ROZSUDEK TRIBUNÁLU (devátého rozšířeného senátu)
21. února 2024(*)
„Dumping – Dovoz určitých polyvinylalkoholů pocházejících z Číny – Konečné antidumpingové clo – Prováděcí nařízení (EU) 2020/1336 – Výpočet běžné hodnoty – Podstatná zkreslení v zemi vývozu – Článek 2 odst. 6a nařízení (EU) 2016/1036 – Právo WTO – Zásada konformního výkladu – Volba vhodné reprezentativní země – Snadno dostupné údaje – Neposkytnutí spolupráce – Pojem,nezbytné informace‘ – Článek 18 nařízení 2016/1036 – Cenové podbízení – Segmenty trhu – Metoda kontrolních čísel výrobku – Článek 3 odst. 2 a 3 nařízení 2016/1036 – Právo na obhajobu – Důvěrné zacházení – Články 19 a 20 nařízení 2016/1036“
Ve věci T‑763/20,
Inner Mongolia Shuangxin Environment-Friendly Material Co. Ltd, se sídlem v Ordos (Čína), zástupci: J. Cornelis, F. Graafsma a E. Vermulst, avocats,
žalobkyně,
podporovaná:
Wegochem Europe BV, se sídlem v Amsterdamu (Nizozemsko), zástupci: R. Antonini, E. Monard a B. Maniatis, avocats,
vedlejší účastnice,
proti
Evropské komisi, zástupci: G. Luengo, jako zmocněnec,
žalované,
podporované:
Evropským parlamentem, zástupci: A. Neergaard, D. Moore a A. Pospíšilová Padowska, jako zmocněnci,
Radou Evropské unie, zástupci: H. Marcos Fraile a B. Driessen, jako zmocněnci, ve spolupráci s: N. Tuominen, avocate,
Kuraray Europe GmbH, se sídlem v Hattersheimu nad Mohanem (Německo), zástupci: R. MacLean a D. Sevilla Pascual, avocats,
Sekisui Specialty Chemicals Europe SL, se sídlem v La Canonji (Španělsko), zástupci: A. Borsos a J. Jousma, avocats,
vedlejšími účastníky řízení,
TRIBUNÁL (devátý rozšířený senát),
ve složení: L. Truchot (zpravodaj), předseda, H. Kanninen, L. Madise, R. Frendo a T. Perišin, soudci,
za soudní kancelář: I. Kurme, radová,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
po jednáním konaném ve dnech 14. a 15. prosince 2022,
vydává tento
Rozsudek(1)
1 Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, společnost Inner Mongolia Shuangxin Environment-Friendly Material Co. Ltd, domáhá zrušení prováděcího nařízení Komise (EU) 2020/1336 ze dne 25. září 2020 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz určitých polyvinylalkoholů pocházejících z Čínské lidové republiky (Úř. věst. 2020, L 315, s. 1, dále jen „napadené nařízení“) v rozsahu, v němž se jí týká.
[omissis]
Návrhová žádání účastníků řízení
13 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené nařízení v rozsahu, v němž se jí týká;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
14 Wegochem Europe BV (dále jen „Wegochem“), která vstoupila do řízení jako vedlejší účastnice na podporu žalobkyně, navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené nařízení v rozsahu, v němž se týká žalobkyně;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení vynaložených vedlejší účastnicí.
15 Komise, podporovaná Evropským parlamentem, Radou Evropské unie, společností Kuraray a společností Sekisui Specialty Chemicals Europe SL (dále jen „Sekisui“), navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
[omissis]
K návrhu Komise směřujícímu k zamítnutí druhého až pátého žalobního důvodu jako irelevantních
51 Komise navrhuje, aby byly druhý až pátý žalobní důvod zamítnuty jako irelevantní z důvodu, že se týkají dumpingového rozpětí odhadovaného v napadeném nařízení na 115,6 %, zatímco antidumpingové clo použitelné na žalobkyni odpovídá rozpětí újmy, které je v napadeném nařízení stanoveno na 72,9 %. Žalobkyně, která nese důkazní břemeno, neprokázala, že kdyby byly dotčené žalobní důvody opodstatněné, byl by rozdíl mezi dumpingovým rozpětím a rozpětím újmy snížen na méně než nulu.
52 Kromě toho Komise tvrdí, že žalobkyně je povinna prokázat existenci vzniklého a trvajícího osobního zájmu, který se nemůže týkat budoucí a hypotetické situace.
53 Na podporu účinnosti dotčených žalobních důvodů se žalobkyně zaprvé dovolává judikatury týkající se porušení práva na obhajobu, podle které nelze žalobkyni uložit povinnost prokázat, že rozhodnutí Komise by mělo odlišný obsah, ale pouze že taková hypotéza není zcela vyloučena (rozsudky ze dne 1. října 2009, Foshan Shunde Yongjian Housewares & Hardware v. Rada, C‑141/08 P, EU:C:2009:598, bod 94, a ze dne 11. července 2013, Hangzhou Duralamp Electronics v. Rada, T‑459/07, nezveřejněný, EU:T:2013:369, body 110 a 111). Tato judikatura je použitelná na projednávaný případ, jelikož se žalobkyně nachází v obtížné situaci, kdy není schopna předložit číselné údaje hypotetického srovnávacího scénáře. Ačkoli je rozdíl mezi dumpingovým rozpětím a rozpětím újmy značný, nelze vyloučit, že po opravě chyb uplatňovaných v dotčených žalobních důvodech bude dumpingové rozpětí nižší než rozpětí újmy.
54 Zadruhé má žalobkyně zájem na tom, aby Komise správně vypočítala dumpingové rozpětí s ohledem na možné přezkumy opatření zavedených napadeným nařízením, jiná antidumpingová řízení, jejichž předmětem by mohla být, nebo žádosti o vrácení zaplaceného antidumpingového cla, které může podat. Tyto situace nejsou budoucí a hypotetické.
55 Zatřetí žalobkyně připomíná, že údaje týkající se běžné hodnoty výrobků jí vyráběných byly použity pro účely výpočtu antidumpingového cla použitelného na jiného čínského vyvážejícího výrobce, které bylo stanoveno nikoli na základě rozpětí újmy tohoto vyvážejícího výrobce, ale na základě jeho dumpingového rozpětí. Žalobkyně by neměla nést odpovědnost za to, že byla hlavní nepřímou příčinou toho, že dumpingové rozpětí jiného vyvážejícího výrobce bylo nadhodnoceno.
56 Je třeba připomenout, že čl. 9 odst. 4 druhý pododstavec základního nařízení stanoví:
„Výše antidumpingového cla nesmí přesahovat zjištěné dumpingové rozpětí, ale měla by být nižší než toto rozpětí, pokud nižší clo postačuje k odstranění újmy způsobené výrobnímu odvětví Unie […]“
57 Podle judikatury toto ustanovení stanoví pravidlo tzv. „nižšího cla“ (dále jen „pravidlo nižšího cla“), podle kterého je pro stanovení sazby antidumpingového cla třeba použít rozpětí újmy, je-li dumpingové rozpětí vyšší než rozpětí újmy, a naopak [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. března 2010, Foshan City Nanhai Golden Step Industrial v. Rada, T‑410/06, EU:T:2010:70, bod 94 a citovaná judikatura, a ze dne 18. října 2016, Crown Equipment (Suzhou) a Crown Gabelstapler v. Rada, T‑351/13, nezveřejněný, EU:T:2016:616, bod 49 a citovaná judikatura].
58 Cílem pravidla nižšího cla je zejména zabránit tomu, aby uložené antidumpingové clo překračovalo to, co je nezbytné k odstranění újmy způsobené dumpingovými dovozy. Uložení antidumpingových cel totiž představuje obranné a ochranné opatření proti nekalé hospodářské soutěži vyplývající z dumpingových praktik, a nikoli sankci nebo opatření poskytující soutěžní výhodu výrobnímu odvětví Unie [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. října 2016, Crown Equipment (Suzhou) a Crown Gabelstapler v. Rada, T‑351/13, nezveřejněný, EU:T:2016:616, bod 50 a citovaná judikatura].
59 V projednávané věci Komise v bodě 658 odůvodnění napadeného nařízení „porovnala rozpětí újmy a dumpingová rozpětí“ a uvedla, že „částka [antidumpingového] cla by měla být stanovena tak, aby byla na úrovni nižší z hodnot dumpingového rozpětí a rozpětí újmy“.
60 V bodě 659 odůvodnění téhož nařízení je uvedena následující tabulka:
Společnost | Dumpingové rozpětí | Rozpětí újmy | Konečné antidumpingové clo |
Shuangxin Group [T‑763/20] | 115,6 % | 72,9 % | 72,9 % |
Sinopec Group [T‑762/20] | 17,3 % | 57,6 % | 17,3 % |
Wan Wei Group [T‑764/20] | 193,2 % | 55,7 % | 55,7 % |
ostatní spolupracující společnosti | 80,4 % | 57,9 % | 57,9 % |
všechny ostatní společnosti | 193,2 % | 72,9 % | 72,9 % |
61 Zatímco Komise uplatnila irelevanci dotčených žalobních důvodů v rozsahu, v němž žalobkyně neprokázala, že pokud by byly tyto žalobní důvody opodstatněné, bylo by dumpingové rozpětí nižší než rozpětí újmy, takže antidumpingové clo by mělo být sníženo, žalobkyně odpověděla tím, že se dovolávala nejen důkazního břemene, ale rovněž svého zájmu na vznesení těchto žalobních důvodů, což vedlo Komisi k tvrzení, že tento zájem není v projednávané věci dán.
62 Podle ustálené judikatury je zaprvé v rámci žaloby na neplatnost považován za neúčinný žalobní důvod, který i za předpokladu, že by byl opodstatněný, není způsobilý vést ke zrušení, jehož se žalobce domáhá (usnesení ze dne 26. února 2013, Castiglioni v. Komise, T‑591/10, nezveřejněné, EU:T:2013:94, bod 45, a rozsudek ze dne 15. ledna 2015, Francie v. Komise, T‑1/12, EU:T:2015:17, bod 73; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 21. září 2000, EFMA v. Rada, C‑46/98 P, EU:C:2000:474, bod 38).
63 Kromě toho je žalobní důvod směřující ke zrušení nepřípustný z důvodu neexistence právního zájmu na podání žaloby, pokud by i za předpokladu, že by byl opodstatněný, zrušení napadeného aktu na základě tohoto žalobního důvodu nemohlo žalobce uspokojit (viz usnesení ze dne 14. července 2020, Shindler a další v. Komise, T‑627/19, EU:T:2020:335, bod 47 a citovaná judikatura).
64 Tyto dvě otázky se liší [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. září 2000, EFMA v. Rada, C‑46/98 P, EU:C:2000:474, bod 38, a ze dne 4. května 2022, CRIA a CCCMC v. Komise, T‑30/19, EU:T:2022:266, bod 92 (nezveřejněný)].
65 Je třeba mít za to, že pokud v rámci žaloby, jejímž předmětem je návrh na zrušení nařízení ukládajícího antidumpingové clo, v němž unijní orgány uplatnily pravidlo nižšího cla, žalobkyně uplatňuje žalobní důvody nebo části žalobních důvodů, které zpochybňují nejvyšší rozpětí mezi dumpingovým rozpětím a rozpětím újmy, vyvstává otázka relevance těchto žalobních důvodů nebo částí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. března 2010, Foshan City Nanhai Golden Step Industrial v. Rada, T‑410/06, EU:T:2010:70, body 94 až 98, a ze dne 21. března 2012, Fiskeri og Havbruksnæringens Landsforening a další v. Rada, T‑115/06, nezveřejněný, EU:T:2012:136, body 45 až 47).
66 Je tedy třeba uvést, že argumenty účastníků řízení týkající se zájmu žalobkyně na vznesení dotčených žalobních důvodů jsou irelevantní.
67 Pokud jde o relevanci dotčených žalobních důvodů v odpovědi na písemné otázky položené Tribunálem, Komise trvala na svém stanovisku, podle kterého žalobkyni příslušelo prokázat, že její žalobní důvody by měly vliv na výsledek šetření, ale rovněž posoudila účinek, který by každý z dotčených žalobních důvodů mohl mít na dumpingové rozpětí, pokud by byl opodstatněný. Konkrétně tvrdí, že opodstatněnost pátého žalobního důvodu je nezbytnou, byť nedostatečnou podmínkou k tomu, aby porušení uvedená dotčenými žalobními důvody mohla snížit dumpingové rozpětí na úroveň nižší, než je rozpětí újmy. Komise má totiž za to, že pokud by byl pátý žalobní důvod opodstatněný, byla by povinna přepočítat dumpingové rozpětí, které by pak muselo být sníženo o 41,1 procentního bodu, a bylo by tedy na 74,5 %. Toto rozpětí je ještě vyšší než rozpětí újmy, které dosahuje 72,9 %, ale pokud by byly jiné dotčené žalobní důvody nebo jejich části opodstatněné, bylo by možné, že se dumpingové rozpětí stane nižším než rozpětí újmy. Komise naproti tomu tvrdí, že pokud by byl pátý žalobní důvod zamítnut, zůstalo by dumpingové rozpětí, které má být přepočítáno, vyšší než rozpětí újmy, i kdyby ostatní dotčené žalobní důvody byly opodstatněné. Ty se totiž týkají údajných chyb, jejichž odstranění by mohlo nanejvýš snížit dumpingové rozpětí na úroveň, která by byla i nadále vyšší než 90 %. Zůstalo by tak ve značné míře vyšší než rozpětí újmy.
68 Žalobkyně sice připouští, že opodstatněnost pátého žalobního důvodu by mohla vést ke snížení dumpingového rozpětí o 41,1 procentních bodů, avšak zpochybňuje výpočty Komise, z nichž Komise vyvozuje závěr, že tato opodstatněnost je podmínkou sine qua non pro to, aby byly druhý až čtvrtý žalobní důvod účinné v tom smyslu, že pokud by jim bylo vyhověno, dumpingové rozpětí by se stalo nižším než rozpětí újmy. Pokud by podle žalobkyně byly všechny dotčené žalobní důvody, s výjimkou pátého, opodstatněné, dumpingové rozpětí by se snížilo na 71,1 % a bylo by nižší než rozpětí újmy, které činí 72,9 %. Na jednání žalobkyně v odpovědi na otázku Tribunálu potvrdila, že toto číslo 71,1 % předpokládá opodstatněnost druhého žalobního důvodu, který vede ke snížení dumpingového rozpětí o 8,6 procentního bodu, a v případě zamítnutí tohoto žalobního důvodu by toto rozpětí činilo 79,7 %, a bylo by tedy vyšší než rozpětí újmy.
69 Z toho vyplývá, že žalobkyně připouští, že v případě, že by druhý a pátý žalobní důvod byly zamítnuty ve věci samé, by bylo vyloučeno, aby ostatní dotčené žalobní důvody mohly vést ke snížení dumpingového rozpětí, které by se stalo nižším než rozpětí újmy. Proto je třeba mít za to, že v takovém případě by ostatní dotčené žalobní důvody byly nutně irelevantní.
70 Za těchto okolností je třeba přezkoumat druhý a pátý žalobní důvod ve věci samé a poté rozhodnout o relevanci třetího a čtvrtého žalobního důvodu.
K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 2 odst. 6a písm. a) základního nařízení, pokud jde o výběr vhodné reprezentativní země
71 Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila čl. 2 odst. 6a písm. a) základního nařízení tím, že použila Turecko jako vhodnou reprezentativní zemi na základě údajů týkajících se společnosti Ilkalem Ticaret Ve Sanayi AS (dále jen „Ilkalem“), ačkoli si měla vybrat Mexiko na základě údajů týkajících se společnosti Solutia Tlaxcala SA de CV (dále jen „Solutia Tlaxcala“) nebo Wyn De Mexico Productos Quimicos SA de CV (dále jen „Wyn“).
72 Zaprvé žalobkyně tvrdí, že Komise nesprávně vyložila podmínku uvedenou v čl. 2 odst. 6a písm. a) základního nařízení, podle které k tomu, aby mohly být použity údaje týkající se společnosti usazené v zamýšlené zemi, musí být tyto údaje „snadno dostupné“.
73 Zadruhé se žalobkyně dovolává porušení povinnosti řádné péče, kterou Komise měla dodržet při výběru vhodné reprezentativní země.
74 Zatřetí žalobkyně tvrdí, že Mexiko bylo nejvhodnější reprezentativní zemí, protože uplatňuje vyšší úroveň sociální ochrany a ochrany životního prostředí, než je úroveň existující v Turecku.
75 Komise s argumenty žalobkyně nesouhlasí.
76 Vzhledem k tomu, že znění čl. 2 odst. 6a základního nařízení bylo uvedeno v bodě 8 výše, je třeba shrnout hlavní etapy, které v projednávané věci sledovala Komise při použití čl. 2 odst. 6a písm. a) uvedeného nařízení, jak vyplývají z napadeného nařízení.
77 Podle bodu 175 odůvodnění napadeného nařízení byla volba reprezentativní země „založena na těchto kritériích:
– úroveň hospodářského rozvoje podobná jako v [Číně];
– výroba výrobku, který je předmětem šetření, v dané zemi;
– dostupnost odpovídajících veřejných údajů v dané zemi;
– je-li reprezentativních třetích zemí více, dostaly případně přednost země s náležitou úrovní sociální a environmentální ochrany“.
78 Z bodů 177 až 184, 198, 199 a 203 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že Komise poté, co zvažovala pět zemí, které mohly být vybrány jako vhodná reprezentativní země, tři z nich vyloučila, takže si musela vybrat mezi zbývajícími dvěma zeměmi, a sice Mexikem a Tureckem.
79 Pokud jde o Mexiko, Komise analyzovala dostupnost finančních údajů společností Solutia Tlaxcala a Wyn (body 38, 200 až 202, 212, 229 a 230 odůvodnění napadeného nařízení).
80 Pokud jde o společnost Solutia Tlaxcala, Komise byla konfrontována se skutečností, že jí mateřská společnost Solutia Europe SPRL/BVBA (dále jen „Solutia Europe“), uživatel PVAL usazený v Belgii, předala nezbytné finanční údaje pouze v důvěrné formě, ke které veřejnost nemohla mít přístup, a že tyto údaje nebyly v databázi Orbis (dále jen „databáze Orbis“) dostupné.
81 Komise rovněž uvedla, že někteří vyvážející výrobci sice tvrdili, že údaje týkající se společnosti Solutia Tlaxcala jsou dostupné v databázi Dun&Bradstreet (dále jen „databáze Dun&Bradstreet“), avšak tuto skutečnost pouze uvedli jako „důkazy“ o dostupnosti těchto údajů, ale nepředložili je. Komise proto dospěla k závěru, že tyto údaje nemůže v rámci řízení použít.
82 Pokud jde o společnost Wyn, Komise uvedla, že její veřejné finanční údaje byly k dispozici pouze za prvních šest měsíců roku 2018 a toto období se neshodovalo s obdobím, kterého se týkalo její šetření, a nelze je považovat za reprezentativní za celý rok z důvodu sezónních výkyvů. Komise navíc konstatovala, že společnost Wyn nebyla v roce 2017 zisková. Komise proto dospěla k závěru, že Mexiko nemůže být vhodnou reprezentativní zemí pro účely jejího šetření.
83 Pokud jde o Turecko, Komise měla za to, že může vycházet z údajů týkajících se společnosti Ilkalem, které byly k dispozici v databázi Orbis, zejména za rok 2018, a které ukazují, že i když byla tato společnost v tomto roce ve ztrátě z důvodu vysokých finančních nákladů, přezkum údajů týkajících se předchozích let umožnil kvalifikovat tyto náklady jako mimořádné. Komise tedy dospěla k závěru, že údaje týkající se roku 2018 mohou být použity prostřednictvím úpravy s cílem zohlednit výjimečnou povahu finančních nákladů vzniklých v průběhu tohoto roku (body 205, 206 a 213 až 215 odůvodnění napadeného nařízení).
84 Kromě toho v bodech 221 a 226 odůvodnění napadeného nařízení Komise upřesnila, že jelikož prokázala, že Turecko je jedinou vhodnou reprezentativní zemí, která je k dispozici, nebylo nutné provést posouzení úrovně sociální a environmentální ochrany podle poslední věty čl. 2 odst. 6a písm. a) první odrážky základního nařízení.
85 Zásady, které je třeba použít při výkladu ustanovení unijního práva, byly připomenuty v bodě 28 výše.
86 Z hlediska doslovného znění žalobkyně tvrdí, že výklad výrazu „snadno dostupné údaje“, který použila Komise, je neslučitelný se zněním čl. 2 odst. 6a písm. a) základního nařízení, jelikož příslovce „snadno“ a „veřejné“ nejsou synonyma.
87 Je třeba uvést, že i když napadené nařízení není v tomto ohledu jednoznačné v rozsahu, v němž opakovaně používá výrazy „veřejné […] údaje“ a „veřejně dostupné údaje“ (viz zejména body 175, 194, 202, 212 a 217 odůvodnění uvedeného nařízení), Komise v bodě 228 odůvodnění tohoto nařízení uvedla následující:
„228 [P]odle čl. 2 odst. 6a základního nařízení nemusí být údaje ‚veřejně dostupné‘, ale ‚snadno dostupné‘. Komise poznamenala, že ‚veřejně dostupné‘ znamená dostupné veřejnosti obecně, kdežto ‚snadno dostupné‘ znamená dostupné komukoli za předpokladu, že jsou splněny určité podmínky, například uhrazení poplatku. Je důležité uvést, že všechny informace použité ke stanovení běžné hodnoty byly zpřístupněny ve veřejně přístupném spisu. To znamená, že i když jsou informace k dispozici pouze po zaplacení, měly k nim přístup všechny zúčastněné strany. Toto tvrzení bylo proto zamítnuto.“
88 S ohledem na tento výklad výrazu „snadno dostupné“ žalobkyně nesprávně tvrdí, že Komise zaměnila pojmy „veřejně dostupné“ a „snadno dostupné“. Komise totiž rozlišovala mezi těmito dvěma pojmy, které tedy nepovažovala za rovnocenné.
89 Z kontextuálního hlediska žalobkyně zdůrazňuje, že pokud základní nařízení stanoví, že určitý prvek má být zveřejněn, je toto upřesnění výslovně uvedeno v relevantních ustanoveních. Kromě toho z práva WTO vyplývá, že procesní povinnosti důvěrnosti nebrání tomu, aby příslušný orgán ve věci samé použil důvěrné údaje.
90 Na jedné straně vzhledem k tomu, že již bylo uvedeno, že Komise nezaměnila oba pojmy uvedené v bodě 88 výše, není důležité, že v některých ustanoveních základního nařízení zákonodárce upřesnil, že některé prvky musí být zpřístupněny veřejnosti.
91 Na druhé straně Komise oprávněně tvrdí, že čl. 2 odst. 6a písm. a) základního nařízení musí být vykládán s ohledem na požadavky vyplývající z ustanovení tohoto nařízení týkajících se důvěrného zacházení a požadavků upravujících informování účastníků řízení za účelem ochrany jejich práva na obhajobu.
92 Z teleologického hlediska žalobkyně tvrdí, že čl. 2 odst. 6a písm. a) základního nařízení musí přispívat k cíli tohoto nařízení, kterým je předcházet dumpingovým praktikám na unijním trhu a zajistit spravedlivý obchod a hospodářskou soutěž na tomto trhu. Volba vhodné reprezentativní země Komisí tedy nemůže záviset na souhlasu výrobce se zveřejněním jeho údajů.
93 I když je cílem základního nařízení zajistit ochranu před dumpingovými dovozy tím, že se zejména zabrání tomu, aby byla výrobnímu odvětví v Unii způsobena újma (obdobně viz usnesení ze dne 11. října 2011, DBV v. Komise, T‑297/10, nezveřejněné, EU:T:2011:583, bod 37; v tomto smyslu a obdobně viz rovněž rozsudek ze dne 28. února 2008, Carboni e derivati, C‑263/06, EU:C:2008:128, bod 39), rozhodl se přesto normotvůrce sledovat tento cíl při zohlednění požadavků spojených s důvěrným zacházením s některými informacemi a s ochranou práva na obhajobu.
94 Je třeba připomenout znění relevantních ustanovení základního nařízení v tomto ohledu.
95 Článek 19 základního nařízení stanoví:
„1. Se všemi informacemi důvěrné povahy (například proto, že by jejich prozrazení znamenalo významnou soutěžní výhodu pro konkurenta nebo by významně nepříznivě ovlivnilo poskytovatele informací nebo osobu, od níž poskytovatel informací informace získal) nebo důvěrně poskytnutými stranami šetření zacházejí orgány jako s důvěrnými informacemi, jsou-li k tomu udány oprávněné důvody.
2. Účastníci řízení, kteří sdělili důvěrné informace, se vyzvou, aby předložili jejich shrnutí, které nemá důvěrnou povahu. Shrnutí musí být natolik podrobné, aby umožňovalo přiměřené pochopení podstaty důvěrně sdělených informací. Za výjimečných okolností mohou tito účastníci prohlásit, že zpracování shrnutí určitých informací není možné. Za těchto výjimečných okolností musí být uvedeny důvody, proč nelze shrnutí zpracovat.
3. Pokud se žádost o důvěrné zacházení jeví neodůvodněná a pokud poskytovatel informace není ochoten informaci zpřístupnit ani souhlasit s jejím poskytnutím v obecné nebo souhrnné formě, není třeba k této informaci přihlížet, pokud není z věrohodných zdrojů prokázáno, že je správná. Žádosti o důvěrné zacházení s informacemi nesmějí být odmítány svévolně.
4. Tímto článkem není dotčeno poskytování obecných informací úřady Unie, a zejména odůvodnění rozhodnutí přijatých na základě tohoto nařízení, ani poskytování důkazů, ze kterých úřady Unie vycházely, pokud je to nezbytné k objasnění těchto důvodů v soudním řízení. Při tomto poskytování informací musí být brány v úvahu oprávněné zájmy účastníků řízení na ochraně jejich obchodních tajemství.
5. Komise, členské státy ani jejich úředníci nesdělí žádné informace, které obdrželi podle tohoto nařízení a jejichž poskytovatel požádal o důvěrné zacházení s nimi, bez výslovného svolení jejich poskytovatele.
[…]“
96 Článek 20 základního nařízení stanoví:
„1. Žadatelé, dovozci a vývozci a jejich zájmové svazy a zástupci země vývozu mohou požádat o poskytnutí informací o podrobnostech týkajících se nejdůležitějších skutečností a úvah, na jejichž základě byla přijata prozatímní opatření […]
2. Strany uvedené v odstavci 1 mohou požádat o konečné informace o nejdůležitějších skutečnostech a úvahách, na jejichž základě je zamýšleno doporučit přijetí konečných opatření nebo zastavení šetření nebo řízení bez přijetí opatření, přičemž se zvláštní pozornost věnuje informacím o skutečnostech a úvahách, které se liší od těch, jež byly použity při rozhodování o prozatímních opatřeních.
[…]“
97 Článek 6 odst. 7 základního nařízení stanoví:
„7. Výrobci v Unii, odborové svazy, dovozci a vývozci […] mohou na základě písemné žádosti nahlédnout do všech informací, které předal Komisi některý účastník šetření, s výjimkou interních dokumentů orgánů Unie nebo členských států, pokud mají tyto informace význam pro uplatnění jejich věci, nejsou důvěrné ve smyslu článku 19 a jsou používány při šetření.
[…]“
98 Těmito ustanoveními sleduje základní nařízení dva cíle, a sice zaprvé umožnit zúčastněným stranám účinně hájit své zájmy a zadruhé zachovat důvěrnost informací shromážděných v průběhu šetření (obdobně viz rozsudek ze dne 30. června 2016, Jinan Meide Casting v. Rada, T‑424/13, EU:T:2016:378, bod 96; v tomto smyslu a obdobně viz rovněž rozsudek ze dne 1. června 2017, Changmao Biochemical Engineering v. Rada, T‑442/12, EU:T:2017:372, bod 142 a citovaná judikatura).
99 Pokud jde o první cíl uvedený v bodě 98 výše, je třeba připomenout, že dodržování práva na obhajobu v každém řízení zahájeném vůči osobě, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do jejího právního postavení, je základní zásadou unijního práva, která musí být zaručena, i když neexistuje žádná právní úprava týkající se řízení. Tato zásada má v antidumpingových šetřeních zásadní význam (viz rozsudek ze dne 1. června 2017, Changmao Biochemical Engineering v. Rada, T‑442/12, EU:T:2017:372, bod 139 a citovaná judikatura).
100 Podle této zásady musí být zúčastněným podnikům v průběhu správního řízení umožněno, aby náležitě sdělily své stanovisko k reálnosti a relevanci tvrzených skutečností a okolností a k důkazům, které Komise použila na podporu svého tvrzení o dumpingové praxi a z toho vzniklé újmě (viz rozsudek ze dne 1. června 2017, Changmao Biochemical Engineering v. Rada, T‑442/12, EU:T:2017:372, bod 140 a citovaná judikatura).
101 Pokud jde o druhý cíl uvedený v bodě 98 výše, je třeba připomenout, že ochrana obchodního tajemství představuje obecnou zásadu unijního práva. Zachování nenarušené hospodářské soutěže představuje důležitý veřejný zájem, jehož ochrana může odůvodnit odmítnutí zveřejnit informace týkající se obchodního tajemství (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. června 2016, Jinan Meide Casting v. Rada, T‑424/13, EU:T:2016:378, bod 165 a citovaná judikatura).
102 Ke sladění obou dotčených cílů musí unijní orgány při plnění informační povinnosti jednat s veškerou požadovanou řádnou péčí a snažit se poskytnout dotyčným podnikům v rozsahu, v němž zůstává zajištěno zachování obchodního tajemství, údaje užitečné k obraně jejich zájmů a v případě potřeby i bez návrhu zvolit vhodný způsob takového sdělení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. června 2017, Changmao Biochemical Engineering v. Rada, T‑442/12, EU:T:2017:372, bod 141).
103 Nutnost sladit tyto cíle vyplývá rovněž ze skutečnosti, že podle judikatury je cílem článku 19 základního nařízení chránit nejen obchodní tajemství, ale rovněž právo na obhajobu ostatních účastníků antidumpingového řízení (viz rozsudek ze dne 15. října 2020, Zhejiang Jiuli Hi-Tech Metals v. Komise, T‑307/18, nezveřejněný, EU:T:2020:487, bod 82 a citovaná judikatura).
104 S ohledem na tato ustanovení a zásady je třeba mít za to, že pokud se Komise snaží na základě čl. 2 odst. 6a písm. a) základního nařízení získat „snadno dostupné“ údaje, je oprávněna odmítnout pro tento účel použít údaje považované stranou, která je poskytla, za důvěrné, u nichž se jí nepodaří získat shrnutí, které nemá důvěrnou povahu a na jehož základě by ostatní strany zúčastněné na šetření mohly uplatnit právo na obhajobu.
105 Tento závěr není zpochybněn zprávou odvolacího orgánu ve sporu týkající se sporu „Thajsko – Antidumpingové clo na tvarovky a profily ze železa nebo nelegované oceli a trámy průřezu H z Polska“, přijatou OŘS dne 5. dubna 2001 (WT/DS 122/AB/R) (dále jen „zpráva o profilech a trámech“), které se dovolává žalobkyně.
106 Podle bodu 111 zprávy o profilech a trámech je totiž stanoveno následující:
„Požadavek článku 3.1 [antidumpingové dohody], podle kterého zjištění újmy bude založeno na ‚skutečných‘ důkazech a bude zahrnovat ‚objektivní‘ přezkoumání požadovaných skutečností týkajících se újmy, neznamená, že určení musí být založeno pouze na úvahách nebo skutečnostech, které byly zpřístupněny stranám antidumpingového šetření nebo které byly těmito stranami rozpoznatelné. [Tento] článek 3.1 naopak umožňuje [příslušnému] orgánu založit své rozhodnutí na všech relevantních úvahách a skutečnostech, které má k dispozici.“
107 Nejprve je však třeba konstatovat, že článek 3.1 antidumpingové dohody neobsahuje podmínku, která je naopak uvedena v čl. 2 odst. 6a písm. a) základního nařízení, že údaje, které Komise používá, musí být „snadno dostupné“.
108 Dále je třeba připomenout, že v bodě 107 zprávy o profilech a trámech odvolací orgán upřesňuje, že „antidumpingové šetření zahrnuje shromáždění a hodnocení jak důvěrných informací, tak informací, které nemají důvěrnou povahu“, a že „zjišťování újmy musí být založeno na všech těchto důkazech“. Z toho vyvozuje, že „nic v článku 3.1 [antidumpingové dohody] neukládá [příslušnému] orgánu povinnost založit zjištění existence újmy pouze na nedůvěrných informacích“. Pokud tedy na základě poznatků vyplývajících z této zprávy může příslušný orgán použít kromě nedůvěrných informací i důvěrné informace, nemůže se opírat výlučně o důvěrné informace. Tak by tomu přitom bylo, kdyby Komise použila údaje, které jí poskytla Solutia Europe ohledně společnosti Solutia Tlaxcala.
109 Konečně je třeba zdůraznit, že i když odvolací orgán v bodě 109 zprávy o profilech a trámech připomíná, že článek 6 antidumpingové dohody „stanoví rámec [procesních] povinností, který mimo jiné vyžaduje, aby [příslušné] orgány v průběhu šetření zpřístupnily účastníkům řízení určité důkazy“, a konstatuje, že „[n]eexistuje žádný důvod vykládat tyto povinnosti tak, aby byly zahrnuty do hmotněprávních ustanovení článku 3.1“ této dohody, upřesňuje, že tímto „netvrdí, že určení existence škody prokázané v projednávaném případě […] nutně splňuje požadavky [uvedeného] článku“. Podle odvolacího orgánu totiž panel WTO, jehož zpráva byla před ním zpochybněna, „jelikož shledal, že tvrzení předložené Polsk[ou republikou] podle [posledně uvedeného článku] nesplňuje požadavky článku 6.2 [ujednání o pravidlech a řízení při řešení sporů obsažené v příloze 2 dohody o zřízení WTO], tuto otázku nezkoumal“.
110 Odvolací orgán tedy chtěl zabránit tomu, aby v případě, že účastník řízení v žádosti o zřízení panelu WTO nenastolil s požadovanou jasností otázku, zda příslušný orgán dodržel procesní povinnosti stanovené v článku 6 antidumpingové dohody, které se týkají důvěrného zacházení a práva na obhajobu, mohl toto opomenutí zhojit tvrzením, že posouzení porušení hmotněprávních ustanovení, které platně předložil tomuto panelu, zahrnuje přezkum dodržení těchto procesních povinností.
111 Z toho vyplývá, že zprávu o profilech a trámech nelze vykládat tak, že zakotvuje obecnou zásadu, podle které příslušný orgán může za všech okolností použít důvěrné informace.
112 V projednávané věci je nesporné, že společnost Solutia Europe nesouhlasila se zpřístupněním údajů týkajících se společnosti Solutia Tlaxcala a neposkytla Komisi shrnutí těchto údajů, které nemá důvěrnou povahu. Podle čl. 19 odst. 3 základního nařízení Komise mohla tyto údaje odmítnout, ledaže by je mohla získat z jiných zdrojů.
113 V tomto ohledu žalobkyně uplatňuje, že údaje týkající se společnosti Solutia Tlaxcala jsou dostupné v databázi Dun&Bradstreet, která je dostupná na základě předplatného. Není důležité, že se Komise rozhodla předplatit si pouze databázi Orbis.
114 Je třeba konstatovat, že žalobkyně ve svém vyjádření ke konečné informaci upozornila Komisi na skutečnost, že databáze Dun&Bradstreet obsahuje snadno dostupné údaje týkající se společnosti Solutia Tlaxcala a vložila do relevantní části těchto připomínek hypertextový odkaz, přičemž upřesnila, že tyto údaje jsou dostupné za poplatek za přístup.
115 Z odpovědí hlavních účastnic řízení na písemné otázky položené Tribunálem vyplývá, že hypertextový odkaz uvedený žalobkyní neumožňoval přístup k údajům společnosti Solutia Tlaxcala obsaženým v databázi Dun&Bradstreet.
116 Kromě toho se žalobkyně ve svém vyjádření ke konečné informaci omezila na uvedení, že existuje prima facie důkaz o možnosti získat údaje společnosti Solutia Tlaxcala v databázi Dun&Bradstreet.
117 Z toho vyplývá, že sama žalobkyně neměla přístup k těmto údajům, takže nevěděla o stupni podrobnosti těchto údajů a o období, které pokrývaly.
118 Komise tedy v bodě 230 odůvodnění napadeného nařízení správně odmítla tyto údaje použít.
119 Pokud jde o argumenty žalobkyně vycházející z porušení povinnosti řádné péče, jelikož se dovolává zásad vyplývajících z judikatury týkající se čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení, ve znění před přijetím nařízení 2017/2321, které jsou použitelné per analogiam, je třeba připomenout znění tohoto ustanovení, které zní takto:
„V případě dovozu ze zemí bez tržního hospodářství se běžná hodnota určí na základě ceny nebo početně zjištěné hodnoty ve třetí zemi s tržním hospodářstvím nebo ceny, za niž se prodává výrobek z takové třetí země do jiných zemí včetně Unie, nebo v případě, že to není možné, na jakémkoli jiném přiměřeném základě, včetně ceny, která byla nebo má být skutečně zaplacena za obdobné výrobky v Unii, která se v případě nutnosti náležitě upraví o přiměřené ziskové rozpětí.
Vhodná třetí země s tržním hospodářstvím se vybere přiměřeným způsobem s náležitým přihlédnutím ke všem spolehlivým informacím, které jsou k dispozici v době výběru […]“
120 Podle judikatury týkající se čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení ve znění před přijetím nařízení 2017/2321 spadá volba „srovnatelné země“ podle tohoto ustanovení do rámce široké posuzovací pravomoci, kterou mají unijní orgány v oblasti společné obchodní politiky z důvodu složitosti hospodářských a politických situací, které musí zkoumat (obdobně viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Shanxi Taigang Stainless Steel v. Komise, C‑436/18 P, EU:C:2019:643, bod 30 a citovaná judikatura). Výkon posuzovací pravomoci unijních orgánů při volbě této země podléhá soudnímu přezkumu. Unijnímu soudu totiž přísluší ověřit dodržení procesních pravidel, věcnou správnost skutkových zjištění použitých k provedení zpochybňované volby, neexistenci zjevně nesprávného posouzení tohoto skutkového stavu nebo neexistenci zneužití pravomoci. Zejména je třeba ověřit, zda tyto orgány neopomenuly přihlédnout k základním informacím za účelem zjištění odpovídajícího charakteru zvolené země a zda byly informace ve spise přezkoumány s veškerou řádnou péčí, která je vyžadována k tomu, aby mohl být učiněn závěr, že běžná hodnota dotčeného výrobku byla určena vhodným a přiměřeným způsobem (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 29. května 1997, Rotexchemie, C‑26/96, EU:C:1997:261, body 10 až 12; ze dne 10. září 2015, Fliesen-Zentrum Deutschland, C‑687/13, EU:C:2015:573, bod 51, a ze dne 23. dubna 2018, Shanxi Taigang Stainless Steel v. Komise, T‑675/15, nezveřejněný, EU:T:2018:209, bod 31 a citovaná judikatura).
121 Navzdory rozdílům, které existují mezi čl. 2 odst. 6a písm. a) základního nařízení a jeho bývalým čl. 2 odst. 7 písm. a), se tyto zásady použijí obdobně na projednávanou věc, jak tvrdí Komise.
122 V projednávané věci žalobkyně zaprvé tvrdí, že Komise přijala údaje týkající se společnosti Ilkalem navzdory skutečnosti, že během období šetření byla tato společnost ztrátová z důvodu mimořádných finančních nákladů, a že tedy bylo nezbytné provést úpravy na základě údajů vztahujících se k předchozím třem finančním rokům. Přijetí těchto údajů je v rozporu se skutečností, že Komise odmítla údaje týkající se společnosti Wyn z důvodu, že se týkaly období, které se neshodovalo s obdobím, kterého se týkalo její šetření. Komise tedy nesprávně upřednostnila údaje společnosti Ilkalem před údaji společnosti Wyn, jakož i před údaji společnosti Solutia Tlaxcala, které jsou nejen „snadno dostupné“, ale také úplné a kompletní.
123 Je třeba uvést, že žalobkyně nezpochybňuje existenci úvah uvedených v napadeném nařízení, na jejichž základě Komise vyloučila možnost vycházet z údajů týkajících se společnosti Wyn z důvodu, že tyto údaje se netýkaly období šetření a prokazují, že tato společnost v roce 2017 nedosáhla zisku (viz bod 82 výše). Žalobkyně se omezuje na tvrzení, že toto vyloučení je v rozporu se skutečností, že Komise přijala údaje týkající se společnosti Ilkalem. Je však třeba konstatovat, že na rozdíl od údaje týkajícího se společnosti Wyn byly posledně uvedené údaje k dispozici za rok 2018 v celém rozsahu, takže pokrývaly alespoň část období šetření. Kromě toho z těchto údajů rovněž vyplývalo, že společnost Ilkalem dosáhla v předchozích třech letech zisku a neexistence zisku v roce 2018 byla způsobena zvláště vysokými finančními výdaji, které Komise označila za mimořádné. Žalobkyně přitom nezpochybnila opodstatněnost této kvalifikace ani neprokázala, že úpravy provedené Komisí na údaje společnosti Ilkalem z roku 2018 za účelem vyrovnání účinku těchto mimořádných výdajů nebyly přiměřené.
124 S ohledem na širokou posuzovací pravomoc, kterou měla Komise v projednávaném případě, pokud jde o výběr vhodné reprezentativní země (viz body 120 a 121 výše) musí žalobkyně k tomu, aby její žalobní důvod mohl být přijat, předložit důkazy dostatečné k tomu, aby zbavila hodnověrnosti posouzení skutkového stavu uvedená v napadeném nařízení (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 3. prosince 2019, Yieh United Steel v. Komise, T‑607/15, EU:T:2019:831, bod 110 a citovaná judikatura).
125 V důsledku toho je třeba tento argument žalobkyně zamítnout.
126 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že Komise měla přinejmenším rozlišovat mezi údaji týkajícími se náhradních hodnot výrobních faktorů (dále jen „náhradní hodnoty“) a údaji týkajícími se PSR nákladů a ziskového rozpětí. Údaje společnosti Ilkalem jsou užitečné pouze pro posledně uvedené skutečnosti, jelikož náhradní hodnoty mohou být získány z veřejných zdrojů, zejména z databáze Global Trade Atlas, která obsahuje tyto hodnoty pro mexické suroviny. Žalobkyně uvádí, že Komise již použila údaje z různých zdrojů v antidumpingovém šetření, stejně jako to učinily orgány Spojených států amerických.
127 Je přitom třeba uvést, že se žalobkyně omezuje na tvrzení, že databáze Global Trade Atlas obsahuje náhradní hodnoty týkající se Mexika, ale nevysvětluje, v čem jsou tyto hodnoty relevantnější než hodnoty týkající se Turecka. A fortiori neprokazuje, že bylo zjevně nesprávné použít turecké náhradní hodnoty.
128 Kromě toho žalobkyně neupřesňuje, v čem je zjevně nesprávné použít údaje týkající se jedné a téže třetí země jak pro náhradní hodnoty, tak pro PSR náklady a ziskové rozpětí.
129 Žalobkyně se dovolává praxe Komise, která prokazuje, že již použila údaje z různých zdrojů, jakož i praxe orgánů Spojených států amerických potvrzené příslušnými soudy.
130 Podle judikatury však musí být legalita nařízení ukládajícího antidumpingová cla posuzována s ohledem na právní pravidla, a zejména na ustanovení základního nařízení, a nikoli na základě údajné předchozí rozhodovací praxe unijních orgánů [v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 10. února 2021, RFA International v. Komise, C‑56/19 P, EU:C:2021:102, bod 79; ze dne 4. října 2006, Moser Baer India v. Rada, T‑300/03, EU:T:2006:289, bod 45, a ze dne 18. října 2016, Crown Equipment (Suzhou) a Crown Gabelstapler v. Rada, T‑351/13, nezveřejněný, EU:T:2016:616, bod 107].
131 Kromě toho, pokud jde o praxi orgánů Spojených států amerických, je namístě uvést, že tato praxe se může týkat pouze použití práva Spojených států amerických, jehož ustanovení se nutně neshodují s ustanoveními základního nařízení, tak jak jsou vykládána Soudním dvorem a Tribunálem. I kdyby se tedy toto jednání týkalo skutkové a právní situace srovnatelné se situací dotčenou v projednávané věci, což žalobkyně neprokázala, nemůže Tribunál zavazovat.
132 V důsledku toho je třeba tento argument žalobkyně zamítnout.
133 Konečně, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého Mexiko vykazuje vyšší úroveň sociální ochrany a ochrany životního prostředí než je úroveň v Turecku, je třeba uvést, že podle samotného znění čl. 2 odst. 6a písm. a) první odrážky základního nařízení vyvstává otázka úrovně této ochrany pouze tehdy, „je-li takových [vhodných reprezentativních] zemí více“.
134 Vzhledem k tomu, že se Komise v projednávané věci oprávněně domnívala, že existují relevantní údaje o PSR nákladech a o ziskovém rozpětí pouze pro Turecko, a nikoli pro Mexiko, mohla v bodech 221 a 226 odůvodnění napadeného nařízení správně dospět k závěru, že Turecko je jedinou vhodnou reprezentativní zemí, a žeproto nevzniká otázka úrovně sociální ochrany a ochrany životního prostředí.
135 Vzhledem k výše uvedenému je třeba první žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.
K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 18 základního nařízení
136 Žalobkyně tvrdí, že Komise při výpočtu běžné hodnoty výrobků vyráběných žalobkyní nesprávně použila dostupné údaje ve smyslu článku 18, pokud jde o výrobní faktory vlastní výroby, jako je pára a elektřina, navzdory skutečnosti, že spolupracovala podle svých nejlepších schopností, když odpověděla na dotazník Komise.
137 Podle žalobkyně Komise, která jí vytýká, že nepřičetla výrobku dotčenému šetřením část nákladů na vstupy, které žalobkyně potřebuje pro výrobní faktory vlastní výroby, které používá k výrobě PVAL, nezohlednila skutečnost, že toto přidělení není možné vzhledem k vlastnostem výrobního procesu jejích PVAL.
138 Kromě toho vzhledem k tomu, že žalobkyně spolupracovala s Komisí podle svých nejlepších schopností, byla Komise podle čl. 18 odst. 3 základního nařízení povinna zohlednit informace, které jí poskytla, a nebyla oprávněna použít dostupné údaje ve smyslu tohoto článku.
139 Komise podporovaná společností Sekisui argumenty žalobkyně zpochybňuje.
140 Je třeba připomenout znění relevantních ustanovení článku 18 základního nařízení, věnovaného „[n]edostatečné spolupráci“, které zní následovně:
„1. Pokud účastník řízení odepře přístup k nezbytným informacím nebo je neposkytne ve lhůtách stanovených tímto nařízením nebo pokud závažným způsobem brání šetření, mohou prozatímní nebo konečná pozitivní nebo negativní zjištění vycházet z dostupných údajů.
[…]
3. Nejsou-li informace předložené účastníkem řízení ve všech ohledech dokonalé, přesto se k nim přihlédne, pokud nedostatky neúměrně neztěžují učinění přiměřeně správných závěrů, pokud jsou předloženy náležitě a včas, pokud je lze ověřit a pokud účastník řízení jednal podle svých nejlepších schopností.
[…]“
141 Pro pochopení důvodu existence článku 18 základního nařízení je třeba připomenout, že Komisi jakožto orgánu provádějícímu šetření přísluší, aby prokázala existenci dumpingu, újmy a příčinné souvislosti mezi dumpingovými dovozy a újmou. Vzhledem k tomu, že žádné ustanovení základního nařízení nepřiznává Komisi pravomoc donutit zúčastněné strany k účasti na šetření nebo k poskytnutí informací, je tento orgán závislý na dobrovolné spolupráci těchto účastníků při poskytování nezbytných informací. V tomto kontextu z bodu 27 odůvodnění základního nařízení vyplývá, že unijní zákonodárce uvedl, že „[j]e třeba stanovit, že nespolupracují-li strany při šetření uspokojivým způsobem, mohou být pro objasnění skutkového stavu využity jiné informace a že tyto informace mohou být pro strany méně příznivé, než kdyby při šetření spolupracovaly“. Cílem článku 18 základního nařízení je tedy umožnit Komisi vést šetření, i když účastníci řízení odmítnou spolupracovat nebo spolupracují nedostatečně. Vzhledem k tomu, že jsou tedy povinny spolupracovat podle svých nejlepších schopností, musí zúčastněné strany poskytnout všechny informace, které mají k dispozici a které orgány považují za nezbytné k učinění závěrů [obdobně viz rozsudek ze dne 14. prosince 2017, EBMA v. Giant (China), C‑61/16 P, EU:C:2017:968, body 54 až 56].
142 Základní nařízení nedefinuje, co je „nezbytná“ informace ve smyslu čl. 18 odst. 1 základního nařízení.
143 Podle judikatury tedy ze znění, kontextu a cíle čl. 18 odst. 1 základního nařízení vyplývá, že pojem „nezbytné informace“ odkazuje na informace, které mají účastníci řízení a jejichž poskytnutí od nich unijní orgány požadují, aby učinily zjištění, která jsou třeba vyvodit v rámci antidumpingového šetření [obdobně viz rozsudek ze dne 14. prosince 2017, EBMA v. Giant (China), C‑61/16 P, EU:C:2017:968, bod 57].
144 Kromě toho je třeba zdůraznit, že článek 18 základního nařízení provádí do unijního práva článek 6.8 antidumpingové dohody a přílohu II, v jejichž světle musí být vykládán v co největším možném rozsahu (obdobně viz rozsudek ze dne 22. května 2014, Guangdong Kito Ceramics a další v. Rada, T‑633/11, nezveřejněný, EU:T:2014:271, bod 40 a citovaná judikatura).
145 Článek 6.8 antidumpingové dohody stanoví:
„V případech, kdy zúčastněná strana odmítne přístup k nutné informaci nebo ji jinak neposkytne v rozumné lhůtě nebo významně brání šetření, mohou být předběžná a konečná kladná nebo záporná zjištění učiněna na základě dostupných skutečností. Při uplatňování tohoto odstavce budou dodržována ustanovení přílohy II.“
146 Článek 5 přílohy II odpovídá čl. 18 odst. 3 základního nařízení, jelikož stanoví:
„I kdyby poskytnuté informace nebyly ve všech směrech bezchybné, nebude to opravňovat úřady, aby je nebraly na vědomí, pokud zúčastněná strana jednala podle svých nejlepších schopností.“
147 Je třeba uvést, že příloha II je „začleněna odkazem v článku 6.8 antidumpingové dohody [zpráva odvolacího orgánu týkající se sporu ‚Spojené státy – antidumpingová opatření uložená na některé ocelové výrobky válcované za tepla, které pocházejí z Japonska‘, přijaté OŘS dne 23. srpna 2001 (WT/DS 184/AB/R, bod 75)] a že ustanovení této přílohy jsou závazná navzdory skutečnosti, že jsou často formulována podmiňovacím způsobem [zpráva panelu WTO týkající se sporu ‚Spojené státy – Antidumpingová a vyrovnávací opatření uplatňovaná na ocelový plech z Indie‘, přijaté OŘS dne 29. července 2002 (WT/DS 206/R, bod 7.56)].
148 Podle zprávy panelu WTO týkající se sporu „Korea – antidumpingové clo na dovoz určitého typu papíru pocházejícího z Indonésie“, přijaté OŘS dne 28. října 2005 (WT/DS 312/R, bod 7.43), musí být rozhodnutí o tom, zda bude daná informace kvalifikována jako nezbytná ve smyslu článku 6.8 antidumpingové dohody, přijato s ohledem na zvláštní okolnosti každého šetření, a nikoli abstraktně. Kromě toho podle zprávy panelu WTO týkající se sporu „Evropská společenství – Antidumpingové opatření týkající se lososa chovaného pro hospodářské účely pocházejícího z Norska“, přijaté OŘS dne 15. ledna 2008 (WT/DS 337/R, bod 7.343), musí být považována za nezbytnou, ve smyslu téhož ustanovení, zvláštní informace, kterou má zúčastněná strana a která je vyžadována orgánem pověřeným antidumpingovým šetřením (dále jen „příslušný orgán“) k prokázání jejich „určení“.
149 Dále bylo rozhodnuto, že informace o objemu výroby a výrobních nákladech výrobku dotčeného antidumpingovým šetřením jsou zjevně nezbytnými informacemi ve smyslu čl. 18 odst. 1 základního nařízení (obdobně viz rozsudek ze dne 22. září 2021, NLMK v. Komise, T‑752/16, nezveřejněný, EU:T:2021:611, bod 53).
150 V projednávané věci z bodů 274, 275 a 317 až 322 odůvodnění napadeného nařízení a z upřesnění, která Komise poskytla v průběhu řízení v odpovědi na otázku Tribunálu, vyplývá, že Komise při početním zjištění běžné hodnoty použila dostupné údaje ve smyslu článku 18 ke stanovení objemu spotřeby takových vstupů, jako je uhlí a voda, které žalobkyně používala na vytvoření výrobních faktorů vlastní výroby, které byly použity při výrobě PVAL, jako je elektřina a pára. Žalobkyně totiž neposkytla Komisi informace, které za tímto účelem podle jejího názoru potřebovala.
151 Není zpochybňováno, že výrobní faktory vlastní výroby mají při výrobě PVAL významnou úlohu. Tyto výrobní faktory však vyžadují vstupy, které představují náklady, které žalobkyně vynakládá na výrobu PVAL. Vzhledem k tomu, že běžná hodnota byla v tomto případě vypočtena na základě metody založené na výrobních nákladech, je třeba konstatovat, že Komise potřebovala znát objem spotřeby všech vstupů použitých k výrobě PVAL, tedy včetně vstupů nezbytných na vytvoření výrobních faktorů vlastní výroby.
152 Žalobkyně tvrdí, že nemohla poskytnout údaje požadované Komisí z důvodu zvláštností jejího výrobního postupu, který nebyl v dotazníku připraveném Komisí zohledněn. Výrobní faktory vlastní výroby se totiž nepoužívají pouze k výrobě PVAL. Poukazuje rovněž na riziko dvojího započtení, které jak žalobkyně uvedla v průběhu šetření, vyplývá ze skutečnosti, že pára generovaná v kotlech na uhlí se používá nejprve k výrobě energie a poté k výrobě PVAL s elektřinou, která tedy není vytvořena přímo uhlím. Tuto u sebe vyrobenou elektřinu a páru proto nelze přirovnat k tradičním vstupům, jako je uhlí. Kromě toho žalobkyně zdůrazňuje, že její postup je výlučně chemickou reakcí, během níž spolu různé přísady vzájemně reagují a někdy se navzájem absorbují a ponechávají rezidua, která lze znovu použít nebo která se transformují na jiné látky.
153 Je třeba připomenout, že podle bodu 319 odůvodnění napadeného nařízení žalobkyně „již vykázal[a] vstupy pro výrobu výrobních faktorů vlastní výroby“. Komise z toho vyvozuje závěr, že „vstupy mohly být na šetřený výrobek alokovány“.
154 Z bodu 319 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že žalobkyně Komisi sdělila vstupy, které jsou nezbytné pro výrobní faktory vlastní výroby. Žalobkyně se však domnívá, že není schopna upřesnit, do jaké míry mohou být tyto výrobní faktory vlastní výroby, a tedy vstupy nezbytné pro jejich výrobu, přiřazeny k výrobě PVAL.
155 Z toho vyplývá, že žalobkyně ve skutečnosti zpochybňuje opodstatněnost metody, kterou Komise použila k sestavení běžné hodnoty, jelikož tato metoda vedla k nadhodnocení spotřeby dotčených vstupů, které byly v příliš velké míře přičleněny k výrobě PVAL, kdežto výrobní faktory vlastní výroby nebyly používány výlučně k jejich výrobě. Toto zpochybnění není takové povahy, aby prokázalo, že bylo nemožné poskytnout informace požadované Komisí.
156 Kromě toho je třeba uvést, že aby se Komise vyhnula použití dostupných údajů ve smyslu článku 18, mohla jí žalobkyně tyto informace sdělit, aniž by tím byla dotčena možnost zpochybnit jejich použití Komisí ve věci samé, a to i před Tribunálem.
157 Argumenty žalobkyně týkající se porušení čl. 18 odst. 1 základního nařízení je tudíž třeba odmítnout.
158 Pokud jde o její argumenty týkající se porušení čl. 18 odst. 3 základního nařízení, je třeba připomenout, že podle judikatury se článek 18 tohoto nařízení v odstavcích 1 a 3 týká odlišných situací. Zatímco čl. 18 odst. 1 základního nařízení obecně popisuje případy, ve kterých informace, které orgány potřebují pro účely šetření, nebyly poskytnuty, čl. 18 odst. 3 tohoto nařízení se týká případů, kdy údaje nezbytné pro účely šetření byly poskytnuty, ale nejsou relevantní, takže dostupné údaje nemusí být nutně použity (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 22. května 2014, Guangdong Kito Ceramics a další v. Rada, T‑633/11, nezveřejněný, EU:T:2014:271, bod 98 a citovaná judikatura).
159 V projednávaném případě Komise použila dostupné skutečnosti ve smyslu článku 18 pouze k nahrazení informací, které jí žalobkyně neposkytla z důvodu údajné nemožnosti tak učinit.
160 Kromě toho je třeba upřesnit, že rozsah úsilí zúčastněné strany sdělit určité informace nutně nesouvisí se samotnou kvalitou poskytnutých informací a v každém případě není jediným určujícím prvkem. Pokud tedy požadované informace nakonec nejsou získány, má Komise právo použít dostupné údaje ve smyslu článku 18, pokud jde o uvedené informace (obdobně viz rozsudek ze dne 4. března 2010, Sun Sang Kong Yuen Shoes Factory v. Rada, T‑409/06, EU:T:2010:69, bod 104).
161 Vzhledem k tomu, že žalobkyně neposkytla skutečnosti, které od ní Komise požadovala, pokud jde o vstupy výrobních faktorů vlastní výroby, je třeba konstatovat, že čl. 18 odst. 3 základního nařízení se nepoužije a Komise k nahrazení těchto skutečností mohla pouze použít dostupné údaje ve smyslu článku 18.
162 V každém případě podle odvolacího orgánu vyžaduje článek 5 přílohy II, aby zúčastněné strany vynaložily značné úsilí [zpráva odvolacího orgánu týkající se sporu „Spojené státy – antidumpingová opatření uložená na některé ocelové výrobky válcované za tepla, které pocházejí z Japonska“, přijaté OŘS dne 23. srpna 2001 (WT/DS 184, bod 102)].
163 Nelze přitom mít za to, že žalobkyně takové úsilí vynaložila, jelikož odmítla provést účetní operaci požadovanou Komisí k tomu, aby PVAL přidělila část výrobních nákladů týkajících se výrobních faktorů vlastní výroby.
164 Je tudíž třeba odmítnout rovněž argumenty žalobkyně týkající se porušení čl. 18 odst. 3 základního nařízení.
165 V replice žalobkyně tvrdí, že jí Komise včas neposkytla „zprávu o šetření“, kterou byla povinna předat zúčastněné straně před tím, než jí zašle dopis, kterým ji informuje o záměru použít dostupné údaje ve smyslu článku 18. Tato procesní vada údajně představuje porušení jejího práva na obhajobu.
166 Je třeba připomenout, že podle judikatury, ačkoli nelze žalobkyni uložit povinnost prokázat, že by rozhodnutí Komise bylo odlišné, kdyby k dotčenému procesnímu pochybení nedošlo, ale pouze prokázat, že taková hypotéza není zcela vyloučena, protože by si tato strana mohla lépe zajistit obhajobu, kdyby k tomuto pochybení nedošlo, nic to nemění na tom, že existence pochybení týkajícího se práva na obhajobu může vést ke zrušení dotčeného aktu pouze, pokud existuje možnost, že z důvodu tohoto pochybení by správní řízení mohlo vést k jinému výsledku, a tím konkrétně porušit právo na obhajobu (viz rozsudek ze dne 5. května 2022, Zhejiang Jiuli Hi-Tech Metals v. Komise, C‑718/20 P, EU:C:2022:362, bod 49 a citovaná judikatura).
167 Žalobkyně přitom neuvedla sebemenší skutečnost, která by mohla prokázat, že nebylo vyloučeno, že by řízení mohlo vést k jinému výsledku, pokud by obdržela „zprávu o šetření“ dříve.
168 Tento argument žalobkyně je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněný, aniž je nutné rozhodnout o jeho přípustnosti, kterou Komise zpochybňuje z důvodu, že nebyl uplatněn v žalobě.
169 Vzhledem k výše uvedenému je třeba pátý žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.
170 Kromě toho na základě úvah uvedených v bodě 69 výše umožňuje zamítnutí druhého a pátého žalobního důvodu jako neopodstatněných zamítnout třetí a čtvrtý žalobní důvod jako irelevantní.
[omissis]
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (devátý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Inner Mongolia Shuangxin Environment-Friendly Material Co. Ltd ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí, společností Kuraray Europe GmbH a společností Sekisui Specialty Chemicals Europe SL.
3) Evropský parlament, Rada Evropské unie a Wegochem Europe BV ponesou vlastní náklady řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 21. února 2024.
Podpisy