Věc C‑311/13
O. Tümer
v.
Raad van bestuur van het Uitvoeringsinstituut werknemersverzekeringen
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Centrale Raad van Beroep)
„Ochrana zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele – Směrnice 80/987/EHS – Zaměstnanec, který je státním příslušníkem třetí země a není držitelem platného povolení k pobytu – Nepřiznání nároku na odškodnění v případě platební neschopnosti“
Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 5. listopadu 2014
1. Sociální politika – Sbližování právních předpisů – Ochrana zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele – Směrnice 80/987 – Oblast působnosti – Státní příslušníci třetích zemí, kteří nejsou držiteli platného povolení k pobytu – Zahrnutí
(Článek 136 ES a čl. 137 odst. 2 ES; směrnice Rady 80/987, ve znění směrnice 2002/74, čl. 1 odst. 1, 2 a 3 a čl. 2 odst. 2, a směrnice Rady 2003/109, čl. 3 odst. 1 a článek 11)
2. Sociální politika – Sbližování právních předpisů – Ochrana zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele – Směrnice 80/987 – Omezení povinnosti platby záručních institucí – Vnitrostátní právní úprava, která platbu podmiňuje oprávněným pobytem státního příslušníka třetí země – Nepřípustnost
(Směrnice Rady 80/987, ve znění směrnice 2002/74, čl. 1 odst. 2 a 3)
1. Článek 137 odst. 2 ES, který představuje právní základ směrnice 2002/74, kterou se mění směrnice 80/987 o sbližování právních předpisů členských států o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, neomezuje pravomoc přijímat minimální předpisy směřující k dosahování zejména cíle spočívajícího ve zlepšování životních a pracovních podmínek stanoveného v článku 136 ES pouze ve vztahu ke státním příslušníkům členských států, s vyloučením státních příslušníků třetích zemí.
Pokud jde o směrnici 2003/109 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, ačkoli čl. 3 odst. 1 této směrnice poskytnutí postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, které s sebou nese právo na rovné zacházení v oblastech stanovených v článku 11 uvedené směrnice, podmiňuje oprávněností pobytu, tatáž směrnice nikterak nevylučuje, aby takové jiné unijní akty, jako je směrnice 80/987, přiznávaly za odlišných podmínek státním příslušníkům třetích zemí práva za účelem dosahování cílů, které jsou těmto aktům vlastní.
(viz body 32, 33)
2. Ustanovení směrnice 80/987 o sbližování právních předpisů členských států o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, ve znění směrnice 2002/74, musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě týkající se ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, podle níž státní příslušník třetí země, který v dotčeném členském státě pobývá neoprávněně, není považován za zaměstnance, který by mohl uplatňovat nárok na odškodnění v souvislosti zejména s nesplacenými mzdovými pohledávkami v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, třebaže je tento státní příslušník třetí země kvalifikován na základě ustanovení občanského práva tohoto členského státu jako „zaměstnanec“, který má nárok na odměnu, jež může být předmětem žaloby proti jeho zaměstnavateli u vnitrostátních soudů.
Předně čl. 1 odst. 1 ani jiná ustanovení této směrnice státní příslušníky třetích zemí z oblasti působnosti uvedené směrnice nevylučují ani výslovně členským státům neumožnují, aby tak učinily.
Dále podle znění tohoto čl. 1 odst. 1 se má směrnice 80/987 použít na mzdové pohledávky všech zaměstnanců vůči jejich zaměstnavatelům. Naproti tomu se možnost stanovená v čl. 1 odst. 2 a 3 této směrnice, aby členské státy vyloučily některé zaměstnance z oblasti působnosti uvedené směrnice, týká pouze specifických případů a podléhá určitým podmínkám.
Krom toho čl. 1 odst. 2 směrnice 80/987, který umožňuje výjimečně vyloučit některé zaměstnance z důvodu existence jiné formy záruky, nezprošťuje členské státy jakékoli povinnosti poskytnout těmto zaměstnancům ochranu v případě platební neschopnosti jejich zaměstnavatele, ale vyžaduje, aby dotčení zaměstnanci požívali ochrany, která je rovnocenná ochraně vyplývající z této směrnice.
V tomto ohledu ačkoli vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení kvalifikuje v zásadě každou fyzickou osobu, jež nedosáhla věku 65 let a je zaměstnána na základě pracovního poměru podle soukromého práva či veřejného práva jako „zaměstnance“, který může uplatnit nárok na odškodnění v případě platební neschopnosti, uvedená právní úprava státní příslušníky třetích zemí s neoprávněným pobytem vylučuje z pojmu „zaměstnanec“, a tudíž z poskytnutí tohoto odškodnění v případě platební neschopnosti.
S ohledem na skutečnost, že vnitrostátní právní úprava těmto státním příslušníkům třetích zemí neposkytuje ochranu rovnocennou uvedenému odškodnění v případě platební neschopnosti, jeví se, že nesplňuje podmínky umožňující vyloučit některé „zaměstnance“ na základě čl. 1 odst. 2 směrnice 80/987. Kromě toho je nesporné, že uvedené ustanovení nespadá pod čl. 1 odst. 3 této směrnice, který umožňuje vyloučit z oblasti její působnosti zaměstnance v domácnosti zaměstnané fyzickou osobou a rybáře odměňované formou podílu na výnosu.
Navíc s ohledem na sociální cíl směrnice 80/987, jakož i znění jejího čl. 1 odst. 1, podle něhož se tato směrnice vztahuje „na pohledávky zaměstnanců vyplývající z pracovních smluv nebo pracovních poměrů“, se definice výrazu „zaměstnanec“ vztahuje nezbytně k pracovnímu poměru, na základě něhož vzniká nárok – existující vůči zaměstnavateli – požádat o odměnu za vykonanou práci. Tak je tomu v případě definice výrazu „zaměstnanec“ stanovené ve vnitrostátním právu.
Bylo by tak v rozporu se sociálním cílem směrnice 80/987, kterým je zajistit všem zaměstnancům minimální ochranu na unijní úrovni v případě platební neschopnosti zaměstnavatele úhradou nesplacených pohledávek vyplývajících z pracovních smluv nebo pracovních poměrů a týkajících se odměny za dané období, kdyby osoby, kterým vnitrostátní právní úprava přiznává zpravidla postavení zaměstnanců a které na základě této právní úpravy mají mzdové pohledávky vyplývající z pracovních smluv nebo pracovních poměrů vůči zaměstnavatelům, jež jsou uvedeny v čl. 1 odst. 1 a v čl. 3 prvním pododstavci této směrnice, byly zbaveny ochrany, kterou uvedená směrnice stanoví v případě platební neschopnosti zaměstnavatele.
(viz body 36–38, 40–42, 44, 45, 49 a výrok)