ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého senátu)
15. července 2015 (*)
„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Evropské trhy s tepelnými stabilizátory – Rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení článku 81 ES a článku 53 Dohody o EHP – Protiprávní jednání, kterého se dopustila společná dceřiná společnost – Pokuty – Solidární odpovědnost dceřiné společnosti a mateřských společnosti – Desetiletá promlčecí lhůta pro jednu z mateřských společností – Rozhodnutí o znovupřijetí – Snížení částky pokuty pro jednu z mateřských společností – Přičtení povinnosti zaplatit sníženou částku pokutu dceřiné společnosti a jiné mateřské společnosti – Právo na obhajobu“
Ve věci T‑485/11,
Akzo Nobel NV, se sídlem v Amsterdamu (Nizozemsko),
Akcros Chemicals Ltd, se sídlem ve Warwickshire (Spojené království),
zastoupené C. Swaakem a R. Wesselingem, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, původně zastoupené F. Ronkes Agerbeekem a J. Bourkem, dále Ronkes Agerbeekem a P. Van Nuffelem, jako zmocněnci, ve spolupráci s J. Holmesem, barrister,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 30 června 2011, kterým se mění rozhodnutí Komise C (2009) 8682 final ze dne 11. listopadu 2009 v řízení podle článku 81 ES a článku 53 Dohody o EHP (Věc COMP/38.589 – Tepelné stabilizátory) v rozsahu, v němž je určeno společnostem Akzo Nobel a Akcros Chemicals, nebo podpůrně, návrh na snížení částky uložených pokut,
TRIBUNÁL (čtvrtý senát),
ve složení M. Prek, předseda, I. Labucka (zpravodajka) a V. Kreuschitz, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: S. Spyropoulos, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 23. září 2014,
vydává tento
Rozsudek(1)
Skutečnosti přecházející sporu
1 Tento spor se týká rozhodnutí Komise ze dne 30 června 2011 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým se mění, v rozsahu, v němž bylo určeno společnostem Akzo Nobel NV a Akcros Chemicals Ltd, žalobkyním, rozhodnutí Komise C (2009) 8682 final ze dne 11. listopadu 2009 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (Věc COMP/38.589 – Tepelné stabilizátory) (dále jen „první rozhodnutí“).
[omissis]
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
35 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 12. září 2011 podaly žalobkyně proti napadenému rozhodnutí žalobu.
[omissis]
56 Žalobkyně ve své žalobě navrhují, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– podpůrně snížil částku pokut, které jim byly uloženy;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
57 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
58 Na podporu žaloby uvádějí žalobkyně tři žalobní důvody.
59 Třetím žalobním důvodem žalobkyně tvrdí, že Komise porušila jejich právo na obhajobu tím, že jim před přijetím napadeného rozhodnutí nezaslala nové oznámení námitek, ačkoliv byla povinna tak učinit.
[omissis]
66 V tomto ohledu je třeba úvodem připomenout, že právo být vyslechnut, které je podstatnou součástí práva na obhajobu, představuje obecnou zásadu práva Evropské unie, jež musí být dodržována ve všech řízeních, i když se jedná o správní řízení, především pokud toto řízení může vést k uložení sankcí, zejména pokut, a že tato zásada zejména vyžaduje, aby dotčenému podniku bylo v průběhu správního řízení umožněno účinně vyjádřit své stanovisko (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. února 1979, Hoffmann-La Roche v. Komise, 85/76, Recueil, EU:C:1979:36, bod 9; ze dne 7. června 1983, Musique Diffusion française a další v. Komise, 100/80 à 103/80, Recueil, EU:C:1983:158, a ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, EU:C:2004:6, body 64 až 66).
67 Článek 27 odst. 1 nařízení č. 1/2003 tuto zásadu odráží v rozsahu, v němž stanoví, že oznámení námitek zaslané účastníkům řízení musí jasným způsobem uvádět veškeré podstatné skutečnosti, o které se Komise v této fázi řízení opírá, aby bylo dotčeným osobám umožněno účinně zjistit, jaké chování jim Komise vytýká a jaké důkazy má Komise k dispozici (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, Recueil, EU:C:2002:582, body 315 a 316, a Aalborg Portland a další v. Komise, bod 67 výše, EU:C:2004:6, body 66 a 67).
68 Kromě toho dodržování práva na obhajobu zejména vyžaduje, aby bylo vyšetřovanému podniku v průběhu správního řízení umožněno užitečně vyjádřit svoje stanovisko k reálnosti a relevanci tvrzených skutečností, jakož i k dokumentům použitým Komisí na podporu jejího tvrzení, že došlo k porušení Smlouvy (rozsudky Musique Diffusion française a další v. Komise, bod 67 výše, EU:C:1983:158, bod 10; ze dne 25. ledna 2007, Dalmine v. Komise, C‑407/04 P, Sb. rozh., EU:C:2007:53, bod 44, a ze dne 10. května 2007, SGL Carbon v. Komise, C‑328/05 P, Sb. rozh., EU:C:2007:277, bod 71).
69 Za okolností této věci a nezávisle na otázce, zda byla Komise povinna zaslat žalobkyním před přijetím napadeného rozhodnutí nové oznámení námitek, je třeba konstatovat, že v dopisech a elektronické zprávě Komise, uvedených v bodech 20 až 22 a 25 výše, Komise žalobkyně vyzvala, aby uvedly své stanovisko.
70 Nic to nemění na tom, že za tímto účelem žalobkyně disponovaly pouze lhůtou čtyř pracovních dnů, a sice od středy 1. června do pondělí 6. června 2011, po zaslání dopisů Komise, a tří pracovních dnů, a sice od středy 15. června do pátku 17. června 2011, po zaslání elektronické zprávy Komise.
71 Přitom takto krátká lhůta nemůže být slučitelná s dodržením práva na obhajobu.
72 Je tedy třeba zrušit napadené rozhodnutí, jelikož žalobkyně dostatečně neprokázaly, že by napadené rozhodnutí mělo bez těchto procesních vad odlišný obsah, kdyby měly dostatečnou lhůtu pro uvedení jejich stanoviska, nýbrž prokázaly, že by svou obhajobu mohly zajistit lépe, kdyby k uvedené vadě nedošlo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. června 2013, Fluorsid a Minmet v. Komise, T‑404/08, Sb. rozh., EU:T:2013:321, bod 110 a citovaná judikatura), přičemž se upřesňuje, že je za tímto účelem třeba vrátit se do doby konání správního řízení, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí, to znamená před datum přijetí napadeného rozhodnutí, a sice dne 30. června 2011 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. září 2006, Archer Daniels Midland v. Komise, T‑329/01, Sb. rozh., EU:T:2006:268, bod 377).
73 Zaprvé je třeba v tomto ohledu zdůraznit, že ve správním řízení, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí, mohla být projednána otázka, jaké povinnosti přísluší Komisi, pokud jde o vztahy solidarity mezi společnostmi, které byly solidárními spoludlužníky, jelikož tvořily jediný podnik ve smyslu článku 101 SFEU.
74 V rozsudku ze dne 3. března 2011, tedy méně než čtyři měsíce před přijetím napadeného rozhodnutí, Tribunál totiž rozhodl, že je výlučně věcí Komise, aby v rámci výkonu své pravomoci ukládat pokuty na základě čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 určila příslušný podíl různých společností na částkách, jejichž solidární zaplacení jim bylo uloženo, jelikož byly součástí téhož podniku a že tato úloha nemůže být ponechána vnitrostátním soudům (rozsudek ze dne 3. března 2011, Siemens a VA Tech Transmission & Distribution v. Komise, T‑122/07 až T‑124/07, Sb. rozh., EU:T:2011:70, bod 157).
75 Tato otázka mohla být tím spíše předmětem diskuse ve správním řízení, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí, když Soudní dvůr následně zrušil rozsudek Siemens a VA Tech Transmission & Distribution v. Komise, bod 74 výše (EU:T:2011:70), přičemž rozhodl, že rozdělení pokuty mezi solidární spoludlužníky spadá výlučně do pravomoci vnitrostátního soudu (rozsudek Siemens, bod 41 výše, EU:C:2014:256, bod 62).
76 Žalobkyně mohly ve správním řízení, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí, a tedy před přijetím rozsudku Siemens, bod 42 výše (EU:C:2014:256) uvést, že měly právo na to, aby jim bylo přiznáno snížení pokuty společnosti Elementis, se kterou byly solidárně odpovědné za protiprávní jednání, kterého se dopustilo partnerství Akcros, jelikož v době protiprávního jednání tvořily společně jediný podnik ve smyslu článku 101 SFEU.
77 Žalobkyně by tedy mohly ve správním řízení, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí, zajistit svou obhajobu lépe, kdyby disponovaly dostatečnou lhůtou pro uvedení svého stanoviska.
78 Zadruhé je nesporné, že v napadeném rozhodnutí chtěla Komise vyvodit důsledky z rozsudku ArcelorMittal, bod 21 výše (EU:C:2011:190).
79 Komise tak měla v napadeném rozhodnutí za to, že zastavení běhu promlčení nemělo ve vztahu k žalobkyním účinek erga omnes, ale jen inter partes, což za okolností projednávaného případu znamenalo, že uvedené zastavení běhu neplatilo pro Elementis.
80 Zaprvé je přitom třeba připomenout, že se Soudní dvůr ve věci, v níž byl vydán rozsudek ArcelorMittal, bod 21 výše (EU:C:2011:190), vyjádřil k účinkům zastavení běhu promlčení inter partes, které se týkalo různých podniků ve smyslu článku 101 SFEU, které se účastnily stejného protiprávního jednání (rozsudek ArcelorMittal, bod 21 výše, EU:C:2011:190, bod 148).
81 Zadruhé v projednávaném případě tvořily společnost Elementis a žalobkyně během druhého období protiprávního jednání jediný podnik ve smyslu článku 101 SFEU, jak bylo rozhodnuto v bodě 405 rozsudku vyhlášeného tohoto dne ve věci T‑47/10.
82 Nezávisle na otázce, zda Komise mohla právem rozšířit řešení přijaté Soudním dvorem ve věci, v níž byl vydán rozsudek ArcelorMittal, bod 21 výše (EU:C:2011:190), která se týkala různých podniků účastnících se téhož protiprávního jednání, na takovou situaci, jako je situace v projednávaném případě, která se týkala různých společností, které tvořily jediný podnik během druhého období protiprávního jednání, je tak třeba mít za to, že zejména ohledně této otázky by mohly žalobkyně ve správním řízení, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí, zajistit svou obhajobu lépe, kdyby disponovaly dostatečnou lhůtou pro uvedení jejich stanoviska.
[omissis]
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (čtvrtý senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Komise ze dne 30. června 2011, kterým se mění rozhodnutí Komise C (2009) 8682 final ze dne 11. listopadu 2009 v řízení podle článku 81 ES a článku 53 Dohody o EHP (Věc COMP/38.589 – Tepelné stabilizátory) se zrušuje.
2) Evropské komisi se ukládá náhrada nákladů řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 15. července 2015.
Podpisy.