ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)
7. května 2020
(*)
„Řízení o předběžné otázce – Soudní spolupráce v občanských věcech – Nařízení (ES) č. 44/2001 – Článek 1 odst. 1 – Pojmy ‚věci občanské a obchodní‘ a ‚věci správní‘ – Oblast působnosti – Činnost klasifikačních společností a společností vydávajících lodní osvědčení – Acta iure imperii a acta iure gestionis – Výsady veřejné moci – Jurisdikční imunita“
Ve věci C‑641/18,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Tribunale di Genova (soud v Janově, Itálie) ze dne 28. září 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 12. října 2018, v řízení
LG a další
proti
Rina SpA,
Ente Registro Italiano Navale,
SOUDNÍ DVŮR (první senát),
ve složení J.-C. Bonichot, předseda senátu, R. Silva de Lapuerta, místopředsedkyně Soudního dvora vykonávající funkci soudkyně prvního senátu, M. Safjan, L. Bay Larsen a C. Toader (zpravodajka), soudci,
generální advokát: M. Szpunar,
vedoucí soudní kanceláře: R. Schiano, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 18. září 2019,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za LG a další R. Ambrosiem, S. Commodem, S. Bertonem, M. Bonou, A. Novellim, a F. Pocarem, avvocati, C. Villacorta Salisem, abogado, J-P Bellecavem, avocat, jakož i N. Taylorem, solicitor,
– za Rina SpA a Ente Registro Italiano Navale G. Giacominim, F. Siccardim, R. Bassim, M. Campagnou, T. Romanengem, F. Ronco a M. Giacomini, avvocati,
– za francouzskou vládu D. Colasem a D. Duboisem, jakož i E. de Moustier, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi M. Heller, jakož i S. L. Kalėdou a L. Malferrarim, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 14. ledna 2020,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 1 a článku 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42), ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a bodu 16 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/15/ES ze dne 23. dubna 2009, kterou se stanoví společná pravidla a normy pro subjekty pověřené inspekcemi a prohlídkami lodí a pro související činnosti námořní správy (Úř. věst. 2009, L 131, s. 47).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi LG a dalšími na straně jedné a společnostmi Rina SpA a Ente Registro Italiano Navale (dále jako společnosti „Rina a Ente“) na straně druhé ve věci povinnosti náhrady majetkové a nemajetkové újmy z titulu občanskoprávní odpovědnosti, kterou utrpěly LG a další v důsledku ztroskotání lodi Al Salam Boccaccio ’98, ke kterému došlo v Rudém moři z 2. na 3. února 2006.
Právní rámec
Mezinárodní právo
3 Úmluva Organizace spojených národů o mořském právu, podepsaná v Montego Bay dne 10. prosince 1982 (dále jen „úmluva z Montego Bay“), vstoupila v platnost dne 16. listopadu 1994. Byla schválena jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 98/392/ES ze dne 23. března 1998 (Úř. věst. 1998, L 179, s. 1; Zvl. vyd. 04/03, s. 260).
4 Podle článku 90 této úmluvy, nadepsaného „Právo platby“, „[k]aždý stát, ať pobřežní nebo vnitrozemský, má právo, aby na volném moři pluly lodi pod jeho vlajkou“.
5 Článek 91 uvedené úmluvy, nadepsaný „Státní příslušnost lodí“, stanoví:
„1. Každý stát stanoví podmínky pro udělení své státní příslušnosti lodím, pro registraci lodí na svém území a pro právo plout pod jeho vlajkou. Lodi mají státní příslušnost toho státu, pod jehož vlajkou jsou oprávněny plout[…]
2. Každý stát vydává lodím, kterým poskytl právo plout pod svou vlajkou, příslušné doklady.“
6 Článek 94 odst. 1 a 3 až 5 úmluvy z Montego Bay stanoví:
„1. Každý stát účinně uplatňuje svou jurisdikci a kontrolu ve správních, technických a sociálních záležitostech nad loděmi, které plují pod jeho vlajkou.
[…]
3. Každý stát činí ve vztahu k lodím plujícím pod jeho vlajkou taková opatření, která jsou nezbytná pro zajištění bezpečnosti na moři, mimo jiné, pokud jde o:
(a) konstrukci a vybavení lodí a jejich způsobilost pro plavbu na moři;
[…]
4. Taková opatření zahrnují opatření nezbytná k zajištění toho, aby:
(a) každá loď před registrací a po ní byla v náležitých intervalech prohlédnuta kvalifikovaným lodním inspektorem a měla na palubě takové mapy, námořní publikace, navigační vybavení a přístroje, které jsou potřebné pro bezpečnou plavbu lodi;
[…]
5. Při provádění opatření, které požadují odst. 3 a 4, se od každého státu vyžaduje, aby se řídil všeobecně přijatými mezinárodními předpisy, postupy a praxí a aby učinil veškeré nezbytné kroky k zajištění jejich dodržování.“
7 V tomto kontextu je hlavním cílem Mezinárodní úmluvy o bezpečnosti lidského života na moři, uzavřené v Londýně dne 1. listopadu 1974 (dále jen „úmluva SOLAS“), jejímiž smluvními stranami jsou všechny členské státy, stanovit minimální požadavky na stavbu, vybavení a provoz lodí, slučitelné s jejich bezpečností.
8 Podle pravidla 3-1, části A-1, kapitoly II‑1 této úmluvy musí být lodě projektovány, stavěny a udržovány v souladu se strukturálními, mechanickými a elektrickými předpisy klasifikační společnosti uznané správními orgány, a sice podle znění uvedené úmluvy, vládou státu, pod jehož vlajkou je loď oprávněna plout, podle ustanovení pravidla XI/1 nebo v souladu s použitelnými vnitrostátními předpisy správního orgánu, které vyžadují tutéž bezpečnostní úroveň.
9 Pravidlo 6 zahrnuté v kapitole I úmluvy SOLAS stanoví:
„a) Inspekce a prohlídka lodí, pokud jde o prosazování požadavků uvedených v těchto pravidlech a udělování výjimek, které mohou být přiznány, musí být vykonávány úředníky správního orgánu. Správní orgán však může svěřit inspekci a prohlídku svých lodí buď k tomu určeným inspektorům nebo jím uznaným subjektům.
b) Každý správní orgán, který určuje inspektory nebo subjekty uznané pro provádění inspekcí a prohlídek podle odstavce a), musí každého určeného inspektora nebo uznaný subjekt zmocnit alespoň k:
i) nařízení opravy lodi;
ii) provádění inspekcí a prohlídek, jsou-li o to požádány příslušnými orgány přístavního státu.
Správní orgán musí oznámit Organizaci, které zvláštní úkoly svěřil určeným inspektorům nebo uznaným subjektům a předpisy upravující jim svěřenou pravomoc.
c) Pokud určený inspektor nebo uznaný subjekt určí, že stav lodi nebo jejího vybavení zásadně neodpovídá údajům v osvědčení nebo že loď není schopna plavby bez nebezpečí pro loď či osoby na její palubě, musí inspektor nebo subjekt okamžitě zajistit přijetí nápravných opatření a informovat o tom včas správní orgán. Nejsou-li nápravná opatření přijata, musí být příslušné osvědčení zrušeno a správní orgán o tom musí být neprodleně informován; […]
d) Dotyčný správní orgán však musí v každém případě plně zaručit úplnost a účinnost inspekce a prohlídky a zajistit opatření potřebná ke splnění tohoto závazku.“
Unijní právo
Nařízení č. 44/2001
10 Podle čl. 1 odst. 1 nařízení č. 44/2001 se „toto nařízení […] vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na věci daňové, celní a správní“.
11 Článek 2 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:
„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“
Směrnice 2009/15
12 Bod 16 odůvodnění směrnice 2009/15 stanoví:
„Pokud uznané subjekty, jejich inspektoři nebo techničtí pracovníci vydávají osvědčení jménem správních orgánů, měly by členské státy uvažovat o tom, že jim poskytnou přiměřené právní záruky a právní ochranu včetně vhodného práva na obranu, s výjimkou imunit, které jsou výsadou členských států a jako takové neoddělitelné od svrchované moci, a proto nemohou být dále delegovány.“
13 Článek 1 této směrnice stanoví:
„Tato směrnice stanoví opatření pro členské státy ve vztahu k subjektům pověřeným se inspekcemi lodí, jejich prohlídkami a vydáváním lodních osvědčení v souladu s mezinárodními úmluvami o bezpečnosti na moři a o zabránění znečištění moří, a zároveň podporuje cíl volného pohybu služeb. To zahrnuje rozvoj a uplatňování bezpečnostních požadavků pro trup, strojní a elektrická zařízení a řídicí systémy lodí, na které se vztahují mezinárodní úmluvy.“
Spor v původním řízení a předběžná otázka
14 LG a další, rodinní příslušníci obětí a cestující, kteří přežili ztroskotání lodi Al Salam Boccaccio ’98, k němuž došlo z 2. na 3. února 2006 v Rudém moři a které si vyžádalo více než 1000 obětí, podali žalobu k Tribunale di Genova (soud v Janově, Itálie) proti společnostem Rina a Ente, což jsou klasifikační společnosti a společnosti vydávající lodní osvědčení, které mají sídlo v Janově.
15 LG a další se domáhají náhrady majetkové a nemajetkové újmy vyplývající z případné občanskoprávní odpovědnosti společností Rina a Ente, přičemž tvrdí, že činnosti spočívající v klasifikaci a vydání osvědčení uvedené lodi, které provedly společnosti Rina a Ente na základě smlouvy uzavřené s Panamskou republikou, aby tato loď získala vlajku tohoto státu, vedly k uvedenému ztroskotání.
16 Společnosti Rina a Ente namítají nepříslušnost předkládajícího soudu a dovolávají se zásady mezinárodního práva týkající se jurisdikční imunity cizích států. Konkrétně byly podle společností Rina a Ente činnosti spočívající v klasifikaci a vydání osvědčení, které tyto společnosti provedly, vykonávány na základě pověření Panamské republiky, a jedná se tedy o projev svrchovaných výsad pověřujícího státu.
17 LG a další naopak tvrdí, že vzhledem k tomu, že společnosti Rina a Ente mají sídlo v Itálii a spor dotčený v původním řízení má občanskoprávní povahu ve smyslu článku 1 nařízení č. 44/2001, jsou italské soudy příslušné podle čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení. LG a další mají kromě toho za to, že jurisdikční imunita, které se dovolávají společnosti Rina a Ente, se nevztahuje na činnosti upravené technickými pravidly bez prostoru pro volné uvážení, které v žádném případě nijak nesouvisejí s politickými rozhodnutími a výsadami svrchovaného státu.
18 Předkládající soud si klade otázku ohledně příslušnosti italských soudů, jelikož i když je nesporné, že společnosti Rina a Ente mají sídlo v Itálii, jednaly na základě pověření Panamské republiky.
19 V tomto ohledu předkládající soud ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce zmiňuje judikaturu Corte costituzionale (Ústavní soud, Itálie) a Corte suprema di cassazione (Kasační soud, Itálie) v oblasti jurisdikční imunity. Podle judikatury těchto nejvyšších soudů je uznání jurisdikční imunity vyloučeno pouze pro jednání cizích států spočívající ve válečných zločinech a zločinech proti lidskosti, nebo pokud takové uznání porušuje zásadu soudní ochrany.
20 Za těchto okolností se Tribunale di Genova (soud v Janově) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Je třeba [čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001] vykládat – rovněž ve světle článku 47 Listiny, čl. 6 odst. 1 [Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“)] a bodu 16 odůvodnění směrnice 2009/15 – v tom smyslu, že vylučuje, aby v souvislosti s řízením ve věci žaloby na náhradu újmy v případě úmrtí a na náhradu škody, které vznikly v důsledku ztroskotání trajektové lodi přepravující cestující, na základě občanskoprávní deliktní a kvazideliktní odpovědnosti, mohl soud členského státu odmítnout svou příslušnost tím, že uzná jurisdikční imunitu ve prospěch soukromých institucí a právnických osob vykonávajících činnosti spočívající v klasifikaci nebo vydávání osvědčení, které mají sídlo v tomto členském státě, a to z toho důvodu, že tyto činnosti spočívající v klasifikaci nebo vydávání osvědčení jsou vykonávány na účet [třetího] státu?“
K předběžné otázce
K přípustnosti
21 Společnosti Rina a Ente ve svých vyjádřeních tvrdí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná. V tomto ohledu společnosti Rina a Ente v podstatě tvrdí, že výklad ustanovení nařízení č. 44/2001 není relevantní pro účely rozhodnutí o námitce jurisdikční imunity, která byla uplatněna ve sporu v původním řízení a o níž měl předkládající soud rozhodnout před tím, než předložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, aby určil svou případnou příslušnost. Mimoto podle společností Rina a Ente není nařízení č. 44/2001 ratione materiae použitelné na spor v původním řízení, jelikož se v projednávané věci jedná o nárok vyplývající z aktu veřejné moci, což postačuje k tomu, aby byla žaloba vyloučena z působnosti tohoto nařízení.
22 V tomto ohledu je třeba uvést, že podle ustálené judikatury se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Airbnb Ireland, C‑390/18, EU:C:2019:1112, bod 29).
23 V projednávané věci z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že existuje skutečná a přímá souvislost čl. 1 odst. 1 nařízení č. 44/2001, o jehož výklad žádá předkládající soud, se sporem v původním řízení. Tento výklad je totiž nezbytný k tomu, aby byla v souladu s čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení určena příslušnost předkládajícího soudu k rozhodnutí tohoto sporu.
24 Pokud jde o námitku vycházející z nepoužitelnosti uvedeného nařízení na věc v původním řízení, námitka se nedotýká přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, nýbrž podstaty položené otázky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. července 2019, Kirschstein, C‑393/17, EU:C:2019:563, bod 28).
25 Kromě toho je třeba připomenout, že nařízení č. 44/2001 je použitelné nejen v případě, kdy se spor týká několika členských států, nýbrž také tehdy, týká-li se pouze jednoho členského státu, jestliže je z důvodu zapojení třetího státu dán cizí prvek. Tato situace totiž může vyvolávat otázky týkající se určení mezinárodní příslušnosti soudů (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 1. března 2005, Owusu, C‑281/02, EU:C:2005:120, body 24 až 27, a ze dne 17. března 2016, Taser International, C‑175/15, EU:C:2016:176, bod 20).
26 Předběžná otázka je tedy přípustná.
K věci samé
27 Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 1 odst. 1 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba na náhradu újmy podaná proti právnickým osobám soukromého práva, které vykonávají činnosti spočívající v klasifikaci a vydávání lodních osvědčení na účet a na základě pověření třetího státu, spadá pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu tohoto ustanovení, a tudíž do působnosti tohoto nařízení, a zda v takovém případě zásada mezinárodního obyčejového práva týkající se jurisdikční imunity brání tomu, aby byla vykonána soudní pravomoc vnitrostátního soudu rozhodujícího ve věci upravená v uvedeném nařízení.
28 V tomto ohledu je za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu třeba na prvním místě určit výklad pojmů „věci občanské a obchodní“ a „věci správní“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 44/2001 s ohledem na činnosti spočívající v klasifikaci a vydávání osvědčení vykonávané společnostmi Rina a Ente, aby bylo možné určit, zda jsou italské soudy příslušné na základě čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení, a na druhém místě posoudit důsledky případného uznání jurisdikční imunity osob soukromého práva, jako jsou společnosti Rina a Ente, pro provedení uvedeného nařízení a zejména pak pro výkon soudní pravomoci, kterou by předkládající soud disponoval podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001.
29 Podle čl. 1 odst. 1 nařízení č. 44/2001 je oblast působnosti tohoto nařízení omezena na pojem „věci občanské a obchodní“. Nevztahuje se zejména na věci daňové, celní a správní.
30 Na prvním místě je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že s cílem zajistit v rámci toho, co je možné, rovnost a jednotu práv a povinností vyplývajících z nařízení č. 44/2001 pro členské státy a zúčastněné osoby, je třeba pojem „věci občanské a obchodní“ nevykládat jako pouhý odkaz na vnitrostátní právo některého z dotčených států. Tento pojem musí být považován za pojem autonomní, který je nutno vykládat s ohledem na cíle a systém tohoto nařízení, jakož i na obecné zásady vyvozené ze všech vnitrostátních právních řádů (rozsudek ze dne 23. října 2014, flyLAL-Lithuanian Airlines, C‑302/13, EU:C:2014:2319, bod 24).
31 Na druhém místě podle ustálené judikatury platí, jak uvádí mimo jiné bod 7 odůvodnění nařízení č. 44/2001, že úmyslem unijního normotvůrce bylo zavést širokou definici pojmu „věci občanské a obchodní“ obsaženého v čl. 1 odst. 1 tohoto nařízení, a přiznat tedy tomuto nařízení širokou působnost (rozsudek ze dne 6. února 2019, NK, C‑535/17, EU:C:2019:96, bod 25 a citovaná judikatura).
32 Na třetím místě je třeba uvést, že za účelem určení, zda určitá oblast spadá do oblasti působnosti nařízení č. 44/2001, je nutné přezkoumat prvky, které charakterizují povahu právních vztahů mezi účastníky sporu nebo předmět tohoto sporu (rozsudek ze dne 23. října 2014, flyLAL-Lithuanian Airlines, C‑302/13, EU:C:2014:2319, bod 26).
33 Soudní dvůr tak již rozhodl, že ačkoliv určité spory mezi veřejným orgánem a osobou soukromého práva mohou spadat do působnosti nařízení č. 44/2001, jsou-li předmětem žaloby acta iure gestionis, je tomu jinak, jestliže veřejný orgán jedná v rámci výkonu veřejné moci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. října 2014, flyLAL-Lithuanian Airlines, C‑302/13, EU:C:2014:2319, bod 30 a citovaná judikatura).
34 Projev výsad veřejné moci, který vykazuje jedna ze stran sporu z důvodu výkonu jejích výjimečných pravomocí, které jdou nad rámec pravidel použitelných na vztahy mezi jednotlivci, totiž takový spor vylučuje z oblasti „věci občanské a obchodní“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 44/2001 (rozsudek ze dne 28. dubna 2009, Apostolides, C‑420/07, EU:C:2009:271, bod 44 a citovaná judikatura).
35 Za účelem určení, zda se spor týká jednání, k nimž došlo při výkonu veřejné moci, je třeba zkoumat základ podané žaloby a podmínky jejího výkonu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. dubna 2013, Sapir a další, C‑645/11, EU:C:2013:228, bod 34 a citovaná judikatura, a ze dne 12. září 2013, C‑49/12, Sunico a další, C‑49/12, EU:C:2013:545, bod 35 a citovaná judikatura).
36 Jak v tomto ohledu vyplývá ze spisu předloženého Soudnímu dvoru, žaloba podaná LG a dalšími se opírá o články 2043, 2049, 2050 a 2055 italského občanského zákoníku, které upravují mimosmluvní odpovědnost, jakož i o články 1218 a 1228 tohoto zákoníku, které se týkají smluvní odpovědnosti za porušení povinností týkajících se bezpečnosti.
37 Kromě toho je třeba určit, zda uvedené činnosti spočívající v klasifikaci a vydávání lodních osvědčení, které prováděly společnosti Rina a Ente na základě pověření a na účet Panamské republiky, spadají s ohledem na jejich obsah do oblasti výkonu výsad veřejné moci.
38 V rámci postupu upraveného v článku 267 SFEU je na předkládajícím soudu, a nikoli na Soudním dvoru, aby tyto činnosti právně kvalifikoval v tomto ohledu. Za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu je však třeba uvést následující skutečnosti.
39 V tomto ohledu, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 67 až 70 svého stanoviska, za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, je nerozhodné, že určité činnosti byly vykonávány na základě pověření státu, jelikož Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že pouhá skutečnost, že určité pravomoci jsou přeneseny aktem veřejné moci, neznamená, že jsou tyto pravomoci vykonávány iure imperii (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2017, Pula Parking, C‑551/15, EU:C:2017:193, bod 35).
40 Takový závěr není v rozporu se skutečností, že uvedené činnosti spočívající v klasifikaci a vydávání osvědčení byly prováděny společnostmi Rina a Ente na účet a v zájmu Panamské republiky. Soudní dvůr již totiž rozhodl, že jednání na účet státu neznamená vždy výkon veřejné moci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. dubna 1993, Sonntag, C‑172/91, EU:C:1993:144, bod 21).
41 Jak uvádějí LG a další ve svých vyjádřeních, skutečnost, že určité činnosti mají veřejný účel, nepředstavuje sama o sobě dostatečný prvek k tomu, aby byly kvalifikovány jako provedené iure imperii, jelikož neodpovídají výkonu výjimečných pravomocí ve srovnání s pravidly použitelnými na vztahy mezi jednotlivci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. dubna 1993, Sonntag, C‑172/91, EU:C:1993:144, bod 22). Ačkoli je cílem činnosti společností Rina a Ente zajistit bezpečnost cestujících na lodi, neznamená to přitom, že jejich činnost vychází z výkonu výsad veřejné moci.
42 Stejně tak skutečnost, že vzhledem k cíli uvedené činnosti jsou určité úkony provedeny v zájmu státu, sama o sobě neznamená, že činnosti dotčené ve věci v původním řízení jsou prováděny při výkonu veřejné moci ve smyslu judikatury citované v bodě 34 tohoto rozsudku, jelikož relevantním kritériem je využití výjimečných pravomocí ve srovnání s pravidly použitelnými na vztahy mezi jednotlivci.
43 Za účelem určení, zda tomu tak je, je třeba uvést, že činnosti spočívající v klasifikaci a vydávání osvědčení jsou upraveny mezinárodními úmluvami o bezpečnosti na moři a o zabránění znečištění moří, jako je úmluva z Montego Bay a úmluva SOLAS. Přesněji řečeno klasifikace lodí spočívá ve vydání osvědčení společností, která je klasifikační společností zvolenou vlastníkem lodi. Toto osvědčení potvrzuje, že je loď navržena a postavena v souladu s pravidly lodní třídy stanovenými touto společností podle zásad stanovených Mezinárodní námořní organizací (MNO). Získání osvědčení o třídě je nezbytnou podmínkou pro vydání právními předpisy stanoveného osvědčení, k němuž dojde poté, co si vlastník lodi zvolil stát vlajky.
44 Vydávání osvědčení spočívá ve vydání právními předpisy stanoveného osvědčení státem vlajky nebo jeho jménem jedním ze subjektů, které jsou uvedeným státem uznávány pro provádění inspekcí, jakož i pro vydávání některých dokladů a osvědčení podle úmluvy SOLAS. Klasifikaci a vydávání osvědčení často vykonává tatáž společnost.
45 Podle informací obsažených ve spise předloženém Soudnímu dvoru byly činnosti spočívající v klasifikaci a vydávání osvědčení prováděny společnostmi Rina a Ente za úplatu a na základě soukromoprávní obchodní smlouvy uzavřené přímo s vlastníkem lodi Al Salam Boccaccio ’98, podle níž služby poskytované společnostmi Rina a Ente spočívaly pouze v tom, že se uvedené společnosti přesvědčily o tom, zda zkoumaná loď splňuje požadavky stanovené použitelnými akty, a pokud ano, vydaly odpovídající osvědčení. Mimoto z informací, které má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že výklad a volba použitelných technických požadavků byly vyhrazeny orgánům Panamské republiky.
46 V tomto ohledu z článku 91 a čl. 94 odst. 3 a 5 úmluvy z Montego Bay, k jejímuž výkladu má Soudní dvůr pravomoc (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. června 2008, Commune de Mesquer, C‑188/07, EU:C:2008:359, bod 85, a ze dne 11. července 2018, Bosphorus Queen Shipping, C‑15/17, EU:C:2018:557, bod 44), vyplývá, že je na státech, aby stanovily podmínky, na které vážou získání vlajky lodi a přijímání opatření nezbytných k zajištění bezpečnosti na moři, zejména pokud jde o konstrukci a vybavení lodi a její způsobilost pro plavbu.
47 Úlohou takových uznaných subjektů, jako jsou společnosti Rina a Ente, je tedy ověřit, že loď splňuje požadavky stanovené platnými právními předpisy, což může případně vést k odnětí osvědčení z důvodu, že loď tyto požadavky nesplňuje. Jak však zdůraznil generální advokát v bodě 95 svého stanoviska, takové odnětí nevyplývá z rozhodovací pravomoci uvedených uznaných subjektů, které jednají v předem vymezeném právním rámci. Pokud v důsledku odnětí osvědčení loď nemůže plout, je to kvůli sankci, která – jak na jednání připustily společnosti Rina a Ente – je uložena zákonem.
48 Kromě toho z pravidla 6 písm. c) a d) kapitoly I úmluvy SOLAS vyplývá, že v případě, že loď nesplňuje požadavky, uznaný orgán informuje orgány dotyčného státu, které jsou i nadále odpovědné a musí zaručit úplnost a účinnost inspekce a prohlídky a zajistit nezbytná opatření.
49 Z výše uvedeného vyplývá, že s výhradou ověření, které musí provést předkládající soud, nelze takové činnosti spočívající v klasifikaci a vydávání osvědčení, jako jsou činnosti prováděné na lodi Al Salam Boccaccio ‘98 společnostmi Rina a Ente na základě pověření a na účet Panamské republiky, považovat za činnosti provedené v rámci výkonu výsad veřejné moci ve smyslu unijního práva, takže žaloba na náhradu újmy, jejímž předmětem jsou uvedené činnosti, spadá pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení č. 44/2001 a spadá do oblasti působnosti tohoto nařízení.
50 Kromě toho v rámci širšího systematického výkladu je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora v oblasti svobody usazování a volného pohybu služeb se na činnosti spočívající ve vydávání osvědčení společnostmi, které mají postavení certifikačních subjektů, nevztahuje výjimka uvedená v článku 51 SFEU, protože se jedná o společnosti založené za účelem zisku, které vykonávají své činnosti v podmínkách hospodářské soutěže a nemají žádnou rozhodovací pravomoc související s výkonem výsad veřejné moci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. června 2015, Rina Services a další, C‑593/13, EU:C:2015:399, body 16 až 21).
51 Soudní dvůr totiž z výjimky týkající se výkonu veřejné moci ve smyslu článku 51 SFEU vyloučil činnosti soukromoprávních subjektů pověřených ověřováním a osvědčováním toho, že společnosti provádějící veřejné práce dodržují podmínky stanovené zákonem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. prosince 2013, SOA Nazionale Costruttori, C‑327/12, EU:C:2013:827, bod 50).
52 Konkrétně platí, že ověřování technické a finanční způsobilosti společností podléhajících osvědčování, pravdivosti a obsahu prohlášení, osvědčení a dokumentů předložených osobami, kterým se osvědčení vydává, nelze považovat za činnost vycházející z rozhodovací nezávislosti, která je vlastní výkonu výsad veřejné moci, neboť toto ověřování, které je prováděno pod přímým státním dohledem, je v celém rozsahu určeno vnitrostátním právním rámcem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. prosince 2013, SOA Nazionale Costruttori, C‑327/12, EU:C:2013:827, bod 54; a obdobně rozsudky ze dne 22. října 2009, Komise v. Portugalsko, C‑438/08, EU:C:2009:651, bod 41, jakož i ze dne 15. října 2015, Grupo Itevelesa a další, C‑168/14, EU:C:2015:685, bod 56).
53 Předkládající soud vyjádřil pochybnosti o dopadu výjimky vycházející ze zásady mezinárodního obyčejového práva týkající se jurisdikční imunity, jíž se dovolávají společnosti Rina a Ente, pro účely použitelnosti nařízení č. 44/2001 ve sporu v původním řízení, za účelem určení, zda se vnitrostátní soud, kterému byla věc předložena, může prohlásit za nepříslušný, když tuto imunitu přizná z důvodu, že uvedené společnosti vykonaly činnosti spočívající v klasifikaci a osvědčování.
54 V tomto ohledu je třeba připomenout, že pravidla, která jsou výrazem mezinárodního obyčejového práva, zavazují jako taková unijní orgány a jsou součástí unijního právního řádu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. června 1998, Racke, C‑162/96, EU:C:1998:293, bod 46; ze dne 25. února 2010, Brita, C‑386/08, EU:C:2010:91, bod 42, jakož i ze dne 23. ledna 2014, Manzi a Compagnia Naviera Orchestra, C‑537/11, EU:C:2014:19, bod 39).
55 Vnitrostátní soud, který provádí unijní právo tím, že uplatňuje nařízení č. 44/2001, však musí splnit požadavky vyplývající z článku 47 Listiny (rozsudek ze dne 25. května 2016, Meroni, C‑559/14, EU:C:2016:349, bod 44). V projednávané věci se tedy předkládající soud bude muset ujistit, že pokud vyhoví námitce jurisdikční imunity, LG a další nebudou zbaveni svého práva na přístup k soudům, které představuje jeden z prvků práva na účinnou soudní ochranu zahrnutý v článku 47 Listiny.
56 Je třeba uvést, že Soudní dvůr již rozhodl, že jurisdikční imunita států je zakotvena v mezinárodním právu a opírá se o zásadu par in parem non habet imperium, jelikož stát nemůže podléhat soudní pravomoci jiného státu. Nicméně za současného stavu mezinárodní praxe není tato imunita absolutní, ale je obecně uznávána, jestliže jsou předmětem sporu svrchované úkony vykonávané iure imperii. Naproti tomu lze jurisdikční imunitu vyloučit, pokud se žaloba týká aktů, které nespadají do oblasti výkonu veřejné moci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. července 2012, Mahamdia, C‑154/11, EU:C:2012:491, body 54 a 55).
57 V projednávané věci, jak zdůraznil generální advokát v bodech 108 až 128 svého stanoviska, jurisdikční imunita soukromoprávních subjektů, jako jsou společnosti Rina a Ente, není obecně uznávána, pokud jde o činnosti spočívající v klasifikaci a vydávání lodních osvědčení, pokud nebyly provedeny iure imperii ve smyslu mezinárodního práva.
58 Je tedy třeba mít za to, že zásada mezinárodního obyčejového práva týkající se jurisdikční imunity nebrání použití nařízení č. 44/2001 ve sporu týkajícím se žaloby na náhradu újmy směřující proti soukromoprávním subjektům, jako jsou společnosti Rina a Ente, vzhledem k činnostem spočívajícím v klasifikaci a vydání osvědčení, které byly vykonány na základě zmocnění a na účet třetího státu, pokud soud, jemuž byla věc předložena, konstatuje, že takové subjekty nevyužily výsad veřejné moci ve smyslu mezinárodního práva.
59 Kromě toho, i když je nesporné, že směrnice 2009/15 není použitelná na spor v původním řízení, jelikož se týká výlučně členských států, bod 16 odůvodnění této směrnice, zahrnutý v předběžné otázce položené předkládajícím soudem, potvrzuje vůli unijního normotvůrce omezit dosah jeho interpretace zásady mezinárodního obyčejového práva týkající se jurisdikční imunity, pokud jde o činnosti spočívající v klasifikaci a vydávání lodních osvědčení. Uvedený bod odůvodnění totiž uvádí, že pokud uznané subjekty, jejich inspektoři nebo techničtí pracovníci vydávají osvědčení jménem správních orgánů, měly by členské státy uvažovat o tom, že jim poskytnou přiměřené právní záruky a právní ochranu včetně vhodného práva na obranu, s výjimkou imunit, které jsou výsadou členských států a jako takové neoddělitelné od svrchované moci, a proto nemohou být dále delegovány.
60 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že na položenou otázku je třeba odpovědět tak, že čl. 1 odst. 1 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba na náhradu újmy podaná proti právnickým osobám soukromého práva, které vykonávají činnost spočívající v klasifikaci a vydávání lodních osvědčení na účet a na základě pověření třetího státu, spadá pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu tohoto ustanovení, a tudíž spadá do působnosti tohoto nařízení, jelikož tato činnost není vykonávána na základě výsad veřejné moci ve smyslu unijního práva, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. Zásada mezinárodního obyčejového práva týkající se jurisdikční imunity nebrání tomu, aby vnitrostátní soud, kterému byla věc předložena, vykonal ve sporu týkajícím se takové žaloby soudní pravomoc upravenou uvedeným nařízením, pokud uvedený soud konstatuje, že takové subjekty nevyužily výsad veřejné moci ve smyslu mezinárodního práva.
K nákladům řízení
61 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:
Článek 1 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba na náhradu újmy podaná proti právnickým osobám soukromého práva, které vykonávají činnost spočívající v klasifikaci a vydávání lodních osvědčení na účet a na základě pověření třetího státu, spadá pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu tohoto ustanovení, a tudíž spadá do působnosti tohoto nařízení, jelikož tato činnost není vykonávána na základě výsad veřejné moci ve smyslu unijního práva, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. Zásada mezinárodního obyčejového práva týkající se jurisdikční imunity nebrání tomu, aby vnitrostátní soud, kterému byla věc předložena, vykonal ve sporu týkajícím se takové žaloby soudní pravomoc upravenou uvedeným nařízením, pokud uvedený soud konstatuje, že takové subjekty nevyužily výsad veřejné moci ve smyslu mezinárodního práva.
Podpisy.