Language of document : ECLI:EU:T:2021:419

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (pátého senátu)

7. července 2021(*)

„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vzhledem k situaci na Ukrajině – Zmrazení finančních prostředků – Seznam osob, subjektů a orgánů, jimž se zmrazují finanční prostředky a hospodářské zdroje – Ponechání jména žalobce na seznamu – Povinnost Rady ověřit, zda bylo rozhodnutí orgánu třetího státu přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu“

Ve věci T‑269/20,

Viktor Pavlovyč Pšonka, s bydlištěm v Kyjevě (Ukrajina), zastoupený M. Mlezivou, advokátem,

žalobce,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené R. Pekařem a P. Mahnič, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení rozhodnutí Rady (SZBP) 2020/373 ze dne 5. března 2020, kterým se mění rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2020, L 71, s. 10), a prováděcího nařízení Rady (EU) 2020/370 ze dne 5. března 2020, kterým se provádí nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2020, L 71, s. 1), v rozsahu, v němž tyto akty ponechávají jméno žalobce na seznamu osob, subjektů a orgánů, na které se tato omezující opatření vztahují,

TRIBUNÁL (pátý senát),

ve složení D. Spielmann, předseda, O. Spineanu-Matei a R. Mastroianni (zpravodaj), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Projednávaná věc spadá do rámce sporů týkajících se omezujících opatření přijatých vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině po potlačení demonstrací na Náměstí nezávislosti v Kyjevě (Ukrajina) v únoru 2014.

2        Žalobce, Viktor Pavlovyč Pšonka, zastával funkci ukrajinského nejvyššího státního zástupce.

3        Dne 5. března 2014 přijala Rada Evropské unie rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 26). Téhož dne přijala Rada nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 1).

4        Body 1 a 2 odůvodnění rozhodnutí 2014/119 znějí:

„(1)      Dne 20. února 2014 Rada co nejdůrazněji odsoudila veškeré použití násilí na Ukrajině. Vyzvala k okamžitému ukončení násilí na Ukrajině a k plnému dodržování lidských práv a základních svobod. Apelovala na ukrajinskou vládu, aby zachovala maximální zdrženlivost, a vedoucí představitele opozice vyzvala, aby se distancovali od těch, kteří se uchylují k radikálnímu jednání, včetně násilí.

(2)      Dne 3. března 2014 Rada rozhodla o zaměření sankcí na opatření pro zmrazení a zpětné získání majetku osob určených jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků a osoby odpovědné za porušování lidských práv na Ukrajině s cílem konsolidovat a podpořit právní stát a dodržování lidských práv na Ukrajině.“

5        Článek 1 odst. 1 a 2 rozhodnutí 2014/119 stanoví:

„1.      Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám určeným jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků a za porušování lidských práv na Ukrajině, a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo které jsou těmito osobami nebo subjekty vlastněny, drženy či kontrolovány.

2.      Žádné finanční prostředky ani hospodářské zdroje se nezpřístupní přímo ani nepřímo fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům uvedeným v příloze ani v jejich prospěch.“

6        Podrobná pravidla pro toto zmrazování finančních prostředků jsou stanovena v čl. 1 odst. 3 až 6 rozhodnutí 2014/119.

7        V souladu s rozhodnutím 2014/119 ukládá nařízení č. 208/2014 povinnost přijmout předmětná omezující opatření a stanoví pravidla pro tato omezující opatření, která jsou formulována v podstatě totožně s pravidly obsaženými v uvedeném rozhodnutí.

8        Jména osob, na které se vztahuje rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014 (dále společně jen „akty z března 2014“), jsou zapsána na seznamu v příloze uvedeného rozhodnutí a v příloze I uvedeného nařízení (dále jen „seznam“) spolu s odůvodněním jejich zařazení na seznam a s dalšími údaji.

9        Jméno žalobce bylo na seznamu uvedeno s identifikačními údaji „bývalý ukrajinský nejvyšší státní zástupce“ a s následujícím odůvodněním:

„Osoba, proti níž je na Ukrajině vedeno trestní řízení za účelem vyšetření trestných činů v souvislosti se zneužitím ukrajinských státních prostředků a jejich nezákonným převodem do zahraničí.“

10      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 30. května 2014 podal žalobce žalobu, zapsanou do rejstříku pod číslem T‑381/14 a znějící na zrušení aktů z března 2014 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.

11      Dne 29. ledna 2015 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2015/143, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 16), a nařízení (EU) 2015/138, kterým se mění nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 1).

12      Rozhodnutím 2015/143 byla s účinností od 31. ledna 2015 změněna kritéria, na jejichž základě jsou na seznam zařazovány osoby, jimž se zmrazují finanční prostředky, přičemž byl čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119 nahrazen tímto zněním:

„1.      Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám odpovědným za zneužití ukrajinských státních prostředků a za porušování lidských práv na Ukrajině, a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo které tyto osoby vlastní, drží či kontrolují.

Pro účely tohoto rozhodnutí se osobou odpovědnou za zneužití ukrajinských státních prostředků rozumí i každá osoba, kterou ukrajinské orgány vyšetřují v souvislosti se:

a)       zneužitím ukrajinských veřejných prostředků nebo majetku či se spoluúčastí na těchto činech nebo

b)       zneužitím pravomoci veřejného činitele za účelem neoprávněného zvýhodnění sebe nebo třetí osoby, čímž vznikla ztráta na ukrajinských veřejných prostředcích nebo majetku, či v souvislosti se spoluúčastí na těchto činech.“

13      Nařízením 2015/138 bylo obdobným způsobem změněno nařízení č. 208/2014.

14      Dne 5. března 2015 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2015/364, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2015, L 62, s. 25), a prováděcí nařízení (EU) 2015/357, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2015, L 62, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2015“). Rozhodnutím 2015/364 byl nahrazen článek 5 rozhodnutí 2014/119, a to tak, že platnost předmětných omezujících opatření byla ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2016, a dále jím byla nahrazena příloha posledně uvedeného rozhodnutí. Prováděcím nařízením 2015/357 byla odpovídajícím způsobem nahrazena příloha I nařízení č. 208/2014.

15      Akty z března 2015 bylo jméno žalobce ponecháno na seznamu s identifikačními údaji „bývalý ukrajinský nejvyšší státní zástupce“ a s novým odůvodněním, jež zní následovně:

„Osoba, proti níž vedou ukrajinské orgány trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku.“

16      Žalobce proti aktům z března 2015 nepodal žalobu.

17      Dne 4. března 2016 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2016/318, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2016, L 60, s. 76), a prováděcí nařízení (EU) 2016/311, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2016, L 60, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2016“).

18      Akty z března 2016 byla platnost předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2017, aniž bylo změněno odůvodnění jeho označení oproti odůvodnění v aktech z března 2015.

19      Žalobce proti aktům z března 2016 nepodal žalobu.

20      Tribunál usnesením ze dne 10. června 2016, Pšonka v. Rada (T‑381/14, EU:T:2016:361), přijatým na základě článku 132 jeho jednacího řádu, vyhověl žalobě uvedené v bodě 10 výše, když ji prohlásil za zjevně opodstatněnou, a zrušil proto akty z března 2014 v rozsahu, v němž se týkaly žalobce.

21      Dne 3. března 2017 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2017/381, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2017, L 58, s. 34), a prováděcí nařízení (EU) 2017/374, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2017, L 58, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2017“).

22      Akty z března 2017 byla platnost předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2018, aniž bylo změněno odůvodnění označení žalobce oproti odůvodnění v aktech z března 2015.

23      Žalobce proti aktům z března 2017 nepodal žalobu.

24      Dne 5. března 2018 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2018/333, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2018, L 63, s. 48), a prováděcí nařízení (EU) 2018/326, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2018, L 63, s. 5) (dále společně jen „akty z března 2018“).

25      Akty z března 2018 byla platnost předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2019, aniž bylo změněno odůvodnění označení žalobce oproti odůvodnění v aktech z března 2015.

26      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 4. května 2018 podal žalobce žalobu, zapsanou do rejstříku pod číslem T‑285/18 a znějící na zrušení aktů z března 2018 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.

27      Dne 4. března 2019 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2019/354, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2019, L 64, s. 7), a prováděcí nařízení (EU) 2019/352, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2019, L 64, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2019“).

28      Akty z března 2019 byla platnost předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2020 a jeho jméno bylo ponecháno na seznamu se stejným odůvodněním, jaké bylo připomenuto v bodě 15 výše, doplněným o upřesnění ohledně dodržení jeho práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu při trestním řízení, z něhož Rada vycházela.

29      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 5. května 2019 podal žalobce žalobu, zapsanou do rejstříku pod číslem T‑291/19 a znějící na zrušení aktů z března 2019 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.

30      Rozsudkem ze dne 11. července 2019, Pšonka v. Rada (T‑285/18, nezveřejněný, EU:T:2019:512), zrušil Tribunál akty z března 2018 v rozsahu, v němž se týkaly žalobce.

31      V období od listopadu 2019 do ledna 2020 si Rada a žalobce vyměnili několik dopisů ohledně možného prodloužení předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci. Konkrétně Rada zaslala žalobci několik dopisů Generální prokuratury Ukrajiny (dále jen „GP“), včetně rozhodnutí vyšetřujícího soudce Pečerského obvodního soudu v Kyjevě (dále jen „pečerský soud“), týkajících se proti němu vedeného trestního řízení, z něhož Rada vycházela při zvažování uvedeného prodloužení.

32      Dne 5. března 2020 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2020/373, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2020, L 71, s. 10), a prováděcí nařízení (EU) 2020/370, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2020, L 71, s. 1) (dále společně jen „napadené akty“).

33      Napadenými akty byla platnost předmětných omezujících opatření prodloužena do 6. března 2021 a jméno žalobce bylo ponecháno na seznamu se stejným odůvodněním, jaké bylo připomenuto v bodě 15 výše. Mimoto byla příloha rozhodnutí 2014/119 a příloha I nařízení č. 208/2014 rozdělena na dvě části, z nichž druhá je nadepsána „Právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu“. V této části je v případě žalobce uvedeno následující:

„Trestní řízení týkající se zpronevěry veřejných prostředků nebo majetku stále probíhá. Z informací uvedených ve spisu Rady vyplývá, že při trestním řízení, z [něhož] Rada vycházela, bylo respektováno právo pana Pšonky na obhajobu a jeho právo na účinnou soudní ochranu. Dokládá to zejména skutečnost, že dne 22. prosince 2014 bylo doručeno písemné sdělení o podezření ze spáchání trestného činu, skutečnost, že proti rozhodnutí ze dne 16. června 2017 o přerušení trestního stíhání bylo možné podat opravný prostředek, a rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 12. března 2018, 13. srpna 2018 a 5. září 2019, jimiž povolil, aby byl pan Pšonka zadržen za účelem zajištění jeho přítomnosti u soudu a účasti na jednání o návrhu na vzetí do vazby.“

34      Dopisem ze dne 6. března 2020 informovala Rada žalobce o ponechání předmětných omezujících opatření vůči němu v platnosti. Rada odpověděla na vyjádření žalobce obsažená v jeho dopisech ze dne 16. prosince 2019 a 17. a 30. ledna 2020 a předala mu napadené akty. Kromě toho mu stanovila lhůtu pro předložení vyjádření před tím, než bude vydáno rozhodnutí ohledně případného ponechání jeho jména na seznamu.

35      Dopisem ze dne 11. března 2020 podal žalobce žádost o zpřístupnění všech jeho se týkajících dokumentů a informací, z nichž Rada vycházela při přijímání napadených aktů.

36      Dopisem ze dne 15. dubna 2020 Rada na tuto žádost o zpřístupnění odpověděla a ke své odpovědi přiložila určité dokumenty.

 Skutkové okolnosti po podání projednávané žaloby

37      Rozsudkem ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada (T‑291/19, nezveřejněný, EU:T:2020:448), zrušil Tribunál akty z března 2019 v rozsahu, v němž se týkaly žalobce.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

38      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 5. května 2020 podal žalobce projednávanou žalobu.

39      Dne 30. července 2020 předložila Rada žalobní odpověď.

40      Replika byla soudní kanceláři Tribunálu předložena dne 30. září 2020.

41      Duplika byla soudní kanceláři Tribunálu předložena dne 13. listopadu 2020. K témuž dni byla ukončena písemná část řízení.

42      Podle čl. 106 odst. 3 jednacího řádu platí, že pokud účastníci řízení ve lhůtě tří týdnů od okamžiku, kdy jim bylo doručeno sdělení o ukončení písemné části řízení, nepodali žádost o konání jednání, může Tribunál rozhodnout, že o žalobě bude rozhodováno bez konání ústní části řízení. Tribunál, který pokládal projednávanou věc za dostatečně objasněnou na základě písemností ve spise, rozhodl, že jelikož výše zmíněná žádost nebyla podána, bude rozhodováno bez konání ústní části řízení.

43      Žalobce v podstatě navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené akty v rozsahu, v němž se jej týkají;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

44      Rada v podstatě navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        podpůrně, pokud by byly napadené akty zrušeny v rozsahu, v němž se týkají žalobce, nařídil zachování účinků rozhodnutí 2020/373 až do doby, než nabude účinnosti částečné zrušení prováděcího nařízení 2020/370;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

45      Přestože není žalobní návrh výslovně rozčleněn do žalobních důvodů, je třeba mít za to – jak poznamenává Rada v žalobní odpovědi a žalobce tomu neoponuje – že se žalobce na podporu žaloby v podstatě dovolává pěti žalobních důvodů, přičemž první žalobní důvod vychází z porušení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu, druhý žalobní důvod vychází z nesprávného posouzení spočívajícího v tom, že si Rada před přijetím napadených aktů nevyžádala od ukrajinských orgánů dodatečné informace, třetí žalobní důvod vychází z nesprávného posouzení spočívajícího v tom, že Rada nevzala v úvahu absenci pokroku v rámci trestního řízení s žalobcem, čtvrtý žalobní důvod vychází z porušení práva na spravedlivý proces, práva vlastnit majetek a práva na respektování rodinného a soukromého života a pátý žalobní důvod vychází z neexistence právních důvodů pro vydání daných aktů.

46      Nejprve je třeba zkoumat společně první a třetí žalobní důvod, jimiž žalobce Radě zejména vytýká, že při přijímání napadených aktů neověřila, zda ukrajinské orgány dodržely jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu, včetně práva být souzen v přiměřené lhůtě, což podle žalobce v podstatě vedlo k nesprávnému posouzení při přijímání těchto aktů.

47      Rada podle žalobce nevzala v úvahu porušení jeho práv v trestním řízení, na němž založila předmětná omezující opatření. Žalobce konkrétně tvrdí, že se Rada neprávem rozhodla prodloužit platnost těchto opatření na základě informací obsažených v dopisech GP ohledně jeho vyšetřování v trestním řízení č. 4201500000000815 (dále jen „řízení 815“) ve věci rozkrádání veřejných prostředků určených na výstavbu budov generální prokuratury.

48      Na prvním místě žalobce tvrdí, že rozhodnutí vyšetřujícího soudce pečerského soudu, jimiž bylo vyhověno opakovaným žádostem GP o žalobcovo zadržení za účelem jeho předvedení k soudu, aby byl přítomen projednání návrhu na vzetí do vazby, byla přijata v nepřítomnosti jeho obhájců, avšak v přítomnosti státního zástupce, a to v neveřejném soudním zasedání, což podle žalobce představuje hrubé porušení mimo jiné zásady rovnosti stran v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Žalobce dále tvrdí, že neobdržel kopie těchto rozhodnutí a neměl možnost je napadnout.

49      Žalobce mimoto Radě vytýká, že nevzala v úvahu skutečnosti, které jí předložil a které svědčí o dalších porušeních jeho práv při vyšetřování vedeném proti němu v rámci řízení 815. Zaprvé tvrdí, že mu nebylo doručeno sdělení o podezření v souladu s ustanoveními ukrajinského trestního řádu (dále jen „trestní řád“), což podle něj zakládá nezákonnost všech rozhodnutí vyšetřovatele, prokurátora a soudu, která se jej týkají. Zadruhé uvádí, že v jeho případě byla výrazně překročena maximální doba trvání přípravného řízení, a že v daném řízení jsou proto všechny vyšetřovací úkony provedené po uplynutí lhůty pro přípravné řízení neplatné a důkazy zajištěné na jejich základě jsou nepoužitelné. Zatřetí argumentuje, že GP v rámci daného řízení protiprávně přerušila předběžné vyšetřování a zároveň pokračovala ve vyšetřování stejného skutku v jiném trestním řízení, kterého se však jeho advokáti nemohli účastnit. Začtvrté poukazuje na to, že GP použila – jak konstatoval vyšetřující soudce pečerského soudu – nezákonné vyšetřovací metody k získání důkazů o jeho zapojení do rozkrádání státních finančních prostředků. Konkrétně uvádí, že GP vyvíjela tlak na jistou podezřelou osobu, aby poskytla křivou výpověď o zapojení žalobce do skutků, které jsou mu vytýkány.

50      Žalobce konečně uvádí, že dopisy GP a kopie dokumentů připojených k těmto dopisům svědčí pouze o tom, že za více než pět let přípravného řízení GP nezískala žádné důkazy o protiprávním jednání žalobce a že se žalobce nedopustil žádného trestného činu. Žalobce má tedy za to, že proti němu pokračuje protiprávní stíhání z politických důvodů pouze s tím cílem, aby Rada ve vztahu k němu prodloužila platnost omezujících opatření.

51      Na druhém místě žalobce uvádí, že v řízení 815, o něž se Rada opírala, nedošlo k žádnému „pokroku“ a nebyly předloženy žádné nové informace týkající se jeho vyšetřování. Konkrétně nebyl za posledních pět let proveden v rámci uvedeného řízení žádný vyšetřovací úkon, přičemž přípravné řízení bylo protiprávně přerušeno od 30. dubna 2015. Žalobce v tomto ohledu zdůrazňuje, že ukrajinské právní předpisy nezakazují vedení vyšetřování bez účasti osoby, proti níž je vedeno, a že trestní řízení může být také zastaveno v nepřítomnosti této osoby. Skutečnost, že řízení 815 nebylo zastaveno, tedy podle žalobce svědčí výhradně o přání ukrajinských orgánů alespoň nějak zdůvodnit další prodloužení platnosti předmětných omezujících opatření, která jsou proti němu namířena.

52      Žalobce uvádí, že jelikož nedošlo k žádnému pokroku ve vyšetřování vedeném proti němu v rámci řízení 815 a GP nepředložila Radě žádné nové podstatné informace týkající se vyšetřování, neexistovaly důvody pro prodloužení platnosti předmětných omezujících opatření a pro přijetí napadených aktů a jeho právo být souzen v přiměřené lhůtě bylo porušeno.

53      Co se týče tvrzení žalobce o porušení jeho práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu v trestním řízení, které je s ním vedeno, Rada předně tvrdí, že položila GP konkrétní otázky, které GP zodpověděla v dopisech ze dne 1. listopadu 2019 a 9. a 24. ledna 2020, a že získané informace pak zohlednila při přijímání napadených aktů.

54      Rada v tomto ohledu uvádí, že dodržování žalobcova práva na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu v trestním řízení je třeba hodnotit s přihlédnutím k fázi, ve které se toto řízení nachází, a že některé aspekty práva na účinnou soudní ochranu vyžadují, aby subjekt práva toto právo sám vykonal, a pokud tak neučiní, neznamená to, že byl daného práva zbaven.

55      Následně se Rada vyjádřila k jednotlivým porušením, na něž žalobce poukazuje.

56      Pokud jde zaprvé o porušení spojená s rozhodnutími vyšetřujícího soudce pečerského soudu, Rada úvodem poukazuje na to, že na jeho zapojení je třeba nahlížet jako na nástroj zaručení práva podezřelých na účinnou soudní ochranu. Ačkoli tento vyšetřující soudce jedná na návrh prokurátora, je jeho úkolem ověřit důkazy předložené prokurátorem za účelem rozhodnutí o tom, zda má být povolení k zadržení osoby uděleno. Rada následně uvádí, že v souladu s trestním řádem jsou shora uvedená rozhodnutí procesní povahy a nedotýkají se přímo práv ani právního postavení osoby, proti které směřují. Jakmile dojde k zadržení, nastupují totiž pro zadrženého veškeré záruky podle trestního řádu zajišťující právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu. Podle Rady dále nic nenasvědčuje tomu, že toto posledně uvedené právo musí v tomto stadiu řízení nutně zahrnovat právo odvolat se proti soudnímu rozhodnutí, s tím, že by takové právo dokonce mohlo být na újmu efektivnosti vyšetřování, neboť by předpokládalo povinnost vyrozumět podezřelého, že bylo přijato rozhodnutí umožňující jej zadržet. Rada se konečně domnívá, že judikaturu ESLP, na niž žalobce poukazuje, nelze na projednávanou věc vztáhnout. Rada uvádí, že tedy není povinna zkoumat dodržení práva na obhajobu v situaci, kdy se nositel práva rozhodne je nevyužít.

57      Pokud jde zadruhé o tvrzení žalobce o neobdržení sdělení o podezření, Rada uvádí, že podle informací, které má k dispozici, bylo v rámci řízení 815 toto sdělení žalobci doručeno dne 23. prosince 2014, jak o tom svědčí naposledy rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 5. září 2019. Rada také uvádí, že nemá pravomoc ani prostředky rozhodovat o souladu procesních úkonů s ukrajinským právem, a že pokud měl žalobce za to, že k řádnému doručení tohoto sdělení nedošlo, měl možnost takové doručení od ukrajinských orgánů vyžadovat.

58      Pokud jde zatřetí o tvrzení žalobce o nepřiměřené délce přípravného trestního řízení, Rada předně podotýká, že není povinna posuzovat soulad trestních řízení s příslušnými pravidly ukrajinského práva. Následně dodává, že podle informací, které obdržela, bylo přípravné trestní řízení vedené proti žalobci v rámci řízení 815 přerušeno v souladu s ustanoveními trestního řádu, a maximální doba přípravného řízení upravená v těchto ustanoveních tedy neběží. Rada mimoto zdůrazňuje, že žalobce měl možnost podat opravný prostředek proti nečinnosti spočívající v tom, že přípravné řízení nebylo ukončeno v zákonné lhůtě, či přinejmenším opravný prostředek proti rozhodnutí o přerušení, a že nic z toho neučinil.

59      Pokud jde začtvrté o tvrzení žalobce týkající se protiprávnosti přerušení přípravného řízení vedeného s žalobcem v rámci řízení 815, kdy GP zároveň pokračovala ve vyšetřování stejného skutku v jiném trestním řízení, ve kterém nebyli žalobcovi advokáti uznáni za obhájce, Rada tvrdí, že podle informací, které získala od GP, se souběžná existence těchto dvou řízení nejeví být protiprávní.

60      Pokud jde zapáté o tvrzení žalobce, že GP použila nezákonné vyšetřovací metody, Rada namítá, že se řízení, na něž poukazuje žalobce, týká třetí osoby, a nikoli samotného žalobce, a že důkazy předložené žalobcem každopádně nemohou takové tvrzení doložit.

61      Rada konečně tvrdí, že jí nepřísluší vykládat ukrajinské právo při zkoumání, zda délka přípravného trestního řízení proti žalobci porušuje ustanovení trestního řádu. Zaprvé podle ní z informací GP vyplývá, že v roce 2019 sice nebyly v rámci řízení 815 provedeny žádné vyšetřovací nebo procesní úkony, byly však provedeny úkony v oblasti pátrání po žalobci a mimo jiné bylo dne 5. září 2019 vydáno povolení k zadržení žalobce za účelem jeho předvedení před soud. Zadruhé je podle ní dlouhé přerušení přípravného trestního řízení odůvodněno – stále podle informací pocházejících od GP – nemožností provést řadu nezbytných vyšetřovacích a procesních úkonů bez účasti žalobce. Pokud jde v tomto ohledu o žalobcovo tvrzení, že ukrajinský trestní řád nezakazuje vedení vyšetřování bez jeho účasti, Rada namítá, že podle informací, které má k dispozici, nebylo možné za okolností projednávané věci získat od vyšetřujícího soudce povolení vést přípravné řízení in absentia. V takovém případě by její závěr v tom smyslu, že orgány třetí země porušily zásadu přiměřené doby, musel spočívat na pevnějším důkazu, než je pouhý běh času.

62      Z ustálené judikatury vyplývá, že unijní soudy musí při přezkumu omezujících opatření zajišťovat v zásadě plný přezkum legality všech unijních aktů z hlediska základních práv, která jsou součástí unijního právního řádu, k nimž patří mimo jiné právo na účinnou soudní ochranu a právo na obhajobu, jež jsou zakotvena v článcích 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) (viz rozsudky ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada, T‑291/19, nezveřejněný, EU:T:2020:448, bod 54 a citovaná judikatura, a ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 64 a citovaná judikatura).

63      Účinnost soudní kontroly zaručené v článku 47 Listiny vyžaduje, aby se unijní soud při přezkumu legality důvodů, o které se opírá rozhodnutí o zařazení jména určité osoby na seznam osob, vůči nimž jsou namířena omezující opatření, nebo o jeho ponechání na tomto seznamu, ujistil o tom, že se toto rozhodnutí, které má ve vztahu k této osobě charakter individuálního rozhodnutí, opírá o dostatečně pevný skutkový základ. Proto je třeba ověřit skutečnosti uváděné v odůvodnění, ze kterého toto rozhodnutí vychází, tak aby se soudní přezkum neomezoval na posouzení abstraktní věrohodnosti uváděných důvodů, ale zaměřil se na otázku, zda jsou tyto důvody, nebo alespoň jeden z nich, který sám o sobě postačuje k odůvodnění uvedeného rozhodnutí, podložené (viz rozsudky ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada, T‑291/19, nezveřejněný, EU:T:2020:448, bod 55 a citovaná judikatura, a ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 65 a citovaná judikatura).

64      Přijetí a zachování takových omezujících opatření, jako jsou opatření stanovená akty z března 2014, ve znění změn, vůči osobě určené jako osoba odpovědná za zneužití prostředků třetího státu, v zásadě vychází z rozhodnutí příslušného orgánu třetího státu zahájit a vést vůči této osobě trestní řízení týkající se trestného činu zneužití veřejných prostředků (viz rozsudky ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada, T‑291/19, nezveřejněný, EU:T:2020:448, bod 56 a citovaná judikatura, a ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 66 a citovaná judikatura).

65      I když Rada může v souladu s takovým kritériem pro zařazení jména na seznam, jaké je připomenuto v bodě 12 výše, opřít omezující opatření o rozhodnutí třetího státu, její povinnost dodržovat právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu znamená, že se musí ujistit o tom, že orgány třetího státu, které toto rozhodnutí přijaly, dodržely uvedená práva (viz rozsudky ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada, T‑291/19, nezveřejněný, EU:T:2020:448, bod 57 a citovaná judikatura, a ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 67 a citovaná judikatura).

66      Požadavek, aby Rada ověřila, že rozhodnutí třetích států, o která se zamýšlí opřít, byla přijata při dodržení těchto práv, má za cíl zajistit, aby k přijetí nebo zachování opatření, jimiž se zmrazují finanční prostředky, docházelo pouze na dostatečně pevném skutkovém základě, a tím chránit dotyčné osoby nebo subjekty. Rada tak může mít za to, že přijetí nebo zachování takových opatření je založeno na dostatečně pevném skutkovém základě, teprve až ověří, že při přijetí rozhodnutí dotyčného třetího státu, o které se hodlá opřít, bylo dodrženo právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu (viz rozsudky ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada, T‑291/19, nezveřejněný, EU:T:2020:448, bod 58 a citovaná judikatura, a ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 68 a citovaná judikatura).

67      Kromě toho je sice pravda, že okolnost, že třetí stát patří ke státům, které přistoupily k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), s sebou nese přezkum prováděný ESLP v oblasti základních práv, která jsou zaručena v EÚLP a v souladu s čl. 6 odst. 3 SEU tvoří součást unijního práva jakožto obecné zásady, avšak taková okolnost nemůže učinit nadbytečným požadavek na ověření připomenutý v bodě 66 výše (viz rozsudky ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada, T‑291/19, nezveřejněný, EU:T:2020:448, bod 59 a citovaná judikatura, a ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 69 a citovaná judikatura).

68      V souladu s judikaturou je Rada povinna v odůvodnění k rozhodnutí přijmout nebo zachovat omezující opatření vůči určité osobě nebo určitému subjektu uvést, byť jen stručně, důvody, proč se domnívá, že rozhodnutí třetího státu, ze kterého hodlá vycházet, bylo přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu. Aby tedy Rada splnila svou povinnost uvést odůvodnění, musí v rozhodnutí o uložení omezujících opatření zmínit, že ověřila, že rozhodnutí třetího státu, o něž opírá tato opatření, bylo přijato při dodržení těchto práv (viz rozsudky ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada, T‑291/19, nezveřejněný, EU:T:2020:448, bod 60 a citovaná judikatura, a ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 70 a citovaná judikatura).

69      V konečném důsledku platí, že pokud Rada opírá přijetí nebo zachování takových omezujících opatření, jako jsou předmětná omezující opatření, o rozhodnutí třetího státu zahájit a vést trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku dotyčnou osobou, musí se jednak ujistit, že v okamžiku přijetí uvedeného rozhodnutí dodržely orgány tohoto třetího státu právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu osoby, vůči níž je vedeno předmětné trestní řízení, a jednak v rozhodnutí, kterým se ukládají omezující opatření, uvést důvody, proč má za to, že uvedené rozhodnutí třetího státu bylo přijato při dodržení těchto práv (rozsudek ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada, T‑291/19, nezveřejněný, EU:T:2020:448, bod 61; viz také rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 71 a citovaná judikatura).

70      To, zda Rada tyto povinnosti, které jí příslušely při přijímání napadených aktů v části týkající se žalobce, splnila, je třeba určit z hlediska shora uvedených zásad plynoucích z judikatury.

71      V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že Rada v napadených aktech uvedla důvody, proč měla za to, že při přijetí rozhodnutí ukrajinských orgánů zahájit a vést vůči žalobci trestní řízení pro zneužití veřejných prostředků nebo majetku bylo dodrženo jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu (viz bod 33 výše). Je však třeba ověřit, zda Rada správně dospěla k závěru, že tomu tak bylo.

72      Přezkum opodstatněnosti odůvodnění, který spadá do materiální legality napadených aktů a v projednávané věci spočívá v ověření toho, zda skutečnosti, kterých se dovolává Rada, jsou doložené a zda jimi lze prokázat, že dodržení těchto práv ukrajinskými orgány bylo ověřeno, je totiž třeba odlišit od otázky odůvodnění, která se týká podstatné formální náležitosti a je pouze logickým následkem povinnosti Rady předem se ujistit o dodržení uvedených práv (viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 74 a citovaná judikatura).

73      Dříve přijatá omezující opatření byla přitom napadenými akty ve vztahu k žalobci prodloužena a ponechána v platnosti na základě kritéria pro zařazení uvedeného v čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119, jak bylo změněno rozhodnutím 2015/143, a v článku 3 nařízení č. 208/2014, jak bylo změněno nařízením 2015/138 (viz body 12 a 13 výše). Toto kritérium cílí na osoby, které byly určeny jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků, včetně osob, které jsou vyšetřovány ukrajinskými orgány.

74      Je třeba konstatovat, že Rada se při rozhodování o ponechání jména žalobce na seznamu opírala o skutečnost, že proti žalobci zahájily ukrajinské orgány trestní řízení pro trestné činy spočívající ve zneužití veřejných prostředků nebo majetku, které bylo doloženo dopisy GP a některými soudními rozhodnutími, jejichž kopie žalobce obdržel (viz bod 31 výše).

75      Zachování omezujících opatření přijatých vůči žalobci tedy stejně jako ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada (T‑291/19, nezveřejněný, EU:T:2020:448), vycházelo z rozhodnutí ukrajinských orgánů zahájit a vést trestní řízení v souvislosti s trestným činem zneužití ukrajinských státních prostředků.

76      Je třeba rovněž uvést, že Rada při změně přílohy rozhodnutí 2014/119 a přílohy I nařízení č. 208/2014 prostřednictvím napadených aktů doplnila do těchto příloh novou část, která je zcela věnována právu na obhajobu a právu na účinnou soudní ochranu a dělí se dále na dva oddíly.

77      První oddíl této nové části obsahuje prosté obecně formulované připomenutí práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu podle trestního řádu. Konkrétně jsou pak v prvé řadě připomenuta jednotlivá procesní práva, která má podle článku 42 trestního řádu každá podezřelá nebo obviněná osoba v trestním řízení. Poté je připomenuto, že podle článku 306 trestního řádu musí každou stížnost proti rozhodnutím, jednáním nebo opomenutím vyšetřovatele nebo veřejného žalobce posoudit vyšetřující soudce místního soudu v přítomnosti stěžovatele nebo jeho obhájce či právního zástupce. Dále je mimo jiné uvedeno, že článek 309 trestního řádu stanoví, která rozhodnutí vyšetřujícího soudce mohou být napadena opravným prostředkem. Konečně je upřesněno, že řada vyšetřovacích úkonů, jako je zajištění majetku a opatření k zajištění, je možná pouze prostřednictvím rozhodnutí vyšetřujícího soudce nebo soudu.

78      Druhý oddíl této nové části se týká dodržování práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu jednotlivých osob zařazených na seznam. Pokud jde konkrétně o žalobce, je upřesněno, že podle informací uvedených ve spisu Rady bylo při trestním řízení, z něhož Rada vycházela, respektováno jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu, jak má dokládat zejména skutečnost, že dne 22. prosince 2014 bylo doručeno písemné sdělení o podezření ze spáchání trestného činu, a skutečnost, že proti rozhodnutí ze dne 16. června 2017 o přerušení trestního stíhání bylo možné podat opravný prostředek, a dále rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 12. března a 13. srpna 2018 a ze dne 5. září 2019 (viz bod 33 výše).

79      V dopise ze dne 6. března 2020 adresovaném žalobci (viz bod 34 výše) Rada uvedla, že dopisy od GP dokládají, že proti žalobci nadále probíhá trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku. Dále uvedla, že jí GP poskytla informace týkající se jednak procesních rozhodnutí vydaných v rámci řízení 815 a jednak předání vyšetřování v tomto řízení počínaje 20. listopadem 2019 národnímu protikorupčnímu úřadu. Pokud jde konečně o dodržení práv žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu, Rada upřesnila, že mimo jiné z rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 5. září 2019 vyplývá, že tato práva byla v rámci uvedeného řízení dodržena. V tomto rozhodnutí bylo konstatováno, že dne 22. prosince 2014 bylo doručeno sdělení o podezření, že státní zastupitelství doložilo důvodné podezření, dále že existují důvody se domnívat, že se žalobce skrývá před orgány pověřenými vedením přípravného řízení, a že existuje nebezpečí, že bude mařit řízení. Co se týče námitky žalobce, že byl zbaven práva účastnit se jednání a podat opravný prostředek, Rada uvádí, že zmíněné rozhodnutí bylo vydáno v souladu s trestním řádem.

80      V tomto ohledu je třeba předeslat, že Rada neprokázala, do jaké míry všechna předmětná rozhodnutí svědčí o dodržení práv žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu v rámci řízení 815. Jak bylo připomenuto v bodech 65 a 66 výše, v projednávané věci byla totiž Rada povinna před rozhodnutím o zachování předmětných omezujících opatření ověřit, zda při přijetí rozhodnutí ukrajinských orgánů činných v trestním řízení zahájit a vést trestní řízení týkající se trestných činů údajně spáchaných žalobcem v souvislosti se zneužitím veřejných prostředků nebo majetku byla uvedená práva žalobce dodržena (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada, T‑291/19, nezveřejněný, EU:T:2020:448, bod 73, a ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 83 a citovaná judikatura).

81      Z tohoto hlediska nelze soudní rozhodnutí uvedená v bodě 78 výše označit za rozhodnutí zahájit a vést vyšetřování odůvodňující zachování omezujících opatření. Lze však připustit, aby z věcného hlediska byla tato rozhodnutí, jelikož byla přijata soudem, přinejmenším pak rozhodnutí ze dne 5. září 2019, které je z časového hlediska relevantní, Radou skutečně zohledněna jako skutkový základ odůvodňující zachování předmětných omezujících opatření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 84 a citovaná judikatura).

82      Je tedy třeba ověřit, zda se Rada mohla oprávněně domnívat, že rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 5. září 2019, navazující na rozhodnutí téhož vyšetřujícího soudce ze dne 14. února 2019, které přestalo vyvolávat právní účinky dne 14. srpna 2019, jakož i rozhodnutí ze dne 12. března a 13. srpna 2018, která se všechna týkala obnovení povolení k zadržení žalobce za účelem jeho předvedení k soudu, aby byl přítomen projednání návrhu na vzetí do vazby, svědčí o dodržení práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu.

83      Pokud jde zaprvé o rozhodnutí ze dne 12. března a 13. srpna 2018, z nichž jedno pouze prodlužuje platnost opatření přijatých tím druhým, je třeba uvést, že tato rozhodnutí byla přijata a přestala vyvolávat právní účinky poměrně dlouho před přijetím napadených aktů. Tato rozhodnutí tudíž nestačí k prokázání, že rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, o něž se Rada hodlala opřít za účelem ponechání předmětných omezujících opatření vůči žalobci v platnosti na období od března 2020 do března 2021, bylo přijato při dodržení jeho práv na obhajobu a účinnou soudní ochranu (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 93). Tribunál již měl ostatně příležitost vyslovit se k týmž rozhodnutím v rámci věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada (T‑291/19, nezveřejněný, EU:T:2020:448, body 73 až 77 a 86), který nebyl Radou napadnut. V posledně uvedeném rozsudku bylo rozhodnuto, že těmito rozhodnutími nebylo možné prokázat, že práva žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu byla v předmětném řízení dodržena.

84      Pokud jde zadruhé o rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 5. září 2019, je třeba uvést, že jednak bylo přijato na neveřejném zasedání bez účasti obhájce, avšak v přítomnosti státního zástupce, a jednak proti němu žalobce nemohl podat opravný prostředek.

85      Ostatně z písemností obsažených ve spise nevyplývá, že by Rada ověřila, nakolik rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 5. září 2019 mohlo být in abstracto v souladu s požadavkem na dodržení článků trestního řádu výslovně uvedených v prvním oddíle části napadených aktů týkající se práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu v rámci přílohy rozhodnutí 2014/119 a přílohy I nařízení č. 208/2014, ve znění napadených aktů (viz bod 77 výše) (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 25. června 2020, Klymenko v. Rada, T‑295/19, EU:T:2020:287, bod 82).

86      V dopise ze dne 6. března 2020 se totiž Rada nevyjádřila k argumentaci žalobce, v níž namítal, že rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 5. září 2019 bylo přijato v neveřejném zasedání bez účasti jeho advokátů, avšak v přítomnosti státního zástupce, a bez možnosti podat opravný prostředek, nýbrž pouze připomněla konkrétní ustanovení trestního řádu upravující přijímání takových rozhodnutí.

87      Pokud jde zatřetí o skutečnost, že dne 22. prosince 2014 bylo žalobci doručeno písemné sdělení o podezření ze spáchání trestného činu, což tento ostatně zpochybňuje, a o skutečnost, že proti rozhodnutí ze dne 16. června 2017 o přerušení předmětného trestního stíhání bylo možné podat opravný prostředek – kteréžto skutečnosti byly rovněž v napadených aktech uvedeny jako důkaz o dodržení práv žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu – je třeba uvést, že podobně jako rozhodnutí ze dne 12. března a 13. srpna 2018 ani tyto skutečnosti nemohou stačit k prokázání, že rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, o něž se Rada hodlala opřít za účelem ponechání předmětných omezujících opatření vůči žalobci v platnosti na období od března 2020 do března 2021, bylo přijato při dodržení jeho práv na obhajobu a na účinnou soudní ochranu (viz bod 83 výše).

88      Každopádně je nutno rovněž uvést, že všechna soudní rozhodnutí uvedená v bodě 78 výše spadají do rámce trestního řízení, kterým bylo odůvodněno zařazení jména žalobce na seznam a jeho ponechání na něm, a mají ve vztahu k němu jen vedlejší charakter, neboť jsou procesní povahy. Taková rozhodnutí, která mohou sloužit nanejvýš k prokázání existence dostatečně pevného skutkového základu, a sice skutečnosti, že v souladu s kritériem pro zařazení bylo vůči žalobci vedeno trestní řízení pro trestný čin zneužití veřejných prostředků nebo majetku, nejsou ze své podstaty sama o sobě způsobilá prokázat, že rozhodnutí ukrajinských orgánů činných v trestním řízení zahájit a vést uvedené trestní řízení, o něž se v podstatě opírá zachování omezujících opatření vůči žalobci, bylo přijato při dodržení práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu, což přísluší Radě ověřit v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 66 výše (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada, T‑291/19, nezveřejněný, EU:T:2020:448, bod 77 a citovaná judikatura, a ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 94 a citovaná judikatura).

89      Je třeba ostatně poukázat na to, že se Rada nedovolává žádné písemnosti ve spise z řízení, jež vedlo k přijetí napadených aktů, z níž by vyplývalo, že zkoumala uváděná soudní rozhodnutí a že na jejich základě mohla učinit závěr, že podstata procesních práv žalobce byla respektována.

90      Pouhý odkaz Rady na dopisy a stanoviska ukrajinských orgánů, v nichž tyto orgány objasňovaly, jak byla žalobcova základní práva dodržena, a poskytly k tomu ujištění, nemůže stačit k tomu, aby bylo rozhodnutí o ponechání jeho jména na seznamu považováno za rozhodnutí spočívající na dostatečně pevném skutkovém základě ve smyslu judikatury citované v bodě 66 výše (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne ze dne 3. prosince 2020, Saleh Thabet a další v. Rada, C‑72/19 P a C‑145/19 P, nezveřejněný, EU:C:2020:992, bod 44).

91      V tomto ohledu je rovněž třeba podotknout, že Rada byla povinna takové ověření provést nezávisle na jakémkoli důkazu poskytnutém žalobcem k prokázání, že v projednávané věci bylo porušeno jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu, přičemž pouhá existence ustanovení trestního řádu sama o sobě nestačí k prokázání, že ukrajinské orgány činné v trestním řízení tato práva dodržely (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2019, Kljujev v. Rada, T‑305/18, nezveřejněný, EU:T:2019:506, bod 72).

92      Rada ostatně ani nevysvětluje, jak lze konkrétně z pouhé existence rozhodnutí uvedených v bodě 78 výše dovozovat, že dodržení práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu bylo zaručeno. V tomto ohledu je třeba poukázat na to, jak žalobce uvedl v dopisech zaslaných Radě, že řízení 815 – které bylo původně zahájeno v roce 2014, týkalo se skutků údajně spáchaných nejpozději v listopadu 2013 a za daného stavu bylo přerušeno – se ještě nacházelo v přípravném stadiu, takže věc nebyla předána ukrajinskému soudu k meritornímu projednání a takovýto soud ve věci rozhodoval pouze o otázkách procesní povahy.

93      Článek 47 druhý pododstavec Listiny, jenž představuje parametr, z hlediska kterého Rada posuzuje dodržení práva na účinnou soudní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada, T‑291/19, nezveřejněný, EU:T:2020:448, bod 81 a citovaná judikatura), přitom stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem.

94      Pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jako jsou práva stanovená v článku 6 EÚLP, jsou podle čl. 52 odst. 3 Listiny smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá EÚLP.

95      V tomto ohledu je třeba připomenout, že ESLP při výkladu článku 6 EÚLP uvedl, že cílem zásady přiměřené lhůty je zejména chránit obviněného před nadměrnými průtahy v řízení a zabránit tomu, aby zůstal příliš dlouho v nejistotě o svém osudu, a že tato zásada vyzdvihuje význam soudního rozhodování bez takových prodlení, která mohou ohrozit účinnost a důvěryhodnost výkonu spravedlnosti (viz rozsudek ESLP ze dne 7. července 2015, Rutkowski a další v. Polsko, CE:ECHR:2015:0707JUD007228710, bod 126 a citovaná judikatura). ESLP rovněž konstatoval, že porušení této zásady může být konstatováno mimo jiné tehdy, vyznačuje-li se trestní řízení nacházející se ve stadiu vyšetřování četnými fázemi nečinnosti, jež jsou přičitatelné orgánům příslušným k vedení tohoto vyšetřování (v tomto smyslu viz rozsudky ESLP ze dne 6. ledna 2004, Rouille v. Francie, CE:ECHR:2004:0106JUD005026899, body 29 až 31; ze dne 27. září 2007, Reiner a další v. Rumunsko, CE:ECHR:2007:0927JUD000150502, body 57 až 59, a ze dne 12. ledna 2012, Borisenko v. Ukrajina, CE:ECHR:2012:0112JUD002572502, body 58 až 62).

96      Z judikatury dále vyplývá, že jsou-li vůči určité osobě uplatňována omezující opatření po dobu několika let, a to v zásadě z důvodu existence téhož předběžného vyšetřovacího řízení vedeného GP, je Rada povinna před rozhodnutím o dalším prodloužení těchto opatření ověřit, zda ukrajinské orgány dodržely základní práva této osoby, a tedy její právo být souzena v přiměřené lhůtě (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada, T‑291/19, nezveřejněný, EU:T:2020:448, bod 84, a ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 101 a citovaná judikatura; v tomto smyslu obdobně viz také rozsudek ze dne 28. října 2020, Ben Ali v. Rada, T‑151/18, EU:T:2020:514, bod 114 a citovaná judikatura). Taková rozhodnutí, jaká jsou zmíněna v napadených aktech, která nejsou založena na provedeném vyšetřování, přitom na rozdíl od tvrzení Rady nemohou svědčit o skutečném pokroku v předmětném trestním řízení.

97      Stačí konstatovat, že od svého zahájení dne 22. dubna 2014 bylo vyšetřování vedené proti žalobci v rámci řízení 815 přerušeno počínaje 16. červnem 2017, aniž v něm bylo opětovně pokračováno. Je ostatně nutno konstatovat, jak zdůrazňuje žalobce, že GP ve své komunikaci s Radou pouze připomněla informace, které jí poskytla již dříve, což dokládá absenci jakéhokoli pokroku v tomto vyšetřování.

98      Rada sice provedla u ukrajinských orgánů dodatečné ověření s cílem získat vysvětlení ohledně důvodů předmětného přerušení, avšak spokojila se s vysvětlením GP, že toto přerušení souvisí zejména s pátráním po žalobci, a to rovněž vzhledem k nemožnosti provádět nezbytné vyšetřovací a procesní úkony bez jeho účasti, a že za daného stavu nebylo v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu možné žádat o povolení vést přípravné řízení v nepřítomnosti žalobce.

99      Ostatně skutečnost, že proti rozhodnutí ze dne 16. června 2017 o přerušení předmětného trestního řízení mohl žalobce podat opravný prostředek, nejenže nemůže sama o sobě dokládat dodržení jeho práva na účinnou soudní ochranu v průběhu uvedeného řízení, ale nemůže ani prokazovat, že absence pokroku ve vyšetřování a z toho vyplývající nepřiměřené průtahy v řízení bylo možné přičítat žalobci.

100    Rada měla přinejmenším uvést důvody, proč se mohla navzdory argumentům žalobce reprodukovaným v bodě 51 výše domnívat, že jeho právo na účinnou soudní ochranu před ukrajinskými orgány činnými v trestním řízení bylo respektováno, pokud jde o jeho právo na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada, T‑291/19, nezveřejněný, EU:T:2020:448, bod 85 a citovaná judikatura).

101    S ohledem na písemnosti ve spise tedy nelze učinit závěr, že skutečnosti, jež měla Rada k dispozici při přijímání napadených aktů, jí umožňovaly ověřit, zda rozhodnutí ukrajinských orgánů činných v trestním řízení zahájit a vést předmětné trestní řízení bylo přijato a naplňováno při dodržení práva žalobce na účinnou soudní ochranu a na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě.

102    V tomto ohledu je třeba také uvést, že judikatura, podle které v případě přijetí takového opatření ke zmrazení finančních prostředků, jaké bylo přijato vůči žalobci v rámci napadených aktů, přísluší Radě nebo unijnímu soudu, aby ověřily nikoli opodstatněnost vyšetřování, jež byla na Ukrajině vedena proti osobě, vůči které byla přijata tato omezující opatření, nýbrž pouze opodstatněnost rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků ve vztahu k dokumentu nebo dokumentům, o který nebo o které se toto rozhodnutí opíralo, nemůže být vykládána v tom smyslu, že Rada není povinna ověřit, že rozhodnutí třetího státu, na němž zamýšlí založit přijetí těchto omezujících opatření, bylo přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada, T‑291/19, nezveřejněný, EU:T:2020:448, bod 87 a citovaná judikatura).

103    Konečně je nutno odmítnout argument Rady spočívající v podstatě v tom, že jí nepřísluší zpochybňovat rozhodnutí ukrajinských soudů, jimž svědčí jistý druh presumpce legality, a to rovněž na základě dohod o spolupráci a pomoci v oblasti justice mezi Unií a Ukrajinou.

104    Je totiž pravda, jak tvrdí Rada, že je oprávněna spoléhat se na soudní rozhodnutí jako na důkazy o existenci trestního řízení vedeného s žalobcem ohledně tvrzeného zneužití veřejných prostředků, to však neplatí v případě důkazů o řádném průběhu tohoto trestního řízení, včetně dodržování práv žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu. Jak bylo totiž připomenuto v bodě 66 výše, musí Rada – aby se ujistila, že ponechání jména žalobce na seznamu bude spočívat na dostatečně pevném skutkovém základě – ověřit nejen, zda proti žalobci probíhají soudní řízení pro skutky, které lze kvalifikovat jako zneužití veřejných prostředků, ale i to, zda byla v rámci těchto řízení dodržena zmíněná práva žalobce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. října 2020, Ben Ali v. Rada, T‑151/18, EU:T:2020:514, bod 153 a citovaná judikatura).

105    Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám není prokázáno, že se Rada před přijetím napadených aktů ujistila o tom, že ukrajinské orgány činné v trestním řízení dodržely v rámci trestních řízení, ze kterých Rada vycházela, právo žalobce na obhajobu a jeho právo na účinnou soudní ochranu. Z toho vyplývá, že se Rada tím, že rozhodla o ponechání jména žalobce na seznamu, dopustila nesprávného posouzení.

106    Za těchto okolností je třeba napadené akty zrušit v rozsahu, v němž se týkají žalobce, aniž je nezbytné zabývat se ostatními důvody a argumenty vznesenými žalobcem.

107    Pokud jde o podpůrný návrh Rady (viz bod 44 druhou odrážku výše) směřující v zásadě k zachování účinků rozhodnutí 2020/373 do doby, než uplyne lhůta pro podání kasačního opravného prostředku namířeného proti tomuto rozsudku v části, v níž by jím bylo prováděcí nařízení 2020/370 ve vztahu k žalobci zrušeno, a v případě, že by byl v tomto ohledu podán kasační opravný prostředek, až do rozhodnutí o tomto kasačním opravném prostředku, stačí uvést, že rozhodnutí 2020/373 vyvolávalo účinky pouze do 6. března 2021. Z toho důvodu nemá zrušení napadeného rozhodnutí tímto rozsudkem vliv na období následující po tomto datu, takže o otázce zachování účinků tohoto rozhodnutí není nutné rozhodnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada, T‑291/19, nezveřejněný, EU:T:2020:448, bod 90 a citovaná judikatura).

 K nákladům řízení

108    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu nákladů řízení a Rada neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit Radě náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (pátý senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí Rady (SZBP) 2020/373 ze dne 5. března 2020, kterým se mění rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině, a prováděcí nařízení Rady (EU) 2020/370 ze dne 5. března 2020, kterým se provádí nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině, se zrušují v rozsahu, v němž bylo na seznamu osob, subjektů a orgánů, na které se vztahují tato omezující opatření, ponecháno jméno Viktora Pavlovyče Pšonky.

2)      Radě Evropské unie se ukládá náhrada nákladů řízení.

Spielmann

Spineanu-Matei

Mastroianni

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 7. července 2021.

Vedoucí soudní kanceláře

 

Předseda

E. Coulon

 

M. van der Woude


*      Jednací jazyk: čeština.