STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
ANTHONYHO M. COLLINSE
přednesené dne 23. listopadu 2023(1)
Věc C‑221/22 P
Evropská Komise
proti
Deutsche Telekom AG
„Kasační opravný prostředek – Hospodářská soutěž – Zneužití dominantního postavení – Rozsudek, kterým se částečně zrušuje rozhodnutí a snižuje se výše pokuty – Povinnost Komise zaplatit úroky – Úroky z prodlení – Články 266 a 340 SFEU – Článek 90 nařízení v přenesené pravomoci (EU) č. 1268/2012“
I. Úvod
1. Orgán Unie přijme rozhodnutí, na jehož základě mu podnik prozatímně zaplatí peněžní částku. Soudní dvůr následně prohlásí toto rozhodnutí, nebo jeho část, za neplatné. Podnik od orgánu Unie požaduje vrácení této částky spolu s tím, co označuje jako „úroky z prodlení“ vypočítané z částky, která byla prohlášena za neoprávněně vyplacenou, ode dne, kdy tuto částku zaplatil, do vynesení rozsudku Soudního dvora. Vyžaduje unijní právo, aby orgán Unie na tento požadavek přistoupil? To je v kostce otázka, kterou Komise v rámci tohoto řízení o kasačním opravném prostředku Soudnímu dvoru klade.
2. Odpověď na tuto otázku se týká čl. 266 prvního pododstavce SFEU. Nezbytná opatření, která může být orgán Unie za účelem splnění povinnosti plynoucí z rozsudku Soudního dvora povinen přijmout, zahrnují zaplacení v tomto řízení požadovaných „úroků z prodlení“? Toto posouzení je třeba provést v kontextu judikatury, která pojem „úroky z prodlení“ používá k popisu rozdílných právních konceptů sloužících řadě cílů. Diskuse občas připomíná slavnou výměnu názorů mezi Valihrachem a Alenkou v knize Lewise Carrolla Za zrcadlem a co tam Alenka našla(2).
II. Skutkový stav a řízení
A. Souvislosti řízení o kasačním opravném prostředku
3. Dne 15. října 2014 přijala Evropská komise rozhodnutí C(2014) 7465 final v řízení podle článku 102 SFEU a článku 54 Dohody o EHP (Věc AT.39523 – Slovak Telekom) (dále jen „rozhodnutí z roku 2014“). Rozhodnutí z roku 2014 stanovilo, že Deutsche Telekom AG a Slovak Telekom a.s. porušily článek 102 SFEU a článek 54 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP). Společnostem Deutsche Telekom a Slovak Telekom uložilo společně a nerozdílně pokutu ve výši 38 838 000 eur a společnosti Deutsche Telekom samostatnou pokutu ve výši 31 070 000 eur.
4. Dne 24. prosince 2014 podala společnost Deutsche Telekom žalobu na zrušení rozhodnutí z roku 2014.
5. Dne 16. ledna 2015 společnost Deutsche Telekom Komisi předběžně zaplatila 31 070 000 eur.
6. Rozsudkem ze dne 13. prosince 2018, Deutsche Telekom v. Komise (T‑827/14, EU:T:2018:930; dále jen „rozsudek z roku 2018“), Tribunál výši pokuty udělené samostatně společnosti Deutsche Telekom snížil o 12 039 019 eur. Dne 19. února 2019 Komise tuto částku společnosti Deutsche Telekom vrátila.
7. Dne 21. února 2019 podala společnost Deutsche Telekom proti rozsudku z roku 2018 kasační opravný prostředek.
8. Dne 12. března 2019 požádala společnost Deutsche Telekom Komisi o zaplacení úroků z prodlení z částky 12 039 019 eur za období od 16. ledna 2015 do 19. února 2019. Společnost Deutsche Telekom na podporu své žádosti uvedla rozsudek ze dne 12. února 2019, Printeos v. Komise (T‑201/17, EU:T:2019:81).
9. Dopisem ze dne 28. června 2019 (dále jen „napadené rozhodnutí“) odmítla Komise společnosti Deutsche Telekom úroky z prodlení zaplatit s tím, že rozsudek z roku 2018 požaduje vrácení nominální hodnoty částky, o kterou byla pokuta snížena. Na základě uplatnění článku 90 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 1268/2012 ze dne 29. října 2012 o prováděcích pravidlech k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie (dále jen „nařízení Komise v přenesené pravomoci č. 1268/2012“)(3), Komise vyplatila nominální hodnotu bez úroků, protože z této částky během příslušného období naběhl záporný výnos. Komise dodala, že proti rozsudku ze dne 12. února 2019, Printeos v. Komise (T‑201/17, EU:T:2019:81) podala kasační opravný prostředek.
10. Soudní dvůr kasační opravný prostředek Komise zamítl rozsudkem ze dne 20. ledna 2021, Komise v. Printeos (C‑301/19 P, EU:C:2021:39; dále jen „rozsudek Printeos“).
11. Rozsudkem ze dne 25. března 2021, Deutsche Telekom v. Komise (C‑152/19 P, EU:C:2021:238), zamítl Soudní dvůr kasační opravný prostředek společnosti Deutsche Telekom proti rozsudku z roku 2018, na jehož základě snížení uložené pokuty nabylo právní moci.
B. Rozsudek, proti kterému je podán kasační opravný prostředek
12. Dne 9. září 2019 podala společnost Deutsche Telekom k Tribunálu žalobu na zrušení napadeného rozhodnutí. Domáhala se rovněž toho, aby byla Komisi uložena povinnost nahradit ztrátu vzniklou v důsledku nedostupnosti částky, která byla neoprávněně vyplacena. Podpůrně se domáhala toho, aby Tribunál Komisi uložil povinnost zaplatit úroky z prodlení z neoprávněně vyplacené částky ode dne, kdy byla pokuta předběžně zaplacena, do dne jejího vrácení. Tyto úroky z prodlení měly být vypočteny na základě sazby, kterou Evropská centrální banka (dále jen „ECB“) uplatňovala na své hlavní refinanční operace zvýšené o tři a půl procentního bodu nebo alternativně na základě sazby, kterou by Tribunál považoval za přiměřenou. Navrhla rovněž, aby Tribunál Komisi uložil povinnost zaplatit z dlužné částky úroky z prodlení ode dne vyhlášení rozsudku, který měl být v řízení před tímto soudem vydán, do doby, kdy Komise tuto částku vrátí.
13. V rozsudku ze dne 19. ledna 2022, Deutsche Telekom v. Komise (T‑610/19, EU:T:2022:15; dále jen „napadený rozsudek“), Tribunál zamítl návrhové žádání týkající se náhrady škody za vzniklou ztrátu z důvodu nedostupnosti částky, kterou neoprávněně vyplatila. Společnost Deutsche Telekom neprokázala, že by jí z důvodu nemožnosti tuto částku investovat do své činnosti ušel zisk nebo že by ji její nedostupnost vedla k opuštění jakýchkoli konkrétních projektů.
14. Pokud jde o návrhové žádání týkající se náhrady škody způsobené odmítnutím ze strany Komise zaplatit úroky z prodlení z neoprávněně vyplacené částky ode dne, kdy byla zaplacena, do jejího vrácení, Tribunál dospěl k závěru, že rozhodnutí z roku 2014 představovalo dostatečně závažné porušení článku 266 prvního pododstavce SFEU, v důsledku čehož vznikla společnosti Deutsche Telekom škoda. Tribunál rozhodl, že čl. 266 první pododstavec SFEU představuje právní normu přiznávající práva jednotlivcům. Zrušení aktu ze strany soudů Unie má účinky ex tunc, čímž se akt zrušuje se zpětnou účinností. Pokud byla orgánu Unie neoprávněně vyplacena peněžní částka, vzniká právo na vrácení této částky spolu s úroky z prodlení. Účelem úroků z prodlení je poskytnout paušální kompenzaci ztráty požitků z dlužné částky a přimět dlužníka, aby rozsudek co nejdříve splnil. Zaplacení úroků z prodlení je tedy základním prvkem povinnosti Komise po zrušení pokuty obnovit původní postavení žalobkyně v souladu s čl. 266 prvním pododstavcem SFEU. Povinnost platit úroky z prodlení stanoví paušální náhradu za objektivní prodlení a vyplývá zaprvé z délky soudního řízení; zadruhé z nároku podniku, který pokutu, která je následně zrušena nebo snížena, předběžně zaplatil, na vrácení a zatřetí z ex tunc účinků usnesení unijních soudů. Tribunál připustil, že povinnost platit „úroky z prodlení“ nemůže Komisi povzbudit k vrácení částky, kterou neoprávněně obdržela, před vynesením rozsudku, který pokutu úplně nebo částečně zrušuje.
15. Tribunál odmítl argument Komise, že na základě čl. 90 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 byla povinna vrátit pouze „naběhlé úroky“ z částky, kterou neoprávněně obdržela(4). Povinnost platit „úroky z prodlení“ existuje bez ohledu na zaplacení částek naběhlých na základě čl. 90 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012. Tribunál tedy rozhodl, že není namístě rozhodovat o námitce vznesené společností Deutsche Telekom ohledně protiprávnosti čl. 90 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012.
16. Tribunál dospěl k závěru, že povinnost Komise zaplatit úroky z prodlení počítané ode dne předběžné platby vyplynula z povinnosti dle čl. 266 prvního pododstavce SFEU vyhovět rozsudku z roku 2018. Maximální výše nároku v důsledku předběžné platby pokuty byla jistá nebo mohla být k datu této platby na základě objektivních faktorů určena. Splatnými úroky jsou úroky z prodlení a otázka kompenzačních úroků nevyvstala. Rozhodl, že odmítnutí platit úroky z prodlení splňuje podmínky pro uplatnění mimosmluvní odpovědnosti Evropské unie stanovené v čl. 266 druhém pododstavci SFEU ve spojení s čl. 340 druhým pododstavcem SFEU.
17. Pro stanovení sazby úroků z prodlení Tribunál obdobně použil článek 83 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, nadepsaný „Úroky z prodlení“. Komise byla povinna zaplatit sazbu, kterou ECB uplatňovala na své hlavní refinanční závazky, zvýšenou o tři a půl procentního bodu, konkrétně 3,55 %, za období od 16. ledna 2015 do 19. února 2019, což činilo 1 750 522,83 eura.
18. Tribunál závěrem dodal, že od vyhlášení napadeného rozsudku až do úplného zaplacení ze strany Komise měla být dlužná částka navýšena o úroky z prodlení vypočítané podle sazby, kterou ECB uplatňovala na své hlavní refinanční operace, zvýšené o tři a půl procentního bodu.
C. Kasační opravný prostředek
19. Komise projednávaný kasační opravný prostředek podala dne 28. března 2022. Požádala o přidělení k velkému senátu, aby Soudní dvůr mohl znovu přezkoumat přístup, který zvolil v rozsudku Printeos(5).
20. Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje Komise dva důvody. V rámci svého prvního důvodu tvrdí, že napadený rozsudek obsahuje nesprávné právní posouzení, jelikož stanovil, že článek 266 SFEU Komisi ukládá bezpodmínečnou povinnost zaplatit úroky z prodlení za dobu ode dne předběžné úhrady pokuty do dne vrácení případné neoprávněně vyplacené částky. Druhý důvod kasačního opravného prostředku spočívá v tom, že napadený rozsudek obsahuje nesprávné právní posouzení, když obdobně k čl. 83 odst. 2 písm. b) nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 stanoví, že Komise byla povinna zaplatit úroky z prodlení v sazbě, kterou ECB uplatňovala na své hlavní refinanční operace, zvýšené o tři a půl procentního bodu.
21. Společnost Deutsche Telekom navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl jako nepřípustný a v každém případě jako neopodstatněný.
22. Na jednání konaném dne 12. července 2023 přednesly tyto účastnice řízení ústní vyjádření a zodpověděly otázky položené Soudním dvorem.
III. Posouzení
A. Přípustnost
23. Podle společnosti Deutsche Telekom by měl být celý kasační opravný prostředek odmítnut jako nepřípustný, protože ve skutečnosti směřuje proti rozsudku Printeos, který nabyl právní moci. Tribunál tuto judikaturu použil věrně, a nemohl se tedy dopustit nesprávného právního posouzení. Společnost Deutsche Telekom je toho názoru, že argumentace, o kterou se Komise opírá za účelem kritiky rozsudku Printeos, je rovněž nepřípustná, jelikož nebyla předložena Tribunálu.
24. Společnost Deutsche Telekom dále tvrdí, že první důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný, protože Komise neidentifikovala jedinou část napadeného rozsudku, která by stanovila, že povinnost Komise zaplatit úroky z prodlení má povahu sankční platby. Přiznání úroků z prodlení není sankční platbou, ale paušální náhradou za to, že podnik byl zbaven možnosti užívat své finanční prostředky. Společnost Deutsche Telekom rovněž tvrdí, že první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku a druhý důvod kasačního opravného prostředku pouze opakují argumenty předložené Tribunálu, a jsou tedy nepřípustné. Druhá, třetí, čtvrtá, pátá a šestá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku jsou nepřípustné, protože tyto argumenty jsou poprvé uvedeny v tomto řízení o kasačním opravném prostředku.
25. Komise namítá, že kasační opravný prostředek směřuje proti napadenému rozsudku, nikoli proti rozsudku Printeos. Řada úvah uvedených v napadeném rozsudku se v rozsudku Printeos nenachází. Pokud jde o první důvod kasačního opravného prostředku, Komise zpochybňuje zjištění, že je povinna platit úroky z prodlení, jak je definuje napadený rozsudek. Komise dále tvrdí, že i když první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku a druhý důvod kasačního opravného prostředku opakují argumenty, které předložila před Tribunálem, je tak oprávněna učinit v kontextu zpochybňování výkladu a způsobu uplatňování unijního práva ze strany Tribunálu. Druhá, třetí, čtvrtá, pátá a šestá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku rozvíjí argumenty, které uplatnila před Tribunálem, a zpochybňují různá zjištění učiněným v napadeném rozsudku.
26. Podle čl. 170 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora totiž kasační opravný prostředek nesmí měnit předmět sporu vedeného před Tribunálem. Zpochybnění výkladu nebo použití unijního práva v rámci řízení o kasačním opravném prostředku může vést k přezkumu právních otázek, o nichž bylo rozhodnuto v prvním stupni znovu nastolit(6). Pokud by účastník řízení podávající kasační opravný prostředek nemohl kasační opravný prostředek založit na důvodech a argumentech, které uplatnil v prvním stupni, ztrácelo by toto řízení o kasačním opravném prostředku částečně smysl(7). Bránit účastníkovi řízení podávajícímu kasační opravný prostředek v tom, aby tak učinil, je rovněž v rozporu s ustáleným pravidlem, že pravomoc Soudního dvora v řízení o kasačním opravném prostředku je omezena na posuzování právních otázek, které byly projednány v prvním stupni(8). Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že navrhovatel může podat kasační opravný prostředek na základě důvodů, které vyplývají ze samotného napadeného rozsudku, a za účelem zpochybnění jeho právní opodstatněnosti(9). Výklad a použití judikatury unijních soudů, včetně rozsudku Printeos, v napadeném rozsudku nastoluje právní otázky, které lze tímto způsobem zpochybňovat. Navrhuji tudíž Soudnímu dvoru, aby námitky společnosti Deutsche Telekom proti přípustnosti celého kasačního opravného prostředku zamítl.
27. Podstatou prvního důvodu kasačního opravného prostředku je tvrzení, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že nezohlednil represivní povahu úroků z prodlení, když nařídil Komisi, aby tyto úroky zaplatila. Komise tvrdí, že Tribunál se nedopustil pozitivní chyby ve svém posouzení, ale spíše jeho právní analýza nezohlednila relevantní úvahu. Není tedy překvapivé, že Komise v napadeném rozsudku neidentifikovala žádné body, v nichž je uvedeno, že úroky z prodlení mají represivní povahu. Argument, který Komise uvádí, je jasně otázkou právní. Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby námitku společnosti Deutsche Telekom proti přípustnosti prvního důvodu kasačního opravného prostředku zamítl.
28. Tato vyjádření jsou podle mého názoru dostatečná k odpovědi na námitky společnosti Deutsche Telekom týkající se (i) přípustnosti první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku a druhého důvodu kasačního opravného prostředku v tom smyslu, že opakují argumenty uplatněné před Tribunálem, jakož i (ii) přípustnosti druhé, třetí, čtvrté, páté a šesté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku v tom smyslu, že jsou poprvé uplatněny v rámci řízení o kasačním opravném prostředku. Aby se předešlo pochybnostem, mám za to, že různé argumenty v rámci druhé, třetí, čtvrté, páté a šesté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku jsou právními otázkami vyplývajícími z napadeného rozsudku, které je Komise před Soudním dvorem oprávněna uplatnit.
29. Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby námitku společnosti Deutsche Telekom proti přípustnosti kasačního opravného prostředku zamítl a v plném rozsahu jej připustil.
B. K věci samé
1. Nesprávné právní posouzení při stanovení povinnosti platit úroky z prodlení ode dne, kdy byla pokuta předběžně vybrána
– Argumenty účastníků řízení
30. První důvod kasačního opravného prostředku má šest částí. Podstatou první části je argument, že napadený rozsudek je stižen nesprávným právním posouzením v rozsahu, v němž ukládá Komisi zaplatit úroky z prodlení ve výši 12 039 019 eur ode dne, kdy byla pokuta předběžně vybrána, do dne doručení rozhodnutí rozsudku z roku 2018. V důsledku rozsudku z roku 2018 vrátila Komise jistinu, kterou společnosti Deutsche Telekom dlužila. Použití čl. 90 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, k jehož souladu s právem se Tribunál nevyjádřil, na částku pokuty, která byla vybrána, vedlo k záporným naběhlým úrokům. Komise tuto ztrátu na společnost Deutsche Telekom nepřenesla.
31. V rámci druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise uvádí, že napadený rozsudek je v rozporu s judikaturou předcházející rozsudku Printeos. Judikatura upravující neoprávněně vybrané poplatky(10), vrácení protiprávní státní podpory(11) a vrácení antidumpingových cel(12) ukazuje, že za okolností obdobných těm, které jsou předmětem tohoto řízení o kasačním opravném prostředku, je Komise povinna – aby nedošlo k bezdůvodnému obohacení – zaplatit kompenzační úroky, nikoli úroky z prodlení. Judikatura upravující vrácení pokut uložených za porušení práva hospodářské soutěže dospívá ke stejnému závěru(13). Zatímco rozsudek Guardian Europe(14) odkazuje na „úroky z prodlení“, Komise tuto pokutu vrátila spolu s naběhlými úroky podle článku 90 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, takže problém s úroky z prodlení nevznikl. Rozsudek Soudního dvora IPK International(15) se týkal placení úroků z prodlení ode dne rozsudku Tribunálu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o zrušení poskytnutí finanční podpory, čímž bylo rozhodnutí o vyplacení této podpory obnoveno. Tato věc se netýkala placení úroků z prodlení ode dne, kdy byla pokuta předběžně vybrána, až do doručení rozhodnutí o zrušení celého nebo části rozhodnutí o jejím uložení.
32. Komise uznává, že čl. 266 první pododstavec SFEU ji zavazuje předběžně vybranou pokutu vrátit spolu s případnými úroky naběhlými na základě použití čl. 90 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, aby se zabránilo bezdůvodnému obohacení Evropské unie. Napadený rozsudek zaměňuje úroky z prodlení, které mají charakter sankce, a kompenzační úroky. Povinnost Komise platit z předběžně vybraných pokut úroky z prodlení by v současné hospodářské situaci vedla k bezdůvodnému obohacení dotčených podniků.
33. V rámci třetí části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že napadený rozsudek nezohledňuje čl. 90 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012. Aby Tribunál toto ustanovení nepoužil, musel rozhodnout, že je v rozporu s článkem 266 SFEU. V důsledku rozsudku Tribunálu se čl. 90 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 stává bezpředmětným, protože výše úroků, které by jeho uplatnění mohlo přinést, by v praxi nikdy nepřekročila částku, kterou by přineslo uplatnění sazby úroků z prodlení.
34. Podle čtvrté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku nesplňuje skutkový stav projednávané věci podmínky pro uplatnění mimosmluvní odpovědnosti Evropské unie. Vzhledem k tomu, že předběžná úhrada pokuty byla zákonná, neměla Komise povinnost platit úroky z prodlení v době, kdy obdržela tuto částku. Nemohla se tudíž dopustit dostatečně závažného porušení zásady právního státu. Vzhledem k tomu, že délka soudního řízení vedla k určitému zpoždění a Komise nad tímto faktorem neměla žádnou kontrolu, nemohla být za případné dostatečně závažné porušení zásady právního státu odpovědná. Komise dále tvrdí, že společnost Deutsche Telekom neprokázala, že jí vznikla ztráta, která by byla vyčíslitelná jako ekvivalent úrokové sazby, kterou ECB používala na své hlavní refinanční závazky, zvýšené o tři a půl procentního bodu.
35. Podstatou páté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise je tvrzení, že v napadeném rozsudku došlo k nesprávnému právnímu posouzení tím, že bylo rozhodnuto, že ex tunc účinky rozsudku z roku 2018 vyžadovaly, aby úroky z prodlení zaplatila ode dne, kdy byla pokuta předběžně vybrána. Podle ustálené judikatury jsou rozhodnutí Komise považována za zákonná, dokud není prohlášen opak(16). Vzhledem k tomu, že žaloby podané u unijních soudů nemají odkladný účinek, bylo rozhodnutí z roku 2014 vykonatelné, dokud ho Tribunál nezrušil. Povinnost vrátit pokutu tedy nemohla vzniknout před vynesením rozsudku z roku 2018. Kromě toho před tímto rozsudkem nebyla případná částka, kterou Komise mohla společnosti Deutsche Telekom dlužit, ani jistá, ani na základě objektivních faktorů zjistitelná. To, že mohla být stanovena maximální výše případné dlužné částky, není relevantní.
36. Ačkoli společnost Deutsche Telekom tvrdí opak, pokud podnik neposkytne bankovní záruku podle článku 78 a následujících nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012 ze dne 25. října 2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie a o zrušení nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 (dále jen „finanční nařízení“)(17), je Komise povinna rozhodnutí vykonat předběžným výběrem pokuty. Pokud tak neučiní, vystavuje se Komise riziku, že po vyčerpání všech opravných prostředků nebude schopna pokutu vybrat, například v případě, kdy by podnik v mezidobí ocitl v úpadku, čímž by nechránila finanční zájmy Unie.
37. Komise zdůrazňuje, že podniky mají na výběr buď poskytnout bankovní záruku a dlužné částky si v průběhu soudního sporu ponechat, nebo pokutu předběžně zaplatit. Ve druhém případě podnik obdrží případné úroky, které naběhnou na základě čl. 90 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, jejichž platba má poskytnout přiměřenou náhradu za nedostupnost neoprávněně vyplacené částky a případné snížení její hodnoty. Podnik, který tvrdí, že v důsledku neoprávněné platby mu vznikla další újma, může rovněž podat žalobu na náhradu škody podle článku 340 SFEU.
38. Komise tvrdí, že napadený rozsudek vede k absurdním výsledkům. Zaprvé při výkonu své neomezené pravomoci ke stanovení výše pokuty unijní soudy nahrazují posouzení Komise svým vlastním. Vzhledem k tomu, že není možné předem vědět, zda unijní soudy tuto pravomoc vykonají, a pokud ano, částku, kterou jako pokutu stanoví, nelze po Komisi požadovat, aby platila úroky z prodlení za období před výkonem této pravomoci. Zadruhé, pokud Komise přijme nové rozhodnutí o uložení stejné pokuty poté, co unijní soudy původní rozhodnutí zrušily z důvodu chyb v jejím výpočtu, povinnost Komise zaplatit úroky z prodlení představuje snížení této pokuty. Zatřetí případy, ve kterých Tribunál a Soudní dvůr dospějí k odlišným závěrům o souladu pokut s právem, vytvářejí značnou nejistotu, pokud jde o jejich kvantifikaci(18). Tyto úvahy ukazují, že před vynesením konečného rozsudku není možné zjistit částku, kterou by Komise nakonec mohla být povinna vrátit podniku, jenž pokutu předběžně zaplatil.
39. V šesté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že požadavek na zaplacení úroků z prodlení ode dne předběžného výběru pokuty oslabuje její odrazující účinek. Když Komise stanoví pokuty, nemůže předjímat ani dobu trvání, ani výsledek sporu. Uplatnění zásady vyplývající z rozsudku Printeos a napadeného rozsudku tedy může mít nepřiměřené a nežádoucí důsledky, jak ukazuje věc Intel(19).
40. Společnost Deutsche Telekom navrhuje, aby Soudní dvůr první důvod kasačního opravného prostředku zamítl.
41. Pokud jde o první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, společnost Deutsche Telekom tvrdí, že judikatura nevyžaduje, aby bylo prokázáno případné prodlení při splácení existujícího dluhu, aby byl orgán Unie povinen zaplatit úroky z prodlení. Komise jakékoli úroky zaplatit odmítla, když vrátila část pokuty, která byla zrušena.
42. Společnost Deutsche Telekom má za to, že judikatura uváděná na podporu druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku se týká situací odlišných od situací, o které se jedná v projednávané věci, a žádný rozpor mezi touto judikaturou a rozsudkem Printeos tedy neexistuje. Judikatura nepodporuje stanovisko Komise, podle kterého se může placení jakýchkoli úroků zdržet, pokud z předběžně vybrané pokuty nenaběhnou žádné úroky.
43. Třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je třeba zamítnout, protože čl. 90 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 nemá vliv na povinnost platit úroky z prodlení podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU. Společnost Deutsche Telekom navrhuje, aby Komise byla povinna zaplatit úroky z prodlení nebo úroky naběhlé na základě použití čl. 90 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 podle toho, které jsou vyšší. Pokud by Soudní dvůr toto ustanovení vykládal tak, že vylučuje povinnost platit úroky podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU, dovolává se společnost Deutsche Telekom námitky protiprávnosti, kterou vznesla v prvním stupni.
44. V odpovědi na čtvrtou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku společnost Deutsche Telekom tvrdí, že odmítnutí zaplatit jakékoli úroky představovalo dostatečně závažné porušení čl. 266 prvního pododstavce SFEU, které jí způsobilo újmu. Společnost Deutsche Telekom byla povinna podat žalobu na náhradu škody podle čl. 266 druhého pododstavce SFEU a článku 340 SFEU, pokud se chtěla domáhat náhrady této újmy.
45. Pátá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku by měla být zamítnuta, protože – ačkoli se na její rozhodnutí vztahuje domněnka platnosti a tato rozhodnutí jsou vykonatelná – Komise není povinna pokuty předběžně vybírat. Požadavek finančního nařízení, aby Komise vymáhala pohledávky, se na pokuty nevztahuje. Rizika soudních sporů v oblasti práva hospodářské soutěže by rovněž neměly nést výlučně podniky. Z přezkumu žalobních důvodů uvedených v žalobě na neplatnost rozhodnutí o uložení pokuty lze zjistit maximální částku, k jejímuž zaplacení je Komise povinna. Napadený rozsudek tedy správně stanovil, že ex tunc účinky částečného zrušení Komisi ukládají povinnost zaplatit z neoprávněně vyplacené částky úroky z prodlení ode dne, kdy byla pokuta předběžně vybrána.
46. Ačkoli společnost Deutsche Telekom připouští, že odrazující účinek pokut za porušení pravidel hospodářské soutěže je legitimním cílem, opakuje, pokud jde o šestou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, že Komise není povinna pokuty předběžně vybírat. Povinnost platit úroky z prodlení ode dne, kdy byla pokuta předběžně vybrána, je důsledkem rozhodnutí Komise vybrat pokutu před vyčerpáním všech opravných prostředků. Pokud by Komise výběr pokuty do té doby odložila, odrazující účinek pokuty by byl zachován v rozsahu, v němž by si dotyčný podnik musel po dobu trvání řízení, které případně zahájil, ponechat dostatečné finanční rezervy. Konečně důsledky zásad uvedených v napadeném rozsudku nejsou relevantní pro rozsudek Intel.
– Právní analýza
47. Článek 266 první pododstavec SFEU vyžaduje, aby orgán Unie, jehož akt byl prohlášen za neplatný, přijal veškerá nezbytná opatření, aby tomuto rozsudku vyhověl. K tomuto ustanovení mám tři poznámky. Moje první poznámka je, že povinnost taková opatření přijmout je podmíněna existencí rozsudku. Je nezbytné odlišit existenci rozsudku od jeho účinků. Právně a fakticky vzniká rozsudek, kterým se prohlašuje akt za neplatný, dnem a okamžikem jeho vyhlášení. Rozsudek způsobí, že od tohoto okamžiku tento akt z právního řádu Unie zmizí s účinkem ode dne, kdy toto opatření vstoupilo v platnost(20). Je zřejmé, že není možné rozsudku vyhovět před jeho vynesením. Orgán Unie navíc nemůže porozumět opatřením, která může být povinen v rámci plnění požadavků rozsudku přijmout, dokud neví, co má splnit. Rozhodnutí z roku 2014 bylo v době jeho přijetí v souladu s právem. Brzy poté a v souladu s ním společnost Deutsche Telekom celou pokutu Komisi předběžně zaplatila. Po vynesení rozsudku z roku 2018 vyšlo najevo, že společnost Deutsche Telekom část této částky, jejíž výši nebylo možné odhadnout, než k této události došlo, vyplatila neoprávněně.
48. Pokud je existence rozsudku nezbytnou podmínkou pro jakýkoli požadavek na přijetí opatření nezbytných k jeho splnění, vyplývá z toho, že Komise nemohla před vynesením rozsudku z roku 2018 jednat v rozporu s čl. 266 prvním pododstavcem SFEU. Závěr obsažený v bodě 111 napadeného rozsudku, podle kterého Komise před vyhlášením rozsudku z roku 2018 porušila čl. 266 první pododstavec SFEU, na základě kterého byla povinna zaplatit společnosti Deutsche Telekom úroky z prodlení, je tedy z hlediska práva a logiky neopodstatněný.
49. Moje druhá poznámka je, že čl. 266 první pododstavec SFEU nedefinuje opatření nezbytná k provedení rozsudku, jejichž identifikace je v první řadě věcí příslušného orgánu a v případě sporu věcí, o níž mají rozhodnout soudy Unie(21). Tato povinnost může být splněna různými způsoby, včetně přijetí nového opatření, zdržení se přijetí opatření nebo – jako v projednávaném případě – platby nebo vrácení peněz(22). Pokud bylo opatření před jeho úplným nebo částečným zrušením vykonáno, a to i na předběžném základě, zahrnují nezbytná opatření uvedená v čl. 266 prvním pododstavci SFEU povinnost obnovit, je-li to možné, postavení žalobkyně, v němž byla před přijetím opatření, které bylo prohlášeno za neplatné(23). Tato opatření musí logicky zahrnovat povinnost Komise zajistit, aby strana, která peníze zaplatila neoprávněně, po jejich vrácení získala zpět stejnou peněžní hodnotu. Tato povinnost existuje nezávisle na jakémkoli nároku na náhradu ztráty, jehož existenci čl. 266 druhý pododstavec SFEU výslovně uznává. Povinnost podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU se rovněž liší od případné povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení, které by mohlo vzniknout na straně orgánu Unie v důsledku toho, že má neoprávněně vyplacené částky v dispozici. Souhlasím proto s tvrzením společnosti Deutsche Telekom, že povinnost provést vrácení celé částky je nezávislá na použití mechanismu uvedeného v čl. 90 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, který se navíc jeví být navržen tak, aby pokrýval jakékoli bezdůvodné obohacení orgánů Unie(24).
50. Moje třetí poznámka je, že čl. 266 první odstavec SFEU ukládá orgánům Unie přímou povinnost plně vykonat rozsudky soudů Unie. Jeho cílem není je trestat. Článek 266 první odstavec SFEU neposkytuje žádný právní základ pro opatření, která by od orgánu Unie vyžadovala, aby platil nadměrné nebo sankční úrokové sazby. Článek 266 druhý pododstavec SFEU tuto poznámku podporuje, jelikož výslovně zachovává právo podniku dovolávat se mimosmluvní odpovědnosti Unie bez ohledu na míru, v níž orgán Unie splní požadavek čl. 266 prvního pododstavce SFEU. Smlouvy tak jasně rozlišují mezi právem od orgánů Unie vyžadovat, aby za účelem splnění požadavků plynoucích z rozsudku soudů Unie přijaly nezbytná opatření, a právem na náhradu újmy způsobené protiprávním jednáním orgánů Unie(25).
51. Tribunál zamítl žalobu společnosti Deutsche Telekom na náhradu škody, která jí údajně vznikla tím, že byla zbavena požitků z pohledávek, které předběžně zaplatila. Proti tomuto zjištění není vedlejší kasační opravný prostředek dostupný. Jak z tohoto důvodu, tak z důvodů uvedených v bodech 47 a 48 tohoto stanoviska, nedošlo-li ze strany Komise před vynesením rozsudku z roku 2018 k porušení čl. 266 prvního pododstavce SFEU, otázka náhrady podle čl. 266 druhého pododstavce SFEU ve spojení s čl. 340 druhým pododstavcem SFEU nepřichází v úvahu.
52. Otázkou zůstává, zda čl. 266 první pododstavec SFEU může požadovat, aby Komise zaplatila úroky z prodlení z neoprávněně vyplacené částky od okamžiku této platby do vynesení rozsudku, kterým se odstranil právní základ, na jehož základě byla tato částka zaplacena.
53. Smlouvy nezmiňují úroky z prodlení. Pokud unijní právní předpisy odkazují na pojem v nadpisu článku 83 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, pojem „default interest“ v anglickém znění je ve francouzské verzi přeložen jako „Intérêts moratoires“, v překladu do španělštiny jako „Intereses moratorios“, v portugalské jazykové verzi jako „Juros de mora“ a v italském znění jako „Interessi di mora“. Tyto výrazy pocházejí z latinského slova mora, což znamená „prodlení“. Podle římského práva se mora debitoris uplatňovalo tam, kde dlužník ve stanoveném časovém období nesplnil jasně stanovenou povinnost: jinými slovy, bylo navrženo tak, aby působilo jako pobídka ke včasnému splnění závazků, a tedy jako sankce za nesplnění požadavku na zaplacení peněžní částky, která byla v době, kdy byla žádost vznesena, určitelná.
54. Článek 83 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 tento původ odráží. Článek 83 odst. 1 tohoto nařízení stanoví, že „[…] nabíhají z pohledávky, jež není ke dni uplynutí lhůty uvedené v čl. 80 odst. 3 písm. b) uhrazena, úroky z prodlení v souladu s odstavci 2 a 3 tohoto článku“. Podle čl. 80 odst. 3 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 je výzvou k úhradě dlužník informován o tom, že Unie stanovila pohledávku a že bude-li tato pohledávka uhrazena ve stanovené lhůtě, nenabíhají úroky z prodlení. Výzva k úhradě dlužníka dále informuje o tom, že pokud nebude pohledávka uhrazena ve stanovené lhůtě, nabíhají z ní úroky z prodlení, jejichž sazba je uvedena v článku 83 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, tedy sazba, kterou ECB uplatňuje na své hlavní refinanční operace, zvýšená o tři a půl procentních bodů. Z toho vyplývá, že úroky z prodlení jsou splatné, pokud orgán Unie poskytl dlužníkovi lhůtu k zaplacení dlužné částky a dlužník v dané lhůtě nezaplatí. V případě zaplacení částky uvedené ve výzvě k úhradě před uplynutím dané lhůty úroky z prodlení nenabíhají.
55. Tato ustanovení jsou v souladu s doslovným výkladem pojmu „úroky z prodlení“, podle kterého jsou tyto úroky splatné, pokud dlužník nesplní povinnost zaplatit částku v určité lhůtě. Vzhledem k tomu, že Komise nebyla se svou povinností vrátit neoprávněně zaplacenou částku společnosti Deutsche Telekom v prodlení, nejeví se, že by platba takových úroků byla pro účely čl. 266 prvního pododstavce SFEU nezbytným opatřením ke splnění požadavků plynoucích z rozsudků unijních soudů.
56. Bylo autoritativně zjištěno, že právní řády členských států neuznávají žádnou obecnou zásadu, podle níž by se úroky z prodlení počítaly ode dne ztráty(26). Vyžadují právní předpisy členských států zaplacení úroků z prodlení za okolností, kdy je v důsledku soudního příkazu celá částka nebo její část považována za částku, která byla vnitrostátnímu správnímu orgánu neoprávněně zaplacenou? Mám za to, že za okolností obdobných těm, které vyvstávají v tomto řízení o kasačním opravném prostředku, tato otázka podle německého, irského, rakouského a finského práva nevzniká, protože pokuty za porušení soutěžního práva se neuplatňují, dokud nejsou vyčerpány všechny opravné prostředky. Jedenáct členských států(27) patrně správním orgánům povinnost platit ode dne výběru úroky z pohledávek, které byly vybrány v souladu se zákonem, ale následně byly označeny za vyplacené neoprávněně, ukládá. Smyslem této povinnosti je kompenzovat nedostupnost těchto prostředků nebo zabránit bezdůvodnému obohacení. Na případné prodlení s vrácením peněz se nevztahuje(28). Takové úroky tedy nejsou úroky z prodlení ve smyslu, jak je tento pojem obvykle chápán. Pokud je orgán veřejné moci v prodlení s vrácením neoprávněně vyplacených částek, zvláštní povinnost platit úroky z prodlení patrně ukládají čtyři členské státy(29).
57. Nyní se budu zabývat judikaturou Soudního dvora k této otázce.
58. Raná judikatura rozlišovala mezi úroky spojenými s prodlením s plněním dluhu, později označovanými jako úroky z prodlení, které vyžadovaly výzvu k úhradě dluhu, a kompenzačními úroky splatnými v důsledku škody způsobené protiprávním činem, kdy výzva k úhradě požadována nebyla(30). Následná judikatura potvrdila, že úroky z prodlení jsou splatné pouze z důvodu prodlení s plněním povinnosti zaplatit nebo vrátit peněžní částku(31). Úroky z prodlení tak běžely ode dne rozsudku, který stanovil, že orgán Unie má dluh(32). Pokud Komise pohledávky, které byly shledány neoprávněně zaplacenými, následně vrátila, Soud prvního stupně rozhodl, že úroková sazba, kterou Komise použila, sledovala jiný cíl než úroky z prodlení, přičemž první jmenovaná měla za cíl zabránit bezdůvodnému obohacení Společenství, zatímco druhé jmenované měly zamezit nepatřičnému prodlení při vracení těchto částek(33).
59. Rozsudek ve věci Corus představoval odchylku od této judikatury, pokud jde o formu, ale nikoli, jak se uvádí, o podstatu. Komise odmítla z částky, kterou společnosti Corus vrátila z důvodu částečného zrušení pokuty za porušení práva hospodářské soutěže(34), zaplatit jakékoli úroky. Společnost Corus podala k Soudu prvního stupně žalobu na náhradu škody, ve které se mimo jiné domáhala úroků jako náhrady za ztrátu požitků z peněz, které Komisi předběžně zaplatila(35). Soud prvního stupně, který tento nárok označil za „úroky z prodlení“, jí vyhověl s tím, že je třeba kompenzovat znehodnocení peněz a vyhnout se bezdůvodnému obohacení Unie(36). Soud prvního stupně přiznal společnosti Corus částku rovnající se výši úroků, která by dle posouzení Komise z částky neoprávněně zaplacené pokuty naběhla mezi datem jejího předběžného výběru a dnem jejího vrácení(37). Použití pojmu „úroky z prodlení“ tak zastínilo skutečnost, že Soud prvního stupně úroky přiznal na základě pojmů „vrácení“ a „bezdůvodné obohacení“, které mohou být ve vztahu k opatřením přijatým za účelem splnění rozsudku unijních soudů relevantní. Na základě jiného žalobního důvodu Soud prvního stupně přiznal skutečné „úroky z prodlení“, vypočtené ode dne, kdy Komise vrátila jistinu pokuty, do data vynesení jeho rozsudku ve věci Corus(38).
60. Rozsudek IPK International vyplynul z úspěšného zpochybnění rozhodnutí Komise zrušit finanční pomoc, která byla původně společnosti IPK poskytnuta. Na základě zrušení tohoto rozhodnutí Komise žalobkyni zaplatila jak částky, které od ní vymohla, tak částky, které jí nevyplatila, spolu s kompenzačními úroky(39). Společnost IPK podala novou žalobu na zrušení rozhodnutí Komise odmítnout zaplatit úroky z prodlení. Tribunál dospěl k závěru, že by tyto úroky měly být „bez ohledu na jejich pojmenování“ vypočteny, jako by se jednalo o úroky z prodlení, a sice na základě sazby, kterou ECB používala na své hlavní refinanční operace zvýšené o dva procentní body(40). Tribunál Komisi uložil povinnost zaplatit úroky z prodlení ode dne vynesení rozsudku, kterým bylo odmítnutí tyto úroky zaplatit zrušeno(41). Stejně jako v rozsudku Corus, pokud jde o směrování platby úroků s ohledem na částky přiznané v jeho rozsudku, Tribunál rozlišoval mezi úroky, které nepojmenoval, a „úroky z prodlení“, jak byl tento pojem dosud popisován v judikatuře Soudního dvora.
61. Komise se proti rozsudku Tribunálu odvolala. Generální advokát Y. Bot ve svém stanovisku v rámci žalob o náhradu škody rozlišoval mezi kompenzačními úroky a úroky z prodlení a připustil, že povinnost platit úroky z prodlení nemůže vzniknout před vynesením rozsudku, který povinnost nahradit škodu stanoví. Tento přístup u nároků na vrácení neoprávněně vyplacených peněz neuplatnil(42). Rozsudek Corus(43) přitom vykládal tak, jako by Soud prvního stupně nařídil zaplacení úroků z prodlení, když, jak je objasněno v bodě 59 tohoto stanoviska, ve skutečnosti nařídil zaplacení toho, co podle jakéhokoli objektivního posouzení představovalo úroky, za účelem vrácení a vyhnutí se bezdůvodnému obohacení. V oddíle nadepsaném „Ponaučení plynoucí z judikatury“ generální advokát Y. Bot konstatoval, že kompenzační úroky a úroky z prodlení „hrají stejnou roli spočívající v náhradě ztráty vzniklé věřiteli, který byl připraven o požitky plynoucí z jeho pohledávky“(44). Dodal, že „kompenzační úroky […] kompenzují uplynutí času do soudního zhodnocení výše škody, nezávisle na jakémkoli prodlení přičitatelném dlužníku, zatímco úroky z prodlení paušálně nahrazují důsledky prodlení se zaplacením pohledávky peněžitou částkou tak, aby bylo věřiteli umožněno získat přibližně tolik, kolik by obdržel, kdyby prostředky investoval“(45). Generální advokát Y. Bot se domníval, že právo na tyto úroky z prodlení vyplývá z čl. 266 prvního pododstavce SFEU(46). Z této judikatury nicméně dovodil, že hlavní snahou unijního soudu v případě zrušení „musí […] být to, aby co možná nejstriktněji uplatnil zásadu restitutio in integrum, která znamená návrat do původního stavu, tím, že bude dbát na to, aby obnovil původní stav dotyčných, a to bez vzniku ztráty nebo zisku“(47). Právě tato poslední poznámka zakládá povinnosti obsažené v čl. 266 prvním pododstavci SFEU na pojmu „obnovení“, spíše než na potřebě rychle splnit finanční závazky. Generální advokát Y. Bot zašel tak daleko, že napadenému rozsudku vytkl rozlišování mezi kompenzačními úroky a úroky z prodlení(48).
62. Soudní dvůr ve svém rozsudku IPK International přijal stručnější odůvodnění(49). Rozhodl, že „úhrada úroků z prodlení je opatřením vyplývajícím ze zrušujícího rozsudku […], neboť slouží k paušální náhradě ztráty požitků plynoucích z pohledávky a k přimění dlužníka, aby co nejrychleji splnil povinnosti vyplývající ze zrušujícího rozsudku“(50). Tribunál tedy dospěl k nesprávnému závěru, když konstatoval, že Komise dlužila kompenzační úroky, ačkoli v rámci splnění rozsudku měly být na základě čl. 266 prvního pododstavce SFEU přiznány pouze úroky z prodlení(51).
63. Pokud je mi známo, rozsudek Soudního dvora ve věci IPK International byl prvním, kde Soudní dvůr rozhodl, že úroky z prodlení mají paušálně kompenzovat ztrátu požitku z pohledávky. Rozsudek neuvádí ani pravomoc pro přijetí takového závěru, ani jeho vysvětlení. Původ má v bodě 77 stanoviska generálního advokáta Y. Bota, který rovněž ani pravomoc pro přijetí takového závěru, ani jeho vysvětlení neuvádí. Ačkoliv Soudní dvůr dodal, že cílem úroků z prodlení je rovněž přimět dlužníka, aby co nejdříve splnil zrušující rozsudek, poprvé rozhodl, že úroky mohou být splatné za období předcházející vynesení rozsudku, který má být vykonán. Na první pohled není zřejmé, jak je legitimního cíle podpory plnění výzev k zaplacení dosaženo vytvořením povinnosti platit úroky z prodlení za období, které předchází vynesení rozsudku, na rozdíl od povinnosti platit úroky z prodlení od data rozsudku(52). Jak uvádí body 48 a 49 tohoto stanoviska, nic v článku 266 SFEU tento závěr nepodporuje.
64. V rozsudku ve věci Wortmann nepřijal Soudní dvůr argument, že po zrušení nařízení unijními soudy jsou vnitrostátní orgány povinny platit úroky z prodlení z antidumpingového cla, které podle tohoto nařízení vybraly neoprávněně(53). Místo toho rozhodl, že „částka tohoto cla vrácená dotyčnému podniku příslušným vnitrostátním orgánem musí být zvýšena o příslušné úroky“(54). Generální advokát M. Campos Sánchez-Bordona rovněž zastával názor, že rozsudek Soudního dvora ve věci IPK International je třeba vykládat konkrétní charakteristiky daného sporu, takže z něj nelze vyvodit závěr, že Soudní dvůr měl v úmyslu zvrátit svou judikaturu týkající se definice úroků z prodlení(55). Dále uvedl, že i když judikatura stanovila zásadu unijního práva, podle níž musí být částky zaplacené neoprávněně v rozporu s unijním právem vráceny s úroky počínaje dnem, kdy došlo k neoprávněné platbě, nevyplývá z toho, že jsou od toho data splatné úroky z prodlení(56).
65. Napadený rozsudek rovněž odkazuje na rozsudek Soudního dvora ve věci Guardian Europe. V listopadu 2014 uspěla společnost Guardian Europe se svou žalobou na snížení pokuty, kterou jí Komise uložila v roce 2007(57). V prosinci 2014 vrátila Komise na základě čl. 90 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 část pokuty, která byla zrušena, spolu s úroky z této částky ve výši 988 620 eur(58). Společnost Guardian Europe poté proti Evropské unii zahájila řízení a domáhala se náhrady škody, která jí údajně vznikla kvůli délce soudního řízení. Tato žaloba na náhradu škody byla prohlášena za přípustnou, protože nezpochybňovala rozhodnutí z prosince 2014, které nabylo právní moci(59). Tribunál přiznal náhradu za majetkovou újmu ve výši 654 523,43 eura, zvýšenou o to, co označil jako „kompenzační úroky“ ve výši roční míry inflace v členském státě usazení společnosti Guardian Europe, do data vynesení jeho rozsudku. Z této částky rovněž přiznal úroky z prodlení ode dne vyhlášení tohoto rozsudku až do obdržení platby(60).
66. V rámci kasačního opravného prostředku Evropská unie tvrdila, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když zamítl její námitku nepřípustnosti. I když závěr Tribunálu v tomto bodě potvrdil(61), Soudní dvůr patrně nesprávně vyložil rozsudek Tribunálu v rozsahu, v němž uvedl, že částka 988 620 eur byla „úrokem z prodlení“(62), i když ve skutečnosti odpovídala „naběhlým úrokům“ zaplaceným Komisí na základě čl. 90 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012(63). Soudní dvůr nakonec dospěl k závěru, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že náhradu škody společnosti Guardian Europe přiznal, a žalobu o náhradu škody zamítl(64).
67. Rozsudek Printeos, o který se napadený rozsudek opírá, je patrně poslední významnou iterací této judikatury(65). Komise uložila společnosti Printeos pokutu za porušení pravidel hospodářské soutěže, kterou tento podnik předběžně zaplatil(66). Po zrušení tohoto rozhodnutí Komise vrátila celou částku pokuty bez úroků, protože fond, do kterého pokutu investovala(67), přinesl záporný výnos(68). Společnost Printeos podala žalobu na náhradu škody podle čl. 266 druhého pododstavce SFEU ve spojení s čl. 340 druhým pododstavcem SFEU(69). Společnost Printeos na jednání tvrdila, že její návrh na zaplacení kompenzačního úroku je třeba chápat jako návrh na zaplacení úroků z prodlení. Bez ohledu na prohlášení, že si nepřeje zachovat čl. 266 první pododstavec SFEU jako hlavní právní základ jejího návrhového žádání o náhradu škody(70), Tribunál svou analýzu založil na tomto ustanovení(71). Na základě rozsudku Soudního dvora a stanoviska generálního advokáta Y. Bota ve věci IPK International(72) dospěl Tribunál k závěru, že čl. 266 první pododstavec SFEU zavazuje Komisi k vrácení jistiny pokuty spolu s úroky z prodlení jako paušální náhradou za ztrátu požitků z této částky ode dne předběžného výběru pokuty do dne vrácení jistiny(73).
68. V rozsudku Printeos(74) bylo zjištěno, že v souladu se zásadou iura novit curia byl Tribunál oprávněn kvalifikovat požadované úroky jako úroky z prodlení, a nikoli jako kompenzační úroky podle původní žaloby žalobkyně(75). Pokud jde o podstatu věci, Soudní dvůr rozlišoval mezi úroky z prodlení a kompenzačními úroky. Úroky z prodlení jsou navrženy tak, že slouží k paušální náhradě ztráty požitků plynoucích z pohledávky a mají přimět dlužníka, aby co nejrychleji splnil povinnost zaplatit danou pohledávku(76), zatímco kompenzační úroky jsou navrženy tak, že slouží ke kompenzaci uplynutí času do soudního zhodnocení výše škody, nezávisle na jakémkoli prodlení přičitatelném dlužníku(77). Soudní dvůr tak dospěl k závěru, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když Komisi uložil povinnost zaplatit úroky z prodlení(78). Vzhledem k tomu, že se věc týkala vrácení pevně stanovené částky, konkrétně pokuty uložené společnosti Printeos, která byla zrušena, otázka kompenzačních úroků nevyvstala(79).
69. K rozsudku ve věci Printeos mám následující čtyři poznámky.
70. Zaprvé pojetí kompenzačních úroků Soudním dvorem s odkazem na čl. 266 druhý pododstavec SFEU ve spojení s čl. 340 druhým pododstavcem SFEU, které se omezuje na náhradu za ztrátu peněz v důsledku plynutí času, je příliš restriktivní. Celá řada důvodů může odůvodnit přiznání náhrady v důsledku neoprávněné platby, včetně ztráty konkrétní obchodní příležitosti v důsledku nedostupnosti těchto prostředků, může odůvodnit celá řada důvodů, což se společnosti Deutsche Telekom nepodařilo na základě skutečností předložených Tribunálu prokázat(80).
71. Soudní dvůr zadruhé odkázal na rozsudek IPK International(81), aby podpořil tezi, že úroky z prodlení slouží k paušální náhradě ztráty požitků plynoucích z pohledávky. Jak je uvedeno v bodě 63 tohoto stanoviska, toto prohlášení patrně pochází ze stanoviska generálního advokáta Y. Bota v uvedené věci(82), které neuvádí ani pravomoc, ani jeho vysvětlení. Komentátoři tuto judikaturu kritizují s tím, že stírá rozdíl mezi úroky z prodlení a kompenzačními úroky tím, že mění definici úroků z prodlení(83). V podobném duchu jiní komentátoři se domnívali, že tato judikatura rozlišení mezi úroky z prodlení a kompenzačními úroky zaměňuje(84). Úroky z prodlení sice poskytují pobídku k rychlému vyrovnání závazku a počítají se ode dne rozsudku, kterým se stanoví výše náhrady, do dne zaplacení, avšak kompenzační úroky zohledňují období před datem rozsudku, protože jejich účelem je nahradit ztrátu požitků z těchto peněz(85). Tyto připomínky podle mého názoru poskytují přesvědčivé vysvětlení existence rozdílu mezi úroky z prodlení a kompenzačními úroky, který v judikatuře dotčené těmito výhradami zcela chybí.
72. Zatřetí v reakci na argument, podle kterého povinnost platit úroky z prodlení není pobídkou ke splnění povinnosti vyplývající z rozsudku, protože tyto úroky jsou počítány ode dne předběžného zaplacení uvedené pokuty, Soudní dvůr uvedl, že tato pobídka je pouze jedním ze dvou cílů placení úroků z prodlení, přičemž druhým cílem je paušální odškodnění za ztrátu požitků z prostředků(86). Tato odpověď opět jednoduše spojuje pojmy „kompenzačních úroků“ a „úroků z prodlení“, aniž se opírá o jakoukoli pravomoc nebo vysvětlení(87). Cílem kompenzačních úroků je poskytnout náhradu. Cílem úroků z prodlení je zajistit rychlé splacení dluhů, které se staly splatnými. Rozdíl, který mezi těmito dvěma pojmy existuje, není možné přehlížet.
73. Začtvrté Soudní dvůr dodal, že povinnost platit úroky z prodlení ode dne předběžného zaplacení pokuty „představuje pro dotyčný orgán motivaci k tomu, aby věnoval zvláštní pozornost přijímání takových rozhodnutí“(88). Tato odpověď přehlíží argument, že povinnost platit úroky z prodlení za období před vynesením rozsudku nemůže představovat pobídku k co nejrychlejšímu splnění dané povinnosti, což je podstatný znak úroků z prodlení. Soudní dvůr naznačuje, že vystavení riziku povinnosti platit úroky z prodlení by mělo Komisi vést k tomu, aby byla při ukládání pokut zvláště pozorná, aby se nedopustila protiprávního jednání. Orgány Unie, včetně soudu, mají obecnou povinnost nedopouštět se protiprávního jednání. Pokud k tomu dojde, Smlouvy stanoví, že vhodnými opravnými prostředky jsou obnovení situace podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU a náhrada vzniklé škody podle čl. 266 druhého pododstavce SFEU ve spojení s čl. 340 druhým pododstavcem SFEU.
74. S odkazem na judikaturu Soudního dvora po rozsudku Printeos se jeví, že to, co je popisováno jako „úroky z prodlení“, počítané ode dne neoprávněné platby do dne jejího vrácení, má současně a) poskytovat paušální náhradu za ztrátu požitku z pohledávky; b) poskytnout pobídku ke splnění povinnosti plynoucí z rozsudku a c) působit jako pobídka k tomu, aby orgány Unie věnovaly zvláštní pozornost při přijímání rozhodnutí. Toto stanovisko zdůrazňuje, že „úroky z prodlení“ nejsou ani restitučními úroky, které se hradí podle čl. 266 první pododstavec SFEU, ani kompenzačními úroky, které stanoví čl. 266 druhý pododstavec SFEU(89). Smlouvy neobsahují žádný právní základ pro požadavek placení úroků, které patrně zamýšlel rozsudek Printeos. S výjimkou případů, kdy jsou počítány za období od vynesení rozsudku, nemohou takové „úroky z prodlení“ představovat pobídku ke splnění povinnosti z takového rozsudku plynoucí, předtím, než je vynesen rozsudek, což je podmínka pro uplatnění čl. 266 prvního pododstavec SFEU. Tvrzení, že takové „úroky z prodlení“ představují pobídku k dodržování práva, nejen zavádí zvláštní pojetí Soudního dvora vykonávajícího určitý druh disciplinární funkce s cílem připomenout orgánům Unie, aby plnily své povinnosti, ale také zavádí trestní prvek, pro který čl. 266 první pododstavec SFEU neposkytuje žádný právní základ. Konečně, Smlouvy neobsahují povinnost platit paušální úroky. Jakýkoli požadavek na zaplacení úroků má být posuzován – v závislosti na okolnostech – s ohledem na jednu nebo více ze čtyř právních povinností, kterých se může strana za tímto účelem dovolávat: obnovení situace, úhrada náhrady, vydání bezdůvodného obohacení a urychlená úhrada jakékoli takové částky.
75. V nedávném rozsudku Gräfendorfer Soudní dvůr konstatoval, že každá osoba, které vnitrostátní orgán uložil povinnost zaplatit daň, clo nebo jiný poplatek v rozporu s unijním právem, má na základě unijního práva nárok získat od dotyčného členského státu příslušnou peněžní částku zpět spolu s úroky, které mají kompenzovat nedostupnost této částky(90). Z tohoto rozsudku vyplývá, že ztráty vyplývající z nedostupnosti neoprávněně vyplacených částek mohou být nahrazeny odkazem na požadavek obnovit situaci nebo zaplatit náhradu. Rozsudek nestanovil, že by unijní právo vyžadovalo, aby vnitrostátní orgány z peněžní částky platily úroky z prodlení vypočtené ode dne jejího neoprávněného zaplacení. V důsledku přístupu Soudního dvora v rozsudku ve věci Gräfendorfer se jeví, že jsme se dostali do poněkud neobvyklé situace, kdy unijní orgán, jemuž měly být neoprávněně vyplaceny peníze, musí platit úroky z prodlení počítané ode dne jejich obdržení až do jejich vrácení, zatímco vnitrostátní orgán, který obdrží pohledávku za podobných okolností, je povinen nedostupnost neoprávněně vyplacených částek jednoduše nahradit. Tento rozdílný přístup nebyl zdůvodněn ani není zdaleka jasné, jak by jej šlo ospravedlnit.
76. Existence legitimních rozdílů v názorech na výklad a uplatňování unijního práva je běžným rysem řízení o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem(91). Jako zvláště nevhodné se jeví uložení Komisi povinnosti, aby platila úroky z prodlení v případě, kdy nedojde k žádnému prodlení s plněním rozsudku, jestliže soudní spory u soudů Unie mohou trvat značnou dobu, nad čímž Komise nemá kontrolu(92). Pro úplnost dodávám, že ačkoli společnost Deutsche Telekom tvrdí opak, Komise podle stávající právní úpravy nemůže výběr pokuty odložit až do ukončení všech sporů vedených před soudy Unie(93). Podle čl. 78 odst. 2 finančního nařízení se vlastní zdroje poskytnuté Komisi a veškeré pohledávky „stanovují“ inkasním příkazem. Ustanovení čl. 90 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 dále stanoví, že je‑li u Soudního dvora podána žaloba proti rozhodnutí Komise o uložení pokuty, musí dlužník příslušnou částku buď předběžně uhradit, nebo poskytnout bankovní záruku. Nic v těchto ustanoveních Komisi neopravňuje k odložení výběru pokuty do okamžiku, než bude znám výsledek soudního sporu.
77. Stručně řečeno, pokud se zjistí, že podnik provedl neoprávněnou platbu orgánu Unie, částka, kterou má tento orgán podle právních předpisů tomuto podniku vrátit, musí být vypočítána s ohledem na tyto čtyři požadavky:
– zajistit, aby podnik v peněžním vyjádření obdržel přesně stejnou hodnotu, jako byla částka, kterou zaplatil (restitutio in integrum), v souladu s čl. 266 prvním pododstavcem SFEU;
– uhradit podniku jakoukoli náhradu za ztráty, které mu vznikly v důsledku nedostupnosti svých peněz, v souladu s čl. 266 druhým pododstavcem SFEU ve spojení s čl. 340 druhým pododstavcem SFEU;
– vydat případné bezdůvodné obohacení, které orgán Unie mohl podle čl. 90 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 obdržet;
– jakmile jsou tyto částky stanoveny, neprodleně je vrátit, aby se vyhnul neplnění jeho povinností podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU.
78. Ve světle těchto závěrů posoudím první důvod kasačního opravného prostředku.
– Posouzení kasačního opravného prostředku
79. Účelem úroků z prodlení je motivovat dlužníka, aby rozsudek soudů Unie bezodkladně splnil. V únoru 2019 vyhověla Komise rozsudku z roku 2018 tím, že část pokuty, která byla zrušena, vrátila. Z toho vyplývá, že jediné úroky z prodlení, které může být Komise povinna zaplatit, se vztahují na období mezi těmito dvěma daty. V rozsahu, v němž Tribunál v napadeném rozsudku stanovil povinnost zaplatit úroky z prodlení za období přede dnem vyhlášení rozsudku z roku 2018, se dopustil nesprávného právního posouzení. Tímto závěrem nejsou dotčeny povinnost Komise dodržovat zásadu restitutio in integrum, která zahrnuje povinnost vrátit částku, která zohledňuje znehodnocení peněz(94), právo společnosti Deutsche Telekom požadovat náhradu za jakoukoli újmu, která jí mohla vzniknout v důsledku předběžného výběru pokuty (právo, které uplatnila), nebo jakéhokoli argumenty, který by mohly být založeny na bezdůvodném obohacení Komise. Soudnímu dvoru tedy doporučuji, aby rozhodl, že první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je opodstatněná.
80. Pokud jde o argument, že napadený rozsudek je v rozporu s judikaturou vydanou před rozsudkem Printeos(95), podotýkám, že dřívější judikatura jasně rozlišovala úroky z prodlení od kompenzačních úroků. Rozsudek Corus zahájil proces, kdy se nejprve pojem „úroky z prodlení“ používal k popisu něčeho, čím nebyl, než rozsudek IPK International smazal rozdíl mezi úrokem z prodlení a kompenzačním úrokem do té míry, že zmizel. Lze dodat, jak správně poznamenává Komise, že rozsudek Guardian Europe nepodporuje tezi, že Komise je povinna platit úroky z prodlení, protože v tomto případě zaplatila úroky v souladu s čl. 90 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, za což Soudní dvůr Komisi nekritizoval. Soudnímu dvoru tedy doporučuji, aby rozhodl, že druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je opodstatněná.
81. Komise tvrdí, že napadený rozsudek měl zkoumat námitku protiprávnosti vznesenou společností Deutsche Telekom podle čl. 90 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, jelikož toto ustanovení má odpovídat okolnostem projednávané věci(96). Ustanovením čl. 90 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 nejsou dotčeny povinnosti, které Komisi ukládá čl. 266 první pododstavec SFEU, neboť toto ustanovení není navrženo tak, aby zajistilo dodržování uvedeného ustanovení Smlouvy, a ve skutečnosti tak činit nemůže. Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku zamítl.
82. Z důvodů uvedených v bodech 47 až 50 a 69 až 74 tohoto stanoviska nepředstavovalo přijetí předběžné platby pokuty ze strany Komise žádné porušení právních předpisů, ať již dostatečně závažné povahy, či nikoli, které by bylo možné konstatovat před vynesením rozsudku z roku 2018. Neměla tedy žádnou povinnost platit za období před vznikem této události společnosti Deutsche Telekom úroky z prodlení. Navrhuji Soudnímu dvoru, aby čtvrtou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku shledal opodstatněnou již na tomto základě a bez nutnosti zkoumat ostatní argumenty.
83. V rámci páté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku je tvrzeno, že ex tunc účinky rozsudku z roku 2018 nevyžadují, aby Komise ode dne předběžného výběru pokuty platila úroky z prodlení. Podle článku 299 SFEU jsou rozhodnutí Komise o uložení peněžité povinnosti podnikům okamžitě vykonatelná. Účinky ex tunc rozsudku z roku 2018 o snížení výše pokuty vyžadovaly, aby Komise vrátila společnosti Deutsche Telekom částku, o které bylo v tomto rozsudku rozhodnuto, že ji první jmenovaná protiprávně vybrala od druhé. V rámci tohoto vrácení měla Komise podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU povinnost zohlednit veškeré znehodnocení peněz v důsledku uplynutí doby mezi datem předběžného výběru a datem vynesení rozsudku z roku 2018. Tato povinnost se nezahrnovala to, aby bylo po Komisi požadováno, aby společnosti Deutsche Telekom zaplatila úroky z prodlení vypočtené ode dne předběžné platby do data vynesení rozsudku z roku 2018. Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby páté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku vyhověl.
84. Podle judikatury může Komise přijmout politiku, která zajistí, aby sankční platby, které za porušení unijního práva hospodářské soutěže ukládá, měly odrazující účinek(97). Taková politika nemůže mít žádný vliv na případnou povinnost Komise platit úroky z prodlení v případech, kdy povinnost vyplývající z rozsudku bezodkladně nesplní. Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby šestou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku zamítl.
85. Navrhuji Soudnímu dvoru, aby první, druhé, čtvrté a páté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku vyhověl a zbývající část tohoto důvodu zamítl.
2. Nesprávné právní posouzení při stanovení sazby splatných úroků z prodlení
– Argumenty účastnic řízení
86. Komise předkládá na podporu svého druhého důvodu kasačního opravného prostředku čtyři argumenty v tom smyslu, že napadený rozsudek je stižen nesprávným právním posouzením v rozsahu, v němž Tribunál použil čl. 83 odst. 2 písm. b) nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 obdobně, když rozhodl, že splatné úroky z prodlení musí být vypočteny na základě sazby, kterou ECB uplatňovala na své hlavní refinanční závazky, zvýšenou o tři a půl procentního bodu.
87. Zaprvé čl. 83 odst. 2 písm. b) nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 upravuje platbu úroků z prodlení dlužníky, jsou-li v prodlení s platbou Komisi na základě výzvy k úhradě, která musí obsahovat určité informace. Povaha úroků z prodlení je taková, že je nelze účtovat, dokud neexistuje povinnost zaplatit jistinu.
88. Zadruhé odkaz v rozsudku Guardian Europe(98) na úroky z prodlení byl nesprávný, jelikož se v tomto případě jednalo o platbu „naběhlých úroků“ vypočítaných v souladu s článkem 90 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, přičemž Soudní dvůr tento postup potvrdil.
89. Zatřetí napadený rozsudek nesprávně vykládá rozsudek Printeos(99), ve kterém Soudní dvůr na žádost společnosti Printeos přiznal úroky v sazbě, kterou ECB používala na své hlavní refinanční závazky, zvýšené o dva procentní body. Tribunál ani Soudní dvůr nepřiznaly úroky z prodlení ve výši stanovené v čl. 83 odst. 2 písm. b) nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 ode dne předběžného výběru pokuty.
90. Začtvrté v bodě 135 napadeného rozsudku je obsaženo nesprávné právní posouzení spočívající v tom, že je v něm nastíněna podobnost mezi situací, kdy by společnost Deutsche Telekom pokutu nezaplatila, a situací Komise po vynesení rozsudku z roku 2018. Tyto situace však nejsou srovnatelné. Zatímco společnost Deutsche Telekom byla pokutu povinna zaplatit na základě rozhodnutí z roku 2014, které bylo až do svého částečného zrušení rozsudkem z roku 2018 považováno za platné, Komise nebyla povinna část předběžně vybrané pokuty vrátit před vynesením tohoto rozsudku.
91. V případě, že by Soudní dvůr tyto argumenty odmítl, Komise tvrdí, že úroky z prodlení by se měly vypočítat podle sazby, kterou ECB používala na své hlavní refinanční závazky, zvýšené o jeden a půl procentního bodu podle čl. 83 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, které se použije v případě, že dlužník v dané lhůtě neposkytne bankovní záruku. Podpůrně Komise žádá Soudní dvůr, aby určil přiměřenou úrokovou sazbu, která má být stanovena pod sazbou úroků z prodlení, jelikož tato má represivní povahu.
92. Společnost Deutsche Telekom tvrdí, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je třeba zamítnout v rozsahu, v němž rozsudek Printeos(100) jednoznačně stanoví, že Komise musí zaplatit úroky z prodlení ve výši, kterou ECB používala na své hlavní refinanční závazky, zvýšené o tři a půl procentního bodu, v souladu s čl. 83 odst. 2 písm. b) nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012. Tribunál tedy neměl při vynesení napadeného rozsudku žádný prostor pro uvážení. Rozsudek ve věci Guardian Europe(101) odkazuje na „úroky z prodlení“, a nikoli na „úroky naběhlé“ při použití článku 90 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012.
93. Společnost Deutsche Telekom rovněž tvrdí, že sazbu úroků z prodlení, kterou stanoví čl. 83 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, nelze použít obdobně, protože neposkytnutí bankovní záruky není srovnatelné s povinností zaplatit úroky z prodlení z peněz, které byly zaplaceny neoprávněně. Je tomu tak proto, že podnik, který namísto prozatímního zaplacení pokuty poskytne bankovní záruku, nese značné související náklady, které od Komise nemůže získat zpět, a to ani v případě, že unijní soudy pokutu následně zruší nebo sníží.
– Posouzení
94. Pokud Soudní dvůr vyhoví prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku, doporučuji, aby druhý důvod kasačního opravného prostředku byl rovněž shledán opodstatněným, protože úroky z prodlení nelze v projednávané věci z důvodů uvedených v bodech 47 až 50 a 69 až 74 tohoto stanoviska uplatnit. V každém případě, ačkoli čl. 83 odst. 2 písm. b) nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 zmiňuje sazbu úroků z prodlení, je konstruován tak, aby se uplatnil za určitých okolností, které v projednávaném případě chybí. Z článku 83 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 ve spojení s čl. 80 odst. 3 písm. b) a c) uvedeného nařízení vyplývá, že úroky z prodlení jsou splatné až po uplynutí lhůty, kterou Komise pro platbu dluhu stanoví. To nelze použít obdobně na výpočet úroků z dlužných částek v době před rozsudkem unijních soudů, který stanovil jak existenci, tak výši dluhu. Sazba úroků z prodlení stanovená v čl. 83 odst. 2 písm. b) nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 tedy pro sazbu úroků, které mohou být z takové částky účtovány, není relevantní.
95. Navrhuji Soudnímu dvoru, aby druhému důvodu kasačního opravného prostředku vyhověl a v důsledku toho napadený rozsudek zrušil.
IV. K žalobě podané k Tribunálu
96. V souladu s čl. 61 prvním pododstavcem druhou větou statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě, že rozhodnutí Tribunálu zruší, sám ve věci vydat konečné rozhodnutí, pokud to soudní řízení dovoluje.
97. S ohledem na úvahy uvedené v bodech 79 až 85 a 94 až 95 tohoto stanoviska navrhuji, aby Soudní dvůr žalobu v řízení o napadeném rozsudku na zrušení napadeného rozhodnutí a na přiznání náhrady škody ve formě úroků z prodlení z následně zrušené pokuty, počítaných ode dne předběžného výběru, zamítl.
V. Náklady řízení
98. Článek 184 odst. 2 jednacího řádu stanoví, že je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.
99. Článek 138 odst. 1 jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 jednacího řádu, stanoví, že účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, se uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
100. Podle čl. 138 odst. 3 jednacího řádu platí, že pokud měli účastníci řízení ve věci v různých důvodech kasačních opravných prostředků částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení. Jeví-li se to však vzhledem k okolnostem v projednávané věci jako odůvodněné, může Soudní dvůr rozhodnout, že účastník řízení ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení.
101. Otázky, které Komise v tomto kasačním opravném prostředku nastoluje, jsou aktuální v řadě žalob projednávaných jak před Tribunálem(102), tak u Soudního dvora(103), a rozsudek, který Soudní dvůr v tomto řízení o kasačním opravném prostředku vynese, pro ně bude pravděpodobně určující. Je tedy příznivé, že se společnost Deutsche Telekom ujala role legitimus contradictor, což byl úkol, kterého se její zástupci zhostili dobře. Za těchto okolností se domnívám, že by bylo nepřiměřené stanovit, že veškeré náklady v případě, který se může ukázat být modelovým případem, má nést jediný podnik. S ohledem na skutečnost, že stávající právní úprava otázky, které v tomto satelitním řízení mají být vyřešeny, zbytečně komplikuje, domnívám se, že bylo důvodné, že společnost Deutsche Telekom zahájila řízení o zrušení napadeného rozhodnutí a že Komise podala kasační opravný prostředek proti rozsudku Tribunálu, kterým bylo této žalobě vyhověno. Navrhuji proto, aby Soudní dvůr rozhodl, že každý účastník ponese vlastní náklady celého řízení.
VI. Závěry
102. S ohledem na výše uvedené doporučuji Soudnímu dvoru, aby:
1) zrušil rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 19. ledna 2022, Deutsche Telekom v. Komise (T‑610/19, EU:T:2022:15);
2) zamítl žalobu ve věci T‑610/19, Deutsche Telekom v. Komise;
3) rozhodl, že společnost Deutsche Telekom a Evropská komise ponesou ve věci T‑610/19, Deutsche Telekom v. Komise, a ve věci C‑221/22 P, Komise v. Deutsche Telekom, své vlastní náklady.