Language of document : ECLI:EU:T:2020:249

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu)

10. června 2020(*)

„Veřejná služba – Úředníci – Práva a povinnosti úředníka – Zveřejnění textu, který se týká práce Unie – Povinnost předchozího oznámení – Článek 17a služebního řádu – Hodnotící zpráva – Odpovědnost“

Ve věci T‑608/18,

Mark Anthony Sammut, s bydlištěm ve Foetzu (Lucembursko), zastoupený P. Borg Olivierem, advokátem,

žalobce,

proti

Evropskému parlamentu, zastoupenému M. Sammutem a I. Lázaro Betancorem, jako zmocněnci,

žalovanému,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 270 SFEU a znějící v podstatě zaprvé na zrušení rozhodnutí Parlamentu ze dne 4. ledna 2018 v rozsahu, v němž nevyhovělo žádosti žalobce o odstranění jednoho z posouzení obsažených v jeho hodnotící zprávě za rok 2016, a zadruhé na náhradu majetkové a nemajetkové újmy, kterou žalobce údajně utrpěl v důsledku tohoto rozhodnutí,

TRIBUNÁL (první senát),

ve složení H. Kanninen, předseda, M. Jaeger a N. Półtorak (zpravodajka), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: S. Bukšek Tomac, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 28. ledna 2020,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Žalobce, Mark Anthony Sammut, je úředníkem Evropského parlamentu.

2        V listopadu 2016 zveřejnil žalobce na Maltě dílo nazvané L-Aqwa fl-Ewropa. Il-Panama Papers u l-Poter (Nejlepší v Evropě. Věc Panama Papers a moc, dále jen „dotčené dílo“).

3        Dne 13. března 2017 informoval žalobce generálního ředitele generálního ředitelství (GŘ) pro překlady Parlamentu o svém záměru zveřejnit druhé vydání dotčeného díla. Dne 7. dubna 2017 měl Parlament za to, že žádost žalobce je nepřípustná z důvodu, že se jedná o druhé vydání, a že tudíž tato žádost nemůže být považována za předchozí oznámení zveřejnění uvedeného díla.

4        Hodnotící zpráva žalobce za rok 2016 obsahuje formulaci, že žalobce „podle všeho opomněl informovat orgán oprávněný ke jmenování o svém úmyslu zveřejnit knihu ‚L-Aqwa fl-Ewropa. Il-Panama Papers u l-Poter‘ v roce 2016“ (dále jen „sporné posouzení“). Toto posouzení je obsaženo v části zprávy nazvané „Chování“, pod nadpisem „3. Dodržování pravidel a postupů“ uvedené hodnotící zprávy.

5        Dne 17. května 2017 předložil žalobce zpravodajskému výboru žádost o přezkum jeho hodnotící zprávy za rok 2016. Žádal zejména o odstranění sporného posouzení.

6        Dne 4. ledna 2018 zaslal generální ředitel GŘ pro překlady žalobci dopis, ve kterém jej informoval o tom, že se rozhodl řídit se závěry zpravodajského výboru ze dne 8. listopadu 2017, a v důsledku toho provedl pouze jednu změnu v jeho hodnotící zprávě za rok 2016 spočívající v odstranění posouzení týkajícího se produkce za každý den, kdy byl žalobce přítomen (dále jen „rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018“). Tím tedy odmítl odstranit sporné posouzení z uvedené hodnotící zprávy.

7        Dne 26. března 2018 žalobce podal na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) stížnost proti rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018. Touto stížností se zejména domáhal, aby orgán oprávněný ke jmenování (dále jen „OOJ“) přijal opatření nezbytná k tomu, aby sporné posouzení bylo odstraněno z jeho hodnotící zprávy za rok 2016.

8        Dopisem ze dne 6. července 2018 OOJ žalobcovu stížnost zamítl (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí stížnosti“).

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

9        Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 8. října 2018 podal žalobce projednávanou žalobu.

10      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 11. března 2019 podal žalobce návrh na vyslechnutí svědků. Dne 1. dubna 2019 Parlament předložil vyjádření k uvedenému návrhu.

11      Vzhledem ke změně složení senátů Tribunálu byla na základě čl. 27 odst. 5 jednacího řádu Tribunálu soudkyně zpravodajka přidělena k prvnímu senátu, kterému byla tudíž přidělena i tato věc.

12      Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 28. ledna 2020.

13      Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

–        částečně zrušil rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018;

–        zrušil rozhodnutí o zamítnutí stížnosti;

–        nařídil odstranění sporného posouzení z jeho hodnotící zprávy za rok 2016;

–        uložil Parlamentu náhradu různých škod způsobených rozhodnutím ze dne 4. ledna 2018;

–        uložil Parlamentu náhradu nákladů řízení.

14      Parlament navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl,

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

 Úvodní poznámky

15      První a druhou částí návrhových žádání se žalobce domáhá částečného zrušení rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018, jakož i zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti.

16      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury tvoří stížnost podávaná v rámci administrativy, jak je upravena v čl. 90 odst. 2 služebního řádu, a její výslovné nebo implicitní zamítnutí nedílnou součást komplexního řízení a jsou jen jedním z předpokladů, které musí být splněny před podáním žaloby. Za těchto podmínek je žalobou, i když formálně směřující proti zamítnutí stížnosti, předložen soudu k přezkumu akt nepříznivě zasahující do právního postavení, proti němuž byla stížnost podána (obdobně viz rozsudek ze dne 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, EU:C:1989:8, body 7 a 8), ledaže by byl dopad zamítnutí stížnosti odlišný od dopadu aktu napadeného touto stížností (rozsudek ze dne 25. října 2006, Staboli v. Komise, T‑281/04, EU:T:2006:334, bod 26).

17      Každé rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, ať již výslovné či implicitní, pokud je prosté a jednoduché, totiž pouze potvrzuje akt nebo nepřijetí aktu, které stěžovatel napadá, a nepředstavuje samo o sobě napadnutelný akt, takže na návrhová žádání směřující proti tomuto rozhodnutí bez samostatného obsahu ve vztahu k původnímu rozhodnutí musí být nahlíženo tak, že směřují proti původnímu aktu (viz rozsudek ze dne 19. června 2015, Z v. Soudní dvůr, T‑88/13 P, EU:T:2015:393, bod 141 a citovaná judikatura).

18      V projednávané věci je třeba konstatovat, že rozhodnutí o zamítnutí stížnosti podané proti rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018 pouze potvrzuje toto rozhodnutí, jelikož nemění jeho výrok ani neobsahuje přezkum situace žalobce podle nových právních nebo skutkových okolností. Okolnost, že rozhodnutí o zamítnutí stížnosti upřesňuje důvody rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018, nemá vliv na jeho potvrzující povahu. V podobném případě je zkoumána právě legalita původního aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení s přihlédnutím k odůvodnění obsaženému v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, přičemž se má za to, že toto odůvodnění se shoduje s tímto aktem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. prosince 2009, Komise v. Birkhoff, T‑377/08 P, EU:T:2009:485, bod 55 a citovaná judikatura).

19      Za těchto podmínek vzhledem k tomu, že rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemá samostatný obsah, je třeba na návrhová žádání směřující ke zrušení nahlížet tak, že směřují proti rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018, jehož legalita musí být přezkoumána s přihlédnutím k odůvodnění obsaženému v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti.

 K přípustnosti třetí části návrhových žádání

20      Třetí část návrhových žádání žalobce směřuje k tomu, aby Tribunál přikázal Parlamentu odstranit sporné posouzení z hodnotící zprávy žalobce za rok 2016.

21      V tomto ohledu je třeba připomenout ustálenou judikaturu, podle které Tribunálu nepřísluší vydávat vůči unijním orgánům soudní příkazy, a to nehledě na obecnou povinnost uvedenou v článku 266 SFEU, která spočívá v tom, že orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, je povinen přijmout nezbytná opatření vyplývající z rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o neplatnosti aktu (viz rozsudek ze dne 15. ledna 2019, HJ v. EMA, T‑881/16, nezveřejněný, EU:T:2019:5, bod 26 a citovaná judikatura).

22      Proto musí být návrhová žádání směřující k tomu, aby Tribunál přikázal odstranění sporného posouzení z hodnotící zprávy žalobce za rok 2016, odmítnuta jako nepřípustná.

 K přípustnosti odkazu na argumenty uvedené ve stížnosti

23      V žalobě žalobce odkazuje na stížnost podanou dne 26. března 2018, přičemž tvrdí, že všechny body uvedené stížnosti je třeba považovat za nedílnou součást projednávané žaloby.

24      V tomto ohledu je třeba připomenout, že na základě článku 21 statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 76 písm. d) jednacího řádu musí všechny žaloby uvádět předmět sporu, tvrzené žalobní důvody a argumenty a stručný popis uvedených žalobních důvodů. Tyto údaje musí být natolik jasné a přesné, aby umožnily žalovanému připravit si obranu a Tribunálu rozhodnout o žalobě případně bez dalších informací (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. března 2013, Fresh Del Monte Produce v. Komise, T‑587/08, EU:T:2013:129, bod 268).

25      Přílohy mohou být dále zohledněny pouze v rozsahu, v němž podpírají nebo doplňují žalobní důvody či argumenty výslovně uvedené žalobci v samotném textu jejich písemností, a pokud je možné přesně určit, které z informací obsažených v této příloze podpírají nebo doplňují uvedené žalobní důvody či argumenty. Ačkoli je totiž možné podpořit text žaloby odkazy na určité výňatky z písemností, které jsou k ní připojeny, Tribunálu nepřísluší v přílohách vyhledávat a určovat žalobní důvody a argumenty, které by mohl pokládat za základ žaloby, jelikož přílohy mají čistě důkazní a instrumentální funkci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2014, MasterCard a další v. Komise, C‑382/12 P, EU:C:2014:2201, bod 40 a 41 a citovaná judikatura).

26      V projednávané věci přitom žalobce pouze obecně odkazuje na všechny body stížnosti bez dalšího upřesnění. Je tedy třeba konstatovat, že tento odkaz musí být odmítnut jako zjevně nepřípustný.

 K věci samé

 K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení

27      Na podporu svých návrhových žádání směřujících ke zrušení uplatňuje žalobce dva žalobní důvody, které je třeba zkoumat společně. První žalobní důvod vychází z porušení základního práva na svobodu projevu. Druhý žalobní důvod vychází z nesprávného použití čl. 17a odst. 2 služebního řádu.

28      Uvedené žalobní důvody se v podstatě dělí na tři různé výtky. Zaprvé žalobce tvrdí, že dotčené dílo nemůže vážně poškodit oprávněné zájmy Unie, a že v důsledku toho byl neprávem sankcionován ve své hodnotící zprávě za rok 2016. Zadruhé má žalobce za to, že konstatování, že obsah dotčeného díla se týká práce Unie, vyplývá z příliš širokého výkladu pojmu „práce Unie“. Zatřetí má žalobce za to, že rozhodnutí o zamítnutí stížnosti není odůvodněno.

29      Tribunál má za to, že je třeba nejprve zkoumat třetí výtku.

–       Ke třetí výtce

30      Žalobce se dovolává nedostatku odůvodnění rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018, které vychází z toho, že je toto rozhodnutí založeno na pouhém názoru, a nikoli na faktech nebo právních úvahách. V tomto ohledu zaprvé tvrdí, že výraz „mám za to, že“ použitý OOJ v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti prokazuje, že tato stížnost je založena na názoru, a nikoli na objektivních skutečnostech vykazujících dostatečný stupeň odůvodnění. Zadruhé tvrdí, že OOJ dotčené dílo nečetl a vycházel pouze z jeho názvu, aby dospěl k závěru, že jeho obsah se týká práce Unie. V tomto ohledu ostatně vedoucí maltského jazykového oddělení GŘ pro překlad připustil, že uvedené dílo vůbec neodkazuje na práci Unie ani na činnost Parlamentu. Z toho důvodu není odůvodnění rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018 v souladu s požadavky stanovenými v situaci týkající se případného určení porušení základního práva.

31      Parlament argumenty žalobce zpochybňuje.

32      Úvodem je třeba připomenout, že povinnost uvést odůvodnění uvedená v článku 296 SFEU a připomenutá v čl. 41 odst. 2 písm. c) Listiny základních práv Evropské unie je základní zásadou unijního práva, která má jednak za cíl poskytnout dotyčné osobě dostatečné informace pro posouzení opodstatněnosti aktu nepříznivě zasahujícího do jejího právního postavení a účelnosti podání soudní žaloby směřující ke zpochybnění jeho legality a jednak umožnit unijnímu soudu provést jeho přezkum [viz rozsudek ze dne 3. července 2019, PT v. EIB, T‑573/16, EU:T:2019:481, bod 374 (nezveřejněný) a citovaná judikatura].

33      Odůvodnění rozhodnutí se posuzuje nejen s ohledem na jeho znění, ale rovněž s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast. Rozhodnutí je tedy dostatečně odůvodněno, pokud je přijato v kontextu známém zúčastněné osobě, který jí umožní porozumět dopadu vůči ní přijatého opatření (viz rozsudek ze dne 1. dubna 2004, N v. Komise, T‑198/02, EU:T:2004:101, bod 70 a citovaná judikatura).

34      Je nicméně třeba připomenout, že povinnost uvést odůvodnění představuje podstatnou formální náležitost, která musí být odlišena od otázky opodstatněnosti odůvodnění, která je otázkou materiální legality (viz rozsudek ze dne 1. března 2017, Silvan v. Komise, T‑698/15 P, nezveřejněný, EU:T:2017:131, bod 17 a citovaná judikatura).

35      S ohledem na tyto úvahy je třeba určit, zda je rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018 v projednávaném případě dostatečně odůvodněno, zejména s ohledem na důvody uvedené v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti.

36      V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti OOJ nejprve připomněl práva a povinnosti vyplývající z článku 17a služebního řádu, pokud jde o zveřejnění jakýchkoli textů úředníky Unie. Dále konstatoval, že žalobce předem neoznámil Parlamentu svůj záměr zveřejnit dotčené dílo. Nakonec žalobci sdělil následující:

„[j]ak naznačuje název Vaší knihy a jak jste sám popsal v odstavci 2 Vaší stížnosti, Vaše kniha se týká Panama Papers a podniků offshore. Parlament přijal opatření v oblasti využívání podniků offshore pro praní špinavých peněz a vyhýbání se daňovým povinnostem. V červnu 2016 byl konkrétně zřízen výbor PANA […], který prošetřoval vazby Unie a jejích členských států na věc Panama Papers. Z toho důvodu se domnívám, že existuje spojitost mezi Vaší knihou a činností Parlamentu“.

37      V tomto kontextu žalobce zaprvé tvrdí, že použití výrazu „domnívám se“ prokazuje, že uvedené rozhodnutí není založeno na objektivních skutečnostech, a že tedy nevykazuje požadovaný stupeň odůvodnění. Je však třeba konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, použití výrazu „domnívám se“ ze strany OOJ vůbec nestačí k prokázání, že odůvodnění rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018 je subjektivní. Použití tohoto výrazu tedy nemůže samo o sobě ovlivnit legalitu uvedeného rozhodnutí.

38      V důsledku toho je třeba tento argument odmítnout jako neopodstatněný.

39      Zadruhé žalobce tvrdí, že právě proto, že OOJ dotčené dílo nečetl, dospěl k závěru, že se týká práce Unie, navzdory opačnému názoru vyjádřenému vedoucím maltského jazykového oddělení GŘ pro překlady.

40      Nejprve je v tomto ohledu třeba poznamenat, že opačný názor vedoucího oddělení v rámci GŘ pro překlad, pokud jde o obsah dotčeného díla, je pro účely prokázání objektivní dostatečnosti odůvodnění rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018 irelevantní.

41      Dále je třeba konstatovat, že úvahy týkající se obsahu dotčeného díla odkazují na přezkum legality rozhodnutí po meritorní stránce, a nikoli na přezkum jeho odůvodnění, a nemohou tedy být přijaty v rámci výtky vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění. V každém případě je třeba poznamenat, že Parlament na jednání upřesnil, že obsah uvedené práce byl OOJ vysvětlen.

42      Konečně z bodu 36 výše vyplývá, že rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018 bylo v podstatě odůvodněno skutečností, že dotčené dílo se týkalo „Panama Papers“ a podniků offshore a souviselo s činností Parlamentu. Právě s ohledem na tyto skutečnosti byl učiněn závěr, že žalobce nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 17a služebního řádu.

43      V této souvislosti je třeba konstatovat, že odůvodnění bylo dostatečné k tomu, aby žalobci umožnilo určit, zda bylo rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018 opodstatněné, nebo zda bylo stiženo vadou umožňující zpochybnit jeho platnost. Na základě výše uvedených důvodů byl totiž žalobce schopen pochopit konkrétní důvody, proč měl Parlament za to, že měl OOJ oznámit svůj úmysl zveřejnit dotčené dílo. Ostatně je navíc třeba uvést, že uvedené důvody žalobce zpochybňuje v rámci projednávané žaloby. Kromě toho jsou tyto důvody rovněž dostatečné k tomu, aby umožnily Tribunálu vykonat soudní přezkum legality rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018.

44      Nelze tedy zpochybnit, že uvedené rozhodnutí splňuje podmínky stanovené judikaturou, jak byly připomenuty v bodech 32 až 34 výše. Výtka žalobce, kterou se snaží tvrdit, že rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018 je stiženo nedostatkem odůvodnění, musí být tudíž zamítnuta.

–       K první výtce

45      Žalobce tvrdí, že mu OOJ uložil povinnost, která jde dále než povinnost stanovená v čl. 17a odst. 2 služebního řádu. Skutečnost, že Parlament zřídil Vyšetřovací výbor pro prošetření údajných porušení a nesprávného úředního postupu při uplatňování právních předpisů Unie v souvislosti s praním peněz, vyhýbáním se daňovým povinnostem a daňovými úniky (dále jen „výbor PANA“), nemá za následek, že by se nemohl vyjádřit k aktuálnímu tématu souvisejícímu s „Panama Papers“, s výjimkou případu, kdy by kritizoval práci uvedeného výboru, Parlamentu nebo Unie tak, aby vážně ohrozil její oprávněné zájmy. Žalobce se v tomto ohledu dovolává rozsudku ze dne 6. března 2001, Connolly v. Komise (C‑274/99 P, EU:C:2001:127), z něhož vyplývá, že v projednávané věci není třeba zjistit, zda opomenul oznámit navrhovanou publikaci dotčeného díla, ale spíše určit, zda mohly být oprávněné zájmy Unie vážně ohroženy jeho obsahem. Vzhledem k tomu, že dotčené dílo nepředstavuje takové ohrožení, nelze mít za to, že spadá pod podmínku stanovenou v čl. 17a odst. 2 služebního řádu, ani že se týká práce Unie.

46      Parlament nesouhlasí s argumentací žalobce.

47      Úvodem je třeba upřesnit, že Tribunálu nepřísluší svým posouzením nahradit posouzení provedené osobami pověřenými hodnotit práci hodnocené osoby. Hodnotitelům je totiž přiznána velmi široká posuzovací pravomoc při hodnocení práce osob, jejichž hodnocením jsou pověřeni. Soudní přezkum obsahu hodnotících zpráv vykonávaný unijním soudem je totiž omezen na přezkum dodržování procesních pravidel, věcné správnosti skutkových zjištění, jakož i neexistence zjevně nesprávného posouzení či zneužití pravomoci (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 1. června 1983, Seton v. Komise, 36/81, 37/81 a 218/81, EU:C:1983:152, bod 23, a ze dne 25. října 2005, Cwik v. Komise, T‑96/04, EU:T:2005:376, bod 41).

48      Dále je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury mají úředníci a zaměstnanci Unie právo na svobodu projevu včetně oblastí týkajících se činnosti unijních orgánů. Tato svoboda zahrnuje svobodu verbálního nebo písemného vyjádření nesouhlasných nebo menšinových názorů oproti názorům zastávaným orgánem, který je zaměstnává (viz rozsudek ze dne 6. března 2001, Connolly v. Komise, C‑274/99 P, EU:C:2001:127, bod 43 a citovaná judikatura).

49      Avšak svobodu projevu je rovněž možné omezit na základě čl. 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, podle něhož může výkon této svobody, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, podléhat některým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a jsou nezbytné v demokratické společnosti (viz rozsudek ze dne 13. prosince 2012, Strack v. Komise, T‑199/11 P, EU:T:2012:691, bod 137 a citovaná judikatura).

50      V demokratické společnosti je rovněž legitimní uložit úředníkům z důvodu jejich postavení takové povinnosti, jako jsou povinnosti obsažené v článku 17a služebního řádu. Takové povinnosti, které představují jistá omezení výkonu svobody projevu, směřují k zachování vztahu důvěry, který musí existovat mezi orgánem a jeho úředníky nebo zaměstnanci (rozsudek ze dne 13. prosince 2012, Strack v. Komise, T‑199/11 P, EU:T:2012:691, bod 138; obdobně viz rozsudek ze dne 6. března 2001, Connolly v. Komise, C‑274/99 P, EU:C:2001:127, bod 44).

51      V tomto ohledu z čl. 17a odst. 2 služebního řádu vyplývá, že úředník, který zamýšlí zveřejnit nebo nechat zveřejnit, sám nebo ve spolupráci, jakoukoliv záležitost, která se týká práce Unie, o tom musí předem informovat OOJ. Tento orgán je povinen předložit své případné námitky ve lhůtě 30 pracovních dnů od obdržení informace, jinak se má za to, že v tomto ohledu poskytl konkludentní povolení. Judikatura upřesnila, že takové povolení může být nicméně výjimečně odmítnuto tehdy, pokud zamýšlené zveřejnění může vážně poškodit oprávněné zájmy Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2017, Skareby v. SEAE, T‑585/16, EU:T:2017:613, body 80 a 81).

52      Z toho vyplývá, že postup, který mají dodržovat úředníci, kteří mají v úmyslu uveřejnit jakoukoliv záležitost, která se týká práce Unie, se skládá ze dvou odlišných etap. První etapa stanoví povinnost úředníka oznámit svůj záměr učinit takové zveřejnění OOJ, pokud se dotčená záležitost týká práce Unie. Druhá etapa stanoví povinnost OOJ písemně informovat dotčeného úředníka o svém rozhodnutí ve lhůtě 30 dnů, pokud je schopen prokázat, že tato záležitost může vážně poškodit oprávněné zájmy Unie.

53      Odlišná pravidla, kterými se vyznačuje každá z těchto dvou etap, odpovídají samotnému cíli postupu stanovenému článkem 17a služebního řádu. Předchozí oznámení záměru ze strany dotyčného úředníka uveřejnit jakoukoliv záležitost, která se týká práce Unie, následně umožňuje orgánům vykonávat kontrolu, kterou jsou povinny provést na základě druhého pododstavce čl. 17a odst. 2 služebního řádu. Z těchto důvodů tedy způsobilost dotčené záležitosti vážně ohrozit oprávněné zájmy Unie není relevantním kritériem, které je třeba zohlednit ve fázi oznámení záměru zveřejnit jakoukoliv záležitost, která se týká práce Unie.

54      V projednávané věci je třeba poznamenat, že OOJ nebyl předem informován o uveřejnění dotčeného díla. V tomto ohledu měl Parlament v rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018 pouze za to, že sporné posouzení, které bylo uvedeno v části „Chování“ pod nadpisem „3“. Dodržení pravidel a postupů“ hodnotící zprávy žalobce za rok 2016 bylo odůvodněno s ohledem na čl. 17a odst. 2 služebního řádu, čímž konstatoval nesplnění povinnosti předchozího oznámení.  Naproti tomu nerozhodoval o případné hrozbě, kterou by dotčené dílo mohlo představovat pro oprávněné zájmy Unie.

55      Proto je třeba konstatovat, že okolnost, které se dovolává žalobce, podle které dotčené dílo nemůže vážně poškodit oprávněné zájmy Unie, není relevantní pro účely posouzení legality rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018.

56      Je tedy třeba odmítnout výtku vycházející z toho, že jelikož dotčené dílo nemohlo vážně poškodit oprávněné zájmy Unie, Parlament uložil žalobci povinnost, která jde dále než povinnost stanovená v čl. 17a odst. 2 služebního řádu, když měl za to, že žalobce měl oznámit návrh jeho publikace OOJ.

–       Ke druhé výtce

57      Zaprvé žalobce tvrdí, že informační povinnost, kterou mají úředníci zamýšlející zveřejnit jakoukoliv záležitost, jim přísluší pouze v rozsahu, v němž se uvedená záležitost týká práce Unie. V tomto ohledu má OOJ povinnost přijmout restriktivní výklad pojmu práce Unie, zejména s ohledem na další pokyny, které vymezují kontext, v němž je třeba uvedený pojem vykládat. V projednávané věci nepostačuje uvedení pouhé souvislosti mezi dotčeným dílem a prací Unie k prokázání toho, že žalobce byl povinen oznámit svůj záměr provést uvedené zveřejnění správnímu orgánu.

58      Žalobce v podstatě tvrdí, že dotčené dílo neodkazuje na žádnou činnost Unie, ale týká se čistě a jednoduše vnitřní maltské politické debaty. Vzhledem k tomu, že se Parlament zabývá mnohými tématy v různých oblastech, vyhovět úvahám OOJ by znamenalo, že by bylo úředníkům Unie zakázáno vyjadřovat se ke každé věci, která je předmětem práce vedené výborem PANA a Parlamentem. Vzhledem k tomu, že dotčené dílo neodkazuje ani na činnost uvedeného výboru, ani na práci Unie, jeho obsah se tedy netýká práce Unie. Žalobce tedy tím, že neoznámil svůj návrh zveřejnění, ani nenarušil vztah důvěry, ani neporušil svou povinnost loajality a nestrannosti ve vztahu k Unii.  Konečně v případě, že by se obsah tohoto díla týkal práce Unie, což je v projednávaném případě nesprávné, žalobce tvrdí, že by nanejvýš doplňovala úvahy OOJ a vyšetřování výboru PANA.

59      Zadruhé žalobce dodává, že OOJ si tím, že mu uložil sankci, přisvojil větší diskreční pravomoc, než je ta, kterou mu přiznává čl. 17a odst. 2 služebního řádu, a že tím porušil jeho právo na svobodu projevu.

60      Zatřetí žalobce zdůrazňuje, že pokud by se sečetly různé lhůty stanovené v čl. 17a odst. 2 a čl. 90 odst. 2 služebního řádu, odpovídala by lhůta stanovená pro žádosti o revizi publikací, které podléhají předchozímu oznámení, období pěti měsíců. S ohledem na význam této lhůty je třeba povinnost oznámení omezit na publikace, které se týkají striktně práce Unie.

61      Parlament nesouhlasí s argumentací žalobce.

62      Zaprvé, pokud jde o argumentaci žalobce, spočívající v tvrzení, že dotčené dílo se týká vnitřní maltské politické debaty (viz body 57 a 58 výše), je třeba připomenout, že rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018 je v podstatě odůvodněno skutečností, že OOJ měl za to, že se dotčené dílo týká věci nazvané „Panama Papers“, jakož i podniků offshore a že vzhledem k tomu, že tato záležitost souvisela s prací Parlamentu, mu měl být předem oznámen záměr žalobce zveřejnit uvedené dílo.

63      V tomto ohledu je třeba poznamenat, že dne 8. června 2016 přijal Parlament rozhodnutí (EU) 2016/1021 o zřízení vyšetřovacího výboru pro prošetření údajných porušení a nesprávného úředního postupu při uplatňování právních předpisů Unie v souvislosti s praním peněz, vyhýbáním se daňovým povinnostem a daňovými úniky, a o jeho působnosti, početním složení a délce mandátu (Úř. věst. 2016, L 166, s. 10). Z odstavce 2 rozhodnutí 2016/1021 vyplývá, že vyšetřování vedené výborem PANA se mělo zejména týkat činnosti všech členských států Unie, včetně Malty.

64      Kromě toho, i když konečná zpráva vypracovaná v rámci výboru PANA byla vyhotovena až po zveřejnění dotčeného díla, je nicméně třeba konstatovat, že potvrzuje tvrzení, která jsou uvedená v bodě 63 výše v rozsahu, v němž informuje o tom, že na Maltu byla dne 20. února 2017 skutečně vyslána vyšetřovací mise. Ze skutečností obsažených ve spise rovněž vyplývá, že strana 86 dotčeného díla informuje o výzvě k účasti před výborem Parlamentu, kterou obdržel ministr maltské vlády, za účelem poskytnutí vysvětlení ohledně společnosti, kterou měl vlastnit v Panamě.ohledem na tyto skutečnosti je tedy třeba konstatovat, že práce výboru PANA souvisely s maltskou situací, zejména v souvislosti s posuzováním případných protiprávních jednání při uplatňování unijního práva v oblasti praní peněz, vyhýbání se daňovým povinnostem a daňových úniků.

65      Proto je třeba konstatovat, že obsah dotčeného díla se týkal právě pravomocí výboru PANA v rozsahu, v němž byl povinen posoudit situaci členských států Unie, a zejména Malty, v oblasti praní peněz, vyhýbání se daňovým povinnostem a daňových úniků.

66      Kromě toho je třeba konstatovat, že žalobce neprávem tvrdí, že v dotčeném díle není uveden žádný odkaz na práci Unie a že toto dílo se omezuje na to, že se zabývá studovaným předmětem z čistě vnitrostátního hlediska.

67      Název dotčeného díla, Nejlepší v Evropě. Panama Papers a moc, totiž jednoznačně začleňuje toto dílo do evropského kontextu, a to tím spíše, že je na jeho obálce uvedena reprodukce vlajky Unie. Navíc uvedené dílo obsahuje rovněž několik odkazů na práce, jakož i na osobnosti spojené s institucionálním rámcem Unie. V tomto ohledu tedy mohou být uvedeny zejména odkazy na práci výboru PANA, maltské předsednictví Rady Evropské unie, jakož i na poslance Evropského parlamentu.  Příloha dotčeného díla kromě toho evokuje téma Brexitu a výslovně zmiňuje vnitřní trh Unie.

68      S ohledem na výše uvedené tedy nelze tvrdit, že se dotčené dílo týká čistě a jednoduše debaty o maltské vnitřní politice a že jeho obsah se nijak netýká práce Unie. I kdyby se totiž mělo za to, že předmět uvedeného díla je převážně zpracován z vnitrostátního hlediska, jelikož se týká maltských politik a politiků, nic to nemění na tom, že tyto politiky byly současně předmětem prací výboru PANA. V důsledku toho je třeba konstatovat, že obsah díla se týká práce Unie. Kromě toho dotčené dílo obsahuje četné konkrétní odkazy na tuto práci, jak vyplývá z bodu 67 výše.

69      Je tedy třeba dospět k závěru, že vzhledem k tomu, že obsah dotčeného díla se týká práce Unie, nelze mít za to, že se Parlament dopustil zjevně nesprávného posouzení nebo že se dopustil zneužití pravomoci, když měl za to, že žalobce  měl oznámit OOJ svůj záměr publikace v souladu s tím, co stanoví čl. 17a odst. 2 služebního řádu.

70      V důsledku toho musí být argument žalobce, podle kterého byl čl. 17a odst. 2 služebního řádu použit v rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018 nesprávně, čímž došlo k porušení jeho práva na svobodu projevu, odmítnut.

71      Zadruhé, pokud jde o argumentaci žalobce spočívající v tvrzení, že OOJ si přisvojil větší diskreční pravomoc, než je ta, kterou mu přiznává článek 17a (viz bod 59 výše), je třeba uvést, že projednávaná žaloba se týká výlučně legality rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018, a tedy otázky, zda Parlament oprávněně konstatoval v hodnotící zprávě žalobce za rok 2016, že tento opomenul informovat OOJ o zveřejnění dotčeného díla v roce 2016.

72      Je třeba rovněž konstatovat, že z judikatury připomenuté v bodech 49 až 51 výše vyplývá, že je legitimní uložit úředníkům Unie takové povinnosti, jako jsou povinnosti obsažené v článku 17a služebního řádu. Kromě toho nic nebrání tomu, aby OOJ uvedl v hodnotící zprávě ojedinělý incident, zejména pokud se tak jako v projednávané věci týká porušení jasného a konkrétního pravidla přímo vyplývajícího ze služebního řádu. Za těchto okolností totiž taková poznámka, jako je sporné posouzení, v hodnotící zprávě, nejen že není v rozporu s žádným ustanovením služebního řádu, zejména jeho článkem 43, nýbrž může mít objektivní cíl spočívající v upozornění dotyčné osoby a zabránění opakovanému porušení dotyčného pravidla služebního řádu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. března 2015, CW v. Parlament, F‑41/14, EU:F:2015:24, bod 55).

73      Kromě toho z prostudování spisu vyplývá, že žalobce nepředkládá žádný konkrétní důkaz, který by mohl prokázat, že souběžně s tímto sporným posouzením v uvedené hodnotící zprávě, které je obsaženo v její části „Chování“ pod nadpisem „3. Dodržování pravidel a postupů“, mu byla uložena jakákoli sankce. V bodě 69 výše bylo přitom konstatováno, že Parlament oprávněně odmítl odstranit sporné posouzení z hodnotící zprávy žalobce za rok 2016, jelikož žalobce nedodržel první pododstavec čl. 17a odst. 2 služebního řádu.

74      Proto je třeba odmítnout argument žalobce, podle kterého si OOJ přisvojil větší diskreční pravomoc, než je diskreční pravomoc, kterou mu přiznává čl. 17a odst. 2 služebního řádu.

75      Zatřetí, pokud jde o argumentaci žalobce, podle které je potřeba omezit povinnost oznamování na publikace, které se striktně týkají práce Unie, a to s ohledem na sečtené lhůty stanovené v čl. 17a odst. 2 služebního řádu a čl. 90 odst. 2 služebního řádu (viz bod 60 výše), je třeba konstatovat, že tato argumentace nemůže zpochybnit závěr uvedený v bodě 70 výše, z něhož vyplývá, že v projednávané věci žalobce neinformoval OOJ o svém úmyslu zveřejnit záležitost, která se týká práce Unie, čímž porušil čl. 17a odst. 2 služebního řádu. Právě toto je přitom konstatováno Parlamentem v rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018 a ve světle tohoto musí být posouzena legalita uvedeného rozhodnutí.

76      Tento argument tudíž není relevantní pro účely posouzení legality rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018, a z tohoto důvodu je třeba jej odmítnout.

77      Vzhledem k tomu, že všechny výtky uvedené na podporu obou žalobních důvodů vznesených za účelem dosažení zrušení rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018 byly zamítnuty, vyplývá z toho, že je třeba zamítnout návrhová žádání směřující ke zrušení.

 K návrhovým žádáním znějícím na náhradu škody

78      Žalobce tvrdí, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí o zamítnutí stížnosti bylo založeno na nesprávném použití služebního řádu úředníků ze strany OOJ a využití diskreční pravomoci nad rámec toho, co uvedený služební řád umožňuje, utrpěl nemajetkovou újmu jak v místě výkonu práce, tak v osobním životě. Uvedená újma měla zejména dopad na jeho literární činnost. Tvrdí rovněž, že mu vznikla majetková újma zaprvé v rozsahu, v němž přišel o povýšení, a zadruhé může být napříště předmětem disciplinárních řízení v důsledku rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018. Žalobce se tudíž domáhá, aby byla Parlamentu uložena povinnost zaplatit mu částku stanovenou Tribunálem jako náhradu nemajetkové újmy, kterou údajně utrpěl. Žalobce mimoto upřesňuje, že rozhodnutí Parlamentu, kterým měl Parlament za to, že jeho předchozí oznámení druhého vydání dotčeného díla je nepřípustné, mělo odrazující účinek ohledně uvedené publikace.

79      Parlament nesouhlasí s argumenty žalobce.

80      Zaprvé, pokud lze argumentaci žalobce chápat v tom smyslu, že požaduje náhradu škody z titulu majetkové újmy, je třeba připomenout, že ke splnění požadavků čl. 76 písm. d) jednacího řádu musí žaloba na náhradu škody způsobené unijním orgánem obsahovat skutečnosti, které umožní identifikovat zejména újmu, které žalobce údajně utrpěl, jakož i povahu a rozsah této újmy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. října 1999, Apostolidis a další v. Komise, C‑327/97 P, EU:C:1999:482, bod 37). Dále musí být žaloba na náhradu škody odmítnuta jako nepřípustná, pokud žalobce neprokázal existenci zvláštních okolností odůvodňujících nevyčíslení této údajné újmy v žalobě, ani se jí nedovolával (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. září 2004, Hectors v. Parlament, C‑150/03 P, EU:C:2004:555, bod 62).

81      V projednávané věci žalobce nijak neupřesnil způsob vyčíslení tvrzené majetkové újmy a neodůvodnil toto opomenutí, takže jeho návrh na získání náhrady škody z titulu majetkové újmy musí být odmítnut jako nepřípustný.

82      Zadruhé, pokud jde o návrh na náhradu nemajetkové újmy tvrzené žalobcem, tento tvrdí, že uvedená újma byla způsobena nesprávným použitím služebního řádu ze strany OOJ a využitím diskreční pravomoci, která jde nad rámec toho, co uvedený služební řád umožňuje.

83      V tomto ohledu je však třeba konstatovat, že podle ustálené judikatury je vznik odpovědnosti Unie vázán na splnění souboru podmínek, a sice protiprávnosti jednání vytýkaného orgánu, instituci nebo danému subjektu, skutečnosti uplatňované újmy a příčinné souvislosti mezi vytýkaným jednáním a uplatňovanou újmou, přičemž všechny tři podmínky jsou kumulativní (viz rozsudek ze dne 10. dubna 2019, AV v. Komise, T‑303/18 RENV, nezveřejněný, EU:T:2019:239, bod 104 a citovaná judikatura).

84      Není-li jedna z těchto podmínek splněna, musí být žaloba zamítnuta v plném rozsahu, aniž by bylo nutné zkoumat ostatní podmínky mimosmluvní odpovědnosti (viz rozsudek ze dne 13. prosince 2018, Wahlström v. Frontex, T‑591/16, nezveřejněný, EU:T:2018:938, bod 127 a citovaná judikatura).

85      V projednávaném případě je přitom třeba poznamenat, že návrh na náhradu škody podaný žalobcem spočívá pouze na údajné protiprávnosti, kterou je stiženo rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018.

86      Vzhledem k tomu, že z důvodů uvedených v rámci přezkumu návrhových žádání žalobce směřujících ke zrušení bylo konstatováno, že rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018 není stiženo žádnou protiprávností, je třeba konstatovat, že podmínka týkající se protiprávnosti jednání vytýkaného Parlamentu není splněna.

87      Kromě toho úvahy týkající se rozhodnutí, kterým Parlament shledal, že předchozí oznámení zveřejnění druhého vydání dotčeného díla ze strany žalobce je nepřípustné, jsou v rámci projednávané žaloby irelevantní, neboť tato žaloba směřuje pouze proti rozhodnutí ze dne 4. ledna 2018, kterým Parlament odmítl odstranit sporné posouzení z jeho hodnotící zprávy za rok 2016.

88      V důsledku toho je třeba návrh na náhradu škody žalobce zamítnout.

 K návrhu na provedení důkazu

89      Žalobce žádá Tribunál, aby vyslechl člena maltského parlamentu, jakož i člena Parlamentu, kteří jsou dvě osoby činné v boji proti korupci a za řádnou správu na Maltě.

90      Z ustálené judikatury vyplývá, že účastníci řízení, kteří předkládají návrh na výslech svědků, musí předložit přesné a relevantní indicie, které mohou vysvětlit, v čem může mít požadované svědectví význam pro řešení sporu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2018, Verein Deutsche Sprache v. Komise, T‑468/16, nezveřejněný, EU:T:2018:207, bod 22 a citovaná judikatura).

91      V projednávaném případě žalobce neposkytl žádné konkrétní informace související s projednávanou věcí, které by vysvětlovaly důvody, proč by se mohl výslech dvou svědků jevit nezbytným nebo užitečným. Stejně tak neupřesnil, jaké skutečnosti nebo okolnosti uvedené věci mohou odůvodnit konání takového výslechu. V důsledku toho žalobce neprokázal, že výslech obou svědků, který požadoval, byl v projednávané věci relevantní nebo nezbytný.

92      Kromě toho je třeba konstatovat, že skutkové okolnosti, které jsou již obsaženy ve spise, jsou dostatečné pro rozhodnutí o projednávané žalobě.

93      Proto není namístě vyhovět návrhu na provedení důkazního opatření podanému žalobcem.

94      S ohledem na všechny předcházející skutečnosti je třeba žalobu zamítnout v plném rozsahu.

 K nákladům řízení

95      Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Parlament požadoval náhradu nákladů řízení a žalobce neměl ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (první senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Marku Anthonymu Sammutovi se ukládá náhrada nákladů řízení.

Kanninen

Jaeger

Półtorak

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 10. června 2020.

Podpisy.


*      Jednací jazyk: maltština.