STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

VERICI TRSTENJAK

přednesené dne 17. února 2011(1)

Věc C‑543/09

Deutsche Telekom AG

proti

Spolkové republice Německo

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesverwaltungsgericht (Německo)]

„Právní rámec v odvětví elektronických komunikací – Směrnice 2002/22/ES – Článek 5 – Poskytování veřejných informačních služeb o účastnických číslech a poskytování účastnických seznamů – Univerzální služba – Článek 17 – Pravomoci vnitrostátního regulačního orgánu – Článek 25 – Povinnost předávat údaje o účastnících – Směrnice 2002/58/ES – Článek 12 – Souhlas účastníků s uvedením jejich osobních údajů ve veřejném účastnickém seznamu“

Obsah

I –   Úvod

II – Právní rámec

A –   Právo Unie

1.     Přehled

2.     Směrnice

a)     Směrnice o univerzální službě

b)     Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích

c)     Směrnice 2002/77

B –   Vnitrostátní právo

III – Skutkový stav a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce

IV – Řízení před Soudním dvorem

V –   Argumenty účastníků řízení

A –   K první předběžné otázce

B –   K druhé předběžné otázce

VI – Právní posouzení

A –   První předběžná otázka

1.     Předmět povinnosti předávat údaje podle čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě

a)     Výklad čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě podle doslovného znění

b)     Výklad čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě podle systematiky

c)     Výklad čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě podle cílů

d)     Závěr

2.     Článek 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě neobsahuje úplnou harmonizaci povinnosti předávat údaje

3.     Povinnost členských států respektovat pravomoci vnitrostátních regulačních orgánů

a)     Pravomoci vnitrostátních regulačních orgánů na trhu účastnických seznamů, které jsou k dispozici veřejnosti nebo dosažitelné prostřednictvím informační služby o účastnických číslech

b)     Povinnost předávat cizí údaje podle § 47 TKG jakožto vnitrostátní opatření, které ovlivňuje pravomoci vnitrostátního regulačního úřadu

c)     Posouzení slučitelnosti vnitrostátních opatření ovlivňujících pravomoci vnitrostátních regulačních orgánů se směrnicemi

d)     Závěr

B –   Druhá předběžná otázka

VII – Závěr

I –    Úvod

1.        V projednávaném řízení o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU se Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, dále jen „předkládající soud“) obrací na Soudní dvůr se dvěma předběžnými otázkami ohledně výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (dále jen „směrnice o univerzální službě“)(2), jakož i směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (dále jen „směrnice o soukromí a elektronických komunikacích“)(3).

2.        Předkládající soud těmito předběžnými otázkami v podstatě žádá o vysvětlení podmínek a dosahu povinnosti stanovené v čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě podnikům, které přidělují účastníkům telefonní čísla (dále jen „telefonní podniky“), zpřístupňovat poskytovatelům účastnických seznamů, jež jsou k dispozici veřejnosti nebo dosažitelné prostřednictvím informační služby o účastnických číslech, údaje o účastnících.

3.        Tyto otázky vyvstávají s ohledem na právní spor mezi Deutsche Telekom AG (dále jen „žalobkyně v původním řízení“) a Spolkovou republikou Německo (dále jen „žalovaná v původním řízení“), zastoupenou Bundesnetzagentur für Elektrizität, Gas, Telekommunikation, Post und Eisenbahnen (Spolková agentura pro elektřinu, plyn, telekomunikace, poštu a železnice, dále jen „Bundesnetzagentur“). Tento spor se týká zákonnosti usnesení Bundesnetzagentur, jímž žalobkyni v původním řízení v rámci postupu pro řešení sporů uložila povinnost zpřístupnit za blíže vymezených podmínek údaje o účastnících, které má k dispozici, na žádost a pro účely poskytování veřejných účastnických seznamů rovněž v případě, kdy účastníci nebo jejich poskytovatelé telefonní služby chtějí tyto údaje nechat zveřejnit pouze jedním nebo více určitými podniky a podnik, který o ně požádal, k těmto „oprávněným“ podnikům nepatří.

II – Právní rámec

A –    Právo Unie(4)

1.      Přehled

4.        Od poloviny osmdesátých let usiluje zákonodárce Unie o kontrolované otevření a liberalizaci vnitrostátních telekomunikačních trhů. V první fázi, jež trvala od osmdesátých let do roku 2002, byla Radou i Komisí přijata řada směrnic. Přitom se (liberalizační) směrnice přijaté Komisí zaměřují na otevření trhů. (Harmonizační) směrnice Evropského parlamentu a Rady(5) mají naproti tomu přispět ke sjednocení různorodých vnitrostátních právních úprav v telekomunikační oblasti.

5.        Tento předpisový rámec pro elektronickou komunikaci byl roku 2002 nahrazen novým, jenž se v podstatě skládá z rámcové směrnice(6) a čtyř zvláštních směrnic(7) Evropského parlamentu a Rady, a dále ze směrnice Komise (o hospodářské soutěži)(8). Ke čtyřem konkrétním směrnicím Evropského parlamentu a Rady se řadí směrnice o univerzální službě a směrnice o soukromí a elektronických komunikacích, jíž se projednávané řízení o předběžné otázce týká.

2.      Směrnice

a)      Směrnice o univerzální službě

6.        Směrnicí o univerzální službě byla nahrazena směrnice 98/10(9) a část směrnice 97/33(10).

7.        Bod 11 odůvodnění směrnice o univerzální službě zní takto:

„Účastnické seznamy a informační služba o účastnických číslech představují základní prostředek pro přístup k veřejně přístupné telefonní službě a jsou součástí povinnosti univerzální služby. Uživatelé a spotřebitelé si přejí úplné účastnické seznamy a informační službu o účastnických číslech, která obsahuje všechny zveřejňované telefonní účastníky a jejich čísla (včetně pevných a mobilních čísel) a chtějí, aby tyto informace byly předkládány nepreferenčním způsobem. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/66/ES ze dne 15. prosince 1997 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví telekomunikací zajišťuje právo účastníků na soukromí s ohledem na uvádění jejich osobních údajů ve veřejném účastnickém seznamu.“

8.        Bod 35 odůvodnění směrnice o univerzální službě zní takto:

„Poskytování účastnických seznamů a informační služby o účastnických číslech jsou již otevřeny hospodářské soutěži. Ustanovení této směrnice jsou doplněním ustanovení směrnice 97/66/ES v tom, že poskytují účastníkům právo nechat zařadit své osobní údaje do tištěného nebo elektronického účastnického seznamu. Všichni poskytovatelé služeb, kteří přidělují telefonní čísla svým účastníkům, jsou povinni zpřístupnit příslušné informace spravedlivým, nákladově orientovaným a nediskriminačním způsobem.“

9.        Článek 5 směrnice o univerzální službě, nazvaný „Informační služba o účastnických číslech a účastnické seznamy“, zní takto:

„1.       Členské státy zajistí, aby

a)       byl pro koncové uživatele přístupný alespoň jeden úplný účastnický seznam v podobě schválené příslušným orgánem, buď tištěné[,] nebo elektronické, nebo obojí, a byl pravidelně aktualizován nejméně jednou ročně;

b)       byla přístupná alespoň jedna úplná telefonní informační služba o účastnických číslech pro všechny koncové uživatele včetně uživatelů veřejných telefonních automatů.

2.      Účastnické seznamy uvedené v odstavci 1, s výhradou článku 11 směrnice 97/66/ES, zahrnují veškeré účastníky veřejně přístupných telefonních služeb.

3.      Členské státy zajistí, aby podniky poskytující služby uvedené v odstavci 1 uplatňovaly zásadu nediskriminace při nakládání s informacemi, které jim byly poskytnuty jinými podniky.“

10.      Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/136/ES ze dne 25. listopadu 2009, kterou se mění směrnice 2002/22/ES o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací, směrnice 2002/58/ES o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací a nařízení (ES) č. 2006/2004 o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele(11), byl změněn čl. 5 odst. 2 směrnice o univerzální službě v tom smyslu, že v něm obsažený odkaz na článek 11 směrnice 97/66 byl nahrazen odkazem na článek 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích. Tato změna má pouze vysvětlující povahu. Neboť podle čl. 19 odst. 2 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích se odkazy na směrnici 97/66 považují za odkazy na směrnici o soukromí a elektronických komunikacích.

11.      Článek 25 směrnice o univerzální službě, nazvaný „Operátorské služby a informační služba o účastnických číslech“, zní takto:

„1.      Členské státy zajistí, aby účastníci veřejně přístupných telefonních služeb měli právo být uvedeni ve veřejně přístupném účastnickém seznamu uvedeném v čl. 5 odst. 1 písm. a).

2.      Členské státy zajistí, aby všechny podniky, které přidělují telefonní čísla účastníkům, vyhověly všem oprávněným žádostem o zpřístupnění příslušných informací ve smluveném formátu a za podmínek, které jsou spravedlivé, objektivní, nákladově orientované a nediskriminační, s cílem poskytovat veřejně přístupné informační služby o účastnických číslech a poskytovat účastnické seznamy.

3.      Členské státy zajistí, aby všichni koncoví uživatelé, kteří mají připojení k veřejné telefonní síti, měli přístup k operátorským službám a k informačním službám o účastnických číslech v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. b).

[...]

5.      Odstavce 1, 2, 3 a 4 se uplatní s výhradou požadavků právních předpisů Společenství o ochraně osobních údajů a soukromí, zejména článku 11 směrnice 97/66/ES.“

12.      Směrnicí 2009/136 byl změněn čl. 25 odst. 1, 3 a 5 směrnice o univerzální službě takto:

„1.      Členské státy zajistí, aby účastníci veřejně dostupných telefonních služeb měli právo být uvedeni ve veřejně dostupném účastnickém seznamu podle čl. 5 odst. 1 písm. a) a aby k jejich údajům měli přístup poskytovatelé informačních služeb o účastnických číslech nebo účastnických seznamů v souladu s odstavcem 2 tohoto článku.

[...]

3.      Členské státy zajistí, aby všichni koncoví uživatelé, kterým je poskytována veřejně dostupná telefonní služba, měli přístup k informačním službám o účastnických číslech. Vnitrostátní regulační orgány mohou podnikům, které kontrolují přístup ke koncovým uživatelům při poskytování informačních služeb o účastnických číslech, ukládat povinnosti a podmínky v souladu s článkem 5 směrnice 2002/19/ES (přístupová směrnice). Tyto povinnosti a podmínky jsou objektivní, přiměřené, nediskriminační a transparentní.

[…]

5.      Odstavce 1, 2, 3 a 4 se použijí s výhradou požadavků právních předpisů Společenství o ochraně osobních údajů a soukromí, zejména článku 12 směrnice 2002/58/ES (směrnice o soukromí a elektronických komunikacích).“

13.      V bodě 38 odůvodnění směrnice 2009/136 je tato změna vysvětlena takto:

„Informační služby o účastnických číslech by měly být a často jsou poskytovány za konkurenčních tržních podmínek podle článku 5 směrnice Komise 2002/77/ES ze dne 16. září 2002 o hospodářské soutěži na trzích sítí a služeb elektronických telekomunikací. Velkoobchodní opatření zajišťující zahrnutí údajů koncových uživatelů (pevných i mobilních sítí) do databází by měla být v souladu s opatřeními na ochranu osobních údajů, včetně článku 12 směrnice 2002/58/ES (směrnice o soukromí a elektronických komunikacích). Mělo by být zavedeno nákladově orientované poskytování těchto údajů poskytovatelům služeb tak, aby členské státy mohly vytvořit centralizovaný mechanismus pro poskytování komplexních souhrnných informací poskytovatelům informačních služeb o účastnických číslech, a také by měl být poskytován přístup k síti za rozumných a transparentních podmínek, s cílem zajistit, aby koncoví uživatelé mohli plně využívat výhod hospodářské soutěže, s konečným cílem umožnit odstranění regulace maloobchodu z těchto služeb a poskytovat informační služby o účastnických číslech za přiměřených a transparentních podmínek.“

b)      Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích

14.      Směrnicí o soukromí a elektronických komunikacích byla nahrazena směrnice 97/66(12).

15.      Druhý bod odůvodnění této směrnice zní takto:

„Tato směrnice usiluje o respektování základních práv a zachovává zásady uznané zejména v Listině základních práv Evropské unie. Tato směrnice zejména usiluje o to, aby byla plně dodržována práva stanovená v článcích 7 a 8 uvedené listiny.“

16.      Body 38 a 39 odůvodnění této směrnice znějí takto:

„Seznamy účastníků služeb elektronických komunikací jsou značně rozšířeny a jsou veřejné. Právo na soukromí fyzických osob a oprávněné zájmy právnických osob vyžadují, aby účastníci mohli určit, zda jejich osobní údaje budou v seznamu zveřejněny a pokud ano, které to budou. Poskytovatelé veřejných seznamů musí informovat účastníky, kteří mají být v takových seznamech uvedeni, o účelech seznamu a o jakémkoli zvláštním použití elektronických verzí veřejných účastnických seznamů, zejména prostřednictvím vyhledávacích funkcí zabudovaných v softwaru, jako [je] např. funkce zpětného vyhledávání, která umožňuje uživateli seznamu zjistit jméno a adresu účastníka pouze na základě jeho telefonního čísla.

Subjekt shromažďující údaje, které mají být v seznamu uvedeny, má povinnost informovat účastníky o účelu/účelech veřejných seznamů, v nichž mají být uvedeny jejich osobní údaje. Pokud lze údaje předávat jedné nebo většímu počtu třetích stran, měl by být účastník informován o této možnosti a o příjemci nebo kategoriích možných příjemců. Jakékoli předání by mělo splňovat podmínku, že údaje nemohou být použity k jiným účelům než těm, pro které byly shromážděny. Pokud strana shromažďující údaje od účastníků nebo jakákoli třetí strana, které byly údaje předány, chce údaje použít pro další účely, musí buď původní strana shromažďující údaje, nebo třetí strana, které byly údaje předány, získat od účastníka obnovený souhlas.“

17.      Článek 12 této směrnice, nazvaný „Účastnické seznamy“, zní takto:

„1.      Členské státy zajistí, aby účastníci byli informováni zdarma a před zařazením do seznamu o účelu/účelech tištěného nebo elektronického účastnického seznamu, který bude k dispozici veřejnosti nebo dosažitelný prostřednictvím informačních služeb o účastnických číslech, a ve kterém mohou být uvedeny jejich osobní údaje, a o dalších možnostech využití založených na vyhledávacích funkcích zabudovaných v elektronických verzích seznamu.

2.      Členské státy zajistí, aby účastníci měli možnost určit, zda jejich osobní údaje budou uvedeny ve veřejném seznamu a pokud ano, tak které, v rozsahu, ve kterém jsou tyto údaje významné pro účely seznamu stanovené poskytovatelem seznamu, a možnost ověřit, opravit či odstranit tyto údaje. Neuvedení ve veřejném účastnickém seznamu, ověření, oprava či odstranění osobních údajů ze seznamu musí být prováděno zdarma.

3.      Členské státy mohou vyžadovat, aby byli účastníci požádáni o dodatečný souhlas, bude-li účel veřejného účastnického seznamu jiný, než je vyhledávání podrobností pro kontaktování osoby na základě jejího jména a případně nutnosti i minimálního množství dalších identifikátorů.

4.      Odstavce 1 a 2 se použijí na účastníky, kteří jsou fyzickými osobami. V rámci práva Společenství a použitelných vnitrostátních právních předpisů členské státy také zajistí, že budou dostatečně chráněny oprávněné zájmy účastníků, kteří nejsou fyzickými osobami, pokud jde o jejich uvedení ve veřejných účastnických seznamech.“

c)      Směrnice 2002/77

18.      Článek 5 směrnice 2002/77, nazvaný „Informační služby o účastnických číslech“, zní takto:

„Členské státy zajistí, aby všechna výlučná a/nebo zvláštní práva ohledně vytváření a poskytování informačních služeb o účastnických číslech, včetně zveřejnění účastnických seznamů a poskytování informačních služeb o účastnických číslech, byla na jejich území zrušena.“

B –    Vnitrostátní právo

19.      Ustanovení § 47 Telekommunikationsgesetz (telekomunikační zákon, dále jen „TKG“), nazvané „Poskytování údajů o účastnících“, zní takto:

„1.      Každý podnik, který poskytuje veřejné telekomunikační služby a zadává koncovým uživatelům telefonní čísla, je povinen s ohledem na pravidla pro ochranu údajů, jež je nutno použít, zpřístupnit každému podniku na žádost údaje o účastnících podle odst. 2 věty 4 pro účely poskytování veřejně přístupných informačních služeb o účastnických číslech a poskytování účastnických seznamů. Zpřístupnění údajů se musí uskutečnit neprodleně a nediskriminačním způsobem.

2.      Údaje o účastnících jsou údaje zveřejněné v účastnických seznamech podle § 104. Vedle čísla k nim patří i samotné údaje, jež mají být zveřejněny, jako je jméno, adresa a dodatečné údaje jako povolání, obor, typ připojení a spoluuživatel v rozsahu, v němž má podnik tyto údaje k dispozici. K tomu patří rovněž všechny informace, propojení, přiřazení a třídění zpracované ve formě s orientací na zákazníky podle současného stavu techniky s ohledem na pravidla pro ochranu údajů, jež je nutno použít, které jsou nezbytné ke zveřejnění těchto údajů prostřednictvím veřejně přístupných informačních služeb o účastnických číslech a v účastnických seznamech podle věty 1. Údaje musí být zpracovány komplexně a obsahově, jakož i technicky tak, že mohou být podle současného stavu techniky bez obtíží zveřejněny v účastnickém seznamu, vytvořeném s orientací na zákazníky, nebo v příslušné databázi informačních služeb o účastnických číslech.

3.      Na případné spory mezi podniky o právech a povinnostech vyplývajících z odstavců 1 a 2 se použije analogicky § 133.

4.      Poskytování údajů o účastnících může být zpoplatněno; zpoplatnění zpravidla podléhá dodatečné úpravě podle § 38 odst. 2 až 4. Taková úplata musí být podrobena schvalovací povinnosti podle § 31 pouze tehdy, jestliže má podnik na trhu plnění koncovým uživatelům významnou tržní sílu.“

20.      Ustanovení § 104 TKG, nazvané „Účastnické seznamy“, zní takto:

„Účastníci mohou být uvedeni ve veřejných tištěných či elektronických seznamech se svým jménem, se svou adresou a dodatečnými údaji, jako povolání, obor a typ připojení v rozsahu, v němž o to požádají. Přitom mohou účastníci určit, které údaje mají být v seznamech zveřejněny. Na žádost účastníka mohou být uvedeni spoluuživatelé, jsou-li s tím srozuměni.“

21.      Ustanovení § 105 TKG, nazvané „Sdělování informací“, zní takto:

„1.      Informace o telefonních číslech uvedených v účastnických seznamech mohou být sdělovány s přihlédnutím k omezením § 104 a odstavců 2 a 3.

2.      Telefonická informace o telefonních číslech účastníků může být sdělena pouze tehdy, jestliže tito účastníci byli náležitě informováni o tom, že mohou nesouhlasit s předáváním svých telefonních čísel a tohoto svého práva nevyužili. Informace, jdoucí nad rámec telefonního čísla, o údajích zveřejněných podle § 104 mohou být sděleny pouze tehdy, dal-li účastník k nadrámcovému sdělování informací souhlas.

3.      Telefonní informace o jménu nebo názvu a adrese účastníka, u něhož je známo pouze telefonní číslo, je přípustná, jestliže účastník, který je uveden v účastnickém seznamu podle dokladu svého poskytovatele služeb nevyužil svou možnost s tím nesouhlasit.

4.       Nesouhlas podle odst. 2 věty 1 nebo odstavce 3 nebo souhlas podle odst. 2 věty 2 musí být bezodkladně zaznamenán v údajích o zákaznících poskytovatele služby a poskytovatele podle odstavce 1, kteří seznamy zakládají. Musí být respektovány rovněž ostatními poskytovateli služeb, jakmile se mohli hodnověrným způsobem dozvědět, že nesouhlas či souhlas je zaznamenán do seznamů poskytovatele služby a poskytovatele podle odstavce 1.“

22.      Ustanovení § 133 odst. 1 TKG, nazvané „Jiné spory mezi podniky“, zní takto:

„Vyplynou-li v souvislosti s povinnostmi podle tohoto zákona nebo na základě tohoto zákona spory mezi podniky, které provozují veřejné telekomunikační sítě nebo poskytují veřejnosti telekomunikační služby, přijme nalézací senát [Bundesnetzagentur], nestanoví-li zákon jinak, na návrh účastníka po vyslechnutí zúčastněných osob závazné rozhodnutí. Nalézací senát vydá rozhodnutí ve lhůtě nejvýše čtyř měsíců, která začíná běžet od podání výzvy k rozhodnutí sporu jedním z účastníků sporu.“

III – Skutkový stav a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce

23.      Žalobkyně v původním řízení je telekomunikačním podnikem, který koncovým uživatelům prostřednictvím analogového nebo ISDN (Integrated Services Digital Network) telefonního připojení umožňuje přístup k veřejné telefonní síti a její užívání pro hlasové telekomunikační služby. Jako provozovatelka sítě přiděluje svým účastníkům telefonní čísla. Žalobkyně v původním řízení mimoto na celém německém území provozuje telefonickou informační službu o účastnických číslech a internetovou informační službu o účastnických číslech. Mimoto vydává prostřednictvím dceřiných společností účastnické seznamy. K tomu nezbytné údaje spravuje žalobkyně v původním řízení v databázi účastníků. Ta neobsahuje pouze údaje o vlastních zákaznících, nýbrž také údaje o účastnících jiných poskytovatelů telefonních služeb, zejména těch, kteří sami účastnické seznamy nevydávají, a pro splnění požadavků svých zákazníků na uvedení v seznamu využívají na smluvním základě seznamy žalobkyně v původním řízení.

24.      Databáze účastníků žalobkyně v původním řízení se skládá z „veřejného“ a „neveřejného“ podseznamu. „Veřejný“ podseznam je tvořen údaji, u nichž dotčený účastník ani jeho poskytovatel telefonické služby proti zveřejnění v seznamech konkurenčního poskytovatele nic nenamítal. Žalobkyně v původním řízení tyto údaje zpřístupňuje rovněž jiným podnikům ke zveřejnění v jejich účastnických seznamech a v informačních službách o účastnických číslech. Služby žalobkyně v původním řízení získávají výhradní další údaje z „neveřejného“ podseznamu. Ten obsahuje údaje, které chce dotčený účastník nebo jeho poskytovatel telefonní služby nechat zveřejnit pouze žalobkyní v původním řízení, a vedle toho údaje vyhledané vlastními silami informačními službami o účastnických číslech žalobkyně v původním řízení, a dále takzvané vydavatelské údaje získané od vydavatelství telefonních seznamů.

25.      K podnikům, jimž jsou za úplatu zpřístupněny údaje o účastnících obsažené ve veřejném podseznamu, se řadí GoYellow GmbH a Telix AG, vedlejší účastnice v původním řízení (dále jen „vedlejší účastnice v původním řízení“), které provozují internetovou, respektive telefonickou informační službu o účastnických číslech. Poté, co mezi těmito podniky a žalobkyní v původním řízení došlo ke střetům týkajícím se objemu údajů, ohledně nichž existuje předávací povinnost, podaly vedlejší účastnice v původním řízení u Bundesnetzagentur návrh na provedení řízení o řešení sporu s cílem uložit žalobkyni v původním řízení, aby jim jednorázově poskytla celkový stav údajů o účastnících, který má k dispozici, přípustný ke zveřejnění v rámci informační služby o účastnických číslech, a poté jim každý pracovní den umožnila aktualizaci.

26.      Usnesením ze dne 11. září 2006 Bundesnetzagentur žalobkyni v původním řízení uložila, aby vedlejším účastnicím v původním řízení poskytla za blíže vymezených podmínek i ty údaje o účastnících, které tito účastníci nebo jejich poskytovatelé telefonní služby chtěli nechat zveřejnit pouze jedním nebo několika určitými podniky. Základem pro toto rozhodnutí byl § 47 TKG. Zbývající část žádosti vedlejších účastnic v původním řízení orgán zamítl, neboť podle jeho názoru není zřejmé, že žalobkyně v původním řízení systematicky porušuje své povinnosti v takovém rozsahu.

27.      Proti této povinnosti postoupit údaje, jež jí byla uložena podle § 47 TKG, podala žalobkyně v původním řízení žalobu v rozsahu, v němž jsou dotčeny údaje o účastnících jiných telefonních podniků (dále jen „cizí údaje“). Verwaltungsgericht (správní soud) žalobu zamítl. Opravným prostředkem „Revision“, který Verwaltungsgericht připustil, žalobkyně v původním řízení u předkládajícího soudu tvrdí, že usnesení Bundesnetzagentur přijaté na základě § 47 TKG je protiprávní v rozsahu, v němž se vztahuje na údaje o účastnících jiných poskytovatelů telefonních služeb. Žalobkyně v původním řízení tudíž navrhuje změnou napadeného rozsudku zrušit usnesení Bundesnetzagentur ze dne 11. září 2006 v rozsahu, v němž se jí uložená povinnost vztahuje rovněž na údaje o účastnících jiných poskytovatelů hlasových telekomunikačních služeb pro veřejnost. Žalovaná v původním řízení i vedlejší účastnice v původním řízení navrhují opravný prostředek „Revision“ zamítnout.

28.      Podle názoru předkládacího soudu je opravný prostředek „Revision“ žalobkyně v původním řízení podle vnitrostátního práva neopodstatněný. Žaloba proti usnesení Bundesnetzagentur je sice přípustná, avšak nemůže podle něj v souladu s vnitrostátním právem být úspěšná z hlediska meritorního. Předkládající soud si však není jist tím, zda povinnost uložená žalobkyni v původním řízení podle § 47 TKG postoupit údaje o účastnících poskytovatelům veřejných účastnických seznamů a informačních služeb o účastnických číslech, která se vztahuje na cizí údaje a nezávisí na souhlasu, respektive chybějícím nesouhlasu účastníka či jeho poskytovatele telefonní služby, je v souladu s právem Unie.

29.      S ohledem na to přerušil předkládající soud původní řízení a předložil Soudnímu dvoru k rozhodnutí tyto předběžné otázky:

„1.       Má být čl. 25 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě) vykládán v tom smyslu, že členským státům je pro účely poskytování veřejně přístupných informačních služeb o účastnických číslech a poskytování účastnických seznamů dovoleno uložit podnikům, které účastníkům přidělují telefonní čísla, povinnost zpřístupnit informace o účastnících, jimž tento podnik telefonní číslo sám nepřidělil, má-li tento podnik tyto informace k dispozici? 

2.      V případě kladné odpovědi na předcházející otázku:

      Má být článek 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (směrnice o soukromí a elektronických komunikacích) vykládán v tom smyslu, že uložení výše uvedené povinnosti vnitrostátním zákonodárcem je závislé na tom, zda jiný poskytovatel telefonní služby, respektive jeho účastníci, s předáváním informací souhlasí nebo zda proti němu v každém případě nic nenamítají?“

IV – Řízení před Soudním dvorem

30.      Předkládací rozhodnutí ze dne 28. října 2009 došlo kanceláři Soudního dvora dne 22. prosince 2009. V písemné části řízení předložily svá vyjádření žalobkyně v původním řízení, žalovaná v původním řízení, vedlejší účastnice v původním řízení, vlády Spojeného království a Italské republiky a Komise. Jednání konaného dne 2. prosince 2010 se zúčastnili zástupci žalobkyně v původním řízení, žalované v původním řízení, vedlejších účastnic v původním řízení, Spojeného království a zástupci Komise.

V –    Argumenty účastníků řízení

A –    K první předběžné otázce

31.      Podle názoru Komise je třeba první předběžnou otázku zodpovědět v tom smyslu, že čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě nedovoluje členským státům pro účely poskytování veřejně přístupných informačních služeb o účastnických číslech a poskytování účastnických seznamů uložit podnikům, které účastníkům přidělují telefonní čísla, povinnost zpřístupnit informace o účastnících, jimž tento podnik telefonní číslo sám nepřidělil, má-li podnik tyto informace k dispozici.

32.      Podle jejího názoru je rozhodující, že povinnost předávat údaje stanovená v čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě se vztahuje pouze na ty podniky, které přidělují telefonní čísla. Z toho plyne, že „příslušné informace“ podléhající povinnosti předání zahrnují pouze údaje, které souvisí s přidělením telefonních čísel dotčeným podnikem. Povinnost telefonních podniků předat celý svůj datový fond obsahující rovněž informace o účastnících jiných telefonních podniků, jež jde nad rámec tohoto, není tímto ustanovením ve světle jeho doslovného znění a jeho cílů pokryta. Nelze určit ani žádné jiné ustanovení regulačního rámce, které by mohlo sloužit jako právní základ takové povinnosti jdoucí za tento rámec.

33.      Podobným způsobem vláda Spojeného království argumentuje, že široký výklad čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě je v rozporu s doslovným zněním, systematikou a cílem této směrnice. V ní stanovená povinnost předávání se tudíž vztahuje výlučně na příslušné informace o vlastních účastnících podniku, který přiděluje telefonní čísla. Členským státům navíc není dovoleno ukládat telefonním podnikům povinnost předávat údaje, jež jdou nad rámec povinnosti stanovené směrnicí.

34.      Žalobkyně v původním řízení rovněž nejprve zdůrazňuje, že čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě členským státům neukládá, aby upravily povinnost předávání ve vztahu k cizím údajům. S tímto poznatkem však ještě není rozhodnuto, zda jsou členské státy k takové právní úpravě z hlediska práva Unie oprávněny. Cílem první předběžné otázky je tudíž podle ní vysvětlení, zda čl. 25 odst. 2 omezuje pravomoci členských států uložit telekomunikačním podnikům dodatečné povinnosti. Se zvláštním přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora týkající se směrnic 98/10, 2002/19 a 2002/22 i k doslovnému znění, cílům a struktuře směrnic 2002/21 a 2002/22 je podle ní nutné tuto otázku v konečném důsledku zodpovědět kladně.

35.      Žalovaná v původním řízení dochází naproti tomu v rámci gramatického, historického, systematického a teleologického výkladu čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě k závěru, že v něm stanovená povinnost předávání zahrnuje, respektive by mohla zahrnovat, v zásadě rovněž cizí údaje dotčené v projednávaném případě. Také podle názoru italské vlády je třeba první předběžnou otázku s přihlédnutím k doslovnému znění a systematice směrnice o univerzální službě v konečném důsledku zodpovědět kladně.

36.      Ke stejnému závěru docházejí vedlejší účastnice v původním řízení, podle nichž je třeba čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě vykládat v tom smyslu, že členské státy mohou uložit podnikům, aby všechny údaje o účastnících, které má podnik k dispozici, zpřístupnily pro účely poskytování veřejně přístupných informačních a účastnických seznamů.

B –    K druhé předběžné otázce

37.      Podle názoru Komise je článek 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích třeba vykládat v tom smyslu, že vnitrostátní zákonodárce může telefonním podnikům uložit povinnost předávat cizí údaje pouze v tom rozsahu, v němž dotčení účastníci byli o této možnosti předávání informováni. Takové předávání podle ní není přípustné, jestliže s ním účastníci výslovně nesouhlasili. Podle názoru vlády Spojeného království předpokládá každé uvedení údajů účastníka v dalším účastnickém seznamu souhlas dotčených osob.

38.      Žalobkyně v původním řízení naproti tomu v rámci gramatického, historického, systematického a teleologického výkladu článku 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích dochází k závěru, že předávání cizích údajů telefonním podnikem není závislé na tom, že dotčený koncový zákazník, respektive telefonní podnik povinný údaje předávat, předtím souhlasili nebo nic nenamítali.

39.      Podle názoru vedlejších účastnic v původním řízení poskytovatelům telefonní služby a jejich účastníkům rovněž nepřísluší právo nesouhlasit s předáváním jejich údajů uvedených v účastnickém seznamu třetím stranám pro účely poskytování informační služby o účastnických číslech či služby účastnických seznamů nebo omezit zveřejnění svých údajů na určitý účastnický seznam nebo určitou informační službu o účastnických číslech.

40.      K témuž závěru dochází italská vláda, podle jejíhož názoru je třeba článek 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích vykládat v tom smyslu, že uložení povinnosti spočívající v předávání cizích údajů telefonním podnikům členským státem nezávisí na tom, že účastník s předáváním údajů souhlasí nebo proti němu v každém případě nic nenamítá. To platí v rozsahu, v němž seznam či informační služba o účastnických číslech, jejichž zavedení je stanoveno, mají tytéž účely, jako ty, ve vztahu k nimž účastník udělil souhlas se zařazením vlastních údajů na účastnický seznam vytvořený jeho poskytovatelem.

VI – Právní posouzení

A –    První předběžná otázka

41.      Svou první předběžnou otázkou chce předkládající soud v podstatě zjistit, zda čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž mají telefonní podniky povinnost zpřístupňovat nejen údaje vlastních zákazníků pro účely poskytování veřejně přístupných informačních služeb o účastnických číslech a poskytování účastnických seznamů, nýbrž také cizí údaje, které mají k dispozici.

42.      K zodpovězení této otázky je třeba nejprve přezkoumat, zda se povinnost telefonních podniků předávat údaje, stanovená v čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě, vztahuje na cizí údaje, jež mají podniky k dispozici. Vzhledem k tomu, že tuto otázku je podle mého názoru třeba v konečném důsledku zodpovědět záporně, je dále zadruhé nutné přezkoumat, zda čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě upravuje povinnost telefonních podniků předávat údaje vyčerpávajícím způsobem, a v případě, že nikoli, zda by jiná ustanovení předpisového rámce pro elektronickou komunikaci mohla členským státům zakázat ukládání povinnosti telefonním podnikům předávat cizí údaje.

1.      Předmět povinnosti předávat údaje podle čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě

a)      Výklad čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě podle doslovného znění

43.      Podle doslovného znění čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě členské státy zajistí, aby všechny podniky, které přidělují telefonní čísla účastníkům, vyhověly všem oprávněným žádostem o zpřístupnění „příslušných informací“ s cílem poskytovat veřejně přístupné informační služby o účastnických číslech a poskytovat účastnické seznamy.

44.      Z hlediska pořadí větných částí se „příslušné informace“ podléhající povinnosti předávání vztahují k účastníkům, jimž podniky povinné předávat údaje přidělují telefonní čísla. „Účastníkem“ se podle čl. 2 písm. k) směrnice 2002/21 rozumí každá fyzická nebo právnická osoba, která s poskytovatelem veřejně přístupných služeb elektronických komunikací uzavřela smlouvu o poskytování takových služeb. „Příslušné informace“ podléhající povinnosti předávání se tudíž vztahují k fyzickým nebo právnickým osobám, které jsou s telefonním podnikem povinným předávat údaje smluvně svázány.

45.      Výklad čl. 25 odst. 2 podle doslovného znění a pořadí větných částí tudíž ukazuje, že povinnost telefonních podniků předávat údaje se týká údajů o vlastních koncových zákaznících, jimž přidělily telefonní čísla.

b)      Výklad čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě podle systematiky

46.      Závěr doslovného výkladu je potvrzen výkladem čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě podle systematiky této směrnice.

47.      V kontextu předpisového rámce pro elektronickou komunikaci se směrnice o univerzální službě týká zejména vztahu mezi poskytovateli služeb a sítí elektronické komunikace a koncovými zákazníky. V této rovině tato směrnice sleduje tři hlavní cíle a každý z nich je zpracován v samostatné kapitole.

48.      Směrnice o univerzální službě sleduje zaprvé cíl, zajistit v každém členském státu pro koncové uživatele celoplošnou minimální nabídku komunikačních služeb za dostupnou cenu, která odpovídá určitým požadavkům z hlediska kvality. Tato minimální nabídka definovaná jako „univerzální služba“(13) je upravena v kapitole 2 směrnice o univerzální službě (články 3 až 15) a zahrnuje v článku 5 upravené zpřístupnění alespoň jednoho úplného účastnického seznamu a alespoň jedné úplné informační služby o účastnických číslech. Směrnice o univerzální službě sleduje zadruhé cíl, zajistit za stanovených podmínek určitou míru hospodářské soutěže na trzích pro koncové uživatele, které v důsledku přítomnosti poskytovatele s významnou tržní silou nejsou účinně konkurenční. K tomu obsahuje kapitola 3 směrnice o univerzální službě (článek 16 až 19) požadavky pro přijímání regulačních opatření vnitrostátními regulačními orgány. Součástí směrnice o univerzální službě je zatřetí ochrana spotřebitele. K tomu obsahuje kapitola 4 (článek 20 až 31) celou řadu požadavků na ochranu zájmů a práv koncových uživatelů.

49.      Posuzováno systematicky je článek 25 zařazen v kapitole 4, a tudíž v kapitole směrnice o univerzální službě, jejímž středem zájmů jsou zájmy koncových uživatelů. S ohledem na to vychází čl. 25 odst. 1 z právního postavení účastníka veřejně přístupných telefonních služeb, jemuž je třeba zajistit právo na uvedení v úplném účastnickém seznamu. Rovněž v čl. 25 odst. 3 a 4 se vychází z postavení koncových uživatelů, jimž má být poskytnut přístup k informační službě o účastnických číslech (odstavec 3) a kteří musí mít možnost přístupu k informačním službám o účastnických číslech v jiných členských státech (odstavec 4).

50.      Ačkoli se čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě přímo nevztahuje na účastníky, nýbrž se zdá, že upravuje prima facie pouze povinnost telefonních podniků předávat údaje, vyplývá z jeho systematického zařazení, že rovněž tento odstavec se v první řadě týká právního postavení účastníka ve vztahu k telefonnímu podniku, s nímž je smluvně svázán. Posuzováno z tohoto pohledu, musí členské státy podle čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě zajistit, aby telefonní podniky na žádost pro účely poskytování veřejně přístupných informačních služeb o účastnických číslech a poskytování účastnických seznamů zpřístupnily příslušné informace o svých účastnících.

51.      Důležitý ukazatel pro správnost této systematické analýzy vyplývá ze změny čl. 25 odst. 1 směrnice o univerzální službě směrnicí 2009/136. V novém znění čl. 25 odst. 1 vedle práva účastníka veřejně přístupných telefonních služeb být uveden v účastnickém seznamu nyní navíc stanoví, že tito účastníci mají rovněž právo na to, aby jejich údaje byly podle ustanovení čl. 25 odst. 2 zpřístupněny poskytovatelům informačních služeb o účastnických číslech a účastnických seznamů. Povinnost telefonních podniků uvedená v čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě předávat údaje o vlastních účastnících poskytovatelům informačních služeb o účastnických číslech a účastnických seznamů je tímto upravena do formy práva těchto účastníků, a je takto výslovně potvrzena.

c)      Výklad čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě podle cílů

52.      Odůvodnění směrnice o univerzální službě podává málo vysvětlení ohledně cílů, které jsou sledovány povinností předávat údaje uvedenou v čl. 25 odst. 2. K tomu je v bodu 35 odůvodnění pouze uvedeno, že všichni poskytovatelé služeb, kteří svým účastníkům přidělují telefonní čísla, jsou povinni zpřístupnit příslušné informace spravedlivým, nákladově orientovaným a nediskriminačním způsobem.

53.      Z celkového posouzení směrnice o univerzální službě vyplývá, že autor směrnic sledoval povinností předávat údaje podle čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě dva hlavní cíle.

54.      Touto povinností předávat údaje má být na jedné straně zajištěno, že minimální nabídku, jež má být podle čl. 5 odst. 1 zpřístupněna jako univerzální služba, lze na trhu s veřejnosti přístupnými účastnickými seznamy v praxi také vytvořit. Tím, že telefonnímu podniku bude uložena povinnost předávat na žádost příslušné údaje o jeho koncových zákaznících, se zajistí, že bude moci být vytvořen alespoň jeden úplný účastnický seznam(14).

55.      Na druhé straně zajišťuje povinnost předávat údaje splnění nyní v čl. 25. odst. 1 směrnice o univerzální službě výslovně stanoveného práva účastníků na to, aby jejich údaje byly předávány poskytovatelům veřejných informačních služeb o účastnických číslech a poskytovatelům účastnických seznamů za účelem sestavení k tomu nezbytných datových fondů.

56.      Oba tyto hlavní cíle vyžadují, aby telefonní podniky předávaly příslušné informace o svých vlastních účastnících podle požadavků čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě na žádost a s cílem poskytovat veřejně přístupné účastnické seznamy. K dosažení tohoto cíle není ovšem nutné, aby telefonní podniky byly rovněž povinny na žádost s cílem poskytovat účastnické seznamy vydat cizí údaje, které mají k dispozici.

57.      Podle názoru žalované v původním řízení chtěl autor směrnic prostřednictvím čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě na trhu poskytovatelů účastnických seznamů a informačních služeb o účastnických číslech rovněž vytvořit fungující hospodářskou soutěž. Tento cíl vyžaduje, aby povinnost telefonních podniků předávat údaje podle čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě byla vykládána v tom smyslu, že se vztahuje rovněž na cizí údaje, jež tyto podniky mají k dispozici. Nosné struktury hospodářské soutěže jsou totiž v této oblasti dosažitelné pouze v případě, že dodávání údajů poskytovateli těchto služeb probíhá jednoduše, efektivně a v plném rozsahu. Jednotlivé dodání údajů o účastnících různými telefonními podniky tyto předpoklady nesplňuje.

58.      Tento argument žalované v původním řízení není přesvědčivý.

59.      Ačkoli nelze popřít, že cílem předpisového rámce pro elektronickou komunikaci v jeho celku je rovněž umožnit, aby koncoví uživatelé na trhu poskytování informačních služeb o účastnických číslech mohli plně využívat výhod hospodářské soutěže, neodůvodňuje tento obecný cíl výklad čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě navrhovaný žalovanou v původním řízení. V tomto ohledu je totiž rozhodující, že čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě nepatří k ustanovením, která jsou v kontextu celkového předpisového rámce pro elektronickou komunikaci zaměřena konkrétně na podporu a zajištění nosných struktur hospodářské soutěže na trhu informačních služeb o účastnických číslech.

60.      Souhlasí sice, že rovněž povinnost – omezená na vlastní účastníky – předávat údaje podle čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě může mít pozitivní vliv na hospodářskou soutěž na trhu poskytování informačních služeb o účastnických číslech, neboť všem poskytovatelům informačních služeb o účastnických číslech a všem poskytovatelům účastnických seznamů je tím dána možnost sestavit úplné datové fondy. Tuto funkci podporující hospodářskou soutěž je však nutné považovat za v zásadě vítaný vedlejší účinek, který musí v rámci teleologického výkladu čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě ustoupit do pozadí za oba výše uvedené hlavní cíle.

61.      V souladu s výše uvedeným potvrzuje také teleologický výklad čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě, že za údaje podléhající předávání ve smyslu tohoto ustanovení je třeba považovat pouze údaje o vlastních účastnících telefonního podniku.

d)      Závěr

62.      Výklad čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě podle doslovného znění, systematiky a cílů mne vede k závěru, že se v něm stanovená povinnost telefonních podniků předávat údaje vztahuje pouze na příslušné informace o účastnících, jimž tyto telefonní podniky přidělily telefonní číslo.

2.      Článek 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě neobsahuje úplnou harmonizaci povinnosti předávat údaje

63.      Z mých výše uvedených úvah vyplývá, že telefonní podniky podle čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě v zásadě nemusí být povinny k předávání cizích údajů, které mají k dispozici. K zodpovězení otázky, zda je členským státům v důsledku tohoto ustanovení zakázáno stanovit zákonnou povinnost předávání týkající se takových cizích údajů, musí být objasněno, jakého stupně harmonizace chtěl zákonodárce směrnice čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě dosáhnout. Jestliže má být povinnost telefonních podniků k předávání údajů tímto ustanovením plně harmonizována, bylo by totiž zakázáno zavést či ponechat v platnosti zákonnou povinnost k předávání cizích údajů, jež je nad rámec povinnosti stanovené směrnicí.

64.      Podle mého názoru není účelem čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě úplná harmonizace povinnosti telefonních podniků předávat údaje(15).

65.      Jak jsem již uvedla, je jedním z hlavních cílů povinnosti předávat údaje podle čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě zajistit, aby minimální nabídka, jež musí být poskytována podle čl. 5 odst. 1 jakožto univerzální služba, mohla být na trhu veřejných účastnických seznamů a informačních služeb o účastnických číslech také uvedena do praxe.

66.      Podle čl. 5 odst. 1 směrnice o univerzální službě zajistí členské státy, aby byl pro koncové uživatele přístupný alespoň jeden úplný účastnický seznam a alespoň jedna úplná informační služba o účastnických číslech. Z doslovného znění tohoto ustanovení přímo vyplývá, že se přitom jedná o minimální požadavek, který mají členské státy splnit. Členským státům je dále v zásadě dovoleno přijmout právní úpravu, jež jde nad rámec tohoto ustanovení s cílem zajistit na příslušných trzích pro koncové uživatele nabídku více úplných účastnických seznamů, respektive informačních služeb o účastnických číslech.

67.      Se zvláštním ohledem na systematickou souvislost mezi čl. 5 odst. 1 a čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě bude mít klasifikace čl. 5 odst. 1 jakožto minimálního harmonizačního předpisu nutně vliv na zodpovězení otázky, zda čl. 25 odst. 2 plně harmonizuje povinnost telefonních podniků poskytovat údaje.

68.      Vzhledem k tomu, že členským státům je podle čl. 5 odst. 1 směrnice o univerzální službě dovoleno vytvořit rámcové podmínky pro to, aby koncovým uživatelům bylo k dispozici více úplných účastnických seznamů a informačních služeb o účastnických číslech od různých poskytovatelů, vede systematický a teleologický výklad směrnice o univerzální službě k závěru, že členské státy za tímto účelem mohou v zásadě jít rovněž nad rámec požadavků obsažených v čl. 25 odst. 2.

69.      Zavedením povinnosti telefonních podniků předávat cizí údaje, jež je dotčena v původním řízení, využila Spolková republika Německo právě tento prostor k volnému uvážení. Zavedením této povinnosti se totiž s přihlédnutím ke zvláštnostem německého maloobchodního trhu účastnických seznamů pokusila vytvořit tržní prostředí, v němž se má rozhodujícím způsobem podporovat, aby existovalo více poskytovatelů účastnických seznamů, které jsou k dispozici veřejnosti nebo jsou dosažitelné prostřednictvím informačních služeb o účastnických číslech(16).

70.      Vzhledem k výše uvedenému docházím k závěru, že čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě plně neharmonizuje povinnost telefonních podniků předávat údaje.

3.      Povinnost členských států respektovat pravomoci vnitrostátních regulačních orgánů

71.      Klasifikace povinnosti telefonních podniků předávat údaje stanovené v čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě jako minimálního harmonizačního předpisu znamená, že členské státy jsou v podstatě oprávněny přijmout opatření, jež jdou nad rámec tohoto předpisu. Využijí-li členské státy tento prostor pro rozhodování, jsou povinny respektovat ostatní požadavky a ustanovení směrnice o univerzální službě, a rovněž jiných směrnic předpisového rámce pro elektronickou komunikaci.

72.      V této souvislosti je mimo jiné nutné povšimnout si požadavků čl. 3 odst. 2 směrnice o univerzální službě. Podle něj členské státy při přijímání pravidel k zajištění univerzální služby respektují zásady objektivity, průhlednosti, nediskriminace a proporcionality. Podle tohoto ustanovení usilují členské státy o minimalizaci narušování trhu a současně chrání veřejný zájem. V projednávaném řízení však nebyly uvedeny argumenty, které by umožnily dospět k závěru, že tyto požadavky nejsou v kontextu stanovení povinnosti předávat cizí údaje podle § 47 TKG respektovány.

73.      Ohledně zavedení vnitrostátní povinnosti předávat cizí údaje, jakou je povinnost uvedená v § 47 TKG, vzniká ovšem s přihlédnutím ke skutkovému stavu, na jehož základě bylo původní řízení zahájeno, otázka, zda vnitrostátní zákonodárce přijetím tohoto opatření zasáhl v rozporu se směrnicemi do pravomocí, které mají být v kontextu předpisového rámce pro elektronickou komunikaci zaručeny vnitrostátním regulačním orgánům na trhu pro koncové uživatele účastnických seznamů, jež jsou veřejnosti k dispozici nebo jsou dosažitelné prostřednictvím informační služby o účastnických číslech(17).

74.      K zodpovězení této otázky nejprve uvedu úkoly a pravomoci vnitrostátních regulačních orgánů na tomto trhu pro koncové uživatele a objasním, jakým způsobem jsou tyto pravomoci ovlivněny zavedením zákonné povinnosti předávat cizí údaje, jakou je povinnost v § 47 TKG. Poté se budu věnovat otázce, za jakých podmínek mohou členské státy ovlivňovat pravomoci vnitrostátních regulačních orgánů, a zda Spolková republika Německo přijetím povinnosti předávat cizí údaje podle § 47 TKG porušila požadavky práva Unie, jež v této souvislosti mají být dodržovány.

a)      Pravomoci vnitrostátních regulačních orgánů na trhu účastnických seznamů, které jsou k dispozici veřejnosti nebo dosažitelné prostřednictvím informační služby o účastnických číslech

75.      Soudní dvůr k úkolům a pravomocem vnitrostátních regulačních orgánů v kontextu předpisového rámce pro elektronickou komunikaci ve svém rozsudku ze dne 3. prosince 2009, Komise v. Německo(18), uvedl, že rámcová směrnice vytváří harmonizovaný rámec pro regulaci sítí a služeb elektronických komunikací, přiřazených zařízení a doplňkových služeb, a přitom stanoví úkoly vnitrostátních regulačních orgánů.

76.      V této souvislosti je poskytování veřejně přístupných informačních služeb o účastnických číslech a poskytování účastnických seznamů třeba klasifikovat jako „doplňkovou službu“ ve smyslu rámcové směrnice(19), jejíž úpravě podléhá vnitrostátní regulační orgán při výkonu pravomocí stanovených v rámcové směrnici a směrnici o univerzální službě.

77.      Pravomoci vnitrostátních regulačních orgánů jsou s ohledem na přijímání regulačních opatření na trzích pro koncové uživatele informačních služeb o účastnických číslech a účastnických seznamů v zásadě stanoveny v článku 17 směrnice o univerzální službě(20).

78.      Podle čl. 17 odst. 1 ukládá vnitrostátní regulační orgán podnikům označeným jako podniky s významnou tržní silou ve smyslu článku 14 rámcové směrnice na trhu pro koncové uživatele – vymezeném podle článku 15 rámcové směrnice – odpovídající povinnosti regulace, jestliže na základě výsledku analýzy trhu – provedené v souladu s článkem 16 rámcové směrnice – stanoví, že daný trh není účinně konkurenční a dospěje k závěru, že by povinnosti uložené podle směrnice 2002/19 nevedly k dosažení cílů uvedených v článku 8 směrnice 2002/21.

79.      Článek 17 odst. 2 směrnice o univerzální službě v této souvislosti mimo jiné stanoví, že povinnosti uložené podle odstavce 1 tohoto článku musí vycházet z povahy zjištěného problému a musí být přiměřené a odůvodněné z hlediska cílů stanovených v článku 8 rámcové směrnice.

80.      Z těchto úvah vyplývá, že vnitrostátní regulační orgány, které – s dodržením příslušných požadavků směrnice – stanovily, že trh pro koncové uživatele účastnických seznamů a informačních služeb o účastnických číslech není účinně konkurenční, uloží, respektive musí mít možnost podnikům s významnou tržní silou na tomto trhu, uložit odpovídající povinnosti regulace.

b)      Povinnost předávat cizí údaje podle § 47 TKG jakožto vnitrostátní opatření, které ovlivňuje pravomoci vnitrostátního regulačního úřadu

81.      Podle mého názoru nelze přesvědčivě zpochybnit, že přijetí zákonné povinnosti předávat cizí údaje, jakou je povinnost v § 47 TKG, ovlivní pravomoci vnitrostátních regulačních orgánů.

82.      V této souvislosti poukazuje předkládající soud v rámci své analýzy historie vzniku i systematického zařazení § 47 TKG na to, že zákonodárci byl při vytváření povinnosti předávat cizí údaje patrný model žalobkyně v původním řízení jakožto vertikálně integrovaného podniku, který generuje údaje i samotným přidělováním telefonních čísel vlastním zákazníkům, a mimoto vydává účastnické seznamy a provozuje informační služby o účastnických číslech(21).

83.      Podle názoru předkládajícího soudu mimoto účel ustanovení § 47 TKG vyžaduje chápání tohoto ustanovení v tom smyslu, že v něm stanovená povinnost předávat údaje není určena pouze k tomu, aby vyhověla minimálním požadavkům na zajištění univerzální služby. Důvody zákonodárce je nutné vykládat v tom smyslu, že povinností předávání v § 47 TKG je umožnit nezávisle na síti a službě nabídku informačních služeb o účastnických číslech a účastnických seznamů. Tím má být dosaženo nejen cílů předpisů o univerzální službě, nýbrž také regulačních cílů § 2 odst. 2 TKG(22). K těm patří zajištění spravedlivé hospodářské soutěže a podpora trvale konkurenčních telekomunikačních trhů v oblasti telekomunikačních služeb a sítí, a rovněž přiřazených zařízení a doplňkových služeb, a to jak ve venkovských, tak v městských oblastech(23).

84.      V rámci svého teleologického výkladu § 47 TKG dochází předkládající soud za těchto okolností k závěru, že povinnost předávat údaje podle § 47 TKG představuje nástroj aktivní podpory hospodářské soutěže, a tudíž překračuje meze pouhého nástroje dozoru nad zneužitím. Zákonodárci šlo tudíž o odstranění nesnází zabraňujících hospodářské soutěži nejen v nezbytně nutném rozsahu, nýbrž tak dalece, jak je to jen možné(24).

85.      S ohledem na tyto úvahy předkládajícího Soudu je bez dalšího zjevné, že povinnost předávat cizí údaje podle § 47 TKG je nutné hodnotit jako strukturální zásah na maloobchodním trhu účastnických seznamů a informačních služeb o účastnických číslech, který má za úkol vytvořit na těchto trzích nosné struktury hospodářské soutěže. V rozsahu, v němž je tohoto cíle dosaženo, již nemohou nastat podmínky stanovené v článku 17 směrnice o univerzální službě pro možný pozdější zásah vnitrostátního regulačního orgánu na tomto trhu. K těmto podmínkám totiž patří mimo jiné skutečnost, že dotčený trh pro koncové uživatele není účinně konkurenční(25). V tomto smyslu německý zákonodárce přijetím zákonné povinnosti předávat cizí údaje aktivně ovlivnil pravomoc vnitrostátního regulačního orgánu.

c)      Posouzení slučitelnosti vnitrostátních opatření ovlivňujících pravomoci vnitrostátních regulačních orgánů se směrnicemi

86.      S ohledem na můj výše uvedený výklad je třeba vycházet z toho, že přijetí povinnosti předávat cizí údaje, jakou je povinnost v § 47 TKG, ovlivňuje pravomoci vnitrostátního regulačního orgánu.

87.      Ačkoli v zásadě nelze vyloučit, že také vnitrostátní zákonodárce může vystupovat jako vnitrostátní regulační orgán(26), neobsahuje spis žádný odkaz na to, že by německý zákonodárce měl v rámci přijetí § 47 TKG vystupovat jako vnitrostátní regulační orgán.

88.      Je tudíž třeba dále objasnit, zda, a jestliže ano, za jakých podmínek může vnitrostátní zákonodárce v kontextu společného předpisového rámce pro elektronickou komunikaci normativně zasáhnout do pravomocí vnitrostátních regulačních orgánů.

89.      Podle mého názoru je třeba v této oblasti dosud vydané rozsudky Soudního dvora vykládat v tom smyslu, že členským státům není dovoleno, přímo vykonávat či omezit pravomoci, které mají být regulačním orgánům zaručeny podle směrnic společného předpisového rámce pro elektronickou komunikaci. To však neimplikuje, že členské státy již poté nesmějí vykonávat pravomoci, které jim zbyly, jestliže se vnitrostátní opatření přijatá na základě výkonu těchto pravomocí mohou nepřímo dotknout pravomocí vnitrostátních regulačních orgánů(27).

90.      Příklad toho, že směrnice společného předpisového rámce pro elektronickou komunikaci nedovolují přímý zásah členských států do pravomocí, jež mají být zaručeny vnitrostátním regulačním orgánům, poskytuje rozsudek Komise v. Německo ze dne 3. prosince 2009(28). V tomto řízení o nesplnění povinnosti rozhodoval Soudní dvůr o souladu s právem Unie vnitrostátní právní úpravy, podle níž byly určité trhy v zásadě osvobozeny od regulace vnitrostátním regulačním orgánem a volné uvážení vnitrostátního regulačního orgánu při výkonu zbývajících možností regulace na těchto trzích bylo omezeno. Vzhledem k tomu, že tato právní úprava vedla v konečném důsledku k tomu, že pravomoci, které mají být vnitrostátním regulačním orgánům zaručeny podle směrnic 2002/19, 2002/21 a 2002/22, byly v rozporu se směrnicemi omezeny, konstatoval Soudní dvůr porušení příslušných ustanovení těchto směrnic.

91.      Také rozsudek Komise v. Belgie ze dne 6. října 2010(29) je v konečném důsledku nutné vykládat v tom smyslu, že přímé zásahy členských států do pravomocí, které mají být zaručeny vnitrostátním regulačním orgánům, nejsou dovoleny. V tomto řízení o nesplnění povinnosti rozhodoval Soudní dvůr o slučitelnosti se směrnicí zákonné právní úpravy, v níž bylo mimo jiné stanoveno, že každou deficitní situaci, která podniku v důsledku poskytnutí určité univerzální služby vzniká, je třeba klasifikovat jako „nespravedlivou zátěž“ ve smyslu článku 12 směrnice o univerzální službě, a v důsledku toho odůvodňuje nárok na náhradu škody ve prospěch dotčené osoby povinné poskytovat univerzální službu. Tato právní úprava byla problematická především proto, že články 12 a 13 směrnice o univerzální službě vyhrazují vnitrostátním regulačním orgánům rozsáhlé pravomoci v souvislosti s výpočtem a financováním „nespravedlivých zátěží“ osob povinných poskytovat univerzální službu.

92.      S ohledem na nepatrně odlišnou analýzu dotčených vnitrostátních ustanovení Soudní dvůr nejprve uvedl, že autor směrnic neměl v úmyslu stanovit v článku 12 směrnice o univerzální službě podmínky, za nichž se vnitrostátní regulační orgány mají již předem domnívat, že poskytování univerzální služby může představovat nespravedlivou zátěž. Vnitrostátnímu zákonodárci tudíž přísluší stanovení kritérií, podle nichž vnitrostátní regulační orgány určí, zda je konkrétní zátěž nespravedlivá ve smyslu článku 12 směrnice o univerzální službě(30). Tato kritéria však musí zaprvé odpovídat závazným požadavkům směrnice o univerzální službě(31). Zadruhé vnitrostátní zákonodárce nesmí zajít tak daleko, že namísto vnitrostátního regulačního orgánu a bez přihlédnutí k podmínkám stanoveným ve směrnici o univerzální službě paušálně stanoví nespravedlivou zátěž, kterou je třeba odškodnit(32). Vzhledem k tomu, že belgický zákonodárce tyto požadavky nedodržel, konstatoval nakonec Soudní dvůr porušení směrnice o univerzální službě.

93.      Ačkoli Soudní dvůr v tomto rozsudku prohlásil skutečnost, že vnitrostátní zákonodárce zadává vnitrostátním regulačním orgánům kritéria pro určení „nespravedlivé zátěže“ ve smyslu článku 12 směrnice o univerzální službě, za v zásadě slučitelnou se směrnicí o univerzální službě, je přitom nutné vycházet ze základního předpokladu, že členské státy tím vykonávají pravomoci, jež jim přísluší v rámci směrnice o univerzální službě. Za těchto okolností je v rozsudku Komise v. Belgie v konečném důsledku potvrzeno, že vnitrostátní zákonodárce může využít své zbývající pravomoci k upřesnění pojmu „nespravedlivé zátěže“ ve smyslu článku 12 směrnice o univerzální službě s přihlédnutím k mezím stanoveným touto směrnicí, aniž však přitom přímo vykoná pravomoci vnitrostátního regulačního orgánu. Vzhledem k tomu, že belgický zákonodárce tyto požadavky nedodržel, konstatoval Soudní dvůr v důsledku toho porušení směrnice.

94.      V této souvislosti musí členské státy podle judikatury Soudního dvora navíc vykonávat dozor nad tím, že vnitrostátní regulační orgány jsou organizačně a funkčně schopny plnit úkoly, které jim podle rámcové směrnice a směrnice o univerzální službě přísluší(33).

95.      Zákaz přímých zásahů do pravomocí vnitrostátních regulačních orgánů však neznamená, že členské státy nesmí přijmout vůbec žádná opatření, která jsou způsobilá ovlivnit práci regulačních orgánů a výkon jejich pravomocí na trzích, na něž mají dohlížet. Spíše je nutné vycházet z toho, že vnitrostátní opatření, která se dotýkají pravomocí vnitrostátních regulačních orgánů pouze nepřímo, jsou přípustná. Neboť v celkové struktuře společného předpisového rámce pro elektronickou komunikaci i v souhře mezi právem Unie a vnitrostátním právem se pravomoci členských států a vnitrostátních regulačních orgánů dotýkají v několika oblastech(34), takže nepřímé zásahy členských států do pravomocí vnitrostátních regulačních orgánů jsou v kontextu společného předpisového rámce pro elektronickou komunikaci nejen přípustné, nýbrž přímo předpokládané.

96.      Tento rozbor je potvrzen rozsudkem Telekomunikacja Polska(35). V tomto rozsudku vydaném v řízení o předběžné otázce musel Soudní dvůr rozhodovat o tom, zda směrnice společného předpisového rámce pro elektronickou komunikaci brání vnitrostátní zákonné právní úpravě, podle níž je zakázáno učinit uzavření smlouvy o poskytování veřejně přístupných telekomunikačních služeb – včetně poskytnutí připojení k veřejné telekomunikační síti – závislým na tom, že účastník uzavře smlouvu o poskytování dalších služeb. Sporná byla zejména skutečnost, zda tím nebylo nepřípustným způsobem zasaženo do pravomocí vnitrostátních regulačních úřadů. Touto vnitrostátní právní úpravou byla totiž zakázána určitá praktika telekomunikačních podniků, ačkoli také vnitrostátní regulační orgány – byly-li splněny všechny podmínky podle článku 15 a násl. rámcové směrnice a článku 17 směrnice o univerzální službě – proti této praktice mohly regulačně zakročit.

97.      Podle názoru Soudního dvora nepředstavovalo sporné vnitrostátní opatření zásah v rozporu se směrnicemi do pravomocí, které mají být zaručeny vnitrostátním regulačním orgánům. K tomu konstatoval, že nedošlo k přímému zásahu do pravomocí těchto regulačních orgánů(36). Zadruhé uvedl, že účelem dotčeného vnitrostátního opatření byla lepší ochrana spotřebitelů v jejich vztazích k provozovatelům telekomunikačních služeb s tím, že rámcová směrnice a směrnice o univerzální službě nestanoví úplnou harmonizaci aspektů ochrany spotřebitele(37).

98.      Další důkaz slučitelnosti nepřímého zásahu do pravomocí, které mají být zaručeny vnitrostátním regulačním orgánům, s právem Unie se nachází v odůvodnění směrnice 2009/136, jíž byl pozměněn mimo jiné článek 25 směrnice o univerzální službě. K tématu poskytování informačních služeb o účastnických seznamech se v bodu 38 odůvodnění výslovně odkazuje na to, že nákladově orientované poskytování údajů koncových uživatelů (pevných i mobilních sítí) poskytovatelům služeb by mělo být zavedeno tak, aby členské státy mohly vytvořit centralizovaný mechanismus pro poskytování komplexních souhrnných informací poskytovatelům informačních služeb o účastnických číslech, a také by měl být poskytován přístup k síti za rozumných a transparentních podmínek, s cílem zajistit, aby koncoví uživatelé mohli plně využívat výhod hospodářské soutěže, s konečným cílem umožnit odstranění regulace maloobchodu z těchto služeb a poskytovat informační služby o účastnických číslech za přiměřených a transparentních podmínek.

99.      V tomto bodě 38 odůvodnění je tudíž jasně vyjádřen názor autora směrnic, že členské státy mohou v rámci působnosti směrnice o univerzální službě přijmout vnitrostátní opatření ke zjednodušení poskytování údajů zákazníků poskytovatelům informačních služeb o účastnických seznamech, s cílem nepřímo umožnit odstranění regulace maloobchodu z těchto služeb.

100. Na základě výše uvedeného přicházím k závěru, že směrnice společného předpisového rámce pro elektronickou komunikaci zakazují přímé zásahy členských států do pravomocí, které mají být zaručeny vnitrostátním regulačním orgánům. Nepřímé zásahy členských států do pravomocí vnitrostátních regulačních orgánů jsou naproti tomu povoleny.

101. S ohledem na tyto požadavky závisí odpověď na otázku slučitelnosti povinnosti předávat cizích údaje podle § 47 TKG dotčené v původním řízení se směrnicí o univerzální službě v konečném důsledku na tom, zda je nutné hodnotit přijetí této povinnosti předávat cizí údaje vnitrostátním zákonodárcem jako přímý zásah do pravomocí, které mají být zaručeny vnitrostátním regulačním orgánům. To zase závisí na cílech povinnosti předávat cizí údaje podle § 47 TKG i na její úpravě v kontextu vnitrostátního maloobchodního trhu s účastnickými seznamy a informačními službami o účastnických číslech.

102. Přijal-li německý zákonodárce povinností předávat cizí údaje podle § 47 TKG opatření směřující proti jednomu či více podnikům aktivním na maloobchodním trhu s účastnickými seznamy a informačními službami o účastnických číslech, vzhledem k tomu, že tento trh nebyl účinně konkurenční a tyto podniky disponovaly významnou tržní silou, a tím byl ztížen přístup dalších poskytovatelů na trh, je toto vnitrostátní opatření třeba klasifikovat jako přímý, a tudíž nepřípustný zásah do pravomocí vnitrostátního regulačního orgánu. V tomto případě by totiž německý zákonodárce přijetím dotčené povinnosti poskytovat cizí údaje přímo vykonával pravomoci, které podle článku 17 směrnice o univerzální službě – za předpokladu splnění tam stanovených podmínek – přísluší vnitrostátnímu regulačnímu orgánu.

103. Přijala-li naproti tomu Spolková republika Německo stanovením povinnosti předávat cizí údaje podle § 47 TKG pouze objektivní a obecné rámcové podmínky k dalšímu zjednodušení zpřístupňování zákaznických údajů poskytovatelům účastnických seznamů a informačních služeb o účastnických číslech, dochází k nepřímému, a tudíž přípustnému zásahu do pravomocí vnitrostátního regulačního orgánu.

104. Zjištění cílů povinnosti předávat cizí údaje podle § 47 TKG a posouzení její úpravy v kontextu vnitrostátního maloobchodního trhu s účastnickými seznamy a informačními službami o účastnických číslech v této souvislosti přísluší předkládajícímu soudu.

d)      Závěr

105. V souladu s výše uvedeným je třeba první předběžnou otázku zodpovědět v tom smyslu, že čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě nebrání vnitrostátní právní úpravě, jakou je právní úprava v § 47 TKG, podle níž jsou podniky, které účastníkům přidělují telefonní čísla, povinny pro účely poskytování veřejných informačních služeb o účastnických číslech a poskytování účastnických seznamů zpřístupňovat údaje, které mají k dispozici, o účastnících, jimž tyto podniky samy telefonní čísla nepřidělily.

106. Přijetí takové právní úpravy vnitrostátním zákonodárcem však představuje protiprávní zásah do pravomocí, které podle směrnice o univerzální službě mají být zaručeny vnitrostátním regulačním orgánům, byla-li tato povinnost přijata cíleně s ohledem na jeden či více podniků činných na maloobchodním trhu s účastnickými seznamy a informačními službami o účastnických číslech, vzhledem k tomu, že tento podnik, respektive tyto podniky disponují významnou tržní silou, čímž je ztížen přístup dalších poskytovatelů na trh, a tento trh není účinně konkurenční. Předkládajícímu soudu přísluší určit, zda se jedná o takové cíle a úpravu vnitrostátního ustanovení.

B –    Druhá předběžná otázka

107. Druhou předběžnou otázkou chce předkládající soud zjistit, zda je vnitrostátní právní úprava slučitelná s článkem 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích, jestliže podle této vnitrostátní právní úpravy musí telefonní podniky, které jsou pro účely poskytování veřejně přístupných informačních služeb o účastnických číslech a poskytování účastnických seznamů požádány o předání údajů, jež mají k dispozici, o účastnících jiných telefonních podniků, vydat tyto údaje také tehdy, jestliže dotčení účastníci, respektive telefonní podniky, které přidělily telefonní čísla, k takovému předávání neposkytli souhlas nebo proti němu dokonce vznesly námitky.

108. Předkládající soud by se tudíž chtěl nejprve dozvědět, zda účastníkům v kontextu předpisového rámce pro elektronickou komunikaci přísluší právo souhlasit nebo podat námitky ohledně předávání jejich osobních údajů pro účely poskytování veřejně přístupných informačních služeb a účastnických seznamů. Předkládající soud se dále táže, zda podniky, které účastníkům přidělily telefonní čísla, mohou zakázat předávání těchto údajů o účastnících za účelem zařazení na účastnické seznamy, které jsou k dispozici veřejnosti nebo dosažitelné prostřednictvím informačních služeb o účastnických číslech.

109. Výchozím bodem pro zodpovězení druhé předběžné otázky je čl. 5 odst. 2 směrnice o univerzální službě. Podle tohoto ustanovení zahrnují účastnické seznamy, které jsou k dispozici veřejnosti nebo dosažitelné prostřednictvím informačních služeb o účastnických číslech, s výhradou článku 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích, veškeré účastníky veřejně přístupných telefonních služeb(38).

110. Tento odkaz na článek 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích potvrzuje, že aspekty práva na ochranu osobních údajů vydávání účastnických seznamů, které jsou k dispozici veřejnosti nebo jsou dosažitelné prostřednictvím informačních služeb o účastnických číslech, je nutné posoudit v první řadě na základě této směrnice, a tudíž nikoli na základě „obecné“ směrnice o ochraně osobních údajů 95/46(39). Ve vztahu k „obecné“ směrnici o ochraně osobních údajů 95/46 je totiž směrnici o soukromí a elektronických komunikacích nutné považovat za lex specialis, jenž má přednost před obecnou směrnicí o ochraně osobních údajů, v oblastech, které v něm jsou výslovně upraveny(40).

111. Podle čl. 12 odst. 1 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích členské státy zajistí, aby účastníci byli informováni zdarma a před zařazením do seznamu o účelu/účelech tištěného nebo elektronického účastnického seznamu, který bude k dispozici veřejnosti nebo dosažitelný prostřednictvím informačních služeb o účastnických číslech, a ve kterém mohou být uvedeny jejich osobní údaje, a o dalších možnostech využití založených na vyhledávacích funkcích zabudovaných v elektronických verzích seznamu.

112. Podle čl. 12 odst. 2 této směrnice členské státy zajistí, aby účastníci měli možnost určit, zda jejich osobní údaje budou uvedeny ve veřejném seznamu, a pokud ano, tak které, v rozsahu, ve kterém jsou tyto údaje významné pro účely seznamu stanovené poskytovatelem seznamu, a aby měli možnost tyto údaje ověřovat, opravovat či odstranit. Neuvedení ve veřejném účastnickém seznamu, ověření, oprava či odstranění osobních údajů ze seznamu musí být prováděno zdarma.

113. Podle čl. 12 odst. 4 se odstavce 1 a 2 tohoto článku vztahují na účastníky, kteří jsou fyzickými osobami. Podle tohoto ustanovení členské státy v rámci práva Unie a použitelných vnitrostátních právních předpisů rovněž zajistí dostatečnou ochranu oprávněných zájmů účastníků, kteří nejsou fyzickými osobami, při jejich uvedení ve veřejných účastnických seznamech.

114. Z požadavků čl. 5 odst. 2 směrnice o univerzální službě ve spojení s článkem 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích tudíž na jedné straně vyplývá, že účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, mohou vždy sami rozhodnout o uvedení svých údajů ve veřejném seznamu. K tomu jim nejprve musí být vysvětlen účel dotčeného seznamu, a rovněž vyhledávací funkce, které jsou k dispozici. Po uvedení těchto údajů ve veřejném seznamu mohou navíc účastníci svobodně rozhodnout, že jejich údaje budou odstraněny.

115. Z článku 5 odst. 2 směrnice o univerzální službě ve spojení s článkem 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích na jedné straně jednoznačně vyplývá, že podniky, které účastníkům přidělily telefonní čísla, nemohou mít v této souvislosti vliv na rozhodování, zda budou osobní údaje jejich účastníků uvedeny v účastnických seznamech, které jsou k dispozici veřejnosti nebo dosažitelné prostřednictvím informačních služeb o účastnických číslech, a jestliže ano, v jakém rozsahu.

116. Tyto podniky jsou ovšem obecně povinny respektovat rozhodnutí příslušející jejich účastníkům o uvedení jejich údajů ve veřejně přístupných účastnických seznamech. Se zvláštním ohledem na systematickou souvislost mezi článkem 5 a článkem 25 směrnice o univerzální službě je totiž třeba vycházet z toho, že i povinnost telefonních podniků předávat údaje podle čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě podléhá výhradě požadavků v oblasti ochrany osobních údajů článku 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích, což je výslovně potvrzeno v čl. 25 odst. 5 směrnice o univerzální službě(41). Totéž pravidlo musí platit ohledně vnitrostátní povinnosti předávat cizí údaje, jakou je povinnost v § 47 TKG, která jde nad rámec povinnosti předávat údaje stanovené v čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě. Také tato povinnost předávání totiž slouží k vytvoření úplných informačních služeb o účastnických číslech a účastnických seznamů ve smyslu článku 5 směrnice o univerzální službě, a tudíž je nutné její srovnání s požadavky článku 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích.

117. Z těchto úvah vyplývá, že telefonní podnik, který je podle požadavků čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě, respektive § 47 TKG, žádán o vydání údajů o účastnících, jež má k dispozici, pro účely uvedení těchto údajů ve veřejně přístupném účastnickém seznamu, musí vždy respektovat požadavky článku 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích. V souladu s tím mohou tyto telefonní podniky vyhovět žádosti o předání údajů pouze v rozsahu, v němž je dán vědomý souhlas dotčeného účastníka s takovým uvedením jeho údajů v tomto veřejném účastnickém seznamu.

118. S ohledem na skutkový stav, který je základem původního řízení, je v této souvislosti třeba zejména objasnit, zda mohou účastníci svůj souhlas s uvedením svých osobních údajů v účastnických seznamech, které jsou k dispozici veřejnosti nebo jsou dosažitelné prostřednictvím informačních služeb o účastnických číslech, omezit na určitého poskytovatele takových seznamů, nebo zda se souhlas s uvedením jejich údajů v konkrétním veřejném účastnickém seznamu má za určitých podmínek vztahovat na další veřejné účastnické seznamy téhož typu.

119. V tomto rozsahu znění článku 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích neumožňuje dospět k jednoznačným závěrům. Body 38 a 39 odůvodnění této směrnice však obsahují jednoznačné odkazy na meze volnosti rozhodování ohledně volby prostředníka provádějícího zveřejnění, kterou je podle článku 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích nutné poskytnout účastníkům, kteří své údaje chtějí nechat uvést v účastnickém seznamu přístupném veřejnosti.

120. V bodě 38 odůvodnění je stanoveno, že účastníci mohou určit, zda jejich osobní údaje budou v seznamu zveřejněny. V bodě 39 odůvodnění je objasněno, že podniky, jež shromažďující údaje o účastnících za účelem uvedení v účastnickém seznamu přístupnému veřejnosti, má povinnost účastníky informovat o účelu, respektive účelech těchto seznamů. Předávání těchto údajů o účastnících třetí straně je podle tohoto bodu odůvodnění možné pouze v rozsahu, v němž byl účastník informován o této možnosti a o příjemci nebo kategoriích možných příjemců a údaje se nepoužijí pro jiné účely než pro ty, pro něž byly shromážděny. Pokud ten, kdo shromažďuje údaje od účastníků, nebo jakákoli třetí strana, jíž byly údaje předány, chce údaje použít pro další účely, musí podle tohoto bodu odůvodnění získat od účastníka obnovený souhlas.

121. Hlavními výroky tohoto bodu odůvodnění jsou ty, že účastníkům přísluší rozhodnutí, zda jejich údaje budou uvedeny ve veřejném účastnickém seznamu, a že jim předtím musí být objasněn účel, respektive účely tohoto seznamu. Jestliže poskytovatelé takových seznamů, respektive ti, kteří tyto údaje shromažďují, mohou shromážděné údaje předat třetí straně ke stejným účelům, jako jsou ty, pro něž byly shromážděny, musí být účastníci o této možnosti dalšího předávání informováni s uvedením příjemce, respektive kategorií příjemců. Právo účastníka odmítnout takové předávání není na tomto místě uvedeno. Pouze v případě, že údaje mají být předány k jinému účelu, je nutné si opatřit dodatečný souhlas.

122. Z těchto bodů odůvodnění tudíž vyplývá, že podle vůle autora směrnic účastníkovi v zásadě přísluší rozhodnout, zda jeho údaje budou pro určitý účel uvedeny ve veřejném seznamu. V této souvislosti se však souhlas v první řadě vztahuje k účelu uvedení údajů ve veřejném seznamu, avšak nikoli k poskytovateli tohoto seznamu. Tím se vysvětluje, proč účastník podle znění bodu 39 odůvodnění musí být pouze informován, mohou-li jeho údaje být předány k použití za stejným účelem třetí straně, a dodatečný souhlas je nezbytné získat pouze v případě, že příjemce údajů tyto údaje chce použít k jinému účelu.

123. Podle hodnocení vyjádřených v těchto bodech odůvodnění je tudíž nasnadě vykládat článek 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích v tom smyslu, že účastníkům sice v zásadě přísluší rozhodnout o tom, zda jejich osobní údaje budou uvedeny ve veřejném účastnickém seznamu, tento souhlas však nelze libovolně omezit na určitého poskytovatele. Jestliže se tudíž na jednom trhu vyskytuje více srovnatelných poskytovatelů veřejných účastnických seznamů a tyto seznamy jsou totožné z hlediska účelu a vykazují srovnatelné vyhledávací funkce, pak není účastníkům dovoleno, aby svůj souhlas s uvedením omezili na jednoho z těchto poskytovatelů podle vlastní volby.

124. Takový výklad je podpořen systematicko-teleologickým rozborem článku 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích v celkovém kontextu předpisového rámce pro elektronickou komunikaci.

125. Cílem článku 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích je ochrana soukromí fyzických osob, a rovněž ochrana oprávněných zájmů právnických osob při zveřejňování jejich údajů ve veřejných účastnických seznamech. Tento cíl je třeba uvést do souladu s úkolem stanoveným článkem 5 směrnice o univerzální službě, a to zajistit alespoň jeden úplný účastnický seznam a alespoň jednu úplnou informační službu o účastnických číslech, a zároveň povinnost telefonních podniků, jež k tomu byla stanovena, podle níž telefonní podniky podle čl. 25 odst. 2 této směrnice musí předávat údaje.

126. Pokud by svoboda rozhodování, která má být zaručena účastníkům ohledně uvádění jejich údajů, dosahovala tak daleko, že by účastníci mohli souhlasit s uvedením jejich údajů ve veřejně přístupném seznamu určitého poskytovatele a současně by mohli zakázat další uvedení v seznamu rovnocenného konkurenta s totožným účelem a vybaveným srovnatelnými vyhledávacími funkcemi, bylo by dosažení cíle stanoveného v článku 5 směrnice o univerzální službě – zajištění alespoň jednoho úplného účastnického seznamu, který bude k dispozici veřejnosti nebo dosažitelný prostřednictvím informačních služeb o účastnických číslech – silně ohroženo. Jestliže je na trhu v určitém členském státu činných více poskytovatelů veřejných účastnických seznamů a účastníci by se bez ohledu na totožnost účelu těchto seznamů a rovnocennost jejich poskytovatelů mohli volně rozhodnout pro uvedení pouze v jednom seznamu, nebyl by již žádný z těchto poskytovatelů schopen zaručit poskytování úplného účastnického seznamu.

127. Vzhledem k těmto úvahám docházím k závěru, že článek 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích je třeba vykládat v tom smyslu, že souhlas účastníků s uvedením jejich osobních údajů v účastnickém seznamu, který je k dispozici veřejnosti nebo dosažitelný prostřednictvím informačních služeb určitého poskytovatele o účastnických číslech, musí zahrnovat rovněž uvedení těchto údajů v seznamech, jež jsou totožné z hlediska účelu a jsou vybaveny srovnatelnými vyhledávacími funkcemi rovnocenných poskytovatelů v rozsahu, v němž byli účastníci o existenci těchto poskytovatelů a možnosti zveřejnění jejich údajů v těchto dodatečných seznamech informováni.

128. Tento výklad článku 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích je dále v souladu i s hodnoceními článků 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie, k jejichž upřesnění měla tato směrnice přispět(42). Jak znovu potvrdil Soudní dvůr naposledy v rozsudku Volker a Markus Schecke(43), nemůže základní právo na ochranu osobních údajů, stanovené v čl. 8 odst. 1 Listiny, které je v úzké souvislosti se základním právem zakotveným v článku 7 Listiny na respektování soukromého a rodinného života, vyžadovat neomezenou platnost. Toto právo je spíše třeba posuzovat s ohledem na jeho společenskou funkci, a takto je i vykládat.

129. Shrnu-li výše uvedené, docházím poté k závěru, že telefonní podniky, které jsou v souladu s požadavky čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě, respektive § 47 TKG, požádány o vydání údajů o účastnících, jež mají k dispozici, musí respektovat požadavky z oblasti ochrany osobních údajů v článku 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích. Podle nich přísluší účastníkům rozhodnutí o tom, zda jejich údaje budou uvedeny v účastnickém seznamu, který je k dispozici veřejnosti nebo dosažitelný prostřednictvím informačních služeb o účastnických číslech. Rozhodne-li se však účastník pro uvedení svých údajů v takovémto veřejném seznamu, nepřísluší mu podle článku 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích právo na souhlas, respektive nesouhlas ohledně předávání těchto údajů rovnocenným poskytovatelům veřejných účastnických seznamů, jež jsou totožní z hlediska účelu a vybavených srovnatelnými vyhledávacími funkcemi, nebo poskytovatelům informačních služeb o účastnických číslech v rozsahu, v němž byl informován o této možnosti dalšího předávání i o příjemcích či možných kategoriích příjemců(44), a v rozsahu, v němž se tyto údaje od příjemců nepoužijí pro jiné účely než ty, pro něž byly účastníky ke zveřejnění poskytnuty.

130. Druhou předběžnou otázku je na základě výše uvedeného třeba zodpovědět v tom smyslu, že vnitrostátní právní úprava, podle níž jsou podniky, které účastníkům přidělily telefonní čísla, povinny zpřístupnit na žádost za účelem poskytování veřejně přístupných informačních služeb o účastnických číslech a účastnických seznamů údaje o účastnících, jimž tyto podniky samy nepřidělily telefonní čísla, je slučitelná s článkem 12 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích v rozsahu, v němž je zajištěno, že účastníci byli informováni jak o této povinnosti předávat údaje poskytovatelům veřejně přístupných účastnických seznamů, tak i o okruhu poskytovatelů takových seznamů a o obsahu, účelu a vyhledávacích funkcích seznamů, a s uvedením svých údajů v dotčených seznamech souhlasili. Jestliže se na trhu vyskytuje více srovnatelných poskytovatelů takových veřejně přístupných účastnických seznamů a jsou-li tyto seznamy totožné z hlediska účelu a vykazují srovnatelné vyhledávací funkce, není účastníkům dovoleno, aby svůj souhlas ke zveřejnění omezili na jednoho z poskytovatelů podle vlastní volby.

VII – Závěry

131. Vzhledem k výše uvedeným úvahám Soudnímu dvoru navrhuji, aby na předběžné otázky Bundesverwaltungsgericht odpověděl takto:

1)         „Článek 25 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací nebrání vnitrostátní právní úpravě, jakou je právní úprava v § 47 Telekommunikationsgesetz, podle níž jsou podniky, které účastníkům přidělují telefonní čísla, povinny pro účely poskytování veřejných informačních služeb o účastnických číslech a poskytování účastnických seznamů zpřístupňovat údaje, které mají k dispozici, o účastnících, jimž tyto podniky samy telefonní čísla nepřidělily.

2)         Přijetí takové právní úpravy vnitrostátním zákonodárcem však představuje protiprávní zásah do pravomocí, které mají být podle směrnice 2002/22 zaručeny vnitrostátním regulačním orgánům, byla-li tato povinnost přijata cíleně s ohledem na jeden či více podniků činných na maloobchodním trhu s účastnickými seznamy a informačními službami o účastnických číslech, vzhledem k tomu, že tento podnik, respektive tyto podniky disponují významnou tržní silou, čímž je ztížen přístup dalších poskytovatelů na trh, a tento trh není účinně konkurenční. Předkládajícímu soudu přísluší určit, zda se jedná o takové cíle a úpravu vnitrostátního ustanovení.

3)         Vnitrostátní právní úprava, podle níž jsou podniky, které účastníkům přidělily telefonní čísla, povinny zpřístupnit na žádost za účelem poskytování veřejně přístupných informačních služeb o účastnických číslech a účastnických seznamů údaje o účastnících, jimž tyto podniky samy nepřidělily telefonní čísla, je slučitelná s článkem 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací v rozsahu, v němž je zajištěno, že účastníci byli informováni jak o této povinnosti předávat údaje poskytovatelům veřejně přístupných účastnických seznamů, tak i o okruhu poskytovatelů takových seznamů a o obsahu, účelu a vyhledávacích funkcích seznamů, a s uvedením jejich údajů v dotčených seznamech souhlasili. Jestliže se na trhu vyskytuje více srovnatelných poskytovatelů takových veřejně přístupných účastnických seznamů a jsou-li tyto seznamy totožné z hlediska účelu a vykazují srovnatelné vyhledávací funkce, není účastníkům dovoleno, aby svůj souhlas ke zveřejnění omezili na jednoho z poskytovatelů podle vlastní volby.“

1 – Původní jazyk: němčina. Jednací jazyk: němčina.

2 – Úř. věst. L 108, s. 51; Zvl. vyd. 13/29, s. 367.

3 – Úř. věst. L 201, s. 37; Zvl. vyd. 13/29, s. 514.

4 – V souladu s označeními používanými v SEU nebo SFEU je výraz „právo Unie“ používán jako souhrnný výraz pro právo Společenství a právo Unie. Bude-li dále řeč o jednotlivých ustanoveních primárního práva, budou uváděny předpisy použitelné ratione temporis.

5 – Takto například: směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/33/ES ze dne 30. června 1997 o propojení v odvětví telekomunikací s cílem zajistit univerzální službu a interoperabilitu uplatněním zásad otevřeného přístupu k síti (ONP) (Úř. věst. L 199, s. 32), směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/66/ES ze dne 15. prosince 1997 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví telekomunikací (Úř. věst. L 24, s. 1), směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/10/ES ze dne 26. února 1998 o uplatňování otevřeného přístupu k síti (ONP) pro hlasovou telefonii a o univerzální službě v oblasti telekomunikací v konkurenčním prostředí (Úř. věst. L 101, s. 24).

6 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. března 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice) (Úř. věst. L 108, s. 33; Zvl. vyd. 13/29, s. 349).

7 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/19/ES ze dne 7. března 2002 o přístupu k sítím elektronických komunikací a přiřazeným zařízením a o jejich vzájemném propojení (přístupová směrnice) (Úř. věst. L 108, s. 7; Zvl. vyd. 13/29, s. 323), směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/20/ES ze dne 7. března 2002 o oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací (autorizační směrnice) (Úř. věst. L 108, s. 21; Zvl. vyd. 13/29, s. 337), směrnice o univerzální službě (uvedená výše v poznámce pod čarou 2), směrnice o soukromí a elektronických komunikacích (uvedená výše v poznámce pod čarou 3).

8 – Směrnice Komise 2002/77/ES ze dne 16. září 2002 o hospodářské soutěži na trzích sítí a služeb elektronických komunikací (Úř. věst. L 249, s. 21; Zvl. vyd. 08/02, s. 178).

9 –      Uvedená výše v poznámce pod čarou 5.

10 – Uvedená výše v poznámce pod čarou 5.

11 – Úř. věst. L 337, s. 11. Podle článku 5 směrnice 2009/136 vstupuje tato směrnice v platnost prvním dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie. Tato směrnice tudíž vstoupila v platnost dne 19. prosince 2009. V souladu se svým čl. 4 odst. 1 musí být směrnice členskými státy provedena do 25. května 2011.

12 – Uvedená výše v poznámce pod čarou 5.

13 – K tomu viz vymezení pojmu „univerzální služba“ v čl. 2 písm. j) směrnice 2002/21.

14 – Tento cíl byl v předcházejícím ustanovení čl. 6 odst. 3 směrnice 98/10 zvláště zdůrazněn. V tomto ustanovení bylo uvedeno, že tam stanovená povinnost telefonních podniků předávat údaje slouží mimo jiné k zajištění toho, že budou moci být vytvořeny úplné účastnické seznamy. K tomu viz rozsudek ze dne 25. listopadu 2004, KPN Telecom (C-109/03, Recueil, s. I-11273, bod 20).

15 – K ustanovení, které předcházelo čl. 6 odst. 3 směrnice 98/10, již Soudní dvůr v rozsudku KPN Telecom (uvedený výše v poznámce pod čarou 14, bod 35) konstatoval, že autor směrnice nezamýšlel úplnou harmonizaci zde vymezených údajů podléhajících povinnosti předávání, takže členské státy zůstávají ve vnitrostátním kontextu příslušné ke stanovení dalších údajů, které mají být předávány. V rozsudku ze dne 11. března 2010, Telekomunikacja Polska (C‑522/08, Sb. rozh. s. I‑2079, bod 29), Soudní dvůr mimoto obecně stanovil, že rámcová směrnice a směrnice o univerzální službě nestanoví úplnou harmonizaci aspektů týkajících se ochrany spotřebitelů.

16 – Viz bod 83 a násl. tohoto stanoviska.

17 – Při jednání žalobkyně v původním řízení rovněž uvedla, že přijetí povinnosti předávat cizí údaje, jakou je povinnost v § 47 TKG, představuje nedovolený zásah do nyní v Listině základních práv [Unie] výslovně stanovených základních práv – svobody podnikání a práva na vlastnictví. Na základě informací obsažených ve spisu však takový nedovolený zásah nelze prokázat. V této souvislosti předkládající soud ve svém předkládacím rozhodnutí (bod 23 a násl.) výslovně uvedl, že žalobkyně v původním řízení nebyla povinností předávat všechny údaje, které měla k dispozici, rovněž v rozsahu, v němž se jedná o cizí údaje účastníků jiných poskytovatelů, nepřiměřeně ohrožena na svých základních ústavou zaručených svobodách podle čl. 14 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 německé ústavy. Stejně tak podle názoru předkládajícího soudu nedošlo k porušení příkazu rovného zacházení podle čl. 3 odst. 1 německé ústavy.

18 – C-424/07, Sb. rozh. s. I‑11431, bod 53.

19 – Podle čl. 2 písm. ea) rámcové směrnice ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/140/ES ze dne 25. listopadu 2009, kterou se mění směrnice 2002/21/ES o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací, směrnice 2002/19/ES o přístupu k sítím elektronických komunikací a přiřazeným zařízením a o jejich vzájemném propojení a směrnice 2002/20/ES o oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací (Úř. věst. L 337, s. 37; Zvl. vyd. 13/29, s. 337), zahrnují „doplňkové služby“ služby související se sítí nebo službou elektronických komunikací, které umožňují nebo podporují poskytování služeb prostřednictvím této sítě nebo služby nebo jsou toho schopny. Podle tohoto ustanovení zahrnují mimo jiné služby určení totožnosti, místa nebo přítomnosti. Tato zákonná definice byla zavedena směrnicí 2009/140, která měla podle svého bodu 12 odůvodnění přispět mimo jiné k vyjasnění některých definic za účelem odstranění nejednoznačností.

20 – V původním znění směrnice 2002/22 upravoval článek 18 regulační úkoly vnitrostátních regulačních orgánů ve vztahu k minimálnímu souboru pronajatých okruhů. Článek 19 obsahoval úkoly k uskutečňování svobodné volby a předvolby operátora ve prospěch koncového uživatele. Obě tato ustanovení byla zrušena směrnicí 2009/136. K vysvětlení pozadí této změny viz body 19 a 20 odůvodnění směrnice 2009/136.

21 – Bod 16 předkládacího rozhodnutí.

22 – Bod 15 předkládacího rozhodnutí.

23 – Ustanovení § 2 odst. 2 bodu 2 TKG, na něž předkládající soud v bodě 19 předkládacího rozhodnutí výslovně odkazuje.

24 – Předkládací rozhodnutí, bod 22.

25 – K tomu viz čl. 17 odst. 5 směrnice o univerzální službě.

26 – Rozsudek ze dne 6. října 2010, Base a další (C-389/08, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 30).

27 – K tomu viz rovněž stanovisko generálního advokáta Cruze Villalóna ze dne 22. června 2010 ve věci C-389/08 (rozsudek uvedený výše v poznámce pod čarou 26), bod 46, v němž je podobným způsobem argumentováno, že vnitrostátní zákonodárce sice má možnost přijímat rozhodnutí, která přímo ovlivňují úkoly vnitrostátního regulačního orgánu, je však oprávněn taková rozhodnutí přijmout pouze tehdy, jestliže si tím neosobuje povahu vnitrostátních regulačních orgánů a v takovém rozsahu, v němž tato rozhodnutí neomezují ani neodstraňují úkoly, které byly vnitrostátnímu regulačnímu orgánu směrnicemi výslovně uloženy.

28 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 18.

29 – Rozsudek ze dne 6. října 2010, Komise v. Belgie (C-222/08, Sb. rozh. s. I‑0000).

30 – Tamtéž, bod 44 a násl. a bod 55 a násl.

31 – Tamtéž, bod 84.

32 – Tamtéž, bod 57 a násl.

33 – Rozsudek Base a další (uvedený výše v poznámce pod čarou 26, bod 27 a násl.).

34 – Tato koexistence pravomocí členských států a vnitrostátních regulačních orgánů se nachází na několika místech ve směrnici o univerzální službě, takto například v čl. 25 odst. 3 ve znění směrnice 2009/136.

35 – Rozsudek Telekomunikacja Polska (uvedený výše v poznámce pod čarou 15).

36 – Tamtéž, bod 28.

37 – Tamtéž bod 29. K tomu Soudní dvůr odkázal na čl. 20 odst. 1 směrnice o univerzální službě, podle něhož se odstavce 2, 3 a 4 použijí, aniž tím budou dotčena pravidla Společenství na ochranu spotřebitele, zejména směrnice 97/7/ES a 93/13/ES, a vnitrostátní pravidla ve shodě s právními předpisy Společenství. V rámci změny směrnice o univerzální službě směrnicí 2009/136 bylo toto ustanovení z odstavce 20 vypuštěno. Náhradou za to byl do článku 1 směrnice o univerzální službě vložen nový odstavec 4, podle něhož se ustanovení této směrnice, jež se týkající práv koncových uživatelů použijí, aniž jsou dotčena pravidla Společenství na ochranu spotřebitele, zejména směrnice 93/13/EHS a 97/7/ES a vnitrostátní pravidla, která jsou v souladu s právními předpisy Společenství.

38 – V původním znění čl. 5 odst. 2 směrnice o univerzální službě je obsažen odkaz na článek 11 směrnice 97/66. Tato směrnice byla s účinností od 31. října 2003 zrušena směrnicí o soukromí a elektronických komunikacích (čl. 19 odst. 1). Podle čl. 19 odst. 2 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích se odkazy na směrnici 97/66 považují za odkazy na tuto směrnici. Směrnicí 2009/136 bylo znění čl. 5 odst. 2 směrnice o univerzální službě přizpůsobeno tomuto novému právnímu stavu.

39 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, Úř. věst. L 281, s. 31; Zvl. vyd. 13/015, s. 355.

40 – To přímo vyplývá z čl. 1 odst. 1 a 2 směrnice o soukromí a elektronických komunikacích a z desátého bodu odůvodnění této směrnice.

41 – V této souvislosti viz také čl. 20 odst. 1 písm. c) směrnice o univerzální službě ve znění směrnice 2009/136, podle něhož musí písemná smlouva, kterou podniky uzavírají se svými účastníky, obsahovat výslovné rozhodnutí účastníka o tom, zda jeho osobní údaje mají či nemají být uvedeny v účastnickém seznamu a pokud ano, které z nich to mají být. V témže smyslu musí členské státy podle čl. 21 odst. 3 směrnice o univerzální službě ve znění směrnice 2009/136 zajistit, aby vnitrostátní regulační orgány těmto telefonním podnikům mohly stanovit povinnost informovat účastníky o jejich právu na rozhodnutí o uvedení či neuvedení jejich osobních údajů v účastnickém seznamu a druhu dotčených údajů.

42 – K tomu viz druhý bod odůvodnění směrnice o soukromí a elektronických komunikacích.

43 – Rozsudek ze dne 9. listopadu 2010, Volker a Markus Schecke (C-92/09 a C-93/09, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 47 a násl.).

44 – Vzhledem k tomu, že telefonní podniky, které v souladu s požadavky v čl. 25 odst. 2 směrnice o univerzální službě, respektive § 47 TKG, podléhají povinnosti vydávat údaje o účastnících poskytovatelům veřejných účastnických seznamů, mohou této povinnosti dostát pouze se souhlasem dotčených účastníků, jsou v zásadě povinny informovat, popřípadě nechat informovat účastníky o této povinnosti předávat údaje, respektive předávat cizí údaje, a v této souvislosti zjistit, zda účastníci s předáváním jejich údajů za účelem uvedení ve veřejně přístupném seznamu souhlasí; viz čl. 20 odst. 1 písm. c) směrnice o univerzální službě ve znění směrnice 2009/136.