Language of document : ECLI:EU:C:2008:427

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

VERICI TRSTENJAK

přednesené dne 17. července 2008(1)

Věc C‑205/07

Trestní řízení proti Lodewijku Gysbrechtsovi

a společnosti Santurel Inter BVBA

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Hof van Beroep te Gent (Belgie)]

„Články 28 ES až 30 ES – Směrnice 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku – Lhůta pro odstoupení od smlouvy – Zákaz požadovat zálohu nebo zaplacení před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy – Výklad vnitrostátního předpisu v tom smyslu, že před uplynutím lhůty pro odstoupení nemůže být požadováno číslo kreditní karty – Prodej přes internet“





I –    Úvod

1.        Předkládající soud si v této věci přeje zjistit, zda články 28 ES až 30 ES brání ustanovení belgického zákona ze dne 14. července 1991 o obchodních praktikách a o informování a ochraně spotřebitele (dále jen „belgický zákon o ochraně spotřebitele“), podle nějž prodejce v případě kupních smluv uzavřených na dálku nesmí před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy v délce sedmi pracovních dní požadovat zálohu nebo zaplacení. V rámci tohoto zkoumání je též nutno vyjasnit, zda uvedené články Smlouvy brání specifickému výkladu daného ustanovení belgického zákona o ochraně spotřebitele belgickými orgány, podle nějž prodejce při uzavření smlouvy na dálku nemůže od spotřebitele požadovat číslo jeho kreditní karty, ani když se zaváže, že ji nepoužije před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy s cílem dosáhnout zaplacení. Projednávaná věc tedy nastoluje významné otázky prodeje přes internet a s ním spojených plateb kreditními kartami, jimiž je prodej přes internet usnadňován a zároveň i podporován.

2.        Obecněji nahlíženo, projednávaná věc názorně ukazuje, že vývoji kupní smlouvy se musí přizpůsobit i okolnosti a podmínky placení kupní ceny. Například podle římského práva byla kupní smlouva splněna, jakmile prodávající odevzdal kupujícímu zboží a zároveň od něj obdržel zaplacení kupní ceny(2); obě povinnosti bylo tedy nutno splnit současně. S dalším rozvojem kupní smlouvy se podstatně měnily okolnosti a podmínky placení a s rozvojem nových technologií se tyto změny staly ještě výraznějšími. Rozvoji technologií, které umožňují obchodní styk i obchod přes internet, je tudíž nutno přizpůsobit i platební podmínky, které musí být zaměřeny na bezpečnost, jednoduchost, a pokud možno též ochranu všech zúčastněných. V rámci zkoumání projednávané věci je proto nutné vzít na zřetel i okolnost, že obchodní styk a obchod přes internet a s tím spojené platby kreditními kartami se v budoucnu rozšíří ještě mnohem více, než je tomu dnes.

3.        V rámci zkoumání podle článku 29 ES se v projednávané věci jedná o významnou otázku pojmu opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení vývozu, pod nějž podle stávající judikatury spadají jen taková opatření členských států, která specificky omezují vývoz a právně nebo fakticky nakládají různě s vnitřním obchodem a vývozními toky, a tím zjednávají výhody vnitřnímu obchodu.

II – Právní rámec

A –    Právo Společenství

4.        Čtrnáctý bod odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku (dále jen „směrnice 97/7“) zní:

„[V]zhledem k tomu, že spotřebitel nemá před uzavřením smlouvy možnost výrobek skutečně vidět nebo se ujistit o charakteru poskytované služby; že nestanoví-li tato směrnice jinak, mělo by existovat ustanovení o právu odstoupit od smlouvy […]“

5.        Článek 6 směrnice 97/7 stanoví:

„1.      V případě jakékoli smlouvy uzavřené na dálku musí být spotřebiteli poskytnuta lhůta alespoň sedmi pracovních dnů, v rámci které může od smlouvy odstoupit bez sankcí a bez uvedení důvodu. Jedinou platbou, která může být po spotřebiteli požadována, jsou skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží.

Lhůta pro uplatnění tohoto práva počíná běžet:

–      u zboží ode dne převzetí spotřebitelem, byly-li splněny povinnosti stanovené v článku 5,

[…]

2.      Uplatnil-li spotřebitel právo odstoupit od smlouvy podle tohoto článku, je dodavatel povinen bezúplatně vrátit částky zaplacené spotřebitele m. Jedinou platbou, jejíž zaplacení může být po spotřebiteli požadováno, jsou skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží. Vrácení zboží musí být uskutečněno co nejdříve, nejpozději však do 30 dnů.

3.      Nedohodnou-li se smluvní strany jinak, nesmí spotřebitel uplatnit právo odstoupit od smlouvy stanovené v odstavci 1 u následujících smluv:

[…]

–      o dodávce zboží upraveného podle požadavků spotřebitele nebo zboží přizpůsobené osobním požadavkům nebo zboží, které nemůže být pro svůj charakter vráceno nebo které snadno podléhá zkáze nebo které má prošlou dobu spotřeby,

[…]“

6.        Článek 8 směrnice 97/7 stanoví:

„Členské státy zajistí existenci vhodných opatření umožňujících spotřebiteli:

–      požadovat zrušení platby při zneužití jeho platební karty v souvislosti se smlouvami uzavřenými na dálku, které spadají do oblasti působnosti této směrnice,

–      zpětné připsání vyplacených částek nebo jejich vrácení v případech zneužití karty.“

7.        Článek 14 směrnice 97/7 stanoví:

„Členské státy mohou v oblasti působnosti této směrnice zavést nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou za účelem zajištění vyššího stupně ochrany spotřebitele. Taková ustanovení mohou s náležitým ohledem na Smlouvu obsahovat v případech obecného zájmu zákaz uvádět na trh na jejich území prostřednictvím smluv uzavřených na dálku některé druhy zboží a služeb, zejména léčivých přípravků.“

B –    Římská úmluva

8.        Článek 5 („Spotřebitelské smlouvy“) Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Řím dne 19. června 1980 (dále jen „Římská úmluva“ stanoví:

„1.       Tento článek se vztahuje na smlouvy, jejichž předmětem je dodání zboží nebo poskytnutí služeb určité osobě [‚spotřebiteli‘] za účelem, který nelze považovat za výkon povolání nebo provozování živnostenské činnosti spotřebitele, a na smlouvy o poskytnutí úvěru na takové obchody.

2.       Bez ohledu na článek 3 nesmí být spotřebitel v důsledku volby rozhodného práva provedené stranami zbaven ochrany, kterou mu poskytují imperativní ustanovení práva země, v níž má obvyklé bydliště, pokud

– uzavření smlouvy v této zemi předcházela nabídka určená výslovně spotřebiteli nebo reklama a spotřebitel v této zemi uskutečnil všechny nezbytné úkony směřující k uzavření smlouvy,

nebo

– druhá strana nebo její zmocněnec obdrželi objednávku od spotřebitele v této zemi,

nebo

– smlouva je smlouvou o koupi zboží a spotřebitel cestoval z této země do jiné země, kde učinil svou objednávku, jestliže byla tato cesta organizována prodávajícím se záměrem podnítit spotřebitele ke koupi.

3.       Bez ohledu na článek 4 se smlouvy, na něž se tento článek vztahuje, v případě neexistence volby rozhodného práva podle článku 3 řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, byly-li uzavřeny za okolností uvedených v odstavci 2 tohoto článku.“

C –    Belgické právo

9.        V Belgii je právo spotřebitele na odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku upraveno v článku 80 belgického zákona o ochraně spotřebitele.

10.      Článek 80 odst. 3 belgického zákona o ochraně spotřebitele stanoví:

„Aniž by bylo dotčeno použití čl. 45 odst. 1 zákona ze dne 12. června 1991 o spotřebitelském úvěru nelze před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy v délce sedmi pracovních dní uvedené v odstavci 1 vyžadovat od spotřebitele zálohu nebo zaplacení.

Je-li uplatněno právo na odstoupení od smlouvy stanovené v odstavcích 1 a 2, musí prodávající bezplatně vrátit platby provedené spotřebitelem. Tyto platby je nutno vrátit do třiceti dnů od odstoupení od smlouvy.

[…]“

III – Skutkový stav, spor v původním řízení a předběžná otázka

11.      Santurel Inter BVBA (dále jen „Santurel“), jejímž jednatelem je L. Gysbrechts, je podnik zaměřený na velkoobchodní i maloobchodní prodej potravinových doplňků. Prodej se uskutečňuje převážně prostřednictvím internetové stránky podniku a objednané výrobky jsou zasílány poštou.

12.      Na základě stížnosti jistého francouzského kupujícího zahájila belgická správa hospodářské inspekce (Belgisch Bestuur Eonomische Inspectie) vyšetřování, na jehož základě byli podnik Santurel a L. Gysbrechts obžalováni z porušení ustanovení belgického zákona o ochraně spotřebitele týkajících se případů uzavírání obchodu při použití prostředků komunikace na dálku. V případech protiprávního jednání se jednalo mimo jiné o porušení zákazu požadovat od spotřebitele zálohu nebo zaplacení před uplynutím lhůty v délce sedmi pracovních dnů pro odstoupení od smlouvy stanovené v čl. 80 odst. 3 belgického zákona o ochraně spotřebitele. Přesněji řečeno šlo o nerespektování výkladu tohoto předpisu provedeného belgickými orgány, podle nějž je zakázáno požadovat od spotřebitele číslo kreditní karty před uplynutím lhůty v délce sedmi pracovních dnů pro odstoupení od smlouvy.

13.      Prvostupňový soud v Dendermonde odsoudil v trestním řízení každého z obou obžalovaných k peněžité pokutě ve výši 1 250 eur. Účastníci řízení podali proti tomuto rozsudku odvolání k Hof van Beroep te Gent, který položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku ohledně slučitelnosti uvedeného belgického předpisu s právem Společenství.

14.      Předkládající soud dovozuje, že zákaz podle čl. 80 odst. 3 belgického zákona o ochraně spotřebitele skrývá pro prodejce nebezpečí, neboť pro něj bude obtížné vymoci zaplacení zboží dodaného zákazníkům v jiných členských státech, zejména v případě nízkých kupních cen potravinových doplňků. Předkládající soud souhlasí s názorem obžalovaného, že zákaz představuje nepřípustné omezování volného pohybu zboží.

15.      Za těchto okolností se předkládající soud rozhodl usnesením dne 20. března 2007 přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Představuje belgický zákon ze dne 14. července 1991 o obchodních praktikách a o informování a ochraně spotřebitelů opatření s rovnocenným účinkem, které je zakázáno články 28 až 30 Smlouvy o založení Evropského společenství, v rozsahu, v němž tento vnitrostátní zákon v čl. 80 odst. 3 stanoví zákaz vyžadovat během kogentně stanovené lhůty pro odstoupení od smlouvy od spotřebitele zálohu nebo zaplacení, což vede k tomu, že skutečný dopad zákona ze dne 14. července 1991 o obchodních praktikách a o informování a ochraně spotřebitelů není stejný při prodeji zboží v tuzemsku ve srovnání s obchodem, který se uskutečňuje se státním příslušníkem jiného členského státu, a vyvstává tím faktická překážka volného pohybu zboží, který je chráněn článkem 23 Smlouvy o založení Evropského společenství?“

IV – Řízení před soudním dvorem

16.      Předkládací usnesení došlo Soudnímu dvoru dne 19. dubna 2007. Santurel, belgická vláda a Komise předložily během písemné části řízení svá vyjádření. Na jednání, které se konalo dne 20. května 2008 přednesly belgická vláda a Komise ústní vyjádření a odpověděly na otázky Soudního dvora.

V –    Tvrzení účastníků řízení

17.      Santurel je toho názoru, že je třeba čl. 80 odst. 3 belgického zákona o ochraně spotřebitele vykládat tak, že prodejce může v případě uzavření obchodu při použití prostředků komunikace na dálku požadovat číslo kreditní karty kupujícího, jestliže se zároveň zaváže, že toto číslo nepoužije před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy s cílem dosáhnout zaplacení. Výklad, podle nějž je v případě uzavření obchodu při použití prostředků komunikace na dálku zakázáno požadovat číslo kreditní karty, je v rozporu s články 28 ES až 30 ES. Santurel se za tímto účelem dovolává rozsudku Dassonville(3), jakož i rozsudku Keck a Mithouard(4) a tvrdí, že okolnost, že prodejce podle výkladu belgického zákona o ochraně spotřebitele nesmí od spotřebitele požadovat číslo kreditní karty, má na vývoz jiný skutečný účinek, než na prodej na území Belgie. Tento výklad belgického zákona představuje faktickou překážku volného pohybu zboží, a tudíž opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení, které je podle Smlouvy o ES zakázáno.

18.      Belgická vláda ve svých písemných vyjádřeních uvádí, že čl. 80 odst. 3 belgického zákona o ochraně spotřebitele je v souladu se Smlouvou, jelikož se jedná o opatření k posílení ochrany spotřebitele podle článku 14 směrnice 97/7. Belgická vláda nicméně připouští, že tento předpis v sobě skrývá určité nebezpečí pro belgického prodejce, že za zboží zaslané do zahraničí nedostane zaplaceno. To však není v rozporu s právem Společenství. Pokud by Soudní dvůr přesto rozhodl, že zmiňovaný belgický předpis představuje opatření s rovnocenným účinkem ve smyslu článku 28 ES, je toto opatření k ochraně spotřebitelů oprávněné. Jeho úkolem je zajistit, aby spotřebitelé mohli účinně využít svého práva na odstoupení od smlouvy. Dotyčný předpis je s výhledem na dosažení cíle ochrany spotřebitele přiměřený.

19.      Belgická vláda krom toho na jednání vyložila, že se v Belgii připravuje vydání královského nařízení k úpravě platebního systému pro případy obchodů uzavřených při použití prostředků komunikace, který nabídne bezpečnost spotřebiteli, ale zároveň ochrání i prodejce. V rámci tohoto platebního systému uhradí spotřebitel kupní cenu platbou zaslanou na účet nezávislé třetí osoby a po marném uplynutí lhůty pro odstoupení od smlouvy bude částka kupní ceny poukázána prodejci. Belgická vláda k tomu dodává, že prodejce v případě uzavření obchodu při použití prostředků komunikace na dálku nesmí omezovat právo spotřebitele na výběr z několika možností způsobu platby.

20.      Komise k vlivu čl. 80 odst. 3 belgického zákona o ochraně spotřebitele na dovozy uvádí, že se tento předpis může dotknout i kupních smluv, které uzavírají prodejci z ostatních členských států s kupujícími z Belgie, jelikož čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy umožňuje, aby se spotřebitelé dovolávali úrovně ochrany existující v Belgii, je-li vyšší, než úroveň ochrany v členských státech prodejců. Ve svém zkoumání vychází Komise z definice opatření s rovnocenným účinkem podané v rozsudku Dassonville(5) a následně věc zkoumá na základě rozsudků Keck a Mithouard(6). V souvislosti s naposled uvedeným rozsudkem zastává názor, že se belgický předpis vztahuje na všechny obchodníky a domácích i dovezených výrobků se v právním smyslu týká stejně. Skutečný vliv zmíněného belgického předpisu musí posoudit vnitrostátní soud. Pokud se ukáže, že skutečná nevýhoda pro dovezené výrobky je větší, a že je tedy belgický předpis opatřením s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení, může být toto opatření odůvodněno ochranou spotřebitele a je přiměřené.

21.      K vlivu na vývozy Komise uvádí, že čl. 80 odst. 3 belgického zákona o ochraně spotřebitele nepředstavuje opatření s rovnocenným účinkem ve smyslu článku 29 ES. Třebaže zmiňovaný předpis může mít silnější vliv na obchod s jinými členskými státy, než na obchod na území Belgie, v projednávaném případě nejde o opatření, které by mělo výslovně za cíl nebo způsobovalo omezení vývozních toků ve smyslu rozsudku Groenveld(7) a následující judikatury. Komise na jednání navrhla Soudnímu dvoru změnit definici opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu a definovat tato opatření jako ta, „jež mají za následek omezení vývozu a zacházejí různě s obchodem na území členského státu a s vývozem“. Na základě této nové definice přitom Komise dospívá k závěru, že zmíněný belgický předpis představuje opatření s rovnocenným účinkem ve smyslu článku 29 ES. Toto opatření může být sice odůvodněno ochranou spotřebitele, ale není v souladu se zásadou proporcionality.

VI – Posouzení generální advokátkou

A –    Úvod

22.      Předkládající soud si v této věci přeje vědět, zda články 28 ES, 29 ES a 30 ES brání ustanovení belgického zákona o ochraně spotřebitele, podle nichž je v případě smluv uzavřených na dálku zakázáno vyžadovat od spotřebitele zálohu nebo platbu před uplynutím lhůty v délce sedmi pracovních dnů stanovené směrnicí 97/7 pro odstoupení od smlouvy. Třebaže vnitrostátní soud formuloval svou otázku v tom smyslu, zda článek 29 ES brání samotnému znění belgického předpisu, z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že si přál zjistit, zda uvedené články Smlouvy o ES brání v praxi prováděnému výkladu ustanovení belgického zákona o ochraně spotřebitele, podle nějž prodejce nemůže od spotřebitele požadovat číslo kreditní karty, i když se zaváže, že ji před uplynutím lhůty sedmi pracovních dnů nepoužije s cílem dosáhnout zaplacení. V této souvislosti je třeba připomenout, že Soudní dvůr má podle ustálené judikatury povinnost poskytnout předkládajícímu soudu veškerý výklad práva Společenství, který může být potřebný pro rozhodnutí věci, jež mu byla předložena, ať jej posledně uvedený uvedl v položených otázkách, či nikoli(8). Jestliže Soudní dvůr zkoumá, zda právo Společenství brání určitému vnitrostátnímu právnímu předpisu, musí za tímto účelem zohlednit obsah, jenž má tento vnitrostátní předpis ve výkladu vnitrostátních orgánů(9).

23.      Úvodem je třeba zdůraznit, že Belgie přijetím zmíněného předpisu využila své pravomoci podle článku 14 směrnice 97/7, podle níž mohou členské státy v oblasti upravované směrnicí přijmout nebo zachovat přísnější právní úpravu. Daná přísnější ustanovení však musí být – jak výslovně stanoví článek 14 směrnice 97/7 – v souladu se Smlouvou o ES(10). V projednávané věci vyvstává tudíž otázka, zda ustanovení Smlouvy o volném pohybu zboží brání belgickému předpisu.

24.      Ve svém stanovisku budu předběžnou otázku zkoumat nejprve s přihlédnutím k článku 28 ES, a poté k článku 29 ES. V rámci zkoumání na podkladě článku 29 ES posoudím tuto otázku nejprve na základě dosud uplatnitelné judikatury, poté pojednám a posoudím možné důvody pro změnu této judikatury, a konečně navrhnu, s ohledem na nová, změněná kritéria pro zkoumání na podkladě článku 29 ES, odpověď na předběžnou otázku.

B –    Zkoumání předběžné otázky na podkladě článku 28 ES

25.      Předkládající soud se chce svou předběžnou otázkou nejprve dozvědět, zda článek 28 ES brání danému ustanovení belgického zákona o ochraně spotřebitele. Komise k tomu poznamenává, že čl. 80 odst. 3 belgického zákona o ochraně spotřebitele se v případě, kdy belgický kupující nabývá zboží od prodejce z jiného členského státu, může dotýkat dovozu zboží do Belgie. V tomto případě se totiž může belgický spotřebitel dovolávat čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy, na jehož základě dosáhne, že pro danou smlouvu bude platit právo státu, v němž má svůj obvyklý pobyt. Souhlasím s Komisí v tom, že takovýto problém se může v praxi vyskytnout – i po nabytí platnosti takzvaného nařízení Řím I(11) –, ale závěry Komise nemají žádnou souvislost se skutkovým stavem sporu v původním řízení.

26.      Skutkový stav sporu v původním řízení se totiž netýká dovozu zboží do Belgie, nýbrž vývozu zboží z Belgie do zahraničí. Článek 28 ES se proto neuplatní ohledně okolností, o něž se jedná v původním řízení. Nemá-li žádaný výklad práva Společenství žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení nebo jde-li o hypotetický problém, může Soudní dvůr rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem odmítnout(12).

27.      Z tohoto důvodu zastávám názor, že Soudní dvůr nemusí na předběžnou otázku podat odpověď z hlediska článku 28 ES.

C –    Zkoumání předběžné otázky na základě článku 29 ES

1.      Zkoumání na základě existující judikatury

28.      V projednávané věci je nutno vyjasnit, zda čl. 80 odst. 3 belgického zákona o ochraně spotřebitele představuje opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení. Jak již bylo vyloženo, pojednám při tomto zkoumání jak zákaz – vyplývající již ze znění předpisu – požadovat v případě smluv uzavřených na dálku zálohu nebo zaplacení před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy, tak i konkrétní výklad tohoto předpisu podaný vnitrostátními orgány v souvislosti s kreditními kartami, podle nějž prodejce nemůže od spotřebitele v žádném případě požadovat číslo kreditní karty před uplynutím lhůty v délce sedmi pracovních dnů pro odstoupení od smlouvy.

29.      Na rozdíl od množstevních omezení samotných, která Soudní dvůr definoval jednotně v rámci článku 28 ES i článku 29 ES(13), jsou opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu definována podstatně úžeji, než opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu.

30.      Ve své dřívější judikatuře Soudní dvůr vykládal opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu stejně, jako opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu. Ve věci Bouhelier(14), v níž Soudní dvůr rozhodl v roce 1977, jsou opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu definována jako opatření, která „by mohla ať přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně narušit obchod uvnitř Společenství“(15). Touto definicí se tedy Soudní dvůr přiklonil k definici opatření s rovnocenným účinkem podle článku 28 ES v rozsudku Dassonville(16), v němž rozhodl, že opatřením s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu [je] „každá úprava obchodu v členských státech, která by mohla ať přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně narušit obchod uvnitř Společenství“(17).

31.      Dva roky po rozhodnutí ve věci Bouhelier, v roce 1979, pojal Soudní dvůr ve svém rozsudku ve věci Groenveld(18) definici v rámci článku 29 ES mnohem úžeji a rozhodl, že článek 29 ES (dříve článek 34 Smlouvy o ES) „[zahrnuje] opatření, která mají za cíl nebo způsobují specifické omezení vývozních toků, a tedy i různé podmínky pro vnitřní obchod na území určitého členského státu a pro jeho vývozní obchod, takže vnitrostátní produkce nebo vnitřní trh dotčeného státu získává zvláštní výhodu na újmu produkce nebo obchodu jiných členských států“(19).

32.      V judikatuře pocházející z doby po rozsudku Groenveld Soudní dvůr tuto definici (tzv. „kritérium Groenveld“) opakovaně potvrdil(20). Od formulace v rozsudku Groenveld se Soudní dvůr částečně odchýlil jen v několika věcech, v nichž vypustil polovinu třetí části uvedeného kritéria („na újmu produkce nebo obchodu jiných členských států“). Jako příklad lze uvést rozsudky Delhaize(21), Komise v. Belgie(22) a Sydhavnens Sten & Grus(23). Nehledě k tomu si podstatné součásti kritéria Groenveld podržely platnost až dodnes.

33.      Kritérium Groenveld tedy obsahuje tři vzájemně závislé podmínky: zaprvé musí být cílem nebo účinkem tohoto opatření specificky omezit vývozní toky, zadruhé musí vytvářet rozdílné podmínky pro vnitřní obchod členského státu a jeho obchod vývozní, a zatřetí musí být zajištěno zvláštní zvýhodnění vnitřní produkce nebo vnitřního trhu dotřeného státu na újmu obchodu nebo produkce jiných členských států.

34.      Podle mého názoru nejsou v projednávané věci tyto podmínky splněny.

35.      Zmíněný belgický předpis a jeho výklad nemají za cíl ani nezpůsobují konkrétní omezení vývozních toků, neboť tento předpis a jeho výklad se netýkají konkrétně vývozu, nýbrž obecně zákazu požadovat zaplacení, jakož i absence možnosti požadovat před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy číslo kreditní karty.

36.      Uvedený předpis a jeho výklad nevytvářejí ani žádné právně nebo fakticky rozdílné podmínky pro vnitřní trh na území členského státu a pro jeho vývozní obchod. Při pohledu z právního hlediska se totiž tento předpis dotýká ve stejné míře a stejným způsobem všech prodejců, nezávisle na tom, zda své zboží prodávají v Belgii nebo v zahraničí. Též ve faktickém ohledu má předpis a jeho výklad stejný vliv na prodej v Belgii i prodej v zahraničí. Podle mého názoru nelze tedy přijmout argument předkládajícího soudu, že má toto opatření ve faktickém ohledu jiný vliv na prodej zboží v tuzemsku, než na obchodní vztahy se státními příslušníky jiného členského státu.

37.      Předkládající soud dále uvádí, že je obtížnější a dražší vymoci peněžní částky od spotřebitelů z jiných členských států, kteří nezaplatili za obdržené zboží. Tento argument podle mého názoru neobstojí. Bez konkrétních důkazů nelze totiž vycházet z toho, že je vymáhání těchto částek obtížnější a dražší již proto, že spotřebitel má obvyklý pobyt v jiném členském státě. Skutečnost, že má spotřebitel svůj obvyklý pobyt v jiném členském státě, také nutně neznamená, že prodejce musí spotřebitele žalovat vždy ve státě, v němž má tento spotřebitel své obvyklé bydliště(24).

38.      V této souvislosti je třeba poukázat na to, že Společenství již vydalo řadu opatření v oblasti justiční spolupráce v občanských věcech s přeshraničními prvky, která přispívají k hladkému a účinnému fungování vnitřního trhu(25). Tato opatření zahrnují v souladu s článkem 65 ES zlepšování a zjednodušování přeshraničního doručování soudních a mimosoudních písemností, spolupráci při pořizování důkazů, jakož i uznávání a výkon soudních a mimosoudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech; tato opatření zároveň přispívají ke slučitelnosti kolizních norem a odstraňování překážek hladkého průběhu občanskoprávních řízení. Vzhledem ke všem těmto opatřením Společenství nelze považovat za opodstatněné tvrzení, že řízení, které vede prodejce z určitého členského státu proti spotřebiteli z jiného členského státu, je pro prodejce spojeno s většími těžkostmi. Navíc je třeba vzít na zřetel skutečnost, že v případech, jako je zde projednávaný případ, v nichž jde o malé částky, bude napříště platit nařízení o evropském řízení pro drobné pohledávky(26).

39.      Jelikož belgický předpis nemá za cíl konkrétní omezení vývozních toků, ani je nezpůsobuje, a ani nevytváří rozdílné podmínky pro vnitřní obchod na území členského státu a pro jeho vývozní obchod, nevede tudíž ani k tomu, že by domácí produkce nebo vnitřní trh dotčeného státu získávaly zvláštní výhodu na újmu produkce nebo obchodu jiných členských států. Třetí podmínka kritéria Groenveld není tudíž splněna.

40.      Lze tedy konstatovat, že takový předpis, jako je čl. 80 odst. 3 belgického zákona o ochraně spotřebitele a jeho výklad, podle nějž prodejce nemůže během lhůty v délce sedmi pracovních dnů pro odstoupení od smlouvy požadovat od spotřebitele číslo kreditní karty, nejsou podle existující judikatury opatřením s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu ve smyslu článku 29 ES.

41.      Je ovšem třeba zkoumat, zda je, vzhledem k obecnému vývoji judikatury k základním svobodám a s ohledem na širokou kritiku, jíž byla v literatuře(27) podrobena judikatura k opatřením s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu, vhodné i nadále uplatňovat výše vyložené kritérium Groenveld.

2.      Argumenty ve prospěch změny judikatury

42.      Pro změnu stávající judikatury k definici opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu hovoří vícero argumentů.

43.      Jako první argument je v rámci tohoto zkoumání třeba vzít na zřetel, že z důvodu úzké povahy nyní platné definice nemohou být některá opatření členských států považována za opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu, jelikož zkoumání, zda se jedná o nerovné zacházení, nutně vyžaduje porovnání mezi účinkem opatření na zboží prodávané na území členského státu a na zboží vyvážené. Představme si situaci, kdy je určité zboží vyrobeno v určitém členském státě, ale je určeno pouze na vývoz, a na domácím trhu se neprodává. V tomto případě by nikdy nebylo možné zjistit, zda existují různé podmínky pro vnitřní obchod a pro obchod vývozní, jelikož toto zboží není předmětem obchodu na domácím trhu; stejně tak by nebylo možno zjistit, zda určité opatření zjednává vnitrostátní produkci nebo vnitřnímu trhu dotčeného členského státu určitou výhodu(28). Nehledě k tomu však může být vývoz tohoto zboží silně omezen, avšak opatření, jenž jej omezují, nemohou být nikdy považována za opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu.

44.      Jako druhý argument je s výhledem na změnu stávající judikatury relevantní okolnost, že článek 28 ES a článek 29 ES sledují týž účel(29) a spočívají na téže zásadě, a to odstranění překážek obchodních toků ve Společenství. To, že se jedná o stejnou zásadu, jasně vyplývá z rozsudků Schmidberger(30) a Komise v. Rakousko(31), z nichž lze mimoto implicitně vyvodit, že je nutné sjednotit definice opatření s rovnocenným účinkem při dovozu a vývozu. Podle bodu 67 rozsudku Komise v. Rakousko „[je …] články 28 ES a 29 ES [...]v jejich kontextu třeba chápat tak, že směřují k odstranění veškerých přímých nebo nepřímých, skutečných nebo potenciálních překážek obchodu uvnitř Společenství“. Soudní dvůr se přitom odvolával na rozsudek Schmidberger(32), v jehož bodě 56 odpovídajícím způsobem postavil na stejnou úroveň definice opatření s rovnocenným účinkem pro dovoz a pro vývoz. Přirozeně nelze tyto pasáže chápat jako odvrat od předchozí judikatury k článku 29 ES, neboť ve stejném období vydal Soudní dvůr i rozsudek ve věci Jersey Produce(33), v němž potvrdil kritérium Groenveld, a tedy úzkou definici opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu. Uvedené věci nicméně ukazují, že v oblasti volného pohybu zboží – to znamená jak při dovozu, tak i při vývozu – je třeba vycházet ze zásady odstraňování překážek obchodních toků ve Společenství(34). Vzhledem k této zásadě nenalézám žádný důvod pro to, aby se definice opatření s rovnocenným účinkem při vývozu natolik lišila od definice opatření s rovnocenným účinkem při dovozu.

45.      Jako třetí argument je třeba zohlednit význam vnitřně souladného výkladu všech tří základních svobod – volného pohybu zboží, volného pohybu služeb a volného pohybu kapitálu. Definice opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením při vývozu představuje jediný případ v rámci základních svobod, kdy Soudní dvůr trvá na tom, že zjištění omezení dané svobody předpokládá existenci nerovného zacházení(35).

46.      K volnému pohybu zboží jsem již výše uvedla, že článek 28 ES a článek 29 ES spočívají na stejné zásadě, a že tudíž u opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením není dán důvod pro rozlišení, zda se jedná o dovoz nebo o vývoz. Proto lze souhlasit s generálním advokátem Capotortim, který již ve věci Oebel poukázal na to, že je nutno se obávat, že by nejednotný pojem opatření s rovnocenným účinkem mohl vést v oblasti volného pohybu zboží k nejasnostem(36).

47.      K volnému pohybu služeb je třeba poznamenat, že i v této oblasti Soudní dvůr po určitou dobu činil porušení daných ustanovení závislým na nerovném zacházení(37), ale později svůj přístup změnil(38). V oblasti volného pohybu osob se Soudní dvůr ve své dřívější judikatuře rovněž omezil na zákaz diskriminačních opatření členských států, avšak později rozhodl, že překážku volného pohybu osob může tvořit i opatření nediskriminující(39). Také zajištění volného pohybu kapitálu zahrnuje více než pouhý zákaz diskriminačních opatření; z judikatury Soudního dvora vyplývá, že zakázána nejsou pouze diskriminační opatření, nýbrž je třeba zaměřit se na pojem omezení volného pohybu kapitálu(40).

48.      Žádná ze základních svobod – s výjimkou opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením v rámci článku 29 ES – není tedy omezena na zákaz pouze diskriminačních opatření členských států; spíše je třeba zaměřit se na omezení těchto svobod. Z tohoto pohledu se vysloveně úzká definice opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu silně odchyluje od výkladu ostatních základních svobod.

3.      Návrh na změnu judikatury

49.      Na základě výše podaných argumentů bych považovala za oprávněné, aby Soudní dvůr pozměnil kritérium Groenveld, čili úzkou definici opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu.

50.      Při změně této definice má Soudní dvůr v zásadě dvě možnosti. První možnost spočívá v tom, že definici, kterou vypracoval v souvislosti s článkem 28 ES, přenese na článek 29 ES. To znamená, že pro definici opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu užije příslušně přizpůsobenou formulaci rozsudku Dassonville(41), že výslovně připustí odůvodnění těchto opatření kategorickými požadavky uvedenými v rozsudku Cassis de Dijon(42), a že způsoby prodeje vyjme z definice těchto opatření za podmínek, které stanovil v rozsudku Keck a Mithouard(43). Druhá možnost spočívá v tom, že Soudní dvůr pojme opatření s rovnocenným účinkem úžeji, než v rozsudku Dassonville, což by případně mohlo zdůvodnit i nepoužití kritérií rozsudku Keck a Mithouard na omezení vývozu. Také v rámci druhé možnosti může být vnitrostátní opatření odůvodněno kategorickými požadavky uvedenými v rozsudku Cassis de Dijon.

51.      Obě možnosti mají své přednosti i nedostatky. Výhoda druhé možnosti spočívá v tom, že se uvedeným způsobem zamezí široce založené definici opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením, pod níž by spadalo nepřehledné množství opatření členských států. Při vypracovávání této užší definice však vyvstává otázka vhodných kritérií, na jejichž základě může být takováto užší definice formulována. Další nevýhoda druhé možnosti spočívá v tom, že formulace nové, zvláštní definice opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu by opět vedla k nesoudržnostem v judikatuře k volnému pohybu zboží a obecně k základním svobodám.

52.      Považuji proto za přiměřenější uplatnit i v rámci výkladu článku 29 ES definice, omezení a kritéria, jež byla stanovena v rozsudcích Dassonville, Cassis de Dijon i Keck a Mithouard. Tuto judikaturu je ovšem nutno přizpůsobit článku 29 ES. Dále proto uvedu, jaká kritéria by měl Soudní dvůr uplatnit při zkoumání, zda se jedná o opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení vývozu.

53.      Především navrhuji, aby Soudní dvůr definoval opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu jako všechna opatření členských států, která by mohla přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně narušit obchod uvnitř Společenství.

54.      Přitom je třeba mít na paměti, že pod takovouto široce založenou definici opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu bude spadat velmi značný počet opatření(44). V praxi to znamená, že opatřeními s rovnocenným účinkem by mohly být například i všechny výrobní podmínky a odpovídající omezení, jakož i veškerá opatření, která nějakým způsobem zvyšují výrobní náklady(45), nebo opatření, která se týkají pracovních podmínek. To by mohlo vést k situaci, kdy by byla napadnutelná i taková opatření členských států, jež nejsou dostatečně úzce spojena s vývozem.

55.      V případě dovozu zboží do určitého členského státu neexistuje možnost vlivu uvedených faktorů, neboť dovezené zboží se vyrábí v jiném členském státě. Dotyčné faktory tedy mohou mít v každém případě omezující vliv pouze na vývoz z členského státu. Je však třeba zdůraznit, že omezující účinky těchto faktorů na vývoz jsou velmi nepřímé, pročež je nutno vyloučit možnost, že budou kategorizovány jako opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením.

56.      Navrhuji proto, aby Soudní dvůr zúžil definici opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu tak, aby z ní byla vyňata opatření, jejichž vliv na vývoz je příliš nejistý a velmi nepřímý. Připomeňme, že Soudní dvůr ve své dosavadní judikatuře k článku 29 ES – nehledě k úzké definici opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu – již vyloučil několik výše uváděných opatření z rozsahu působnosti uvedeného článku. V rozsudku Oebel(46) Soudní dvůr například rozhodl, že zákaz nočního pečení v pekárnách – tedy opatření, které se týká pracovních podmínek – nepředstavuje opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení vývozu. V rozsudku ED(47) Soudní dvůr konstatoval, že možnost, že by ustanovení italského občanského soudního řádu, podle nějž nelze uplatnit platební rozkaz, má-li být doručováno dlužníku v jiném členském státě, vedlo k tomu, že by se prodávající v určitém členském státě zdráhali prodávat zboží do zahraničí, je příliš nejistá a nepřímá (trop aléatoire et indirecte, too uncertain and indirect) na to, aby byla s to narušit obchod mezi členskými státy(48). Toto kritérium Soudní dvůr použil mimo jiné též v některých věcech v souvislosti s opatřeními s rovnocenným účinkem, jako jsou množstevní omezení dovozu(49), s volným pohybem pracovníků(50) a se svobodou usazování(51). V případě uvedeného kritéria se ovšem jedná o kauzální vztah mezi opatřením a omezením vývozu, a nikoli o otázku stupně omezení vývozu.

57.      Dále je třeba věnovat pozornost otázce, jak lze kritéria rozsudku Keck a Mithouard(52), podle nichž se nediskriminační způsoby prodeje vyloučí z rozsahu působnosti článku 28 ES, uplatnit i v rámci výkladu článku 29 ES. Podle mého názoru lze sice uplatnit kritérium, které Soudní dvůr stanovil v rozsudku Keck a Mithouard, i v rámci zkoumání podle článku 29 ES, avšak musí být přizpůsobeno charakteristikám vývozu.

58.      V souvislosti s touto otázkou nejprve navrhuji, aby Soudní dvůr pro opatření, která se týkají vývozu, upravil formulaci bodu 16 rozsudku Keck a Mithouard v tom smyslu, že uplatnění vnitrostátních předpisů, které omezují nebo zakazují určité způsoby prodeje, na výrobky, které jsou vyváženy do jiných členských států, není s to přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně narušit obchod uvnitř Společenství, pokud tyto předpisy platí pro všechny účastníky hospodářského styku, kteří vykonávají svou činnost v tuzemsku, a pokud se právně a fakticky týkají stejným způsobem prodeje domácích výrobků a prodeje výrobků, které jsou vyváženy do jiných členských států.

59.      Podle mého názoru je ovšem třeba vzít na zřetel skutečnost, že určité způsoby prodeje zabraňují výstupu z trhu, nebo jej omezují, třebaže ani právně ani fakticky nediskriminují. Pro odpovídající přizpůsobení kritéria Keck existuje několik důvodů.

60.      První důvod spočívá v tom, že odpovídající výklad článku 29 ES silněji zohledňuje smysl a účel volného pohybu zboží. Již ve věcech souvisejících s článkem 28 ES vyšlo najevo, že některé způsoby prodeje, které mají silně omezující vliv na dovoz, mohou být neoprávněně vyloučeny přísným uplatňováním kritéria Keck. V několika stanoviscích(53) a v literatuře(54) bylo proto již několikrát zdůrazněno, že ty způsoby prodeje, které brání přístupu na trh, nebo jej omezují, je třeba považovat za opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu. K odůvodnění se uvádí, že se kritéria rozsudku Keck a Mithouard uplatní teprve poté, co již bylo zboží dovezeno na trh určitého členského státu(55). Stejně jako mohou určité způsoby prodeje při dovozu omezit přístup na trh, mohou určité způsoby prodeje při vývozu omezit výstup z trhu.

61.      Ve skutečnosti nemá většina vnitrostátních právních předpisů, které se týkají způsobů prodeje, natolik přímý omezující vliv na volný pohyb zboží, aby mohly být považovány z omezení výstupu z trhu. K nim patří například určité předpisy o otevírací době obchodů(56) nebo o vyhrazení prodeje určitých produktů určitým prodejnám(57) nebo určitým prodejcům(58). Tyto způsoby prodeje(59) je v každém případě nutno zkoumat na základě kritéria Keck, neboť v opačném případě by došlo k návratu ke stavu před vydáním rozsudku Keck a Mithouard, kdy účastníci hospodářského styku napadali každou úpravu, jež „se projev[ovala] jako omezení jejich svobody podnikání“(60). Některé úpravy způsobů prodeje však mohou přímo omezit vývoz, neboť s přechodem zboží přes hranici souvisí úžeji než se zbožím samotným(61). Jedná se například o předpisy, které zakazují prodej určitých výrobků přes internet(62). Na základě znaků těchto způsobů prodeje lze však jen obtížně předem vytvořit dvě určité a navzájem jasně odlišené kategorie způsobů prodeje, a proto zde uvedu jen několik názorných příkladů. Vhodnější je rozlišovat způsoby prodeje podle jejich účinků, tedy podle toho, zda mohou ovlivňovat přístup na trh nebo výstup z trhu.

62.      Druhý důvod pro vyjmutí těch způsobů prodeje, které omezují výstup z trhu, z kritéria Keck, spočívá v tom, že při praktickém uplatnění zásad kritéria Keck je nutno vzít na zřetel znaky vývozu. Původní kritéria rozsudku Keck a Mithouard, jež byla formulována z hlediska dovozu, spočívají na zásadě, že způsoby prodeje neomezují dovoz tehdy, jestliže pro prodej tuzemského a dovezeného zboží platí na trhu, kde je nabízeno, tytéž právní a faktické podmínky. Obdobnou zásadu lze přenést na vývoz: pro zboží, které je prodáváno na trhu určitého členského státu a pro zboží, které je určeno pro vývoz z tohoto trhu, musí platit tytéž právní a faktické podmínky, takže vnitrostátní opatření nemá na vyvážené zboží silnější vliv, než na zboží prodávané v tuzemsku.

63.      Praktické účinky této zásady však mohou mít pro vývoz jiné následky, než pro dovoz. V případě dovozu se podle kritéria Keck zkoumá absence nerovného zacházení s tuzemským a zahraničním výrobkem na tuzemském trhu, zatímco v případě vývozu se zkoumá absence nerovného zacházení se dvěma tuzemskými výrobky – z nichž jeden je vyvážen – na tuzemském trhu. Jestliže vnitrostátní opatření právně nerozlišuje mezi vyvezeným výrobkem a výrobkem prodaným v tuzemsku, může být faktické nerovné zacházení při vývozu ve většině případů pravděpodobně zjištěno jen na základě okolností, které se nevyskytují na trhu, na němž je tento výrobek prodáván, ale mimo tento trh. Velmi často je však obtížné s jistotou zjistit skutečný vliv takovýchto vnějších faktorů. Platí ovšem, a čistě teoreticky nelze vyloučit, že by vnitrostátní opatření vyvolávalo různé faktické účinky na vyvezený výrobek a na výrobek prodávaný ve státě původu též na základě faktorů daných na trhu, na němž je tento výrobek prodáván.

64.      Také třetí důvod souvisí specificky s vývozem, neboť překážku vývozu nejčastěji tvoří způsoby prodeje, a nikoli požadavky na produkt. V tomto ohledu je tomu jinak, než v případě dovozu, kdy omezující účinky mají především požadavky na výrobek předepsané určitým členským státem. Na zboží, jež je vyváženo, mají totiž požadavky na výrobky jiné účinky, než na zboží dovážené. Zboží dovážené z jednoho členského státu do jiného členského státu musí vyhovět dvojím požadavkům na výrobky – zaprvé požadavkům které stanoví členský stát, v němž jsou vyráběny, a zadruhé požadavkům členského státu, do nějž jsou dováženy. Tím, že jsou požadavky na produkty definovány jako opatření s rovnocenným účinkem při dovozu, má se předejít situaci, v níž by bylo zamezeno nebo bráněno v přístupu zboží do členského státu dovozu, pokud by se požadavky členského státu dovozu na výrobky lišily od požadavků na výrobky kladených členským státem, v němž jsou vyráběny. Vyváží-li se zboží z určitého členského státu, je třeba při zkoumání otázky, zda existuje překážka vývozu, vzít na zřetel pouze požadavky na výrobky kladené tímto členským státem, nikoli však ty, jímž musí vyhovět zboží v členském státě, do nějž je dováženo. Jelikož tedy vývozu nejčastěji brání způsoby prodeje, je oprávněné vyjmout z kritéria Keck ty způsoby prodeje, které zamezují nebo bezprostředně brání výstupu z trhu.

65.      Z výše uvedených důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr považoval opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu ty předpisy členských států upravující způsoby prodeje, jež zamezují výstupu z trhu, nebo mu bezprostředně brání.

66.      Dále prozkoumám věc Gysbrechts na základě tohoto změněného výkladu článku 29 ES.

4.      Zkoumání na základě změněného výkladu článku 29 ES

67.      Z výše podaných argumentů vyplývá, že vzhledem k současnému stavu vývoje práva Společenství je záhodno změnit výklad článku 29 ES. V dalším textu proto prozkoumám věc Gysbrechts na základě tohoto změněného výkladu.

68.      V rámci zkoumání čl. 80 odst. 3 belgického zákona o ochraně spotřebitele je třeba rozlišovat dvě hlediska. Na jedné straně je třeba zkoumat, zda článek 29 ES brání samotnému znění tohoto ustanovení, tzn. zákazu požadovat od spotřebitele v průběhu lhůty sedmi pracovních dnů pro odstoupení od smlouvy zálohu nebo zaplacení. Na druhé straně je třeba z hlediska článku 29 ES zkoumat též konkrétní výklad belgického předpisu, jenž je v praxi uplatňován v tom smyslu, že prodávající nemůže od spotřebitele požadovat číslo kreditní karty, ani když se zaváže, že ji po dobu běhu lhůty sedmi pracovních dnů nepoužije s cílem dosáhnout zaplacení.

69.      Zkoumání na základě navrhovaného změněného výkladu článku 29 ES sestává z několika kroků.

70.      Úvodem je třeba konstatovat, že zmiňovaný belgický předpis a jeho výklad spadají pod způsoby prodeje, pročež je při zkoumání nejprve nutno použít kritéria rozsudku Keck a Mithouard. Třebaže belgický předpis upravuje platební podmínky, a výklad tohoto předpisu se týká určitých modalit plateb, jedná se zde o podstatnou součást kupní smlouvy, popřípadě konkrétně prodeje po internetu, který je třeba kategorizovat jako způsob prodeje. Soudní dvůr již ve své judikatuře k článku 28 ES konstatoval, že prodej po internetu spadá mezi způsoby prodeje(63).

71.      V rámci tohoto zkoumání je nejprve třeba zodpovědět otázku, zda daný předpis a jeho výklad, zaprvé, platí pro všechny dotčené účastníky hospodářského styku, kteří vykonávají činnost v tuzemsku, a zda se jich, zadruhé, prodej tuzemských výrobků a výrobků vyvážených do jiných členských států dotýká právně i fakticky stejným způsobem.

72.      První kritérium rozsudku Keck a Mithouard je splněno, neboť jak předpis, tak i jeho výklad, platí pro všechny účastníky hospodářského styku, kteří prodávají zboží v Belgii prostřednictvím uzavření obchodu při použití prostředků komunikace na dálku.

73.      K druhému kritériu je především třeba konstatovat, že jak předpis, tak i jeho výklad, se právně stejným způsobem dotýkají prodeje tuzemských výrobků a výrobků vyvážených, neboť neobsahují žádná zvláštní pravidla pro prodej tuzemského zboží nebo prodej zboží vyváženého. K faktickým účinkům na vývoz jsem již ve zkoumání vycházejícím ze stávající judikatury uvedla, že jak zmiňovaný belgický předpis, tak i jeho výklad, se domácího prodeje i vývozu fakticky týkají stejným způsobem. V souladu s navrhovaným změněným výkladem článku 29 ES je ovšem třeba zkoumat, zda buďto belgický předpis, nebo jeho výklad – nehledě k tomu, že nediskriminují ani právně, ani fakticky – brání výstupu z trhu.

74.      Vzhledem k zákazu požadovat zaplacení v průběhu lhůty pro odstoupení od smlouvy v délce sedmi pracovních dní zasílá prodejce spotřebiteli zboží, aniž by měl nejmenší tušení, zda za něj vůbec dostane zaplaceno. Tento stav nejistoty, v němž se prodejce nachází ohledně platby, jej může odradit od prodeje zboží v případě uzavření obchodu při použití prostředků komunikace na dálku. Přitom nezáleží na tom, zda se riziko ohledně obdržení platby při prodeji v zahraničí liší od rizika při prodeji v Belgii. Výklad belgického předpisu, podle něhož nemůže prodejce požadovat od spotřebitele číslo kreditní karty, znamená pro prodejce touž nejistotu, neboť nemá záruku, zda vůbec někdy obdrží platbu. Tato nejistota prodejce může vést k tomu, že z obavy, že nedostane zaplaceno, zastaví vývoz zboží sjednávaný prostřednictvím internetu, nebo sníží rozsah tohoto vývozu. Právě kvůli této obavě požadoval podnik Santurel od svých kupujících nacházejících se v zahraničí číslo kreditní karty.

75.      Lze proto konstatovat, že na základě navrhovaného změněného výkladu článku 29 ES brání takové ustanovení, jako je čl. 80 odst. 3 belgického zákona o ochraně spotřebitele, a jeho výklad, podle nějž prodejce nemůže od spotřebitele požadovat číslo kreditní karty, výstupu z trhu, a tudíž představují opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu.

76.      Podle ustálené judikatury k článku 28 ES – kterou jsem z již uvedených důvodů přenesla na článek 29 ES – může však být vnitrostátní úprava, která představuje opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení vývozu, odůvodněna některým z důvodů uvedených v článku 30 ES nebo kategorickými požadavky(64). V každém případě musí být vnitrostátní předpis způsobilý zaručit uskutečnění cíle, který sleduje, a nesmí překračovat meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné(65).

77.      Dále je tedy nutno odpovědět na otázku, zda může být belgické opatření odůvodněno některým z důvodů uvedených v článku 30 ES nebo některým z kategorických požadavků, které Soudní dvůr stanovil v rozsudku Cassis de Dijon(66) a v pozdější judikatuře. V projednávané věci se neuplatní žádný z důvodů uvedených v článku 30 ES, ale lze uvést ochranu spotřebitele, která představuje jeden z kategorických požadavků.

78.      Účelem zákazu požadovat v průběhu lhůty pro odstoupení v délce sedmi pracovních dní zaplacení nebo zálohu, jakož i s ním spojeného výkladu, podle nějž prodejce před uplynutím této lhůty nemůže od spotřebitele požadovat číslo kreditní karty, je nepochybně ochrana spotřebitele. Zákazem požadovat během lhůty pro odstoupení od smlouvy zaplacení nebo zálohu zamýšlela Belgie posílit právo spotřebitele na odstoupení od smlouvy v případech uzavření obchodu při použití prostředků komunikace na dálku(67), jež je zajišťováno článkem 6 směrnice 97/7, a vytvořit pro spotřebitele podmínky, za nichž by mohl své právo na toto odstoupení uplatnit bez jakéhokoli rizika. Je pochopitelné, že je spotřebitel v případě uzavření obchodu při použití prostředků komunikace na dálku chráněn silněji, než v případě konvenčního prodeje; právo na odstoupení od smlouvy vychází z myšlenky, že spotřebitel uvidí výrobek kupovaný při použití prostředků komunikace na dálku v jeho skutečné podobě teprve poté, co jej již objednal(68). Čtrnáctý bod odůvodnění směrnice 97/7 v této souvislosti uvádí, že má existovat právo na odstoupení od smlouvy, „[neboť] spotřebitel [… nemá] před uzavřením smlouvy možnost prohlédnout si výrobek nebo být podrobně seznámen s náplní služby“.

79.      Belgie se proto v čl. 80 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele rozhodla poskytovat spotřebiteli vyšší úroveň ochrany, nežli požaduje směrnice 97/7. Chtěla tím zamezit tomu, že by spotřebitel musel v případě odstoupení od uzavřené smlouvy čekat na vrácení zaplacené částky. Podle čl. 6 odst. 2 směrnice 97/7 musí být vrácení uskutečněno co nejdříve, nejpozději však do 30 dnů. Belgie chtěla zároveň uchránit spotřebitele před nebezpečím, že již zaplacené částky prodejce nevrátí. Z těchto důvodů lze konstatovat, že belgický předpis a jeho výklad mohou být odůvodněny ochranou spotřebitele.

80.      Konečně je ještě třeba zkoumat, zda zmiňovaný belgický předpis a jeho výklad jsou přiměřené. V rámci zkoumání přiměřenosti je třeba zjišťovat, zda předpis a jeho výklad jsou vhodné a nezbytné k dosažení cíle ochrany spotřebitele, nebo zda existuje opatření, s jehož pomocí lze tohoto cíle dosáhnout stejně účinně, ale s menším omezením volného pohybu zboží(69). Nejprve přezkoumám z hlediska zásady proporcionality obecný zákaz požadovat před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy zálohu nebo zaplacení, a poté výklad, podle nějž prodejce nemůže od spotřebitele požadovat před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy číslo kreditní karty.

81.      Obecný zákaz požadovat před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy zálohu nebo zaplacení, je podle mého názoru opatření, které je vzhledem k cíli ochrany spotřebitele přiměřené. Belgie se rozhodla pro úroveň ochrany spotřebitele, při níž není spotřebitel v případě odstoupení od kupní smlouvy uzavřené na dálku vystaven žádnému nebezpečí. Vzhledem k tomu, že směrnice 97/7 stanoví pro odstoupení od smlouvy lhůtu sedmi pracovních dní, je přijatelné, aby během této doby nebylo od spotřebitele požadováno ani zaplacení za zboží, které obdržel.

82.      Článek 29 ES tudíž nebrání vnitrostátnímu předpisu, který v případě uzavření obchodu při použití prostředků komunikace na dálku stanoví zákaz požadovat od spotřebitele během kogentně stanovené lhůty pro odstoupení od smlouvy zálohu nebo zaplacení.

83.      Konečně je třeba zkoumat, zda je přiměřený výklad tohoto belgického předpisu, podle nějž nesmí prodejce od spotřebitele požadovat před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy číslo kreditní karty. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že při zkoumání, zda určité ustanovení práva Společenství brání ustanovení vnitrostátního práva, je třeba vzít na zřetel nejenom znění daného ustanovení vnitrostátního práva, nýbrž i jeho výklad vnitrostátními orgány(70). Právo Společenství může totiž bránit jak znění vnitrostátních předpisů, tak i jejich výkladu, neboť tento výklad je na vnitrostátní úrovni závazný pro všechny adresáty dané normy. Vnitrostátní orgány jsou proto povinny vykládat vnitrostátní právo v souladu s právem Společenství(71).

84.      K výkladu, podle nějž prodejce nemůže od spotřebitele požadovat před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy číslo kreditní karty, je podle mého názoru třeba konstatovat, že tento výklad překračuje míru nezbytně nutnou k dosažení cíle vysoké ochrany spotřebitele. Na podporu tohoto konstatování lze uvést vícero argumentů.

85.      Zaprvé, prodejce v daném případě nepožaduje číslo kreditní karty proto, aby získal platbu za zboží, ale pouze proto, aby se chránil pro případ, že spotřebitel zboží nezaplatí. Zašle-li zboží, aniž by požadoval číslo kreditní karty, riskuje, že za zboží nikdy neobdrží platbu. Jestliže si prodejce z kreditní karty neodúčtuje částku odpovídající kupní ceně, není úroveň ochrany spotřebitele nikterak ovlivněna. Přirozeně lze pochopit obavu belgických orgánů, že by prodejce mohl kreditní kartu protiprávně použít k tomu, aby platbu získal ještě před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy, anebo dokonce odúčtoval z karty částku odpovídající kupní ceně a zboží vůbec neodeslal. Výklad zmiňovaného belgického předpisu, jímž chtějí belgické orgány zabránit takovémuto zneužívajícímu jednání, je však nepřiměřený. Sdělení čísla kreditní karty dovoluje zajištění přiměřené rovnováhy mezi vysokou úrovní ochrany spotřebitele a ochranou prodejce před nebezpečím, že spotřebitel nezaplatí. Prodejce totiž může – jestliže spotřebitel neodstoupí od smlouvy a nezaplatí – odúčtovat kupní cenu z kreditní karty.

86.      Zadruhé, belgické předpisy stanoví, že prodejci hrozí trestněprávní následky, jestliže poruší svou povinnost neodúčtovat dlužnou částku během lhůty pro odstoupení od smlouvy. Připustí-li se sdělování čísla kreditní karty, přijímá se riziko, že v některých případech dojde ke zneužití, avšak jeho pravděpodobnost je menší, je-li pro případ porušení předpisů stanovena účinná sankce. Takováto úprava nebude snad účinkovat neomezeně, ale díky stanovení přiměřené sankce je natolik účinná, že umožní zajistit vysoký stupeň ochrany spotřebitele, o nějž Belgie usiluje. Krom toho je třeba vzít na zřetel, že členské státy musí podle článku 8 směrnice 97/7 zajistit, aby spotřebitel v případě zneužití platební karty, v souvislosti se smlouvami uzavřenými na dálku, mohl požadovat zrušení platby a aby byly spotřebiteli v případě takovéhoto zneužití vyplacené částky zpětně připsány nebo vráceny. Kromě potrestání prodejce v případě zneužití kreditní karty upravuje právní předpis i zvláštní ochranu kupujícího.

87.      Zatřetí je třeba zohlednit i hospodářskou realitu plateb kreditními kartami, které patří k takzvaným „novým způsobům platby“, a výhody, které tento způsob platby skýtá. U ostatních, tradičních způsobů platby, které má prodejce k dispozici v případě uzavření obchodu při použití prostředků komunikace na dálku (například bankovní příkaz), je tehdy, jestliže prodejce nemůže platbu požadovat před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy, zajištěna vysoká úroveň ochrany pouze pro spotřebitele. Platba kreditními kartami tedy nabízí velkou výhodu, neboť umožňuje zároveň ochranu obou stran, spotřebitele i prodejce, aniž by byla značně a zásadně snížena ochrana spotřebitele. Úroveň ochrany spotřebitele klesá jen potenciálně a jen v určitých případech. Je-li sankce určená k ochraně takovéto úpravy přiměřená, bude výskyt zneužití kreditních karet zřídkavý. Pokud by byla spotřebiteli poskytována absolutní ochrana, ale prodejci naopak ochrana žádná, třebaže existuje možnost chránit oba zároveň, mohlo by to být považováno za případ vyjadřovaný slovy summum ius summa iniuria (nejpřísnější právo je největší bezpráví). Skutečnost, že u ostatních způsobů platby není možné zároveň chránit spotřebitele a prodejce, nesmí svádět k mylné domněnce, že nesmějí být chráněny obě strany, jestliže určitý způsob platby toto umožňuje.

88.      Z uvedených důvodů jsem toho názoru, že výklad belgického předpisu, podle nějž nemůže prodejce v případě uzavření obchodu při použití prostředků komunikace na dálku požadovat od spotřebitele během kogentně stanovené lhůty pro odstoupení od smlouvy číslo kreditní karty, ani když se zaváže, že je nepoužije před uplynutím lhůty pro odstoupení s cílem dosáhnout zaplacení, je nepřiměřený.

89.      Je proto třeba konstatovat, že článek 29 ES brání výkladu vnitrostátního právního předpisu v tom smyslu, že prodejce nemůže v případě uzavření obchodu při použití prostředků komunikace na dálku požadovat číslo kreditní karty, ani když se zaváže, že je nepoužije před uplynutím lhůty pro odstoupení s cílem dosáhnout zaplacení.

5.      Výsledky

90.      Z výše uvedeného posouzení tedy vyplývá, že článek 29 ES sice nebrání významu belgického předpisu, který tento předpis má na základě přísně gramatického výkladu, ale brání výkladu tohoto předpisu podávanému vnitrostátními orgány. Jak již bylo zdůrazněno, jsou tyto orgány povinny vykládat vnitrostátní právo v souladu s právem Společenství. Závěrem lze tedy konstatovat, že článek 29 ES nebrání vnitrostátnímu předpisu, který v případě uzavření obchodu při použití prostředků komunikace na dálku stanoví zákaz požadovat od spotřebitele během kogentně stanovené lhůty pro odstoupení od smlouvy zálohu nebo zaplacení, pokud tento předpis není vykládán v tom smyslu, že prodejce nesmí požadovat od spotřebitele během této kogentně stanovené lhůty číslo kreditní karty, ani když se zaváže, že je v této lhůtě nepoužije s cílem dosáhnout zaplacení.

VII – Závěry

91.      Na základě všech těchto úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku položenou Beroep te Gent odpověděl takto:

Článek 29 ES nebrání vnitrostátnímu předpisu, který v případě uzavření obchodu při použití prostředků komunikace na dálku stanoví zákaz požadovat od spotřebitele během kogentně stanovené lhůty pro odstoupení od smlouvy zálohu nebo zaplacení, pokud tento předpis není vykládán v tom smyslu, že prodejce nesmí požadovat od spotřebitele během této kogentně stanovené lhůty číslo kreditní karty, ani když se zaváže, že je v této lhůtě nepoužije s cílem dosáhnout zaplacení.


1 – Původní jazyk: slovinština.


2 Watson, A, Roman Law & Comparative Law, The University of Georgia Press, Athen a London 1991, s. 45; Korošec, V., Rimsko pravo, I.del, Uradni list, Ljubljana 2005, s. 277.


3 – Rozsudek ze dne 11. července 1974, Dassonville (8/74, Recueil, s. 837).


4 – Rozsudek ze dne 24. listopadu 1993, Keck a Mithouard (C‑267/91 a C‑268/91, Recueil, s. I‑6097).


5 – Rozsudek Dassonville (uvedený v poznámce pod čarou 3).


6 – Rozsudek Keck a Mithouard (uvedený v poznámce pod čarou 4).


7 – Rozsudek ze dne 8. listopadu 1979, Groenveld (15/79, Recueil, s. 3409).


8 – Viz například rozsudky ze dne 12. prosince 1990, SARPP (C‑241/89, Recueil, s. I‑4695, bod 8); ze dne 29. dubna 2004, Weigel (C‑387/01, Recueil, s. I‑4981, bod 44), a ze dne 11. září 2007, Céline (C‑17/06, Sb. rozh. s. I‑7041, bod 29).


9 – Soudní dvůr tak například v rozsudku ze dne 19. listopadu 1996, Siemens (C‑42/95, Recueil, s. I‑6017) rozhodl o tom, zda právo Společenství brání určité judikatuře, jíž rozvinul Bundesgerichtshof (Německo). V literatuře viz k zohlednění výkladu vnitrostátního předpisu podaného vnitrostátními orgány Bieber, R. , Epiney, A. , Haag, M. , Die Europäische Union, 6. vyd., Nomos, Baden-Baden 2005, s. 280-281, bod 128; v souvislosti se zohledněním výkladu vnitrostátního práva v rámci řízení pro nesplnění povinnosti viz Lenaerts, K., Arts, D., Maselis, I., Procedural Law of the European Union, 2. vyd. , Sweet & Maxwell, Londýn 2006, s. 162, bod 5‑056.


10 – To potvrdil i Soudní dvůr v rozsudku ze dne 11. prosince 2003, Deutscher Apothekerverband (C‑322/01, Recueil, s. I‑14887, bod 64).


11 – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (Úř. věst. L 177, s. 6) nabude podle svého článku 29 platnosti dnem 17. prosince 2009, s výjimkou článku 26, který nabývá platnosti dnem 17. června 2009. Podle čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení se spotřebitelská smlouva „řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud: a) obchodník provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště, nebo b) se taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země jakýmkoli způsobem zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti“. Podle čl. 6 odst. 2 si mohou strany zvolit právo rozhodné pro smlouvu; v důsledku této volby práva „však nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a jež by se v případě neexistence volby práva na základě odstavce 1 jinak použila“.


12 – Viz mimo jiné rozsudky ze dne 16. prosince 1981, Foglia (244/80, Recueil, s. 3045, bod 18); ze dne 15. června 1995, Zabala Erasun a další (C‑422/93 až C‑424/93, Recueil, s. I‑1567, bod 29); ze dne 12. března 1998, Djabali (C‑314/96, Recueil, s. I‑1149, bod 19), a ze dne 17. dubna 2008, Quelle (C‑404/06, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 20).


13 – V rozsudku ze dne 12. července 1973, Geddo (2/73, Recueil, s. 865, bod 7) Soudní dvůr rozhodl: „Zákaz množstevních omezení se vztahuje na veškerá opatření, která jsou […] vyjádřena jako celkový nebo částečný zákaz dovozu, vývozu nebo průvozu“.


14 – Rozsudek ze dne 3. února 1977, Bouhelier (53/76, Recueil, s. 197).


15 – Rozsudek Bouhelier (uvedený v poznámce pod čarou 14, bod 16).


16 – Rozsudek Dassonville (uvedený v poznámce pod čarou 3, bod 5).


17 – Tuto definici Soudní dvůr později v souvislosti s článkem 28 ES opakovaně potvrdil. Viz například rozsudky ze dne 9. prosince 1981, Komise v. Itálie (193/80, Recueil, s. 3019, bod 18); ze dne 22. června 1982, Robertson (220/81, Recueil, s. 2349, bod 9); ze dne 18. května 1993, Yves Rocher (C‑126/91, Recueil, s. I‑2361, bod 9); ze dne 16. listopadu 2000, Komise v. Belgie (C‑217/99, Recueil, s. I‑10251, bod 16); ze dne 19. června 2003, Komise v. Itálie (C‑420/01, Recueil, s. I‑6445, bod 25); ze dne 2. prosince 2004, Komise v. Nizozemsko (C‑41/02, Sb. rozh. s. I‑11375, bod 39); ze dne 26. května 2005, Burmanjer a další (C‑20/03, Sb. rozh. s. I‑4133, bod 23); ze dne 10. ledna 2006, De Groot en Slot Allium a Bejo Zaden (C‑147/04, Sb. rozh. s. I‑245, bod 71); ze dne 28. září 2006, Ahokainen a Leppik (C‑434/04, Sb. rozh. s. I‑9171, bod 18), a ze dne 20. září 2007, Komise v. Nizozemsko (C‑297/05, Sb. rozh. s. I‑7467, bod 53).


18 – Rozsudek Groenveld (uvedený v poznámce pod čarou 7).


19 – Rozsudek Groenveld (uvedený v poznámce pod čarou 7, bod 7).


20 – Viz například rozsudky ze dne 14. července 1981, Oebel (155/80, Recueil, s. 1993, bod 15); ze dne 7. února 1984, Jongeneel Kaas (237/82, Recueil, s. 483, bod 22); ze dne 27. března 1990, Španělsko v. Rada (C‑9/89, Recueil, s. I‑1383, bod 21); ze dne 24. ledna 1991, Alsthom Atlantique (C‑339/89, Recueil, s. I‑107, bod 14); ze dne 10. listopadu 1992, Exportur (C‑3/91, Recueil, s. I‑5529, bod 21); ze dne 22. června 1999, ED (C‑412/97, Recueil, s. I‑3845, bod 10); ze dne 20. května 2003, Consorzio del Prosciutto di Parma (C‑108/01, Recueil, s. I‑5121, bod 54); ze dne 20. května 2003, Ravil (C‑469/00, Recueil, s. I‑5053, bod 40); ze dne 2. října 2003, Grilli (C‑12/02, Recueil, s. I‑11585, bod 41), a ze dne 8. listopadu 2005, Jersey Produce (C‑293/02, Sb. rozh. s. I‑9543, bod 73).


21 – Rozsudek ze dne 9. června 1992, Delhaize (C‑47/90, Recueil, s. I‑3669, bod 12).


22 – Rozsudek ze dne 24. března 1994, Komise v. Belgie (C‑80/92, Recueil, s. I‑1019, bod 24).


23 – Rozsudek ze dne 23. května 2000, Sydhavnens Sten & Grus (C‑209/98, Recueil, s. I‑3743, bod 34).


24 – Takováto příslušnost může existovat pouze na základě článků 15 až 17 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1, Zvl. vyd. 19/04, s. 42).


25 – K tomu je třeba uvést především následující právní předpisy: nařízení č. 44/2001 (uvedené v poznámce pod čarou 24), nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky (Úř. věst. L 143, s. 15, Zvl. vyd. 19/07, s. 38), nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu (Úř. věst. L 399, s. 1), jakož i návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o evropském řízení o drobných pohledávkách, KOM(2005)87 v konečném znění – 2005/0020 (COD). V literatuře viz v souvislosti s některými z uvedených nařízení např. Rijavec, V., „Postopek potrditve Evropskega izvršilnega naslova“, Podjetje in delo, č. 5/2007, s. 791; Stadler, A., „From the Brussels Convention to Regulation 44/2001: Cornerstones of a European law of civil procedure“, Common Market Law Review, č. 6/2005, s. 1639; Sujecki, B., „Das Europäische Mahnverfahren“, Neue Juristische Wochenschrift, č. 23/2007, s. 1623.


26 – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích (Úř. věst. L 199, s. 1). Použije se v souladu s druhým pododstavcem čl. 29 od 1. ledna 2009.


27 – Viz například Alexander, W., „Case 15/79, P. B. Groenveld BV v Produktschap voor Vee en Vlees“, Common Market Law Review, ročník 17, 1980, s. 285; Füller, J. T., Grundlagen a inhaltliche Reichweite der Warenverkehrsfreiheiten nach dem EG-Vertrag, Nomos, Baden-Baden 1998, s. 244; Oliver, P., „Some Further Reflections on the Scope of Articles 28-30 (Ex 30-36) EC“, Common Market Law Review, č. 4/1999, s. 799 a následující; Müller‑Graff, P. ‑C., von der Groeben, H. , Schwarze, J. (vyd. ), Kommentar zum Vertrag über die Europäische Union und zur Gründung der Europäischen Gemeinschaft, 6. vydání, Nomos, Baden-Baden 2003, sv. 1, komentář článku 29 CE, s. 1082 a následující, bod 19 a následující; Tizzano, A., Trattati dell'Unione Europea e della Communità Europea, Giuffrè, Milán 2004, s. 295; Oliver, P., Roth, W.‑H., „The Internal Market and the Four Freedoms“, Common MarketLaw Review, č. 2/2004, s. 419; Barnard, C., The Substantive Law of the EU, Oxford University Press, Oxford 2007, s. 171; Piska, C. in: Mayer, H. (vyd.), Kommentar zuEU-und EG-Vertrag, Manz, Dunaj 2005, Kommentar zu Art. 29, bod 4; Dawes, A., „Importing and exporting poor reasoning: worrying trends in relation to the case law on the free movement of goods“, German Law Journal, č. 8/2007, s. 761 a následující.


28 – Stejně též Füller, J. T., (poznámka pod čarou 27), s. 245.


29 – Tak například Füller, J. T., (poznámka pod čarou 27), s. 246, zdůrazňuje, že oba články slouží témuž právněpolitickému účelu.


30 – Rozsudek ze dne 12. června 2003, Schmidberger (C‑112/00, Recueil, s. I‑5659).


31 – Rozsudek ze dne 15. listopadu 2005, Komise v. Rakousko (C‑320/03, Sb. rozh. s. I‑9871).


32 – Rozsudek Schmidberger (uvedený v poznámce pod čarou 30).


33 – Rozsudek ze dne 8. listopadu 2005, Jersey Produce (C‑293/02, Sb. rozh. s. I‑9543, bod 73).


34 – Soudní dvůr v rozsudku Schmidberger výslovně použil formulaci, která se týká dovozu a vývozu: „[odstranění všech] překážek obchodních toků uvnitř Společenství“ („l’élimination de toutes entraves … aux courants d'échanges dans le commerce intracommunautaire“, „to eliminate all barriers … to trade flows in intra-Community trade“). Rozsudek Schmidberger (uvedený v poznámce pod čarou 30, bod 56) a rozsudek Komise v. Rakousko (uvedený v poznámce pod čarou 31, bod 67).


35 – Barnard uvádí, že se Soudní dvůr v případě volného pohybu osob a volného pohybu služeb neomezuje na zkoumání otázky, zda je dané opatření diskriminační: viz Barnard, C.,poznámka pod čarou 27, s. 171 a 172. Behrens zastává názor, že se výklad základních svobod Společenství vyvinul ze zákazu diskriminace ve směru k zákazu omezení: viz Behrens, P., „Die Konvergenz der wirtschaftlichen Freiheiten im europäischen Gemeinschaftsrecht“, Europarecht, č. 2/1992, s. 148 a následující.


36 – Stanovisko generálního advokáta Capotortiho ze dne 27. května 1981 ve věci Oebel (155/80, Recueil, s. 2012, bod 3). Podobně uvedl generální advokát Gulmann ve věci Delhaize, že tato věc nastoluje otázku, zda je kritérium, které stanovil Soudní dvůr v rozsudku Groenveld, příliš úzké. Viz stanovisko generálního advokáta Gulmanna ze dne 16. ledna 1992 ve věci Delhaize (C‑47/90, Recueil, s. I‑3669).


37 – Viz rozsudek ze dne 14. července 1994, Peralta (C‑379/92, Recueil, s. I‑3453, bod 51). V rozsudku Peralta Soudní dvůr například rozhodl, že italská úprava, která zakazuje svádění škodlivých chemických látek do moře, neporušuje ustanovení Smlouvy o volném pohybu služeb, jelikož platí pro všechny lodi bez rozlišení, zda zajišťují dopravu na území Itálie nebo dopravu do jiných členských států, a jelikož nepředpokládá poskytování jiných služeb pro vyvážené výrobky, než pro výrobky prodávané v Itálii, a nezjednává zvláštní výhodu ani italskému domácímu trhu, ani italským přepravním podnikům, ani italským výrobkům.


38 – Viz rozsudky ze dne 25. července 1991, Säger (C‑76/90, Recueil, s. I‑4221, bod 12), a ze dne 10. května 1995, Alpine Investments (C‑384/93, Recueil, s. I‑1141). V rozsudku Alpine Investments, který se týká „vývozu“ služeb, Soudní dvůr rozhodl, že opatření členského státu je s to omezit svobodu pohybu služeb, a to i tehdy, je-li obecně použitelné a nediskriminační, a nemá ani za cíl ani za následek zjednání výhody domácímu trhu vůči poskytovatelům služeb z ostatních členských států.


39 – K volnému pohybu pracovníků viz rozsudek ze dne 15. prosince 1995, Bosman (C‑415/93, Recueil, s. I‑4921, bod 104), v němž Soudní dvůr vycházel z omezování volného pohybu pracovníků. Ke svobodě usazování viz rozsudky ze dne 7. července 1988, Wolf a Dorchain (154/87 a 155/87, Recueil, s. 3897, bod 9), a ze dne 31. března 1993, Kraus (C‑19/92, Recueil, s. I‑1663, bod 32). V literatuře viz k problematice diskriminace a volného pohybu osob například Bernard, N., „Discrimination and Free Movement in EC Law“, International and Comparative Law Quarterly, č. 1/1996, s. 83 a následující; Daniele, L., „Non-Discriminatory Restrictions to the Free Movement of Persons“, European Law Review, č. 3/1997, s. 191 a následující.


40 – Viz například rozsudky ze dne 4. června 2002, Komise v. Portugal (C‑367/98, Recueil, s. I‑4731), a ze dne 28. září 2006, Komise v. Niederlande (C‑282/04 a C‑283/04, Sb. rozh. s. I‑9141). V literatuře viz například Lenaerts, K., Van Nuffel, P., Constitutional Law of the European Union, 2. vyd. , Sweet & Maxwell, Londýn 2005, s. 240.


41 – Rozsudek Dassonville (uvedený v poznámce pod čarou 3).


42 – Rozsudek ze dne 20. února 1979, Rewe-Zentral (Cassis de Dijon) (120/78, Recueil, s. 649).


43 – Rozsudek Keck a Mithouard (uvedený v poznámce pod čarou 4).


44 – Též na to se odkazuje v literatuře. Viz například Füller, J. T., poznámka pod čarou 27, s. 245; Oliver, P., poznámka pod čarou 27, s. 800; Woods, L. , Free Movement of Goods and Services within the European Community, Ashgate, Aldershot 2004, s. 108; Oliver, P., Enchelmaier, S., „Free movement of goods: Recent developments in the case law“, Common Market Law Review, č. 3/2007, s. 686; Enchelmaier, S., „The ECJ's Recent Case Law on the Free Movement of Goods: Movement in All Sorts of Directions“, Yearbook of European Law, 2007, s. 144.


45 – Skutečnost, že široká definice by zahrnula i opatření, která zvyšují výrobní náklady, zmiňuje zejména Müller-Graff, P. ‑C. in: von der Groeben, H., Schwarze, J. (vyd. ), poznámka pod čarou 27, komentář k článku 29 ES, s. 1081, bod 15.


46 – Rozsudek Oebel (uvedený v poznámce pod čarou 20).


47 – Rozsudek ze dne 22. června 1999, ED (C‑412/97, Recueil, s. I‑3845).


48 – Rozsudek ED (uvedený v poznámce pod čarou 47, bod 11).


49 – Viz rozsudky ze dne 7. března 1990, Krantz (C‑69/88, Recueil, s. I‑583, bod 11); ze dne 13. října 1993, CMC Motorradcenter (C‑93/92, Recueil, s. I‑5009, bod 12), jakož i Burmanjer a další (uvedený v poznámce pod čarou 17, bod 31).


50 – Viz rozsudek ze dne 27. ledna 2000, Graf (C‑190/98, Recueil, s. I‑493, bod 25). Viz dále stanovisko generální advokátky Sharpston ze dne 28. června 2007 ve věci Gouvernement de la Communauté française, rozsudek ze dne 1. dubna 2008 (C‑212/06, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 56, 59 a následující ).


51 – Viz stanovisko generálního advokáta Tizzana ze dne 25. března 2004 ve věci CaixaBank, rozsudek ze dne 5. října 2004 (C‑442/02, Sb. rozh. s. I‑8961, bod 75).


52 – Rozsudek Keck a Mithouard (uvedený v poznámce pod čarou 4).


53 – Viz v tomto smyslu stanovisko generální advokátky Stix-Hackl ze dne 11. března 2003 ve věci Deutscher Apothekerverband (uvedený v poznámce pod čarou 10, bod 77) a generální advokátky Kokott ze dne 14. prosince 2006 v dosud projednávané věci Mickelsson (C‑142/05, bod 66).


54 – Barnard, C., poznámka pod čarou 27, s. 159 a následující; Oliver, P., poznámka pod čarou 27, s. 795.


55 – Viz v tomto smyslu stanovisko generální advokátky Stix-Hackl ze dne 11. března 2003 ve věci Deutscher Apothekerverband (uvedený v poznámce pod čarou 10, bod 77). Dále viz stanovisko generální advokátky Kokott ze dne 14. prosince 2006 v dosud projednávané věci Mickelsson (C‑142/05, bod 53).


56 – Viz například rozsudek ze dne 20. června 1996, Semeraro Casa (C‑418/93 až C‑421/93, C‑460/93 až C‑462/93, C‑464/93, C‑9/94 až C‑11/94, C‑14/94, C‑15/94, C‑23/94, C‑24/94 a C‑332/94, Recueil, s. I‑2975).


57 – Viz například rozsudek ze dne 29. června 1995, Komise v. Řecko (C‑391/92, Recueil, s. I‑1621).


58 – Viz například rozsudek ze dne 14. prosince 1995, Banchero (C‑387/93, Recueil, s. I‑4663).


59 – Výše zmíněné způsoby prodeje se sice týkají toho, kdy, kde a kým je určitý výrobek prodáván, nicméně však nelze zásadně vycházet z toho, že tyto způsoby prodeje neomezí přístup na trh nebo výstup z trhu, takže uvedené příklady nelze chápat ve smyslu vytvoření abstraktní kategorie způsobů prodeje, která je předem určitě a jasně vymezena, a která musí být vyňata z kritéria Keck.


60 – Rozsudek Keck a Mithouard (uvedený v poznámce pod čarou 4, bod 14).


61 – Jedná se tedy především o způsoby prodeje, které se vztahují k tomu, jak je výrobek prodáván, avšak i zde lze stěží hovořit o předem určené kategorii; účinky určitého způsobu prodeje musí být v každém konkrétním případě zkoumány zvlášť.


62 – Soudní dvůr vycházel sice v rozsudku Deutscher Apothekerverband (uvedeném v poznámce pod čarou 10, bodě 74) z určení, že německý zákaz prodeje léků přes internet má větší dopad na zahraniční lékárny než na lékárny domácí, a tudíž se přidržel kritéria faktického nerovného zacházení, avšak konstatoval faktické nerovné zacházení ohledně přístupu na trh.


63 – Rozsudek Deutscher Apothekerverband (uvedený v poznámce pod čarou 10, bod 68 a následující).


64 – Ke kategorickým požadavkům viz rozsudek Rewe-Zentral (Cassis de Dijon) (uvedený v poznámce pod čarou 42, bod 8).


65 – Viz například rozsudky ze dne 20. června 2002, Radiosistemi (C‑388/00 a C‑429/00, Recueil, s. I‑5845, body 40 až 42) ze dne 8. května 2003, ATRAL (C‑14/02, Recueil, s. I‑4431, bod 64); ze dne 8. září 2005, Yonemoto (C‑40/04, 2005, Sb. rozh. s. I‑7755, bod 55), a ze dne 10. listopadu 2005, Komise v. Portugalsko (C‑432/03, Sb. rozh. s. I‑9665, bod 42).


66 – Rozsudek Rewe-Zentral (Cassis de Dijon) (uvedený v poznámce pod čarou 42).


67 – Obecně k právu spotřebitele na odstoupení od smlouvy v případě uzavření obchodu při použití prostředků komunikace na dálku viz například Reich, N., „Die neue Richtlinie 97/7/EG über den Verbraucherschutz bei Vertragsabschlüssen im Fernabsatz“, Europäische Zeitschrift für Wirtschaftsrecht, č. 19/1997, s. 584 a následující; Micklitz, H.‑W., „Die Fernabsatzrichtlinie 97/7/EG“, Zeitschrift für europäisches Privatrecht, č. 4/1999, s. 884 a následující; Bernardeau, L., „La directive communautaire 97/7 en matière de contrats à distance“, Cahiers de droit européen, č. 1-2/2000, s. 129; Poillot, É., „Le droit comparé au service de la compréhension de l’acquis communautaire en droit privé: l’exemple du droit de rétractation dans la directive 97/7/CE concernant la protection des consommateurs en matière de contrats à distance“, Revue internationale de droit comparé, č. 4/2005, s. 1017; Knez, R., „Direktiva 97/7/ES Evropskega parlamenta in Sveta z dne 20. maja 1997 o varstvu potrošnikov glede sklepanja pogodb pri prodaji na daljavo“, in: Trstenjak, V., Evropsko pravo varstva potrošnikov, GV Založba, Ljubljana 2005, s. 113.


68 – Viz v tomto smyslu Heinrichs, H., „Das Widerrufsrecht nach der Richtlinie 97/7/EG über den Verbraucherschutz bei Vertragsabschlüssen im Fernabsatz“, in: Beuthien, V. a další (vyd.), Festschrift für Dieter Medicus zum 70.Geburtstag, Heymanns, Köln 1999, s. 190; Pützhoven, A., Europäischer Verbraucherschutz im Fernabsatz.Die Richtlinie 97/7/EG und ihre Einbindung in nationales Verbraucherrecht, Beck, Mnichov 2001, s. 76; Reuter, M., Der Fernabsatz und  seine rechtliche Ausgestaltung in der Europäischen Union, Peter Lang, Frankfurt 2002; Lodder, A., Kaspersen, H. W. K. (vyd. ), eDirectives: Guide to European Union Law on E-Commerce.Commentary on the Directives on Distance Selling, Electronic Signatures, Electronic Commerce, Copyright in the Information Society, and Data Protection, Kluwer, Haag 2002.


69 – Viz například rozsudky ze dne 10. listopadu 1994, Ortscheit (C‑320/93, Recueil, s. I‑5243, bod 16); ze dne 15. června 1999, Heinonen (C‑394/97, Recueil, s. I‑3599, bod 36), a ze dne 28. září 2006, Ahokainen in Leppik (C‑434/04, Sb. rozh. s. I‑9171, bod 33). V literatuře viz Lenaerts, K., a Van Nuffel, P., poznámka pod čarou 40.


70 – V literatuře viz například Bieber, R. , Epiney, A. , Haag, M. , na uvedeném místě (poznámka pod čarou 9), bod 128. Lenaerts, K. , Arts, D. , a Maselis, I. , na uvedeném místě (poznámka pod čarou 9), bod 5‑056, zdůrazňují že dosah vnitrostátních zákonů, nařízení a správních předpisů je třeba posuzovat s přihlédnutím k výkladu těchto předpisů vnitrostátními soudy. Jak již bylo konstatováno v poznámce pod čarou 9 tohoto stanoviska, Soudní dvůr v rozsudku Siemens rozhodl otázku, zda právo Společenství brání určitému výkladu, který stanovil Bundesgerichtshof (Německo).


71 – Obecně k povinnosti výkladu, který je v souladu s primárním právem Společenství, viz V. Leible, S. , Domröse, R. , „Die primärrechtskonforme Auslegung“, in: Riesenhuber, K. (vyd.), Europäische Methodenlehre.Handbuch für Ausbildung und Praxis, De Gruyter Recht, Berlin 2006, s. 184 a následující; k povinnosti výkladu, který je v souladu se směrnicemi Společenství viz Roth, W. ‑H. , „Die richtlinienkonforme Auslegung“, in: Riesenhuber, K. (vyd.), Europäische Methodenlehre. Handbuch für Ausbildung a Praxis, s. 308 a následující.