ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého rozšířeného senátu)
12. října 2022(*)
„Hospodářská a měnová unie – Bankovní unie – Ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí – Opatření včasného zásahu – Rozhodnutí ECB zavést dočasnou správu nad Banca Carige – Žaloba na neplatnost – Žaloba podaná akcionářem – Aktivní legitimace – Zájem odlišný od zájmu banky – Přípustnost – Nesprávné právní posouzení při určení právního základu – Konformní výklad vnitrostátního práva unijním soudem – Meze – Zákaz vykládat vnitrostátní právo contra legem“
Ve věci T‑502/19,
Francesca Corneli, s bydlištěm ve Velletri (Itálie), zastoupená M. Condinanzim, L. Boggioem a F. Ferraroem, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropské centrální bance (ECB), zastoupené C. Hernández Saseta, A. Pizzolla a G. Marafioti, jako zmocněnkyněmi,
žalované,
podporované
Evropskou komisí, zastoupenou V. Di Buccim, D. Triantafyllouem a A. Nijenhuisem, jako zmocněnci,
vedlejší účastnicí,
TRIBUNÁL (čtvrtý rozšířený senát)
při poradách ve složení S. Papasavvas, předseda, S. Gervasoni, L. Madise, P. Nihoul (zpravodaj) a J. Martín y Pérez de Nanclares, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: P. Nuñez Ruiz, radová,
s přihlédnutím k písemné části řízení, zejména k:
– námitce nepřípustnosti vznesené ECB podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 2. října 2019,
– usnesení o spojení námitky s věcí samou ze dne 29. dubna 2020 na základě čl. 130 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu,
– rozhodnutí ze dne 24. června 2020, kterým bylo povoleno vedlejší účastenství Komise na podporu návrhových žádání ECB,
– rozhodnutí Tribunálu na základě článku 28 jednacího řádu předat věc rozšířenému senátu,
– důkaznímu opatření ze dne 17. listopadu 2021, kterým Tribunál uložil ECB, aby na základě čl. 91 písm. b) a čl. 92 odst. 3 jednacího řádu předložila úplné znění svého rozhodnutí ECB-SSM-2019-ITCAR-11 ze dne 1. ledna 2019 o zavedení dočasné správy nad Banca Carige SpA a tři rozhodnutí o prodloužení tohoto opatření,
– rozhodnutí Tribunálu ze dne 15. prosince 2021 na základě čl. 103 odst. 3 jednacího řádu, kterým byl žalobkyni a Komisi umožněn přístup k dokumentům předloženým ECB z titulu účinné soudní ochrany,
po jednání konaném dne 19. ledna 2022,
vydává tento
Rozsudek
1 Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, Francesca Corneli, domáhá zrušení rozhodnutí ECB ECB-SSM-2019-ITCAR-11 ze dne 1. ledna 2019 o zavedení dočasné správy nad Banca Carige SpA (dále jen „banka“), jakož i veškerých navazujících nebo pozdějších aktů, včetně zejména rozhodnutí ECB ECB-SSM-2019-ITCAR-13 ze dne 29. března 2019 o prodloužení doby trvání dočasné správy do 30. září 2019.
Skutečnosti předcházející sporu a skutečnosti, které nastaly po podání žaloby
2 Banka je úvěrovou institucí se sídlem v Itálii, která je kótovaná na burze a od roku 2014 podléhá přímému obezřetnostnímu dohledu ze strany Evropské centrální banky (ECB). V období mezi prosincem 2014 a 1. lednem 2019 nakumulovala ztráty ve výši více než 1,6 miliardy eur. Žalobkyně je menšinovým akcionářem banky. Při podání žaloby držela 200 000 kmenových akcií odpovídajících 0,000361 % základního kapitálu banky.
3 V roce 2016 přijala ECB opatření včasného zásahu týkající se banky, a to rozhodnutím ECB/SSM/2016 – F1T 87K3OQ2OV1UORLH26/26, které stanovilo cíle, jichž má být dosaženo mezi roky 2017 a 2019 pro úvěry se selháním a pro související krytí.
4 Za účelem splnění stanovených cílů schválila správní rada v září 2017 plán rekapitalizace s cílem obnovit přiměřenou úroveň vlastního kapitálu, pokrýt vzniklé ztráty a obecně posílit kapitálovou strukturu za účelem obnovení přijatelných poměrů vlastního kapitálu.
5 I přes emisi nástrojů ve výši 544 milionů eur, která byla dokončena dne 21. prosince 2017, banka k 1. lednu 2018 nedodržela požadavky ohledně vlastního kapitálu.
6 Banka se následně neúspěšně pokoušela zvýšit vlastní kapitál, aby dodržela příslušné požadavky. Pokus o emisi kapitálových nástrojů tak v roce 2018 neuspěl třikrát (v březnu, květnu a červnu), a to z důvodu nízkého zájmu investorů.
7 Tato selhání zhoršila v rámci správní rady banky napětí, které vedlo k odstoupení jednotlivých členů (šestnáct v období mezi březnem 2016 a srpnem 2018), což vyžadovalo jmenování nových členů. Akcionáři banky na mimořádné valné hromadě dne 20. září 2018 obměnili uvedenou správní radu a jmenovali E. Modiana na místo předsedy. Na jednání této správní rady dne 21. září 2018 byl jmenován generálním ředitelem F. Innocenzi.
8 Na konci září 2018 vykazovala banka ještě nižší poměry vlastního kapitálu. ECB tedy požádala banku, aby předložila plán zachování kapitálu podle článku 142 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES (Úř. věst. 2013, L 176, s. 338). Banka tak po třetím neúspěšném pokusu o navýšení vlastního kapitálu (viz bod 6 výše) předložila nový plán zachování kapitálu. Vzhledem však k tomu, že tento plán neobsahoval žádnou podstatnou změnu, ECB ho odmítla schválit a požádala banku, aby nejpozději do 30. listopadu 2018 předložila strategii s cílem obnovení a trvalého zajištění dodržování požadavků do 1. ledna 2019.
9 Jako odpověď na tuto žádost přijala správní rada banky dne 12. listopadu 2018 „plán na posílení vlastního kapitálu z listopadu 2018“, který spočíval ve dvou etapách, a to nejprve na emisi podřízených dluhopisů kategorie 2 a poté na zvýšení kapitálu podléhajícího schválení akcionářů.
10 První etapa byla provedena upsáním dluhopisů ve výši 318,2 milionu eur dobrovolným intervenčním fondem Fondo interbancario di tutela dei depositi (mezibankovní fond pro ochranu vkladů, Itálie) a ve výši 1,8 milionu eur ze strany Banco di Desio e della Brianza SpA.
11 Druhá etapa nemohla být provedena v návaznosti na nesouhlas akcionářů vlastnících 70 % kapitálu s navýšením kapitálu výměnou podřízených dluhopisů za nově vydané akcie na mimořádné valné hromadě dne 22. prosince 2018. Před rozhodnutím chtěli dotčení akcionáři, aby jim byl sdělen obchodní plán a rozvaha týkající se činností, které banka vykonávala v roce 2018.
12 V důsledku těchto událostí:
– dne 23. prosince 2018 uvedla banka v tiskové zprávě, že v návaznosti na odmítnutí návrhu předloženého její správní radou, místopředsedkyně a další člen této rady s okamžitým účinkem odstoupili;
– dne 2. ledna 2019 oznámila další tisková zpráva, rovněž vydaná bankou, odstoupení pěti dalších členů uvedené správní rady, včetně předsedy E. Modiana a generálního ředitele F. Innocenziho s účinností k tomuto datu;
– tato odstoupení vedla ke zrušení této správní rady na základě čl. 18 odst. 12 stanov banky a článku 2386 italského občanského zákoníku.
13 V souladu se stanovami banky byli čtyři členové, kteří neodstoupili ze správní rady, ponecháni ve funkci k zajištění běžné správy.
14 Dne 1. ledna 2019 rozhodla ECB o zavedení dočasné správy nad bankou (dále jen „rozhodnutí o zavedení dočasné správy“) s následujícími účinky:
– rozpuštění správní rady banky a nahrazení bývalých členů třemi dočasnými správci, mezi nimiž byli E. Modiano, bývalý předseda uvedené správní rady, a I. Innocenzi, bývalý generální ředitel této banky;
– rozpuštění dozorčího výboru banky a nahrazení bývalých členů třemi jinými osobami;
– svěření úkolu spočívajícího v „přijetí opatření nezbytných k zajištění toho, aby [banka] opět splňovala majetkové požadavky trvalým způsobem, novým orgánům“.
15 Dne 2. ledna 2019 bylo přijetí rozhodnutí o zavedení dočasné správy oznámeno současně tiskovou zprávou ECB a rovněž tiskovou zprávou banky. Téhož dne bylo obchodování s emitovanými nebo zaručenými cennými papíry pozastaveno Commissione Nazionale per le Società e la Borsa (Národní komise pro trh cenných papírů, Itálie) „až do vstoupení v platnosti rozhodnutí [o zavedení dočasné správy] nebo do obnovení úplného informačního rámce ohledně cenných papírů emitovaných nebo zaručených bankou, zejména v důsledku nových iniciativ orgánů příslušných v oblasti obezřetnostního dohledu“.
16 Dne 5. ledna 2019 požádala žalobkyně ECB o kopii rozhodnutí o zavedení dočasné správy podle článku 6 rozhodnutí ECB BCE/2004/3 ze dne 4. března 2004 o přístupu veřejnosti k dokumentům ECB (Úř. věst. 2004, L 80, s. 42); vzhledem k tomu, že tato žádost byla zamítnuta, žalobkyně podala žalobu na neplatnost zamítavého rozhodnutí (rozsudek ze dne 29. června 2022, Corneli v. ECB, T‑501/19, nezveřejněný, EU:T:2022:402).
17 Dne 29. března 2019 prodloužila ECB dobu trvání dočasné správy až do 30. září 2019 (dále jen „rozhodnutí o prodloužení“); přijetí tohoto rozhodnutí bylo bankou oznámeno v tiskové zprávě dne 30. března 2019.
18 Dne 30. září 2019 prodloužila ECB dočasnou správu do 31. prosince 2019 (dále jen „druhé rozhodnutí o prodloužení“).
19 Dne 20. prosince 2019 prodloužila ECB dočasnou správu až do 31. ledna 2020, aby umožnila dokončení operace posílení vlastního kapitálu (dále jen „třetí rozhodnutí o prodloužení“).
Návrhová žádání účastnic řízení
20 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil rozhodnutí o zavedení dočasné správy, jakož i každý navazující nebo pozdější akt, včetně zejména rozhodnutí o prodloužení, jakož i následných rozhodnutí o prodloužení;
– uložil ECB a Komisi náhradu nákladů řízení.
21 ECB, podporovaná Komisí, navrhuje, aby Tribunál:
– prohlásil žalobu za nepřípustnou, nebo každopádně za neopodstatněnou;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
K přípustnosti
K aktům, jejichž zrušení je navrhováno
22 V projednávaném případě se žalobkyně domáhá zrušení několika aktů:
– v žalobě navrhuje zrušení rozhodnutí o zavedení dočasné správy a „každý navazující nebo pozdější akt“ včetně rozhodnutí o prodloužení;
– v dopise zaslaném soudní kanceláři ohledně podání repliky upřesňuje, že druhé rozhodnutí o prodloužení, které bylo mezitím přijato, musí být zahrnuto do předmětu žaloby;
– v replice tvrdí, že předmět žaloby musí taktéž zahrnovat třetí rozhodnutí o prodloužení.
23 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 76 písm. d) jednacího řádu Tribunálu musí být předmět sporu uveden v žalobě.
24 Kromě toho žaloby na neplatnost musí směřovat proti existujícím aktům nepříznivě zasahujícím do právního postavení (viz rozsudek ze dne 5. října 2017, Ben Ali v. Rada, T‑149/15, nezveřejněný, EU:T:2017:693, bod 59 a citovaná judikatura).
25 V projednávané věci jsou pravidla uvedená v bodech 23 a 24 výše dodržena jednak pro rozhodnutí o zavedení dočasné správy a jednak pro rozhodnutí o prodloužení, jelikož obě tato rozhodnutí jsou uvedena v žalobě, existovala v době podání žaloby a nepříznivě zasahovala do právního postavení žalobkyně.
26 Naproti tomu druhé a třetí rozhodnutí o prodloužení byla přijata po podání žaloby a nejsou v ní uvedena. Žalobkyně sice v žalobě označila kromě rozhodnutí o zavedení dočasné správy i „každý navazující nebo pozdější akt“. Takto obecná formulace však nemůže být považována za uspokojivou s ohledem na požadavek stanovený článkem 21 statutu Soudního dvora Evropské unie a uvedený v článku 76 jednacího řádu. Podle těchto ustanovení musí být předmět sporu označen v žalobě a v případě žaloby na neplatnost k ní musí být připojena kopie napadeného aktu tak, aby bylo bez jakýchkoli pochyb možné určit předmět sporu. V projednávaném případě je zjevné, že tento požadavek není dodržen, když se žalobkyně omezuje na to, že do žaloby vkládá formulaci této povahy.
27 Kromě toho nelze mít za to, že žalobkyně podala návrh na úpravu žaloby ve smyslu článku 86 jednacího řádu, který stanoví:
– je-li akt, jehož zrušení je navrhováno, nahrazen nebo změněn jiným aktem se stejným předmětem, může žalobce před ukončením ústní části řízení nebo před rozhodnutím Tribunálu, že rozhodne bez konání ústní části řízení, žalobu upravit tak, že tuto novou skutečnost zohlední (odstavec 1);
– v takovém případě musí být úprava žaloby provedena samostatným podáním a ve stanovené lhůtě (odstavec 2).
28 Formálně nebyl požadavek provést úpravu žaloby samostatným podáním v projednávaném případě splněn. Žalobkyně zajisté zpochybnila legalitu druhého a třetího rozhodnutí o prodloužení. Tento krok byl však učiněn, pokud jde o oba dokumenty, v replice a dále v dopise zaslaném soudní kanceláři ohledně podání posledně uvedeného dokumentu. Zmínku obsaženou v dokumentu týkajícím se jiného aktu přitom nelze s ohledem na analyzované ustanovení považovat za návrh předložený „samostatným podáním“.
29 Je tak patrné, že podmínky stanovené v článku 86 jednacího řádu nejsou v projednávaném případě splněny, a v důsledku toho nejsou návrhy na úpravu žaloby přípustné. Jak vyplývá z bodů 25 a 26 výše, žaloba je tudíž přípustná v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutí o zavedení dočasné správy a rozhodnutí o prodloužení (dále jen „napadená rozhodnutí“), ale není přípustná v případě „každého navazujícího nebo pozdějšího aktu“ včetně druhého a třetího rozhodnutí o prodloužení.
K aktivní legitimaci
30 ECB, podporovaná Komisí, vznáší námitku nepřípustnosti vycházející ze skutečnosti, že žalobkyně nemá aktivní legitimaci k podání žaloby proti napadeným rozhodnutím, neboť žalobkyně není těmito rozhodnutími bezprostředně ani osobně dotčena.
31 V tomto ohledu je třeba uvést, že postavení vyžadované k podání žaloby na neplatnost je upraveno čl. 263 čtvrtým pododstavcem SFEU, podle kterého v případě dotčeném v projednávané věci musí být fyzická nebo právnická osoba bezprostředně a osobně dotčena rozhodnutím, které chce zpochybnit, je-li toto rozhodnutí určeno jiné osobě.
32 Pro účely rozhodnutí je třeba tyto požadavky posoudit s ohledem na situaci, v níž se nacházela žalobkyně.
– K bezprostřednímu dotčení žalobkyně
33 Podle judikatury je osoba bezprostředně dotčena (bezprostřední dotčení), pokud napadený akt kumulativně:
– má bezprostřední účinky na její právní postavení;
– neponechává žádnou posuzovací pravomoc adresátům pověřeným jeho provedením, přičemž toto provedení je čistě automatické povahy a vyplývá výlučně z unijní právní úpravy, aniž je třeba použít dalšího zprostředkujícího předpisu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. listopadu 2019, ECB a další v. Trasta Komercbanka a další, C‑663/17 P, C‑665/17 P a C‑669/17 P, dále jen „rozsudek Trasta“, EU:C:2019:923, bod 103).
34 Jak vyplývá ze spisu, právní postavení žalobkyně je v projednávaném případě dotčeno napadenými rozhodnutími bez zásahu zprostředkujícího aktu, neboť ta sama mění její práva podílet se jako akcionář na řízení banky v souladu s platnými pravidly:
– uvedená rozhodnutí se dotýkají práva žalobkyně jakožto akcionáře volit řídící a dozorčí orgány banky vzhledem k tomu, že v případě neexistence těchto rozhodnutí mohou akcionáři, kteří vlastní sami nebo s jinými akcionáři určitý podíl na základním kapitálu, předložit seznam kandidátů pro volbu členů správní rady a dozorčí rady a všichni akcionáři mohou z těchto kandidátů zvolit členy těchto dvou orgánů v souladu se stanovami banky (články 18 a 26);
– kromě toho rozhodnutí o zavedení dočasné správy se dotýká práva akcionářů, jako je žalobkyně, svolat valnou hromadu akcionářů a stanovit pořad jednání, jelikož podle čl. 10 odst. 4 stanov banky mohou akcionáři svolat valnou hromadu a stanovit body na pořadu jednání, v projednávané věci je toto právo pozastaveno napadenými rozhodnutími a jelikož v souladu s čl. 70 odst. 2 decreto legislativo n. 385. – Testo unico delle leggi in materia bancaria e creditizia (legislativní nařízení č. 385 – Konsolidované znění zákonů v oblasti bankovnictví a úvěrů) ze dne 1. září 1993 (běžný dodatek ke GURI č. 230 ze dne 30. září 1993) (dále jen „konsolidované znění zákona o bankách“) mohou svolat valnou hromadu a stanovit pořad jednání pouze dočasní správci se souhlasem ECB v souladu s čl. 72 odst. 6 konsolidovaného znění zákona o bankách;
– konečně napadená rozhodnutí mění podmínky, za kterých mohou takoví akcionáři, jako je žalobkyně, činit odpovědnými řídící a dozorčí orgány vzhledem k tomu, že tato odpovědnost, která je v zásadě upravena článkem 2392 italského občanského zákoníku, je v případě dočasné správy omezena v souladu s čl. 72 odst. 9 konsolidovaného znění zákona o bankách na případy podvodu nebo závažného pochybení, že toto ustanovení kromě toho stanoví, že občanskoprávní žaloby podané proti dočasným správcům podléhají povolení ECB a že odstavec 5 uvedeného článku svěřuje dočasným správcům právo podat žalobu na určení odpovědnosti proti členům rozpuštěných orgánů banky nebo generálnímu řediteli, čímž zbavuje valnou hromadu případně akcionáře, kteří společně vlastní určitý podíl základního kapitálu, práva takovou žalobu podat v souladu s články 2393 a 2393a italského občanského zákoníku.
35 Z těchto skutečností je patrné, že právní vztah mezi bankou a jejími akcionáři, mezi něž patří žalobkyně, byl bez zásahu jakéhokoli zprostředkujícího aktu změněn napadenými rozhodnutími, která se jí tedy bezprostředně dotýkají.
36 ECB a Komise tento závěr nicméně zpochybňují.
37 Zaprvé tyto orgány v podstatě tvrdí, že účinek napadených rozhodnutí na situaci akcionářů, i kdyby byl prokázán, se dotkl výkonu jejich práv pouze dočasně během období stanovených těmito rozhodnutími.
38 V tomto ohledu je třeba uvést, že pokud jde o soudní ochranu, není žádný rozdíl mezi účinky aktu v závislosti na tom, zda se tyto účinky týkají existence práva nebo jeho výkonu; právo existuje proto, aby bylo vykonáváno, takže i když se účinek aktu týká výkonu práva, je toto právo dotčeno v tom, pro co bylo vytvořeno a přiznáno (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 25. června 2014, Accorinti a další v. ECB, T‑224/12, nezveřejněné, EU:T:2014:611, bod 89). Nic v judikatuře tedy nenaznačuje, že by ze soudní ochrany měly být vyloučeny situace, ve kterých by na omezenou dobu došlo k zásahu do právního postavení účastníka řízení.
39 Tento argument musí být proto odmítnut.
40 Zadruhé ECB a Komise tvrdí, že rozhodnutím o zavedení dočasné správy nebyla dotčena nejpodstatnější práva akcionářů, jelikož podle použitelných pravidel zůstávají rozhodnutí významná pro banku v pravomoci akcionářů.
41 V tomto ohledu je třeba uvést, jak uvádějí ECB a Komise, že některá rozhodnutí dotýkající se banky ještě mohli pod dočasnou správou přijímat akcionáři zasedající na valné hromadě. Nicméně valná hromada musela být v těchto případech svolána dočasnými správci, aniž mohla být svolána samotnými akcionáři. Nic přitom neumožňuje mezi právy akcionářů rozlišit určitá práva, která by byla zásadní a zasloužila by si ochranu, zatímco jiná, považovaná za méně významná, by byla bez ní.
42 Tento argument musí být proto odmítnut.
43 Zatřetí ECB a Komise tvrdí, že údajně dotčená práva náleží valné hromadě, a nikoli akcionářům jakožto jednotlivcům. Z toho vyplývá, že právní postavení každého akcionáře není napadenými rozhodnutími bezprostředně dotčeno.
44 V tomto ohledu je třeba uvést, že argument ECB a Komise vycházející z práv valné hromady pomíjí přinejmenším hlasovací právo umožňující každému akcionáři osobně se účastnit voleb členů zasedajících v řídících a dozorčích orgánech. Ze spisu přitom vyplývá, že přijetím rozhodnutí o zavedení dočasné správy již nemohli akcionáři toto právo vykonávat z důvodu dočasné správy, jelikož o tomto jmenování musela v rámci takového režimu rozhodnout samotná ECB, aniž se musela poradit s akcionáři.
45 Volební hlas určitého akcionáře sám o sobě neumožňuje přijmout rozhodnutí na valné hromadě, pokud tento akcionář nevlastní dostatečný podíl na základním kapitálu. Taková okolnost však nezbavuje toto hlasovací právo každého akcionáře jeho existence, a tudíž jeho nezbytné soudní ochrany.
46 Tento argument musí být proto odmítnut.
47 Začtvrté na rozdíl od žalobkyně, která se domnívá, že přípustnost žaloby v projednávané věci může být založena na postoji, který Soudní dvůr zaujal v rozsudku Trasta, mají ECB a Komise za to, že tento rozsudek spíše potvrzuje jejich názor, a sice že je žaloba nepřípustná.
48 V tomto ohledu je třeba uvést, že Soudní dvůr v tomto rozsudku, aniž se zabýval osobním dotčením akcionářů, rozhodl o podmínkách, za kterých mohli být akcionáři považováni za bezprostředně dotčené rozhodnutím přijatým na základě bankovního dohledu ve vztahu k instituci, ve které vlastnili podíly.
49 V projednávaném případě ECB tím, že přijala toto rozhodnutí, odňala licenci, kterou tato instituce potřebovala k výkonu bankovních činností. Po tomto odnětí licence byla dotčená instituce podle vnitrostátního práva likvidována vnitrostátním soudem. K úspěšnému provedení likvidace jmenoval tento soud likvidátora. V projednávaném případě bylo napadeným rozhodnutím rozhodnutí, kterým ECB odňala uvedené instituci licenci.
50 V rozsudku Trasta Soudní dvůr rozhodl, že toto rozhodnutí o odnětí licence se bezprostředně dotýká právního postavení samotné dotčené instituce, neboť jakmile bylo přijato rozhodnutí, instituce už dále nebyla oprávněna vykonávat bankovní činnost (bod 104).
51 Naproti tomu rozhodnutí o odnětí licence nemělo takový účinek na akcionáře. Je pravda, že hodnota akcií nebo podíl dividend určených k rozdělení se po přijetí tohoto rozhodnutí snížily. Tento účinek však neměl pro Soudní dvůr právní povahu, ale měl hospodářskou povahu. Odnětí licence samo o sobě nebránilo podle Soudního dvora tomu, aby akcionáři nadále vykonávali svá práva na valné hromadě, například požadovat změnu předmětu podnikání instituce tak, aby mohla pokračovat v činnosti v jiné oblasti než v bankovnictví.
52 V konečném výsledku z rozsudku Trasta podle Soudního dvora vyplývá, že právní postavení akcionářů ovlivnilo pouze rozhodnutí o likvidaci, neboť toto rozhodnutí svěřilo řízení dotyčné instituce likvidátorovi tím, že zbavilo akcionáře možnosti ovlivňovat toto řízení. Uvedené rozhodnutí však nebylo přijato ECB, ale vnitrostátním soudem na základě vnitrostátního práva, aniž je takový důsledek, a sice likvidace, stanoven v případě odnětí licence v unijním právu. Toto odnětí licence nařízené ECB tedy samo o sobě přímo neovlivnilo právní postavení akcionářů. Vzhledem k tomu, že odnětí licence bylo napadeným aktem, musela být žaloba podaná akcionáři prohlášena za nepřípustnou (body 105 až 115 uvedeného rozsudku).
53 Rozsudek Trasta se tak týkal odlišné situace, neboť na rozdíl od projednávané věci rozhodnutí, které bylo napadeno ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek, nemělo samo o sobě žádný dopad na právní postavení žalobců akcionářů.
54 Tento argument je tedy třeba odmítnout, a v důsledku toho lze mít za to, že žalobkyně je v projednávané věci bezprostředně dotčena napadenými rozhodnutími.
– K osobnímu dotčení žalobkyně
55 Podle ECB a Komise není žalobkyně osobně dotčena (osobní dotčení), neboť její práva byla napadenými rozhodnutími dotčena v rozsahu, jenž se neliší od rozsahu, který pociťují ostatní akcionáři banky.
56 V tomto ohledu je třeba připomenout, že ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU subjekty jiné než adresáti jsou osobně dotčeny napadeným aktem, pouze pokud jsou jím zasaženy z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát aktu (rozsudek ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, EU:C:1963:17, s. 223).
57 Požadavek osobního dotčení je podle žalobkyně v projednávané věci splněn, neboť:
– je součástí skupiny, jejíž členové byli v okamžiku přijetí napadených rozhodnutí identifikováni nebo identifikovatelní;
– a tato identifikace mohla být založena na kritériích, která jsou vlastní členům této skupiny (viz rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Sahlstedt a další v. Komise, C‑362/06 P, EU:C:2009:243, bod 30 a citovaná judikatura).
58 V tomto ohledu, pokud jde o první kritérium, je třeba uvést, že jak poznamenává žalobkyně, byla v okamžiku přijetí napadených rozhodnutí identifikovatelná jakožto akcionář. Rozhodnutí o zavedení dočasné správy bylo totiž přijato dne 1. ledna, tedy v den, kdy vzhledem k tomu, že úvěrové instituce byly zavřeny, nemohly být podíly na základním kapitálu obchodovány. Jak uznala ECB, rozhodnutí o zavedení dočasné správy bylo v tento den ostatně přijato z důvodu nemožnosti koupit nebo prodat podíly. V té době byl seznam akcionářů uzavřen. Totožnost každého z nich byla ověřitelná, jak vyžaduje judikatura. Situace u rozhodnutí o prodloužení nebyla jiná. Je pravda, že toto rozhodnutí nebylo na rozdíl od prvního rozhodnutí přijato ve svátek. Nic to nemění na tom, že v okamžiku jeho přijetí byl seznam akcionářů, kteří mohli být dotčeni, rovněž stanoven.
59 Pokud jde o druhé kritérium, je třeba stejným způsobem konstatovat, že akcionáři, včetně žalobkyně, byli přijetím napadených rozhodnutí dotčeni v návaznosti na vlastnosti, kterými se osobně vyznačují, a to zaprvé, že vlastní akcie v kapitálu banky, a zadruhé, že v důsledku těchto rozhodnutí nemohli vykonávat některá práva spojená s těmito akciemi.
60 Kritérium vycházející z vlastního dotčení bylo upřesněno v tom smyslu, že ho lze mít za splněné zejména v případě, že napadený akt mění práva, která dotyčná osoba nabyla před jeho přijetím (viz rozsudek ze dne 13. března 2008, Komise v. Infront WM, C‑125/06 P, EU:C:2008:159, bod 72 a citovaná judikatura).
61 Žalobkyně přitom právě před přijetím napadených rozhodnutí disponovala s právy spojenými s jejími akciemi, která, třebaže je nabyla, byla dotčena v průběhu rozhodného období.
62 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že podle čl. 70 odst. 2 konsolidovaného znění zákona o bankách spočívá první účinek zavedení dočasné správy v pozastavení funkcí valné hromady, tedy možnosti akcionářů vyjádřit svůj postoj k návrhům, které jsou jim určeny.
63 Kromě toho mezi akcionáři patřila žalobkyně k těm, kteří hlasovali proti návrhu předloženému valné hromadě dne 22. prosince 2018, a i když toto hlasování vyjádřilo pouze žádost o odklad, vedlo k odstoupení členů správní rady a následně k jejímu rozpuštění, takže se banka octla v situaci, která vyvolala v kontextu, s nímž se potýkala, jak uvádí rozhodnutí o zavedení dočasné správy, zásah ze strany ECB s pozastavením funkcí valné hromady, a tedy možnosti akcionářů ovlivnit svým hlasováním strategii, kterou by se banka řídila.
64 Za těchto podmínek lze mít za to, že jsou splněny požadavky vyplývající z rozsudku ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise (25/62, EU:C:1963:17).
65 ECB a Komise tento závěr zpochybňují.
66 Zaprvé zdůrazňují, že pokud by Tribunál dospěl k závěru, že žaloba na neplatnost je nepřípustná, takové prohlášení nepřípustnosti by nebylo v rozporu s povinností unijního soudu zajistit skutečným nebo potenciálním žalobcům účinnou soudní ochranu, neboť žalobkyně by v takovém případě ještě mohla podat u téhož soudu žalobu na náhradu škody s cílem domoci se případně náhrady vzniklé škody.
67 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury žaloby na neplatnost a na náhradu škody sledují odlišné cíle, které nelze zaměňovat (rozsudek ze dne 2. prosince 1971, Zuckerfabrik Schöppenstedt v. Rada, 5/71, EU:C:1971:116); za těchto podmínek nemůže mít unijní soud za to, že určitý druh žaloby (v projednávané věci žaloba na neplatnost) může být prohlášen za nepřípustný z důvodu, že by druhá žaloba (například žaloba na náhradu škody) mohla být posouzena tak, že je v souladu s požadavky přípustnosti.
68 Námitku tedy lze zamítnout.
69 Zadruhé ECB s podporou Komise tvrdí, že judikatura týkající se uzavřených skupin musí být omezena na subjekty s nízkým počtem členů. Tak tomu v projednávané věci není, neboť v okamžiku, kdy byla přijata napadená rozhodnutí, měla banka přibližně 35 000 akcionářů. Pokud jde o oba tyto orgány, připustit přípustnost žaloby, která může být podána takto vysokým počtem žalobců, by bylo v rozporu s přístupem zvoleným v rozsudku ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise (25/62, EU:C:1963:17).
70 V tomto ohledu je třeba uvést, jak zdůrazňují ECB a Komise, že několik rozsudků, kterých se žalobkyně dovolává, se týká skupin, které obsahovaly menší počet členů, například 8 subjektů ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise (C‑182/03 a C‑217/03, EU:C:2006:416, bod 63), 6 ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 13. března 2008, Komise v. Infront WM (C‑125/06 P, EU:C:2008:159, bod 76), nebo také 27 v rozsudku ze dne 1. července 1965, Toepfer a Getreide-Import Gesellschaft v. Komise (106/63 a 107/63, EU:C:1965:65, s. 529).
71 Podle žalobkyně je však cílem výrazů použitých v takto zkoumané judikatuře pouze vysvětlit předmětné kritérium, a to požadavek, aby dotčená skupina zahrnovala členy identifikovatelné v okamžiku přijetí rozhodnutí o zavedení dočasné správy, a představovala tak skupinu, která nemůže být rozšířena a v důsledku toho má tu vlastnost, že je „omezená“, „limitovaná“ nebo též „uzavřená“ (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. března 2008, Komise v. Infront WM, C‑125/06 P, EU:C:2008:159, bod 71, a ze dne 27. února 2014, Stichting Woonpunt a další v. Komise, C‑132/12 P, EU:C:2014:100, bod 59).
72 Žalobkyně má v každém případě za to, že judikatura připouští žaloby v situacích, které mohou zahrnovat vysoký počet žalobců. Tak je tomu v případě žalob podaných příjemci proti rozhodnutím určeným Komisí jednomu nebo několika členským státům ohledně režimů týkajících se podpor poskytnutých, nebo které mohou být poskytnuty těmito státy. I když jim tento druh rozhodnutí není určen, judikatura umožňuje těmto příjemcům napadnout u Tribunálu legalitu takto přijatých rozhodnutí nehledě na to, že tito žalobci mohou být početní, ne-li velmi početní, v závislosti na druhu dotčeného režimu [rozsudek ze dne 28. června 2018, Andres (úpadek Heitkamp BauHolding) v. Komise, C‑203/16 P, EU:C:2018:505].
73 V odpovědi Komise tvrdí, že v takových věcech týkajících se příjemců podpory mají napadené akty povahu právních aktů s obecnou působností, a nikoli individuální povahu; týkají se totiž vnitrostátních opatření zahrnujících režim podpory použitelný na kategorie osob s určitými charakteristikami.
74 V tomto ohledu je třeba uvést, že postoj zaujatý Komisí ohledně obecné působnosti aktů dotčených ve věcech týkajících se příjemců podpor nemá, pokud by tato jejich povaha měla být potvrzena, za následek nepřípustnost žaloby. Článek 263 čtvrtý pododstavec SFEU totiž zajišťuje přípustnost žalob podaných proti právním aktům s obecnou působností, pokud je postavení žalobců dotčeno bez prováděcího opatření. Napadená rozhodnutí se přitom bez zásahu jakéhokoli zprostředkujícího aktu dotkla právního postavení akcionářů v projednávané věci tím, že byli zbaveni možnosti vykonávat některá z práv spojených s jejich akciemi po dobu, kdy byla banka pod dočasnou správou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Scuola Elementare Maria Montessori v. Komise, Komise v. Scuola Elementare Maria Montessori a Komise v. Ferraci, C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, body 28 a 58).
75 Komise tak nemůže platně zpochybnit na jedné straně osobní dotčení žalobkyně z důvodu, že žalobkyně je součástí kategorie hospodářských subjektů, a na druhé straně nemůže tvrdit, že žaloba je nepřípustná, neboť směřuje proti aktu, který má, co se týče takové kategorie, povahu právního aktu s obecnou působností v kontextu, kdy tento akt ovlivnil právní postavení žalobkyně bez zásahu zprostředkujícího aktu.
76 Druhá námitka tedy musí být rovněž zamítnuta a lze mít za to, že žalobkyně je napadenými rozhodnutími osobně dotčena a s ohledem na výše uvedené úvahy týkající se bezprostředního dotčení splňuje požadavky kladené Smlouvou na aktivní legitimaci.
K právnímu zájmu na podání žaloby
77 ECB tvrdí, že žalobkyně nemá právní zájem na podání žaloby vyžadovaný k podání projednávané žaloby.
78 V tomto ohledu je třeba uvést, že v souladu s judikaturou musí žalobkyně za účelem podání žaloby prokázat existenci právního zájmu na podání žaloby tím, že prokáže, že se závazné právní účinky vyvolané napadenými rozhodnutími mohou dotknout jejích zájmů, přičemž tento důkaz lze podat tím, že prokáže, že akt podstatným způsobem změnil její právní postavení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. října 2011, Deutsche Post a Německo v. Komise, C‑463/10 P a C‑475/10 P, EU:C:2011:656, bod 37).
79 Vzhledem k tomu, že žalobkyně vlastní kapitálové podíly podniku, musí být právní zájem na podání žaloby odlišný od zájmu, který má podnik, v daném případě banka, jehož akcie vlastní. Pouze podnik má totiž v zásadě právo podat žalobu na ochranu svého vlastního zájmu. Pokud zájem na ochranu náleží podniku, může akcionář požádat valnou hromadu nebo řídící orgán o podání žaloby (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. června 2000, Euromin v. Rada, T‑597/97, EU:T:2000:157, bod 50, a ze dne 12. listopadu 2015, HSH Investment Holdings Coinvest-C a HSH Investment Holdings FSO v. Komise, T‑499/12, EU:T:2015:840, bod 31).
80 Stejně tak Evropský soud pro lidská práva rozlišuje mezi žalobami, které podali akcionáři na obranu svých vlastních práv, a žalobami, jež podali za účelem zajištění ochrany práv podniku (ESLP, 7. července 2020, Albert a další v. Maďarsko, CE:ECHR:2020:0707JUD000529414).
81 V projednávané věci se žalobkyně za účelem odůvodnění své žaloby nedovolává účinku napadených rozhodnutí na banku, ale zdůrazňuje dopad těchto rozhodnutí na práva, která jí osobně jakožto akcionáři náleží, zejména právo svolat valnou hromadu k předložení návrhu na podání žaloby nebo dále právo zařadit v tomto smyslu bod na pořad jednání takové valné hromady.
82 Nelze se tedy ztotožnit s názorem ECB, že pokud by byla napadená rozhodnutí zrušena, byl by účinek na postavení akcionářů stejný jako účinek zrušení na postavení banky; pokud jde o účinek napadených rozhodnutí na její vlastní práva, žalobkyně může prokázat, že má zájem na zrušení uvedených rozhodnutí, který nelze zaměnit se zájmem banky, ale je od něj odlišný. Požadavek odlišného zájmu je tedy v projednávané věci splněn.
83 Z výše uvedeného vyplývá, že žaloba podaná žalobkyní může být prohlášena za přípustnou v rozsahu, v němž byla podána jejím jménem ve vztahu k napadeným rozhodnutím.
K věci samé
84 Na podporu své žaloby předkládá žalobkyně sedm žalobních důvodů vycházejících:
– z porušení pravidel týkajících se přiměřenosti;
– z porušení povinnosti uvést odůvodnění a práva být vyslechnut;
– ze jmenování osob, které dříve zastávaly významné funkce ve vedení a správě banky, dočasnými správci;
– z nesprávného právního posouzení při určení právního základu použitého k přijetí napadených rozhodnutí;
– ze skutečnosti, že se ECB pokusila vyřešit problémy se správou tím, že jmenovala osoby, které je vytvořily;
– z porušení jednak pravidel týkajících se práv akcionáře a jednak základních zásad týkajících se ochrany vlastnictví a úspor, svobody podnikání a sebeurčení občana v osobní volbě;
– z nevhodnosti dočasné správy k vyřešení zjištěného problému.
85 Tribunál považuje za vhodné zahájit přezkum žalobním důvodem vycházejícím z nesprávného právního posouzení při určení právního základu použitého k přijetí napadených rozhodnutí.
K žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného právního posouzení, kterého se ECB dopustila při určení právního základu použitého pro přijetí napadených rozhodnutí
86 Žalobkyně tvrdí, že ECB se dopustila nesprávného právního posouzení, když napadená rozhodnutí založila na čl. 70 odst. 1 konsolidovaného znění zákona o bankách, ačkoli se toto ustanovení nevztahuje na situaci dovolávanou k odůvodnění zavedení dočasné správy, a sice na „výrazné zhoršení“ situace banky.
87 ECB tento žalobní důvod zpochybňuje s podporou Komise.
88 V tomto ohledu je třeba uvést, že článek 69q odst. 1 písm. b) konsolidovaného znění zákona o bankách, kterým se provádí článek 28, nadepsaný „Odstranění vrcholného vedení a vedoucího orgánu“, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU ze dne 15. května 2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2014, L 173, s. 190), stanoví:
„1. Italská národní banka může vůči bance nebo mateřské společnosti bankovní skupiny přijmout následující opatření:
[…]
(b) odvolání aktérů uvedených v článku 69s v případě závažného porušení právních a správních předpisů nebo stanov nebo závažných nesrovnalostí v rámci správního orgánu nebo dále je-li zhoršení situace banky nebo bankovní skupiny obzvláště výrazné za podmínky, že opatření uvedená v písmenu a) nebo stanovená v článcích 53a a 67b nepostačují k nápravě situace.“
89 Článek 70 konsolidovaného znění zákona o bankách, který provádí článek 29 směrnice 2014/59, nadepsaný „Dočasný správce“, stanoví:
„1. Italská národní banka může nařídit rozpuštění orgánů vykonávajících funkce správy a kontroly bank v případě porušení nebo nesrovnalostí uvedených v čl. 69q, odst. 1 písm. b), nebo pokud jsou očekávány závažné majetkové ztráty, nebo pokud je zrušení požadováno odůvodněným návrhem správních orgánů nebo mimořádné valné hromady.“
90 Z těchto znění vyplývá, že obě ustanovení se týkají dvou různých případů:
– zaprvé čl. 69q odst. 1 písm. b) upravuje „odvolání“ správních nebo kontrolních orgánů bank, které po přijetí tohoto opatření musí být nahrazeny podle postupů stanovených vnitrostátním a unijním právem;
– kromě toho článek 70 upravuje „rozpuštění“ (scioglimento) správních a kontrolních orgánů bank, které má za následek pozastavení funkcí valné hromady a dalších orgánů a zavedení mimořádné správy.
91 Podle článků 28 a 29 směrnice 2014/59, které mají výše uvedená ustanovení provádět, nemohou být předmětná opatření považována za rovnocenná nebo alternativní, jelikož první z nich je méně invazivní než druhé, které může být přijato pouze tehdy, pokud nahrazení správních nebo kontrolních orgánů bank podle postupů vnitrostátního práva a unijního práva považuje orgán příslušný k nápravě situace za nedostatečný.
92 Podmínky použití čl. 69q odst. 1 písm. b) konsolidovaného znění zákona o bankách a článku 70 uvedeného předpisu se rovněž liší. Je tak stanoveno, že k „odvolání“ správních nebo kontrolních orgánů dochází v případě:
– závažného porušení právních a správních předpisů nebo stanov;
– nebo závažných nesrovnalostí v rámci správního orgánu;
– nebo pokud je zhoršení situace banky nebo bankovní skupiny obzvláště výrazné.
93 Naproti tomu „rozpuštění“ správních nebo kontrolních orgánů a zavedení mimořádné správy je stanoveno:
– v případě závažného porušení právních a správních předpisů nebo stanov uvedeného v čl. 69q odst. 1 písm. b);
– nebo v případě závažných nesrovnalostí v rámci správního orgánu podle čl. 69q odst. 1 písm. b);
– nebo očekává-li se vážná majetková ztráta;
– nebo je-li rozpuštění požadováno odůvodněným návrhem správních orgánů nebo mimořádné valné hromady.
94 Z textové analýzy týkající se formulace podmínek použití čl. 69q odst. 1 písm. b) konsolidovaného znění zákona o bankách a článku 70 uvedeného předpisu vyplývá, že jejich výčet je taxativní a že jsou alternativní, jak naznačuje použití vylučovací spojky „nebo“. Druhé ustanovení stanoví, že rozpuštění správních nebo kontrolních orgánů bank a zavedení mimořádné správy je možné ve čtyřech případech, z nichž dva jsou upraveny prvním ustanovením a musí být, jak uvádí přímý odkaz na toto ustanovení, vykládány stejným způsobem jako v kontextu „odvolání“. Analýza textu rovněž uvádí, že mezi těmito podmínkami neexistuje hierarchie.
95 Z článku 69q odst. 1 písm. b) konsolidovaného znění zákona o bankách a článku 70 uvedeného předpisu tedy vyplývá, že druhé ustanovení nestanoví rozpuštění správních nebo kontrolních orgánů bank a zavedení mimořádné správy v případě, že „zhoršení situace banky nebo bankovní skupiny je obzvláště výrazné“.
96 V projednávané věci ECB rozhodnutím o zavedení dočasné správy rozhodla o „rozpuštění správních a kontrolních orgánů [banky] a jejich nahrazení třemi mimořádnými komisaři a dozorčím výborem“.
97 Za účelem přijetí tohoto rozhodnutí měla v bodě 2.1 za to, že „podmínky uvedené v čl. 69q a článku 70 konsolidovaného znění zákona o bankách, tj. výrazné zhoršení situace [banky], [byly] splněny“, načež v bodě 2.6 došla k závěru, že „mimořádná správa [byla] nezbytná a vhodná“ a že „výkon pravomoci uvedené v článku 70 [uvedeného předpisu byl] rovněž považován za přiměřený k tomu čelit vážné situaci, v které [se tehdy nacházela banka]“.
98 Z odůvodnění výše uvedeného rozhodnutí vyplývá, že pravomoc ECB v projednávané věci podřídit banku dočasné správě je ta, která je uvedena v článku 70 konsolidovaného znění zákona o bankách, přičemž odkaz na článek 69q uvedeného předpisu neumožňuje vyvrátit toto zjištění.
99 Stejně tak měla ECB v rozhodnutí o prodloužení za to, že je třeba pokračovat v dočasné správě z důvodu přetrvávajícího „podstatného zhoršení situace subjektu, nad nímž je vykonáván dohled“ (bod 2.1), a že „výkon pravomoci podle článku 70 [konsolidovaného znění zákona o bankách]“ je přiměřený okolnostem (bod 2.6).
100 Z toho vyplývá, že ECB porušila článek 70 konsolidovaného znění zákona o bankách tím, že i když tato podmínka nebyla tímto ustanovením stanovena, založila zrušení správních nebo kontrolních orgánů banky, zavedení dočasné správy a její zachování v platnosti po dobu uvedenou v rozhodnutí o prodloužení na „výrazném zhoršení situace [banky]“.
101 ECB a Komise tento závěr zpochybňují.
102 Zaprvé obě poznamenávají, že zavedení dočasné správy je stanoveno v článku 29 směrnice 2014/59. Článek 70 konsolidovaného znění zákona o bankách musí být přitom na základě zásady konformního výkladu vykládán ve světle tohoto ustanovení, které měl za úkol provést. Z tohoto výkladu by vyplývalo, že zavedení dočasné správy je povoleno na základě článku 70, i když daná situace, tedy výrazné zhoršení situace banky, není v tomto ustanovení výslovně uvedena.
103 V tomto ohledu podle ustálené judikatury platí, že vnitrostátní soudy jsou při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu dotčené směrnice, aby tak dosáhly výsledku jí zamýšleného. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva, rozhodují-li o sporu, který jim byl předložen (viz rozsudky ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C‑282/10, EU:C:2012:33, bod 24, a ze dne 19. ledna 2010, Kücükdeveci, C‑555/07, EU:C:2010:21, bod 48 a citovaná judikatura; obdobně viz rovněž rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski, C‑573/17, EU:C:2019:530, body 55, 57 a 58). Tribunál má tutéž povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva ve světle směrnice, je-li veden, jako v projednávaném sporu, na základě relevantních ustanovení k použití tohoto práva.
104 Kromě toho vzhledem k tomu, že je dotčen výklad ustanovení vnitrostátního práva, je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že se působnost vnitrostátních právních a správních předpisů musí posuzovat s přihlédnutím k jejich výkladu vnitrostátními soudy (viz rozsudek ze dne 24. dubna 2018, Caisse régionale de crédit agricole mutuel Alpes Provence a další v. ECB, T‑133/16 až T‑136/16, EU:T:2018:219, bod 84 a citovaná judikatura).
105 Tato zásada konformního výkladu vnitrostátního práva má však určité meze. Povinnost soudu přihlížet k obsahu směrnice pokud vykládá a používá relevantní pravidla vnitrostátního práva, je omezena obecnými právními zásadami a nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (rozsudky ze dne 15. dubna 2008, Impact, C‑268/06, EU:C:2008:223, bod 100, a ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C‑282/10, EU:C:2012:33, bod 25).
106 Z toho vyplývá, že povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva, která byla připomenuta, nemůže sloužit jako základ pro výklad, který je v rozporu s výrazy použitými ve vnitrostátním ustanovení provádějícím směrnici.
107 Takový by byl přitom výsledek, pokud by tato metoda výkladu byla použita v projednávaném případě. Přijatým opatřením je totiž opatření stanovené článkem 70 konsolidovaného znění zákona o bankách, a v důsledku toho musí být splněny podmínky použití tohoto článku. Odkaz na článek 69q uvedeného textu v rozhodnutí o zavedení dočasné správy, který lze vysvětlit odkazem na tento článek u dvou z podmínek použití uvedených v článku 70 téhož předpisu, nemůže změnit pravidla použitelná pro přijetí uvedených opatření ani podmínky jejich použití.
108 „Zhoršení situace banky“ není obecným pojmem, ale podmínkou stanovenou právním předpisem, který odkazuje na taxativní výčet čtyř alternativních podmínek. Tyto podmínky výslovně stanovené zákonem pro přijetí natolik invazivního opatření – nejinvazivnějšího v režimu včasného zásahu – jako je tomu v případě podřízení banky dočasné správě, musí být dodrženy a podmínky stanovené pro přijetí nejméně invazivního opatření nelze považovat za dostatečné k odůvodnění přijetí nejinvazivnějšího opatření bez konkrétního odkazu v předpisu.
109 Tento argument musí být proto odmítnut.
110 Zadruhé ECB a Komise na jednání uvedly, že ECB je povinna použít kromě vnitrostátního práva, pokud vystupuje jakožto příslušný orgán na základě právních předpisů v oblasti bankovnictví, i veškeré normy unijního práva; z tohoto důvodu byla podle těchto orgánů povinna použít ustanovení uvedené ve směrnici 2014/59, které stanoví zavedení dočasné správy v případě výrazného zhoršení situace dané instituce.
111 V tomto ohledu je třeba uvést, že jak uvádějí, oba tyto orgány musí při svých činnostech dodržovat unijní právo. Tato povinnost vyplývá ze zásady legality, která orgánům ukládá, aby pod dohledem unijního soudu dodržovaly pravidla, která se na ně vztahují. Konkrétně je vyjádřena v souvislosti s obezřetnostním dohledem, jak zdůraznily dotyčné orgány, v čl. 4 odst. 3 nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi (Úř. věst. 2013, L 287, s. 63), který zejména stanoví, že „pro účely plnění úkolů jí svěřených tímto nařízením a s cílem zajistit vysoké standardy dohledu uplatňuje ECB všechny příslušné právní předpisy Unie a, pokud jsou těmito právními předpisy Unie směrnice, také vnitrostátní právní předpisy provádějící tyto směrnice“.
112 Z tohoto ustanovení však vyplývá, že obsahuje-li unijní právo směrnice, musí být použito vnitrostátní právo provádějící tyto směrnice. Ustanovení nelze vykládat tak, že zahrnuje dva odlišné zdroje povinností, a sice veškeré unijní právo, včetně směrnic, ke kterému je třeba přidat vnitrostátní právo, které je provádí. Takový výklad by totiž předpokládal, že se vnitrostátní ustanovení liší od směrnic a že v takovém případě jsou oba druhy dokumentů pro ECB závazné jako odlišné normativní zdroje. Takový výklad nelze přijmout, neboť by byl v rozporu s článkem 288 SFEU, který stanoví, že „[s]měrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům“. Kromě toho podle ustálené judikatury nemůže směrnice sama o sobě zakládat jednotlivci povinnosti, a není tedy možno se jí jako takové vůči němu dovolávat (rozsudek ze dne 26. února 1986, Marshall, 152/84, EU:C:1986:84, bod 48; viz rovněž rozsudek ze dne 19. ledna 2010, Kücükdeveci, C‑555/07, EU:C:2010:21, bod 46 a citovaná judikatura).
113 Pochybení, kterého se ECB dopustila při aplikaci článku 70 konsolidovaného znění zákona o bankách, tedy nelze napravit volným výkladem právních předpisů, který by umožňoval rekonstruovat podmínky pro použití ustanovení, která jsou jinak koncipována ve směrnici 2014/59 a jinak ve vnitrostátním právu.
114 Žalobnímu důvodu je tedy třeba vyhovět, a napadená rozhodnutí je tedy třeba zrušit, aniž je třeba zkoumat ostatní žalobní důvody.
K nákladům řízení
115 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
116 Vzhledem k tomu, že ECB neměla ve věci úspěch a žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení, je důvodné rozhodnout, že ECB ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobkyní.
117 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Podle tohoto ustanovení ponese Komise vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (čtvrtý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí ECB ECB-SSM-2019-ITCAR-11 ze dne 1. ledna 2019 o zavedení dočasné správy nad Banca Carige SpA, jakož i rozhodnutí ECB ECB-SSM-2019-ITCAR-13 ze dne 29. března 2019 o prodloužení doby trvání dočasné správy do 30. září 2019 se zrušují.
2) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
3) Evropská centrální banka (ECB) ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Francescou Corneli.
4) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení.
Papasavvas | Gervasoni | Madise |
Nihoul | | Martín y Pérez de Nanclares |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. října 2022.
Podpisy.