
59 Pokud jde o údajnou nepřiměřenou délku předsoudního vyšetřování v řízení [důvěrné], Rada tvrdí, že ze skutkových okolností projednávané věci vyplývá, že žalobce uprchl do třetí země, aniž ukrajinským orgánům činným v trestním řízení sdělil místo svého pobytu, a že jakožto obviněný nespolupracoval s ukrajinskými orgány za účelem provádění úkonů vyšetřování v rámci uvedeného řízení, u nichž je požadována jeho osobní účast. Na základě vyžádaných upřesňujících informací má Rada za to, že dobu, po kterou se žalobce vyhýbá trestnímu stíhání, nelze brát v úvahu pro účely stanovení délky řízení, a to ve snaze posoudit, zda bylo dodrženo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Na tomto základě a na základě skutkových okolností uvedených v rozhodnutí vyšetřujícího soudce Vrchního protikorupčního soudu ze dne 12. října 2020 je Rada toho názoru, že průtahy řízení byly ve značné míře zapříčiněny samotným jednáním žalobce a okolností, že nebylo vyhověno dřívějším žádostem o právní pomoc.
60 Z ustálené judikatury vyplývá, že unijní soudy musí při přezkumu omezujících opatření zajišťovat v zásadě plný přezkum legality všech unijních aktů z hlediska základních práv, která jsou součástí unijního právního řádu, k nimž patří mimo jiné právo na účinnou soudní ochranu a právo na obhajobu, jež jsou zakotvena v článcích 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) (viz rozsudky ze dne 7. července 2021, Pšonka v. Rada, T‑269/20, nezveřejněný, EU:T:2021:419, bod 62 a citovaná judikatura, a ze dne 21. prosince 2021, Klymenko v. Rada, T‑195/21, EU:T:2021:925, bod 66 a citovaná judikatura).
61 Účinnost soudní kontroly zaručené v článku 47 Listiny vyžaduje, aby se unijní soud při přezkumu legality důvodů, o které se opírá rozhodnutí o zařazení jména určité osoby na seznam osob, vůči nimž jsou namířena omezující opatření, nebo o jeho ponechání na tomto seznamu, ujistil o tom, že se toto rozhodnutí, které má ve vztahu k této osobě charakter individuálního rozhodnutí, opírá o dostatečně pevný skutkový základ. Proto je třeba ověřit skutečnosti uváděné v odůvodnění, ze kterého toto rozhodnutí vychází, tak aby se soudní přezkum neomezoval na posouzení abstraktní věrohodnosti uváděných důvodů, ale zaměřil se na otázku, zda jsou tyto důvody, nebo alespoň jeden z nich, který sám o sobě postačuje k odůvodnění uvedeného rozhodnutí, podložené (viz rozsudky ze dne 7. července 2021, Pšonka v. Rada, T‑269/20, nezveřejněný, EU:T:2021:419, bod 63 a citovaná judikatura, a ze dne 21. prosince 2021, Klymenko v. Rada, T‑195/21, EU:T:2021:925, bod 67 a citovaná judikatura).
62 Přijetí a zachování takových omezujících opatření, jako jsou opatření stanovená akty z března 2014, ve znění změn, vůči osobě určené jako osoba odpovědná za zneužití prostředků třetího státu, v zásadě vychází z rozhodnutí příslušného orgánu třetího státu zahájit a vést vůči této osobě trestní řízení týkající se trestného činu zneužití veřejných prostředků (viz rozsudky ze dne 7. července 2021, Pšonka v. Rada, T‑269/20, nezveřejněný, EU:T:2021:419, bod 64 a citovaná judikatura, a ze dne 21. prosince 2021, Klymenko v. Rada, T‑195/21, EU:T:2021:925, bod 68 a citovaná judikatura).
63 I když Rada může v souladu s takovým kritériem pro zařazení jména na seznam, jaké je připomenuto v bodě 13 výše, opřít omezující opatření o rozhodnutí třetího státu, její povinnost dodržovat právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu znamená, že se musí ujistit o tom, že orgány třetího státu, které toto rozhodnutí přijaly, dodržely uvedená práva (viz rozsudky ze dne 7. července 2021, Pšonka v. Rada, T‑269/20, nezveřejněný, EU:T:2021:419, bod 65 a citovaná judikatura, a ze dne 21. prosince 2021, Klymenko v. Rada, T‑195/21, EU:T:2021:925, bod 69 a citovaná judikatura).
64 Požadavek, aby Rada ověřila, že rozhodnutí třetích států, o která se zamýšlí opřít, byla přijata při dodržení těchto práv, má za cíl zajistit, aby k přijetí nebo zachování opatření, jimiž se zmrazují finanční prostředky, docházelo pouze na dostatečně pevném skutkovém základě, a tím chránit dotyčné osoby nebo subjekty. Rada tak může mít za to, že přijetí nebo zachování takových opatření je založeno na dostatečně pevném skutkovém základě, teprve až ověří, že při přijetí rozhodnutí dotyčného třetího státu, o které se hodlá opřít, bylo dodrženo právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu (viz rozsudky ze dne 7. července 2021, Pšonka v. Rada, T‑269/20, nezveřejněný, EU:T:2021:419, bod 66 a citovaná judikatura, a ze dne 21. prosince 2021, Klymenko v. Rada, T‑195/21, EU:T:2021:925, bod 70 a citovaná judikatura).
65 Kromě toho je sice pravda, že okolnost, že třetí stát patří ke státům, které přistoupily k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), s sebou nese přezkum prováděný ESLP v oblasti základních práv, která jsou zaručena v EÚLP a v souladu s čl. 6 odst. 3 SEU tvoří součást unijního práva jakožto obecné zásady, avšak taková okolnost nemůže učinit nadbytečným požadavek na ověření připomenutý v bodě 64 výše (viz rozsudky ze dne 7. července 2021, Pšonka v. Rada, T‑269/20, nezveřejněný, EU:T:2021:419, bod 67 a citovaná judikatura, a ze dne 21. prosince 2021, Klymenko v. Rada, T‑195/21, EU:T:2021:925, bod 71 a citovaná judikatura).
66 V souladu s judikaturou je Rada povinna v odůvodnění k rozhodnutí přijmout nebo zachovat omezující opatření vůči určité osobě nebo určitému subjektu uvést, byť jen stručně, důvody, proč se domnívá, že rozhodnutí třetího státu, ze kterého hodlá vycházet, bylo přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu. Aby tedy Rada splnila svou povinnost uvést odůvodnění, musí v rozhodnutí o uložení omezujících opatření zmínit, že ověřila, že rozhodnutí třetího státu, o něž opírá tato opatření, bylo přijato při dodržení těchto práv (viz rozsudky ze dne 7. července 2021, Pšonka v. Rada, T‑269/20, nezveřejněný, EU:T:2021:419, bod 68 a citovaná judikatura, a ze dne 21. prosince 2021, Klymenko v. Rada, T‑195/21, EU:T:2021:925, bod 72 a citovaná judikatura).
67 V konečném důsledku platí, že pokud Rada opírá přijetí nebo zachování takových omezujících opatření, jako jsou předmětná omezující opatření, o rozhodnutí třetího státu zahájit a vést trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku dotyčnou osobou, musí se jednak ujistit, zda v okamžiku přijetí uvedeného rozhodnutí dodržely orgány tohoto třetího státu právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu osoby, vůči níž je vedeno předmětné trestní řízení, a jednak uvést v rozhodnutí, kterým se ukládají omezující opatření, důvody, proč má za to, že uvedené rozhodnutí třetího státu bylo přijato při dodržení těchto práv (viz rozsudky ze dne 7. července 2021, Pšonka v. Rada, T‑269/20, nezveřejněný, EU:T:2021:419, bod 69 a citovaná judikatura, a ze dne 21. prosince 2021, Klymenko v. Rada, T‑195/21, EU:T:2021:925, bod 73 a citovaná judikatura).
68 V projednávané věci se splnění těchto povinností jeví o to důležitějším, že – jak vyplývá z bodu 2 odůvodnění rozhodnutí 2014/119 – toto rozhodnutí a rozhodnutí na něj navazující byla přijata v rámci politiky zaměřené na konsolidaci a podporu právního státu a dodržování lidských práv na Ukrajině (viz bod 5 výše) v souladu s cíli uvedenými v čl. 21 odst. 2 písm. b) SEU. Účel těchto rozhodnutí, jímž je zejména usnadnit ukrajinským orgánům zjištění případů zneužití veřejných prostředků a ponechat jim možnost získat zpět výnosy, kterých bylo tímto zneužitím dosaženo, by byl s ohledem na uvedené cíle irelevantní, kdyby toto zjištění bylo stiženo vadou spočívající v odepření spravedlnosti, či dokonce ve svévoli (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Klymenko v. Rada, T‑195/21, EU:T:2021:925, bod 74 a citovaná judikatura).
69 To, zda Rada povinnosti, které jí příslušely při přijímání napadených aktů v části týkající se žalobce, splnila, je třeba určit z hlediska shora uvedených zásad plynoucích z judikatury.
70 V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že Rada v napadených aktech uvedla důvody, proč měla za to, že při přijetí rozhodnutí ukrajinských orgánů zahájit a vést vůči žalobci trestní řízení pro zneužití veřejných prostředků nebo majetku bylo dodrženo jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu (viz bod 37 výše). Je však třeba ověřit, zda Rada správně dospěla k závěru, že tomu tak v projednávaném případě bylo.
71 Přezkum opodstatněnosti odůvodnění, který se zaměřuje na materiální legalitu napadených aktů a v projednávané věci spočívá v ověření toho, zda skutečnosti, kterých se Rada dovolává, jsou doložené a zda lze jimi prokázat, že dodržení těchto práv ukrajinskými orgány bylo ověřeno, je totiž třeba odlišit od otázky odůvodnění, která se týká podstatné formální náležitosti a je pouze logickým následkem povinnosti Rady předem se ujistit o dodržení uvedených práv (viz rozsudky ze dne 7. července 2021, Pšonka v. Rada, T‑269/20, nezveřejněný, EU:T:2021:419, bod 72 a citovaná judikatura, a ze dne 21. prosince 2021, Klymenko v. Rada, T‑195/21, EU:T:2021:925, bod 77 a citovaná judikatura).
72 Dříve přijatá omezující opatření byla přitom napadenými akty ve vztahu k žalobci prodloužena a ponechána v platnosti na základě kritéria pro zařazení uvedeného v čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119, jak bylo změněno rozhodnutím 2015/143, a v článku 3 nařízení č. 208/2014, jak bylo změněno nařízením 2015/138 (viz body 13 a 14 výše). Toto kritérium cílí na osoby, které byly určeny jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků, včetně osob, které jsou vyšetřovány ukrajinskými orgány.
73 Z odůvodnění napadených aktů, které je připomenuto v bodě 37 výše, a dopisu ze dne 5. března 2021 vyplývá, že se Rada při rozhodování o ponechání jména žalobce na seznamu opírala o skutečnost, že ukrajinské orgány zahájily proti žalobci trestní řízení pro trestné činy spočívající ve zneužití veřejných prostředků nebo majetku, které bylo doloženo zejména dopisy GP a některými soudními rozhodnutími.
74 Zachování omezujících opatření přijatých vůči žalobci tedy stejně jako ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 11. července 2019, Pšonka v. Rada (T‑285/18, nezveřejněný, EU:T:2019:512); ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada (T‑291/19, nezveřejněný, EU:T:2020:448), a ze dne 7. července 2021, Pšonka v. Rada (T‑269/20, nezveřejněný, EU:T:2021:419), vycházelo z rozhodnutí ukrajinských orgánů zahájit a vést trestní řízení v souvislosti s trestným činem zneužití ukrajinských státních prostředků.
75 Je třeba rovněž uvést, že Rada při změně přílohy rozhodnutí 2014/119 a přílohy I nařízení č. 208/2014 prostřednictvím napadených aktů doplnila do těchto příloh – jak již učinila při přijetí aktů z března 2019 a března 2020 – novou část, která je zcela věnována právu na obhajobu a právu na účinnou soudní ochranu a dělí se dále na dva oddíly.
76 První oddíl obsahuje prosté obecně formulované připomenutí práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu podle trestního řádu. Konkrétně jsou v prvé řadě připomenuta jednotlivá procesní práva, která má podle článku 42 trestního řádu každá podezřelá nebo obviněná osoba v trestním řízení. Dále je zmíněn článek 303 téhož trestního řádu, který rozlišuje mezi rozhodnutími a opomenutími, jež lze napadnout před zahájením soudního řízení, a rozhodnutími, jednáními a opomenutími, které lze přezkoumat před soudem během přípravného řízení. Kromě toho je připomenuto, že podle článku 306 trestního řádu musí každou stížnost proti rozhodnutím, jednáním nebo opomenutím vyšetřovatele nebo veřejného žalobce posoudit vyšetřující soudce místního soudu v přítomnosti stěžovatele nebo jeho obhájce či právního zástupce. Dále je mimo jiné uvedeno, že článek 309 trestního řádu stanoví, která rozhodnutí vyšetřujícího soudce mohou být napadena opravným prostředkem. Konečně je upřesněno, že řada vyšetřovacích úkonů, jako je zajištění majetku a opatření k zajištění, je možná pouze prostřednictvím rozhodnutí vyšetřujícího soudce nebo soudu.
77 Druhý oddíl dané části se týká dodržování práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu jednotlivých osob, jejichž jméno je zapsáno na seznam. Pokud jde konkrétně o žalobce, je upřesněno, že podle informací uvedených ve spisu Rady bylo při trestním řízení, z něhož Rada vycházela, respektováno jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu, jak má dokládat zejména „skutečnost, že dne 22. prosince 2014 bylo doručeno písemné sdělení o podezření ze spáchání trestného činu, [jakož i] skutečnost, že proti rozhodnutí ze dne 16. června 2017 o přerušení [zmíněného řízení] bylo možné podat opravný prostředek, a rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 12. března 2018, 13. srpna 2018 a 5. září 2019, jimiž povolil, aby byl [žalobce] zadržen za účelem zajištění jeho přítomnosti u soudu a účasti na jednání o návrhu na vzetí do vazby“. Rada kromě toho uvádí, že „disponuje informacemi o tom, že ukrajinské orgány přijaly opatření za účelem pátrání po [žalobci a že d]ne 24. července 2020 byla příslušným orgánům Ruské federace zaslána žádost o mezinárodní právní pomoc s cílem zjistit místo pobytu [žalobce] a vyslechnout jej“. Dodává, že tato žádost dosud nebyla vyřízena a že „[d]ne 24. července 2020 bylo vyšetřování před zahájením soudního řízení pozastaveno z důvodu procesních úkonů, jež je nutno provést v rámci mezinárodní spolupráce [a že ž]ádosti o mezinárodní právní pomoc, jež byly ruským orgánům zaslány v roce 2016 a v roce 2018, byly zamítnuty“. Rada kromě toho uvádí, že „Vrchní protikorupční soud Ukrajiny svým rozhodnutím ze dne 2. října 2020 zamítl opravný prostředek podaný právním zástupcem [žalobce], jenž navrhoval zrušení sdělení o podezření ze dne 23. prosince 2014, [přičemž konstatoval], že sdělení o podezření bylo doručeno v souladu s trestním řádem Ukrajiny, a potvrdil postavení [žalobce] jakožto podezřelého v trestním řízení“. Dodává, že „[d]ne 7. května 2020 a dne 9. listopadu 2020 Vrchní protikorupční soud Ukrajiny zamítl návrh na zahájení řízení na základě stížnosti právních zástupců na nečinnost Národního protikorupčního úřadu Ukrajiny v průběhu trestního řízení[ a že u]vedená rozhodnutí potvrdil dne 1. června 2020 a 26. listopadu 2020 odvolací senát Vrchního protikorupčního soudu“. V souladu s judikaturou ESLP má Rada za to, že období, kdy se žalobce vyhýbá vyšetřování, k čemuž došlo i v daném případě, nemohou být započtena při stanovení období, jež je relevantní pro posouzení dodržení práva na soudní proces v přiměřené lhůtě, a že tudíž okolnosti popsané v rozhodnutí Vrchního protikorupčního soudu, jež lze přičíst žalobci, a dřívější nevyřízení žádostí o mezinárodní právní pomoc významně přispěly k délce vyšetřování (viz bod 37 výše).
78 V dopise ze dne 5. března 2021 adresovaném žalobci (viz bod 38 výše) Rada v podstatě zopakovala to, co je uvedeno v části napadených aktů týkající se dodržování práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu (viz bod 77 výše). Poté, co Rada uvedla, že vzala do úvahy připomínky, které žalobce zaslal 10. prosince 2020 a 27. ledna 2021, předně podotýká, že informace od GP prokazují, že vůči žalobci je na Ukrajině i nadále vedeno řízení [důvěrné] v souvislosti se zneužitím veřejných prostředků nebo majetku. Dále uvádí, že jí GP poskytla informace o rozhodnutích přijatých v rámci uvedeného řízení a že jí bylo sděleno, že dne 24. července 2020 zaslaly ukrajinské orgány příslušným orgánům Ruské federace žádost o právní pomoc, která dosud nebyla vyřízena, s cílem zjistit místo pobytu žalobce a provést vyšetřovací úkon výslechu. Rovněž upřesňuje, že řízení [důvěrné] bylo dne 24. července 2020 přerušeno za účelem provedení procesních úkonů v rámci mezinárodní právní pomoci a že orgány Ruské federace žádost o právní pomoc, která jim byla zaslána v roce 2016 a v roce 2018, zamítly. Co se týče dodržení práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu, Rada tvrdí, že z rozhodnutí Vrchního protikorupčního soudu Ukrajiny ze dne 2. října 2020, kterým byl zamítnut opravný prostředek žalobce znějící na zrušení sdělení o podezření ze dne 23. prosince 2014, vyplývá, že toto sdělení bylo řádně doručeno a že bylo potvrzeno jeho postavení jakožto podezřelého. Skutečnost, že nebyla podána žádost o vedení řízení in absentia, uvedený závěr podle názoru Rady nezpochybňuje, jelikož takové rozhodnutí náleží zcela do volného uvážení vyšetřovacích orgánů. Kromě toho Rada uvádí, že Vrchní protikorupční soud rozhodnutími ze 7. května a 9. listopadu 2020 zamítl návrh na zahájení řízení na základě stížnosti žalobce na nečinnost Národního protikorupčního úřadu Ukrajiny v průběhu trestního řízení a uvedená rozhodnutí potvrdil 1. června a 26. listopadu 2020 odvolací senát Vrchního protikorupčního soudu. Rada má dále za to, že dobu, po kterou se žalobce vyhýbá trestnímu stíhání, nelze brát v úvahu pro účely stanovení délky řízení, která je relevantní pro účely rozhodování stran dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Rada konečně odmítá námitku žalobce, podle které bylo podání jeho obhájce zamítnuto z uměle vykonstruovaných důvodů. V závěrečné části dopisu připomíná, že jí nepřísluší ověřovat opodstatněnost vyšetřování.
79 Z odůvodnění uvedeného v napadených aktech ve spojení s odůvodněním obsaženým v dopise ze dne 5. března 2021 tak vyplývá, že řízení [důvěrné] je jediným řízením, v souvislosti s nímž Rada dokládá, že skutečně ověřila dodržení práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu.
80 V tomto ohledu je třeba předeslat, že Rada neprokázala, do jaké míry soudní rozhodnutí uvedená v bodě 77 výše svědčí o dodržení práv žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu v rámci uvedeného řízení. Jak bylo připomenuto v bodech 63 a 64 výše, v projednávané věci byla totiž Rada povinna před rozhodnutím o zachování předmětných omezujících opatření ověřit, zda při přijetí rozhodnutí ukrajinských orgánů činných v trestním řízení zahájit a vést trestní řízení týkající se trestných činů údajně spáchaných žalobcem v souvislosti se zneužitím veřejných prostředků nebo majetku byla uvedená práva žalobce dodržena (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. července 2021, Pšonka v. Rada, T‑269/20, nezveřejněný, EU:T:2021:419, bod 80 a citovaná judikatura, a ze dne 21. prosince 2021, Klymenko v. Rada, T‑195/21, EU:T:2021:925, bod 86).
81 Z tohoto hlediska nelze soudní rozhodnutí uvedená v bodě 77 výše označit za rozhodnutí zahájit a vést vyšetřování odůvodňující zachování předmětných omezujících opatření, jelikož se jedná o incidenční rozhodnutí. Lze však připustit, aby z věcného hlediska byla tato rozhodnutí, jelikož byla přijata soudem, Radou skutečně zohledněna jako skutkový základ odůvodňující zachování předmětných omezujících opatření (v tomto smyslu obdobně viz rozsudky ze dne 7. července 2021, Pšonka v. Rada, T‑269/20, nezveřejněný, EU:T:2021:419, bod 81 a citovaná judikatura, a ze dne 21. prosince 2021, Klymenko v. Rada, T‑195/21, EU:T:2021:925, bod 87).
82 Je tedy třeba ověřit, zda se Rada mohla oprávněně domnívat, že taková soudní rozhodnutí a další poznatky, na které poukázala ve druhém oddílu části napadených aktů týkající se dodržení práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu (viz bod 37 výše), a sice dopisy GP týkající se toho, že žalobci bylo zasláno písemné sdělení o podezření, skutečnost, že proti rozhodnutí GP ze dne 16. června 2017 o přerušení řízení 815 bylo možné podat opravný prostředek, a skutečnost, že ukrajinské orgány zaslaly dne 24. července 2020 příslušným orgánům Ruské federace žádost o mezinárodní právní pomoc a že téhož dne bylo přípravné řízení přerušeno, svědčí o dodržení práv žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu.
83 Pokud jde o rozhodnutí ze dne 12. března a 13. srpna 2018 a ze dne 5. září 2019, je třeba uvést, že tato rozhodnutí byla přijata a přestala vyvolávat právní účinky poměrně dlouho před přijetím napadených aktů. Z toho vyplývá, že tato rozhodnutí nestačí k prokázání, že řízení 815, o něž se Rada opírala za účelem ponechání předmětných omezujících opatření vůči žalobci v platnosti na období od března 2021 do března 2022, proběhlo při dodržení jeho práv na obhajobu a účinnou soudní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. července 2021, Pšonka v. Rada, T‑269/20, nezveřejněný, EU:T:2021:419, body 83 a 84 a citovaná judikatura, a ze dne 21. prosince 2021, Klymenko v. Rada, T‑195/21, EU:T:2021:925, bod 89).
84 Obdobné úvahy lze uvést i stran skutečnosti, že dne 22. prosince 2014 bylo žalobci doručeno písemné sdělení o podezření ze spáchání trestného činu, a skutečnosti, že proti rozhodnutí ze dne 16. června 2017 o přerušení předmětného trestního řízení bylo možné podat opravný prostředek, jelikož tyto okolnosti nastaly poměrně dlouho před přijetím napadených aktů a pravidelným každoročním přezkumem situace žalobce, který jejich přijetí předcházel (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. července 2021, Pšonka v. Rada, T‑269/20, nezveřejněný, EU:T:2021:419, bod 87).
85 Tribunál již ostatně měl příležitost vyjádřit se k rozhodnutím ze dne 12. března a 13. srpna 2018 ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada (T‑291/19, nezveřejněný, EU:T:2020:448, body 73 až 77 a 86), a ze dne 7. července 2021, Pšonka v. Rada (T‑269/20, nezveřejněný, EU:T:2021:419, body 82 a 83), a k písemnému sdělení o podezření, jakož i k rozhodnutím ze dne 16. června 2017 a 5. září 2019 v rámci věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 7. července 2021, Pšonka v. Rada (T‑269/20, nezveřejněný, EU:T:2021:419, body 84 až 88). V těchto rozsudcích, proti nimž nebyl podán kasační opravný prostředek u Soudního dvora, Tribunál rozhodl, že uvedenými rozhodnutími a dalšími výše uvedenými skutečnostmi nelze prokázat, že práva žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu byla v řízení 815 dodržena. Rada v projednávané věci neuvedla žádnou skutečnost, která by Tribunálu umožňovala dospět k odlišným závěrům, než které učinil v uvedených rozsudcích, jež se týkají stejných účastníků řízení a v nichž vyvstaly stran důkazní hodnoty výše uvedených skutečností v zásadě stejné právní otázky.
86 Co se týče žádosti o mezinárodní právní pomoc ze dne 24. července 2020 adresované příslušným orgánům Ruské federace (viz bod 77 výše), která nebyla založena do spisu v této věci, je třeba uvést, že byla sepsána poté, co bylo dne 30. června 2020 přijato rozhodnutí o znovuzahájení řízení. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že bylo přijato za účelem provedení vyšetřovacích úkonů, které v podstatě spočívaly v předložení uvedené žádosti o právní pomoc. Je rovněž třeba uvést, že řízení bylo do doby, než ruské orgány na žádost odpověděly, znovu přerušeno rozhodnutím ze dne 24. července 2020. Ze spisu přitom vyplývá, že v letech 2016 a 2018 uvedené orgány obdobným žádostem o justiční spolupráci nevyhověly. GP v tomto ohledu neposkytla žádné informace ani nevysvětlila, proč nebyla podána nová žádost o právní pomoc před červencem 2020. Kromě toho neuvedla, zda tato nová žádost vychází z jiných úvah či skutečností, než které odůvodňovaly rozhodnutí ruských orgánů o zamítnutí žádostí o justiční spolupráci z let 2016 a 2018. Za takových okolností tato žádost nemůže svědčit o tom, že v řízení [důvěrné] bylo dodrženo právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu.
87 Pokud jde konečně o rozhodnutí vyšetřujícího soudce Vrchního protikorupčního soudu ze dne 2. října 2020, na kterém je ve skutečnosti uvedeno datum 12. října 2020, je třeba uvést, že tímto rozhodnutím byl zamítnut návrh žalobce znějící na zrušení sdělení o podezření ze dne 23. prosince 2014, a to na základě zpětného uplatnění některých procesních pravidel, která nabyla účinnosti v roce 2017 a týkají se možnosti napadnout sdělení o podezření. I když je pravda, že toto rozhodnutí implicitně potvrzuje, že sdělení o podezření, jehož důkazní hodnota však již byla vyloučena v bodě 84 výše, bylo žalobci doručeno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, nic to nemění na tom, že takové rozhodnutí, o jehož přijetí bylo mimoto požádáno v návrhu žalobce podaném poté, co nabyla účinnosti nová procesní ustanovení, nejen že není neoddělitelně spjato s průběhem přípravného řízení, ale samo o sobě nepostačuje k prokázání toho, že řízení [důvěrné], o něž se Rada opírala za účelem ponechání jména žalobce na seznamu v období od března 2021 do března 2022, proběhlo při dodržení jeho práv na obhajobu a účinnou soudní ochranu.
88 Tytéž úvahy platí i pro rozhodnutí odvolacího senátu Vrchního protikorupčního soudu ze dne 1. června a 26. listopadu 2020, kterými byla potvrzena rozhodnutí vyšetřujícího soudce Vrchního protikorupčního soudu ze dne 7. května a 9. listopadu 2020. Těmito dvěma posledně uvedenými rozhodnutími totiž byly zamítnuty stížnosti žalobce, které se týkaly údajné nečinnosti národního protikorupčního úřadu v průběhu řízení [důvěrné]. Nejen že tato rozhodnutí nejsou neoddělitelně spjata s průběhem přípravného řízení, jelikož byla přijata na základě iniciativy žalobce, ale sama o sobě nepostačují k prokázání toho, že řízení [důvěrné] proběhlo při dodržení práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu.
89 Všechna soudní rozhodnutí uvedená v bodě 77 výše v každém případě spadají především do rámce uvedeného trestního řízení a mají ve vztahu k němu jen vedlejší charakter, neboť jsou procesní povahy. Taková rozhodnutí, která mohou sloužit nanejvýš k prokázání existence dostatečně pevného skutkového základu, a sice skutečnosti, že v souladu s kritériem pro zařazení bylo vůči žalobci vedeno trestní řízení pro trestný čin zneužití ukrajinských státních prostředků nebo majetku, nejsou ze své podstaty sama o sobě způsobilá prokázat, že rozhodnutí ukrajinských orgánů činných v trestním řízení zahájit a vést uvedené trestní řízení, o něž se v podstatě opírá zachování omezujících opatření vůči žalobci, bylo přijato při dodržení práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu, což přísluší Radě ověřit v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 63 výše (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. července 2021, Pšonka v. Rada, T‑269/20, nezveřejněný, EU:T:2021:419, bod 88 a citovaná judikatura, a ze dne 30. března 2022, Janukovyč v. Rada, T‑291/20, nezveřejněný, EU:T:2022:187, bod 103 a citovaná judikatura).
90 Rada se ostatně nedovolává žádné písemnosti ve spise z řízení, jež vedlo k přijetí napadených aktů, ze které by vyplývalo, že zkoumala soudní rozhodnutí a ostatní dokumenty uvedené v napadených aktech a že na jejich základě mohla učinit závěr, že podstata procesních práv žalobce byla respektována.
91 Pouhý odkaz Rady na dopisy a stanoviska ukrajinských orgánů, v nichž tyto orgány objasňovaly, jak byla žalobcova základní práva dodržena, a poskytly k tomu ujištění, nemůže stačit k tomu, aby bylo rozhodnutí o ponechání jeho jména na seznamu považováno za rozhodnutí spočívající na dostatečně pevném skutkovém základě ve smyslu judikatury citované v bodě 64 výše (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne ze dne 3. prosince 2020, Saleh Thabet a další v. Rada, C‑72/19 P a C‑145/19 P, nezveřejněný, EU:C:2020:992, bod 44).
92 Z toho vyplývá, že po přezkoumání soudních rozhodnutí a ostatních dokumentů, kterých se Rada dovolávala v napadených aktech, je třeba konstatovat, že ani ve svém souhrnu nemohou svědčit o tom, že v období od března 2021 do března 2022 bylo v průběhu řízení 815 dodrženo právo žalobce na obhajobu a jeho právo na účinnou soudní ochranu.
93 V tomto ohledu je nutno připomenout, že Rada byla povinna ověřit, zda byla tato práva dodržena, nezávisle na jakémkoli důkazu poskytnutém žalobcem k prokázání, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu. Pouhá možnost dovolávat se porušení uvedených práv před ukrajinskými soudy na základě ustanovení trestního řádu přitom v projednávaném případě sama o sobě nestačí k prokázání, že ukrajinské orgány činné v trestním řízení tato práva dodržely (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. března 2022, Janukovyč v. Rada, T‑291/20, nezveřejněný, EU:T:2022:187, bod 111 a citovaná judikatura).
94 Rada ostatně ani nevysvětluje, jak lze ze soudních rozhodnutí a dokumentů uvedených v bodě 77 výše dovozovat, že bylo zaručeno dodržení práva žalobce na účinnou soudní ochranu. V tomto ohledu je třeba poukázat na to, jak žalobce opakovaně uvedl v dopisech zaslaných Radě, že řízení [důvěrné] bylo v dubnu 2015 vyčleněno z řízení [důvěrné], které bylo zahájeno v dubnu 2014. Řízení [důvěrné] bylo kromě toho poté, co bylo znovu zahájeno pouze na několik dní, opět přerušeno. Je nutno konstatovat, že toto řízení, které bylo v listopadu 2019 postoupeno národnímu protikorupčnímu úřadu, se ještě nacházelo v přípravném stadiu, takže věc nebyla předána ukrajinskému soudu k meritornímu projednání a takovýto soud ve věci rozhodoval pouze o otázkách procesní povahy (obdobně viz rozsudek ze dne 30. března 2022, Janukovyč v. Rada, T‑292/20, nezveřejněný, EU:T:2022:188, bod 110 a citovaná judikatura).
95 Článek 47 druhý pododstavec Listiny, jenž představuje parametr, z hlediska kterého Rada posuzuje dodržení práva na účinnou soudní ochranu (viz rozsudky ze dne 21. prosince 2021, Klymenko v. Rada, T‑195/21, EU:T:2021:925, bod 101 a citovaná judikatura, a ze dne 30. března 2022, Janukovyč v. Rada, T‑291/20, nezveřejněný, EU:T:2022:187, bod 114 a citovaná judikatura), přitom stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem.
96 Pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jako jsou práva stanovená v článku 6 EÚLP, jsou podle čl. 52 odst. 3 Listiny smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá EÚLP.
97 V tomto ohledu je třeba připomenout, že ESLP při výkladu článku 6 EÚLP uvedl, že cílem zásady přiměřené lhůty je zejména chránit obviněného před nadměrnými průtahy v řízení a zabránit tomu, aby zůstal příliš dlouho v nejistotě o svém osudu, a že tato zásada vyzdvihuje význam soudního rozhodování bez takových prodlení, která mohou ohrozit účinnost a důvěryhodnost výkonu spravedlnosti (viz rozsudek ESLP ze dne 7. července 2015, Rutkowski a další v. Polsko, CE:ECHR:2015:0707JUD007228710, bod 126 a citovaná judikatura). ESLP nadto konstatoval, že porušení této zásady může být konstatováno mimo jiné tehdy, vyznačuje-li se trestní řízení nacházející se ve stadiu vyšetřování četnými fázemi nečinnosti, jež jsou přičitatelné orgánům příslušným k vedení tohoto vyšetřování (v tomto smyslu viz rozsudky ESLP ze dne 6. ledna 2004, Rouille v. Francie, CE:ECHR:2004:0106JUD005026899, body 29 až 31; ze dne 27. září 2007, Reiner a další v. Rumunsko, CE:ECHR:2007:0927JUD000150502, body 57 až 59, a ze dne 12. ledna 2012, Borisenko v. Ukrajina, CE:ECHR:2012:0112JUD002572502, body 58 až 62).
98 Kromě toho z judikatury vyplývá, že jsou-li vůči určité osobě uplatňována omezující opatření po dobu několika let, a to z důvodu existence v podstatě týchž přípravných řízení, jako je tomu v projednávané věci, je Rada před přijetím rozhodnutí, kterým se prodlužuje platnost těchto opatření, povinna ujistit se o tom, že bylo dodrženo právo této osoby na projednání věci v přiměřené lhůtě (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. prosince 2021, Klymenko v. Rada, T‑195/21, EU:T:2021:925, bod 104 a citovaná judikatura, a ze dne 30. března 2022, Janukovyč v. Rada, T‑292/20, nezveřejněný, EU:T:2022:188, bod 114).
99 Jak bylo v tomto ohledu uvedeno v bodě 68 výše, je třeba připomenout zajišťovací charakter zmrazení majetku žalobce a jeho účel, kterým je – jak zdůraznila Rada ve svých písemnostech a na jednání – usnadnit ukrajinským orgánům zjišťování případů zneužití veřejných finančních prostředků, a to v rámci zahájených soudních řízení, a ponechat těmto orgánům možnost v konečném důsledku získat zpět výnosy, kterých bylo dosaženo tímto zneužitím. Je tedy na Radě, aby zabránila tomu, aby takové opatření, které je odůvodněno právě na základě své dočasné povahy, bylo zbytečně prodlužováno na úkor práv a svobod žalobce, na něž má významný nepříznivý dopad, pouze proto, že trestní řízení, která jsou ještě v přípravné fázi a na nichž je opatření založeno, byla ponechána neukončená po v podstatě neomezenou dobu (viz rozsudky ze dne 21. prosince 2021, Klymenko v. Rada, T‑195/21, EU:T:2021:925, bod 105 a citovaná judikatura, a ze dne 30. března 2022, Janukovyč v. Rada, T‑291/20, nezveřejněný, EU:T:2022:187, bod 118 a citovaná judikatura).
100 Z judikatury ESLP týkající se výkladu článku 6 EÚLP rovněž vyplývá, že průtahy v důsledku přerušení řízení ze strany orgánů, rozhodnutí spojit jednotlivé trestní věci a vyloučit věc k samostatnému trestnímu řízení, jakož i vrácení věci k dalšímu vyšetřování v rámci téhož řízení mohou být považovány za indicie poukazující na závažné nedostatky ve fungování systému trestního soudnictví (v tomto smyslu viz rozsudek ESLP ze dne 23. června 2016, Krivošej v. Ukrajina, CE:ECHR:2016:0623JUD000743305, bod 97 a citovaná judikatura). V projednávané věci je třeba konstatovat, že s ohledem na dlouhou dobu trvání dotčeného přípravného řízení vyplývá z toho, co bylo uvedeno v bodě 98 výše, že Rada byla před přijetím napadených aktů povinna ujistit se o tom, že doba trvání zmíněného přípravného řízení nebyla nepřiměřená. Rada měla v tomto ohledu vzít do úvahy všechny indicie poukazující na případné nedostatky při vedení řízení 815, které bylo vyčleněno z jiného řízení, které bylo několikrát přerušeno a znovu zahájeno a jehož přípravná fáze byla po několika letech od zahájení postoupena jinému vyšetřovacímu orgánu (viz zejména bod 94 výše), což ale nevedlo k žádnému pokroku.
101 Podle odpovědi, kterou uvedla GP [důvěrné] a s níž se Rada do jisté míry ztotožnila, byla absence pokroku v řízení [důvěrné] odůvodněna několika skutečnostmi. Zaprvé bylo namítáno, že řadu vyšetřovacích a procesních úkonů nebylo možno provést bez účasti podezřelého, který se vyšetřování vyhýbal, a že v rámci uvedeného řízení nebylo možno postupovat in absentia, jelikož v daném případě nebyly splněny podmínky stanovené trestním řádem, [důvěrné]. Zadruhé zmíněná absence pokroku byla odůvodněna tím, že ruské orgány v letech 2016 a 2018 zamítly žádost o vydání. Zatřetí bylo namítáno také přerušení řízení kvůli pátrání po žalobci a kvůli vyčkávání na odpověď na žádost o mezinárodní právní pomoc, kterou ukrajinské orgány zaslaly ruským orgánům dne 24. července 2020.
102 Ze spisu v této věci vyplývá, jednak že přípravné řízení v rámci řízení [důvěrné], z něhož Rada vycházela, bylo na dlouhou dobu přerušeno a následně znovu zahájeno pouze na několik dní celkem osmkrát, přičemž k poslednímu přerušení došlo na základě rozhodnutí národního protikorupčního úřadu ze dne 24. července 2020, které bylo přijato poté, co GP dne [důvěrné] vyšetřování znovu zahájila bez jakéhokoliv odůvodnění, a jednak že vyšetřovací orgány, které se mimoto v listopadu 2019 změnily, neučinily kromě zmíněné žádosti o mezinárodní právní pomoc žádný vyšetřovací nebo procesní úkon (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 9. června 2021, Janukovyč v. Rada, T‑303/19, nezveřejněný, EU:T:2021:334, bod 128). V odpovědi na výslovnou otázku Rady týkající se činnosti vyvíjené od března 2017 za účelem pátrání po žalobci a jeho zatčení, v tomto ohledu uvedla [důvěrné] pouze to, že ruské orgány v letech 2016 a 2018 nevyhověly žádosti ukrajinských vyšetřovacích orgánů o vydání, a poukázala na rozhodnutí ze dne 5. září 2019 o povolení zadržení žalobce.
103 Rada sice provedla u ukrajinských orgánů dodatečné ověření s cílem získat vysvětlení ohledně důvodů přerušení řízení [důvěrné], avšak ze spisu vyplývá, že se spokojila s vysvětlením GP, že přerušení bylo v konečném důsledku odůvodněno procesními úkony, které bylo nutno provést v rámci mezinárodní právní pomoci.
104 V tomto ohledu je nutno konstatovat, že Rada vycházela pouze z dokladů od GP, v nichž se obecně poukazuje na procesní úkony prováděné v rámci mezinárodní spolupráce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. června 2021, Janukovyč v. Rada, T‑303/19, nezveřejněný, EU:T:2021:334, bod 130 a citovaná judikatura).
105 Pokud jde o argument Rady, že v souladu s judikaturou ESLP má útěk obviněného sám o sobě dopad na rozsah záruky, kterou skýtá čl. 6 odst. 1 EÚLP stran délky řízení, a to v tom smyslu, že obviněný se nemůže dovolávat nepřiměřené délky řízení během období po útěku, je třeba poznamenat, že Rada nepředložila žádný důkaz, na jehož základě by bylo možno mít za to, že se žalobce skutečně vyhýbal vyšetřování a spravedlnosti. Kromě toho je nutno znovu konstatovat, že řízení [důvěrné], o které se Rada opírá a které souvisí se skutky, jichž se žalobce údajně dopustil v období od března do listopadu 2013, nikdy nebylo předloženo ukrajinskému soudu k meritornímu přezkumu, takže se přibližně sedm let od zahájení stále nachází v přípravné fázi.
106 GP přitom neposkytla jasné informace ohledně skutečnosti, že vyšetřovací orgány nikdy nepodaly žádost o povolení vést řízení v nepřítomnosti žalobce (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 6. června 2018, Arbuzov v. Rada, T‑258/17, EU:T:2018:331, bod 99). Ze spisu vyplývá, že podle trestního řádu nebyla v projednávaném případě splněna jedna z [důvěrné] podmínek, na něž je vázána žádost o povolení vést řízení v nepřítomnosti, [důvěrné]. [Důvěrné] v tomto ohledu [důvěrné]. V odpovědi na otázku Rady týkající se toho, jaké kroky ukrajinské orgány podnikly od 16. března 2017 za účelem pátrání po žalobci, kromě toho GP pouze podotkla, že [důvěrné]. GP kromě toho neodpověděla na otázku, proč v období od dubna 2015 do listopadu 2018, [důvěrné], ukrajinské orgány takový krok neučinily. GP totiž uvedla pouze to, že národní protikorupční úřad vedl vyšetřování až od 18. listopadu 2019, a o výše uvedené době tedy nemá k dispozici žádné informace.
107 Z výše uvedených úvah vyplývá, že se Rada spokojila s nejasnými a neurčitými odpověďmi GP, na jejichž základě nelze právně dostačujícím způsobem doložit, zda a do jaké míry lze důvody dlouhodobé nečinnosti ukrajinských orgánů činných v trestním řízení přičíst odjezdu žalobce z Ukrajiny, nebo případným nedostatkům při vedení vyšetřování, o které se Rada opírala při prodlužování omezujících opatření vůči žalobci.
108 Rada měla v konečném výsledku přinejmenším posoudit všechny důkazy předložené GP a žalobcem a uvést důvody, proč se na základě nezávislé a důkladné analýzy těchto důkazů mohla domnívat, že právo žalobce na účinnou soudní ochranu před ukrajinskými orgány činnými v trestním řízení bylo dodrženo, pokud jde o jeho právo na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. června 2021, Janukovyč v. Rada, T‑303/19, nezveřejněný, EU:T:2021:334, bod 131 a citovaná judikatura).
109 S ohledem na písemnosti založené ve spise tedy nelze učinit závěr, že informace, jež měla Rada k dispozici při přijímání napadených aktů, jí umožňovaly ověřit, zda bylo rozhodnutí ukrajinských orgánů činných v trestním řízení zahájit a vést dotčené trestní řízení přijato a naplňováno při dodržení práva žalobce na účinnou soudní ochranu, a konkrétně práva na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě.
110 V tomto ohledu je třeba rovněž uvést, že ustálená judikatura, podle které v případě přijetí takového opatření ke zmrazení finančních prostředků, jaké bylo přijato vůči žalobci v rámci napadených aktů, přísluší Radě nebo unijnímu soudu, aby ověřily nikoli opodstatněnost vyšetřování, jež byla na Ukrajině vedena proti osobě, vůči které byla přijata tato omezující opatření, nýbrž pouze opodstatněnost rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků ve vztahu k dokumentu nebo dokumentům, o který nebo o které se toto rozhodnutí opíralo, nemůže být vykládána v tom smyslu, že Rada není povinna ověřit, zda bylo rozhodnutí třetího státu, na němž zamýšlí založit přijetí uvedených omezujících opatření, přijato při dodržení práv na obhajobu a na účinnou soudní ochranu (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Klymenko v. Rada, T‑195/21, EU:T:2021:925, bod 110 a citovaná judikatura).
111 Nakonec je třeba podotknout, že ačkoliv je Rada oprávněna spoléhat se na rozhodnutí ukrajinských soudů jako na důkazy o existenci trestního řízení vedeného s žalobcem ohledně tvrzeného zneužití veřejných prostředků, právě uvedené neplatí v případě důkazů o řádném průběhu tohoto trestního řízení, včetně dodržování práv žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu. Jak bylo připomenuto v bodě 63 výše, musí Rada – aby se ujistila, že ponechání jména žalobce na seznamu bude spočívat na dostatečně pevném skutkovém základě – ověřit nejen, zda proti žalobci probíhají soudní řízení pro skutky, které lze kvalifikovat jako zneužití veřejných prostředků, ale i to, zda byla v rámci těchto řízení dodržena zmíněná práva žalobce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. března 2022, Janukovyč v. Rada, T‑291/20, nezveřejněný, EU:T:2022:187, bod 129 a citovaná judikatura).
112 Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám není prokázáno, že se Rada před přijetím napadených aktů ujistila o tom, že ukrajinské orgány činné v trestním řízení dodržely v rámci trestního řízení, ze kterého Rada vycházela, právo žalobce na obhajobu a jeho právo na účinnou soudní ochranu. Z toho vyplývá, že se Rada tím, že rozhodla o ponechání jména žalobce na seznamu, dopustila nesprávného posouzení.
113 Za těchto okolností je třeba napadené akty zrušit v rozsahu, v němž se týkají žalobce, aniž je nezbytné zabývat se ostatními důvody a argumenty vznesenými žalobcem.
114 Pokud jde o podpůrný návrh Rady (viz bod 43 druhá odrážka výše) směřující v zásadě k zachování účinků rozhodnutí 2021/394 do doby, než uplyne lhůta pro podání kasačního opravného prostředku namířeného proti tomuto rozsudku v části, v níž by jím bylo prováděcí nařízení 2021/391 ve vztahu k žalobci zrušeno, a v případě, že by byl v tomto ohledu podán kasační opravný prostředek, až do rozhodnutí o tomto kasačním opravném prostředku, stačí uvést, že rozhodnutí 2021/394 vyvolávalo účinky pouze do 6. března 2022. Z toho důvodu nemá zrušení tohoto rozhodnutí tímto rozsudkem vliv na období následující po tomto datu, takže o otázce zachování účinků tohoto rozhodnutí není nutné rozhodnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Klymenko v. Rada, T‑195/21, EU:T:2021:925, bod 113 a citovaná judikatura).
K nákladům řízení
115 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu nákladů řízení a Rada neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit Radě náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (první senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Rady (SZBP) 2021/394 ze dne 4. března 2021, kterým se mění rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině, a prováděcí nařízení Rady (EU) 2021/391 ze dne 4. března 2021, kterým se provádí nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině, se zrušují v rozsahu, v němž bylo na seznamu osob, subjektů a orgánů, na které se vztahují tato omezující opatření, ponecháno jméno Viktora Pavlovyče Pšonky.
2) Radě Evropské unie se ukládá náhrada nákladů řízení.
Spielmann | Mastroianni | Brkan |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 21. prosince 2022.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
E. Coulon | | M. van der Woude |