Language of document : ECLI:EU:T:2021:417

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (pátého senátu)

7. července 2021(*)

„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vzhledem k situaci na Ukrajině – Zmrazení finančních prostředků – Seznam osob, subjektů a orgánů, jimž se zmrazují finanční prostředky a hospodářské zdroje – Ponechání jména žalobce na seznamu – Povinnost Rady ověřit, zda bylo rozhodnutí orgánu třetího státu přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu“

Ve věci T‑267/20,

Sergej Arbuzov, s bydlištěm v Kyjevě (Ukrajina), zastoupený V. Rytikovem, advokátem,

žalobce,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené R. Pekařem a P. Mahnič, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení rozhodnutí Rady (SZBP) 2020/373 ze dne 5. března 2020, kterým se mění rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2020, L 71, s. 10), a prováděcího nařízení Rady (EU) 2020/370 ze dne 5. března 2020, kterým se provádí nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2020, L 71, s. 1), v rozsahu, v němž tyto akty ponechávají jméno žalobce na seznamu osob, subjektů a orgánů, na které se tato omezující opatření vztahují,

TRIBUNÁL (pátý senát),

ve složení D. Spielmann, předseda, O. Spineanu-Matei a R. Mastroianni (zpravodaj), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Projednávaná věc spadá do rámce sporů týkajících se omezujících opatření přijatých vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině po potlačení demonstrací na Náměstí nezávislosti v Kyjevě (Ukrajina) v únoru 2014.

2        Žalobce, Sergej Arbuzov, zastával mimo jiné funkci guvernéra Národní banky Ukrajiny a funkci předsedy vlády Ukrajiny.

3        Dne 5. března 2014 přijala Rada Evropské unie rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 26). Téhož dne přijala Rada nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 1).

4        Body 1 a 2 odůvodnění rozhodnutí 2014/119 znějí:

„(1)      Dne 20. února 2014 Rada co nejdůrazněji odsoudila veškeré použití násilí na Ukrajině. Vyzvala k okamžitému ukončení násilí na Ukrajině a k plnému dodržování lidských práv a základních svobod. Apelovala na ukrajinskou vládu, aby zachovala maximální zdrženlivost, a vedoucí představitele opozice vyzvala, aby se distancovali od těch, kteří se uchylují k radikálnímu jednání, včetně násilí.

(2)      Dne 3. března 2014 Rada rozhodla o zaměření sankcí na opatření pro zmrazení a zpětné získání majetku osob určených jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků a osoby odpovědné za porušování lidských práv na Ukrajině s cílem konsolidovat a podpořit právní stát a dodržování lidských práv na Ukrajině.“

5        Článek 1 odst. 1 a 2 rozhodnutí 2014/119 stanoví:

„1.       Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám určeným jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků a za porušování lidských práv na Ukrajině, a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo které jsou těmito osobami nebo subjekty vlastněny, drženy či kontrolovány.

2.       Žádné finanční prostředky ani hospodářské zdroje se nezpřístupní přímo ani nepřímo fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům uvedeným v příloze ani v jejich prospěch.“

6        Podrobná pravidla pro toto zmrazování finančních prostředků jsou stanovena v čl. 1 odst. 3 až 6 rozhodnutí 2014/119.

7        V souladu s rozhodnutím 2014/119 ukládá nařízení č. 208/2014 povinnost přijmout předmětná omezující opatření a stanoví pravidla pro tato omezující opatření, která jsou formulována v podstatě totožně s pravidly obsaženými v uvedeném rozhodnutí.

8        Jména osob, na které se vztahuje rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014, jsou zapsána na seznamu v příloze uvedeného rozhodnutí a v příloze I uvedeného nařízení (dále jen „seznam“) spolu s odůvodněním jejich zařazení na seznam a s dalšími údaji. Jméno žalobce původně nebylo na seznamu uvedeno.

9        Rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014 byla pozměněna prováděcím rozhodnutím Rady 2014/216/SZBP ze dne 14. dubna 2014, kterým se provádí rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2014, L 111, s. 91), a prováděcím nařízením Rady (EU) č. 381/2014 ze dne 14. dubna 2014, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2014, L 111, s. 33).

10      Prováděcím rozhodnutím 2014/216 a prováděcím nařízením č. 381/2014 bylo na seznam doplněno jméno žalobce s identifikačními údaji „bývalý předseda vlády Ukrajiny“ a s následujícím odůvodněním:

„Osoba, jež je na Ukrajině vyšetřována z důvodu účasti na trestných činech v souvislosti se zneužitím ukrajinských státních prostředků a jejich nezákonným převodem do zahraničí.“

11      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 16. června 2014 podal žalobce žalobu, zapsanou do rejstříku pod číslem T‑434/14 a znějící na zrušení rozhodnutí 2014/119, ve znění prováděcího rozhodnutí 2014/216, v rozsahu, v němž se jej tento akt týkal.

12      Dne 29. ledna 2015 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2015/143, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 16), a nařízení (EU) 2015/138, kterým se mění nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 1).

13      Rozhodnutím 2015/143 byla s účinností od 31. ledna 2015 změněna kritéria, na jejichž základě jsou na seznam zařazovány osoby, jimž se zmrazují finanční prostředky, přičemž byl čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119 nahrazen tímto zněním:

„1.      Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám odpovědným za zneužití ukrajinských státních prostředků a za porušování lidských práv na Ukrajině, a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo které tyto osoby vlastní, drží či kontrolují.

Pro účely tohoto rozhodnutí se osobou odpovědnou za zneužití ukrajinských státních prostředků rozumí i každá osoba, kterou ukrajinské orgány vyšetřují v souvislosti se:

a)      zneužitím ukrajinských veřejných prostředků nebo majetku či se spoluúčastí na těchto činech nebo

b)      zneužitím pravomoci veřejného činitele za účelem neoprávněného zvýhodnění sebe nebo třetí osoby, čímž vznikla ztráta na ukrajinských veřejných prostředcích nebo majetku, či v souvislosti se spoluúčastí na těchto činech.“

14      Nařízením 2015/138 bylo obdobným způsobem změněno nařízení č. 208/2014.

15      Dne 5. března 2015 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2015/364, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2015, L 62, s. 25), a prováděcí nařízení (EU) 2015/357, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2015, L 62, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2015“). Rozhodnutím 2015/364 byl nahrazen článek 5 rozhodnutí 2014/119, a to tak, že platnost předmětných omezujících opatření byla ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2016, a dále jím byla nahrazena příloha posledně uvedeného rozhodnutí. Prováděcím nařízením 2015/357 byla odpovídajícím způsobem nahrazena příloha I nařízení č. 208/2014.

16      Akty z března 2015 bylo jméno žalobce ponecháno na seznamu s identifikačními údaji „bývalý předseda vlády Ukrajiny“ a s novým odůvodněním, jež zní následovně:

„Osoba, proti níž vedou ukrajinské orgány trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku.“

17      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 5. května 2015 podal žalobce žalobu, zapsanou v rejstříku pod číslem T‑221/15 a znějící na zrušení aktů z března 2015 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.

18      Rozsudkem ze dne 28. ledna 2016, Arbuzov v. Rada, (T‑434/14, nezveřejněný, EU:T:2016:46), bylo rozhodnutí 2014/119, ve znění prováděcího rozhodnutí 2014/216, Tribunálem zrušeno v rozsahu, v němž se vztahovalo na žalobce.

19      Dne 4. března 2016 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2016/318, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2016, L 60, s. 76), a prováděcí nařízení (EU) 2016/311, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2016, L 60, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2016“).

20      Akty z března 2016 byla platnost předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2017, aniž bylo změněno odůvodnění jeho označení oproti odůvodnění v aktech z března 2015.

21      Spisem předloženým soudní kanceláři Tribunálu dne 28. dubna 2016 upravil žalobce návrh ve věci T‑221/15 v souladu s článkem 86 jednacího řádu Tribunálu tak, že se domáhal také zrušení aktů z března 2016 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.

22      Dne 3. března 2017 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2017/381, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2017, L 58, s. 34), a prováděcí nařízení (EU) 2017/374, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2017, L 58, s. 1).

23      Těmito akty byla platnost předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2018, aniž bylo změněno odůvodnění označení žalobce oproti odůvodnění v aktech z března 2015.

24      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 3. května 2017 podal žalobce žalobu, zapsanou v rejstříku pod číslem T‑258/17 a znějící na zrušení rozhodnutí 2017/381 v rozsahu, v němž se jej toto rozhodnutí týkalo.

25      Rozsudkem ze dne 7. července 2017, Arbuzov v. Rada (T‑221/15, nezveřejněný, EU:T:2017:478), zamítl Tribunál veškeré žalobcovy návrhy jak ve vztahu k aktům z března 2015, tak ve vztahu k aktům z března 2016.

26      Dne 5. března 2018 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2018/333, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2018, L 63, s. 48), a prováděcí nařízení (EU) 2018/326, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2018, L 63, s. 5) (dále společně jen „akty z března 2018“).

27      Akty z března 2018 byla platnost předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2019, aniž bylo změněno odůvodnění označení žalobce oproti odůvodnění v aktech z března 2015.

28      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 3. května 2018 podal žalobce žalobu, zapsanou v rejstříku pod číslem T‑284/18 a znějící na zrušení aktů z března 2018 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.

29      Rozsudkem ze dne 6. června 2018, Arbuzov v. Rada (T‑258/17, EU:T:2018:331), zrušil Tribunál rozhodnutí 2017/381 v rozsahu, v němž se týkalo žalobce.

30      Dne 4. března 2019 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2019/354, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2019, L 64, s. 7), a prováděcí nařízení (EU) 2019/352, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2019, L 64, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2019“).

31      Akty z března 2019 byla platnost předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2020 a jeho jméno bylo ponecháno na seznamu se stejným odůvodněním, jaké bylo připomenuto v bodě 16 výše, doplněným o upřesnění ohledně dodržení jeho práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu při trestním řízení, z něhož Rada vycházela.

32      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 1. května 2019 podal žalobce žalobu, zapsanou do rejstříku pod číslem T‑289/19 a znějící na zrušení aktů z března 2019 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.

33      Rozsudkem ze dne 11. července 2019, Arbuzov v. Rada (T‑284/18, nezveřejněný, EU:T:2019:511), zrušil Tribunál akty z března 2018 v rozsahu, v němž se týkaly žalobce.

34      V období od července 2019 do února 2020 si Rada a žalobce vyměnili několik dopisů ohledně možného prodloužení předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci. Konkrétně Rada zaslala žalobci několik dopisů Generální prokuratury Ukrajiny (dále jen „GP“), včetně rozhodnutí vyšetřujícího soudce Pečerského obvodního soudu v Kyjevě, týkajících se proti němu vedených trestních řízení, z nichž Rada vycházela při zvažování uvedeného prodloužení.

35      Dne 5. března 2020 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2020/373, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2020, L 71, s. 10), a prováděcí nařízení (EU) 2020/370, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2020, L 71, s. 1) (dále společně jen „napadené akty“).

36      Napadenými akty byla platnost předmětných omezujících opatření prodloužena do 6. března 2021 a jméno žalobce bylo ponecháno na seznamu se stejným odůvodněním, jaké bylo připomenuto v bodě 16 výše. Mimoto byla příloha rozhodnutí 2014/119 a příloha I nařízení č. 208/2014 rozdělena na dvě části, z nichž druhá je nadepsána „Právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu“. V této části je v případě žalobce uvedeno následující:

„Trestní řízení týkající se zpronevěry veřejných prostředků nebo majetku stále probíhá. Z informací uvedených ve spisu Rady vyplývá, že při trestním řízení, z [něhož] Rada vycházela, bylo respektováno právo pana Arbuzova na obhajobu a jeho právo na účinnou soudní ochranu. Dokládá to zejména dopis ze dne 24. dubna 2017 týkající se zaslání písemného sdělení o podezření ze spáchání trestného činu, rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 19. prosince 2018, ze dne 18. března 2019 a ze dne 29. července 2019, jimiž vyhověl návrhu obhajoby proti nečinnosti Generální prokuratury, rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 10. srpna 2017, jímž povolil zvláštní vyšetřování in absentia, a rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 4. listopadu 2019 a 5. listopadu 2019, jimiž zamítl návrhy obhajoby na stanovení lhůty pro ukončení vyšetřování před zahájením soudního řízení.“

37      Dopisem ze dne 6. března 2020 informovala Rada žalobce o ponechání předmětných omezujících opatření vůči němu v platnosti. Rada odpověděla na vyjádření žalobce obsažená v jeho dopisech ze dne 16. října a 19. prosince 2019 a ze dne 23. ledna a 6. února 2020 a předala mu napadené akty. Kromě toho mu stanovila lhůtu pro předložení vyjádření před tím, než bude vydáno rozhodnutí ohledně případného ponechání jeho jména na seznamu.

 Skutkové okolnosti po podání projednávané žaloby

38      Rozsudkem ze dne 23. září 2020, Arbuzov v. Rada (T‑289/19, nezveřejněný, EU:T:2020:445), zrušil Tribunál akty z března 2019 v rozsahu, v němž se týkaly žalobce.

39      Dne 4. března 2021 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2021/394, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2021, L 77, s. 29), a prováděcí nařízení (EU) 2021/391, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2021, L 77, s. 2), jimiž byla platnost předmětných omezujících opatření prodloužena do 6. března 2022. Těmito akty byla zmínka o žalobci ze seznamu odstraněna.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

40      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 5. května 2020 podal žalobce projednávanou žalobu znějící na zrušení napadených aktů.

41      Dne 4. září 2020 předložila Rada žalobní odpověď.

42      Replika byla soudní kanceláři Tribunálu předložena dne 20. října 2020.

43      Duplika byla soudní kanceláři Tribunálu předložena dne 8. prosince 2020. K témuž dni byla ukončena písemná část řízení.

44      Podle čl. 106 odst. 3 jednacího řádu platí, že pokud účastníci řízení ve lhůtě tří týdnů od okamžiku, kdy jim bylo doručeno sdělení o ukončení písemné části řízení, nepodali žádost o konání jednání, může Tribunál rozhodnout, že o žalobě bude rozhodováno bez konání ústní části řízení. Tribunál, který pokládal projednávanou věc za dostatečně objasněnou na základě písemností ve spise, rozhodl, že jelikož výše zmíněná žádost nebyla podána, bude rozhodováno bez konání ústní části řízení.

45      Žalobce v podstatě navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené akty v rozsahu, v němž se jej týkají;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

46      Rada v podstatě navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        podpůrně, pokud by byly napadené akty zrušeny v rozsahu, v němž se týkají žalobce, nařídil zachování účinků rozhodnutí 2020/373 až do doby, než nabude účinnosti částečné zrušení prováděcího nařízení 2020/370;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

47      Přestože není žalobní návrh výslovně rozčleněn do žalobních důvodů, je třeba mít za to – jak poznamenává Rada v žalobní odpovědi a žalobce tomu neoponuje – že se žalobce na podporu žaloby v podstatě dovolává tří žalobních důvodů, přičemž první žalobní důvod vychází z porušení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu, druhý žalobní důvod vychází z porušení práva na řádnou správu spočívajícího v tom, že Rada nesprávně posoudila obsah řízení zahájených vůči němu a porušila jeho právo být vyslechnut a povinnost uvést odůvodnění, a třetí žalobní důvod vychází z porušení práva na soukromý majetek.

48      Nejprve je třeba zkoumat první žalobní důvod, jímž žalobce Radě zejména vytýká, že při přijímání napadených aktů neověřila, zda v trestních řízeních, která se ho týkají a z nichž Rada údajně vycházela, ukrajinské orgány dodržely v souladu s judikaturou soudu Evropské unie jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu, včetně práva být souzen v přiměřené lhůtě.

49      Pokud jde zaprvé o trestní řízení č. 42015000000000915 (dále jen „řízení 915“), které bylo dne 18. května 2015 vyčleněno ze spisu trestního řízení č. 42014000000000359 a týká se údajné zpronevěry státních prostředků v souvislosti se zřízením televizního kanálu Národní banky Ukrajiny, žalobce zdůrazňuje absenci pokroku v přípravném řízení, a to navzdory sdělení o ukončení přípravného řízení ze dne 16. ledna 2019, ve kterém bylo uvedeno, že má právo se seznámit se spisem, a navzdory oznámení GP – adresovanému Radě – o úmyslu zaslat obžalobu soudu do konce února 2019 k projednání ve věci samé.

50      Žalobce v tomto ohledu uvádí, že od ledna 2019 mnohokrát urgoval GP, aby mu umožnila výkon jeho práva na seznámení se se spisem, a že musel konstatovat nedostatek součinnosti ze strany GP, o čemž podle svých slov Radu informoval. Žalobce tvrdí, že jeho zástupci každopádně nenesou za průtahy vzniklé ve fázi seznamování se se spisem žádnou vinu.

51      Pokud jde zadruhé o trestní řízení č. 42017000000002807 (dále jen „řízení 807“), které bylo dne 1. září 2017 vyčleněno ze spisu trestního řízení č. 22014000000000090 a týká se údajné zpronevěry státních prostředků v souvislosti s vytvořením vyhrazené telekomunikační sítě pro zvláštní účely, žalobce mimo jiné uvádí, že navzdory rozhodnutí ze dne 10. srpna 2017, kterým bylo uděleno povolení ke zvláštnímu vyšetřování in absentia, GP dosud neposlala obžalobu soudu. Poté, co byl ke konci roku 2018 jeho návrh na ukončení uvedeného řízení odmítnut, bylo sice přípravné řízení předáno národnímu protikorupčnímu úřadu Ukrajiny, avšak v řízení podle něj nedošlo k žádnému pokroku, neboť od konce září 2017 nebyly vypracovány žádné dokumenty kromě dokumentů souvisejících se změnou příslušnosti, a nic se po předání řízení nezměnilo.

52      Podle žalobce překročily ukrajinské orgány všechny možné lhůty pro vedení přípravného řízení a porušily jeho základní práva zaručená ukrajinskou ústavou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), což podle něj Rada neověřila.

53      Dále žalobce v podstatě uvádí, že Rada nemůže napadené akty zakládat na dopise ze dne 24. dubna 2017 týkajícím se zaslání sdělení o podezření, aby doložila, že jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu bylo v rámci řízení 807 dodržováno. GP totiž podle žalobce neprokázala, že mu toto sdělení o podezření doručila.

54      Pokud jde zatřetí o trestní řízení č. 42018000000000583 (dále jen „řízení 583“), které bylo dne 14. března 2018 vyčleněno ze spisu trestního řízení 12013220540000400 a týká se údajné spoluúčasti při zmocnění se státních prostředků v souvislosti s nákupem dvou samozvedacích vrtných souprav, žalobce uvádí, že od doručení sdělení o podezření dne 30. ledna 2018 nebyl proveden žádný vyšetřovací úkon a řízení bylo od samého začátku až do současnosti přerušeno. To, že se žalobce před vyšetřováním skrývá, podle něj GP oznámila nepravdivě, neboť jeho zástupce výslovně požádal GP, aby uskutečnila vyšetřovací úkony na adrese jeho skutečného místa pobytu v Rusku.

55      Žalobce konečně vytýká národnímu protikorupčnímu úřadu Ukrajiny, který byl od listopadu 2019 novým orgánem pověřeným vedením přípravného řízení, že jeho žádost o zpřístupnění spisu zamítl s odůvodněním, že by to mohlo ohrozit řízení. Tvrdí, že tak byl nucen podat stížnost u Vrchního protikorupčního soudu, který dne 6. února 2020 vydal rozhodnutí v jeho prospěch, jímž osobě odpovědné za vedení řízení v rámci uvedeného úřadu uložil, aby byla žádost o zpřístupnění projednána. Žalobce uvádí, že teprve po získání přístupu ke spisu mohl konstatovat úplnou nečinnost a neexistenci jakéhokoli dokumentu datovaného po doručení sdělení o podezření.

56      Na úvod Rada nejprve upřesňuje, že zaslala GP řadu konkrétních otázek, aby jí bylo poskytnuto vysvětlení zejména ve vztahu k určitým tvrzením žalobce, a GP na tyto otázky vždy odpověděla.

57      Rada následně poznamenává, že konkrétní aspekty práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu v rámci trestního řízení je třeba hodnotit s přihlédnutím k fázi, ve které se toto řízení nachází, a že některé aspekty práva na účinnou soudní ochranu vyžadují, aby subjekt práva toto právo sám vykonal.

58      Rada konečně uvádí, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, se v napadených aktech – co se týče jeho práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu – opírala nejen o informace týkající se řízení 807 a 583, ale také o informace týkající se řízení 915 a tyto informace zároveň žalobci poskytla v korespondenci s ním.

59      Pokud jde zaprvé o řízení 915, Rada tvrdí, že od ledna 2019 se toto řízení nachází ve stadiu seznamování se právních zástupců žalobce se spisem a že tito jeho právní zástupci brání dokončení této fáze a obecně přípravného řízení v rámci tohoto řízení. Dodává, že trvání stávající fáze řízení je v podstatě v dispozici žalobce, neboť ji může kdykoli ukončit oznámením toho, že se se spisem dostatečně seznámil.

60      Pokud jde zadruhé o řízení 807, Rada nejprve zdůrazňuje, že od GP obdržela doklady o doručení sdělení o podezření žalobci. Co se týče údajně nepřiměřené délky řízení, Rada namítá, že podle informací GP je jeho délka odůvodněna složitostí případu týkajícího se značného množství osob v souvisejících řízeních a snahou žalobce vyhnout se trestní odpovědnosti.

61      Pokud jde zatřetí o řízení 583, Rada připomíná, že podle informací GP je jeho délka odůvodněna složitostí případu, potřebou provedení značného množství vyšetřovacích a procesních úkonů, a to i v zahraničí, a snahou žalobce vyhnout se trestní odpovědnosti. Rada dále zdůrazňuje, že žalobce měl vždy možnost dovolávat se nečinnosti prokuratury před soudem, jak o tom svědčí rozhodnutí vyšetřujícího soudce z 19. prosince 2018 a z 18. března a 29. července 2019.

62      Podle Rady byly ostatně úvahy o délce řízení 583 potvrzeny rozhodnutím vyšetřujícího soudce ze dne 5. listopadu 2019.

63      Rada konečně uvádí, že vyšetřujícímu soudci přísluší, aby zajišťoval soudní dohled nad dodržováním práv a svobod účastníků trestního řízení. Rada je tedy podle svých slov oprávněna se opřít o závěry soudních rozhodnutí přijatých takovým soudem.

64      Z ustálené judikatury vyplývá, že unijní soudy musí při přezkumu omezujících opatření zajišťovat v zásadě plný přezkum legality všech unijních aktů z hlediska základních práv, která jsou součástí unijního právního řádu, k nimž patří mimo jiné právo na účinnou soudní ochranu a právo na obhajobu, jež jsou zakotvena v článcích 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) (viz rozsudek ze dne 23. září 2020, Arbuzov v. Rada, T‑289/19, nezveřejněný, EU:T:2020:445, bod 60 a citovaná judikatura).

65      Účinnost soudní kontroly zaručené v článku 47 Listiny vyžaduje, aby se unijní soud při přezkumu legality důvodů, o které se opírá rozhodnutí o zařazení jména určité osoby na seznam osob, vůči nimž jsou namířena omezující opatření, nebo o jeho ponechání na tomto seznamu, ujistil o tom, že se toto rozhodnutí, které má ve vztahu k této osobě charakter individuálního rozhodnutí, opírá o dostatečně pevný skutkový základ. Proto je třeba ověřit skutečnosti uváděné v odůvodnění, ze kterého toto rozhodnutí vychází, tak aby se soudní přezkum neomezoval na posouzení abstraktní věrohodnosti uváděných důvodů, ale zaměřil se na otázku, zda jsou tyto důvody, nebo alespoň jeden z nich, který sám o sobě postačuje k odůvodnění uvedených aktů, podložené (viz rozsudek ze dne 23. září 2020, Arbuzov v. Rada, T‑289/19, nezveřejněný, EU:T:2020:445, bod 61 a citovaná judikatura).

66      Přijetí a zachování takových omezujících opatření, jako jsou opatření stanovená rozhodnutím 2014/119 a nařízením č. 208/2014, ve znění změn, vůči osobě určené jako osoba odpovědná za zneužití prostředků třetího státu, v zásadě vychází z rozhodnutí příslušného orgánu třetího státu zahájit a vést vůči této osobě trestní řízení týkající se trestného činu zneužití veřejných prostředků (viz rozsudek ze dne 23. září 2020, Arbuzov v. Rada, T‑289/19, nezveřejněný, EU:T:2020:445, bod 62 a citovaná judikatura).

67      I když Rada může v souladu s kritériem pro zařazení jména na seznam, jak je připomenuto v bodě 13 výše, opřít omezující opatření o rozhodnutí třetího státu, její povinnost dodržovat právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu znamená, že se musí ujistit o tom, že orgány třetího státu, které toto rozhodnutí přijaly, dodržely uvedená práva (viz rozsudek ze dne 23. září 2020, Arbuzov v. Rada, T‑289/19, nezveřejněný, EU:T:2020:445, bod 63 a citovaná judikatura).

68      Požadavek, aby Rada ověřila, že rozhodnutí třetích států, o která se zamýšlí opřít, byla přijata při dodržení těchto práv, má za cíl zajistit, aby k přijetí nebo zachování opatření, jimiž se zmrazují finanční prostředky, docházelo pouze na dostatečně pevném skutkovém základě, a tím chránit dotyčné osoby nebo subjekty. Rada tak může mít za to, že přijetí nebo zachování takových opatření je založeno na dostatečně pevném skutkovém základě, teprve až ověří, že při přijetí rozhodnutí dotyčného třetího státu, o které se hodlá opřít, bylo dodrženo právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu (viz rozsudek ze dne 23. září 2020, Arbuzov v. Rada, T‑289/19, nezveřejněný, EU:T:2020:445, bod 64 a citovaná judikatura).

69      Kromě toho je sice pravda, že okolnost, že třetí stát patří ke státům, které přistoupily k EÚLP, s sebou nese přezkum prováděný Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v oblasti základních práv, která jsou zaručena v EÚLP a v souladu s čl. 6 odst. 3 SEU tvoří součást unijního práva jakožto obecné zásady, avšak taková okolnost nemůže učinit nadbytečným požadavek na ověření připomenutý v bodě 68 výše (viz rozsudek ze dne 23. září 2020, Arbuzov v. Rada, T‑289/19, nezveřejněný, EU:T:2020:445, bod 65 a citovaná judikatura).

70      V souladu s judikaturou je Rada povinna v odůvodnění k rozhodnutí přijmout nebo zachovat omezující opatření vůči určité osobě nebo určitému subjektu uvést, byť jen stručně, důvody, proč se domnívá, že rozhodnutí třetího státu, ze kterého hodlá vycházet, bylo přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu. Aby tedy Rada splnila svou povinnost uvést odůvodnění, musí v rozhodnutí o uložení omezujících opatření zmínit, že ověřila, že rozhodnutí třetího státu, o něž opírá tato opatření, bylo přijato při dodržení těchto práv (viz rozsudek ze dne 23. září 2020, Arbuzov v. Rada, T‑289/19, nezveřejněný, EU:T:2020:445, bod 66 a citovaná judikatura).

71      V konečném důsledku platí, že pokud Rada opírá přijetí nebo zachování takových omezujících opatření, o jaká jde v projednávané věci, o rozhodnutí třetího státu zahájit a vést trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku dotyčnou osobou, musí se jednak ujistit, že v okamžiku přijetí uvedeného rozhodnutí dodržely orgány tohoto třetího státu právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu osoby, vůči níž je vedeno předmětné trestní řízení, a jednak v rozhodnutí, kterým se ukládají omezující opatření, uvést důvody, proč má za to, že uvedené rozhodnutí třetího státu bylo přijato při dodržení těchto práv (viz rozsudek ze dne 23. září 2020, Arbuzov v. Rada, T‑289/19, nezveřejněný, EU:T:2020:445, bod 67 a citovaná judikatura).

72      To, zda Rada tyto povinnosti, které jí příslušely při přijímání napadených aktů v části týkající se žalobce, splnila, je třeba určit z hlediska shora uvedených zásad plynoucích z judikatury.

73      V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že Rada v napadených aktech uvedla důvody, proč měla za to, že při přijetí rozhodnutí ukrajinských orgánů zahájit a vést vůči žalobci trestní řízení pro zneužití veřejných prostředků nebo majetku bylo dodrženo jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu (viz bod 36 výše). Je však třeba ověřit, zda Rada správně dospěla k závěru, že tomu tak bylo.

74      Přezkum opodstatněnosti odůvodnění, který spadá do materiální legality napadených aktů a v projednávané věci spočívá v ověření toho, zda skutečnosti, kterých se dovolává Rada, jsou doložené a zda jimi lze prokázat, že dodržení těchto práv ukrajinskými orgány bylo ověřeno, je totiž třeba odlišit od otázky odůvodnění, která se týká podstatné formální náležitosti a je pouze logickým následkem povinnosti Rady předem se ujistit o dodržení uvedených práv (viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 74 a citovaná judikatura).

75      Dříve přijatá omezující opatření byla přitom napadenými akty ve vztahu k žalobci prodloužena a ponechána v platnosti na základě kritéria pro zařazení uvedeného v čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119, jak bylo změněno rozhodnutím 2015/143, a v článku 3 nařízení č. 208/2014, jak bylo změněno nařízením 2015/138 (viz body 13 a 14 výše). Toto kritérium cílí na osoby, které byly určeny jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků, včetně osob, které jsou vyšetřovány ukrajinskými orgány.

76      Je třeba konstatovat, že se Rada při rozhodování o ponechání jména žalobce na seznamu opírala o skutečnost, že proti žalobci vedou ukrajinské orgány trestní řízení pro trestné činy spočívající ve zneužití veřejných prostředků nebo majetku, která byla doložena dopisy GP a některými soudními rozhodnutími, jejichž kopie žalobce obdržel (viz bod 34 výše).

77      Zachování omezujících opatření přijatých vůči žalobci tedy stejně jako ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 23. září 2020, Arbuzov v. Rada (T‑289/19, nezveřejněný, EU:T:2020:445), vycházelo z rozhodnutí ukrajinských orgánů zahájit a vést trestní řízení v souvislosti s trestným činem zneužití ukrajinských státních prostředků.

78      Je třeba rovněž uvést, že Rada při změně přílohy rozhodnutí 2014/119 a přílohy I nařízení č. 208/2014 prostřednictvím napadených aktů doplnila do těchto příloh novou část, která je zcela věnována právu na obhajobu a právu na účinnou soudní ochranu a dělí se dále na dva oddíly.

79      První oddíl této nové části obsahuje prosté obecně formulované připomenutí práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu podle trestního řádu. Konkrétně jsou pak v prvé řadě připomenuta jednotlivá procesní práva, která má podle článku 42 trestního řádu každá podezřelá nebo obviněná osoba v trestním řízení. Poté je připomenuto, že podle článku 306 trestního řádu musí každou stížnost proti rozhodnutím, jednáním nebo opomenutím vyšetřovatele nebo veřejného žalobce posoudit vyšetřující soudce místního soudu v přítomnosti stěžovatele nebo jeho obhájce či právního zástupce. Dále je mimo jiné uvedeno, že článek 309 trestního řádu stanoví, která rozhodnutí vyšetřujícího soudce mohou být napadena opravným prostředkem. Konečně je upřesněno, že řada vyšetřovacích úkonů, jako je zajištění majetku a opatření k zajištění, je možná pouze prostřednictvím rozhodnutí vyšetřujícího soudce nebo soudu.

80      Druhý oddíl této nové části se týká dodržování práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu jednotlivých osob zařazených na seznam. Pokud jde konkrétně o žalobce, je upřesněno, že podle informací uvedených ve spisu Rady bylo při trestním řízení, z něhož Rada vycházela, respektováno jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu, jak má dokládat zejména dopis ze dne 24. dubna 2017 týkající se zaslání písemného sdělení o podezření ze spáchání trestného činu, jakož i rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 19. prosince 2018 a ze dne 18. března a 29. července 2019, rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 10. srpna 2017 a rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 4. a 5. listopadu 2019 (viz bod 36 výše).

81      V dopise ze dne 6. března 2020 adresovaném žalobci (viz bod 37 výše) Rada uvedla, že podle informací od GP proti žalobci nadále probíhají řízení 583, 807 a 915 z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku, o která se Rada opírala. Pokud jde konkrétně o dodržení práv žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu, Rada upřesnila, že z dopisu GP ze dne 24. dubna 2017 týkajícího se zaslání písemného sdělení o podezření ze spáchání trestného činu, z rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 19. prosince 2018 a ze dne 18. března a 29. července 2019, jimiž vyhověl návrhu obhajoby proti nečinnosti GP, z rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 10. srpna 2017, jímž povolil zvláštní vyšetřování in absentia, a z rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 4. a 5. listopadu 2019, jimiž zamítl návrhy obhajoby na stanovení lhůty pro ukončení vyšetřování před zahájením soudního řízení, vyplývá, že tato práva byla dodržena. V posledních dvou rozhodnutích bylo podle Rady konstatováno, že zákonná lhůta pro vyšetřování dosud neuplynula, že jsou podnikány kroky v souvislosti s pátráním po žalobci a s mezinárodní spoluprací a že vzhledem k složitosti vyšetřování a potřebě dokončit řízení v rámci mezinárodní spolupráce není důvod trestní řízení zkracovat oproti tomu, co stanoví trestní řád.

82      Z odůvodnění obsaženého v napadených aktech ve spojení s dopisem ze dne 6. března 2020 vyplývá, že řízeními, u nichž Rada dokládá, že skutečně ověřila dodržení žalobcova práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu, jsou – na rozdíl od tvrzení Rady – řízení 583 a 807.

83      V tomto ohledu je třeba předeslat, že Rada neprokázala, do jaké míry všechna předmětná rozhodnutí svědčí o dodržení práv žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu v rámci řízení 583 nebo v rámci řízení 807. Jak bylo připomenuto v bodech 67 a 68 výše, v projednávané věci byla totiž Rada povinna před rozhodnutím o zachování předmětných omezujících opatření ověřit, zda při přijetí rozhodnutí ukrajinských orgánů činných v trestním řízení zahájit a vést trestní řízení týkající se trestných činů údajně spáchaných žalobcem v souvislosti se zneužitím veřejných prostředků nebo majetku byla práva žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu dodržena (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. září 2020, Arbuzov v. Rada, T‑289/19, nezveřejněný, EU:T:2020:445, bod 80, a ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 83 a citovaná judikatura).

84      Z tohoto hlediska nelze soudní rozhodnutí uvedená v bodě 80 výše označit za rozhodnutí zahájit a vést vyšetřování odůvodňující zachování omezujících opatření. Lze však připustit, aby z věcného hlediska byla tato rozhodnutí, jelikož byla přijata soudem, přinejmenším pak rozhodnutí ze dne 18. března, 29. července, 4. a 5. listopadu 2019, která jsou z časového hlediska relevantní, Radou skutečně zohledněna jako skutkový základ odůvodňující zachování předmětných omezujících opatření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 84 a citovaná judikatura).

85      Je tedy třeba ověřit, zda se Rada mohla oprávněně domnívat, že rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 18. března, 29. července, 4. a 5. listopadu 2019, jakož i rozhodnutí ze dne 10. srpna 2017 a 19. prosince 2018 svědčí o dodržení práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu.

86      Pokud jde zaprvé o rozhodnutí ze dne 10. srpna 2017 týkající se zahájení zvláštního vyšetřování in absentia v rámci řízení 807 a o rozhodnutí ze dne 19. prosince 2018, jímž bylo vyhověno návrhu žalobce proti nečinnosti GP v rámci řízení 583, je třeba uvést, že byla vyšetřujícím soudcem vydána poměrně dlouho před přijetím napadených aktů. Tato rozhodnutí tudíž nestačí k prokázání, že rozhodnutí ukrajinských orgánů činných v trestním řízení, o něž se Rada hodlala opřít za účelem ponechání předmětných omezujících opatření vůči žalobci v platnosti na období od března 2020 do března 2021, bylo přijato při dodržení jeho práv na obhajobu a účinnou soudní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 93 a citovaná judikatura). Tribunál již měl ostatně příležitost vyslovit se k rozhodnutí ze dne 10. srpna 2017 v rámci věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 11. července 2019, Arbuzov v. Rada (T‑284/18, nezveřejněný, EU:T:2019:511, body 76, 82 a 83), který nebyl Radou napadnut. V posledně uvedeném rozsudku bylo rozhodnuto, že tímto rozhodnutím nebylo možné prokázat, že práva žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu byla v rámci řízení 807 dodržena.

87      Pokud jde zadruhé o rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 18. března a 29. července 2019, je třeba uvést, že těmito dvěma rozhodnutími bylo vyhověno návrhům žalobcových zástupců podaným v rámci řízení 583. Konkrétně bylo prvním z nich vyhověno návrhu, aby prokuratura projednala žádost žalobce o předvolání určitých osob k výslechu jako svědků, a druhým bylo vyhověno návrhu, aby prokuratura projednala žalobcovu žádost o jeho vyslechnutí v rámci postupu mezinárodní právní pomoci a aby byly v tomto směru zahájeny kroky u příslušných orgánů Ruské federace.

88      V tomto ohledu je nutno uvést, že z písemností obsažených ve spise nelze určit, na jakém základě dospěla Rada k závěru, že rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 18. března a 29. července 2019 mohou svědčit o dodržení žalobcova práva na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu v rámci řízení 583, když ani nebyla informována o tom, jaké kroky byly prokuraturou v návaznosti na tato rozhodnutí učiněny.

89      Jedná se zajisté, jak zdůrazňuje Rada, o rozhodnutí pro žalobce příznivá, jelikož se mohl u vyšetřujícího soudce domoci činnosti prokuratury. Tato úvaha však sama o sobě nestačí k prokázání, že Rada ověřila dodržení těchto práv ze strany ukrajinských orgánů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2019, Kljujev v. Rada, T‑305/18, nezveřejněný, EU:T:2019:506, body 83 až 85).

90      Jak bylo totiž připomenuto v bodech 67 a 68 výše, musí se Rada ujistit o dodržení těchto práv při přijetí rozhodnutí dotyčného třetího státu, o které se zamýšlí opřít, tj. v projednávané věci rozhodnutí příslušného ukrajinského orgánu zahájit a vést vůči žalobci trestní řízení. Nemohla tedy ponechat bez povšimnutí důvody, z nichž vycházelo zamítnutí návrhů vyšetřujícím orgánem, neboť se takové zamítnutí mohlo ukázat například neodůvodněným z procesního hlediska, ne-li zcela neopodstatněným.

91      Pokud jde zatřetí o rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 4. a 5. listopadu 2019, jimiž byly zamítnuty návrhy žalobce na stanovení lhůty pro ukončení vyšetřování před zahájením soudního řízení v rámci řízení 807 a v rámci řízení 583, je třeba uvést, že ačkoli se týkají návrhů podaných žalobcem ve dvou různých řízeních, jsou v podstatě totožné a žalobce se proti nim nemůže odvolat.

92      Z písemností obsažených ve spise přitom nevyplývá, že by Rada ověřila, nakolik byla rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 4. a 5. listopadu 2019 v souladu s ustanoveními trestního řádu, která jsou výslovně uvedena v prvním oddíle nové části napadených aktů týkající se práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu v rámci přílohy rozhodnutí 2014/119 a přílohy I nařízení č. 208/2014, ve znění napadených aktů (viz bod 79 výše), a která mimo jiné stanoví právo podezřelé osoby „napadnout rozhodnutí, úkony a opomenutí vyšetřovatele, veřejného žalobce a vyšetřujícího soudce“ (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 25. června 2020, Klymenko v. Rada, T‑295/19, EU:T:2020:287, bod 82).

93      Pokud jde začtvrté o písemné sdělení o podezření zaslané žalobci dne 24. dubna 2017, což tento ostatně zpochybňuje, je třeba uvést, že – podobně jako soudní rozhodnutí zmíněná v bodě 86 výše – nestačí k prokázání, že rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, o které se Rada hodlala opřít za účelem ponechání předmětných omezujících opatření vůči žalobci v platnosti na období od března 2020 do března 2021, bylo přijato při dodržení jeho práv na obhajobu a účinnou soudní ochranu.

94      Každopádně je nutno rovněž uvést, že všechna ukrajinská soudní rozhodnutí uvedená v bodě 80 výše, která byla bez výjimky vydána k návrhům žalobce, a nesvědčí tedy o žádném pokroku v příslušných přípravných řízeních, spadají do rámce trestních řízení, kterými bylo odůvodněno zařazení jména žalobce na seznam a jeho ponechání na něm, a mají ve vztahu k němu jen vedlejší charakter, neboť jsou procesní povahy. Taková rozhodnutí, která mohou sloužit nanejvýš k prokázání existence dostatečně pevného skutkového základu, a sice skutečnosti, že v souladu s kritériem pro zařazení bylo vůči žalobci vedeno trestní řízení pro trestný čin zneužití veřejných prostředků nebo majetku, nejsou ze své podstaty sama o sobě způsobilá prokázat, že rozhodnutí ukrajinských orgánů činných v trestním řízení zahájit a vést uvedené trestní řízení, o něž se v podstatě opírá zachování omezujících opatření vůči žalobci, bylo přijato při dodržení práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu, což přísluší Radě ověřit v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 68 výše (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. září 2020, Arbuzov v. Rada, T‑289/19, nezveřejněný, EU:T:2020:445, bod 85 a citovaná judikatura, a ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 94 a citovaná judikatura).

95      Je třeba ostatně poukázat na to, že se Rada nedovolává žádné písemnosti ve spise z řízení, jež vedlo k přijetí napadených aktů, z níž by vyplývalo, že zkoumala uváděná soudní rozhodnutí a na jejich základě mohla učinit závěr, že podstata procesních práv žalobce byla respektována.

96      Pouhý odkaz Rady na dopisy a stanoviska ukrajinských orgánů, v nichž tyto orgány objasňovaly, jak byla žalobcova základní práva dodržena, a poskytly k tomu ujištění, nemůže stačit k tomu, aby bylo rozhodnutí o ponechání jeho jména na seznamu považováno za rozhodnutí spočívající na dostatečně pevném skutkovém základě ve smyslu judikatury citované v bodě 68 výše (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne ze dne 3. prosince 2020, Saleh Thabet a další v. Rada, C‑72/19 P a C‑145/19 P, nezveřejněný, EU:C:2020:992, bod 44).

97      V tomto ohledu je rovněž třeba podotknout, že Rada byla povinna takové ověření provést nezávisle na jakémkoli důkazu poskytnutém žalobcem k prokázání, že v projednávané věci bylo porušeno jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu, přičemž pouhá existence ustanovení trestního řádu sama o sobě nestačí k prokázání, že ukrajinské orgány činné v trestním řízení tato práva dodržely (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2019, Kljujev v. Rada, T‑305/18, nezveřejněný, EU:T:2019:506, bod 72).

98      Rada ostatně ani nevysvětluje, jak lze konkrétně z pouhé existence rozhodnutí uvedených v bodě 80 výše dovozovat, že dodržení práva žalobce na účinnou soudní ochranu bylo zaručeno. V tomto ohledu je třeba poukázat na to, jak žalobce uvedl v dopisech zaslaných Radě, že jak řízení 807, tak řízení 583 – která se týkala skutků údajně spáchaných před rokem 2013 a za daného stavu byla již několik měsíců přerušena – se ještě nacházela v přípravném stadiu, takže věc nebyla předána ukrajinskému soudu k meritornímu projednání a takovýto soud ve věci rozhodoval pouze o otázkách procesní povahy.

99      Článek 47 druhý pododstavec Listiny, jenž představuje parametr, z hlediska kterého Rada posuzuje dodržení práva na účinnou soudní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. září 2020, Arbuzov v. Rada, T‑289/19, nezveřejněný, EU:T:2020:445, bod 89 a citovaná judikatura), přitom stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem.

100    Pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jako jsou práva stanovená v článku 6 EÚLP, jsou podle čl. 52 odst. 3 Listiny smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá EÚLP.

101    V tomto ohledu je třeba připomenout, že ESLP při výkladu článku 6 EÚLP uvedl, že cílem zásady přiměřené lhůty je zejména chránit obviněného před nadměrnými průtahy v řízení a zabránit tomu, aby zůstal příliš dlouho v nejistotě o svém osudu, a že tato zásada vyzdvihuje význam soudního rozhodování bez takových prodlení, která mohou ohrozit účinnost a důvěryhodnost výkonu spravedlnosti (viz rozsudek ESLP ze dne 7. července 2015, Rutkowski a další v. Polsko, CE:ECHR:2015:0707JUD007228710, bod 126 a citovaná judikatura). ESLP rovněž konstatoval, že porušení této zásady může být konstatováno mimo jiné tehdy, vyznačuje-li se trestní řízení nacházející se ve stadiu vyšetřování četnými fázemi nečinnosti, jež jsou přičitatelné orgánům příslušným k vedení tohoto vyšetřování (v tomto smyslu viz rozsudky ESLP ze dne 6. ledna 2004, Rouille v. Francie, CE:ECHR:2004:0106JUD005026899, body 29 až 31; ze dne 27. září 2007, Reiner a další v. Rumunsko, CE:ECHR:2007:0927JUD000150502, body 57 až 59, a ze dne 12. ledna 2012, Borisenko v. Ukrajina, CE:ECHR:2012:0112JUD002572502, body 58 až 62).

102    Z judikatury dále vyplývá, že jsou-li vůči určité osobě uplatňována omezující opatření po dobu několika let, a to v zásadě z důvodu existence téhož předběžného vyšetřovacího řízení, je Rada povinna před rozhodnutím o dalším prodloužení těchto opatření ověřit, zda ukrajinské orgány dodržely základní práva této osoby, a tedy její právo být souzena v přiměřené lhůtě (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. září 2020, Arbuzov v. Rada, T‑289/19, nezveřejněný, EU:T:2020:445, bod 92 a citovaná judikatura, a ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 101 a citovaná judikatura; v tomto smyslu obdobně viz také rozsudek ze dne 28. října 2020, Ben Ali v. Rada, T‑151/18, EU:T:2020:514, bod 114 a citovaná judikatura). Taková rozhodnutí, jaká jsou zmíněna v napadených aktech, která nejsou založena na provedeném vyšetřování, přitom nemohou svědčit o skutečném pokroku v předmětném trestním řízení.

103    V projednávané věci stačí konstatovat, že přípravné řízení v rámci řízení 807 bylo od 1. září 2017 přerušeno, aniž v něm bylo opětovně pokračováno, a přípravné řízení v rámci řízení 583 bylo přerušeno od 11. července 2018, aniž v něm bylo pokračováno. Ze spisu navíc vyplývá, že ani v jednom z těchto řízení nebyl vyšetřujícími orgány učiněn žádný vyšetřovací či procesní úkon, přičemž v listopadu 2019 mimoto došlo ke změně vyšetřujících orgánů.

104    Rada sice provedla u ukrajinských orgánů dodatečné ověření s cílem získat vysvětlení ohledně důvodů předmětných přerušení, avšak spokojila se s vysvětlením GP, že jsou tato přerušení odůvodněna zejména snahou žalobce vyhnout se trestní odpovědnosti a v případě řízení 807 též potřebou vykonat procesní úkony v rámci mezinárodní právní pomoci.

105    Rada měla přinejmenším uvést důvody, proč se mohla navzdory četným argumentům žalobce domnívat, že jeho právo na účinnou soudní ochranu před ukrajinskými orgány činnými v trestním řízení bylo respektováno, pokud jde o jeho právo na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. září 2020, Arbuzov v. Rada, T‑289/19, nezveřejněný, EU:T:2020:445, bod 93 a citovaná judikatura).

106    S ohledem na písemnosti ve spise tedy nelze učinit závěr, že skutečnosti, jež měla Rada k dispozici při přijímání napadených aktů, jí umožňovaly ověřit, zda rozhodnutí ukrajinských orgánů činných v trestním řízení zahájit a vést předmětné trestní řízení bylo přijato a naplňováno při dodržení práva žalobce na účinnou soudní ochranu a na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě.

107    V tomto ohledu je třeba také uvést, že judikatura, podle které v případě přijetí takového opatření ke zmrazení finančních prostředků, jaké bylo přijato vůči žalobci v rámci napadených aktů, přísluší Radě nebo unijnímu soudu, aby ověřily nikoli opodstatněnost vyšetřování, jež byla na Ukrajině vedena proti osobě, vůči které byla přijata tato omezující opatření, nýbrž pouze opodstatněnost rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků ve vztahu k dokumentu nebo dokumentům, o který nebo o které se toto rozhodnutí opíralo, nemůže být vykládána v tom smyslu, že Rada není povinna ověřit, že rozhodnutí třetího státu, na němž zamýšlí založit přijetí těchto omezujících opatření, bylo přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. září 2020, Arbuzov v. Rada, T‑289/19, nezveřejněný, EU:T:2020:445, bod 95 a citovaná judikatura).

108    Konečně je nutno odmítnout argument Rady spočívající v podstatě v tom, že jí nepřísluší zpochybňovat rozhodnutí ukrajinských soudů, jimž svědčí jistý druh presumpce legality. Je totiž pravda, jak tvrdí Rada, že je oprávněna spoléhat se na soudní rozhodnutí jako na důkazy o existenci trestního řízení vedeného s žalobcem ohledně tvrzeného zneužití veřejných prostředků, to však neplatí v případě důkazů o řádném průběhu tohoto trestního řízení, včetně dodržování práv žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu.

109    Jak bylo připomenuto v bodě 68 výše, musí Rada – aby se ujistila, že ponechání jména žalobce na seznamu bude spočívat na dostatečně pevném skutkovém základě – ověřit nejen to, zda proti žalobci probíhají soudní řízení pro skutky, které lze kvalifikovat jako zneužití veřejných prostředků, ale i to, zda byla v rámci těchto řízení dodržena zmíněná práva žalobce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. října 2020, Ben Ali v. Rada, T‑151/18, EU:T:2020:514, bod 153 a citovaná judikatura).

110    Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám není prokázáno, že se Rada před přijetím napadených aktů ujistila o tom, že ukrajinské orgány činné v trestním řízení dodržely v rámci trestních řízení, ze kterých Rada vycházela, právo žalobce na obhajobu a jeho právo na účinnou soudní ochranu. Z toho vyplývá, že se Rada tím, že rozhodla o ponechání jména žalobce na seznamu, dopustila nesprávného posouzení.

111    Za těchto okolností je třeba napadené akty zrušit v rozsahu, v němž se týkají žalobce, aniž je nezbytné zabývat se ostatními důvody a argumenty vznesenými žalobcem.

112    Pokud jde o podpůrný návrh Rady (viz bod 46 druhou odrážku výše) směřující v zásadě k zachování účinků rozhodnutí 2020/373 do doby, než uplyne lhůta pro podání kasačního opravného prostředku namířeného proti tomuto rozsudku v části, v níž by jím bylo prováděcí nařízení 2020/370 ve vztahu k žalobci zrušeno, a v případě, že by byl v tomto ohledu podán kasační opravný prostředek, až do rozhodnutí o tomto kasačním opravném prostředku, stačí uvést, že rozhodnutí 2020/373 vyvolávalo účinky pouze do 6. března 2021. Z toho důvodu nemá zrušení napadeného rozhodnutí tímto rozsudkem vliv na období následující po tomto datu, takže o otázce zachování účinků tohoto rozhodnutí není nutné rozhodnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. září 2020, Arbuzov v. Rada, T‑289/19, nezveřejněný, EU:T:2020:445, bod 98 a citovaná judikatura).

 K nákladům řízení

113    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu nákladů řízení a Rada neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit Radě náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (pátý senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí Rady (SZBP) 2020/373 ze dne 5. března 2020, kterým se mění rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině, a prováděcí nařízení Rady (EU) 2020/370 ze dne 5. března 2020, kterým se provádí nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině, se zrušují v rozsahu, v němž bylo na seznamu osob, subjektů a orgánů, na které se vztahují tato omezující opatření, ponecháno jméno Sergeje Arbuzova.

2)      Radě Evropské unie se ukládá náhrada nákladů řízení.

Spielmann

Spineanu-Matei

Mastroianni

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 7. července 2021.

Vedoucí soudní kanceláře

 

Předseda

E. Coulon

 

M. van der Woude


*      Jednací jazyk: čeština.