Věc T-359/19
Daimler AG
v.
Evropská komise
Rozsudek Tribunálu (druhého rozšířeného senátu) ze dne 15. září 2021
„Životní prostředí – Nařízení (ES) č. 443/2009 – Prováděcí nařízení (EU) č. 725/2011 – Prováděcí rozhodnutí (EU) 2015/158 – Prováděcí rozhodnutí (EU) 2019/583 – Emise oxidu uhličitého – Zkušební metoda – Osobní automobily“
1. Životní prostředí – Znečištění ovzduší – Nařízení č. 443/2009 – Výkonnostní emisní normy pro nové osobní automobily – Snížení emisí oxidu uhličitého pomocí inovativních technologií – Postup schvalování a certifikace uvedených technologií – Ad hoc ověření Komisí – Použití jiné zkušební metody než metody použité při schvalovacím postupu – Nepřijatelnost – Porušení zásad rovného zacházení a právní jistoty
(Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 443/2009; nařízení Komise č. 725/2011, bod 13 odůvodnění a čl. 10 odst. 2 a článek 12; rozhodnutí Komise 2015/158)
(viz body 70-77)
2. Životní prostředí – Znečištění ovzduší – Nařízení č. 443/2009 – Výkonnostní emisní normy pro nové osobní automobily – Snížení emisí oxidu uhličitého pomocí inovativních technologií – Postup schvalování a certifikace uvedených technologií – Ad hoc ověření Komisí – Rozdíl mezi snížením certifikovaným příslušnými vnitrostátními orgány a snížením ověřeným Komisí – Právo Komise nevzít v úvahu certifikovaná snížení pro kalendářní rok předcházející ověření – Nepřípustnost
(Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 443/2009, čl. 8 odst. 4 a 5; nařízení Komise č. 725/2011, čl. 12 odst. 2 a 3)
(viz body 87-93)
Shrnutí
V rámci uplatňování nařízení č. 443/2009(1), jehož cílem je snižování emisí oxidu uhličitého (CO2) z lehkých vozidel, musí každý výrobce osobních automobilů zajistit, aby jeho emise CO2 nepřekročily jeho cíl pro průměrné specifické emise(2). Nařízení, jehož cílem je rovněž podpora investic do nových technologií, zejména stanoví, že snížení emisí dosažené použitím inovativních technologií se odečte od specifických emisí CO2 vozidel, v nichž jsou tyto technologie použity(3). Za tímto účelem přijala Evropská komise prováděcí nařízení(4), kterým se stanoví postup schvalování a certifikace těchto inovativních technologií.
V roce 2015 Komise svým prováděcím rozhodnutím 2015/158(5) schválila dva modely vysoce účinných alternátorů jakožto ekologických inovací umožňující snížit emise CO2 z osobních automobilů. Za účelem jejich schválení byly některé z dotčených alternátorů předmětem různých metod úpravy, které jsou označovány generickým výrazem stabilizace.
Společnost Daimler AG, německý výrobce automobilů, jenž vybavuje některé osobní automobily vysoce účinnými alternátory, požádala a získala od příslušných německých orgánů certifikaci snížení emisí CO2 prostřednictvím použití uvedených alternátorů.
V průběhu roku 2017 však Komise po provedení ad hoc ověření těchto certifikací konstatovala, že takto certifikované snížení na základě zkušební metody se stabilizací je mnohem vyšší než snížení, které lze prokázat metodou předepsanou prováděcím rozhodnutím 2015/158(6), která podle jejího názoru nezahrnuje stabilizaci. Komise proto ve svém prováděcím rozhodnutí 2019/583(7) (dále jen „napadené rozhodnutí“) konstatovala, že snížení přičítané ekologickým inovacím společnosti Daimler AG nesmí být zohledněno při výpočtu jejích průměrných specifických emisí CO2 pro rok 2017(8).
Společnost Daimler AG podala proto žalobu znějící na zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž v případě žalobkyně vylučuje průměrné specifické emise CO2 a snížení emisí CO2 dosažené díky ekologickým inovacím. Druhý rozšířený senát Tribunálu ve svém rozsudku žalobě vyhověl, když učinil závěr, že Komise porušila prováděcí nařízení při ad hoc ověřování certifikací snížení emisí CO2.
Závěry Tribunálu
Tribunál zaprvé konstatuje, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení tím, že při ad hoc ověřování certifikací snížení emisí CO2 vyloučila použití takové zkušební metody se stabilizací, jako je metoda použitá v rámci schvalovacího postupu dotčených alternátorů. Takový přístup není v souladu s článkem 12 prováděcího nařízení, který stanoví zejména podmínky tohoto ověřování.
Komise totiž tím, že použila jinou zkušební metodu, než je metoda použitá v rámci schvalovacího postupu dotčených alternátorů, znemožnila srovnání certifikovaného snížení emisí se snížením vyplývajícím z prováděcího rozhodnutí 2015/158.
Pokud jde o argument Komise, podle kterého je její přístup odůvodněn s ohledem na zásady rovného zacházení a právní jistoty, Tribunál připomíná, že zásada rovného zacházení vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně. Tribunál v tomto ohledu poukazuje na to, že zkušební metoda použitá Komisí, která nebere v úvahu technické specifikace každého alternátoru a způsob, jakým byl stabilizován, může být příznivá ve vztahu k některým automobilovým výrobcům a ve vztahu k jiným nepříznivá.
Tribunál dále rozhodl, že posledně uvedená metoda není stanovena jasným a přesným způsobem žádným právním předpisem a není běžnou praxí v daném průmyslovém odvětví. Nelze ji tudíž považovat za vhodný prostředek k zajištění dodržování zásady právní jistoty.
Pokud jde o námitky Komise týkající se používání stabilizace, která je běžnou praxí v daném průmyslovém odvětví, Tribunál dospěl k závěru, že Komise je oprávněna vznést námitky nebo požádat o dodatečná upřesnění, pokud jde o zkušební metodu, ve fázi schvalovacího postupu alternátorů, a nikoliv ve fázi ad hoc ověřování.
Zadruhé, pokud jde o výklad čl. 12 odst. 2 prováděcího nařízení, který stanoví právo Komise nevzít za určitých podmínek „certifikovaná snížení emisí CO2 v úvahu při výpočtu průměrných specifických emisí tohoto výrobce pro následující kalendářní rok“, Tribunál objasňuje, že se toto právo vztahuje pouze na kalendářní rok následující po roce ad hoc ověřování. V tomto ohledu Tribunál podotýká, že výraz „následující kalendářní rok“ nelze vykládat tak, že se ve skutečnosti týká kalendářního roku předcházejícího roku ad hoc ověřování, jak navrhuje Komise. Takový výklad je totiž v rozporu s jasným a jednoznačným zněním tohoto ustanovení a vyvolává otázky s ohledem na zásadu právní jistoty, jelikož napadené rozhodnutí má pro společnost Daimler AG se zpětnou účinností závažné důsledky, třebaže k tomu mělo dojít pouze pro „následující kalendářní rok“.
Konečně Tribunál shledal, že ustanovení dotčeného prováděcího nařízení je jasné a jednoznačné, takže na rozdíl od argumentace předložené Komisí není výklad v souladu se základním nařízením, a sice s nařízením č. 443/2009, nezbytný.