ROZSUDEK TRIBUNÁLU (třetího senátu)

28. ledna 2015(*)

„Hospodářská soutěž – Správní řízení – Evropský trh s peroxidem vodíku a perboritanem – Zveřejnění rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení článku 81 ES – Zamítnutí žádosti o důvěrné zacházení s informacemi poskytnutými Komisi na základě jejího oznámení o spolupráci – Povinnost uvést odůvodnění – Důvěrnost – Profesní tajemství – Legitimní očekávání“

Ve věci T‑341/12,

Evonik Degussa GmbH, se sídlem v Essenu (Německo), zastoupená C. Steinlem, M. Holm-Hadullem a C. von Köckritzem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené C. Giolitem, M. Kellerbauerem a G. Meessenem, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh na neplatnost rozhodnutí Komise C (2012) 3534 final ze dne 24. května 2012, kterým se zamítá žádost o důvěrné zacházení podaná společností Evonik Degussa na základě článku 8 rozhodnutí Komise 2011/695/EU ze dne 13. října 2011 o mandátu úředníka pro slyšení v určitých řízeních ve věcech hospodářské soutěže (věc COMP/38.620 – Peroxid vodíku a perboritan),

TRIBUNÁL (třetí senát),

ve složení S. Papasavvas, předseda, N. J. Forwood (zpravodaj) a E. Bieliūnas, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: C. Heeren, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 9. dubna 2014,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Dne 3. května 2006 přijala Komise Evropských společenství rozhodnutí C (2006) 1766 final týkající se postupu podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP proti společnostem Akzo Nobel NV, Akzo Nobel Chemicals Holding AB, Eka Chemicals AB, Degussa AG, Edison SpA, FMC Corporation, FMC Foret SA, Kemira OYJ, L’Air Liquide SA, Chemoxal SA, Snia SpA, Caffaro Srl, Solvay SA/NV, Solvay Solexis SpA, Total SA, Elf Aquitaine SA a Arkema SA (věc COMP/38.620 – Peroxid vodíku a perboritan) (dále jen „rozhodnutí PVP“).

2        V rozhodnutí PVP Komise zejména konstatovala, že se společnost Degussa AG, nyní společnost Evonik Degussa GmbH, žalobkyně, účastnila spolu se šestnácti dalšími společnostmi působícími v odvětví peroxidu vodíku a perboritanu jednání porušujícího článek 81 ES na území Evropského hospodářského prostoru (EHP). Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla první společností, která kontaktovala Komisi v prosinci 2002 na základě oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelových dohod (Úř. věst. 2002, C 45, s. 3; Zvl. vyd. 08/02, s. 155, dále jen „oznámení o spolupráci z roku 2002“), a že při této příležitosti plně spolupracovala tím, že Komisi poskytla všechny informace, které měla k dispozici ve věci protiprávního jednání, byla jí přiznána úplná ochrana před pokutou.

3        V roce 2007 bylo na internetové stránce generálního ředitelství Komise (GŘ) pro hospodářskou soutěž (dále jen „DG COMP“) zveřejněno první nedůvěrné znění rozhodnutí PVP.

4        V dopise zaslaném žalobkyni dne 28. listopadu 2011 informovala Komise o svém záměru zveřejnit nové podrobnější nedůvěrné znění rozhodnutí PVP přebírající celý obsah uvedeného rozhodnutí s výjimkou důvěrných informací. Při této příležitosti Komise žalobkyni požádala, aby v rozhodnutí PVP označila informace, ve vztahu ke kterým hodlá žádat o důvěrné zacházení.

5        Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla za to, že toto podrobnější nedůvěrné znění obsahuje důvěrné informace nebo obchodní tajemství, informovala Komisi v dopise ze dne 23. prosince 2011 o tom, že se zamýšleným zveřejněním nesouhlasí. Na podporu tohoto nesouhlasu žalobkyně konkrétně tvrdila, že uvedené nedůvěrné znění obsahuje řadu informací, které předala Komisi na základě programu shovívavosti, stejně jako jména několika jejích spolupracovníků, jakož i údaje týkající se jejich obchodních styků. Podle žalobkyně tak zamýšlené zveřejnění porušuje zejména zásady ochrany legitimního očekávání a rovného zacházení a může jím být dotčeno vyšetřování Komise.

6        Dopisem ze dne 15. března 2012 informovala Komise žalobkyni o tom, že souhlasí s tím, že z nového nedůvěrného znění, které má být zveřejněno, odstraní všechny informace, které přímo či nepřímo umožňují identifikovat zdroj informací sdělených na základě oznámení o spolupráci z roku 2002, stejně jako jména spolupracovníků žalobkyně. Naproti tomu byla Komise toho názoru, že není důvodné přiznat důvěrnost ostatním informacím, ve vztahu ke kterým žalobkyně požádala o důvěrné zacházení.

7        Využitím možnosti stanovené rozhodnutím předsedy Komise 2011/695/EU ze dne 13. října 2001 o mandátu úředníka pro slyšení v určitých řízeních ve věcech hospodářské soutěže (Úř. věst. L 275, s. 29, dále jen „rozhodnutí o mandátu úředníka pro slyšení“) předložila žalobkyně věc úředníkovi pro slyšení, aby vyjmul z nedůvěrného znění, která má být zveřejněno, všechny informace, které poskytla na základě oznámení o spolupráci z roku 2002.

 Napadené rozhodnutí

8        Rozhodnutím C (2012) 3534 final ze dne 24. května 2012 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl úředník pro slyšení jménem Komise žádosti o důvěrné zacházení podané žalobkyní, a v důsledku toho povolil zveřejnění informací, které žalobkyně Komisi sdělila za účelem prospěchu z programu shovívavosti Komise.

9        V napadeném rozhodnutí úředník pro slyšení nejprve zdůraznil meze svého mandátu, který mu umožňuje pouze přezkoumat, zda informace musí být považována za důvěrnou, a nikoli napravit tvrzené porušení legitimního očekávání žalobkyně vůči Komisi.

10      Kromě toho úředník pro slyšení uvedl, že žalobkyně nesouhlasí se zveřejněním nového podrobnějšího nedůvěrného znění rozhodnutí PVP pouze z důvodu, že toto znění obsahuje informace poskytnuté na základě oznámení o spolupráci z roku 2002 a že sdělení takových informací třetím osobám by jí mohlo způsobit škodu v kontextu žaloby na náhradu škody podané k vnitrostátním soudům. Podle úředníka pro slyšení přitom Komise disponuje širokou posuzovací pravomocí při rozhodování, zda zveřejní víc než jen hlavní obsah svých rozhodnutí. Navíc odkazy na dokumenty obsažené ve správním spisu samy o sobě nepředstavují obchodní tajemství nebo jiné důvěrné informace.

11      Podle úředníka pro slyšení žalobkyně neprokázala, že by jí zveřejnění informací, které sdělila Komisi, aby se na ni vztahovala její shovívavost, mohlo způsobit vážnou škodu. Zájem podniku, kterému Komise uložila pokutu za porušení práva hospodářské soutěže, na tom, aby podrobnosti protiprávního jednání, které je mu vytýkáno, nebyly zveřejněny, každopádně nezasluhuje žádné zvláštní ochrany. Úředník pro slyšení k tomuto bodu připomněl, že žaloby na náhradu škody jsou nedílnou součástí politiky Evropské unie ve věci hospodářské soutěže, a že tedy žalobkyně nemůže z důvodu své účasti na kartelu uvedeného v rozhodnutí PVP uplatňovat oprávněný zájem na tom, aby byla chráněna před rizikem takových žalob.

12      Úředník pro slyšení měl rovněž za to, že nemá pravomoc k tomu, aby odpověděl na argument žalobkyně, podle kterého by zveřejněním třetím osobám informací, které sdělila Komisi v rámci programu shovívavosti, byl dotčen uvedený program, neboť taková otázka překračuje meze jeho mandátu. V této souvislosti připomněl, že v souladu s judikaturou přísluší jedině Komisi, aby posoudila, v jaké míře musí být veřejnost informována o skutkovém a historickém kontextu, do kterého spadá předmětné jednání, neobsahuje-li důvěrné informace.

13      Konečně úředník pro slyšení uvedl, že jelikož se mandát, který mu byl svěřen na základě článku 8 rozhodnutí o mandátu úředníka pro slyšení, omezuje na posouzení, v jaké míře spadají informace do profesního tajemství nebo s nimi musí být zacházeno důvěrně z jiného důvodu, nemá pravomoc k tomu, aby se vyjádřil k argumentu žalobkyně, podle kterého má zveřejnění informací, které sdělila na základě programu shovívavosti, za následek neodůvodněné rozdílné zacházení ve vztahu k ostatním účastníkům na protiprávním jednání sankcionovaném v rozhodnutí PVP, a porušuje tak zásadu rovného zacházení.

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

14      Žalobou došlou kanceláři Tribunálu dne 2. srpna 2012 podala žalobkyně tuto žalobu.

15      Usnesením ze dne 16. listopadu 2012, Evonik Degussa v. Komise (T‑341/12 R), rozhodl předseda Tribunálu odložit výkon napadeného rozhodnutí a nařídit Komisi, aby nezveřejňovala podrobnější znění rozhodnutí PVP stran žalobkyně, než je znění zveřejněné na internetové stránce DG COMP od roku 2007.

16      Při změně složení senátů Tribunálu byl soudce zpravodaj přidělen k třetímu senátu, kterému byla tudíž tato věc přidělena.

17      Tribunál (třetí senát) na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu Tribunálu si vyžádal předložení dokumentu Komisí. Komise předložila požadovaný dokument ve stanovené lhůtě.

18      Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 9. dubna 2014.

19      Žalobkyně předložila v den jednání kopii dopisu Komise ze dne 11. února 2014 týkajícího se rozhodčího řízení probíhajícího ve Spojených státech amerických. Komise, jež byla předsedou třetího senátu vyzvána, aby předložila své vyjádření k této nové písemnosti ve lhůtě jednoho týdne ode dne jednání, v dopise došlém kanceláři Tribunálu dne 15. dubna 2014 potvrdila, že nesouhlasí s jeho zohledněním v tomto řízení s ohledem na jeho opožděné předložení.

20      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

21      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

22      Na podporu své žaloby vznáší žalobkyně v podstatě pět žalobních důvodů. První vychází z porušení článku 8 rozhodnutí o mandátu úředníka pro slyšení, práva na řádnou správu a práva být vyslechnut, druhý z nedostatečného odůvodnění, třetí z porušení profesního tajemství chráněného článkem 339 SFEU a článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), jakož i důvěrné povahy informací, jejichž zveřejnění Komise zamýšlí, čtvrtý z porušení zásad legitimního očekávání, právní jistoty a rovného zacházení a pátý z porušení zásady účelnosti zakotvené v čl. 28 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 SFEU] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205), jakož i z porušení bodu 48 oznámení Komise o pravidlech pro přístup do spisu Komise v případech podle článků [101 SFEU] a [102 SFEU], článků 53, 54 a 57 Dohody o EHP a nařízení Rady (ES) č. 139/2004 (Úř. věst. 2005, C 325, s. 7, dále jen „oznámení o přístupu do spisu“).

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 8 rozhodnutí o mandátu úředníka pro slyšení, práva na řádnou správu a práva být vyslechnut

23      Tento žalobní důvod zahrnuje v podstatě dvě části. V první části žalobkyně úředníkovi pro slyšení vytýká, že meritorně nepřezkoumal argumenty vycházející z porušení zásad legitimního očekávání a rovného zacházení, které u něho uplatnila, stejně jako argument, podle kterého zamýšlené zveřejnění Komisí porušuje zásadu zakotvenou v čl. 28 odst. 1 nařízení č. 1/2003, podle které informace vyžádané podle článků 17 až 22 uvedeného nařízení mohou být použity pouze pro ten účel, pro který byly získány. Úředník pro slyšení tím, že omezil svůj přezkum pouze na otázku, zda informace, s jejichž zveřejněním žalobkyně nesouhlasila, jsou důvěrné, či nikoli, neoprávněně omezil rozsah kontroly, kterou má vykonávat podle článku 8 rozhodnutí o mandátu úředníka pro slyšení.

24      Ve druhé části žalobkyně tvrdí, že úředník pro slyšení tím, že se zdržel rozhodnutí o některých argumentech, které uplatnila, přijal napadené rozhodnutí v rozporu s právem žalobkyně na řádnou správu, zaručeným v čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie. Tato nečinnost rovněž představuje porušení práva žalobkyně být účelně vyslechnut v rámci správního řízení, zakotveného v čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv.

25      Komise s touto argumentací nesouhlasí.

26      Pokud jde o první část, úvodem je třeba poukázat na to, že tímto prvním žalobním důvodem žalobkyně úředníkovi pro slyšení v podstatě vytýká, že se zdržel odpovědi na tři rozdílné argumenty, které u něj uplatnila, přičemž každý z nich může podle jejího názoru zabránit zveřejnění úplnějšího nedůvěrného znění rozhodnutí PVP zamýšleného Komisí. Tyto argumenty se týkají zaprvé porušení zásady účelnosti zakotvené v čl. 28 odst. 1 nařízení č. 1/2003, podle kterého mohou být informace vyžádané Komisí podle článků 17 až 22 uvedeného nařízení použity pouze pro ten účel, pro který byly získány, zadruhé narušení legitimního očekávání žalobkyně v to, že sporné informace nebudou zveřejněny a zatřetí porušení zásady rovného zacházení vyplývajícího z toho, že účinkem tohoto zveřejnění je uvedení žalobkyně do méně příznivé situace než jiné adresáty rozhodnutí PVP, kteří nespolupracovali s Komisí, v kontextu žalob na náhradu škody, které případně podají poškození porušením práva hospodářské soutěže sankcionovaným v tomto rozhodnutí.

27      Podle čl. 1 odst. 1 rozhodnutí o mandátu úředníka pro slyšení jsou pravomoci a funkce úředníků pro slyšení jmenovaných v řízeních ve věcech hospodářské soutěže vymezeny uvedeným rozhodnutím.

28      Článek 8 odst. 1 až 3 rozhodnutí o mandátu úředníka pro slyšení stanoví následující:

„1. Pokud má Komise v úmyslu zveřejnit informace, jež mohou představovat obchodní tajemství, nebo jiné důvěrné informace týkající se jakéhokoli podniku či osoby, musí prostřednictvím Generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž tento podnik či osoby písemně informovat o svém úmyslu a jeho důvodech. Bude stanovena lhůta, v níž dotyčný podnik či osoba mohou předložit jakékoli písemné připomínky.

2. Pokud dotyčný podnik či osoba nesouhlasí se zveřejněním informací, může se v této věci obrátit na úředníka pro slyšení. Pokud úředník pro slyšení shledá, že informace zveřejněna být může, neboť nepředstavuje obchodní tajemství či jinou důvěrnou informaci, nebo protože existuje převládající zájem na jejím zveřejnění, uvede toto zjištění v odůvodněném rozhodnutí, jež oznámí dotyčnému podniku či osobě. V rozhodnutí se stanoví den, po němž bude informace zveřejněna. Tento den nesmí být stanoven na dříve než jeden týden ode dne oznámení.

3. Odstavce 1 a 2 se použijí obdobně i na sdělení informací jejich zveřejněním v Úředním věstníku Evropské unie.“

29      Pokud jde nejprve o výtku vůči úředníkovi pro slyšení, že nepřezkoumal argument týkající se porušení zásady účelnost, je třeba za předpokladu, že lze mít za to, že žalobkyně u něho takový argument konkrétně uplatnila ve své žádosti ze dne 10. dubna 2012, souhlasit se stanoviskem Komise, podle kterého napadené rozhodnutí v podstatě obsahuje odpověď. V bodě 19 napadeného rozhodnutí totiž úředník pro slyšení uvedl, že s výhradou dodržení profesního tajemství přísluší Komisi, aby určila, jaké informace hodlá zveřejnit nad rámec hlavního obsahu rozhodnutí, která přijala podle článku 23 nařízení č. 1/2003. V bodech 20 a 21 napadeného rozhodnutí přitom úředník pro slyšení mimo jiné odmítl argument žalobkyně, podle kterého je takové zveřejnění vyloučeno, pokud jde o informace, které byly sděleny Komisi za účelem prospěchu z programu shovívavosti Komise.

30      Z napadeného rozhodnutí implicitně, avšak nevyhnutelně vyplývá, aniž je dotčen přezkum platnosti tohoto přístupu v rámci pátého žalobního důvodu, že zveřejnění informací sdělených podnikem, který žádá o prospěch z programu shovívavosti, neporušuje navzdory nesouhlasu vyjádřeného uvedeným podnikem v tomto ohledu zásadu zakotvenou v čl. 28 odst. 1 nařízení č. 1/2003, podle které informace vyžádané Komisí během vyšetřování týkajícího se porušení práva hospodářské soutěže mohou být použity pouze pro ten účel, pro který byly získány.

31      Pokud jde dále o argumenty vycházející z toho, že úředník pro slyšení neodpověděl na námitky vycházející z narušení legitimního očekávání, že ke spornému zveřejnění nedojde, jakož i z porušení zásady rovného zacházení, je třeba uvést, že tyto argumenty žalobkyně ve své žádosti podané u úředníka pro slyšení dne 10. dubna 2012 uplatnila.

32      Jedná se tedy o určení, zda měl úředník pro slyšení v bodech 15 a 24 napadeného rozhodnutí právem za to, že nemá pravomoc k rozhodnutí o těchto argumentech s ohledem na meze mandátu, který je mu svěřen na základě článku 8 rozhodnutí o mandátu úředníka pro slyšení.

33      V této souvislosti je třeba nejprve poukázat na to, že Tribunál rozhodl, že pokud úředník pro slyšení přijme rozhodnutí na základě čl. 9 třetího pododstavce rozhodnutí Komise 2001/462/ES, ESUO ze dne 23. května 2001 o mandátu úředníků pro slyšení v určitých řízeních ve věcech hospodářské soutěže (Úř. věst. L 162, s. 21), nahrazeného čl. 8 odst. 3 rozhodnutí o mandátu úředníka pro slyšení, je povinen nejen přezkoumat, zda znění rozhodnutí sankcionujícího porušení článku 81 ES, které má zkoumat, obsahuje obchodní tajemství nebo jiné důvěrné informace požívající obdobné ochrany, nýbrž i ověřit, zda toto znění obsahuje jiné informace, které nemohou být zpřístupněny veřejnosti buď z důvodu pravidel práva Společenství, které je specificky chrání, nebo z důvodu, že patří mezi informace, které svou povahou spadají pod závazek profesního tajemství (rozsudky Tribunálu ze dne 30. května 2006, Bank Austria Creditanstalt v. Komise, T‑198/03, Sb. rozh. s. II‑1429, bod 34, a ze dne 12. října 2007, Pergan Hilfsstoffe für industrielle Prozesse v. Komise, T‑474/04, Sb. rozh. s. II‑4225, bod 66).

34      Z téže judikatury rovněž vyplývá, že mezi tato pravidla specificky chránící některé informace patří nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. 2001, L 8, s. 1; Zvl. vyd. 13/26, s. 102), a článek 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331), které stanoví výjimky z práva na přístup k dokumentům orgánů stanoveného v čl. 2 odst. 1 tohoto posledně uvedeného nařízení (rozsudek Pergan Hilfsstoffe für industrielle Prozesse v. Komise, bod 33 výše, bod 64).

35      Je třeba dále zdůraznit, že v době, kdy byly vyhlášeny rozsudky Bank Austria Creditanstalt v. Komise, bod 33 výše, a Pergan Hilfsstoffe für industrielle Prozesse v. Komise, bod 33 výše, odkazoval článek 9 rozhodnutí 2001/462 pouze na ochranu obchodního tajemství podniků, které byly předmětem vyšetřování ve věci porušení práva hospodářské soutěže. Toto ustanovení se tak v tomto bodě lišilo od článku 8 rozhodnutí o mandátu úředníka pro slyšení, který ho nahrazuje, neboť uvedený článek odkazuje jak na obchodní tajemství podniků, tak na jiné důvěrné informace.

36      Jak bylo zdůrazněno v bodě 33 výše, Tribunál nicméně podal výklad čl. 9 odst. 3 rozhodnutí 2001/462 v judikatuře uvedené ve výše zmíněném bodě, která na základě analýzy jeho kontextu a cílů překračuje znění tohoto ustanovení.

37      Tribunál nejprve poukázal na to, že článek 9 rozhodnutí 2001/462 má na procesní úrovni zavést ochranu, která se podle práva Společenství vztahuje na informace, o nichž se Komise dověděla v rámci řízení vedeného podle pravidel hospodářské soutěže (rozsudek Bank Austria Creditanstalt v. Komise, bod 33 výše, bod 28). Poté, co Tribunál v této souvislosti připomněl ochranu informací, které svou povahou spadají do profesního tajemství podle čl. 20 odst. 2 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články [81 ES] a [82 ES] (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3), uvedl, že v souladu s judikaturou přesahuje oblast informací, na které se vztahuje profesní tajemství, rámec obchodního tajemství podniků (rozsudek Bank Austria Creditanstalt v. Komise, bod 33 výše, bod 29).

38      Tribunál poté uvedl, že první dva pododstavce článku 9 rozhodnutí 2001/462 se týkají zpřístupnění informací osobám, podnikům nebo sdružením podniků za účelem výkonu jejich práva být vyslechnuty v rámci řízení podle pravidel hospodářské soutěže, a dále že postup stanovený těmito dvěma pododstavci se použije pouze přiměřeně na zpřístupnění informací prostřednictvím jejich zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie v souladu s třetím pododstavcem tohoto ustanovení. To především znamenalo, že pokud úředník pro slyšení přijal rozhodnutí na základě čl. 9 třetího pododstavce rozhodnutí 2001/462, byl povinen dbát na dodržování profesního tajemství, pokud jde o informace, jež nevyžadovaly takovou speciální ochranu, jako byla ochrana poskytovaná obchodnímu tajemství, a zejména informace, jež mohly být sděleny třetím osobám, které měly právo být vyslechnuty ve své věci, avšak jejichž důvěrná povaha bránila jejich zpřístupnění veřejnosti (rozsudek Bank Austria Creditanstalt v. Komise, bod 33 výše, bod 31).

39      Tribunál navíc odůvodnil svůj široký výklad článku 9 rozhodnutí 2001/462 odkazem na bod 9 odůvodnění uvedeného rozhodnutí, který stanoví, že „[p]ři sdělování informací o fyzických osobách je třeba věnovat zvláštní pozornost nařízení […] č. 45/2001“ (rozsudek Bank Austria Creditanstalt v. Komise, bod 33 výše, bod 32).

40      Taková zjištění jsou stále relevantní pro rozhodnutí o mandátu úředníka pro slyšení.

41      Stejně jako článek 9 rozhodnutí 2001/462 i článek 8 rozhodnutí o mandátu úředníka pro slyšení má totiž na procesní úrovni zavést ochranu, která se podle práva Společenství, nyní čl. 28 odst. 2 nařízení č. 1/2003, vztahuje na informace, o nichž se Komise dověděla v rámci řízení vedeného podle pravidel hospodářské soutěže. Uvedený článek 8 tak rozlišuje stejně, jak bylo připomenuto v bodě 38 výše, mezi ochranou důvěrnosti informací vůči třetím osobám, jež mají právo být vyslechnuty v rámci řízení podle pravidel hospodářské soutěže, a širší ochranou, na kterou je třeba dbát, je-li zamýšleno zveřejnění v Úředním věstníku. Navíc bod 23 odůvodnění rozhodnutí o mandátu úředníka pro slyšení v podstatě přebírá obsah bodu 9 odůvodnění rozhodnutí 2001/462, když odkazuje na nutnost, aby úředník pro slyšení zohlednil zejména nařízení č. 45/2001, pokud zveřejňuje informace týkající se fyzických osob.

42      V projednávaném případě však zásady legitimního očekávání a rovného zacházení dovolávané žalobkyní u úředníka pro slyšení nepředstavují pravidla specificky chránící před zpřístupněním veřejnosti takových informací, jako jsou informace, které byly sděleny Komisi žalobkyní za účelem získání její shovívavosti.

43      Na rozdíl například od pravidel uvedených v nařízení č. 45/2001, pokud jde o zpracování osobních údajů unijními orgány nebo institucemi, nebo od článku 4 nařízení č. 1049/2001, pokud jde o výjimky z práva na přístup k dokumentům, není totiž specifickým cílem takových zásad chránit důvěrnost informací nebo dokumentů. Jelikož tudíž tyto zásady nespadají jako takové pod ochranu, která se podle unijního práva vztahuje na informace, o nichž se Komise dověděla v rámci řízení podle pravidel hospodářské soutěže, překračují rámec poslání, které je úředníkovi pro slyšení svěřeno podle článku 8 rozhodnutí o mandátu úředníka pro slyšení.

44      Z toho plyne, že úředník pro slyšení v projednávaném případě právem odmítl svou pravomoc k odpovědi na námitky proti spornému zveřejnění, které vznesla žalobkyně na základě zásad legitimního očekávání a rovného zacházení.

45      Co se kromě toho týče výtky, podle které je napadené rozhodnutí stiženo zjevně nesprávným posouzením, jelikož žádný útvar Komise nepřezkoumal zásadní námitky žalobkyně proti zveřejnění podrobnějšího nedůvěrného znění rozhodnutí PVP, které žalobkyně předložila na podporu prvního žalobního důvodu, ani tato výtka nemůže obstát.

46      Tato výtka, jak správně tvrdí Komise, totiž spočívá na nesprávném předpokladu, podle kterého Komise obecně nezaujala v tomto ohledu stanovisko.

47      V dopise zaslaném DG COMP žalobkyni dne 28. listopadu 2011 Komise uvedla, že se rozhodla zveřejnit nové podrobnější nedůvěrné znění rozhodnutí PVP z důvodu transparentnosti.

48      Kromě toho z dopisu, který zaslalo DG COMP žalobkyni dne 15. března 2012, vyplývá, že v rámci analýzy zásadních námitek proti spornému zveřejnění došla Komise k závěru, že jí přísluší vyvážit zejména ochranu cílů jejího vyšetřování, jíž se týká výjimka ze zásady transparentnosti stanovená v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001, a oprávněné zájmy stran. Komise kromě toho uvedla, že takový dokument, jako je prohlášení podniku, nepožívá ochrany z pouhého důvodu, že jí byl sdělen v rámci žádosti o shovívavost, a že zamýšlené zveřejnění neporušuje cíle jejího vyšetřování. Komise mimoto zdůraznila, že je v projednávaném případě třeba zohlednit čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001, podle kterého se výjimky z práva na přístup k dokumentům uvedené v prvních třech odstavcích tohoto článku uplatňují jen po dobu, po kterou je v něm stanovená ochrana odůvodněna obsahem dokumentu. Komise z toho vyvodila, že sporné zveřejnění nenarušuje legitimní očekávání žalobkyně.

49      Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tudíž Komise přezkoumala zásadní námitky proti spornému zveřejnění, které předložila žalobkyně.

50      Konečně vzhledem ke zjištěním uvedeným v bodech 30, 44 a 49 výše je třeba zamítnout jako neopodstatněnou druhou část žalobního důvodu, kterou žalobkyně tvrdí, že odmítnutí úředníka pro slyšení odpovědět na některé její námitky proti spornému zveřejnění vedlo k porušení jejího práva na řádnou správu, zaručeného v čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv, jakož i jejího práva být účelně vyslechnut v rámci správního řízení, zakotveného v čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv.

51      Z toho vyplývá, že první žalobní důvod není opodstatněný a musí být zamítnut.

 K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedostatečného odůvodnění

52      Žalobkyně úředníkovi pro slyšení vytýká, že dostatečně neodůvodnil napadené rozhodnutí v rozporu jednak s článkem 296 SFEU a čl. 41 odst. 2 písm. c) Listiny základních práv a jednak s čl. 8 odst. 2 rozhodnutí o mandátu úředníka pro slyšení. Napadené rozhodnutí tak neuvádí, co více než pět let po zveřejnění prvního nedůvěrného znění rozhodnutí PVP odůvodňuje zveřejnění jeho úplnějšího nedůvěrného znění. I když žalobkyně uznává, že Komise odkázala na důvody transparentnosti v dopise, který jí zaslala dne 28. listopadu 2011, pouze tento odkaz však neumožňuje pochopit důvody, které vedly Komisi k závěru, že první nedůvěrné znění zveřejněné na její internetové stránce v roce 2007 nesplňuje či již nesplňuje tento požadavek. Konkrétní odůvodnění tohoto bodu v samotném napadeném rozhodnutí bylo a fortiori nezbytné, neboť rozhodnutí Komise zveřejnit úplnější nedůvěrné znění rozhodnutí PVP se odchyluje od předchozí správní praxe.

53      Komise tvrdí, že napadené rozhodnutí, posuzované ve svém kontextu, je v tomto ohledu dostatečně odůvodněno.

54      Podle ustálené judikatury má povinnost odůvodnit individuální rozhodnutí za cíl umožnit unijnímu soudu vykonávat svůj přezkum legality rozhodnutí a poskytnout zúčastněné osobě dostatečné údaje k tomu, aby mohla posoudit, zda je rozhodnutí opodstatněné nebo zda je případně stiženo vadou umožňující napadnout jeho platnost, přičemž je však třeba upřesnit, že rozsah této povinnosti závisí na povaze dotčeného aktu a na kontextu, ve kterém byl přijat (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. listopadu 1983, Nederlandsche Banden-Industrie-Michelin v. Komise, 322/81, Recueil, s. 3461, bod 14; rozsudek Tribunálu ze dne 11. prosince 1996, Van Megen Sports v. Komise, T‑49/95, Recueil, s. II‑1799, bod 51).

55      I když je Komise na základě článku 296 SFEU povinna uvést skutkové a právní okolnosti, na kterých závisí právní odůvodnění rozhodnutí, a úvahy, které ji vedly k jeho přijetí, není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky tohoto ustanovení, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, Recueil, s. I‑1719, bod 63, a citovaná judikatura; rozsudek Tribunálu ze dne 26. října 2012, CF Sharp Shipping Agencies v. Rada, T‑53/12, bod 37). Konkrétně je akt nepříznivě zasahující do právního postavení dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou zúčastněné osobě známy a které jí umožňují pochopit dosah opatření, které bylo vůči ní přijato (rozsudek Tribunálu ze dne 15. dubna 2011, Česká republika v. Komise, T‑465/08, Sb. rozh. s. II‑1941, bod 163).

56      Tato povinnost uvést odůvodnění je provedena v čl. 8 odst. 2 rozhodnutí o mandátu úředníka pro slyšení vykládaném ve spojení s odstavcem 3 tohoto ustanovení, pokud jde o rozhodnutí, které má úředník pro slyšení přijmout stran žádostí o důvěrné zacházení s některými informacemi v rámci řízení podle pravidel hospodářské soutěže.

57      V projednávaném případě jak z dopisu žalobkyně ze dne 23. prosince 2011 zaslaném DG COMP, tak z dopisu, který zaslala úředníkovi pro slyšení dne 10. dubna 2012, vyplývá, že žalobkyně během správního řízení tvrdila, že zveřejnění nového znění rozhodnutí PVP obsahujícího informace, které dobrovolně sdělila, aby měla prospěch z oznámení o spolupráci z roku 2002, narušuje její legitimní očekávání, a navíc není odůvodněno žádným převažujícím veřejným zájmem. Z těchto dopisů mimoto vyplývá, že žalobkyně tvrdí, že se takové zveřejnění odchyluje od předchozí správní praxe Komise spočívající v nezveřejňování třetím osobám informací, které jí sdělily podniky v rámci programu shovívavosti.

58      K tomuto bodu je třeba uvést, že ač se úředník pro slyšení konkrétně meritorně nevyjádřil ke každému z těchto argumentů, bylo tomu tak proto, aby dodržel meze mandátu, který mu byl svěřen článkem 8 rozhodnutí o mandátu úředníka pro slyšení, jak v podstatě vyplývá z přezkumu prvního žalobního důvodu.

59      Jak již bylo však zdůrazněno v bodě 49 výše, napadené rozhodnutí bylo přijato na konci správního řízení, během kterého byla Komise vyzvána, aby odpověděla na zásadní námitky proti zamýšlenému zveřejnění vznesené žalobkyní, které se vymykaly rámci pravomocí úředníka pro slyšení.

60      Za těchto okolností a za účelem zaručení účinné soudní ochrany žalobkyně je třeba nahlížet na napadené rozhodnutí v kontextu, který vedl k jeho přijetí, a mít tudíž za to, že uvedené rozhodnutí zahrnuje implicitně, avšak nevyhnutelně stanovisko Komise ve věci zamýšleného zveřejnění, které vyjádřila prostřednictvím DG COMP, v rozsahu, v němž se týká aspektů, které nespadají do mandátu úředníka pro slyšení.

61      Napadené rozhodnutí, na které je nahlíženo tímto způsobem, přitom žalobkyni umožňuje pochopit skutkové a právní okolnosti, na kterých závisí jeho právní odůvodnění.

62      Zaprvé, jak bylo již zdůrazněno v bodě 47 výše, Komise v dopise zaslaném svým DG COMP žalobkyni dne 28. listopadu 2011 odůvodnila svůj záměr zveřejnit podrobnější nedůvěrné znění rozhodnutí PVP odkazem na cíl transparentnosti.

63      Zadruhé je sice pravda, že úředník pro slyšení odmítl svou pravomoc k přezkoumání případného porušení legitimního očekávání žalobkyně z důvodu, že takový přezkum překračuje meze mandátu, který mu vyplývá z článku 8 rozhodnutí o mandátu úředníka pro slyšení, avšak Komise v dopise zaslaném žalobkyni dne 15. března 2012 výslovně odpověděla na její argument, podle kterého sporné zveřejnění narušuje její legitimní očekávání.

64      Jak bylo již zdůrazněno v bodě 48 výše, z uvedeného dopisu totiž v podstatě vyplývá, že v rámci analýzy zásadních námitek proti spornému zveřejnění došla Komise k závěru, že jí přísluší vyvážit zejména ochranu cílů jejího vyšetřování, jíž se týká výjimka ze zásady transparentnosti stanovená v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001, a oprávněné zájmy stran. Komise kromě toho uvedla, že dokument nepožívá ochrany z pouhého důvodu, že byl sdělen v rámci žádosti o shovívavost a že zamýšlené zveřejnění neporušuje cíle jejího vyšetřování. Komise mimoto zdůraznila, že je v projednávaném případě třeba zohlednit čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001, podle kterého se výjimky z práva na přístup k dokumentům uvedené v prvních třech odstavcích tohoto článku uplatňují jen po dobu, po kterou je v něm stanovená ochrana odůvodněna obsahem dokumentu. Komise z toho vyvodila, že sporné zveřejnění nenarušuje legitimní očekávání žalobkyně.

65      Zatřetí napadené rozhodnutí uvádí několik skutečností na podporu zamítnutí žádosti o zachování důvěrnosti podané žalobkyní. Úředník pro slyšení v něm úvodem zdůraznil, že odkazy na dokumenty obsažené ve správním spisu samy o sobě nepředstavují obchodní tajemství nebo jiné informace důvěrné povahy. Zamítnutí žádostí o zachování důvěrnosti bylo dále odůvodněno zaprvé širokou posuzovací pravomocí Komise ke zveřejnění více než jen hlavního obsahu rozhodnutí, která přijala podle článku 23 nařízení č. 1/2003, zadruhé okolností, že žalobkyně neprokázala, že by jí zveřejnění informací, které sdělila Komisi na základě oznámení o spolupráci z roku 2002, mohlo způsobit vážnou škodu, a zatřetí skutečností, že i kdyby bylo takové riziko prokázáno, z judikatury vyplývá, že zájem žalobkyně na tom, aby podrobnosti její účasti na protiprávním jednání nebyly veřejnosti známy, není hodný ochrany. Úředník pro slyšení dodal, že citovaná judikatura se v projednávaném případě použije obdobně, jelikož v rozhodnutí PVP bylo rozhodnuto o účasti žalobkyně na jediném a pokračujícím jednání porušujícím článek 81 ES, jakož i článek 53 dohody o EHP, která byla předmětem uvedeného rozhodnutí, přestože jí v něm nebylo uloženo zaplacení pokuty.

66      Konečně zjištění uvedená v předcházejícím bodě vedou rovněž k odmítnutí argumentu žalobkyně, podle kterého napadené rozhodnutí neuvádí důvody pro odchýlení se v projednávaném případě od předchozí správní praxe Komise. I kdyby totiž předchozí správní praxe, na kterou žalobkyně odkazuje, která bude zkoumána v rámci čtvrtého žalobního důvodu, byla prokázána, napadené rozhodnutí, posuzované v kontextu jeho přijetí, poskytuje dostatečné poznatky, které mohou žalobkyni umožnit pochopit důvody, pro které se Komise rozhodla od této praxe v projednávaném případě odchýlit.

67      Tvrzení žalobkyně, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, tudíž nelze přijmout, a druhý žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.

 K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení profesního tajemství, jakož i z porušení důvěrné povahy informací, jejichž zveřejnění Komise zamýšlí

68      Žalobkyně tvrdí, že úředník pro slyšení pominul v napadeném rozhodnutí důvěrnou povahu informací dobrovolně předaných Komisi během jejího vyšetřování. Napadené rozhodnutí z tohoto důvodu porušuje jak článek 339 SFEU tak článek 8 EÚLP.

69      Podle žalobkyně vyplývá taková důvěrná povaha nejprve z okolnosti, že tyto informace pocházejí z prohlášení, která učinila sama nebo jiné podniky na základě programu shovívavosti, nebo z dokumentů dobrovolně předaných Komisi během vyšetřování. Takové informace spadají do soukromých činností žalobkyně, jež jsou chráněny čl. 8 odst. 1 EÚLP, a to nehledě na jejich obsah. Kromě toho z rozsudku Soudního dvora ze dne 7. listopadu 1985, Adams v. Komise (145/83, Recueil, s. 3539) vyplývá, že zvláštní ochrana náleží informacím a dokumentům, které byly dobrovolně sděleny Komisi pod podmínkou, že je Komise nezveřejní.

70      Žalobkyně dále tvrdí, že informace, ve vztahu ke kterým požaduje důvěrné zacházení, spadají do profesního tajemství chráněného článkem 339 SFEU, jakož i čl. 30 odst. 2 nařízení č. 1/2003, jelikož splňují tři podmínky stanovené za tímto účelem v rozsudku Bank Austria Creditanstalt v. Komise, bod 33 výše. Tyto informace jsou tak známy pouze omezenému počtu osob, jejich zpřístupnění může způsobit žalobkyni vážnou škodu a nezpřístupnění těchto informací je objektivně žádoucí, a to i při zohlednění protichůdných zájmů prosazujících jejich zpřístupnění.

71      Žalobkyně k tomuto uvádí, že informace, jejichž zveřejnění je v projednávaném případě zamýšleno a které nebyly uvedeny v prozatímním nedůvěrném znění rozhodnutí PVP zveřejněném v roce 2007, podrobně ukazují nejen protisoutěžní dohody a výměnu informací, jež jsou předmětem rozhodnutí PVP, nýbrž i způsob, jakým se na nich účastnila. K těmto informacím je připojena řada citací vyňatých z dokumentů předložených zájemci o shovívavost, jakož i pomoc s výkladem poskytnutým Komisí. Takové zveřejnění musí být pokládáno za přímé zveřejnění prohlášení žalobkyně a jiných podniků, jež jsou adresáty rozhodnutí PVP a jež učinily prohlášení na základě shovívavosti, které může závažně poškodit dobré jméno žalobkyně a ovlivnit její postavení na trhu. Žalobkyně dodává, že jí zamýšlené zveřejnění může způsobit závažnější škodu než ostatním podnikům, které se účastnily na protiprávním jednání sankcionovaném v rozhodnutí PVP, jelikož za účelem získání ochrany před pokutou neměla jinou volbu než bez výhrady přiznat svou účast na protiprávním jednání a v co největším možném rozsahu přispět k objasnění skutkových okolností Komisí.

72      Podle žalobkyně z judikatury mimoto vyplývá, že informace týkající se obchodních styků společností, cen jejich výrobků, struktury jejich nákladů, podílů na trhu nebo podobných poznatků, jako jsou informace, jejichž zveřejnění je v projednávaném případě zamýšleno, spadají do obchodních zájmů uvedených společností a jsou hodné ochrany, i pokud se týkají jednání, jejichž protiprávnost byla uznána. Zamýšlené zveřejnění vystavuje navíc žalobkyni zvýšenému riziku uložení povinnosti zaplatit náhradu škody v rámci žalob podaných k vnitrostátním soudům. Žalobkyně přitom na jednání zdůraznila, že proti takovým žalobám na určení odpovědnosti musí být chráněna.

73      Žalobkyně kromě toho tvrdí, že zamítnutí jejích žádostí o zachování důvěrnosti úředníkem pro slyšení pomíjí obecný předpoklad protiprávnosti, který je spjat se zveřejněním informací pocházejících z prohlášení učiněných podniky na základě oznámení o spolupráci z roku 2002, jakož i dokumentů, které byly těmito podniky dobrovolně předány Komisi. Je totiž třeba zamezit tomu, aby byla prostřednictvím zveřejnění v Úředním věstníku zbavena podstaty striktní pravidla, která upravují zpracování informací, které Komise získá v rámci řízení v oblasti kartelových dohod, zejména pravidla vyplývající z oznámení o spolupráci z roku 2002. Stejně tak žalobkyně na jednání zdůraznila, že Komise nemůže prostřednictvím zveřejnění zbavit účinku ochranu před zpřístupněním některých informací, kterou poskytuje článek 4 nařízení č. 1049/2001.

74      Žalobkyně navíc podotýká, že napadené rozhodnutí neuvádí žádný převažující veřejný zájem, který by odůvodňoval zamýšlené zveřejnění, navzdory důvěrnosti sporných informací. Vzhledem k tomu, že veřejnost byla již dostatečně informována prostřednictvím zveřejnění nedůvěrného znění v roce 2007, takový veřejný zájem každopádně v projednávaném případě neexistuje. Pokud jde o případný zájem osob poškozených protiprávním jednáním sankcionovaným v rozhodnutí PVP na tom, aby bylo zveřejněno podrobnější znění uvedeného rozhodnutí, tento představuje striktně soukromý zájem. Žalobkyně k tomuto poslednímu bodu na jednání dodala, že napadené rozhodnutí každopádně neuvádí, v čem je zamýšlené zveřejnění nutné pro uplatnění práva osob poškozených kartelem, jež je předmětem rozhodnutí PVP, na účinný opravný prostředek.

75      Komise s touto argumentací nesouhlasí.

76      Tento žalobní důvod zahrnuje v podstatě tři části, přičemž první část vychází z porušení obchodního tajemství žalobkyně nebo přinejmenším důvěrné povahy obchodních informací, které se jí týkají, druhá část vychází z porušení důvěrnosti informací sdělených Komisi na základě programu shovívavosti a třetí část vychází z porušení práva na soukromí.

77      V této souvislosti Tribunál úvodem poukazuje na to, že argumenty týkající se porušení legitimního očekávání, které žalobkyně údajně měla z důvodu oznámení o spolupráci z roku 2002, jakož i předchozí praxe Komise, kterých se dovolává na podporu třetího žalobního důvodu, v podstatě splývají s částí argumentace uvedené v rámci čtvrtého žalobního důvodu. Tyto argumenty tudíž budou přezkoumány v tomto rámci.

78      Dále je třeba připomenout, že podle článku 339 SFEU jsou členové orgánů Unie, členové výborů, jakož i úředníci a jiní zaměstnanci Unie povinni, a to i po skončení svých funkcí, nevyzrazovat takové informace, které jsou profesním tajemstvím, a zejména údaje o podnicích, jejich obchodních stycích nebo struktuře jejich nákladů.

79      Článek 28 odst. 1 nařízení č. 1/2003 stanoví, že aniž jsou dotčeny články 12 a 15 tohoto nařízení, informace vyžádané Komisí během vyšetřování, které vede podle uvedeného nařízení, podle článků 17 až 22 tohoto nařízení mohou být použity pouze pro ten účel, pro který byly získány. Článek 28 odst. 2 nařízení č. 1/2003, který doplňuje pravidlo chování zakotvené v článku 339 SFEU v oblasti použití uvedeného nařízení, zejména uvádí, že aniž je dotčena spolupráce mezi Komisí a orgány pro hospodářskou soutěž členských států, jakož i možnost adresátů oznámení námitek, nahlížet do vyšetřovacího spisu, Komise a uvedené orgány, jejich úředníci, pracovníci a další osoby pracující pod dohledem těchto orgánů, jakož i úředníci a státní zaměstnanci ostatních orgánů členských států nesmějí sdělovat informace, které získali nebo vyměnili podle uvedeného nařízení, jež svou povahou podléhají profesnímu tajemství.

80      Kromě toho podle čl. 30 odst. 1 nařízení č. 1/2003 zveřejňuje Komise zejména rozhodnutí, kterými ukládá pokuty podnikům nebo sdružením podniků, které považuje za odpovědné za porušení unijního práva v oblasti kartelových dohod. Podle čl. 30 odst. 2 tohoto nařízení musí být v uvedeném zveřejnění uvedena jména stran a hlavní obsah rozhodnutí, včetně uložených sankcí, avšak musí brát v úvahu oprávněný zájem podniků na nezpřístupnění jejich obchodního tajemství.

81      Konečně čl. 16 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. L 123, s. 18; Zvl. vyd. 08/03, s. 81) v podstatě stanoví, že Komise je povinna nezpřístupnit ani nesdělovat informace, včetně dokumentů, obsažené ve vyšetřovacím spise, jestliže obsahují obchodní tajemství nebo jiné důvěrné informace jakékoli osoby.

82      V projednávaném případě žalobkyně nezpochybňuje, že se účastnila kartelu, jenž je předmětem rozhodnutí PVP. Naproti tomu tvrdí, že důvěrnost sporných informací vyplývá z pouhé skutečnosti, že tyto informace byly sděleny Komisi dobrovolně v rámci programu shovívavosti, a tudíž zamýšlené zveřejnění může ohrozit ochranu cílů vyšetřování Komise.

83      Kromě toho se žalobkyně dovolává nejprve skutečnosti, že zveřejnění podrobnějšího nedůvěrného znění rozhodnutí PVP, které Komise zamýšlí, neoprávněně poškozuje její obchodní zájmy ve smyslu čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001, jelikož uvedené znění obsahuje informace týkající se cenových hladin, které praktikovala, plánovaných zvýšení cen, její úlohy na schůzkách mezi soutěžiteli, míst, kde se tyto schůzky konaly, jakož i dat těchto schůzek, osob, které se na nich účastnily, a jejich obsahu. Podle žalobkyně zamýšlené zveřejnění závažně poškozuje její dobré jméno a zvyšuje riziko, že bude vystavena žalobám na náhradu škody podaným osobami poškozenými protiprávním jednáním sankcionovaným v rozhodnutí PVP nebo regresním žalobám podaným proti ní ostatními podniky, které se účastnily uvedeného protiprávního jednání. Žalobkyně dále tvrdí, že sporné informace představují každopádně obchodní tajemství, nebo přinejmenším obchodní informace důvěrné povahy, jejichž zveřejnění je vyloučeno podle čl. 28 odst. 2 a čl. 30 odst. 2 nařízení č. 1/2003. Navíc tvrdí, že ochrana soudních řízení zakotvená v čl. 4 odst. 2 druhé odrážce nařízení č. 1049/2001 brání spornému zveřejnění, jelikož účinkem tohoto zveřejnění je narušení rovnosti zbraní v rámci občanskoprávních žalob podaných u vnitrostátních soudů v rozporu se zásadou nestrannosti zakotvenou v článku 41 Listiny základních práv. Konečně důvěrnost sporných informací vyplývá ze skutečnosti, že tyto informace, které byly dobrovolně sděleny Komisi během vyšetřování, spadají do soukromé činnosti žalobkyně, a jsou tudíž chráněny čl. 8 odst. 1 EÚLP.

 K první části, vycházející z toho, že sporné informace představují obchodní tajemství nebo přinejmenším obchodní informace důvěrné povahy

84      Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury nejsou ani tajné ani důvěrné takové informace, které byly tajné nebo důvěrné, ale jsou již starší pěti let, a proto musí být považovány za historické, ledaže by výjimečně žalobkyně prokázala, že i přes svou zastaralost tyto informace nadále představují zásadní znaky jejího obchodního postavení nebo postavení třetí osoby (usnesení Tribunálu ze dne 15. listopadu 1990, Rhône-Poulenc a další v. Komise, T‑1/89 až T‑4/89 a T‑6/89 až T‑15/89, Recueil, s. II‑637, bod 23; viz usnesení předsedy čtvrtého senátu Tribunálu ze dne 22. února 2005, Hynix Semiconductor v. Rada, T‑383/03, Sb. rozh. s. II‑621, bod 60 a citovaná judikatura; usnesení předsedy osmého senátu Tribunálu ze dne 8. května 2012, Diamanthandel A. Spira v. Komise, T‑108/07, bod 65, a ze dne 10. května 2012, Diamanthandel A. Spira v. Komise, T‑354/08, bod 47).

85      V projednávaném případě není popíráno, že všechny sporné informace jsou starší pěti let, přičemž většina z nich je dokonce starší deseti let. Je přitom nutno konstatovat, že žalobkyně neuplatnila žádnou konkrétní argumentaci, aby prokázala, že i přes svou zastaralost představují uvedené informace v současné době nadále zásadní znaky jejího obchodního postavení nebo postavení třetí osoby. Žalobkyně se spokojila s tvrzením, že velký počet pasáží rozhodnutí PVP, jejichž zveřejnění Komise zamýšlí a které popisují skutečnosti, jež zakládají protiprávní jednání, obsahuje informace týkající se jejích obchodních styků a její cenové politiky, že ochrana obchodního tajemství není vyloučena v případě informací týkajících se protiprávních jednání a že se ochrana obchodního tajemství nemůže omezovat na období, jehož délka je stanovena pevně.

86      Z toho plyne, že i kdyby některé informace obsažené v rozhodnutí PVP, jejichž první zveřejnění Komise zamýšlí, mohly představovat obchodní tajemství v určité době, musejí být každopádně považovány za historické, a navíc že nebylo prokázáno, čím by bylo odůvodněno poskytnout uvedeným informacím znovu výjimečně ochranu, kterou z tohoto důvodu poskytuje čl. 30 odst. 2 nařízení č. 1/2003.

87      První část tudíž není opodstatněná a musí být zamítnuta.

 K druhé části, vycházející z důvěrnosti informací sdělených Komisi na základě programu shovívavosti

88      Vzhledem k tomu, že oblast informací, na které se vztahuje závazek profesního tajemství, jde nad rámec obchodního tajemství podniků (v tomto smyslu viz rozsudky Adams v. Komise, bod 69 výše, bod 34, a Bank Austria Creditanstalt v. Komise, bod 33 výše, bod 29), je třeba určit, aniž je dotčena analýza opodstatněnosti čtvrtého žalobního důvodu, zda musejí být informace z tohoto důvodu chráněny pouze proto, že byly dobrovolně sděleny podnikem Komisi s cílem mít prospěch z programu shovívavosti, jak tvrdí žalobkyně.

89      Podle čl. 1 druhého pododstavce SEU jsou rozhodnutí v Unii přijímána co nejotevřeněji. Tato zásada se odráží v článku 15 SFEU, který za určitých podmínek zaručuje právo občanů na přístup k dokumentům orgánů. V souladu s touto zásadou a při neexistenci ustanovení výslovně nařizujících nebo zakazujících zveřejňování je možnost orgánů zveřejňovat akty, které přijaly, pravidlem, z něhož existují výjimky v rozsahu, v němž unijní právo, zejména prostřednictvím ustanovení zaručujících dodržování profesního tajemství, brání zpřístupnění těchto aktů nebo některých informací v nich obsažených (rozsudek Bank Austria Creditanstalt v. Komise, bod 33 výše, bod 69).

90      Článek 339 SFEU ani článek 28 nařízení č. 1/2003 výslovně neuvádí, jaké informace jsou kromě obchodního tajemství profesním tajemstvím. Z článku 28 odst. 2 nařízení č. 1/2003 přitom nelze vyvodit, že by tomu tak bylo v případě všech informací získaných na základě uvedeného nařízení, s výjimkou těch, jejichž zveřejnění je povinné podle jeho článku 30. Článek 28 nařízení č. 1/2003, který dovršuje a provádí toto ustanovení primárního práva v oblasti pravidel hospodářské soutěže použitelných na podniky, totiž stejně jako článek 339 SFEU brání výlučně zpřístupnění informací, které svou povahou spadají pod závazek profesního tajemství (obdobně viz rozsudek Bank Austria Creditanstalt v. Komise, bod 33 výše, bod 70).

91      Mimoto je pravda, že podle bodů 75 rozsudku Bank Austria v. Komise, bod 33 výše, a 64 rozsudku Pergan Hilfsstoffe für industrielle Prozesse v. Komise, bod 33 výše, platí, že v rozsahu, v němž je důvěrnost některých informací chráněna výjimkou z práva na přístup k dokumentům upravenou v článku 4 nařízení č. 1049/2001, taková ochrana je relevantní za účelem posouzení, zda Komise dodržela zákaz, který pro ni platí podle čl. 28 odst. 2 nařízení č. 1/2003, zpřístupnit informace, které svou povahou spadají pod závazek profesního tajemství.

92      Po vyhlášení těchto rozsudků Soudní dvůr podal výklad článku 4 nařízení č. 1049/2001 tím způsobem, že orgány nicméně v této souvislosti mohou vycházet z obecných předpokladů uplatnitelných na určité kategorie dokumentů vzhledem k tomu, že na žádosti o zpřístupnění týkající se dokumentů téže povahy je možno použít podobné obecné úvahy. Tento výklad je jediný možný, pokud právní předpisy upravující řízení stanoví striktní pravidla rovněž pro nakládání s informacemi získanými či vytvořenými v rámci takového řízení (rozsudek Soudního dvora ze dne 28. června 2012, Komise v. Éditions Odile Jacob, C‑404/10 P, body 108, 116 a 118). Je tomu tak přitom právě v případě čl. 27 odst. 2 a článku 28 nařízení č. 1/2003 a článků 6, 8, 15 a 16 nařízení č. 773/2004, které restriktivním způsobem upravují užívání dokumentů obsažených ve spise týkajícím se řízení podle článku 101 SFEU (rozsudek Soudního dvora ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW Energie Baden-Württemberg, C‑365/12 P, bod 86). Zohlednit v tomto kontextu článek 4 nařízení č. 1049/2001 tak, že Komisi zakazuje zveřejnit veškeré informace, ke kterým je oprávněna odepřít přístup na základě tohoto posledně uvedeného ustanovení, dovoláváním se obecného předpokladu, by zbavilo článek 30 nařízení č. 1/2003 své podstaty. Účinkem takového výkladu by totiž bylo zbavit Komisi možnosti zveřejnit dokonce jen hlavní obsah svého rozhodnutí, jelikož tento musí nutně vyplývat z poznatků ve vyšetřovacím spise. Kromě toho by bylo účinkem takového výkladu v praxi obrácení důkazního břemene, které ve věci důvěrného zacházení přísluší žadateli o takové zacházení, jelikož by stačilo, aby tento žadatel uplatnil obecný předpoklad, kterého se orgány mohou za výše popsaných podmínek dovolávat a fakticky přinutit Komisi k tomu, aby prokázala, že sporná informace může být zahrnuta ve zveřejněném znění jejího rozhodnutí.

93      Na rozdíl od toho, co v podstatě tvrdí žalobkyně, zpřístupnění informací ve věci porušení unijního práva hospodářské soutěže prostřednictvím zveřejnění rozhodnutí sankcionujícího uvedené porušení na základě článku 30 nařízení č. 1/2003 přitom nelze v zásadě zaměňovat s přístupem třetích osob k dokumentům obsaženým ve vyšetřovacím spise Komise týkajícím se takového porušení. V projednávané věci tak výsledkem zveřejnění informací týkajících se skutečností zakládajících protiprávní jednání, které nebyly obsaženy v nedůvěrném znění rozhodnutí PVP zveřejněném v roce 2007, pokud mělo být učiněno, není sdělení třetím osobám žádostí o shovívavost podaných žalobkyní u Komise, protokolů obsahujících ústní prohlášení žalobkyně učiněných na základě programu shovívavosti, či dokonce dokumentů, které žalobkyně dobrovolně předložila Komisi při vyšetřování.

94      Právě na základě těchto zásad je třeba přezkoumat tři kumulativní podmínky, které musejí být splněny, aby informace svou povahou spadaly pod závazek profesního tajemství, a vztahovala se tedy na ně ochrana před zpřístupněním veřejnosti, a sice zaprvé aby tyto informace byly známy pouze omezenému počtu osob, zadruhé aby jejich zpřístupnění mohlo způsobit vážnou škodu osobě, která je poskytla, nebo třetím osobám a zatřetí aby zájmy, jež by mohly být poškozeny zpřístupněním takových informací, byly objektivně hodné ochrany (rozsudky Bank Austria Creditanstalt v. Komise, bod 33 výše, bod 71, a Pergan Hilfsstoffe für industrielle Prozesse v. Komise, bod 33 výše, bod 65).

95      Komise tvrdí, že první podmínka není v projednávaném případě splněna z důvodu, že informace, které jí žalobkyně během vyšetřování předala, byly obsaženy ve spisu, ke kterému měli ostatní adresáti rozhodnutí PVP přístup.

96      Tuto argumentaci je nutno odmítnout. V této souvislosti je totiž třeba rozlišovat mezi ochranou, kterou je třeba poskytnout informacím, na které se vztahuje závazek profesního tajemství ve vztahu k osobám, podnikům nebo sdružením podniků, které mají právo být vyslechnuty v rámci řízení podle pravidel hospodářské soutěže, a ochranou, kterou je třeba poskytnout takovým informacím ve vztahu k veřejnosti obecně [rozsudek Bank Austria Creditanstalt v. Komise, bod 33 výše, bod 29; též obdobně viz usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 10. září 2013, Komise v. Pilkington Group, C‑278/13 P(R), body 56 a 57].

97      Povinnost úředníků a zaměstnanců orgánů nevyzrazovat informace, na které se vztahuje závazek profesního tajemství, jež mají k dispozici, uvedená v článku 339 SFEU a provedená v oblasti pravidel hospodářské soutěže použitelných na podniky čl. 28 odst. 2 nařízení č. 1/2003, je zmírněna ve vztahu k osobám, jimž čl. 27 odst. 2 uvedeného nařízení dává právo být vyslechnuty. Komise může takovým osobám sdělit některé informace, na něž se vztahuje závazek profesního tajemství, pokud je toto sdělení nezbytné pro řádný průběh vyšetřování. Za takových okolností je nicméně třeba mít za to, že tyto informace jsou známy pouze omezenému počtu osob.

98      Z toho plyne, že pravidlem stanoveným v čl. 27 odst. 2 nařízení č. 1/2003, které svěřuje právo stranám dotčeným vyšetřováním Komise na nahlížení do správního spisu, není dotčena ochrana před zpřístupněním veřejnosti obecně informací, které byly sděleny Komisi během vyšetřování a na které se vztahuje závazek profesního tajemství.

99      Pokud jde o druhou podmínku, Tribunál konstatuje, že je v projednávaném případě rovněž splněna.

100    Jak bylo uvedeno v bodě 83 výše, žalobkyně tvrdí, že zamýšlené zveřejnění by jí způsobilo vážnou škodu z důvodu poškození jejího dobrého jména a zvýšeného rizika, kterému jí toto zveřejnění vystavuje, spočívajícího v tom, že jí bude uložena sankce v rámci žalob na náhradu škody podaných osobami poškozenými protiprávním jednáním sankcionovaným v rozhodnutí PVP nebo v rámci regresních žalob podaných proti ní ostatními podniky, které se účastnily uvedeného protiprávního jednání.

101    V této souvislosti je nesporné, že sporné informace, jejichž zveřejnění závisí na výsledku sporu, spočívají v podstatě v popisu skutečností zakládajících protiprávní jednání podle článku 81 ES sankcionované Komisí v rozhodnutí PVP.

102    Je přitom třeba konstatovat, pokud jde o tvrzení žalobkyně, podle kterého může zveřejnění sporných informací poškodit její dobré jméno a ovlivnit její postavení v obchodních stycích, že určité pasáže rozhodnutí PVP, které mají být zveřejněny poprvé, skutečně ukazují protiprávní jednání žalobkyně podstatně podrobněji než nedůvěrné znění uvedeného rozhodnutí zveřejněného v roce 2007. Například pasáže obsažené v bodech 115, 116, 123, 126, 130, 140, 147, 149, 150, 151, 169, 170, 188, 189, 201, 211, 233, 260 a 277 odůvodnění rozhodnutí PVP, jejichž zveřejnění Komise zamýšlí, umožňují pochopit významnou úlohu žalobkyně nejen při vzniku protiprávního jednání podle článku 81 ES, které je předmětem tohoto rozhodnutí, nýbrž i v jeho pokračování po téměř sedm let.

103    Kromě toho Komise sice specificky neodůvodnila napadené rozhodnutí odkazem na cíl usnadnit žaloby na náhradu škody u vnitrostátních soudů, avšak ze spisu prima facie vyplývá, že zveřejnění úplnějšího nedůvěrného znění rozhodnutí PVP zamýšlené Komisí, zejména část uvedeného rozhodnutí týkající se fungování kartelu, může umožnit třetím osobám, které se považují za poškozené porušením unijního práva v oblasti hospodářské soutěže, které v něm bylo konstatováno, snadněji prokázat občanskoprávní odpovědnost žalobkyně a jiných podniků, které se účastnily protiprávního jednání, stejně jako případně rozsah této odpovědnosti.

104    Jak totiž ozřejmují pasáže nedůvěrného znění rozhodnutí PVP zmíněné v bodě 102 výše, jejichž zveřejnění je zamýšleno, uvedené znění podrobně odhaluje koluzní kontakty nebo protisoutěžní dohody, kterých se žalobkyně účastnila, přičemž uvádí zejména názvy produktů dotčených uvedenými kontakty nebo dohodami, číselné údaje týkající se praktikovaných cen, jakož i cíle sledované účastníky, pokud jde o cenu a rozdělení podílů na trhu. Takové informace mohou usnadnit fyzickým nebo právnickým osobám, které se považují za poškozené porušením článku 81 ES sankcionovaným v rozhodnutí PVP, prokázat svou škodu, stejně jako příčinnou souvislost mezi uvedeným porušením a tvrzenou škodou.

105    V tomto stadiu úvah tedy není nezbytné rozhodnout o otázce, zda by žalobkyni, jak tvrdí, zveřejnění sporných informací znevýhodňovalo vzhledem k jiným podnikům, které se účastnily protiprávního jednání sankcionovaného v rozhodnutí PVP, avšak neprojevily stejného ducha spolupráce, v rámci žaloby na náhradu škody, je třeba považovat za prokázané, že zpřístupnění informací, ve vztahu ke kterým žalobkyně požádala o důvěrné zacházení, jí může způsobit vážnou škodu.

106    Pokud jde konečně o třetí podmínku, je třeba připomenout, že tato podmínka znamená, že posouzení důvěrné povahy informace vyžaduje zvážení legitimních zájmů, které brání jejímu zpřístupnění, a obecného zájmu na tom, aby činnosti orgánů probíhaly co nejotevřeněji (rozsudky Bank Austria Creditanstalt v. Komise, bod 33 výše, bod 71, a Pergan Hilfsstoffe für industrielle Prozesse v. Komise, bod 33 výše, bod 65).

107    Pokud jde v této souvislosti nejprve o argument žalobkyně, podle kterého by zamýšlené zveřejnění poškodilo její dobré jméno i obchodní zájmy, je třeba bez dalšího poukázat na to, že zájem podniku, jemuž Komise uložila pokutu za porušení práva hospodářské soutěže, na tom, aby veřejnosti nebyly zpřístupněny podrobnosti o protiprávním jednání, jež mu je vytýkáno, nezasluhuje v zásadě žádnou zvláštní ochranu s ohledem na zájem veřejnosti znát co nejobšírněji důvody jakéhokoli jednání Komise, zájem hospodářských subjektů vědět, která jednání je mohou vystavit sankcím, a zájem osob poškozených protiprávním jednáním znát jeho podrobnosti, aby mohly případně uplatnit svá práva vůči sankcionovaným podnikům, a s ohledem na možnost tohoto podniku podrobit takové rozhodnutí soudnímu přezkumu (rozsudky Bank Austria Creditanstalt v. Komise, bod 33 výše, bod 78, a Pergan Hilfsstoffe für industrielle Prozesse v. Komise, bod 33 výše, bod 72; obdobně viz rozsudek Soudní dvůr ESVO ze dne 21. prosince 2012, DB Schenker v. EFTA Surveillance Authority, E‑14/11, Report of the EFTA Court, s. 1178, bod 189).

108    Z toho plyne, že žalobkyně nemůže oprávněně podat námitky proti tomu, aby Komise zveřejnila informace, které podrobně odhalují její účast na protiprávním jednání sankcionovaném v rozhodnutí PVP, z důvodu, že takové zveřejnění může změnit image, kterému se těší v obchodních stycích, a tak poškodit její obchodní zájmy.

109    Pokud jde dále o argument žalobkyně, podle kterého by zamýšlené zveřejnění neoprávněně zasáhlo do občanskoprávních projednávaných nebo budoucích žalob, jelikož by zbavilo vnitrostátní soudy, ke kterým jsou takové žaloby podány, možnosti, aby samy posoudily potřebu požádat Komisi o sdělení takových informací, jako jsou informace, které jsou jádrem tohoto sporu, podle čl. 15 odst. 1 nařízení č. 1/2003, ani tento nelze přijmout.

110    Je totiž nutno konstatovat, že cílem tohoto argumentu žalobkyně je v podstatě chránit se před případným uložením náhrady škody vnitrostátním soudem z důvodu své účasti na protiprávním jednání podle článku 81 ES. Zájem společnosti, která se účastnila na protiprávním jednání podle článku 81 ES, na tom, aby se vyhnula takovým žalobám, přitom nepředstavuje zájem hodný ochrany s ohledem zejména na právo každého domáhat se náhrady škody, jež mu byla způsobena jednáním, které je způsobilé omezovat nebo narušovat působení hospodářské soutěže (rozsudky Soudního dvora ze dne 20. září 2001, Courage a Crehan, C‑453/99, Recueil, s. I‑6297, body 24 a 26; ze dne 13. července 2006, Manfredi a další, C‑295/04 až C‑298/04, Sb. rozh. s. I‑6619, body 59 a 61, a ze dne 6. listopadu 2012, Otis a další, C‑199/11, bod 41).

111    Z toho rovněž plyne, že výtky žalobkyně vycházející z případného porušení zásady nestrannosti stanovené v článku 41 Listiny základních práv, jakož i zásady rovnosti zbraní v rámci vnitrostátních řízení, nejsou opodstatněné a musejí být zamítnuty.

112    Nezávisle na čtvrtém žalobním důvodu žalobkyně nicméně v podstatě tvrdí, že napadené rozhodnutí tím, že odrazuje podniky od oznámení porušení unijního práva hospodářské soutěže, která jsou jim známa, a od spolupráce s Komisí za účelem prospěchu z jejího programu shovívavosti, je s to zmařit účinnost politiky boje proti porušováním unijního práva v oblasti kartelových dohod. Tento zájem je přitom hodný ochrany, jelikož program shovívavosti má zásadní vliv na celkovou účinnost unijního práva v oblasti kartelových dohod. Žalobkyně v tomto kontextu v podstatě dodává, že jelikož se jí informace, jejichž zveřejnění je zamýšleno, dotýkají víc než jiných podniků, které nepožádaly o shovívavost, takové zveřejnění ji nepřiměřeně znevýhodňuje v rámci řízení před vnitrostátními soudy, což ohrožuje účinnost programu shovívavosti.

113    K tomuto je třeba jednak uvést, že účinnost programů shovívavosti by mohla být dotčena zpřístupněním dokumentů týkajících se řízení o shovívavosti osobám, které chtějí podat žalobu na náhradu škody, i když vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž nebo Komise žadateli o shovívavost přiznají úplné nebo částečné osvobození od pokuty, kterou by mohly uložit (obdobně viz rozsudek Soudního dvora ze dne 14. června 2011, Pfleiderer, C‑360/09, Sb. rozh. s. I‑5161, bod 26). Osoba účastnící se porušení práva hospodářské soutěže by totiž s ohledem na takové případné zpřístupnění mohla být odrazena od využití možnosti, kterou nabízí takové programy shovívavosti, vzhledem zejména k tomu, že dokumenty sdělené Komisi nebo prohlášení, která u ní byla z tohoto důvodu učiněna, mohou mít sebe usvědčující povahu.

114    Jednak právo domáhat se náhrady škody, jež byla způsobena smlouvou nebo jednáním, které jsou způsobilé omezovat nebo narušovat působení hospodářské soutěže, může významně přispět k zachování účinné hospodářské soutěže v Unii (viz rozsudek Otis a další, bod 110 výše, bod 42 a citovaná judikatura), a přispívá tak k dosažení cíle veřejného zájmu (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek DB Schenker v. EFTA Surveillance Authority, bod 107 výše, bod 132).

115    Právě na základě těchto zásad Soudní dvůr, kterému byly položeny předběžné otázky v rámci sporů týkajících se žádostí podniků, které se považovaly za poškozené porušením práva hospodářské soutěže, o přístup k vyšetřovacím spisům v držení vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž, vyzval vnitrostátní soudy, které tyto spory projednávaly, aby vyvážily zájmy odůvodňující sdělení informací dobrovolně poskytnutých žadateli o shovívavost a ochranu těchto informací (rozsudky Soudního dvora Pfleiderer, bod 113 výše, bod 30, a ze dne 6. června 2013, Donau Chemie a další, C‑536/11, body 30 a 31).

116    V projednávaném případě je třeba posoudit dosah této judikatury.

117    Jak bylo již zdůrazněno v bodě 93 výše, projednávaná věc se netýká napadení odepření přístupu k dokumentům týkajícím se řízení ve věci hospodářské soutěže, jež je jádrem věcí, v nichž byly vydány rozsudky Pfleiderer, bod 113 výše, a Donau Chemie a další, bod 115 výše, nýbrž zveřejnění, které zamýšlí Komise, některých informací obsažených v dokumentech nebo prohlášeních, které jí žalobkyně dobrovolně předložila za účelem prospěchu z programu shovívavosti.

118    V projednávaném případě se žalobkyně omezuje na obecné tvrzení, že zveřejnění informací, které sdělila dobrovolně během vyšetřování v naději, že bude mít prospěch z programu shovívavosti, porušuje cíl vyšetřování Komise.

119    Za těchto podmínek je nutno konstatovat, že i kdyby toto tvrzení bylo pravdivé, nepoukazuje na existenci právního pravidla, které by Komise porušila z důvodu pouhé skutečnosti, že zamýšlené zveřejnění informací poskytnutých v rámci shovívavosti může mít vliv na provádění uvedeného programu s ohledem na budoucí vyšetřování. Mimoto tento konkrétní argument implikuje zájem veřejnosti znát co nejobšírněji důvody jakéhokoli jednání Komise, zájem hospodářských subjektů vědět, která jednání je mohou vystavit sankcím, a konečně zájem Komise zachovat užitečný účinek svého programu shovívavosti. Tyto specifické zájmy přitom nejsou vlastní žalobkyni, takže přísluší pouze Komisi, aby za okolností daného případu vyvážila účinnost programu shovívavosti na straně jedné se zájmem veřejnosti a hospodářských subjektů znát obsah jejího rozhodnutí a jednat za účelem ochrany svých práv na straně druhé.

120    Tento závěr nemůže být zpochybněn argumentem žalobkyně, podle kterého v podstatě informace, ve vztahu ke kterým požádala o důvěrné zacházení, nejsou podstatné pro pochopení výroku rozhodnutí PVP, a nespadají tudíž do povinnosti zveřejnění, kterou má Komise na základě čl. 30 odst. 2 nařízení č. 1/2003. Není totiž nezbytné posoudit, zda je tomu tak, a stačí konstatovat, že s ohledem na zjištění v bodě 107 výše není účelem tohoto ustanovení omezit volnost Komise záměrně zveřejnit úplnější znění svého rozhodnutí, než je nezbytné minimum, a zahrnout do něj rovněž informace, jejichž zveřejnění není požadováno, pokud jejich zpřístupnění není neslučitelné s ochranou profesního tajemství (rozsudek Bank Austria Creditanstalt v. Komise, bod 33 výše, bod 79).

121    Pokud jde o odkaz žalobkyně na rozsudek Soudního dvora ze dne 16. července 1992, Asociación Española de Banca Privada a další (C‑67/91, Recueil, s. I‑4785), analýza jeho relevantnosti v projednávané věci spadá do pátého žalobního důvodu, a je tudíž zkoumán v jeho rámci.

122    Z toho plyne, že druhá část není opodstatněná, a musí být tudíž zamítnuta.

 K třetí části, vycházející z porušení práva na soukromí

123    Žalobkyně se konečně dovolává porušení svého práva na soukromí zaručeného v čl. 8 odst. 1 EÚLP a nyní zakotveného v článku 7 Listiny základních práv.

124    V této souvislosti je třeba spolu s žalobkyní poukázat na to, že z výše citovaného rozsudku Komise v. Éditions Odile Jacob, bodu 76, vyplývá, že Komise připustila, že informace, které jí předkládají podniky, jež jsou účastníky spojení podniků, musí být považovány za informace, které spadají do jejich soukromé činnosti, a jsou jako takové předmětem povinnosti dodržovat článek 8 EÚLP.

125    I když je takové dodržení výše uvedeného ustanovení v zásadě závazné i pro Komisi, pokud získává informace od podniků v rámci vyšetřování týkajícího se porušení unijního práva ve věcech kartelových dohod, podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva se osoba nemůže dovolávat článku 8 EÚLP, aby si stěžovala na poškození svého dobrého jména, které předvídatelně vyplývá z jejího jednání, které je protiprávní (viz ESLP, rozsudky Sidabras a Džiautas v. Litva, ze dne 27. července 2004, žaloba č. 55480/00 a č. 59330/00, § 49, Sbírka rozsudků a rozhodnutí, 2004-VIII, s. 367, Taliadorou a Stylianou v. Kypr, ze dne 16. října 2008, žaloba č. 39627/05 a č. 39631/05, § 56, a Gillberg v. Švédsko, ze dne 3. dubna 2012, žaloba č. 41723/06, § 67).

126    Z toho plyne, jak správně tvrdí Komise, že právo na soukromí zaručené článkem 8 EÚLP nemůže bránit zpřístupnění informací, které se jako informace, jejichž zveřejnění je v projednávaném případě zamýšleno, týkají účasti podniku na porušení unijního práva v oblasti kartelových dohod, jež bylo konstatováno v rozhodnutí Komise přijatém na základě článku 23 nařízení č. 1/2003 a má být zveřejněno v souladu s článkem 30 téhož nařízení.

127    Je tudíž třeba zamítnout třetí část jako neopodstatněnou a spolu s ní třetí žalobní důvod v plném rozsahu.

 Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásad legitimního očekávání, právní jistoty a rovného zacházení

128    Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí narušuje legitimní očekávání, kterého podle svého tvrzení nabyla na základě oznámení o spolupráci z roku 2002, jakož i několika prohlášení Komise, v tom smyslu, že informace, které Komisi dobrovolně sdělila v rámci programu shovívavosti, nebudou zpřístupněny. Legitimní očekávání žalobkyně, že s informacemi, které Komisi dobrovolně sdělila, bude zacházeno důvěrným způsobem, se týká jak přímého přístupu třetích osob k dokumentům nebo prohlášením uvedeným ve vyšetřovacím spise, tak zpřístupnění celého či části obsahu takových dokumentů nebo prohlášení prostřednictvím zveřejnění podrobnějšího znění rozhodnutí PVP.

129    Komise tedy přijala rozhodnutí zveřejnit sporné informace několik let po skončení řízení, které vedlo k přijetí rozhodnutí PVP, v rozporu s tímto legitimním očekáváním a svou předchozí správní praxí. Takové zveřejnění nejenže odrazuje podniky od dobrovolné spolupráce s Komisí v rámci vyšetřování a stíhání jednání porušujících článek 81 ES, avšak navíc porušuje zásadu rovnosti. V tomto ohledu je irelevantní, že sporné informace jsou starší pěti let.

130    Žalobkyně kromě toho tvrdí, že její legitimní očekávání, že sporné informace nebudou zveřejněny, vyplývá také ze skutečnosti, že Komise již zveřejnila na své internetové stránce v roce 2007 nedůvěrné znění rozhodnutí PVP a že toto zveřejnění zohlednilo většinu jejích žádostí o zachování důvěrnosti. Z tohoto zveřejnění vyplývá tedy implicitní rozhodnutí Komise vyhovět žádostem o zachování důvěrnosti předloženým žalobkyní. Napadené rozhodnutí tím, že zpochybňuje toto implicitní rozhodnutí, narušuje nejen legitimní očekávání žalobkyně, nýbrž i zásadu právní jistoty.

131    Komise s touto argumentací nesouhlasí.

132    V této souvislosti je třeba úvodem zdůraznit, že v souladu s úvahou uvedenou v bodech 58 až 60 výše je třeba na napadené rozhodnutí nahlížet v kontextu správního řízení, které vedlo k jeho přijetí, a že uvedené rozhodnutí tudíž zahrnuje stanovisko Komise ve věci zamýšleného zveřejnění v rozsahu, v němž se týká aspektů, které nespadají do mandátu úředníka pro slyšení.

133    Z toho plyne, že pouhou okolností, že úředník pro slyšení neměl pravomoc k tomu, aby se vyjádřil k argumentům žalobkyně vycházejícím z porušení zásad legitimního očekávání, právní jistoty a rovného zacházení, která v podstatě vyplývá z přezkumu prvního žalobního důvodu, není dotčena pravomoc unijního soudu, aby se k takovým argumentům vyjádřil v rámci projednávané žaloby.

134    Ve věci samé je třeba připomenout, že se Komise přijetím takových pravidel chování, jako jsou pravidla obsažená v oznámeních o spolupráci z let 2002 a 2006, a zveřejněním oznámení, že je bude napříště používat na případy jimi dotčené, omezuje při výkonu své posuzovací pravomoci, a nemůže se od těchto pravidel odchýlit, aniž bude případně sankcionována z důvodu porušení obecných právních zásad, jako je zásada rovného zacházení nebo ochrana legitimního očekávání (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek Soudního dvora ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, Sb. rozh. s. I‑5425, bod 211; rozsudek Tribunálu ze dne 8. října 2008, Carbone-Lorraine v. Komise, T‑73/04, Sb. rozh. s. II‑2661, bod 71).

135    Mimoto podle ustálené judikatury má právo dovolávat se zásady ochrany legitimního očekávání každý jednotlivec, pokud u něj unijní orgán tím, že mu poskytl konkrétní ujištění, vyvolal podloženou naději [rozsudky Soudního dvora ze dne 11. března 1987, Van den Bergh en Jurgens a Van Dijk Food Products (Lopik) v. EHS, 265/85, Recueil, s. 1155, bod 44, a ze dne 16. prosince 2010, Kahla Thüringen Porzellan v. Komise, C‑537/08 P, Sb. rozh. s. I‑12917, bod 63].

136    V projednávaném případě je zaprvé třeba odmítnout argument žalobkyně, podle kterého zákaz, aby Komise za všech okolností zveřejňovala informace obsažené v žádostech o shovívavost nebo v prohlášeních učiněných na základě programu shovívavosti, vyplývá z oznámení o spolupráci z roku 2002 nebo z oznámení o spolupráci z roku 2006.

137    Z bodů 32 a 33 oznámení o spolupráci z roku 2002 zajisté vyplývá, že „[j]akékoli písemné prohlášení učiněné vůči Komisi ve vztahu k tomuto oznámení [...] [n]elze [...] zveřejnit ani použít pro jiné účely než účely uplatňování článku 81 [ES]“ a že „Komise má za to, že za běžných podmínek by zveřejnění dokumentů, které obdržela v rámci [žádosti o shovívavost], poškodilo ochranu pro účely kontrol a šetření ve významu čl. 4 odst. 2 nařízení [...] (ES) č. 1049/2001“. Komise zajisté ve svém oznámení o spolupráci z roku 2006, jež bylo přijato po období, v němž žalobkyně spolupracovala při vyšetřování, které vedlo k přijetí rozhodnutí PVP, rovněž upřesnila, že iniciativy vyvinuté některými podniky dobrovolně předložit Komisi popis jim známého kartelu a úlohy, jež v tomto kartelu hrají, by „neměly [...] být ovlivňovány případnými příkazy k odhalení informací vydávanými v rámci soukromoprávních řízení“ (bod 6), a dále že „[d]alším stranám jako například stěžovatelům se přístup k prohlášením podniku [učiněným z důvodu shovívavosti] neposkytne“ (bod 33).

138    Jak nicméně Komise správně zdůrazňuje, tyto jednotlivé závazky se týkají pouze zpřístupnění dokumentů, které jí jsou předkládány dobrovolně podniky, které chtějí mít prospěch z programu shovívavosti, stejně jako zpřístupnění prohlášení učiněných z tohoto důvodu těmito podniky. Rozhodnutí Komise, na které Komise odkazuje ve svých písemnostech, odmítnout společnosti EnBW Energie Baden-Württemberg AG přístup ke všem dokumentům uvedeným ve správním spise týkajícím se řízení ve věci COMP/F/38.899 – Plynem izolované spínací přístroje, je ostatně třeba chápat zejména ve světle těchto závazků.

139    Tyto závazky navíc objasňují důvod, na němž stojí rozhodnutí Komise odstranit v podrobnějším nedůvěrném znění rozhodnutí PVP, jehož zveřejnění je zamýšleno, všechny informace, které by mohly přímo či nepřímo identifikovat zdroj informací, které jí žalobkyně sdělila za účelem prospěchu z programu shovívavosti.

140    Zadruhé je třeba poukázat na to, že rozlišení zmíněnému v bodech 136 až 139 výše neodporují prohlášení nebo stanoviska Komise, na která žalobkyně odkazuje.

141    Pokud tak jde nejprve o pasáž dopisu zaslaného generálním ředitelem DG COMP soudci Spojených států amerických uváděnou v článku v tisku ze dne 22. prosince 2011 a předloženou žalobkyní, tato pasáž nemohla u žalobkyně vyvolat legitimní očekávání, kterého se dovolává. Podle zmíněné pasáže totiž generální ředitel DG COMP uvedl, že zpřístupnění důvěrného znění rozhodnutí, kterým Komise konstatovala porušení článku 81 ES, v rámci řízení probíhajícího před soudem Spojených států amerických by poškodilo veřejné zájmy Unie a výrazně by ovlivnilo její schopnost odhalovat a potlačovat kartelové dohody. Je přitom nesporné, že takové důvěrné znění, na rozdíl od nedůvěrného znění rozhodnutí PVP, jehož zveřejnění je v projednávaném případě zamýšleno, obsahuje zejména údaje o zdroji informací, které podniky dobrovolně Komisi sdělily za účelem prospěchu z programu shovívavosti, a že takové znění tedy může obsahovat sebe usvědčující prohlášení učiněná těmito podniky. Takové důvěrné znění může navíc obsahovat jména zaměstnanců podniků, jejichž účast na protiprávním jednání byla shledána.

142    Za těchto okolností nelze z pasáže dopisu generálního ředitele DG COMP, na kterou odkazuje žalobkyně a která byla citována v článku v tisku zmíněném v předcházejícím bodě, vyvodit politiku Komise zaručující důvěrnost všech informací dobrovolně sdělených podnikem, který žádá o prospěch z programu shovívavosti, zejména v rámci zveřejnění rozhodnutí, která Komise přijímá na základě článku 23 nařízení č. 1/2003.

143    Úvahy uvedené v bodech 141 a 142 výše se obdobně použijí i na dopis týkající se rozhodčího řízení probíhajícího ve Spojených státech zaslaný DG COMP advokátní kanceláři dne 11. února 2014 a předložený žalobkyní v den jednání. Aniž je třeba rozhodnout o přípustnosti této písemnosti, která je Komisí zpochybňována, je totiž nutno konstatovat, že tato písemnost, podobně jako dopis, na který bylo odkázáno v bodě 141 výše, odráží postoj Komise proti zpřístupnění pouze důvěrného znění rozhodnutí, kterým konstatovala porušení unijního práva ve věci kartelových dohod a několik podniků z tohoto důvodu sankcionovala. Navíc a každopádně Tribunál poznamenává, že uvedený dopis s datem 14. února 2014 je irelevantní pro účely posouzení, zda napadené rozhodnutí přijaté v květnu 2012 narušuje legitimní očekávání žalobkyně.

144    Pokud jde dále o vyjádření předložené Komisí jakožto amicus curiae u High Court of Justice (England & Wales) [Nejvyšší soud (Anglie a Wales) Spojené království] v listopadu 2011 v rámci organizačního procesního opatření, ani toto vyjádření nemohlo vyvolat očekávání žalobkyně v tom smyslu, že Komise nezveřejní podrobnější nedůvěrné znění rozhodnutí PVP, než bylo znění zveřejněné v roce 2007.

145    V tomto vyjádření se totiž Komise postavila pouze proti zveřejnění třetím osobám důvěrného znění rozhodnutí, kterým konstatovala porušení unijního práva v oblasti hospodářské soutěže, a dále dokumentů, které jí podniky dobrovolně sdělily v rámci vyšetřování, které vedlo k přijetí uvedeného rozhodnutí, za účelem prospěchu z jejího programu shovívavosti, jakož i prohlášení učiněných z důvodu shovívavosti během tohoto vyšetřování. Vzhledem k tomu, že se toto vyjádření týká zpřístupnění důvěrného znění rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení unijního práva v oblasti hospodářské soutěže, úvaha uvedená v bodech 141 a 142 výše se tak použije mutatis mutandis. Pokud jde o postoj zaujatý Komisí proti zveřejnění třetím osobám dokumentů a prohlášení, které jí podniky dobrovolně předložily za účelem prospěchu z programu shovívavosti, nelze z něho vyvodit existenci politiky Komise, která by obecně vyhrazovala důvěrné zacházení všem informacím týkajícím se porušení unijního práva v oblasti hospodářské soutěže, které sdělil podnik žádající o prospěch z programu shovívavosti.

146    Každopádně je třeba poukázat na to, že v bodech 20, 21 a 23 odůvodnění dotčeného vyjádření Komise podložila své stanovisko, podle kterého je nepřiměřené zpřístupnit třetím osobám důvěrné znění dotyčného rozhodnutí, okolností, že uvedené znění obsahuje pouze málo dodatečných informací týkajících se fungování kartelu napadaného ve Spojeném království, v porovnání s nedůvěrným zněním uvedeného rozhodnutí, které je veřejnosti přístupné. Komise měla v tomto konkrétním případě za to, že zpřístupnění důvěrného znění dotčeného rozhodnutí nebylo odůvodněno vzhledem k velice omezenému zájmu, který představovalo takové zpřístupnění pro údajného poškozeného uvedenou kartelovou dohodou, který se u soudů ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska domáhal náhrady škody, kterou podle svého tvrzení utrpěl.

147    Projednávaný spor se naopak týká zveřejnění Komisí nedůvěrného znění rozhodnutí PVP, které obsahuje celou řadu podrobných informací o fungování kartelu sankcionovaného v uvedeném rozhodnutí, jež nebyly uvedeny ve znění tohoto rozhodnutí zveřejněném na internetové stránce DG COMP v roce 2007. Jak bylo zdůrazněno v bodě 103 výše, takové zveřejnění může prima facie umožnit třetím osobám, které se považují za poškozené uvedeným kartelem, snadněji prokázat občanskoprávní odpovědnost žalobkyně a jiných podniků, které se účastnily protiprávního jednání, stejně jako případně rozsah této odpovědnosti. Z toho plyne, že stanovisko zaujaté Komisí ve vyjádření uvedeném v bodě 144 výše se týkalo situace, která se v tomto bodě liší od situace, kterou se vyznačuje projednávaná věc, takže uvedené vyjádření v žádném případě nemohlo vyvolat u žalobkyně legitimní očekávání, kterého se dovolává.

148    Pokud jde dále o argument vycházející z koncepce zastávané Komisí v rámci občanskoprávních řízení zahájených ve Spojených státech, podle které podniky, které s ní dobrovolně spolupracují a odhalí existenci kartelové dohody, nemohou být v rámci takových žalob uvedeny do méně příznivé situace než jiní účastníci na kartelových dohodách, kteří neprojevili takového ducha spolupráce, ani tento argument nelze přijmout.

149    V této souvislosti vzhledem především k tomu, že zájem podniku, jemuž Komise uložila pokutu za porušení práva hospodářské soutěže, na tom, aby veřejnosti nebyly zpřístupněny podrobnosti o protiprávním jednání, jež mu je vytýkáno, nezasluhuje v zásadě žádnou zvláštní ochranu (viz bod 107 výše), se žalobkyně nemůže domáhat takové ochrany pod záminkou, že musí požívat zvláštního postavení před vnitrostátním soudem ve srovnání s postavením podniků, které neprojevily týž stupeň spolupráce s Komisí. Dále vzhledem k tomu, že zveřejněné rozhodnutí uvádí skutečnosti zakládající odpovědnost každé z osob, jíž je určeno, za porušení článku 101 SFEU, žalobkyně není v tomto ohledu znevýhodněna vzhledem k ostatním účastníkům protiprávního jednání. Konečně je třeba připomenout, že spolupráce žalobkyně s Komisí ve smyslu popsaném v bodě 2 výše vedla k úplné ochraně před pokutou, což představuje obvyklý důsledek podle oznámení o spolupráci z roku 2002. V každém případě žalobkyně nepředložila žádný důkaz, který by mohl prokázat, že zveřejnění informací, ve vztahu ke kterým žádá v projednávaném případě o důvěrné zacházení a které se týkají fungování kartelu jako celku, ji znevýhodňuje vzhledem k ostatním podnikům, kterým je určeno rozhodnutí PVP, v rámci žalob na náhradu škody. Z toho plyne, že neexistuje žádný rozpor mezi tímto postojem, mimoto zaujatým ve vyjádření předloženém u High Court of Justice v listopadu 2011, jež bylo zmíněno v bodě 144 výše, a stanoviskem zastávaným Komisí v projednávané věci.

150    Pokud jde o odkazy žalobkyně na stanovisko zastávané Komisí ve věci, v níž byl vydán rozsudek Tribunálu ze dne 22. května 2012, EnBW Energie Baden-Württemberg v. Komise (T‑344/08), a rozsudek Soudního dvora Komise v. EnBW Energie Baden-Württemberg, bod 92 výše, tyto věci jsou v projednávaném případě irelevantní, jelikož, jak správně zdůrazňuje Komise, předmětem těchto věcí bylo rozhodnutí týkající se zamítnutí žádosti o přístup ke všem dokumentům uvedeným ve spisu Komise, který se týkal porušení práva hospodářské soutěže. Z toho plyne, že stanovisko zastávané Komisí v tomto rámci nemohlo u žalobkyně vyvolat legitimní očekávání, že se Komise zdrží zpřístupnění veřejnosti všech informací, které jí při vyšetřování dobrovolně sdělila za účelem prospěchu z programu shovívavosti.

151    Konečně zatřetí je třeba přezkoumat argument žalobkyně, podle kterého narušení jejího legitimního očekávání tkví rovněž v předchozí praxi Komise, která spočívala v nezveřejňování informací, které jí podniky dobrovolně sdělily v rámci žádostí o shovívavost a ve vztahu ke kterým uvedené podniky požádaly o důvěrné zacházení. Tuto praxi dokládá nedůvěrné znění rozhodnutí PVP zveřejněné v roce 2007, které v co nejvyšší míře zohlednilo žádosti o důvěrné zacházení předložené žalobkyní a na rozdíl od jiných zveřejněných znění rozhodnutí sankcionujících porušení unijního práva v oblasti hospodářské soutěže nebylo Komisí kvalifikováno jako prozatímní.

152    V této souvislosti je třeba poukázat na to, že i kdyby byla taková praxe prokázána, nemohla by u žalobkyně vyvolat legitimní očekávání v to, že ji Komise v budoucnu nezmění.

153    I když je totiž dodržování zásady legitimního očekávání součástí základních zásad unijního práva, hospodářské subjekty nemohou vložit své legitimní očekávání v zachování existující situace, která může být v rámci posuzovací pravomoci unijních orgánů změněna (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 1982, Edeka, 245/81, Recueil, s. 2745, bod 27; viz rozsudek Tribunálu ze dne 8. září 2010, Deltafina v. Komise, T‑29/05, Sb. rozh. s. II‑4077, bod 426 a citovaná judikatura).

154    V projednávaném případě z přezkumu třetího žalobního důvodu výše vyplývá, že informace, proti jejichž zveřejnění žalobkyně podala námitky, nemohou být s ohledem na argumentaci, kterou uplatnila ve správním řízení a v rámci tohoto soudního řízení, považovány za informace důvěrné povahy.

155    Komise přitom disponuje širokou posuzovací pravomocí při rozhodování o tom, zda takové informace zveřejnit, či nikoli. Vzhledem k zásadám připomenutým v bodech 89 a 90 výše je totiž třeba vykládat čl. 30 odst. 2 nařízení č. 1/2003 v tom smyslu, že omezuje povinnost zveřejnění uloženou Komisi pouze na uvedení zúčastněných stran a na hlavní obsah rozhodnutí, na která je odkazováno v prvním odstavci tohoto ustanovení, za účelem zjednodušení úlohy Komise informovat veřejnost o existenci a obsahu těchto rozhodnutí, zejména s ohledem na jazyková omezení spojená se zveřejněním v Úředním věstníku. Toto ustanovení naproti tomu neomezuje možnost Komise zveřejnit úplné znění nebo přinejmenším velmi podrobné znění svých rozhodnutí, považuje-li to za účelné a dovolují-li to její prostředky, s výhradou ochrany obchodního tajemství a jiných důvěrných informací (viz obdobně rozsudek Bank Austria Creditanstalt v. Komise, bod 33 výše, bod 76).

156    Přestože tedy Komise podléhá obecné povinnosti zveřejňovat pouze nedůvěrná znění svých rozhodnutí, není k tomu, aby bylo zaručeno dodržování této povinnosti, nutné vykládat čl. 30 odst. 2 nařízení č. 1/2003 v tom smyslu, že přiznává osobám, jimž jsou určena rozhodnutí přijatá na základě článků 7 až 10 a článků 23 a 24 uvedeného nařízení, zvláštní právo, které by jim umožňovalo bránit tomu, aby Komise v Úředním věstníku a případně na internetové stránce tohoto orgánu zveřejňovala informace, byť nedůvěrné, které nejsou hlavní pro pochopení výroku těchto rozhodnutí (viz obdobně rozsudek Bank Austria Creditanstalt v. Komise, bod 33 výše, bod 77). Účelem čl. 30 odst. 2 nařízení č. 1/2003 není omezení práva Komise záměrně zveřejnit úplnější znění svého rozhodnutí, než je nezbytné minimum, a zahrnout do něj rovněž informace, jejichž zveřejnění není požadováno, pokud jejich zpřístupnění není neslučitelné s ochranou profesního tajemství (rozsudek Bank Austria Creditanstalt v. Komise, bod 33 výše, bod 79).

157    Z tohoto prostoru pro uvážení tedy v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 153 výše vyplývá, že i kdyby byla prokázána předchozí správní praxe, na kterou žalobkyně odkazuje, nemohla tato nabýt jakéhokoli legitimního očekávání v zachování uváděné praxe.

158    Tento závěr je v projednávaném případě platný tím spíše, že zveřejnění podrobných informací o porušení unijního práva v oblasti kartelových dohod může usnadnit prokázání občanskoprávní odpovědnosti podniků, které jsou za takové porušení odpovědné, a tímto způsobem posílit uplatňování uvedeného práva v soukromoprávní oblasti. V této souvislosti je rovněž třeba zohlednit skutečnost, že Komise v bodě 31 svého oznámení o spolupráci z roku 2002 a v bodě 39 svého oznámení o spolupráci z roku 2006 zdůraznila, že „[p]oskytnutí ochrany nebo snížení pokut nemůže chránit podnik před občanskoprávními důsledky jeho účasti na protiprávním jednání podle článku 81 [ES]“.

159    Pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého její legitimní očekávání, že Komise nezpřístupní informace dobrovolně sdělené během vyšetřování, tkví ve zveřejnění prvního nedůvěrného znění rozhodnutí PVP v roce 2007, jež zohlednilo žádosti o zachování důvěrnosti, které předložila, ani tento argument nemůže obstát.

160    Komise zajisté výslovně nekvalifikovala toto první nedůvěrné znění rozhodnutí PVP zveřejněné v roce 2007 jako prozatímní.

161    Nicméně je třeba připomenout, že v této době Tribunál již podal výklad čl. 21 odst. 2 nařízení č. 17, který v podstatě odpovídá čl. 30 odst. 2 nařízení č. 1/2003, v tom smyslu, že účelem tohoto ustanovení není omezit volnost Komise záměrně zveřejnit úplnější znění svého rozhodnutí, než je nezbytné minimum, a zahrnout do něj rovněž informace, jejichž zveřejnění není požadováno, pokud jejich zpřístupnění není neslučitelné s ochranou profesního tajemství (rozsudek Bank Austria Creditanstalt v. Komise, bod 33 výše, bod 79). V tomto kontextu je třeba učinit závěr, že pouhá okolnost, že Komise zveřejnila první nedůvěrné znění rozhodnutí PVP v roce 2007 a že ho nekvalifikovala jako prozatímní, nemohla žalobkyni ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 135 výše poskytnout žádné konkrétní ujištění, že později nebude zveřejněno nové podrobnější nedůvěrné znění uvedeného rozhodnutí.

162    Navíc žádosti o zachování důvěrnosti předložené žalobkyní v červenci 2006 byly odůvodněny zejména okolností, že důvěrné znění rozhodnutí PVP podle jejího názoru odhalovalo celou řadu citlivých obchodních informací, které se jí týkaly. V době zveřejnění prvního nedůvěrného znění rozhodnutí PVP přitom byla judikatura již ustálená v tom smyslu, že nejsou ani tajné ani důvěrné takové informace, které byly tajné nebo důvěrné, ale jsou již starší pěti let, a proto musí být považovány za historické, ledaže by výjimečně dotyčný podnik prokázal, že i přes svou zastaralost tyto informace představují stále zásadní znaky jeho obchodního postavení nebo postavení třetí osoby (viz judikatura citovaná v bodě 84 výše). V důsledku toho byla žalobkyně od této doby s to pochopit, že případná důvěrná povaha těchto informací nemůže být v zásadě zaručena po neomezeně dlouhou dobu.

163    Vzhledem kromě toho k tomu, že žalobkyně nepředložila žádný důkaz, který by mohl prokázat, že se Komise vůči ní specificky zavázala, že nezveřejní nedůvěrné znění rozhodnutí PVP obsahující více informací, než obsahovalo znění zveřejněné na internetové stránce DG COMP v září 2007, nemůže se opírat pouze o toto zveřejnění, aby z něho vyvodila legitimní očekávání v tomto smyslu.

164    Konečně výtky vycházející z porušení zásad právní jistoty a rovného zacházení musejí být rovněž zamítnuty, neboť důvody předložené žalobkyní na podporu těchto zásad v podstatě splývají s důvodem vycházejícím z porušení zásady legitimního očekávání.

165    Z toho vyplývá, že čtvrtý žalobní důvod není opodstatněný, a musí být tudíž zamítnut.

 K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady účelnosti zakotvené v čl. 28 odst. 1 nařízení č. 1/2003, jakož i z porušení bodu 48 oznámení o přístupu do spisu

166    Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž s sebou nese zveřejnění prohlášení a dokumentů pocházejících od zájemců o shovívavost, porušuje zásadu účelnosti zakotvenou v čl. 28 odst. 1 nařízení č. 1/2003. V souladu s tímto ustanovením mohou být informace získané v rámci řízení vedených podle článků 17 až 22 nařízení č. 1/2003 použity pouze pro ten účel, pro který byly získány. Zpřístupnění informací pocházejících ze spisu Komise prostřednictvím zveřejnění úplnějšího nedůvěrného znění rozhodnutí PVP přijatého před několika lety, přitom nemá nic společného s cíli, pro které byly uvedené informace získány. Tento závěr potvrzuje bod 48 oznámení o přístupu do spisu, z něhož vyplývá, že takový přístup je poskytnut pouze za podmínky, že získané informace budou využity výhradně pro účely soudního či správního řízení pro uplatnění příslušných unijních pravidel v oblasti hospodářské soutěže v souvisejících správních řízeních.

167    Komise s touto argumentací nesouhlasí.

168    V této souvislosti je nejprve třeba poukázat na to, že tvrzení žalobkyně nelze přijmout, pokud hodlá kritiku napadeného rozhodnutí založit v rámci tohoto žalobního důvodu na bodu 48 oznámení o přístupu do spisu.

169    Jak totiž správně uvádí Komise, ze znění bodu 48 oznámení o přístupu do spisu vyplývá, že zákaz, který stanoví, pokud jde o využití dokumentů nacházejících se ve vyšetřovacím spise pro jiné účely než účely soudního či správního řízení pro uplatnění příslušných unijních pravidel v oblasti hospodářské soutěže v souvisejících správních řízeních, je určen osobám, podnikům a sdružením podniků, kterým Komise zaslala oznámení námitek a které mají přístup k uvedenému spisu ve smyslu bodu 3 oznámení o přístupu do spisu. Cílem uvedeného bodu 48 tedy není regulovat využití Komisí prohlášení nebo dokumentů získaných v rámci vyšetřování týkajícího se porušení článku 81 ES.

170    Dále, pokud jde o výtku vycházející z porušení zásady účelnosti stanovené v čl. 28 odst. 1 nařízení č. 1/2003, je třeba připomenout, že podle tohoto ustanovení mohou být informace získané podle článků 17 až 22 uvedeného nařízení použity pouze pro ten účel, pro který byly získány, a to aniž jsou dotčeny články 12 a 15 týkající se výměny informací s orgány členských států pro hospodářskou soutěž a spolupráce mezi Komisí a soudy členských států.

171    Tato výtka však nemůže obstát, aniž je nutné rozhodnout o otázce diskutované účastníky řízení, zda informace dobrovolně sdělené Komisi během vyšetřování spadají do působnosti uvedeného ustanovení navzdory tomu, že cílem článků 17 až 22 nařízení č. 1/2003 je regulovat vyšetřovací pravomoci Komise.

172    Zveřejnění rozhodnutí přijatých Komisí na základě článku 23 nařízení č. 1/2003 totiž v zásadě představuje, jak potvrzuje článek 30 uvedeného nařízení, poslední fázi správního řízení, kterou Komise konstatuje a potlačuje jednání porušující článek 81 ES.

173    Z toho plyne, že když Komise zveřejní nedůvěrné znění rozhodnutí obsahujících informace, které jí podniky dobrovolně sdělily za účelem prospěchu z programu shovívavosti, nemůže být toto zveřejnění kvalifikováno tak – aniž je dotčena ochrana, která musí být přiznána důvěrným informacím obsaženým ve vyšetřovacích spisech Komise – že nemá nic společného s účelem, pro který byly uvedené informace získány.

174    Tento závěr ostatně umožňuje odlišit projednávanou věc od věci, v níž byl vydán rozsudek Asociación Española de Banca Privada a další, bod 121 výše, uváděný žalobkyní. Není nutné připomínat rozdíly mezi čl. 20 odst. 1 nařízení č. 17 a čl. 28 odst. 1 nařízení č. 1/2003, který ho nahrazuje, stačí totiž konstatovat, že se tento rozsudek týkal použití, jako důkazů, vnitrostátními orgány informací získaných Komisí od podniků, přičemž tyto informace nebyly uvedeny v rozhodnutí Komise sankcionujícím porušení práva hospodářské soutěže a zveřejněném za podmínek stanovených článkem 21 nařízení č. 17, přičemž Soudní dvůr rozhodl, že takové použití je zakázáno, neboť nemá nic společného s účelem, pro který byly takové informace získány (rozsudek Asociación Española de Banca Privada a další, bod 121 výše, body 35 až 38 a 47 až 54).

175    Pátý žalobní důvod tudíž není opodstatněný a musí být zamítnut, stejně jako žaloba v plném rozsahu.

 K nákladům řízení

176    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

177    Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (třetí senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Společnosti Evonik Degussa GmbH se ukládá náhrada nákladů řízení, včetně nákladů souvisejících s řízením o předběžném opatření.

Papasavvas Forwood Bieliūnas

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 28. ledna 2015.

Podpisy.

* Jednací jazyk: němčina.