Language of document : ECLI:EU:C:2008:335

NÁZOR GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

M. POIARESE MADURA

ze dne 11. června 2008(1)

Věc C‑127/08

Blaise Baheten Metock,

Hanette Eugenie Ngo Ikeng,

Christian Joel Baheten,

Samuel Zion Ikeng Baheten,

Hencheal Ikogho,

Donna Ikogho,

Roland Chinedu,

Marlene Babucke Chinedu,

Henry Igboanusi,

Roksana Batkowska

proti

Minister for Justice, Equality and Law Reform

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná High Court (Irsko)]

„Právo občanů Unie pohybovat se a pobývat na území členského státu – Manžel nebo manželka, kteří jsou státními příslušníky třetí země“





1.        Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která je předmětem zrychleného řízení podle článku 104a jednacího řádu Soudního dvora, se týká rozsahu práva pobytu státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie. Otázka je citlivá, neboť vede k rozlišení mezi oblastí, která spadá pod ustanovení týkající se svobody pohybu a pobytu občanů Unie, a oblastí spojenou s kontrolou přistěhovalectví, ve které je nadále zachována pravomoc členských států, a to až do doby, než Evropské společenství provede úplnou harmonizaci. Ústavní význam otázky vysvětluje živou diskusi, když přinejmenším deset členských států předložilo vyjádření na podporu vlády žalované v původních řízeních za účelem zpochybnění výkladu zastávaného žalobci v původních řízeních a Komisí Evropských společenství. Je rovněž skutečností, že k oživení diskuse přispěla předchozí rozhodnutí Soudního dvora, jelikož soudržnost nastaveného směru judikatury se nejeví zřejmá. Předběžné otázky týkající se výkladu směrnice 2004/38/ES(2), které byly položeny v projednávaných věcech, tak poskytují Soudnímu dvoru vhodnou příležitost k objasnění.

I –    Skutkový stav ve sporu v původních řízeních a předběžné otázky

2.        Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla podána High Court (Irsko) v rámci sporu týkajícího se čtyř spojených řízení směřujících ke zpochybnění odmítnutí udělení povolení k pobytu státnímu příslušníkovi třetí země, který uzavřel manželství s občankou Unie usazenou v Irsku. V každé ze čtyř věcí vstoupil státní příslušník třetí země přímo na území Irska a podal žádost o politický azyl, která byla zamítnuta. Po svém příjezdu do Irska dotčený uzavřel manželství se státní příslušnicí jiného členského státu usazenou a pracující v Irsku. V návaznosti na toto uzavření manželství požádal o pobytovou kartu („residence card“) jakožto manžel státního příslušníka členského státu legálně pobývajícího v Irsku. Udělení této pobytové karty bylo zamítnuto ministrem spravedlnosti z toho důvodu, že žadatel neprokázal, že před svým příchodem do Irska legálně pobýval v jiném členském státě, jak vyžaduje irská právní úprava přijatá za účelem provedení směrnice 2004/38. Žadatelé se tedy proti těmto ministerským rozhodnutím o zamítnutí povolení k pobytu odvolali, když uplatnili, že podmínka předchozího legálního pobytu v jiném členském státě vyžadovaná irskými právními předpisy, jejíž nesplnění odůvodnilo zpochybněná rozhodnutí o zamítnutí, je v rozporu s ustanoveními směrnice 2004/38.

3.        K tomu, aby mohl přezkoumat opodstatněnost žalob podaných proti sporným rozhodnutím o zamítnutí povolení k pobytu, považoval předkládající soud za nezbytné se Soudního dvora v podstatě dotázat, zda může být použití ustanovení směrnice 2004/38, konkrétněji požívání práva pobytu manželem nebo manželkou občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, podmíněno legálním pobytem v jiném členském státě před příchodem tohoto manžela nebo této manželky do hostitelského členského státu. To je předmětem první předběžné otázky. I kdyby tomu tak nebylo, bude nutno ještě určit, zda by se nicméně ustanovení směrnice 2004/38 v projednávaných věcech nepoužila na státní příslušníky třetí země vzhledem k tomu, že čl. 3 odst. 1 uvedené směrnice vyhrazuje právo dovolávat se ustanovení této směrnice rodinným příslušníkům, kteří „doprovázejí“ nebo „následují“ občana Unie, zatímco tito uzavřeli manželství až po svém příjezdu na irské území. Z toho vyplývají druhá a třetí předběžná otázka, které se v podstatě týkají vlivu data uzavření manželství na použitelnost směrnice 2004/38. Tyto dva aspekty přezkoumám postupně.

II – Posouzení

A –    Slučitelnost požadavku předchozího legálního pobytu v jiném členském státě se směrnicí 2004/38

4.        Tázat se, zda směrnice 2004/38 umožňuje právo pobytu, které směrnice přiznává státním příslušníkům třetí země, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, v hostitelském členském státě podmínit předchozím legálním pobytem v jiném členském státě, znamená položit si otázku týkající se rozsahu působnosti uvedeného předpisu: použije se tato směrnice pouze na rodiny, které byly usazeny v členském státě předtím, než se přestěhovaly do hostitelského členského státu? Jinak řečeno, zaručuje směrnice 2004/38 pouze volný pohyb rodinných příslušníků občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, na území Unie nebo v některých případech rovněž vstup těchto rodinných příslušníků na území Unie?

5.        Směrnice 2004/38 neposkytuje výslovnou odpověď. Ve svých článcích 6, 7 a 16 se pouze omezuje na přiznání práva pobytu rodinným příslušníkům občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky členského státu „a kteří doprovázejí nebo následují občana Unie“. Vzhledem k tomu, že výklad uvedeného předpisu neposkytuje žádnou oporu, je třeba se odvolat na jeho cíle. Směrnice 2004/38 má za cíl zajistit „základní a osobní právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států“ přiznané občanům Unie přímo článkem 18 ES(3). Ustanovení uvedené směrnice proto musí být vykládána ve světle základního práva pohybu a pobytu občanů Unie. Práva stanovená směrnicí musí být chápána z funkčního hlediska tak, aby jim byl přiznán pouze dosah, který je nutný k zajištění účinného výkonu práva pohybu a pobytu občanů Unie. Jinak řečeno, jedná se o určení, zda požívání práva pobytu občanem Unie v plném rozsahu znamená, že právo pobytu rodinných příslušníků občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, které je právem odvozeným a závislým na právu občana Unie(4), zahrnuje právo vstupu na území Unie.

6.        Proti tomuto přístupu a proti odpovědi, která z něj může vyplývat, nemohou členské státy, které předložily vyjádření, platně namítat vertikální ústavní rozdělení pravomocí. I když je skutečností, že je v zásadě nadále zachována pravomoc členských států v oblasti kontroly přistěhovalectví, tedy přijímání státních příslušníků třetích zemí pocházejících z území mimo Společenství, nelze z této skutečnosti vyvodit, že se směrnice 2004/38 týká pouze pohybu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků mezi členskými státy, a nikoliv vstupu těchto rodinných příslušníků na území Unie. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že členské státy musí při výkonu svých vnitrostátních pravomocí dodržovat právo Společenství a zejména základní svobody pohybu(5). Bylo tak již výslovně rozhodnuto, že požadavky na dodržování svobody pohybu a pobytu občanů Unie mohou omezovat výkon pravomocí členskými státy(6), zejména pravomocí, které mají v oblasti kontroly přistěhovalectví(7).

7.        Za účelem zpochybnění použitelnosti směrnice 2004/38 na problematiku vstupu rodinných příslušníků občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, na území Společenství, se ani nelze po právu dovolávat úpravy pravomocí Společenství, tak jak vyplývá z různých právních základů stanovených Smlouvou o ES. Přijetí legislativních aktů Společenství v oblasti přistěhovalectví a kontroly vnějších hranic(8) sice umožňuje pouze hlava IV Smlouvy o ES, zatímco směrnice 2004/38 je založena na hlavě III Smlouvy o ES. Tato směrnice ovšem upravuje přímo jen práva občanů Unie, přičemž práva jejich rodinných příslušníků jsou upravena jen potud, pokud tvoří příslušenství prvně uvedených práv. Skutečnost, že tak může mít vliv na oblast kontroly přistěhovalectví, nezasahuje do pravomoci založené hlavou IV, jelikož její hlavní cíl je omezen na zajištění výkonu práva pohybu a pobytu občanů Unie.

8.        Zbývá tedy určit, zda plný účinek práv spojených s občanstvím Unie předpokládá, že právo pobytu přiznané rodinným příslušníkům občana Unie směrnicí 2004/38 může v některých případech zahrnovat právo vstupu na území Společenství. Za tímto účelem je třeba zaprvé připomenout opakovaný důraz, který jak zákonodárce(9), tak Soudní dvůr(10) přikládají významu ochrany rodinného života státních příslušníků členských států s cílem odstranit překážky výkonu základních svobod zaručených Smlouvou. Tato spojitost, pokud jde o právní nástroje, stanovená mezi právem na respektování rodinného života a svobodami pohybu vedlo Soudní dvůr zejména k rozhodnutí, že ustanovení článku 52 Smlouvy o ES (nyní po změně článku 43 ES) a ustanovení směrnice 73/148/EHS(11) musí být vykládána v tom smyslu, že ukládají členskému státu povinnost povolit vstup a pobyt na jeho území manželovi nebo manželce, bez ohledu na jejich státní příslušnost, státního příslušníka tohoto státu, který se přestěhuje se svým manželem nebo se svou manželkou na území jiného členského státu za účelem výkonu zaměstnání ve smyslu článku 48 Smlouvy o ES (nyní po změně článku 39 ES) a který se po návratu zpět usadí ve smyslu článku 52 Smlouvy na území členského státu svého původu; podle Soudního dvora by státní příslušník členského státu mohl být odrazen od opuštění svého státu původu za účelem výkonu zaměstnání nebo samostatně výdělečné činnosti na území jiného členského státu, pokud by po návratu do členského státu, jehož je státním příslušníkem, za účelem výkonu zaměstnání nebo samostatně výdělečné činnosti jeho manžel nebo manželka a děti nemohly společně s ním vstoupit na území tohoto státu a pobývat zde za podmínek přinejmenším rovnocenných s podmínkami, které jim jsou přiznány právem Společenství na území jiného členského státu(12). Uvedená spojitost, pokud jde o právní nástroje, rovněž vysvětluje, že Soudní dvůr rozhodl, že článek 49 ES, ve světle základního práva na respektování rodinného života, musí být chápán tak, že brání tomu, aby členský stát původu poskytovatele služeb usazeného v témže státě, který poskytuje služby příjemcům usazeným v jiných členských státech, nepovolil pobyt na svém území manželovi nebo manželce tohoto poskytovatele, kteří jsou státními příslušníky třetí země(13). Dokonce i v rozsudku Akrich(14), ve kterém Soudní dvůr odmítl přiznat na základě nařízení č. 1612/68 právo pobytu v členském státě původu, do kterého se občan Unie vrátil, aby se zde usadil se svým manželem, který je státním příslušníkem třetí země, pokud tento předtím legálně nepobýval v členském státě, Soudní dvůr nicméně příslušným orgánům členského státu původu uložil posoudit žádost manžela o vstup a pobyt na jeho území ve světle základního práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 EÚLP(15), vzhledem k tomu, že je dotčena svoboda pohybu občana Unie.

9.        Na základě tohoto přístupu je třeba uznat, že výklad směrnice 2004/38 v tom smyslu, že právo pobytu, které přiznává státním příslušníkům třetí země, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, v hostitelském členském státě jim nezaručuje právo vstupu na území Společenství, tedy, že toto právo požívají pouze v případě, že předtím legálně pobývali v jiném členském státě, by porušoval právo občana Unie vést normální rodinný život a tedy i jeho právo pobytu v hostitelském členském státě. Ve věcech dotčených v původních řízeních může skutečnost, že občanům Unie usazeným v Irsku není umožněn příchod jejich manžela nebo manželky z území mimo Společenství, zpochybnit jejich svobodnou volbu pobývat v tomto členském státě, jelikož je podněcuje k tomu, aby opustili irské území za účelem přestěhování se do členského státu nebo třetí země, kde budou moci vést se svým manželem nebo se svou manželkou společný život. V důsledku toho účinný výkon práva pobytu občana Unie v jiném členském státě, než ve státě původu, vyžaduje pojímat odvozené právo pobytu přiznané směrnicí 2004/38 jeho rodinným příslušníkům, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, tak, že zahrnuje právo jej následovat, včetně případu výkonu tohoto práva přímo z území mimo Unii. Z toho vyplývá, že k tomu, aby se mohli uvedení rodinní příslušníci dovolávat ustanovení uvedené směrnice, nemůže od nich členský stát platně vyžadovat, aby předtím legálně pobývali v jiném členském státě.

10.      Proti takovému výkladu směrnice 2004/38 irská vláda a členské státy, které předložily vyjádření, namítají řešení vycházející z rozsudku Akrich(16), podle kterého je požívání práva pobytu přiznaného článkem 10 nařízení č. 1612/68 státnímu příslušníkovi třetí země, který je manželem nebo manželkou občana Unie a který se stěhuje do členského státu, do kterého se občan Unie přistěhoval, podmíněno předchozím legálním pobytem v jiném členském státě, jelikož uvedené nařízení se týká pouze volného pohybu uvnitř Společenství a neupravuje práva uvedeného státního příslušníka třetí země, který je manželem nebo manželkou občana Unie, pokud jde o vstup na území Společenství.

11.      Řešení vyplývající z výše uvedeného rozsudku Akrich však nemůže mít z několika důvodu obecný dosah, který mu přiznávají členské státy. Toto řešení je v rozporu se směrem v judikatuře, který právo pobytu přiznané právními předpisy Společenství státnímu příslušníkovi třetí země, který je rodinným příslušníkem občana Unie, podmiňuje pouze zjištěním existence „rodinného vztahu“. Takto o tom rozhodoval Soudní dvůr před rokem 2003(17). A takto o tom rozhoduje poté(18). Z tohoto práva pobytu přímo přiznaného právem Společenství pouze na základě existence rodinného vztahu Soudní dvůr vyvodil, že členský stát nemůže přijmout opatření o odloučení rodinného příslušníka občana Unie, který není státním příslušníkem žádného členského státu, pouze z důvodu nesplnění legálních formalit týkajících se kontroly cizinců(19) a že vydání povolení k pobytu uvedenému příslušníkovi má jen uznávací povahu(20).

12.      Krom toho samotný Soudní dvůr v rozsudku Jia(21) výslovně spojil podmínku předchozího legálního pobytu stanovenou v rozsudku Akrich se zvláštním skutkovým kontextem věci v původním řízení, kdy státní příslušník třetí země, který byl manželem občana Unie, pobýval ilegálně v členském státě a usiloval o to, aby se protiprávně vyhnul uplatnění vnitrostátních právních předpisů v oblasti přistěhovalectví. Hacene Akrich, který uzavřel manželství s britskou státní příslušnicí a který neměl právo pobytu ve Spojeném království, totiž souhlasil se svým vyhoštěním do Irska, kam následoval svou manželku, která se zde nedávno usadila, a hodlal se společně s ní vrátit do Spojeného království, když se dovolával práva pobytu přiznaného právem Společenství jakožto manžel občanky Unie, která využila svou svobodu pohybu.

13.      Konečně je třeba zohlednit novou skutečnost, kterou představuje směrnice 2004/38. I za předpokladu, že by řešení vyplývající z výše uvedeného rozsudku Akrich mělo dosah neomezený na zvláštní kontext případu (zneužití práva), bylo vydáno v době platnosti a na základě uplatnění nařízení č. 1612/68. Jak přitom uvádí třetí bod odůvodnění směrnice 2004/38, jejím cílem je nejen kodifikovat, ale také revidovat stávající legislativní nástroje, aby se právo volného pohybu a pobytu všech občanů Unie „posílilo“. Mimoto, zatímco nařízení č. 1612/68 upravovalo, jak uvádí jeho název, pouze „volný pohyb“ pracovníků uvnitř Společenství, směrnice 2004/38 se v souladu s právem stanoveným článkem 18 ES týká nejen práva občanů Unie „pohybovat se“, ale také „pobývat“ svobodně na území členských států. Jinak řečeno, svoboda pohybu pracovníků a prováděcí právní úprava měly v podstatě odstranit překážky mobility pracovníků. Důraz byl tedy kladen na odrazující účinek při opuštění členského státu nebo vstupu na jeho území, který mohla mít opatření přijatá členskými státy. Právě z tohoto hlediska vychází ratio decidendi výše uvedeného rozsudku Akrich. Soudní dvůr poté, co připomenul, že cílem systematiky právních předpisů Společenství je zajistit svobodu pohybu pracovníků ve Společenství, jejíž výkon nemůže postihovat migrujícího pracovníka a jeho rodinu, z toho totiž vyvodil, že, pokud se občan Unie usazený v členském státě, který uzavřel manželství se státním příslušníkem třetí země, který nemá právo pobytu v tomto členském státě, přestěhuje do jiného členského státu za účelem výkonu zaměstnání, nemůže neexistence práva jeho manžela nebo manželky vycházejícího z článku 10 nařízení č. 1612/68 usadit se s ním v tomto jiném členském státě představovat méně příznivé zacházení než bylo zacházení, které požívali předtím, než uvedený občan Unie využil možností poskytnutých Smlouvou v oblasti pohybu osob, a tudíž nemůže občana Unie odrazovat od výkonu práv pohybu přiznaných článkem 39 ES; naopak, pokud se občan Unie usazený v členském státě, který uzavřel manželství se státním příslušníkem třetí země, který má právo pobytu v tomto členském státě, přestěhuje do jiného členského státu za účelem výkonu zaměstnání, nesmí toto přestěhování způsobit ztrátu možnosti legálně vést společný život, což je důvod, proč článek 10 nařízení č. 1612/68 poskytuje uvedenému manželovi nebo uvedené manželce právo usadit se v tomto jiném členském státě(22). Nyní klade směrnice 2004/38 stejný důraz na právo svobodně pobývat na území členských států. Cílem je tedy zaručit nejen mobilitu, ale také stabilitu a trvalost pobytu v jiném členském státě. Z tohoto nového hlediska se lze domnívat, že použití podmínky předchozího legálního pobytu stanovené k tomu, aby státní příslušníci třetí země, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, mohli požívat práva pobytu přiznaného směrnicí 2004/38, může ovlivnit zachování práva pobytu v členském státě, který si občan Unie svobodně zvolil. V případě, že dojde ke změně v jeho rodinném životě a jeho rodinný příslušník se nebude moci dovolávat práva Společenství, aby jej následoval, pokud předtím legálně nepobýval v jiném členské státě, bude občan Unie motivován k tomu, aby opustil území členského státu, který si zvolil, aby se usadil v členském státě nebo ve třetí zemi, kde bude moci opětovně sjednotit rodinu. Porušení práva vést normální rodinný život způsobené požadavkem předchozího legálního pobytu v jiném členském státě tak ovlivňuje, jak jsem ukázal, účinný výkon práva pobytu. Přitom neexistuje důvod, aby bylo uplatněno rozdílné zacházení v případě zásahů do rodinného života podle toho, zda narušují svobodu občana Unie přestěhovat se do jiného členského státu nebo jeho svobodu pobývat v jiném členském státě. Jelikož musí být směrnice 2004/38, stejně jako nařízení č. 1612/68(23), vykládána rovněž ve světle základního práva na respektování rodinného života, je tedy třeba dospět k závěru, že požívání práva pobytu přiznaného směrnicí 2004/38 státním příslušníkům třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, nelze podmínit existencí předchozího legálního pobytu uvedených státních příslušníků v jiném členském státě.

14.      Konečně je třeba připomenout, že ačkoliv právo pobytu přiznané směrnicí 2004/38 státním příslušníkům třetí země, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, zahrnuje právo vstupu na území Společenství, neznamená to, že by toto právo vstupu nemohlo být členskými státy omezeno. Tato omezení jsou výslovně stanovena. Článek 27 uvedeného předpisu připomíná ve vztahu ke svobodě pohybu a pobytu občana Unie a jeho rodinných příslušníků, bez ohledu na jejich státní příslušnost, tradiční výhradu veřejného pořádku. Článek 35 upravuje výhradu pro případy zneužití práva nebo podvodu. Samozřejmě, jde především o případy účelových sňatků, ale lze se také domnívat, že zneužití práva zahrnuje rovněž snahu o protiprávní vyhnutí se uplatnění vnitrostátních právních předpisů v oblasti přistěhovalectví v případě Akrich. Je třeba poznamenat, že tato omezení povolená směrnicí 2004/68 zahrnují ta omezení, jejichž zavedení Soudní dvůr povolil členským státům v rámci svobody poskytování služeb ve vztahu k právu na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 EÚLP(24).

15.      Na první předběžnou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že směrnice 2004/38 neopravňuje členský stát k tomu, aby požívání práva pobytu, které poskytuje státním příslušníkům třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, podmínil předchozím legálním pobytem uvedených státních příslušníků v jiném členském státě.

B –    Vliv data uzavření manželství na požívání práva pobytu přiznaného směrnicí 2004/38

16.      Druhou a třetí předběžnou otázkou je Soudní dvůr v podstatě žádán, aby rozhodl, zda se státní příslušník třetí země může dovolávat ustanovení směrnice 2004/38, aby získal právo pobytu v hostitelském členském státě s občanem Unie, jehož je manželem nebo manželkou, třebaže vstoupil na území hostitelského členského státu před uzavřením manželství či dokonce před příchodem občana Unie. Tato otázka vznikla proto, že čl. 3 odst. 1 směrnice vyhrazuje požívání výhod ustanovení této směrnice občanům Unie a „jeho rodinným příslušníkům […], kteří jej doprovázejí nebo následují“. Je třeba se domnívat, že tato formulace vyžaduje, aby státní příslušník třetí země získal postavení rodinného příslušníka před příchodem do hostitelského členského státu? Takové je stanovisko irské vlády. Pokud by tomu tak nebylo, jak by mohl být státní příslušník třetí země považován za osobu, která občana Unie doprovází nebo následuje jakožto jeho rodinný příslušník?

17.      Znění čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38 však tezi členského státu žalovaného v původních řízeních příliš nepodporuje. Zejména výraz „doprovázet“ může znamenat pohyb a být chápán ve smyslu „jít s někým“, stejně jako může mít statický význam a znamenat „být s někým“. Tento dvojí smysl lze nalézt ve výrazech odpovídajících francouzskému výrazu použitých v jiných jazykových verzích, ať už se jedná o anglický výraz „accompany“, španělský výraz „acompañar“, italský výraz „accompagnare“ nebo portugalský výraz „acompanhar“. Aby se předešlo tomu, že tato formulace bude nejednoznačná, je tedy třeba znovu použít funkční výklad. V tomto ohledu, pokud by byl důraz kladen pouze na mobilitu státních příslušníků Společenství, na jejich svobodu přestěhovat se do jiného členského státu, bylo by možné s určitou relevancí tvrdit, že právo Společenství nezaručuje rodinnému příslušníkovi právo pobytu v hostitelském členském státě migrujícího občana Unie, jestliže byly rodinné vztahy založeny až po výkonu svobody pohybu. V tomto případě by totiž skutečnost spočívající v zabránění rodinnému sloučení nemohla mít žádný odrazující účinek na svobodu pohybu státního příslušníka Společenství.

18.      Je však známo, že mezi práva spojená s postavením občana Unie článkem 18 ES patří rovněž právo svobodně pobývat na území členských států. Směrnice 2004/38, která upravuje výkon základního práva pohybu a pobytu občanů Unie, se logicky vztahuje na základě svého článku 3 na všechny občany Unie, „kteří se stěhují nebo pobývají“ v jiném členském státě, než jehož jsou státními příslušníky. V rámci odpovědi na první otázku jsem již přitom zdůraznil, že trvalost pobytu občana Unie v hostitelském členském státě by byla zpochybněna, pokud by zde nemohl vést společný život se svými rodinnými příslušníky. Z hlediska účinnosti výkonu jeho práva pobytu není příliš významné, v jakém okamžiku se osoba stala jeho rodinným příslušníkem. Rovněž není příliš významné, zda se osoba, která se stala jeho rodinným příslušníkem, již nacházela na území hostitelského členského státu před příchodem občana Unie. I když, jako ve věcech dotčených v původních řízeních, státní příslušník třetí země uzavřel manželství s občanem Unie až během pobytu tohoto občana Unie v hostitelském členském státě a i když v okamžiku uzavření manželství již vstoupil na území hostitelského členského státu, nic to nemění na tom, že odmítnutí udělení povolení k pobytu tomuto státnímu příslušníkovi jakožto manželovi nebo manželce občana Unie uvedeným členským státem brání rodinnému životu a ovlivňuje pobyt občana Unie na jeho území.

19.      V kontextu práva pobytu spojeného se základní svobodou pohybu pracovníků již Soudní dvůr rozhodl, že členský stát nemůže, aniž by porušil právo pobytu přiznané pracovníkům Společenství, a tedy i jejich rodinným příslušníkům, směrnicí 68/360/EHS(25) a směrnicí 73/148, odmítnout vydat povolení k pobytu státnímu příslušníkovi třetí země, který uzavřel manželství s pracovníkem Společenství v hostitelské zemi poté, co protiprávně vstoupil na její území(26). To, co platilo za platnosti předpisů před vstupem směrnice 2004/38 v platnost, platí tím spíše nyní. Je třeba zopakovat, že uvedená směrnice má „posílit“ právo pobytu všech občanů Unie. Je tedy třeba dospět k závěru, že státní příslušníci třetích zemí se mohou dovolávat požívání práv přiznaných směrnicí 2004/38 rodinným příslušníkům, kteří „doprovázejí“ občana Unie ve smyslu článku 3 uvedené směrnice, bez ohledu na datum, kdy se stali rodinnými příslušníky uvedeného občana.

20.      Na druhou a třetí předběžnou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38 se vztahuje na státního příslušníka třetí země, který je manželem nebo manželkou občana Unie pobývajícího v hostitelském členském státě, bez ohledu na datum a místo uzavření jejich manželství a bez ohledu na datum a způsob, jakým vstoupil na území hostitelského členského státu.

III – Závěry

21.      S přihlédnutím k předcházejícím úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené High Court následovně:

„1)      Směrnice 2004/38/ES neopravňuje členský stát k tomu, aby požívání práva pobytu, které poskytuje státním příslušníkům třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, podmínil předchozím legálním pobytem uvedených státních příslušníků v jiném členském státě.

2)      Článek 3 odst. 1 směrnice 2004/38 se vztahuje na státního příslušníka třetí země, který je manželem nebo manželkou občana Unie pobývajícího v hostitelském členském státě, bez ohledu na datum a místo uzavření jejich manželství a bez ohledu na datum a způsob, jakým vstoupil na území hostitelského členského státu.“


1 – Původní jazyk: francouzština.


2 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. L 158, s. 77; Zvl. vyd. 05/05, s. 46).


3 – Viz rozsudek ze dne 17. září 2002, Baumbast a R (C‑413/99, Recueil, s. I‑7091, bod 84).


4 – Pro připomenutí, viz rozsudek ze dne 11. prosince 2007, Eind (C‑291/05, Sb. rozh. s. I‑10719, body 23, 24 a 30).


5 – Pro připomenutí, viz rozsudek ze dne 13. prosince 2005, Marks & Spencer (C‑446/03, Sb. rozh. s. I‑10837, bod 29).


6 – Viz rozsudky ze dne 23. listopadu 2000, Elsen (C‑135/99, Recueil, s. I‑10409, bod 33); ze dne 2. října 2003, Garcia Avello (C‑148/02, Recueil, s. I‑11613, bod 25); ze dne 29. dubna 2004, Pusa (C‑224/02, Recueil, s. I‑5763, bod 22); ze dne 15. března 2005, Bidar (C‑209/03, Sb. rozh. s. I‑2119, bod 33); ze dne 26. října 2006, Tas‑Hagen a Tas (C‑192/05, Sb. rozh. s. I‑10451, bod 22) a ze dne 22. května 2008, Nerkowska (C‑499/06, Sb. rozh. s. I‑3993, bod 24).


7 – Viz rozsudek ze dne 25. července 2002, MRAX (C‑459/99, Recueil, s. I‑6591). Viz také rozsudek ze dne 14. dubna 2005, Komise v. Španělsko (C‑157/03, Sb. rozh. s. I‑2911).


8 – Viz například směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny (Úř. věst. L 251, s. 12; Zvl. vyd. 19/06, s. 224), která přiznává právo na sloučení rodiny státním příslušníkům třetích zemí.


9 – Poté, co ve svém pátém bodě odůvodnění připomíná, že „za tím účelem, aby právo volného pohybu mohlo být vykonáváno za objektivních podmínek svobody a důstojnosti, musí být […] odstraněny překážky mobility pracovníků, zejména pokud jde o právo pracovníka, aby jej doprovázela jeho rodina“, nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 127, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15) ve svém článku 10 stanoví právo rodinných příslušníků bez ohledu na jejich státní příslušnost usadit se společně s pracovníkem, který je státním příslušníkem členského státu a je zaměstnán na území jiného členského státu. Podobně pátý bod odůvodnění směrnice 2004/38 připomíná, že „[m]á-li být právo všech občanů Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států vykonáváno v objektivně existujících podmínkách svobody a důstojnosti, je třeba je zaručit také jejich rodinným příslušníkům bez ohledu na jejich státní příslušnost“.


10 – Viz rozsudky ze dne 11. července 2002, Carpenter (C‑60/00, Recueil, s. I‑6279, bod 38); výše uvedený MRAX (bod 53); výše uvedený ze dne 14. dubna 2005, Komise v. Španělsko (bod 26); ze dne 31. ledna 2006, Komise v. Španělsko (C‑503/03, Sb. rozh. s. I‑1097, bod 41) a výše uvedený Eind (bod 44).


11 – Směrnice Rady 73/148/EHS ze dne 21. května 1973 o odstranění omezení pohybu a pobytu státních příslušníků členských států uvnitř Společenství v oblasti usazování a pohybu služeb (Úř. věst. L 172, s. 14; Zvl. vyd. 05/01, s. 167).


12 – Viz rozsudek ze dne 7. července 1992, Singh (C‑370/90, Recueil, s. I‑4265).


13 – Viz výše uvedený rozsudek Carpenter.


14 – Rozsudek ze dne 23. září 2003 (C‑109/01, Recueil, s. I‑9607).


15 – Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsaná dne 4. listopadu 1950 v Římě.


16 – Uvedený výše (body 49 až 51).


17 – Viz výše uvedený rozsudek MRAX (bod 59).


18 – Viz výše uvedený rozsudek ze dne 14. dubna 2005, Komise v. Španělsko (bod 28).


19 – Viz výše uvedený rozsudek MRAX (body 73 až 80).


20 – Viz výše uvedený rozsudek ze dne 14. dubna 2005, Komise v. Španělsko (bod 28).


21 – Rozsudek ze dne 9. ledna 2007 (C‑1/05, Sb. rozh. s. I‑1).


22 – Viz výše uvedený rozsudek Akrich (body 51 až 54).


23 – Viz rozsudek ze dne 18. května 1989, Komise v. Německo (249/86, Recueil, s. 1263, bod 10) a výše uvedený rozsudek Baumbast a R (bod 72).


24 – Viz výše uvedený rozsudek Carpenter.


25 – Směrnice Rady 68/360/EHS ze dne 15. října 1968 o odstranění omezení pohybu a pobytu pracovníků členských států a jejich rodinných příslušníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 13; Zvl. vyd. 05/01, s. 27).


26 – Viz výše uvedený rozsudek MRAX (body 63 až 80).