ROZSUDEK SOUDU (velkého senátu)

17. září 2007 (*)

„Hospodářská soutěž – Zneužití dominantního postavení – Operační systémy pro klientské osobní počítače – Operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin – Záznamové přehrávače multimédií – Rozhodnutí, kterým se konstatují protiprávní jednání porušující článek 82 ES – Odmítnutí podniku v dominantním postavení poskytnout informace ohledně interoperability a povolit jejich využití – Podmínění podnikem v dominantním postavení přístupu k jeho operačnímu systému pro klientské osobní počítače současným pořízením jeho přehrávače multimédií – Nápravná opatření – Ustanovení nezávislého zmocněnce – Pokuta – Určení výše – Proporcionalita“

Ve věci T‑201/04,

Microsoft Corp., se sídlem v Redmond, Washington (Spojené státy), zastoupená J.-F. Bellis, advokát, a I. Forrester, QC,

žalobkyně,

podporovaná

The Computing Technology Industry Association, Inc., se sídlem v Oakbrook Terrace, Illinois (Spojené státy), zastoupenou G. van Gervenem, T. Franchoo, advokáty, a B. Kilpatrickem, solicitor,

DMDsecure.com BV, se sídlem v Amsterdamu (Nizozemsko),

MPS Broadband AB, se sídlem ve Stockholmu (Švédsko),

Pace Micro Technology plc, se sídlem v Shipley, West Yorkshire (Spojené království),

Quantel Ltd, se sídlem v Newbury, Berkshire (Spojené království),

Tandberg Television Ltd, se sídlem v Southampton, Hampshire (Spojené království),

zastoupenými J. Bourgeoisem, advokátem,

Association for Competitive Technology, Inc., se sídlem ve Washingtonu, DC (Spojené státy), zastoupenou L. Ruessmannem, P. Heckerem, advokáty, a K. Bacon, barrister,

TeamSystem SpA, se sídlem v Pesaro (Itálie),

Mamut ASA, se sídlem v Oslu (Norsko),

zastoupenými G. Berrischem, advokátem,

Exor AB, se sídlem v Uppsale (Švédsko), zastoupenou S. Martínezem Lagem, H. Brokelmannem a R. Allendesalazarem Corchem, advokáty,

vedlejšími účastníky řízení,

proti

Komisi Evropských společenství, původně zastoupené R. Wainwrightem, F. Castillo de la Torrem, P. Hellströmem a A. Whelanem, jako zmocněnci, dále F. Castillo de la Torrem, P. Hellströmem a A. Whelanem,

žalované,

podporované

Software & Information Industry Association, se sídlem ve Washingtonu, DC, zastoupenou J. Flynnem QC, C. Simpsonem, T. Vinjem, solicitors, D. Paemenem, N. Dodoo a M. Dolmansem, advokáty,

Free Software Foundation Europe eV, se sídlem v Hamburku (Německo), zastoupenou C. Pianou, advokátem,

Audiobanner.com, se sídlem v Los Angeles, Kalifornie (Spojené státy), zastoupenou L. Alvizar Ceballosem, advokátem,

European Committee for Interoperable Systems (ECIS), se sídlem v Bruselu (Belgie), zastoupenou D. Paemenem, N. Dodoo, M. Dolmansem, advokáty, a J. Flynnem, QC,

vedlejšími účastníky řízení,

jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise 2007/53/ES ze dne 24. března 2004 v řízení podle článku 82 [ES] a článku 54 Dohody o EHP zahájeném proti Microsoft Corp. (Věc COMP/C‑3/37.792 – Microsoft) (Úř. věst. 2007, L 32, s. 23), nebo podpůrně návrh na zrušení nebo snížení pokuty uložené v tomto rozhodnutí žalobkyni,

SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (velký senát),

ve složení B. Vesterdorf, předseda, M. Jaeger, J. Pirrung, R. García‑Valdecasas, V. Tiili, J. Azizi, J. D. Cooke, A. W. H.Meij, N. J. Forwood, M. E. Martins Ribeiro, I. Wiszniewska-Białecka, V. Vadapalas a I. Labucka, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednáních konaných dne 24., 25., 26., 27. a 28. dubna 2006,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Microsoft Corp., společnost se sídlem v Redmond, Washington (Spojené státy), navrhuje, vyvíjí a prodává širokou škálu softwarových výrobků určených pro různé typy počítačových vybavení. Tyto softwarové výrobky zahrnují zejména operační systémy pro klientské osobní počítače (dále jen „klientské osobní počítače“), operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin a záznamové přehrávače multimédií. Microsoft poskytuje rovněž pro své jednotlivé výrobky služby technické podpory.

2        Pan Green, místopředseda společnosti Sun Microsystems, Inc. (dále jen „Sun“), společnosti se sídlem v Palo Alto, Kalifornie (Spojené státy), která dodává zejména servery a operační systémy pro servery, dne 15. září 1998 zaslal p. Maritzovi, místopředsedovi společnosti Microsoft, dopis následujícího znění:

„Píšeme Vám, abychom Vás požádali, aby společnost Microsoft poskytla [společnosti Sun] všechny nezbytné informace, které [společnosti Sun] umožní poskytovat podporu v nativním režimu pro objekty COM v systému Solaris.

Rovněž žádáme, aby společnost Microsoft poskytla [společnosti Sun] všechny nezbytné informace, které [společnosti Sun] umožní poskytovat podporu v nativním režimu pro úplnou řadu technologií Active Directory v systému Solaris.

Domníváme se, že odvětví má veškerý zájem na tom, aby aplikace vytvořené pro uplatnění v systému Solaris byly schopné transparentně komunikovat prostřednictvím COM nebo Active Directory s operačními systémy Windows nebo se softwarem založeným na Windows.

Domníváme se, že by Microsoft měla zahrnout referenční implementaci a informaci nezbytnou pro zajištění, aby, aniž by bylo třeba využít zpětné inženýrství, objekty COM a úplná řada technologií Active Directory zcela slučitelně fungovaly v systému Solaris. Domníváme se, že je nutné, aby tato informace byla poskytnuta pro všechny objekty COM, jakož i pro úplnou řadu technologií Active Directory, které jsou v současné době na trhu. Rovněž se domníváme, že je nezbytné, aby tato informace byla poskytována bez nepřiměřeného zpoždění a pravidelně pro objekty COM a technologie Active Directory, které budou uvedeny na trh v budoucnu.“

3        Na tento dopis bude dále odkazováno slovy „dopis ze dne 15. září 1998“.

4        Pan Maritz odpověděl na dopis ze dne 15. září 1998 dopisem ze dne 6. října 1998. Uváděl v něm následující:

„Děkujeme za Váš zájem pracovat s Windows. Máme společné zákazníky, kteří používají naše výrobky, a myslím si, že je báječné, že se zajímáte o otevření Vašeho systému, aby byl interoperabilní s Windows. Společnost Microsoft měla vždy za dobré pomáhat vývojářům softwaru, včetně [svých] soutěžitelů, vyvíjet co možná nejlepší výrobky a interoperabilitu pro [její] platformu.

Možná Vám není známo, že informace, o které jste žádal, ohledně způsobu interoperability s COM a technologiemi Active Directory jsou již zveřejněny a dostupné pro Vás a jakéhokoliv jiného vývojáře softwaru ve světě prostřednictvím výrobku ,Microsoft Developer Network (MSDN) Universal‘. MSDN obsahuje úplné informace o službách a rozhraních platformy Windows a představuje výborný zdroj informací pro vývojáře, kteří se zajímají o vývoj pro Windows nebo interoperabilitu s Windows. [Sun] má totiž v současné době 32 aktivních licencí pro předplatné ,MSDN Universal‘. Krom toho, jak to Vaše společnost již v minulosti učinila, předpokládám, že vyšlete velký počet osob účastnit se naší konference ,Professional Developers‘, která se bude konat v Denveru od 11. do 15. října 1998. Bude to další příležitostí získat technické informace, o které žádáte k zajištění možnosti fungování s našimi systémovými technologiemi. Někteří z 23 zaměstnanců [Sun], kteří se účastnili konference minulého roku, by měli být schopni Vám poskytnout komentáře o kvalitě a upřesnění informací, o kterých bylo diskutováno na těchto konferencích ,Professional Developers‘.

Jistě Vás potěší, že již existuje referenční implementace COM v systému Solaris. Tato implementace COM v systému Solaris je zcela podporovaným binárním výrobkem dostupným u společnosti Microsoft. Zdrojový kód COM může být předmětem licence poskytnuté z jiného zdroje, mezi jinými společností Software AG [...]

Co se týče Active Directory, nehodláme jej ,přenést‘ [...] do systému Solaris. Abychom však uspokojili naše společné zákazníky, existují četné metody s různými úrovněmi funkčnosti pro interoperabilitu s Active Directory. Pro přístup k Active Directory Windows NT Server ze Solaris můžete například používat standardní protokol LDAP.

Pokud byste poté, co se zúčastníte [konference ,Professional Developers‘] a přezkoumáte veřejné informace obsažené v MSDN, potřebovali jakoukoli další pomoc, naše skupina ,Developer Relations‘ zahrnuje ,Account Managers‘, kteří se vynasnaží pomoci vývojářům, kteří potřebují další pomoc pro platformy Microsoft. Požádal jsem Marshalla Goldberga, Lead Program Managera, aby byl k dispozici pro případ, že byste to potřebovali [...]“

5        Na dopis p. Maritze ze dne 6. října 1998 bude odkazováno slovy „dopis ze dne 6. října 1998“.

6        Sun dne 10. prosince 1998 podala Komisi stížnost podle článku 3 nařízení č. 17 Rady ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články [81 ES] a [82 ES] (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3).

7        Sun ve své stížnosti oznámila odmítnutí ze strany společnosti Microsoft předat jí informace a technologii nezbytné pro umožnění interoperability jejích operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin s operačním systémem Windows pro klientské osobní počítače.

8        Komise zaslala společnosti Microsoft dne 2. srpna 2000 první oznámení námitek (dále jen „první oznámení námitek“). Týkalo se v podstatě otázek týkajících se interoperability mezi operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače a operačními systémy pro servery jiných dodavatelů (interoperabilita klient-server).

9        Microsoft odpověděla na první oznámení námitek dne 17. listopadu 2000.

10      Komise mezitím v únoru 2000 zahájila z vlastního podnětu šetření týkající se konkrétněji generace Windows 2000 operačních systémů pro klientské osobní počítače a pro servery určené k podpoře pracovních skupin Microsoft a integrace posledně uvedenou jejího přehrávače multimédií Windows Media Player do jejího operačního systému Windows pro klientské osobní počítače. Operační systém pro klientské osobní počítače řady Windows 2000 byl určen k profesionálnímu užívání a jmenoval se „Windows 2000 Professional“. Pokud jde o operační systémy pro servery náležející k této řadě, existovaly ve třech následujících verzích: Windows 2000 Server, Windows 2000 Advanced Server a Windows 2000 Datacenter Server.

11      Toto šetření vedlo k tomu, že bylo společnosti Microsoft zasláno dne 29. srpna 2001 druhé oznámení námitek (dále jen „druhé oznámení námitek“). Komise v tomto oznámení námitek zopakovala své předchozí výtky ohledně interoperability klient-server. Krom toho uvedla některé otázky týkající se interoperability mezi servery určenými k podpoře pracovních skupin (interoperabilita server-server). Komise konečně uvedla některé otázky týkající se integrace přehrávače multimédií Windows Media Player do operačního systému Windows pro klientské osobní počítače.
                            

12      Microsoft na druhé oznámení námitek odpověděla dne 16. listopadu 2001.
                            

13      V prosinci 2001 Komisi předala zprávu obsahující výsledky a analýzu průzkumu uskutečněného společností Mercer Management Consulting (dále jen „Mercer“).

14      Komise od dubna do června 2003 provedla rozsáhlý průzkum trhu tak, že zaslala řadu žádostí o informace více společnostem a sdružením na základě článku 11 nařízení č. 17 (dále jen „průzkum trhu z roku 2003“).

15      Komise zaslala společnosti Microsoft dne 6. srpna 2003 třetí oznámení námitek, které dle Komise doplňovalo dvě předcházející oznámení námitek a naznačovalo nápravná opatření, které hodlala nařídit (dále jen „třetí oznámení námitek“).

16      Microsoft odpověděla na třetí oznámení námitek dopisem ze dne 17. října 2003.

17      Dne 31. října 2003 předala Komisi zprávu obsahující výsledky a analýzu dvou dalších průzkumů uskutečněných společností Mercer.

18      Dne 12., 13. a 14. listopadu 2003 bylo Komisí zorganizováno slyšení.

19      Microsoft dne 1. prosince 2003 předložila doplňující vyjádření ohledně třetího oznámení námitek.

20      Komise dne 24. března 2004 přijala rozhodnutí 2007/53/ES v řízení podle článku 82 [ES] a článku 54 Dohody o EHP zahájeném proti Microsoft Corp. (Věc COMP/C‑3/37.792 – Microsoft) (Úř. věst 2007, L 32, s. 23, dále jen „napadené rozhodnutí“).

 Napadené rozhodnutí

21      Podle napadeného rozhodnutí porušila Microsoft článek 82 ES a článek 54 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP) tím, že se dopustila ve dvou případech zneužití dominantního postavení.

22      Komise zaprvé identifikovala tři různé výrobkové trhy světového rozměru a dospěla k závěru, že Microsoft zaujímala dominantní postavení na dvou z těchto trhů. Zadruhé Komise shledala, že se společnost Microsoft ve dvou případech chovala zneužívajícím způsobem. Komise v důsledku toho uložila společnosti Microsoft pokutu a určitá nápravná opatření.

I –  Výrobkové trhy a relevantní zeměpisný trh

23      Napadené rozhodnutí identifikuje tři různé výrobkové trhy, zahrnující operační systémy pro klientské osobní počítače (body 324 až 342 odůvodnění), operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin (body 343 až 401) a záznamové přehrávače multimédií (body 402 až 425).

24      Prvním výrobkovým trhem identifikovaným v napadeném rozhodnutí je trh operačních systémů pro klientské osobní počítače. Operační systémy jsou v něm definovány jako „systémový software“, který kontroluje základní funkce počítače a umožňuje uživateli užívat tento počítač a používat jeho aplikace. Klientské osobní počítače jsou definovány jako multifunkční počítače, které jsou koncipovány pro účely použití jednou osobou v daném okamžiku a mohou být připojeny k síti (bod 45 odůvodnění).

25      Co se týče druhého trhu, napadené rozhodnutí definuje operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin jako operační systémy navržené a uvedené na trh s cílem poskytovat kolektivně služby „základní infrastruktury“ poměrně malému počtu klientských osobních počítačů připojených k malé nebo střední síti (body 53 až 345 odůvodnění).

26      Napadené rozhodnutí přesněji identifikuje tři typy služeb, tedy zaprvé sdílení souborů uložených na serverech, zadruhé sdílení tiskáren a zatřetí správu uživatelů a skupin uživatelů, tedy správu způsobů přístupu uživatelů k síťovým službám (body 53 a 345 odůvodnění). Posledně uvedený typ služeb spočívá zejména v zajišťování přístupu a zabezpečeného užívání síťových zdrojů, zejména zaprvé ověřením totožnosti uživatelů, a poté zadruhé ověřením jejich oprávnění uskutečnit daný úkon (bod 54 odůvodnění). Napadené rozhodnutí upřesňuje, že pro zajištění ukládání a účinného vyhledávání informací týkajících se správy uživatelů a skupin uživatelů se operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin opírají obecně o technologie „adresářových služeb“ (bod 55 odůvodnění). Adresářová služba zahrnutá do operačního systému Windows 2000 Server od Microsoft se jmenuje „Active Directory“ (bod 149 odůvodnění).

27      Podle napadeného rozhodnutí jsou výše uvedené tři typy služeb úzce spojeny v operačních systémech pro servery určené k podpoře pracovních skupin . Mohou být šířeji považovány za „jedinou službu“, avšak nahlíženy ze dvou odlišných pohledů, tedy jednak z pohledu uživatele (služby souboru a tisku), a jednak z pohledu správce sítě (služby správy uživatelů a skupin uživatelů) (bod 56 odůvodnění). Napadené rozhodnutí kvalifikuje tyto jednotlivé služby jako „služby na podporu pracovních skupin“.

28      Třetí trh identifikovaný v napadeném rozhodnutí je trh záznamových přehrávačů multimédií. Přehrávače multimédií jsou definovány jako softwarové výrobky schopné přehrávat digitální audio a video soubory, tedy dekódovat příslušná data a převést je na příkazy pro hardware (například reproduktory nebo obrazovku) (bod 60 odůvodnění). Záznamové přehrávače multimédií jsou schopné přehrávat audio a video soubory plynule přenášené přes internet (bod 63 odůvodnění).

29      Co se týče relevantního zeměpisného trhu, Komise v napadeném rozhodnutí, jak bylo uvedeno v bodě 22 výše, konstatuje, že co se týče každého ze tří identifikovaných výrobkových trhů, jedná se o světový rozměr (bod 427 odůvodnění).

II –  Dominantní postavení

30      Komise má v napadeném rozhodnutí za to, že Microsoft má dominantní postavení na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače nejméně od roku 1996, jakož i na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin od roku 2002 (body 429 až 541 odůvodnění).

31      Co se týče trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače, Komise v podstatě vychází z následujících skutečností, aby dospěla k tomuto závěru:

–        podíly společnosti Microsoft na trhu jsou vyšší než 90 % (body 430 až 435 odůvodnění);

–        tržní síla společnosti Microsoft byla „stabilní a kontinuální“ (bod 436 odůvodnění);

–        existují významné překážky vstupu na tento trh způsobené nepřímými síťovými účinky (body 448 až 464 odůvodnění);

–        tyto nepřímé síťové účinky vyplývají jednak ze skutečnosti, že spotřebitelé oceňují platformy, na kterých mohou užívat velký počet aplikací, a jednak ze skutečnosti, že vývojáři softwaru vytváří aplikace pro operační systémy pro klientské osobní počítače, které jsou u uživatelů nejpopulárnější (bod 449 až 450 odůvodnění).

32      Komise v bodě 472 upřesňuje, že toto dominantní postavení má „výjimečné vlastnosti“ v tom, že Windows není pouze dominantním výrobkem na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače, ale je navíc „de facto standardem“ pro tyto systémy.

33      Co se týče trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin, Komise v podstatě uvádí následující skutečnosti:

–        podíl Microsoft na trhu je podle opatrného odhadu nejméně 60 % (body 473 až 499 odůvodnění);

–        postavení tří hlavních soutěžitelů Microsoft na tomto trhu je následující: Novell se svým softwarem Net Ware má podíl na trhu od 10 do 25 %, dodavatelé výrobků Linux mají podíl na trhu od 5 do 15 % a dodavatelé výrobků UNIX mají podíl na trhu od 5 do 15 % (body 503, 507 a 512 odůvodnění);

–        trh operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin se vyznačuje existencí významných překážek vstupu, způsobených zejména síťovými účinky a odmítnutím ze strany společnosti Microsoft zpřístupnit informace týkající se interoperability (body 515 až 525 odůvodnění);

–        existují úzké obchodní a technologické vazby mezi posledně uvedeným trhem a trhem operačních systémů pro klientské osobní počítače (body 526 až 540 odůvodnění).

34      Linux je „volný“ operační systém šířený na základě licence „GNU GPL (General Public Licence)“. Ve vlastním slova smyslu je pouze základním softwarem, zvaným „jádro“, který vykonává omezený počet služeb, které jsou charakteristické pro operační systém. Lze jej však spojit s jinými softwary pro vytvoření „operačního systému Linux“ (bod 87). Linux je zejména užíván jako základ pro operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin (bod 101 odůvodnění). Vyskytuje se tedy na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin ve spojení se softwarem Samba, který je rovněž šířen na základě licence „GNU GPL“ (body 506 a 598 odůvodnění).

35      Pokud jde o pojem „UNIX“, označuje určitý počet operačních systémů, které mají některé společné vlastnosti (bod 42 odůvodnění). Sun vyvinul operační systém pro servery určené k podpoře pracovních skupin založený na UNIX, zvaný „Solaris“ (bod 97 odůvodnění).

III –  Zneužití dominantního postavení

A –  Odmítnutí poskytnout informace týkající se interoperability a povolit jejich využití

36      První zneužívající jednání vytýkané společnosti Microsoft představuje odmítnutí společnosti Microsoft poskytnout svým soutěžitelům „informace týkající se interoperability“ a povolit jejich využití pro vývoj a distribuci výrobků konkurujících výrobkům společnosti Microsoft na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin v období od října 1998 do dne oznámení napadeného rozhodnutí [článek 2 písm. a) napadeného rozhodnutí]. Toto jednání je popsáno v bodech 546 až 791 odůvodnění.

37      „Informace týkající se interoperability“ ve smyslu napadeného rozhodnutí jsou „vyčerpávající a přesné specifikace všech protokolů [uplatněných] v operačních systémech Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin, které používají servery Windows pro pracovní skupiny za účelem poskytnutí sítím Windows určeným k podpoře pracovních skupin služeb sdílení souborů a tiskáren a správy uživatelů a skupin [uživatelů], včetně služeb spojovatele domény Windows, adresářové služby Active Directory a služby ,Group Policy‘ “ (neoficiální překlad) (čl. 1 odst. 1 napadeného rozhodnutí).

38      „Sítě Windows určené k podpoře pracovních skupin“ jsou definovány jako „skupin[y] klientských osobních počítačů [na kterých je instalován operační systém Windows pro klientské osobní počítače] a servery [na kterých je instalován operační systém Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin] navzájem mezi sebou propojen[é] prostřednictvím počítačové sítě“ (neoficiální překlad) (čl. 1 odst. 7 napadeného rozhodnutí).

39      „Protokoly“ jsou definovány jako „soubor pravidel vzájemného propojení a interakce mezi různými operačními systémy Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin a operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače instalovanými na jednotlivých počítačích v síti Windows určené k podpoře pracovních skupin“ (neoficiální překlad) (čl. 1 odst. 2 napadeného rozhodnutí).

40      Komise v napadeném rozhodnutí zdůrazňuje, že dotčené odmítnutí se netýká prvků „zdrojového kódu“ Microsoft, ale pouze specifikací daných protokolů, tj. podrobného popisu toho, co se očekává od daného softwaru, na rozdíl od implementací (pro účely tohoto rozsudku rovněž označovány jako „provádění“ nebo „zavádění“), kterou je provedení kódu v počítači (body 24 a 569 odůvodnění). Upřesňuje zejména, že „nezamýšlí nařídit Microsoft, aby umožnila třetím osobám kopírovat Windows“ (bod 572 odůvodnění).

41      Komise má krom toho za to, že odmítnutí žádosti Sun ze strany Microsoft zapadá do obecného přístupu (body 573 až 577 odůvodnění). Tvrdí rovněž, že chování vytýkané společnosti Microsoft znamená narušení předchozího rozsáhlejšího poskytování informací (body 578 až 584 odůvodnění), způsobuje riziko vyloučení hospodářské soutěže na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin (body 585 až 692 odůvodnění) a má negativní dopad na technický vývoj, což poškozuje spotřebitele (body 693 až 708).

42      Komise konečně zamítá argumenty Microsoft, podle kterých je její odmítnutí objektivně odůvodněné (body 709 až 778 odůvodnění).

B –  Vázaný prodej operačního systému Windows pro klientské osobní počítače a přehrávače Windows Media Player

43      Druhé zneužívající jednání vytýkané společnosti Microsoft představuje skutečnost, že Microsoft v období od května 1999 do dne oznámení napadeného rozhodnutí podmiňovala přístup k operačnímu sytému Windows pro klientské osobní počítače současným pořízením softwaru Windows Media Player [čl. 2 písm. b) napadeného rozhodnutí]. Toto jednání je popsáno v bodech 792 až 989 odůvodnění.

44      Komise v napadeném rozhodnutí shledala, že jednání společnosti Microsoft splňuje podmínky požadované ke konstatování existence zneužívajícího vázaného prodeje ve smyslu článku 82 ES (body 794 až 954 odůvodnění). V tomto ohledu zaprvé uvádí, že Microsoft má dominantní postavení na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače (bod 799 odůvodnění). Zadruhé má za to, že záznamové přehrávače multimédií a operační systémy pro klientské osobní počítače jsou odlišnými výrobky (body 800 až 825 odůvodnění). Zatřetí tvrdí, že Microsoft neponechává spotřebitelům možnost zakoupit Windows bez Windows Media Player (body 826 až 834 odůvodnění). Začtvrté tvrdí, že příslušný vázaný prodej omezuje hospodářskou soutěž na trhu přehrávačů multimédií (body 835 až 954 odůvodnění).

45      Komise nakonec zamítá argumenty společnosti Microsoft, podle kterých jednak předmětný vázaný prodej přináší nárůst efektivnosti vyvažující protisoutěžní účinky označené v napadeném rozhodnutí (body 955 až 970 odůvodnění), a dále nemá zájem na uskutečňování „protisoutěžních“ vázaných prodejů (body 971 až 977 odůvodnění). 

IV –  Pokuta a nápravná opatření

46      Za oba typy zneužití shledané v napadeném rozhodnutí je uložena pokuta ve výši 497 196 304 eur (článek 3 napadeného rozhodnutí).  

47      Krom toho je podle čl. 4 prvního pododstavce napadeného rozhodnutí společnost Microsoft povinna ukončit zneužívající jednání konstatovaná v článku 2 v souladu s podmínkami uvedenými v článcích 5 a 6 téhož rozhodnutí. Microsoft se má rovněž zdržet veškerého jednání, které má stejný nebo obdobný předmět nebo účinek jako uvedená zneužívající jednání (čl. 4 druhý pododstavec napadeného rozhodnutí).

48      Článek 5 tohoto rozhodnutí ukládá společnosti Microsoft jako opatření k nápravě zneužívajícího odmítnutí uvedeného v čl. 2 písm. a) napadeného rozhodnutí následující:

„a)   Microsoft […] zpřístupní ve lhůtě 120 dní od oznámení [napadeného rozhodnutí] každému podniku, který má zájem vyvíjet a distribuovat operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin, informace týkající se interoperability a za rozumných a nediskriminačních podmínek poskytne těmto podnikům oprávnění k využití informací týkajících se interoperability pro vývoj a distribuci operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin;

b)     Microsoft […] zajistí, aby zpřístupněné informace týkající se interoperability byly nepřetržitě a v co nejkratších lhůtách aktualizovány;

c)     Microsoft […] zavede ve lhůtě 120 dnů ode dne oznámení [napadeného rozhodnutí] mechanismus hodnocení, který dotyčným podnikům umožní účinně se informovat o rozsahu a podmínkách použití informací týkajících se interoperability. Microsoft […] může stanovit rozumné a nediskriminační podmínky k zajištění toho, aby přístup poskytnutý v tomto rámci k informacím týkajícím se interoperability byl povolen pouze za účelem hodnocení;

[...]“ (neoficiální překlad)

49      Jako opatření k nápravě zneužívajícího vázaného prodeje uvedeného v čl. 2 písm. b) napadeného rozhodnutí nařizuje článek 6 tohoto rozhodnutí Microsoft zejména nabídnout ve lhůtě 90 dní ode dne oznámení uvedeného rozhodnutí plně funkční verzi jejího operačního systému Windows pro klientské osobní počítače, která nebude zahrnovat Windows Media Player, přičemž si Microsoft zachovává právo nabízet svůj operační systém Windows pro klientské osobní počítače ve spojení s Windows Media Player.

50      Konečně článek 7 napadeného rozhodnutí stanoví:

„Microsoft ve lhůtě 30 dní od oznámení [napadeného rozhodnutí] [...] Komisi předloží návrh týkající se zavedení mechanismu, která má Komisi pomoci ujistit se, že Microsoft [...] plní povinnosti vyplývající z [napadeného rozhodnutí]. Tento mechanismus bude zahrnovat ustanovení zmocněnce nezávislého na společnosti Microsoft [...]

V případě, že by Komise měla za to, že mechanismus navržený společností Microsoft [...] není vhodný, bude oprávněna zavedení takového mechanismu nařídit rozhodnutím.“ (neoficiální překlad)

 Řízení pro porušení amerického protitrustového práva

51      Souběžně se šetřením Komise byla Microsoft vyšetřována pro porušení amerických protitrustových zákonů.

52      Spojené státy americké, 20 federálních států a District of Columbia podaly v roce 1998 na základě protitrustového zákona, Sherman Act, žalobu proti společnosti Microsoft. Jejich stížnosti se týkaly opatření přijatých společností Microsoft proti internetovému navigátoru společnosti Netscape „Netscape Navigator“ a technologiím „Java“ společnosti Sun. Dotyčné federální státy podaly rovněž žaloby proti společnosti Microsoft pro porušení vlastních protitrustových zákonů.

53      Poté, co United States Court of Appeals for the District of Columbia Circuit (dále jen „odvolací soud“), ke kterému se společnost Microsoft odvolala proti rozsudku ze dne 3. dubna 2000 vydanému United States District Court for the District of Columbia (dále jen „District Court“), vyhlásil dne 28. června 2001 svůj rozsudek, Microsoft uzavřela v listopadu 2001 dohodu o smíru s ministerstvem spravedlnosti Spojených států a Attorneys General devíti států (dále jen „americká dohoda“), v rámci níž Microsoft přijala dva typy závazků.

54      Zaprvé Microsoft souhlasila, že stanoví specifikace komunikačních protokolů používaných jejími operačními systémy Windows pro servery pro účely „interoperability“, tedy že učiní tyto systémy slučitelné s operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače a udělí třetím osobám licence pro tyto specifikace za určených podmínek.

55      Zadruhé americká dohoda stanoví, že Microsoft musí povolit výrobcům a koncovým spotřebitelům aktivovat nebo zrušit přístup k jejich zprostředkujícím softwarům (middleware). Software Windows Media Player je jedním z výrobků této kategorie, jak byla definována v americké dohodě. Tato ustanovení mají zajistit, že dodavatelé middleware budou moci vyvíjet a distribuovat výrobky správně fungující s Windows. 

56      District Court dne 1. listopadu 2002 prohlásil tato ustanovení za platná.

57      Odvolací soud potvrdil dne 30. června 2004 rozsudek District Court ze dne 1. listopadu 2002 v rámci rozhodování o odvolání podaném státem Massachusetts.

58      Uplatňování Microsoft Communications Protocol Program (program komunikačních protokolů Microsoft, dále jen „MCPP“) bylo v rámci plnění americké dohody zahájeno v srpnu 2002.

 Řízení

59      Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 7. června 2004 podala Microsoft projednávanou žalobu.

60      Samostatným podáním zapsaným v kanceláři Soudu dne 25. června 2004 podala Microsoft na základě článku 242 ES návrh na odklad vykonatelnosti článku 4, čl. 5 písm. a) až c) a čl. 6 písm. a) napadeného rozhodnutí.

61      Usnesením ze dne 22. prosince 2004, Microsoft v. Komise (T‑201/04 R, Sb. rozh. s. II‑4463), předseda Soudu tento návrh zamítl a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

62      Usnesením ze dne 9. března 2005 předseda čtvrtého senátu Soudu povolil vstup do řízení následujících sdružení a společností jako vedlejších účastníků na podporu návrhových žádání Microsoft:

–        The Computing Technology Industry Association, Inc. (dále jen „CompTIA“);

–        DMDsecure.com BV, MPS Broadband AB, Pace Micro Technology plc, Quantel Ltd a Tandberg Television Ltd (dále jen „DMDsecure a další“);

–        Association for Competitive Technology, Inc. (dále jen „ACT“);

–        TeamSystem SpA a Mamut ASA;

–        Exor AB.

63      Předseda čtvrtého senátu Soudu stejným usnesením povolil vstup do řízení následujících sdružení a společností jako vedlejších účastníků na podporu návrhových žádání Komise:

–        Software & Information Industry Association (dále jen „SIIA“);

–        Free Software Foundation Europe eV (dále jen „FSFE“);

–        Audiobanner.com, jednající pod obchodní firmou „VideoBanner“;

–        RealNetworks, Inc.

64      Dopisy ze dne 13. prosince 2004, 9. března, 27. června a 9. srpna 2005 Microsoft žádala, aby některé důvěrné skutečnosti obsažené v žalobě a žalobní odpovědi, replice, jejích vyjádřeních ke spisům vedlejších účastníků a duplice nebyly sděleny vedlejším účastníkům. Předložila nedůvěrné znění těchto jednotlivých podání. Vedlejším účastníkům uvedeným v bodech 62 a 63 výše bylo sděleno pouze toto nedůvěrné znění. Tito vedlejší účastníci v tomto ohledu nevznesli námitky.

65      Každý z vedlejších účastníků uvedených v bodech 62 a 63 výše předložil svůj spis vedlejšího účastníka ve stanovených lhůtách. Hlavní účastnice řízení předložily svá vyjádření k těmto spisům vedlejších účastníků dne 13. června 2005.

66      Usnesením ze dne 28. dubna 2005, Microsoft v. Komise (T‑201/04, Sb. rozh. s. II‑1491), předseda čtvrtého senátu Soudu povolil vstup European Committee for Interoperable Systems (ECIS) do řízení na podporu návrhových žádání Komise. Vzhledem k tomu, že návrh na vstup tohoto sdružení jako vedlejšího účastníka do řízení byl předložen po uplynutí lhůty stanovené v čl. 116 odst. 6 jednacího řádu Soudu, bylo tomuto sdružení povoleno pouze předložit jeho vyjádření na základě zprávy k jednání, která mu byla sdělena v ústní části řízení.

67      Rozhodnutím přijatým na plenárním zasedání dne 11. května 2005 byla věc postoupena čtvrtému rozšířenému senátu Soudu.

68      Rozhodnutím přijatým na plenárním zasedání dne 7. července 2005 byla věc postoupena velkému senátu Soudu a přidělena novému soudci zpravodaji.

69      Usnesením předsedy velkého senátu Soudu ze dne 16. ledna 2006 byla RealNetworks vyškrtnuta z této věci jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise.

70      Dne 1. února 2006 byly účastníci řízení Soudem vyzváni, aby se zúčastnili neformální schůzky s předsedou velkého senátu soudu a soudcem zpravodajem za účelem zejména vymezení podmínek organizace jednání. Tato schůzka se konala u Soudu dne 10. března 2006.

71      Soud (velký senát) rozhodl na základě zprávy soudce zpravodaje zahájit ústní část řízení a vyzval na základě článku 64 svého jednacího řádu hlavní účastnice řízení k předložení určitých dokumentů a k odpovědi na řadu otázek. Hlavní účastnice řízení vyhověly těmto požadavkům ve stanovených lhůtách.

72      Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Soudem byly vyslechnuty na jednání dne 24., 25., 26., 27. a 28. dubna 2006.

73      Microsoft byla na jednání Soudem vyzvána, aby mu předložila stejnopis žádostí o informace zaslaných Komisí v rámci průzkumu trhu z roku 2003, týkajícího se otázky přehrávače multimédií, a odpovědí na tyto žádosti o informace, jakož i zprávy obsahující výsledky a analýzu průzkumů uskutečněných společností Mercer (dále jen „zprávy společnosti Mercer“). Microsoft tyto jednotlivé dokumenty předložila ve stanovených lhůtách.

74      Microsoft byla dopisem Soudu ze dne 3. května 2006 vyzvána k předložení stejnopisů ostatních žádostí o informace zaslaných Komisí v rámci průzkumu trhu z roku 2003 a odpovědí na ně. Microsoft této žádosti vyhověla ve stanovených lhůtách.

75      Předseda velkého senátu Soudu uzavřel ústní část řízení rozhodnutím ze dne 22. června 2006.

 Návrhová žádání účastnic řízení

76      Microsoft navrhuje, aby Soud:

–        zrušil napadené rozhodnutí;

–        podpůrně zrušil nebo podstatně snížil pokutu;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení;

–        uložil SIIA, FSFE a Audiobanner.com, že ponesou náklady řízení spojené se svým vedlejším účastnictvím.

77      Komise navrhuje, aby Soud:

–        zamítl žalobu;

–        uložil Microsoft náhradu nákladů řízení.

78      CompTIA, ACT, TeamSystem a Mamut navrhují, aby Soud:

–        zrušil napadené rozhodnutí;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

79      DMDsecure a další navrhují, aby Soud:

–        zrušil čl. 2 písm. b), článek 4, čl. 6 písm. a) a článek 7 napadeného rozhodnutí;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

80      Exor navrhuje, aby Soud:

–        zrušil články 2 a 4, čl. 6 písm. a) a článek 7 napadeného rozhodnutí;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

81      SIIA, FSFE, Audiobanner.com a ECIS navrhují, aby Soud:

–        zamítl žalobu;

–        uložil Microsoft náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

82      Je třeba nejprve přezkoumat žalobní důvody vztahující se k návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení napadeného rozhodnutí, a poté žalobní důvody vztahující se k návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení nebo snížení pokuty.

I –  K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení napadeného rozhodnutí

83      Žalobní důvody, které Microsoft uvádí na podporu svého návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí, jsou seskupeny do tří problematik, týkajících se zaprvé odmítnutí poskytnout informace ohledně interoperability a povolit jejich využití, zadruhé vázaného prodeje operačního systému Windows pro klientské osobní počítače a přehrávače Windows Media Player, a zatřetí povinnosti ustanovení nezávislého zmocněnce pověřeného dbát na to, aby Microsoft splnila povinnosti vyplývající z napadeného rozhodnutí.

A –  Úvodní otázky

84      Komise ve svých písemnostech vznáší některé otázky týkající se rozsahu přezkumu soudu Společenství a přípustnosti obsahu několika příloh žaloby a repliky.

1.     K rozsahu přezkumu soudu Společenství

85      Komise poukazuje na to, že napadené rozhodnutí se zakládá na určitém množství úvah zahrnujících komplexní technická a hospodářská posouzení. Tvrdí, že podle judikatury mohou soudy Společenství vykonávat pouze omezený přezkum takových posouzení [rozsudky Soudního dvora ze dne 21. listopadu 1991, Technische Universität München, C‑269/90, Recueil, s. I‑5469, bod 13, a ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, bod 279; rozsudek Soudu ze dne 21. dubna 2005, Holcim (Deutschland) v. Komise, T‑28/03, Sb. rozh. s. II‑1357, body 95, 97 a 98].

86      Microsoft, uvádějící jako příklad rozsudek Soudu ze dne 6. července 2000, Volkswagen v. Komise (T‑62/98, Recueil, s. II‑2707, bod 43), odpovídá, že soud Společenství neupouští od „podrobného přezkumu relevantnosti rozhodnutí Komise, a to ani v komplexních věcech“.

87      Soud připomíná, že z ustálené judikatury vyplývá, že i když soud Společenství obecně vykonává úplný přezkum otázky, zda jsou splněny podmínky uplatnění pravidel hospodářské soutěže, či nikoliv, jeho přezkum komplexních hospodářských posouzení uskutečněných Komisí se však musí omezit na ověření dodržení procesních pravidel a pravidel týkajících se odůvodnění, jakož i věcné správnosti skutkových zjištění, neexistence zjevně nesprávného posouzení a zneužití pravomoci (rozsudek Soudu ze dne 30. března 2000, Kish Glass v. Komise, T‑65/96, Recueil, s. II‑1885, bod 64, potvrzený v rámci kasačního opravného prostředku usnesením Soudního dvora ze dne 18. října 2001, Kish Glass v. Komise, C‑241/00 P, Recueil, s. I‑7759; viz rovněž v tomto smyslu, co se týče článku 81 ES, rozsudky Soudního dvora ze dne 11. července 1985, Remia a další v. Komise, 42/84, Recueil s. 2545, bod 34, a ze dne 17. listopadu 1987, BAT a Reynolds v. Komise, 142/84 a 156/84, Recueil, s. 4487, bod 62).

88      Stejně tak, je-li rozhodnutí Komise výsledkem komplexních technických posouzení, tato posouzení jsou v zásadě předmětem omezeného soudního přezkumu, který předpokládá, že soud Společenství nemůže nahradit svým posouzením skutkových okolností posouzení Komise [viz, co se týče rozhodnutí přijatého po složitých posouzeních v lékařsko-farmakologické oblasti, usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 11. dubna 2001, Komise v. Trenker, C‑459/00 P(R), Recueil, s. I‑2823, body 82 a 83; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 21. ledna 1999, Upjohn, C‑120/97, Recueil, s. I‑223, bod 34 a uvedená judikatura, a rozsudky Soudu ze dne 3. července 2002, A. Menarini v. Komise, T‑179/00, Recueil, s. II‑2879, body 44 a 45, a ze dne 11. září 2002, Pfizer Animal Health v. Rada, T‑13/99, Recueil, s. II‑3305, bod 323].

89      I když však soud Společenství přiznává Komisi určité volné uvážení v hospodářské nebo technické oblasti, neznamená to, že soud Společenství nesmí přezkoumávat výklad údajů této povahy provedený Komisí. Soud Společenství totiž musí zejména ověřit nejen věcnou správnost uplatněných důkazů, jejich věrohodnost a soudržnost, ale rovněž musí přezkoumat, zda tyto důkazy představují veškeré relevantní údaje, jež musí být při posuzování komplexní situace vzaty v úvahu, a zda o ně lze opřít závěry, které z nich byly vyvozeny (viz v tomto smyslu, co se týče přezkumu spojování, rozsudek Soudního dvora ze dne 15. února 2005, Komise v. Tetra Laval, C‑12/03 P, Sb. rozh. s. I‑987, bod 39).

90      Ve světle těchto zásad je třeba přezkoumat jednotlivé žalobní důvody, které Microsoft uvádí na podporu svého návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí.

2.     K přípustnosti obsahu některých příloh

91      Komise, podporovaná v tomto bodě SIIA, tvrdí, že Microsoft v několika přílohách žaloby a repliky uplatňuje argumenty, které nejsou uvedeny v samotném textu těchto podání. Uvádí rovněž, že Microsoft opakovaně obecně odkazuje na zprávy přiložené k jejím písemnostem. Komise krom toho kritizuje skutečnost, že některé znalecké posudky předložené posledně uvedenou jsou založeny na informacích, ke kterým ani Komise, ani Soud neměly přístup. Má za to, že Soud nemůže zohlednit výše uvedené argumenty, zprávy a znalecké posudky.

92      Microsoft tvrdí, že „rozhodné části žaloby“ obsahují podstatné skutkové a právní skutečnosti, na kterých je její žaloba založena. Připomíná, že podle judikatury lze text žaloby podpořit a doplnit v konkrétních bodech odkazy na výňatky z písemností, které tvoří její přílohu (usnesení Soudu ze dne 29. listopadu 1993, Koelman v. Komise, T‑56/92, Recueil, s. II‑1267, bod 21). Krom toho uvádí, že se záměrně rozhodla omezit počet příloh ve snaze nezatížit spis, že jí nepřísluší uvést každý z dokumentů, na který je odkazováno, v poznámkách pod čarou jejích příloh, že Komise má k dispozici stejnopis všech dokumentů předložených ve správním řízení a že nemůže být zpochybňováno, že má právo sdělit informace svým odborníkům.

93      Na neformální schůzce dne 10. března 2006 (viz bod 70 výše) upozornil soudce zpravodaj Microsoft na skutečnost, že se jeví, že v některých přílohách jejích písemností uvádí argumenty, které nebyly výslovně uvedeny v těchto samotných písemnostech, a dotazoval se jí v tomto ohledu. Microsoft jako odpověď uvedla, jak je to zapsáno v zápisu z uvedené schůzky, následující: „Microsoft neuvádí argumenty, které by nebyly výslovně rozvinuty v žalobě nebo replice.“

94      Na základě článku 21 statutu Soudního dvora a čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Soudu musí všechny žaloby obsahovat předmět sporu a stručný popis dovolávaných žalobních důvodů. Podle ustálené judikatury je pro to, aby byla žaloba přípustná, nezbytné, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly, přinejmenším stručně, ale uceleně a srozumitelně, z textu samotné žaloby. Ačkoliv obsah žaloby lze podpořit a doplnit v konkrétních bodech odkazy na určité výňatky z písemností, které tvoří její přílohu, obecný odkaz na ostatní písemnosti, byť přiložené k žalobě, nemůže zhojit neexistenci základních prvků právní argumentace, které podle výše uvedeného ustanovení musejí být uvedeny v žalobě (rozsudek Soudního dvora ze dne 31. března 1992, Komise v. Dánsko, C‑52/90, Recueil, s. I‑2187, bod 17; usnesení Soudu Koelman v. Komise, bod 92 výše, bod 21, a ze dne 21. května 1999, Asia Motor France a další v. Komise, T‑154/98, Recueil, s. II‑1703, bod 49). Mimoto Soudu nepřísluší vyhledávat a určovat žalobní důvody a argumenty v přílohách, které by mohl pokládat za důvody představující základ žaloby, neboť přílohy mají čistě důkazní a pomocnou funkci (rozsudek Soudu ze dne 7. listopadu 1997, Cipeke v. Komise, T‑84/96, Recueil, s. II‑2081, bod 34, a ze dne 21. března 2002, Joynson v. Komise, T‑231/99, Recueil, s. II‑2085, bod 154).

95      Tento výklad článku 21 statutu Soudního dvora a čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Soudu se vztahuje rovněž na podmínky přípustnosti repliky, která je určena podle čl. 47 odst. 1 téhož jednacího řádu k doplnění žaloby (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 20. dubna 1999, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, T‑305/94 až T‑307/94, T‑313/94 až T‑316/94, T‑318/94, T‑325/94, T‑328/94, T‑329/94 a T‑335/94, Recueil, s. II‑931, bod 40, nezrušený v tomto bodě Soudním dvorem v rámci kasačního opravného prostředku v jeho rozsudku ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, Recueil, s. I‑8375).

96      V projednávaném případě je třeba konstatovat, že Microsoft v několika dokumentech přiložených k žalobě a replice uvádí argumentace právní nebo hospodářské povahy, kterými se neomezuje na podpoření nebo doplnění skutkových a právních okolností výslovně uvedených v samotném textu těchto podání, ale uvádí nové argumenty.

97      Microsoft krom toho opakovaně doplňuje text žaloby a repliky v konkrétních bodech odkazy na dokumenty k nim přiložené. Některé z těchto odkazů se však vztahují k dotčeným přiloženým písemnostem pouze obecně, a neumožňují tedy Soudu přesně určit argumenty, které by mohl považovat za argumenty doplňující žalobní důvody uvedené v žalobě nebo v replice.

98      Je třeba poznamenat, že Komise, i když měla za to, že není třeba zohlednit úvahy obsažené v těchto jednotlivých přílohách, nicméně komentuje některé z nich v poznámkách přiložených k jejím písemnostem.

99      V souladu s judikaturou připomenutou v bodech 94 a 95 výše a prohlášením učiněným společností Microsoft na neformální schůzce ze dne 10. března 2006 (viz bod 93 výše) budou přílohy uvedené v bodech 96 až 98 výše zohledněny Soudem pouze v rozsahu, ve kterém podpírají nebo doplňují žalobní důvody nebo argumenty výslovně uvedené společností Microsoft nebo Komisí v samotném textu jejich písemností a ve kterém je Soud schopen přesně určit, které skutečnosti, jež podpírají nebo doplňují uvedené žalobní důvody nebo argumenty, tyto přílohy obsahují.

100    Co se týče výtek uvedených Komisí ohledně skutečnosti, že Microsoft nesdělila informace, na kterých se zakládají některé znalecké posudky přiložené k jejím písemnostem, postačuje uvést, že Soudu náleží popřípadě posoudit, zda tvrzení obsažená v uvedených posudcích nemají důkazní hodnotu. Pokud by Soud v případě nedostatku přístupu k některým informacím měl mít za to, že tato tvrzení nemají dostatečnou důkazní hodnotu, nebude k nim přihlížet.

B –  K problematice odmínutí poskytnout informace týkající se interoperability a povolit jejich využití

101    Microsoft v rámci této první problematiky uplatňuje jediný žalobní důvod, vycházející z porušení článku 82 ES. Tento žalobní důvod se dělí na tři části. V rámci první části Microsoft tvrdí, že kritéria umožňující donutit podnik v dominantním postavení k poskytnutí licence, jak byla upřesněna soudem Společenství, nejsou v projednávaném případě splněna. V rámci druhé části v podstatě tvrdí, že Sun ji nepožádala, aby jí poskytla „technologii“, kterou jí Komise nařizuje zpřístupnit, a že dopis ze dne 6. října 1998 nemůže každopádně být vykládán jako obsahující opravdové odmítnutí z její strany. Konečně v rámci třetí části uvádí, že Komise správně nezohledňuje povinnosti uložené Společenství Dohodou o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví (TRIPS) ze dne 15. dubna 1994 [příloha 1 C dohody zakládající Světovou obchodní organizaci (WTO) (dále jen „dohoda TRIPS“)].

1.     K první části, vycházející ze skutečnosti, že kritéria umožňující donutit podnik v dominantním postavení k poskytnutí licence, jak byla upřesněna soudem Společenství, nejsou v projednávaném případě splněna

a)     Úvod

102    Zaprvé je třeba uvést v hrubých rysech stanoviska hlavních účastnic řízení, co se týče problematiky odmítnutí poskytnout informace týkající se interoperability a povolit jejich využití.

103    Microsoft podle napadeného rozhodnutí zneužila dominantního postavení, které má na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače, tím, že zaprvé odmítala poskytnout Sun a jiným konkurenčním podnikům specifikace protokolů zavedených v operačních systémech pro servery určené k podpoře pracovních skupin a užívaných servery, na kterých jsou tyto systémy instalovány, aby poskytovaly sítím Windows určeným k podpoře pracovních skupin služby sdílení souborů a tiskáren, jakož i správy uživatelů a skupin uživatelů, a zadruhé povolit těmto jednotlivým podnikům využívat uvedené specifikace pro vývoj a prodej operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

104    Informace, které Microsoft odmítá zpřístupnit, jsou podle Komise informacemi týkajícími se interoperability ve smyslu směrnice Rady 91/250/EHS ze dne 14. května 1991 o právní ochraně počítačových programů (Úř. věst. L 122, s. 42; Zvl. vyd. 17/01, s. 114). Tvrdí zejména, že tato směrnice považuje interoperabilitu mezi dvěma softwarovými výrobky za jejich schopnost vzájemně si vyměňovat informace a vzájemně vyměněné informace užívat, aby každému z těchto softwarových výrobků bylo umožněno fungovat všemi stanovenými způsoby (viz zejména bod 256 prvního oznámení námitek, bod 79 druhého oznámení námitek a bod 143 třetího oznámení námitek). Má za to, že pojem „interoperabilita“ hájený společností Microsoft je nepřesný (body 749 až 763 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

105    Komise konstatuje na základě řady poznatků skutkové a technické povahy, že „správné fungování sítě Windows určené k podpoře pracovní skupiny se opírá o architekturu vzájemných propojení a interakcí klient-server a server-server, což zajišťuje transparentní přístup k hlavním službám serverů určených k podpoře pracovních skupin (pro Windows 2000/Windows 2003 může být tato ,architektura‘ domény Windows označena za ,architekturu domény Active Directory‘)“, a že „společná schopnost být součástí této architektury je prvkem slučitelnosti mezi klientskými osobními počítači fungujícími pod Windows a servery určenými k podpoře pracovních skupin fungujícími pod Windows“ (bod 182 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Popisuje tuto slučitelnost slovy „interoperabilita s architekturou domény Windows“ (bod 182 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a tvrdí, že taková interoperabilita je „nezbytná, aby prodejci operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin mohli životaschopně zůstat na trhu“ (bod 779 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

106    Komise má krom toho za to, že aby soutěžitelé Microsoft mohli vyvíjet operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin schopné dosáhnout takového stupně interoperability, jakmile servery, na kterých jsou instalovány, jsou přidány k pracovní skupině Windows, je nezbytné, aby měli přístup k informacím týkajícím se interoperability s architekturou domény Windows (body 183 a 184 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Má zejména za to, že žádná z pěti metod umožňujících zajistit interoperabilitu mezi operačními systémy dodávanými různými distributory uvedenými Microsoft není dostatečným náhradním řešením pro zpřístupnění uvedených informací (body 666 až 687 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

107    Komise konečně poukazuje na to, že podle judikatury, i když si podniky mohou v zásadě zvolit své obchodní partnery, odmítnutí dodávat učiněné podnikem v dominantním postavení může být za určitých okolností zneužitím dominantního postavení ve smyslu článku 82 ES. Tvrdí, že v projednávaném případě se jedná o více „výjimečných okolností“, které umožňují dospět k závěru, že se jedná o zneužívající charakter odmítnutí vytýkaného společnosti Microsoft, a to i v nejužším případě – a pro posledně uvedenou tedy nejpříznivějším –, pokud by bylo považováno za odmítnutí poskytnout třetím osobám licenci týkající se práv duševního vlastnictví (body 190 a 546 až 559 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Má za to, že je oprávněna zohlednit jiné „výjimečné okolnosti“, než které uvedl Soudní dvůr v rozsudku ze dne 6. dubna 1995, RTE a ITP v. Komise (C‑241/91 P a C‑242/91 P, Recueil, s. I‑743, dále jen „rozsudek Magill“) a které Soudní dvůr převzal v rozsudku ze dne 29. dubna 2004, IMS Health (C‑418/01, Recueil, s. I‑5039). V projednávaném případě však každopádně výše uvedené výjimečné okolnosti nastaly.

108    Co se týče Microsoft, hájí od počátku správního řízení stanovisko, podle kterého pojem „interoperabilita“ uvedený v projednávané věci Komisí není v souladu s pojmem „plná interoperabilita“ uvedeným směrnicí 91/250 a neodpovídá způsobu, jakým podniky ve skutečnosti organizují své počítačové sítě (viz zejména body 151 až 157 odpovědi ze dne 16. listopadu 2001 na druhé oznámení námitek a strany 29 a 30 odpovědi ze dne 17. října 2003 na třetí oznámení námitek). Tvrdí zejména, že „vývojář operačního systému pro servery získá plnou interoperabilitu, pokud je možný přístup ke všem funkcím jeho programu z operačního systému Windows pro klientské osobní počítače“ (bod 143 odpovědi ze dne 17. listopadu 2000 na první oznámení námitek; viz rovněž ve stejném smyslu strany 29 a 63 odpovědi ze dne 17. října 2003 na třetí oznámení námitek). Microsoft tak používá, slovy Komise, „jednosměrnou“ definici, zatímco posledně uvedená vychází z „dvousměrného vztahu“ (body 758 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

109    Podle Microsoft může být výše uvedená plná interoperabilita uskutečněna díky zpřístupňování informací o rozhraních, které již provádí, zejména prostřednictvím svého výrobku nazvaného „MSDN“ nebo konferencí, které organizuje pro „Professional Developers“, nebo díky některým jiným metodám dostupným na trhu (viz zejména body 12, 57 až 63, 73 až 83 a 147 odpovědi ze dne 17. listopadu 2000 na první oznámení námitek; body 6, 72, 94 až 96, 148 a 149 odpovědi ze dne 16. listopadu 2001 na druhé oznámení námitek; a strana 31 odpovědi ze dne 17. října 2003 na třetí oznámení námitek).

110    Microsoft tvrdí, že z pojmu „interoperabilita“ zastávaného Komisí naopak vyplývá, že operační systémy jejích soutěžitelů fungují ve všech ohledech jako operační systém Windows pro servery. To může být dle Microsoft uskutečněno pouze umožněním uvedeným soutěžitelům „klonovat“ její výrobky nebo některé z jejich charakteristických rysů a sdělením informací o vnitřních mechanismech jejích výrobků těmto soutěžitelům (viz zejména body 7, 20, 27, 144 až 150 a 154 až 169 odpovědi ze dne 17. listopadu 2000 na první oznámení námitek; body 158 až 161 odpovědi ze dne 16. listopadu 2001 na druhé oznámení námitek a strany 10 a 20 odpovědi ze dne 17. října 2003 na třetí oznámení námitek).

111    Microsoft má za to, že pokud by byla nucena zpřístupnit takové informace, byl by narušen svobodný výkon jejích práv duševního vlastnictví, jakož i její motivace k inovacím (viz zejména body 162, 163 a 176 odpovědi ze dne 16. listopadu 2001 na druhé oznámení námitek a strany 3, 10 a 11 odpovědi ze dne 17. října 2003 na třetí oznámení námitek).

112    Microsoft konečně tvrdí, že je třeba projednávanou věc posoudit vzhledem k rozsudkům Magill a IMS Health, bod 107 výše, neboť odmítnutí, které jí je vytýkáno, musí být analyzováno jako odmítnutí poskytnout třetím osobám licenci týkající se práv duševního vlastnictví, a že tedy z napadeného rozhodnutí vyplývá povinné poskytnutí licencí. Tvrdí, že žádné z kritérií přijatých podle ní taxativně Soudním dvorem v těchto rozsudcích však není v projednávaném případě splněno. Vyvozuje z toho, že dotčené odmítnutí nemůže být kvalifikováno jako zneužívající, a že jí Komise tedy nemůže nařídit zpřístupnění informací týkajících se interoperability. Microsoft podpůrně uvádí rozsudek Soudního dvora ze dne 26. listopadu 1998, Bronner (C‑7/97, Recueil, s. I‑7791), a tvrdí, že kritéria stanovená tímto rozsudkem rovněž nejsou v projednávaném případě splněna.

113    Je třeba zadruhé upřesnit způsob, jakým Microsoft strukturuje argumentaci, kterou uvádí v rámci první části žalobního důvodu, a způsob, jakým Soud uvedenou argumentacu přezkoumá.

114    Microsoft tak před rozvinutím vlastní argumentace [viz níže hlava d) první části] uvádí některé úvahy ohledně interoperability, které mohou být shrnuty následujícím způsobem. Microsoft zaprvé uvádí existenci pěti metod umožňujících uskutečnit interoperabilitu mezi operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače a servery na straně jedné a konkurenčními operačními systémy pro servery na straně druhé. Zadruhé kritizuje jednak stupeň interoperability shledaný v projednávaném případě Komisí – přičemž v podstatě tvrdí, že posledně uvedená ve skutečnosti hodlá umožnit jejím soutěžitelům „klonovat“ její vlastní výrobky nebo některé jejich vlastnosti –, a jednak dosah nápravného opatření stanoveného článkem 5 napadeného rozhodnutí.

115    Microsoft kromě těchto jednotlivých úvah uvádí řadu argumentů, aby prokázala, že komunikační protokoly, které musí zpřístupnit svým soutěžitelům na základě napadeného rozhodnutí, jsou technologicky inovující, a že tyto protokoly nebo jejich specifikace jsou chráněny právy duševního vlastnictví.

116    Co se týče vlastní argumentace, kterou Microsoft uvádí v rámci první části tohoto žalobního důvodu, může být popsána následujícím způsobem:

–        projednávaná věc musí být posouzena s ohledem na různé okolnosti připuštěné Soudním dvorem v rozsudku Magill, bod 107 výše, a převzaté v rozsudku IMS Health, bod 107 výše;

–        okolnosti umožňující kvalifikovat odmítnutí podniku v dominantním postavení poskytnout třetím osobám licenci týkající se práv duševního vlastnictví jako zneužívající jsou zaprvé okolnost, kdy je dotčený výrobek nebo dotčená služba nezbytná pro výkon určité činnosti, zadruhé okolnost, kdy může odmítnutí vyloučit jakoukoli hospodářskou soutěž na odvozeném trhu, zatřetí okolnost, kdy odmítnutí brání vzniku nového výrobku, pro který existuje potenciální poptávka spotřebitelů, a začtvrté okolnost, kdy není odmítnutí objektivně odůvodněno;

–        žádná z těchto čtyř okolností v projednávaném případě nenastala;

–        podpůrně, použitelná kritéria jsou kritéria připuštěná Soudním dvorem v rozsudku Bronner, bod 112 výše, která odpovídají první, druhé a čtvrté výše uvedené okolnosti, uvedené v rozsudcích Magill a IMS Health, bod 107 výše;

–        žádné ze tří kritérií rozsudku Bronner, bod 112 výše, tedy rovněž není v projednávaném případě splněno.

117    Soud nejprve přezkoumá tvrzení společnosti Microsoft týkající se růných stupňů interoperability a dosahu nápravného opatření stanoveného článkem 5 napadeného rozhodnutí. Argumenty, které uplatňuje ohledně existence pěti metod umožňujících uskutečnit interoperabilitu mezi jejími operačními systémy a operačními systémy jejích soutěžitelů, budou analyzovány v rámci přezkumu údajně nezbytného charakteru informací týkajících se interoperability. Soud se poté vyjádří k argumentům společnosti Microsoft týkajícím se práv duševního vlastnictví, která údajně chrání její komunikační protokoly nebo jejich specifikace. Nakonec posoudí vlastní argumentaci, kterou Microsoft rozvíjí v rámci první části žalobního důvodu, přičemž zaprvé vymezí okolnosti, vzhledem ke kterým musí být chování vytýkané posledně uvedené analyzováno, a zadruhé rozhodne, zda tyto okolnosti v projednávaném případě nastaly.

b)     K jednotlivým stupňům interoperability a dosahu nápravného opatření stanoveného článkem 5 napadeného rozhodnutí

 Argumenty účastnic řízení

118    Microsoft má v podstatě za to, že pojem „interoperabilita“, ze kterého Komise vychází pro učinění závěru, že odmítnutí poskytnout informace ohledně interoperability je zneužitím dominantního postavení, a pro uložení nápravného opatření stanoveného článkem 5 napadeného rozhodnutí, je nepřesný.

119    Microsoft zdůrazňuje, že „k interoperabilitě dochází během celého kontinua“ a že „[n]ení absolutní normou“.

120    Uvádí, že „je možné, že k zajištění účinné hospodářské soutěže je nutná minimální úroveň interoperability“, avšak má za to, že takové úrovně není těžké dosáhnout, přičemž uvádí, že existují různé prostředky pro uskutečnění interoperability ve smyslu „mít operační systémy dodávané jednotlivými distributory, které spolu správně fungují“.

121    Microsoft má za to, že Komise v napadeném rozhodnutí uvádí pojem „interoperabilita“ zcela odlišný od pojmu, který je stanoven směrnicí 91/250 a který je v praxi používán podniky pro organizování jejich počítačových sítí. Cílem Komise totiž je, aby operační systém pro servery konkurující Microsoft mohl „fungovat ve všech ohledech“ jako operační systém Windows pro servery (tedy byl schopný „bezvadné zastupitelnosti“ nebo „plug replaceability“). To však může být uskutečněno, pouze když bude soutěžitelům Microsoft povoleno „klonovat“ její výrobky nebo jejich vlastnosti. Microsoft dodává, že dva operační systémy pro servery mohou být interoperabilní v tom smyslu, že si vzájemně vyměňují informace nebo si vzájemně poskytují služby, aniž by nutně musely být „přesně stejné“. Je tedy třeba rozlišovat pojem „interoperabilita“ od pojmů „klonování“ nebo „duplikace“.

122    Microsoft na podporu svých tvrzení odkazuje na zprávu vypracovanou dvěma odborníky v oboru informatiky, kterou přiložila ke své odpovědi ze dne 16. listopadu 2001 na druhé oznámení námitek, ve které posledně uvedení podávají vysvětlení pojmů „těsné spojení“ a „volné spojení“, jakož i důvodů, pro které úsilí vyvinuté pro dosažení „těsných spojení“ se softwarovými výrobky pocházejícími od různých vývojářů ztroskotalo (příloha A.9.2 žaloby). Tyto důvody jsou jak technické, tak obchodní povahy.

123    Microsoft rovněž uvádí, že ve správním řízení předložila 50 prohlášení pocházejících od veřejných a soukromých podniků působících ve všech průmyslových odvětvích a z jednotlivých tehdejších členských států. Tyto podniky v nich osvědčují, že existuje vysoký stupeň interoperability mezi operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače a pro servery na straně jedné a konkurenčními operačními systémy pro servery na straně druhé, a to díky využívání metod již dostupných na trhu. Doplňuje, že ze zpráv společnosti Mercer vyplývá, že podniky si nevybírají operační systémy pro servery podle úvah spojených s jejich interoperabilitou s operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače a pro servery.

124    Microsoft v replice jako úvod pro svou argumentaci směřující k prokázání, že její komunikační protokoly jsou chráněny právy duševního vlastnictví, jakož i ve své odpovědi na jednu z písemných otázek, které jí byly položeny Soudem, uvádí řadu tvrzení ohledně dosahu nápravného opatření stanoveného článkem 5 napadeného rozhodnutí. Těmito tvrzeními klade rovněž otázku stupně interoperability požadovaného v projednávaném případě Komisí.

125    Microsoft tedy v replice tvrdí, že existuje nesoudržnost mezi dosahem uvedeného nápravného opatření a „normou interoperability“, kterou Komise používá v napadeném rozhodnutí pro posouzení relevantnosti „alternativních metod interoperability“. Ve své odpovědi na jednu z písemných otázek Soudu tvrdí, že dosah povinnosti zpřístupnění stanoveného článkem 5 napadeného rozhodnutí byl Komisí vykládán různě.

126    Co se týče tohoto posledního bodu, Microsoft uvádí, že v bodě 669 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí, že „otevřené průmyslové normy neumožňují soutěžitelům dosáhnout stejného stupně interoperability s architekturou domény Windows, jako operační systémy Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin“. Rovněž uvádí, že v bodě 679 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise konstatuje, že „operační systém Novell pro servery určené k podpoře pracovních skupin ,bez klientského modulu‘ nemůže plně využívat kapacit klientských osobních počítačů fungujících v systému Windows a serverů určených k podpoře pracovních skupin fungujících v systému Windows stejným způsobem jako operační systém [Windows] pro servery určené k podpoře pracovních skupin“. Microsoft z těchto konstatování vyvozuje, že Komise zaprvé nahlížela na interoperabilitu jako na schopnost jejích soutěžitelů zajistit, aby jejich výrobky fungovaly naprosto stejným způsobem jako operační systémy Windows pro servery. Komise tedy předpokládá existenci „téměř úplné totožnosti“ mezi posledně uvedenými systémy a konkurenčními operačními systémy pro servery.

127    Microsoft tvrdí, že aby mohl být uskutečněn stupeň interoperability takto požadovaný Komisí (stupeň, který Microsoft bez rozdílu spojuje s výrazy „plug replacement“, „plug-replaceability“, „drop-in“, „funkční ekvivalent“ a „funkční klon“), musela by zveřejnit mnohem více informací než ty, které jsou uvedeny článkem 5 napadeného rozhodnutí, a zejména informace o vnitřních mechanismech svých operačních systémů pro servery (včetně „algoritmů a rozhodovacích pravidel“).

128    Microsoft tvrdí, že Komise zadruhé hájila úzký výklad uvedeného článku 5 tím, že měla za to, že jí nutí poskytnout v rámci licence jejím soutěžitelům pouze komunikační protokoly „on the wire“. Microsoft na podporu tohoto tvrzení uvádí skutečnost, že při slyšení v řízení o předběžném opatření účastnice, kterým bylo tehdy povoleno vstoupit do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise, prohlásily, že nemají zájem o získání přístupu k informacím o vnitřních mechanismech operačních systémů Windows pro servery. Odkazuje rovněž na skutečnost, že Komise v žalobní odpovědi stejně jako v duplice potvrdila, že nehodlá jejím soutěžitelům umožnit „klonování“ služeb sdílení souborů a tiskáren ani služeb správy uživatelů a skupin uživatelů poskytovaných operačními systémy Windows pro servery. Microsoft podotýká, že tisíce stran specifikací, které Komisi sdělila podle napadeného rozhodnutí, umožní nicméně jejím soutěžitelům rozmnožovat některé „vlastnosti“ výrobků, které vyvinula díky vlastnímu výzkumnému a vývojářskému úsilí. Přístupem k protokolu DRS (Directory Replication Service) tedy budou například třetí osoby schopny uskutečnit zpětné inženýrství na jiných částech operačních systémů Windows pro servery, které používají Active Directory.

129    Komise zatřetí v říjnu 2005, tedy několik měsíců po ukončení písemné části řízení v projednávané věci, opět vyložila článek 5 napadeného rozhodnutí v tom smyslu, že informace, které mají být ze strany Microsoft zpřístupněny, mají umožnit jejím soutěžitelům vytvořit funkční ekvivalenty operačních systémů Windows pro servery nebo, jinak řečeno, systémy „bezvadně zastupitelné“ s posledně uvedenými. Microsoft opět tvrdí, že takový výklad článku 5 ji nutí zpřístupnit informace o vnitřních mechanismech jejích operačních systémů Windows pro servery.

130    Microsoft na jednání věnovala dlouhé úvahy mechanismu „replikace ,multimaster‘ “ a v tomto kontextu uplatňovala argumenty ve stejném smyslu jako ty, které byly uvedeny výše.

131    Microsoft zejména vysvětlila, že v minulosti byly adresářové služby vykonávány jediným velkým a velmi nákladným serverem. Naopak v současné době jsou tyto služby obecně uskutečňovány mnoha malými méně nákladnými servery nacházejícími se v různých místech a vzájemně propojenými v celek, který ilustrovala na různých ukázkách promítnutých na jednání „modrou bublinou“. Microsoft uvedla, že vzhledem k tomu, že softwary instalované na serverech jsou součástí této „modré bubliny“ a účastní se poskytování adresářových služeb, musí sdílet stejnou vnitřní logiku, a to proto, aby uvedené servery mohly navzájem fungovat, jako by byly pouze jeden. Každý z těchto serverů totiž musí předpokládat, že ostatní budou reagovat přesně stejně v odpovědi na danou žádost. Microsoft doplnila, že komunikace, ke kterým dochází mezi servery fungujícími v daném operačním systému uvnitř „modré bubliny“, jsou velmi zvláštní povahy.

132    Microsoft rovněž vysvětlila, že mechanismus replikace „multimaster“ umožňuje, aby jakákoli úprava dat obsažených na serveru, který reaguje jako spojovatel domény a nachází se uvnitř „modré bubliny“, (například změna hesla uživatele) byla dále automaticky „replikována“ na všech ostatních serverech, které mají úlohu spojovatele domény a patří do stejné „modré bubliny“.

133    Microsoft upřesnila, že první společnost, která uspěla ve vývoji takového mechanismu, byla Novell, a to v roce 1993. Nicméně mechanismus zahrnutý v jejím operačním systému NetWare pro servery umožňuje, aby uvnitř „modré bubliny“ zcela synchronizovaně fungovalo pouze nejvýše 150 spojovatelů domény, zatímco mechanismus, který je používán v rámci Active Directory obsaženém v systému Windows 2000 Server může zároveň pracovat s tisíci spojovateli domény.

134    Microsoft dále v kontextu svých úvah o replikaci „multimaster“ opakovala, že cílem napadeného rozhodnutí bylo umožnit jejím soutěžitelům vyvinout operační systémy pro servery, které jsou funkčními ekvivalenty jejích vlastních operačních systémů Windows pro servery. Toto rozhodnutí směřuje zejména k tomu, aby servery vykonávající adresářové služby, na kterých je instalován operační systém pro servery konkurující Microsoft, mohly uvnitř „modré bubliny“ nahradit existující servery, na kterých je instalován operační systém Windows pro servery používající Active Directory. Aby však takového výsledku mohlo být dosaženo, je třeba, aby operační systémy pro servery konkurující Microsoft fungovaly zcela stejně – a sdílely tedy stejnou vnitřní logiku – jako operační systémy Windows pro servery používající Active Directory. To je možné, pouze pokud její soutěžitelé budou mít k dispozici informace o vnitřních mechanismech jejích operačních systémů pro servery, včetně některých algoritmů, tedy informací jdoucích nad rámec informací pouze o interoperabilitě ve smyslu napadeného rozhodnutí.

135    Microsoft doplnila, že replikace „multimaster“ tedy nemůže zasahovat mezi servery fungujícími v operačních systémech od různých dodavatelů. Například server, na kterém je instalován operační systém od Sun, nemůže být umístěn uvnitř „modré bubliny“, která sdružuje servery fungující v operačním systému Novell nebo používající Active Directory. Nicméně upřesnila, že Active Directory, pokud se opírá o standardní protokoly, jako jsou protokoly LDAP (Lightweight Directory Access Protocol), může fungovat uvnitř stejné počítačové sítě s adresářovými službami poskytovanými operačními systémy pro servery jejích soutěžitelů. Je bez významu, že k interoperabilitě dochází mezi dvěma různými servery nebo mezi serverem na straně jedné a více servery propojenými uvnitř „modré bubliny“ na straně druhé.

136    Komise tvrzení Microsoft odmítá.

137    Úvodem připomíná definici pojmů „informace ohledně interoperability“ a „protokoly“ uvedenou čl. 1 odst. 1 a 2 napadeného rozhodnutí. Vysvětluje, že toto rozhodnutí společnosti Microsoft ukládá poskytnout technickou dokumentaci, tedy „specifikace“ podrobně popisující tyto protokoly. Specifikace uvádí, „jak formátovat zprávy, kdy je emitovat, jak je vykládat, co je třeba učinit s nesprávnými zprávami, atd.“ Komise zdůrazňuje, že je nutno odlišovat tuto technickou dokumentaci od zdrojového kódu výrobků Microsoft. Vysvětluje, že soutěžitel, který by si přál vyvinout operační systém pro servery, který „by rozuměl“ protokolům Microsoft, musí svůj výrobek vybavit zdrojovým kódem, který provede specifikace těchto protokolů. Dva programátoři, kteří provádí stejné specifikace protokolu, přitom nenapíší stejný zdrojový kód a výkony jejich programů se budou lišit (body 24, 25, 698 a 719 až 722 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Z tohoto hlediska mohou být protokoly přirovnány k jazyku, jehož syntax a slovní zásobu představují specifikace, jelikož pouhá skutečnost, že pokud se dvě osoby naučí syntax a slovní zásobu jednoho jazyka, neznamená, že ho budou používat stejným způsobem. Komise dále upřesňuje, že „skutečnost, že dva výrobky poskytují své služby prostřednictvím slučitelných protokolů nic nenaznačuje o způsobu, jakým tyto služby poskytují“.

138    Komise tvrdí, že Microsoft hájí úzké pojetí pojmu „interoperabilita“, které není slučitelné se směrnicí 91/250. Odkazuje na body 749 až 763 odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvádí, že Microsoft neuplatňuje žádný nový argument vzhledem k tomu, co tvrdila již ve správním řízení. Komise na jednání upřesnila, že vycházela z této směrnice nejen pro prokázání významu interoperability v odvětví softwarů, ale rovněž pro posouzení pojmu „interoperabilita“.

139    Komise krom toho uznává, že existuje celá řada možných stupňů interoperability mezi osobními počítači fungujícími v systému Windows a operačními systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin a že „určitá interoperabilita“ s architekturou domény Windows je již uskutečnitelná. Tvrdí, že a priori nestanovila určitou úroveň interoperability, která je nezbytná pro zachování účinné hospodářské soutěže na trhu, avšak že po svém šetření konstatovala, že stupeň interoperability, který mohli získat soutěžitelé prostřednictvím dostupných metod, byl příliš nízký, aby jim umožnil zůstat za životaschopných podmínek na trhu. Komise odkazem na část napadeného rozhodnutí, ve které uvádí, že „interoperabilita je hnací silou přijetí operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin od Microsoft“ (body 637 až 665 odůvodnění), upřesňuje, že se jeví, že uvedené metody „neposkytují úroveň interoperability požadovanou zákazníky ekonomicky životaschopným způsobem“.

140    Komise v duplice upřesňuje, že v napadeném rozhodnutí nemá za to, že je nezbytné, aby soutěžitelům Microsoft bylo povoleno reprodukovat „řešení interoperability“ zavedená posledně uvedenou. Je důležité, aby mohli dosáhnout srovnatelného stupně interoperability díky svému vlastnímu inovačnímu úsilí.

141    Komise konečně zdůrazňuje, že oproti tomu, co tvrdí Microsoft, napadené rozhodnutí nesměřuje k tomu, aby operační systémy pro servery konkurující posledně uvedené mohly fungovat ve všech ohledech jako operační systém Windows pro servery, a tedy aby její soutěžitelé byli schopní „klonovat“ vlastnosti jejích výrobků. Napadené rozhodnutí ve skutečnosti směřuje k umožnění uvedeným soutěžitelům vyvíjet výrobky, které „[by] fungovaly odlišně, avšak [...] [byly] by schopny rozumět zprávám přenášeným dotčenými výrobky Microsoft“. Dodává, že informace ohledně interoperability, které musí Microsoft zpřístupnit svým soutěžitelům podle napadeného rozhodnutí, posledně uvedeným neumožní vytvořit přesně stejné výrobky, jako jsou výrobky Microsoft.

142    Komise v tomto ohledu na jednání upřesnila, že je třeba odlišovat pojem „funkční ekvivalent“ od pojmu „funkční klon“. Funkční ekvivalent totiž není systém fungující přesně jako operační systém Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin, který nahrazuje, ale systém, který je schopen poskytovat přiměřenou odpověď na žádost určenou za stejných podmínek, jako tento operační systém Windows, a dosáhnout u klientského osobního počítače nebo serveru fungujícího v systému Windows, aby reagoval na jeho zprávy stejným způsobem, jako kdyby pocházely od uvedeného operačního systému Windows.

143    Komise tvrdí, že „těsné spojení“ a „volné spojení“ nejsou jasně definovanými technickými pojmy, zejména v oblasti softwarů operačních systémů. Každopádně zpochybňuje, že „informace rozhraní těsného spojení“ uvedené ve zprávě uvedené v příloze A.9.2 žaloby jsou inovující.

144    Co se týče prohlášení zákazníků předložená společností Microsoft ve správním řízení, Komise připomíná, že se k nim již vyjádřila v bodech 357, 358, 440 až 444, 511, 513, 595, 602, 628 a 707 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podotýká, že tato prohlášení, která jsou z roku 2000 a 2001, se v podstatě týkají podniků, které široce přijaly Windows jako „normu“ pro svou síť pracovních skupin. Pokud jde o zprávy společnosti Mercer, Komise uvádí, že v bodě 645 odůvodnění napadeného rozhodnutí již uvedla, že údaje, které v nich byly analyzovány, prokazují přesný opak toho, co tvrdí Microsoft.

145    Komise krom toho odmítá argument, který Microsoft vyvozuje z údajného nesouladu mezi nápravným opatřením stanoveným článkem 5 napadeného rozhodnutí a normou interoperability použitou v napadeném rozhodnutí, aby posoudila relevantnost „alternativních metod interoperability“.

146    Komise tvrdí, že měla obtíže porozumět smyslu tohoto argumentu. V tomto ohledu uvádí, že v částech bodů 669 a 679 odůvodnění napadeného rozhodnutí citovaných Microsoft nikterak neodmítá některá řešení nahrazující zpřístupnění informací ohledně interoperability z důvodu, že tato řešení neumožňují „klonovat“ její výrobky nebo některé z jejich vlastností. Pouze v něm konstatuje, že tato řešení „zajišťují menší stupeň interoperability s dominantními výrobky Microsoft (menší kapacitu přístupu k funkcím těchto výrobků) než vlastní nabídka Microsoft“. Ve hře je tedy schopnost „pracovat s“ prostředím Windows.

147    Komise dodává, že z bodů 568 až 572, 740 a 749 až 763 odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že se toto rozhodnutí týká pouze zpřístupnění specifikací rozhraní. Krom toho má za to, že Microsoft nepodkládá právně dostačujícím způsobem své tvrzení, podle kterého by třetí osoby mohly získáním přístupu k některým specifikacím jejích komunikačních protokolů uskutečňovat zpětné inženýrství na jiných částech operačního systému Windows pro servery, které používají Active Directory.

148    Komise na jednání zpochybnila opodstatněnost tvrzení, která Microsoft vyvozuje z mechanismu replikace „multimaster“. Potvrdila, že napadené rozhodnutí směřuje zejména k tomu, aby se servery fungující v operačním systému pro servery určené k podpoře pracovních skupin konkurující Microsoft mohly začlenit do „modré bubliny“ složené ze serverů, na kterých je instalován operační systém Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin, a aby tedy povinost zpřístupnění stanovená článkem 5 tohoto rozhodnutí pokryla rovněž informace o komunikacích, ke kterým dochází mezi servery uvnitř této „modré bubliny“. Zamítla však tvrzení Microsoft, podle kterého mohl být tento cíl dosažen pouze zpřístupněním informací o vnitřních mechanismech jejích výrobků.

149    SIIA zdůrazňuje podstatnou úlohu interoperability v odvětví softwarů. Nemůže být podle ní zpochybňováno, že spotřebitelé přikládají velký význam skutečnosti, aby počítačové programy byly interoperabilní s téměř monopolními výrobky, kterými jsou operační systémy Windows pro klientské osobní počítače. Uvádí, že v běžné situaci hospodářské soutěže mají vývojáři softwarů veškerý zájem na podpoře interoperability mezi svými výrobky a výrobky svých soutěžitelů a na zpřístupnění informací ohledně interoperability. Konkurují si tedy na základě „běžných“ faktorů, jako je cena a bezpečnost výrobků, rychlost zpracování dotazů nebo inovující charakter některých funkcí. Microsoft naopak využívá na sousedních trzích a „pákovým efektem“ (leveraging) téměř monopolního postavení, které má na jiných trzích. Posledně uvedená přesněji omezuje schopnost svých soutěžitelů dosáhnout interoperability s jejími téměř monopolními výrobky tím, že nerespektuje standardní protokoly odvětví, že k nim připojuje „drobné (a nadbytečné) dodatky“, a dále tím, že odmítá sdělit svým soutěžitelům informace o uvedených „rozšířených protokolech“.

150    SIIA krom toho zpochybňuje tvrzení Microsoft, podle kterého napadené rozhodnutí směřuje k umožnění soutěžitelům posledně uvedené vyvinout operační systémy pro servery fungující ve všech ohledech jako operační systém Windows pro servery. Podle SIIA je cílem napadeného rozhodnutí umožnit operačním systémům pro servery určené k podpoře pracovních skupin konkurujícím Microsoft být interoperabilní s operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače a pro servery určené k podpoře pracovních skupin stejným způsobem, jak to činí operační systémy Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

 Závěry Soudu

151    Microsoft svými jednotlivými argumenty uvedenými v bodech 118 až 135 výše vznáší dvě hlavní otázky, tedy jednak otázku stupně interoperability uvedeného Komisí v projednávaném případě, a jednak otázku dosahu nápravného opatření stanoveného článkem 5 napadeného rozhodnutí.

152    Je třeba podotknout, že tyto dvě otázky jsou vzájemně spojeny v tom smyslu, že, jak to vyplývá zejména z bodu 998 odůvodnění napadeného rozhodnutí, toto nápravné opatření směřuje k uložení společnosti Microsoft povinnosti zpřístupnit to, co jí Komise vytýká, že zneužívajícím způsobem zpřístupnit odmítla, a to jak vůči společnosti Sun, tak vůči ostatním soutěžitelům. Dosah uvedeného nápravného opatření musí tedy být vymezen ve světle zneužívajícího chování uplatněného vůči Microsoft, přičemž zejména závisí na stupni interoperability uvedeném Komisí v napadeném rozhodnutí.

153    Pro to, aby bylo možno se k těmto otázkám vyjádřit, je třeba předem připomenout řadu skutkových a technických zjištění obsažených v napadeném rozhodnutí. Komise totiž posoudila stupeň interoperability požadovaný v projednávaném případě a dospěla k závěru o nezbytnosti informací ohledně interoperability poté, co přezkoumala zejména způsob, jakým jsou organizovány sítě Windows určené k podpoře pracovních skupin, jakož i vazby, které pojí jednotlivé operační systémy v jejich rámci. Je rovněž třeba předem upřesnit povahu informací uvedených napadeným rozhodnutím.

–       Skutková a technická zjištění

154    Komise v bodech 21 až 59, 67 až 106 a 144 až 184 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí řadu zjištění skutkové a technické povahy ohledně dotčených výrobků a technologií.

155    Je třeba bez dalšího uvést, že Microsoft v podstatě nezpochybňuje tato jednotlivá zjištění. Tato se ostatně v široké míře zakládají na prohlášeních učiněných posledně uvedenou ve správním řízení, zejména v jejích odpovědích na tři oznámení námitek, jakož i na dokumentech a zprávách zveřejněných na její internetové stránce. Technická vysvětlení podaná odborníky účastníků řízení na jednání včetně vysvětlení odborníků společnosti Microsoft krom toho potvrzují opodstatněnost uvedených zjištění.

156    Komise zaprvé poté, co uvedla, že pojem „interoperabilita“ může být užíván techniky v různých kontextech a může být přijímán různě, nejprve cituje desátý, jedenáctý a dvanáctý bod odůvodnění směrnice 91/250 (bod 32 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

157    Tyto body odůvodnění jsou následujícího znění:

„vzhledem k tomu, že počítačový program je určen ke komunikaci a spolupráci s ostatními prvky počítačového systému a s uživateli; že za tímto účelem je nezbytné logické, a případně i fyzické propojení a interakce umožňující náležité fungování veškerých softwarových a hardwarových prvků s jinými softwary a hardwary i s uživateli;

vzhledem k tomu, že části programu, které toto vzájemné propojení a interakci mezi jednotlivými softwarovými a hardwarovými prvky umožňují, jsou obecně nazývány ,rozhraní‘;

vzhledem k tomu, že toto funkční propojení a interakce jsou obecně nazývány ,interoperabilita‘; že tuto ,interoperabilitu‘ lze vymezit jako schopnost vzájemně si vyměňovat informace a vzájemně vyměněné informace užívat [...]“.

158    Komise dále uvádí, že Microsoft jí vytýká, že v projednávaném případě přijala pojem „interoperabilita“ jdoucí nad rámec toho, co je stanoveno směrnicí 91/250. Upřesňuje, že Microsoft a ona sama se však shodují na skutečnosti, že „interoperabilita je otázkou stupně a že jednotlivé softwarové výrobky systému ,jsou interoperabilní‘ (alespoň částečně), pokud jsou schopny vzájemně si vyměňovat informace a vzájemně vyměněné informace užívat“ (bod 33 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

159    Komise zadruhé uvádí, že v současné době počítače v podnicích a organizacích fungují stále častěji ve spojení s jinými počítači v rámci sítě. Upřesňuje, že uživatelé klientských osobních počítačů využívají podle specifických úkolů, které zamýšlejí uskutečňovat, zároveň schopnosti svého vlastního klientského osobního počítače a schopnosti jednotlivých typů výkonnějších „víceuživatelských“ počítačů, tedy serverů, ke kterým mají přístup nepřímo prostřednictvím tohoto klientského osobního počítače (bod 47 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Vysvětluje rovněž, že pro zajištění snadného a účinného přístupu k jednotlivým síťovým zdrojům je jednak třeba, aby aplikace byly přítomné na více počítačích, z nichž každý obsahuje jednotlivé součásti, které jsou interoperabilní, a jednak aby počítače propojené uvnitř uvedené sítě byly integrovány do uceleného „distribuovaného počítačového systému“ (bod 48 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise konečně uvádí, že „[i]deálně by měl takový distribuovaný systém ,zprůhlednit‘ (tedy zneviditelnit) komplexnost základního hardwaru a softwaru jak pro uživatele, tak pro distribuované aplikace tak, aby mohli snadno nalézt svou cestu touto komplexností pro přístup k počítačovým zdrojům“ (bod 48 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

160    Komise zatřetí zdůrazňuje, že projednávaná věc se soustředí na služby určené k podpoře pracovních skupin, tedy služby základní infrastruktury, které jsou využívány osobami pracujícími v kanceláři v jejich každodenní práci (bod 53 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Identifikuje zejména tři řady následujících služeb: zaprvé sdílení souborů ukládaných do paměti na serverech, zadruhé sdílení tiskáren a zatřetí správu uživatelů a skupin uživatelů. Upřesňuje, že třetí řada služeb spočívá zejména v zajištění bezpečného přístupu k síťovým zdrojům, jakož i v jejich bezpečném využívání, zejména zaprvé ověřením identity uživatelů, poté zadruhé ověřením, že jim je povoleno uskutečňovat danou akci (bod 54 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

161    Komise krom toho konstatuje, že tyto jednotlivé služby jsou mezi sebou úzce spojeny a že mohou být skutečně v širokém pojetí považovány za „jedinou službu“, avšak nahlíženy ze dvou různých hledisek, tedy jednak z hlediska uživatele (služby souborů a tiskáren), a jednak z hlediska správce sítě (správa uživatelů a skupin uživatelů) (body 56 a 176 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Je třeba uvést, že Microsoft, když v rámci své argumentace ohledně vyloučení hospodářské soutěže tvrdí, že Komise přijala „nepřirozeně úzkou“ definici relevantního výrobkového trhu tím, že do něj zahrnula pouze tři řady služeb uvedených výše (viz body 443 až 449 níže), naopak nezpochybňuje existenci takových vazeb mezi uvedenými službami.

162    Komise ve světle těchto skutečností definuje „operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin“ jako operační systémy navržené a uvedené na trh s cílem poskytovat integrovaným způsobem služby sdílení souborů a tiskáren, jakož i správy uživatelů a skupin uživatelů poměrně malému počtu vzájemně propojených klientských osobních počítačů tvořících malé až střední sítě (body 53 a 345 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Zejména upřesňuje, že tyto operační systémy se pro zajištění účinného ukládání a vyhledávání informací týkajících se správy uživatelů a skupin uživatelů obecně opírají o technologie adresářových služeb (bod 55 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

163    Komise začtvrté zkoumá způsob, jakým je uskutečňována interoperabilita v sítích Windows určených k podpoře pracovních skupin (body 144 až 184 odůvodnění napadeného rozhodnutí), tedy „skupin[ách] klientských osobních počítačů [na kterých je instalován operační systém Windows pro klientské osobní počítače] a serverech [na kterých je instalován operační systém Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin] vzájemně propojených přes počítačovou síť“ (čl. 1 odst. 7 napadeného rozhodnutí).

164    Komise se za tímto účelem soustředí na operační systémy generace Windows 2000 společnosti Microsoft a uvádí, že podstatné vlastnosti těchto systémů jsou obdobné jako podstatné vlastnosti systémů, které je následovaly (tedy operační systémy pro klientské osobní počítače Windows XP Home Edition a Windows XP Professional a operační systém Windows 2003 Server pro servery) (poznámka pod čarou č. 182 napadeného rozhodnutí).

165    Komise zaprvé formuluje řadu úvah ohledně služeb správy uživatelů a skupin uživatelů (body 145 až 157 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Uvádí, že uvnitř sítí Windows určených k podpoře pracovních skupin se „domény Windows“ nacházejí v jádru uskutečnění těchto služeb, přičemž tyto domény kvalifikuje jako „správní jednotky“, prostřednictvím kterých operační systémy Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin řídí klientské osobní počítače a servery určené k podpoře pracovních skupin (body 145 a 146 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise zejména vysvětluje, že každý „zdroj“ (počítač, tiskárna, uživatel, aplikace, atd.) domény Windows má „účet domény“, který definuje jeho identitu pro celou doménu, a že uvnitř stejné domény Windows je „jediné spojení na uživatele“ v tom smyslu, že pokud se posledně uvedený spojí se zdrojem domény (obecně jeho klientský osobní počítač), je „poznán“ všemi jinými zdroji stejné domény a nemusí opět uvádět své jméno a heslo (bod 146 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

166    Komise zdůrazňuje význam, kterou v rámci domén Windows hrají servery nazývané jako „spojovatele domény“, oproti jiným serverům, tedy „členským serverům“ (bod 147 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Vysvětluje, že spojovatele domény jsou pověřeny ukládáním účtů domény, jakož i informací, které se k nim vztahují. Jinak řečeno, posledně uvedené servery fungují jako „spojovatele“ domény Windows (bod 147 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

167    Komise zejména trvá na klíčové úloze Active Directory a na změnách, které zavedení této „kompletní adresářové služby“ do operačního systému Windows 2000 Server způsobilo, co se týče způsobu, jakým jsou spojovatele domény vzájemně propojeny v doménách Windows 2000, a to vzhledem k předchozím operačním systémům Windows pro servery, tedy těm z generace Windows NT (bod 149 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

168    V tomto ohledu jednak vysvětluje, že operační systém Windows NT 4.0 obsahoval hlavní spojovatele domény a vedlejší spojovatele domény. Změny uskutečněné na účtech domény mohly být v tomto systému učiněny pouze prostřednictvím hlavního spojovatele domény a byly poté periodicky a automaticky šířeny na všechny vedlejší spojovatele domény. Naopak v doméně Windows 2000 fungují všechny spojovatele domény jako „rovnocenné“ (peers), takže je možné uskutečnit změny na účtech domény na kterémkoliv z nich, přičemž tyto změny jsou poté automaticky přeneseny na ostatní spojovatele domény (bod 150 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Tyto operace jsou uskutečňovány díky některým synchronizačním protokolům odlišným od těch, které byly používány operačním systémem Windows NT 4.0.

169    Komise krom toho uvádí, že novou vlastností domén Windows 2000 je rovněž skutečnost, že mohou být organizovány hierarchicky, se „stromy“ domén Windows 2000 vzájemně propojenými automaticky stanovenými vztahy schválení, přičemž více samotných „stromů“ může být vzájemně propojeno prostřednictvím vztahů schválení uvnitř „doménové struktury“ (bod 151 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dodává, že spojovatele domény Windows 2000 mohou fungovat jako „globální katalogové servery“, což znamená, že si zachovávají nejen informace o zdrojích vztahujících se k doménám, které řadí, ale rovněž „shrnutí“ všech zdrojů, které jsou k dispozici v „doménové struktuře“, tedy „globálním katalogu“. Upřesňuje, že data uchovaná v globálním katalogu jsou aktualizována přes různé protokoly.

170    Komise krom toho uvádí, že přechod technologie Windows NT na technologii Windows 2000 rovněž způsobil změny, co se týče bezpečnostní architektury sítí Windows určených k podpoře pracovních skupin (body 152 až 154 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Zejména konstatuje, že ověřování identity je v doménách Windows 2000 založeno na protokolu Kerberos, a nikoliv již na protokolu NTLM (NT LAN Manager), což má řadu výhod ve formě rychlosti spojení, vzájemného ověřování identity a správy vztahů schválení. Uvádí, že „KDC“ (Key Distribution Centre) stanovené protokolem Kerberos „je integrováno do jiných bezpečnostních služeb Windows 2000 vykonávaných na spojovateli domény a využívá Active Directory domény jako základ údajů bezpečnostních účtů“ (bod 153 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise upřesňuje, že protokol Kerberos implementovaný v operačních systémech Windows 2000 Professional a Windows 2000 Server však není standardní verzí vyvinutou Massachusetts Institute of technology (MIT), ale verzí „rozšířenou“ společností Microsoft (body 153 a 154 napadeného rozhodnutí).

171    Konečně Komise mezi jinými změnami vyplývajícími z přechodu technologie Windows NT na technologii Windows 2000 a Active Directory uvádí skutečnost, že určitý počet funkcí je integrován zároveň do operačního systému Windows 2000 Professional a do operačního systému Windows 2000 Server, a to za účelem usnadnění správy klientských osobních počítačů fungujících v systému Windows v doménách Windows (body 155 až 157 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Zdůrazňuje, že tyto funkce – přičemž cituje zejména funkce nazvané „Group Policy“ a „Intellimirror“ – jsou „citelně vylepšeny“ nebo jsou pouze dostupné v doméně Windows 2000 řízené ze spojovatele domény Windows 2000 používajícího Active Directory (bod 156 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Uvádí, že Microsoft vysvětlila, že „[Group Policy je] funkcí Windows 2000 [...], která správcům [umožňuje] centralizovaně řídit všechny uživatele, počítače, aplikace a jiné síťové zdroje, místo aby řídila všechny tyto objekty individuálně“. Lokálně mohou být definovány pro daný počítač nebo pro celou doménu Windows skupiny. Pokud jde o Intellimirror, Komise uvádí, že tato funkce, která je dostupná pouze v doméně Windows 2000, umožňuje uživatelům mít k dispozici své „pracovní prostředí“ (data, softwary, atd.) s jejich osobními parametry, ať jsou připojeni k síti. či nikoliv, a ať se v ní nachází kdekoliv (bod 157 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

172    Komise zadruhé uvádí řadu úvah ohledně služeb sdílení souborů a tiskáren (body 158 až 164 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

173    Zejména uvádí, že moderní operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin podporují „distribuované systémy souborů“ a že Microsoft na konci devadesátých let uvedl na trh takový systém, nazvaný „Dfs“ (Distributed File System), a to v podobě komplementárního výrobku, který může být instalován na klientských osobních počítačích a serverech fungujících v systému Windows NT 4.0. Uvádí, že Windows 2000 je první generací výrobků Microsoft, která systém Dfs podporuje v „nativním režimu“ jak na straně klientských osobních počítačů, tak na straně serverů určených k podpoře pracovních skupin (body 161 až 163 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

174    Komise rovněž uvádí, že Dfs může být v systému Windows 2000 instalován buď v „autonomním“, nebo v „doménovém“ režimu, avšak že tento posledně uvedený režim, který má určitý počet výhod v oblasti „inteligentního“ vyhledávání informací Dfs na klientských osobních počítačích, je dostupný pouze v doménách Windows a je posílen přítomností spojovatelů domény používajících Active Directory (bod 164 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

175    Komise zatřetí vysvětluje, že Microsoft vyvinula svůj vlastní celek technologií pro „distribuované objektové systémy“ obsahující technologie COM (Component Object Model) a DCOM (Distributed Component Object Model) (bod 166 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Upřesňuje, že tyto dvě posledně uvedené technologie jsou úzce spojeny a že COM, který je implementován jak v operačních systémech Windows pro klientské osobní počítače, tak v operačních systémech Windows určených k podpoře pracovních skupin, tyto dva operační systémy spojuje do jedné ucelené platformy pro distribuované aplikace (bod 166 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise uvádí, že Microsoft ve své odpovědi na třetí oznámení námitek prohlásila, že „COM [je] podstatný pro architekturu operačních systémů Windows a [že] četná rozhraní v systému Windows [jsou] tedy založena na COM“ (bod 167 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Zdůrazňuje zejména, že četné interakce mezi klientskými osobními počítači a Active Directory přítomným na serverech, na kterých je instalován operační systém Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin, zahrnují COM/DCOM. Dodává, že protokol DCOM je používán v komunikacích klient-server, díky kterým servery fungující v systému Windows poskytují služby ověřování identity nebo sdílení souborů klientským osobním počítačům fungujícím v systému Windows (bod 167 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

176    Komise začtvrté vysvětluje, že Microsoft různými způsoby podporuje „přirozené migrování“ jejích operačních systémů Windows NT k jejím operačním systémům Windows 2000, a to jak u zákazníků, tak u vývojářů softwarů (bod 168 až 175 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

177    Komise tak uvádí, že v doméně Windows je možné „upgradovat“ počítače, na kterých jsou instalovány dřívější verze Windows, jejich „migrováním“ k Windows 2000 bez využití Active Directory. Nicméně zákazníci mohou plně využívat výhod upgradování pouze instalováním v „nativním režimu“ domény Windows 2000 používající Active Directory, což znamená, že všechny spojovatele domény dotčené domény „migrují“ k Windows 2000 a Active Directory. Je rovněž nezbytné, aby servery určené k podpoře pracovních skupin uvedené domény, které nejednají jako spojovatele domény, byly slučitelné s Windows 2000 (což zejména předpokládá, aby provedly protokol Kerberos v jeho verzi rozšířené Microsoft). Komise vysvětluje, že pokud je doména Windows 2000 instalována ve „smíšeném režimu“ (tedy pokud hlavní spojovatel domény „migroval“ k Windows 2000, avšak některé vedlejší spojovatele domény fungují stále v systému Windows NT), uživatel nemůže využívat všechny pokročilé funkce této domény. Musí zejména přijít o většinu doplňující pružnosti, kterou Active Directory přináší správě skupin uživatelů. Komise upřesňuje, že jakmile uživatel převedl svůj hlavní spojovatel domény do „nativního režimu“, již pro něj není možné používat jako spojovatel domény server, který je interoperabilní pouze s generací Windows NT 4.0 výrobků Microsoft (včetně serverů určených k podpoře pracovních skupin, na kterých jsou instalovány jiné systémy než systémy Microsoft).

178    Co se týče vývojářů softwaru, Komise konstatuje, že Microsoft je silně nabádá, aby používali nové funkce operačních systémů Windows 2000, zejména Active Directory, a to zejména prostřednictvím ověřovacích programů, které zavedla (body 171 až 175 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

179    Komise zapáté vyvozuje řadu závěrů (body 176 až 184 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

180    Nejprve opakuje, že služby sdílení souborů a tiskáren, jakož i správy uživatelů a skupin uživatelů jsou v technologiích Windows poskytovány uživatelům klientských osobních počítačů fungujících v systému Windows jako „celek vzájemně propojených služeb“. Toto tvrzení ilustruje uvedením, že v doméně Windows 2000 „klientský server SMB (Server Message Block) a server, na kterém je založen [Dfs], [DCOM], ověřování identity LDAP, [...] všechny využívají automaticky pro ověřování identity Kerberos [od Microsoft]“ (bod 176 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dodává, že kromě ověřování identity závisí proces povolování na schopnosti vytvářet, měnit a vykládat „seznamy kontroly přístupu“ (CAL), z čehož vyplývá komunikace se spojovateli domény určité domény (bod 176 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

181    Komise dále konstatuje, že aby mohly servery určené k podpoře pracovních skupin fungující v systému Windows poskytovat své služby uživateli klientského osobního počítače „transparentně“, používají specifické části softwarového kódu integrované v operačním systému Windows pro klientské osobní počítače (bod 177 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V tomto ohledu zejména uvádí, že Microsoft prohlásila, že „Dfs [má] lokální součást, která funguje, i když klientský osobní počítač využívající Windows 2000 Professional funguje v autonomním režimu“ a že „Windows 2000 Professional [obsahuje] zákaznický kód, který [může] být využíván pro přístup k Active Directory“ (bod 177 odůvodnění napadeného rozhodnutí). S využitím slov autora publikace nazvané „Understanding Active Directory Services“ (Chápat služby Active Directory) a vydané Microsoft Press Komise rovněž uvádí, že „Active Directory je zcela integrována – často aniž by to bylo viditelné – do osobního počítače [fungujícího v systému] Windows“ (bod 177 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

182    Komise zdůrazňuje, že je však třeba nepovažovat vzájemné propojení a interakci zahrnující zdrojový kód operačního systému Windows 2000 Professional pouze pod úhlem vztahu mezi daným serverem určeným k podpoře pracovních skupin fungujícím v systému Windows a daným klientským osobním počítačem fungujícím v systému Windows. Tvrdí, že je totiž správnější popsat toto vzájemné propojení a tuto interakci jako interoperabilitu uvnitř počítačového systému zahrnujícího více osobních počítačů fungujících v systému Windows a více serverů určených k podpoře pracovních skupin fungujících v systému Windows, vzájemně propojených v rámci sítě. Konstatuje, že interoperabilita uvnitř takového počítačového systému má tedy dvě nerozdílné součásti, tedy interoperabilitu klient-server na straně jedné a interoperabilitu server-server na straně druhé (bod 178 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

183    Komise, ohledně posledně uvedeného bodu dodává, že v četných případech existuje „symetrie mezi vzájemnými propojeními a interakcemi server-server na straně jedné a vzájemnými propojeními a interakcemi klient-server na straně druhé“ (bod 179 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Zmiňuje jako příklad skutečnost, že stejné „rozhraní programování aplikací“ (API), „ADSI“ (Active Directory Service Interface), je implementováno zároveň v operačním systému pro klientské osobní počítače Windows 2000 Professional a v operačním systému Windows 2000 Server pro servery pro řízení přístupu ke spojovatelům domény Active Directory. Jiným příkladem citovaným Komisí je skutečnost, že protokol Kerberos, tak jak byl Microsoft rozšířen, je v doméně Windows používán k ověřování identity jak mezi klientským osobním počítačem fungujícím v systému Windows a serverem určeným k podpoře pracovních skupin fungujícím v systému Windows, tak mezi více servery určenými k podpoře pracovních skupin fungujícími v systému Windows.

184    Komise rovněž uvádí, že za některých okolností „se mohou servery dotazovat jiných serverů jménem klientského osobního počítače“ (bod 180 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V tomto ohledu cituje zejména jako příklad „delegace Kerberos“, která je funkcí přítomnou v operačním systému Windows 2000 Server a která umožňuje serveru vypůjčením identity klientského osobního počítače požadovat službu od jiného serveru jménem tohoto klientského osobního počítače. Je tedy dosti časté, že servery adresují dotazy jiným serverům, a jednají tedy jako klientské osobní počítače (viz rovněž poznámka pod čarou č. 51 napadeného rozhodnutí).

185    Komise dále dodává, že některé komunikace klient-server jsou navazovány za předpokladu, že předtím došlo ke komunikaci server-server. V tomto ohledu uvádí zejména skutečnost, že klientský osobní počítač fungující v systému Windows 2000 Professional, pokud se dotazuje spojovatele domény v doméně Windows 2000, vyžaduje „určitou přípravnou koordinaci mezi spojovateli domény fungujícími v systému Windows 2000 Server“ (bod 181 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Podle Komise „[to] například pokrývá zároveň skutečnost, že spojovatele domény si uchovávají úplnou kopii dat uložených v Active Directory, která jsou aktualizována přes synchronizační protokoly, a skutečnost, že globální katalogové servery jsou schopny ukládat informace ohledně počítačů doménové struktury, které se nacházejí mimo jejich doménu, a to díky různým protokolům propojeným v globálním katalogu“ (bod 181 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise uvádí, že v takové situaci je komunikace server-server „logicky spojena“ s komunikací klient-server, protože k ní dochází za účelem jejího připravení.

186    Ze všech předchozích skutečností – skutečností, které Microsoft v podstatě nezpochybňuje a jejichž správnost byla široce potvrzena technickými prezentacemi uskutečněnými na jednání – vyplývá, že, jak to Komise oprávněně uvádí v bodě 182 odůvodnění napadeného rozhodnutí, sítě Windows určené k podpoře pracovních skupin se opírají o architekturu vzájemných propojení a interakcí jak klient-server, tak server-server a že tato architektura – kterou Komise kvalifikuje jako „architekturu domény Windows“ – umožňuje zajistit „transparentní přístup“ k hlavním službám poskytovaným servery určenými k podpoře pracovních skupin.

187    Tyto jednotlivé skutečnosti rovněž prokazují, že, jak se opakovaně konstatuje v napadeném rozhodnutí (viz zejména body 279 a 689 odůvodnění), uvedená vzájemná propojení a interakce jsou vzájemně úzce spojeny.

188    Jinak řečeno, správné fungování sítí Windows určených k podpoře pracovních skupin spočívá jak na komunikačních protokolech klient-server – které jsou ze své podstaty implementovány zároveň v operačních systémech Windows pro klientské osobní počítače a v operačních systémech pro servery určené k podpoře pracovních skupin –, tak na komunikačních protokolech server-server. Jak to tedy Komise vysvětlila na jednání, pro četné úkoly se komunikační protokoly server-server ve skutečnosti jeví jako „rozšíření“ komunikačních protokolů klient-server. V některých případech server jedná vůči jinému serveru jako klientský osobní počítač (viz bod 184 výše). Stejně tak musí být uvedeno, že i když je pravda, že některé komunikační protokoly jsou implementovány pouze v operačních systémech Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin, jsou nicméně z funkčního hlediska spojeny s klientskými osobními počítači. Komise v tomto ohledu, aniž by jí Microsoft protiřečila, odkazuje na protokoly týkající se globálního katalogu, jakož i synchronizační a replikační protokoly mezi spojovateli domény.

189    Je tedy nutno mít za to, že Komise zcela správně dospívá k závěru, že „společná schopnost být součástí [architektury domény Windows] je prvkem slučitelnosti mezi klientskými osobními počítači fungujícími v systému Windows a servery určenými k podpoře pracovních skupin fungujícími v systému Windows“ (bod 182 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

190    Konečně je třeba mít na paměti významnou úlohu, kterou mají adresářové služby na trhu operačních systémů určených k podpoře pracovních skupin. Sama Microsoft v replice uvádí, že na tomto trhu „je adresářová služba základní soutěžní vlastností, odpovědnou z velké části za úspěch některých výrobků“. Zdůrazňuje zejména, že „Active Directory se nachází [...] v jádru operačních systémů Windows pro servery“, a to poté, co uvedla, že „[j]ak pro služby sdílení souborů a tiskáren, tak pro služby správy uživatelů a skupin uživatelů [je] významné přesně vědět, který uživatel [je] oprávněn mít přístup ke kterým zdrojům sítě“.

191    Active Directory nahrává všechny informace ohledně objektů sítě a umožňuje její centralizované řízení. Celkově integruje funkce správy ověřování identity uživatelů a kontroly přístupu, čímž zajišťuje bezpečnost informací. Musí být rovněž připomenuto, že Active Directory využívá mechanismus replikace „multimaster“.

–       K povaze informací, kterých se týká napadené rozhodnutí

192    První zneužívající chování vytýkané Microsoft představuje odmítnutí posledně uvedené poskytnout svým soutěžitelům informace ohledně interoperability a povolit jejich využití pro vývoj a distribuci výrobků konkurujících jejím výrobkům na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin v období od října 1998 do data oznámení tohoto rozhodnutí [čl. 2 písm. a) napadeného rozhodnutí].

193    Komise na základě opatření směřujícího k nápravě tohoto údajného odmítnutí Microsoft zejména nařídila [čl. 5 písm. a) napadeného rozhodnutí] následující:

„Microsoft [...] zpřístupní ve lhůtě 120 dní od oznámení [napadeného rozhodnutí] každému podniku, který má zájem vyvíjet a distribuovat operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin, informace týkající se interoperability a za rozumných a nediskriminačních podmínek poskytne těmto podnikům oprávnění k využití informací týkajících se interoperability pro vývoj a distribuci operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin.“

194    Je třeba připomenout způsob, jakým Komise v projednávaném případě definovala a posoudila rozhodné hlavní pojmy.

195    V čl. 1 odst. 1 napadeného rozhodnutí tedy definovala „informace týkající se interoperability“ jako „vyčerpávající a přesné specifikace všech protokolů [uplatněných] v operačních systémech Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin, které používají servery Windows pro pracovní skupiny za účelem poskytnutí sítím Windows určeným k podpoře pracovních skupin služeb sdílení souborů a tiskáren a správy uživatelů a skupin [uživatelů], včetně služeb spojovatele domény Windows, adresářové služby Active Directory a služby ,Group Policy‘ “.

196    Pokud jde o „protokoly“, Komise je představuje jako pravidla vzájemného propojení a interakce mezi různými softwarovými prvky v rámci sítě (bod 49 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Co se týče přesněji protokolů relevantních v projednávané věci, definuje je jako „soubor pravidel vzájemného propojení a interakce mezi různými operačními systémy Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin a operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače instalovanými na jednotlivých počítačích v síti Windows určené k podpoře pracovních skupin“ (čl. 1 odst. 2 napadeného rozhodnutí).

197    Je třeba konstatovat, že Microsoft nezpochybňuje způsob, jakým Komise pojímá výraz „protokoly“. Naopak v žalobě sama popisuje protokoly jako umožňující „počítačům propojeným prostřednictvím sítě vyměňovat si informace za účelem plnění předem vymezených úkolů“. Ve zprávě vyhotovené jedním z jejích odborníků, p. Madnickem, přiložené k jejím vyjádřením ke spisu vedlejšího účastníka sice rozlišuje mezi dvěma kategoriemi komunikačních protokolů, podle toho zda jsou „jednoduché“, nebo „složité“, přičemž uvádí protokol DRS jako náležející do druhé kategorie [příloha I.3 (Madnick, „Response to Mr. Ronald S. Alepin’s Annex on Interoperability and the FSFE’s Submission“)]. Nicméně tímto rozlišením nesměřuje ke zpochybnění opodstatněnosti výše uvedené definice, ale pouze k prokázání, že složité protokoly řídí vzájemná propojení mezi jednotlivými podobnými prvky sítě, které poskytují společnou službu v úzké spolupráci, a že „vykazují“ mnohem podrobnější a hodnotnější informace než jednoduché protokoly.

198    Co se týče pojmu „specifikace“, tento pojem není definován ve výroku napadeného rozhodnutí. Je nicméně nesporné, že specifikace mají formu podrobné technické dokumentace, což ostatně odpovídá obecnému významu tohoto pojmu v počítačovém odvětví.

199    Komise v bodě 24 odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůrazňuje, že je třeba rozlišovat pojem „specifikace“ od pojmu „implementace“ v tom smyslu, že „specifikace podrobně popisuje, co se očekává od softwarového výrobku, zatímco implementace je kódem, který bude na počítači skutečně proveden“ (viz ve stejném smyslu bod 570 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Jinak řečeno, specifikace popisují rozhraní, prostřednictvím kterých může daný prvek počítačového systému používat jiný prvek téhož systému. Popisují zejména velmi abstraktně, jaké jsou dostupné funkce, jakož i pravidla, která umožňují tyto funkce vyvolávat a přijímat.

200    Komise v bodě 571 odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětluje, že je možné poskytnout specifikace rozhraní bez zpřístupnění podrobností implementace. Upřesňuje, že se jedná o praxi běžnou v počítačovém odvětví, zejména když jsou přijaty otevřené normy pro interoperabilitu (viz rovněž v tomto ohledu bod 34 odůvodnění napadeného rozhodnutí). SIIA ve svém spisu vedlejšího účastníka uvádí argumenty ve stejném smyslu.

201    Více skutečností potvrzuje opodstatněnost těchto jednotlivých tvrzení. Praxe uvedená Komisí je jednak doložena řadou příkladů – nezpochybněných společností Microsoft – uvedených v napadeném rozhodnutí, tedy zejména specifikace „POSIX 1“ (body 42 a 88 odůvodnění), specifikace „Java“ (bod 43 odůvodnění), specifikace protokolu Kerberos verze 5 (bod 153 odůvodnění), specifikace protokolu NFS (Network File System) vyvinutého Sun (bod 159 odůvodnění) a specifikace „CORBA“ zavedené Object Management Group (bod 165 odůvodnění). Krom toho je třeba uvést, že, jak to Komise uvádí v bodě 571 odůvodnění napadeného rozhodnutí, nabyvatelé licencí nemají v rámci MCPP zavedeného podle americké dohody přístup k prvkům zdrojového kódu Microsoft, ale ke specifikacím dotčených protokolů.

202    Microsoft ostatně zpochybňuje pouze okrajově výše uvedené rozlišení mezi pojmy „specifikace“ a „implementace“ tím, že se omezuje v poznámce pod čarou č. 74 žaloby na celkový odkaz na posudek vyhotovený jejími odborníky p. Madnickem a Nicholsem, předaný Komisi ve správním řízení a přiložený k žalobě (příloha A.12.2 žaloby). Z důvodů uvedených v bodech 94 a 97 výše má Soud za to, že tento posudek nemůže být zohledněn. Krom toho každopádně musí být konstatováno, že úvahy, které uvedený posudek obsahuje, se zakládají z velké části na nesprávném předpokladu, že stupeň interoperability přijatý v projednávaném případě Komisí implikuje, že soutěžitelé Microsoft musí být schopni reprodukovat nebo „klonovat“ výrobky posledně uvedené nebo některé z jejích funkcí (viz body 234 až 239 níže).

203    Krom toho je třeba uvést, že Komise v napadeném rozhodnutí výslovně trvá na skutečnosti, že zneužívající odmítnutí přičítané společnosti Microsoft se týká pouze specifikací některých protokolů, a nikoliv prvků zdrojového kódu (viz zejména body 568 až 572 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

204    Komise ve stejném smyslu opakovaně zdůrazňuje, že nikterak nehodlá Microsoft nařídit, aby zpřístupnila takové informace svým soutěžitelům. V bodě 999 odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy upřesňuje, že „pojem ,specifikace‘ vyjasňuje, že Microsoft nemá povinnost zpřístupnit vlastní implementaci těchto specifikací, tedy svůj zdrojový kód“. Stejně tak v bodě 1004 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že posledně uvedená „nezamýšlí uložit Microsoft povinnost zpřístupnit zdrojový kód Windows, neboť tento zdrojový kód není nezbytný pro vývoj interoperabilních výrobků“. Ve stejném bodě odůvodnění upřesňuje, že „příkaz ke zveřejnění se týká pouze specifikací rozhraní“.

205    Je třeba uvést, že p. Lees, jeden z odborníků Microsoft, sám v posudku nazvaném „Innovation in Communication Protocols that Microsoft is ordered to license to its server operating system competitors“ (Inovace [obsažená] v komunikačních protokolech, na které musí Microsoft poskytnout licenci svým soutěžitelům [na trhu] operačních systémů pro servery), který je uveden v příloze C.4 repliky, činí rozdíl mezi „protokoly používanými pro komunikace mezi servery a rozhodovacími algoritmy/pravidly, které fungují interním způsobem na každém serveru“, předtím, než uvádí, že právě tyto protokoly musí být zpřístupněny na základě článku 5 napadeného rozhodnutí. Pan Lees svůj posudek soustředí na protokol DRS, používaný pro mechanismus replikace „multimaster“, přičemž upřesňuje, že je jedním z četných komunikačních protokolů, které musí Microsoft zpřístupnit svým soutěžitelům podle napadeného rozhodnutí.

206    Z toho vyplývá, že informace, kterých se týká napadené rozhodnutí, jsou podrobným technickým popisem některých pravidel vzájemného propojení a interakce použitelných uvnitř sítí Windows určených k podpoře pracovních skupin pro poskytování služeb určených k podpoře pracovních skupin. Tento popis se nevztahuje na způsob, jakým Microsoft tato pravidla provádí, tedy zejména na vnitřní strukturu nebo zdrojový kód jejích výrobků.

–       Ke stupni interoperability uplatněnému Komisí v napadeném rozhodnutí

207    Komise ve svých úvahách pro vymezení, zda jsou dotčené informace nezbytné, postupovala ve dvou fázích. Zkoumala zaprvé, jaký byl stupeň interoperability s architekturou domény Windows, kterého musely operační systémy určené k podpoře pracovních skupin dodávané soutěžiteli Microsoft dosáhnout, aby posledně uvedení mohli životaschopně zůstat na trhu. Zadruhé posoudila, zda informace ohledně interoperability, které Microsoft odmítla zpřístupnit, byly nezbytné pro dosažení tohoto stupně interoperability.

208    Soud níže přezkoumá stupeň interoperability, který byl Komisí uplatněn v napadeném rozhodnutí. V tomto stadiu se však nevysloví k otázce, zda posledně uvedená měla opodstatněně za to, že soutěžitelé Microsoft mohli životaschopně zůstat na trhu, pouze pokud jejich výrobky byly schopné dosáhnout tohoto stupně interoperability. Tato otázka bude posouzena spolu s ostatními aspekty výše uvedených úvah Komise v rámci přezkumu údajně nezbytného charakteru dotčených informací (viz body 369 až 436 níže).

209    Je nejprve třeba stručně připomenout argumenty hlavních účastnic řízení.

210    Microsoft sdílí názor Komise, podle kterého „je interoperabilita otázkou stupně“ (bod 33 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

211    Má však za to, že stupeň interoperability vyžadovaný Komisí v projednávaném případě je nepřiměřený v rozsahu, ve kterém jde nad rámec pojetí „plné interoperability“ stanovené směrnicí 91/250. Tvrdí, že toto pojetí – které kvalifikuje rovněž jako „víceprodejní interoperabilitu“ – předpokládá pouze, aby operační systémy pocházející od různých vývojářů byly schopny společně „správně fungovat“.

212    Microsoft konkrétněji tvrdí, že Komise ve skutečnosti vyžaduje, aby konkurenční operační systémy pro servery fungovaly ve všech ohledech stejně jako operační systém Windows pro servery. Microsoft v tomto ohledu odkazuje zároveň na výrazy „plug replacement“, „plug-replaceability“, „drop-in“, „funkční ekvivalent“ a „funkční klon“. Tvrdí, že takový stupeň interoperability může být uskutečňován pouze umožněním jejím soutěžitelům klonovat nebo reprodukovat její výrobky (nebo jejich vlastnosti) a pouze sdělením informací ohledně vnitřních mechanismů jejích výrobků uvedeným soutěžitelům.

213    Microsoft konečně tvrdí, že víceprodejní interoperability může být dosaženo díky metodám již dostupným na trhu.

214    Budiž podotknuto, že stanovisko připomenuté výše odpovídá stanovisku, které Microsoft obhajovala během celého správního řízení.

215    Ve své odpovědi ze dne 17. listopadu 2000 na první oznámení námitek tedy Microsoft uvádí, že stupeň interoperability údajně vyžadovaný Komisí není v souladu s právem Společenství a na trhu neexistuje. Konkrétněji uvádí, že „vývojář operačních systémů pro servery má k dispozici plnou interoperabilitu, pokud je možný přístup ke všem funkcím jeho programu z operačního systému Windows pro klientské osobní počítače“ (bod 143 odpovědi; viz rovněž bod 751 odůvodnění napadeného rozhodnutí), přičemž uplatňuje desátý bod odůvodnění (v anglické a francouzské verzi) směrnice 91/250. Microsoft tvrdí, že Komise nesprávně definuje interoperabilitu mnohem širším způsobem tím, že má za to, že aby existovala interoperabilita mezi dvěma softwarovými výrobky, je třeba, aby všechny funkce obou dvou výrobků fungovaly správně. To totiž znamená vyžadovat „plug-replaceability“ nebo „klonování“ (bod 144 odpovědi). Microsoft kritizuje skutečnost, že Komise takto přijímá stanovisko Sun, podle kterého by mělo být možné nahradit, uvnitř počítačové sítě podniku složené z klientských osobních počítačů fungujících v systému Windows, server fungující v systému Windows 2000 serverem, na kterém je instalován operační systém Solaris, a to aniž by to způsobilo snížení funkcí, ke kterým mají uživatelé přístup (body 145 a 162 odpovědi). Pro dosažení plné interoperability podle Microsoft postačuje, aby zpřístupnila rozhraní uvedená operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače, jež vývojáři konkurenčních operačních systémů pro servery potřebují pro to, aby mohli funkce těchto systémů učinit dostupnými pro uživatele klientských osobních počítačů využívajících Windows.

216    Microsoft stejně tak ve své odpovědi ze dne 16. listoapdu 2001 na druhé oznámení námitek tím, že v podstatě přejímá tutéž argumentaci, kterou uvedla ve své odpovědi na první oznámení námitek, tvrdí, že kritiky Komise spočívají na „nesprávné definici interoperability“ (body 149 až 163 odpovědi). Opakuje v tomto ohledu, že směrnice 91/250 nevyžaduje „plug-replaceability“, ale plnou interoperabilitu, a že zpřístupňování informací, které již uskutečňuje, je dostačující pro její dosažení.

217    Ve své odpovědi ze dne 17. října 2003 na třetí oznámení námitek Microsoft v podstatě přijímá tutéž linii argumentace tím, že opakuje, že Komise má za to, že její soutěžitelé musí mít přístup ke všem informacím nezbytným pro možnost vytváření „kopií operačních systémů Windows pro servery“, a že tedy nečiní rozdíl mezi interoperabilitou a „klonováním“ (strany 29 až 32 odpovědi). Uvádí, že „interoperabilita se týká dostupnosti dostačujících informací týkajících se rozhraní uvedených operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače a pro servery, aby umožnila konkurenčním výrobkům fungovat s těmito operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače a pro servery všemi způsoby, jakými mají tyto konkurenční výrobky fungovat“ (strana 29 odpovědi). Microsoft ve stejném smyslu uvádí, že „uznala již od počátku, že by se mohlo jednat o problém vzhledem k právu hospodářské soutěže, pokud by její soutěžitelé nebyli schopni vyvíjet operační systémy pro servery, jejichž funkce jsou plně dostupné z operačního systému Windows pro klientské osobní počítače“ (strana 63 odpovědi). Tvrdí, že však Komise neprokázala existenci takového problému v žádném ze svých tří oznámení námitek.

218    Komise hájí stanovisko, podle kterého je pojem „interoperabilita“ uvedený v napadeném rozhodnutí v souladu s pojmem stanoveným směrnicí 91/250. Odmítá zejména jednosměrný výklad této definice, který Microsoft podává.

219    Komise připouští, že určitá interoperabilita s architekturou domény Windows je již možná, avšak tvrdí, že z šetření, které uskutečnila, vyplývá, že stupeň interoperability, který může být dosažen díky dostupným metodám, je příliš nízký, aby umožnil soutěžitelům Microsoft zůstat životaschopně na trhu (poznámka pod čarou č. 712 napadeného rozhodnutí).

220    Tvrdí, že v sítích Windows určených k podpoře pracovních skupin jsou interoperabilita klient-server a interoperabilita server-server úzce spojeny, a má za to, že pro to, aby mohlo být dosaženo plná interoperability mezi klientským osobním počítačem fungujícím v systému Windows a serverem fungujícím v operačním systému konkurujícím Microsoft, musí posledně uvedená zpřístupnit jak komunikační protokoly klient-server, tak komunikační protokoly server-server (body 177 až 182 a 689 odůvodnění napadeného rozhodnutí), včetně těch, které jsou „čistě“ server-server, tedy neimplementované na klientském osobním počítači, avšak „spojeny [s ním] z funkčního hlediska“ (body 277, 567 a 690 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

221    Komise zpochybňuje, že napadené rozhodnutí směřuje k tomu, aby soutěžitelé Microsoft vyvíjeli výrobky fungující ve všech ohledech jako operační systém Windows pro servery. Toto rozhodnutí ve skutečnosti hodlá umožnit „vytváření konkurenčních výrobků, které by fungovaly rozdílně, avšak které by byly schopné rozumět zprávám předaným příslušnými výrobky Microsoft“. Dotčené informace ohledně interoperability tedy podle Komise nebudou použity soutěžiteli Microsoft pro vyvíjení přesně stejných výrobků, jako jsou výrobky posledně uvedené, avšak vylepšených výrobků majících „přidanou hodnotu“.

222    Soud zaprvé konstatuje, že z předchozích úvah vyplývá, že Microsoft a Komise si protiřečí ohledně toho, zda pojem „interoperabilita“ uvedený napadeným rozhodnutím je v souladu s pojmem stanoveným směrnicí 91/250 či nikoliv.

223    Je třeba v tomto ohledu uvést, že Komise v bodech 749 až 763 odůvodnění napadeného rozhodnutí zevrubně uvádí důvody, pro které je podle ní jednosměrný výklad, který Microsoft dává pojmu „interoperabilita“, nesprávný.

224    Musí být nejprve uvedeno, že Microsoft ve svých písemnostech neuvádí žádný argument, který by mohl zpochybnit posouzení Komise v tomto ohledu. Spokojuje se s tvrzením, že „napadené rozhodnutí přijímá pojem „interoperabilita“, který je zcela odlišný od pojmu stanoveného směrnicí [91/250]“ (bod 95 žaloby), přičemž odkazuje na některé části svých odpovědí na druhé a třetí oznámení námitek.

225    Je dále třeba konstatovat, že pojem „interoperabilita“ uvedený v napadeném rozhodnutí – který spočívá v tom, že interoperabilita mezi dvěma softwarovými výrobky je považována za jejich schopnost vzájemně si vyměňovat informace a vzájemně vyměněné informace užívat, a to za účelem umožnit každému z uvedených softwarových výrobků fungovat všemi stanovenými způsoby – je v souladu s pojmem uvedeným směrnicí 91/250.

226    Jak to tedy Komise vysvětluje v bodech 752 až 754, 759 a 760 odůvodnění napadeného rozhodnutí, desátý bod odůvodnění směrnice 91/250 – ať už ve svém anglickém, nebo francouzském znění – nepodporuje jednosměrný výklad nabízený Microsoft. Právě naopak, jak to velmi správně zdůrazňuje Komise v bodě 758 odůvodnění napadeného rozhodnutí, z uvedeného bodu odůvodnění jasně vyplývá, že z povahy interoperability vyplývá dvousměrný vztah, když tento bod uvádí, že „počítačový program má komunikovat a spolupracovat s ostatními prvky počítačového systému“. Ve stejném smyslu je třeba uvést, že dvanáctý bod odůvodnění směrnice 91/250 definuje interoperabilitu jako „schopnost vzájemně si vyměňovat informace a vzájemně vyměněné informace užívat“.

227    V každém případě je třeba připomenout, že v projednávané věci je dotčeno rozhodnutí podle článku 82 ES, tedy ustanovení vyššího řádu než ustanovení směrnice 91/250. Otázka, která se klade v projednávaném případě, není ani tak, zda pojem „interoperabilita“ uvedený v napadeném rozhodnutí je v souladu s pojmem stanoveným touto směrnicí, jako to, zda Komise správně vymezila stupeň interoperability, který by měl moci být dosažen vzhledem k cílům článku 82 ES.

228    Soud zadruhé připomíná, že Komise posoudila stupeň interoperability podle toho, co bylo podle ní nezbytné pro umožnění vývojářům operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin, kteří soutěží s Microsoft zůstat životaschopně na trhu (viz zejména poznámka pod čarou č. 712 a bod 779 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

229    Opodstatněnost tohoto přístupu nemůže být zpochybněna. Článek 82 ES se totiž vztahuje na chování jedné nebo více hospodářských entit spočívající ve zneužití hospodářské síly, která umožňuje dotyčné hospodářské entitě bránit zachování účinné hospodářské soutěže na relevantním trhu tím, že jí poskytuje možnost jednat do značné míry nezávisle na jejích soutěžitelích, zákaznících a nakonec i spotřebitelích (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. března 2000, Compagnie maritime belge transports a další v. Komise, C‑395/96 P a C‑396/96 P, Recueil, s. I‑1365, bod 34). Musí být rovněž připomenuto, že i když konstatování existence dominantního postavení samo o sobě neznamená žádnou výtku vůči dotyčnému podniku, tento podnik má nicméně, bez ohledu na příčiny takového postavení, zvláštní odpovědnost za to, že jeho chování nebude na újmu účinné a nenarušené hospodářské soutěži na společném trhu (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. listopadu 1983, Michelin v. Komise, 322/81, Recueil, s. 3461, bod 57, a rozsudek Soudu ze dne 7. října 1999, Irish Sugar v. Komise, T‑228/97, Recueil, s. II‑2969, bod 112). Pokud je přitom v projednávaném případě prokázáno, že existující stupeň interoperability neumožňuje vývojářům operačních systémů pro servery konkurujícím společnosti Microsoft zůstat životaschopně na trhu těchto operačních systémů, vyplývá z toho, že došlo k narušení zachování účinné hospodářské soutěže na tomto trhu.

230    Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise tím, že přijala tento přístup a vycházela ze skutkové a technické analýzy příslušných výrobků a technologií, jakož i způsobu, jakým je interoperabilita uskutečňována v sítích Windows určených k podpoře pracovních skupin, měla za to, že aby mohly konkurenční operační systémy životaschopně soutěžit s operačními systémy Windows pro servery určenými k podpoře pracovních skupin, musí být schopny být interoperabilní s architekturou domény Windows rovnocenným způsobem jako operační systémy Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin (viz v tomto smyslu zejména body 182 a 282 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

231    Interoperabilita takto přijatá Komisí má dvě neoddělitelné složky, tedy jednak interoperabilitu klient-server, a jednak interoperabilitu server-server (body 177 až 182 a 689 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

232    Komise má rovněž za to, že pokud je operační systém pro servery určené k podpoře pracovních skupin konkurující Microsoft instalován na serveru uvnitř sítě Windows určené k podpoře pracovních skupin, musí být schopen nejen poskytovat klientským osobním počítačům používajícím Windows všechny funkce, které obsahuje, ale rovněž využívat všechny funkce nabízené uvedenými klientskými osobními počítači.

233    Komise má s ohledem na tyto jednotlivé skutečnosti zejména za to, že server, na kterém je instalován operační systém pro servery určené k podpoře pracovních skupin konkurující Microsoft musí mít možnost chovat se jako spojovatel domény, a nejen pouze jako členský server uvnitř domény Windows používající Active Directory, a být tedy schopen účastnit se mechanismu replikace „multimaster“ s ostatními spojovateli domény.

234    Soud má za to, že oproti tomu, co tvrdí Microsoft, nemůže být ze stupně interoperability takto uvedeného Komisí vyvozováno, že jejím účelem je ve skutečnosti to, aby konkurenční operační systémy pro servery fungovaly ve všech ohledech stejně jako operační systém Windows pro servery, a tedy, aby soutěžitelé společnosti Microsoft byli schopni „klonovat“ nebo reprodukovat její výrobky nebo jejich některé vlastnosti.

235    Tvrzení takto uvedená Microsoft se zakládají na nesprávném výkladu napadeného rozhodnutí.

236    Je třeba v tomto ohledu uvést, že podle bodu 1003 odůvodnění napadeného rozhodnutí je jeho cílem „zajistit, aby soutěžitelé Microsoft vyvíjeli výrobky, které jsou interoperabilní s architekturou domény Windows, která je nativně integrována do dominantního výrobku, kterým je operační systém Windows pro klientské osobní počítače, a aby mohly takto životaschopně soutěžit s operačním systémem Microsoft pro servery určené k podpoře pracovních skupin“.

237    Jak to Komise podrobněji vysvětlila na jednání, dosažení tohoto cíle předpokládá, že konkurenční operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin budou schopny přijímat určenou zprávu operačního systému Windows pro klientské osobní počítače nebo servery určené k podpoře pracovních skupin a dávat požadovanou odpověď na tuto zprávu za stejných podmínek jako operační systém Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin, jakož i dosáhnout u operačních systémů Windows pro klientské osobní počítače nebo servery určené k podpoře pracovních skupin, aby reagovaly na tuto odpověď stejným způsobem, jako by pocházela od operačního systému Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

238    Aby však takové operace mohly být uskutečňovány, není vyžadováno, aby operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin konkurující Microsoft fungovaly na interní úrovni přesně stejně jako operační systémy Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

239    Těmto jednotlivým úvahám neprotiřečí části bodů 669 a 679 odůvodnění napadeného rozhodnutí citované společností Microsoft (viz bod 126 výše). Komise se v první části omezuje na konstatování, že stupeň interoperability s architekturou domény Windows, kterého může být dosaženo operačními systémy pro servery určenými k podpoře pracovních skupin konkurujícími Microsoft použitím standardních protokolů, je nižší, než stupeň dosažený operačními systémy Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Pokud jde o druhou část, Komise v ní pouze uvádí, že operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin konkurující Microsoft mají schopnost přístupu k funkcím operačních systémů Windows pro klientské osobní počítače a pro servery určené k podpoře pracovních skupin pouze v menším rozsahu než operační systémy Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

240    Ve stejném kontextu je třeba zamítnout tvrzení Microsoft, podle kterého napadené rozhodnutí směřuje k tomu, aby její soutěžitelé vyvinuli přesně stejné výrobky jako operační systémy Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Jak bude podrobněji vysvětleno v bodech 653 až 658 níže, cílem sledovaným Komisí při přezkumu okolnosti týkající se objevení nového výrobku je odstranit překážku, kterou je pro soutěžitele Microsoft nedostatečný existující stupeň interoperability s architekturou domény Windows, a to za účelem umožnění uvedeným soutěžitelům nabízet operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin, které se odlišují od operačních systémů Microsoft pro servery určené k podpoře pracovních skupin ve významných parametrech, jako jsou zejména bezpečnost, spolehlivost, rychlost provádění úkolů nebo inovující charakter některých funkcí.

241    Je třeba rovněž uvést, že, jak to Microsoft ostatně sama výslovně uznává ve svých písemnostech (viz například body 14 a 48 repliky), její soutěžitelé nebudou schopni vyvíjet výrobky tvořící „klony“ nebo kopie operačních systémů Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin, když budou mít přístup k informacím ohledně interoperability, kterých se týká napadené rozhodnutí. Jak bylo uvedeno v bodech 192 až 206 výše, tyto informace se nevztahují k prvkům zdrojového kódu Microsoft. Zejména článek 5 napadeného rozhodnutí posledně uvedené neukládá povinnost zpřístupnění podrobností implementace jejím soutěžitelům.

242    Je třeba dodat, že, jak bude rovněž vysvětleno podrobněji v bodě 658 níže, při přezkumu okolnosti týkající se nového výrobku nemají soutěžitelé Microsoft žádný zájem na vyvíjení přesně stejných operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin, jako jsou operační systémy Microsoft pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

243    Nemůže být rovněž přijato tvrzení Microsoft, podle kterého z prohlášení podniků, které předložila ve správním řízení, vyplývá, že mezi operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače a pro servery na straně jedné a konkurenčními operačními systémy pro servery na straně druhé již existuje vysoký stupeň interoperability, a to díky používání metod již dostupných na trhu.

244    V tomto ohledu postačí konstatovat, že dotčená prohlášení byla již plně přezkoumána v napadeném rozhodnutí (viz zejména body 357, 358, 440 až 444, 511, 513, 595, 598, 602, 628, 702 a 707 odůvodnění) a že Microsoft neuvádí žádný konkrétní argument prokazující, že jejich posouzení Komisí je nesprávné. Tato prohlášení se v podstatě, jak to posledně uvedená zdůrazňuje v bodě 707 odůvodnění napadeného rozhodnutí, týkají organizací, které v široké míře pro svou síť určenou k podpoře pracovních skupin přijaly „řešení Windows“.

245    Pokud jde o tvrzení Microsoft, podle kterého ze zpráv společnosti Mercer vyplývá, že si podniky nevybírají operační systémy pro servery podle úvah spojených s jejich interoperabilitou s operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače a pro servery, je nesprávné, jak bude podrobněji vysvětleno v bodech 401 až 412 níže.

–       K dosahu čl. 5 písm. a) napadeného rozhodnutí

246    Článek 5 písm. a) napadeného rozhodnutí se týká vyčerpávajících a správných specifikací všech protokolů, které jsou zavedeny v operačních systémech Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin a které jsou používány servery, na kterých jsou tyto systémy instalovány pro poskytování služeb určených k podpoře pracovních skupin sítím Windows určeným k podpoře pracovních skupin.

247    Jak vyplývá z technických a skutkových zjištění učiněných v bodech 154 až 191 výše, řádné fungování sítí Windows určených k podpoře pracovních skupin se opírá o architekturu vzájemného propojení a interakcí jak klient-server tak server-server.

248    Komise tedy v bodě 999 odůvodnění napadeného rozhodnutí upřesňuje, že povinnost zpřístupnění stanovená posledně uvedeným „obsahuje zároveň přímé vzájemné propojení a interakci mezi serverem určeným k podpoře pracovních skupin fungujícím v systému Windows a klientským osobním počítačem fungujícím v systému Windows a vzájemné propojení a interakci mezi nimi, které jsou nepřímé a probíhají přes jeden nebo více jiných serverů určených k podpoře pracovních skupin fungujících v systému Windows“.

249    Specifikace, které musí Microsoft stanovit a zpřístupnit svým soutěžitelům, se týkají jak komunikačních protokolů klient-server, které jsou implementovány jak v operačních systémech Windows pro klientské osobní počítače, tak v operačních systémech Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin, tak komunikačních protokolů server-server.

250    Je třeba upřesnit, že informace, které musí Microsoft zpřístupnit svým soutěžitelům na základě čl. 5 písm. a) napadeného rozhodnutí, musí zejména umožňovat, aby počítače, na kterých jsou instalovány operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin jejích soutěžitelů měly uvnitř domény Windows používající Active Directory úlohu členského serveru nebo spojovatele domény, a účastnily se tedy mechanismu replikace „multimaster“. Nápravné opatření stanovené tímto ustanovením se tedy týká zejména komunikací, ke kterým dochází mezi servery uvnitř „modré bubliny“.

251    Takto upřesněný dosah článku 5 napadeného rozhodnutí vyplývá z řady bodů odůvodnění tohoto rozhodnutí, tedy zejména bodů 194 až 198, 206, 564 a 690 odůvodnění.

252    Komise tedy v bodech 194 až 198 odůvodnění napadeného rozhodnutí zmiňuje mezi jinými příklady informací ohledně interoperability, které Microsoft odmítá zpřístupnit jak Sun, tak svým soutěžitelům, některé informace týkající se mechanismu replikace používaného Active Directory.

253    Komise v bodě 206 odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně odmítá tvrzení uvedené společností Microsoft v její odpovědi ze dne 16. listopadu 2001 na druhé oznámení námitek, podle kterého „se vlastnosti replikace a globálního katalogu Active Directory netýkají interoperability“. Vysvětluje v tomto ohledu, že „spojovatel domény v doméně Active Directory (nativní režim) replikuje data uložená v seznamu Active Directory s daty uloženými v Active Directory ostatních spojovatelů domén přes určité synchronizační protokoly“. Uvádí rovněž, že díky ostatním protokolům, jejichž specifikace jsou informacemi ohledně interoperability, jsou data globálního katalogu vyměňována mezi spojovateli domény „doménové struktury“.

254    Stejně tak bod 564 odůvodnění napadeného rozhodnutí, když odkazuje na skutečnost, že Microsoft „ve svém odmítnutí setrvávala“ poté, co dostala stížnost od Sun a tři oznámení námitek přijatá Komisí, odkazuje na body 194 a následující odůvodnění.

255    Musí být rovněž uvedeno, že Komise v bodě 690 odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětluje, že MCPP „se netýká širší otázky, která je ve hře v projednávaném případě“, zejména v rozsahu, ve kterém se netýká protokolů, které jsou „čistě“ server-server, avšak které jsou spojeny z funkčního hlediska s klientskými osobními počítači, včetně „replikačních protokolů mezi spojovateli domény a spojovateli domény spojenými s globálním katalogem“.

256    Je třeba dodat, že Microsoft vykládá ve stejném smyslu dosah čl. 5 písm. a) napadeného rozhodnutí. V žalobě tedy pro prokázání inovujícího charakteru komunikačních protokolů, ohledně kterých musí zpřístupnit informace svým soutěžitelům, přesně uvádí mechanismus replikace „multimaster“ používaný Active Directory (viz zejména posudek p. Campbell-Kellyho nazvaný „Commentary on Innovation in Active Directory“, uvedený v příloze A.20 žaloby). Stejně tak v replice vychází hlavně za tímtéž účelem z protokolu DRS, který je používán Active Directory pro uskutečnění zejména funkcí replikace (viz zejména posudek p. Leese uvedený v bodě 205 výše). Pan Lees ve svém posudku zejména vysvětluje, že protokol DRS vytvořený Microsoft zahrnuje řadu nových vlastností, tedy „může zároveň kombinovat aktualizace z četných serverů; je integrován do standardního protokolu Domain Naming Service (DNS) (pro vytváření názvů) a protokolu Kerberos (pro vzájemné ověřování identity); předává informace popisující způsob, jakým daný podnik strukturoval svou adresářovou službu; předává informace ohledně úlohy, kterou mají určité servery ve správě adresářové služby, a automaticky sděluje aktualizace adresáře mezi servery“. Pan Lees upřesňuje, že protokol DRS je pouze jedním z četných komunikačních protokolů, které musí Microsoft zpřístupnit svým soutěžitelům podle napadeného rozhodnutí. Rovněž cituje následující protokoly: Microsoft Remote Procedure Call (MSRPC), Network Authentification (Kerberos extensions), Dfs a File Replication Service (FRS).

257    Musí být konečně uvedeno, že dosah článku 5 napadeného rozhodnutí upřesněný výše pokrývá rovněž to, co bylo požadováno společností Sun v dopise ze dne 15. září 1998. Jak totiž bude vysvětleno podrobněji v bodech 737 až 749 níže, žádost Sun se týkala zejména schopnosti jejího operačního systému Solaris pro servery určené k podpoře pracovních skupin chovat se jako spojovatel domény zcela slučitelný v sítích Windows určených k podpoře pracovních skupin Windows 2000 nebo jako členský server (zejména jako server souborů nebo tisku) plně slučitelný s architekturou domény Windows.

258    Krom toho je třeba zamítnout jako neopodstatněné tvrzení Microsoft, podle kterého není dosah nápravného opatření stanoveného čl. 5 písm. a) napadeného rozhodnutí v souladu s „normou interoperability“ užívanou Komisí pro posouzení relevantnosti „alternativních metod interoperability“ (viz body 125 až 129 výše).

259    Toto tvrzení se totiž zakládá na nesprávné myšlence, že Komise chápe interoperabilitu jako schopnost soutěžitelů Microsoft, aby jejich operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin fungovaly přesně stejným způsobem jako operační systémy Windows, a hodlá uvedeným soutěžitelům umožnit „klonování“ posledně uvedených systémů (viz body 234 až 242 výše).

260    Je třeba dodat, že oproti tomu, co tvrdí Microsoft, stanovisko, které Komise hájila ve svých písemnostech ohledně stupně interoperability vyžadovaného v projednávaném případě a dosahu nápravného opatření stanoveného čl. 5 písm. a) napadeného rozhodnutí, bezvadně odpovídá stanovisku uvedenému v napadeném rozhodnutí. Microsoft krom toho nemůže vycházet z prohlášení učiněných vedlejšími účastníky řízení při slyšení v řízení o předběžném opatření, aby Komisi přičetla určitý výklad napadeného rozhodnutí. Je třeba rovněž připomenout, že podle judikatury musí být legalita aktu Společenství posuzována podle skutkových a právních okolností existujících ke dni, kdy byl akt přijat (rozsudky Soudního dvora ze dne 7. února 1979, Francie v. Komise, 15/76 a 16/76, Recueil, s. 321, body 7 a 8, a Soudu ze dne 12. prosince 1996, Altmann a další v. Komise, T‑177/94 a T‑377/94, Recueil, s. II‑2041, bod 119).

261    Konečně je třeba odmítnout jako neopodstatněnou rovněž argumentaci vycházející z mechanismu replikace „multimaster“ a „modré bubliny“, kterou Microsoft uvedla na jednání.

262    Microsoft se touto argumentací snaží prokázat, že cíle napadeného rozhodnutí nemůže být plně dosaženo, aniž by svým soutěžitelům zpřístupnila některé informace ohledně vnitřních mechanismů svých operačních systémů pro servery, a zejména algoritmů, tedy informace jdoucí nad rámec informací uvedených tímto rozhodnutím. Microsoft svou argumentaci zakládá na tvrzení, podle kterého, aby mohl být spojovatel domény fungující s konkurenčním operačním systémem pro servery určené k podpoře pracovních skupin začleněn dovnitř „modré bubliny“, složené ze spojovatelů domén, na kterých je instalován operační systém Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin používající Active Directory, je třeba, aby tyto jednotlivé operační systémy sdílely tutéž vnitřní logiku.

263    Zaprvé je však třeba konstatovat, že Microsoft neprokazuje, že pro to, aby její operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin a operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin jejích soutěžitelů mohly fungovat společně uvnitř „modré bubliny“, musí mít povinně stejnou vnitřní logiku.

264    Zadruhé není dále prokázáno, že i pokud by taková totožnost byla požadována, nutně by z toho vyplývalo, že Microsoft musí svým soutěžitelům sdělit informace ohledně vnitřních mechanismů svých výrobků, a zejména algoritmů. Musí být v tomto ohledu připomenuto, že v posudku přiloženém k replice jeden z odborníků společnosti Microsoft komentující protokol DRS, který je využíván pro mechanismus replikace „multimaster“, sám rozlišuje mezi „protokoly používanými pro komunikace mezi servery“ a „rozhodovacími algoritmy/pravidly, které fungují interním způsobem na každém serveru“, předtím, než uvádí, že právě tyto protokoly musí být zpřístupněny na základě článku 5 napadeného rozhodnutí (viz bod 205 výše).

265    Zatřetí, co se týče algoritmu „Intersite Topology“, který Microsoft specifičtěji uvedla na jednání, je zcela možné, že, jak to Komise vysvětlila rovněž na jednání, musí být soutěžitelé pouze schopni provést algoritmus vedoucí ke stejnému výsledku jako tento algoritmus. Jinak řečeno, Microsoft by neměla poskytnout žádnou informaci týkající se implementace tohoto algoritmu v jejích operačních systémech pro servery určené k podpoře pracovních skupin, avšak mohla by se spokojit s poskytnutím obecného popisu uvedeného algoritmu, přičemž by svým soutěžitelům ponechala péči vyvinout jejich vlastní implementaci.

266    Z předcházejícího musí být učiněn závěr, že neexistuje žádný nesoulad mezi dosahem čl. 5 písm. a) napadeného rozhodnutí a „normou interoperability“ uplatněnou Komisí v uvedeném rozhodnutí. 

c)     K tvrzení, podle kterého jsou komunikační protokoly Microsoft chráněny právy duševního vlastnictví

 Argumenty účastnic řízení

267    Microsoft nejprve uvádí řadu argumentů, aby prokázala, že její komunikační protokoly jsou technologicky inovující. Vysvětluje zejména, že jsou často vyvíjeny v rámci provádění specifických úkolů operačními systémy pro servery a že jsou úzce spojeny se způsobem, jakým jsou tyto úkoly prováděny. Poskytnutí licencí týkajících se těchto komunikačních protokolů tedy nutně znamená sdělení soutěžitelům informací o vnitřních vlastnostech operačních systémů pro servery, se kterými jsou uvedené komunikační protokoly používány. Microsoft dodává, že velký počet inženýrů a významné finanční prostředky jsou vynakládány na vývoj a zlepšování komunikačních protokolů.

268    Microsoft trvá konkrétněji na inovujícím charakteru Active Directory, a to poté, co zdůraznila, že adresářové služby jsou podstatným faktorem hospodářské soutěže na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin. V tomto ohledu odkazuje na zprávu napsanou jedním z jejích odborníků, p. Campbell-Kellym, ve které posledně uvedený popisuje inovace, kterými je Active Directory a zejména „její metodu replikace v jednotlivých serverech uvnitř počítačové sítě“ (příloha A.20 žaloby). Odkazuje rovněž na posudek vyhotovený p. Leesem uvedený v příloze C.4 repliky (viz body 205 a 256 výše), ve kterém posledně uvedený popisuje inovující aspekty jednoho z protokolů používajících Active Directory, tedy protokolu DRS, a ohledně kterého má za to, že musí sdělit informace svým soutěžitelům na základě napadeného rozhodnutí. Microsoft konečně odkazuje na přílohu C.8.1 repliky, ve které jeden z jejích inženýrů, p. Hirst, popisuje řadu specifikací týkajících se mechanismů replikace „multimaster“ používané Active Directory, specifikací, o kterých tvrdí, že je musela stanovit podle napadeného rozhodnutí.

269    Microsoft dále uplatňuje četné argumenty směřující k prokázání, že její komunikační protokoly jsou chráněny právy duševního vlastnictví.

270    Zaprvé uvádí, že inovující aspekty těchto komunikačních protokolů jsou patentovatelné. Uvádí, že na ně získala několik patentů v Evropě a ve Spojených státech a že o dvaceti patentových přihláškách se rozhoduje. Krom toho tvrdí, že článek 5 napadeného rozhodnutí zahrnuje povinné poskytnutí licence na patent, přičemž vychází ze dvou posudků vyhotovených p. Knauerem (příloha A.21 žaloby a příloha C.6 repliky), advokáta specializujícího se na patentové právo.

271    Microsoft zadruhé tvrdí, že specifikace komunikačních protokolů server-server, které musí vytvořit a zpřístupnit svým soutěžitelům podle napadeného rozhodnutí, jsou chráněny autorským právem.

272    Microsoft v replice vznáší otázku ochrany v rámci autorského práva ze dvou odlišných úhlů. Odkazuje jednak na pojmy „nucené vytvoření“ a „nucené zpřístupnění“ tím, že tvrdí, že pokud by jí napadené rozhodnutí nenařídilo tak učinit, nevyvinula by dotčené specifikace ani neposkytla licenci na ně svým soutěžitelům. A jednak uvedením článku 4 směrnice 91/250 vznáší otázku „úpravy nebo změny chráněných děl“. Uvádí zejména, že soutěžitel, který by použil tyto specifikace, aby svému operačnímu systému pro servery umožnil být interoperabilní s částmi operačních systémů Windows pro servery, které poskytují služby určené k podpoře pracovních skupin, by tak nevytvořil „odlišné dílo“.

273    Microsoft zatřetí tvrdí, že komunikační protokoly jsou obchodním tajemstvím velké hodnoty. Zejména v tomto ohledu uvádí, že své komunikační protokoly klient-server zpřístupňuje pouze prostřednictvím licenčních dohod stanovících povinnost důvěrnosti, ve kterých je uznáno její vlastnictví této technologie. Zdůrazňuje, že obchodní tajemství je formou duševního vlastnictví a že na jeho ochranu se vztahuje vnitrostátní právo. Konečně odmítá myšlenku zastávanou Komisí, podle které podnik utrpí méně závažnou újmu, pokud musí zpřístupnit obchodní tajemství, než když je nucen přijmout porušení svých patentů nebo svých autorských práv.

274    Microsoft z předchozích úvah vyvozuje, že uložení povinnosti poskytnout jejím soutěžitelům licence na specifikace jejích komunikačních protokolů by ji zbavilo zisku z významných investic a výzkumného a vývojářského úsilí, které věnuje na vytváření a zlepšování komunikačních protokolů. Krom toho by to snížilo jak její motivaci, tak motivaci jejích soutěžitelů investovat do komunikačních protokolů.

275    Komise zpochybňuje jednotlivé argumenty uvedené v bodech 267 až 274 výše.

276    Komise nejprve odmítá tvrzení Microsoft, podle kterých jednak dotčené komunikační protokoly mají inovující charakter, a jednak by poskytnutí licencí na ně znamenalo sdělení informací o vnitřních vlastnostech jejích operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Má zejména za to, že dokumenty vypracované p. Leesem (příloha C.4 repliky) a Hirstem (příloha C.8.1 repliky) neprokazují, že dotčené informace obsahují „jakýkoliv vynález s vlastní hodnotou“. Odkazuje na dvě zprávy napsané jejím odborným poradcem OTR (přílohy D.2 a D.3 dupliky), ve kterých posledně uvedený komentuje dokumenty p. Leese a Hirsta a vysvětluje, proč myšlenky a zásady, na kterých se zakládají dotčené komunikační protokoly, nejsou nové.

277    Komise dále odmítá tezi Microsoft, podle které jednak její komunikační protokoly jsou chráněny právy duševního vlastnictví, a jednak z napadeného rozhodnutí vyplývá povinné poskytnutí licencí.

278    Zaprvé tvrdí, že Microsoft neprokazuje, že údajné inovace dotčených komunikačních protokolů jsou předmětem patentu. Krom toho více skutečností prokazuje, že odmítnutí Microsoft nebylo odůvodněno úvahami spojenými s ochranou jejích patentů. V tomto ohledu zejména uvádí, že Microsoft uvedl existenci patentu (tedy patentu EP 0669020) až na konci správního řízení, tedy několik týdnů před přijetím napadeného rozhodnutí, a na její naléhání.

279    Komise zadruhé odmítá tvrzení, která Microsoft uvádí ohledně autorských práv. Zejména uvádí, že nevylučuje, že specifikace uvedené napadeným rozhodnutím by mohly být jako takové předmětem autorského práva. Upřesňuje však, že to neznamená, že použití „takto dokumentovaných“ informací při jejich implementaci v operačním systému je porušením autorského práva. Implementace specifikace totiž není kopií, ale vede k zcela jasně odlišnému dílu. Komise krom toho trvá na skutečnosti, že otázka, zda jsou specifikace předmětem autorského práva, je z povahy věci čistě podružná, přičemž připomíná jádro této věci, tedy povinnost uloženou Microsoft zpřístupnit informace a povolit jejich využití, což nezbytně znamená vypracování dokumentu. Komise konečně podotýká, že Microsoft uplatnila v replice dva nové argumenty ohledně otázky autorských práv (viz bod 272 výše), a má za to, že tyto argumenty musí být prohlášeny za nepřípustné na základě čl. 48 odst. 2 jednacího řádu. Má za to, že každopádně nejsou opodstatněné.

280    Komise zatřetí uznává, že informace, které Microsoft musí zpřístupnit na základě napadeného rozhodnutí, byly až doposavad tajné vůči jejím soutěžitelům na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Naproti tomu má Komise za to, že postavení na roveň tohoto „obchodního tajemství“ a práv duševního vlastnictví „stanovených zákonem“ společností Microsoft není zdaleka zřejmé. Komise v tomto ohledu tvrdí, že judikatura týkající se povinného poskytování licencí se jako taková nepoužije na obchodní tajemství a že jeho ochrana je ve vnitrostátním právu běžně omezenější než ochrana poskytovaná autorskému právu nebo patentům. Tvrdí, že i když může existovat domněnka oprávněnosti odmítnutí poskytnout licenci k výkonu práva duševního vlastnictví „stanovené zákonem“, naopak oprávněnost v právu hospodářské soutěže odmítnout zpřístupnit tajemství, jehož existence záleží čistě na jednostranném obchodním rozhodnutí, závisí více na skutkových okolnostech projednávaného případu, a zejména na zájmech, které jsou ve hře. V projednávaném případě nespočívá hodnota dotčeného „tajemství“ ve skutečnosti, že je inovující, ale ve skutečnosti, že patří podniku v dominantním postavení.

281    SIIA, uvádějící v podstatě stejné argumenty, jako jsou argumenty uvedené v tomto bodě Komisí, tvrdí, že Microsoft neprokazuje, že napadené rozhodnutí porušuje její práva duševního vlastnictví a znamená povinné poskytnutí licencí.

282    FSFE tvrdí, že „technologie“, kterou Microsoft odmítá zpřístupnit svým soutěžitelům, není ani nová, ani inovující. Vysvětluje, že politikou posledně uvedené je totiž přijetí dříve existujících protokolů, a poté jejich malé a neužitečné pozměnění s cílem zabránit interoperabilitě. Odkazuje zejména na následující protokoly: CIFS/SMB (Common Internet File System/Server Message Block), DCE/RPC (Distributed Computing Environment/Remote Procedure Call), Kerberos 5 a LDAP.
                                                                         

 Závěry Soudu

283    Ačkoliv účastnice řízení jak ve svých písemnostech, tak na jednání dlouze diskutovaly o otázce práv duševního vlastnictví, jejichž předmětem by byly komunikační protokoly Microsoft nebo jejich specifikace, Soud má za to, že není nezbytné o této otázce rozhodnout pro rozhodnutí projednávané věci.

284    Argumenty, které Microsoft vyvozuje z údajných práv duševního vlastnictví, nemohou totiž jako takové ovlivnit legalitu napadeného rozhodnutí. Komise, aniž by se vyjádřila k opodstatněnosti těchto argumentů, přijala toto rozhodnutí za předpokladu, že Microsoft může v projednávaném případě taková práva uplatnit. Jinak řečeno, vycházela z předpokladu, že je možné, že chování dotčené v projednávané věci, co se týče první problematiky, není pouhým odmítnutím poskytnout výrobek nebo službu nezbytnou k výkonu určité činnosti, ale odmítnutím poskytnout třetí osobě licenci k výkonu práv duševního vlastnictví, přičemž tak zvolila nejstriktnější právní řešení, a tedy řešení nejpříznivější pro Microsoft (viz body 312 až 336 níže). Komise tedy nekonstatovala ani nevyloučila, že jednak chování vytýkané Microsoft je odmítnutím poskytnout licenci, a jednak že nápravné opatření stanovené článkem 5 napadeného rozhodnutí zahrnuje povinné poskytnutí licencí.

285    Komise tedy v bodě 190 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že Microsoft ve správním řízení uplatnila existenci práv duševního vlastnictví, jakož i skutečnost, že dotčené informace ohledně interoperability jsou obchodním tajemstvím. Uvádí, že není vyloučeno, že by Microsoft mohla vycházet z těchto práv, aby zabránila tomu, aby Sun dotčené specifikace provedla ve svých vlastních výrobcích. Rovněž připouští, že je možné, že tyto specifikace obsahují inovace a jsou obchodním tajemstvím. Komise obecněji konstatuje, že nemůže být vyloučeno, že uložení společnosti Microsoft povinnosti zpřístupnit informace ohledně interoperability třetím osobám a povolit jejich využití je porušením svobodného výkonu jejích práv duševního vlastnictví. Posledně uvedené konstatování opakuje v bodě 546 odůvodnění napadeného rozhodnutí. V poznámce pod čarou č. 249 napadeného rozhodnutí vysvětluje, že „[k]aždopádně jelikož relevantní specifikace nejsou přístupné, [nemůže] vymezit, v jakém rozsahu jsou tvrzení Microsoft týkající se jejích práv duševního vlastnictví správná“.

286    Komise navíc v bodech 1003 a 1004 odůvodnění napadeného rozhodnutí při popisu dosahu opatření směřujícího k nápravě zneužívajícího odmítnutí vytýkaného společnosti Microsoft zdůrazňuje, že toto opatření se jednak týká pouze specifikací rozhraní, a nikoliv prvků zdrojového kódu, a že jednak zamýšlí, aby soutěžitelům posledně uvedené bylo povoleno implementovat zpřístupněné specifikace v jejich operačních systémech pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Zejména tedy uvádí, že „specifikace rovněž nebudou reprodukovány, přizpůsobovány, upravovány či pozměňovány, avšak budou využívány třetími osobami pro sepsání jejich vlastních rozhraní v souladu s těmito specifikacemi“ (bod 1004 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Činí závěr tvrzením, že „[k]aždopádně i kdyby účinkem [napadeného] rozhodnutí bylo vyžadovat od Microsoft, aby se zdržela plného výkonu některých ze svých práv duševního vlastnictví, bylo by to odůvodněno nutností ukončit konstatované zneužití“ (bod 1004 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

287    Komise ve svých písemnostech uvádí argumenty, které jdou týmž směrem. V duplice tak kvalifikuje jako „zavádějící“ tvrzení uvedené společností Microsoft v replice, podle kterého „[napadené] rozhodnutí [posledně uvedené] ukládá poskytnout licenci k výkonu všech práv duševního vlastnictví, která mohou být nezbytná pro zavedení specifikací v jejích vlastních výrobcích“. V tomto ohledu nejprve upřesňuje, že „napadené rozhodnutí Microsoft ukládá poskytnout právo využívat specifikace za účelem vyvíjení interoperabilních výrobků“ a že „[v] rozsahu, ve kterém [tato povinnost] může omezit schopnost Microsoft zajistit plné dodržování některých z jejích [práv duševního vlastnictví], je odůvodněna nutností ukončit protiprávní jednání“. Komise zdůrazňuje, že „[napadené] rozhodnutí se nevyjadřuje ohledně toho, zda [práva duševního vlastnictví] Microsoft jsou dotčena, či nikoliv“. Dále upřesňuje, že z toho však nemůže být vyvozováno, že odmítnutí vytýkané Microsoft je odůvodněno výkonem práv duševního vlastnictví ani že projednávaná věc ukládá povinné poskytování licencí. Ani spis, ani žaloba totiž neuvádí skutečnosti prokazující, že tomu tak je, a zejména že „soutěžitelé potřebují licenci, která by jim zpřístupnila některá [práva duševního vlastnictví] Microsoft pro zajištění interoperability s architekturou domény Windows“.

288    Je třeba rovněž uvést, že Komise jako odpověď na jednu z písemných otázek, které jí byly položeny Soudem, potvrdila, že v napadeném rozhodnutí nebylo nijak konstatováno, že informace ohledně interoperability nebyly předmětem patentu nebo autorského práva, nebo naopak že jím byly. Měla za to, že nebylo nutné, aby se ohledně nich vyslovila, jestliže každopádně „podmínky pro konstatování existence zneužití a pro uložení nápravného opatření [stanoveného článkem 5 napadeného rozhodnutí] byly splněny, ať jsou informace chráněny jakýmkoliv patentem nebo autorským právem, či nikoliv“.

289    Z úvah, které předcházejí, vyplývá, že opodstatněnost první části žalobního důvodu musí být posouzena s předpokladem, že dotčené protokoly nebo jejich specifikace jsou předmětem práv duševního vlastnictví nebo jsou obchodním tajemstvím a že posledně uvedené musí být postaveny na roveň právům duševního vlastnictví.

290    Z toho vyplývá, že ústřední otázka, kterou je třeba vyřešit v rámci této části, je, zda, jak to tvrdí Komise a zpochybňuje Microsoft, jsou v projednávaném případě splněny podmínky umožňující uložit podniku v dominantním postavení poskytnout licenci týkající se práv duševního vlastnictví.

d)     K vlastní argumentaci uplatněné na podporu první části žalobního důvodu

 i) K okolnostem, vzhledem ke kterým musí být vytýkané chování analyzováno

 Argumenty účastnic řízení

291    Microsoft, podporovaná CompTIA a sdružením ACT, tvrdí, že první problematika musí být posouzena vzhledem ke kritériím přijatým Soudním dvorem v rozsudku Magill, bod 107 výše, a připomenutým v rozsudku IMS Health, bod 107 výše.

292    Microsoft na podporu této teze zaprvé opakuje, že z článku 5 napadeného rozhodnutí vyplývá povinné poskytnutí licencí na komunikační protokoly, které jsou technologicky inovující a jsou předmětem práv duševního vlastnictví.

293    Microsoft zadruhé vykládá argument Komise uvedený v bodě 302 níže v tom smyslu, že Komise má za to, že nemůže použít výše uvedená kritéria, pokud se jedná o „technologické vázané prodeje“. Tento argument však nemá podporu ve věci, ve které byl vydán rozsudek Soudu ze dne 6. října 1994, Tetra Pak v. Komise (T‑83/91, Recueil, s. II‑755), potvrzený v rámci kasačního opravného prostředku rozsudkem Soudního dvora ze dne 14. listopadu 1996, Tetra Pak v. Komise (C‑333/94 P, Recueil, s. I‑5951) (dále jen „věc Tetra Pak II“), která byla uvedena Komisí.

294    Microsoft zatřetí odmítá argumenty, které Komise vyvozuje ze skutečnosti, že okolnosti projednávané věci se údajně liší od okolností věci, ve které byl vydán rozsudek IMS Health, bod 107 výše.

295    Microsoft v tomto ohledu zaprvé uvádí, že v posledně uvedené věci se jednalo o významné síťové účinky a že právě z důvodu existence takových účinků byla struktura o 1860 modulech vytvořená IMS Health považována za tvořící průmyslovou normu. Dodává, že Komise v napadeném rozhodnutí neuvedla argument, podle kterého odmítnutím „umožnit kompatibilitu“ Microsoft porušila cíle obecného zájmu definované ve směrnici 91/250. Neurčité úvahy založené na obecném zájmu každopádně nemohou odůvodnit, že bylo podniku nařízeno poskytnout licenci. Microsoft konečně tvrdí, že směrnice 91/250 nestanoví žádnou pozitivní povinnost zpřístupnit informace.

296    Microsoft zadruhé odmítá tvrzení Komise, podle kterého využila svou tržní sílu, kterou má na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače, aby získala trh operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Tvrdí, že ani napadené rozhodnutí, ani žalobní odpověď jasně neuvádějí, jaká je tržní síla, kterou použila, ani jakým způsobem byla tato síla vykonávána.

297    Microsoft má zatřetí za to, že tvrzení Komise, podle kterého narušila dřívější úrovně poskytování informací, je jak skutkově, tak právně nesprávné a že nezohledňuje zásady uvedené v rozsudku Bronner, bod 112 výše. Tvrdí, že v žádném okamžiku Sun nebo jinému dodavateli konkurenčních operačních systémů neposkytla licenci týkající se specifikací jejích komunikačních protokolů. Uvádí, že v roce 1994 poskytla AT&T licenci na síťovou technologii pro umožnění vývoje výrobku nazvaného „Advanced Server for UNIX (AS/U)“ a že určitý počet výrobků založených na AS/U byl vyvinut významnými dodavateli UNIX, včetně systému „PC NetLink“ od společnosti Sun. Upřesňuje, že i když s AT&T v roce 2001 dohodla, že dohoda o licenci nebude rozšířena pro zahrnutí nových technologií, „technologie AS/U“ a výrobky na ní založené zůstávají dostupné. Má za to, že skutečnost, že AT&T poskytla licenci před více než deseti lety na danou technologii, ji nemůže do budoucna donekonečna zavazovat poskytovat licence týkající se všech technologií, které jsou s ní spojené, včetně komunikačních protokolů.

298    Microsoft začtvrté uvádí, že v bodě 577 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí, že „odmítnutí Microsoft poskytnout informace Sun je součástí širšího chování, které směřuje k nesdělování dodavatelům operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin některých informací ohledně interoperability“ (neoficiální překlad). Má za to, že chování, které jí je takto přičítáno, odpovídá „nediskriminačnímu uplatnění politiky, kterou téměř všechny technologické společnosti přijímají, aby chránily výsledky svého výzkumného a vývojářského úsilí“ a že takové chování nemůže být „výjimečnou okolností“ ve smyslu rozsudku Magill a IMS Health, bod 107 výše.
                                                                         

299    Microsoft, podporovaná CompTIA a sdružením ACT, podpůrně uvádí, že v případě, že by se mělo za to, že se v projednávané věci nejedná o žádné právo duševního vlastnictví, kritéria, která by měla být použita, jsou kritéria stanovená Soudním dvorem v rozsudku Bronner, bod 112 výše, která odpovídají prvnímu, druhému a čtvrtému kritériu rozsudku IMS Health, bod 107 výše, jak byla uvedena v bodě 116 výše.

300    Microsoft, CompTIA a ACT konečně tvrdí, že žádné ze čtyř kritérií rozsudku IMS Health, bod 107 výše, a tedy ani žádné ze tří kritérií rozsudku Bronner, bod 112 výše, není v projednávaném případě splněno.

301    Komise, podporovaná SIIA a FSFE, tvrdí, že i kdyby se mělo mít za to, že dotčené odmítnutí je odůvodněno výkonem práv duševního vlastnictví a že z napadeného rozhodnutí vyplývá povinné poskytnutí licencí, neměla by tato problematika být automaticky posuzována vzhledem ke kritériím stanoveným „judikaturou IMS Health“.

302    Komise v tomto ohledu zaprvé tvrdí, že „pravidlo výjimečných okolností“ stanovené judikaturou se nemůže použít „jako takové a bez dalšího upřesnění“ na odmítnutí sdělit obchodní tajemství, jehož účinkem je vytvořit „technologickou vazbu“ mezi odlišným výrobkem a dominantním výrobkem.

303    Komise zadruhé tvrdí, že rozsudek IMS Health, bod 107 výše, neuvádí vyčerpávající seznam výjimečných okolností. Uvádí, že Soudní dvůr v tomto rozsudku, jako v rozsudku Magill, bod 107 výše, uvedl podmínky, za kterých bylo možné přijmout rozhodnutí stanovící povinné poskytnutí licencí s ohledem na zvláštní okolnosti věcí, ve kterých byly vydány tyto rozsudky. Soudní dvůr tedy v rozsudku IMS Health, bod 107 výše, pouze uvedl seznam kritérií, které „postačovalo“ splnit. Pro vymezení, zda chování podniku v dominantním postavení, který odmítá poskytnout informace, má zneužívající charakter, musí Komise ve skutečnosti přezkoumat všechny faktory, které obklopují toto odmítnutí, a zejména specifický hospodářský kontext a kontext právních předpisů, ve kterém k němu dochází.
                                                                         

304    Komise zatřetí uvádí taxativní výčet skutečností, které odlišují okolnosti projednávané věci od okolností věci, ve které byl vydán rozsudek IMS Health, bod 107 výše, a které umožňují mít za to, že odmítnutí vytýkané společnosti Microsoft je zneužitím dominantního postavení.

305    Komise zaprvé uvádí, že napadené rozhodnutí je zvláštní v tom, že se týká odmítnutí poskytnout informace ohledně interoperability v odvětví softwaru. Toto rozhodnutí směřuje k umožnění vývoje výrobků slučitelných s výrobky Microsoft, zatímco precedenty citované posledně uvedenou se týkají situací, ve kterých měl být „chráněný výrobek“ začleněn do výrobků soutěžitelů z důvodů jdoucích nad rámec snahy zajistit pouhou slučitelnost mezi dvěma odlišnými výrobky. Tyto precedenty se krom toho netýkají specifických problémů, které se vyskytují v odvětvích, ve kterých jsou síťové účinky všudypřítomné. Komise dodává, že na rozdíl od odvětví dotčeného v projednávané věci nebyla hospodářská odvětví dotčená v těchto precedentech „odvětvími, ve kterých zákonodárce jasně uznal užitečnost slučitelnosti pro společnost obecně“. Konkrétněji odkazem na body 745 až 763 odůvodnění napadeného rozhodnutí připomíná význam, který zákonodárce Společenství přiznal interoperabilitě zejména v rámci směrnice 91/250, jakož i stanovisko jím hájené, podle kterého je zveřejňování informací pro účely interoperability prospěšné pro hospodářskou soutěž a inovaci.

306    Komise zadruhé uvádí skutečnost, že projednávaná problematika se týká dodavatele v dominantním postavení, který využívá tržní sílu, kterou má na relevantním trhu, v tomto případě trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače, aby vyloučil hospodářskou soutěž na sousedním trhu, tedy trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin, „čímž posiluje překážky vstupu na svůj původní trh a současně získává doplňující příjem monopolu“. Tato situace zvyšuje újmu, která již pro spotřebitele vyplývá z omezení vývoje nových výrobků.

307    Komise zatřetí zdůrazňuje, že projednávaná problematika se týká dodavatele v dominantním postavení, který poruší dřívější úrovně poskytování informací (body 578 až 584 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Uvádí, že politikou Microsoft bylo původně zveřejňovat, a nikoliv zadržovat informace ohledně interoperability, což zejména usnadnilo uvedení jejích vlastních operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin na trh, a nikterak ji neodradilo inovovat. Jakmile však její „serverové výrobky“ byly na trhu dostatečně zavedeny, Microsoft změnila postoj a zvolila vyloučení svých soutěžitelů odmítnutím dát jim přístup k uvedeným informacím (bod 587, 588, 637 a následující odůvodnění napadeného rozhodnutí).

308    Komise má za to, že Microsoft nemůže zpochybňovat, že porušila dřívější úrovně poskytování informací. V tomto ohledu nejprve uvádí, že dohoda uzavřená mezi Microsoft a AT&T, která umožnila posledně uvedené vyvinout AS/U, se týkala zveřejnění nejen informací o inetroperabilitě typu informací dotčených v napadeném rozhodnutí, ale rovněž dalších informací. Komise má dále za to, že skutečnost, že technologie AS/U zůstává dostupná, není rozhodná. Odkazem na body 580 až 583 odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto ohledu uvádí, že zveřejnění učiněná „v rámci AS/U“ jsou nyní překonána, neboť Microsoft pozměnila relevantní protokoly v pozdějších verzích Windows. Komise má konečně za to, že tvrzení Microsoft, podle kterých skutečnost, že poskytla AT&T licenci před více než deseti lety na danou technologii, ji nemůže do budoucna donekonečna zavazovat poskytovat licence na všechny technologie, které jsou s ní spojeny, není vzhledem k přístupu přijatému v napadeném rozhodnutí rozhodné. Otázka snížení dřívějších úrovní poskytování informací je v něm totiž pojednána nikoliv jako zneužití samo o sobě, ale jako prvek posouzení odmítnutí poskytovat informace vytýkaného společnosti Microsoft (body 578 a následující odůvodnění napadeného rozhodnutí).

309    Komise začtvrté uvádí, že netvrdí, že pouhá skutečnost, že odmítání poskytnout licenci týkající se práv duševního vlastnictví je součástí obecného chování, je sama o sobě „výjimečnou okolností“ postačující, aby se odmítnutí stalo zneužívajícím. Má pouze za to, že skutečnost, že Sun není jediným soutěžitelem, kterému Microsoft odmítla zpřístupnit informace ohledně interoperability, je okolností rozhodnou pro posouzení slučitelnosti chování posledně uvedené s článkem 82 ES.

310    Co se týče argumentace, kterou Microsoft uplatňuje podpůrně, podle které musí být projednávaná věc přezkoumána vzhledem ke kritériím uvedeným v rozsudku Bronner, bod 112 výše, Komise má za to, že nemůže být přijata. Uvádí, že tento rozsudek se týká přístupu k infrastruktuře, která vyžadovala významné investice, a má za to, že pokud by mělo být prokázáno, že informace dotčené v projednávané věci nejsou chráněny právem duševního vlastnictví, ale spočívají v čistě náhodných kombinacích zpráv, uvedený rozsudek by jistě nebyl „vhodným srovnáním“.

311    Komise, podporovaná SIIA a FSFE, podpůrně tvrdí, že i za předpokladu, že legalita napadeného rozhodnutí v rozsahu, ve kterém se vztahuje k první problematice, musí být posuzována vzhledem ke kritériím připuštěným Soudním dvorem v rozsudku IMS Health, bod 107 výše, tato kritéria jsou v projednávaném případě splněna.

 Závěry Soudu

312    Je třeba připomenout, že Microsoft hájí tezi, podle které odmítnutí poskytnout informace ohledně interoperability, které jí je vytýkáno, nemůže být zneužitím dominantního postavení ve smyslu článku 82 ES, pokud jsou jednak tyto informace chráněny právy duševního vlastnictví – nebo jsou obchodním tajemstvím –, a pokud jednak nejsou v projednávaném případě splněna kritéria judikatury umožňující uložit podniku v dominantním postavení poskytnout licenci třetí osobě.

313    Musí být rovněž připomenuto, že Komise má za to, že není nezbytné vyslovit se ohledně toho, zda chování přičítané společnosti Microsoft je odmítnutím poskytnout licenci týkající se práv duševního vlastnictví třetí osobě a zda si obchodní tajemství zaslouží stejný stupeň ochrany jako uvedená práva, neboť striktní kritéria, na základě kterých takové odmítnutí může být považováno za zneužití dominantního postavení ve smyslu článku 82 ES, jsou každopádně v projednávaném případě splněna (viz body 284 až 288 výše).

314    I když se Microsoft a Komise tedy shodují v tom, že mají za to, že dotčené odmítnutí může být posouzeno vzhledem k článku 82 ES za předpokladu, že je odmítnutím poskytnout licenci týkající se práv duševního vlastnictví, naopak se neshodují ohledně kritérií judikatury použitelných v takovém případě.

315    Microsoft tak uvádí kritéria uvedená v rozsudcích Magill a IMS Health, bod 107 výše, a podpůrně kritéria stanovená rozsudkem Bronner, bod 112 výše.

316    Komise má za to, že „automatické“ uplatnění kritérií rozsudku IMS Health, bod 107 výše, je v projednávaném případě „problematické“. Tvrdí, že pro určení, zda takové odmítnutí má zneužívající charakter, jí přísluší zohlednit všechny konkrétní okolnosti uvedeného odmítnutí, neboť tyto okolnosti nemusí být nutně tytéž jako okolnosti zjištěné v rozsudcích Magill a IMS Health, bod 107 výše. V bodě 558 odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy upřesňuje, že „[j]udikatura Soudního dvora vede [...] k myšlence, že Komise musí analyzovat všechny okolnosti daného příkladu odmítnutí poskytnout informace a přijmout své rozhodnutí ve světle výsledků tohoto úplného přezkumu“ (neoficiální překlad).

317    Komise, dotazovaná na jednání ohledně tohoto bodu Soudem, potvrdila, že měla v napadeném rozhodnutí za to, že chování přičítané společnosti Microsoft má tři charakteristické rysy, které umožňují toto chování kvalifikovat jako zneužívající. Prvním rysem je skutečnost, že informace, které Microsoft odmítá zpřístupnit svým soutěžitelům, se vztahují k interoperabilitě v odvětví softwaru, což je otázka, které zákonodárce Společenství dává zvláštní význam. Druhý rys spočívá ve skutečnosti, že Microsoft využívá mimořádnou tržní sílu, kterou má na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače, aby vyloučila hospodářskou soutěž na sousedním trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Třetí rys představuje skutečnost, že dotčené chování znamená snížení dřívějších úrovní poskytování informací.

318    Komise tvrdí, že kritéria připuštěná Soudním dvorem v rozsudcích Magill a IMS Health, bod 107 výše, jsou v projednávaném případě rovněž splněna.

319    Jako odpověď na tyto jednotlivé argumenty je třeba uvést, jak to oprávněně zdůrazňuje Komise v bodě 547 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že i když si mohou podniky v zásadě zvolit své obchodní partnery, odmítnutí dodávat učiněné podnikem v dominantním postavení může být za určitých okolností, a není-li objektivně odůvodněné, zneužitím dominantního postavení ve smyslu článku 82 ES.

320    Soudní dvůr měl tedy za to, že společnost v dominantním postavení na trhu surovin, která s cílem vyhradit tyto suroviny pro svou vlastní výrobu odvozených výrobků, odmítla jejich dodávání zákazníkovi, který byl sám výrobcem těchto odvozených výrobků, v důsledku čehož hrozilo vyloučení veškeré hospodářské soutěže ze strany tohoto zákazníka, využívala své dominantní postavení zneužívajícím způsobem ve smyslu článku 82 ES (rozsudek Soudního dvora ze dne 6. března 1974, Istituto Chemioterapico Italiano a Commercial Solvents v. Komise, 6/73 a 7/73, Recueil, s. 223; viz, co se týče odmítání poskytovat službu, rozsudek Soudního dvora ze dne 3. října 1985, CBEM, 311/84, Recueil, s. 3261).

321    Soudní dvůr byl při rozhodování o předběžné otázce na základě článku 234 ES ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 5. října 1988, Volvo (238/87, Recueil, s. 6211), dotázán na to, zda skutečnost, že výrobce automobilů, který je majitelem práva ochrany vzoru vztahujícího se na části karoserie, odmítnul poskytnout třetím osobám licenci na dodávání dílů zahrnujících chráněný vzor, měla být považována za zneužití dominantního postavení ve smyslu článku 82 ES. Soudní dvůr ve svém rozsudku zdůraznil, že oprávnění majitele chráněného vzoru zabránit třetím osobám vyrábět a prodávat nebo dovážet bez jeho schválení výrobky zahrnující vzor, bylo samotnou podstatou jeho výlučného práva. Dospěl k závěru (bod 8), že „povinnost uložená majiteli chráněného vzoru poskytnout třetím osobám, byť za přiměřené poplatky, licenci na dodávání výrobků zahrnujících vzor by zbavila uvedeného majitele podstaty jeho výlučného práva, a že odmítnutí takovou licenci poskytnout nemůže být samo o sobě zneužitím dominantího postavení“. Soudní dvůr však dodal, že „výkon výlučného práva majitelem vzoru týkajícího se částí karoserie automobilových vozů [by mohl] být zakázán článkem [82 ES], pokud [by vedl] k určitému zneužívajícímu chování podniku v dominantním postavení, jako je svévolné odmítnutí dodávat náhradní díly nezávislým opravcům, určování nerovných cen náhradních dílů nebo rozhodnutí již nevyrábět náhradní díly pro určitý model, zatímco by mnoho vozidel tohoto modelu dosud [bylo v provozu], za podmínky, že tato chování [mohla] ovlivnit obchod mezi členskými státy“ (bod 9).

322    Soudní dvůr se měl v rozsudku Magill, bod 107 výše, když rozhodoval o kasačním opravném prostředku, rovněž vyjádřit k odmítnutí podniku v dominantním postavení poskytnout licenci třetí osobě k výkonu práva duševního vlastnictví. Vzhledem k tomu, že předmětem věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, bylo rozhodnutí Komise, ve kterém měla Komise za to, že tři společnosti provozující televizní vysílání zneužily dominantní postavení, které měly na trhu představovaném jejich týdenními přehledy programů a na trhu televizních průvodců, ve kterých byly tyto přehledy programů zveřejněny, tím, že uplatňovaly svá autorská práva k uvedeným přehledům programů, aby zabránily třetím osobám zveřejňovat úplné týdenní průvodce programy jednotlivých televizních kanálů. Komise tedy nařídila těmto televizním společnostem vzájemně si poskytovat a poskytovat třetím osobám na žádost a bez diskriminace jejich předem vyhotovené programy týdenního vysílání a umožnit rozmnožování těchto programů uvedenými stranami. Zejména upřesnila, že poplatky požadované uvedenými společnostmi v případě, že by se rozhodly poskytnout a umožnit rozmnožování těchto programů prostřednictvím licencí, mají mít rozumnou výši.

323    Soudní dvůr v rozsudku Magill, bod 107 výše (bod 49) odkazem na rozsudek Volvo, bod 321 výše, rozhodl, že „výlučné právo rozmnožování [je] součástí výsad autora, takže odmítnutí poskytnout licenci, i když by se jednalo o podnik v dominantním postavení, nemůže být samo o sobě zneužitím tohoto postavení“. Stále s odkazem na rozsudek Volvo, bod 321 výše, však upřesnil, že „výkon výlučného práva majitele [může] za výjimečných okolností vést ke zneužívajícímu chování“ (bod 50).

324    Soudní dvůr měl za to, že následující okolnosti byly rozhodné pro účely prokázání zneužívajícího charakteru chování vytýkaného dotčeným společnostem provozujícím televizní vysílání. Zaprvé odmítnutí vytýkané posledně uvedeným se týkalo výrobku, přehledů týdenních programů televizních kanálů, jejichž poskytnutí bylo nezbytné pro výkon dotčené činnosti, tedy vydávání úplného týdenního průvodce televizními programy (bod 53). Zadruhé toto odmítnutí bránilo vzniku nového výrobku, úplného týdenního průvodce televizními programy, který výše uvedené televizní společnosti nenabízely a po kterém existovala potenciální poptávka ze strany spotřebitelů, což bylo zneužitím ve smyslu čl. 82 druhého pododstavce písm. b) ES (bod 54). Zatřetí nebylo uvedené odmítnutí odůvodněno (bod 55). Konečně začtvrté si tyto televizní společnosti svým chováním vyhradily odvozený trh, trh týdenních televizních průvodců, tím, že vyloučily veškerou hospodářskou soutěž na tomto trhu (bod 56).

325    Soudní dvůr ve věci, ve které byl vydán rozsudek Bronner, bod 112 výše, byl v rámci rozhodování o předběžné otázce na základě článku 234 ES vyzván, aby rozhodl o tom, zda skutečnost, že tisková skupina s velmi významným podílem na rakouském trhu deníků provozující jediný systém donášky novin do domu existující v Rakousku na celostátní úrovni odmítla za přiměřenou odměnu poskytnout přístup k uvedenému systému vydavateli konkurenčního deníku, nebo s ním souhlasila, pouze pokud od skupiny koupí některé další služby, byla zneužitím dominantního postavení v rozporu s článkem 82 ES.

326    Soudní dvůr v tomto rozsudku (bod 38) nejprve uvedl, že i když v rozsudcích Istituto Chemioterapico Italiano a Commercial Solvents v. Komise a CBEM, bod 320 výše, rozhodl, že skutečnost, že podnik v dominantním postavení na relevantním trhu odmítá dodávat podniku, který je jeho soutěžitelem na sousedním trhu, suroviny a služby nezbytné k výkonu jeho činnosti, je zneužívající, učinil tak v rozsahu, ve kterém dotčené chování mohlo vyloučit veškerou hospodářskou soutěž ze strany posledně uvedeného podniku.

327    Soudní dvůr dále uvedl (bod 39), že v bodech 49 a 50 rozsudku Magill, bod 107 výše, potvrdil, že odmítnutí poskytnout licenci učiněné majitelem práva duševního vlastnictví, i když by se jednalo o podnik v dominantním postavení, nemůže být samo o sobě zneužitím tohoto postavení, avšak že výkon výlučného práva majitelem může za výjimečných okolností vést ke zneužívajícímu chování.

328    Konečně připomenul výjimečné okolnosti, které shledal v rozsudku Magill, bod 107 výše, před uvedením (bod 41):

„[I] za předpokladu, že by tato judikatura týkající se výkonu práva duševního vlastnictví byla použitelná na výkon jakéhokoliv majetkového práva, bylo by ještě třeba k tomu, aby [tento] rozsudek [...] mohl být užitečně uplatňován pro učinění závěru ohledně existence zneužití ve smyslu článku [82 ES] v situaci, jako je situace, která je předmětem [...] předběžné otázky, nejen, aby odmítnutí služby, kterou je donáška do domu, mohlo vyloučit veškerou hospodářskou soutěž na trhu deníků ze strany žadatele o službu a nemohlo být objektivně odůvodněno, ale rovněž, aby služba sama o sobě byla nezbytná k výkonu činnosti uvedeného žadatele v tom smyslu, že neexistuje žádná skutečná nebo potenciální náhrada uvedeného systému donášky do domu.“

329    Soudní dvůr v rozsudku IMS Health, bod 107 výše, opět rozhodl o podmínkách, za kterých může být odmítnutí podniku v dominantním postavení poskytnout třetím osobám licenci na užití výrobku chráněného právem duševního vlastnictví zneužívajícím chováním ve smyslu článku 82 ES.

330    Soudní dvůr nejprve opět potvrdil (bod 34) odkazem na rozsudek Volvo, bod 321 výše, a rozsudek Magil, bod 107 výše, že podle ustálené judikatury je výhradní právo k rozmnožování díla součástí výsad majitele práva duševního vlastnictví, takže odmítnutí poskytnout licenci, i když by se jednalo o podnik v dominantním postavení, nemůže být samo o sobě zneužitím tohoto postavení. Rovněž uvedl (bod 35), že z téže judikatury vyplývá, že výkon výlučného práva majitelem může za výjimečných okolností vést ke zneužívajícímu chování. Soudní dvůr dále, poté co připomenul výjimečné okolnosti uvedené v rozsudku Magill, bod 107 výše, konstatoval (bod 38), že z uvedené judikatury vyplývá, že k tomu, aby odmítnutí podniku, který je majitelem autorského práva, zpřístupnit výrobek nebo službu nezbytnou pro výkon určité činnosti mohlo být kvalifikováno jako zneužívající, postačuje, aby byly splněny tři kumulativní podmínky, tedy aby toto odmítnutí bránilo vzniku nového výrobku, pro který existuje potenciální poptávka spotřebitelů, aby nebylo odůvodněné a aby mohlo vyloučit veškerou hospodářskou soutěž na odvozeném trhu.

331    Z judikatury připomenuté výše vyplývá, že skutečnost, že podnik v dominantním postavení odmítá poskytnout třetí osobě licenci na užití výrobku, který je předmětem práva duševního vlastnictví, nemůže být sama o sobě zneužitím dominantního postavení ve smyslu článku 82 ES. Výkon výlučného práva majitelem práva duševního vlastnictví může vést k takovému zneužití pouze za výjimečných okolností.

332    Z této judikatury rovněž vyplývá, že za výjimečné musí být považovány zejména následující okolnosti:

–        zaprvé, odmítnutí se týká výrobku nebo služby nezbytné pro výkon dané činnosti na sousedním trhu;

–        zadruhé, odmítnutí může vyloučit veškerou účinnou hospodářskou soutěž na sousedním trhu;

–        zatřetí, odmítnutí brání vzniku nového výrobku, pro který existuje potenciální poptávka spotřebitelů.

333    Jakmile je prokázáno, že existují takové okolnosti, odmítnutí majitele v dominantním postavení poskytnout licenci může porušit článek 82 ES, ledaže by bylo objektivně odůvodněné.

334    Je třeba podotknout, že okolnost, že odmítnutí brání vzniku nového výrobku, pro který existuje potenciální poptávka spotřebitelů, je uvedena pouze v judikatuře týkající se výkonu práva duševního vlastnictví.

335    Konečně je třeba dodat, že k tomu, aby odmítnutí zpřístupnit výrobek nebo službu nezbytnou pro výkon dané činnosti mohlo být považováno za zneužívající, je třeba rozlišovat dva trhy, tedy jednak trh tvořený uvedeným výrobkem nebo uvedenou službou, na kterém má podnik, který odmítá, dominantní postavení, a jednak trh sousední, na kterém je dotčený výrobek nebo služba využívána pro výrobu jiného výrobku nebo pro poskytnutí jiné služby. Je třeba upřesnit, že skutečnost, že nezbytný výrobek nebo služba nejsou uváděny na trh odděleně, nevylučuje bez dalšího možnost shledat, že existuje odlišný trh (viz v tomto smyslu rozsudek IMS Health, bod 107 výše, bod 43). Soudní dvůr tak v bodě 44 rozsudku IMS Health, bod 107 výše, uvedl, že postačuje, aby mohl být identifikován potenciální, nebo i hypotetický, trh, a že se o takový případ jedná, pokud jsou výrobky nebo služby nezbytné pro výkon dané činnosti a pokud pro ně existuje skutečná poptávka ze strany podniků, které hodlají vykonávat tuto činnost. Soudní dvůr dospěl v následujícím bodě svého rozsudku k závěru, že je určující, že mohou být identifikována dvě odlišná stadia výroby spojená v tom smyslu, že je předcházející výrobek nezbytným pro dodání navazujícího výrobku.

336    Soud má s ohledem na předchozí poznatky za to, že je třeba nejprve přezkoumat, zda okolnosti uvedené v rozsudcích Magill a IMS Health, bod 107 výše, jak byly připomenuty v bodech 332 a 333 výše, existují rovněž v projednávaném případě. Pouze pokud by mělo být konstatováno, že jedna nebo více těchto okolností neexistují, Soud dále posoudí zvláštní okolnosti uvedené Komisí (viz bod 317 výše).

 ii)   K nezbytnosti informací ohledně interoperability

 Argumenty účastnic řízení

337    Microsoft tvrdí, že informace ohledně interoperability, kterých se týká napadené rozhodnutí, nejsou nezbytné k výkonu činnosti dodávání operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Tvrdí, že daná technologie nemůže být kvalifikována jako nezbytná, pokud je pro soutěžitele podniku v dominantním postavení „hospodářsky únosné“ vyvíjet a prodávat jejich výrobky, aniž by k ní měli přístup.

338    Microsoft má za to, že napadené rozhodnutí v tomto ohledu obsahuje nesprávné právní posouzení a nesprávné skutkové zjištění.

339    Co se zaprvé týče nesprávného právního posouzení, Microsoft tvrdí, že spočívá ve skutečnosti, že Komise použila nepřiměřené, mimořádné a absolutní kritérium pro „posouzení, zda mohla existovat hospodářská soutěž“. Odkazem na body 176 až 184 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že posledně uvedená má za to, že operační systémy pro servery konkurující Microsoft musí být schopny komunikovat s operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače a pro servery naprosto stejným způsobem, jak to činí operační systémy Windows pro servery. Judikatura však nevyžaduje, aby takový „optimální přístup“ k trhu byl poskytnut.

340    Microsoft v replice kritizuje skutečnost, že Komise posoudila požadovaný stupeň interoperability podle toho, co bylo nezbytné pro umožnění jejím soutěžitelům zůstat životaschopně na trhu. Tvrdí, že pojem „interoperabilita“ použitý Komisí v bodech 666 až 687 odůvodnění napadeného rozhodnutí je nepřiměřený v rozsahu, ve kterém z něj vyplývá „téměř úplná totožnost“ mezi operačními systémy Windows pro servery a konkurenčními operačními systémy. Odkazem na části bodů 669 a 679 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedené v bodě 126 výše uvádí, že jestliže by bylo třeba použít takový pojem, „veškerá technologie by byla nezbytná“. Microsoft dodává, že jediné odůvodnění uvedené v napadeném rozhodnutí pro tvrzení, že taková „úroveň“ interoperability je nezbytná, aby soutěžitelé mohli za životaschopných podmínek zůstat na trhu, spočívá ve skutečnosti, že přístup k dotčeným specifikacím by mohl posledně uvedeným umožnit vyhnout se tomu, aby se uživatelé museli „dvakrát identifikovat“ (bod 183 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Má za to, že toto odůvodnění je nepřiměřené, jelikož zaprvé četní prodejci již poskytují řešení „jediná identifikace“, zadruhé skutečnost, že je třeba se dvakrát identifikovat, je jasně alternativním řešením (i když je o něco méně výhodné), a zatřetí nápravné opatření stanovené článkem 5 napadeného rozhodnutí jde daleko nad rámec toho, co je nezbytné pro vyřešení tohoto malého problému.

341    Microsoft rovněž v replice po odkazu na argumenty uvedené v bodech 125 až 128 výše a po zopakování, že nápravné opatření stanovené článkem 5 napadeného rozhodnutí neumožní jejím soutěžitelům vyvíjet „téměř totožné“ výrobky jako operační systémy Windows pro servery, tvrdí, že Komise neprokázala existenci příčinné souvislosti mezi „nedostupností“ specifikací pro její komunikační protokoly a skutečností, že její soutěžitelé nejsou údajně schopni zůstat životaschopně na trhu.

342    Microsoft ve svém vyjádření ke spisům vedlejších účastníků zpochybňuje, že tržní subjekty a spotřebitelé vyžadují „plnou zastupitelnost“, a tvrdí, že takový požadavek jde nad rámec „kritéria nezbytnosti“ uvedeného Soudním dvorem v rozsudcích Bronner, bod 112 výše, a IMS Health, bod 107 výše. Zejména uvádí, že její soutěžitelé „nepotřebují Active Directory“, jestliže jejich operační systémy pro servery mají vlastní adresářové služby, které jsou schopny poskytovat služby určené k podpoře pracovních skupin operačním systémům Windows pro klientské osobní počítače a pro servery.

343    Microsoft má zadruhé za to, že napadené rozhodnutí je stiženo nesprávným skutkovým zjištěním v rozsahu, ve kterém Komise nezohlednila skutečnost, že na trhu existuje více operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Tvrdí, že podniky v Evropě nadále udržují různorodé interní počítačové sítě, tedy sítě obsahující operační systémy dodávané různými distributory.

344    Microsoft v tomto ohledu připomíná, že ve správním řízení předložila zprávy, ve kterých počítačoví odborníci popisují „prostředky k zajištění interoperability v počítačových sítích“. Dodává, že odpovědi na žádosti o informace Komise potvrzují, že interoperabilita mezi jednotlivými typy operačních systémů je v počítačových sítích v Evropě běžná. 47 % společností, které odpověděly na tyto žádosti o informace, tedy uvedlo, že používají operační systémy pro servery konkurující Microsoft pro poskytování služeb sdílení souborů a tiskáren operačním systémům Windows pro klientské osobní počítače. Podobné důkazy existují, co se týče služeb správy uživatelů a skupin uživatelů. Microsoft krom toho opakuje, že ze zpráv společnosti Mercer vyplývá, že podniky se necítí omezovány, ve své volbě operačních systémů pro servery, úvahami spojenými s interoperabilitou.

345    Microsoft rovněž tvrdí, že interoperabilita mezi konkurenčními operačními systémy pro servery a operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače a pro servery může být uskutečněna díky pěti různým metodám. Každá z těchto metod je alternativou zveřejnění dotčených komunikačních protokolů a umožňuje těmto jednotlivým operačním systémům „řádně společně fungovat“. Microsoft tvrdí, že i když je pravda, že „plná zastupitelnost“, kterou Komise považuje za podstatnou, nemůže být získána použitím těchto jednotlivých metod, tyto však umožňují snadno dosáhnout „minimální úrovně interoperability [...] nezbytné k zajištění skutečné hospodářské soutěže“.

346    Metod, které Microsoft uvádí, je následujících pět: zaprvé, použití standardních komunikačních protokolů, jako jsou TCP/IP (Transmission Control Protocol/Internet Protocol) a HTTP (Hyper Text Transfer Protocol); zadruhé, přidání softwarového kódu k operačnímu systému Windows pro klientské osobní počítače a pro servery za účelem umožnění komunikace s konkurenčním operačním systémem pro servery použitím specifických komunikačních protokolů posledně uvedeného operačního systému; zatřetí, přidání softwarového kódu ke konkurenčnímu operačnímu systému pro servery za účelem umožnění komunikace s operačním systémem Windows pro klientské osobní počítače nebo pro servery použitím komunikačních protokolů vlastních operačním systémům Windows; začtvrté, použití operačního systému pro servery jako „překlenutí“ dvou různých skupin komunikačních protokolů; zapáté, připojení bloku softwarových kódů ke všem operačním systémům pro klientské osobní počítače a pro síťové servery sítě umožňující zajistit interoperabilitu prostřednictvím komunikace mezi jednotlivými bloky softwarových kódů. Microsoft ve stejném kontextu Komisi vytýká, že v napadeném rozhodnutí neprokázala, že zpětné inženýrství jejích komunikačních protokolů bylo „technicky nebo hospodářsky nemožné“.

347    Microsoft doplňuje, že z důkazů shromážděných Komisí ve správním řízení vyplývá, že výše uvedené metody v praxi fungují pro výrobky Linux a pro ostatní operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Zdůrazňuje, že dodavatelé výrobků Linux neustále získávají podíly na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin, a to aniž by měli přístup ke specifikacím jejích komunikačních protokolů. Odkazem na oddíly D a E zprávy vypracované p. Evansem, Nicholsem a Padillou (příloha C.11 repliky) dodává, že tyto výrobky budou nadále postupovat na úkor operačních systémů pro servery Windows. Upřesňuje dále, že je široce uznáno, že Linux je vážným soutěžitelem Microsoft a že prvních deset největších dodavatelů serverů za cenu méně než 25 000 dolarů Spojených států (USD) nabízejí servery určené k podpoře pracovních skupin používajících Linux.

348    CompTIA a ACT uvádějí v podstatě argumenty, které jdou stejným směrem jako argumenty uvedené společností Microsoft.

349    CompTIA kritizuje zejména skutečnost, že Komise má za to, že konkurenční operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin musí dosáhnout stupně interoperability s operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače, který by byl „stejně dobrý jako stupeň dosažený samotnou Microsoft“.

350    ACT odkazem na argumenty, které Microsoft k tomuto bodu uvedla, tvrdí, že existuje několik metod umožňujících zajistit dostatečnou interoperabilitu mezi operačními systémy jednotlivých dodavatelů. Krom toho se obává, že způsob, jakým Komise vykládá kritérium nezbytnosti, má negativní účinky na inovaci.

351    Komise tvrdí, že sdělení informací ohledně interoperability společností Microsoft jejím soutěžitelům je nezbytné, aby jim bylo umožněno účastnit se hospodářské soutěže na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

352    Komise zaprvé, co se týče údajného nesprávného právního posouzení, uvádí, že tvrzení Microsoft spočívají na nepřesném popisu postoje Komise a na zaměnění jednotlivých otázek analyzovaných v napadeném rozhodnutí. Vysvětluje, že kritérium nezbytnosti vyžaduje přezkoumat jednak, jaký je nezbytný stupeň interoperability pro setrvání na trhu jako životaschopný soutěžitel, a jednak, zda informace, ke kterým byl odmítnut přístup, jsou jediným hospodářsky životaschopným zdrojem pro dosažení tohoto stupně interoperability.

353    Komise poté, co zdůraznila, že informace, které Microsoft odmítá sdělit, jsou „funkčně spojeny s klientskými osobními počítači“, upřesňuje, že nezbytnost uvedených informací vyplývá jednak z významu interoperability s klientskými osobními počítači pro operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin (bod 383 až 386 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a jednak z téměř úplného monopolu, který má Microsoft na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače.

354    Komise rovněž podotýká, že analyzovala kritérium nezbytnosti, jak je definováno v judikatuře, v bodech 666 až 686 odůvodnění napadeného rozhodnutí, a že zejména přezkoumala, zda existují jiná řešení než sdělení dotčených informací pro umožnění podnikům konkurovat společnosti Microsoft životaschopně na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

355    Microsoft má podle Komise za to, že pouhá skutečnost, že existují neúčinná řešení interoperability, která jejím soutěžitelům umožňují dosáhnout pouze „minimálního“ proniknutí na trh nebo chránit „minimální“ postavení na něm, prokazuje, že kritérium nezbytnosti není splněno. Taková teze nemůže být přijata, neboť uvedené kritérium musí být posouzeno v souladu s cílem zachovat účinnou strukturu hospodářské soutěže, která je prospěšná spotřebitelům. Jedná se totiž o to, zda informace, jejichž sdělení je odmítnuto, jsou nezbytné pro výkon činnosti na relevantním trhu, a to „jako životaschopná soutěžní protiváha, a nikoliv jako účastník de minimis, který ve skutečnosti opustil trh, aby se postavil do ,kouta‘ “.

356    Komise v duplice upřesňuje, že teze, kterou hájí, je, že podnik v dominantním postavení nemá právo ohrozit účinnou hospodářskou soutěž na odvozeném trhu zneužívajícím odmítnutím zpřístupnit svým soutěžitelům „vstup“ nezbytný pro jejich životaschopnost. Dodává, že jestliže neexistuje žádné řešení nahrazující odmítnutý „vstup“, které by mohlo umožnit soutěžitelům vykonávat účinný konkurenční tlak na podnik v dominantním postavení na odvozeném trhu, je zřejmé, že uvedený „vstup“ je nezbytný k zachování účinné hospodářské soutěže.

357    Komise rovněž v duplice opakuje, že existuje celá škála možných stupňů interoperability mezi osobními počítači fungujícími v systému Windows a operačními systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Tvrdí, že a priori nestanovila nezbytný stupeň interoperability pro zachování účinné hospodářské soutěže na trhu na určitou úroveň, avšak že své závěry v této oblasti založila na zjevně nevyhovujícím charakteru alternativních metod, které soutěžitelé Microsoft již používali a které „hospodářsky životaschopně neposkytovaly úroveň interoperability požadovanou zákazníky“. Opět zpochybňuje, že zohlednila stupeň interoperability dosahující „téměř úplnou totožnost“ uvedenou společností Microsoft, a uvádí, že má za to, že je nezbytné, aby soutěžitelům Microsoft bylo nikoliv dovoleno reprodukovat řešení interoperability zavedená posledně uvedenou, ale aby byli schopni dosáhnout „odpovídajícího stupně interoperability díky vlastnímu inovačnímu úsilí“. Komise konečně uvádí, že v bodech 590 až 692 odůvodnění napadeného rozhodnutí zkoumá „závažné důsledky“, jaké má pro soutěžitele a zákazníky omezený stupeň interoperability s operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače. Zejména upřesňuje, že účinkem chování vytýkaného společnosti Microsoft je postupné vyloučení všech soutěžitelů posledně uvedené z trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin, a to i když někteří měli na uvedeném trhu původně významnou obchodní nebo technologickou výhodu vzhledem k Microsoft (body 587 a 668 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

358    Komise zadruhé odmítá tvrzení týkající se údajného nesprávného skutkového zjištění.

359    Zaprvé tvrdí, že není prokázáno, že řešení uvedená počítačovými odborníky ve zprávách předložených společností Microsoft ve správním řízení jsou obchodně životaschopnými alternativami zpřístupnění informací ohledně interoperability.

360    Zadruhé argument, který Microsoft vyvozuje z odpovědí na žádosti o informace Komise, není relevantní v rozsahu, ve kterém „znamená, že interoperabilita s málo významnými účastníky trhu postačuje, nebo že určitá interoperabilita již existuje“. Microsoft ve skutečnosti opomíná zohlednit skutečnost, že její soutěžitelé vstoupili na trh operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin před tím, než sama započala prodávat tento typ výrobků. Skutečnost, že dotčené informace jsou nezbytné pro umožnění těmto soutěžitelům být nadále životaschopnou soutěžní protiváhou výrobků Microsoft, způsobilo postupné vyloučení uvedených soutěžitelů z trhu. Skutečnost, že toto vyloučení dosud není ukončeno, neprokazuje, že kritérium nezbytnosti není splněno, neboť je třeba zjistit, zda jsou informace pro zachování životaschopného postavení soutěžitele na trhu nezbytné.

361    Zatřetí, co se týče pěti alternativních metod umožňujících zajistit interoperabilitu mezi operačními systémy dodávanými jednotlivými distributory uvedenými společností Microsoft, Komise uvádí, že posledně uvedená nezpochybňuje konstatování učiněná v tomto ohledu v napadeném rozhodnutí, ale omezuje se na tvrzení, že tyto metody jsou „uskutečnitelné“ a že umožňují jejím výrobkům a výrobkům jejích soutěžitelů „řádně společně fungovat“.

362    Komise připomíná, že v napadeném rozhodnutí již přezkoumala uvedené metody, a zejména otázku, zda zpětné inženýrství může být alternativou zveřejnění informací ohledně interoperability (body 683 až 687 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a prokázala, že nejsou „životaschopnými náhradami“ zpřístupnění dotčených informací ohledně interoperability.

363    Začtvrté Komise odmítá tvrzení Microsoft, podle kterého analýze uskutečněné v napadeném rozhodnutí protiřečí vstup a údajný vzestup Linux na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

364    Nejprve upřesňuje, že číselné údaje, které se vztahují k Linux, „[nezobrazují] pronikání na trh jediného hospodářského subjektu, ale spíše úsilí určitého počtu konkurenčních dodavatelů, kteří vychází z Linux (Red Hat, Novel/SuSE, IBM, Sun, atd.)“. Podíly na trhu těchto konkurujících dodavatelů jsou tedy „nepatrné“.

365    Komise dále kritizuje konstatování obsažená v oddílu D zprávy p. Evanse, Nicholse a Padilly uvedené v příloze C.11 repliky, přičemž tvrdí, že:

–        jak je uvedeno zejména v bodech 487 až 490 odůvodnění napadeného rozhodnutí, údaje pocházející od International Data Corporation (IDC), které byly těmito odborníky použity pro napsání této zprávy, jsou přibližné, a nejsou tedy samy o sobě vhodné pro posouzení vývoje trhu;

–        to „se a fortiori vztahuje na roční změny zcela okrajové vzhledem k světovému rozměru trhu“;

–        nic neprokazuje, že podíl na trhu 6,75 %, který má Linux podle prodaných jednotek, vypočtený Microsoft podle faktoru extrapolace týkající se všech serverů, se vztahuje na trh operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin;

–        oba dva příklady odpovědí na průzkum trhu z roku 2003 uvedené odborníky k prokázání, že je možné ve vztahu s Linux používat řešení interoperability založená na technice zpětného inženýrství, nejsou reprezentativní v rozsahu, ve kterém dotčené entity jsou dvě z jediných tří entit z celkového počtu více než 100, které se tohoto průzkumu trhu účastnily, jež „používají Linux/Samba v nezanedbatelné míře“;

–        odborníci nepodávají žádnou informaci o způsobu, jakým ostatní čtyři metody umožňující zajistit interoperabilitu mezi operačními systémy dodávanými jednotlivými distributory uvedenými Microsoft mohly umožnit údajný růst postavení Linux na trhu během období rozhodného pro zneužití týkající se odmítnutí poskytnout informace.

366    Komise stejně tak kritizuje konstatování obsažená v oddíle E téže zprávy. Tvrdí následující:

–        v bodech 605 až 610 odůvodnění napadeného rozhodnutí již odmítla argumenty, které Microsoft zakládá na prognózách IDC a na výsledcích třetího průzkumu uskutečněného společností Mercer;

–        IDC má tendenci nadhodnotit prognózy podílů Linux na trhu, co se týče podkategorií „správa sítě“ a „sdílení souborů/tiskáren“;

–        „migrace“ operačního systému Windows NT do operačního systému Linux uvedená ve zprávě Merrill Lynch ze dne 8. března 2004 (příloha 7 přílohy C.11 repliky) může být jednorázovým úkazem, neboť Windows NT je „překonaným výrobkem, který již není společností Microsoft podporován“;

–        zpráva Yankee Group ze dne 25. května 2004 (příloha 9 přílohy C.11 repliky) se týká operačních systémů pro servery obecně, a nikoliv operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin, a není tedy z velké části pro projednávanou věc rozhodná;

–        zpráva Forrester Research ze dne 27. května 2004 (příloha 10 přílohy C.11 repliky) se netýká hlavně operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin a obsahuje konstatování, která jdou proti tezi hájené Microsoft, zejména tezi, podle které 92 % dotazovaných osob budou v roce 2006 užívat Active Directory.

367    SIIA v podstatě uplatňuje stejné argumenty, jako jsou argumenty Komise. Zdůrazňuje, že pro hospodářskou soutěž na základě výkonnosti v odvětví softwaru je podstatné, aby dodavatelé operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin byli schopni dosáhnout interoperability s téměř monopolními výrobky Microsoft „rovnými zbraněmi“ s posledně uvedenou. Tvrdí, že pro to, aby mohla vykonávat účinnou hospodářskou soutěž na trhu, je nezbytné, aby tito dodavatelé měli přístup k dotčeným informacím ohledně interoperability.

368    FSFE odmítá argumentaci Microsoft založenou na existenci pěti alternativních metod umožňujících zajistit interoperabilitu. Zejména tvrdí, že „[t]echnicky všechny tyto metody popisují realistické scénáře“, avšak že „opomínají základní skutečnost: identifikaci“. Vysvětluje v tomto ohledu, že Microsoft dosáhla „úzkého spojení“ svých operačních systémů Windows pro klientské osobní počítače se svými „identifikačními servery“, takže je zkrátka nemožné oddělit úkol identifikace od ostatních úkolů vykonávaných servery určenými k podpoře pracovních skupin fungujícími v systému Windows.

 Závěry Soudu

369    Jak tedy již bylo uvedeno v bodě 207 výše, Komise přijala dvoufázový přístup, aby vymezila, zda dotčené informace jsou nezbytné, v tom smyslu, že nejprve přezkoumala, jakého stupně interoperability s architekturou domény Windows měly dosáhnout operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin dodávané soutěžiteli Microsoft, aby posledně uvedení mohly životaschopně zůstat na trhu, a poté posoudila, zda informace ohledně interoperability, které Microsoft odmítla sdělit, jsou pro dosažení tohoto stupně interoperability nezbytné.

370    Microsoft tvrdí, že tento přístup je právně a skutkově nesprávný.

–       K údajnému nesprávnému právnímu posouzení

371    Argumenty Microsoft týkající se údajného nesprávného právního posouzení Komise se vztahují k první fázi jejího přístupu.

372    Microsoft nejprve kritizuje stupeň interoperability použitý v projednávaném případě Komisí, přičemž má v podstatě za to, že stanovisko posledně uvedené znamená požadovat, aby operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin jejích soutěžitelů byly schopny komunikovat s operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače a pro servery naprosto stejným způsobem, jak to činí operační systémy Windows pro servery. Opakuje, že tento stupeň interoperability znamená téměř úplnou totožnost posledně uvedených systémů a systémů jejích soutěžitelů.

373    Tato tvrzení je třeba odmítnout.

374    Soud v tomto ohledu připomíná, že již v bodech 207 až 245 výše uvedl, jaký stupeň interoperability Komise použila v napadeném rozhodnutí. Zejména uvedl, že měla za to, že pro to, aby konkurenční operační systémy mohly životaschopně konkurovat operačním systémům Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin, musí být schopny být interoperabilní s architekturou domény Windows rovnocenným způsobem jako takové operační systémy Windows (viz bod 230 výše). Upřesnil, že interoperabilita, tak jak je pojímána Komisí, má dvě neoddělitelné složky, tedy interoperabilitu klient-server a interoperabilitu server-server, a že z ní zejména vyplývá, že server, na kterém je instalován operační systém pro servery určené k podpoře pracovních skupin konkurující Microsoft, musí mít možnost chovat se jako spojovatel domény uvnitř domény Windows používající Active Directory, a být tedy schopen účastnit se mechanismu replikace „multimaster“ (viz body 231 a 233 výše).

375    Soud již rovněž konstatoval, že oproti tomu, co tvrdí Microsoft, Komise použitím takového stupně interoperability nesměřovala k tomu, aby konkurenční operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin fungovaly ve všech ohledech stejně jako operační systém Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin, a aby tedy její soutěžitelé mohli vyvíjet operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin, které by byly stejné nebo i „téměř stejné“ jako její systémy (viz body 234 až 242 výše).

376    Microsoft dále kritizuje skutečnost, že Komise posoudila požadovaný stupeň interoperability podle toho, co bylo podle ní nezbytné pro umožnění vývojářům konkurenčních operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin zůstat životaschopně na trhu.

377    V tomto ohledu postačí konstatovat, že Soud již potvrdil v bodě 229 výše opodstatněnost přístupu takto přijatého Komisí.

378    Microsoft konečně tvrdí, že není nezbytné, aby operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin jejích soutěžitelů dosáhly stupně interoperability uvedeného Komisí, aby posledně uvedení mohly životaschopně zůstat na trhu.

379    Je třeba zdůraznit, že analýza učiněná Komisí v napadeném rozhodnutí ohledně této otázky spočívá na komplexních hospodářských posouzeních, a že tedy mohou být předmětem pouze omezeného přezkumu Soudem (viz bod 87 výše).

380    Jak však vyplývá z úvah uvedených níže, Microsoft neprokázala, že uvedená analýza je zjevně nesprávná.

381    V tomto ohledu je zaprvé třeba uvést, že Microsoft neprokázala, že konstatování Komise, podle kterého „má interoperabilita s operačním systémem pro klientské osobní počítače velký význam pro hospodářskou soutěž na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin“ (bod 586 odůvodnění napadeného rozhodnutí), je zjevně nesprávné.

382    Právě naopak, několik skutečností potvrzuje opodstatněnost tohoto konstatování.

383    Jak tedy vyplývá zejména z technických vysvětlení ohledně dotčených výrobků obsažených v bodech 21 až 59 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i z vysvětlení poskytnutých odborníky účastnic řízení na jednání, je nutno mít na zřeteli, že počítačové programy ze své podstaty nefungují izolovaně, ale jsou vyvíjeny, aby komunikovaly a fungovaly s jinými počítačovými programy a hardwary, zejména v prostředí sítě (viz rovněž v bodě 157 výše, desátý bod odůvodnění směrnice 91/250).

384    Je třeba rovněž uvést, že v počítačových sítích zavedených v organizacích je potřeba moci společně fungovat zvláště velká, co se týče operačních systémů pro klientské osobní počítače na straně jedné a operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin na straně druhé. Jak to totiž Komise zdůrazňuje v bodě 383 odůvodnění napadeného rozhodnutí a jak již bylo konstatováno v bodě 161 výše, služby sdílení souborů a tiskáren, jakož i správy uživatelů a skupin uživatelů jsou úzce spojeny s používáním klientských osobních počítačů a jsou poskytovány uživatelům klientských osobních počítačů jako celek vzájemně propojených úkolů. Jak to vysvětlili odborníci účastnic řízení na jednání, v počítačových sítích jsou vztahy mezi servery určenými k podpoře pracovních skupin na straně jedné a klientskými osobními počítači na straně druhé „stimulovány“ nebo „provokovány“ akcemi nebo žádostmi vycházejícími od uživatelů klientských osobních počítačů, jako jsou zejména uvedení jména a hesla, vytvoření souboru nebo žádost o tisk dokumentu. Komise ve stejném smyslu správně konstatuje v bodě 532 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že „[k]lientské osobní počítače a servery určené k podpoře pracovních skupin jsou uzly v počítačové síti, a [...] jsou tedy vzájemně fyzicky propojeny“. Konečně musí být připomenuto, že jedna z podstatných funkcí operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin je právě správa klientských osobních počítačů.

385    Je třeba dodat, že, jak je uvedeno v bodech 383 až 386 odůvodnění napadeného rozhodnutí, některé výsledky průzkumů uskutečněných společností Mercer potvrzují význam interoperability operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin s operačními systémy pro klientské osobní počítače. Kromě výsledků druhého a třetího průzkumu společnosti Mercer, které se týkají konkrétněji interoperability s klientskými osobními počítači fungujícími v operačním systému Windows a které budou přezkoumány v bodech 401 až 412 níže, je třeba uvést, že z prvního průzkumu uskutečněného společností Mercer vyplývá, že snadnost, s jakou se může výrobek integrovat do existujícího nebo předvídaného počítačového prostředí, je jedním z hlavních faktorů, jež vedoucí pracovníci v oblasti informatiky zohledňují, pokud přijímají rozhodnutí v oblasti pořizování počítačových výrobků. Je třeba rovněž podotknout, že ze srovnání některých výsledků posledně uvedeného průzkumu s některými výsledky třetího průzkumu společnosti Mercer vyplývá, že význam interoperability s operačními systémy pro klientské osobní počítače je znatelnější v případě operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin než v případě jiných typů serverových výrobků (bod 386 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

386    Soud má zadruhé za to, že interoperabilita operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin s operačními systémy pro klientské osobní počítače je o to významnější, jestliže posledně uvedené jsou systémy Windows.

387    Je totiž třeba uvést, že dominantní postavení, které má Microsoft na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače, má, jak to Komise uvádí v bodech 429 a 472 odůvodnění napadeného rozhodnutí, „mimořádné vlastnosti“ zejména v tom smyslu, že podíly, které má na trhu, jsou vyšší než 90 % (body 430 až 435 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a že Windows je „faktickým standardem“ pro tyto operační systémy.

388    Vzhledem k tomu, že operační systém Windows je tedy přítomen na téměř všech klientských osobních počítačích instalovaných uvnitř organizací, nemohou být konkurenční operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin nadále životaschopně prodávány, pokud s ním nejsou schopny dosáhnout vysokého stupně interoperability.

389    Soud zatřetí uvádí, že podle napadeného rozhodnutí je třeba, aby operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin konkurující Microsoft mohly být interoperabilní nejen s operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače, ale rovněž šířeji s architekturou domény Windows.

390    Komise má konkrétněji za to, že aby operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin mohly být životaschopně uváděny na trh, musí mít možnost účastnit se architektury domény Windows – která je „architekturou“ vzájemných propojení a interakcí jak klient-server, tak server-server, úzce mezi sebou propojených (viz body 179 až 189 výše) – rovnocenným způsobem jako operační systémy Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin. To zejména znamená, že server, na kterém je instalován operační systém pro servery určené k podpoře pracovních skupin konkurující Microsoft, musí mít možnost chovat se jako spojovatel domény uvnitř domény Windows využívající Active Directory, a být tedy schopen účastnit se mechanismu replikace „multimaster“ společně s ostatními spojovateli domény.

391    Je třeba konstatovat, že Microsoft neprokázala, že toto posouzení je zjevně nesprávné.

392    V tomto ohledu je třeba mít zaprvé za to, že s ohledem na velmi úzké a přednostní technologické vazby, které Microsoft zavedla mezi svými operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače na straně jedné a pro servery určené k podpoře pracovních skupin na straně druhé, a na skutečnost, že Windows je přítomna téměř na všech klientských osobních počítačích instalovaných v organizacích, Komise správně konstatovala v bodě 697 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že Microsoft byla schopna prosadit architekturu domény Windows jako „faktický standard v odvětví počítačových sítí určených k podpoře pracovních skupin“ [viz ve stejném smyslu bod 779 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém Komise zejména uvádí, že téměř monopolní postavení, které Microsoft má již léta na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače, posledně uvedené umožňuje „široce a nezávisle na svých soutěžitelích určovat všechna ucelená komunikační pravidla, která upravují faktický standard pro interoperabilitu v sítích určených k podpoře pracovních skupin“ (neoficiální překlad)].

393    Zadruhé, jak Komise uvádí v bodě 637 odůvodnění napadeného rozhodnutí, různé zdroje údajů, jako je vlastní obchodní dokumentace Microsoft, zprávy analytiků a informace shromážděné v rámci průzkumu trhu z roku 2003 a průzkumy uskutečněné společností Mercer prokazují, že interoperabilita s prostředím Windows je faktorem, který má klíčovou úlohu při přijímání operačních systémů Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

394    Komise tedy v bodech 638 až 641 odůvodnění napadeného rozhodnutí uplatňuje jednotlivé skutečnosti prokazující, že na obchodní úrovni Microsoft systematicky využívá interoperabilitu s prostředím Windows jako podstatný prodejní argument pro své operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Tyto skutečnosti nejsou společností Microsoft zpochybňovány.

395    Komise stejně tak v bodech 642 až 646 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí některé výsledky průzkumu trhu z roku 2003, aby prokázala, že interoperabilita s prostředím Windows má významnou úlohu v rozhodnutích organizací dotazovaných na koupi operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

396    Je třeba uvést, že Microsoft se v žalobě spokojuje s tvrzením, že organizace si nevybírají operační systémy pro servery podle úvah spojených s jejich interoperabilitou s operačními systémy Windows, přičemž celkově odkazuje na některé dokumenty přiložené k uvedené žalobě [příloha A.12.1 žaloby (Matthews, „The Commission’s Case on Microsoft’s Interoperability: An Examination of the Survey Evidence“) a přílohu A.22 žaloby (Evans, Nichols a Padilla, „The Commission Has Failed to Address Major Flaws in the Design, Conduct, and Analyses of Its Article 11 Inquiries“)]. Soud z důvodů uvedených v bodech 94 až 99 výše nemůže tyto přílohy zohlednit.

397    Je nutno každopádně konstatovat, že výše uvedené výsledky průzkumu trhu z roku 2003 potvrzují opodstatněnost teze Komise.

398    Komise tedy při tomto šetření dotazované entity zejména požádala, aby jí sdělily, zda již zavedly (nebo se již rozhodly zavést) Active Directory ve většině domén Windows své počítačové sítě (otázka č. 15). Rovněž entity, které odpověděly na tuto otázku kladně, tedy 61 entit ze 102, požádala, aby ze seznamu faktorů uvedly ty, které měly významnou úlohu v jejich rozhodnutí přijmout Active Directory (otázka č. 16). 52 (tedy přibližně 85,2 %) z těchto 61 entit jako takový faktor uvedlo skutečnost, že „Active Directory nabízí lepší integraci s pracovním prostředím Windows, včetně aplikací používaných na klientských osobních počítačích nebo integrovaných do klientských osobních počítačů (například Outlook, Office), než konkurenční adresářové služby“ nebo skutečnost, že „Active Directory je vyžadována aplikacemi používanými uvnitř [jejich] organizace“ (otázka č. 16). Naopak pouze 17 entit (tedy přibližně 27,9 %) uvedlo jeden z následujících faktorů jako významný v jejich rozhodnutí přijmout Active Directory: „Active Directory nabízí lepší integraci s webovými službami než konkurenční adresářové služby“; „Active Directory je vyspělejším výrobkem než konkurenční adresářové služby“, a „Active Directory nabízí lepší slučitelnost s normami spojenými s adresářovými službami a lepší kvalitu zavádění těchto norem než konkurenční adresářové služby“.

399    Stejně tak musí být uvedeno, že entity, kterých se týkal průzkum trhu z roku 2003, byly rovněž dotazovány, zda pro poskytování služeb sdílení souborů a tiskáren používají hlavně servery fungující v systému Windows (otázka č. 13). V případě kladné odpovědi měly upřesnit, zda některé faktory spojené s interoperabilitou uvedené v téže otázce měly významnou úlohu v jejich rozhodnutí takové servery používat. Ze 77 entit, které odpověděly na uvedenou otázku, 58 (tedy přibližně 75,3 %) uvedlo alespoň jeden relevantní faktor.

400    Je třeba uvést, že Microsoft v poznámce pod čarou č. 101 žaloby, jakož i v poznámce pod čarou č. 68 repliky uvádí, přičemž pouze obecně odkazuje na úvahy obsažené v některých přílohách [příloha A.22 žaloby a oddíl A přílohy C.13 repliky (Evans, Nichols a Padilla, „Response to the Commission’s Annex B.6 Regarding Its Article 11 Inquiries“)], že několik otázek položených Komisí v rámci průzkumu trhu z roku 2003 bylo „chybných“ nebo „zavádějících“. Soud má za to, že tento argument nemůže být přijat. Kromě skutečnosti, že takový obecný odkaz na přílohy nemůže být připuštěn z důvodů uvedených v bodech 94 až 99 výše, je totiž třeba konstatovat, že argument Microsoft je v základě rozporuplný v tom smyslu, že v částech jejích písemností, ke kterým se pojí dotčené poznámky pod čarou, posledně uvedená uvádí na podporu vlastní teze právě některé výsledky průzkumu trhu z roku 2003.

401    Navíc je třeba konstatovat, že oproti tomu, čeho se dovolává Microsoft, výsledky druhého a třetího průzkumu uskutečněného společností Mercer vedou ke stejným závěrům jako průzkum trhu z roku 2003, co se týče významu interoperability s operačními systémy Windows pro spotřebitele.

402    Mercer tedy v rámci svého druhého průzkumu citováním stejných faktorů spojených s interoperabilitou, jako jsou faktory uvedené v otázce č. 13 průzkumu trhu z roku 2003 (viz bod 399 výše) požádala řadu vedoucích pracovníků v oblasti informatiky, jejichž organizace používala hlavně operační systémy Windows pro poskytování služeb sdílení souborů a tiskáren, aby uvedli, zda jeden nebo více z těchto faktorů měly významnou úlohu v jejich rozhodnutí přijmout tyto operační systémy přiřazením uvedeným faktorům známky na stupnici od 1 (malý význam) do 5 (velký význam). Ze 134 dotčených vedoucích pracovníků v oblasti informatiky 99 (tedy přibližně 73,9 %) uvedlo, že alespoň jeden z těchto faktorů takovou úlohu měl. Krom toho je třeba konstatovat, že 91 vedoucích pracovníků (tedy přibližně 67,9 %) přiřadilo známku od 4 do 5 alespoň jednomu z uvedených faktorů.

403    Odpovědní počítačoví pracovníci byli v rámci stejného průzkumu rovněž vyzváni, aby posoudili úlohu, kterou mělo 21 jednotlivých faktorů v jejich rozhodnutí při pořízení operačních systémů pro výkon služeb sdílení souborů a tiskáren přiřazením těmto faktorům známky na stupnici od 0 (žádný význam) do 5 (velký význam). Faktor „interoperabilita s pracovním prostředím (Windows)“ získal průměrnou známku 3,78 a byl zařazen na čtvrté místo za faktory „důvěryhodnost/dostupnost“ (průměrná známka 4,01), „dostupné schopnosti a dostupná podpora (vnitřní nebo vnější)“ (průměrná známka 3,93) a „bezpečnost“ (průměrná známka 3,80).

404    Co se týče výsledků druhého průzkumu uskutečněného společností Mercer, musí být dále uvedeno, že dotčení vedoucí pracovníci, kteří byli vyzváni, aby posoudili úlohu, kterou mělo 18 faktorů v jejich rozhodnutí při pořizování adresářových služeb, faktoru „interoperabilita s pracovním prostředím (Windows)“ přiřadili průměrnou známku 3,94 (první místo).

405    Co se týče třetího průzkumu uskutečněného společností Mercer, je třeba konstatovat, že vedoucí pracovníci v oblasti informatiky byli požádáni, aby ohodnotili úlohu, kterou mělo třináct jednotlivých faktorů v jejich rozhodnutích při pořizování operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin, přiřazením těmto faktorům známky na stupnici od 0 (bez významu) do 5 (velký význam). Jako odpověď na tuto žádost dostal faktor „interoperabilita s pracovním prostředím Windows“ průměrnou známku 4,25. I když je pravda, že uvedený faktor byl zařazen pouze na druhé místo mezi faktory „důvěryhodnost/dostupnost operačního systému pro servery“ (průměrná známka 4,47) a „bezpečnost integrovaná v operačním systému pro servery“ (průměrná známka 4,04), hodnocení, které získal, nicméně prokazuje, že rozhodnutí kupujících operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin jsou řízena úvahami spočívajícími v interoperabilitě s klientskými osobními počítači fungujícími v systému Windows.

406    Je pravda, že vedoucí pracovníci v oblasti informatiky byli v rámci třetího průzkumu uskutečněného společností Mercer rovněž vyzváni, aby posoudili relativní význam každého z třinácti faktorů uvedených v předchozím bodě, a že na tomto základě se rozdíl mezi faktorem „důvěryhodnost/dostupnost operačního systému pro servery“ (zařazený na prvním místě s 34 %) a faktorem „interoperabilita s pracovním prostředím Windows“ (zařazen na druhém místě s 9 %) jeví mnohem zřetelnější. Tyto výsledky však musí být relativizovány s ohledem na skutečnost, že, jak Komise vysvětluje v bodech 643 a 659 odůvodnění napadeného rozhodnutí, interoperabilita je faktor, který má dopad na jiné faktory, které kupující zohledňují, když vybírají operační systém pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Kupující tedy mohou mít pocit, že operační systém pro servery určené k podpoře pracovních skupin konkurující Microsoft má nedostatky v oblasti bezpečnosti nebo rychlosti vykonávání úkolů, zatímco ve skutečnosti jsou tyto nedostatky způsobeny nedostatkem interoperability s operačními systémy Windows (viz v tomto ohledu dva příklady citované Komisí v poznámce pod čarou č. 786 napadeného rozhodnutí). Uvedení kupující tedy mají tendenci podceňovat význam této interoperability.

407    Je třeba doplnit, že výsledky třetího průzkumu uskutečněného společností Mercer jsou významné rovněž v rozsahu, ve kterém prokazují, že zjevný a rostoucí náskok, který má Microsoft ve srovnání se svými soutěžiteli na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin (viz v tomto ohledu přezkum okolnosti týkající se vyloučení hospodářské soutěže v bodech 479 až 620 níže), se vysvětluje méně kvalitou jejích výrobků než výhodami, které má v oblasti interoperability.

408    Musí být tedy uvedeno, že dotyční vedoucí pracovníci byli vyzváni, aby nejen posoudili relativní význam třinácti jednotlivých faktorů v jejich rozhodnutí při pořizování operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin (viz bod 406 výše), ale aby rovněž posoudili pro každý z těchto faktorů výkonnost systémů Linux, NetWare, UNIX a Windows.

409    Windows tedy získal nejhorší průměrnou známku (3,63) pro faktor „důvěryhodnost/dostupnost operačního systému pro servery“, zatímco byl dotazovanými vedoucími pracovníky v oblasti informatiky tento faktor zařazen na první místo (s 34 %). Pokud jde o systémy UNIX, umístily se jasně na špici (průměrná známka 4,55), následované systémy Linux (průměrná známka 4,10) a NetWare (průměrná známka 4,01).

410    Windows stejně tak získal nejnižší průměrnou známku za své výsledky ve vztahu s faktorem „bezpečnost integrovaná v operačním systému pro servery“ (průměrná známka 3,14), daleko za systémy UNIX (průměrná známka 4,09), NetWare (průměrná známka 3,82) a systémy Linux (průměrná známka 3,73), a to i když tento faktor má velmi významnou úlohu v rozhodnutích organizací při pořizování operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin (viz bod 405 výše). Tyto výsledky jsou o to jasnější, že, jak bylo uvedeno v bodě 406 výše, kupující mají tendenci považovat problémy, které ve skutečnosti vyplývají z nedostatku interoperability se systémy Windows, za spojené s bezpečností.

411    Je naopak očividné, že co se týče výsledků týkajících se faktoru „interoperabilita s pracovním prostředím Windows“, Windows dostal nejvyšší průměrnou známku (průměrná známka 4,87) mezi všemi průměrnými známkami udělenými jednotlivým dotčeným operačním systémům pro servery za každý z třinácti faktorů uvedených společností Mercer. Rozdíl mezi Microsoft a operačními systémy jejích soutěžitelů je krom toho nejjasnější vzhledem k tomuto faktoru, neboť NetWare získala průměrnou známku 3,78, Linux průměrnou známku 3,43 a UNIX průměrnou známku 3,29.

412    Stále ve stejném smyslu je třeba uvést, že, jak Komise velmi správně uvádí v bodě 662 odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud se poměrně vyváží průměrné známky udělené systémům Linux, NetWare, UNIX a Windows ve vztahu ke každému z dotčených třinácti faktorů procentním podílem „relativního vlivu“ uděleným každému z těchto faktorů a pokud se následně sečtou takto vyvážené známky, získají systémy UNIX nejvyšší výsledek, následované nejprve Windows a dále s dosti blízkými výsledky, a nikoliv citelně nižšími než Windows, systémy Linux a NetWare.

413    Soud zatřetí uvádí, že Komise v bodě 183 odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrdí, že „[j]estliže je server určený k podpoře pracovních skupin [který nefunguje v systému Windows] připojen k síti Windows určené k podpoře pracovních skupin, bude mít stupeň interoperability s architekturou domény Windows, kterého je tento server určený k podpoře pracovních skupin schopen dosáhnout, vliv na účinnost, se kterou bude moci poskytovat své služby uživatelům sítě“.

414    Je nutno konstatovat, že více skutečností uvedených v napadeném rozhodnutí potvrzuje opodstatněnost tohoto tvrzení. Toto rozhodnutí totiž popisuje řadu problémů, které mají operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin konkurující Microsoft z důvodu skutečnosti, že nemohou být interoperabilní s architekturou domény Windows se stejnou intenzitou jako operační systémy Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

415    První příklad citovaný Komisí je skutečnost, že jestliže server určený k podpoře pracovních skupin není dostatečně interoperabilní s „bezpečnostní architekturou“ sítě Windows určené k podpoře pracovních skupin, mohl by být uživatel nucen přihlásit se dvakrát, pokud si přeje mít přístup zároveň k „zdrojům založeným na systému Windows“ a „zdrojům nabízeným servery určenými k podpoře pracovních skupin [používajícími konkurenční operační systémy]“ (bod 183 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Microsoft ve svých písemnostech nezpochybňuje existenci tohoto problému, ale snaží se ji pouze minimalizovat (viz bod 340 výše). Je však třeba konstatovat, že jeden z odborníků Microsoft na jednání sám zdůraznil rizika, která pluralita identifikací a hesel představuje pro bezpečnost sítě, a nevýhody, jako je účinnost a produktivita, které jsou pro uživatele spojeny se skutečností, že se musí vícekrát identifikovat a uvést vícekrát heslo.

416    Jiný příklad je uveden v bodě 196 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Komise v něm uvádí prohlášení učiněné Microsoft v její odpovědi ze dne 16. listopadu 2001 na druhé oznámení námitek, podle kterého „existuje více možností správy [skupin uživatelů], jestliže klientský osobní počítač [na kterém je instalován] Windows 2000 Professional je spojen se serverem [fungujícím] v systému Windows 2000 s Active Directory, než když funguje v autonomním režimu nebo je součástí domény nebo prostředí ,nikoliv-Windows 2000‘ “ (neoficiální překlad).

417    Komise v bodě 240 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že více než rok po zavedení Windows 2000 Microsoft stále nezpřístupnila svým soutěžitelům aktualizovanou verzi specifikací protokolů CIFS/SMB. V poznámce pod čarou č. 319 správně upřesňuje, že i kdyby Microsoft takové zpřístupnění uskutečnila, nebylo by to postačující pro umožnění „řádné správy služby souborů“.

418    Je třeba rovněž citovat úvahy velmi správně uvedené Komisí ohledně rozhraní ADSI vyvinutého společností Microsoft za účelem umožnění dodavatelům softwaru přístupu k protokolu LDAP, o který se opírá Active Directory (body 243 až 250 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Konkrétněji je třeba odkázat na omezení, která obsahuje „poskytovatel ADSI“ vyvinutý Novell (bod 250 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

419    Komise v bodech 251 až 266 odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětluje, že Microsoft „vlastnicky“ rozšířila standardní protokol Kerberos a že operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin, které provádějí „nerozšířenou“ verzi tohoto bezpečnostního protokolu, mají potíže s povolením, když fungují v prostředí Windows (viz rovněž poznámka pod čarou č. 786 napadeného rozhodnutí). Co se týče téhož protokolu Kerberos, jak byl pozměněn společností Microsoft, je třeba připomenout, že jeho používání má výhody zejména v rychlosti spojení a účinnosti (viz bod 152 odůvodnění napadeného rozhodnutí a bod 170 výše).

420    Komise v bodech 283 až 287 odůvodnění napadeného rozhodnutí správně vysvětluje, že „nástroje synchronizace adresářů“, na které Microsoft odkazuje, umožňují adresářovým službám poskytovaným systémy jejích soutěžitelů dosáhnout pouze omezené synchronizace s Active Directory. Zdůrazňuje zejména, že tyto nástroje „synchronizují pouze omezenou část informací obsažených v adresáři“ a že „neodstraňují nutnost správy uživatelů, povolení, příslušnosti ke skupinám a bezpečnostní politiky odděleně pro servery určené k podpoře pracovních skupin [používající] Windows a pro servery určené k podpoře pracovních skupin [používající konkurenční operační systémy]“ (bod 285 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

421    Ze všech předchozích úvah vyplývá, že Microsoft neprokázala, že se Komise dopustila zjevného pochybení tím, že měla za to, že je nezbytné, aby operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin konkurující Microsoft byly schopny být interoperabilní s architekturou domény Windows stejně jako operační systémy Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin, aby mohly být prodávány životaschopně na trhu.

422    Je rovněž třeba z těchto úvah učinit závěr, že účinkem nedostatku takové interoperability s architekturou domény Windows je posílení soutěžního postavení Microsoft na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin zejména v rozsahu, ve kterém vede spotřebitele k používání jejího operačního systému pro servery určené k podpoře pracovních skupin přednostně před operačními systémy pro servery jejích soutěžitelů, i když posledně uvedené systémy mají vlastnosti, kterým spotřebitelé přikládají velký význam.

–       K údajnému nesprávnému skutkovému zjištění

423    Argumenty, které Microsoft vyvozuje z údajného nesprávného skutkového zjištění, kterého se Komise dopustila, jsou dvojího druhu.

424    Microsoft zaprvé tvrdí, že tezi Komise protiřečí jednak přítomnost více operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin na trhu a různorodý charakter počítačových sítí v podnicích v Evropě, a jednak skutečnost, že aniž by dodavatelé výrobků Linux měli přístup k dotčeným informacím ohledně interoperability, vstoupili v nedávné době na trh a neustále na něm získávají podíly.

425    Co se týče prvního z argumentů uvedených v předchozím bodě, Soud má za to, že není dostačující pro zpochybnění opodstatněnosti teze Komise.

426    V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že oproti tomu, co tvrdí Microsoft, mají úvahy spojené s interoperabilitou klíčovou úlohu v rozhodnutích v oblasti pořizování operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin (viz body 381 až 412 výše).

427    Je třeba rovněž připomenout, že z třetího průzkumu uskutečněného společností Mercer vyplývá, že vzhledem k faktoru „interoperabilita s pracovním prostředím Windows“ je rozdíl mezi operačními systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin Microsoft a operačními systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin jejích soutěžitelů nejzřejmější (viz bod 411 výše).

428    Dále musí být uvedeno, že, jak bude podrobněji uvedeno v bodech 569 až 582 níže, soutěžitelé Microsoft, s výjimkou dodavatelů výrobků Linux, byli přítomni na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin již několik let, když posledně uvedená započala vyvíjet a distribuovat takové systémy. I když je pravda, že ke dni přijetí napadeného rozhodnutí byli tito soutěžitelé dosud přítomni na trhu, jejich podíl na trhu nicméně významně klesl paralelně k rychlému nárůstu podílu Microsoft na trhu, a to i přes skutečnost, že někteří z nich, a zejména Novell, měli před posledně uvedenou významný technologický předstih. Skutečnost, že vyloučení hospodářské soutěže bylo postupné, a nikoliv bezprostřední, nikterak neprotiřečí tezi Komise, podle které jsou dotčené informace nezbytné.

429    Jak Komise totiž uvedla jako odpověď na jednu z písemných otázek Soudu, skutečnost, že soutěžitelé Microsoft mohli nadále prodávat operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin po několik let, které předcházely přijetí napadeného rozhodnutí, se vysvětluje zčásti okolností, že v této době dosud uvnitř organizací existovala nezanedbatelná základna klientských osobních počítačů používajících operační systém Windows náležející do řady výrobků předcházející řadě Windows 2000 (viz body 441 až 444 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Z tabulky uvedené v bodě 446 odůvodnění napadeného rozhodnutí například vyplývá, že operační systémy pro klientské osobní počítače Windows 98, Windows Millennium Edition (Windows Me) a Windows NT byly v roce 2001 dosud předmětem významného počtu nových licencí. Problémy interoperability však soutěžitelům Microsoft prudce nastaly právě s operačními systémy řady Windows 2000 (viz body 571 až 573 níže). V téže době dosud existovala nezanedbatelná zavedená základna serverů určených k podpoře pracovních skupin používající operační systémy Windows NT, které vyvolávaly méně problémů interoperability než systémy, které po nich následovaly. Je třeba mít v tomto ohledu na paměti, že organizace mění své serverové sítě určené k podpoře pracovních skupin pouze jednou za období několika let, a to pouze postupně (viz bod 590 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

430    Co se týče druhého argumentu uvedeného v bodě 424 výše, tedy argumentu založeného na vstupu a vzestupu výrobků Linux na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin, musí být rovněž odmítnut.

431    V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že, jak to Komise uvádí v bodech 487 a 488 napadeného rozhodnutí a jak bude upřesněno v bodech 502 a 553 níže, údaje IDC, ze kterých Microsoft vychází pro popsání vývoje postavení výrobků Linux na trhu, vykazují určité nepřesnosti. Tyto údaje totiž pocházejí z databáze zavedené touto organizací, která identifikuje osm hlavních kategorií úkolů (nebo „pracovních zatížení“) vykonávaných servery uvnitř organizací a rozlišuje více „podkategorií“ uvnitř těchto hlavních kategorií. Dvě podkategorie úkolů blížících se nejvíce úkolům určeným k podpoře pracovních skupin uvedeným napadeným rozhodnutím, tedy úkolům sdílení souborů a tiskáren na straně jedné a správě uživatelů a skupin uživatelů na straně druhé, jsou úkoly nazvané „sdílení souborů/tiskáren“ a „správa sítě“ (bod 486 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Úkoly náležející do těchto dvou výše uvedených podkategorií však přesně neodpovídají službám tvořícím trh operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Navíc některé z těchto úkolů vyžadují nižší stupeň interoperability mezi klientskými osobními počítači a servery než úkoly určené k podpoře pracovních skupin uvedené Komisí, a mohou být tedy lépe vykonávány operačními systémy soutěžitelů Microsoft než posledně uvedené úkoly.

432    Dále je třeba konstatovat, že nárůst výrobků Linux na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin byl v průběhu několika let, které předcházely přijetí napadeného rozhodnutí, pouze skromný. Tyto výrobky Linux, když jsou používány ve spojení se softwarem Samba (vyvinutým díky technikám zpětného inženýrství), mohly dosáhnout určitého stupně interoperability s operačními systémy Windows. Tento stupeň interoperability však byl podstatně snížen v důsledku zavedení generace Windows 2000. V říjnu 2003 – tedy několik měsíců poté, co Microsoft již zahájila prodej operačního systému pro servery Windows 2003 Server, který nahrazoval systém Windows 2000 Server – tak stupeň interoperability, kterého výrobky Linux dosáhly, jim umožňoval pouze jednat jako členský server uvnitř domény používající Active Directory (viz body 296 a 297 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

433    Konečně, co se týče předpokládaného vzestupu výrobků Linux na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin, je třeba podotknout, že, jak bude podrobněji uvedeno v bodech 595 až 605 níže, je jednak menší, než Microsoft tvrdí, a jednak k němu dojde nikoliv na úkor systémů posledně uvedené, avšak zejména na úkor systémů Novell a dodavatelů výrobků UNIX.

434    Microsoft zadruhé tvrdí, že Komise opomenula zohlednit skutečnost, že několik jiných metod, než je zveřejnění dotčených informací, umožňuje zajistit dostatečnou interoperabilitu mezi operačními systémy jednotlivých dodavatelů.

435    V tomto ohledu postačí konstatovat, že sama Microsoft uznala jak ve svých písemnostech, tak i v odpovědi na otázku, která jí byla položena na jednání, že žádná z metod nebo řešení, které nabízí, neumožňuje dosáhnout vysokého stupně interoperability oprávněně požadovaného Komisí v projednávaném případě.

436    Ze všech předchozích úvah vyplývá, že Microsoft neprokázala, že okolnost, podle které byly informace ohledně interoperability nezbytné, v projednávaném případě neexistovala.

 iii) K vyloučení hospodářské soutěže

 Argumenty účastnic řízení

437    Microsoft uvádí, že odmítnutí, které jí je vytýkáno, není takové, aby vyloučilo veškerou hospodářskou soutěž na odvozeném trhu, tedy v projednávaném případě na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

438    Microsoft na podporu tohoto tvrzení zaprvé uvádí, že Komise v projednávaném případě uplatnila právně nesprávné kritérium.

439    Microsoft v tomto ohledu uvádí, že v bodě 589 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise odkazuje na pouhé „riziko“ vyloučení hospodářské soutěže na trhu. Soudní dvůr však ve věcech týkajících se povinného poskytnutí licencí týkajících se práv duševního vlastnictví vždy ověřoval, zda dotčené odmítnutí „mohlo vyloučit veškerou hospodářskou soutěž“, a vyžadoval v tomto ohledu „situaci blízkou jistotě“. Komise tedy měla uplatnit striktnější kritérium, tedy kritérium „vysoké pravděpodobnosti“ vyloučení účinné hospodářské soutěže. Microsoft tvrdí, že oproti tomu, co tvrdí Komise, pojmy „riziko“, „možnost“ a „pravděpodobnost“ nemají stejný význam.
                                                                         

440    Microsoft dodává, že odkaz učiněný v napadeném rozhodnutí na rozsudky Istituto Chemioterapico Italiano a Commercial Solvents v. Komise a CBEM, bod 320 výše, není rozhodný. Věci, ve kterých byly vydány tyto rozsudky, se totiž netýkají odmítnutí poskytnout licenci týkající se práv duševního vlastnictví. Krom toho byla podle Microsoft v každé z těchto věcí perspektiva vyloučení hospodářské soutěže při nedostatku jakéhokoliv zdroje alternativního zásobení bezprostřední a reálná.

441    Microsoft zadruhé tvrdí, že tezi Komise, podle které hospodářská soutěž na trhu operačních systémů pro servery mohla být vyloučena z důvodu jejího odmítnutí zveřejnit svým soutěžitelům své komunikační protokoly, protiřečí skutečnosti pozorované na trhu. V tomto ohledu opakuje, že jednak je běžné, že podniky v Evropě mají různorodé počítačové prostředí složené z operačních systémů Windows pro klientské osobní počítače a pro servery a konkurenčních operačních systémů pro servery, a že jednak ze zpráv společnosti Mercer vyplývá, že odborní zákazníci přijímají svá rozhodnutí v oblasti koupě operačních systémů pro servery podle řady kritérií, jako je důvěryhodnost, modularita a slučitelnost aplikací, a nepovažují kritérium interoperability s operačním systémem Windows pro klientské osobní počítače za určující kritérium.

442    Microsoft rovněž podotýká, že šest let poté, co došlo k vytýkanému odmítnutí, dosud existují na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin četní soutěžitelé, tedy zejména IBM, Novell, Red Hat a Sun, jakož i několik distributorů výrobků Linux. Opakuje, že Linux vstoupila na trh v poslední době a zaznamenává rychlý růst a že není zpochybněno, že výrobky Linux samy nebo ve spojení s výrobky Samba nebo se serverovým softwarem Nterprise od Novell jsou v přímé soutěži s operačními systémy Windows pro servery, co se týče provádění široké řady úkolů, mezi nimi poskytování služeb určených k podpoře pracovních skupin operačním systémům Windows pro klientské osobní počítače. Microsoft krom toho uvádí, že IDC, která se představuje jako první světová skupina poskytující poradenství a studie na trzích informačních a telekomunikačních technologií, měla za to, že hospodářské soutěži nehrozí vyloučení. Z předpovědí IDC vyplývá, že v období 2003–2008 zůstane podíl Microsoft na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin používaných na serverech za cenu méně než 25 000 USD téměř stabilní, zatímco podíl na trhu Linux se zdvojnásobí.

443    Microsoft zatřetí kritizuje „nepřirozeně úzkou“ definici druhého výrobkového trhu použitou Komisí.

444    Podle Microsoft totiž „je hospodářská soutěž s operačními systémy Windows pro servery [...] ještě silnější“, pokud se v uvedené definici zohlední rovněž jiné úkoly než poskytování služeb sdílení souborů a tiskáren, jakož i služeb správy uživatelů a skupin uživatelů, které jsou operační systémy Windows pro servery schopny plnit.

445    Microsoft v tomto ohledu uvádí, že Komise nezpochybňuje, že základní verze jejího operačního systému Windows Server 2003 umožňuje provádění široké škály úkolů, z nichž se mnoho nachází mimo druhý výrobkový trh, jak byl definován v napadeném rozhodnutí. Vysvětluje, že podle přístupu Komise stejný operační systém Windows pro servery na relevantní trh náleží, pokud poskytuje služby souborů a tisku operačním systémům Windows pro klientské osobní počítače, a je z něj vyloučen, pokud poskytuje služby „proxy“ nebo „brány Firewall“ stejným operačním systémům.

446    Microsoft má za to, že Komise nemůže vyvozovat argument ze skutečnosti, že její operační systém Windows Server 2003 má různé verze fakturované za různé ceny, aby tvrdila, že základní verze tohoto systému náleží na jiný trh než ostatní verze stejného systému. V tomto ohledu uvádí, že „nákladnější“ verze uvedeného systému poskytují stejné služby určené k podpoře pracovních skupin, jako její základní verze.

447    Microsoft v replice mírně rozvíjí výtku vycházející z nesprávné definice druhého výrobkového trhu. Nejprve upřesňuje, že má na trhu operačních systémů pro servery obecně podíl přibližně 30 %. Dále uvádí, že „[n]ikdo v odvětví nepoužívá pojem ,server určený k podpoře pracovních skupin‘ ve smyslu užívaném Komisí, aby definovala [tento výrobkový trh]“, a že když „pozorovatelé odvětví“ příležitostně odkazují na „servery určené k podpoře pracovních skupin“, obecně do nich zahrnují servery, které uskutečňují širokou škálu úkolů, včetně „serverů Web, databází a aplikací“. Konečně tvrdí, že žádný z hlavních dodavatelů serverů přítomných na trhu neprodává servery určené k podpoře pracovních skupin omezující se na provádění úkolů zjištěných Komisí.

448    Microsoft krom toho odmítá vysvětlení, která Komise uvedla v žalobní odpovědi, aby odůvodnila svoji definici trhu. V tomto ohledu nejprve uvádí, že „dodavatelé nefakturují různé ceny různým osobám za stejné vydání serverového operačního systému podle způsobu, jakým jej budou používat“. Dále zpochybňuje, že operační systémy pro servery považované Komisí za operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin jsou „optimalizovány“ pro poskytování služeb určených k podpoře pracovních skupin. Z údajů IDC, které Komise použila pro výpočet podílů na trhu, tak vyplývá, že pouze s výjimkou NetWare od Novell „věnují tyto operační systémy mnohem více času úkolům, které nejsou určeny k podpoře pracovních skupin, než úkolům určeným k podpoře pracovních skupin“. Konečně tvrdí, že „[n]áklady na úpravu jsou v četných případech nulové [a] zanedbatelné v ostatních“.

449    Microsoft krom toho obecně odkazuje na dvě zprávy vyhotovené p. Evansem, Nicholsem a Padillou, uvedené v příloze A.23 žaloby a v příloze C.12 repliky.

450    Microsoft začtvrté v replice kritizuje metodologii uplatněnou Komisí pro výpočet podílů hospodářských subjektů na druhém výrobkovém trhu, která spočívá pouze v zohlednění času věnovaného operačními systémy pro servery provádění úkolů určených k podpoře pracovních skupin a prodejů operačních systémů pro servery za cenu méně než 25 000 USD. To by totiž mělo absurdní výsledek, že „exemplář operačního systému je považován za nacházející se zároveň uvnitř a vně trhu podle úkolů, které provádí v daném okamžiku“, a neposkytovalo by to žádnou „relevantní informaci ohledně dominantního postavení“.

451    CompTIA nejprve tvrdí, že Komise uplatnila právně nesprávné kritérium zjišťováním, zda odmítnutí vytýkané Microsoft způsobilo pouhé „riziko vyloučení veškeré účinné hospodářské soutěže“, zatímco měla ověřit, zda toto odmítání pravděpodobně vyloučí veškerou hospodářskou soutěž na sekundárním trhu. CompTIA dále tvrdí, že důkazy obsažené ve spise neprokazují, že uvedené odmítnutí může mít takový důsledek. Trvá zejména na „rostoucím úspěchu“ Linux.

452    ACT zdůrazňuje velmi úzký vztah, který existuje mezi kritériem nezbytnosti a kritériem vyloučení hospodářské soutěže. Zejména tvrdí, že napadené rozhodnutí si protiřečí v rozsahu, ve kterém jednak uznává, že až 40 % trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin mají soutěžitelé, kteří jsou schopni dodávat zastupující výrobky, aniž by měli přístup k informacím ohledně interoperability, a jednak uvádí, že veškerá hospodářská soutěž je na tomto trhu při nedostatku takového přístupu s ohledem na nezbytnost uvedených informací nemožná.

453    ACT krom toho zpochybňuje tezi Komise, podle které není třeba zohlednit hospodářskou soutěž vykonávanou „účastníky de minimis“. Kritizuje rovněž skutečnost, že posledně uvedená vychází z pouhého „rizika“ vyloučení hospodářské soutěže, a zdůrazňuje, že postavení Linux na trhu neustále narůstá.

454    Komise tvrdí, že hrozí, že dotčené odmítnutí vyloučí veškerou hospodářskou soutěž na odvozeném trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

455    Komise na podporu tohoto tvrzení zaprvé uvádí, že důkazy analyzované v bodech 585 až 692 odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně prokazují, že toto riziko se „může v blízké budoucnosti velmi pravděpodobně konkretizovat“. Odkazem na bod 700 odůvodnění tohoto rozhodnutí uvádí, že jestliže chování Microsoft nebude ukončeno, existuje vysoké riziko, že výrobky jejích soutěžitelů budou postaveny do „kouta“ nebo nebudou vůbec rentabilní.

456    Komise má za to, že věci, ve kterých byly vydány rozsudky Istituto Chemioterapico Italiano a Commercial Solvents v. Komise a CBEM, bod 320 výše, poskytují platné indikace pro posouzení chování Microsoft vzhledem k článku 82 ES, a to dokonce i když se tyto věci netýkají odmítání poskytovat licenci týkající se práv duševního vlastnictví. V tomto kontextu tvrdí, že pojmy „riziko“, „možnost“ a „pravděpodobnost“ používané Soudním dvorem v jeho judikatuře týkající se zneužívajícího odmítnutí dodávat mají stejný význam.

457    Komise uvádí, že většina argumentů Microsoft je založena na nesprávné domněnce, podle které jí přísluší prokázat, že hospodářská soutěž již byla vyloučena nebo alespoň že její vyloučení bezprostředně hrozí. Připomíná, že v napadeném rozhodnutí prokázala, že „stupeň interoperability, kterého může být dosaženo díky zpřístupnění informací uskutečněnému Microsoft, je nedostatečný pro umožnění soutěžitelům zůstat rentabilně přítomni na trhu“ (neoficiální překlad) (poznámka pod čarou č. 712 napadeného rozhodnutí). Microsoft však neprokázala, že tento závěr je stižen zjevně nesprávným posouzením.

458    Komise se zadruhé vyjadřuje k argumentům, které Microsoft vyvozuje ze skutečností pozorovaných na trhu.

459    Nejprve uvádí, že „riziko vyloučení veškeré hospodářské soutěže existovalo již v roce 1998, stejně tak jako existuje dnes“, přičemž jediný rozdíl je, že „toto vyloučení hospodářské soutěže hrozí v současné době více než v roce 1998“.

460    Zpochybňuje dále závěry, které Microsoft vyvozuje ze zpráv společnosti Mercer, přičemž uvádí, že prokazují, že zákazníci si vybírají Windows jako operační systém pro servery určené k podpoře pracovních skupin z důvodu „neopodstatněné výhody“, kterou má Microsoft v oblasti interoperability, a to navzdory skutečnosti, že Windows „se nachází za“ ostatními výrobky, co se týče několika vlastností, kterým zákazníci přikládají význam.

461    Co se týče argumentu Microsoft vycházejícího z nárůstu výrobků Linux, Komise má za to, že není nikterak podložen a odkazuje na body 506 a 632 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterých je jasně prokázáno, že „minulý nárůst Linux byl de minimis“. Dodává, že ze dvou posledních průzkumů uskutečněných společností Mercer vyplývá, že Linux má pouze malý podíl, tedy v řádu 5 %, na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

462    Pokud jde o předpovědi IDC, Komise opakuje, že jsou nepřiměřené a zakládají se na nepřesných údajích (viz body 365 a 366 výše). Dodává, že ve skutečnosti z údajů IDC vyplývá, že Microsoft rychle získala dominantní postavení na relevantním trhu, že svůj podíl na trhu nadále zvyšuje a že celkově čelí čím dál tím více fragmentovaným účastníkům, kteří zaujímají přesně vymezená pásma.

463    Komise zatřetí odmítá kritiky, které Microsoft uvádí vůči její definici druhého výrobkového trhu.

464    Komise připomíná, že aby dospěla k této definici, identifikovala nejdříve „seznam podstatných služeb určených k podpoře pracovních skupin, které úzce odpovídají specifické potřebě zákazníků“. Jedná se o klíčové služby, se kterými posledně uvedení počítají, když kupují operační systém pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Vysvětluje, že svou analýzu založila na různých důkazech, včetně informací shromážděných v rámci průzkumu trhu z roku 2003 (body 349 až 352 odůvodnění napadeného rozhodnutí), „statistické korelaci“ mezi používáním daného operačního systému pro provádění jednoho z podstatných úkolů určených k podpoře pracovních skupin a jeho používáním pro provádění ostatních podstatných úkolů (bod 353 odůvodnění napadeného rozhodnutí), jakož i na popisu a stanovení cen výrobků Microsoft (body 359 až 382 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

465    Komise tvrdí, že operační systémy pro servery jsou „optimalizovány“, aby poskytovaly služby určené k podpoře pracovních skupin, a že způsob, jakým je poskytují, má určující úlohu při rozhodování o koupi těchto systémů. Dodává, že účinkem skutečnosti, že servery určené k podpoře pracovních skupin jsou někdy používány, aby umožňovaly fungování aplikace, není vyloučit je „dočasně“ z trhu nebo do něj „dočasně“ zahrnout podnikové servery, které jsou „optimalizovány“, aby řídily podnikové aplikace.

466    Komise jako odpověď na argument Microsoft vycházející ze skutečnosti, že její operační systémy Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin mohou být používány pro poskytování služeb proxy nebo brány Firewall, odkazem na bod 58 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že tyto úkoly jsou vykonávány specializovanými „periferními servery“. Posledně uvedené servery tedy nemohou být soutěžní protiváhou Microsoft na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

467    Komise v duplice nejprve tvrdí, že terminologie, kterou používá pro vymezení výrobkového trhu, není rozhodná, co se týče toho, zda jej správně definovala. Ostatně výraz „operační systém pro servery určené k podpoře pracovních skupin“ je v odvětví používán pro vymezení „typu výrobku, kterého se týká [napadené] rozhodnutí“.

468    Komise konečně odmítá kritiky, které Microsoft uvádí vůči vysvětlením obsaženým v žalobní odpovědi (viz bod 448 výše).

469    V tomto ohledu zaprvé tvrdí, že oproti tomu, co uvádí Microsoft, jak posledně uvedená, tak její soutěžitelé „zákazníkům fakturují různé ceny za stejný operační systém podle způsobu, jakým jej budou používat“. Ceny se totiž liší podle počtu klientských osobních počítačů, které mají přístup k dotčenému serveru. Dodává, že prodejci operačních systémů pro servery nabízejí více různých vydání – a to za různé ceny – systémů, které jsou součástí stejné „rodiny“. Obecněji uvádí, že „operační systémy Windows pro servery jsou postupovány společností Microsoft zákazníkům pod licencí a [že] v zásadě neexistuje žádný důvod, aby Microsoft nemohla činit rozdíl podle používání“.

470    Komise zadruhé uvádí, že tvrzení Microsoft, podle kterého operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin „věnují mnohem více času úkolům, které nejsou určeny k podpoře pracovních skupin, než úkolům určeným k podpoře pracovních skupin“, se zakládá na údajích IDC zpracovaných nevhodnou metodou.

471    Zatřetí Komise jako odpověď na tvrzení Microsoft, podle kterého „[n]áklady na úpravu jsou v četných případech nulové“, odkazuje na body 334 až 341 a 388 až 400 odůvodnění napadeného rozhodnutí, které prokazují nedostatek zaměnitelnosti na straně nabídky jak pro operační systémy pro klientské osobní počítače, tak pro operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin.
                                                                         

472    Krom toho Komise dále v duplice zdůrazňuje, že Microsoft nezpochybňuje, že interoperabilita s klientskými osobními počítači – a konkrétněji s klientskými osobními počítači fungujícími v systému Windows – je zvláště významná pro provádění úkolů určených k podpoře pracovních skupin operačním systémem pro servery. Tvrdí, že odmítnutí sdělit informace ohledně interoperability ze strany společnosti Microsoft významně narušuje schopnost soutěžitelů posledně uvedené reagovat na očekávání spotřebitelů, co se týče provádění těchto úkolů, a mění tedy soutěžní podmínky operačních systémů pro servery prodávaných pro jejich plnění vzhledem k těm, které jsou určeny k provádění jiných úkolů. Podle Komise „to zůstává pravdou i za předpokladu [...], že by pro Microsoft, stejně jako pro každého z jejích soutěžitelů, byla jednotlivá vydání jejich operačních systémů pro servery v současné době existující na trhu všechna rovněž schopna [...] provádění zároveň úkolů serverů určených k podpoře pracovních skupin a některých jiných ,podřadnějších‘ úkolů (aplikace, které nemají ,kritické poslání‘, jako je elektronická pošta, atd.)“.

473    Komise dodává, že „[p]okud jde o stranu nabídky, je zřejmé, že pokud připustíme za účelem této analýzy [jednak] potřeby na straně poptávky zákazníků, co se týče služeb určených k podpoře pracovních skupin (nezpochybněných Microsoft), a [jednak] vlastní předpoklad Microsoft, podle kterého mají jednotlivá vydání operačních systémů pro servery každého dodavatele shodné schopnosti, co se týče úkolů určených k podpoře pracovních skupin, stejná narušení trhu, která vylučují soutěžitele Microsoft z prodeje operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin, zabrání zastupitelnosti na straně nabídky (novým) vstupem ,rodin‘ dotčených operačních systémů na základě jejich vydání ,vysoké třídy‘ “.

474    Komise konečně odkazuje na přílohu B.11 žalobní odpovědi a na přílohu D.12 dupliky, ve kterých komentuje vyjádření obsažená v příloze A.23 žaloby a příloze C.12 repliky.

475    Začtvrté Komise odmítá kritiky, které Microsoft uvádí vůči metodě, kterou použila pro výpočet podílů na trhu. Nejprve podotýká, že pro její posouzení není nezbytné, aby Microsoft již získala dominantní postavení na relevantním odvozeném trhu prostřednictvím zneužití, které jí je vytýkáno, ale důležité je, že existuje riziko, že na tomto trhu bude vyloučena hospodářská soutěž. Dále uvádí, že uvedená metoda umožňuje „sestavit dostatečně důvěryhodnou tabulku nerovnováhy sil na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin“. Krom toho tvrdí, že nezohlednila čas věnovaný jednotlivým úkolům danými servery, avšak že přezkoumala, co se týče podniků, které se účastnily průzkumu trhu z roku 2003 a odpověděly na druhý a třetí průzkum uskutečněný společností Mercer, jaký byl poměr úkolů určených k podpoře pracovních skupin prováděný servery jednotlivých dodavatelů. Z tohoto průzkumu trhu ani z těchto průzkumů nevyplývá, že Microsoft má podíl na trhu menší než 60 % u jakéhokoliv z těchto úkolů určených k podpoře pracovních skupin.

476    Komise dodává, že „aplikace ,filtrů‘ identifikovaných společností Microsoft umožňuje používat údaje [IDC] jako přiblížení prodeje vydání jednotlivých dodavatelů identifikovaných jako operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin“. Uvádí, že „v rozsahu, ve kterém je účinkem vlastního vylučovacího chování Microsoft oddělení prodejů operačních systémů pro servery koupených hlavně na podporu úkolů pracovních skupin od prodejů systémů koupených hlavně pro jiné úkoly, filtr ,pracovní zatížení‘ umožňuje učinit si představu o relativní síle Microsoft v prodejích určených hlavně k těmto prvním úkolům“. Každopádně i kdyby byl aplikován pouze „filtr 25 000 USD“, aniž by byl činěn rozdíl podle pracovního zatížení, podíl Windows by byl 65 %, co se týče objemu, a 61 %, co se týče obratu (bod 491 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

477    SIIA tvrdí, že s ohledem na nezbytnost informací ohledně interoperability může dotčené odmítnutí ze své podstaty vyloučit hospodářskou soutěž na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Zdůrazňuje zejména, že podíl Microsoft na tomto trhu se podstatně a rychle zvýšil v době, ve které posledně uvedená uvedla na trh svůj operační systém Windows 2000 Server. Má rovněž za to, že argumenty, které Microsoft vyvozuje z údajného nárůstu výrobků Linux na trhu, nejsou odůvodněné.

478    FSFE tvrdí, že výrobky Linux nejsou soutěžní hrozbou na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

 Závěry Soudu

479    Soud přezkoumá v následujícím pořadí čtyři kategorie argumentů, které Microsoft uvádí na podporu své teze, podle které okolnost týkající se vyloučení hospodářské soutěže v projednávaném případě neexistuje: zaprvé definici relevantního výrobkového trhu; zadruhé metodologii použitou pro výpočet podílů na trhu; zatřetí použitelné kritérium; začtvrté posouzení údajů o trhu a situace hospodářské soutěže.

–       K definici relevantního výrobkového trhu

480    Argumenty, které Microsoft uplatňuje ohledně definice výrobkového trhu, se týkají druhého ze tří trhů identifikovaných Komisí v napadeném rozhodnutí (viz body 23 a 25 až 27 výše), tedy trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Komise popisuje tyto systémy jako navržené a uvedené na trh s cílem poskytovat kolektivně služby sdílení souborů a tiskáren, jakož i správy uživatelů a skupin uživatelů poměrně malému počtu klientských osobních počítačů připojených k malé nebo střední síti (body 53 a 345 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

481    Microsoft má v podstatě za to, že Komise definovala tento druhý trh příliš restriktivně tím, že do něj zahrnula pouze operační systémy pro servery, které jsou používány pro poskytování služeb citovaných v předchozím bodě, tedy služeb zvaných „k podpoře pracovních skupin“. Cílem, který Microsoft sleduje zpochybněním definice uvedené Komisí, je v podstatě prokázat, že vývoj trhu je odlišný od vývoje popsaného v bodech 590 až 636 odůvodnění napadeného rozhodnutí a nevyplývá z něj vyloučení veškeré hospodářské soutěže.

482    Je třeba úvodem uvést, že definice výrobkového trhu v rozsahu, ve kterém s sebou nese komplexní hospodářská posouzení učiněná Komisí, může být předmětem pouze omezeného přezkumu soudem Společenství (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 6. června 2002, Airtours v. Komise, T‑342/99, Recueil, s. II‑2585, bod 26). Posledně uvedený však musí přezkoumat výklad údajů hospodářské povahy Komisí. V tomto ohledu mu přísluší ověřit, zda Komise své posouzení založila na přesných, věrohodných a soudržných důkazech, kterými jsou veškeré relevantní údaje, jež musí být při posuzování komplexní situace vzaty v úvahu, a zda o ně lze opřít závěry, které z nich byly vyvozeny (viz v tomto smyslu rozsudek Komise v. Tetra Laval, bod 89 výše, bod 39).

483    Krom toho je třeba konstatovat, že Microsoft v podstatě pouze jednak opětovně uvádí argumenty, které již uvedla ve správním řízení a které Komise výslovně v napadeném rozhodnutí odmítla, aniž by uvedla, v čem je posouzení posledně uvedené nesprávné, a jednak obecně odkazuje na dvě zprávy uvedené v příloze A.23 žaloby a v příloze C.12 repliky. Posledně uvedené zprávy budou z důvodů uvedených v bodech 94 až 99 výše Soudem zohledněny pouze v rozsahu, ve kterém podpírají nebo doplňují žalobní důvody nebo argumenty výslovně uvedené Microsoft v textu jejích písemností.

484    Komise pro dospění ke zpochybněné definici výrobkového trhu zohlednila zastupitelnost výrobků na straně poptávky na straně jedné a nabídky na straně druhé. V tomto ohledu musí být připomenuto, že, jak to vyplývá ze sdělení Komise o definici relevantního trhu pro účely práva hospodářské soutěže Společenství (Úř. věst. 1997, C 372, s. 5, bod 7), „[r]elevantní výrobkový trh zahrnuje všechny výrobky a/nebo služby, které jsou spotřebitelem s ohledem na jejich vlastnosti, ceny a zamýšlené použití považovány za zaměnitelné nebo zastupitelné“. Je rovněž třeba připomenout, že, jak je uvedeno v bodě 20 téhož sdělení, nahraditelnost na straně nabídky lze také brát v úvahu při vymezování relevantního trhu v situacích, kdy se její vliv rovná nahrazení poptávky ve smyslu účinnosti a bezprostřednosti. To znamená, že dodavatelé mohou převést výrobu na relevantní výrobky a v krátké době je uvést na trh, aniž by jim vznikaly významné další náklady nebo rizika jako reakce na malé, ale trvalé změny relativních cen.

485    Je třeba úvodem uvést, že určení druhého trhu nikterak nespočívá na myšlence, že existuje jedna oddělená kategorie operačních systémů pro servery provádějících výlučně úkoly sdílení souborů a tiskáren, jakož i správy uživatelů a skupin uživatelů. Komise právě naopak v napadeném rozhodnutí opakovaně výslovně uznává, že operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin mohou být rovněž používány pro plnění jiných úkolů, a zejména mohou zajišťovat aplikace, které nemají „kritické poslání“ (viz zejména body 59, 355, 356 a 379 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V bodě 59 napadeného rozhodnutí upřesňuje, že aplikace, které nemají „kritické poslání“, jsou aplikace, jejichž nesprávné fungování „bude mít dopady na činnost některých uživatelů, [avšak] přesto nezpochybní celkovou činnost organizace“. V tomto ohledu odkazuje konkrétněji na zajišťování služeb vnitřní elektronické pošty. Jak bude podrobněji uvedeno níže, definice použitá Komisí se ve skutečnosti zakládá na konstatování, podle kterého je schopnost operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin kolektivně poskytovat služby sdílení souborů a tiskáren, jakož i správy uživatelů a skupin uživatelů, aniž by byla na újmu jiných úkolů, které tyto systému mohou plnit, podstatnou vlastností těchto systémů a podle kterého jsou posledně uvedené vyvíjeny, prodávány, kupovány a používány hlavně za účelem poskytování uvedených služeb.

486    Co se zaprvé týče zastupitelnosti na straně poptávky, Komise v bodě 387 odůvodnění napadeného rozhodnutí učinila závěr, že „neexistují výrobky, které [...] jsou schopny vykonávat na operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin takové soutěžní tlaky, které by mohly být zahrnuty do stejného relevantního výrobkového trhu“ (neoficiální překlad).

487    Komise pro to, aby dospěla k tomuto závěru, zaprvé konstatovala, že z informací shromážděných v rámci průzkumu trhu z roku 2003 vyplývá, že servery určené k podpoře pracovních skupin vykonávají odlišný soubor úkolů, které jsou navzájem propojeny a které jsou požadovány spotřebiteli (bod 348 až 358 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

488    Soud má za to, že toto konstatování je potvrzeno skutečnostmi vyplývajícími ze spisu a že Microsoft neuplatňuje žádný argument, který by je mohl zpochybnit.

489    V tomto ohledu musí být uvedeno, že se Komise ve své žádosti o informace ze dne 4. června 2003 dotčených organizací dotázala, zda mají zvláštní typ serveru pro poskytování služeb sdílení souborů a tiskáren, jakož i správy uživatelů a skupin uživatelů (první část otázky č. 1). Z 85 organizací, které na tuto otázku odpověděly, jich 70 (tedy přibližně 82,3 %) uvedlo, že tomu tak je.

490    Komise se rovněž organizací dotázala, zda mají za to, že uvedené služby jsou „souborem úkolů serveru, které ,patří k sobě‘ “ (druhá část otázky č. 1). Z 83 organizací, které na tuto otázku odpověděly, jich 51 (tedy přibližně 61,4 %) odpovědělo kladně.

491    Tyto výsledky se vysvětlují zejména skutečností, že tyto služby jsou základními službami, které uživatelé klientských osobních počítačů používají při svých každodenních činnostech. Entita I 06, odůvodňující svou kladnou odpověď na dvě části výše uvedené otázky č. 1, například kvalifikuje servery umožňující poskytování služeb určených k podpoře pracovních skupin jako „servery infrastruktury“ a uvedené služby jako „standardní služby pro pracovní prostředí“. V tomto ohledu uvádí, že „[k]aždý uživatel musí být identifikován/ověřen; vytváří/upravuje soubory, tiskne je, vyměňuje/sdílí je“. Jiné organizace ve stejném smyslu odkazují na uvedené servery jako „poskytovatele služeb infrastruktury“ (viz odpověď entit I 13 a I 30).

492    V tomto ohledu je rovněž relevantní uvést, jak to činí Komise v bodě 352 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že více organizací odůvodňuje své kladné odpovědi na dvě části výše uvedené otázky č. 1 trváním na nezbytnosti mít „jedinou identifikaci“ uživatelů, kteří si přejí mít přístup ke zdrojům sítě nebo jediný bod správy sítě (viz zejména odpovědi entit I 30, I 46-16, I 46-37 a společnosti Inditex). Jiné organizace uplatňují úvahy ohledně nákladů, přičemž zejména uvádějí, že používání stejného operačního systému pro poskytování služeb určených k podpoře pracovních skupin umožňuje snížit náklady na správu (viz zejména odpovědi entity I 49-19 a společnosti Inditex).

493    Je pravda, že Komise do popisu „úkolů určených k podpoře pracovních skupin“ obsaženého v její žádosti o informace ze dne 4. června 2003 rovněž zahrnula „zajišťování služeb vnitřní elektronické pošty a spolupráce a jiné aplikace, které nemají ,kritické poslání‘ “ a že četné dotazované organizace toto zahrnutí schválily. Je rovněž pravda, že jako odpověď na otázku č. 2 stejné žádosti o informace 62 organizací z 85 (tedy přibližně 72,9 %) uvedlo, že oceňují flexibilitu nabízenou operačním systémem pro servery určené k podpoře pracovních skupin, který kromě služeb sdílení souborů a tiskáren, jakož i správy uživatelů a skupin uživatelů je schopen zajišťovat aplikace, které nemají „kritické poslání“.

494    Pouze z těchto konstatování však nemůže být vyvozeno, že Komise druhý výrobkový trh definovala příliš restriktivně.

495    Jednak totiž musí být tato konstatování blíže upřesněna. Je tak třeba uvést, že více dotazovaných organizací ve své odpovědi na otázku č. 1 žádosti o informace ze dne 4. června 2003 upřesnilo, že služby vnitřní elektronické pošty nebo spolupráce jsou v nich prováděny na specializovaných serverech a odlišovaly tyto služby od jiných služeb určených k podpoře pracovních skupin uvedených Komisí (viz zejména odpovědi entit I 09-1, I 11, I 22, I 37, I 53, I 46-13, I 46-15, I 59 a I 72, jakož i společností Danish Crown, Spardat a Stork Food & Diary Systems). Například entita I 37, i když měla za to, že úkoly určené k podpoře pracovních skupin definované Komisí jsou souborem úkolů serveru navzájem propojených, uvedla, že „[služby] souborů/tiskáren a správy pracovního prostředí spolu [souvisí]“, zatímco „[služby] vnitřní elektronické pošty [patří] do jiné skupiny serverů“. Entita I 46-15 ve stejném smyslu upřesnila, že má „server, který [poskytuje] pouze služby sdílení souborů a tiskáren, jakož i správy pracovního prostředí“.

496    Krom toho, jak to Komise uvádí v bodech 353 a 354 odůvodnění napadeného rozhodnutí a jak to připomíná ve své odpovědi na jednu z písemných otázek položených Soudem, z průzkumu trhu z roku 2003 rovněž vyplývá, že když organizace používají daný operační systém pro poskytování služeb sdílení souborů nebo tiskáren, obecně používají stejný operační systém pro poskytování služeb správy uživatelů a skupin uživatelů. V tomto ohledu je třeba uvést, že Microsoft nezpochybňuje konstatování obsažená v poznámkách pod čarou č. 436 a č. 438 napadeného rozhodnutí, týkající se „koeficientů korelace“ vypočtených Komisí na základě odpovědí na otázku č. 5 její žádosti o informace ze dne 16. dubna 2003. Posledně uvedená v nich vysvětluje, že „koeficient korelace“ mezi podílem pracovního zatížení systému NetWare nebo systému Windows pro jednu ze služeb určených k podpoře pracovních skupin, tedy sdílení souborů, tisku a správy uživatelů a skupin uživatelů, a podílem pracovního zatížení stejného systému pro jinou z těchto služeb je zvláště vysoký. Naopak „koeficient korelace“ je mnohem slabší mezi podílem pracovního zatížení systému NetWare nebo systému Windows pro jednu ze služeb určených k podpoře pracovních skupin a podílem pracovního zatížení stejného systému pro jiný typ služeb, zejména zajišťování služeb vnitřní elektronické pošty nebo jiných aplikací, které nemají „kritické poslání“. Komise dodává, že stejná konstatování mohou být vyvozena z některých výsledků druhého a třetího průzkumu uskutečněného společností Mercer. Jinak řečeno z těchto důkazů, nezpochybněných společností Microsoft, vyplývá, že je mnohem častější kombinovat na stejném serveru služby určené k podpoře pracovních skupin uvedené Komisí než jednu z těchto služeb a službu jiného typu.

497    I když je tedy pravda, že uživatelé přikládají určitý význam možnosti používat operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin pro provádění některých úkolů, které nemají „kritické poslání“, kromě služeb určených k podpoře pracovních skupin, v ničem to neovlivňuje závěr, podle kterého existuje odlišná poptávka po operačních systémech pro servery poskytující tyto posledně uvedené služby. Jestliže je prokázáno, že tyto tři kategorie dotyčných služeb určují výběr poptávky, málo záleží na tom, že operační systémy pro servery náležející do relevantního trhu jsou schopny plnit některé další úkoly.

498    Musí být doplněno, že jak je uvedeno v bodech 357, 358 a 628 odůvodnění napadeného rozhodnutí, prohlášení zákazníků předložená Microsoft ve správním řízení potvrzují opodstatněnost analýzy Komise.

499    Z těchto prohlášení totiž vyplývá, že i když zajisté, jak to zdůrazňuje Microsoft opakovaně ve svých písemnostech, mají organizace často k dispozici „různorodé“ počítačové sítě, tedy sítě, ve kterých jsou používány operační systémy pro servery a operační systémy pro klientské osobní počítače pocházející od různých výrobců, používají však různé typy serverů pro plnění různých typů úkolů. Konkrétněji z uvedených prohlášení vyplývá, že služby určené k podpoře pracovních skupin, jak byly definovány Komisí, jsou obecně poskytovány jinými typy serverů než těmi, které zajišťují aplikace, které mají „kritické poslání“. Z popisu, které tyto organizace podávají o svém počítačovém prostředí, tedy vyplývá, že služby určené k podpoře pracovních skupin jsou běžně poskytovány vstupními servery řady, na které je instalován systém Windows nebo NetWare, zatímco aplikace, které mají „kritické poslání“, fungují na nákladnějších a významnějších serverech, na kterých je instalován operační systém UNIX, nebo na „mainframech“.

500    Například významná skupina působící v oblastech chemie a farmaceutiky uvádí, že aplikace s „kritickým posláním“, které používá pro placení výplat svým zaměstnancům a pro vnitřní bankovní operace, fungují na „mainframech“. Dodává, že jiné aplikace s „kritickým posláním“, používané zejména pro správní a technické řízení některých z jejích divizí, jsou zajišťovány servery fungujícími v systému UNIX. Naopak úkoly, které nemají „kritické poslání“, a zejména úkoly sdílení souborů a tiskáren, jakož i správy uživatelů a skupin uživatelů jsou uvnitř této skupiny prováděny odlišnými servery, na kterých jsou instalovány hlavně operační systémy Windows. Významná letecká společnost ve stejném smyslu vysvětluje, že aplikace, které používá zejména pro plánování letů a pro rezervační služby, jsou zajišťovány servery fungujícími v systému UNIX, zatímco aplikace, které nemají „kritické poslání“, jsou zajišťovány servery fungujícími v systému Windows. Jiným relevantním příkladem je příklad bankovní skupiny, která uvádí, že používá servery fungující v systému UNIX, pokud jde o podstatné finanční aplikace, servery fungující v systému Solaris, pokud jde o ostatní finanční aplikace a aplikace, které vyvíjí interně, a servery fungující v systému Windows NT, pokud jde o zajišťování „funkcí infrastruktury, jako jsou služby domény (zejména identifikace a povolení), jakož i služby souborů a tisku“.

501    Je třeba uvést, že, jak je zejména uvedeno v bodech 58 a 346 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ne všechny servery nižší třídy jsou používány pro poskytování služeb určených k podpoře pracovních skupin. Některé z těchto serverů jsou totiž instalovány „na okraji“ sítí a jsou určeny k provádění specializovaných úkolů, jako jsou úkoly serveru Web, cache Web a brány Firewall.

502    Konečně argument Microsoft, podle kterého z údajů IDC vyplývá, že pouze s výjimkou systému NetWare od Novell operační systémy, které Komise kvalifikuje jako „operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin“, věnují mnohem méně času provádění úkolů určených k podpoře pracovních skupin než provádění jiných úkolů, nemůže být přijat. Tento argument se zakládá na údajích IDC, které prokazují, že pouze 24 % prodejů serverů bez ohledu na cenové pásmo, na kterých je instalován operační systém Windows, se vztahují k úkolům „souboru“, „tisku“ a „správy sítě“ (viz poznámka pod čarou č. 93 repliky). Jak však vyplývá zejména z bodů 487 a 488 odůvodnění napadeného rozhodnutí a bude podrobněji uvedeno v bodě 553 níže, metodologie používaná IDC pro výpočet podílů na trhu má určité nedokonalosti. Každopádně i kdyby bylo třeba mít za to, že výše uvedené úkoly odpovídají službám určeným k podpoře pracovních skupin uvedeným napadeným rozhodnutím, procentní podíl vypočítaný na základě údajů IDC představuje pouze podíl prodejů Microsoft operačních systémů pro servery všech verzí, který se vztahuje k trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Oproti tomu, co totiž tvrdí Microsoft, dotčený procentní podíl se neomezuje na operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

503    Komise zadruhé konstatovala, že operační systémy pro servery byly „optimalizovány“ podle úkolů, které měly vykonávat, přičemž vycházela zejména z vlastního popisu společnosti Microsoft jejích výrobků (body 359 až 368 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

504    Soud má za to, že skutečnosti obsažené ve spise potvrzují opodstatněnost tohoto konstatování.

505    Co se tedy týče operačních systémů pro servery řady Windows 2000, z informací zveřejněných Microsoft na její internetové stránce vyplývá, že jsou prodávány ve třech různých verzích, tedy Windows 2000 Server, Windows 2000 Advanced Server a Windows 2000 Datacenter Server, a že každá z těchto verzí je určena k uspokojení specifické poptávky uživatelů, co se týče úkolů.

506    Microsoft popisuje Windows 2000 Server jako „vstupní“ verzi do řady operačních systémů pro servery Windows 2000 a jako „řešení přizpůsobené serverům určeným k podpoře pracovních skupin pro úkoly souborů, tisku a komunikace“ (bod 361 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Upřesňuje, že Windows 2000 Server „podporuje od jednoho do čtyř procesorů a až čtyři [gigaoctets (Go)]“ (bod 364 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

507    Co se týče Windows 2000 Advanced Server, Microsoft tento výrobek představuje jako „ideální operační systém pro podstatné profesní aplikace a aplikace elektronického obchodu, které s sebou nesou těžší úkoly a vysoce prioritní procesy“ (bod 362 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Upřesňuje, že Windows 2000 Advanced Server nejen obsahuje všechny funkce nabízené Windows 2000 Server, avšak navíc má „další vlastnosti, co se týče rozšířitelnosti a důvěryhodnosti, jako je ,clustering‘, určené k zajištění fungování aplikací s kritickým posláním v případě nejvyšších požadavků“ (bod 362 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Microsoft rovněž uvádí, že Windows 2000 Advanced Server „podporuje jeden až osm procesorů a až osm Go“ (bod 364 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

508    Konečně co se týče Windows 2000 Datacenter Server, Microsoft tento systém představuje jako nabízející „maximální důvěryhodnost a dostupnost“ a jako „ideální operační systém pro zajišťování fungování databází s kritickým posláním a softwarů plánování podnikových zdrojů“ (bod 363 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Upřesňuje, že Windows 2000 Datacenter Server „je určen podnikům, které potřebují prvotřídní a velmi důvěryhodné správce zařízení a softwary“ a že „podporuje 1 až 32 procesorů a až 64 Go“ (bod 363 a 364 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

509    Je třeba uvést, že Microsoft podobně představuje jednotlivé verze operačních systémů pro servery řady následující po řadě Windows 2000, tedy Windows Server 2003 Standard Edition, Windows Server 2003 Enterprise Edition, Windows Server 2003 Datacenter Edition a Windows Server 2003 Web Edition.

510    Windows Server 2003 Standard Edition je tedy společností Microsoft popsán jako „víceúčelový síťový operační systém ideální pro běžné potřeby organizací všech velikostí, avšak zvláště malé podniky a pracovní skupiny“ a jako „[umožňující] inteligentní sdílení souborů a tiskáren [a nabízející] zabezpečenou připojitelnost na internet, zavedení centralizovaného řízení pracovních prostředí, jakož i řešení Web umožňující kontakt zaměstnanců, partnerů a zákazníků“ (bod 365 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

511    Co se týče Windows Server 2003 Entreprise Edition, Microsoft vysvětluje, že tento systém nabízí kromě funkcí existujících v systému Windows Server 2003 Standard Edition „vlastnosti důvěryhodnosti vyžadované podnikovými aplikacemi s ,kritickým posláním‘ “ (bod 366 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

512    Pokud jde o Windows Server 2003 Datacenter Edition, Microsoft uvádí, že tento operační systém „je vyvinut pro aplikace s kritickým posláním vyžadující nejvyšší úroveň schopnosti vývoje, dostupnosti a důvěryhodnosti“ (bod 366 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

513    Konečně Windows Server 2003 Web Edition je společností Microsoft popsán jako „určený k vytváření a hostování aplikací, webových stránek a služeb“ a jako „speciálně vyvinutý pro potřeby specializovaných webových služeb“ (bod 367 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Microsoft zdůrazňuje, že tento systém „může být používán pouze pro zakládání webových stránek, webových adres, webových aplikací a webových služeb“ (bod 367 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

514    Z předchozích skutečností tedy vyplývá, že sama Microsoft představuje jednotlivé verze svých operačních systémů pro servery jako určené ke splnění odlišných žádostí uživatelů, co se týče úkolů. Z těchto skutečností rovněž vyplývá, že tyto jednotlivé verze nejsou určeny k fungování na stejném hardwaru.

515    Krom toho je třeba uvést, že výrobky jiných dodavatelů operačních systémů pro servery jsou rovněž „optimalizovány“ za účelem poskytování služeb určených k podpoře pracovních skupin. Je tomu tak zejména u výrobků podniku Red Hat, jehož operační systémy Red Hat Entreprise Linux ES a Red Hat Entreprise Linux AS jsou jasně určeny k uspokojení různých žádostí uživatelů. Jak tedy Komise uvádí v poznámce pod čarou č. 463 napadeného rozhodnutí, tento podnik na své internetové adrese popisuje svůj systém Red Hat Entreprise Linux ES jako „bezvadně přizpůsobený službám sítě, souborů, tisku, elektronické pošty a serverům Web, jakož i specifickým profesním aplikacím nebo programovému vybavení“. Naopak co se týče jejího systému Red Hat Entreprise Linux AS, Red Hat jej představuje jako určený pro „prvotřídní systémy a systémy s kritickým posláním“ a jako „optimální řešení pro velké departementní servery a servery datových středisek“. To je v souladu s konstatováním, podle kterého operační systémy, které jsou instalovány na prvotřídních serverech, jsou určeny k provádění úkolů s „kritickým posláním“, a musí být z tohoto důvodu důvěryhodnější a provádět více funkcí než operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin (bod 57 a 346 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

516    Komise zatřetí vycházela ze „strategie Microsoft v oblasti cen“, a zejména ze skutečnosti, že posledně uvedená fakturovala různé ceny za jednotlivé verze svých operačních systémů pro servery (bod 369 až 382 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

517    V tomto ohledu je třeba nejprve konstatovat, že z indikací uvedených v bodech 370 až 373 odůvodnění napadeného rozhodnutí a nezpochybněných společností Microsoft vyplývá, že existují významné cenové rozdíly mezi jednotlivými verzemi operačních systémů pro servery posledně uvedené, a to jak co se týče řady Windows 2000 Server, tak řady Windows Server 2003.

518    Na základě 25 „přístupových zákaznických licencí“ nebo „Client Access Licenses (CAL)“ je tedy prodejní cena systému Windows 2000 Advanced Server 2,22krát vyšší než prodejní cena systému Windows 2000 Server. Pokud jde o systém Windows 2000 Datacenter Server, jeho prodejní cena je 5,55krát vyšší než prodejní cena systému Windows 2000 Server (na základě 25 CAL).

519    Stejně tak na základě 25 CAL je prodejní cena systému Windows Server 2003 Entreprise Edition 2,22krát vyšší než cena systému Windows Server 2003 Standard Edition. Prodejní cena systému Windows Server 2003 Datacenter Edition je 5,55krát vyšší než cena systému Windows Server 2003 Standard Edition (na základě 25 CAL). Co se týče systému Windows Server 2003 Web Edition, který může být používán pouze pro provádění některých vymezených úkolů (viz bod 513 výše), je prodáván za cenu mnohem nižší, než je cena systému Windows Server 2003 Standard Edition.

520    Dále je třeba zdůraznit, že oproti tomu, co se zdá, že tvrdí Microsoft (viz bod 446 výše), Komise nevyvozuje z pouhé skutečnosti, že posledně uvedená fakturuje za jednotlivé verze svého operačního systému pro servery různé ceny, že uvedené verze náleží do odlišných výrobkových trhů. Co se týče zastupitelnosti na straně poptávky, Komise zohledňuje nejen tuto skutečnost, ale rovněž a zejména skutečnost, že tyto jednotlivé verze jsou každá určena k uspokojení specifické poptávky uživatelů.

521    Microsoft krom toho nemůže vyvozovat argument ze skutečnosti, že „dražší“ verze jejích výrobků řady Windows Server 2003, tedy systémy Windows Server 2003 Entreprise a Windows Server 2003 Datacenter Edition, umožňují plnění stejných úkolů určených k podpoře pracovních skupin jako systém Windows Server 2003 Standard Edition. I když to může být pravda, první dva systémy jsou totiž nicméně určeny k uspokojení jiných poptávek než třetí a je málo pravděpodobné, že uživatel, který si přeje získat pouze poskytování služeb určených k podpoře pracovních skupin, kvůli tomu zakoupí systém podstatně dražší než systém Windows Server 2003 Standard Edition.

522    Jak to správně uvádí Komise v bodě 376 odůvodnění napadeného rozhodnutí, sama Microsoft sdílí tento názor, když ve své vlastní obchodní dokumentaci odkazem na systémy řady Windows 2000 Server uvádí:

„[T]yto tři výrobky rodiny – Windows 2000 Server, [Windows 2000] Advanced Server a [Windows 2000] Datacenter Server – Vám umožní přizpůsobit Vaši investici tak, abyste získali úroveň dostupnosti systému přiměřenou Vašim jednotlivým obchodním operacím, aniž byste museli platit navíc za operace, které nevyžadují maximální dobu fungování.“

523    Microsoft ve stejném kontextu nemůže vyvozovat argument ani ze skutečnosti, že operační systém Windows Server 2003 Standard Edition umožňuje rovněž provádění jiných úkolů než úkolů určených k podpoře pracovních skupin. Tento argument totiž nezohledňuje skutečnost, že posledně uvedená fakturuje tento operační systém za různé ceny, podle toho, zda je určen k tomu, aby byl používán pro poskytování služeb určených k podpoře pracovních skupin, nebo pro jiné typy služeb. Jak je tedy vysvětleno v bodech 84 a 380 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ceny stanovené Microsoft pro operační systém Windows Server 2003 Standard Edition obsahují poplatek za server, na kterém je instalován, a poplatek (CAL) za klientský osobní počítač, kterému tento server poskytuje služby určené k podpoře pracovních skupin. Uživatel naopak nemusí pořídit CAL, pokud si přeje používat tento operační systém pro plnění úkolů, „které nejsou ověřovány“, jako je brána Firewall, proxy nebo cache. Tato zjištění mimo jiné ukazují, že tvrzení Microsoft, podle kterého „dodavatelé nefakturují různé ceny různým osobám za stejné vydání operačního systému pro servery podle způsobu, jakým jej budou používat“, je nepravdivé.

524    Komise konečně začtvrté uvedla, že jiné operační systémy pro servery než operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin nemusí být tak plně interoperabilní s klientskými osobními počítači uvnitř organizací jako posledně uvedené systémy (bod 346 a 383 až 386 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

525    V tomto ohledu postačuje podotknout, že v bodě 385 výše již bylo konstatováno, že Komise oprávněně formulovala takové posouzení. Posledně uvedené každopádně není společností Microsoft zpochybněno.

526    Z úvah, které předcházejí, vyplývá, že Microsoft neprokázala, že závěr Komise, podle kterého neexistují výrobky, které jsou na straně poptávky schopny vykonávat na operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin takové soutěžní tlaky, aby mohly být zahrnuty do stejného relevantního výrobkového trhu (bod 387 odůvodnění napadeného rozhodnutí), je zjevně nesprávný.

527    Co se zadruhé týče zastupitelnosti na straně nabídky, tato otázka je Komisí analyzována v bodech 388 až 400 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

528    Komise má v tomto ohledu za to, že „jiní dodavatelé operačních systémů, včetně zejména dodavatelů operačních systémů pro servery, nejsou schopni přesměrovat svá výrobní a distribuční aktiva k operačním systémům pro servery určené k podpoře pracovních skupin, aniž by nesli další podstatné náklady a rizika, a v dostatečně krátké lhůtě, aby úvahy týkající se zastupitelnosti na straně nabídky byly v projednávané věci rozhodné“ (neoficiální překlad) (bod 399 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Odmítá konkrétněji tezi rozvinutou Microsoft v její odpovědi ze dne 16. listopadu 2001 na druhé oznámení námitek, podle které existuje „prakticky bezprostřední zastupitelnost na straně nabídky“ v tom smyslu, že postačuje „deaktivovat“ „složitější funkce“ zahrnuté v operačních systémech pro servery vyšší třídy, aby byl získán výrobek srovnatelný s operačním systémem pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

529    Je třeba konstatovat, že Microsoft v textu svých písemností neuplatňuje žádný konkrétní argument, který by zpochybňoval analýzu uskutečněnou Komisí ve výše uvedených bodech odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve stadiu repliky se omezuje na obecné tvrzení, že „[n]áklady na změnu jsou v četných případech nulové“ a „zanedbatelné v ostatních“, aniž by upřesnila, zda takto hodlá zpochybnit konstatování Komise, pokud jde o neexistenci zastupitelnosti na straně nabídky.

530    Za těchto okolností je třeba mít za to, že Microsoft neprokázala, že Komise zjevně nesprávně učinila v projednávaném případě závěr ohledně neexistence zastupitelnosti na straně nabídky.

531    Z toho, co předchází, musí být učiněn závěr, že Komise oprávněně definovala druhý výrobkový trh jako trh operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

532    Posledně uvedený závěr nemůže být zpochybněn argumentem Microsoft, podle kterého „[n]ikdo v odvětví nepoužívá výraz ,server určený k podpoře pracovních skupin‘ ve smyslu použitém Komisí pro definování [relevantního výrobkového trhu]“. Jak to totiž jednak velmi správně zdůrazňuje Komise, terminologie, kterou posledně uvedená používá, aby vymezila trh, není rozhodná pro určení, zda jej správně definovala. A jednak není argument Microsoft každopádně skutkově podložen, neboť ze spisu vyplývá, že výrazy „server určený k podpoře pracovních skupin“ a „operační systém pro servery určené k podpoře pracovních skupin“ jsou v odvětví používány pro vymezení typu výrobku, kterého se týká napadené rozhodnutí. Sun tak ve své stížnosti ze dne 10. prosince 1998 výslovně upřesňuje, že se tato stížnost týká chování Microsoft „v odvětví operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin“. Ve stejném smyslu musí být připomenuto, že sama Microsoft ve své obchodní dokumentaci představuje svůj operační systém Windows 2000 Server jako „řešení přizpůsobené serverům určeným k podpoře pracovních skupin pro úkoly souborů, tisku a komunikace“ (viz bod 506 výše).
                                                                                  

–       K metodologii uplatněné pro výpočet podílů na trhu

533    Microsoft Komisi vytýká, že použila nevhodnou metodologii pro výpočet podílů jednotlivých hospodářských subjektů na druhém výrobkovém trhu. Zejména tvrdí, že tato metodologie neposkytuje žádnou „rozhodnou informaci ohledně dominantního postavení“.

534    Soud má za to, že z důvodů, které budou uvedeny níže, Microsoft neprokázala, že metodologie uplatněná Komisí je stižena zjevně nesprávným posouzením.

535    Komise v bodech 473 až 490 odůvodnění napadeného rozhodnutí poskytuje podrobná vysvětlení k této metodologii.

536    Komise nejprve uvádí, že používá dvě kategorie „orientačních hodnot“ (proxies) pro posouzení postavení jednotlivých hospodářských subjektů na trhu, tedy jednak odhady uskutečněné IDC na základě cenového rozpětí hardwaru, jakož i rozdělení mezi jednotlivými úkoly prováděnými servery, a jednak odhady podílů na trhu založené na výsledcích průzkumu trhu z roku 2003 a druhého a třetího průzkumu uskutečněného společností Mercer (bod 473 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

537    Je třeba nejprve uvést, že konstatování uvedené v předchozím bodě ukazuje, že tvrzení Microsoft, podle kterého Komise pro výpočet podílů na trhu zohlednila pouze čas věnovaný operačními systémy pro servery provádění úkolů určených k podpoře pracovních skupin a prodeje operačních systémů pro servery za cenu méně než 25 000 USD, je zjevně nepravdivé. Microsoft opomíná uvést, že Komise rovněž zohlednila údaje pocházející z jiných zdrojů než IDC. Jak tedy bude uvedeno v bodě 556 níže, podíly na trhu, které jsou stanoveny s použitím posledně uvedených údajů, celkově odpovídají těm, které byly určeny na základě údajů IDC.

538    Komise dále uvádí, že je třeba odhadnout podíly na trhu zohledněním jak počtu prodávaných jednotek výrobku, tak obratu uskutečněného prodeji softwaru s hardwarem (body 474 až 477 napadeného rozhodnutí).

539    Konečně co se týče údajů IDC, Komise má za nezbytné upravit je uplatněním dvou „filtrů“ (body 478 až 489 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Jednak bere v úvahu pouze servery, jejichž prodejní cena je nižší než 25 000 USD nebo 25 000 eur, přičemž se rozumí, že v rozhodné době, jak to vyplývá z poznámky pod čarou č. 6 napadeného rozhodnutí, jedno euro odpovídalo celkově jednomu USD. Jednak bere v úvahu pouze některé kategorie úkolů definovaných IDC.

540    Výtka Microsoft se týká právě uplatnění těchto dvou filtrů.

541    Co se týče prvního filtru, Microsoft se omezuje v textu repliky na zcela obecné zpochybnění jeho rozhodnosti. V příloze C.12 repliky drobně upřesňuje svou argumentaci jednak tvrzením, že průzkum trhu z roku 2003 – jehož některé výsledky byly Komisí použity pro odůvodnění uplatnění uvedeného filtru – se týká „chování zvláštní skupiny zákazníků“, a jednak kritikou skutečnosti, že Komise zohledňuje prodejní cenu serverů, a nikoliv prodejní cenu operačních systémů. Co se týče posledně uvedeného bodu, uvádí, že stejný operační systém pro servery určené k podpoře pracovních skupin může fungovat na serverech s velmi rozdílnými cenami, a zejména na serverech za cenu více než 25 000 USD.

542    Tyto argumenty nelze přijmout.

543    Entity dotazované Komisí v rámci průzkumu trhu z roku 2003 totiž nepředstavují „zvláštní skupinu zákazníků“. Jak je uvedeno v bodě 8 napadeného rozhodnutí, tyto entity jsou společnosti vybrané náhodně Komisí, usazené v jednotlivých členských státech, různé velikosti a působící v různých hospodářských odvětvích.

544    Dále je třeba uvést, že, jak to Komise upřesnila jako odpověď na jednu z písemných otázek Soudu, omezení ceny na 25 000 USD nebo 25 000 eur se vztahuje k „celkové ceně systému (tedy hardwaru a softwaru)“. Soud má za to, že Komise opodstatněně zohlednila prodejní cenu hardwaru ve spojení se softwarem, aby posoudila podíly hospodářsk ých subjektů na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Jak je totiž konstatováno v bodech 69 a 474 odůvodnění napadeného rozhodnutí, více dodavatelů, včetně Sun a většiny dodavatelů výrobků UNIX, vyvíjí a prodává zároveň operační systémy pro servery a hardware. Je nutno krom toho konstatovat, že sama Microsoft ve správním řízení navrhovala přístup takto přijatý Komisí (viz bod 476 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

545    Konečně je třeba konstatovat, že Komise oprávněně uplatnila omezení ceny na 25 000 USD nebo 25 000 eur, což je částka odpovídající nejvyšší prodejní ceně serverů náležejících do první ze tří kategorií serverů, podle kterých IDC segmentuje trh za účelem svých analýz (bod 480 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Z výsledků průzkumu trhu z roku 2003 totiž vyplývá, že operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin obecně fungují na relativně levných serverech, na rozdíl od aplikací „s kritickým posláním“, které jsou zajišťovány špičkovými servery.

546    Komise tedy v rámci tohoto šetření dotčené organizace zejména požádala, aby upřesnily, jakou cenu jsou ochotny zaplatit za server určený k podpoře pracovních skupin (otázka č. 3 žádosti o informace ze dne 4. června 2003). Z 85 organizací, které na tuto otázku odpověděly, jich 83 (tedy přibližně 97,6 %) uvedlo, že by nezaplatily cenu vyšší než 25 000 eur.

547    Komise stejně tak ve své žádosti o informace ze dne 16. dubna 2003 položila organizacím některé otázky ohledně jejich minulých a plánovaných nákupů serverů určených k poskytování služeb souborů a tisku (otázky č. 8 a 9). Z odpovědí na tyto otázky vyplývá, že z 8236 serverů koupených za tímto účelem těmito organizacemi jich 8001 (tedy přibližně 97,1 %) stálo méně než 25 000 eur a že z 2695 plánovaných nákupů takových serverů jich 2 683 (tedy přibližně 99,6 %) stojí méně než 25 000 eur (bod 479 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

548    Co se týče druhého filtru, Microsoft se v textu své repliky omezuje na poznámku, že absurdním důsledkem jeho uplatnění je, že „exemplář operačního systému je považován za zároveň uvnitř a vně trhu podle úkolů, které provádí v daném okamžiku“. V příloze C.12 repliky dodává, že „velká část prodejů (uměle) vyloučených z trhu [použitím tohoto filtru] odpovídá téměř jistě prodejům vydání [operačních systémů pro servery], které náleží do kandidátského trhu Komise [tedy trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin]“.

549    Tyto argumenty však nemohou obstát.

550    Je totiž třeba nejen konstatovat, že Komise plně opodstatněně použila tento druhý filtr, avšak rovněž že Microsoft výrazně přehání důsledky jeho použití.

551    V tomto ohledu je třeba připomenout důvod, pro který měla Komise za nutné použít uvedený filtr. Jak to vyplývá z bodu 482 odůvodnění napadeného rozhodnutí, tento důvod spočívá v okolnosti, že operační systémy, které jsou instalovány na serverech za cenu méně než 25 000 USD nebo 25 000 eur, nejsou všechny systémy poskytující služby určené k podpoře pracovních skupin. Některé z těchto systémů jsou konkrétně výlučně určeny k plnění specializovaných úkolů nacházejících se mimo nebo na hranici sítí určených k podpoře pracovních skupin, jako jsou webové služby a brána Firewall. Je tomu tak například, pokud jde o systém Windows Server 2003 Web Edition, jehož licenční podmínky zakazují, aby byl používán pro poskytování služeb určených k podpoře pracovních skupin, a který je obvykle instalován na serverech za cenu nižší než 25 000 USD nebo 25 000 eur.

552    Komise tedy správně měla za to, že bylo třeba relativizovat údaje IDC z prodejů serverů za cenu méně než 25 000 USD nebo 25 000 eur rovněž zohledněním jednotlivých typů úkolů plněných těmito servery (bod 483 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Za tímto účelem použila údaje IDC obsažené v databázi nazvané „IDC Server Workloads 2003 Model“. Jedná se o údaje shromážděné od spotřebitelů, které IDC požádala, aby upřesnili úkoly (nebo „pracovní zatížení“) plněné servery, které používají ve své organizaci. Jak již bylo uvedeno v bodě 431 výše, IDC identifikovala osm hlavních kategorií úkolů a rozlišila v jejich rámci několik kategorií. Komise použila podkategorie nazvané „sdílení souborů/tiskáren“ a „správa sítě“, které se nejvíce přibližovaly službám „sdílení souborů a tiskáren“ a „správě uživatelů a skupin uživatelů“, uvedeným v napadeném rozhodnutí (bod 486 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

553    Úkoly náležející do dvou výše uvedených podkategorií zcela neodpovídají službám tvořícím trh operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Komise si toho ostatně byla plně vědoma, jak vyplývá z příkladů, které uvádí v bodech 487 a 488 odůvodnění napadeného rozhodnutí a které zejména prokazují, že některé úkoly prováděné na špičkových serverech mohou být přiřazeny do jedné nebo druhé z uvedených podkategorií, zatímco je zřejmé, že nepředstavují úkoly určené k podpoře pracovních skupin.

554    Právě spojení dvou filtrů kritizovaných Microsoft však umožňuje omezit tento problém shody mezi úkoly definovanými IDC a úkoly uvedenými Komisí.

555    Každopádně je však třeba konstatovat, že podíly na trhu získané uplatněním pouze prvního filtru nejsou podstatně odlišné od podílů na trhu získaných použitím obou filtrů společně. Co se tedy týče podílu na trhu Microsoft v roce 2002, vypočteného na základě všech serverů prodaných za cenu nižší než 25 000 USD je 64,9 %, co se týče prodaných jednotek, a 61 %, co se týče obratu (bod 491 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Při zohlednení pouze podkategorií „sdílení souborů/tiskáren“ a „správa sítě“ pro stejné servery jsou podíly na trhu Microsoft následující: 66,4 %, co se týče prodaných jednotek (65,7 % co se týče obratu), pokud jde o první podkategorii, a 66,7 %, co se týče prodaných jednotek (65,2 % co se týče obratu), pokud jde o druhou podkategorii (bod 493 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

556    Obecněji, jak je konstatováno v bodě 473 odůvodnění napadeného rozhodnutí, procentní podíly vypočítané použitím údajů IDC se společným uplatněním obou filtrů celkově odpovídají procentním podílům vypočítaným na základě výsledků průzkumu trhu z roku 2003 a druhého a třetího průzkumu uskutečněného společností Mercer (viz například body 495, 497 a 498 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V tomto kontextu musí být zdůrazněno, že Komise se pokaždé držela opatrného odhadu. Co se tedy týče Microsoft, uvedla nejnižší podíl na trhu, tedy „alespoň 60 %“ (bod 499 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

557    Z toho, co předchází, musí být učiněn závěr, že společnost Microsoft neprokázala, že metodologie uplatněná Komisí pro výpočet podílů na trhu je stižena zjevně nesprávným posouzením, tedy ani že odhady podílů na trhu obsažené v bodech 491 až 513 odůvodnění napadeného rozhodnutí musí být považovány za zjevně nesprávné.

558    Je třeba dodat, že Komise nevycházela pouze z podílů, které měla Microsoft na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin, aby konstatovala, že posledně uvedená na něm měla dominantní postavení. Zohlednila totiž rovněž skutečnost, že existují překážky vstupu na tento trh (body 515 až 525 odůvodnění napadeného rozhodnutí), způsobené zejména přítomností síťových účinků a překážek pro interoperabilitu, jakož i úzkých obchodních a technologických vztahů mezi uvedeným trhem a trhem operačních systémů pro klientské osobní počítače (body 526 až 540 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

559    Konečně je třeba připomenout, že co se týče dotčeného zneužívajícího odmítnutí, Komise společnosti Microsoft v napadeném rozhodnutí vytýká, že využila prostřednictvím „pákového efektu“ (leveraging) téměř monopolního postavení, které má na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače, aby ovlivnila trh operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin (bod 533, 538, 539, 764 až 778, 1063, 1065 a 1069). Jinak řečeno, původem zneužívajícího chování vytýkaného společnosti Microsoft je dominantní postavení, které má na prvním výrobkovém trhu (body 567 a 787 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Skutečnost, že by Komise měla nesprávně za to, že se Microsoft nacházela v dominantním postavení na druhém výrobkovém trhu (viz zejména body 491 až 541, 781 a 788 odůvodnění napadeného rozhodnutí), tedy nemůže sama o sobě postačovat k závěru, že nesprávně shledala existenci zneužití dominantního postavení, kterého se posledně uvedená dopustila.

–       K použitelnému kritériu

560    Komise v napadeném rozhodnutí přezkoumala, zda dotčené odmítnutí „představovalo riziko“ vyloučení hospodářské soutěže na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin (body 585, 589, 610, 622, 626, 631, 636, 653, 691, 692, 712, 725, 781, 992 a 1070). Microsoft má za to, že toto kritérium není dostatečně striktní, neboť judikatura týkající se výkonu práva duševního vlastnictví od Komise vyžaduje, aby prokázala, že odmítnutí poskytnout licenci třetí osobě „může vyloučit veškerou hospodářskou soutěž“, nebo jinak řečeno, že existuje „velká pravděpodobnost“, že uvedené odmítnutí povede k takovému výsledku.

561    Soud má za to, že výtka uvedená společností Microsoft je čistě terminologická a není vůbec rozhodná. Výrazy „představuje riziko vyloučení hospodářské soutěže“ a „může vyloučit veškerou hospodářskou soutěž“ jsou totiž nerozdílně používány soudem Společenství za účelem vyjádření stejné myšlenky, tedy že se článek 82 ES nepoužije až od okamžiku, ve kterém již neexistuje nebo již téměř neexistuje hospodářská soutěž na trhu. Pokud by Komise musela čekat až do doby, kdy budou soutěžitelé vyloučeni z trhu nebo kdy takové vyloučení bude dostatečně bezprostřední, předtím než by mohla zasáhnout na základě tohoto ustanovení, bylo by to zjevně v rozporu s jeho cílem, kterým je chránit nenarušenou hospodářskou soutěž na společném trhu a zejména chránit dosud existující hospodářskou soutěž na relevantním trhu.

562    Komise v projednávaném případě o to opodstatněněji uplatnila článek 82 ES předtím, než zcela nastane vyloučení hospodářské soutěže na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin, neboť tento trh se vyznačuje významnými síťovými účinky, a takové vyloučení by tedy bylo obtížně zvratitelné (viz body 515 až 522 a 533 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

563    Je třeba dodat, že není nezbytné prokázat vyloučení veškeré hospodářské soutěže na trhu. Pro účely prokázání porušení článku 82 ES je totiž třeba, aby dotčené odmítnutí představovalo riziko vyloučení veškeré účinné hospodářské soutěže na trhu nebo aby takovou soutěž mohlo vyloučit. V tomto ohledu je třeba upřesnit, že skutečnost, že soutěžitelé podniku, který má dominantní postavení, nadále okrajově zůstávají v určitých „koutech“ trhu, nemůže postačovat k závěru, že taková hospodářská soutěž existuje.

564    Konečně musí být připomenuto, že Komisi náleží prokázat, že dotčené odmítnutí dodávat představuje riziko vyloučení veškeré účinné hospodářské soutěže. Jak již bylo uvedeno v bodě 482 výše, posledně uvedená musí své posouzení založit na přesných, věrohodných a soudržných důkazech, kterými jsou veškeré relevantní údaje, jež musí být při posuzování komplexní situace vzaty v úvahu, a o které lze opřít závěry, které z nich byly vyvozeny.

–       K posouzení údajů o trhu a situace hospodářské soutěže

565    Soud podotýká, že Komise v napadeném rozhodnutí analyzuje zároveň okolnost, podle které jsou informace ohledně interoperability nezbytné, a okolnost, podle které dotčené odmítnutí představuje riziko vyloučení hospodářské soutěže (body 585 až 692 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Její analýza se skládá ze čtyř částí. Zaprvé Komise zkoumá vývoj trhu s operačními systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin (body 590 až 636 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Zadruhé konstatuje, že interoperabilita je faktorem, který má určující úlohu při přijímání operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin (body 637 až 665 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Zatřetí uvádí, že neexistují řešení nahrazující sdělení společností Microsoft informací ohledně interoperability (body 666 až 687 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Začtvrté uvádí několik vyjádření ohledně MCPP (body 688 až 691 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

566    Argumenty, které Microsoft uvádí na podporu tohoto žalobního důvodu, se týkají hlavně první části výše uvedené analýzy Komise. Microsoft v podstatě tvrdí, že údaje o trhu protiřečí tezi posledně uvedené, podle které existuje riziko vyloučení hospodářské soutěže na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin z důvodu dotčeného odmítnutí.

567    Komise v rámci této první části nejprve přezkoumala vývoj podílů společnosti Microsoft a jejích soutěžitelů na druhém výrobkovém trhu. V podstatě konstatovala, že podíl společnosti Microsoft na trhu rychle a významně narůstal a že se nadále zvyšoval, a to na úkor zejména společnosti Novell. Komise dále uvedla, že podíl na trhu dodavatelů výrobků UNIX je nízký. Konečně měla za to, že výrobky Linux byly na trhu přítomny pouze omezeně, že za posledních několik let předcházejících přijetí napadeného rozhodnutí nebyl zaznamenán na tomto trhu žádný vzestup a že některé odhady týkající se jejich budoucího vzestupu nemohou zpochybnit její závěr, pokud jde o vyloučení účinné hospodářské soutěže na trhu.

568    Soud má za to, že tato jednotlivá konstatování jsou potvrzena skutečnostmi vyplývajícími ze spisu a že nemohou být zpochybněna argumenty společnosti Microsoft.

569    Ze spisu totiž zaprvé vyplývá, že Microsoft původně poskytovala pouze operační systémy pro klientské osobní počítače a že na trh operačních systémů pro servery vstoupila až dosti pozdě (viz zejména bod 47 odpovědi ze dne 17. listopadu 2000 na první oznámení námitek). Vyvíjet operační systém pro servery započala až na počátku 90. let – prodejem prvního operačního systému pro servery nazvaného „Windows NT 3.5 Server“ v červenci 1992 – a skutečný obchodní úspěch měla až se svým výrobkem nazvaným „Windows NT 4.0“, uvedeným na trh v červenci 1996 (viz zejména bod 50 odpovědi ze dne 17. listopadu 2000 na první oznámení námitek a body 50 a 56 žaloby).

570    Z údajů IDC, jak byly uvedeny v bodě 591 odůvodnění napadeného rozhodnutí, vyplývá, že podíl společnosti Microsoft, co se týče prodaných jednotek, na trhu operačních systémů instalovaných na serverech za cenu méně než 25 000 USD se z 25,4 % (24,5 % co se týče obratu) v roce 1996 zvýšil na 64,9 % (61 % co se týče obratu) v roce 2002, což je skok přibližně o 40 % za pouhých šest let.

571    Z údajů IDC uvedených v bodě 592 odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž vyplývá, že podíl na trhu společnosti Microsoft se trvale zvyšoval v důsledku zavedení generace Windows 2000 jejích operačních systémů. Jak to však Komise správně opakovaně konstatuje v napadeném rozhodnutí (viz například body 578 až 584, 588 a 613 odůvodnění), problémy interoperability zvláště prudce vyvstávaly pro soutěžitele společnosti Microsoft právě v případě operačních systémů této řady výrobků.

572    Tedy například softwarový výrobek nazvaný „NDS pro NT“, který byl vyvinut společností Novell použitím technik zpětného inženýrství, usnadňoval interoperabilitu mezi operačními systémy pro servery určenými k podpoře pracovních skupin konkurujícími společnosti Microsoft a architekturou domény Windows, v projednávaném případě Windows NT. Tento výrobek mohl být instalován na spojovateli domény Windows NT a umožňoval zákazníkům používat NDS (Novell Directory Service, později nazvaný eDirectory) od společnosti Novell pro řízení jednotlivých aspektů domén Windows NT. Z důvodu nesdělení společností Microsoft některých informací společnosti Novell nemůže NDS pro NT naopak fungovat s operačním systémem Windows 2000 Server (viz bod 301 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

573    Jiným příkladem je výrobek nazvaný „AS/U“, který AT&T mohla vyvinout v 90. letech použitím některých prvků zdrojového kódu Windows, jejichž sdělení Microsoft povolila v rámci licence. Díky tomuto výrobku byl server, na kterém je instalován systém UNIX, schopen fungovat jako hlavní spojovatel domény v doméně Windows NT (viz bod 211 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Sun stejně tak mohla vyvinout na základě zdrojového kódu AS/U, který jí byl sdělen v rámci licence, výrobek podobný AS/U, nazvaný „PC NetLink“. Posledně uvedený výrobek, když byl instalován na serveru fungujícím s operačním systémem Solaris, umožňoval tomuto serveru jednak „transparentně poskytovat zákazníkům Windows 3.X/95/98/NT služby souboru, tisku, adresáře a bezpečnosti Windows NT“, a to „nativně“, tedy aniž by uživatelé museli instalovat další software na svých klientských osobních počítačích, a jednak jednat jako hlavní spojovatel domény nebo jako sekundární spojovatel domény v doméně Windows NT (viz bod 213 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Microsoft a AT&T v roce 2001 rozhodly nerozšířit svou dohodu o licenci na některé nové technologie v oblasti operačních systémů pro servery. Microsoft tedy společnosti AT&T nesdělila nezbytné prvky zdrojového kódu týkající se systémů, které následovaly po jejích systémech Windows NT 4.0. PC NetLink tedy již byl schopen fungovat pouze s klientskými osobními počítači, na kterých byl instalován systém Windows NT – nefungoval zejména se systémy Windows 2000 – a postupně ztratil na zajímavosti.

574    Ve stejném kontextu je třeba odkázat na jednotlivé změny, které vyplývaly z přechodu technologie Windows NT na technologii Windows 2000 a Active Directory (viz body 167 až 171 výše).

575    Zadruhé ze spisu vyplývá, že paralelně s vývojem postavení společnosti Microsoft, popsaného výše, Novell neustále ztrácela postavení na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin a stala se na něm v pouhých několika letech druhořadým účastníkem. V době, kdy Microsoft vstoupila na trh operačních systémů pro servery, však byl vedoucím výrobkem pro poskytování služeb určených k podpoře pracovních skupin systém NetWare od společnosti Novell (viz bod 56 žaloby), která byla na tomto trhu přítomna od poloviny 80. let.

576    Z údajů IDC uvedených v bodě 593 odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy vyplývá, že při zohlednění podkategorie „sdílení souborů/tiskáren“ a serverů za cenu méně než 25 000 USD podíl na trhu společnosti NetWare poklesl z 33,3 % v roce 2000 na 23,6 % v roce 2002, co se týče prodaných jednotek, a z 31,5 % v roce 2000 na 22,4 % v roce 2002, co se týče obratu.

577    Ústup společnosti Novell je potvrzen jak prohlášeními analyzátorů trhu, tak samotnou společností Microsoft (viz bod 596 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

578    Mercer stejně tak ve zprávě obsahující analýzu výsledků jejího třetího průzkumu výslovně uvádí, že četné organizace snížily své používání NetWare. Mercer zejména uvádí, že „[k]dyž jsou dotazovány na jejich používání každého z operačních systémů pro servery s funkcemi serveru určeného k podpoře pracovních skupin během posledních pěti let, počet organizací, které snížily své používání NetWare, překračuje počet těch, které jej zvýšily, v poměru přibližně sedm ku jedné“ (viz strana 25 a tabulka 16 zprávy).

579    Jak to krom toho správně Komise uvádí v bodech 594 a 595 odůvodnění napadeného rozhodnutí, některé výsledky průzkumu trhu z roku 2003, jakož i některá prohlášení zákazníků předložená společností Microsoft ve správním řízení jasně prokazují tendenci nahradit uvnitř organizací výrobek NetWare výrobkem Windows 2000 Server. Naopak existuje pouze velmi málo příkladů „migrace“ od Windows k NetWare (viz body 594 a 632 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

580    Zatřetí co se týče ostatních soutěžitelů společnosti Microsoft, skutečnosti vyplývající ze spisu prokazují, že si mohli udržet pouze zcela okrajové postavení na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

581    Co se tedy nejprve týče dodavatelů systémů UNIX (včetně společnosti Sun), z údajů IDC uvedených v bodě 508 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že jejich společný podíl na trhu v roce 2002 představoval při zohlednění podkategorie „sdílení souborů/tiskáren“ a serverů za cenu méně než 25 000 USD pouze 4,6 %, co se týče prodaných jednotek, a 7,4 %, co se týče obratu. Co se týče podkategorie „správa sítě“, odpovídající údaje byly 6,4 %, co se týče prodaných jednotek, a 10,8 %, co se týče obratu.

582    V tomto ohledu je třeba uvést, že z výsledků průzkumu trhu z roku 2003 a prohlášení zákazníků předložených společností Microsoft vyplývá, že systémy UNIX jsou podstatně používanější nikoliv pro plnění úkolů určených k podpoře pracovních skupin, ale pro zajišťování aplikací „s kritickým posláním“, pro poskytování webových služeb a brány Firewall, jakož i v menším rozsahu pro zajišťování služeb vnitřní elektronické pošty (viz body 509 až 511 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

583    Dále, co se týče výrobků Linux, z údajů IDC, výsledků průzkumu trhu z roku 2003 a prohlášení zákazníků společnosti Microsoft vyplývá, že oproti tvrzením posledně uvedené byly tyto výrobky ke dni přijetí napadeného rozhodnutí rovněž přítomny pouze okrajově na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

584    Z údajů IDC uvedených v bodě 599 odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy vyplývá, že společný podíl na trhu dodavatelů výrobků Linux, co se týče prodaných jednotek, poklesl, co se týče podkategorie „sdílení souborů/tiskáren“ a serverů za cenu méně než 25 000 USD, z 5,1 % v roce 2000 na 4,8 % v roce 2002. Tento společný podíl na trhu měřen obratem se během téhož období udržel na 3,9 %.

585    Co se týče podkategorie „správa sítě“ a serverů za cenu méně než 25 000 USD, společný podíl dodavatelů výrobků Linux, co se týče prodaných jednotek, se podle údajů IDC uvedených v poznámce pod čarou č. 728 napadeného rozhodnutí (viz rovněž bod 505 odůvodnění napadeného rozhodnutí) sice zvýšil z 10,1 % v roce 2000 na 13,4 % v roce 2002 (a z 8 na 10,8 %, co se týče obratu za stejné období). Tento nárůst však musí být relativizován vzhledem ke skutečnosti, že, jak to Komise uvádí v bodě 488 a ve výše uvedené poznámce pod čarou napadeného rozhodnutí, tato podkategorie zahrnuje služby, které nejsou službami určenými k podpoře pracovních skupin ve smyslu napadeného rozhodnutí. Uvedená podkategorie je popsána IDC jako „[zahrnující] následující síťové aplikace: adresářové služby, bezpečnost/autentifikaci, přenos dat/souborů přes síť, komunikaci a přenos dat/souborů přes systém“ (bod 488 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Podobný popis může vést uživatele dotazované IDC k zahrnutí do této podkategorie některých úkolů, které do ní nepatří ani nepatří do relevantního výrobkového trhu a které jsou obecně vykonávány systémy Linux nebo UNIX. Uvedený popis by mohl být například vykládán jako zahrnující úkoly „nacházející se na okraji sítí“, jako jsou brána Firewall, která by mohla být považována za vztahující se k „přenosu dat/souborů přes síť“. Jak je však uvedeno zejména v bodech 58, 346, 482, 600 a 601 odůvodnění napadeného rozhodnutí, systémy Linux obecně provádějí tento typ úkolů na serverech nižší třídy. Údaje IDC týkající se podkategorie „správa sítě“ tedy přeceňují prodeje systémů Linux na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

586    Je pravda, že Komise v bodě 487 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že údaje IDC týkající se podkategorie „sdílení souborů/tiskáren“ jsou rovněž nepřesné zejména z toho důvodu, že jelikož servery vyšší třídy, které provádějí aplikace s „kritickým posláním“, mohou tisknout některé dokumenty, například faktury, mohou být dotazovaní uživatelé vedeni k tomu, aby měli za to, že tyto servery vykonávají úkoly náležející do uvedené podkategorie, zatímco je zjevné, že nejsou servery určenými k podpoře pracovních skupin. Uplatnění filtru 25 000 eur nebo 25 000 USD však umožňuje takovou nepřesnost omezit (viz bod 489 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém Komise vysvětluje, že „mainframy“, které tisknou faktury, mají obecně vyšší cenu, než je tato částka). Údaje IDC jsou tedy nepřesnější, co se týče podkategorie „správa sítě“, než co se týče podkategorie „sdílení souborů/tiskáren“.

587    Je třeba uvést, že výsledky průzkumu trhu z roku 2003 nemají nepřesnosti typu těch, které byly uvedeny v předchozím bodě. Uvedené výsledky však potvrzují, že Linux byla přítomná na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin pouze okrajově. Komise se tedy ve své žádosti o informace ze dne 16. dubna 2003 dotčených organizací dotázala, zda používají servery fungující v systému Linux ve spojení se softwarem Samba pro vykonávání úkolů určených k podpoře pracovních skupin (otázka č. 25). Ze 102 organizací, které se tohoto šetření účastnily, jich pouze 19 používalo takové servery pro provádění úkolů určených k podpoře pracovních skupin, a to ve většině případů ve velmi omezené míře (bod 506 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Z celkového počtu 1 200 000 klientských osobních počítačů pokrytých průzkumem trhu z roku 2003 jich tedy méně než 70 000 (tedy méně než 5,8 %) používalo servery fungující v systému Linux ve spojení se systémem Samba pro plnění úkolů sdílení souborů a tiskáren (body 506 a 599 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

588    Ve stejném smyslu musí být rovněž uvedeno, že, jak to Komise uvádí v žalobní odpovědi (bod 140), z druhého průzkumu uskutečněného společností Mercer se pro výrobky Linux jeví společný podíl na trhu 4,8 %, co se týče úkolů sdílení souborů a tiskáren, a 5,2 %, co se týče úkolů správy uživatelů a skupin uživatelů, přičemž ze třetího průzkumu společnosti Mercer se pro stejné výrobky jeví podíl na trhu 5,4 %, co se týče úkolů sdílení souborů a tiskáren, a 4,5 %, co se týče úkolů správy uživatelů a skupin uživatelů.

589    Výsledky průzkumu trhu z roku 2003 ve skutečnosti prokazují, že stejně jako systémy UNIX jsou výrobky Linux obecně používány pro uskutečnění jiných úkolů než úkolů určených k podpoře pracovních skupin, tedy zejména pro poskytování webových služeb a brány Firewall a zajišťování aplikací „s kritickým posláním“ (viz body 600 a 601 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterých jsou komentovány odpovědi na otázky č. 5 a 6 žádosti o informace ze dne 16. dubna 2003).

590    Je třeba dodat, že toto konstatování je potvrzeno prohlášeními zákazníků sdělenými společností Microsoft ve správním řízení, jak to správně v bodě 602 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí Komise.

591    Je třeba dodat, že přítomnost dodavatelů výrobků Linux na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin, kromě skutečnosti, že není v ničem srovnatelná s postavením, které dokázala získat Microsoft pouze za několik let, není na úkor posledně uvedené, avšak na úkor společnosti Novell a dodavatelů výrobků UNIX. V tomto ohledu je třeba uvést, že, jak to Komise uvádí v duplice (bod 104), mezi entitami dotazovanými společností Mercer v rámci jejího třetího průzkumu, které zvýšily své používání systémů Linux během posledních pěti let za účelem provádění úkolů určených k podpoře pracovních skupin, jich 67 % snížilo své používání systémů NetWare nebo UNIX, zatímco pouze 14 % jich snížilo své používání systémů Windows. Jak je krom toho správně konstatováno v bodě 632 odůvodnění napadeného rozhodnutí, průzkum trhu z roku 2003 odhalil pouze dva případy „migrace“ od systémů Windows k systémům Linux, co se týče provádění úkolů určených k podpoře pracovních skupin.

592    Tvrzení v opačném smyslu, která Microsoft uvádí v příloze C.11 repliky, nejsou vůbec věrohodná s ohledem zejména na neustálé zvyšování jejího podílu na trhu dotčeného výrobku během celého období pokrytého dotčeným zneužívajícím odmítnutím.

593    Výše uvedené skutečnosti potvrzují, že v důsledku uvedeného odmítnutí byly výrobky soutěžitelů společnosti Microsoft vytlačeny do okrajového postavení, či dokonce se staly nerentabilními. Případná existence okrajové hospodářské soutěže mezi hospodářskými subjekty na trhu tedy nemůže vyvrátit tezi Komise týkající se rizika vyloučení veškeré účinné hospodářské soutěže na tomto trhu.

594    S ohledem na skutečnosti uvedené v bodech 583 až 593 výše má Soud za to, že Komise oprávněně uvedla v bodě 603 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že dodavatelé výrobků Linux nejsou pro Microsoft na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin vážnou hrozbou.

595    Co se dále týče výrobků Linux, Microsoft tvrdí, že jejich přítomnost na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin bude nadále v budoucnu narůstat. Rozvíjí tento argument v příloze A.19 žaloby a v příloze C.11 repliky. Komise na tento argument omezeně odpovídá v příloze B.10 žalobní odpovědi a v příloze D.11 dupliky.

596    Microsoft na podporu uvedeného argumentu nejprve odkazuje na některé výsledky třetího průzkumu uskutečněného společností Mercer.

597    Mercer se v rámci tohoto průzkumu vedoucích pracovníků v oblasti informatiky, jejichž organizace již používaly operační systémy Linux pro plnění úkolů určených k podpoře pracovních skupin, zejména dotázala, zda plánují zvýšení tohoto používání v příštích pěti letech. Z tabulky č. 19 uvedené ve zprávě společnosti Mercer analyzující výsledky uvedeného průzkumu vyplývá, že ze 70 vedoucích pracovníků v oblasti informatiky, kterých se týkala tato otázka, jich 53 odpovědělo kladně.

598    Soud má tedy za to, že Komise oprávněně měla v bodě 605 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že tato skutečnost nebyla rozhodující. Je třeba totiž podotknout, že těchto 53 vedoucích pracovníků v oblasti informatiky představovalo pouze přibližně 17,9 % z 296 vedoucích pracovníků v oblasti informatiky, kteří se účastnili třetího průzkumu společnosti Mercer, přičemž 226 vedoucích pracovníků uvedlo, že jejich organizace nepoužívá systémy Linux pro poskytování služeb určených k podpoře pracovních skupin. Těchto 53 vedoucích pracovníků jednak nekvantifikovalo svůj úmysl ve větší míře používat systémy Linux pro provádění úkolů určených k podpoře pracovních skupin, ani neupřesnilo, zda k němu dojde na úkor systémů Windows.

599    Je třeba krom toho uvést, že z tabulky č. 18 uvedené ve stejné zprávě společnosti Mercer vyplývá, že 58 vedoucích pracovníků v oblasti informatiky mělo za to, že systémy Linux se v příštích pěti letech nestanou „životaschopnými“ ani pro plnění úkolů určených k podpoře pracovních skupin.

600    Je pravda, že ze stejné tabulky vyplývá, že 60 % vedoucích pracovníků v oblasti informatiky uvedlo, že jejich organizace plánovala použití systémů Linux v příštích pěti letech pro poskytování služeb určených k podpoře pracovních skupin. Jak to však Komise správně uvádí v bodě 606 odůvodnění napadeného rozhodnutí, uvedení vedoucí pracovníci nebyli vyzváni, aby toto použití kvantifikovali ani aby upřesnili, zda k němu dojde na úkor systémů Windows.

601    Microsoft dále uvádí některé prognózy uskutečněné IDC, které prokazují, že podíl systémů Linux na trhu se od roku 2003 do roku 2008 zdvojnásobí.

602    V tomto ohledu je třeba jednak připomenout, že údaje IDC mají některé nepřesnosti, neboť podkategorie používané posledně uvedenou zahrnují úkoly, které se nacházejí mimo trh operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin, kterých se týká napadené rozhodnutí. Prognózy růstu od IDC musí být tedy blíže upřesněny.

603    Jak to jednak Komise správně uvádí v bodě 609 odůvodnění napadeného rozhodnutí, k omezenému nárůstu, který měly mít systémy Linux na trhu, nemělo podle těchto předpovědí dojít na úkor Windows, ale konkurenčních systémů, a zejména NetWare. V tomto kontextu je třeba podotknout, že Novell v dubnu 2003 oznámila, že od roku 2005 bude její operační systém „Netware 7.0“ prodáván ve dvou různých verzích, tedy jedné, která bude založena na tradiční platformě NetWare, a druhé, založené na operačním systému Linux (viz bod 95 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

604    Konečně Microsoft v příloze A.19 žaloby a v příloze C.11 repliky uvádí názor vyjádřený některými „odbornými pozorovateli odvětví“. Odkazuje konkrétněji na některé části zprávy společnosti Merrill Lynch ze dne 8. března 2004 (příloha 7 přílohy C.11 repliky) obsahující výsledky průzkumu uskutečněného posledně uvedenou u 50 vedoucích pracovníků v oblasti informatiky. Uvádí, že polovina těchto vedoucích pracovníků plánovala zvýšení používání systémů Linux ve své organizaci a že mezi touto polovinou jich 34 % hodlalo tak učinit pro nahrazení Windows NT pro provádění úkolů sdílení souborů a tiskáren.

605    Tento argument není přesvědčivý. Pouze totiž znamená, že 17 % těchto dotazovaných vedoucích pracovníků v oblasti informatiky mělo v úmyslu nahradit Windows NT systémy Linux pro provádění úkolů uvedených v předchozím bodě, aniž by jakkoli byl upřesněn rozsah tohoto nahrazení. Ve skutečnosti s ohledem na skutečnost, že technologie Windows NT byla v době průzkumu uskutečněného Merrill Lynch již „zastaralá“ (viz bod 583 odůvodnění napadeného rozhodnutí), je velmi pravděpodobné, že instalovaný základ serverů fungujících s tímto systémem byl relativně omezený, a k výše uvedené „migraci“ tedy mělo dojít pouze v malém měřítku. Krom toho je třeba připomenout, že operační systémy pro servery konkurující společnosti Microsoft mohly dosáhnout vyššího stupně interoperability se systémy generace Windows NT než se systémy pozdějších generací vyráběnými společností Microsoft. Jak to Komise zdůrazňuje v rámci svého posouzení nezbytnosti dotčených informací (viz bod 366 výše), „migrace“ uvedená ve zprávě Merrill Lynch je jednorázovým jevem, a nemůže tedy zpochybnit konstatování Komise týkající se rizika vyloučení hospodářské soutěže.

606    Komise dále v rámci první části své analýzy (tedy analýzy týkající se vývoje trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin) konstatovala, že technologie Windows 2000, a zejména Active Directory získávají „rychle čím dál významnější místo na trhu“ (body 613 až 618 a 781 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dodala, že „vzhledem k tomu, že Microsoft nedodržela úrovně sdělování informací ohledně interoperability, interoperabilita s vlastnostmi Windows 2000 je náročnější pro operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin [konkurující] Microsoft, než byla s podobnými technologiemi v systému Windows NT“, předtím než dopěla k závěru, že „použití [nových vlastností domény Windows, které jsou specifické pro Windows 2000], přispívá k uzavření zákazníků v rámci stejnorodého řešení Windows pro jejich sítě určené k podpoře pracovních skupin“ (neoficiální překlad) (bod 613 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

607    Soud má za to, že více skutečností vyplývajících ze spisu potvrzuje opodstatněnost těchto zjištění.

608    V bulletinu zveřejněném v listopadu 2001 tak IDC prohlásila, že „pro velkou většinu uživatelů není otázkou, zda, ale kdy zavedou adresářové služby na podporu [systému] Windows 2000 Server a budoucích operačních systémů Windows pro servery“ a že „pro uživatele Windows 2000 bude adresářová služba, která bude v drtivé většině zvolena, Active Directory“ (bod 614 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

609    Stejně tak, jak konstatuje Komise v bodě 616 odůvodnění napadeného rozhodnutí, z průzkumu uskutečněného společností Evans Data Corporation v roce 2002 vyplývá, že 50,3 % dotčených interních vývojářů aplikací dotazovaných na otázku, pro které adresářové služby jsou jejich aplikace vyvíjeny, uvedlo Active Directory.

610    Některé výsledky průzkumu trhu z roku 2003 rovněž potvrzují nesmírný zájem způsobený Active Directory. Komise se tedy ve své žádosti o informace ze dne 16. dubna 2003 dotčených entit dotázala, zda již zavedly (nebo se již rozhodly zavést) Active Directory ve většině domén Windows své počítačové sítě (otázka č. 15). Ze 102 entit, kterých se tento průzkum týkal, jich 61 odpovědělo na tuto otázku kladně.

611    Tento zájem rovněž vyplývá z některých výsledků druhého průzkumu uskutečněného společností Mercer, jak to Komise konstatuje v bodě 618 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

612    Krom toho v bodech 571 až 574 výše již bylo uvedeno, že interoperabilita, které mohou konkurenční operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin dosáhnout s výrobky generace Windows 2000, je mnohem omezenější než interoperabilita, které mohly dosáhnout se systémy předchozí generace.

613    Komise konečně uzavřela první část své analýzy odmítnutím tří kategorií argumentů, které Microsoft uplatňovala ve správním řízení pro zpochybnění rizika vyloučení hospodářské soutěže zjištěného Komisí. Microsoft odkazovala na některá prohlášení svých soutěžitelů, uvedla skutečnost, že počítačové sítě uvnitř podniků byly různorodé, a uvedla existenci náhradních řešení za Windows.

614    Microsoft ve svých písemnostech odkazem na prohlášení svých zákazníků, která předložila ve správním řízení, uvádí argument vycházející ze skutečnosti, že sítě uvnitř podniků jsou různorodé.

615    V tomto ohledu postačí uvést, že již bylo konstatováno v bodech 498 až 500 výše, že tato prohlášení potvrzují, že, co se týče serverů určených k podpoře pracovních skupin, počítačové sítě těchto zákazníků byly složeny hlavně ze systémů Windows.

616    Microsoft ve svých písemnostech rovněž uvádí skutečnost, že odborní zákazníci přijímají svá rozhodnutí v oblasti nákupu operačních systémů pro servery podle řady kritérií a že otázka interoperability s operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače není v tomto ohledu určující skutečností. Jak již bylo prokázáno v bodě 426 výše, toto tvrzení je nepravdivé.

617    Pokud jde o argument společnosti Microsoft, podle kterého šest let poté, co došlo k vytýkanému odmítnutí, dosud existují na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin četní soutěžitelé (viz bod 442 výše), musí být odmítnut z důvodů uvedených v bodě 429 výše.

618    Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že vývoj trhu ukazoval na riziko vyloučení hospodářské soutěže na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

619    Komise o to opodstatněněji dospěla k závěru, že existuje riziko vyloučení hospodářské soutěže na tomto trhu, že tento trh má některé vlastnosti, které mohou odradit organizace, které již používají Windows pro své servery určené k podpoře pracovních skupin, aby v budoucnu migrovaly ke konkurenčním operačním systémům. Jak to tedy Komise správně uvedla v bodě 523 odůvodnění napadeného rozhodnutí, z některých výsledků třetího průzkumu uskutečněného společností Mercer vyplývá, že „zavedená pověst jako osvědčená technologie“ je významným faktorem v očích velké většiny dotazovaných vedoucích pracovníků v oblasti informatiky. Microsoft však ke dni přijetí napadeného rozhodnutí měla dle obezřetného odhadu podíl alespoň 60 % na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin (bod 499 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Ve stejném smyslu musí být uvedeno, že některé výsledky téhož průzkumu rovněž ukazují, že faktor „dostupné schopnosti a cena/dostupnost podpory (vnitřní či vnější)“ je důležitý pro většinu dotazovaných vedoucích pracovníků v oblasti informatiky. Jak to velmi správně uvádí Komise v bodě 520 odůvodnění napadeného rozhodnutí, „[z]namená to, že čím je snazší nalézt kvalifikované techniky pro daný operační systém pro servery určené k podpoře pracovních skupin, tím více mají zákazníci sklony jej přijmout“ a „[n]aopak čím je operační systém pro servery určené k podpoře pracovních skupin více užíván zákazníky, tím je snazší pro techniky získat kvalifikace potřebné pro tento výrobek (a tím více mají sklony tak činit).“ Důsledkem velmi vysokého podílu, který Microsoft má na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin, je, že velmi vysoký počet techniků má kvalifikace, které jsou specifické pro operační systémy Windows.

620    Je tedy třeba učinit závěr, že okolnost, podle které dotčené odmítnutí může vyloučit hospodářskou soutěž, v projednávaném případě nastala.

 iv) K novému výrobku

 Argumenty účastnic řízení

621    Microsoft, citujíc body 48 a 49 odůvodnění rozsudku IMS Health, bod 107 výše, tvrdí, že není prokázáno, že odmítnutí, které jí je vytýkáno, zabránilo vzniku nového výrobku, pro který existuje neuspokojená poptávka spotřebitelů.

622    Microsoft v tomto ohledu připomíná, že jednak již prodává operační systémy pro servery, které zavádějí dotčené komunikační protokoly, a jednak že její soutěžitelé prodávají své vlastní operační systémy pro servery, které používají komunikační protokoly, které zvolili pro poskytování služeb určených k podpoře pracovních skupin.

623    Microsoft krom toho odkazem na bod 669 odůvodnění napadeného rozhodnutí opět tvrdí, že napadené rozhodnutí směřuje k umožnění jejím soutěžitelům, aby jejich výrobky fungovaly naprosto stejně jako operační systémy Windows pro servery. Opakuje, že Komise si přeje, aby její komunikační protokoly byly používány jejími soutěžiteli pro vytváření operačních systémů pro servery, které jsou v přímé soutěži s jejími výrobky „reprodukováním“ jejich funkcí.

624    Microsoft rovněž tvrdí, že napadené rozhodnutí neuvádí žádný nový výrobek, který by její soutěžitelé vyvinuli použitím jejích komunikačních protokolů, ani neprokazuje existenci poptávky po takovém výrobku. Komise se spokojila s tvrzením, že soutěžitelé Microsoft „by mohli sdělené informace používat pro vývoj pokročilejších funkcí jejich vlastních výrobků“ (bod 695 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

625    Microsoft podotýká, že ani v dopise ze dne 15. září 1998, ani ve stížnosti společnosti Sun ze dne 10. prosince 1998 ostatně nebyla ani nejmenší informace, že posledně uvedená hodlala použít „technologii Microsoft“ pro vytvoření jiného výrobku než operačního systému pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

626    Microsoft zpochybňuje tvrzení Komise, podle kterého postačuje pro to, aby výrobek mohl být kvalifikován jako nový, aby obsahoval podstatné prvky vyplývající z vlastního úsilí nabyvatele licence. Podle ní totiž „[d]oplnění vlastnosti pocházející z výrobků soutěžitele může být obtížně považováno za vytvoření nového výrobku“.
                                                                         

627    Microsoft se rovněž brání tvrzení Komise, podle kterého je odmítnutí, které jí je vytýkáno, „odmítnutím umožnit následnou inovaci“ (viz bod 632 níže). Zpochybňuje opodstatněnost konstatování obsažených v bodě 696 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedením, že Novell nikdy nepoužívala AS/U a že prodeje operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin od společnosti Sun a „některých jiných prodejců“, kteří získali licenci na AS/U, byly vždy nízké. Podle společnosti Microsoft ve skutečnosti může inovaci snižovat povinné poskytování licencí stanovené napadeným rozhodnutím, neboť bude méně motivována vyvíjet danou technologii, když ji musí dát k dispozici svým soutěžitelům.

628    Konečně Microsoft zpochybňuje, že dotčené odmítnutí je na újmu spotřebitelům. Tvrdí, že zpráva společnosti Mercer uvedená Komisí (viz bod 635 níže) se vztahuje k výrobkům, které jsou v současné době na trhu, a že tedy není rozhodná s ohledem na otázku, zda uvedené odmítnutí zabránilo vzniku nových výrobků, po kterých existovala neuspokojená poptávka ze strany spotřebitelů. Žádná ze zpráv společnosti Mercer navíc neprokazuje, že Microsoft „se nachází za“ svými soutěžiteli. Komise konkrétněji opomenula uvést, že operační systémy Windows pro servery získaly lepší známky než systémy NetWare a Linux, co se týče deseti faktorů z třinácti, a než systémy UNIX, co se týče devíti faktorů ze třinácti. Microsoft rovněž uvádí, že žádný zákazník ve správním řízení netvrdil, že byl nucen používat operační systémy Windows pro servery v důsledku jejího údajného odmítnutí sdělit informace ohledně interoperability jejím soutěžitelům.

629    CompTIA tvrdí, že Komise v napadeném rozhodnutí neprokázala, že odmítnutí přičítané Microsoft zabránilo vzniku nového výrobku.

630    Komise odmítá tvrzení Microsoft, podle kterého dotčené odmítnutí nezabránilo vzniku nového výrobku, po kterém existuje neuspokojená poptávka ze strany spotřebitelů.

631    V tomto ohledu Komise zaprvé uvádí, že z bodu 49 rozsudku IMS Health, bod 107 výše, vyplývá, že „nový výrobek“ je výrobkem, který není v zásadě omezen na kopírování výrobků již nabízených na trhu majitelem autorského práva. Postačuje proto, aby příslušný výrobek obsahoval podstatné prvky, které jsou výsledkem vlastního úsilí nabyvatele licence. Komise připomenutím, že Microsoft musí sdělit pouze specifikace svých rozhraní, a nikoliv jejich implementaci, tvrdí, že soutěžitelé posledně uvedené se neomezí na kopírování jejích výrobků a že to ostatně nebudou schopni činit. Tvrdí, že použijí informace ohledně interoperability pro prodej neustále vylepšovaných výrobků, „nabídnutím přidané hodnoty vzhledem k jejich minulým výrobkům a dřívější nabídce společnosti Microsoft“, místo toho, aby byli vyloučeni z trhu v důsledku odmítnutí ze strany posledně uvedené sdělit tyto informace (bod 695 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dodává, že žádná vlastnost výrobků společnosti Microsoft, a zejména žádná část jejího softwarového kódu nebude integrována do jiných operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

632    Komise zadruhé zdůrazňuje, že se v napadeném rozhodnutí neomezila na pouhou analýzu kritéria nového výrobku, jak byl definován v rozsudku IMS Health, bod 107 výše. Přezkoumala totiž toto kritérium vzhledem k zákazu zneužívajících jednání spočívajících v omezování technického vývoje na úkor spotřebitelů, stanovenému v čl. 82 druhém pododstavci písm. b) ES. Se zvláštní péčí tedy ověřila, že odmítnutí vytýkané společnosti Microsoft bylo „odmítnutím umožnit následnou inovaci“, tedy vývoj nových výrobků, a nikoliv pouhým odmítnutím povolit kopírování.

633    Komise na podporu těchto tvrzení zaprvé uvádí, že přezkoumala chování, které soutěžitelé společnosti Microsoft uskutečňovali v minulosti, když jim posledně uvedená poskytovala informace ohledně interoperability nebo nedopatřením povolila některým z nich použít „náhradní řešení“ (bod 696 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise jako odpověď na kritiky, které Microsoft uvádí k tomuto bodu (viz bod 627 výše), upřesňuje, že Novell, vzhledem k tomu, že není „prodejcem UNIX“, se nezajímala o „implementace založené na UNIX“, jako je AS/U. Dodává, že Sun a jiní dodavatelé UNIX nabídli inovující výrobky používající AS/U pro uskutečnění interoperability se systémy Windows, které by mohly odpovídat poptávce spotřebitelů, kdyby Microsoft neodmítla sdělit informace ohledně interoperability.

634    Zadruhé připomíná, že v bodě 698 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že byly možné četné různé implementace stejné specifikace.

635    Komise zatřetí cituje bod 699 odůvodnění napadeného rozhodnutí a tvrdí, že z výsledků třetího průzkumu uskutečněného společností Mercer vyplývá, že i přes skutečnost, že „se Microsoft nachází za svými soutěžiteli“, co se týče některých vlastností operačních systémů pro servery významných v očích spotřebitelů, posledně uvedení se spokojují s výrobky společnosti Microsoft „z důvodu překážky, kterou neexistence interoperability klade přijetí alternativních řešení“. Upřesňuje, že Microsoft získává lepší pořadí než její soutěžitelé, pouze když jednak interoperabilita s Windows je faktorem, který je zohledněn, a jednak je druhotným faktorům přisouzena stejná váha, jako významným faktorům. Co se týče argumentu společnosti Microsoft, podle kterého si žádný zákazník nestěžoval, že musel přijmout operační systém Windows v důsledku dotčeného odmítnutí, Komise odkazuje na body 702 až 708 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

636    Komise začtvrté uvádí, že soutěžitelé společnosti Microsoft provádějí výzkum a vývoj, avšak že potřebují mít přístup k protokolům společnosti Microsoft, aby umožnili organizacím používajícím osobní počítače a servery určené k podpoře pracovních skupin fungující v systému Windows využívat jejich inovaci, aniž by byli penalizováni nedostatkem interoperability. Upřesňuje, že „[o]dmítnutí samo o sobě přímo neovlivňuje inovační schopnost soutěžitelů, ale spíše schopnost spotřebitele využívat této inovace, jakož i schopnost soutěžitelů využívat své inovace – a tedy dlouhodobě jejich motivaci inovovat“.

637    Komise konečně zapáté tvrdí, že argumenty, které Microsoft uvádí, co se týče její vlastní motivace inovovat, nejsou rozhodné pro posouzení otázky dopadu dotčeného zneužívajícího jednání na motivaci jejích soutěžitelů inovovat.

638    Komise zatřetí tvrdí, že tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého není v projednávaném případě splněno kritérium nového výrobku, se zakládá na nesprávném výkladu judikatury.

639    Komise v tomto ohledu zaprvé tvrdí, že toto kritérium nevyžaduje, aby bylo konkrétně prokázáno, že výrobek nabyvatele licence bude přitahovat zákazníky, kteří nekupují výrobky nabízené existujícím dodavatelem v dominantním postavení. Soudní dvůr v rozsudku IMS Health, bod 107 výše, soustředil svou analýzu na existenci rozdílů mezi výrobky, které mohou mít vliv na volbu spotřebitelů, nebo jinak řečeno na to, zda existuje „potenciální poptávka“ po novém výrobku. Trvá na skutečnosti, že kritérium nového výrobku se nevztahuje pouze k omezování výroby. Komise v duplice tvrdí, že nové výrobky, které jsou plánovány, budou zjevně odpovídat potenciální poptávce a že se budou zakládat na operačních systémech v současné době prodávaných soutěžiteli společnosti Microsoft, jež mají vlastnosti, které spotřebitelé často oceňují víc, než odpovídající vlastnosti operačních systémů pro servery společnosti Microsoft určené k podpoře pracovních skupin.

640    Komise má zadruhé za to, že Microsoft nemůže vyvozovat argument z toho, že napadené rozhodnutí se soustředí na schopnost jejích soutěžitelů přizpůsobit své vlastní „existující výrobky“. Rozhodnou otázkou totiž je, zda se uvedení soutěžitelé v podstatě omezí na kopírování existujících výrobků vyvíjených majitelem práva duševního vlastnictví. Komise v tomto ohledu zdůrazňuje, že výrobky soutěžitelů společnosti Microsoft budou zavádět stejný soubor protokolů jako operační systémy Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin, avšak že budou velmi odlišné, co se týče výkonnosti, bezpečnosti a funkcí.

641    Komise zatřetí tvrdí, že judikaturou není vyloučeno, aby budoucí výrobky nabyvatele licence byly v hospodářské soutěži s výrobky majitele práva duševního vlastnictví, jak o tom svědčí skutková zjištění ve věcech, ve kterých byly vydány rozsudky Magill a IMS Health, bod 107 výše.

642    SIIA tvrdí, že dotčené odmítnutí zabraňuje vzniku „nových a inovujících operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin [nevyráběných] společností Microsoft, které by odpovídaly potřebám interoperability zákazníků“. Vysvětluje, že díky informacím ohledně interoperability budou soutěžitelé společnosti Microsoft moci nejen nabízet výrobky obsahující „zlepšení funkčních schopností“, ale rovněž a hlavně výrobky interoperabilní. SIIA krom toho zdůrazňuje, že soutěžitelé společnosti Microsoft nemají žádnou soutěžní výhodu, když se spokojí s „kopírováním výrobků [posledně uvedené]“, a že ostatně nejsou schopni tak činit na základě přístupu k informacím, kterých se týká napadené rozhodnutí.

 Závěry Soudu

643    Je třeba zdůraznit, že okolnost, podle které vytýkané chování zabraňuje vzniku nového výrobku na trhu, musí být zohledněna v kontextu čl. 82 druhého pododstavce písm. b) ES, který zakazuje zneužívající jednání spočívající „v omezování výroby, odbytu nebo technického vývoje na úkor spotřebitelů“.

644    Soudní dvůr tak v bodě 54 rozsudku Magill, bod 107 výše, rozhodl, že odmítnutí dotčených společností provozujících televizní vysílání v rozsahu, ve kterém bylo překážkou vzniku nového výrobku, který posledně uvedené nenabízely a po kterém existovala potenciální poptávka ze strany spotřebitelů, musí být kvalifikováno jako zneužívající ve smyslu tohoto ustanovení.

645    Z rozhodnutí, které bylo předmětem věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, vyplývá, že Komise měla konkrétněji za to, že uvedené televizní společnosti svým odmítnutím omezily výrobu nebo odbyt na úkor spotřebitelů [viz bod 23 první pododstavec rozhodnutí Komise 89/205/EHS ze dne 21. prosince 1988 v řízení podle článku [82 ES] (IV/31.851, Magill TV Guide/ITP, BBC a RTE) (Úř. věst. L 78, s. 43)]. Konstatovala totiž, že uvedené odmítnutí zabraňovalo vydavatelům vyrábět a publikovat všeobecného týdenního televizního průvodce pro spotřebitele v Irsku a Severním Irsku, tedy typ průvodce, který v tehdejší době nebyl na uvedeném zeměpisném trhu dostupný. I když každá z dotyčných televizních společností publikovala týdenního televizního průvodce, byl nicméně výlučně věnován jejich vlastním programům. Komise pro účely shledání zneužití dominantního postavení těmito televizními společnostmi vycházela z újmy, kterou neexistence všeobecného týdenního televizního průvodce na trhu v Irsku a Severním Irsku způsobovala spotřebitelům, kteří, když se chtěli informovat o nabídkách programů pro nadcházející týden, neměli jinou možnost než koupit si týdenního průvodce každé společnosti a získat z něj sami užitečné informace pro srovnání.

646    Soudní dvůr v rozsudku IMS Health, bod 107 výše, posuzoval okolnost týkající se vzniku nového výrobku rovněž v kontextu zásahu do zájmů spotřebitelů. V bodě 48 tohoto rozsudku tak zdůraznil, s odkazem na bod 62 stanoviska generálního advokáta Tizzana k uvedenému rozsudku (Recueil, s. I‑5042), že tato okolnost odpovídala úvaze, podle které při zvážení zájmu týkajícího se ochrany práva duševního vlastnictví a svobody hospodářské iniciativy jeho majitele na straně jedné, a zájmu týkajícího se ochrany volné hospodářské soutěže na straně druhé, posledně uvedený zájem může převážit pouze v případě, ve kterém je odmítnutí poskytnout licenci překážkou vývoje odvozeného trhu na úkor spotřebitelů.

647    Je třeba uvést, že okolnost týkající se vzniku nového výrobku, jak je pojímána v rozsudcích Magill a IMS Health, bod 107 výše, nemůže být jediným parametrem umožňujícím určit, zda odmítnutí poskytnout licenci k výkonu práva duševního vlastnictví může být na úkor spotřebitelů ve smyslu čl. 82 druhého pododstavce písm. b) ES. Jak vyplývá ze znění tohoto ustanovení, k takové újmě může dojít v případě omezení nejen výroby nebo odbytu, ale i technického vývoje.

648    Komise se vyjádřila v napadeném rozhodnutí k posledně uvedenému případu. Měla za to, že odmítnutí vytýkané společnosti Microsoft omezuje technický vývoj na úkor spotřebitelů ve smyslu čl. 82 druhého pododstavce písm. b) ES (body 693 až 701 a 782 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a zamítla tvrzení posledně uvedené, podle kterého nebylo prokázáno, že uvedené odmítnutí bylo na úkor spotřebitelů (body 702 až 708 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

649    Soud má za to, že konstatování Komise uvedená v rámci úvah popsaných v předchozím bodě nejsou zjevně nesprávná.

650    Komise tak zaprvé v bodě 694 odůvodnění napadeného rozhodnutí správně uvedla, že „[z] důvodu nedostatku interoperability, kterou jsou schopny konkurenční operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin dosáhnout s architekturou domény Windows, je rostoucí počet spotřebitelů uzavřen v rámci stejnorodého řešení Windows, co se týče operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin“ (neoficiální překlad).

651    V tomto ohledu je třeba připomenout, že v bodech 371 až 422 výše již bylo uvedeno, že odmítnutí vytýkané společnosti Microsoft zabraňovalo jejím soutěžitelům vyvíjet operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin, které by byly schopny dosáhnout dostatečného stupně interoperability s architekturou domény Windows, v důsledku čehož se spotřebitelé při pořizování operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin orientovali na výrobky Microsoft. V bodech 606 až 611 bylo již rovněž uvedeno, že z několika skutečností vyplývajících ze spisu vyplývá, že technologie řady Windows 2000, zejména Active Directory, byly organizacemi používány stále více. Vzhledem k tomu, že problémy interoperability prudce vyvstávaly v případě operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin náležejících do této řady výrobků než v případě výrobků předchozí generace (viz body 571 až 574 výše a body 578 až 584, 588 a 613 odůvodnění napadeného rozhodnutí), rostoucí používání uvedených systémů pouze posiluje účinek „uzavírání“ uvedený v předchozím bodě.

652    Takové omezování volby spotřebitelů je o to více na úkor posledně uvedených, jak již bylo uvedeno v bodech 407 až 412 výše, že považují konkurenční operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin za lepší než operační systémy Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin, co se týče řady vlastností, kterým přikládají velký význam, jako je „důvěryhodnost/dostupnost systému“ a „bezpečnost integrovaná do operačního systému pro servery“.

653    Zadruhé měla Komise oprávněně za to, že umělá výhoda, co se týče interoperability, kterou si Microsoft vyhradila svým odmítnutím, odrazovala její soutěžitele vyvíjet a uvádět na trh operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin s inovujícími vlastnostmi, a to na úkor zejména spotřebitelů (viz v tomto smyslu bod 694 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Důsledkem tohoto odmítnutí je totiž znevýhodnění uvedených soutěžitelů vzhledem ke společnosti Microsoft, co se týče schopností jejich výrobků, zejména vzhledem k parametrům, jako je bezpečnost, důvěryhodnost, snadné používání nebo rychlost provádění úkolů (bod 699 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

654    Konstatování Komise, podle kterého, „pokud by měli soutěžitelé společnosti Microsoft přístup k informacích týkajícím se interoperability, které [posledně uvedená] odmítá poskytnout, mohli by použít tyto informace, aby učinili dostupnými pokročilejší funkce svých vlastních výrobků v rámci sítě vztahů interoperability, na kterých spočívá architektura domény Windows“ (neoficiální překlad) (bod 695 odůvodnění napadeného rozhodnutí), je podpořeno chováním, které posledně uvedení uskutečňovali v minulosti, když měli přístup k některým informacím týkajícím se výrobků společnosti Microsoft. Oba dva příklady, které Komise cituje v bodě 696 odůvodnění napadeného rozhodnutí, tedy výrobky nazvané „PC NetLink“ a „NDS pro NT“ hovoří v tomto ohledu za všechno. PC NetLink je softwarem, který byl vyvinut společností Sun na základě AS/U, který byl vyvinut společností AT&T použitím některých prvků zdrojového kódu společnosti Microsoft, které jí posledně uvedená sdělila v rámci licence v 90. letech (body 211 až 213 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Z dokumentu předloženého společností Microsoft ve správním řízení vyplývá, že inovující vlastnosti a přidaná hodnota, kterou PC NetLink přinášel sítím Windows určeným k podpoře pracovních skupin, byly zdůrazněny společností Sun jako argument prodeje tohoto výrobku (poznámka pod čarou č. 840 napadeného rozhodnutí). Novell stejně tak ve své obchodní dokumentaci zdůrazňovala nové vlastnosti, které NDS pro NT – softwarový výrobek, který vyvinula použitím technik zpětného inženýrství – přinášel architektuře domény Windows, v tomto případě Windows NT (poznámka pod čarou č. 841 napadeného rozhodnutí).

655    Je třeba uvést, že Komise pečlivě v tomto kontextu zdůraznila, že existují „široké možnosti odlišení a inovace nad rámec koncepce specifikací rozhraní“ (bod 698 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Jinak řečeno stejná specifikace může být předmětem četných odlišných a inovujících implementací ze strany vývojářů softwaru.

656    Napadené rozhodnutí se zakládá na myšlence, že jakmile bude odstraněna překážka, kterou je pro soutěžitele společnosti Microsoft nedostatečný stupeň interoperability existující s architekturou domény Windows, budou moci posledně uvedení nabízet operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin, které vůbec nebudou pouhým kopírováním systémů Windows již existujících na trhu, ale budou se od posledně uvedených odlišovat, co se týče parametrů významných v očích spotřebitelů (viz v tomto smyslu bod 699 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

657    V tomto ohledu je třeba připomenout, že soutěžitelé společnosti Microsoft nebudou ostatně schopni v důsledku zpřístupnění pouze informací ohledně interoperability, kterých se týká napadené rozhodnutí, „klonovat“ nebo reprodukovat výrobky posledně uvedené. Kromě skutečnosti, že sama Microsoft ve svých písemnostech uznává, že nápravné opatření stanovené článkem 5 tohoto rozhodnutí neumožňuje dosáhnout takového výsledku (viz bod 241 výše), je třeba opakovat, že dotčené informace nezahrnují podrobnosti implementace nebo jiné prvky zdrojového kódu společnosti Microsoft (viz body 194 až 206 výše). Musí být rovněž uvedeno, že protokoly, ohledně kterých musí Microsoft zpřístupnit podle napadeného rozhodnutí specifikace, jsou pouze minimální částí všech protokolů, které jsou zavedeny v operačních systémech společnosti Microsoft pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

658    Je třeba dodat, že soutěžitelé společnosti Microsoft nemají žádný zájem na tom, aby se spokojili s reprodukováním operačních systémů Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Jakmile budou díky informacím, které jim budou sděleny, schopni vyvíjet dostatečně interoperabilní systémy s architekturou domény Windows, nebudou mít jinou volbu, jestliže si přejí mít soutěžní výhody vůči společnosti Microsoft a zůstat životaschopně na trhu, než odlišit své výrobky od výrobků posledně uvedené, co se týče některých parametrů a některých vlastností. Je třeba mít v tomto ohledu na paměti, že, jak to Komise vysvětluje v bodech 719 až 721 odůvodnění napadeného rozhodnutí, implementace specifikací je obtížným úkolem, který vyžaduje velké finanční a časové investice.

659    Konečně, co se týče argumentu společnosti Microsoft, podle kterého bude méně motivována vyvíjet danou technologii, jestliže je nucena ji poskytnout svým soutěžitelům (viz bod 627 výše), postačí konstatovat, že není nikterak rozhodný v kontextu přezkumu okolnosti týkající se nového výrobku, který vede k posouzení dopadu dotčeného odmítnutí na motivaci soutěžitelů společnosti Microsoft inovovat, a nikoliv otázky motivace posledně uvedené inovovat. Posledně uvedená otázka musí být posouzena v rámci přezkumu okolnosti týkající se nedostatku objektivního odůvodnění.

660    Komise zatřetí rovněž správně odmítla jako neopodstatněné tvrzení uvedené společností Microsoft ve správním řízení, podle kterého nebylo prokázáno, že odmítnutí, které jí je vytýkáno, je na úkor spotřebitelů (body 702 až 708 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

661    Nejprve, jak již bylo uvedeno v bodech 407 až 412 výše, z výsledků třetího průzkumu uskutečněného společností Mercer vyplývá, že oproti tomu, co tvrdí Microsoft, považují spotřebitelé konkurenční operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin za lepší než operační systémy Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin, co se týče řady vlastností, kterým přikládají velký význam.

662    Microsoft dále nemůže vyvozovat argument ze skutečnosti, že spotřebitelé v žádném okamžiku správního řízení netvrdili, že byli nuceni používat operační systém Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin v důsledku jejího odmítnutí sdělit svým soutěžitelům informace ohledně interoperability. V tomto ohledu postačí konstatovat, že Microsoft nezpochybňuje konstatování učiněná Komisí v bodech 705 a 706 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Komise tedy v bodě 705 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že právě vývojáři doplňujícího softwaru, který musí být interoperabilní se systémy Microsoft, jsou „závislí na sdělení informací ohledně interoperability posledně uvedenou“ a že „spotřebitelé vždy přesně neví, co Microsoft sděluje, či nikoliv, dodavatelům operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin“. Komise v bodě 706 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že „[j]estliže musí spotřebitelé volit mezi snášením problémů interoperability, které komplikují, činí méně účinným a dražším provádění jejich činností a volbou stejnorodého prostředí Windows, budou mít tendenci upřednostňovat posledně uvedené řešení“, a že „[j]akmile budou přizpůsobeni Windows, je málo pravděpodobné, že poukáží na problémy interoperability mezi svými klientskými osobními počítači a servery určenými k podpoře pracovních skupin“.

663    Krom toho je třeba uvést, že z vlastních prohlášení, které Microsoft učinila ohledně zpřístupnění na základě americké dohody, vyplývá, že jejich důsledkem bylo nabídnutí spotřebitelům většího výběru (viz bod 703 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

664    Konečně je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že článek 82 ES se vztahuje nejen na jednání, která mohou způsobit přímou újmu spotřebitelům, ale rovněž na jednání, která jim působí nepřímou újmu tím, že narušují strukturu účinné hospodářské soutěže (rozsudek Soudního dvora ze dne 13. února 1979, Hoffmann-La Roche v. Komise, 85/76, Recueil, s. 461, bod 125, a rozsudek Irish Sugar v. Komise, bod 229 výše, bod 232). Microsoft přitom v projednávaném případě narušila strukturu účinné hospodářské soutěže na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin tím, že na něm získala významný podíl.

665    Ze všech úvah, které předcházejí, je třeba učinit závěr, že závěr Komise, podle kterého odmítnutí vytýkané společnosti Microsoft omezuje technický vývoj na úkor spotřebitelů ve smyslu čl. 82 druhého pododstavce písm. b) ES, není zjevně nesprávný. Je tedy třeba mít za to, že okolnost týkající se vzniku nového výrobku v projednávaném případě nastala.

 v) K neexistenci objektivního odůvodnění

 Argumenty účastnic řízení

666    Microsoft zaprvé tvrdí, že odmítnutí, které jí je vytýkáno, bylo objektivně odůvodněno právy duševního vlastnictví, které má k dotčené „technologii“. Uvádí, že uskutečnila významné investice, aby vyvinula své komunikační protokoly, a že obchodní úspěch, který mají tyto výrobky, je legitimní odměnou. Rovněž tvrdí, že je obecně připuštěno, že odmítnutí podniku sdělit svým soutěžitelům danou technologii, může být odůvodněno skutečností, že si nepřeje, aby tuto technologii používali, aby jí konkurovali.

667    Microsoft v replice uvádí skutečnost, že technologie, kterou musí zpřístupnit svým soutěžitelům, je tajná, má velkou hodnotu pro nabyvatele licence a obsahuje významné inovace.

668    Ve své odpovědi na písemnou otázku Soudu dodává, že měla objektivní odůvodnění neposkytnout licenci na uvedenou technologii „s ohledem na újmu způsobenou motivaci inovovat, pokud by Sun (nebo jiné společnosti) používaly tuto technologii pro vyvinutí funkčního ekvivalentu, který by konkuroval výrobkům společnosti Microsoft na stejném trhu“.

669    Microsoft zadruhé tvrdí, že Komise její argumenty odmítla uplatněním nového kritéria, právně nesprávného a odchylujícího se zjevně od kritérií uvedených judikaturou. Komise totiž v bodě 783 odůvodnění napadeného rozhodnutí měla za to, že odmítnutí sdělit informace chráněné právy duševního vlastnictví je porušením článku 82 ES, jestliže, po celkovém pečlivém zvážení, pozitivní dopad na inovaci v celém odvětví kompenzuje negativní dopad na inovační motivaci podniku v dominantním postavení.

670    Microsoft má za to, že důsledkem uplatnění takového „kritéria vážení“ by bylo, že podniky v dominantním postavení budou méně motivovány investovat do výzkumu a vývoje, neboť se budou muset se svými soutěžiteli dělit o výsledky svého úsilí. Uvádí, že práva duševního vlastnictví svého majitele motivují k tomu, aby pokračoval v inovaci, přičemž konkurenční podniky pobízí k tomu, aby vyvíjely své vlastní činnosti v oblasti inovace, aby „nezůstaly pozadu“. Krom toho kritizuje skutečnost, že se Komise nesnaží „kvantifikovat“ negativní dopad, které povinné poskytnutí licence uložené napadeným rozhodnutím bude mít na její soutěžitele, kteří budou vyčkávat na technologii, kterou budou mít k dispozici prostřednictvím licence, spíše než aby se snažili vytvořit svou vlastní technologii.

671    Microsoft rovněž kritizuje neurčitost a nepředvídatelné důsledky tohoto kritéria, přičemž zejména uvádí, že Komise neposkytuje žádnou indikaci umožňující podnikům v dominantním postavení posoudit, zda „zachování [jejich] motivace inovovat může odůvodnit rozhodnutí zachovat [jejich] duševní vlastnictví pro [jejich] vlastní využití“. Napadené rozhodnutí obecněji nijak neupřesňuje způsob, jakým bylo uvedené kritérium uplatněno v projednávaném případě, ani způsob, jakým by mělo být uplatňováno v budoucnu.

672    Microsoft zatřetí zpochybňuje rozhodnost odkazů na americkou dohodu a dohodu uzavřenou se společností Sun (viz bod 687 níže).

673    Co se týče americké dohody, připomíná, že jí ukládá poskytnout licence na komunikační protokoly zaváděné v operačních systémech Windows pro klientské osobní počítače pouze za účelem jejich zavádění v softwaru pro servery. Napadené rozhodnutí jí naproti tomu ukládá poskytnout licence týkající se jejích komunikačních protokolů „server-server“, aby mohly být zaváděny v přímo konkurujících operačních systémech pro servery. Rovněž podotýká, že povinnosti vyplývající z americké dohody jsou omezeny na dobu pěti let a že společnost je více motivována pokračovat ve vývoji technologie, když po vymezeném období může opět výlučně využívat zlepšení této technologie.

674    Co se týče dohody uzavřené se společností Sun, Microsoft uvádí, že stanoví vzájemný závazek sdílet technologii a práva duševního vlastnictví za sjednaných podmínek, a to během doby omezené na šest let. Osoby, kterým bude naopak poskytnuta licence na základě napadeného rozhodnutí, nemohou být společností Microsoft volně vybrány a neposkytnou jí na oplátku žádnou licenci, přičemž poplatky a ostatní podmínky týkající se poskytnutí licencí budou podléhat kontrole Komise a povinnosti společnosti Microsoft povinně poskytovat licence „[budou trvat] bez časového omezení“.

675    CompTIA nejprve zdůrazňuje význam inovace pro hospodářskou soutěž v odvětví informačních a komunikačních technologií a nutnost mít v něm k dispozici „pevný systém ochrany práv duševního vlastnictví“. Zejména uvádí, že posledně uvedená práva pobízí společnosti zlepšovat jejich existující výrobky a uvádět nové výrobky na trh.

676    CompTIA dále odkazem na bod 783 odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrdí, že Komise v projednávaném případě uplatnila nové kritérium posouzení, a má za to, že posledně uvedené není v souladu s judikaturou.

677    Komise zaprvé tvrdí, že náležitě uvážila odůvodnění uvedené společností Microsoft.

678    Komise v tomto ohledu nejprve uvádí, že Microsoft v žalobě uznala, že uvedla pouze jedno odůvodnění, tedy skutečnost, že je majitelem práv duševního vlastnictví k dotčené „technologii“. Má za to, že takové odůvodnění nemůže být připuštěno, přičemž zejména podotýká, že ve věci, ve které byl vydán rozsudek Magill, bod 107 výše, ve které nebylo pochyb, že zpochybněné rozhodnutí ukládalo dotčeným společnostem povinné poskytnutí licencí na autorské právo, měl Soudní dvůr za to, že dotčené odmítnutí nebylo objektivně odůvodněno. V tomto bodě je podporována sdružením SIIA.

679    Komise dále vysvětluje, že pochopila argument společnosti Microsoft tak, že okolnosti projednávaného případu, a zejména „pravděpodobný dopad příkazu poskytnout informace na její motivaci inovovat“, byly do té míry výjimečné, že nemohla uplatnit řešení judikatury.

680    V tomto kontextu připomíná, že společnosti Microsoft náleží prokázat, že zneužívající chování, které jí je vytýkáno, bylo objektivně odůvodněné. Konkrétněji má za to, že posledně uvedená měla alespoň prokázat, jednak že povinnost, která jí byla uložena, sdělit informace ohledně interoperability má negativní dopad na její motivaci inovovat, a jednak že existuje riziko, že tento negativní dopad převáží nad „všemi skutečnostmi zjištěnými Komisí, které by toto chování jinak učinily zneužívajícím“. Microsoft se však spokojila s uvedením čistě teoretických a v tomto ohledu nijak nepodložených argumentů.

681    Komise má rovněž za to, že Microsoft nemůže své odmítnutí odůvodňovat skutečností, že dotčená technologie je tajná a velké hodnoty a že obsahuje významné inovace. Toto odůvodnění krom toho nebylo v žalobě uvedeno.

682    Komise zadruhé zpochybňuje, že v projednávaném případě uplatnila nové kritérium posouzení.

683    Komise zaprvé v tomto ohledu odmítá tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého podnik opodstatněně odmítá zpřístupnit danou technologii svým soutěžitelům, pokud si přeje vyhnout se tomu, aby ji mohli používat, aby mu konkurovali. Toto tvrzení může být vykládáno jednak jako znamenající, že i když jsou splněna první tři kritéria stanovená Soudním dvorem v rozsudcích Magill a IMS Health, bod 107 výše, odmítnutí poskytnout licence je oprávněné, když soutěžitelé licenci hodlají použít pro konkurování podniku v dominantním postavení. Taková teze je však zjevně nesprávná. Uvedené tvrzení by mohlo být vykládáno dále jako znamenající, že zásady stanovené rozsudkem Magill, bod 107 výše, se neuplatní, když se dotčené právo duševního vlastnictví týká technologie. Kromě skutečnosti, že Microsoft nijak nevysvětluje, co chápe „technologií“ v tomto kontextu, je však velmi obtížné rozlišovat mezi „technologickými“ právy duševního vlastnictví a „netechnologickými“ právy duševního vlastnictví. Navíc není jisté, že dotčené informace ohledně interoperability jsou takovou technologií, zejména pokud jsou pouze svévolnými konvencemi bez inovujícího charakteru.

684    Komise zadruhé zpochybňuje tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého nebudou její soutěžitelé z důvodu napadeného rozhodnutí již motivováni k vytváření své vlastní technologie. Tvrdí, že Microsoft se nevyslovuje ke konstatování obsaženému v bodě 697 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého s ohledem na téměř monopolní postavení, které má posledně uvedená na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače, nejsou soutěžitelé schopni vyvíjet životaschopné alternativy k jejím komunikačním protokolům.

685    Komise zatřetí uvádí, že Microsoft pouze uvádí její motivaci inovovat v oblasti vyvíjení protokolů, aniž by zmínila své jiné výrobky. Odkazem na bod 724 odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrdí, že takový přístup je nesprávný.

686    Začtvrté tvrdí, že Microsoft nezmiňuje skutečnost, že dotčené informace jsou informacemi nutnými k interoperabilitě ve smyslu směrnice 91/250. Z článku 6 této směrnice však vyplývá, že zákonodárce Společenství má za to, že sdělení takových informací je prospěšné pro inovaci.

687    Komise zatřetí odkazuje na některá prohlášení učiněná společností Microsoft ve správním řízení, jakož i po přijetí napadeného rozhodnutí. Microsoft tedy při svém slyšení uvedla jako odpověď na otázku položenou službami Komise, že nekonstatovala, že americká dohoda měla negativní dopad na její motivaci inovovat. Microsoft stejně tak na společné tiskové konferenci se společností Sun, která následovala po dohodě uzavřené s posledně uvedenou, prohlásila, že obě dvě společnosti si budou nadále konkurovat a inovovat a že „dopadem dohody nebude méně inovace, ale více inovace“. Komise má za to, že argument, který Microsoft vyvozuje ze skutečnosti, že tato dohoda stanoví vzájemné závazky, není rozhodný. Podotýká v tomto ohledu, že politikou společnosti Sun, když tuto dohodu uzavřela, již bylo sdělovat rozhodné protokoly celému odvětví.

 Závěry Soudu

688    Úvodem je třeba uvést, že i když důkazní břemeno prokázat existenci okolností představujících porušení článku 82 ES nese Komise, přísluší nicméně dotčenému podniku v dominantním postavení, a nikoliv Komisi, aby v daném případě uplatnil před koncem správního řízení případné objektivní odůvodnění a v tomto ohledu uvedl argumenty a předložil důkazy. Komisi dále přísluší, pokud hodlá učinit závěr, že existuje zneužití dominantního postavení, aby prokázala, že argumenty a důkazy uplatněné uvedeným podnikem nemohou obstát, a tedy že uvedené odůvodnění nelze přijmout.

689    Microsoft v projednávaném případě, jak je konstatováno v bodě 709 odůvodnění napadeného rozhodnutí a jak to Microsoft výslovně potvrdila v žalobě, uvedla jako odůvodnění svého chování pouze skutečnost, že se na dotčenou technologii vztahovala práva duševního vlastnictví. V tomto kontextu upřesnila, že pokud by byla nucena zpřístupnit třetím osobám tuto technologii, „vyloučilo by to budoucí motivaci investovat do vytváření duševního vlastnictví“ (bod 709 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V replice rovněž uvedla skutečnost, že uvedená technologie je tajná, má velkou hodnotu a obsahuje významné inovace.

690    Soud má za to, že pouhá skutečnost – za předpokladu, že se prokáže –, že se na komunikační protokoly uvedené v napadeném rozhodnutí nebo jejich specifikace vztahují práva duševního vlastnictví, nemůže být objektivním odůvodněním ve smyslu rozsudků Magill a IMS Health, bod 107 výše. Teze takto zastávaná společností Microsoft je totiž neslučitelná s důvodem existence výjimky, kterou tato judikatura uznává v této oblasti ve prospěch volné hospodářské soutěže v tom smyslu, že pokud by pouhé držení práv duševního vlastnictví mohlo být samo o sobě objektivním odůvodněním odmítnutí poskytnout licenci, výjimka stanovená judikaturou by se nikdy nemohla uplatnit. Jinak řečeno, odmítnutí poskytnout licenci k výkonu práva duševního vlastnictví by nikdy nemohlo být považováno za porušení článku 82 ES, i když Soudní dvůr v rozsudcích Magill a IMS Health, bod 107 výše, prohlásil přesný opak.

691    V tomto ohledu musí být připomenuto, že, jak již bylo uvedeno v bodech 321, 323, 327 a 330 výše, má soud Společenství za to, že oprávnění majitele práva duševního vlastnictví k výkonu tohoto práva pouze ve svůj prospěch je samotnou podstatou jeho výlučného práva. Pouhé odmítnutí, byť učiněné podnikem v dominantním postavení, poskytnout třetí osobě licenci tedy nemůže být samo o sobě zneužitím dominantního postavení ve smyslu článku 82 ES. Pouze je-li takové odmítnutí učiněno v rámci výjimečných okolností, jako jsou okolnosti doposud uváděné v judikatuře, může být kvalifikováno jako zneužívající, a je tedy ve veřejném zájmu zachování účinné hospodářské soutěže na trhu povoleno zasáhnout do výlučného práva majitele práva duševního vlastnictví tak, že se mu uloží povinnost poskytnout licenci třetím osobám, které se snaží vstoupit na tento trh nebo se na něm udržet. Je třeba v tomto ohledu připomenout, že bylo prokázáno výše, že takové okolnosti v projednávaném případě nastaly.

692    Co se týče argumentu uvedeného společností Microsoft v replice a vycházejícího ze skutečnosti, že dotčená technologie je tajná, má velkou hodnotu pro nabyvatele licence a obsahuje významné inovace, rovněž nemůže být přijat.

693    Zaprvé skutečnost, že dotčená technologie je tajná, je totiž důsledkem jednostranného obchodního rozhodnutí společnosti Microsoft. Posledně uvedená krom toho nemůže zároveň vyvozovat argument z údajně tajného charakteru informací ohledně interoperability, aby tvrdila, že jí může být uloženo je sdělit, pouze pokud existují výjimečné okolnosti shledané Soudním dvorem v rozsudcích Magill a IMS Health, bod 107 výše, a odůvodňovat své odmítnutí stejným údajně tajným charakterem uvedených informací. Konečně nic neodůvodňuje, aby tajná technologie měla větší stupeň ochrany než například technologie, kterou její vynálezce musel zpřístupnit veřejnosti v rámci řízení o udělení patentu.

694    Zadruhé informace ohledně interoperability od okamžiku, ve kterém – jako v projednávaném případě – je prokázáno, že mají nezbytný charakter, mají nutně velkou hodnotu pro soutěžitele, kteří si přejí mít k nim přístup.

695    Zatřetí skutečnosti, že dotčené podniky mají právo duševního vlastnictví, je vlastní, že jeho předmět má inovující nebo jedinečný charakter. V případě neexistence vynálezu by totiž nemohl existovat patent ani autorské právo v případě jedinečného díla.

696    Soud krom toho uvádí, že se Komise v napadeném rozhodnutí neomezila na odmítnutí odůvodnění uvedené společností Microsoft, podle kterého se na dotčenou technologii vztahují práva duševního vlastnictví. Rovněž přezkoumala argument posledně uvedené vycházející ze skutečnosti, že pokud by byla povinna zpřístupnit třetím osobám uvedenou technologii, mělo by to negativní dopad na její motivaci inovovat (body 709 a 712 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

697    Je třeba konstatovat, že, jak to správně uvádí Komise, Microsoft, které náleží původní důkazní břemeno v tomto ohledu (viz bod 688 výše), dostatečně neprokázala, že pokud by byla nucena sdělit informace ohledně interoperability, mělo by to významný negativní dopad na její motivaci inovovat.

698    Microsoft se totiž v tomto ohledu omezila na uplatnění neurčitých, obecných a teoretických argumentů. Jak Komise uvádí v bodě 709 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Microsoft se spokojila ve své odpovědi ze dne 17. října 2003 na třetí oznámení námitek s prohlášením, že „zpřístupnění [...] vylučuje budoucí motivaci investovat do vytváření duševního vlastnictví“, a to aniž by upřesnila, které technologie nebo výrobky má takto na mysli.

699    V některých částech odpovědi uvedené v předchozím bodě Microsoft uvádí negativní dopad na její motivaci inovovat vzhledem ke svým operačním systémům obecně, tedy jak pro klientské osobní počítače, tak pro operační systémy pro servery.

700    V tomto ohledu postačí konstatovat, že v bodech 713 až 729 napadeného rozhodnutí Komise velmi správně odmítla argumenty Microsoft týkající se obavy z klonování jejích výrobků. Musí být zejména připomenuto, že nápravné opatření stanovené článkem 5 napadeného rozhodnutí neumožňuje a nemá umožnit soutěžitelům posledně uvedené kopírovat její výrobky (viz body 198 až 206, 240 až 242 a 656 až 658 výše).

701    Z toho vyplývá, že nebylo prokázáno, že zpřístupnění informací, které jsou předmětem tohoto nápravného opatření, významně sníží – a tím méně odstraní – motivaci společnosti Microsoft inovovat.

702    V tomto kontextu je třeba podotknout, že, jak to konstatuje správně Komise v bodech 730 až 734 odůvodnění napadeného rozhodnutí, je běžnou praxí pro subjekty v dotčeném odvětví sdělovat třetím osobám informace určené k usnadnění interoperability s jejich výrobky a sama Microsoft tak jednala až do okamžiku, kdy se považovala za dostatečně zavedenou na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin. To totiž těmto subjektům umožňuje zvýšit přitažlivost, a tedy hodnotu jejich vlastních výrobků. V projednávané věci však žádná z účastnic řízení netvrdila, že podobná sdělení měla jakýkoliv negativní dopad na motivaci těchto subjektů inovovat.

703    Musí být krom toho uváženo, že jestliže sdělení, která byla učiněna v rámci americké dohody a MCPP, co se týče protokolů server/klient, neměla negativní dopad na motivaci společnosti Microsoft inovovat (bod 728 odůvodnění napadeného rozhodnutí), neexistuje žádný zjevný důvod věřit, že důsledky by měly být rozdílné, co se týče zpřístupnění týkajícího se protokolů server-server.

704    Konečně co se týče tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého Komise v napadeném rozhodnutí odmítla objektivní odůvodnění, které předložila, uplatněním nového kritéria posouzení, je třeba konstatovat, že se zakládá na nesprávném výkladu tohoto rozhodnutí.

705    Toto tvrzení je totiž založeno na jedné větě uvedené v bodě 783 odůvodnění napadeného rozhodnutí, který se nachází v části tohoto rozhodnutí obsahující závěr analýzy dotčeného odmítnutí uskutečněné Komisí v bodech 560 až 778.

706    Tato věta je následujícího znění:

„[D]ůkladný přezkum dosahu daného zpřístupnění vede k závěru, že po celkovém pečlivém zvážení je případný negativní dopad na motivaci společnosti Microsoft inovovat způsobený uložením povinnosti poskytnout příslušné informace vyvážen pozitivním dopadem na úroveň inovace v rámci celého odvětví (včetně společnosti Microsoft).“ (neoficiální překlad)

707    Tato věta však musí být vykládána ve spojení s větou, která po ní přímo následuje ve stejném bodě odůvodnění a podle které „nutnost chránit motivaci společnosti Microsoft inovovat nemůže představovat objektivní odůvodnění, které by vyvážilo výjimečné okolnosti shledané výše“ (neoficiální překlad).

708    Musí být rovněž nahlížena s ohledem na bod 712 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém Komise uvádí následující úvahy:

„Výše bylo prokázáno [...], že odmítnutí společnosti Microsoft představovalo riziko vyloučení hospodářské soutěže na relevantním trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin, že to bylo způsobeno skutečností, že odmítnutý přístup byl nezbytný k pokračování v obchodní činnosti na tomto trhu, a že odmítnutí společností Microsoft mělo negativní dopad na technický vývoj na úkor spotřebitelů. Vzhledem k těmto výjimečným okolnostem není pouhá skutečnost, že odmítnutí společností Microsoft představuje odmítnutí poskytnout licenci k výkonu práva duševního vlastnictví, jeho objektivním odůvodněním. Je tedy nezbytné posoudit, zda argumenty uvedené společností Microsoft, co se týče její motivace inovovat, převažují nad těmito výjimečnými okolnostmi.“ (neoficiální překlad)

709    Jinak řečeno, v souladu se zásadami stanovenými judikaturou (viz body 331 až 333 výše) Komise poté, co prokázala, že výjimečné okolnosti shledané Soudním dvorem v rozsudcích Magill a IMS Health, bod 107 výše, v projednávaném případě nastaly, přezkoumala, zda odůvodnění uvedené společností Microsoft, založené na údajném narušení její motivace inovovat, mohlo převážit nad těmito výjimečnými okolnostmi, včetně okolnosti, podle které dotčené odmítnutí omezilo technický vývoj na úkor spotřebitelů ve smyslu čl. 82 druhého pododstavce písm. b) ES.

710    Komise v tomto bodě dospěla k negativnímu závěru nikoliv poté, co srovnala negativní dopad, který uložení povinnosti poskytnout dotčené informace mohlo mít na motivaci společnosti Microsoft inovovat s pozitivním dopadem této povinnosti na inovaci v celém odvětví, ale poté, co odmítla argumenty posledně uvedené týkající se obavy posledně uvedené z klonování jejích výrobků (body 713 až 729 odůvodnění napadeného rozhodnutí), konstatovala, že sdělení informací ohledně interoperability bylo běžnou praxí dotčeného průmyslu (body 730 až 735 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a uvedla, že závazek přijatý společností IBM vůči Komisi v roce 1984 nebyl podstatně odlišný od toho, co bylo nařízeno společnosti Microsoft v napadeném rozhodnutí (body 736 až 742 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a že její přístup je v souladu se směrnicí 91/250 (body 743 až 763 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

711    Ze všech předchozích úvah vyplývá, že Microsoft neprokázala existenci jakéhokoliv objektivního odůvodnění svého odmítnutí zpřístupnit dotčené informace ohledně interoperability.

712    Vzhledem k tomu, že výjimečné okolnosti shledané Soudním dvorem v rozsudcích Magill a IMS Health, bod 107 výše, krom toho v projednávaném případě nastaly, musí být první část žalobního důvodu zamítnuta jako celkově neopodstatněná.

2.     K druhé části, vycházející ze skutečnosti, že společnost Sun nepožádala společnost Microsoft o technologii, kterou jí Komise nařizuje zpřístupnit

a)     Argumenty účastnic řízení

713    Microsoft zaprvé tvrdí, že Sun ji nepožádala o zpřístupnění informací ohledně interoperability ve smyslu napadeného rozhodnutí.

714    Microsoft v tomto ohledu odkazem na část stížnosti společnosti Sun tvrdí, že žádost obsažená v dopise ze dne 15. září 1998 se netýká „vyčerpávajících a správných specifikací“ jejích komunikačních protokolů, ale podrobných informací ohledně vnitřních vlastností jejích operačních systémů Windows pro servery.

715    Podle společnosti Microsoft, i za předpokladu, že by dopis ze dne 6. října 1998 mohl být vykládán jako obsahující odmítnutí, quod non, nemůže být tvrzeno, že odmítla poskytnout společnosti Sun technologii, kterou jí napadené rozhodnutí vytýká, že nezpřístupnila.

716    Microsoft dodává, že „rozsah žádosti společnosti Sun [jí] nenaznačoval [...], že se snaží získat licenci [na její] komunikační protokoly“.

717    Krom toho uvádí, že Sun ve své stížnosti nijak neodkazuje na komunikační protokoly.

718    Microsoft konečně podotýká, že v dopise ze dne 15. září 1998 Sun uváděla, že má za to, že „Microsoft by měla zahrnout referenční implementaci a informaci nezbytnou k zajištění, aby, aniž by bylo třeba použít zpětného inženýrství, objekty COM a úplná řada technologií Active Directory fungovaly zcela slučitelně v systému Solaris“. Uvádí, že přístup k takové „technologii“ by společnosti Sun umožnil „imitovat“ téměř všechny funkce operačních systémů Windows pro servery. Dodává, že žádost společnosti Sun se týkala „dosud vyvíjené technologie“, neboť Windows 2000 Server a Active Directory byly prodávány až v prosinci 1999.

719    Microsoft zadruhé tvrdí, že v dopise ze dne 6. října 1998 nevyjádřila „vyložené odmítnutí“ žádosti společnosti Sun, avšak vyzvala posledně uvedenou, aby s ní přezkoumala „způsob, jakým by oba dva podniky mohly zlepšit interoperabilitu mezi svými výrobky ve prospěch svých společných zákazníků“. Rovněž tvrdí, že v tomto dopise Sun uvedla více způsobů „dosažení interoperability“. Citováním bodu 565 odůvodnění napadeného rozhodnutí dodává, že Komise nemůže tvrdit, že dotčené technologie byly do té míry složité, že nebylo možné od společnosti Sun očekávat, že bude vědět, co potřebuje. V tomto ohledu podotýká, že Sun je vysoce specializovaným distributorem operačních zařízení pro servery a že jí v každém případě náleželo vyjasnit svoji žádost.

720    Microsoft krom toho tvrdí, že Sun nereagovala na pozvání, které jí učinila, přičemž zejména uvádí, že posledně uvedená se neúčastnila schůze, která byla organizována pro diskusi o otázce interoperability jejich výrobků.

721    Microsoft má konečně za to, že neexistuje rozpor mezi jejím stanoviskem, podle kterého není jisté, že by odmítla zpřístupnit specifikace svých komunikačních protokolů, kdyby ji o to Sun nebo „kdokoliv jiný“ požádal, a skutečností, že usiluje o zrušení napadeného rozhodnutí. Existuje totiž velký rozdíl mezi jednak „dohodou o vzájemných licencích sjednanou s jiným velkým dodavatelem operačních systémů“, a jednak „povinností všem poskytnout technologii, jíž je vlastníkem, podle pokynů veřejného orgánu“.

722    Microsoft zatřetí tvrdí, že ji Sun nepožádala o licenci k výkonu práv duševního vlastnictví za účelem vyvíjení operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin v EHP. Má za to, že tedy nebyla nikterak povinna vzít v úvahu zvláštní odpovědnost nenarušit účinnou a nenarušenou hospodářskou soutěž, která jí náleží podle článku 82 ES, když odpověděla na dopis ze dne 15. září 1998.

723    Microsoft v tomto kontextu připomíná, že Sun je americkou společností a že dopis ze dne 15. září 1998 byl odeslán ze sídla posledně uvedené, nacházejícího se ve Spojených státech, do sídla společnosti Microsoft, nacházejícího se ve Spojených státech, která je rovněž americkou společností. Tvrdí, že s ohledem na neexistenci jakéhokoliv vztahu s EHP a na skutečnost, že v tomto dopise nebylo nijak uvedeno, že dotčená technologie je nezbytná k vývoji a distribuci operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin na území EHP, neměla žádný důvod se domnívat, že Sun hodlala získat licenci pro toto území.

724    Komise odmítá všechny argumenty uvedené společností Microsoft.

725    Komise zaprvé tvrdí, že žádost uvedená společností Sun v dopise ze dne 15. září 1998, „jakkoli v některých ohledech rozsáhlejší než působnost [napadeného] rozhodnutí“, byla dostatečně jasná, aby Microsoft pochopila jednak, že si Sun přeje mít přístup k informacím ohledně interoperability, a jednak, že některé z těchto informací se vztahovaly k vlastnostem sítí Windows určených k podpoře pracovních skupin (architektura domény Active Directory), které byly pro Sun nezbytné, aby byla životaschopnou konkurencí na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

726    Komise tvrdí, že Microsoft žádost společnosti Sun popisuje nepřesně, když tvrdí, že se týkala prvků zdrojového kódu, a nikoliv informací týkajících se rozhraní. Připomíná, že Sun ve své žádosti směřovala k tomu, aby pro její výrobky bylo možné „transparentně komunikovat“ s prostředím Windows, a že v dopise ze dne 6. října 1998 p. Maritz jasně uvedl, že tuto žádost chápe jako týkající se informací ohledně interoperability. Rovněž uvádí, že Sun ve své stížnosti zdůraznila, že si přeje mít přístup k „informacím týkajícím se rozhraní“.

727    Komise odkazem na body 713 až 722 odůvodnění napadeného rozhodnutí dodává, že přístup k informacím ohledně interoperability soutěžitelům společnosti Microsoft neumožní „klonovat“ nebo „imitovat“ funkce operačních systémů Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

728    Komise má za to, že skutečnost, že Sun nepoužila výraz „komunikační protokoly“, není rozhodná, neboť žádost o přístup k informacím nezbytným pro umožnění vzájemného propojení a interakce se softwarem Windows a žádost o přístup ke specifikacím protokolů jsou „jednou a toutéž věcí“.
                                                                

729    Komise rovněž podotýká, že Microsoft v dopise ze dne 6. října 1998 neuvedla skutečnost, že žádost společnosti Sun se týkala „dosud vyvíjené technologie“. Takový argument v každém případě nemůže být přijat, neboť první verze Beta Windows 2000 Server již byla na trhu rok, když Sun zaslala společnosti Microsoft dopis ze dne 15. září 1998.

730    Komise zadruhé tvrdí, že Microsoft nemůže zpochybňovat skutečnost, že odmítla žádost společnosti Sun.

731    V tomto ohledu zaprvé uvádí, že stanovisko takto zastávané společností Microsoft je v rozporu s jejím návrhem na zrušení článku 5 napadeného rozhodnutí.

732    Zadruhé Komise odkazem na body 194 až 198 odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrdí, že jí Microsoft výslovně potvrdila, že odmítla zpřístupnit některé informace ohledně interoperability. Dodává, že, jak je uvedeno v bodech 573 až 577 odůvodnění napadeného rozhodnutí, toto odmítnutí je obecným chováním. Microsoft stejně tak v řízení o předběžném opatření uvedla, že uvedené odmítnutí je součástí jejího „hospodářského modelu“.

733    Komise zatřetí uvádí, že pochybuje, že by Microsoft sdělila společnosti Sun požadované informace, pokud by Sun reagovala určitěji na údajný návrh společnosti Microsoft zahájit diskuse ohledně interoperability. V tomto ohledu odkazuje na některá prohlášení řídících pracovníků Microsoft uvedená v bodech 576 a 778 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Komise dodává, že je málo pravděpodobné, že by p. Goldberg, zaměstnanec společnosti Microsoft, který je uveden v dopise ze dne 6. října 1998, byl oprávněn přijmout rozhodnutí v této oblasti. Rovněž uvádí, že p. Terranova, zaměstnanec společnosti Sun, se dne 25. listopadu setkal s p. Goldbergem a že Microsoft nevysvětluje, v čem měla skutečnost, že p. Terranova měl zrušit jinou schůzku plánovanou na 8. března 1999, zabraňovat konání diskusí ohledně interoperability. Komise konečně podotýká, že program posledně uvedené schůzky, jak byl navržen p. Goldbergem, neobsahoval ani nejmenší odkaz na příslušné technologie, jako je Active Directory.

734    Komise má zatřetí za to, že je bez významu, že Sun v dopise ze dne 15. září 1998 výslovně neodkázala na EHP. V tomto ohledu jednak uvádí, že vzhledem k tomu, že relevantní zeměpisný trh má světové měřítko, žádost obsažená v tomto dopise se nutně vztahuje na EHP, a jednak připomíná, že Sun dne 10. prosince 1998 podala Komisi stížnost.

b)     Závěry Soudu

735    Microsoft argumentací, kterou uvádí na podporu druhé části svého jediného žalobního důvodu, směřuje k prokázání, že Komise v napadeném rozhodnutí neopodstatněně konstatovala, že Microsoft zneužila své dominantní postavení odmítnutím sdělit informace ohledně interoperability, neboť jí ve skutečnosti nemůže být žádné skutečné odmítnutí vytýkáno. Microsoft na podporu této teze v podstatě uvádí výměnu dopisů, ke které došlo mezi ní a společností Sun na konci roku 1998. Její argumentace obsahuje tři hlavní části. Microsoft zaprvé tvrdí, že žádost společnosti Sun obsažená v dopise ze dne 15. září 1998 se netýká informací ohledně interoperability, jak jsou uvedeny napadeným rozhodnutím. Zadruhé každopádně popírá, že v dopise ze dne 6. října 1998 tuto žádost odmítla. Microsoft zatřetí tvrdí, že v dopise ze dne 15. září 1998 ji Sun nepožádala o poskytnutí licence k výkonu práv duševního vlastnictví, která má v EHP.

736    Každá z těchto částí musí být předmětem odlišné analýzy.

 K dosahu žádosti společnosti Sun

737    Je nejprve třeba připomenout přesný obsah dopisu ze dne 15. září 1998, jakož i jeho analýzu, kterou Komise uskutečnila v napadeném rozhodnutí.

738    Sun v tomto dopise označuje následujícími slovy informace, které si přeje, aby jí Microsoft sdělila:

–        jednak všechny nezbytné informace, které jí umožní zachovávat poskytování podpory v nativním režimu pro „objekty COM“ v systému Solaris;

–        a jednak všechny nezbytné informace, které jí umožní poskytovat podporu v nativním režimu pro úplnou řadu technologií Active Directory v systému Solaris.

739    Sun ve stejném dopise upřesňuje rozsah požadovaných informací, jakož i cíl, který sleduje svou žádostí uvedením, že:

–        aplikace vytvořené pro fungování v systému Solaris by měly transparentně komunikovat přes COM nebo Active Directory s operačními systémy Windows nebo softwarem založeným na Windows;

–        Microsoft by měla zahrnout referenční implementaci a informaci nezbytnou pro zajištění, aby, aniž by bylo třeba uplatnit zpětné inženýrství, „objekty COM“ a úplná řada technologií Active Directory fungovaly zcela slučitelně v systému Solaris;

–        informace by měly pokrývat všechny „objekty COM“, jakož i úplnou řadu technologií Active Directory v současné době na trhu;

–        informace by měly být poskytovány bez nepřiměřeného prodlení a pravidelně pro „objekty COM“ a technologie Active Directory, které budou uvedeny na trh v budoucnu.

740    Komise v bodě 186 odůvodnění napadeného rozhodnutí vykládá druhou část žádosti předložené společností Sun v dopise ze dne 15. září 1998 (viz bod 738, druhá odrážka výše) jako týkající se „schopnosti Solaris jednat jako spojovatel domény zcela slučitelný v sítích určených k podpoře pracovních skupin Windows 2000 nebo jako členský server (zejména jako server souborů nebo tisku) plně slučitelný s architekturou domény Active Directory (bezpečnost, adresářová služba)“. Dodává, že skutečnost, že uvedená žádost se týká zároveň interoperability klient-server a interoperability server-server, je soudržná se skutečností, že „architektura domény Windows“ úzce sdružuje tyto dva typy interoperability. Jinak řečeno, podle Komise „žádost společnosti Sun zahrnuje specifikace protokolů používaných servery určenými k podpoře pracovních skupin [fungujícími v systému] Windows pro poskytování služeb sdílení souborů a tiskáren, jakož i služeb správy uživatelů a skupin [uživatelů] v sítích Windows určených k podpoře pracovních skupin“, což zahrnuje „zároveň přímé vzájemné propojení a interakci mezi serverem určeným k podpoře pracovních skupin [fungujícím v systému] Windows a klientským osobním počítačem [fungujícím v systému] Windows a vzájemné propojení a interakci mezi tímto vybavením, které jsou nepřímé a prochází přes jeden nebo několik jiných serverů určených k podpoře pracovních skupin [fungujících v systému] Windows“ (bod 187 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

741    Komise v bodě 188 odůvodnění napadeného rozhodnutí zkoumá první část žádosti společnosti Sun (viz bod 738, první odrážka výše). Připomíná, že COM/DCOM je technologií, která „je významná ve výrobcích Windows pro poskytování služeb sdílení souborů a tiskáren, jakož i správy uživatelů a skupin uživatelů“, a má za to, že existuje překrytí mezi touto částí žádosti společnosti Sun a druhou částí téže žádosti, týkající se Active Directory. V následujícím bodě však upřesňuje, že „jediné aspekty žádosti společnosti Sun týkající se technologie COM, které jsou v [napadeném rozhodnutí] relevantní z důvodu dotčeného odmítnutí poskytnout informace, jsou ty, na které se vztahuje žádost společnosti Sun týkající se slučitelnosti s Active Directory“. K tomuto upřesnění musí být přistupováno z hlediska prohlášení učiněného Komisí v bodě 566 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého jednak „jediné odmítnutí, které je předmětem [tohoto] rozhodnutí, je odmítnutí společnosti Microsoft poskytnout úplnou specifikaci pro základní protokoly architektury domény Windows, která organizuje způsob, jakým servery určené k podpoře pracovních skupin [fungující v systému] Windows poskytují služby určené k podpoře pracovních skupin klientským osobním počítačům [fungujícím v systému] Windows“, a jednak „[s]kutečnost, že Microsoft rovněž odmítla žádost společnosti Sun o usnadnění multiplatformové portability objektů COM, není součástí chování rozhodného pro [uvedené] rozhodnutí“.

742    Komise v bodě 190 odůvodnění napadeného rozhodnutí dodává, že z žádosti společnosti Sun konkludentně vyplývá, že posledně uvedená si přeje mít přístup ke specifikacím, aby je mohla implementovat do svých výrobků.

743    Komise v bodech 199 až 207 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí řadu úvah za účelem prokázání, že informace, jejichž zpřístupnění Sun požaduje v dopise ze dne 15. září 1998, jsou spojeny s interoperabilitou. V tomto ohledu zaprvé odmítá tvrzení uvedené společností Microsoft v její odpovědi ze dne 17. října 2003 na třetí oznámení námitek, podle kterého Sun směřovala k tomu, aby Microsoft vytvořila verzi Active Directory, která by mohla být používána v systému Solaris. Komise zadruhé odmítá argument společnosti Microsoft, rovněž uvedený ve správním řízení, podle kterého se žádost společnosti Sun týkala „vnitřní struktury operačních systémů Windows pro servery“, a šla tedy nad rámec informací ohledně interoperability. K posledně uvedenému bodu podotýká, že v dopise ze dne 15. září 1998 Sun výslovně zmiňuje své přání moci uskutečnit „transparentní komunikaci“ mezi prostředím Solaris a prostředím Windows (bod 207 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Rovněž uvádí, že z dopisu ze dne 6. října 1998 vyplývá, že Microsoft zcela správně pochopila, že Sun hodlala získat přístup k informacím ohledně interoperability s „určitými vlastnostmi Windows“ (bod 207 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

744    Dále je třeba ve světle těchto jednotlivých skutečností zaprvé konstatovat, že i kdyby, jak to Komise ostatně sama uznává v žalobní odpovědi, byl dosah žádosti obsažené v dopise ze dne 15. září 1998 v některých ohledech širší než dosah napadeného rozhodnutí, nic to nemění na skutečnosti, že Sun ve stejném dopise blíže upřesnila tento dosah uvedením, že směřuje k tomu, aby pro její výrobky bylo možné „transparentně komunikovat“ (seamlessly communicate) s prostředím Windows. Ve stejném smyslu je třeba uvést, že Sun v uvedeném dopise rovněž upřesnila, že požadované informace mají umožnit „zajištění, aby, aniž by bylo třeba použít zpětné inženýrství, objekty COM a úplná řada technologií Active Directory fungovaly zcela slučitelně v systému Solaris“. Jinak řečeno, ze znění dopisu ze dne 15. září 1998 jasně vyplývá, že Sun si přeje mít přístup k informacím a že tyto informace jí mají umožnit dosáhnout interoperability mezi jejími výrobky a prostředím Windows.

745    Ze znění dopisu ze dne 15. září 1998 krom toho vyplývá, že Sun hodlala mít možnost dosáhnout vysoké úrovně interoperability mezi svými výrobky a architekturou domény Windows. V tomto ohledu musí být uvedeno, že p. Maritz, když v dopise ze dne 6. října 1998 uvádí, že Microsoft nemá nikterak v úmyslu „přenášet [,to port‘] Active Directory do systému Solaris“ a že existují „různé úrovně funkce [...] pro interoperabilitu s Active Directory“, jasně prokazuje rozlišení mezi jednak vyšším stupněm interoperability, kterého může být dosaženo, když jsou prvky operačního systému „přenášeny“ do jiného operačního systému, a jednak nižšími nebo „různými“ stupni interoperability, kterých může být dosaženo použitím jiných metod, které ve stejném dopise navrhuje.

746    Microsoft, zadruhé, nemůže rozumně vyvozovat argument ze skutečnosti, že Sun ve své stížnosti nepoužila výraz „komunikační protokoly“. Jak je uvedeno v bodě 49 odůvodnění napadeného rozhodnutí a jak to Komise správně připomíná ve svých písemnostech, „protokol“ je souborem pravidel vzájemného propojení a interakce mezi různými softwarovými prvky v rámci sítě (viz rovněž body 196 a 197 výše). Jak je však uvedeno v bodě 740 výše, Sun hodlala získat informace právě ohledně tohoto typu pravidel. Argument společnosti Microsoft je tím méně přijatelný, že je čistě formální. Pan Maritz totiž v dopise ze dne 6. října 1998 opakovaně uvádí interoperabilitu mezi výrobky společnosti Microsoft na straně jedné a výrobky společnosti Sun nebo jiných dodavatelů softwaru na straně druhé. To prokazuje, že Microsoft bezvadně pochopila dosah žádosti společnosti Sun, a to i přes skutečnost, že v dopise ze dne 15. září 1998 není formálně odkázáno na „komunikační protokoly“.

747    Zatřetí, tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého by přístup k požadované technologii umožnil společnosti Sun „imitovat“ téměř všechny funkce operačního systému Windows pro servery, nemůže být přijato. Jak totiž vyplývá z předchozích úvah, Sun hodlala mít přístup k informacím nezbytným pro umožnění dosažení interoperability mezi jejími výrobky a architekturou domény Windows. Jak však vyplývá zejména z bodů 34, 570 a 571 odůvodnění napadeného rozhodnutí a jak již bylo uvedeno v bodech 199 až 206 výše, takového výsledku může být dosaženo poskytnutím pouze specifikací některých protokolů, tedy bez zpřístupnění podrobností implementace. V rozsahu, ve kterém se tvrzení společnosti Microsoft zakládá na skutečnosti, že Sun v dopise ze dne 15. září 1998 uvádí, že jí Microsoft měla zejména sdělit „referenční implementaci“, je třeba konstatovat, že i když Sun použitím tohoto výrazu hodlala požádat o sdělení prvků zdrojového kódu společnosti Microsoft, s ohledem na upřesnění společností Sun dosahu její žádosti (viz bod 744 výše), nelze mít za to, že krom toho nepožadovala získání specifikací protokolů uvedených napadeným rozhodnutím, přičemž sankcionované chování se ostatně omezuje, jak to připomíná jeho bod 569 odůvodnění, na odmítnutí sdělit uvedené specifikace společností Microsoft.

748    Microsoft, začtvrté, rovněž nemůže užitečně tvrdit, že se žádost uvedená společností Sun v dopise ze dne 15. září 1998 týkala „dosud vyvíjené technologie“. Toto tvrzení není totiž jednak nikterak rozhodné pro to, zda se tato žádost týká informací ohledně interoperability, jak byly uvedeny napadeným rozhodnutím. A jednak nezohledňuje skutečnost, že, jak bylo konstatováno v bodech 398 a 790 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Microsoft již dne 23. září 1997, tedy přibližně jeden rok před odesláním tohoto dopisu, distribuovala první verzi Beta Windows 2000 Server.

749    Ze všech předchozích úvah musí být učiněn závěr, že oproti tomu, co tvrdí Microsoft, žádost společnosti Sun obsažená v dopise ze dne 15. září 1998 se jasně týkala informací ohledně interoperability uvedených napadeným rozhodnutím, které byly předmětem nápravného opatření stanoveného jeho článkem 5.

 K dosahu dopisu ze dne 6. října 1998

750    Co se týče druhé části argumentace, kterou Microsoft rozvíjí na podporu druhé části žalobního důvodu, tedy té, která se týká dosahu dopisu ze dne 6. října 1998, rovněž nemůže být přijata.

751    S ohledem na samotné znění tohoto dopisu, zkoumaného ve světle kontextu, ve kterém byl napsán, totožnosti jeho autora, rozsahu znalostí, které měl o dotčených technologiích, a postoje společnosti Microsoft až do přijetí napadeného rozhodnutí, je totiž třeba mít za to, že Komise opodstatněně v tomto rozhodnutí vykládala uvedený dopis jako obsahující odmítnutí sdělit společnosti Sun informace, které posledně uvedená požadovala.

752    V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že, jak bylo konstatováno v rámci první části žalobního důvodu, argumentace, kterou Microsoft uplatňuje v kontextu problematiky odmítnutí poskytnout informace ohledně interoperability a povolit jejich využití, z velké části spočívá na otázce, jaký je stupeň interoperability, kterého musí být dosaženo mezi jejími výrobky a výrobky jejích soutěžitelů. Microsoft po celou dobu správního řízení a v tomto řízení zastávala stanovisko, podle kterého postačuje, aby různé operační systémy byly schopny vzájemně si vyměňovat informace nebo si navzájem poskytovat služby, nebo, jinak řečeno, aby mohly společně „řádně fungovat“. Podle společnosti Microsoft umožňují informace a metody již dostupné na trhu dosáhnout takového výsledku, takže nemůže být povinna sdělit další informace, zejména informace týkající se komunikací, ke kterým dochází uvnitř „modré bubliny“. Zejména tvrdí, že Komise vyžaduje stupeň interoperability, který jde široce nad rámec toho, co je stanoveno směrnicí 91/250, a který neodpovídá způsobu, jakým podniky v praxi organizují své počítačové sítě. Komise si totiž přeje, aby operační systémy konkurující operačním systémům společnosti Microsoft fungovaly ve všech ohledech jako operační systém Windows pro servery, což by posledně uvedenou nutilo sdělit svým soutěžitelům více než jen informace ohledně rozhraní jejích výrobků a bylo porušením jejích práv duševního vlastnictví, jakož i její motivace inovovat.

753    Jak již bylo uvedeno v bodech 207 až 245 výše, způsob, jakým Microsoft vykládá stupeň interoperability vyžadovaný Komisí, a tedy dosah informací uvedených napadeným rozhodnutím, je nesprávný.

754    Je třeba zohlednit tyto skutečnosti pro posouzení způsobu, jakým Komise vykládala dopis ze dne 6. října 1998, jakož i argumenty uvedené společností Microsoft v tomto ohledu.

755    Jak bylo prokázáno v bodě 746 výše, Microsoft zcela správně pochopila dosah žádosti společnosti Sun v dopise ze dne 15. září 1998, a zejména pochopila, že posledně uvedená hodlá získat informace nezbytné pro umožnění jejím výrobkům „transparentně komunikovat“ s prostředím Windows, nebo, jinak řečeno, pro zavedení interoperability vysoké úrovně mezi jejími výrobky a uvedeným prostředím.

756    Krom toho dopis ze dne 15. září 1998 byl zjevně adresován společnosti Microsoft s cílem získat přístup k informacím, které dosud nebyly veřejně přístupné nebo dostupné cestou licencí nabízených na trhu.

757    Dopis ze dne 6. října 1998 však obsahuje následujících šest prvků odpovědi:

–        zaprvé, p. Maritz děkuje p. Greenovi za dopis ze dne 15. září 1998 a uvádí, že Microsoft vždy měla vůli pomáhat svým soutěžitelům „vyvíjet co nejlepší výrobky a interoperabilitu pro [její] platformu“;

–        zadruhé, upozorňuje p. Greena na skutečnost, že informace o službách a rozhraních „platformy Windows“ jsou již dostupné prostřednictvím výrobku nazvaného „MSDN“;

–        zatřetí, společnost Sun vyzývá, aby se zúčastnila konference organizované společností Microsoft v Denveru od 11. do 15. října 1998;

–        začtvrté, odkazuje na existenci referenční implementace COM v systému Solaris upřesněním, že zdrojový kód COM může být předmětem licence poskytnuté z jiného zdroje, zejména společností Software AG;

–        zapáté, prohlašuje, že Microsoft nehodlá „přenést“ Active Directory do systému Solaris, přičemž uvádí existenci metod s různými úrovněmi interoperability, aby byla interoperabilní s Active Directory, včetně možnosti použít standardní protokol LDAP;

–        zašesté, vyzývá společnost Sun, aby se, pokud bude potřebovat „další pomoc“, obrátila na „Account Managers“ skupiny „Developer Relations“ Microsoft, kteří mají za úkol „pomáhat vývojářům, kteří potřebují další pomoc pro platformy Microsoft“, a uvádí p. Goldberga jako osobu, která má být kontaktována za tímto účelem. 

758    Je třeba zaprvé konstatovat, že p. Maritz se v dopise ze dne 6. října 1998, aniž by odpověděl na specifické žádosti uvedené společností Sun v jejím dopise ze dne 15. září 1998, omezuje na odkázání posledně uvedené na zdroje informací a metody, které již byly všechny veřejně přístupné nebo dostupné prostřednictvím licencí. Vzhledem k tomu, že p. Maritz jasně pochopil význam přesných žádostí uvedených p. Greenem, nemůže být takový odkaz vykládán jinak než jako odmítnutí sdělit požadované informace.

759    Skutečnost, že p. Maritz v dopise ze dne 6. října 1998 uvádí, že Microsoft nehodlá „přenést“ Active Directory do systému Solaris, potvrzuje opodstatněnost tohoto výkladu v rozsahu, ve kterém z něj vyplývá, že p. Maritz si byl plně vědom toho, že soutěžitelé společnosti Microsoft, včetně společnosti Sun, mohli doufat, že dosáhnou vyššího stupně interoperability, než je stupeň, kterého mohlo být dosaženo použitím metod uvedených ve stejném dopise (viz bod 745 výše).

760    Tento bod je o to více prokázán, že co se týče nejprve MSDN, Microsoft nezpochybňuje v této části žalobního důvodu analýzu uskutečněnou Komisí v napadeném rozhodnutí, podle které tento mechanismus neumožňuje jejím soutěžitelům dosáhnout dostatečného stupně interoperability s operačními systémy Windows pro klientské osobní počítače (bod 563 odůvodnění napadeného rozhodnutí, odkazující na oddíl 4.1.3., a zejména na body 209 a 210 odůvodnění).

761    Co se týče dále možnosti společnosti Sun použít volně dostupnou referenční implementaci COM, rovněž uvedenou společností Microsoft v dopise ze dne 6. října 1998, posledně uvedená rovněž v rámci této části žalobního důvodu netvrdila, že se Komise dopustila nesprávnosti tím, že měla v napadeném rozhodnutí za to, že tento výrobek není dostatečným řešením (bod 563 odůvodnění napadeného rozhodnutí, odkazující na oddíl 4.1.3., a zejména na body 218 až 230 odůvodnění; viz rovněž body 288 až 291).

762    Co se konečně týče možnosti společnosti Sun použít protokol LDAP, rovněž výslovně uvedené v dopise ze dne 6. října 1998, Microsoft v rámci této části žalobního důvodu netvrdila ani v rámci předchozí části žalobního důvodu neprokázala, že se Komise dopustila nesprávnosti tím, že měla zejména v bodech 194 a 195 a 243 až 250 napadeného rozhodnutí za to, že tento protokol není dostačující pro dosažení vhodné úrovně interoperability s Active Directory.

763    Microsoft zadruhé nemůže vyvozovat argument ze skutečnosti, že p. Maritz v dopise ze dne 6. října 1998 nabídl p. Goldbergovi další pomoc, aby tvrdila, že tento dopis neobsahuje žádné odmítnutí. Další pomoc, kterou uvádí v posledním pododstavci tohoto dopisu, se totiž nevztahuje k informacím a metodám uvedeným v druhém a třetím pododstavci tohoto dopisu. Microsoft v podstatě nabízí společnosti Sun pomoc pouze stejným způsobem, jakým „Account Managers“ skupiny „Developer Relations“ pomáhají každému vývojáři, který potřebuje pomoc týkající se „platforem Microsoft“.

764    Microsoft rovněž nemůže užitečně tvrdit, že, jak to vyplývá ze zápisu, jejž zpracovala pro shrnutí komunikace, kterou měla se společností Sun, posledně uvedená nehodlala reagovat na návrhy p. Goldberga. Je totiž třeba konstatovat, že nikde v tomto zápisu, jak to Komise správně uvedla v bodě 193 odůvodnění napadeného rozhodnutí, není uvedena formální nabídka společnosti Microsoft poskytnout informace požadované společností Sun, tedy informace jdoucí nad rámec informací, které jsou veřejně dostupné.

765    Je třeba zatřetí dodat, že Komise v napadeném rozhodnutí o to opodstatněněji vykládala dopis ze dne 6. října 1998 jako obsahující odmítnutí zpřístupnit informace ohledně interoperability požadované společností Sun, že Microsoft ve správním řízení výslovně uznala, že nesdělila určitý počet těchto informací a že nadále odmítá tak učinit (viz v tomto ohledu body 194 až 198 odůvodnění napadeného rozhodnutí). I když Microsoft na jednání zpochybnila vyčerpávající charakter jedné z citací uvedených v bodě 195 odůvodnění napadeného rozhodnutí, nepopírala, že ve správním řízení tvrdila, že replikace mezi jednotlivými kopiemi Active Directory je „postupem vlastníka“.

766    Argumentace společnosti Microsoft, podle které dopis ze dne 6. října 1998 není odmítnutím, tedy musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

767    Dopis ze dne 6. října 1998 je ostatně třeba analyzovat v obecnějším kontextu popsaném v napadeném rozhodnutí. Komise však v tomto rozhodnutí, aniž by se opírala pouze o tento dopis, měla za to, jak to vyplývá zejména z bodů 194 až 198 a 573 až 577 odůvodnění, že chování, které uskutečňovala, bylo součástí obecného chování společnosti Microsoft.

768    Komise v bodě 573 odůvodnění napadeného rozhodnutí, který odkazuje zejména na bod 194 odůvodnění téhož rozhodnutí, zejména upřesnila, že někteří soutěžitelé společnosti Microsoft potvrdili, že nezískali dost informací ohledně interoperability, a někteří z nich rovněž uvedli, že Microsoft odmítla poskytnout požadované informace nebo neodpovídala na jejich žádosti.

769    Komise krom toho v bodě 576 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla části svědectví pracovníka odpovědného za licence pro zdrojový kód Windows před americkými soudy, které podle Komise uvádí, že Microsoft sriktně omezuje licenční dohody obsahující technologie nezbytné k interoperabilitě s architekturou domény Windows.

770    Microsoft však tyto skutečnosti před Soudem konkrétně nezpochybnila.

771    Navíc je třeba uvést, že v bodě 778 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise za účelem odmítnutí toho, že společnost Microsoft popřela existenci odmítnutí, neboť posledně uvedená tvrdila, že nemá žádný důvod vyloučit soutěžitele cestou pákového efektu (leveraging), citovala část projevu p. Gatese, prezidenta společnosti Microsoft, předneseného v únoru 1997 před osobami, které byly prodejní silou společnosti Microsoft. Tento výňatek potvrzuje existenci obecného chování směřujícího k omezení sdělování informací ohledně interoperability, neboť obsahuje následující prohlášení:

„Snažíme se používat svou kontrolu serverů, abychom vyvíjeli nové protokoly a vyloučili zejména společnosti Sun a Oracle [...] nevím, zdali se nám to podaří, avšak každopádně se o to pokusíme.“

 K zeměpisnému dosahu žádosti obsažené v dopise ze dne 15. září 1998

772    Pokud jde o třetí část argumentace, kterou Microsoft rozvíjí na podporu druhé části svého jediného žalobního důvodu, zakládá se na skutečnosti, že ji Sun v dopise ze dne 15. září 1998 výslovně nepožádala o poskytnutí licence k výkonu práv duševního vlastnictví, které má v EHP, za účelem vyvíjení operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin v EHP. Microsoft z toho vyvozuje, že když společnosti Sun odpovídala, nemusela zohlednit zvláštní odpovědnost, která jí náleží, nenarušit účinnou a nenarušenou hospodářskou soutěž.

773    Tyto argumenty jsou čistě formalistické a musí být odmítnuty.

774    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že Sun v dopise ze dne 15. září 1998 jistě výslovně společnost Microsoft nepožádala, aby jí poskytla licenci k výkonu práv duševního vlastnictví, která měla v EHP. Nebylo však třeba, aby Sun ve své žádosti posoudila, zda informace, ke kterým hodlá mít přístup, jsou chráněny právy duševního vlastnictví a zda jejich využití vyžaduje poskytnutí licence společností Microsoft. Krom toho je zjevné, že si Sun přála, aby jí posledně uvedená sdělila dotčené informace, aby je mohla implementovat ve svých vlastních operačních systémech pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Vzhledem k tomu, že relevantní zeměpisný trh pro posledně uvedené systémy má krom toho světový rozměr (viz v tomto ohledu bod 427 odůvodnění napadeného rozhodnutí), území EHP bylo nezbytně pokryto žádostí společnosti Sun formulovanou obecně. Konečně, jak to Komise připomíná ve svých písemnostech, vzhledem k tomu, že Sun podala stížnost několik týdnů poté u posledně uvedené podle článku 3 nařízení č. 17, Microsoft již tedy každopádně nemohla nevědět, že EHP je rovněž dotčen.

775    Z toho vyplývá, že Komise měla v bodě 787 odůvodnění napadeného rozhodnutí oprávněně za to, že Microsoft, když odpověděla na dopis ze dne 15. září 1998, dostatečně nezohlednila zvláštní odpovědnost, která jí náležela, nenarušit účinnou a nenarušenou hospodářskou soutěž na společném trhu. Komise rovněž oprávněně ve stejném bodě odůvodnění uvedla, že tato zvláštní odpovědnost vyplývala z „téměř monopolního“ postavení, které měla Microsoft na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače. Jak totiž vyplývá zejména z bodů odůvodnění uvedených v bodě 740 výše, dotčené odmítnutí se týkalo „specifikací rozhraní, o které se opírá komunikace přes síť serverů určených k podpoře pracovních skupin [fungujících v systému Windows] a klientských osobních počítačů [fungujících v systému] Windows, a které se jako takové nemohou vztahovat k jednomu z těchto dvou [typů] dotčených výrobků (klientské osobní počítače nebo servery určené k podpoře pracovních skupin), avšak jsou spíše pravidlem slučitelnosti mezi těmito dvěma [typy] výrobků“ (neoficiální překlad) (bod 787 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

776    Ze všech předchozích úvah vyplývá, že druhá část jediného žalobního důvodu uplatněného společností Microsoft v rámci problematiky odmítnutí poskytnout informace ohledně interoperability a povolit jejich využití musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

3.     Ke třetí části, vycházející ze skutečnosti, že Komise správně nezohledňuje povinnosti uložené Společenství dohodou TRIPS

a)     Argumenty účastnic řízení

777    Microsoft tvrdí, že napadené rozhodnutí tím, že jí ukládá povinnost poskytnout svým soutěžitelům licence na specifikace komunikačních protokolů, jichž je majitelkou, porušuje článek 13 dohody TRIPS. V projednávaném případě totiž nejsou splněny kumulativní podmínky stanovené tímto ustanovením.

778    Microsoft v tomto ohledu zaprvé tvrdí, že tato povinnost jde nad rámec toho, co je nezbytné pro dosažení interoperability, a porušuje tedy podmínku, podle které práva duševního vlastnictví mohou být předmětem „omezení“ nebo „výjimek“ pouze ve „zvláštních případech“. Uložením uvedené povinnosti Komise totiž směřuje k umožnění ostatním dodavatelům operačních systémů pro servery vytvořit výrobky, které „imitují“ funkce operačních systémů Windows pro servery. Microsoft kritizuje rovněž povinnost, která jí je uložena, dát k dispozici své komunikační protokoly soutěžitelům nezávisle na skutečnosti, zda tito soutěžitelé byli ovlivněni jejím údajně protisoutěžním chováním, či nikoliv.

779    Microsoft zadruhé tvrdí, že povinnost, která jí je uložena, poskytnout licence přímo zasahuje do „obvyklého výkonu“ jejích práv duševního vlastnictví. V tomto ohledu uvádí, že dodavatelé obchodního softwaru, jako je ona sama, spíše, než aby poskytovali třetím osobám licence týkající se inovujících technologií, využívají svá práva duševního vlastnictví vyvíjením a prodáváním výrobků, které zavádějí tyto technologie. Rovněž uvádí, že uvedená povinnost bude mít negativní účinky na její prodeje, neboť její soutěžitelé budou schopni používat její komunikační protokoly, aby vytvářeli operační systémy pro servery zaměnitelné s jejími vlastními výrobky.

780    Microsoft zatřetí tvrdí, že povinnost jí uložená působí „neodůvodněnou újmu [jejím] legitimním zájmům“ v rozsahu, ve kterém je nepřiměřená vzhledem k prohlášenému cíli Komise, tedy vyloučení účinků protisoutěžního chování. Nové kritérium vážení zájmů uplatněné posledně uvedenou totiž, zdá se, legitimuje povinné poskytnutí licencí pokaždé, kdy soutěžitelé podniku v dominantním postavení mohou mít prospěch z přístupu k jeho duševnímu vlastnictví, a to aniž by bylo třeba vědět, zda je takové opatření nezbytné pro napravení protisoutěžního chování.

781    Microsoft konečně uvádí, že je možné, že dohoda TRIPS není přímo použitelná v právu Společenství. Uvádí, že Soudní dvůr však stanovil zásadu, podle které právo Společenství, včetně článku 82 ES, musí být vykládáno ve světle mezinárodních dohod uzavřených Společenstvím, jako je uvedená dohoda (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. září 1996, Komise v. Německo, C‑61/94, Recueil, s. I‑3989, bod 52).

782    ACT má nejprve za to, že zásada výkladu uvedená v předchozím bodě se musí uplatnit nejen na předpisy sekundárního práva Společenství, ale rovněž na ustanovení primárního práva Společenství.

783    ACT dále tvrdí, že výklad, který Komise dává v napadeném rozhodnutí článku 82 ES, není v souladu s mezinárodními povinnostmi Společenství vyplývajícími z dohody TRIPS, a to ve třech aspektech.

784    Zaprvé, nápravné opatření stanovené článkem 5 napadeného rozhodnutí je neslučitelné s článkem 13 této dohody.

785    Zadruhé, uvedené nápravné opatření v rozsahu, ve kterém z něj vyplývá povinné poskytnutí licence na patenty společnosti Microsoft, porušuje článek 31 dohody TRIPS.

786    ACT konkrétněji připomíná, že tento článek zejména stanoví následující:

„Jestliže právo člena povoluje jiné užití [než ta, která jsou povolena na základě článku 30] předmětu patentu bez souhlasu majitele práva, včetně užití vládou nebo třetími stranami na základě souhlasu vlády, budou respektována tato ustanovení:

a) souhlas k takovému užití bude udělen na základě okolností jednotlivého případu.“

787    Tvrdí, že z tohoto ustanovení vyplývá, že licence mohou být poskytnuty pouze v konkrétním případě. Článek 5 napadeného rozhodnutí však stanoví povinné poskytnutí licencí „zahrnujících patenty, které byly uděleny, patenty, o jejichž udělení je právě žádáno, a všechny patenty, o jejichž udělení bude žádáno nebo které budou uděleny v budoucnu“. Z tohoto rozhodnutí vyplývá povinné poskytnutí licencí na „kategorie vynálezů“.

788    Zatřetí, s ohledem na článek 39 dohody TRIPS (který je jediným článkem uvedeným v oddíle 7 této dohody), článek 5 napadeného rozhodnutí v rozsahu, ve kterém ukládá společnosti Microsoft povinnost zpřístupnit svým soutěžitelům obchodní tajemství, nejen způsobuje ztrátu práva kontrolovat používání tohoto obchodního tajemství, ale jeho účinkem je rovněž „úplné odstranění“ uvedeného tajemství.

789    Komise nejprve připomíná, že z ustálené judikatury vyplývá, že „dohody WTO vzhledem ke své povaze a struktuře v zásadě nepatří mezi normy, ve vztahu k nimž Soudní dvůr přezkoumává legalitu aktů orgánů Společenství“ (rozsudek Soudního dvora ze dne 23. listopadu 1999, Portugalsko v. Rada, C‑149/96, Recueil, s. I‑8395, bod 47). Dodává, že v rozsudku ze dne 14. prosince 2000, Dior a další (C‑300/98 a C‑392/98, Recueil, s. I‑11307, bod 44), měl Soudní dvůr za to, že „ustanovení [Dohody TRIPS], která jsou uvedena v příloze Dohody [o zřízení] WTO, nejsou toho rázu, aby vytvářela práva jednotlivců, jichž by se posledně uvedení mohli přímo dovolávat před soudem na základě práva Společenství“. Rovněž tvrdí, že rozsudek Komise v. Německo, bod 781 výše, není v projednávaném případě relevantní v rozsahu, ve kterém se týká výkladu nikoliv ustanovení Smlouvy o ES, ale předpisu sekundárního práva Společenství. Teze v podstatě zastávaná Microsoft každopádně je, že napadené rozhodnutí je protiprávní z důvodu, že porušuje Dohodu TRIPS.

790    Komise dále tvrdí, že argumentace společnosti Microsoft spočívá na nesprávné domněnce, že ji napadené rozhodnutí nutí poskytnout svým soutěžitelům licence na specifikace komunikačních protokolů chráněné autorským právem, jichž je majitelkou. Rovněž podotýká, že otázka autorských práv je v projednávaném případě nanejvýš „čistě podružná“, a dodává, že vzhledem k tomu, že „právo zpřístupnění“, jehož se Microsoft dovolává, je „právem nemajetkovým“, nemůže se na něj vztahovat Dohoda TRIPS.

791    Konečně tvrdí, že tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého podmínky stanovené článkem 13 dohody TRIPS nejsou v projednávaném případě splněny, je založeno na „nesprávných domněnkách“. V tomto ohledu tvrdí, že údajné povinné poskytnutí licencí uložené napadeným rozhodnutím nejde nad rámec toho, co je nezbytné pro dosažení interoperability, a opakuje, že v projednávaném případě neuplatnila nové kritérium vážení zájmů.

792    Co se týče argumentů rozvinutých sdružením ACT, Komise má za to, že musí být zamítnuty jako nepřípustné v rozsahu, ve kterém se zakládají na článcích 31 a 39 Dohody TRIPS, neboť nebyly uvedeny společností Microsoft. Argumenty tohoto sdružení jsou každopádně jako celek neopodstatněné.

793    SIIA se staví za argumenty Komise.

b)     Závěry Soudu

794    Microsoft v rámci třetí části tohoto jediného žalobního důvodu Komisi vytýká, že vykládala článek 82 ES způsobem, který není v souladu s článkem 13 Dohody TRIPS. Tvrdí, že kdyby Komise správně zohlednila toto posledně uvedené ustanovení, nemohla by mít v čl. 2 písm. a) napadeného rozhodnutí za to, že dotčené odmítnutí je zneužitím dominantního postavení, ani by nemohla uložit nápravné opatření stanovené články 4, 5 a 6 téhož rozhodnutí v rozsahu, ve kterém se toto opatření týká informací ohledně interoperability.

795    Microsoft svou argumentaci zakládá na bodu 52 rozsudku Komise v. Německo, bod 781 výše, ve kterém Soudní dvůr upřesnil, že právo Společenství, včetně článku 82 ES, musí být vykládáno ve světle závazných mezinárodních dohod, jakou je Dohoda TRIPS. Microsoft na jednání trvala na skutečnosti, že nikterak netvrdila, že ustanovení posledně uvedené dohody mají přímý účinek.

796    Soud má za to, že Microsoft se nemůže platně dovolávat rozsudku Komise v. Německo, bod 781 výše.

797    Bod 52 tohoto rozsudku zejména uvádí:

„[P]řednost mezinárodních dohod uzavřených Společenstvím před předpisy sekundárního práva znamená, že je nutné posledně uvedené vykládat v co největším možném rozsahu v souladu s uvedenými dohodami.“

798    Je nutno konstatovat, že zásada konformního výkladu takto uvedená Soudním dvorem se uplatní pouze v případě, kdy dotčená mezinárodní dohoda má přednost před dotčeným předpisem práva Společenství. Vzhledem k tomu, že mezinárodní dohoda, jakou je Dohoda TRIPS, nemá přednost před primárním právem Společenství, tato zásada nemůže být uplatněna, zejména když, jako je tomu v projednávaném případě, je ustanovením, které údajně podléhá výkladu, článek 82 ES.

799    Krom toho v projednávaném případě, na rozdíl od případu uvedeného v bodě 52 rozsudku Komise v. Německo, bod 781 výše, Komise nemusela, ve vlastním slova smyslu, učinit volbu mezi několika možnými výklady ustanovení práva Společenství. Projednávaná věc se totiž týká situace, ve které má posledně uvedená uplatnit článek 82 ES na skutkové a právní okolnosti projednávaného případu a ve které je třeba předpokládat, není-li prokázán opak, že závěry, ke kterým v tomto ohledu dospěla, jsou jediné, které mohla platně přijmout.

800    Soud má krom toho za to, že Microsoft pod zástěrkou zásady konformního výkladu ve skutečnosti pouze zpochybňuje legalitu napadeného rozhodnutí z důvodu, že je v rozporu s článkem 13 Dohody TRIPS.

801    Z ustálené judikatury však vyplývá, že dohody WTO v zásadě nepatří vzhledem ke své povaze a struktuře mezi normy, ve vztahu k nimž Soudní dvůr přezkoumává legalitu aktů orgánů Společenství (rozsudky Soudního dvora Portugalsko v. Rada, bod 789 výše, bod 47; ze dne 12. března 2002, Omega Air a další, C‑27/00 a C‑122/00, Recueil, s. I‑2569, bod 93; ze dne 9. ledna 2003, Petrotub a Republica v. Rada, C‑76/00 P, Recueil, s. I‑79, bod 53, a ze dne 30. září 2003, Biret International v. Rada, C‑93/02 P, Recueil, s. I‑10497, bod 52).

802    Soudu Společenství přísluší přezkoumat legalitu dotčeného aktu Společenství s ohledem na pravidla WTO pouze v případě, že Společenství zamýšlelo splnit zvláštní povinnost, k jejímuž splnění se zavázalo v rámci WTO, nebo v případě, že akt Společenství výslovně odkazuje na konkrétní ustanovení Dohod WTO (rozsudky Portugalsko v. Rada, bod 789 výše, bod 49, a Biret International v. Rada, bod 801 výše, bod 53).

803    Vzhledem k tomu, že okolnosti projednávaného případu zjevně neodpovídají žádnému z těchto dvou případů uvedených v předchozím bodě, Microsoft nemůže uplatňovat článek 13 Dohody TRIPS na podporu svého návrhu na zrušení článků 2, 4, 5 a 6 napadeného rozhodnutí. Není tedy třeba přezkoumat argumenty, které Microsoft, podporovaná sdružením ACT, uplatňuje na podporu svého tvrzení, podle kterého podmínky stanovené uvedeným článkem 13 nejsou v projednávaném případě splněny.

804    Co se týče argumentace sdružení ACT vycházející ze skutečnosti, že článek 5 napadeného rozhodnutí je neslučitelný s články 31 a 39 Dohody TRIPS (viz body 785 až 788 výše), musí být odmítnuta, a to ze stejných důvodů, jako jsou ty, které byly uvedeny v bodech 796 až 803 výše.

805    Je třeba krom toho podotknout, že argument sdružení ACT, podle kterého článek 5 napadeného rozhodnutí porušuje čl. 31 písm. a) Dohody TRIPS, spočívá na zcela nesprávné myšlence, podle které nápravné opatření stanoví povinné poskytnutí licencí na „kategorie vynálezů“ a nepředpokládá žádné individuální posouzení. Za předpokladu, že Microsoft musí, aby splnila povinnosti vyplývající z článku 5 napadeného rozhodnutí, poskytnout prostřednictvím licence oprávnění některým ze svých soutěžitelů užívat jeden nebo více z jejích patentů, nic jí v napadeném rozhodnutí nezabraňuje sjednat podmínky této licence případ od případu.

806    V tomto ohledu je třeba uvést, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že nápravné opatření uvedené v jeho článku 5 musí být provedeno postupem obsahujícím tři etapy a za dodržení podmínek stanovených v bodech 1005 až 1009 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

807    Microsoft tedy zaprvé musí vypracovat informace ohledně interoperability ve smyslu čl. 1 odst. 1 napadeného rozhodnutí a zavést hodnotící mechanismus uvedený v čl. 5 písm. c) téhož rozhodnutí.

808    Zadruhé musí zpřístupnit informace ohledně interoperability podnikům, které si přejí vyvíjet a distribuovat operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin, aby jim umožnila posoudit hospodářskou hodnotu, kterou pro ně bude mít implementace těchto informací do jejich výrobků [bod 1008 odůvodnění písm. i) napadeného rozhodnutí]. Podmínky, za kterých Microsoft povolí toto posouzení, musí být přiměřené a nediskriminační.

809    Microsoft zatřetí musí jakémukoliv podniku, který má zájem o všechny nebo část informací ohledně interoperability, zpřístupnit dotčené informace a povolit tomuto podniku implementovat je do operačních systémů pro servery určené k podoře pracovních skupin (bod 1003 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Rovněž v tomto kontextu musí být podmínky, které hodlá uložit, přiměřené a nediskriminační (bod 1005 až 1008 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

810    Z těchto jednotlivých prvků napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že společnosti Microsoft nic nebrání, v případě, že by se informace ohledně interoperability požadované daným podnikem vztahovaly k technologii, která je předmětem patentu (nebo se na ni vztahuje jiné právo duševního vlastnictví), zpřístupnit tyto informace a povolit jejich využití prostřednictvím licence, s výhradou uplatnění přiměřených a nediskriminačních podmínek.

811    Pouhá skutečnost, že je v napadeném rozhodnutí vyžadováno, aby podmínky, kterým budou podléhat tyto případné licence, byly přiměřené a nediskriminační, nikterak neznamená, že Microsoft musí uložit shodné podmínky každému podniku, který o takové licence požádá. Není totiž vyloučeno, aby tyto podmínky mohly být přizpůsobeny situaci každého z těchto podniků a aby závisely například na rozsahu informací, ke kterým si přejí mít přístup, nebo na typu výrobků, do kterých je hodlají implementovat.

812    Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že třetí část jediného žalobního důvodu musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

813    Z toho vyplývá, že jediný žalobní důvod uvedený v rámci první problematiky musí být v plném rozsahu zamítnut jako neopodstatněný.

C –  K problematice vázaného prodeje operačního systému Windows pro klientské osobní počítače a přehrávače Windows Media Player

814    Microsoft v rámci této druhé problematiky uvádí dva žalobní důvody, vycházející, první z porušení článku 82 ES a druhý z porušení zásady proporcionality. První žalobní důvod se týká závěru Komise, podle kterého chování společnosti Microsoft spočívající v podmiňování dodání operačního systému Windows pro klientské osobní počítače současným pořízením softwaru Windows Media Player je zneužívajícím vázaným prodejem [čl. 2 písm. b) napadeného rozhodnutí]. Druhý žalobní důvod se vztahuje k nápravnému opatření stanovenému článkem 6 napadeného rozhodnutí.

815    Před přezkoumáním těchto žalobních důvodů je třeba připomenout řadu skutkových a technických zjištění obsažených v napadeném rozhodnutí a týkajících se rámce, ve kterém se nachází výše uvedené chování. V tomto ohledu musí být uvedeno, že tato jednotlivá zjištění nejsou společností Microsoft v podstatě zpochybněna.

1.     Skutková a technická zjištění

816    Komise v bodech 60 až 66 napadeného rozhodnutí představuje digitální multimédium.

817    Nejprve definuje přehrávače multimédií jako softwarové výrobky schopné „přehrávat“ zvukové a obrazové obsahy, tedy dekódovat příslušná data a převést je na příkazy pro hardware, jako jsou reproduktory nebo obrazovka (bod 60 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

818    Dále v bodě 61 odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětluje, že zvukové a obrazové obsahy se nacházejí v digitálních souborech multimédií podle určitých specifických formátů a že algoritmy komprese a dekomprese byly vyvinuty pro zmenšení prostoru ukládání vyžadovaného těmito obsahy, aniž by to způsobilo ztrátu kvality zvuku nebo obrazu. Upřesňuje, že tyto algoritmy jsou implementovány v přehrávačích multimédií, jakož i v kódovacím softwaru, který umožňuje generovat kompresované soubory. Dodává, že část kódu, která v přehrávači multimédií implementuje algoritmus komprese a dekomprese, je nazývána „codec“ a že pro to, aby mohl přehrávač multimédií řádně komunikovat s „digitálním mediálním obsahem“ kompresovaným v daném formátu použitím daného algoritmu komprese a dekomprese, musí být schopen rozumět tomuto formátu a tomuto algoritmu komprese a dekomprese, tedy musí být schopen implementovat příslušný „codec“.

819    Komise v následujícím bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětluje, že konečný uživatel může mít přístup přes internet ke zvukovým a obrazovým obsahům tak, že stáhne dotčený soubor na svůj klientský osobní počítač, tedy že jej zkopíruje a přemístí na svůj počítač. Jakmile byl stažen, může být tento soubor „přehrán“ přehrávačem multimédií slučitelným s jeho formátem.

820    V bodě 63 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že konečný uživatel může rovněž přijímat zvukové a obrazové obsahy šířené vysíláním datového proudu prostřednictvím internetu. V tomto případě již není nezbytné čekat na úplné stažení dotčeného souboru, neboť tento je odeslán klientskému osobnímu počítači v podobě sekvence malých prvků, tedy „proudu“ dat, které přehrávač multimédií postupně zaznamenává. Toto šíření vyžaduje přítomnost záznamového přehrávače multimédií na klientském osobním počítači.

821    Komise upřesňuje, že šíření zvukových a obrazových obsahů konečnému uživateli prostřednictvím vysílání datového proudu často vyžaduje specifické protokoly pro vysílání datového proudu upravující komunikace mezi přehrávačem multimédií a serverovým softwarem, který šíří obsah na internetu. Uvedený uživatel musí pro to, aby mohl mít přístup ke zvukovým a obrazovým obsahům šířeným podle daného protokolu, mít k dispozici přehrávač multimédií, který „rozumí“ tomuto protokolu (bod 64 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

822    Konečně v bodě 66 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že použitím kódovacího softwaru, serverů pro vysílání datového proudu a přehrávačů multimédií, které jsou slučitelné, co se týče podpory codec, formátů a protokolů šíření, je možné sestavit softwarovou infrastrukturu pro poskytování a používání na počítačových sítích digitálních zvukových a obrazových obsahů šířených prostřednictvím vysílání datového proudu. Upřesňuje, že taková infrastruktura bude moci rovněž být platformou pro vývoj jiných aplikací, které budou používat služby jí poskytované. Přehrávače multimédií mohou mít zejména API, které budou používat jiné aplikace například pro spuštění přehrávání souboru přehrávačem.

823    Komise v bodech 107 až 120 odůvodnění napadeného rozhodnutí stručně popisuje hospodářské faktory, které charakterizují nabídku, hospodářskou soutěž a spotřebu v odvětví digitálních multimédií.

824    V tomto ohledu zaprvé uvádí, že na počátku distribučního řetězce digitálních multimediálních obsahů se nachází majitelé těchto obsahů, kteří disponují obecně autorskými právy k nim, a mohou tedy kontrolovat jejich rozmnožování a distribuci (bod 108 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

825    Komise zadruhé uvádí, že obsahy jsou poté seskupeny poskytovateli obsahů, kteří je šíří u uživatelů, zejména jejich ukládáním na servery připojené na internet, ke kterým mohou mít spotřebitelé přístup ze svého klientského osobního počítače (body 109 až 111 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

826    Komise zatřetí uvádí, že softwarová infrastruktura umožňující vytváření, přenos a přehrávání digitálních obsahů je poskytována vývojáři softwaru, včetně společností Microsoft, RealNetworks a Apple (bod 112 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Upřesňuje, že tyto tři společnosti jsou zvláštní tím, že kromě skutečnosti, že poskytují určité normalizované formáty odvětví, nabízí úplné řešení od kódovacího softwaru po přehrávač, založené hlavně na jejich vlastních digitálních mediálních technologiích a na formátech souborů, jichž jsou majiteli (bod 113 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Microsoft tak vlastní následující formáty: Windows Media Audio (WMA), Windows Media Video (WMV) a Advanced Streaming Format (ASF). Formáty společnosti RealNetwork se jmenují „RealAudio“ a „RealVideo“. Pokud jde o formáty QuickTime od společnosti Apple, obsahují rozšíření souborů „.qt“, „.mov“ a „.moov“. Komise dodává, že ostatní vývojáři softwaru nenabízejí úplné řešení pro poskytování obsahu multimédií, avšak obecně získávají licence od jedné z výše uvedených tří společností pro používání jejich technologie nebo používají přístupné průmyslové standardy (bod 117 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

827    Komise začtvrté uvádí, že existuje několik distribučních kanálů přehrávačů multimédií pro konečné uživatele (body 119 a 120 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

828    Zaprvé, tyto přehrávače mohou být instalovány na klientských osobních počítačích výrobci zařízení v důsledku dohod uzavřených mezi posledně uvedenými a vývojáři softwaru. Konečným uživatelům je tedy na jejich klientském počítači předem kromě operačního systému instalován přehrávač multimédií a případně jiný doplňující software. Podle bodu 68 odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou výrobci zařízení společnosti, jejichž činnost spočívá v kompletování počítačů použitím řady součástí dodávaných různými výrobci. Tato operace obecně zahrnuje instalaci operačního systému dodaného vývojářem softwaru nebo vyvinutého samotným výrobcem zařízení, jakož i seskupení více aplikací požadovaných konečným uživatelem. Takto zkompletované počítače jsou poté koupeny „dalšími prodejci“, kteří je dále prodávají poté, co do nich integrovali doplňující software.

829    Zadruhé, si koneční uživatelé mohou stáhnout přehrávače multimédií na své klientské osobní počítače z internetu.

830    Zatřetí, přehrávače multimédií mohou být uváděny do prodeje v maloobchodě nebo být distribuovány spolu s jinými softwarovými výrobky.

831    Komise v bodech 121 až 143 odůvodnění napadeného rozhodnutí popisuje příslušné výrobky společnosti Microsoft a jejích soutěžitelů.

832    Co se týče společnosti Microsoft, připomíná, že její přehrávač multimédií se jmenuje „Windows Media Player“, a upřesňuje, že ke dni napadeného rozhodnutí se nejnovější verze tohoto přehrávače jmenovala „Windows Media Player 9 Series“ (WMP 9). Uvádí, že WMP 9, který umožňuje zejména přehrávání digitálních zvukových a obrazových obsahů stažených nebo šířených vysíláním datového proudu, je dostupný od 7. ledna 2003 a funguje rovněž s operačními systémy Mac Os a UNIX od počátku listopadu 2003. Dodává, že WMP 9 neposkytuje formáty Real a QuickTime.

833    Co se týče soutěžitelů společnosti Microsoft, Komise konkrétněji popisuje výrobky společnosti RealNetworks (body 125 až 134 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a společnosti Apple (body 135 až 140 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

834    Komise zejména uvádí, že RealNetworks – která se tehdy jmenovala Progressive Networks Inc. – byla v roce 1995 první velkou společností, která prodávala výrobky umožňující šíření digitálních zvukových obsahů prostřednictvím vysílání datového proudu, včetně přehrávače RealAudio Player. RealNetworks v únoru 1997 zavedla RealPlayer 4.0, který umožňoval přehrávání audio a video souborů živě a na žádost.

835    Co se týče společnosti Apple, Komise uvádí, že tato společnost na počátku 90. let vyvinula přehrávač multimédií nazvaný „QuickTime Player“, který původně fungoval pouze na osobních počítačích Macintosh. Apple v listopadu 1994 zavedla přehrávač QuickTime 2.0 pro Windows a v dubnu 1999 přehrávač QuickTime 4.0, který umožňoval šíření obsahu multimédií prostřednictvím vysílání datového proudu.

836    Komise krom toho uvedla přehrávač MusicMatch Jukebox společnosti MusicMatch a přehrávač Winamp Media Player společnosti Nullsoft, přičemž upřesnila, že se opírají nikoliv o své vlastní „codec“ nebo formáty souborů, ale o technologie, jejichž majiteli jsou společnosti Microsoft, Apple nebo RealNetworks, nebo o veřejně přístupné formáty (body 141 až 143 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

837    Body 302 až 314 odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahují chronologii činnosti společnosti Microsoft v odvětví softwaru multimédií, která může být shrnuta následujícím způsobem:

–        v srpnu 1991 Microsoft zavedla verzi svého operačního systému Windows 3.0, která obsahovala „rozšíření multimédií“ umožňující uživatelům prohlížet statické obrazy a poslouchat zvuky, avšak nikoliv přijímat šíření obsahů multimédií prostřednictvím vysílání datového proudu;

–        v roce 1993 Microsoft zavedla výrobek nazvaný „Video for Windows“, který obsahoval přehrávač Media Player 2.0 a umožňoval uživatelům přehrávat na jejich klientských osobních počítačích stažené video soubory;

–        v srpnu 1995 Microsoft uvedla na trh operační systém Windows 95, do kterého později integrovala svůj internetový navigátor Internet Explorer, který zahrnoval přehrávač audio RealAudio Player od společnosti RealNetworks;

–        v září 1996 Microsoft zavedla software NetShow 1.0, který byl vyvinut, aby fungoval s Windows 95, a který umožňoval přehrávání zvukových a obrazových obsahů šířených přes intranetové sítě;

–        dne 21. července 1997 Microsoft a RealNetworks oznámily uzavření dohody o spolupráci v oblasti šíření obsahů multimédií prostřednictvím vysílání datového proudu, podle které Microsoft získala v rámci licence poskytnuté společností RealNetworks jednak „codec“ RealAudio a „codec“ RealVideo 4.0 za účelem jejich začlenění do svého softwaru NetShow, a jednak RealPlayer 4.0 za účelem jeho začlenění do Internet Explorer;

–        v říjnu 1997 Microsoft oznámila začlenění RealPlayer 4.0 do Internet Explorer 4.0;

–        dne 4. května 1998 Microsoft zavedla verzi Beta svého softwaru Microsoft Media Player umožňujícího přehrávání obsahů multimédií šířených prostřednictvím vysílání datového proudu na internetu a poskytujícího podporu pro zejména formáty MPEG, QuickTime, RealAudio a RealVideo, jakož i verzi Beta svého softwaru Netshow 3.0 Server;

–        dne 25. června 1998 Microsoft uvedla na trh operační systém Windows 98, se kterým byl na instalačním CD tohoto systému distribuován přehrávač NetShow 2.0, který umožňoval příjem obsahů šířených prostřednictvím vysílání datového proudu, avšak nebyl součástí přednastavených konfigurací, které Windows 98 nabízela uživatelům;

–        dne 7. července 1998 Microsoft uvedla na trh Windows Media Player 6 (WMP 6), přehrávač multimédií, který umožňoval přehrávání obsahů šířených prostřednictvím vysílání datového proudu přes Internet a fungoval s operačními systémy Windows 95, Windows 98 a Windows NT 4.0 a který poskytoval podporu pro formáty RealAudio 4.0, RealVideo 4.0, ASF, AVI, WAV, MPEG a QuickTime;

–        dne 5. května 1999 Microsoft uvedla na trh operační systém pro klientské osobní počítače Windows 98 Second Edition, ve kterém byl přehrávač WMP 6 integrován, aniž by mohl být vyňat výrobci zařízení nebo uživateli, a který byl rovněž integrován v pozdějších verzích Windows, tedy Windows Me, Windows 2000 Professional a Windows XP;

–        v srpnu 1999 Microsoft zavedla „architekturu Windows Media Technologies 4“, která obsahovala přehrávač Windows Media Player, Windows Media Services, Windows Media Tools a její vlastní technologii správy digitálních práv;

–        tento software již neposkytoval v „nativním režimu“ formáty RealNetworks ani formát QuickTime;

–        v září 2002 Microsoft oznámila zavedení verze Beta své technologie Windows Media 9 Series, která obsahovala zejména přehrávač WMP 9.

838    Musí být uvedeno, že Microsoft splnila povinnost, která jí byla uložena v rámci americké dohody, umožnit výrobcům zařízení a koncovým spotřebitelům aktivovat nebo zrušit přístup k jejímu zprostředkujícímu softwaru uvedením na trh Windows 2000 Professional Service Pack 3 dne 1. srpna 2002 a Windows XP Service Pack 1 dne 9. září 2002 (bod 315 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

2.     K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 82 ES

839    První žalobní důvod uvedený společností Microsoft v rámci této problematiky se dělí do čtyř částí. V rámci první části Microsoft tvrdí, že Komise uplatnila novou spekulativní teorii nespočívající na žádném právním základě, aby konstatovala existenci účinku vyloučení soutěžitelů z trhu. V rámci druhé části tvrdí, že Komise nedostatečně zohlednila výhody vyplývající z „architektonického pojetí“ jejího operačního systému. V rámci třetí části uvádí, že Komise neprokázala existenci porušení článku 82 ES, zejména čl. 82 druhého pododstavce písm. d) ES. Konečně v rámci čtvrté části tvrdí, že Komise nezohlednila povinnosti uložené Dohodou TRIPS.

840    Microsoft krom toho úvodem k argumentaci, kterou rozvíjí v rámci této problematiky, uvádí některá tvrzení ohledně podmínek požadovaných pro konstatování existence zneužívajícího vázaného prodeje.

841    Soud nejprve přezkoumá tvrzení uvedená v předchozím bodě. Poté ve světle závěrů, ke kterým v tomto ohledu dospěje (viz bod 869 níže), bude analyzovat argumenty, které Microsoft uplatňuje v rámci prvních tří částí prvního žalobního důvodu. Konečně se vysloví ohledně čtvrté části tohoto žalobního důvodu.

a)     K podmínkám požadovaným pro konstatování zneužívajícího vázaného prodeje

 Argumenty účastnic řízení

842    Microsoft odkazem na bod 794 odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrdí, že Komise na základě následujících skutečností dospěla k závěru, že v projednávaném případě existuje zneužívající vázaný prodej:

–        zaprvé, vázající výrobek a vázaný výrobek jsou dva odlišné výrobky;

–        zadruhé, dotčený podnik má na trhu vázajícího výrobku dominantní postavení;

–        zatřetí, uvedený podnik nedává spotřebitelům volbu získat vázající výrobek bez vázaného výrobku;

–        začtvrté, dotčené jednání omezuje hospodářskou soutěž.

843    Odkazem na bod 961 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že Komise rovněž zohlednila skutečnost, že příslušný vázaný prodej nebyl údajně objektivně odůvodněn.

844    Microsoft tvrdí, že tyto jednotlivé skutečnosti se odchylují od podmínek stanovených čl. 82 druhým pododstavcem písm. d) ES ve dvou aspektech.

845    Komise jednak nahradila podmínku spočívající v „podmiňování uzavření smluv tím, že druhá strana přijme další plnění, která ani věcně, ani podle obchodních zvyklostí s předmětem těchto smluv nesouvisejí“, podmínkou, podle které podnik v dominantním postavení „nedává spotřebitelům volbu získat vázající výrobek bez vázaného výrobku“.

846    Komise krom toho doplnila podmínku spočívající ve vyloučení soutěžitelů z trhu, která není výslovně stanovena čl. 82 druhým pododstavcem písm. d) ES a která běžně není zohledňována pro posouzení existence zneužívajícího vázaného prodeje. Komise přesněji poté, co uznala v bodě 841 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že tato věc není „klasickým případem vázaného prodeje“, měla za to, že existuje účinek vyloučení soutěžitelů z trhu, přičemž vycházela z nové a „vysoce spekulativní“ teorie, podle které rozsáhlé šíření multimediálních funkčních schopností Windows nutí dodavatele obsahu kódovat svůj obsah ve formátech Windows Media, čehož účinkem je vyloučení z trhu všech konkurenčních přehrávačů multimédií, a dále nepřímo nucení spotřebitelů využívat pouze uvedené multimediální funkční schopnosti.

847    Microsoft dodává, že napadené rozhodnutí je kontradiktorní v rozsahu, ve kterém Komise konstatuje v bodě 792 odůvodnění, že podmínky čl. 82 druhého pododstavce písm. d) ES jsou v projednávaném případě splněny, zatímco zároveň zohledňuje podmínky, které se od nich odchylují.

848    ACT tvrdí, že Komise zohlednila tři různé kategorie podmínek pro konstatování existence zneužívajícího vázaného prodeje v projednávaném případě, tedy zaprvé podmínky stanovené čl. 82 druhým pododstavcem písm. d) ES, zadruhé podmínky stanovené článkem 82 ES obecně a zatřetí čtyři podmínky uvedené v bodě 794 odůvodnění napadeného rozhodnutí. ACT má za to, že ať je uplatněná kategorie podmínek jakákoliv, posouzení učiněné Komisí je nesprávné.

849    Komise odkazem na bod 831 odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrdí, že dotčený zneužívající vázaný prodej porušuje „obecně článek 82 [ES], a konkrétně čl. 82 [druhý pododstavec] písm. d) [ES]“. Uvádí, že společně uvedla tato dvě ustanovení s ohledem na argumenty, které byly uvedeny společností Microsoft ve správním řízení, a aby „odstranila jakoukoliv pochybnost“ a „vyhnula se sémantické debatě ohledně výkladu [čl. 82 druhého pododstavce písm.] d) [ES]“. Dodává, že podmínky, které uplatnila v projednávaném případě pro učinění závěru, že existuje zneužívající vázaný prodej, jsou v souladu s podmínkami připuštěnými judikaturou.

 Závěry Soudu

850    Soud má za to, že argumenty uvedené společností Microsoft jsou čistě sémantického charakteru a že nemůžou být přijaty.

851    V tomto ohledu je třeba připomenout způsob, jakým Komise v napadeném rozhodnutí strukturuje svou argumentaci týkající se dotčeného vázaného prodeje.

852    V bodě 794 odůvodnění tohoto rozhodnutí uvádí, že existence zneužívajícího vázaného prodeje ve smyslu článku 82 ES předpokládá existenci čtyř skutečností uvedených v bodě 842 výše.

853    Dále zkoumá chování vytýkané společnosti Microsoft ve světle těchto čtyř skutečností (body 799 až 954 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

854    Komise tedy zaprvé připomíná, že Microsoft má na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače dominantní postavení (bod 799 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Je třeba úvodem uvést, že tato skutečnost není posledně uvedenou zpochybněna.

855    Zadruhé tvrdí, že záznamové přehrávače multimédií a operační systémy pro klientské osobní počítače jsou dva odlišné výrobky (body 800 až 825 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

856    Zatřetí uvádí, že Microsoft nedává spotřebitelům možnost získat její operační systém Windows pro klientské osobní počítače bez Windows Media Player (body 826 až 834 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

857    Začtvrté Komise tvrdí, že vázaný prodej Windows Media Player omezuje hospodářskou soutěž na trhu přehrávačů multimédií (body 835 až 954 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V tomto ohledu zejména uvádí, že v klasickém případě vázaných prodejů Komise a soud Společenství „měly za to, že vázaný prodej jiného výrobku s dominantním výrobkem ukazuje na vylučující účinky této praxe na soutěžitele“ (bod 841 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Má nicméně za to, že v projednávané věci neexistují důvody domnívat se, aniž by byla provedena další analýza, že vázaný prodej Windows Media Player zakládá jednání, které může svou povahou omezit hospodářskou soutěž (tentýž bod odůvodnění). Má v podstatě za to, že „vázání [Windows Media Player] na dominantní výrobek Windows činí z [Windows Media Player] zvolenou platformu pro doplňující obsahy a aplikace a představuje riziko omezení hospodářské soutěže na trhu přehrávačů multimédií“ (bod 842 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dodává, že „[t]o má dopady na hospodářskou soutěž na souvisejících výrobkových trzích, jako jsou kódovací softwary a softwary pro správu multimédií (často na straně serverů), jakož i na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače, pro které jsou přehrávače multimédií slučitelné s kvalitními obsahy významnou aplikací“ (tentýž bod odůvodnění).

858    Komise konečně zkoumá skutečnosti, které společnost Microsoft uvedla, aby se pokusila prokázat, že zneužívající chování, které jí je přičítáno, je objektivně odůvodněno (body 955 až 970 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

859    Soud má za to, že analýza skutečností zakládajících pojem „vázané prodeje“ takto učiněná Komisí je přesná a v souladu jak s článkem 82 ES, tak s judikaturou. Komise oprávněně vycházela ze skutečností uvedených v bodě 794 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i ze skutečnosti, že vázaný prodej nebyl objektivně odůvodněn, pro účely posouzení, zda chování vytýkané společnosti Microsoft bylo zneužívajícím vázaným prodejem. Tyto skutečnosti mohou být vyvozeny nejen ze samotného konceptu vázaného prodeje, ale rovněž z judikatury (viz zejména rozsudek Soudu ze dne 12. prosince 1991, Hilti v. Komise, T‑30/89, Recueil, s. II‑1439, potvrzený rozsudkem Soudního dvora ze dne 2. března 1994, Hilti v. Komise, C‑53/92 P, Recueil, s. I‑667; rozsudky ze dne 6. října 1994 a ze dne 14. listopadu 1996, Tetra Pak v. Komise, bod 293 výše).

860    Je třeba připomenout, že výčet zneužívajících jednání uvedený v čl. 82 druhém pododstavci ES není taxativní, takže jednání, která jsou tam zmíněna, jsou pouze příklady zneužití dominantního postavení (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 14. listopadu 1996, Tetra Pak v. Komise, bod 293 výše, bod 37). Podle ustálené judikatury totiž výčet zneužívajících jednání obsažený v tomto ustanovení taxativně nevymezuje způsoby zneužití dominantního postavení zakázané Smlouvou o ES (rozsudek Soudního dvora ze dne 21. února 1973, Europemballage a Continental Can v. Komise, 6/72, Recueil, s. 215, bod 26, a rozsudek Compagnie maritime belge transports a další v. Komise, bod 229 výše, bod 112).

861    Z toho vyplývá, že vázaný prodej uskutečňovaný podnikem v dominantním postavení může porušovat článek 82 ES, i když neodpovídá příkladu uvedenému v čl. 82 druhém pododstavci písm. d) ES. Komise tedy pro konstatování existence zneužívajícího vázaného prodeje oprávněně vycházela v napadeném rozhodnutí z článku 82 jako celku, a nikoliv výlučně z čl. 82 druhého pododstavce písm. d) ES.

862    V každém případě je třeba konstatovat, že skutečnosti zakládající zneužívající vázaný prodej shledané Komisí v bodě 794 odůvodnění napadeného rozhodnutí odpovídají v podstatě podmínkám stanoveným čl. 82 druhým pododstavcem písm. d) ES.

863    V tomto kontextu je třeba zamítnout argument společnosti Microsoft, podle kterého Komise uplatnila v projednávaném případě podmínky, které se odchylují ve dvou aspektech od podmínek stanovených čl. 82 druhým pododstavcem písm. d) ES.

864    Tedy Komise zaprvé uvedením, že je třeba zkoumat, zda podnik v dominantním postavení „neposkytuje spotřebitelům volbu získat vázající výrobek bez vázaného výrobku“, pouze vyjadřuje jinými slovy myšlenku, že pojem „vázaný prodej“ předpokládá, že spotřebitelé jsou přímo či nepřímo nuceni přijmout „další plnění“, jak jsou zmíněna v čl. 82 druhém pododstavci písm. d) ES.

865    V projednávaném případě, jak bude podrobněji uvedeno v bodech 962 a 965 níže, je tento nátlak vyvíjen hlavně nejprve na výrobce zařízení, kteří jej následně přenáší na konečného uživatele. Posledně uvedený je přímo vystaven uvedenému nátlaku v méně časté situaci, kdy si, spíš než aby se obrátil na výrobce zařízení, pořídí operační systém Windows pro klientské osobní počítače přímo od maloobchodníka.

866    Za druhé nelze tvrdit, že Komise uvedla novou podmínku spočívající ve vyloučení soutěžitelů z trhu, aby konstatovala existenci zneužívajícího vázaného prodeje ve smyslu čl. 82 druhého pododstavce písm. d) ES .

867    V tomto ohledu musí být jednak uvedeno, že i když je pravda, že ani posledně uvedené ustanovení, ani obecněji článek 82 ES neodkazují na protisoutěžní účinek uvedeného jednání, nic to nemění na skutečnosti, že jednání bude v zásadě považováno za zneužívající, pouze může-li omezit hospodářskou soutěž (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 30. září 2003, Michelin v. Komise, T‑203/01, Recueil, s. II‑4071, dále jen „rozsudek Michelin II“, bod 237).

868    Jednak, jak bude upřesněno v bodech 1031 až 1058 níže, nemůže být tvrzeno, že Komise vycházela z nové a vysoce spekulativní teorie, aby dospěla k závěru, že v projednávaném případě existuje účinek vyloučení soutěžitelů z trhu. Jak vyplývá z bodu 841 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise měla za to, že s ohledem na specifické okolnosti projednávaného případu se nemohla spokojit s tím, aby měla za to – jak to běžně činí ve věcech v oblasti zneužívajících vázaných prodejů –, že vázaný prodej daného výrobku a dominantního výrobku má účinek vyloučení z trhu per se. Přezkoumala tedy předem konkrétní účinky, které dotčený vázaný prodej již měl na trhu záznamových přehrávačů multimédií, jakož i způsob, kterým se měl tento trh vyvíjet.

869    S ohledem na vše, co předchází, má Soud za to, že otázka dotčeného vázaného prodeje musí být posouzena vzhledem ke čtyřem podmínkám uvedeným v bodě 794 odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz bod 842 výše), jakož i podmínce spočívající v neexistenci objektivního odůvodnění.

870    Druhá podmínka uvedená v bodě 794 odůvodnění napadeného rozhodnutí musí být považována za splněnou, jelikož je nesporné, že Microsoft má na trhu údajně vázajícího výrobku, tedy operačního systému pro klientské osobní počítače, dominantní postavení. Argumenty, které Microsoft uplatňuje v rámci tří prvních částí prvního žalobního důvodu (viz bod 839 výše), budou přezkoumány ve spojení se čtyřmi podmínkami vyžadovanými pro konstatování existence zneužívajícího vázaného prodeje. Tento přezkum bude uskutečněn následujícím způsobem. Soud zaprvé posoudí podmínku spočívající v existenci dvou odlišných výrobků vzhledem k úvahám uvedeným společností Microsoft v rámci druhé a třetí části. Zadruhé přezkoumá podmínku týkající se podmiňování uzavření smluv dalším plněním vzhledem k argumentům uvedeným společností Microsoft na podporu třetí části. Zatřetí bude analyzovat podmínku spočívající v omezení hospodářské soutěže na trhu vzhledem k úvahám uvedeným společností Microsoft v rámci první části. Začtvrté přezkoumá objektivní odůvodnění uvedená posledně uvedenou, přičemž zohlední zejména argumenty, které uplatňuje v rámci druhé části.

871    Čtvrtá část, týkající se údajného nezohlednění povinností uložených Společenstvím Dohodou TRIPS, bude přezkoumána nakonec.

b)     K existenci dvou odlišných výrobků

 Napadené rozhodnutí

872    Komise zkoumá tuto první podmínku v bodech 800 až 825 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Její analýza obsahuje tři části. Zaprvé se snaží prokázat, že záznamové přehrávače multimédií a operační systémy pro klientské osobní počítače jsou odlišnými výrobky (body 800 až 813 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Zadruhé odmítá argument, který Microsoft vyvozuje ze skutečnosti, že spojení její technologie přehrávání multimédií a jejího operačního systému Windows započalo před rokem 1999 (body 814 až 820 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Zatřetí odmítá argument společnosti Microsoft, podle kterého je vázaný prodej záznamového přehrávače multimédií a operačního systému obvyklou obchodní praxí (body 821 až 824 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

873    V rámci první části své analýzy Komise zaprvé uvádí, že podle judikatury skutečnost, že existují nezávislí výrobci specializovaní v oblasti výroby vázaného výrobku, poukazuje na existenci odlišné poptávky ze strany spotřebitelů, a tedy odlišného trhu pro uvedený výrobek (bod 802 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Má tedy za to, že odlišný charakter výrobků pro účely analýzy ve světle článku 82 ES musí být posouzen s ohledem na poptávku ze strany spotřebitelů v tom smyslu, že v případě neexistence nezávislé poptávky po údajně vázaném výrobku nejsou příslušné výrobky odlišné (bod 803 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

874    Komise zadruhé uvádí, že „trh nabízí přehrávače multimédií odděleně“ a že existují dodavatelé, kteří vyvíjejí a dodávají přehrávače multimédií na samostatném základě, nezávisle na operačních systémech (bod 804 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

875    Zatřetí poukazuje na praxi společnosti Microsoft spočívající ve vyvíjení a distribuování verzí svého přehrávače Windows Media Player pro operační systémy Mac od společnosti Apple a Solaris od společnosti Sun (bod 805 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Rovněž uvádí, že Microsoft zavádí aktualizace svého přehrávače odlišné od verzí nebo aktualizací verzí operačních systémů Windows (tentýž bod odůvodnění).

876    Komise začtvrté uvádí, že nezanedbatelný počet spotřebitelů se rozhodne pořídit si přehrávače multimédií nezávisle na svém operačním systému, včetně přehrávače RealPlayer od společnosti RealNetworks, která nevyvíjí a neprodává operační systémy (bod 806 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

877    Komise zapáté tvrdí, že někteří uživatelé operačních systémů nebudou potřebovat nebo nebudou chtít přehrávač multimédií (bod 807 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

878    Zašesté odmítá argument společnosti Microsoft, podle kterého neexistuje podstatná poptávka po operačních systémech nezahrnujících technologie přehrávání multimédií (bod 809 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

879    Zasedmé Komise uvádí, že Microsoft uskutečňuje reklamní aktivity specificky zaměřené na Windows Media Player nezávisle na operačním systému (bod 810 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

880    Zaosmé uvádí, že operační systémy pro klientské osobní počítače a záznamové přehrávače multimédií jsou rovněž odlišné, pokud jde o funkce (bod 811 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

881    Zadeváté Komise uvádí, že tyto dva výrobky „odpovídají“ různým odvětvovým strukturám, jak to prokazuje skutečnost, že na trhu přehrávačů multimédií přetrvávají někteří soutěžitelé společnosti Microsoft, zatímco na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače mají soutěžitelé posledně uvedené zanedbatelný podíl na trhu (bod 812 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Krom toho úrovně cen obou výrobků jsou rovněž odlišné (tentýž bod odůvodnění).

882    Zadesáté Komise uvádí, že Microsoft uplatňuje dohody o licenci zvané „dohody o licenci software developer’s kit“ (dále jen „dohody o licenci SDK“), které jsou odlišné podle toho, zda se „software developer’s kit“ (komplet pro vývojáře softwaru, dále jen „SDK“) týká operačního systému Windows, nebo technologií Windows Media (bod 813 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

883    Komise v rámci druhé části své analýzy tvrdí, že argument společnosti Microsoft, podle kterého je její technologie přehrávání multimédií spojena s Windows od roku 1992, nemůže vyvrátit její závěr, pokud jde o existenci dvou odlišných výrobků. Zejména uvádí, že „společnosti Microsoft vytýká chování od okamžiku, kdy vázaný prodej začal být škodlivější, než byl dříve“, přičemž v tomto ohledu upřesňuje, že Microsoft v roce 1999 „započala vázat výrobek (WMP 6), který odpovídal výrobkům jiných dodavatelů, co se týče podstatné funkce, kterou většina spotřebitelů očekávala od přehrávače multimédií (tedy přijímání obsahu šířeného prostřednictvím vysílání datového proudu přes internet), se kterým vstoupila v roce 1998 na trh záznamových přehrávačů multimédií“ (bod 816 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise rovněž uvádí, že první záznamový přehrávač multimédií, který Microsoft v roce 1995 distribuovala spolu s Windows, byl RealAudio Player od společnosti RealNetworks, neboť Microsoft tehdy dosud neměla „životaschopný“ přehrávač multimédií (bod 817 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Upřesňuje, že softwarový kód RealAudio Player mohl být zcela odinstalován (tentýž bod odůvodnění).

884    Komise v rámci třetí části své analýzy odmítá argument společnosti Microsoft, podle kterého je spojení záznamového přehrávače multimédií s operačním systémem pro klientské osobní počítače obvyklou obchodní praxí. Zaprvé uvádí, že tento argument nezohledňuje skutečnost, že existují nezávislí dodavatelé vázaného výrobku, zadruhé že Sun a dodavatelé výrobků Linux nevážou své vlastní přehrávače multimédií, ale přehrávače multimédií pocházející od třetích dodavatelů, a zatřetí že žádný z těchto prodejců operačních systémů neváže přehrávač multimédií na operační systém tak, aby bylo nemožné jej odinstalovat (bod 823 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

 Argumenty účastnic řízení

885    Microsoft, podporovaná účastníky CompTIA, DMDsecure a další, ACT, TeamSystem, Mamut a Exor, zaprvé tvrdí, že napadené rozhodnutí neprokazuje, že systém Windows a jeho multimediální funkční schopnost patří do dvou odlišných výrobkových trhů.

886    Tvrdí, že tato multimediální funkční schopnost je „dlouhodobým charakteristickým rysem operačního systému Windows“. Softwarový kód ve Windows, který uživatelům umožňuje přehrávat zvukové a obrazové obsahy, se v ničem neliší od softwarového kódu, který jim umožňuje mít přístup k jiným typům informací, jako jsou texty nebo grafy. Krom toho jiné části Windows, jakož i aplikace třetích podniků prováděné na tomto operačním systému používají tentýž softwarový kód.

887    Microsoft kritizuje skutečnost, že Komise v napadeném rozhodnutí zvažuje pouze otázku, zda údajně vázaný výrobek, tedy multimediální funkční schopnost, je dostupný odděleně od údajně vázajícího výrobku, tedy operačního systému pro klientské osobní počítače. Vhodná otázka ve skutečnosti spočívá ve vymezení, zda posledně uvedený výrobek je pravidelně prodáván bez vázaného výrobku. Neexistuje však skutečná poptávka ze strany spotřebitelů po operačním systému pro klientské osobní počítače bez multimediální funkční schopnosti, a žádný hospodářský subjekt by tedy neuvedl takový operační systém na trh.

888    Microsoft má za to, že Komise sankcionuje podniky v dominantním postavení, které vylepšují své výrobky tím, že do nich integrují nové multimediální funkční schopnosti, když vyžaduje, aby mohly být odstraněny, jakmile třetí podnik uvede na trh samostatný výrobek, který poskytuje stejné nebo podobné funkční možnosti.

889    Microsoft dodává, že stanovisko přijaté Komisí je tím méně přijatelné, že namítané zneužití nevyplývá z integrace multimediální funkční schopnosti do Windows – která je z roku 1992 a byla následně trvale vylepšována –, ale z vylepšení této schopnosti, které provedla v roce 1999, když k ní přidala svou vlastní schopnost přijímání vysílání datového proudu. Jinak řečeno, Komise zpochybňuje přítomnost multimediální funkční schopnosti ve Windows pouze v rozsahu, ve kterém umožňuje záznamové přehrávání zvukových a obrazových obsahů nacházejících se na internetu před jejich úplným stažením.
                                                                         

890    Microsoft rovněž tvrdí, že všechny ostatní hlavní operační systémy pro klientské osobní počítače, zejména Mac OS, Linux, OS/2 a Solária, obsahují multimediální funkční schopnost přehrávat obsahy šířené vysíláním datového proudu přes internet. Její soutěžitelé mají všichni za to, že integrace takové schopnosti do operačních systémů pro klientské osobní počítače je běžnou obchodní praxí, která odpovídá poptávce spotřebitelů. To prokazuje, že schopnost záznamového přehrávání je „přirozenou funkcí“ operačních systémů pro klientské osobní počítače, a nikoliv odlišným výrobkem. Microsoft v tomto kontextu trvá na skutečnosti, že „výrobek by měl být zaprvé definován podle očekávání a poptávky spotřebitelů“. Jak je však konstatováno v bodě 824 odůvodnění napadeného rozhodnutí, zdá se, že Komise připouští, že posledně uvedení si právě přejí, aby operační systémy měly multimediální funkční schopnost.

891    Microsoft dodává, že Komise výslovně v bodě 1013 odůvodnění napadeného rozhodnutí uznává, že by se nedopustila zneužití, kdyby v roce 1999 za stejnou cenu nabízela dvě verze Windows, tedy jednu obsahující Windows Media Player a druhou bez něj. Nic však neprokazuje, že by existovala poptávka po verzi Windows obsahující za stejnou cenu méně funkcí. Tato neexistence poptávky rovněž prokazuje, že „Windows vybavený multimediální funkční schopností“ je jediným výrobkem.

892    Microsoft, podporovaná v tomto bodě společností DMDsecure a dalšími, a sdružením ACT, krom toho tvrdí, že Komise nemůže vycházet z rozsudků vydaných ve věci Tetra Pak II, bod 293 výše, a ve věci, ve které byly vydány rozsudky ze dne 12. prosince 1991 a ze dne 2. března 1994, Hilti v. Komise, bod 859 výše (dále jen „věc Hilti“), pro odůvodnění své teze, podle které systém Windows a jeho multimediální funkční schopnost patří do dvou odlišných výrobkových trhů. V tomto ohledu nejprve uvádí, že se tyto věci týkaly spotřebních výrobků, které byly používány s trvalým vybavením po celou dobu jeho životnosti a které od něj byly „fyzicky odlišné“. Uvádí, že v těchto dvou věcech na rozdíl od projednávaného případu existovaly důkazy existence poptávky po vázajícím výrobku bez vázaného výrobku. Dále uvádí, že Komise v této věci nikdy neuvedla sebemenšího zákazníka přejícího si získat údajně vázající výrobek bez údajně vázaného výrobku.

893    Microsoft konečně kritizuje některé argumenty uvedené Komisí v žalobní odpovědi pro prokázání, že Windows je odlišným výrobkem od Windows Media Player. Zaprvé uvádí, že americké soudy nikdy nedospěly k závěru, že tento přehrávač náleží do trhu odlišného od trhu, do kterého patří operační systém Windows. Zadruhé tvrdí, že skutečnost, že uvádí na trh verze Windows Media Player oddělené od Windows neprokazuje existenci poptávky po Windows bez Windows Media Player. Krom toho uvedené verze tohoto přehrávače jsou ve skutečnosti pouhými aktualizacemi multimediální funkční schopnosti přítomné v systému Windows. Zatřetí Microsoft tvrdí, že tvrzení Komise, podle kterého soubory, které tvoří Windows Media Player, jsou snadno identifikovatelné, není rozhodné. Toto tvrzení není každopádně pravdivé.

894    Microsoft krom toho tvrdí, že Komise neprokázala, že multimediální funkční schopnost není ve své podstatě nebo podle obchodních zvyklostí spojena s operačními systémy pro klientské osobní počítače.

895    Tvrdí, že integrace multimediální funkční schopnosti je „přirozenou etapou“ ve vývoji těchto operačních systémů, jak to potvrzuje skutečnost, že všichni prodejci uvedených systémů zahrnují takovou schopnost do svých výrobků. Uvádí, že se neustále snaží vylepšovat Windows jako odpověď na technologické pokroky a vývoj poptávky spotřebitelů, a uvádí, že Windows a ostatní operační systémy pro klientské osobní počítače se postupně vyvíjely, aby byly schopny poskytovat podporu pro čím dále širší řadu souborů. Pro vývojáře softwaru a spotřebitele neexistuje podstatný rozdíl mezi soubory, které obsahují text nebo grafy, a soubory, které mají zvukový nebo obrazový obsah. Ve skutečnosti je od moderního operačního systému očekáváno, aby umožnil použití těchto dvou typů souborů.

896    Microsoft dodává, že operační systémy a multimediální funkční schopnost se rovněž staly „silně propojenými“ v rámci obchodních zvyklostí. V tomto ohledu připomíná, že takovou schopnost integrovala do systému Windows v roce 1992 a že ji následně trvale vylepšovala. Upřesňuje, že schopnost přehrávat vysílání datového proudu, kterou přidala v roce 1999, „byla pouze jednou z četných schopností, [které] přidala, aby zohlednila rychlé technologické pokroky“.

897    Microsoft má konečně za to, že Komise nemůže v projednávaném případě uvádět prohlášení učiněné Soudním dvorem v bodě 37 jeho rozsudku ze dne 14. listopadu 1996, Tetra Pak v. Komise, bod 293 výše, podle kterého i když je vázaný prodej dvou výrobků v souladu s obchodními zvyklostmi, může nicméně být zneužitím ve smyslu článku 82 ES, ledaže by byl objektivně odůvodněn. V tomto ohledu zejména uvádí, že v projednávaném případě, narozdíl od situace ve věci Tetra Pak II, nejsou dodavatelé přehrávačů multimédií třetích podniků vyloučeni z trhu z důvodu přítomnosti multimediální funkční schopnosti v systému Windows.

898    Microsoft v replice dodává, že argument Komise, podle kterého podniky v dominantním postavení mohou být zbaveny práva uskutečňovat jednání, které by nebylo vytýkatelné, kdyby bylo uskutečňováno podniky v nedominantním postavení, a podle kterého není přípustné odkazovat za určitých okolností na praxi průmyslového odvětví, není rozhodný pro otázku, zda Komise prokázala, že podmínky stanovené čl. 82 druhým pododstavcem písm. d) ES byly splněny.

899    Komise, podporovaná sdružením SIIA, zpochybňuje tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého napadené rozhodnutí neprokazuje, že systém Windows a jeho „multimediální funkční schopnost“ patří do dvou odlišných trhů.

900    Komise úvodem podotýká, že argumentace rozvinutá společností Microsoft spočívá na „nejasném pojetí ,multimediální funkční schopnosti‘ “. Uvádí, že to, co Microsoft nazývá „multimediální funkční schopností“, není blokem obecného a neoddělitelného kódu. Microsoft v praxi sama činí rozdíl mezi infrastrukturou multimédií vlastní operačnímu systému, která slouží jako platforma aplikacím multimédií a poskytuje základní funkční služby zbytku operačního systému, a aplikací přehrávače multimédií, která je prováděna na operačním systému a která dekóduje, dekompresuje a přehrává digitální audio a video soubory stažené nebo šířené vysíláním datového proudu přes internet. Komise v tomto ohledu uvádí příklad výrobku společnosti Microsoft nazvaného „Windows XP Embedded“. Zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí se týká vázaného prodeje záznamového přehrávače multimédií Windows Media Player společností Microsoft, a nikoliv základní infrastruktury multimédií.

901    Komise odkazem na bod 802 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že soud Společenství měl za to, že existence nezávislých výrobců specializovaných v oblasti výroby vázaného výrobku naznačuje existenci odlišné poptávky ze strany spotřebitelů, a tedy odlišného trhu pro vázaný výrobek. Má za to, že rozdíl, který Microsoft uvádí mezi projednávanou věcí a věcmi Tetra Pak II a Hilti spočívající ve skutečnosti, že posledně uvedené se týkaly spotřebních výrobků, které byly fyzicky odlišné od vybavení, se kterým byly používány, není přesvědčivý. Dodává, že rozsudky vydané v těchto posledně uvedených věcech, body 293 a 859 výše, nemohou být vykládány v tom smyslu, že uplatnění článku 82 ES musí být omezeno na vázané prodeje spotřebních výrobků.
                                                                         

902    Komise zpochybňuje tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého měla spíše přezkoumat, zda existuje poptávka po vázajícím výrobku bez vázaného výrobku, přičemž uvádí, že to znamená nesprávně tvrdit, že komplementární výrobky nemohou být odlišnými výrobky pro účely uplatnění článku 82 ES. Dodává, že americké soudy zamítly podobné argumenty, které před nimi Microsoft uplatnila, a měly neustále za to, že existuje odlišný trh pro operační systémy pro klientské osobní počítače slučitelné s Intel, a vyloučily výrobky „middleware“ (které obsahují Windows Media Player) z tohoto trhu.

903    Komise rovněž tvrdí, že obchodní praxe společnosti Microsoft spočívající ve vývoji a distribuci verzí Windows Media Player pro operační systémy Mac od společnosti Apple a Solaris od společnosti Sun, a dokonce pro jiné platformy než klientské osobní počítače – zejména televizní dekodéry – je další indikací, že operační systémy pro klientské osobní počítače a přehrávače multimédií nejsou pouhými prvky téhož výrobku (bod 805 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Ve stejném smyslu uvádí, že Microsoft zavádí aktualizace Windows Media Player odlišné od verzí nebo aktualizací operačního systému Windows, uskutečňuje reklamní činnosti specificky zaměřené na tento přehrávač a uplatňuje dohody o licenci SDK, které jsou odlišné podle toho, zda se SDK týká Windows nebo technologií Windows Media (body 805 a 813 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
                                                                         

904    Komise krom toho tvrdí, že je třeba dát zvláštní význam specifické úloze výrobců zařízení, kteří jsou ve svých vztazích s dodavateli softwaru prostředníky jednajícími na účet konečných uživatelů a dodávají posledně uvedeným výrobek „připravený k použití“ tím, že zkombinují hardware, operační systém pro klientské osobní počítače a aplikace podle jejich poptávky (body 68 a 119 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise zdůrazňuje, že k velké většině (75 %) prodejů operačních systémů pro klientské osobní počítače společnosti Microsoft dochází prostřednictvím výrobců zařízení. Rovněž podotýká, že z důvodu, že si spotřebitelé přejí, aby byl přehrávač multimédií předem instalován na jejich počítači, nevyplývá, že Microsoft musí nutně vázat svůj vlastní přehrávač multimédií na svůj operační systém pro osobní počítače. Jako odpověď na takovou poptávku ze strany spotřebitelů by mohly výrobci zařízení doplnit přehrávač multimédií klientským osobním počítačům, které prodávají stejným způsobem, jakým nabízí možnost integrovat do něj jiné softwarové aplikace. Podle Komise argument společnosti Microsoft, podle kterého neexistuje poptávka po operačním systému Windows neobsahujícím přehrávač multimédií, přehlíží úlohu výrobců zařízení popsanou výše.

905    Komise dodává, že z důkazů, které má k dispozici, vyplývá, že uživatelé operačních systémů si nutně nepřejí, aby tyto systémy byly vybaveny záznamovým přehrávačem multimédií (bod 807 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a že „pokud si jej přejí, jejich poptávka po záznamovém přehrávači multimédií je odlišná od poptávky po operačních systémech“.

906    Komise krom toho odkazem na body 814 až 820 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého namítané zneužití vyplývá z vylepšení její multimediální funkční schopnosti v roce 1999, je mylné.

907    Jako odpověď na argument, který Microsoft vyvozuje ze skutečnosti, že jiní prodejci operačních systémů postupují přesně stejným způsobem jako ona, Komise podotýká, že praktiky vázaného prodeje mají různé dopady podle toho, zda pocházejí od podniku v dominantním, či nedominantním postavení. Rovněž uvádí, že někteří prodejci operačních systémů, jako je Sun a dodavatelé výrobků Linux, nespojují svůj operační systém se svým vlastním přehrávačem multimédií, ale s přehrávačem multimédií nabízeným nezávislými dodavateli, kteří nevážou dotčený přehrávač multimédií na svůj operační systém znemožněním jeho odinstalování (body 822 a 823 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

908    Komise zpochybňuje, že v bodě 1013 odůvodnění napadeného rozhodnutí nebo na jeho jakémkoliv jiném místě připustila, že Microsoft by se nedopustila zneužití, pokud by nabízela za stejnou cenu v roce 1999 dvě verze Windows, tedy jednu obsahující Windows Media Player a druhou bez něj. Uvádí, že pokud by se Microsoft nyní měla rozhodnout prodávat verzi Windows bez něj za stejnou cenu jako verzi s ním, přezkoumala by tuto praxi s ohledem na současnou situaci trhu a povinnosti uložené společnosti Microsoft zdržet se jakéhokoliv opatření s rovnocenným účinkem jako vázaný prodej, a popřípadě by přijala nové rozhodnutí na základě článku 82 ES.
                                                                         

909    Konečně Komise zpochybňuje tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého není prokázáno, že multimediální funkční schopnost není ze své povahy nebo podle obchodních zvyklostí vázána na operační systémy pro klientské osobní počítače.

910    V tomto ohledu odkazem na bod 961 odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůrazňuje, že podniky v dominantním postavení mohou být zbaveny práva uskutečňovat jednání, které by nebylo vytýkatelné, pokud by bylo uskutečňováno podniky v nedominantním postavení. Uvádí, že Soudní dvůr ve svém rozsudku ve věci Tetra Pak II, bod 293 výše, rozhodl, že i když vázaný prodej dvou výrobků je v souladu s obchodními zvyklostmi, může nicméně představovat zneužití ve smyslu článku 82 ES, ledaže by byl objektivně odůvodněn. Má za to, že je „nadbytečné“ mluvit o obchodních zvyklostech nebo obchodní praxi v odvětví kontrolovaném z 95 % společností Microsoft, a připomíná, že z ustálené judikatury vyplývá, že není přípustné odkazovat na praxi průmyslového odvětví v případě trhu, na kterém je hospodářská soutěž již omezena z důvodu samotné přítomnosti podniku v dominantním postavení.

911    Komise konečně zpochybňuje argument společnosti Microsoft, podle kterého integrace multimediální funkční schopnosti do operačního systému pro klientské osobní počítače vyplývá z přirozeného vývoje. V tomto ohledu jednak uvádí, že Microsoft nebyla schopna vyvinout záznamový přehrávač multimédií vycházením ze své vlastní technologie a že pouze díky koupení společnosti VXtreme v roce 1997 mohla vytvořit přehrávač schopný konkurovat přehrávači RealNetworks. A jednak odkazuje na elektronickou zprávu zaslanou p. Gatesovi v lednu 1999 p. Bayem, vedoucím pracovníkem společnosti Microsoft, ve které posledně uvedený navrhuje „přeměnit rámec bitvy multimédií [šířeného] prostřednictvím vysílání datového proudu z boje NetShow proti Real na boj Windows proti Real“ a „uplatnit strategii [internet Explorer] všude, kde to bude vhodné“.

 Závěry Soudu

912    Microsoft v podstatě tvrdí, že multimediální funkční schopnost není výrobkem odlišným od operačního systému Windows pro klientské osobní počítače, ale že je jeho integrální součástí. Jedná se tedy pouze o jediný výrobek, tedy operační systém Windows pro klientské osobní počítače, který je neustále vyvíjen. Podle společnosti Microsoft totiž spotřebitelé očekávají, že každý operační systém pro klientské osobní počítače bude vybaven funkčními schopnostmi, které vnímají jako podstatné, včetně funkčních schopností audio a video, a že tyto funkční schopnosti budou neustále aktualizovány.

913    Je třeba úvodem uvést, že odvětví informačních a komunikačních technologií je odvětvím neustálého a rychlého vývoje, takže výrobky, které se původně jevily jako odlišné, mohou být později považovány za tvořící jen jeden jak z technologického hlediska, tak z hlediska pravidel hospodářské soutěže.

914    Soud musí posoudit, zda Komise měla oprávněně za to, že záznamové přehrávače multimédií a operační systémy pro klientské osobní počítače byly dvěma odlišnými výrobky při zohlednění faktické a technické situace, jaká existovala v době, ve které se dle Komise vytýkané chování stalo škodlivým, tedy od května 1999.

915    Soudu náleží ověřit, zda Komise měla v napadeném rozhodnutí opodstatněně za to, že když Microsoft od května 1999 zavedla verzi Windows, ve které byl integrován Windows Media Player, toto chování odpovídalo vázanému prodeji dvou odlišných výrobků ve smyslu článku 82 ES.

916    Dále je úvodem třeba uvést, že, jak to správně uvádí Komise, argumentace, kterou Microsoft uplatňuje v kontextu problematiky vázaného prodeje Windows a Windows Media Player, z velké části spočívá na neurčitém pojmu „multimediální funkční schopnosti“. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že z napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že co se týče této problematiky, vytýkané chování se týká pouze aplikačního softwaru, kterým je přehrávač Windows Media Player, s vyloučením jakékoli jiné technologie multimédií obsažené v operačním systému Windows pro klientské osobní počítače (viz zejména body 1019 a 1020 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Musí být konstatováno, že jak to na podporu svých návrhových žádání uvedli Komise a vedlejší účastníci řízení ve svých písemnostech a na jednání, sama Microsoft rozlišuje ve své technické dokumentaci soubory, kterými jsou Windows Media Player, od jiných multimediálních souborů, zejména těch, které se vztahují k základní multimediální infrastruktuře operačního systému. Je třeba rovněž uvést příklad výrobku společnosti Microsoft nazvaného „Windows XP Embedded“, uvedeného v bodech 1028 až 1031 napadeného rozhodnutí a představeného na jednání. Po technické stránce tento výrobek představuje opravdový operační systém pro klientské osobní počítače, avšak podmínky licencí společnosti Microsoft omezují jeho používání na některých specializovaných zařízeních, jako jsou bankomaty a dekodéry. Zvláštností tohoto výrobku je, že inženýrům a informatikům umožňuje vybírat součásti operačního systému. Za tímto účelem díky nástroji zvanému „Target Designer“ mají přístup do menu, které uvádí součásti, které mohou zahrnout nebo vyloučit ze svého operačního systému. Mezi těmito součástmi je přitom uveden právě Windows Media Player. Je třeba dodat, že uvedené menu obsahuje oddělené vstupy pro infrastrukturu multimédií na straně jedné a aplikace multimédií na straně druhé a že Windows Media Player je výslovně uveden mezi posledně uvedenými aplikacemi.

917    Nejprve je třeba uvést, že, jak to Komise správně uvádí v bodě 803 odůvodnění napadeného rozhodnutí, otázka, zda jsou výrobky odlišné pro účely analýzy podle článku 82 ES, musí být posouzena s ohledem na poptávku spotřebitelů. Je ostatně nutno konstatovat, že Microsoft sdílí tento názor (viz bod 890 výše).

918    Komise rovněž správně upřesnila v témže bodě odůvodnění, že v případě neexistence nezávislé poptávky po údajně vázaném výrobku se nemůže jednat o odlišné výrobky, a tedy ani o zneužívající vázaný prodej.

919    Argument společnosti Microsoft, podle kterého Komise takto uplatnila nesprávné kritérium a měla ve skutečnosti zkoumat, zda údajně vázající výrobek byl běžně nabízen bez vázaného výrobku, nebo zda si spotřebitelé „pře[jí] Windows bez funkce multimédií“, nemůže být přijat.

920    Stanovisko zastávané Komisí má totiž zaprvé podporu v judikatuře (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 14. listopadu 1996, Tetra Pak v. Komise, bod 293 výše, bod 36; rozsudek ze dne 12. prosince 1991, Hilti v. Komise, bod 859 výše, bod 67, a rozsudek ze dne 6. října 1994, Tetra Pak v. Komise, bod 293 výše, bod 82).

921    Jak to zadruhé ve svých písemnostech správně uvádí Komise, argument společnosti Microsoft, který se zakládá na myšlence, podle které neexistuje poptávka po operačním systému Windows pro klientské osobní počítače bez záznamového přehrávače multimédií, znamená tvrdit, že komplementární výrobky nemohou být odlišnými výrobky pro účely uplatnění článku 82 ES, což by bylo v rozporu s judikaturou Společenství v oblasti vázaných prodejů. Co se týče například věci Hilti, lze předpokládat, že neexistovala poptávka po zásobníku do nastřelovací pistole bez doplňující dodávky hřebíků, neboť zásobník bez hřebíků je neužitečný. To však nezabránilo soudu Společenství mít za to, že tyto dva výrobky patřily do odlišných trhů.

922    V případě komplementárních výrobků, jako jsou operační systémy pro klientské osobní počítače a aplikační softwary, je zcela možné, že spotřebitelé chtějí získat výrobky společně, avšak jejich pořízením z odlišných zdrojů. Například skutečnost, že většina uživatelů klientských osobních počítačů si přeje, aby jejich operační systém pro klientské osobní počítače byl vybaven softwarem pro zpracování textu, nemění tyto jednotlivé výrobky na jeden a jediný výrobek za účelem uplatnění článku 82 ES.

923    Argument společnosti Microsoft nezohledňuje specifickou úlohu prostředníka, kterou mají výrobci zařízení, kteří kombinují hardware a software pocházející z různých zdrojů, aby nabídli osobní počítač připravený k použití pro konečného uživatele. Jak to Komise velmi správně konstatuje v bodě 809 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kdyby výrobci zařízení a spotřebitelé měli možnost získat Windows bez Windows Media Player, nutně by to neznamenalo, že se rozhodli pro systém Windows bez záznamového přehrávače multimédií. Výrobci zařízení by odpověděli na poptávku spotřebitelů po přehrávači multimédií předem instalovaném na operačním systému a nabídli by kombinaci softwaru zahrnujícího záznamový přehrávač multimédií fungující s Windows, avšak s tím rozdílem, že by tímto přehrávačem nutně nebyl Windows Media Player.

924    Zatřetí každopádně argument společnosti Microsoft nemůže být přijat, jestliže, jak to Komise konstatuje v bodě 807 odůvodnění napadeného rozhodnutí, existuje poptávka po operačních systémech pro klientské osobní počítače neobsahující záznamové přehrávače multimédií, například ze strany společností, které mají obavu, že je jejich zaměstnanci používají k nepracovním účelům. Tato skutečnost nebyla společností Microsoft zpochybněna.

925    Soud dále konstatuje, že řada skutečností vyplývajících z povahy a technických vlastností dotčených výrobků, skutečností pozorovaných na trhu, historie vývoje uvedených výrobků jakož i z obchodní praxe společnosti Microsoft prokazuje existenci odlišné poptávky spotřebitelů po záznamových přehrávačích multimédií.

926    V tomto ohledu je zaprvé třeba připomenout, že operační systém Windows pro klientské osobní počítače je systémovým softwarem, zatímco Windows Media Player je aplikačním softwarem. Jak to Komise uvádí v bodě 37 odůvodnění napadeného rozhodnutí, „ ,[s]ystémový software‘ kontroluje hardware počítače, kterému předává pokyny zaslané ‚aplikačním softwarem‘, který je vyvinut, aby odpovídal specifické potřebě uživatele, jako například software pro zpracování textu, který je vyvinut, aby odpovídal potřebě manipulovat s textem v digitálním formátu“, a „operační systémy jsou systémové softwary, které kontrolují základní funkce počítače a umožňují uživateli užívat tento počítač s aplikačními softwary“. Obecněji je třeba uvést, že z popisu těchto výrobků uvedeného v bodech 324 až 342 a 402 až 425 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že operační systémy pro klientské osobní počítače a záznamové přehrávače multimédií se jasně liší, pokud jde o jejich funkční schopnosti.

927    Za druhé musí být konstatováno, že existují dodavatelé, kteří vyvíjejí a dodávají záznamové přehrávače multimédií na samostatném základě, nezávisle na operačních systémech pro klientské osobní počítače. Apple tedy poskytuje svůj přehrávač Quick Time odděleně od svých operačních systémů pro klientské osobní počítače. Jiným zvláště přesvědčivým příkladem je příklad společnosti RealNetworks, hlavního soutěžitele společnosti Microsoft na trhu záznamových přehrávačů multimédií, která ani nevyvíjí, ani neprodává operační systémy pro klientské osobní počítače. Je třeba v tomto ohledu uvést, že podle judikatury je skutečnost, že na trhu existují nezávislé společnosti specializované v oblasti výroby a prodeje vázaného výrobku, závažným ukazatelem existence odlišného trhu pro tento výrobek (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 14. listopadu 1996, Tetra Pak v. Komise, bod 293 výše, bod 36; rozsudek ze dne 12. prosince 1991, Hilti v. Komise, bod 859 výše, bod 67, a rozsudek ze dne 6. října 1994, Tetra Pak v. Komise, bod 293 výše, bod 82).

928    Ve stejném smyslu je zatřetí třeba uvést, že Microsoft, jak to potvrdila jako odpověď na písemnou otázku Soudu, vyvíjí a prodává verze Windows Media Player, které jsou určeny k fungování s konkurenčními operačními systémy pro klientské osobní počítače, v projednávaném případě se systémy Mac OS X od společnosti Apple a Solaris od společnosti Sun. Stejně tak RealPlayer od společnosti RealNetworks funguje zejména s operačními systémy Windows, Mac OS X, Solaris a některými systémy UNIX.

929    Začtvrté přehrávač Windows Media Player může být stažen, nezávisle na operačním systému Windows pro klientské osobní počítače, z internetové stránky společnosti Microsoft. Ve stejném sledu myšlenek musí být poznamenáno, že posledně uvedená provádí aktualizaci tohoto přehrávače nezávisle na uvádění na trh nebo aktualizacích jejího operačního systému Windows pro klientské osobní počítače.

930    Zapáté je třeba uvést, že Microsoft uskutečňuje reklamní činnosti specificky zaměřené na svůj přehrávač Windows Media Player (viz bod 810 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

931    Zašesté je třeba podotknout, že, jak to Komise důvodně uvádí v bodě 813 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Microsoft nabízí dohody o licenci SDK, které se liší podle toho, zda se týkají operačních systémů Windows pro klientské osobní počítače, nebo technologií Windows Media. Existuje tedy specifická dohoda o licenci SDK pro Windows Media Player.

932    Konečně zasedmé i přes vázaný prodej uskutečňovaný společností Microsoft si nadále nezanedbatelný počet spotřebitelů pořizuje, odděleně od svého operačního systému pro klientské osobní počítače, přehrávače multimédií konkurující Windows Media Player, což ukazuje, že považují oba dva výrobky za odlišné.

933    Z předchozích skutečností právně dostačujícím způsobem vyplývá, že Komise měla opodstatněně za to, že operační systémy pro klientské osobní počítače na straně jedné a záznamové přehrávače multimédií na straně druhé jsou dvěma odlišnými výrobky pro účely uplatnění článku 82 ES.

934    Tento závěr není vyvrácen ostatními argumenty uvedenými společností Microsoft.

935    Zaprvé, co se týče argumentu posledně uvedené, podle kterého je integrace přehrávače Windows Media Player do operačního systému Windows od května 1999 běžnou a nezbytnou fází vývoje tohoto systému a zapadá do rámce neustálého vylepšování jeho multimediální funkční schopnosti, postačí konstatovat, že skutečnost, že k vázanému prodeji dochází v podobě technické integrace jednoho výrobku do druhého výrobku, neznamená, že by tato integrace nemohla být z hlediska posouzení jejího dopadu na trh kvalifikována jako vázaný prodej dvou odlišných výrobků.

936    Jak to sama Microsoft připustila jako odpověď na otázku, která jí byla položena Soudem na jednání, její rozhodnutí dodávat WMP 6 jako funkci integrovanou do operačního systému Windows od května 1999 nevyplývalo z nutnosti technické povahy. Nic k tomuto dni společnosti Microsoft nebránilo distribuovat tento přehrávač multimédií stejným způsobem, jak to činila od června 1998 se svým předchozím přehrávačem, tedy NetShow, který byl obsažen na instalačním CD Windows 98, přičemž se v tomto ohledu rozumí, že žádná ze čtyř předem nastavených instalací Windows 98 nepředvídala instalování NetShow, neboť to mělo být učiněno uživateli, jestliže si přáli používat tento přehrávač.

937    Krom toho argument společnosti Microsoft, podle kterého integrace Windows Media Player do operačního systému Windows byla způsobena důvody technické povahy, je málo věrohodný vzhledem k obsahu některých z jejích vlastních interních sdělení. Z elektronické zprávy p. Baye p. Gatesovi ze dne 3. ledna 1999 (viz bod 911 výše) tak vyplývá, že integrace Windows media Player do systému Windows směřovala především k posílení konkurenčního potenciálu Windows Media Player vzhledem k RealPlayer tím, že se Windows Media Player bude představovat jako prvek systému Windows, a nikoliv jako aplikačního softwaru, který může být srovnán s RealPlayer.

938    Microsoft zadruhé nemůže tvrdit, že Komise neprokázala, že multimediální funkční schopnost není spojena svou povahou nebo podle obchodních zvyklostí s operačními systémy pro klientské osobní počítače.

939    Z úvah uvedených v bodech 925 až 932 výše totiž zaprvé vyplývá, že operační systémy pro klientské osobní počítače a záznamové přehrávače multimédií nejsou svou povahou neoddělitelné výrobky. I když je pravda, že existuje vztah mezi operačním systémem pro klientské osobní počítače, jako je Windows, a aplikačním softwarem, jako je Windows Media Player, v tom smyslu, že oba dva výrobky se nacházejí na stejném počítači z hlediska uživatele a že přehrávač multimédií funguje pouze v přítomnosti operačního systému, nevyplývá z toho však, že oba dva výrobky nejsou z hospodářského a obchodního hlediska oddělitelné pro účely uplatnění pravidel hospodářské soutěže.

940    Zadruhé, jak to správně zdůrazňuje Komise, je obtížné mluvit o obchodních zvyklostech v odvětví kontrolovaném z 95 % společností Microsoft.

941    Zatřetí Microsoft nemůže vyvozovat argument ze skutečnosti, že prodejci konkurenčních operačních systémů pro klientské osobní počítače je rovněž spojují se záznamovým přehrávačem multimédií. Microsoft totiž jednak nepřináší důkaz, že taková praxe spojování byla již uskutečněna jejími soutěžiteli ke dni, ke kterému zneužívající vázaný prodej započal. Jednak je nutno konstatovat, že obchodní chování uvedených soutěžitelů zdaleka nevyvrací tezi Komise, naopak ji potvrzuje. Jak totiž vyplývá zejména z bodů 822 a 823 odůvodnění napadeného rozhodnutí a jak to Komise uvádí ve svých písemnostech, někteří z prodejců operačních systémů konkurujících společnosti Microsoft, kteří tyto systémy dodávají s přehrávačem multimédií, činí jeho instalování volitelným, umožňují jeho úplné odinstalování nebo nabízí výběr různých přehrávačů multimédií.

942    Začtvrté každopádně z judikatury vyplývá, že i když je vázaný prodej dvou výrobků v souladu s obchodními zvyklostmi nebo když existuje přirozený vztah mezi oběma dotyčnými výrobky, může nicméně představovat zneužití ve smyslu článku 82 ES, ledaže by byl objektivně odůvodněn (rozsudek ze dne 14. listopadu 1996, Tetra Pak v. Komise, bod 293 výše, bod 37).

943    Konečně zatřetí, co se týče argumentu uvedeného společností Microsoft na jednání a vycházejícího z neexistence úspěchu verze Windows bez Windows Media Player, kterou uvedla na trh podle nápravného opatření, musí být rovněž zamítnut. Jak totiž již bylo uvedeno v bodě 260 výše, legalita aktu Společenství se posuzuje podle skutkových a právních okolností existujících ke dni, kdy byl napadený akt přijat. Krom toho případné pochyby, pokud jde o účinnost nápravného opatření nařízeného Komisí, samy o sobě neprokazují, že posouzení posledně uvedené týkající se existence dvou odlišných výrobků je nesprávné.

944    Ze všech předchozích úvah je třeba vyvodit závěr, že Komise oprávněně konstatovala, že operační systémy Windows pro klientské osobní počítače a záznamové přehrávače multimédií jsou dva odlišné výrobky.

c)     Ke skutečnosti, že spotřebitelé nemají možnost získat vázající výrobek bez vázaného výrobku

 Napadené rozhodnutí

945    Komise se v bodech 826 až 834 odůvodnění napadeného rozhodnutí snaží prokázat, že třetí podmínka vyžadovaná pro konstatování zneužívajícího vázaného prodeje, tedy podmínka týkající se donucení, je v projednávaném případě splněna v rozsahu, ve kterém Microsoft neponechává spotřebitelům možnost získat operační systém Windows pro klientské osobní počítače bez přehrávače Windows Media Player.

946    Zaprvé uvádí, že výrobci zařízení, kteří běžně získávají na základě licence operační systém Windows od společnosti Microsoft za účelem jeho předinstalování na klientském osobním počítači, jsou „přímými adresáty“ tohoto nátlaku a přenášejí jej na konečné uživatele (bod 827 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Upřesňuje v tomto ohledu, že na základě systému poskytování licencí společnosti Microsoft musí výrobci zařízení získat na základě licence operační systém Windows s předem instalovaným Windows Media Player. Microsoft totiž neposkytuje licenci na tento systém bez tohoto přehrávače. Výrobci zařízení, kteří si přejí instalovat na uvedeném systému jiný přehrávač multimédií, tak mohou učinit pouze přidáním jej k přehrávači Windows Media Player. V bodě 829 odůvodnění napadeného rozhodnutí dodává, že neexistuje žádný technický prostředek pro odinstalování Windows Media Player.

947    Komise zadruhé tvrdí, že americká dohoda nic nemění na této situaci v rozsahu, ve kterém „[p]oskytnutí možnosti skrýt přístupové cesty uživatele k výrobku nedává zákazníkům společnosti Microsoft volbu získat Windows bez [Windows Media Player]“ (bod 828 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

948    Komise má zatřetí za to, že Microsoft nemůže uvádět skutečnost, že spotřebitelé nemusí platit navíc, aby získali Windows Media Player, neboť čl. 82 druhý pododstavec písm. d) ES neodkazuje na „placení“, když uvádí „další plnění“ (bod 831 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dodává, že cena tohoto přehrávače je pravděpodobně „ukrytá“ v celkové ceně za vázaný prodej systému Windows a uvedeného přehrávače (poznámka pod čarou č. 971 napadeného rozhodnutí).

949    Komise začtvrté uvádí, že nic ve znění článku 82 ES nevede k domnění, že spotřebitelé musí být nuceni používat „vázaný “ výrobek. Tvrdí, že v rozsahu, ve kterém může vázaný prodej omezit hospodářskou soutěž, není nezbytné vymezit, zda jsou spotřebitelé nuceni koupit nebo užívat Windows Media Player (body 832 a 833 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

 Argumenty účastnic řízení

950    Microsoft, podporovaná společnostmi CompTIA, DMDsecure a dalšími, sdružením ACT, společnostmi TeamSystem, Mamut a Exor, tvrdí, že v projednávaném případě se nemůže jednat o „další plnění“ ve smyslu čl. 82 druhého pododstavce písm. d) ES.

951    Microsoft na podporu tohoto tvrzení nejprve uvádí, že spotřebitelé nemusí platit nic navíc za multimediální funkční schopnost Windows. Uvádí, že tato schopnost je charakteristickým rysem Windows a že je zahrnuta v celkové ceně operačního systému. Oproti věci, ve které byl vydán rozsudek Hoffmann-La Roche v. Komise, bod 664 výše, a věci Hilti neuplatňuje žádnou finanční nevýhodu, která by mohla spotřebitele odradit od používání konkurujících výrobků.

952    Microsoft dále uvádí, že spotřebitelé nejsou povinni používat multimediální funkční schopnost Windows. Mohli by dokonce použít funkci „Set Program Access AND Defaults“ Windows, kterou vytvořila na základě americké dohody, schválené rozsudkem District Court ze dne 1. listopadu 2002, pro vyloučení jakéhokoliv přístupu konečného uživatele k této funkci a instalování konkurujícího přehrávače multimédií jako předinstalovaného správce různých typů souborů multimédií.

953    Microsoft konečně tvrdí, že oproti věcem Tetra Pak II a Hilti není spotřebitelům nikterak zabráněno instalovat a používat přehrávače multimédií třetích podniků namísto nebo kromě multimediální funkční schopnosti Windows. Uvádí, že v bodě 860 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise ostatně uvádí, že spotřebitelé používají průměrně 1,7 přehrávače multimédií každý měsíc, a upřesňuje, že toto číslo roste.

954    Microsoft v replice dodává, že důsledkem teze zastávané Komisí je odnětí veškerého užitečného účinku článku 82 ES. Kdyby totiž tato teze měla být přijata, vedlo by to k odstranění požadavku „donucení“ v oblasti zneužívajících vázaných prodejů, což by bylo v rozporu s hospodářskými zásadami zdravého rozumu.

955    Komise uvádí, že argumenty, které Microsoft uplatňuje na podporu své teze, podle které se v projednávaném případě nemůže jednat o „další plnění“ ve smyslu čl. 82 druhého pododstavce písm. d) ES, již byly odmítnuty v bodech 826 až 834, 960 a 961 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tyto argumenty nemají žádnou oporu v judikatuře a zbavily by veškerého užitečného účinku článek 82 ES. Zdůrazňuje, že existuje donucení, když podnik v dominantním postavení zbaví své zákazníky skutečné možnosti koupit vázající výrobek bez vázaného výrobku.

956    Komise podotýká, že čl. 82 druhý pododstavec písm. d) ES neobsahuje žádnou zmínku o „placení“. Microsoft svou argumentací vede k domnění, že se nemůže jednat o porušení hospodářské soutěže, když podnik v dominantním postavení požaduje jednotnou cenu, spíše než dvě oddělené ceny, pro dva výrobky nebo když spotřebitelům vnucuje výrobek bez fakturování doplňující platby. Microsoft takto vyvolává záměnu mezi otázkou donucení a otázkou porušení hospodářské soutěže.

957    Komise dodává, že ze znění článku 82 ES rovněž nevyplývá, že zákazníci musí být nuceni používat vázaný výrobek nebo že jim musí být zabráněno používat výrobky nahrazující vázaný výrobek vyráběné soutěžiteli. Tvrdí, že naopak otázka, zda spotřebitelé nebo dodavatelé softwaru a doplňujících obsahů mohou používat vázaný výrobek na úkor konkurujících nespojených výrobků, či nikoliv, je jasně rozhodná za účelem přezkumu podmínky vyloučení hospodářské soutěže.

958    Komise jako odpověď na tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého je každý měsíc používáno spotřebiteli v průměru 1,7 přehrávače multimédií, uvádí, že posledně uvedení nemohou nahradit Windows Media Player jiným přehrávačem multimédií na svém osobním počítači, ale pouze na něm přidat druhý přehrávač multimédií. Toto číslo tedy nemůže vést k opomenutí, že Windows Media Player je stále předem instalován na klientských osobních počítačích fungujících v systému Windows.

959    Konečně jako odpověď na písemnou otázku Soudu Komise uvedla, že americká dohoda Microsoft neukládala odstranit přístup konečného uživatele k Windows Media Player, ale pouze tento přístup skrýt, takže tento přehrávač zůstal na osobním počítači předem instalován a plně aktivní. Výrobci zařízení a koneční uživatelé jsou nadále nuceni pořídit si zároveň Windows Media Player a operační systém Windows. Odkazem na bod 852 odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž ve své odpovědi uvedla, že Microsoft vyvinula mechanismus skrytí, takže Windows Media Player mohl potlačit předem nastavené parametry a znovu se objevit, jestliže se uživatel přes Internet Explorer dostal k souborům multimédií šířeným vysíláním datového proudu na internetu.

 Závěry Soudu

960    Microsoft má v podstatě za to, že ze skutečnosti, že přehrávač Windows Media Player integrovala do operačního systému Windows pro klientské osobní počítače, nevyplývá žádné donucení nebo další plnění ve smyslu čl. 82 druhého pododstavce písm. d) ES. Na podporu své teze trvá na skutečnosti, že spotřebitelé zaprvé neplatí nic navíc za multimediální funkční schopnost systému Windows, zadruhé nejsou povinni tuto funkční schopnost využívat a zatřetí jim není nijak zabráněno instalovat a používat konkurenční přehrávače multimédií.

961    Soud uvádí, že nemůže být zpochybňováno, že spotřebitelé nemají v důsledku vytýkaného chování možnost pořídit si operační systém Windows pro klientské osobní počítače, aniž by si současně pořídili Windows Media Player, což znamená (viz bod 864 výše), že podmínka týkající se podmínění uzavření smluv dalšími plněními musí být považována za splněnou.

962    Jak to Komise správně uvádí v bodě 827 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve většině případů je tento nátlak vyvíjen nejprve na výrobce zařízení a poté je dále přenášen na spotřebitele. Výrobci zařízení, jejichž úkol spočívá ve zkompletování klientských osobních počítačů, na nich instalují zejména operační systém pro klientské osobní počítače dodávaný výrobcem softwaru nebo vyvinutý samotnými výrobci zařízení. Výrobci zařízení, kteří si přejí instalovat operační systém Windows na klientské osobní počítače, které kompletují, si musí za tímto účelem pořídit licenci od společnosti Microsoft. Na základě systému poskytování licencí uplatňovaného posledně uvedenou však není možné získat licenci na operační systém Windows bez Windows Media Player. Je třeba v tomto kontextu upřesnit, že je nesporné, že velká většina prodejů operačních systémů Windows pro klientské osobní počítače se uskutečňuje prostřednictvím výrobců zařízení, tedy převodem, na základě licence, oprávnění užívat softwary získané při koupi klientského osobního počítače, přičemž pouze 10 % prodejů těchto systémů se uskutečňuje prodejem individuálních licencí Windows.

963    Nátlak, který je takto vyvíjen na výrobce zařízení, není pouze smluvní povahy, ale rovněž technické povahy. Je totiž nesporné, že nebylo technicky možné odinstalovat Windows Media Player.

964    Vzhledem k tomu, že výrobci zařízení ve svých vztazích s dodavateli softwaru jsou prostředníky jednajícími na účet konečných uživatelů a dodávajícími posledně uvedeným osobní počítač „připravený k použití“, nemožnost pořídit si operační systém Windows pro klientské osobní počítače bez současného pořízení Windows Media Player dopadá nakonec na uvedené uživatele.

965    V méně častém případě, kdy si konečný uživatel pořídí přímo operační systém Windows pro klientské osobní počítače od maloobchodníka, je výše uvedený nátlak smluvní a technické povahy přímo vyvíjen na tohoto konečného uživatele.

966    Soud má za to, že argumenty uvedené společností Microsoft musí být zamítnuty.

967    Microsoft tak, zaprvé, nemůže užitečně uplatňovat skutečnost, že spotřebitelé nemusí platit nic navíc za přehrávač Windows Media Player.

968    Zaprvé, i když je pravda, že Microsoft nefakturuje oddělenou cenu za Windows Media Player, nelze z toho totiž vyvodit, že tento přehrávač je dodáván zdarma. Jak tedy vyplývá z bodu 232 žaloby, cena Windows Media Player je zahrnuta do celkové ceny operačního systému Windows pro klientské osobní počítače.

969    Zadruhé, každopádně z čl. 82 druhého pododstavce písm. d) ES ani z judikatury v oblasti vázaných prodejů nevyplývá, že spotřebitelé musí nutně platit určitou cenu za vázaný výrobek, aby bylo možné mít za to, že jim jsou ukládána další plnění ve smyslu tohoto ustanovení.

970    Zadruhé, není rovněž rozhodná v rámci přezkumu této skutkové podmínky skutečnost uplatňovaná společností Microsoft, že spotřebitelé nejsou povinni používat přehrávač Windows Media Player, který mají předem instalovaný na svých klientských osobních počítačích, a že na nich mohou instalovat a používat přehrávače multimédií jiných podniků. Opět, ani čl. 82 druhý pododstavec písm. d) ES, ani judikatura v oblasti vázaných prodejů nevyžadují, aby spotřebitelé byli nuceni používat vázaný výrobek nebo aby jim bylo zabráněno používat stejný výrobek dodávaný soutěžitelem podniku v dominantním postavení, k tomu, aby podmínka spočívající v podmínění uzavření smluv přijetím dalšího plnění mohla být považována za splněnou. Například, jak to Komise správně uvádí v bodě 832 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve věci Hilti nebyli spotřebitelé nikterak povinni používat hřebíky značky Hilti, které pořídili současně s nastřelovacími pistolemi téže značky.

971    Je třeba uvést, že, jak to bude podrobněji popsáno při přezkumu podmínky spočívající v omezení hospodářské soutěže na trhu, v důsledku dotčeného vázaného prodeje jsou jednak výrobci zařízení odrazováni od předinstalování druhého záznamového přehrávače multimédií na klientských osobních počítačích, a spotřebitelé jsou jednak podněcováni používat Windows Media Player na úkor konkurenčních přehrávačů multimédií, a to i když posledně uvedené jsou vyšší kvality.

972    Co se týče argumentu, který Microsoft zakládá na některých opatřeních, která přijala na základě americké dohody (viz bod 952 výše), musí být rovněž zamítnut.

973    Tato dohoda totiž jednak byla uzavřena až v listopadu 2001 a Microsoft až v srpnu a září 2002 přijala opatření vyžadovaná uvedenou dohodou, co se týče zprostředkujícího softwaru (včetně Windows Media Player). Zneužívající vázaný prodej však započal v květnu 1999. Musí být rovněž uvedeno, že americká dohoda měla omezenou dobu trvání do roku 2007.

974    Jednak, jak to správně konstatuje Komise v bodě 828 odůvodnění napadeného rozhodnutí, důsledkem opatření, která byla přijata společností Microsoft na základě americké dohody, nebylo umožnit spotřebitelům pořídit si operační systém Windows aniž by si museli současně pořídit Windows Media Player. Microsoft na základě této dohody byla pouze povinna odstranit ikonu Windows Media Player, která se objevovala na obrazovce, a podobné přístupové body, jakož i odaktivovat automatické spouštění tohoto přehrávače. Vzhledem k tomu, že Windows Media Player zůstal takto předinstalován a plně aktivován, byli výrobci zařízení a spotřebitelé nadále nuceni pořizovat si oba dva výrobky společně. Jak je navíc uvedeno v bodě 852 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Microsoft vyvinula mechanismus tak, že Windows Media Player mohl potlačit předem nastavené parametry a znovu se objevit, když se uživatel přes Internet Explorer dostal k souborům multimédií šířeným prostřednictvím vysílání datového proudu na internetu.

975    Ze všech předchozích úvah vyplývá, že Komise správně konstatovala, že podmínka spočívající v uložení dalších plnění byla v projednávaném případě splněna.

d)     K omezení hospodářské soutěže

 Napadené rozhodnutí

976    Komise v bodech 835 až 954 odůvodnění napadeného rozhodnutí analyzuje čtvrtou podmínku vyžadovanou pro konstatování zneužívajícího vázaného prodeje, tedy podmínku spočívající v omezení hospodářské soutěže.

977    Výchozím bodem její analýzy je bod 841 odůvodnění napadeného rozhodnutí, který je následujícího znění:

„Existují [...] okolnosti, které odůvodňují, co se týče vázaného prodeje přehrávače [Windows Media Player], pozornější přezkum účinků, které má tato praxe na hospodářskou soutěž. Zatímco Komise a soud Společenství v klasických případech vázaných prodejů měly za to, že vázaný prodej odlišného výrobku s dominantním výrobkem byl ukazatelem účinku vyloučení, který tato praxe měla na soutěžitele, [musí být uvedeno, že] v projednávaném případě si mohou uživatelé pořídit – a v určitém rozsahu si pořizují – přehrávače multimédií konkurující [Windows Media Player] na internetu, a to někdy zdarma. Existují tedy pádné důvody nepovažovat bez doplňující analýzy za prokázanou skutečnost, že vázaný prodej Windows a Windows Media Player je chováním, které může svou povahou omezit hospodářskou soutěž.“ (neoficiální překlad)      

978    Komise poté v napadeném rozhodnutí uvažovala ve třech etapách.

979    Zaprvé prokazuje, že vázaný prodej způsobuje, že přehrávač Windows Media Player se nachází na velkém množství klientských osobních počítačů ve světovém měřítku (body 843 až 878 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

980    V tomto kontextu zaprvé uvádí, že operační systém Windows pro klientské osobní počítače je předem instalován na více než 90 % klientských osobních počítačů prodaných ve světě, takže Microsoft spojením Windows Media Player s Windows poskytuje svému přehrávači možnost těžit ze všudypřítomnosti Windows na klientských osobních počítačích. Tvrdí, že uživatelé, kterým byl Windows Media Player předem instalován na jejich klientských počítačích, mají obecně menší tendenci používat jiný přehrávač multimédií (body 843 až 848 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

981    Zadruhé má za to, že možnost uzavřít dohody o distribuci s výrobci zařízení je méně účinným prostředkem distribuce než vázaný prodej uskutečňovaný společností Microsoft (body 849 až 857 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

982    Zatřetí má Komise za to, že ani stažení přehrávačů multimédií z internetu, ani ostatní distribuční kanály, mezi kterými je uveden vázaný prodej přehrávače multimédií s jiným softwarem nebo službami přístupu na internet a maloobchodní prodej přehrávačů multimédií, nemohou vyvážit všudypřítomnost přehrávače Windows Media Player (body 858 až 876 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

983    Komise zadruhé zkoumá účinky tohoto vázaného prodeje na dodavatele obsahu a vývojáře softwaru, jakož i na některé přilehlé trhy (body 879 až 899 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Má v podstatě za to, že s ohledem na nepřímé síťové účinky charakterizující trh přehrávačů multimédií „všudypřítomnost kódu [Windows Media Player] dává tomuto přehrávači významnou výhodu vůči konkurenčním výrobkům, která může vytvořit škodlivý účinek na strukturu hospodářské soutěže na tomto trhu“ (bod 878 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

984    Komise v tomto kontextu nejprve zdůrazňuje, že dodavatelé obsahu a vývojáři softwaru si vybírají technologii, pro kterou budou vyvíjet svůj doplňující software na základě procentních podílů instalování a používání přehrávačů multimédií. Tvrdí, že tyto hospodářské subjekty mají tendenci vyvíjet svá řešení na základě přehrávače Windows Media Player, neboť jim to dává možnost zasáhnout všechny uživatele Windows, tedy více než 90 % uživatelů klientských osobních počítačů. Dodává, že komplementární softwarové výrobky, jakmile jsou kódovány do „multimediálních vlastnických Windows Media“ formátů, mohou fungovat s konkurenčními přehrávači multimédií, pouze jestliže Microsoft poskytne licenci na užívání odpovídající technologie.

985    Komise v bodech 883 až 891 odůvodnění napadeného rozhodnutí přezkoumává zejména situaci dodavatelů obsahu. Zvláště uvádí, že s ohledem na skutečnost, že poskytování podpory různých četných technologií působí další náklady na vývoj, infrastrukturu a správu, posledně uvedení mají tendenci dávat přednost jedinému celku technologií. Rovněž uvádí, že skutečnost, že daný přehrávač multimédií zahrnující určitý počet technologií multimédií je rozsáhle instalován, je významným faktorem přesvědčujícím dodavatele obsahů vytvářet obsahy multimédií pro technologie používané tímto přehrávačem. Opíráním se o nejčastěji šířený přehrávač multimédií totiž maximalizují potenciální počet uživatelů svých vlastních výrobků. Má za to, že všudypřítomnost Windows Media Player na klientských osobních počítačích fungujících v systému Windows zajišťuje tedy společnosti Microsoft soutěžní výhodu, která není spojena s vlastními kvalitami výrobku.

986    Komise v bodech 892 až 896 odůvodnění napadeného rozhodnutí zkoumá situaci vývojářů softwaru. V podstatě uvádí, že posledně uvedení jsou podněcováni k tomu, aby vytvářeli aplikace určené k fungování pouze na platformě Windows Media Player spíše než na více různých platformách, neboť takto mohou zasáhnout téměř všechny potenciální uživatele svých výrobků, pokrýt své náklady a rentabilizovat používání svých omezených zdrojů v oblasti vývoje. Zdůrazňuje, že z některých výsledků průzkumu trhu z roku 2003 vyplývá, že vyvíjení aplikací poskytujících více technologií multimédií vede k dodatečným nákladům.

987    Komise v bodech 897 až 899 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatuje, že všudypřítomnost Windows Media Player na klientských osobních počítačích má účinky na některé přilehlé trhy, jako jsou trhy přehrávačů multimédií instalovaných na mobilních terminálech, dekodéry, řešení DRM (správa digitálních práv) a šíření hudby na internetu.

988    Komise konečně zatřetí zkoumá vývoj trhu vzhledem k tržním studiím vypracovaným společnostmi Media Metrix, Synovate a Nielsen/NetRating (body 900 až 944 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Má v podstatě za to, že údaje obsažené v těchto studiích „neměnitelně vykazují tendenci ve prospěch používání [Windows media Player] a formátů Windows Media na úkor hlavních konkurenčních přehrávačů multimédií a přidružených technologií“ (bod 944 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

 Argumenty účastnic řízení

989    Microsoft nejprve tvrdí, že Komise doplnila podmínku spočívající ve vyloučení soutěžitelů z trhu, která není běžně zohledňována pro posouzení existence zneužívajícího vázaného prodeje. Připomíná, že v bodě 841 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uznala, že projednávaná věc nepředstavuje „klasický případ vázaného prodeje“ a že existují „pádné důvody nepovažovat bez doplňující analýzy za prokázané, že vázaný prodej Windows Media Player je chováním, které může svou povahou omezit hospodářskou soutěž“. Opakuje, že Komise měla dále za to, že existuje účinek vyloučení soutěžitelů z trhu, jelikož se opřela o novou a vysoce spekulativní teorii (viz bod 846 výše).

990    Microsoft odkazem na bod 842 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že nová teorie Komise spočívá na existenci nepřímých síťových účinků a na myšlence, podle které by mohla hospodářská soutěž být omezena v blíže neurčené budoucnosti v případě, že by byli vývojáři softwaru a dodavatelé obsahů podněcováni vyvíjet své výrobky výlučně pro Windows Media Player z důvodu rozsáhlého šíření funkce multimédií Windows. Tato teorie tedy předpokládá existenci protisoutěžních účinků a opírá se o jedinou domněnku týkající se budoucího chování třetích osob, na které Microsoft nemá žádný vliv.

991    Microsoft dále tvrdí, že přijala všechna opatření nezbytná pro zajištění toho, aby účinkem integrace multimediální funkční schopnosti do systému Windows nebylo vyloučení konkurenčních přehrávačů multimédií z trhu. Dodává, že řada těchto opatření byla „kodifikována“ v rozsudku District Court ze dne 1. listopadu 2002.

992    Microsoft na podporu tohoto argumentu zaprvé uplatňuje řadu úvah o způsobu, jakým vyvíjí Windows.

993    Zaprvé se ujišťuje, že tato integrace nezasahuje do fungování konkurenčních přehrávačů multimédií. Je tedy technicky možné – a v praxi běžné – nechat fungovat na stejném klientském osobním počítači, na kterém je instalován systém Windows, jeden nebo více jiných přehrávačů multimédií kromě multimediální funkční schopnosti Windows. Zadruhé jsou třetí přehrávače multimédií snadno dostupné z uživatelského rozhraní Windows. Zatřetí Microsoft vyvíjí systém Windows tak, že jiné přehrávače multimédií automaticky poskytují některé z aspektů multimediální funkční schopnosti, které je systém Windows sám schopen poskytovat. Začtvrté díky nástroji, který Microsoft za tímto účelem vytvořila, je možné pro výrobce zařízení a spotřebitele odstranit přístup konečného uživatele k Windows Media Player. Zapáté Microsoft usnadňuje vývoj aplikací, které jsou v hospodářské soutěži s multimediální funkční schopností systému Windows jejím zpřístupněním přes zveřejněné API.

994    Microsoft zadruhé tvrdí, že ve smlouvách, které uzavírá s distributory Windows, tedy hlavně výrobci zařízení, dbá na to, aby si dodavatelé konkurenčních přehrávačů multimédií zachovali možnost distribuovat své vlastní výrobky. Výslovně tedy stanoví, že výrobci zařízení mohou instalovat softwarové výrobky dle své volby na klientských osobních počítačích fungujících v systému Windows, včetně přehrávačů multimédií konkurujících Windows Media Player. Krom toho jim dovoluje poskytovat nabídky pro přístup na internet umístěním ikon do menu „start“ a na „plochu“ Windows nebo nechává tyto nabídky objevit se na obrazovce, když je Windows poprvé spuštěn. Je přitom časté, že poskytovatelé přístupu na internet distribuují přehrávače multimédií konkurující Windows Media Player a zajišťují jejich reklamu.

995    Microsoft zatřetí uvádí, že ve smlouvách, které uzavírá s vývojáři softwaru, dodavateli obsahů nebo jakoukoli jinou osobou, od nich nikdy nevyžaduje, aby distribuovali Windows Media Player nebo zajišťovali jeho reklamu výhradně nebo podle vymezeného procentního podílu jejich celkových prodejů multimediálních softwarů.

996    Microsoft začtvrté tvrdí, že integrace multimediální funkční schopnosti do systému Windows nebrání používání na tomto systému přehrávačů multimédií konkurujících Windows Media Player ani jejich „masivní distribuci“. Uvádí, že existuje více metod pro zajištění distribuce konkurenčních přehrávačů multimédií, tedy zejména předinstalování výrobci zařízení na nových klientských osobních počítačích, stažení z internetu nebo intranetových stránek podniků, integrace jinými vývojáři do jejich softwarových výrobků a distribuce dodavateli obsahů nebo internetových služeb uživatelům jejich výrobků nebo služeb.

997    Microsoft ve stejné souvislosti upřesňuje odkazem na studii uvedenou v příloze A.24.1 žaloby, že z nedávného šetření vyplývá, že většina výrobců zařízení jak ve Spojených státech, tak v západní Evropě instaluje přehrávače multimédií konkurující Windows Media Player, jako jsou RealPlayer a QuickTime, na klientských osobních počítačích, které kompletují. Tvrzení Komise, podle kterého výrobci zařízení instalují konkurenční přehrávače multimédií na klientském osobním počítači, pouze pokud z něj mohou vyjmout Windows Media Player, je tedy nepřesné. Dodává, že i údaje ohledně trhu uvedené v napadeném rozhodnutí prokazují, že používání konkurenčních přehrávačů multimédií nadále roste, někdy ve shodném nebo vyšším poměru k růstu využívání multimediální funkční schopnosti systému Windows.

998    Microsoft, podporovaná v tomto bodě sdružením ACT, konečně tvrdí, že teorie vyloučení soutěžitelů přijatá Komisí nezohledňuje některé rozhodné faktory a že se zakládá na odhadech, kterým protiřečí skutkové okolnosti. Zdůrazňuje, že důkazní břemeno, které nese Komise, je zvláště významné, když použije prospektivní analýzu.

999    V tomto ohledu Microsoft zaprvé uvádí, že Komise „nevzala v úvahu faktory, které vedou dodavatele obsahů k používání jiných formátů, než je formát Windows Media“. Tvrdí, že nic neumožňuje se domnívat, že význam distribuce multimediálního softwaru spojeného se zvláštním formátem je faktorem, který určuje volbu obsahu ze strany dodavatelů, co se týče formátu, ve kterém kódují své výrobky. Microsoft v tomto kontextu Komisi vytýká, že se nedotázala posledně uvedených při průzkumu trhu z roku 2003, zda jiné faktory ovlivnily jejich rozhodnutí v oblasti kódování.

1000 Microsoft kritizuje tvrzení Komise, podle kterého dodavatelé obsahu nesou dodatečné náklady, když své výrobky dávají k dispozici ve více než jednom formátu. Tvrdí, že posledně uvedená měla prokázat, že náklady způsobené dodáváním obsahu v dalším formátu přesahují výhody, které z této situace vyplývají. Komise ve skutečnosti shromáždila – aniž by je zohlednila – důkazy prokazující, že náklady spojené s poskytováním obsahu v určitém formátu multimédií představují zanedbatelnou část celkových nákladů. Odkazem na bod 894 odůvodnění napadeného rozhodnutí Microsoft dodává, že „[k]ódování v rámci druhé technologie multimédií stojí [...] pouze 50 % toho, co stojí kódování v rámci první technologie multimédií“. Podporovaná v tomto bodě společností CompTIA a sdružením ACT, vyvozuje z toho, že nabízet více formátů multimédií způsobuje úspory z rozsahu a že druhý formát bude nabízen, i když je mnohem méně populární u uživatelů.

1001 Microsoft rovněž uvádí, že i dodavatelé obsahu, kteří se opírají pouze o jediný formát, si nevybrali Windows Media, a to i po zahájení údajného zneužívání. Apple tak nepoužívá technologii multimédií Windows ani pro svůj výrobek iPod, ani pro svůj internetový hudební obchod iTunes. Krom toho vývojáři softwaru Komisi sdělili, že používají v průměru „dva ze tří nejvýznamnějších celků API (Windows, Real nebo QuickTime)“.

1002 Microsoft, podporovaná v tomto bodě společností DMDsecure a dalšími, v replice odkazem na zprávu napsanou jedním z jejích odborníků (příloha C.16 repliky) tvrdí, že přehrávače multimédií mohou být předmětem „vychýlení“, pouze kdyby jednak použití více přehrávačů multimédií způsobovalo významné náklady pro uživatele nebo dodavatele obsahu, a jednak pokud by přehrávače multimédií byly považovány za homogenní, co se týče jejich vlastností a obsahu, které zpřístupňují. Žádná z těchto dvou podmínek však není v projednávaném případě splněna.

1003 Microsoft zadruhé tvrdí, že odhadu, na který je poukázáno v bodě 984 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého k „vychýlení“ ve prospěch formátu Windows Media dojde v „blízké budoucnosti“, protiřečí skutkové okolnosti a skutečnosti vyplývající ze spisu. Tyto okolnosti a skutečnosti totiž prokazují, že dodavatelé obsahu nadále používají různé formáty, že jiné přehrávače multimédií, které ani zdaleka nezmizely z trhu, jsou v plném růstu a že spotřebitelé nejsou nuceni používat Windows Media Player.

1004 Microsoft v tomto ohledu zaprvé uvádí, že z průzkumu trhu z roku 2003 vyplývá, že deset ze dvanácti dodavatelů obsahu, kteří kódovali svůj obsah ve formátech Windows Media, tak činili rovněž v jiných formátech. Četní dodavatelé obsahu tedy nadále používali formáty vyvinuté společnostmi Apple, RealNetworks nebo jinými dodavateli. Studie týkající se 1000 nejnavštěvovanějších internetových stránek ve Spojených státech během období 2001 až 2004 prokazuje, že počet stránek „s jakýmkoliv multimediálním obsahem“ se zvýšil o 47 %, zatímco počet stránek používajících formáty RealNetworks se zvýšil o 59 % a počet stránek používajících formáty QuickTime o 79 %.

1005 Microsoft zadruhé tvrdí, že výrobci zařízení nadále nabízejí více přehrávačů multimédií na osobních počítačích, které prodávají. V květnu 2004 se tak průměrný počet jiných přehrávačů multimédií instalovaných na domácích počítačích malé velikosti nebo počítačích malé velikosti určených pro kanceláře prodaných hlavními výrobci zařízení zvýšil na 4,3, co se týče amerických modelů, a na 2,4, co se týče evropských modelů.

1006 Microsoft zatřetí tvrdí, že průměrný počet přehrávačů multimédií používaných na osobu každý měsíc se z 1,5 na konci roku 1999 zvýšil na 2,1 v roce 2004. Má za to, že Komise nemůže vyvozovat argument ze skutečnosti, že počet uživatelů Windows Media Player se zvyšuje. Podle Microsoft má význam otázka, zda počet uživatelů jiných formátů je dostačující, aby dodavatelé obsahů měli zájem na kódování svých výrobků v těchto formátech. Microsoft krom toho zpochybňuje opodstatněnost analogie, kterou Komise uvádí s Netscape Navigator.

1007 Microsoft dodává, že teorii vyloučení soutěžitelů z trhu uplatněné Komisí jasně chybí objektivita. Z napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že tato teorie je uplatnitelná pouze v případě, že multimediální funkční schopnost spojená s Windows je vyvinuta společností Microsoft. Neměla se uplatnit zvláště od roku 1995 do roku 1998, když záznamový přehrávač multimédií RealNetworks byl integrován do Windows.

1008 Společnost DMDsecure a další, sdružení ACT, společnosti TeamSystem, Mamut a Exor v podstatě uplatňují stejné argumenty jako jsou argumenty společnosti Microsoft.

1009 Komise nejprve připomíná konstatování obsažená v bodě 841 odůvodnění napadeného rozhodnutí a tvrdí, že z „dobře známých precedentů“ vyplývá, že pouhá skutečnost, že podnik v dominantním postavení uskuteční spojený prodej odlišného výrobku s dominantním výrobkem, umožňuje dospět k závěru, že existuje účinek vyloučení hospodářské soutěže na trhu. V projednávaném případě s ohledem na zvláštnosti trhu však měla za to, že „[existovaly] pádné důvody nepovažovat bez doplňující analýzy za prokázané, že vázaný prodej přehrávače Windows Media Player [byl] chováním, které může svou povahou omezit hospodářskou soutěž“. Upřesňuje, že neměla za to, že vytýkané chování nebylo zneužívající jako takové, avšak že bylo třeba jej analyzovat „v jeho specifickém kontextu trhu“. Diví se, že jí Microsoft vytýká, že se obtěžovala zkoumat skutečný účinek vyloučení soutěžitelů způsobený dotčeným vázaným prodejem, a má za to, že ze skutečnosti, že prokázala takový účinek vyloučení v případě, kdy je běžně předpokládán, nevyplývá, že uplatnila novou právní teorii.

1010 Komise tvrdí, že po uskutečnění své analýzy konstatovala, že „Microsoft [narušuje] běžnou hospodářskou soutěž“ (bod 980 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a že „[e]xistuje tedy významné riziko, že praxe vázaného prodeje přehrávače Windows Media Player se systémem Windows povede k oslabení hospodářské soutěže, takže v blízké budoucnosti nebude zajištěno zachování struktury účinné hospodářské soutěže“ (bod 984 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Uvádí, že oproti tomu, co tvrdí Microsoft, netvrdila v bodě 984 odůvodnění napadeného rozhodnutí ani na jakémkoliv jiném místě tohoto rozhodnutí, že dotčené zneužívající chování povede v blízké budoucnosti k vyloučení všech jiných přehrávačů multimédií. Tvrdí, že prokázala, že Microsoft „narušuje výběr a motivaci účastníků trhu svým vázaným prodejem“, a má za to, že takové narušení soutěžního postupu se rovná omezení hospodářské soutěže ve smyslu judikatury, „neboť může hospodářskou soutěž vyloučit“. Dodává, že rovněž analyzovala skutečné účinky vyloučení soutěžitelů způsobené zneužívajícím chováním společnosti Microsoft na základě údajů týkajících se vývoje trhu. Odkazem na bod 944 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že tyto údaje neměnitelně vykazují tendenci ve prospěch používání Windows Media Player a formátů Windows Media a potvrzují, že na trhu již existuje určitý stupeň vyloučení.

1011 Komise dále zpochybňuje tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého přijala všechna opatření nezbytná pro to, aby dotčený vázaný prodej nevedl k vyloučení přehrávačů multimédií konkurujících Windows Media Player na trhu. Tvrdí, že toto zneužívající chování započalo v květnu 1999 a že nadále pokračovalo ke dni předložení žalobní odpovědi. Uvádí, že americká dohoda byla uzavřena až v listopadu 2001 a že opatření přijatá na jejím základě byla přijata až v srpnu a v září 2002. Krom toho posledně uvedená opatření jsou zjevně nedostatečná, aby napravila zneužití, kterým je vázaný prodej konstatovaný v napadeném rozhodnutí. Pokud jde o jednotlivé metody distribuce konkurenčních přehrávačů multimédií, které Microsoft uvádí, Komise odkazem na body 849 až 877 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že neumožňují těmto přehrávačům dosáhnout všudypřítomnosti, kterou posledně uvedená může zajistit Windows Media Player díky dotčenému vázanému prodeji.

1012 Komise krom toho připomíná konstatování týkající se vyloučení hospodářské soutěže, která učinila v napadeném rozhodnutí, zejména v jeho bodech 844 až 846 a 879 až 882 odůvodnění.

1013 Komise, podporovaná v tomto bodě sdružením SIIA, má za to, že její konstatování, podle kterého dotčený vázaný prodej může vyloučit hospodářskou soutěž na trhu, není spekulativní, ale zakládá se na skutkovém posouzení zvláštností tohoto trhu, jakož i motivace dodavatelů obsahu a vývojářů softwaru. Tvrdí, že z rozsudku Soudu ze dne 23. října 2003, Van den Bergh Foods v. Komise (T‑65/98, Recueil, s. II‑4653), vyplývá, že je přípustné vzít v úvahu pravděpodobné reakce třetích osob, a zejména soutěžitelů nebo zákazníků, na jednostranné jednání podniku v dominantním postavení pro účely posouzení, zda toto jednání může vést k vyloučení hospodářské soutěže. V projednávaném případě je nezpochybnitelné, že Microsoft neposkytuje zákazníkům možnost získat Windows bez Windows Media Player. Dotčený vázaný prodej má krom toho přímý vliv na třetí osoby, a zasahuje tedy do jejich svobodné volby (body 845, 851, 870, 883, 884 a 895 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1014 Komise odkazem na body 879 až 896 odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto kontextu připomíná, že podrobně analyzovala dopad vytýkaného chování, zejména zasláním dlouhých dotazníků velkému počtu poskytovatelů obsahu, vývojářů softwaru a majitelů obsahu.

1015 Odpovědi na tyto dotazníky jí umožnily učinit následující zjištění:

–        všichni dodavatelé obsahu, kteří odpověděli na dotazníky, uvedli, že vytvoření daného obsahu pro více než jednu technologii způsobuje dodatečné náklady (bod 884 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        stejní dodavatelé obsahu měli za to, že počet uživatelů dané technologie a přítomnost zákaznického softwaru multimédií na osobních počítačích jsou určujícími faktory pro volbu technologie, která má být podporována (bod 886 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        někteří z těchto dodavatelů dokonce prohlásili, že počet uživatelů dané technologie je „zdaleka nejdůležitějším faktorem“ (bod 889 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        pokud používání konkurenčních přehrávačů multimédií zůstává významné, poskytování podpory dalších formátů může být pro dodavatele obsahu výhodné vzhledem k nákladům (bod 890 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        vývojáři softwaru poskytli odpovědi ve stejném smyslu jako dodavatelé obsahu (body 893 až 896 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        dvanáct vývojářů softwaru ze třinácti tak odpovědělo kladně na otázku, zda dodatečné náklady spojené s „podporou více formátů“ mohou mít do budoucna vliv na jejich rozhodnutí vyvíjet aplikace pro jiné technologie než Windows Media (bod 890 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        vázáním prodeje Windows s Windows Media Player Microsoft dodavatelům obsahu a vývojářům softwaru zajišťuje, že koneční uživatelé budou schopni přehrávat jejich obsahy, jinak řečeno, že budou moci zasáhnout široké spektrum uživatelů; všudypřítomnost Windows Media Player na klientských osobních počítačích fungujících v systému Windows tedy společnosti Microsoft zajišťuje soutěžní výhodu, která není spojena s vlastními kvalitami tohoto výrobku (bod 891 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1016 Komise nakonec odmítá tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého teorie uplatněná v projednávaném případě nezohledňuje některé rozhodné faktory a zakládá se na odhadech, kterým protiřečí skutkové okolnosti.

1017 V tomto ohledu zaprvé zpochybňuje, že „přehlédla faktory, které vedou dodavatele obsahu k používání jiných formátů, než je formát Windows Media“. Tvrdí, že v žádostech o informace, které posledně uvedeným zaslala, neuvedla pouze otázku „stupně přítomnosti“ přehrávače multimédií, a že v napadeném rozhodnutí neuvedla, že uvedený stupeň přítomnosti byl jediným rozhodným faktorem, avšak pouze konstatovala význam tohoto faktoru. Microsoft každopádně uznává, že dodavatelé obsahu berou uvedený faktor v úvahu, když vybírají formát kódování svých výrobků, a konkludentně tedy připouští, že „bezprecedentní všudypřítomnost získaná [jejím] vázaným prodejem [...] narušuje tento [výběr]“.

1018 Komise dodává, že z otázek, které položila dodavatelům obsahu a vývojářům softwaru, vyplývá, že tyto třetí osoby skutečně porovnávají a dávají větší význam nákladům na poskytnutí podpory pro více technologií, než výhodám takového poskytnutí. Uvádí, že sama Microsoft uvedla, že „kódovat obsah šířený prostřednictvím vysílání datového proudu ve více formátech [je] nákladné a [bere] čas dodavatelům obsahu“ (bod 883 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a odkazuje na některé skutečnosti zjištěné v rámci průzkumu trhu z roku 2003 (bod 884 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Náklady na poskytování více technologií, i když nejsou jediným faktorem, který určuje volbu dodavatelů obsahu použít kódování ve více formátech, či nikoliv, je zjevně významnou skutečností zohledňovanou posledně uvedenými. Komise rovněž zpochybňuje, že v rámci průzkumu trhu z roku 2003 shromáždila důkazy prokazující, že náklady spojené s poskytnutím obsahu v určitém multimediálním formátu představují pouze nepatrnou část celkových nákladů. Z informací, které získala, naopak vyplývá, že náklady spojené s přípravou obsahů jsou vysoké.

1019 Komise krom toho zpochybňuje opodstatněnost konstatování obsažených ve zprávě uvedené v příloze C.16 repliky (viz bod 1002 výše). Nejprve připomíná, že napadené rozhodnutí prokazuje, že stažení z internetu nemůže kompenzovat všudypřítomnost, kterou Windows Media Player získává díky dotčenému vázanému prodeji, a že tato všudypřítomnost narušuje motivaci dodavatelů obsahu. Dále upřesňuje, že její závěr ohledně existence zneužití dominantního postavení se nezakládá na konstatování úplného vyloučení hospodářské soutěže nebo „vychýlení“ trhu. Nakonec tvrdí, že autor této zprávy zaprvé svoji tezi nepodkládá, zadruhé nezohledňuje jednotlivé významné aspekty projednávaného případu, jako jsou „narušení síťových účinků výkonem pákového efektu prostřednictvím monopolu“, a zatřetí neprokazuje, že podmínky, o kterých tvrdí, že jsou nezbytné pro „vychýlení“ trhu, nejsou splněny.

1020 Komise, podporovaná v tomto bodě sdružením SIIA, zadruhé zpochybňuje tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého analýze vyloučení hospodářské soutěže učiněné v napadeném rozhodnutí protiřečí skutkové okolnosti.

1021 Nejprve opakuje, že Microsoft nesprávně popisuje bod 984 odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť neodkazuje na „vychýlení“ trhu, ale pouze uvádí, že vázaný prodej uskutečňovaný společností Microsoft představuje riziko ovlivnění struktury hospodářské soutěže na trhu přehrávačů multimédií.

1022 Komise dále uvádí, že obchodní údaje, které uvedla v napadeném rozhodnutí, neměnitelně vykazují tendenci ve prospěch používání Windows Media Player a formátů Windows Media na úkor hlavních konkurenčních přehrávačů multimédií (body 906 až 942 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Z těchto údajů vyplývá, že RealPlayer byl až do druhého trimestru roku 1999 číslo jedna na trhu a měl přibližně dvakrát více uživatelů než Windows Media Player a QuickTime (bod 906 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Naopak od druhého trimestru roku 1999 do druhého trimestru roku 2002 se celkový počet uživatelů Windows Media Player zvýšil o přibližně 39 milionů, což je růst přibližně se rovnající společnému nárůstu počtu uživatelů přehrávačů RealNetworks a Apple (bod 907 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Aktuálnější údaje společnosti Nielsen/NetRatings uvádějí, že Windows Media Player má výrazný náskok před RealPlayer (více než 50 % jednotlivých uživatelů navíc) a před QuickTime (více než třikrát více jednotlivých uživatelů) a že tento náskok se od října 2002 do ledna 2004 dále zvýšil (bod 922 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Tendence popsaná výše je srovnatelná s tendencí trhu internetových navigátorů, kterých se týkalo řízení pro porušení amerického protitrustového práva.

1023 Microsoft podle Komise nezpochybňuje tyto jednotlivé údaje, ale představuje nové údaje, z nichž některé jsou z pozdější doby než přijetí napadeného rozhodnutí, a nemohly být z tohoto důvodu zohledněny.

1024 Komise nakonec tvrdí, že účinek vyloučení hospodářské soutěže konstatovaný v napadeném rozhodnutí je každopádně potvrzen aktuálnějšími údaji.

1025 Tedy zaprvé, co se týče údajů ohledně dodavatelů obsahu předložených společností Microsoft (viz bod 1004 výše), Komise uvádí, že posledně uvedená je nijak nedokládá a že je představuje mylně. V tomto ohledu podotýká, že je jasné, že během let 2001–2004 se počet internetových stránek nabízejících „jakýkoli“ obsah multimédií zvýšil, takže není s podivem, že existuje více internetových stránek nabízejících jiné formáty než Windows Media. Dodává, že Microsoft opomíná uvést, že během stejného období se internetové stránky podporující formát Windows Media zvýšily o 141 %. Microsoft rovněž neuvádí údaje o skutečné kvantitě obsahů v jiných formátech, než je formát Windows Media, nabízených dotčenými internetovými stránkami ani o skutečném používání obsahů v těchto multimediálních formátech.

1026 Zadruhé, co se týče údajů ohledně průměrného počtu přehrávačů multimédií předem instalovaných na klientských osobních počítačích výrobci zařízení, Komise tvrdí, že nejsou přesvědčivé (viz bod 1005 výše). Ze skutečností uvedených společností Microsoft každopádně vyplývá, že více než 70 % osobních počítačů prodaných ve světě obecně obsahuje pouze jediný přehrávač multimédií a že z důvodu dotčeného vázaného prodeje jím je vždy Windows Media Player. Komise dodává, že v rozsahu, ve kterém výrobci zařízení předem instalují na osobních počítačích konkurenční přehrávače multimédií, je toto předinstalování „zastíněno“ skutečností, že Windows Media Player je automaticky přítomen na 95 % osobních počítačů prodaných ve světě. Nakonec tvrdí, že údaje společnosti Microsoft nejsou věrohodné v rozsahu, ve kterém se vztahují zejména ke konkurenčním přehrávačům multimédií, které byly předem instalovány v návaznosti na „legacy deals“ (smluv s končící platností) a které nebyly obnoveny, jakož i k softwarům, který nemohou být kvalifikovány jako záznamové přehrávače multimédií.
                                                                         

1027 Komise zatřetí tvrdí, že existuje jasná tendence ve prospěch používání Windows Media Player a formátu Windows Media. Údaje společnosti Nielsen/NetRatings o používání přehrávačů multimédií ve Spojených státech prokazují, že v březnu 2005 podíl používání Windows Media Player překročil 80 %, podíl používání RealPlayer se propadl na méně než 40 % a podíl používání QuickTime již představoval pouze o něco více než 10 %. Z aktuálních údajů společnosti Nielsen/NetRatings rovněž vyplývá, že podíl výlučných uživatelů Windows Media Player se neustále zvyšoval z 53 na 55 % uživatelů, kteří aktuálně používají výlučně tento přehrávač, proti z 10 na 13 % pro RealPlayer a 3 nebo 4 % pro QuickTimePlayer.

1028 Komise jako odpověď na tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého tezi o vyloučení soutěžitelů z trhu chybí objektivita v rozsahu, ve kterém se neuplatnila, když přehrávač multimédií RealNetworks byl integrován do Windows (viz bod 1007 výše), odkazuje na bod 818 odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvádí, že jí nemůže být bráněno stíhat dané protiprávní jednání porušující právo Společenství hospodářské soutěže z důvodu, že nestíhala případné jiné protiprávní jednání.
                                                                         

1029 SIIA v podstatě uvádí stejné argumenty, jako jsou argumenty Komise.

1030 Audiobanner.com tvrdí, že dotčený vázaný prodej má negativní dopad na investice třetích osob do technologií konkurujících technologiím společnosti Microsoft, na inovaci v odvětví digitálních multimédií šířených vysíláním datového proudu a na spotřebitele. Co se týče posledně uvedeného bodu, trvá na skutečnosti, že tento vázaný prodej brání hospodářské soutěži na základě výkonnosti.
                                                                         

 Závěry Soudu

1031 Microsoft v podstatě tvrdí, že Komise neprokázala, že integrace Windows Media Player do operačního systému Windows pro klientské osobní počítače způsobila omezení hospodářské soutěže, takže čtvrtá okolnost zakládající zneužívající vázaný prodej, jak byla uvedena v bodě 794 odůvodnění napadeného rozhodnutí, nemůže být v projednávaném případě považována za existující.

1032 Microsoft zejména tvrdí, že Komise, když uznala, že se nejedná o klasický případ vázaného prodeje, musela použít novou a vysoce spekulativní teorii zakládající se na prospektivní analýze případných reakcí třetích osob, aby dospěla k závěru, že dotčený vázaný prodej může omezit hospodářskou soutěž.

1033 Soud má za to, že argumenty společnosti Microsoft nejsou opodstatněné a že se zakládají na selektivním a nepřesném výkladu napadeného rozhodnutí. Tyto argumenty se totiž soustředí hlavně na druhou ze tří fází úvah Komise uvedenou v bodech 835 až 954 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

1034 Ve skutečnosti je třeba konstatovat, že Komise v napadeném rozhodnutí zejména jasně prokázala, že v důsledku skutečnosti, že Microsoft od května 1999 výrobcům zařízení nabízela pro předinstalování na klientských osobních počítačích pouze verzi Windows spojenou s Windows Media Player, byly nevyhnutelně ovlivněny vztahy na trhu mezi společností Microsoft, výrobci zařízení a jinými dodavateli přehrávačů multimédií a podstatně se změnila rovnováha hospodářské soutěže ve prospěch společnosti Microsoft a na úkor jiných subjektů.

1035 Jak již bylo uvedeno v bodě 868 výše, skutečnost, že Komise zkoumala konkrétní účinky, které dotčený vázaný prodej již měl na trhu, jakož i způsob, jakým se měl tento trh vyvíjet, spíše než aby se spokojila se závěrem – jak to běžně činí ve věcech v oblasti zneužívajících vázaných prodejů –, že uvedený vázaný prodej má účinek vyloučení na trhu per se, neznamená, že přijala novou právní teorii.

1036 Výchozím bodem analýzy podmínky spočívající v omezení hospodářské soutěže učiněné Komisí je bod 841 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém uvádí, že v této věci existují pádné důvody nepovažovat bez doplňující analýzy za prokázanou skutečnost, že vázaný prodej Windows a Windows Media Player je chováním, které může svou povahou omezit hospodářskou soutěž (viz bod 977 výše). Závěr, ke kterému Komise v tomto ohledu dospěla, se zakládá na zjištění, podle kterého spojení Windows Media Player s operačním systémem Windows pro klientské osobní počítače – který je předem instalován na velké většině klientských osobních počítačů prodávaných ve světě –, aniž by bylo možné Windows Media Player odejmout z uvedeného operačního systému, umožňuje tomuto přehrávači multimédií mít prospěch z všudypřítomnosti uvedeného operačního systému na klientských osobních počítačích, všudypřítomnosti, kterou ostatní způsoby distribuce přehrávačů multimédií nemohou vyvážit.

1037 Soud má za to, že toto zjištění, které je předmětem první fáze úvah Komise (viz body 843 až 878 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak byly shrnuty v bodech 979 až 982 výše), je zcela opodstatněno.

1038 Je tak zaprvé zjevné, že dotčený vázaný prodej poskytl přehrávači Windows Media Player nebývalou možnost být přítomen na klientských osobních počítačích ve světě v tom smyslu, že tomuto přehrávači multimédií umožnil automaticky získat úroveň proniknutí na trh odpovídající úrovni proniknutí na trh operačního systému Windows pro klientské osobní počítače, a to aniž by musel soutěžit s konkurenčními výrobky na základě svých výkonů. V tomto ohledu je třeba připomenout, že je nesporné, že podíl, který má Microsoft na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače, je vyšší než 90 % a že velká většina prodejů operačního systému Windows pro klientské osobní počítače (tedy přibližně 75 %) se uskutečňuje prostřednictvím výrobců zařízení, kteří tyto systémy předinstalují na klientské osobní počítače, které kompletují a distribuují. Z číselných údajů citovaných v bodě 843 odůvodnění napadeného rozhodnutí tak vyplývá, že Microsoft v roce 2002 měla podíl 93,8 %, co se týče jednotek prodaných na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače (viz rovněž bod 431 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a že systém Windows – a v důsledku toho Windows Media Player – byl předinstalován na 196 z 207 milionů klientských osobních počítačů, které byly prodány ve světě během období od října 2001 do března 2003.

1039 Jak bude podrobněji vysvětleno níže, žádný jiný přehrávač multimédií nemůže dosáhnout takové úrovně proniknutí na trh, aniž by měl distribuční výhodu, kterou má Windows Media Player díky takovému používání společností Microsoft jejího operačního systému Windows pro klientské osobní počítače.

1040 Je třeba dodat, že spojená nabídka operačního systému Windows a přehrávače NetShow 2.0, kterou Microsoft uskutečňovala od června 1998, posledně uvedenému přehrávači nezajišťovala stejný stupeň přítomnosti na klientských osobních počítačích. Jak totiž již bylo uvedeno v bodech 837 a 936 výše, NetShow 2.0 byl na instalačních CD Windows 98, avšak žádná ze čtyř předem nastavených instalací tohoto systému nepředvídala instalování tohoto přehrávače. Jinak řečeno, uživatelé museli vyvinout úsilí instalovat NetShow 2.0 odděleně a mohli se rozhodnout tak neučinit. Ve stejném smyslu musí být uvedeno, že uvedená spojená nabídka nebránila jiným dodavatelům multimédií konkurovat společnosti Microsoft kvalitativními vlastnostmi svých výrobků ani výrobcům zařízení využívat této hospodářské soutěže.

1041 Zadruhé je jasné, že jak to správně uvádí Komise v bodě 845 odůvodnění napadeného rozhodnutí, „uživatelé, kterým je předinstalován na jejich klientských osobních počítačích [Windows Media Player], jsou obecně méně nakloněni používání alternativního přehrávače multimédií v rozsahu, ve kterém již mají aplikaci, která poskytuje tuto funkční schopnost přehrávat multimediální obsah šířený prostřednictvím vysílání datového proudu“. Je tedy třeba mít za to, že při neexistenci dotčeného vázaného prodeje jsou spotřebitelé, kteří si přejí mít k dispozici záznamový přehrávač multimédií, vedeni k tomu, aby si vybrali jeden z těch, které jsou nabízeny na trhu.

1042 V tomto ohledu je třeba připomenout okolnost, na kterou odkazuje Komise v bodech 119, 848, 869 a 956 odůvodnění napadeného rozhodnutí, tedy význam, který uživatelé spojují se skutečností, že mohou koupit klientské osobní počítače nebo systémy „připravené k použití“ (out of the box), tedy které mohou být instalovány a používány s minimem úsilí. Dodavatel, jehož software je předinstalován na klientském osobním počítači a spustí se automaticky při spuštění počítače, má jasnou soutěžní výhodu vůči kterémukoliv jinému dodavateli podobných výrobků.

1043 Soud má zatřetí za to, že Komise správně v bodě 857 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že vytýkané chování odrazuje výrobce zařízení od předinstalování konkurenčních přehrávačů multimédií na klientských osobních počítačích, které prodávají.

1044 Jak je totiž jednak konstatováno v bodě 851 odůvodnění napadeného rozhodnutí, výrobci zařízení se zdráhají doplnit druhý přehrávač multimédií do zařízení, které nabízejí spotřebitelům, neboť tento druhý přehrávač multimédií zabírá místo na pevném disku klientského osobního počítače a přitom nabízí v podstatě obdobné funkce, jako jsou funkce Windows Media Player, přičemž je málo pravděpodobné, že by spotřebitelé byli ochotni platit za takové doplnění vyšší cenu.

1045 A jednak přítomnost více záznamových přehrávačů multimédií na stejném klientském osobním počítači způsobuje nebezpečí záměny ze strany uživatelů a zvýšení nákladů na podporu zákazníkům, jakož i zkušebních nákladů (viz bod 852 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V tomto ohledu musí být uvedeno, že sama Microsoft ve správním řízení zdůraznila, že výrobci zařízení obecně dosahovali nízké ziskové marže, a že tedy dávají přednost vyhnout se tomu, aby museli nést takové náklady (viz poznámka pod čarou č. 1006 napadeného rozhodnutí).

1046 Přímým a bezprostředním důsledkem uvedení na trh verze Windows ve spojení s Windows Media Player jako jediné verze operačního systému Windows, který může být předinstalován na nových klientských osobních počítačích výrobci zařízení, tedy bylo zbavení posledně uvedených možnosti, kterou měli dříve, kompletovat výrobky podle vlastního posouzení toho, co je nejatraktivnější pro spotřebitele, a zejména zabránění těmto výrobcům zvolit přehrávač konkurující Windows Media Player jako jediný přehrávač multimédií. Co se týče posledně uvedeného bodu, je třeba připomenout, že RealPlayer měl v dané době významnou obchodní výhodu jako vedoucí výrobek na trhu. Jak to připouští sama Microsoft, až v roce 1999 se jí podařilo vyvinout záznamový přehrávač multimédií, který by byl dostatečně výkonný, neboť její předchozí přehrávač, tedy NetShow, „[nebyl] u spotřebitelů populární, jelikož velmi dobře nefungoval“ (bod 819 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Musí být krom toho připomenuto, že od srpna 1995 do července 1998 byly výrobky RealNetWorks – v tomto případě nejprve RealAudio Player, a poté Real Player – distribuovány spolu s Windows. Lze tedy mít za to, že kdyby Microsoft nepřijala vytýkané chování, hospodářská soutěž mezi RealPlayer a Windows Media Player by byla určována kvalitami, které jsou vlastní oběma výrobkům.

1047 Je třeba dodat, že i když by dodavatelé přehrávačů multimédií konkurující společnosti Microsoft dokázali uzavřít dohodu pro předinstalování svých výrobků s výrobci zařízení, nadále by se nacházeli v nevýhodné soutěžní pozici vůči posledně uvedené. Vzhledem k tomu, že Windows Media Player totiž jednak nemohl být výrobci zařízení nebo uživateli z celku sestávajícího z Windows a Windows Media Player odejmut, jiný přehrávač multimédií nikdy nemohl být jediným přehrávačem multimédií přítomným na klientském osobním počítači. Dotčený vázaný prodej zejména brání dodavatelům jiných přehrávačů multimédií konkurovat za tímto účelem společnosti Microsoft vlastními kvalitami výrobků. Jednak vzhledem k tomu, že počet přehrávačů multimédií, které jsou výrobci zařízení ochotni předinstalovat na klientských osobních počítačích, je omezen, dodavatelé jiných přehrávačů multimédií se nacházejí v hospodářské soutěži mezi sebou, aby získali takové předinstalování, zatímco Microsoft se díky dotčenému vázanému prodeji vyhýbá této hospodářské soutěži a významným dodatečným nákladům, které způsobuje. Co se týče posledně uvedeného bodu, je třeba odkázat na bod 856 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém Komise uvádí dohodu o distribuci týkající se RealPlayer uzavřenou v roce 2001 mezi společnostsmi RealNetworks a Compaq, jakož i skutečnost, že Microsoft ve správním řízení uznala, že RealNetworks platí výrobcům zařízení, aby souhlasili s předinstalováním jejích výrobků.

1048 Z těchto jednotlivých zjištění vyplývá, že Komise měla opodstatněně za to, že „možnost uzavřít dohody o distribuci s výrobci zařízení [je] méně účinným prostředkem distribuce přehrávačů multimédií než vázaný prodej uskutečňovaný společností Microsoft“ (bod 859 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1049 Soud má začtvrté za to, že Komise rovněž správně konstatovala, že jiné způsoby distribuce přehrávačů multimédií než předinstalování výrobci zařízení neumožnily vyvážit všudypřítomnost Windows Media Player (bod 858 až 876 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1050 Jednak co se týče stažení přehrávačů multimédií z internetu, i když je pravda, že tento způsob distribuce umožňuje zasáhnout velký počet uživatelů, není natolik účinný jako předinstalování výrobci zařízení. Stažení totiž zaprvé nezajišťuje konkurenčním přehrávačům multimédií distribuci rovnou distribuci Windows Media Player (bod 861 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Zadruhé stažení, na rozdíl od používání předem instalovaného výrobku, je nezanedbatelným počtem uživatelů vnímáno jako složitá operace. Zatřetí, jak to Komise uvádí v bodě 866 odůvodnění napadeného rozhodnutí, velký počet pokusů o stažení – více než 50 % podle testů uskutečněných společností RealNetworks v roce 2003 – je neúspěšných. I když je pravda, že širokopásmový přenos zrychluje stažení, a činí je tedy méně složitým, je třeba uvést, že v roce 2002 pouze šestina domácností v Evropě, které měly přístup na internet, měla k dispozici širokopásmové připojení (bod 867 odůvodnění a poznámka pod čarou č. 1037 napadeného rozhodnutí). Začtvrté, uživatelé budou mít pravděpodobně tendenci mít za to, že přehrávač multimédií integrovaný do klientského osobního počítače, který zakoupili, bude fungovat lépe než výrobek, který sami instalují (bod 869 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Nakonec zapáté je třeba uvést, že ve většině podniků nemají zaměstnanci právo stahovat software z internetu, neboť to komplikuje úkoly administrátorů sítě (tentýž bod odůvodnění).

1051 Některé údaje poskytnuté samotnou společností Microsoft ve správním řízení a uvedené v bodech 909 až 911 odůvodnění napadeného rozhodnutí potvrzují, že stahování z internetu není tak účinným způsobem distribuce jako předinstalování výrobci zařízení. Microsoft totiž jednak uvedla, že 8,8 milionů kusů jejího přehrávače WMP 6 bylo staženo ve dvanácti měsících, které následovaly po jeho uvedení na trh, a jednak že prodala 7,9 milionů operačních systémů Windows 98 SE od července do září 1999. Jinak řečeno, WMP 6 získal za tři měsíce díky vázanému prodeji s operačním systémem Windows přibližně stejné rozšíření, jako je rozšíření, kterého dosáhla za jeden rok prostřednictvím stažení.

1052 Co se dále týče stahování, je třeba dodat, že, jak to Komise uvádí v bodě 870 odůvodnění napadeného rozhodnutí, i když je způsobem distribuce přehrávačů multimédií málo nákladným po technické stránce, dodavatelé musí vynakládat významné prostředky, aby „překonali netečnost konečných uživatelů a přesvědčili je, ať ignorují přítomnost předem instalovaného přehrávače [Windows Media Player]“.

1053 Co se týče dalších způsobů distribuce záznamových přehrávačů multimédií, které jsou uvedeny v napadeném rozhodnutí, tedy spojení přehrávače s jinými softwary nebo se službami přístupu na internet, jakož i maloobchodní prodej, postačuje konstatovat, že Microsoft neuvádí žádný argument, který by mohl zpochybnit posouzení Komise, podle kterého jsou tyto způsoby pouze „nouzovým řešením, které nemůže soupeřit s účinností předinstalování softwaru na klientských osobních počítačích [fungujících v systému Windows]“ (bod 872 až 876 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1054 Z toho, co předchází, vyplývá, že Komise právně dostačujícím způsobem prokázala v analýze obsažené v bodech 843 až 878 odůvodnění napadeného rozhodnutí, která je první etapou jejích úvah, že vázaný prodej Windows a Windows Media Player od května 1999 měl nevyhnutelně významné dopady na strukturu hospodářské soutěže. Tato praxe totiž společnosti Microsoft umožnila získat nebývalou výhodu, co se týče distribuce jejího výrobku a zajištění všudypřítomnosti Windows Media Player na klientských osobních počítačích ve světě, což odrazuje uživatele od používání jiných přehrávačů multimédií a výrobce zařízení od předinstalování takových přehrávačů na klientských osobních počítačích.

1055 Jak to tvrdí Microsoft, více výrobců zařízení jistě nadále doplňuje jiné přehrávače multimédií do kompletovaného zařízení, které nabízejí svým zákazníkům. Je rovněž nesporné, že počet přehrávačů multimédií, jakož i stupeň používání více přehrávačů, neustále narůstají. Tyto skutečnosti však nevyvracejí závěr Komise, podle kterého mohlo vytýkané chování oslabit hospodářskou soutěž ve smyslu judikatury. Dodavatelé jiných přehrávačů multimédií totiž od května 1999 již nebyli schopni konkurovat si prostřednictvím výrobců zařízení pro umístění svých vlastních výrobků namísto Windows Media Player jako jediného přehrávače multimédií přítomného na klientských osobních počítačích zkompletovaných a prodávaných posledně uvedenými.

1056 Krom toho je třeba uvést, že opodstatněnost zjištění učiněných výše je potvrzena některými údaji zkoumanými Komisí v rámci třetí fáze jejích úvah. Konkrétněji, jak bude uvedeno v bodech 1080 až 1084 níže, údaje uvedené v bodech 905 až 926 odůvodnění napadeného rozhodnutí prokazují jasnou tendenci ve prospěch používání Windows Media Player na úkor konkurenčních přehrávačů multimédií.

1057 Je třeba dodat, že z informací sdělených samotnou společností Microsoft ve správním řízení a uvedených v bodech 948 až 951 napadeného rozhodnutí vyplývá, že významný vzestup používání Windows Media Player nemůže být přičítán skutečnosti, že tento přehrávač je lepší kvality, než je kvalita konkurenčních přehrávačů, nebo že posledně uvedené, a zejména RealPlayer, mají určité nedostatky.

1058 S ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba rozhodnout, že zjištění učiněná Komisí v rámci první fáze jejích úvah sama o sobě postačují k prokázání, že čtvrtá okolnost zakládající zneužívající vázaný prodej v projednávaném případě nastala. Tato zjištění se nezakládají na nové nebo vysoce spekulativní teorii, ale na povaze vytýkaného chování, na podmínkách trhu, jakož i na podstatných vlastnostech dotčených výrobků. Zakládají se na přesných, věrohodných a soudržných důkazech, ohledně kterých Microsoft v rámci pouhého tvrzení, že se jedná jen o dohady, neprokázala jejich nesprávný charakter.

1059 Z předchozího vyplývá, že není nezbytné zkoumat argumenty, které Microsoft uvádí vůči zjištěním Komise v rámci obou fází jejích úvah. Soud má nicméně za to, že je vhodné je stručně přezkoumat.

1060 Komise ve druhé fázi svých úvah směřuje k prokázání, že všudypřítomnost Windows Media Player, která vyplývá z jeho spojení se systémem Windows, může mít nezanedbatelný vliv na dodavatele obsahu a vývojáře softwaru.

1061 Teze zastávaná Komisí se zakládá na skutečnosti, že trh záznamových přehrávačů multimédií se vyznačuje významnými nepřímými síťovými účinky nebo, za použití výrazu použitého p. Gatesem, na existenci „pozitivní zpětné smyčky“ (bod 882 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Posledně uvedený výraz popisuje jev, podle kterého čím je počet uživatelů dané softwarové platformy vyšší, tím větší jsou investice do vývoje výrobků slučitelných s touto platformou, což dále posiluje popularitu uvedené platformy u uživatelů.

1062 Soud má za to, že Komise správně shledala existenci takového jevu v projednávaném případě a konstatovala, že dodavatelé obsahu a vývojáři softwaru vybírají technologii, pro kterou by vyvíjeli své vlastní výrobky, právě na základě procentních podílů instalace a používání přehrávačů multimédií (bod 879 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise jednak správně konstatovala, že tyto subjekty měly tendenci používat přednostně Windows Media Player, neboť jim to umožňovalo zasáhnout velkou většinu uživatelů klientských osobních počítačů ve světě, a jednak že šíření obsahů a aplikací slučitelných s daným přehrávačem multimédií je samo o sobě významným soutěžním faktorem v rozsahu, ve kterém zvyšuje popularitu tohoto přehrávače multimédií, což dále zvýhodňuje používání základních technologií multimédií, včetně codec, formátů (včetně formátu DRM) a softwaru pro servery (bod 880 a 881 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1063 Zaprvé, co se konkrétněji týče účinků vázaného prodeje na dodavatele obsahu, Soud má za to, že posouzení této otázky učiněné Komisí v bodech 883 až 891 odůvodnění napadeného rozhodnutí je odůvodněné.

1064 Komise zejména zcela správně konstatovala, že poskytování několika různých technologií by působilo dodatečné náklady na vývoj, infrastrukturu a správu na straně dodavatelů obsahu, takže tito posledně uvedení měli tendenci opírat se pouze o jedinou technologii pro své výrobky, pokud jim umožňovala zasáhnout široké spektrum uživatelů.

1065 Z důkazů shromážděných Komisí a hlavně z odpovědí na žádosti o informace, které dodavatelům obsahu zaslala v rámci průzkumu trhu z roku 2003, tedy vyplývá, že kódování obsahu šířeného prostřednictvím vysílání datového proudu do několika formátů je nákladné a vyžaduje čas. Komise ve své žádosti o informace ze dne 16. dubna 2003 tyto dodavatele obsahu konkrétně požádala, aby jí sdělili, zda vytvoření daného obsahu pro více než jednu technologii vyžaduje dodatečné náklady (otázka č. 19). Všechny entity, které na tuto otázku odpověděly, uvedly, že tomu tak je, přičemž uvedly zvláště dodatečné náklady, co se týče zaměstnanců a přesčasů nutných k přípravě obsahu, hardwaru, infrastruktury a licencí. Když byly vyzvány, aby ohodnotily výši těchto dodatečných nákladů, dotčené entity je situovaly do rozmezí od 20 do 100 % vzhledem k původním nákladům na poskytování obsahu v jediném formátu, což je průměrný dodatečný náklad přibližně ve výši 50 % (otázka č. 20). Jak to Komise uvádí v bodě 884 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jedna z dotazovaných entit dokonce upřesnila, že „poměrně vysoké náklady spojené s přípravou obsahu by mohly snížit hospodářský zájem nahrávacích společností nebo internetových portálů na poskytování podpory pro více formátů, jejichž úspěch se u uživatelů liší“, a že „[n]ěkteré nahrávací společnosti tyto dodatečné náklady [srovnávaly] se zisky, které by měly z většího počtu uživatelů a poskytování podpory pro více technologií“.

1066 Je třeba uvést, že oproti tomu, co tvrdí Microsoft, Komise přezkoumala, zda výhody vyplývající z kódování do více formátů mohly převážit dodatečné náklady způsobené takovým kódováním. Komise se totiž dodavatelů obsahu tázala na tuto otázku v rámci průzkumu trhu z roku 2003 a tito se k ní vyjádřili (viz body 884, 887, 889 a 890 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1067 Z důkazů shromážděných Komisí rovněž vyplývá, že čím více je daný přehrávač multimédií rozšířen, tím více jsou dodavatelé obsahu náchylní tvořit obsahy pro technologii zavedenou v tomto přehrávači multimédií. Jak to správně Komise uvádí v bodě 885 odůvodnění napadeného rozhodnutí, dodavatelé obsahu tím, že se opírají o nejrozšířenější přehrávač multimédií, maximalizují počet potenciálních uživatelů svých vlastních výrobků.

1068 Jak bylo tedy uvedeno v bodě 886 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise se ve své žádosti o informace ze dne 16. dubna 2003 dotčených dodavatelů obsahu dotazovala, zda počet uživatelů, kteří mohou používat danou technologii, a přítomnost klientského softwaru multimédií na klientských osobních počítačích byly faktory, které hrály určující roli při výběru technologie, pro niž budou poskytovat podporu (otázky č. 33 a 34). Všichni dodavatelé obsahu, kteří odpověděli na tyto otázky, odpověděli kladně (bod 886 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1069 S ohledem na to, co předchází, a vzhledem ke skutečnosti, že systém Windows je přítomen téměř na všech klientských osobních počítačích ve světě, je třeba mít za to, že Komise opodstatněně v bodě 891 odůvodnění napadeného rozhodnutí rozhodla, že „[v]ázaným prodejem přehrávače [Windows Media Player] a systému Windows [mohla] Microsoft dodavatelům obsahu zajistit, že koneční uživatelé [budou] schopni přehrávat jejich obsah, jinak řečeno, že tito dodavatelé [budou moci] zasáhnout široké spektrum uživatelů“, že „[v]šudypřítomnost [tohoto] přehrávače [...] na osobních počítačích [fungujících v systému] Windows tedy společnosti Microsoft [zajišťovala] soutěžní výhodu, která [nebyla] spojena s kvalitami tohoto výrobku“, a že „[j]akmile [byl] obsah zakládající se na určitém formátu široce šířen, soutěžní postavení slučitelných přehrávačů multimédií [bylo] posíleno, zatímco vstup nových soutěžitelů [byl] obtížnější“.

1070 Je třeba v tomto kontextu připomenout, že cílem článku 82 ES je zakázat podniku v dominantním postavení, aby posílil své postavení použitím jiných prostředků, než které spadají do hospodářské soutěže na základě výkonnosti (rozsudek Soudu ze dne 21. října 1997, Deutsche Bahn v. Komise, T‑229/94, Recueil, s. II‑1689, bod 78, a rozsudek Van den Bergh Foods v. Komise, bod 1013 výše, bod 157).

1071 Soud má zadruhé za to, že Komise správně v bodech 892 až 896 odůvodnění napadeného rozhodnutí posoudila účinky vázaného prodeje na vývojáře softwaru.

1072 Konkrétněji v bodě 892 odůvodnění napadeného rozhodnutí správně uvedla, že vývojáři softwaru měli tendenci vytvářet aplikace pro jedinou platformu, pokud jim to umožňovalo zasáhnout téměř všechny potenciální uživatele jejich výrobků, neboť přizpůsobení jejich programů jiným platformám, prodej těchto programů a související podpora zákazníkům vyžaduje dodatečné náklady.

1073 Z odpovědí na některé otázky položené Komisí vývojářům softwaru v rámci průzkumu trhu z roku 2003 (viz zejména otázky č. 8 a 48 žádosti o informace ze dne 16. dubna 2003) vyplývá, že vytváření aplikací pro více multimediálních technologií vyžaduje dodatečné náklady, co se týče zaměstnanců a hodin přesčas, licencí a podpory zákazníkům. Dotčení vývojáři softwaru situovali tyto další náklady do rozmezí od 1 do 100 % vzhledem k nákladům na aplikace určené jediné technologii, což je průměrný dodatečný náklad přibližně ve výši 58 % (viz bod 894 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1074 Z odpovědí na žádosti o informace ze dne 16. dubna 2003 rovněž vyplývá, že skutečnost, že vytváření aplikací pro další technologie, jiné než je technologie společnosti Microsoft, vyžaduje dodatečné náklady pro vývojáře softwaru, může ovlivnit jejich rozhodnutí vytvářet či nikoliv aplikace pro další technologie (viz bod 894 odůvodnění napadeného rozhodnutí; viz rovněž prohlášení entity č. 30 uvedené v bodě 893 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1075 S ohledem na tyto skutečnosti a na skutečnost, že Windows Media Player je z důvodu dotčeného vázaného prodeje přítomen na velké většině klienstkých osobních počítačů ve světě, je třeba mít za to, že Komise v bodě 895 odůvodnění napadeného rozhodnutí správně uvedla, že vývojáři softwaru, kteří vytvářejí aplikace, které se zakládají na přehrávači multimédií, byli pobízeni k tomu, aby tak činili hlavně pro Windows Media Player. Je třeba v tomto ohledu uvést, že Komise v rámci průzkumu trhu z roku 2003 dotazované vývojáře softwaru vyzvala, aby upřesnili faktory, které určovaly jejich výběr technologie, pro kterou vytvářeli své aplikace (otázka č. 7 žádosti o informace ze dne 16. dubna 2003). Ze čtrnácti entit, které odpověděly na tuto otázku, jich deset označilo stupeň přítomnosti přehrávače multimédií na klientském osobním počítači jako první nebo druhý nejvýznamnější faktor (bod 896 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise se vývojářů softwaru rovněž dotázala, zda pro ně bylo významné, že rozhraní přehrávače Windows Media Player jsou přítomna na téměř všech klientských osobních počítačích fungujících v systému Windows (otázka č. 14 žádosti o informace ze dne 16. dubna 2003). Z třinácti entit, které odpověděly na tuto otázku, jich deset poskytlo kladnou odpověď (bod 896 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1076 Soud zatřetí připomíná, že Komise v bodech 897 až 899 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že všudypřítomnost přehrávače Windows Media Player díky dotčenému vázanému prodeji má rovněž účinky na některé přilehlé trhy, jako jsou trhy přehrávačů multimédií instalovaných na mobilních terminálech, dekodérů, řešení DRM a internetového šíření hudby. V tomto ohledu postačí konstatovat, že Microsoft nepředložila žádný argument, který by mohl toto posouzení zpochybnit.

1077 S ohledem na předchozí úvahy je třeba rozhodnout, že druhá fáze úvah Komise je opodstatněná.

1078 Komise ve třetí fázi svého uvažování zkoumá vývoj trhu s ohledem na studie trhu uskutečněné společnostmi Media Metrix, Synovate a Nielsen/NetRatings, předtím než dospívá k závěru, že údaje obsažené v těchto studiích „neměnitelně vykazují tendenci ve prospěch používání [Windows Media Player] a formátů Windows Media na úkor hlavních konkurenčních přehrávačů multimédií a přidružených technologií“ (bod 944 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1079 Soud má za to, že závěr uvedený v předchozím bodě je správný.

1080 Zaprvé tedy, co se týče používání přehrávačů multimédií, z údajů shromážděných společností Media Metrix vyplývá, že Windows Media Player se až do druhého trimestru roku 1999, kdy byl zahájen dotčený vázaný prodej, nacházel daleko za vedoucím výrobkem trhu, tedy přehrávačem RealPlayer, který měl přibližně dvakrát více uživatelů (body 905 a 906 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Naopak od druhého trimestru roku 1999 do druhého trimestru roku 2002 se celkový počet uživatelů Windows Media Player zvýšil na 39 milionů, tedy v míře srovnatelné se spojeným nárůstem počtu uživatelů přehrávačů RealPlayer a QuickTime Player (viz údaje uvedené v tabulkách 8 a 9 bodu 907 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1081 Z údajů shromážděných společností Synovate pro společnost Microsoft a uvedených v bodech 918 až 920 odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž jasně vyplývá tendence ve prospěch Windows Media Player na úkor RealPlayer a QuickTime Player.

1082 Je třeba zejména uvést, že z údajů Synovate uvedených v bodě 920 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že i když určitý počet uživatelů jistě používá více než jeden přehrávač multimédií, v srpnu 2003 prohlásilo 45 % dotazovaných „uživatelů více přehrávačů“, že přehrávačem multimédií, který používají nejčastěji, je přehrávač Windows Media Player, oproti 19 % pro RealPlayer a 11 % pro QuickTime Player. Pro srovnání, v říjnu 1999 byl přehrávačem multimédií nejčastěji používaným uživateli více přehrávačů RealPlayer (50 %), následovaný nejprve Windows Media Player (22 %) a poté QuickTime Player (15 %).

1083 V tomto kontextu je třeba dodat, že zjištění společnosti Microsoft, podle kterého spotřebitelé používali v červnu 2002 v průměru 1,7 přehrávače multimédií – toto číslo se v roce 2004 zvýšilo na 2,1 –, musí být relativizováno. Jak to totiž Komise správně uvádí v bodě 860 odůvodnění napadeného rozhodnutí, stažení z internetu – i když není tak účinným způsobem distribuce jako předinstalování výrobci zařízení – nanejvýš uživateli umožňuje doplnit do svého klientského počítače přehrávač multimédií, a nikoliv nahradit přehrávač Windows Media Player. Posledně uvedený přehrávač je však nadále přítomen na klientském osobním počítači, přičemž dalším přehrávačem je v některých případech RealPlayer a v jiných QuickTime Player nebo jiný konkurenční přehrávač multimédií.

1084 Nakonec údaje shromážděné společností Nielsen/Netratings (viz body 921 a 922 odůvodnění napadeného rozhodnutí) rovněž ukazují, že Windows Media Player od října 2002 do ledna 2004 jasně zvýšil svůj náskok jak před RealPlayer, tak před QuickTime Player.

1085 Zadruhé, co se týče používání formátů, je třeba konstatovat, že údaje společnosti Nielsen/Netratings uvedené v bodech 930 až 932 odůvodnění napadeného rozhodnutí vykazují tendenci ve prospěch formátů Windows Media Player na úkor formátů RealNetworks a formátů QuickTime od společnosti Apple.

1086 Soud má zatřetí za to, že Komise správně v bodech 934 až 942 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že údaje Netcraft, společnosti poskytující internetové služby v multimediálních formátech používaných na internetových stránkách, které jí Microsoft sdělila ve správním řízení, nebyly přesvědčivé. Komise zejména právně dostačujícím způsobem prokázala, že metodologické nedostatky, kterými jsou stiženy průzkumy uskutečněné společností Netcraft, jak byly shledány v bodech 940 až 942 odůvodnění napadeného rozhodnutí, oslabují tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého „byly v listopadu 2002 formáty RealNetworks stále mnohem více rozšířené na [internetu]“ (bod 937 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1087 Nakonec začtvrté je třeba konstatovat, že Komise správně v bodě 943 odůvodnění napadeného rozhodnutí odmítla argument, který Microsoft založila na skutečnosti, že RealPlayer byl v roce 2001 přítomen na 92 % osobních počítačů používaných v domácnostech ve Spojených státech, a měl tedy zavedenou základnu srovnatelnou se základnou Windows Media Player, co se týče těchto osobních počítačů. Jak je totiž jednak uvedeno ve stejném bodě odůvodnění, RealPlayer byl v roce 2003 přítomen již pouze na 60 až 70 % osobních počítačů používaných v domácnostech ve Spojených státech. Musí být dále připomenuto, že míra instalace Windows Media Player je 100 % na klientských osobních počítačích fungujících v systému Windows a více než 90 % na klientských osobních počítačích používaných jak v domácnostech, tak v zaměstnání na světové úrovni.

1088 Ze všech předchozích úvah vyplývá, že konečný závěr, který Komise uvádí v bodech 978 až 984 odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně protisoutěžních účinků dotčeného vázaného prodeje, je opodstatněný. Komise v něm totiž správně uvádí následující skutečnosti:

–        Microsoft používá operační systém Windows pro klientské osobní počítače jako distribuční kanál, aby si zajistila značnou soutěžní výhodu na trhu přehrávačů multimédií (bod 979 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        soutěžitelé společnosti Microsoft se nacházejí z důvodu dotčeného vázaného prodeje a priori v nevýhodném postavení, a to i kdyby jejich výrobky měly mít kvality vyšší, než jsou kvality Windows Media Player (tentýž bod odůvodnění);

–        Microsoft narušuje běžný postup hospodářské soutěže, z něhož by měli prospěch spotřebitelé tím, že by byly umožněny rychlejší inovační cykly v důsledku působení hospodářské soutěže bez překážky založené na výkonnosti (bod 980 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        dotčený vázaný prodej posiluje překážky vstupu spojené s obsahem a aplikacemi, které chrání operační systém Windows, a usnadňuje vznik podobných překážek vstupu ve prospěch Windows Media Player (tentýž bod odůvodnění);

–        Microsoft se chrání před účinnou hospodářskou soutěží, kterou by pro ni mohli představovat dodavatelé potenciálně účinnějších přehrávačů multimédií, a snižuje tak schopnosti a kapitál investované do inovace v oblasti přehrávačů multimédií (bod 981 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        dotčeným vázaným prodejem může Microsoft rozšířit svůj vliv na přilehlých trzích multimediálních softwarů a oslabit na nich účinnou hospodářskou soutěž na úkor spotřebitelů (bod 982 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        dotčeným vázaným prodejem Microsoft vysílá signály, které odrazují od inovace ve všech technologiích, o které by se mohla jednoho dne zajímat a které by mohla v budoucnu spojit se systémem Windows (bod 983 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1089 V důsledku toho Komise v bodě 984 odůvodnění napadeného rozhodnutí opodstatněně uvedla, že existuje vysoké riziko, že vázaný prodej Windows a Windows Media Player povede k oslabení hospodářské soutěže, takže v blízké budoucnosti již nebude zajištěno zachování struktury účinné hospodářské soutěže. Je třeba upřesnit, že Komise neprohlásila, že by vázaný prodej vedl k vyloučení veškeré hospodářské soutěže na trhu záznamových přehrávačů multimédií. Argument společnosti Microsoft, podle kterého několik let po počátku dotčeného zneužívání zůstává na trhu přítomno několik třetích přehrávačů multimédií, tedy neprotiřečí tezi Komise.

1090 Ze všech předchozích úvah vyplývá, že Microsoft neuplatnila žádný argument, který by mohl zpochybnit opodstatněnost zjištění učiněných Komisí v napadeném rozhodnutí, co se týče podmínky týkající se omezení hospodářské soutěže. Musí být tedy rozhodnuto, že Komise právně dostačujícím způsobem prokázala, že tato podmínka byla v projednávaném případě splněna.

e)     K neexistenci objektivního odůvodnění

 Napadené rozhodnutí

1091 Komise v bodech 955 až 970 odůvodnění napadeného rozhodnutí zkoumá argumentaci společnosti Microsoft, podle které dotčený vázaný prodej vede k nárůstu efektivnosti, který kompenzuje zjištěné protisoutěžní účinky.

1092 Komise zaprvé odmítá argument společnosti Microsoft, podle kterého tento vázaný prodej vede k nárůstu efektivnosti spojenému s distribucí (body 956 až 961 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1093 Komise má v tomto ohledu nejprve za to, že Microsoft nemůže tvrdit, že skutečnost, že je na počítači předem definována řada voleb „připravených k použití“, má pro spotřebitele výhody, co se týče časových úspor a snížení nebezpečí záměny. Microsoft podle Komise takto zaměňuje „výhodu, kterou mají spotřebitelé z nákupu předinstalovaného přehrávače multimédií s operačním systémem pro klientské osobní počítače, a zájem na tom, aby to byla Microsoft, která vybírá místo nich přehrávač multimédií“ (bod 956 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1094 Komise dále zdůrazňuje roli výrobců zařízení, a zejména skutečnost, že přizpůsobují klientské osobní počítače, jak z hardwarového, tak ze softwarového hlediska, aby je odlišili od konkurenčních výrobků a vyhověli poptávce spotřebitelů. Uvádí, že „[t]rh takto reaguje na nárůst efektivnosti spojený s nákupem úplné sady [obsahující] hardware, operační systém a aplikační software, jako jsou přehrávače multimédií, a může krom toho volně nabízet řadu výrobků, které si spotřebitelé přejí“ (bod 957 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Posledně uvedení si mohou vybrat mezi zkompletovanými celky operačních systémů pro klientské osobní počítače a přehrávačů multimédií nabízenými výrobci zařízení ten, který jim nejlépe vyhovuje.

1095 Komise má krom toho za to, že Microsoft nemůže rovněž uvádět skutečnost, že úspory dosažené díky vázanému prodeji dvou výrobků umožní uspořit finanční prostředky, které by jinak byly vynaloženy na zachování distribučního systému pro druhý výrobek, a že uvedené úspory budou mít dopad na spotřebitele, „kteří nebudou muset nést náklady spojené s koupí druhého výrobku, včetně jeho volby a instalace“ (bod 958 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Porovnává zejména nízké distribuční náklady spojené s poskytnutím licencí na software s významem volby spotřebitelů a inovace, co se týče softwarů, jako jsou přehrávače multimédií.

1096 Komise konečně odmítá tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého ji zákazem dotčeného vázaného prodeje znevýhodňuje vzhledem k většině jejích soutěžitelů, kteří poskytují své operační systémy s multimediálními funkčními schopnostmi. V tomto ohledu jednak uvádí, že napadené rozhodnutí společnosti Microsoft nebrání uzavřít dohody s výrobci zařízení za účelem předinstalování operačního systému Windows a přehrávače multimédií – případně Windows Media Player – na klientských osobních počítačích, aby vyhověli poptávce spotřebitelů. Zdůrazňuje, že „zneužívající je skutečnost, že Microsoft neustále vnucuje svůj vlastní přehrávač multimédií prostřednictvím vázaného prodeje“ (bod 959 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dodává, že Microsoft přehlíží skutečnost, že vázané prodeje mají různé účinky na trhu podle toho, zda jsou uskutečňovány podnikem v dominantním postavení, nebo podnikem, který takové postavení nemá. Krom toho připomíná, že podnik, který má dominantní postavení, může být zbaven práva uskutečňovat jednání, které by nebylo vytýkatelné, kdyby bylo uskutečňováno podniky, které nejsou v dominantním postavení.

1097 Komise zadruhé odmítá argument společnosti Microsoft, podle kterého dotčený vázaný prodej působí růst efektivnosti spojené se skutečností, že Windows Media Player je platformou pro obsah a aplikace (body 962 až 969 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1098 V tomto ohledu v podstatě tvrdí, že Microsoft jí nepředložila důkazy prokazující, že integrace Windows Media Player do Windows zvyšuje výkony výrobku po technické stránce, ani obecněji že dotčený vázaný prodej je nezbytný pro to, aby mohly být dosaženy příznivé účinky na hospodářskou soutěž, které uvádí. Zejména uvádí, že Microsoft netvrdí ani neprokazuje, že vývojáři softwaru by nebyli schopni vyvíjet aplikace, jestliže by Windows Media Player byl distribuován nezávisle na operačním systému Windows pro klientské osobní počítače (bod 965 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1099 Komise rovněž uvádí, že skutečnost, že přehrávače multimédií různých značek mohou fungovat se systémem Windows, významně přispěla k šíření záznamové technologie multimédií a následnému vývoji mnoha aplikací multimédií (bod 966 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1100 Komise zatřetí v bodě 970 odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěla k závěru, že Microsoft právně dostačujícím způsobem neprokázala, že dotčený vázaný prodej byl objektivně odůvodněn příznivými účinky na hospodářskou soutěž, které by převážily nad překážkou hospodářské soutěže, kterou tato praxe způsobuje. Zdůrazňuje, že výhody, které Microsoft představuje jako vyplývající z vázaného prodeje, by rovněž mohly být získány bez něj. Dodává, že ostatní výhody uvedené společností Microsoft jsou hlavně nárůst jejích zisků a jsou neměřitelné s protisoutěžními účinky dotčeného vázaného prodeje.

1101 Komise v bodech 1026 až 1042 odůvodnění napadeného rozhodnutí zkoumá argumenty, které Microsoft zakládá na údajných vazbách vzájemné závislosti mezi systémem Windows a Windows Media Player, jakož i na údajných vazbách vzájemné závislosti mezi systémem Windows a aplikacemi vyvinutými třetími subjekty.

 Argumenty účastnic řízení

1102 Microsoft úvodem k argumentaci, kterou rozvíjí v rámci problematiky vázaného prodeje Windows a Windows Media Player, uvádí řadu poznámek skutkové povahy.

1103 Zaprvé tak tvrdí, že integrace nových funkčních schopností obecně do postupných verzí jejího operačního systému Windows pro klientské osobní počítače má výhody pro vývojáře softwaru, výrobce zařízení a spotřebitele.

1104 Co se týče vývojářů softwaru, Microsoft nejprve uvádí, že operační systém Windows pro klientské osobní počítače poskytuje stabilní a dobře definovanou platformu pro vývoj softwaru. Integrace nových funkcí do tohoto systému umožňuje snadněji a rychleji vyvíjet software, který s ním funguje. Možnost vývojářů softwaru využívat funkční schopnosti nabízené Windows jim umožňuje snížit počet funkčních schopností vytvářených, vyvíjených a testovaných v jejich vlastních výrobcích, jakož i jejich celkovou velikost. Konečně uvádí, že čím méně určitá aplikace obsahuje softwarové kódy, tím menší jsou rizika, že bude fungovat špatně a vyžadovat technickou podporu.

1105 Co se týče výrobců zařízení, Microsoft uvádí, že „počítají s přidáním funkčních schopností do systému Windows, aby vytvořili osobní počítače, které se líbí spotřebitelům a které umožňují vytváření nových zajímavých aplikací“.

1106 Co se týče spotřebitelů, očekávají, že Windows bude neustále zlepšován. Noví uživatelé osobních počítačů, zejména ti, jejichž technické znalosti jsou omezené, si krom toho přejí, aby osobní počítače byly snadno konfigurovatelné a uživatelné.

1107 Microsoft zadruhé popisuje výhody, které vyplývají z integrace, zejména z multimediální funkční schopnosti Windows. V tomto ohledu nejprve tvrdí, že aplikace třetích subjektů mohou používat tuto multimediální funkční schopnost, což usnadňuje zahrnutí zvukových a obrazových obsahů vývojáři softwaru do jejich výrobků. Jednotná přítomnost multimediální funkční schopnosti v systému Windows nabízená vývojářům softwaru přes zveřejněné API podporovala vytváření četných aplikací, které spočívají na takových obsazích. Dále tvrdí, že multimediální funkční schopnost Windows nabízí řadu funkcí, jako jsou přehrávání CD audio a DVD video a stahování hudby z internetu, které jsou spotřebiteli vyhledávány a přispívají ke zvýšení prodejů klientských osobních počítačů. Konečně tvrdí, že přítomnost multimediální funkční schopnosti v systému Windows činí osobní počítače atraktivnější a snadněji použitelné pro spotřebitele.

1108 Microsoft uvádí, že hlavní odůvodnění jejího chování, které uplatňuje, spočívá ve skutečnosti, že integrace nových funkčních schopností do operačních systémů jako odpověď na technologické pokroky a vývoj poptávky spotřebitelů je klíčovým prvkem hospodářské soutěže v odvětví těchto systémů a svědčila průmyslu po více než 20 let. Uvádí, že integrace schopnosti příjmu vysílání datového proudu do systému Windows je jedním z aspektů jejího „vzkvétajícího obchodního modelu“ a přispěla ke zvýšenému používání digitálních multimédií. Podporovaná v tomto bodě společnostmi DMDsecure a dalšími a Exor, tvrdí, že Komise se dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že dostatečně nezohlednila skutečné výhody, které vyplývají z integrace nových funkčních schopností do operačního systému Windows.

1109 Microsoft na podporu argumentace uvedené v předchozím bodě uvádí tři řady úvah.

1110 Zaprvé Microsoft, podporovaná společnostmi DMDsecure a dalšími, TeamSystem, Mamut a Exor, tvrdí, že integrace multimediální funkční schopnosti do systému Windows je nezbytná pro umožnění vývojářům softwaru a tvůrcům internetových stránek účinně používat „stabilní a dobře definovanou“ platformu Windows. Využíváním této funkční schopnosti mohli snadno zahrnout zvukové a obrazové obsahy do svých výrobků, a nepotřebovali tedy vytvářet a vyvíjet komplexní softwarový kód vyžadovaný pro přehrávání takového obsahu, což jim umožnilo soustředit se na zlepšování vlastností svých výrobků.

1111 Microsoft odmítá tvrzení Komise uvedené v bodě 1031 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého málo záleží na tom, zda je multimediální funkční schopnost spojená s Windows poskytována společností Microsoft, nebo třetí osobou, neboť je možné redistribuovat softwarový kód, který umožňuje tuto schopnost, nebo vycházet z funkční schopnosti poskytované jinými přehrávači multimédií. Tvrdí, že když by vývojáři softwaru neměli k dispozici jednotnou platformu poskytující spolehlivý souhrn systémových služeb, byli by nuceni vymezit v každém konkrétním případě, které funkční schopnosti jsou přítomny ve verzi Windows instalované na osobním počítači daného zákazníka, a dále popřípadě dodat chybějící funkce. To by činilo aplikace těžšími a komplexnějšími, a tedy nákladnějšími pro vývoj, testování a sledování.

1112 Microsoft, podporovaná v tomto bodě společností Exor, uvádí, že přidání případ od případu součástí do systému Windows může vytvořit střety mezi jednotlivými verzemi těchto součástí, což by způsobilo špatné fungování Windows nebo instalované aplikace.

1113 Microsoft rovněž tvrdí, že co se týče aplikací, „které jsou již rozsáhle používány“, není k dispozici žádný mechanismus pro zajištění distribuce součástí systému Windows, na kterých jsou tyto aplikace založené, pro získání multimediální funkční schopnosti. Tyto aplikace by již správně nefungovaly s verzí Windows bez Windows Media Player. Dodává, že multimediální funkční schopnost Windows není „zastupitelná“, takže aplikace vytvořená pro její používání nemůže, aniž by byla podstatně upravena, používat podobnou funkci poskytovanou konkurenčním přehrávačem multimédií.

1114 Microsoft krom toho zpochybňuje tvrzení Komise, podle kterého konkurenční přehrávače multimédií mohou nahradit Windows Media Player pro velkou část jeho funkčních schopností. Zejména tvrdí, že Komise neprokázala, že jakákoli třetí osoba se rozhodne nabídnout „zastupitelnou funkční schopnost pro všechny multimediální funkční schopnosti integrované do systému Windows“.
                                                                         

1115 Neexistence multimediální funkční schopnosti některých kopií Windows bude podle společnosti Microsoft rovněž na újmu pro tvůrce internetových stránek, kteří z ní vycházejí pro šíření zvukových a obrazových obsahů. Tvrdí, že jestliže se již nebudou moci spoléhat na jednotnou přítomnost multimediální funkční schopnosti v systémech Windows, budou muset integrovat do svých výrobků mechanismy pro zjišťování přítomnosti vyžadované multimediální funkční schopnosti, a, jestliže tato chybí, pro stažení nezbytného softwarového kódu do osobního počítače uživatele.

1116 Konečně Microsoft v replice zpochybňuje tvrzení Komise, podle kterého výhoda vyplývající z integrace jednotné multimediální funkční schopnosti do Windows nemůže být platným odůvodněním v právu Společenství. Komise totiž jednak, když uplatňuje článek 82 ES, nemůže nevzít v úvahu výhody vyplývající z chování považovaného za zneužívající. Dále je nepřesné tvrdit, že normalizace, ke které by v projednávaném případě došlo, by nebyla výsledkem soutěžního postupu.

1117 Microsoft zadruhé tvrdí, že integrace multimediální funkční schopnosti do Windows je nezbytná pro využívání „dalších výhod“.

1118 V tomto ohledu vysvětluje, že Windows se skládá z velkého počtu specializovaných bloků softwarových kódů, které mají specifické funkce. Pro vyloučení reprodukce téže funkční schopnosti v každém z těchto bloků jsou konkrétní bloky softwarových kódů – „součásti“ – ve vzájemném kontaktu pro plnění specifických úkolů. Jediná součást tak může být používána pro plnění více funkcí. Například součást, která šíří zvukový obsah, může být používána jak pro „systém pomoci“ ve Windows, tak pro systém hlasité četby textu, který činí Windows přístupnějším pro osoby se slabým zrakem. Tato metoda vytváření softwaru, zvaná „komponentizace“, se zakládá na vzájemné závislosti součástí, takže kdyby byla jedna z nich odstraněna, způsobilo by to špatné fungování řady dalších součástí. Více prvků Windows XP, včetně systému pomoci, by tedy již nefungovalo, kdyby multimediální funkční schopnost byla odejmuta z operačního systému. Krom toho s ohledem na vzájemnou závislost součástí nemůže Microsoft vyvíjet jiné části systému Windows určené pro podporu multimediální funkční schopnosti, jestliže si není jista její přítomností ve všech klientských osobních počítačích fungujících s Windows. Výrobci počítačů by tedy neměli moci volně odstraňovat součásti Windows, zejména ty, které podporují multimediální funkční schopnost.

1119 Microsoft v replice popírá, že nikdy netvrdila, že integrace přehrávače Windows Media Player do systému Windows vede k nárůstu technické efektivnosti. Tvrdí, že podrobně vysvětlila důvody, pro které bylo „technicky efektivní zahrnout multimediální funkční schopnost do systému Windows, kterou mohou používat jak ostatní části operačního systému, tak aplikace fungující o úroveň výš než aplikační systém“. Microsoft dodává, že skutečnost, že četní vývojáři softwaru se svobodně rozhodnou používat multimediální funkční schopnost Windows, je sama o sobě důkazem, že „jednotná integrace“ takové funkční schopnosti vede k nárůstu technické efektivnosti. Konečně tvrdí, že ve správním řízení prokázala, že Windows funguje „rychleji“, když je do něj taková funkční schopnost integrována.

1120 Microsoft zatřetí tvrdí, že provedení nápravného opatření stanoveného čl. 6 písm. a) napadeného rozhodnutí bude mít určité škodlivé následky.

1121 V tomto ohledu jednak tvrdí, že odejmutí některých součástí z celku tvořeného z Windows a Windows Media Player způsobí zhoršení operačního systému, zejména pokud se jedná o součásti používané pro poskytování základních služeb, jako jsou schopnost přehrávat zvukové a obrazové obsahy.

1122 Microsoft jednak uvádí, že jestliže by napadené rozhodnutí mělo být precedentem bránícím tomu, aby v budoucnu uskutečnila jiné integrace do svého operačního systému Windows, bylo by jí rychle znemožněno tvořit, vyvíjet a testovat tento systém. Pro každý blok softwarových kódů, který by musel moci být odstraněn, by čelila prudkému zvýšení své pracovní zátěže. Kdyby tedy Komise například rozhodla uplatnit na druhý blok softwarových kódů stejné zásady, jako jsou zásady uvedené v napadeném rozhodnutí, musela by nabízet čtyři různé verze Windows. Podle Microsoft by z důvodu takové „fragmentace“ nebylo možné poznat, zda daná kopie operačních systémů obsahuje funkční schopnosti, které by vývojáři softwaru, výrobci periferních zařízení nebo uživatelé chtěli využívat. To by vedlo k tomu, že by existovala jedna, ne-li více verzí Windows pro každého výrobce počítačů, přičemž každá verze by nabízela rozdílný souhrn funkčních schopností. Možnost odstranění funkčních schopností Windows by dlouhodobě omezila volbu spotřebitelů, neboť posledně uvedení by byli vázáni k vymezeným značkám klientských osobních počítačů provozujících zvláštní verze Windows, aniž by měli jistotu, že aplikace, jako jsou grafické programy, by fungovaly na jiných verzích Windows. Bylo by rovněž mnohem obtížnější směšovat a umožnit společné fungování jednotlivých značek klientských osobních počítačů uvnitř stejné počítačové sítě. Jediným způsobem vyhnutí se takové „fragmentaci“ je podle společnosti Microsoft „zmrazit“ Windows v jeho současné podobě.

1123 Komise nejprve odmítá skutkové poznámky uvedené společností Microsoft. Zejména tvrdí, že obecná tvrzení posledně uvedené ohledně výhod, které má integrace nových funkčních schopností bez vztahu s Windows Media Player do operačních systémů pro klientské osobní počítače, nejsou nijak rozhodná.

1124 Komise, podporovaná sdružením SIIA, dále tvrdí, že Microsoft neprokázala, že vytýkané chování je objektivně odůvodněno.

1125 V tomto ohledu zaprvé připomíná, že v bodech 955 až 970 odůvodnění napadeného rozhodnutí odmítla argumentaci společnosti Microsoft, podle které dotčený vázaný prodej zvyšoval efektivnost, která kompenzovala zjištěné protisoutěžní účinky. Co se konkrétně týče údajného nárůstu efektivnosti spojeného s distribucí, uvádí, že argumenty společnosti Microsoft se zakládají na záměně mezi „výhodou, kterou mají spotřebitelé z toho, že mají přehrávač multimédií předinstalovaný na operačním systému pro klientské osobní počítače, a skutečností, že tento přehrávač místo nich vybírá Microsoft“. Komise odkazem na bod 962 odůvodnění napadeného rozhodnutí dodává, že Microsoft neuvedla žádný nárůst technické efektivnosti, jehož nezbytným předpokladem je integrace Windows Media Player do Windows. Tvrdí, že tvrzení společnosti Microsoft uvedená poprvé ve stadiu repliky, podle kterého Windows funguje rychleji, když je do něj integrována multimediální funkční schopnost, není podloženo nejmenším důkazem. Konečně tvrdí, že Microsoft se dotčeným vázaným prodejem chrání před účinnou hospodářskou soutěží, kterou by pro ni mohli představovat dodavatelé potenciálně účinnějších přehrávačů multimédií schopných ohrozit její postavení. Microsoft takto omezuje schopnosti a kapitál investované do inovace v oblasti přehrávačů multimédií a snižuje svou vlastní motivaci inovovat v této oblasti.
                                                                         

1126 Komise zadruhé zkoumá tři řady úvah uvedených společností Microsoft.

1127 Komise zaprvé uvádí, že přehrávače multimédií mají vlastnosti zároveň aplikace a softwarové platformy. Jinak řečeno, i když se dle Komise zakládají na operačním systému pro klientské osobní počítače, mohou sloužit jako základ pro jiné aplikace. Uvádí, že přehrávače multimédií nabízí své služby platformy, ať jsou spojeny s operačním systémem pro osobní počítače, či nikoliv.

1128 Komise tvrdí, že výhoda, kterou dotčený vázaný prodej nabízí vývojářům softwaru a poskytovatelům obsahu, spočívá v tom, že jim umožní vyhnout se „úsilím vlastním hospodářské soutěži“, což nemůže být platným odůvodněním v právu Společenství hospodářské soutěže. Vývojáři softwaru a dodavatelé obsahu, kteří zakládají své výrobky na platformě Windows Media Player, nepotřebují z důvodu vázaného prodeje tohoto přehrávače s „monopolním všudypřítomným“ operačním systémem Windows přesvědčovat uživatele, aby instalovali uvedený přehrávač. Naopak ti, kteří zakládají své výrobky na platformě jiných přehrávačů multimédií, běžně předvídají prostředky k vybízení uživatelů, aby instalovali na svých počítačích nezbytný přehrávač multimédií, například zahrnutím odkazů pro jeho stažení z internetu.

1129 Komise dodává, že účinkem dotčeného vázaného prodeje je zvýšení nákladů, které musí nést dodavatelé konkurenčních přehrávačů multimédií a jiní vývojáři softwaru, kteří se o ně opírají, aby přesvědčili uživatele, aby instalovali uvedené přehrávače multimédií, neboť „soutěžitelé musí překonat odrazující faktory způsobené automatickou přítomností Windows Media Player pro dosažení instalace jiného přehrávače multimédií, avšak s podobnými základními vlastnostmi (náklady na školení, podpora a ukládání jsou příklady těchto odrazujících faktorů)“.

1130 Komise má rovněž za to, že argumentace společnosti Microsoft ohledně jednotné platformy odpovídá tvrzení, že této společnosti by mělo být dovoleno rozšířit monopol systému Windows tím, že by se s ním spojily jiné softwarové výrobky, a to pouze z důvodu, že posledně uvedené nabízí rovněž schopnosti platformy jiným vývojářům. Uvádí, že Microsoft hlavně tvrdí, že integrace Windows Media Player do Windows vede k normalizaci de facto a že to poskytuje třetím subjektům výhody, neboť vědí, že tento přehrávač bude vždy v tomto systému přítomen. Normalizace však nemůže být uložena jednostranně podnikem v dominantním postavení prostřednictvím vázaného prodeje (bod 969 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1131 Komise krom toho tvrdí, že i když softwarový kód není zcela zastupitelný (viz bod 1113 výše), konkurenční přehrávače multimédií mohou nahradit Windows Media Player pro velkou část jeho funkčních schopností. Co se týče jiných funkčních schopností, dodavatelé konkurenčních přehrávačů multimédií se mohou rozhodnout je v současné době neimplementovat, neboť ví, že jsou k dispozici ve Windows Media Player. To však nebrání tomu, aby mohli tyto funkční schopnosti vyvíjet bezprostředně po provedení nápravného opatření, aby měli prospěch z verze Windows bez Windows Media Player a vyhověli poptávce vývojářů softwaru.

1132 Komise v duplice upřesňuje, že nikdy netvrdila, že jiné přehrávače multimédií jsou „bezvadným zastoupením“ za multimediální funkční schopnost Windows. V napadeném rozhodnutí pouze vysvětlila, že jiné přehrávače multimédií doplněné k verzi Windows bez Windows Media Player mohou z velké části „nahradit vlastnosti“ Windows Media Player. Uvádí, že záznamové přehrávače multimédií podléhají hospodářské soutěži na základě určitého počtu parametrů, jako je kvalita šíření, způsob organizace obsahů a formát, ve kterém je soubor dodáván.

1133 Komise konečně zpochybňuje tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého některé aplikace již nebudou správně fungovat, když budou používány s verzí Windows uloženou čl. 6 písm. a) napadeného rozhodnutí. Krom toho odkazem na příklad uvedený v bodě 1038 odůvodnění napadeného rozhodnutí upřesňuje, že odborné internetové stránky běžně obsahují mechanismy, které automaticky zjišťují neexistenci součástí vyžadovaných pro správu internetové stránky a umožňují jejich stažení. V duplice dodává, že vývojáři, kteří své výrobky zakládají na Windows Media Player, mají každopádně k dispozici více prostředků, aby čelili případu, kdy si uživatel osobního počítače tento přehrávač neinstaloval.

1134 Komise zadruhé odmítá argumenty, které Microsoft zakládá na komponentizaci.

1135 Nejprve uplatňuje, že tyto argumenty jsou zcela abstraktní, neboť Microsoft zejména obecně odkazuje na koncept multimediální funkční schopnosti. Opakuje, že nápravné opatření stanovené čl. 6 písm. a) napadeného rozhodnutí neporušuje základní multimediální funkční schopnost Windows.
                                                                         

1136 Komise dále uvádí, že soubory tvořící Windows Media Player, které musí být odstraněny podle napadeného rozhodnutí, byly společností Microsoft jasně označeny. V tomto ohledu odkazuje na dopis ze dne 13. září 2004, který jí byl zaslán p. Heinerem, zaměstnancem společnosti Microsoft, a má za to, že posledně uvedená nemůže tvrdit, že není „technicky možné“ vytvořit verzi Windows bez Windows Media Player.

1137 Komise krom toho připomíná, že napadené rozhodnutí společnosti Microsoft ukládá vytvořit a nabízet verzi Windows, která nebude spojena s Windows Media Player, přičemž má dbát na to, aby tato verze byla plně funkční a byla dobré kvality. Zdůrazňuje, že toto rozhodnutí společnosti Microsoft nebrání, aby nadále nabízela verzi Windows spojenou s Windows Media Player „v souladu se svou současnou metodou vývoje softwarů“.

1138 Komise konečně uvádí, že Microsoft uvádí jediný příklad „vzájemné závislosti součástí“, tedy systém pomoci Windows XP. Tvrdí, že tento systém pomoci v rozsahu, ve kterém se zakládá na zvuku nebo obrazu, spočívá na multimediální infrastruktuře, která zůstane přítomna ve verzi Windows neobsahující Windows Media Player. Funguje tedy správně, nezávisle na přítomnosti tohoto přehrávače multimédií, jak to prokazuje zkušební zpráva předložená společností RealNetworks v řízení o předběžném opatření. Pokud jde o tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého četné jiné prvky Windows XP již nebudou fungovat, když by byla multimediální funkční schopnost odejmuta z celku tvořeného z Windows a Windows Media Player, není nijak podloženo.

1139 Komise dodává, že podrobně přezkoumala v bodech 1026 až 1042 odůvodnění napadeného rozhodnutí otázku údajných vzájemných závislostí mezi Windows a Windows Media Player. Připomíná, že konstatovala, že bylo zjevné, že pokud by tento přehrávač multimédií byl odejmut z Windows, některé z funkčních schopností, které běžně nabízí, nebudou přítomny (bod 1033 odůvodnění napadeného rozhodnutí). To však neznamená, že operační systém nebude správně fungovat nebo že výrobek bude „zhoršen“. Dodává, že příklad Windows XP Embedded prokazuje, že je technicky možné, aby Windows fungoval v případě neexistence multimediálních schopností vyplývající z odstranění kódu způsobem, který nevede k blokování funkčních schopností operačního systému (body 1028 až 1030 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1140 Komise má zatřetí za to, že argumenty, které Microsoft uplatňuje ohledně negativních budoucích účinků nápravného opatření stanoveného v čl. 6 písm. a) napadeného rozhodnutí, jsou hypotetické, založené na dohadech a nejsou nijak rozhodné.

1141 Nejprve připomíná, že podle napadeného rozhodnutí si Microsoft zachovává právo nadále nabízet verzi Windows s Windows Media Player.

1142 Dále uvádí, podporovaná v tomto bodě sdružením SIIA, že Microsoft již prodává více různých verzí svého operačního systému pro klientské osobní počítače, které nejsou všechny zaměnitelné, jako Windows 98, Windows 2000, Windows Millenium Edition, Windows NT a Windows XP. Tyto jednotlivé verze Windows neposkytují podporu stejným aplikacím.

1143 Komise konečně odmítá tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého by tato společnost musela „zmrazit“ systém Windows v jeho současné podobě. Tvrdí, že nápravné opatření stanovené v čl. 6 písm. a) napadeného rozhodnutí plně chrání motivaci společnosti Microsoft inovovat, a to jak na trhu přehrávačů multimédií, tak na trhu operačních systémů pro klienstké osobní počítače, a že toto opatření umožňuje spotřebitelům vykonávat svou volbu podle výkonů výrobků. Komise, podporovaná v tomto bodě společností Audiobanner.com, tvrdí, že ve skutečnosti dotčený vázaný prodej odrazuje od inovace, zejména na trhu přehrávačů multimédií (bod 981 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Tato praxe krom toho odrazuje od investic do všech technologií, o které by se Microsoft mohla jednoho dne zajímat (bod 983 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

 Závěry Soudu

1144 Úvodem je třeba připomenout, že i když důkazní břemeno prokázat existenci okolností představujících porušení článku 82 ES nese Komise, přísluší nicméně dotčenému podniku v dominantním postavení, a nikoliv Komisi, aby v daném případě uplatnil před koncem správního řízení případné objektivní odůvodnění a v tomto ohledu uvedl argumenty a předložil důkazy. Komisi dále přísluší, pokud hodlá učinit závěr, že existuje zneužití dominantního postavení, aby prokázala, že argumenty a důkazy uplatněné uvedeným podnikem nemohou obstát, a tedy že uvedené odůvodnění nelze přijmout.

1145 Microsoft ve svých písemnostech v podstatě uvádí dvě řady argumentů pro odůvodnění svého chování, které se z velké části překrývají s argumenty, které uplatnila za stejným účelem ve správním řízení a které byly přezkoumány a správně odmítnuty Komisí v bodech 955 až 970 a 1026 až 1042 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak vyplývá z bodů, které následují.

1146 Microsoft jednak Komisi vytýká, že nezohlednila výhody vyplývající z jejího obchodního modelu, který znamená trvalou integraci nových funkčních schopností do Windows. V tomto kontextu zejména tvrdí, že integrace multimediální funkční schopnosti do Windows je nezbytná, aby vývojáři softwaru a tvůrci internetových stránek mohli nadále využívat významných výhod nabízených „stabilní a dobře definovanou“ platformou Windows.

1147 Microsoft jednak tvrdí, že kdyby multimediální funkční schopnost byla odejmuta z celku tvořeného Windows a Windows Media Player, způsobilo by to řadu problémů na úkor spotřebitelů, vývojářů softwaru a tvůrců internetových stránek. Uvádí zejména skutečnost, že její operační systém Windows spočívá na metodě zvané „komponentizace“ (viz bod 1118 výše) a že takové odejmutí by způsobilo zhoršení a „fragmentování“ tohoto systému.

1148 Co se týče první řady argumentů uvedených společností Microsoft, je třeba nejprve připomenout přesný rozsah zneužití konstatovaného v čl. 2 písm. b) napadeného rozhodnutí, jakož i nápravného opatření stanoveného čl. 6 písm. a) téhož rozhodnutí.

1149 Komise společnosti Microsoft v napadeném rozhodnutí nevytýká skutečnost, že posledně uvedená integruje Windows Media Player do systému Windows, samu o sobě, ale skutečnost, že nabízí na trhu výlučně verzi Windows, do které je Windows Media Player integrován, tedy že neumožňuje výrobcům zařízení a spotřebitelům získat Windows bez Windows Media Player nebo alespoň odejmout tento přehrávač z celku tvořeného z Windows a Windows Media Player. Článek 6 písm. a) napadeného rozhodnutí tak sice ukládá společnosti Microsoft prodávat „zcela funkční verzi jejího operačního systému Windows pro klientské osobní počítače, která nebude zahrnovat Windows Media Player“, nicméně výslovně upřesňuje, že „Microsoft [...] si zachovává právo nabízet svůj operační systém Windows pro klientské osobní počítače ve spojení se softwarem Windows Media Player“ (viz ve stejném smyslu body 1011 a 1023 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1150 Komise tak nezpochybňuje obchodní model společnosti Microsoft v rozsahu, ve kterém zahrnuje integraci záznamového přehrávače multimédií do jejího operačního systému Windows pro klientské osobní počítače, ani možnost, aby tato společnost poskytla vývojářům softwaru a tvůrcům internetových stránek výhody nabízené „stabilní a dobře definovanou“ platformou Windows. Komise kritizuje skutečnost, že Microsoft neprodává současně verzi Windows odpovídající jejímu obchodnímu modelu a verzi tohoto systému bez Windows Media Player, čímž by takto popřípadě umožnila výrobcům zařízení a konečným uživatelům instalovat na klientském osobním počítači jako první záznamový přehrávač multimédií výrobek dle jejich volby.

1151 Soud má dále za to, že Microsoft nemůže vyvozovat argument ze skutečnosti, že dotčený vázaný prodej zajišťuje jednotnou přítomnost multimediální funkční schopnosti v systému Windows, což umožňuje vývojářům softwaru a tvůrcům internetových stránek, že nemusí zahrnovat do svých výrobků mechanismy umožňující ověřit, který přehrávač multimédií je přítomen na daném klientském osobním počítači, a instalovat popřípadě požadovanou funkci (viz body 1107, 1111 a 1115 výše). Skutečnost, že díky tomuto vázanému prodeji mají totiž vývojáři softwaru a tvůrci internetových stránek jistotu, že Windows Media Player je přítomen téměř na všech klientských osobních počítačích ve světě, je právě jedním z hlavních důvodů, pro který Komise měla správně za to, že uvedený vázaný prodej vedl k vyloučení konkurenčních přehrávačů multimédií z trhu. I když jednotná přítomnost uvedená společností Microsoft má případně výhody pro tyto hospodářské subjekty, tato okolnost nemůže postačovat pro kompenzaci protisoutěžních účinků způsobených dotčeným vázaným prodejem.

1152 Jak to správně uvádí Komise (viz bod 1130 výše), takovým argumentem Microsoft ve skutečnosti tvrdí, že integrace Windows Media Player do Windows a prodej Windows pouze v této formě vede k faktické normalizaci platformy Windows Media Player, což má pozitivní účinky na trh. I když obecně může normalizace skutečně mít určité výhody, nemůže být připuštěno, aby byly uloženy jednostranně podnikem v dominantním postavení prostřednictvím vázaného prodeje.

1153 Je třeba dodat, že nemůže být vyloučeno, že si třetí osoby nepřejí faktickou normalizaci nabízenou společností Microsoft, ale upřednostňují, aby si jednotlivé platformy nadále konkurovaly, a to v perspektivě, že to bude stimulovat inovace na úrovni těchto platforem.

1154 Krom toho je třeba konstatovat, že, jak to správně uvádí Komise a sdružení SIIA, ostatní výhody uvedené společností Microsoft by mohly stejně tak být získány v případě neexistence vytýkaného chování.

1155 Co se týče spotřebitelů, jejich poptávka po klientském osobním počítači „připraveném k použití“ obsahujícím zejména záznamový přehrávač multimédií může být plně uspokojena výrobci zařízení, jejichž činnost spočívá právě v kompletování takových osobních počítačů tak, že zejména kombinují operační systém pro klientské osobní počítače s aplikacemi, které si přeje spotřebitel (body 68 a 119 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Je třeba dodat, že napadené rozhodnutí společnosti Microsoft nezabraňuje nadále nabízet verzi Windows spojenou s Windows Media Player spotřebitelům, kteří by si přáli toto řešení.

1156 Microsoft ve stejném smyslu nemůže vyvozovat argument ze skutečnosti, že výrobci zařízení „počítají s přidáním multimediálních funkčních schopností do systému Windows, aby vytvořili osobní počítače, které se líbí spotřebitelům a které umožňují vyvíjení nových zajímavých aplikací“. Výrobci zařízení jsou totiž schopni nabízet klientské osobní počítače s takovými vlastnostmi tím, že na nich předem instalují aplikace získané od vývojářů softwaru. Stejně tak funkční schopnosti nabízené Windows Media Player mohou být poskytovány společností Microsoft na samostatném základě, tedy bez spojení tohoto přehrávače s jejím operačním systémem Windows.

1157 Microsoft navíc nemůže tvrdit, že integrace multimediální funkční schopnosti do Windows je nezbytná k tomu, aby umožnila vývojářům softwaru a tvůrcům internetových stránek účinně používat platformu Windows, a že posledně uvedeným umožňuje, aby nemuseli sami vyvíjet požadovaný softwarový kód.

1158 Z důvodů uvedených v bodech 962 až 967 odůvodnění napadeného rozhodnutí musí být tento argument totiž zamítnut jako neopodstatněný. V tomto ohledu musí být připomenuto, že záznamové přehrávače multimédií – a to jak přehrávač Windows Media Player, tak konkurující přehrávače –, i když jsou aplikačním softwarem, exponují API, a mohou tedy sloužit rovněž jako platforma pro jiné aplikace. Není však nikterak nezbytné, aby záznamový přehrávač multimédií byl integrován do operačního systému pro klientské osobní počítače, aby mohl poskytovat takové služby platformy. Zejména, oproti tomu, co uvádí Microsoft, důsledkem neexistence takové integrace není, že by třetí vývojáři softwaru museli psát požadovaný softwarový kód. Jak je konstatováno v bodě 966 odůvodnění napadeného rozhodnutí, velký počet vývojářů softwaru a dodavatelů internetového obsahu vyvíjí své výrobky tak, že vycházejí z API exponovaných přehrávačem RealPlayer, aniž by byl integrován do jakéhokoliv operačního systému pro klientské osobní počítače. Ve stejném smyslu je třeba uvést, že vývojáři softwaru mohou vytvářet – a vytvářejí – aplikace určené k fungování s WMP 9, zatímco tento přehrávač nebyl předem instalován v systému Windows (bod 965 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1159 Soud konečně konstatuje, že, jak to Komise uvádí jak v napadeném rozhodnutí, tak ve svých písemnostech, Microsoft neprokázala, že integrace Windows Media Player do Windows působí nárůst technické efektivnosti, nebo jinak řečeno, že „vede k lepším technickým výkonům výrobku“ (bod 962 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1160 Microsoft poprvé v replice uvádí skutečnost, že „Windows funguje rychleji, když je do něj integrována multimediální funkční schopnost“. V tomto ohledu postačí konstatovat, že toto tvrzení není podloženo.

1161 Microsoft v replice rovněž tvrdí, že skutečnost, že se četní vývojáři softwaru svobodně rozhodnou použít multimediální funkční schopnost Windows, prokazuje, že „jednotná integrace“ takové funkční schopnosti způsobuje nárůst technické efektivnosti. Toto tvrzení musí být zamítnuto. Jednak je třeba připomenout, že napadené rozhodnutí se vztahuje k přehrávači Windows Media Player, a nikoliv k multimediální funkční schopnosti obecně. Jednak pouhá skutečnost, že vývojáři softwaru vycházejí z Windows Media Player, neprokazuje, že vázaný prodej způsobuje nárůst technické efektivnosti.

1162 Co se týče druhé řady argumentů uvedených společností Microsoft, musí být rovněž odmítnuty.

1163 V tomto ohledu nejprve, co se týče tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého aplikace, „které jsou již široce používány“, nebudou již správně fungovat, když budou prováděny na verzi Windows bez Windows Media Player, postačuje konstatovat, že toto tvrzení nebylo právně dostačujícím způsobem prokázáno.

1164 Soud má dále za to, že tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého odnětí multimediální funkční schopnosti z celku tvořeného Windows a Windows Media Player ovlivní fungování některých prvků samotného operačního systému Windows, není opodstatněno. Samotné příklady, které Microsoft v této souvislosti poskytuje, tedy příklady systému pomoci a systému hlasité četby textu obsažené ve Windows, nejsou přesvědčivé. Tyto systémy se totiž zakládají na základní multimediální infrastruktuře operačního systému Windows, a nikoliv na Windows Media Player. Jak však již bylo uvedeno v bodě 916 výše, co se týče problematiky vázaného prodeje, vytýkané chování se týká pouze aplikačního softwaru, kterým je přehrávač Windows Media Player, a nikoliv jakékoli jiné technologie multimédií obsažené v operačním systému Windows pro klientské osobní počítače, a základní multimediální infrastruktura tohoto systému je nadále přítomná ve verzi Windows uložené čl. 6 písm. a) napadeného rozhodnutí. V bodě 916 výše již bylo rovněž konstatováno, že sama Microsoft odlišuje ve své technické dokumentaci soubory, které tvoří Windows Media Player, od ostatních souborů multimédií, zejména těch, které se vztahují k uvedené základní multimediální infrastruktuře.

1165 Soud má krom toho za to, že Microsoft dále nemůže tvrdit, že odejmutí Windows Media Player z celku tvořeného z tohoto přehrávače a Windows zhorší operační systém. Windows XP Embedded tak může být konfigurován způsobem, aby nezahrnoval Windows Media Player, aniž by to narušovalo integritu ostatních funkcí operačního systému. Je třeba dodat, že během celého období od června 1998 do května 1999, kdy Microsoft poprvé integrovala přehrávač WMP 6 do svého operačního systému Windows pro klientské osobní počítače, aniž by výrobcům zařízení a uživatelům umožnila jej z tohoto systému odejmout, byl záznamový přehrávač multimédií společnosti Microsoft posledně uvedenou nabízen jako oddělený aplikační software, aniž by to ovlivnilo fungování operačního systému Windows. Je třeba krom toho uvést, že Microsoft na trh uvedla na základě nápravného opatření stanoveného čl. 6 písm. a) napadeného rozhodnutí verzi Windows neobsahující Windows Media Player a že tato verze je plně funkční.

1166 Konečně musí být rovněž zamítnut argument, který Microsoft vyvozuje z rizika „fragmentování“ svého operačního systému Windows (viz bod 1122 výše). Jednak, jak to Komise zdůrazňuje v žalobní odpovědi, tento argument je hypotetický a spekulativní. A jednak je uvedený argument v rozporu s vlastní obchodní praxí společnosti Microsoft. Microsoft tak během posledních tří let postupně uvedla na trh několik různých verzí svého operačního systému Windows, které nejsou všechny zaměnitelné, tedy Windows 98, Windows 2000, Windows Me, Windows NT a Windows XP. Krom toho, co se týče například systému Windows XP, existuje v sedmi odlišných verzích.

1167 Ze všech předchozích úvah vyplývá, že Microsoft neprokázala existenci jakéhokoliv objektivního odůvodnění zneužívajícího vázaného prodeje operačního systému Windows pro klientské osobní počítače a přehrávače Windows Media Player.

f)     K porušení povinností uložených Společenstvím Dohodou TRIPS

 Napadené rozhodnutí

1168 Komise v bodech 1049 až 1053 odůvodnění napadeného rozhodnutí zkoumá argument společnosti Microsoft, podle kterého opatření směřující k nápravě zneužívajícího odmítnutí poskytnout informace porušuje povinnosti, které pro Společenství vyplývají z Dohody o technických překážkách obchodu (TBT) ze dne 15. dubna 1994 [přílohy 1 A Dohody o zřízení WTO (dále jen „Dohoda TBT“)].

1169 Komise v podstatě uplatňuje, že napadené rozhodnutí je plně slučitelné s povinnostmi, které jí ukládá Dohoda TRIPS a Dohoda TBT (bod 1052 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1170 Dodává, že z důvodů uvedených v bodech 801 a 802 výše nemůže Microsoft uvádět posledně uvedené dohody, aby zpochybnila legalitu napadeného rozhodnutí (bod 1053 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

 Argumenty účastnic řízení

1171 Microsoft tvrdí, že napadené rozhodnutí ji nutí vyvíjet verzi svého operačního systému Windows, jehož „téměř všechny“ multimediální funkční schopnosti budou odejmuty, jakož i nabízet tento „zhoršený výrobek“ pod obchodními značkami Microsoft a Windows spotřebitelům v Evropě. Toto rozhodnutí tímto porušuje její práva ochranné známky a její autorská práva, dvě kategorie práv, která Společenství musí legálně chránit na základě Dohody TRIPS.

1172 Microsoft zaprvé, co se týče jejích ochranných známek, tvrdí, že účinkem napadeného rozhodnutí je jejich omezení v rozporu s články 17 a 20 Dohody TRIPS. Upřesňuje, že podle článku 17 Dohody TRIPS výjimky z práv udělených ochranné známce mohou být pouze omezené a musí brát zřetel na oprávněné zájmy majitele ochranné známky a třetích stran. Pokud jde o článek 20 Dohody TRIPS, ten stanoví, že užívání ochranné známky nemůže být neodůvodněně zatěžováno zvláštními požadavky, jako je „užívání zvláštním způsobem nebo užívání způsobem, který by byl na újmu schopnosti rozlišit zboží a služby jednoho podniku od zboží a služeb jiných podniků“.

1173 Komise podle Microsoft požadavkem, aby nabízela na základě licence verzi Windows bez multimediální funkční schopnosti, ji nutí označit svou „nejcennější“ ochrannou známkou výrobek, který nevyvinula a o kterém se domnívá, že nebude fungovat požadovaným způsobem. Krom toho by mohlo existovat riziko záměny mezi touto verzí Windows a verzí obsahující multimediální funkční schopnosti. Microsoft má rovněž za to, že napadené rozhodnutí porušuje její právo kontrolovat kvalitu výrobků, které jsou označeny ochrannou známkou, a opakuje v tomto ohledu, že verze Windows uložená čl. 6 písm. a) napadeného rozhodnutí ovlivní fungování jednak řady prvků samotného operačního systému Windows, a jednak aplikace a internetové stránky využívající uvedenou multimediální funkční schopnost. Microsoft má za to, že „překážky“, které jsou takto uloženy napadeným rozhodnutím, nejsou typu „omezených“ výjimek uvedených článkem 17 Dohody TRIPS. Dodává, že povinnost, která jí je uložena, označit svými ochrannými známkami Windows a Microsoft výrobky nižší kvality, nad kterými nemůže vykonávat svou kontrolu vývoje, je v přímém rozporu s jejími vlastními zájmy, jakož i se zájmy spotřebitelů a jiných vývojářů softwaru.

1174 Co se týče článku 20 Dohody TRIPS, je porušen v rozsahu, ve kterém i přes existenci stejně účinných alternativ ji Komise nutí zasáhnout do ochranné známky Windows způsobem, který omezuje její úlohu ukazatele původu a kvality, což vyvolává záměnu u spotřebitelů a poškozuje „goodwill“ této ochranné známky.

1175 Zadruhé, co se týče autorských práv, Microsoft tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje její výlučná práva – chráněná Dohodou TRIPS – povolovat přizpůsobení, úpravy a jiné změny jejích děl, povolovat rozmnožování jejích děl jakýmkoliv způsobem a v jakékoliv podobě a právo distribuovat kopie systémů Windows veřejnosti. Toto rozhodnutí ji totiž nutí vytvořit přizpůsobeninu systému Windows, která neodpovídá jeho vlastnímu pojetí a je podstatnou přeměnou jejího chráněného díla, jakož i poskytnout licence pro používání kopií tohoto „nuceného přizpůsobení jejího chráněného díla“. Microsoft tvrdí, že povinné poskytnutí licencí na dílo chráněné autorskými právy je Dohodou TRIPS povoleno pouze za podmínek stanovených článkem 13 této dohody, které nejsou v projednávaném případě splněny.
                                                                         

1176 Komise tvrdí, že legalita napadeného rozhodnutí nemůže být přezkoumána s ohledem na Dohodu TRIPS (viz bod 789 výše).

1177 Komise podpůrně tvrdí, že argumenty předložené společností Microsoft jsou každopádně neopodstatněné.

1178 Komise v tomto ohledu zaprvé odmítá argumenty společnosti Microsoft týkající se jejích práv z ochranné známky.

1179 Nejprve uvádí, že tyto argumenty jsou obtížně srozumitelné a že Microsoft neupřesňuje, zda se údajné porušení Dohody TRIPS týká konstatování zneužití týkajícího se vázaného prodeje učiněného v napadeném rozhodnutí, nebo opatření k nápravě tohoto zneužití.
                                                                         

1180 Komise dále uvádí, že na základě čl. 16 odst. 1 Dohody TRIPS má majitel zapsané ochranné známky výlučné právo zabránit třetím stranám, které nemají souhlas majitele, aby užívaly shodná nebo podobná označení. Microsoft však nevysvětluje, v čem je toto právo porušeno napadeným rozhodnutím ani v jakém rozsahu může být používání jejích ochranných známek v důsledku tohoto rozhodnutí neodůvodněně zatěžováno zvláštními požadavky ve smyslu článku 20 Dohody TRIPS. Výše uvedené výlučné právo je tedy dle Komise v projednávaném případě chráněno, stejně tak jako funkce ochranné známky, jako záruka původu výrobků.

1181 Komise dodává, že nápravné opatření stanovené v čl. 6 písm. a) napadeného rozhodnutí nijak neporušuje právo společnosti Microsoft kontrolovat kvalitu výrobků, které jsou označeny ochrannou známkou, neboť posledně uvedená si zachová „úplnou kontrolu nad svými vlastními výrobky“. Krom toho má za to, že již odmítla argument, podle kterého verze Windows nespojená s Windows Media Player je zhoršeným výrobkem. Pokud jde o nebezpečí záměny uvedené společností Microsoft, Komise zejména tvrdí, že se mu lze vyhnout díky příslušnému informování a označování.

1182 Komise konečně tvrdí, že i za předpokladu, že by napadené rozhodnutí porušovalo práva z ochranné známky společnosti Microsoft, výjimka uvedená v článku 17 Dohody TRIPS, vykládaná ve spojení s čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 této dohody, umožňuje ukončit porušování práva hospodářské soutěže zjištěné v napadeném rozhodnutí.

1183 Komise zadruhé odmítá argumenty, které Microsoft zakládá na svých autorských právech.

1184 V tomto ohledu nejprve zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí nedovoluje žádné třetí osobě přizpůsobit nebo rozmnožovat díla společnosti Microsoft chráněná autorským právem, a má za to, že posledně uvedená nemůže uvádět „právo na nedotknutelnost“, které je právem nemajetkovým, a nevztahuje se na něj z tohoto důvodu Dohoda TRIPS.

1185 Dále, co se týče argumentů, které Microsoft zakládá na článku 13 Dohody TRIPS, má Komise za to, že nemohou být přijaty. V tomto ohledu zejména uvádí, že napadené rozhodnutí se týká „zvláštního případu“ ve smyslu tohoto článku v rozsahu, ve kterém se vztahuje na „případ vázaného prodeje, který je zneužitím dominantního postavení“.

1186 Komise má konečně za to, že i za předpokladu, že by napadené rozhodnutí porušovalo autorská práva společnosti Microsoft, výjimka uvedená v článku 13 Dohody TRIPS, vykládaná ve spojení s čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 stejné dohody, umožňuje ukončit porušování práva hospodářské soutěže zjištěné v napadeném rozhodnutí.
                                                                         

1187 SIIA v podstatě sdílí argumenty Komise.

 Závěry Soudu

1188 Soud konstatuje, že Microsoft zpochybňuje legalitu napadeného rozhodnutí z důvodu, že je v rozporu s různými ustanoveními Dohody TRIPS, a zejména s články 13, 17 a 20 této dohody.

1189 Jak však již bylo uvedeno v bodě 801 výše, z ustálené judikatury vyplývá, že dohody WTO v zásadě nepatří, vzhledem ke své povaze a struktuře, mezi normy, ve vztahu k nimž Soudní dvůr přezkoumává legalitu aktů orgánů Společenství.

1190 Jak již bylo rovněž uvedeno v bodě 802 výše, Soudu Společenství přísluší přezkoumat legalitu dotčeného aktu Společenství s ohledem na pravidla WTO pouze v případě, že Společenství zamýšlelo splnit zvláštní povinnost, k jejímuž splnění se zavázalo v rámci WTO, nebo v případě, že akt Společenství výslovně odkazuje na konkrétní ustanovení Dohod WTO. Vzhledem k tomu, že okolnosti projednávaného případu zjevně neodpovídají žádnému z těchto dvou případů, nemůže Microsoft uvádět Dohody TRIPS, zejména články 13, 17 a 20 této dohody, na podporu svého návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, ve kterém se týká problematiky vázaného prodeje Windows a Windows Media Player.

1191 Z toho vyplývá, že tato část prvního žalobního důvodu musí být zamítnuta, aniž by bylo nezbytné přezkoumat argumenty, které Microsoft uvedla na její podporu.

1192 Je třeba dodat, že žádné ustanovení Dohody TRIPS každopádně nebrání tomu, aby orgány pro hospodářskou soutěž členů WTO nařídily nápravná opatření, která omezují nebo upravují výkon práv duševního vlastnictví, které má podnik v dominantním postavení, jestliže vykonává tato práva protisoutěžním způsobem. Jak správně uvádí Komise, z čl. 40 odst. 2 Dohody TRIPS výslovně vyplývá, že členové WTO mají právo upravit zneužívající užívání takových práv, aby byly vyloučeny škodlivé účinky na hospodářskou soutěž. Posledně uvedené ustanovení totiž stanoví následující:

„Nic v této Dohodě nebude bránit členům, aby ve svém právním řádu [označili] licenční praktiky nebo podmínky, které mohou ve zvláštních případech představovat zneužití práv duševního vlastnictví, jež má nepříznivý účinek na soutěž na příslušném trhu. Jak je stanoveno shora, člen může v souladu s jinými ustanoveními této Dohody a s ohledem na své příslušné právní předpisy přijmout přiměřená opatření k zabránění nebo kontrole takových praktik, které mohou zahrnovat například výlučné podmínky zpětného převodu, podmínky zabraňující vznesení námitek proti platnosti a vynucené souhrnné licence.“

1193 Z výše uvedeného vyplývá, že je třeba první žalobní důvod zamítnout v plném rozsahu jako neopodstatněný.

3.     Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady proporcionality

a)     Napadené rozhodnutí

1194 Jako nápravné opatření zneužívajícího vázaného prodeje uvedeného v čl. 2 písm. b) napadeného rozhodnutí nařizuje článek 6 tohoto rozhodnutí společnosti Microsoft nabídnout ve lhůtě 90 dní ode dne oznámení uvedeného rozhodnutí plně funkční verzi jejího operačního systému Windows pro klientské osobní počítače, která nebude zahrnovat Windows Media Player. Microsoft si zachovává právo nabízet svůj operační systém Windows pro klientské osobní počítače ve spojení s Windows Media Player. Tento článek 6 rovněž stanoví, že Microsoft musí Komisi sdělit ve stejné lhůtě veškerá opatření, která přijme, aby splnila tuto povinnost.

1195 Komise v bodech 1011 až 1042 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí podrobnosti o tomto nápravném opatření.

1196 Komise zaprvé popisuje dosah uvedeného nápravného opatření (body 1011 až 1014 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1197 Upřesňuje zejména, že povinnost uložená společnosti Microsoft nabídnout verzi Windows bez Windows Media Player se týká jak případu, ve kterém je Windows poskytován na základě licence přímo konečným uživatelům, tak případu, ve kterém je poskytován na základě licence výrobcům zařízení. Stejně tak skutečnost, že si Microsoft zachovává možnost nabízet verzi Windows spojenou s Windows Media Player, se vztahuje jak na konečné uživatele, tak na výrobce zařízení.

1198 Komise krom toho společnosti Microsoft zakazuje přijmout jakékoli technologické, obchodní, smluvní nebo jiné opatření, které by mělo rovnocenný účinek jako vázaný prodej Windows a Windows Media Player, přičemž zejména zdůrazňuje, že verze Windows bez Windows Media Player musí být stejně výkonná jako verze Windows obsahující tento přehrávač. V bodě 1013 odůvodnění napadeného rozhodnutí je uveden demonstrativní výčet jednání zakázaných z tohoto důvodu.

1199 Komise zadruhé stanoví lhůtu, ve které musí Microsoft provést dotčené nápravné opatření, na 90 dnů (body 1015 až 1017 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1200 Komise zatřetí odmítá tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého nápravné opatření stanovené v čl. 6 písm. a) napadeného rozhodnutí není dostatečně přesné v tom smyslu, že přesně neví, jaký softwarový kód musí odejmout ze svého výrobku (body 1018 až 1021 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise zejména cituje příklad Windows XP Embedded a trvá na skutečnosti, že napadené rozhodnutí nijak neukládá společnosti Microsoft odstranit všechny multimediální soubory Windows, ale pouze ty, které tvoří Windows Media Player.

1201 Komise začtvrté uplatňuje řadu úvah za účelem prokázání přiměřeného charakteru dotčeného nápravného opatření (body 1022 až 1042 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1202 V tomto ohledu zaprvé tvrdí, že toto opatření je nezbytné pro nápravu omezení hospodářské soutěže vyplývajícího z vytýkaného jednání (bod 1022 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1203 Komise zadruhé uvádí, že nápravné opatření stanovené v čl. 6 písm. a) napadeného rozhodnutí nebrání společnosti Microsoft prodávat svůj přehrávač multimédií ani jí neukládá jiná omezení než zákaz pokračovat v praxi dotčeného vázaného prodeje nebo zákaz přijmout opatření s rovnocenným účinkem jako tato praxe (bod 1023 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Opakuje, že společnosti Microsoft je dovoleno nadále prodávat verzi Windows spojenou s Windows Media Player (tentýž bod odůvodnění).

1204 Komise zatřetí odmítá argument, který Microsoft zakládá na skutečnosti, že neexistuje významná poptávka spotřebitelů po operačních systémech pro klientské osobní počítače bez multimediální funkční schopnosti (body 1024 a 1025 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V podstatě uvádí, že výrobci zařízení budou moci naplnit očekávání spotřebitelů předinstalováním přehrávače multimédií dle jejich volby na klientských osobních počítačích, které jim prodávají.

1205 Začtvrté Komise v bodech 1026 až 1034 odůvodnění napadeného rozhodnutí přezkoumává argumenty, které Microsoft zakládá na údajných vazbách vzájemné závislosti mezi Windows a Windows Media Player. Opětovným uvedením příkladu Windows XP Embedded odmítá tvrzení, podle kterého odstranění kódu Windows Media Player porušuje integritu operačního systému. Krom toho tvrdí, že Microsoft neprokázala, že integrace Windows Media Player do Windows byla předchozí podmínkou k dosažení nárůstu efektivnosti. V tomto ohledu zejména uvádí, že „[i] když vývojáři softwaru vyvíjejí svá vlastní multimediální řešení nebo integrují do svého výrobku předistribuovatelný kód dodávaný třetími osobami, nejsou závislí na přítomnosti přehrávače multimédií na klientském osobním počítači uživatele“ (bod 1032 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1206 Konečně zapáté Komise v bodech 1035 až 1042 odůvodnění napadeného rozhodnutí přezkoumává argumenty, které Microsoft zakládá na údajných vztazích vzájemné závislosti mezi Windows a aplikacemi vyvinutými třetími osobami. Konkrétněji odmítá tvrzení, podle kterého má odstranění kódu Windows Media Player nepříznivé následky pro dodavatele obsahu a vývojáře softwaru. Co se týče dodavatelů obsahu, uvádí, že nezřídka zavádějí nástroje pro zjištění, jaký přehrávač multimédií je instalován na daném klientském osobním počítači, a že předvídají opatření, která mají být přijata v případě, že prezentace jejich obsahů vyžaduje zvláštní přehrávač nebo specifickou verzi daného přehrávače (bod 1037 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Co se týče vývojářů softwaru, Komise odmítá argument, který Microsoft zakládá na výhodě zachovat Windows jako „ucelenou platformu“ (bod 1041 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Má v podstatě za to, že Microsoft nemůže uvádět skutečnost, že její praxe umožňuje vývojářům softwaru, jejichž výrobky se opírají o přehrávače multimédií, mít k dispozici „stabilní referenci“ v této oblasti, neboť uvedená praxe narušuje hospodářskou soutěž na základě výkonnosti (bod 1042 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

b)     Argumenty účastnic řízení

1207 Microsoft tvrdí, že nápravné opatření stanovené v čl. 6 písm. a) napadeného rozhodnutí porušuje zásadu proporcionality ve třech aspektech.

1208 Zaprvé toto nápravné opatření porušuje legitimní zájem vývojářů softwaru a tvůrců internetových stránek „zachovat Windows jako stabilní a ucelenou platformu“.

1209 Zadruhé uvedené nápravné opatření porušuje nemajetková práva společnosti Microsoft tím, že vyžaduje, aby zhoršila svůj operační systém Windows a poskytovala třetím osobám licence na tuto zhoršenou verzi svého výrobku. Zejména porušuje právo Microsoft bránit se změnám, deformacím a zhoršování svého díla, jakož i jiným zásahům do něj.

1210 Microsoft zatřetí tvrdí, že nápravné opatření stanovené v čl. 6 písm. a) napadeného rozhodnutí je „vnitřně kontradiktorní“ a že se mu nemůže podřídit, neboť je požadováno, aby odejmula významné funkční schopnosti Windows a zároveň aby zajistila, že zhoršená verze Windows nebude méně výkonná než verze tohoto systému spojená s Windows Media Player.

1211 Komise má za to, že dotčené nápravné opatření je přiměřené, neboť Microsoft si zejména zachovává právo nabízet verzi Windows spojenou s Windows Media Player. Rovněž uvádí, že toto nápravné opatření společnosti Microsoft nebrání prodávat její přehrávač multimédií ani jej nadále nabízet odděleně pro stažení.

1212 Komise popírá, že je nemožné identifikovat softwarový kód Windows Media Player nebo se podřídit nápravnému opatření stanovenému v čl. 6 písm. a) napadeného rozhodnutí, a zdůrazňuje, že sama Microsoft uznává, že již vyvinula nespojenou verzi Windows připravenou k uvedení na trh. Odkazuje krom toho na body 1018 až 1021 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

1213 Komise krom toho tvrdí, že Microsoft nepředložila žádný důkaz, který by prokazoval, že toto nápravné opatření působí újmu třetím osobám nebo zhoršuje operační systém.

1214 Co se týče údajného porušení nemajetkových práv společnosti Microsoft, Komise tvrdí, že posledně uvedená není „v Evropě běžně považována za majitele nehmotných práv“. Krom toho dotčené nápravné opatření nebrání autorům díla nárokovat si jeho „autorství“ a nevyplývá z něj žádné zveřejnění kódu.

1215 Konečně Komise, podporovaná v tomto bodě sdružením SIIA, má za to, že nápravná opatření stanovená rozsudkem District Court ze dne 1. listopadu 2002 nejsou dostatečná pro nápravu zneužití týkajícího se vázaného prodeje shledaného v napadeném rozhodnutí. Uvádí, že tento rozsudek společnosti Microsoft neukládá povinnost odstranit kód Windows Media Player z operačního systému pro klientské osobní počítače, ale pouze poskytnout prostředek umožňující výrobcům zařízení a konečným uživatelům zastřít na obrazovce počítače ikonu a přístupové body vedoucí k softwaru Windows Media Player. Microsoft krom toho tento mechanismus zastření vyvinul takovým způsobem, že Windows Media Player by mohl být opět aktivován a nahradit předem nastavenou volbu uživatelů. Opatření stanovená uvedeným rozsudkem tedy neovlivňují všudypřítomnost kódu Windows Media Player na klientských osobních počítačích, a tudíž ani motivaci vývojářů softwaru a dodavatelů obsahu „směřovat své doplňující nabídky na Windows Media Player jako technologii platformy“.
                                                                

c)     Závěry Soudu

1216 Soud nejprve konstatuje, že Microsoft na podporu tohoto žalobního důvodu v podstatě opakuje stejné argumenty, jako jsou ty, které uvedla v rámci prvního žalobního důvodu ohledně podmínky spočívající v nedostatku objektivního odůvodnění (viz body 1102 až 1122 výše).

1217 Důvody, pro které měl Soud za to, že posledně uvedené argumenty nejsou odůvodněné, musí být rovněž uvedeny v rámci přezkumu tohoto žalobního důvodu.

1218 Tedy zaprvé, co se týče argumentu, podle kterého Komise opomenula zohlednit zájem vývojářů softwaru a tvůrců internetových stránek mít k dispozici stabilní a dobře definovanou platformu, postačuje odkázat na body 1148 až 1153 výše.

1219 Zadruhé, co se týče argumentu společnosti Microsoft, podle kterého ji nápravné opatření stanovené v čl. 6 písm. a) napadeného rozhodnutí nutí zhoršit svůj operační systém Windows a poskytnout na základě licence takovou zhoršenou verzi svého výrobku třetím osobám, tento argument již byl odmítnut v bodě 1165 výše.

1220 V tomto ohledu musí být připomenuto, že napadené rozhodnutí společnosti Microsoft neukládá nabízet verzi Windows, jejíž všechny multimediální soubory, včetně těch, které se vztahují k základní multimediální infrastruktuře, by byly odejmuty. Týká se to totiž pouze souborů, které tvoří Windows Media Player, souborů, které sama Microsoft odlišuje od ostatních souborů ve své technické dokumentaci (viz body 916 a 1164 výše). Je třeba rovněž připomenout, že příklad Windows XP Embedded prokazuje, že neexistence Windows Media Player v operačním systému nenarušuje integritu ostatních funkčních schopností tohoto systému (viz bod 1165 výše).

1221 Je třeba dodat, že po celou dobu od června 1998 do května 1999 byl záznamový přehrávač multimédií společnosti Microsoft nabízen posledně uvedenou jako oddělený aplikační software, aniž by to ovlivnilo fungování operačního systému Windows. Jak již bylo uvedeno v bodě 936 výše, Microsoft na jednání připustila, že v květnu 1999 nic po technické stránce nebránilo tomu, aby nadále poskytovala svůj přehrávač multimédií tímto způsobem, tedy aniž by jej integrovala do operačního systému Windows 98 Second Edition.

1222 Zatřetí, z úvah uvedených v bodech 1219 až 1221 výše vyplývá, že tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého je nápravné opatření stanovené v čl. 6 písm. a) napadeného rozhodnutí vnitřně rozporné a podle kterého je nemůže provést, není odůvodněno. Toto tvrzení se totiž zakládá na nesprávné domněnce, podle které je verze Windows uložená tímto ustanovením zhoršenou verzí jejího operačního systému. Jak to správně uvádí Komise ve svých písemnostech, i když je zřejmé, že když je Windows Media Player odejmut z Windows, funkční schopnosti nabízené tímto přehrávačem již nejsou na takové verzi operačního systému k dispozici, nemůže z toho být vyvozováno, že uvedená verze je zhoršená nebo že je méně výkonná ve všech jiných ohledech než verze operačního systému spojená s uvedeným přehrávačem. V tomto ohledu je třeba uvést, že požadavek, podle kterého musí Microsoft nabízet „zcela funkční“ verzi svého operačního systému Windows pro klientské osobní počítače neobsahující Windows Media Player [čl. 6 písm. a) napadeného rozhodnutí], musí být chápán ve světle zejména tvrzení obsaženého v bodě 1012 napadeného rozhodnutí, podle kterého „verze Windows nespojená s [Windows Media Player] bude muset být zejména stejně výkonná jako verze Windows spojená s [Windows Media Player], s ohledem na skutečnost, že funkční schopnost přehrávače [Windows Media Player] již pojmově nebude součástí nespojené verze Windows“.

1223 Soud má dále za to, že nápravné opatření stanovené v čl. 6 písm. a) napadeného rozhodnutí, které zdaleka není nepřiměřené, je vhodným prostředkem k ukončení daného zneužití a vyřešení zjištěných problémů hospodářské soutěže, přičemž zároveň způsobuje co možná nejméně potíží společnosti Microsoft a jejímu obchodnímu modelu.

1224 Z provádění tohoto opatření tak po technické stránce nevyplývá žádná jiná změna současné praxe společnosti Microsoft než vývoj verze Windows uložené čl. 6 písm. a) napadeného rozhodnutí.

1225 Microsoft si zejména zachovává právo nadále nabízet verzi Windows spojenou s Windows Media Player. V tomto ohledu musí být připomenuto, že Komise totiž pouze hodlá dát spotřebitelům možnost získat tento operační systém bez tohoto přehrávače multimédií.

1226 Dále je třeba dodat, že, jak to správně uvádí Komise, dotčené nápravné opatření nenarušuje možnost společnosti Microsoft prodávat její přehrávač multimédií, a zejména jej nabízet prostřednictvím stažení z internetu.

1227 Soud konečně konstatuje, že z důvodů uvedených v bodě 974 výše měla Komise odůvodněně za to, že opatření přijatá společností Microsoft podle americké dohody nebyla postačující pro ukončení dotčeného zneužití a vyřešení zjištěných problémů hospodářské soutěže.

1228 Z předchozích úvah vyplývá, že druhý žalobní důvod musí být zamítnut jako neodůvodněný.

1229 Je tedy třeba zamítnout návrhová žádání směřující ke zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, ve kterém se týkají problematiky vázaného prodeje Windows a Windows Media Player.

D –  K problematice nezávislého zmocněnce

1.     Napadené rozhodnutí

1230 Microsoft je povinna podle čl. 4 prvního pododstavce napadeného rozhodnutí ukončit zneužívající jednání konstatovaná v článku 2 v souladu s podmínkami uvedenými v článcích 5 a 6 téhož rozhodnutí. Microsoft se má rovněž zdržet veškerého jednání, které má stejný nebo obdobný předmět nebo účinek jako uvedená zneužívající jednání (čl. 4 druhý pododstavec).

1231 Na základě opatření směřujících k nápravě zneužívajícího odmítnutí poskytnout informace ohledně interoperability nařizuje článek 5 napadeného rozhodnutí společnosti Microsoft zveřejnit ve lhůtě 120 dní od oznámení tohoto rozhodnutí uvedené informace každému podniku, který má zájem vyvíjet a distribuovat operační systémy pro servery určené k podpoře pracovních skupin, a za rozumných a nediskriminačních podmínek poskytnout těmto podnikům oprávnění k využití těchto informací pro vývoj a distribuci operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Microsoft je rovněž povinna zajistit, aby zpřístupněné informace týkající se interoperability byly nepřetržitě a v co nejkratších lhůtách aktualizovány. Konečně článek 5 napadeného rozhodnutí společnosti Microsoft ukládá zavést ve lhůtě 120 dnů od oznámení tohoto rozhodnutí mechanismus hodnocení, který dotyčným podnikům umožní účinně se informovat o rozsahu a podmínkách použití informací týkajících se interoperability.

1232 Na základě opatření směřujícího k nápravě zneužívajícího vázaného prodeje operačního systému Windows pro klientské osobní počítače a Windows Media Player článek 6 napadeného rozhodnutí společnosti Microsoft zejména nařizuje nabídnout ve lhůtě 90 dní ode dne oznámení tohoto rozhodnutí plně funkční verzi jejího operačního systému Windows pro klientské osobní počítače, která nebude zahrnovat Windows Media Player, přičemž si Microsoft zachovává právo nabízet svůj operační systém Windows pro klientské osobní počítače ve spojení s Windows Media Player.

1233 Krom toho článek 7 napadeného rozhodnutí stanoví zavedení mechanismu dohledu, který má Komisi pomoci ujistit se, že Microsoft plní povinnosti vyplývající z napadeného rozhodnutí, a který zahrnuje zejména ustanovení nezávislého zmocněnce. Podle tohoto článku musí být tento mechanismus navržen společností Microsoft ve lhůtě 30 dní od oznámení tohoto rozhodnutí, přičemž se rozumí, že Komise v případě, že by měla za to, že navrhovaný mechanismus není vhodný, bude „oprávněna zavedení takového mechanismu nařídit rozhodnutím“.

1234 Komise v bodech 1043 až 1048 odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobněji popisuje mechanismus dohledu uvedený v předchozím bodě, a zejména popisuje „zásady, které mají vést Microsoft [při vypracování jejího návrhu ohledně ustanovení nezávislého zmocněnce]“ (bod 1044 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1235 Komise tedy v bodě 1045 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že „hlavní odpovědností“ zmocněnce je poskytovat stanoviska, a to na žádost třetí osoby, Komise nebo spontánně, k „otázce, zda Microsoft v určitých ohledech nesplnila své povinnosti, které pro ni vyplývají z [...] [napadeného] rozhodnutí, a na jakoukoli rozhodnou otázku, pokud jde o jeho účinné provádění“.

1236 Komise v bodech 1046 a 1047 odůvodnění napadeného rozhodnutí upřesňuje úlohu zmocněnce, co se týče každého ze dvou dotčených zneužití (viz bod 1261 níže).

1237 V bodě 1048 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvádí zásady, které Microsoft musí zohlednit ve svém návrhu ohledně zmocněnce. Zaprvé uvádí, že posledně uvedený bude jmenován Komisí ze seznamu osob sestaveného společností Microsoft. Posledně uvedená musí stanovit postup umožňující Komisi jmenovat zmocněnce dle své volby, pokud bude mít za to, že žádná z navržených osob není schopna vykonávat vyžadované úkoly. Komise zadruhé uvádí, že zmocněnec musí být nezávislý na společnosti Microsoft a že „[musí] být přijato jakékoli ustanovení pro zajištění, [že] není a nebude v situaci střetu zájmů“. Zmocněnec musí mít kvalifikaci nezbytnou k řádnému výkonu svého mandátu a mít možnost zapojit odborníky pro plnění některých přesně definovaných úkolů svým jménem. Komise zatřetí uvádí, že musí být přijata ustanovení pro zajištění, aby zmocněnec měl „přístup k podpoře, informacím, dokumentům, do prostor a k zaměstnancům společnosti Microsoft v jakémkoliv rozsahu, ve kterém to bude moci důvodně vyžadovat v rámci výkonu svého mandátu“. Komise má začtvrté za to, že zmocněnec musí mít plný přístup ke zdrojovému kódu rozhodných výrobků společnosti Microsoft. Konečně zapáté upřesňuje, že „veškeré náklady spojené s ustanovením zmocněnce, včetně spravedlivé odměny za úkoly jím prováděné, ponese společnost Microsoft“.

2.     Argumenty účastnic řízení

1238 Microsoft má za to, že povinnost, která jí je uložena článkem 7 napadeného rozhodnutí, ustanovit nezávislého zmocněnce je protiprávní v rozsahu, ve kterém nemá Komise právo jednak delegovat na jednotlivce vykonávací pravomoci, které jí byly svěřeny nařízením č. 17, a jednak ji nechat nést náklady spojené s dohledem nad dodržováním napadeného rozhodnutí, včetně odměny nezávislého zmocněnce.

1239 Microsoft úvodem popírá, že je její návrh na zrušení článku 7 napadeného rozhodnutí předčasný. Komise zejména nemůže uvádět skutečnost, že mohla uložit mechanismus dohledu odlišným rozhodnutím v případě, že by se nespokojila s návrhem společnosti Microsoft, a že posledně uvedená tedy mohla směřovat ke zrušení tohoto rozhodnutí.

1240 Microsoft dále zaprvé tvrdí, že z bodů 1043 až 1048 odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že pravomoci, které jsou v projednávaném případě delegovány na nezávislého zmocněnce, jsou vyšetřovací a vykonávací pravomoci, které běžně náleží Komisi. Uvádí, že tento zmocněnec, i když je jeho hlavním posláním poskytovat stanoviska ohledně dodržování napadeného rozhodnutí, má rovněž pravomoc zkoumat opatření přijatá společností Microsoft, aby se podrobila tomuto rozhodnutí. Microsoft zdůrazňuje, že v poznámce pod čarou č. 1317 napadeného rozhodnutí je uvedeno, že „[z]mocněnec má mít nejen reagující postoj, ale i proaktivní úlohu při kontrole dodržování společností Microsoft jejích povinností“. Napadené rozhodnutí tedy směřuje k ustanovení nezávislého zdroje vyšetřovacích a vykonávacích opatření.

1241 V souladu s články 11 a 14 nařízení č. 17 a články 18 až 21 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 [Smlouvy] (Úř věst. L 1, s. 1) náleží však vyšetřovací a vykonávací pravomoci týkající se uvedených pravidel výlučně Komisi a vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž. Žádné z těchto dvou nařízení Komisi neopravňuje delegovat tyto pravomoci na třetí osoby, a tím spíše ani na soukromé osoby.

1242 Microsoft dodává, že tím, že uskutečňuje takovou delegaci pravomocí, ji Komise zbavuje záruk přiznaných podnikům judikaturou pro ochranu jejich práva na obhajobu.

1243 Microsoft v replice upřesňuje, že nemá námitky proti tomu, aby nezávislý zmocněnec radil Komisi ohledně technických otázek. Má však za to, že posledně uvedená měla za tímto účelem ustanovit vlastního odborníka.

1244 Microsoft zadruhé uvádí, že článek 7 napadeného rozhodnutí ve spojení s bodem 1048 písm. v) odůvodnění tohoto rozhodnutí ji nutí nést „veškeré náklady spojené s ustanovením zmocněnce, včetně spravedlivé odměny za úkoly jím vykonávané“. Komise však při uplatňování pravidel hospodářské soutěže nemůže dotčenému podniku ukládat jiná peněžitá břemena, než jsou pokuty a penále.

1245 Microsoft má za to, že Komise se nemůže dovolávat pravomoci, která jí je přiznána, nařídit podniku, aby ukončil protiprávní jednání, aby odůvodnila skutečnost, že mu ukládá náklady spojené se zmocněncem. Uložení takového peněžitého břemene nemá právní základ ani v nařízení č. 17, ani v nařízení č. 1/2003, ani v jakémkoliv jiném předpisu.

1246 Komise tvrdí, že argumenty, které Microsoft uplatňuje ohledně otázky zmocněnce, jsou nepřípustné v rozsahu, ve kterém jsou předčasné, založené na dohadech a nedostatečné, aby vedly ke zrušení článku 7 napadeného rozhodnutí. Připomíná, že tento článek společnosti Microsoft ukládá, aby předložila návrh ohledně zavedení mechanismu dohledu, přičemž Komisi vyhrazuje právo zavedení takového mechanismu nařídit rozhodnutím v případě, že by měla za to, že mechanismus navržený společností Microsoft není vhodný. Uvádí, že body 1044 až 1048 odůvodnění napadeného rozhodnutí stanoví zásady, které mají Microsoft vést při vypracování tohoto návrhu, avšak že většina těchto zásad není posledně uvedené uložena článkem 7 napadeného rozhodnutí. Tento článek zejména neupřesňuje ani konkrétní úkoly nezávislého zmocněnce, ani „zdroj“ jeho odměny. Microsoft by tedy mohla dle svého uvážení navrhnout pro posledně uvedeného mandát, jehož působnost by byla užší než působnost zamýšlená napadeným rozhodnutím, jakož i odlišné podmínky odměňování. Komise by následně mohla tyto návrhy zamítnout a uložit rozhodnutím mandát vymezený jinak. Takové rozhodnutí by nebylo pouze potvrzením napadeného rozhodnutí a bylo by napadnutelným aktem.

1247 Komise podpůrně tvrdí, že argumenty uváděné společností Microsoft nejsou opodstatněné.

1248 Komise zaprvé tvrdí, že z bodů 1044 až 1048 odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že na jednotlivce delegovala vyšetřovací a vykonávací pravomoci, které má za účelem uplatňování článků 81 ES a 82 ES. Tvrdí, že co se týče „shromažďování informací“, napadené rozhodnutí stanoví pouze „mechanismus konsensu“ umožňující rychle řešit velký počet technických otázek, které mohou vyvstávat ohledně provádění nápravných opatření. Připouští, že bod 1048 odůvodnění a poznámka pod čarou č. 1317 napadeného rozhodnutí stanoví možnost nezávislého zmocněnce klást společnosti Microsoft otázky a mít přístup k dokumentům a zdrojovému kódu příslušných výrobků, avšak tvrdí, že nic posledně uvedené nebrání specifikovat ve svém návrhu mandátu, že by mohla odmítnout odpovědět na takové otázky nebo zpřístupnit požadované informace. Komise by v reakci na takové odmítnutí zkoumala vhodnost postupu na základě kapitoly V nařízení č. 1/2003, a zachovala by si tak úplnou volnost posouzení v rozsahu, ve kterém se týká používání těchto vyšetřovacích pravomocí.

1249 Komise jako odpověď na písemnou otázku Soudu upřesnila, že článek 7 napadeného rozhodnutí byl založen na článku 3 nařízení č. 17 a že je „výrazem“ pravomoci, kterou jí přiznává posledně uvedený článek, přijímat rozhodnutí nařizující podnikům ukončit protiprávní jednání.

1250 Komise zadruhé tvrdí, že uložení společnosti Microsoft, aby nesla náklady spojené s odměnou zmocněnce, se zjevně nenachází v rámci sankcí stanovených nařízením č. 17 a nařízením č. 1/2003. Tvrdí, že kdyby článek 7 napadeného rozhodnutí měl být chápán jako ukládající povinnost, co se týče odměny nezávislého zmocněnce, tato povinnost by měla svůj právní základ v článku 3 nařízení č. 17. Vysvětluje, že rozhodnutí přijaté na základě tohoto článku může stejně tak dobře zahrnovat příkaz uskutečnit některé aktivity nebo plnění, protiprávně opomenuté, jako zákaz pokračovat v některých činnostech, praktikách nebo situacích, které jsou v rozporu se Smlouvou, a že vede k určitým nákladům pro osobu, jíž je určeno. Odkazem na bod 1044 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že provádění nápravných opatření vyžaduje účinnou kontrolu dodržování povinností, které jsou společnosti Microsoft uloženy napadeným rozhodnutím.

3.     Závěry Soudu

1251 Microsoft hodlá dosáhnout zrušení článku 7 napadeného rozhodnutí, když tvrdí, že Komise protiprávním delegováním svých vyšetřovacích a vykonávacích pravomocí na třetí osobu překročila pravomoci, které jí jsou svěřeny článkem 82 ES a nařízením č. 17. Uložení povinnosti podniku zavést mechanismus dohledu, jako je mechanismus uvedený v článku 7 napadeného rozhodnutí, a uložení povinnosti tomuto podniku nést náklady na odměnu třetí osoby ustanovené Komisí, aby jí pomáhala při plnění jejího úkolu dbát na dodržování nápravných opatření nařízených v rozhodnutí o protiprávním jednání, údajně nemá právní základ v právu Společenství.

1252 Komise má za to, že tento návrh na zrušení je předčasný, a tedy nepřípustný v rozsahu, ve kterém článek 7 napadeného rozhodnutí neukládá společnosti Microsoft žádnou povinnost, ale omezuje se na výzvu, aby předložila návrh týkající se zavedení případného mechanismu dohledu. Tento článek každopádně nevede k žádnému delegování jejích pravomocí. Komise tvrdí, že tento mechanismus dohledu, jakož i uložení povinnosti společnosti Microsoft nést náklady na odměnu nezávislého zmocněnce mají základ v článku 3 nařízení č. 17, který jí umožňuje nařídit dotčeným podnikům ukončit zjištěné protiprávní jednání.

1253 Je třeba připomenout, že legalita článku 7 napadeného rozhodnutí musí být posuzována podle skutkových a právních okolností, které existovaly ke dni, kdy bylo uvedené rozhodnutí přijato. V tomto ohledu bylo nařízení č. 17 k tomuto dni stále platné, neboť nařízení č. 1/2003, které jej nahradilo, se stalo použitelným od 1. května 2004.

1254 Musí být rovněž připomenuto, že vyšetřovacími a vykonávacími pravomocemi, které Komise měla ke dni přijetí napadeného rozhodnutí, v rozsahu, ve kterém jsou rozhodné vzhledem k návrhu na zrušení článku 7 tohoto rozhodnutí, byly pravomoc uložit dotyčným podnikům povinnost ukončit zjištěné protiprávní jednání, stanovená čl. 3 odst. 1 nařízení č. 17, pravomoci v oblasti žádostí o informace stanovené článkem 11 tohoto nařízení, pravomoci v oblasti vyšetřování uvedené v článku 14 téhož nařízení a pravomoc uložit podnikům penále, aby byly donuceny ukončit zjištěné protiprávní jednání, stanovená v článku 16 uvedeného nařízení.

1255 Soud má nejprve za to, že je třeba zamítnout argument Komise, podle kterého je návrh na zrušení článku 7 předčasný v rozsahu, ve kterém pouze vyzvývá společnost Microsoft, aby před přijetím konečného rozhodnutí Komisí ohledně zavedení mechanismu dohledu předložila návrh. Skutečnost, že článek 7 napadeného rozhodnutí stanoví výzvu předložit návrh, totiž nemůže změnit závazný charakter tohoto článku jakožto projev výkonu ze strany Komise její pravomoci nařídit ukončení protiprávního jednání.

1256 Když Komise v rozhodnutí konstatuje, že podnik porušil článek 82 ES, posledně uvedený je povinen včas přijmout všechna opatření nezbytná k uvedení svého chování do souladu s tímto ustanovením, a to i v případě, že Komise v tomto rozhodnutí neuložila zvláštní opatření. Jestliže jsou uvedeným rozhodnutím uložena nápravná opatření, dotyčný podnik je povinen je provést – a to s uhrazením všech nákladů spojených s tímto prováděním – pod hrozbou, že mu bude uloženo penále v souladu s článkem 16 nařízení č. 17 (viz bod 1259 níže).

1257 Ze znění článku 7 napadeného rozhodnutí, a zejména ze lhůty 30 dnů, kterou společnosti Microsoft ukládá, vyplývá, že v tomto ustanovení je stanoveno právě takové závazné opatření. I když první reakcí zamýšlenou v případě nepředložení vhodného návrhu společností Microsoft je reakce uvedená v druhém pododstavci článku 7, tedy uložení mechanismu dohledu rozhodnutím, nic to nemění na skutečnosti, že nedodržení povinnosti předložit návrh vystavuje společnost Microsoft rovněž riziku, že jí bude uloženo penále. Závaznost nařízeného opatření nemůže být zpochybněna pouhou okolností, že si Komise vyhrazuje právo sama nařídit takový mechanismus v případě, že by považovala návrh společnosti Microsoft za nevhodný. Neprovedení takového zvláštního opatření nařízeného v rozhodnutí, které má ukončit protiprávní jednání porušující článek 82 ES, je samostatným porušením práva Společenství, v tomto případě článku 3 nařízení č. 17.

1258 Toto posouzení nemůže být vyvráceno argumentem Komise, podle kterého Microsoft mohla předložit jiný návrh, který by byl více v souladu s jejím vlastním chápáním toho, co po ní Komise byla oprávněna vyžadovat. V tomto ohledu musí být připomenuto, že z ustálené judikatury vyplývá, že výrok aktu je neoddělitelně spojený s jeho odůvodněním, takže musí být vykládán, pokud je to třeba, s přihlédnutím k důvodům, které vedly k jeho přijetí (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. května 1997, TWD v. Komise, C‑355/95 P, Recueil, s. I‑2549, bod 21, a ze dne 29. dubna 2004, Itálie v. Komise, C‑91/01, Recueil, s. I‑4355, bod 49; rozsudek Soudu ze dne 14. října 2004, Pollmeier Malchow v. Komise, T‑137/02, Recueil, s. II‑3541, bod 60).

1259 Soud má totiž za to, že s ohledem zejména na úlohu, kterou Komise zamýšlí svěřit zmocněnci, jak je shrnuta v bodě 1261 níže, jakož i na pravomoci, které Komisi svěřují články 3 a 16 nařízení č. 17, důsledkem článku 7 napadeného rozhodnutí je, že pokud by Microsoft ve stanovené lhůtě 30 dnů nepředložila návrh v souladu se zásadami uvedenými zejména v bodech 1045 až 1048 odůvodnění tohoto rozhodnutí, porušila by toto rozhodnutí a byla by vystavena riziku, že jí bude uloženo zaplatit penále na základě článku 16 nařízení č. 17. Z toho vyplývá, že právní situace společnosti Microsoft byla bezprostředně dotčena článkem 7 napadeného rozhodnutí, takže návrh na zrušení tohoto ustanovení nemůže být kvalifikován jako předčasný nebo spekulativní, jak to tvrdí Komise.

1260 Soud má dále za to, že je třeba zkoumat otázku, zda článek 7 napadeného rozhodnutí má právní základ v nařízení č. 17, nebo zda, jak to tvrdí společnost Microsoft, Komise překročila své vyšetřovací a vykonávací pravomoci v rozsahu, ve kterém této společnosti nařizuje přijmout ustanovení nezávislého zmocněnce s dotčenou úlohou a pravomocemi.

1261 V tomto ohledu musí být uvedeno, že z bodů 1043 až 1048 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že úkoly nezávislého zmocněnce zahrnují zejména následující skutečnosti:

–        jeho „hlavní odpovědností“ je poskytovat stanoviska k otázce, zda Microsoft v určitých konkrétních případech nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z napadeného rozhodnutí (včetně povinnosti správně provést nápravná opatření);

–        tato stanoviska budou poskytována buď na žádost třetí osoby nebo Komise, anebo z vlastní iniciativy zmocněncem;

–        v tomto ohledu je stanoveno, že zmocněnec musí mít nejen reagující postoj, avšak musí hrát proaktivní úlohu v kontrole dodržování společností Microsoft jejích povinností (poznámka pod čarou č. 1317 napadeného rozhodnutí);

–        co se týče dotčeného zneužívajícího odmítnutí, zmocněnec má posoudit, zda informace zpřístupněné společností Microsoft jsou úplné a přesné, zda podmínky, za kterých zpřístupňuje specifikace a povoluje jejich využití, jsou přiměřené a nediskriminační a zda je zpřístupňování uskutečňováno včas;

–        co se týče zneužívajícího vázaného prodeje, zmocněnec má radit Komisi ohledně otázky, zda stížnosti podané třetími osobami ohledně dodržování společností Microsoft jejích povinností jsou opodstatněné z technického hlediska, a zejména, zda verze Windows bez Windows Media Player je méně výkonná než verze Windows s tímto přehrávačem, kterou Microsoft bude nadále prodávat. Zmocněnec má rovněž zkoumat, zda Microsoft narušuje výkonnost konkurenčních přehrávačů multimédií selektivním, nevhodným nebo opožděným zveřejňováním API Windows.

1262 Komise v bodě 1048 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí zásady, které má Microsoft zohlednit ve svém návrhu ohledně nezávislého zmocněnce podle článku 7 tohoto rozhodnutí. Tyto zásady jsou zejména následující:

–        zmocněnec bude jmenován Komisí ze seznamu osob předloženého společností Microsoft [bod 1048 písm. i) odůvodnění)];

–        zmocněnec musí být nezávislý na společnosti Microsoft a musí být přijata veškerá ustanovení, aby bylo zajištěno, že není a nebude v situaci střetu zájmů; zmocněnec musí mít kvalifikaci nezbytnou k řádnému výkonu svého mandátu a mít možnost zapojit odborníky, kteří budou pověřeni plněním určitých přesně definovaných úkolů jeho jménem [bod 1048 písm. ii) odůvodnění)];

–        musí být přijata ustanovení k zajištění toho, že zmocněnec bude mít přístup k podpoře, informacím, dokumentům, do prostor a k zaměstnancům společnosti Microsoft v plném rozsahu, ve kterém to může důvodně vyžadovat v rámci výkonu svého mandátu [bod 1048 písm. iii) odůvodnění];

–        zmocněnec bude mít úplný přístup ke zdrojovému kódu příslušných výrobků společnosti Microsoft (každá neshoda, pokud jde o přesnost a úplnost specifikací zpřístupněných společností Microsoft, bude moci být vyřešena pouze ověřením technické dokumentace vzhledem ke zdrojovému kódu výrobků společnosti Microsoft) [bod 1048 písm. iv) odůvodnění];

–        veškeré náklady spojené s ustanovením zmocněnce, včetně spravedlivé odměny za úkoly, které vykonává, ponese Microsoft [bod 1048 písm. v) odůvodnění].

1263 Z tohoto popisu vyplývá, že Komise pojímá úlohu nezávislého zmocněnce jako úlohu spočívající v posuzování a ověřování provádění nápravných opatření, popřípadě tím, že bude mít přístup ke zdrojům uvedeným v předchozím bodě, třetí a čtvrté odrážce, přičemž bude jednat nezávisle, nebo dokonce z vlastní iniciativy.

1264 Komise výslovně ve svých písemnostech uznává, že nemůže na třetí osobu delegovat vyšetřovací a vykonávací pravomoci, které jí svěřuje nařízení č. 17. Popírá, že mechanismus dohledu stanovený napadeným rozhodnutím zahrnuje takové delegování pravomocí.

1265 Naproti tomu, jak to uznává Microsoft, Komise je oprávněna dohlížet na provádění dotyčným podnikem nápravných opatření nařízených v rozhodnutí o protiprávním jednání a ujistit se, že ostatní opatření nezbytná k ukončení protisoutěžních účinků protiprávního jednání jsou zavčas plně provedena. Za tímto účelem je oprávněna vykonávat vyšetřovací pravomoci stanovené článkem 14 nařízení č. 17 a obrátit se popřípadě na externího odborníka, zejména aby si vyjasnila otázky technické povahy.

1266 Navíc nemůže být zpochybněno, že Komise, pokud se rozhodne požádat o pomoc externího odborníka, může posledně uvedenému předat informace a dokumenty, které získala v rámci výkonu svých vyšetřovacích pravomocí na základě článku 14 nařízení č. 17.

1267 Na základě čl. 11 odst. 4 a čl. 14 odst. 3 tohoto nařízení mají podniky povinnost poskytnout informace požadované Komisí a strpět šetření, které posledně uvedená nařídí. Takové žádosti a šetření však popřípadě podléhají přezkumu soudu Společenství.

1268 Soud má za to, že Komise tím, že stanovila mechanismus dohledu zahrnující ustanovení nezávislého zmocněnce, jak je uveden v článku 7 napadeného rozhodnutí, kterému byly svěřeny funkce uvedené zejména v písmenech iii) a iv) bodu 1048 odůvodnění tohoto rozhodnutí, překročila rámec situace, ve které ustanovuje vlastního externího odborníka, aby jí radil v průběhu šetření, pokud jde o provádění nápravných opatření stanovených v článcích 4, 5 a 6 napadeného rozhodnutí.

1269 Komise totiž v článku 7 napadeného rozhodnutí požaduje, aby byla ustanovena třetí osoba, která je při plnění svých úkolů nezávislá nejen na společnosti Microsoft, ale i na ní, v rozsahu, ve kterém má tato osoba při výkonu svých pravomocí jednat z vlastní iniciativy a na žádost třetích osob. Jak to Komise uvádí v bodě 1043 odůvodnění napadeného rozhodnutí, tento požadavek jde nad rámec pouhé povinnosti informovat ji o krocích společnosti Microsoft.

1270 Krom toho se úloha zamýšlená pro nezávislého zmocněnce neomezuje na kladení otázek společnosti Microsoft a informování Komise o odpovědích spolu s poskytováním rad, pokud jde o provádění nápravných opatření. Co se týče povinnosti uložené společnosti Microsoft umožnit zmocněnci, aby měl nezávisle na Komisi přístup k informacím, dokumentům, do prostor a k zaměstnancům, jakož i zdrojovému kódu jejích příslušných výrobků, Soud uvádí, že pro trvalé zapojení zmocněnce do dohledu nad činnostmi společnosti Microsoft týkajícími se nápravných opatření není stanoveno žádné časové omezení. V tomto ohledu musí být konstatováno, že z bodu 1002 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise má za to, že povinnost zpřístupnit informace ohledně interoperability se musí uplatnit „výhledově“ na budoucí generace výrobků společnosti Microsoft.

1271 Z toho vyplývá, že Komise není oprávněna při výkonu pravomocí, které má na základě článku 3 nařízení č. 17, společnosti Microsoft nařídit, aby svěřila nezávislému zmocněnci pravomoci, které sama Komise není oprávněna svěřit třetí osobě. Z toho vyplývá, že čl. 7 druhý pododstavec napadeného rozhodnutí není právně podložen zejména v rozsahu, ve kterém z něj vyplývá delegování na nezávislého zmocněnce vyšetřovacích pravomocí, které může v rámci nařízení č. 17 vykonávat pouze sama Komise.

1272 Krom toho, kdyby, jak to tvrdí Komise, úmyslem posledně uvedené bylo zavést čistě konsensuální mechanismus, nebylo by nikterak nutné, aby nařídila takový mechanismus v článku 7 napadeného rozhodnutí.

1273 Nakonec, Komise jedná nad rámec svých pravomocí v rozsahu, ve kterém článek 7 napadeného rozhodnutí ve spojení s bodem 1048 písm. v) odůvodnění tohoto rozhodnutí ukládá společnosti Microsoft nést veškeré náklady spojené s ustanovením zmocněnce, včetně jeho odměny, jakož i nákladů spojených s prováděním jeho úkolů.

1274 Žádné ustanovení nařízení č. 17 neopravňuje Komisi k tomu, aby uložila podnikům povinnost nést náklady, které jí samotné vzniknou v důsledku dohledu nad prováděním nápravných opatření.

1275 Komisi totiž přísluší, aby jako orgán pověřený uplatňováním pravidel hospodářské soutěže Společenství nezávisle, objektivně a nestranně dohlížela nad plněním povinností vyplývajících z rozhodnutí o protiprávním jednání. V tomto ohledu je s její odpovědností neslučitelné, aby skutečný výkon práva Společenství závisel nebo byl ovlivněn vůlí nebo schopností podniku, kterému je rozhodnutí určeno, nést takové náklady.

1276 Krom toho z judikatury vyplývá, že Komise nemá neomezenou diskreční pravomoc při stanovení nápravných opatření, která mají být uložena podnikům, aby ukončily protiprávní jednání. Zásada proporcionality v rámci uplatňování článku 3 nařízení č. 17 ukládá, aby povinnosti uložené podnikům za účelem ukončení protiprávního jednání nepřekročily meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení sledovaného cíle, tedy obnovení legality vzhledem k pravidlům, která byla porušena (rozsudek Magill, bod 107 výše, bod 93).

1277 Jestliže Komise nemá pravomoc uložit rozhodnutím na základě článku 3 nařízení č. 17 podniku, který porušil článek 82 ES, nápravná opatření, včetně nákladů s nimi spojených, která překračují meze toho, co je přiměřené a nezbytné, má tím méně pravomoc tomuto podniku uložit, aby nesl náklady, které má Komise nést při plnění svých vlastních vyšetřovacích a vykonávacích povinností.

1278 Ze všech předchozích úvah vyplývá, že článek 7 napadeného rozhodnutí nemá právní základ v nařízení č. 17, a překračuje tedy vyšetřovací a vykonávací pravomoci, které má Komise na základě nařízení č. 17, v rozsahu, ve kterém společnosti Microsoft nařizuje předložit návrh týkající se zavedení mechanismu, který jednak musí zahrnovat ustanovení nezávislého zmocněnce, který má mít nezávisle na Komisi pravomoc přístupu k podpoře, informacím, dokumentům, do prostor a k zaměstnancům společnosti Microsoft, jakož i zdrojovému kódu příslušných výrobků posledně uvedené, a jednak předvídá, že Microsoft ponese veškeré náklady spojené s ustanovením zmocněnce, včetně jeho odměny. Komise si tedy nemůže vyhradit právo nařídit zavedení takového mechanismu rozhodnutím v případě, že by měla za to, že mechanismus navržený společností Microsoft není vhodný.

1279 Z toho vyplývá, že je třeba zrušit článek 7 napadeného rozhodnutí v rozsahu vymezeném v předchozím bodě.

II –  K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení pokuty nebo ke snížení její výše

A –  Napadené rozhodnutí

1280 Obě dvě zneužití shledaná napadeným rozhodnutím jsou sankcionována uložením jediné pokuty ve výši 497 196 304 eur (článek 3 napadeného rozhodnutí).

1281 Otázka pokuty je zkoumána Komisí v bodech 1054 až 1080 napadeného rozhodnutí.

1282 Komise zaprvé upřesňuje, že zohlednila ustanovení čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 (bod 1054 napadeného rozhodnutí), a připomíná, že pro stanovení výše pokuty musí zohlednit závažnost a dobu trvání protiprávního jednání, jakož i případné přitěžující nebo polehčující okolnosti (bod 1055 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1283 Komise zadruhé odmítá argumenty, které Microsoft uvedla ve správním řízení na podporu své teze, podle které jí neměla být v projednávaném případě uložena žádná pokuta (body odůvodnění 1056 až 1058 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1284 V tomto ohledu zaprvé uvádí, že z napadeného rozhodnutí právně dostačujícím způsobem vyplývá, že Microsoft úmyslně, nebo přinejmenším z nedbalosti porušila článek 82 ES a článek 54 Dohody o EHP (bod 1057 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Zadruhé zpochybňuje, že zavedla „nové právní pravidlo“, a má za to, že Microsoft si tedy měla být vědoma toho, že porušuje výše uvedená ustanovení (tentýž bod odůvodnění). Zatřetí odmítá argument společnosti Microsoft vycházející ze skutečnosti, že zneužívající vázaný prodej nemohl být zahájen v roce 1999, neboť některé multimediální funkční schopnosti byly integrovány do operačního systému Windows od roku 1992 (tentýž bod odůvodnění).

1285 Komise zatřetí popisuje způsob, jakým provedla výpočet pokuty (bod 1059 až 1079 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1286 Komise zaprvé určuje základní částku pokuty podle závažnosti a doby trvání protiprávního jednání (body 1059 až 1078 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1287 Jednak, co se týče závažnosti protiprávního jednání, připomíná, že pro posouzení tohoto faktoru musí zohlednit povahu tohoto protiprávního jednání, jeho účinky na trh a rozsah relevantního zeměpisného trhu (bod 1060 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1288 Co se týče povahy protiprávního jednání, Komise v bodech 1061 až 1068 odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůrazňuje následující skutečnosti:

–        Soudní dvůr již opakovaně prohlásil za protiprávní odmítnutí dodávat ze strany podniků v dominantním postavení a vázané prodeje uskutečňované posledně uvedenými;

–        Microsoft má dominantní postavení na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače, s podílem na trhu vyšším než 90 %;

–        tento trh, jakož i oba dva další trhy označené napadeným rozhodnutím se vyznačují existencí značných přímých a nepřímých síťových účinků;

–        Microsoft za těchto okolností přijala strategii pákového efektu, která představuje dvě odlišná zneužití;

–        co se týče zneužívajícího odmítnutí poskytnout informace, Microsoft přijala obecné chování, které směřuje k vytváření a využívání v její prospěch souhrnu přednostních vztahů mezi jejím operačním systémem pro klientské osobní počítače a jejím operačním systémem pro servery určené k podpoře pracovních skupin a které s sebou nese neposkytování předchozích vyšších úrovní informací;

–        tato zneužívající praxe společnosti Microsoft umožňuje rozšířit její dominantní postavení na trh operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin, který má „významnou hodnotu“;

–        získání posledně uvedeného trhu může mít jiné nepříznivé účinky na hospodářskou soutěž;

–        co se týče zneužívajícího vázaného prodeje, zaručuje společnosti Microsoft, že všudypřítomnost jejího operačního systému pro klientské osobní počítače je sdílena jejím přehrávačem Windows Media Player, což odrazuje výrobce zařízení, aby předem na klientských osobních počítačích instalovali jiné přehrávače multimédií, a narušuje hospodářskou soutěž na trhu záznamových přehrávačů multimédií;

–        tato zneužívající praxe má krom toho podstatné účinky na stav hospodářské soutěže v odvětví poskytování obsahů na internetu a v odvětví multimediálních softwarů;

–        nakonec, dominantní postavení na trhu záznamových přehrávačů multimédií může představovat strategický přístup k celé řadě souvisejících trhů, z nichž některé přinášejí vysoké zisky.

1289 Komise má vzhledem ke skutečnostem uvedeným v předchozím bodě za to, že protiprávní jednání musí být ze své povahy kvalifikováno jako „velmi závažné“ (bod 1068 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1290 Co se týče účinků protiprávního jednání na trh, Komise konstatuje, že „chování přijaté společností Microsoft, které spočívá ve využívání páky poskytované jejím dominantním postavením na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače za účelem vyloučení hospodářské soutěže, má významný dopad na trh operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin a trh záznamových přehrávačů multimédií“ (neoficiální překlad) (bod 1069 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1291 Toto zjištění zakládá na následujících skutečnostech:

–        zneužívající odmítnutí poskytnout informace již společnosti Microsoft umožnilo získat dominantní postavení na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin a představuje riziko vyloučení hospodářské soutěže na trhu (bod 1070 odůvodnění napadeného rozhodnutí);

–        zneužívající vázaný prodej již společnosti Microsoft umožnil získat první místo na trhu záznamových přehrávačů multimédií a z důkazů zkoumaných v napadeném rozhodnutí vyplývá, že „na trhu možná právě dochází k vychýlení rovnováhy ve prospěch [Windows Media Player]“ (bod 1071 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1292 Co se týče zeměpisného rozsahu relevantních výrobkových trhů, Komise uvádí, že tři trhy identifikované napadeným rozhodnutím pokrývají celý EHP (bod 1073 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1293 Komise v bodě 1074 odůvodnění napadeného rozhodnutí z předchozí analýzy vyvozuje, že se Microsoft dopustila velmi závažného protiprávního jednání porušujícího článek 82 ES a článek 54 Dohody o EHP, za které je možno uložit pokutu vyšší než 20 milionů eur. V následujícím bodě odůvodnění stanoví prvotní částku pokuty na 165 732 101 eur z důvodu závažnosti, což je výchozím bodem základní výše pokuty (dále jen „výchozí částka“).

1294 Komise v bodě 1076 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že pro to, aby bylo dosaženo dostatečného odrazujícího účinku na Microsoft, a s ohledem na významnou hospodářskou sílu posledně uvedené je třeba výchozí částku zdvojnásobit, což v této fázi vede k pokutě ve výši 331 464 203 eur.

1295 Komise jednak, co se týče doby trvání protiprávního jednání, konstatuje, že zneužívající odmítnutí poskytnout informace započalo v říjnu 1998 a dosud nebylo ukončeno, zatímco zneužívající vázaný prodej započal v květnu 1999 a rovněž dosud nebyl ukončen (bod 1077 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Má za to, že celková doba trvání protiprávního jednání, kterého se Microsoft dopustila, je tedy pět let a pět měsíců, což odpovídá dlouhodobému protiprávnímu jednání (tentýž bod odůvodnění). Zvyšuje tedy částku uvedenou v předchozím bodě o 50 %, a stanoví tak základní částku pokuty na 497 196 304 eur (bod 1078 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1296 Komise má zadruhé za to, že neexistuje žádná přitěžující nebo polehčující okolnost, která by měla být v projednávaném případě zohledněna (bod 1079 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Konečnou částku pokuty tedy stanoví na 497 196 304 eur (bod 1080 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

B –  Argumenty účastnic řízení

1297 Microsoft má za to, že pokuta uložená článkem 3 napadeného rozhodnutí je zcela neopodstatněná s ohledem na neexistenci porušení článku 82 ES.

1298 Microsoft podpůrně tvrdí, že tato pokuta je příliš vysoká a nepřiměřená, a že tedy musí být zrušena nebo podstatně snížena.

1299 V tomto ohledu má zaprvé za to, že není opodstatněné jí pokutu ukládat, neboť protiprávní jednání, která jí jsou vytýkána, vyplývají z „nového výkladu práva“. Na podporu tohoto tvrzení uvádí některé části tiskových zpráv zveřejněných Komisí týkajících se věcí hospodářské soutěže (tisková zpráva ze dne 20. dubna 2001, IP/01/584, a ze dne 2. června 2004, IP/04/705), jakož i její praxi spočívající v neukládání pokut ve věcech, v nichž vyvstávají nové nebo komplexní otázky. Rovněž uvádí, že Komise v některých věcech dotčeným podnikům uložila pouze symbolickou pokutu s ohledem na skutečnost, že z její dřívější rozhodovací praxe nemohly snadno vyvodit, že chování, které jim je vytýkáno, porušuje pravidla hospodářské soutěže.

1300 Microsoft tvrdí, že zásady uplatněné Komisí v projednávaném případě se podstatně liší od zásad stanovených judikaturou a že jsou výsledkem „podstatných změn teorií Komise podle toho, jak se věc vyvíjela v průběhu posledních pěti let“.

1301 Co se tedy jednak týká zneužívajícího chování představovaného odmítnutím poskytnout svým soutěžitelům informace ohledně interoperability a povolit jejich využití, Microsoft tvrdí, že Komise nikdy přesně neoznačila dotčené informace. Krom toho opakuje, že Sun ji nežádala o licenci k výkonu práv duševního vlastnictví za účelem vývoje operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin v EHP. Konečně tvrdí, že postoj Komise má nebývalý charakter v rozsahu, ve kterém stanoví povinnost poskytnout licenci k výkonu práv duševního vlastnictví velké hodnoty, aby usnadnila vývoj výrobků, které jsou v přímé hospodářské soutěži s operačními systémy Windows pro servery. Microsoft tvrdí, že s ohledem na tyto jednotlivé skutečnosti neměla pádné důvody se domnívat, že v projednávaném případě nenastaly výjimečné okolnosti vyžadované Soudním dvorem.

1302 Jednak, co se týče zneužívajícího chování představovaného skutečností, že podmiňovala dodávání operačního systému Windows pro klientské osobní počítače současným pořízením Windows Media Player, Microsoft nejprve uvádí, že teorie Komise týkající se vázaných prodejů ani nebyla uvedena v prvním oznámení námitek. Dále uvádí, že je to poprvé, co Komise měla za to, že zlepšení výrobku tím, že se do něj integruje „vylepšená“ funkční schopnost, v tomto případě multimediální funkční schopnosti zahrnující schopnost šíření prostřednictvím vysílání datového proudu, aniž by se současně nabízela verze uvedeného výrobku za stejnou cenu bez této funkční schopnosti, mohlo porušit článek 82 ES.

1303 Microsoft zadruhé tvrdí, že výše pokuty, která jí byla uložena, je příliš vysoká. Na podporu tohoto tvrzení uplatňuje tři řady argumentů.

1304 Zaprvé uvádí, že výchozí částka pokuty není odůvodněná. Nejprve tvrdí, že stanovení této částky na 165 732 101 eur je nahodilé a nesprávně odůvodněné. Dále zpochybňuje opodstatněnost tvrzení Komise, podle kterého se dopustila „velmi závažného“ protiprávního jednání. Ohledně toho uvádí, že posledně uvedená potřebovala více než pět let, aby učinila závěr, že její chování bylo protiprávní, a ještě déle, aby rozhodla, jaká nápravná opatření jsou vhodná. Konečně tvrdí, že nebyla schopna předvídat, že její chování může být považováno za porušení pravidel hospodářské soutěže, a tím méně „velmi závažné“ protiprávní jednání.

1305 Microsoft v replice zpochybňuje tvrzení Komise, podle kterého mají dotčená zneužívání citelný dopad na relevantní trhy.

1306 Microsoft rovněž v replice tvrdí, že se Komise neomezila na zohlednění „výrobků dotčených zneužitími“, aby stanovila výchozí částku. Vycházela totiž z obratu společnosti Microsoft na trhu operačních systémů pro servery obecně. Méně než čtvrtina příjmů, které má Microsoft z těchto systémů, by však mohla být přičtena trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin, jak byl definován Komisí.

1307 Microsoft má zadruhé za to, že Komise neodůvodněně zdvojnásobila výchozí částku argumentací o její „významné hospodářské síle“ a o nutnosti zajistit dostatečný odrazující účinek. Uvádí, že Komise jí nevytýká, že nedodržela právo, a že p. Monti, tehdejší člen Komise pověřený hospodářskou soutěží, chválil úsilí, které vyvinula, aby dospěla v projednávaném případě k dohodě, jakož i profesionalitu členů jejího týmu. Dodává, že Komise se rovněž nemůže dovolávat nutnosti odrazení jiných podniků od spáchání podobných protiprávních jednání. Konečně tvrdí, že výchozí částka vychází z obratu a zisků, které měla na světové úrovni, a že stejné údaje jsou použity pro odůvodnění zvýšení na základě odrazujícího účinku (poznámka pod čarou č. 1342 napadeného rozhodnutí), což znamená „zohlednit dvakrát stejný faktor“. Ostatní faktory uvedené v poznámce pod čarou č. 1342 napadeného rozhodnutí nijak neodůvodňují, aby byla výchozí částka zdvojnásobena.

1308 Microsoft zatřetí tvrdí, že zvýšení dvojnásobku výchozí částky o 50 % z důvodu doby trvání protiprávního jednání je nepřiměřené. Nejprve kritizuje skutečnost, že Komise nezohlednila opatření, která přijala, aby napravila problémy jí uvedené při jejich diskusích a v oznámeních námitek, ani závazky, které přijala v rámci americké dohody. Microsoft dále Komisi vytýká, že nezohlednila dobu trvání správního řízení, a má za to, že jí nemůže být vytýkáno, že se pokusila dospět s posledně uvedenou k dohodě. Dodává, že údajná zneužití nemohla ukončit dříve, neboť „teorie Komise se během posledních šesti let podstatně vyvíjely“.

1309 Komise má za to, že hlavní teze společnosti Microsoft musí být odmítnuta, neboť posledně uvedená neprokázala, že Komise nesprávně učinila závěr ohledně existence porušení článku 82 ES.

1310 Komise zpochybňuje rovněž podpůrnou tezi uvedenou společností Microsoft.

1311 Komise v tomto ohledu zaprvé tvrdí, že pokuta je odůvodněná.

1312 Zaprvé tvrdí, že v projednávaném případě neuplatnila žádné nové právní pravidlo.

1313 Co se týče dotčeného zneužívajícího odmítnutí, tvrdí, že zohlednila skutečnost, že bylo možné, že „se jedná o práva duševního vlastnictví“. Tím, že vycházela z takových rozsudků, jako je rozsudek Magill, bod 107 výše, tedy věnovala velkou část napadeného rozhodnutí prokázání, že za určitých výjimečných okolností může být odmítnutí poskytnout licenci k výkonu práv duševního vlastnictví zneužitím dominantního postavení. Dodává, že vzhledem k tomu, že body odůvodnění směrnice 91/250 výslovně uvádí, že odmítnutí zpřístupnit informace ohledně interoperability může být zneužitím dominantního postavení, nemůže Microsoft vážně tvrdit, že si nebyla vědoma, že porušuje článek 82 ES.

1314 Komise krom toho připomíná, že má za to, že již odmítla argumenty společnosti Microsoft týkající se žádosti společnosti Sun a že již uvedla, že judikaturou není vyloučeno, aby výrobky majitele autorského práva a budoucí výrobky nabyvatele licence vzájemně soutěžily. V duplice dodává, že již od prvního oznámení námitek označila „určitý počet informací, které byly společností Microsoft neoprávněně zadržovány“, a opakuje, že si posledně uvedená byla plně vědoma skutečnosti, že odmítá svým soutěžitelům zpřístupnit informace ohledně interoperability uvedené napadeným rozhodnutím.

1315 Co se týče zneužívajícího vázaného prodeje, Komise připouští, že projednávaná věc se může lišit od předchozích věcí týkajících se vázaných prodejů v rozsahu, ve kterém v napadeném rozhodnutí uskutečnila posouzení skutečných účinků tohoto chování. Má za to, že z toho však nemůže být vyvozováno, že vypracovala novou teorii, a trvá na skutečnosti, že její konstatování jsou založena na dobře známých právních a ekonomických zásadách.

1316 Zadruhé Komise uvádí, že Microsoft byla s ohledem na významné finanční a právní zdroje, které má k dispozici, schopna předvídat, že její chování spočívající ve využívání svého dominantního postavení na trhu pro získání jiného trhu bude kvalifikováno jako zneužívající. Zdůrazňuje, že soud Společenství soustavně zamítal argument, podle kterého nemůže být uložena žádná pokuta, jestliže dotčený podnik nemohl vědět, že porušuje pravidla hospodářské soutěže. Konečně má za to, že Microsoft nemůže vyvozovat argument z okolnosti, že neuložila pokutu podniku v jiné věci.

1317 Komise zadruhé tvrdí, že pokuta není nepřiměřená, přičemž zejména uvádí, že představuje pouze 1,62 % světového obratu společnosti Microsoft dosaženého v účetním roce uzavřeném dne 30. června 2003.

1318 Komise zaprvé uvádí, že má za účelem stanovení výše pokuty k dispozici posuzovací pravomoc a že není povinna používat přesný matematický vzorec. Dodává, že na základě povinnosti uvést odůvodnění není povinna v rozhodnutí uvést číselné údaje týkající se způsobu výpočtu pokuty. Krom toho uvádí, že v souladu s pokyny o metodě stanovování pokut uložených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 [UO] (Úř. věst. 1998, C 9, s. 3, dále jen „pokyny“) posoudila závažnost protiprávního jednání s ohledem na jeho povahu, dopad na trhu a zeměpisný rozsah trhu.

1319 Komise tvrdí, že výchozí částku pokuty stanovila na základě nikoliv světového obratu společnosti Microsoft, ale obratu uskutečněného posledně uvedenou v EHP na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače a pro servery určené k podpoře pracovních skupin. V poznámce pod čarou č. 217 žalobní odpovědi upřesňuje, že tímto výchozím bodem je 7,5 % tohoto obratu. Vyvozuje z toho, že tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého uskutečnila dvojí započtení, není odůvodněné. Jako odpověď na tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého zohlednila obrat uskutečněný na trhu operačních systémů pro servery obecně, uvádí, že vycházela z číselných údajů, které jí byly sděleny společností Microsoft v důsledku žádosti o poskytnutí informací, která se týkala operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin. V tomto ohledu odkazuje na dopis, který jí Microsoft zaslala dne 9. března 2004 (příloha D.16 dupliky).

1320 Komise zadruhé tvrdí, že byla oprávněna uplatnit násobící koeficient 2 na výchozí částku pokuty. V tomto ohledu uvádí, že tato částka odpovídala méně než 1 % obratu uskutečněného společností Microsoft během předchozího účetního roku, což by pokutě neposkytlo dostatečně odrazující charakter. Uvádí, že tento násobitel stanovila zohledněním skutečnosti, že velké podniky obvykle mají k dispozici prostředky, které jim umožňují lépe rozpoznat požadavky a důsledky práva hospodářské soutěže než podniky menší velikosti.

1321 Komise rovněž uvádí, že z judikatury vyplývá, že cíl odrazení, který je Komise oprávněna sledovat při stanovení výše pokuty, směřuje k zajištění toho, aby podniky dodržovaly pravidla hospodářské soutěže stanovená Smlouvou pro výkon jejich činností ve Společenství nebo EHP (rozsudek Soudu ze dne 9. července 2003, Archer Daniels Midland a Archer Daniels Midland Ingredients v. Komise, T‑224/00, Recueil, s. II‑2597, body 110 a 111). Z toho vyplývá, že odrazující povaha pokuty uložené z důvodu porušení pravidel hospodářské soutěže nemůže být vymezena pouze podle zvláštní situace potrestaného podniku. Je třeba odradit nejen tento podnik od opakování stejného protiprávního jednání nebo od spáchání jiných protiprávních jednání, která porušují pravidla hospodářské soutěže, ale rovněž jiné podniky „podobného rozměru a s podobnými prostředky“ od spáchání srovnatelných protiprávních jednání.

1322 Komise krom toho jednak zdůrazňuje, že netvrdila, že Microsoft bránila jejímu šetření, a že jednak neuplatnila vůči společnosti Microsoft žádnou přitěžující okolnost.

1323 Komise zatřetí zpochybňuje, že 50% zvýšení částky uvedené z důvodu závažnosti, které uplatnila z důvodu doby trvání protiprávního jednání, je nepřiměřené. Tvrdí, že postupovala podle běžné praxe, podle které se v případě dlouhodobých protiprávních jednání uplatní zvýšení o 10 % za rok účasti na protiprávním jednání.

1324 Má za to, že Microsoft se nemůže dovolávat opatření, která přijala pro nápravu problémů uvedených Komisí nebo v rámci americké dohody, neboť tato opatření nejsou rozhodná pro výpočet doby trvání protiprávního jednání. Odkazem na body 241, 242 a 270 až 279 odůvodnění napadeného rozhodnutí dodává, že těmito opatřeními nebylo protiprávní jednání ukončeno.

1325 Nakonec zpochybňuje argument společnosti Microsoft týkající se doby trvání správního řízení, přičemž zejména uvádí, že tato doba trvání byla objektivně odůvodněna komplexností věci a nutností zajistit právo společnosti Microsoft na obhajobu.

C –  Závěry Soudu

1326 Soud je v rámci těchto návrhových žádání vyzván k přezkumu legalitu článku 3 napadeného rozhodnutí, a případně v rámci výkonu své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci ke zrušení nebo snížení pokuty uložené společnosti Microsoft tímto článkem.

1327 Komise společnosti Microsoft ukládá za obě dvě zneužití konstatovaná v článku 2 napadeného rozhodnutí jedinou pokutu. Zejména z bodů 1061 až 1069 odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že Komise má i přes uznání existence dvou odlišných zneužití nicméně za to, že Microsoft se dopustila jediného protiprávního jednání, tedy uplatňování strategie spočívající ve využívání prostřednictvím pákového efektu dominantního postavení, které má na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače (viz zejména bod 1063 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1328 Z bodů 1054 až 1080 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že – i když napadené rozhodnutí na ně výslovně neodkazuje – Komise hodlala vypočíst výši pokut v souladu s metodou uvedenou v pokynech.

1329 Microsoft tvrdí, že článek 3 napadeného rozhodnutí musí být zrušen v rozsahu, ve kterém je uložená pokuta s ohledem na neexistenci porušení článku 82 ES zcela neodůvodněná.

1330 Tento argument musí být zamítnut. Z posouzení uskutečněného v rámci problematiky odmítnutí poskytnout informace ohledně interoperability a povolit jejich využití, jakož i problematiky vázaného prodeje operačního systému Windows pro klientské osobní počítače a Windows Media Player totiž vyplývá, že Komise oprávněně konstatovala, že Microsoft porušila svými dvěma chováními článek 82 ES.

1331 Microsoft podpůrně tvrdí, že pokuta je příliš vysoká a nepřiměřená, a že tedy musí být zrušena nebo podstatně snížena. Zejména tvrdí, že obě dvě chování uvedená v článku 2 napadeného rozhodnutí jsou dvěma zcela novými formami zneužití dominantního postavení a že nemohla předvídat, že její chování spočívající jednak ve výkonu práv duševního vlastnictví týkajících se technologie velké hodnoty, kterou vyvinula, a jednak technologickém zlepšení existujícího výrobku bude Komisí vykládáno jako jednání porušující článek 82 ES.

1332 Soud má za to, že argumenty podpůrně uvedené společností Microsoft nejsou opodstatněné, a zvláště že posledně uvedená neprokázala, že Komise nesprávně posoudila závažnost a dobu trvání protiprávního jednání nebo že pochybila při stanovení výše pokuty.

1333 V tomto ohledu musí být připomenuto, že Soud v rámci přezkumu první problematiky potvrdil odůvodněnost posouzení Komise, podle kterého odmítnutí vytýkané společnosti Microsoft – na základě domněnky, že je možné, aby toto odmítnutí představovalo odmítnutí poskytnout třetí osobě licenci k výkonu práv duševního vlastnictví – mělo zneužívající povahu, neboť jednak bylo učiněno v rámci výjimečných okolností, jako jsou okolnosti uvedené v judikatuře, které ve veřejném zájmu zachování účinné hospodářské soutěže na trhu umožňují zasáhnout do výlučného práva majitele práva duševního vlastnictví, a jednak nebylo objektivně odůvodněno.

1334 V tomto ohledu musí být rovněž připomenuto, že Soud v rámci přezkumu druhé problematiky konstatoval, že Komise právně dostačujícím způsobem prokázala, že skutečnost, že Microsoft podmiňuje dodávání operačního systému Windows pro klientské osobní počítače současným pořízením softwaru Windows Media Player, splňuje podmínky vyžadované pro konstatování zneužívajícího vázaného prodeje ve smyslu článku 82 ES a že tato skutečnost nebyla objektivně odůvodněna.

1335 Zaprvé, co se týče argumentu společnosti Microsoft, podle kterého obě dvě zneužití konstatovaná v článku 2 napadeného rozhodnutí vyplývají z „nového výkladu práva“ (viz body 1299 až 1302 výše), postačí konstatovat, že Soudem již bylo v rámci jeho přezkumu prvních dvou problematik zjištěno, že tento argument není odůvodněn. Z tohoto přezkumu vyplývá, že Komise v projednávaném případě neuplatnila žádné nové právní pravidlo.

1336 Co se tedy zaprvé týče zneužití konstatovaného v čl. 2 písm. a) napadeného rozhodnutí, bylo již uvedeno, že v rozhodné době již bylo Soudním dvorem v rozsudku Magill, bod 107 výše, rozhodnuto, že ačkoliv odmítnutí poskytnout licenci ze strany majitele práva duševního vlastnictví, i kdyby bylo učiněno podnikem v dominantním postavení, nemůže být samo o sobě zneužitím tohoto postavení, výkon výlučného práva majitelem však může za výjimečných okolností představovat zneužívající chování.

1337 Tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého si nemohla být snadno vědoma, že vytýkané chování porušuje pravidla hospodářské soutěže, je navíc obtížně slučitelné se stanoviskem, které zastávala ve správním řízení. Microsoft totiž tvrdila, že kdyby Komise měla konstatovat, že dotčené odmítnutí je zneužitím, mohlo by to zpochybnit „rozumnou rovnováhu mezi autorským právem a politikou hospodářské soutěže“ dosaženou směrnicí 91/250 (bod 743 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Je třeba dodat, že dvacátý šestý bod odůvodnění této směrnice naznačuje, že jejími ustanoveními „není dotčeno uplatňování soutěžních předpisů podle článků [81 ES a 82 ES], pokud dodavatel mající dominantní postavení odmítne zpřístupnit informace nezbytné k dosažení interoperability ve smyslu této směrnice“.

1338 Z toho vyplývá, že Komise má správně za to, že Microsoft měla vědět, že dotčené odmítnutí může porušovat pravidla hospodářské soutěže.

1339 Je tomu stejně, co se týče zadruhé zneužití konstatovaného v čl. 2 písm. b) napadeného rozhodnutí, neboť argumenty vycházející z údajného uplatnění nové teorie již byly zamítnuty v rámci přezkumu druhé problematiky (viz zejména body 859 a 863 až 868 výše). Soud má tedy za to, že Komise v bodě 1057 odůvodnění správně uvádí, že její přezkum dotčeného vázaného prodeje, jakož i závěr, který na základě něj učinila, pokud jde o zneužívající povahu tohoto chování, se zakládají na ustálené praxi, zejména ve věcech Hilti a Tetra Pak II.

1340 Pokud jde o skutečnost, že zneužívající vázaný prodej nebyl uveden v prvním oznámení námitek, není rozhodná, co se týče otázky, zda Komise uplatnila novou právní teorii.

1341 Tvrzení, podle kterého je napadené rozhodnutí prvním rozhodnutím, ve kterém Komise kvalifikovala zlepšení výrobku tím, že je do něj integrována „vylepšená“ funkční schopnost, jako zneužívající, rovněž nemůže být přijato. Jak totiž již bylo konstatováno v bodech 936, 937 a 1221 výše, dotčené integrování nebylo diktováno důvody technického charakteru. Toto tvrzení navíc z důvodů uvedených zejména v bodě 935 výše nevyvrací posouzení Komise týkající se existence dvou odlišných výrobků, což je dle judikatury uvedené v bodě 859 výše jedním z kritérií umožňujícím identifikovat zneužívající vázaný prodej.

1342 Z předchozích úvah vyplývá, že Microsoft neopodstatněně tvrdí, že jí Komise neměla uložit pokutu nebo že jí měla uložit pouze symbolickou pokutu.

1343 Zadruhé, co se týče argumentu společnosti Microsoft, podle kterého je výše pokuty příliš vysoká, musí být rovněž zamítnut. Soud má totiž za to, že Komise správně posoudila závažnost a dobu trvání protiprávního jednání.

1344 Zaprvé, co se týče závažnosti protiprávního jednání, je třeba úvodem připomenout, že obě dvě dotčená zneužití jsou jedním protiprávním jednáním spočívajícím ve skutečnosti, že společnost Microsoft uplatňuje strategii pákového efektu, tedy využívá dominantního postavení, které má na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače za účelem rozšířit toto postavení na dva další sousední trhy, v tomto případě trh operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin a trh záznamových přehrávačů multimédií.

1345 Nejprve, co se týče zneužití konstatovaného v čl. 2 písm. a) napadeného rozhodnutí, Komise posuzuje jeho závažnost se zohledněním jeho vlastní povahy (body 1064 a 1065 odůvodnění napadeného rozhodnutí), jeho konkrétního dopadu na trh (body 1069 a 1070 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a rozsahu dotčeného zeměpisného trhu (bod 1073 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Kvalifikuje protiprávní jednání, jímž je uvedené zneužití, jako „velmi závažné“, a tedy jako protiprávní jednání, za které je možno uložit pokutu vyšší než 20 milionů eur.

1346 Soud má za to, že skutečnosti uvedené Komisí v bodech odůvodnění uvedených v předchozím bodě odůvodňují, aby protiprávní jednání bylo kvalifikováno jako „velmi závažné“. Toto posouzení nemůže být zpochybněno argumenty společnosti Microsoft.

1347 Soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že několik interních dokumentů společnosti Microsoft uvedených ve spise potvrzuje, že tato společnosti prostřednictvím pákového efektu využila svého dominantního postavení na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače, aby posílila své postavení na trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin. Komise tak v bodě 774 odůvodnění napadeného rozhodnutí cituje část elektronické zprávy odeslané p. Bayerem, vysoce postaveným vedoucím pracovníkem společnosti Microsoft, p. Madiganovi, jinému vysoce postavenému vedoucímu pracovníkovi společnosti Microsoft, ve kterém prvně jmenovaný uvádí, že „[Microsoft] má obrovskou výhodu na trhu informatiky pro podniky [...] díky páce, kterou jí poskytuje dominantní postavení Windows na kancelářském počítači“.

1348 Komise v následujícím bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí část jiné elektronické zprávy zaslané mezi těmito dvěma vysoce postavenými vedoucími pracovníky společnosti Microsoft, která prokazuje, že získání trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin bylo považováno za prostředek provádění stejné strategie pákového efektu vůči internetu. Tato část je následujícího znění:

„[O]vládnout serverovou infrastrukturu internetu nebude jednoduchou záležitostí, [ale] mohlo by se nám to podařit z podnikových sítí, pokud se nám podaří je ovládnout (což je dle mého názoru možné).“

1349 Jak to Komise krom toho správně uvádí v bodě 778 odůvodnění napadeného rozhodnutí, z části projevu p. Gatese proneseného v únoru 1997 vyplývá, že nejvyšší vedoucí pracovníci společnosti Microsoft považovali interoperabilitu za nástroj v rámci této strategie pákového efektu. Tato část je následujícího znění:

„Snažíme se používat svou kontrolu serverů, abychom vyvíjeli nové protokoly a vyloučili zejména společnosti Sun a Oracle [...] Nevím, zdali se nám to podaří, avšak každopádně se o to pokusíme.“

1350 Musí být uvedeno, že projev p. Gatese byl pronesen v únoru 1997, tedy dlouho před datem, ke kterému Microsoft odmítla žádost obsaženou v dopise ze dne 15. září 1998. Komise tedy správně měla za to, že sporné odmítnutí zapadá do celkové strategie, spočívající v tom, že společnost Microsoft využívá svého dominantního postavení na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače, aby posílila své soutěžní postavení na sousedním trhu operačních systémů pro servery určené k podpoře pracovních skupin.

1351 Dále, co se týče vázaného prodeje Windows Media Player a Windows uvedeného v čl. 2 písm. b) napadeného rozhodnutí, Soud má za to, že Komise rovněž správně posoudila kritérium závažnosti protiprávního jednání tím, že jej kvalifikovala jako „velmi závažné“.

1352 V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že z elektronické zprávy poslané p. Gatesovi p. Bayem v lednu 1999 (viz bod 911 výše) vyplývá, že toto druhé zneužití bylo rovněž součástí strategie pákového efektu.

1353 Zadruhé Komise správně v bodě 1068 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatuje, že uvedené zneužití je svou povahou velmi závažným protiprávním jednáním, které porušuje článek 82 ES a článek 54 Dohody o EHP.

1354 Totiž praxe vázaných prodejů již byla soudem Společenství jasně prohlášena za protiprávní, zejména v rozsudcích Hilti a Tetra Pak II, a vytýkané chování splňuje podmínky uvedené touto judikaturou. Je třeba zejména připomenout, že, jak to bylo uvedeno v bodech 859 a 863 až 868 výše, Komise v projednávaném případě neuplatnila novou právní teorii, zejména když přezkoumala, zda podmínka spočívající ve vyloučení soutěžitelů z trhu byla splněna.

1355 Komise dále zcela správně v bodě 1066 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že dotčený vázaný prodej poskytuje přehrávači Windows Media Player světovou všudypřítomnost na klientských osobních počítačích, což výrobce zařízení odrazuje od předinstalování konkurenčních přehrávačů multimédií na klientských osobních počítačích a narušuje hospodářskou soutěž na trhu záznamových přehrávačů multimédií (viz body 1031 až 1058 výše).

1356 Konečně, jak to Komise správně zdůrazňuje v bodě 1067 odůvodnění napadeného rozhodnutí, dotčený zneužívající vázaný prodej má citelné účinky na stav hospodářské soutěže v odvětví poskytování obsahu na internetu, jakož i v odvětví multimediálních softwarů, které jsou významnými a stále se rozvíjejícími odvětvími. Jak tedy bylo uvedeno v bodech 1060 až 1075 výše, všudypřítomnost, kterou uvedený vázaný prodej poskytuje přehrávači Windows Media Player, podněcuje jednak dodavatele obsahu, aby své obsahy šířili ve formátech Windows Media, a jednak vývojáře aplikací, aby své výrobky vyvíjeli tak, že se opírají o některé funkční schopnosti přehrávače Windows Media Player, a to i přes skutečnost, že konkurenční přehrávače multimédií jsou podobné, ne-li vyšší kvality, než je kvalita posledně uvedeného přehrávače. V bodě 1076 výše již bylo rovněž prokázáno, že Komise zcela správně v bodech 897 až 899 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že zneužívající vázaný prodej měl rovněž účinky na některé přilehlé trhy.

1357 Zatřetí Komise správně v bodech 1069 a 1071 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že dotčený zneužívající vázaný prodej má významný dopad na trh záznamových přehrávačů multimédií. Tento vázaný prodej společnosti Microsoft totiž zejména umožnil získat se svým přehrávačem Windows Media Player první místo na trhu.

1358 Začtvrté je nesporné, že trh záznamových přehrávačů multimédií pokrývá celý EHP (bod 1073 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1359 Z úvah uvedených v bodech 1344 až 1358 výše vyplývá, že Komise opodstatněně vzala jako výchozí bod pro stanovení pokuty týkající se protiprávního jednání nejnižší částku 20 milionů eur.

1360 Komise v projednávaném případě poté, co zohlednila povahu protiprávního jednání, jeho účinek na relevantní výrobkové trhy a zeměpisný rozsah těchto trhů, použila jedinou výchozí částku, kterou stanovila na 165 732 101 eur pro obě dvě zneužití (bod 1075 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Musí být uvedeno, že Komise v napadeném rozhodnutí nevysvětluje, čemu odpovídá tato částka ani jak se dělí mezi obě dvě zneužití. Ve světle znění poznámky pod čarou č. 217 žalobní odpovědi, ve spojení s obsahem dopisu společnosti Microsoft ze dne 9. března 2004 (viz bod 1319 výše), se však jeví, že tato částka představuje 7,5 % společného obratu uskutečněného posledně uvedenou v EHP na trzích operačních systémů pro klientské osobní počítače a pro servery určené k podpoře pracovních skupin během účetního roku uzavřeného dne 30. června 2003. Oproti tomu, co tvrdí Microsoft, tedy nelze mít za to, že tato výchozí částka byla stanovena svévolně.

1361 Pokud jde o tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého stanovení výchozí částky pokuty na 165 732 101 eur není odůvodněno, postačuje uvést, že z ustálené judikatury vyplývá, že Komise není na základě povinnosti uvést odůvodnění povinna ve svém rozhodnutí uvádět číselné údaje týkající se způsobu výpočtu pokuty (rozsudky Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Sarrió v. Komise, C‑291/98 P, Recueil, s. I‑9991, body 76 a 80, a Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 95 výše, bod 464).

1362 Tvrzení společnosti Microsoft, podle kterého Komise zohlednila obrat uskutečněný na trhu operačních systémů pro servery obecně, tedy trhu širším, než je druhý trh identifikovaný v napadeném rozhodnutí, rovněž nemůže být přijato. Komise totiž vycházela z číselných údajů, které jí byly předloženy společností Microsoft v jejím dopise ze dne 9. března 2004 (viz bod 1319 výše) jako odpověď na žádost o informace ze dne 2. března 2004 (příloha D.16 dupliky) týkající se výslovně operačních systémů Windows pro servery určené k podpoře pracovních skupin, které Microsoft v tehdejší době ještě dodávala.

1363 Soud má krom toho za to, že Komise správně uplatnila násobící koeficient 2 na tuto výchozí částku, aby pokutě zajistila dostatečný odrazující účinek a s ohledem na významnou hospodářskou sílu společnosti Microsoft. Jestliže se jednak dominantní postavení posledně uvedené na trhu operačních systémů pro klientské osobní počítače má pravděpodobně zachovat přinejmenším během příštích let, nemůže být vyloučeno, že tato společnost bude mít jiné příležitosti uplatnit strategii pákového efektu vůči jiným sousedním trhům. Jednak je třeba uvést, že Microsoft již byla stíhána ve Spojených státech z důvodu praxe podobné dotčenému zneužívajícímu vázanému prodeji, tedy praxe vázaného prodeje jejího navigátoru Internet Explorer a jejího operačního systému Windows pro klientské osobní počítače, a že existuje riziko, že se v budoucnu dopustí stejného druhu protiprávního jednání s jinými softwarovými aplikacemi.

1364 Zadruhé, co se týče doby trvání protiprávního jednání, argument společnosti Microsoft, podle kterého je zvýšení základní částky pokuty o 50 % nepřiměřené, musí být zamítnut. Jak to již Soud konstatoval v rámci přezkumu druhé části problematiky odmítnutí poskytnout informace ohledně interoperability, Komise správně měla za to, že dopis ze dne 6. října 1998 zahrnoval odmítnutí sdělit společnosti Sun informace požadované posledně uvedenou. Z toho vyplývá, že Komise právem konstatovala, že je Microsoft od posledně uvedeného dne odpovědná za porušení článku 82 ES. Je prokázáno, že toto porušení trvalo až do přijetí napadeného rozhodnutí a že od května 1999 se k tomuto porušení přidalo druhé zneužívající chování.

1365 Soud má zatřetí za to, že Komise měla správně za to, že v projednávaném případě není třeba zohlednit přitěžující nebo polehčující okolnosti.

1366 Ze všech předchozích úvah vyplývá, že argument společnosti Microsoft, podle kterého je pokuta příliš vysoká a nepřiměřená, musí být zamítnut.

1367 Žaloba tedy musí být zamítnuta jako neopodstatněná v rozsahu, ve kterém směřuje ke zrušení pokuty nebo snížení její částky.

 K nákladům řízení

1368 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle čl. 87 odst. 3 však Soud může rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch, nebo pokud jsou k tomu dány výjimečné důvody.

1369 Microsoft v projednávaném případě neměla úspěch ve svých návrhových žádáních směřujících ke zrušení napadeného rozhodnutí v plném rozsahu, jakož i v návrhových žádáních směřujících ke zrušení pokuty nebo snížení její výše. Komise neměla úspěch ve svých návrhových žádáních směřujících k zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

1370 Co se týče věci v hlavním řízení, za těchto podmínek je třeba rozdělit náklady řízení. Společnost Microsoft ponese 80 % vlastních nákladů řízení a ukládá se jí náhrada 80 % nákladů řízení Komise, s výjimkou nákladů řízení posledně uvedené spojených s vedlejším účastnictvím společnosti CompTIA, sdružení ACT, společností TeamSystem, Mamut, DMDsecure a dalších a společnosti Exor. Komise ponese 20 % vlastních nákladů řízení a ukládá se jí náhrada 20 % nákladů řízení společnosti Microsoft, s výjimkou nákladů řízení posledně uvedené spojených s vedlejší účastí sdružení SIIA, společností FSFE, Audiobanner.com a ECIS.

1371 Co se týče řízení o předběžném opatření, Microsoft ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí, s výjimkou nákladů řízení posledně uvedené spojených s vedlejším účastenstvím CompTIA, sdružení ACT, společností TeamSystem, Mamut, DMDsecure a dalších a společnosti Exor.

1372 Společnost CompTIA, sdružení ACT, společnosti TeamSystem, Mamut, DMDsecure a další a společnost Exor ponesou vlastní náklady řízení, včetně nákladů řízení spojených s řízením o předběžném opatření. Vzhledem k tomu, že Komise nepožadovala, aby byla uvedeným vedlejším účastníkům uložena náhrada nákladů řízení spojených s jejich vedlejším účastnictvím, tito účastníci ponesou pouze vlastní náklady řízení.

1373 Microsoft nahradí náklady řízení sdružení SIIA, společností FSFE, Audiobanner.com a ECIS, včetně nákladů řízení spojených s řízením o předběžném opatření.

Z těchto důvodů

SOUD (velký senát)

rozhodl takto:

1)      Článek 7 rozhodnutí Komise 2007/53/ES ze dne 24. března 2004 v řízení podle článku 82 [ES] a článku 54 Dohody o EHP zahájeném proti společnosti Microsoft Corp. (Věc COMP/C‑3/37.792 – Microsoft) se zrušuje v rozsahu, ve kterém:

–        společnosti Microsoft nařizuje, aby předložila návrh týkající se zavedení mechanismu, který musí zahrnovat ustanovení nezávislého zmocněnce pověřeného pravomocemi přístupu, nezávisle na Komisi, k podpoře, informacím, dokumentům, do prostor a k zaměstnancům společnosti Microsoft, jakož i ke „zdrojovému kódu“ příslušných výrobků společnosti Microsoft;

–        vyžaduje, aby návrh týkající se zavedení tohoto mechanismu stanovil, že veškeré náklady spojené s ustanovením zmocněnce, včetně jeho odměny, ponese společnost Microsoft;

–        Komisi vyhrazuje právo uložit rozhodnutím zavedení takového mechanismu, jaký je uveden v první a druhé odrážce výše.

2)      Žaloba se ve zbývající části zamítá.

3)      Microsoft ponese 80 % vlastních nákladů řízení a ukládá se jí náhrada 80 % nákladů řízení Komise, s výjimkou nákladů řízení posledně uvedené spojených s vedlejší účastí The Computing Technology Industry Association, Inc., Association for Competitive Technology, Inc., TeamSystem SpA, Mamut ASA, DMDsecure.com BV, MPS Broadband AB, Pace Micro Technology plc, Quantel Ltd, Tandberg Television Ltd a Exor AB.

4)      Microsoft ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí náhrada nákladů řízení Komise spojených s řízením o předběžném opatření ve věci T‑201/04 R, s výjimkou nákladů řízení Komise spojených s vedlejší účastí The Computing Technology Industry Association, Association for Competitive Technology, TeamSystem, Mamut, DMDsecure.com, MPS Broadband, Pace Micro Technology, Quantel, Tandberg Television a Exor.

5)      Společnosti Microsoft se ukládá náhrada nákladů řízení Software & Information Industry Association, Free Software Foundation Europe, Audiobanner.com a European Committee for Interoperable Systems (ECIS), včetně nákladů spojených s řízením o předběžném opatření.

6)      Komise ponese 20 % vlastních nákladů řízení a ukládá se jí náhrada 20 % nákladů řízení společnosti Microsoft, s výjimkou nákladů řízení posledně uvedené spojených s vedlejší účastí Software & Information Industry Association, Free Software Foundation Europe, Audiobanner.com a ECIS.

7)      The Computing Technology Industry Association, Association for Competitive Technology, TeamSystem, Mamut, DMDsecure.com, MPS Broadband, Pace Micro Technology, Quantel, Tandberg Television a Exor ponese každá vlastní náklady řízení, včetně nákladů spojených s řízením o předběžném opatření.

Vesterdorf   Jaeger   Pirrung

García-Valdecasas   Tiili   Azizi

Cooke   Meij   Forwood

Martins Ribeiro          Wiszniewska-Białecka

Vadapalas          Labucka

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 17. září 2007.

Vedoucí soudní kanceláře            Předseda

E. Coulon        B. Vesterdorf

Obsah

Skutečnosti předcházející sporu

Napadené rozhodnutí

I –  Výrobkové trhy a relevantní zeměpisný trh

II –  Dominantní postavení

III –  Zneužití dominantního postavení

A –  Odmítnutí poskytnout informace týkající se interoperability a povolit jejich využití

B –  Vázaný prodej operačního systému Windows pro klientské osobní počítače a přehrávače Windows Media Player

IV –  Pokuta a nápravná opatření

Řízení pro porušení amerického protitrustového práva

Řízení

Návrhová žádání účastnic řízení

Právní otázky

I –  K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení napadeného rozhodnutí

A –  Úvodní otázky

1.  K rozsahu přezkumu soudu Společenství

2.  K přípustnosti obsahu některých příloh

B –  K problematice odmínutí poskytnout informace týkající se interoperability a povolit jejich využití

1.  K první části, vycházející ze skutečnosti, že kritéria umožňující donutit podnik v dominantním postavení k poskytnutí licence, jak byla upřesněna soudem Společenství, nejsou v projednávaném případě splněna

a)  Úvod

b)  K jednotlivým stupňům interoperability a dosahu nápravného opatření stanoveného článkem 5 napadeného rozhodnutí

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

–  Skutková a technická zjištění

–  K povaze informací, kterých se týká napadené rozhodnutí

–  Ke stupni interoperability uplatněnému Komisí v napadeném rozhodnutí

–  K dosahu čl. 5 písm. a) napadeného rozhodnutí

c)  K tvrzení, podle kterého jsou komunikační protokoly Microsoft chráněny právy duševního vlastnictví

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

d)  K vlastní argumentaci uplatněné na podporu první části žalobního důvodu

i) K okolnostem, vzhledem ke kterým musí být vytýkané chování analyzováno

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

ii)   K nezbytnosti informací ohledně interoperability

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

–  K údajnému nesprávnému právnímu posouzení

–  K údajnému nesprávnému skutkovému zjištění

iii) K vyloučení hospodářské soutěže

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

–  K definici relevantního výrobkového trhu

–  K metodologii uplatněné pro výpočet podílů na trhu

–  K použitelnému kritériu

–  K posouzení údajů o trhu a situace hospodářské soutěže

iv) K novému výrobku

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

v) K neexistenci objektivního odůvodnění

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

2.  K druhé části, vycházející ze skutečnosti, že společnost Sun nepožádala společnost Microsoft o technologii, kterou jí Komise nařizuje zpřístupnit

a)  Argumenty účastnic řízení

b)  Závěry Soudu

K dosahu žádosti společnosti Sun

K dosahu dopisu ze dne 6. října 1998

K zeměpisnému dosahu žádosti obsažené v dopise ze dne 15. září 1998

3.  Ke třetí části, vycházející ze skutečnosti, že Komise správně nezohledňuje povinnosti uložené Společenství dohodou TRIPS

a)  Argumenty účastnic řízení

b)  Závěry Soudu

C –  K problematice vázaného prodeje operačního systému Windows pro klientské osobní počítače a přehrávače Windows Media Player

1.  Skutková a technická zjištění

2.  K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 82 ES

a)  K podmínkám požadovaným pro konstatování zneužívajícího vázaného prodeje

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

b)  K existenci dvou odlišných výrobků

Napadené rozhodnutí

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

c)  Ke skutečnosti, že spotřebitelé nemají možnost získat vázající výrobek bez vázaného výrobku

Napadené rozhodnutí

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

d)  K omezení hospodářské soutěže

Napadené rozhodnutí

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

e)  K neexistenci objektivního odůvodnění

Napadené rozhodnutí

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

f)  K porušení povinností uložených Společenstvím Dohodou TRIPS

Napadené rozhodnutí

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

3.  Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady proporcionality

a)  Napadené rozhodnutí

b)  Argumenty účastnic řízení

c)  Závěry Soudu

D –  K problematice nezávislého zmocněnce

1.  Napadené rozhodnutí

2.  Argumenty účastnic řízení

3.  Závěry Soudu

II –  K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení pokuty nebo ke snížení její výše

A –  Napadené rozhodnutí

B –  Argumenty účastnic řízení

C –  Závěry Soudu

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: angličtina.