Kasační opravný prostředek podaný dne 3. srpna 2011 Carlo De Nicola proti rozsudku vydanému dne 28. června 2011 Soudem pro veřejnou službu ve věci F-49/10, De Nicola v. EIB

(Věc T-418/11 P)

Jednací jazyk: italština

Účastníci řízení

Účastník řízení podávající kasační opravný prostředek: Carlo De Nicola (Strassen, Lucembursko) (zástupce: L. Isola, advokát)

Další účastnice řízení: Evropská investiční banka

Návrhová žádání účastníka řízení podávajícího kasační opravný prostředek

Navrhovatel navrhuje, aby Tribunál:

-    změnil rozsudek vydaný dne 28. června 2011 Soudem pro veřejnou službu ve věci F-49/10 týkající se:

zrušení rozhodnutí, a sice e-mailu ze dne 11. května 2010 v části, v níž EIB nesouhlasila s provedením správního řízení a zabránila pokusu o smírčí vyřešení sporu tím, že konkludentně odmítla úhradu lékařských výdajů ve výši 3 000 eur;

uložení EIB úhradu částky 3 000 eur vynaložené žalobcem za laserovou terapii, která mu byla předepsána a byla provedena v Itálii; navýšené o úroky, valorizaci a náklady sporu.

Důvody kasačního opravného prostředku a hlavní argumenty

Na podporu návrhových žádání navrhovatel tvrdí:

A)     Ke skutečnostem:

1)    Navrhovatel si stěžuje na zkreslení jednoho žalobního důvodu a nevyjádření se k dalšímu žalobnímu důvodu.

2)     Rovněž si stěžuje na privilegované postavení vyhrazené orgánu, který se opět omezil na tvrzení určitých skutečností, které Soud poté považoval za prokázané.

B)     K žádosti o zrušení:

3)     Navrhovatel požádal o zrušení rozhodnutí, které mu bylo doručeno e-mailem dne 11. května 2010 v části, v níž EIB odmítla jmenovat třetího lékaře, odmítla zahájit smírčí řízení podle článku 41 zaměstnaneckého řádu a odmítla mu uhradit náklady ve výši 3 000 eur za laserovou terapii, která mu byla předepsána v Itálii, kde byla také provedena.

4)     Soud pro veřejnou službu prohlásil žalobu za nepřípustnou v části týkající se odmítnutí jmenování třetího lékaře s tím, že žalobce měl napadnout neexistující rozhodnutí ze dne 24. března 2008, aniž by vysvětlil souvislost mezi napadeným rozhodnutím a rozhodnutím, o němž má za to, že je aktem zasahujícím do právního postavení, a aniž by vysvětlil, na základě jakých pravidel je názor revizního lékaře EIB považován za rozhodnutí o zamítnutí ze strany EIB.

5)    Navrhovatel tvrdí, že opatření interní povahy není aktem zasahujícím do právního postavení a nelze jej samostatně napadnout.

Soud pro veřejnou službu se namísto toho odchýlil od ustálené judikatury a zavedl tříměsíční lhůtu k napadení kteréhokoliv aktu s tím, že uvedl, že lhůty k podání žaloby počínají běžet od stejného data, kdy zaměstnanec podá žádost, nezávisle na přijetí rozhodnutí a aniž by znal jeho odůvodnění.

6)     Navrhovatel napadá celý systém pravidel stanovených pro veřejné orgány, které se Soud pro veřejnou službu snaží uplatnit na EIB, která je organizována jako soukromá banka a jejíž zaměstnanci mají pracovní smlouvu dle soukromého práva. Jelikož akty, které se jej týkají, nejsou správními akty, nepředstavují výkon potestas, nejsou autoritativními akty a nepožívají presumpce zákonnosti, neexistuje tedy žádná obdoba s veřejnými zaměstnanci a není ani nezbytné okamžitě stabilizovat organizační akty vydané stejně jako v rámci kterékoliv jiné soukromé banky.

7)     Navrhovatel si dále stěžuje na nelogičnost odůvodnění rozsudku v části, v níž vylučuje omluvitelnou chybu na jeho straně a vyžaduje po něm, aby byl seznámen s aktem doručeným pouze jeho advokátovi.

8)    Konečně tvrdí, že v každém právním řádu lze neplatný akt napadnout kdykoliv, nikoliv jen v krátké lhůtě stanovené pro zrušitelné akty.

9)    Pokud jde o smírčí řízení stanovené článkem 41 zaměstnaneckého řádu, navrhovatel tvrdí, že se nejedná o podmínku řízení a že jej tedy Soud pro veřejnou službu nesprávně připodobňuje správní stížnosti, kterou musí podávat úředníci Evropské unie, jelikož tato správní stížnost je povinná a vymezuje rozsah pozdějšího sporu před soudem.

10)    Pokud jde o návrhová žádání směřující proti odmítnutí zahájit smírčí řízení, navrhovatel má za to, že rozsudek Soudu pro veřejnou službu je nezákonný, jelikož banka nikdy nesmí odmítnout uvedené řízení.

Z toho vyplývá, že žádné odůvodnění nemůže ze zákona podpořit toto odmítnutí a dále, že ačkoliv je žalobě zaměstnance vyhověno, odpovědnost banky musí být považována za přitěžující okolnost a bance tedy musí být nepochybně uložena náhrada nákladů řízení.

11)    Pokud jde o konkludentní zamítnutí náhrady nákladů laserové terapie, C. De Nicola tvrdí, že neexistence odůvodnění je jistě symptomem překročení pravomoci, jelikož náhrada může být řádně odmítnuta pouze ve třech případech, přičemž neexistence formálního aktu znamená absolutní neplatnost, kterou lze jako takovou kdykoliv napadnout.

12)    Konečně je třeba jistě posoudit jako protiprávní část rozsudku, v níž Soud pro veřejnou službu nevydal rozhodnutí, jelikož měl za to, že nemá k dispozici nezbytné skutečnosti.

C)     K žádosti o uložení úhrady:

13)    Soud prohlásil žádost za nepřípustnou z důvodů litispendence, i když litispendence není v jednacím řádu upravena. Krom toho nevysvětlil, jak by se mohlo jednat o totožné věci v případě žaloby, která probíhá v prvním stupni a žaloby, která probíhá v odvolacím řízení, ani nevysvětlil, jak a kdo prokázal skutečnosti, na kterých se toto rozhodnutí zakládá.

14)    Konečně navrhovatel tvrdí, že přijetí odvolání a změna napadeného rozsudku musí vést k novému rozhodnutí o nákladech řízení, jakož i o nákladech řízení v prvním stupni.

____________