ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního rozšířeného senátu)

14. prosince 2018(*)

„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření namířená proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu – Zmrazení finančních prostředků – Možnost kvalifikovat orgán třetí země jako příslušný orgán ve smyslu společného postoje 2001/931/SZBP – Skutkový základ rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků – Povinnost uvést odůvodnění – Nesprávné posouzení – Právo na účinnou soudní ochranu – Právo na obhajobu – Právo na vlastnictví“

Ve věci T‑400/10 RENV,

Hamás, se sídlem v Dauhá (Katar), zastoupený L. Glock, advokátkou,

žalobce,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené B. Driessenem, M. Bishopem a A. Sikora-Kalėda, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Francouzskou republikou, zastoupenou D. Colasem a F. Fizem, jako zmocněnci,

a

Evropskou komisí, zastoupenou původně F. Castillem de la Torre, M. Konstantinidisem a R. Tricotem, poté F. Castillem de la Torre, L. Baumgartem a C. Zadrou, jako zmocněnci,

vedlejšími účastnicemi řízení,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení: zaprvé oznámení Rady určeného osobám, skupinám a subjektům uvedeným na seznamu stanoveném v čl. 2 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu (Úř. věst. 2010, C 188, s. 13), rozhodnutí Rady 2010/386/SZBP ze dne 12. července 2010, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu (Úř. věst. 2010, L 178, s. 28), a prováděcího nařízení Rady (EU) č. 610/2010 ze dne 12. července 2010, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení Rady (EU) č. 1285/2009 (Úř. věst. 2010, L 178, s. 1), v rozsahu, v němž se tyto akty týkají žalobce, zadruhé rozhodnutí Rady 2011/70/SZBP ze dne 31. ledna 2011, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu (Úř. věst. 2011, L 28, s. 57), a prováděcího nařízení Rady (EU) č. 83/2011 ze dne 31. ledna 2011, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení Rady č. 610/2010 (Úř. věst. 2011, L 28, s. 14), v rozsahu, v němž se tyto akty týkají žalobce, zatřetí rozhodnutí Rady 2011/430/SZBP ze dne 18. července 2011, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu (Úř. věst. 2011, L 188, s. 47), a prováděcího nařízení Rady (EU) č. 687/2011 ze dne 18. července 2011, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušují prováděcí nařízení č. 610/2010 a č. 83/2011 (Úř. věst. 2011, L 188, s. 2), v rozsahu, v němž se tyto akty týkají žalobce, začtvrté rozhodnutí Rady 2011/872/SZBP ze dne 22. prosince 2011, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2011/430 (Úř. věst. 2011, L 343, s. 54), a prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1375/2011 ze dne 22. prosince 2011, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení č. 687/2011 (Úř. věst. 2011, L 343, s. 10), v rozsahu, v němž se tyto akty týkají žalobce, zapáté rozhodnutí Rady 2012/333/SZBP ze dne 25. června 2012, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2011/872 (Úř. věst. 2012, L 165, s. 72), a prováděcího nařízení Rady (EU) č. 542/2012 ze dne 25. června 2012, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení č. 1375/2011 (Úř. věst. 2012, L 165, s. 12), v rozsahu, v němž se tyto akty týkají žalobce, zašesté rozhodnutí Rady 2012/765/SZBP ze dne 10. prosince 2012, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2012/333 (Úř. věst. 2012, L 337, s. 50), a prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1169/2012 ze dne 10. prosince 2012, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení č. 542/2012 (Úř. věst. 2012, L 337, s. 2), v rozsahu, v němž se tyto akty týkají žalobce, zasedmé rozhodnutí Rady 2013/395/SZBP ze dne 25. července 2013, kterým se aktualizuje a mění seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2012/765 (Úř. věst. 2013, L 201, s. 57), a prováděcího nařízení Rady (EU) č. 714/2013 ze dne 25. července 2013, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení č. 1169/2012 (Úř. věst. 2013, L 201, s. 10), v rozsahu, v němž se tyto akty týkají žalobce, zaosmé rozhodnutí Rady 2014/72/SZBP ze dne 10. února 2014, kterým se aktualizuje a mění seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2013/395 (Úř. věst. 2014, L 40, s. 56), a prováděcího nařízení Rady (EU) č. 125/2014 ze dne 10. února 2014, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení č. 714/2013 (Úř. věst. 2014, L 40, s. 9), v rozsahu, v němž se tyto akty týkají žalobce, zadeváté rozhodnutí Rady 2014/483/SZBP ze dne 22. července 2014, kterým se aktualizuje a mění seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2014/72 (Úř. věst. 2014, L 217, s. 35), a prováděcího nařízení Rady (EU) č. 790/2014 ze dne 22. července 2014 , kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení č. 125/2014 (Úř. věst. 2014, L 217, s. 1), v rozsahu, v němž se tyto akty týkají žalobce, a zadesáté rozhodnutí Rady (SZBP) 2017/1426 ze dne 4. srpna 2017, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931/SZBP o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu, a kterým se zrušuje rozhodnutí (SZBP) 2017/154 (Úř. věst. 2017, L 204, s. 95), a prováděcího nařízení Rady (EU) 2017/1420 ze dne 4. srpna 2017, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje prováděcí nařízení (EU) 2017/150 (Úř. věst. 2017, L 204, s. 3), v rozsahu, v němž se tyto akty týkají žalobce,

TRIBUNÁL (první rozšířený senát),

ve složení I. Pelikánová, předsedkyně, V. Valančius, P. Nihoul (zpravodaj), J. Svenningsen a U. Öberg, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: P. Cullen, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 11. července 2018,

vydává tento

Rozsudek

I.      Skutečnosti předcházející sporu a skutkový stav, který nastal po podání projednávané žaloby

A.      Rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů 1373 (2001)

1        Dne 28. září 2001 přijala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci 1373 (2001), ve které stanovila strategie boje proti terorismu všemi prostředky a zejména proti financování terorismu. Odstavec 1 písm. c) této rezoluce mimo jiné stanoví, že všechny státy bezodkladně zmrazí finanční prostředky nebo ekonomické zdroje osob, které páchají teroristické činy nebo se je pokusí spáchat nebo se účastní takových činů nebo napomáhají jejich spáchání, subjektů vlastněných nebo kontrolovaných těmito osobami a osob a subjektů jednajících jménem takových osob a subjektů nebo podle jejich pokynů.

2        Uvedená rezoluce neobsahuje seznam osob, subjektů nebo skupin, na které se mají tato opatření použít.

B.      Právo Evropské unie

3        Rada Evropské unie dospěla k závěru, že k provedení rezoluce 1373 (2001) je nezbytné opatření na úrovni Evropské unie, a proto dne 27. prosince 2001 přijala společný postoj 2001/931/PESC o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu (Úř. věst. 2001, L 344, s. 93; Zvl. vyd. 18/01, s. 217). Konkrétně článek 2 společného postoje 2001/931 stanoví zmrazení finančních prostředků a jiného finančního majetku nebo hospodářských zdrojů osob, skupin a subjektů zapojených do teroristických činů a uvedených na seznamu v příloze tohoto společného postoje.

4        Téhož dne přijala Rada za účelem provedení opatření uvedených ve společném postoji 2001/931 na unijní úrovni nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem boje proti terorismu (Úř. věst. 2001, L 344, s. 70; Zvl. vyd. 18/01, s. 207), jakož i rozhodnutí 2001/927/ES, kterým se stanoví seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 (Úř. věst. 2001, L 344, s. 83).

5        Název „Hamás-Izz al-Din al-Qassem (ozbrojené křídlo Hamásu)“ byl uveden na seznamech připojených ke společnému postoji 2001/931 a k rozhodnutí 2001/927. Oba tyto akty byly pravidelně aktualizovány na základě čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001, přičemž název „Hamás-Izz al-Din al-Qassem (ozbrojené křídlo Hamásu)“ zůstal zapsán na seznamech.

6        Dne 12. září 2003 přijala Rada společný postoj 2003/651/SZBP, kterým se aktualizuje společný postoj 2001/931 (Úř. věst. 2003, L 229, s. 42), a rozhodnutí 2003/646/ES, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a zrušuje se rozhodnutí 2003/480/ES (Úř. věst. 2003, L 229, s. 22). Název organizace uvedené na seznamech v přílohách těchto aktů je „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“.

7        Název této organizace zůstal zapsán i na seznamech v přílohách pozdějších aktů.

C.      Napadené akty

1.      Akty z července 2010

8        Dne 12. července 2010 přijala Rada rozhodnutí 2010/386/SZBP, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931 (Úř. věst. 2010, L 178, s. 28), a prováděcí nařízení (EU) č. 610/2010, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení (EU) č. 1285/2009 (Úř. věst. 2010, L 178, s. 1) (dále společně jen „akty z července 2010“).

9        Název „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“ byl nadále zapsán na seznamech v přílohách těchto aktů (dále jen „sporné seznamy z července 2010“).

10      Dne 13. července 2010 zveřejnila Rada v Úředním věstníku Evropské unie oznámení určené osobám, skupinám a subjektům uvedeným na seznamu stanoveném v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 (Úř. věst. 2010, C 188, s. 13, dále jen „oznámení z července 2010“).

11      Tímto oznámením Rada mimo jiné informovala dotčené osoby a subjekty o tom, že zaprvé rozhodla, že důvody pro zařazení jejich jmen do seznamů přijatých podle nařízení č. 2580/2001 jsou stále platné, takže se rozhodla ponechat jejich jména na sporných seznamech z července 2010, zadruhé, že mohou požádat příslušné vnitrostátní orgány o povolení použít zmrazené prostředky pro určité potřeby, zatřetí, že mohou požádat Radu o zaslání odůvodnění, pro které byly jejich názvy ponechány na těchto seznamech, začtvrté, že ji mohou rovněž kdykoli požádat o přezkoumání rozhodnutí, na základě nichž byla jejich jména zařazena na dotčené seznamy, zapáté, že žádosti, které je třeba vzít v úvahu při příštím přezkumu, jí v souladu s čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 musí být podány do dvou měsíců ode dne zveřejnění uvedených oznámení, a zašesté, že mají možnost podat žalobu k unijnímu soudu.

12      Žalobce na toto oznámení nereagoval.

2.      Akty z ledna 2011

13      Oznámením zveřejněným v Úředním věstníku Evropské unie ze dne 20. listopadu 2010 informovala Rada osoby, skupiny a subjekty, na které se vztahuje prováděcí nařízení č. 610/2010, že obdržela nové informace související s jejich zařazením na seznamy a že v návaznosti na to změnila odůvodnění tohoto nařízení. Podle tohoto oznámení mohla být Radě předložena žádost o zaslání odůvodnění do dvou týdnů ode dne zveřejnění oznámení.

14      Dopisem ze dne 10. prosince 2010 Rada, která měla vzhledem k podání projednávané žaloby dne 12. září k dispozici adresu žalobcova advokáta, sdělila tomuto advokátovi důvody, proč zamýšlela ponechat jméno žalobce na seznamu týkajícím se zmrazení finančních prostředků, a uvedla, že je možné jí do jednoho měsíce od data tohoto dopisu zaslat připomínky týkající se ponechání jména na seznamech a předat jí veškeré podklady.

15      Žalobce na toto oznámení ani na uvedený dopis nikterak nereagoval.

16      Dne 31. ledna 2011 přijala Rada rozhodnutí 2011/70/SZBP, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931 (Úř. věst. 2011, L 28, s. 57), a prováděcí nařízení (EU) č. 83/2011, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení č. 610/2010 (Úř. věst. 2011, L 28, s. 14) (dále společně jen „akty z ledna 2011“). Název „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“ byl ponechán na seznamech v přílohách těchto aktů (dále jen „sporné seznamy z ledna 2011“).

17      Dopisem ze dne 2. února 2011 sdělila Rada žalobcovu advokátovi důvody pro ponechání subjektu „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“ na sporných seznamech z ledna 2011.

18      Toto odůvodnění mělo následující strukturu.

19      Rada zaprvé shrnula dosavadní činnosti subjektu „Hamás, včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem“. Tato organizace se zejména dopustila mnoha útoků proti izraelským cílům v letech 1988 až 2010, které byly kvalifikovány jako teroristické činy ve smyslu čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931.

20      Zadruhé Rada konstatovala, že vůči „Hamás-Izz al-Din al-Qassem“ v průběhu roku 2001 přijaly dvě rozhodnutí orgány Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a dvě rozhodnutí přijaly orgány Spojených států amerických.

21      První rozhodnutí přijaté orgány Spojeného království vydal Secretary of State for the Home Department (ministr vnitra, dále jen „Home Secretary“). Toto rozhodnutí ze dne 29. března 2001 bylo přijato v souladu s UK Terrorism Act 2000 (zákon Spojeného království o terorismu z roku 2000) a týkalo se zákazu Hamás-Izz al-Din al-Qassem jakožto organizace zapojené do terorismu (dále jen „rozhodnutí Home Secretary“). Druhé rozhodnutí přijaté orgány Spojeného království pocházelo od UK Treasury (ministr financí). Tímto rozhodnutím ze dne 6. prosince 2001 UK Treasury zmrazil majetek organizace Hamás-Izz al-Din al-Qassem a v tomto smyslu vydal pokyny v souladu s pravomocemi, jež mu byly svěřeny na základě článku 4 Terrorism (United Nations Measures) Order 2001 [vyhláška o terorismu (opatření OSN) z roku 2001]. Rada uvedla, že rozhodnutí Home Secretary bylo pravidelně přezkoumáváno národní vládní komisí a že vyhláška, na základě které bylo přijato rozhodnutí UK Treasury, obsahovala ustanovení o soudním přezkumu tohoto rozhodnutí nebo o opravných prostředcích proti němu.

22      V případě rozhodnutí orgánů Spojených států se jednalo jednak o rozhodnutí vlády kvalifikující Hamás jako „zahraniční teroristickou organizaci“ podle článku 219 US Immigration and Nationality Act (zákon Spojených států o přistěhovalectví a státní příslušnosti), ve znění pozdějších předpisů, a jednak o rozhodnutí kvalifikující Hamás jako „subjekt výslovně označený za mezinárodní teroristický subjekt“ na základě Executive Order č. 13224 (nařízení prezidenta 13224) (dále společně jen „americká rozhodnutí“). Rada poznamenala, že první označení podléhá soudnímu přezkumu a druhé označení správnímu a soudnímu přezkumu podle práva Spojených států.

23      Tato rozhodnutí Rada označila za „rozhodnutí příslušných orgánů“ ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931.

24      Zatřetí Rada konstatovala, že uvedená rozhodnutí jsou stále v platnosti, a uvedla, že důvody, které vedly k zařazení „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“ na seznamy zmrazení finančních prostředků, jsou stále platné.

25      Ve svém dopise ze dne 2. února 2011 Rada uvedla zaprvé, že žalobce ji může kdykoliv požádat o přezkum sporných seznamů z ledna 2011 v rámci čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, zadruhé, že k tomu, aby žádosti mohly být vzaty v úvahu při následujícím přezkumu podle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, jí musí být předloženy ve lhůtě dvou měsíců ode dne tohoto dopisu, zatřetí, že žalobce má možnost podat žalobu k unijnímu soudu, a začtvrté, že může požádat příslušné vnitrostátní orgány o povolení použít zmrazené finanční prostředky k určitým účelům.

3.      Akty z července 2011

26      Dne 30. května 2011 zaslala Rada žalobcovu advokátovi dopis, v němž ho informovala, že obdržela nové informace související se zařazením žalobce na seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují omezující opatření stanovená nařízením č. 2580/2001, a že odpovídajícím způsobem změnila odůvodnění tohoto nařízení. Poskytla žalobci lhůtu tři týdny na to, aby vyjádřil své připomínky.

27      Žalobce na tento dopis nereagoval.

28      Dne 18. července 2011 přijala Rada rozhodnutí 2011/430/SZBP, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931 (Úř. věst. 2011, L 188, s. 47), a prováděcí nařízení (EU) č. 687/2011, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušují prováděcí nařízení č. 610/2010 a č. 83/2011 (Úř. věst. 2011, L 188, s. 2) (dále společně jen „akty z července 2011“). Název „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“ byl nadále uveden na seznamech v přílohách těchto aktů (dále jen „sporné seznamy z července 2011“).

29      Dopisem ze dne 19. července 2011 zaslala Rada žalobcovu advokátovi odůvodnění, proč byl název „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“ ponechán na sporných seznamech z července 2011, a uvedla zaprvé, že žalobce ji může kdykoliv požádat o přezkum těchto seznamů v rámci čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, zadruhé, že k tomu, aby žádosti mohly být vzaty v úvahu při následujícím přezkumu podle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, jí musí být předloženy ve lhůtě dvou měsíců od data tohoto dopisu, zatřetí, že žalobce má možnost podat žalobu k unijnímu soudu, a začtvrté, že může požádat příslušné vnitrostátní orgány o povolení použít zmrazené finanční prostředky k určitým účelům.

30      Toto odůvodnění bylo stejné jako odůvodnění, které se týkalo aktů z ledna 2011, s tím rozdílem, že byl vypuštěn odkaz na rozhodnutí UK Treasury.

31      Žalobce na tento dopis nereagoval.

4.      Akty z prosince 2011

32      Dne 15. listopadu 2011 zaslala Rada žalobcovu advokátovi dopis, v němž ho informovala, že obdržela nové informace související se zařazením žalobce na seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují omezující opatření stanovená nařízením č. 2580/2001, a že odpovídajícím způsobem změnila odůvodnění tohoto nařízení. Poskytla žalobci lhůtu dva týdny na to, aby vyjádřil své připomínky.

33      Žalobce na tento dopis nereagoval.

34      Dne 22. prosince 2011 přijala Rada rozhodnutí 2011/872/SZBP, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2011/430 (Úř. věst. 2011, L 343, s. 54), a prováděcí nařízení (EU) č. 1375/2011, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení č. 687/2011 (Úř. věst. 2011, L 343, s. 10) (dále společně jen „akty z prosince 2011“). Název „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“ byl nadále uveden na seznamech v přílohách těchto aktů (dále jen „sporné seznamy z prosince 2011“).

35      Dopisem ze dne 3. ledna 2012 zaslala Rada žalobcovu advokátovi odůvodnění, proč byl název „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“ ponechán na sporných seznamech z prosince 2011, a uvedla zaprvé, že žalobce ji může kdykoliv požádat o přezkum sporných seznamů v rámci čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, zadruhé, že k tomu, aby žádosti mohly být vzaty v úvahu při následujícím přezkumu podle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, jí musí být předloženy do 29. února 2012, zatřetí, že žalobce má možnost podat žalobu k unijnímu soudu, a začtvrté, že může požádat příslušné vnitrostátní orgány o povolení použít zmrazené finanční prostředky k určitým účelům.

36      V tomto odůvodnění Rada doplnila výčet skutečností, na základě nichž považuje žalobce (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem) za teroristickou organizaci, o tři nové skutečnosti, k nimž došlo v roce 2011.

37      Žalobce na tento dopis nereagoval.

5.      Akty z června 2012

38      Dne 25. června 2012 přijala Rada rozhodnutí 2012/333/SZBP, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2011/872 (Úř. věst. 2012, L 165, s. 72), a prováděcí nařízení (EU) č. 542/2012, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení č. 1375/2011 (Úř. věst. 2012, L 165, s. 12) (dále společně jen „akty z června 2012“). Název „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“ byl nadále uveden na seznamech v přílohách těchto aktů (dále jen „sporné seznamy z června 2012“).

39      Dopisem ze dne 26. června 2012 zaslala Rada žalobcovu advokátovi odůvodnění, proč byl název „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“ ponechán na sporných seznamech z června 2012, a uvedla zaprvé, že žalobce ji může kdykoliv požádat o přezkum těchto seznamů v rámci čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, zadruhé, že k tomu, aby žádosti mohly být vzaty v úvahu při následujícím přezkumu podle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, jí musí být předloženy do 27. srpna 2012, zatřetí, že žalobce má možnost podat žalobu k unijnímu soudu, a začtvrté, že může požádat příslušné vnitrostátní orgány o povolení použít zmrazené finanční prostředky k určitým účelům.

40      Znění tohoto odůvodnění bylo totožné s odůvodněním týkajícím se aktů z prosince 2011.

41      Žalobce na tento dopis nereagoval.

6.      Akty z prosince 2012

42      Dne 10. prosince 2012 přijala Rada rozhodnutí 2012/765/SZBP, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2012/333 (Úř. věst. 2012, L 337, s. 50), a prováděcí nařízení (EU) č. 1169/2012, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení č. 542/2012 (Úř. věst. 2012, L 337, s. 2) (dále jen „akty z prosince 2012“). „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“ byl nadále uveden na seznamech v přílohách těchto aktů (dále jen „sporné seznamy z prosince 2012“).

43      Dopisem ze dne 11. prosince 2012 zaslala Rada žalobcovu advokátovi odůvodnění, proč byl název „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“ ponechán na sporných seznamech z prosince 2012, a uvedla zaprvé, že žalobce ji může kdykoliv požádat o přezkum těchto seznamů v rámci čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, zadruhé, že k tomu, aby žádosti mohly být vzaty v úvahu při následujícím přezkumu podle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, jí musí být předloženy do 11. února 2013, zatřetí, že žalobce má možnost podat žalobu k unijnímu soudu, a začtvrté, že může požádat příslušné vnitrostátní orgány o povolení použít zmrazené finanční prostředky k určitým účelům.

44      Znění tohoto odůvodnění bylo totožné s odůvodněním týkajícím se aktů z června 2012.

45      Žalobce na tento dopis nereagoval.

7.      Akty z července 2013

46      Dne 25. července 2013 přijala Rada rozhodnutí 2013/395/SZBP, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2012/765 (Úř. věst. 2013, L 201, s. 57), a prováděcí nařízení (EU) č. 714/2013, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení č. 1169/2012 (Úř. věst. 2013, L 201, s. 10) (dále jen „akty z července 2013“). Název „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“ byl nadále uveden na seznamech v přílohách těchto aktů (dále jen „sporné seznamy z července 2013“).

47      Dopisem ze dne 26. července 2013 zaslala Rada advokátovi žalobce odůvodnění, proč byl název „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“ ponechán na sporných seznamech z července 2013, a uvedla zaprvé, že žalobce ji může kdykoliv požádat o přezkum těchto seznamů v rámci čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, zadruhé, že k tomu, aby žádosti mohly být vzaty v úvahu při následujícím přezkumu podle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, jí musí být předloženy do 10. září 2013, zatřetí, že žalobce má možnost podat žalobu k unijnímu soudu, a začtvrté, že může požádat příslušné vnitrostátní orgány o povolení použít zmrazené finanční prostředky k určitým účelům.

48      Znění tohoto odůvodnění bylo totožné s odůvodněním týkajícím se aktů z prosince 2012.

49      Žalobce na tento dopis nereagoval.

8.      Akty z února 2014

50      Dne 10. února 2014 přijala Rada rozhodnutí 2014/72/SZBP, kterým se aktualizuje a mění seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2013/395 (Úř. věst. 2014, L 40, s. 56), a prováděcí nařízení (EU) č. 125/2014, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení č. 714/2013 (Úř. věst. 2014, L 40, s. 9) (dále společně jen „akty z února 2014“). Název „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“ byl nadále uveden na seznamech v přílohách těchto aktů (dále jen „sporné seznamy z února 2014“).

51      Dopisem ze dne 11. února 2014 zaslala Rada žalobcovu advokátovi odůvodnění, proč byl název „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“ ponechán na sporných seznamech z února 2014, a uvedla zaprvé, že žalobce ji může kdykoliv požádat o přezkum těchto seznamů v rámci čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, zadruhé, že k tomu, aby žádosti mohly být vzaty v úvahu při následujícím přezkumu podle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, jí musí být předloženy do 28. února 2014, zatřetí, že žalobce má možnost podat žalobu k unijnímu soudu, a začtvrté, že může požádat příslušné vnitrostátní orgány o povolení použít zmrazené finanční prostředky k určitým účelům.

52      Znění tohoto odůvodnění bylo totožné s odůvodněním týkajícím se aktů z července 2013.

53      Žalobce na tento dopis nereagoval.

9.      Akty z července 2014

54      Dne 22. července 2014 přijala Rada rozhodnutí 2014/483/SZBP, kterým se aktualizuje a mění seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931, a kterým se zrušuje rozhodnutí 2014/72 (Úř. věst. 2014, L 217, s. 35), a prováděcí nařízení (EU) č. 790/2014, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení č. 125/2014 (Úř. věst. 2014, L 217, s. 1) (dále společně jen „akty z července 2014“). Název „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“ byl nadále uveden na seznamech v přílohách těchto aktů (dále jen „sporné seznamy z července 2014“).

55      Dopisem ze dne 23. července 2014 zaslala Rada žalobcovu advokátovi odůvodnění, proč byl název „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“ ponechán na sporných seznamech z července 2014, a uvedla zaprvé, že žalobce ji může kdykoliv požádat o přezkum těchto seznamů v rámci čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, zadruhé, že k tomu, aby žádosti mohly být vzaty v úvahu při následujícím přezkumu podle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, jí musí být předloženy do 30. září 2014, zatřetí, že žalobce má možnost podat žalobu k unijnímu soudu, a začtvrté, že může požádat příslušné vnitrostátní orgány o povolení použít zmrazené finanční prostředky k určitým účelům.

56      V odůvodnění Rada dodala, že kvalifikace žalobce za zahraniční teroristickou organizaci podle amerického rozhodnutí na základě článku 219 zákona USA o přistěhovalectví a státní příslušnosti byla potvrzena rozhodnutím ze dne 18. července 2012.

57      Žalobce na tento dopis nereagoval.

10.    Akty ze srpna 2017

58      Dne 4. srpna 2017 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2017/1426, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931, a kterým se zrušuje rozhodnutí (SZBP) 2017/154 (Úř. věst. 2017, L 204, s. 95), a prováděcí nařízení (EU) 2017/1420, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje prováděcí nařízení (EU) 2017/150 (Úř. věst. 2017, L 204, s. 3) (dále společně jen „akty ze srpna 2017“). Název „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“ byl nadále uveden na seznamech v přílohách těchto aktů (dále jen „sporné seznamy ze srpna 2017“).

59      Dopisem ze dne 7. srpna 2017 zaslala Rada žalobcovu advokátovi odůvodnění, proč byl název „Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“ ponechán na sporných seznamech ze srpna 2017, a uvedla zaprvé, že žalobce ji může kdykoliv požádat o přezkum těchto seznamů v rámci čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, zadruhé, že k tomu, aby žádosti mohly být vzaty v úvahu při následujícím přezkumu podle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, jí musí být předloženy do 4. září 2017, zatřetí, že žalobce má možnost podat žalobu k unijnímu soudu, a začtvrté, že může požádat příslušné vnitrostátní orgány o povolení použít zmrazené finanční prostředky k určitým účelům.

60      Znění tohoto odůvodnění bylo značně pozměněné oproti odůvodnění předchozích aktů.

61      Žalobce na tento dopis nereagoval.

II.    Řízení a návrhová žádání účastníků řízení před vrácením věci

62      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 12. září 2010 podal žalobce projednávanou žalobu.

63      Žalobce v žalobě navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil oznámení z července 2010;

–        zrušil akty z července 2010;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

64      Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 21. prosince 2010 podala Evropská komise návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Rady. Usnesením ze dne 7. února 2011 předseda druhého senátu Tribunálu toto vedlejší účastenství povolil.

65      Dopisem ze dne 17. února 2011, došlým soudní kanceláři Tribunálu téhož dne, žalobce poukázal na akty z ledna 2011 a dopis ze dne 2. února 2011. Uvedl, že trvá na důvodech žaloby proti těmto „aktům“ a že v replice rozvíjí výhrady vůči odůvodnění ponechání svého jména na sporných seznamech z ledna 2011, jak mu bylo oznámeno dopisem ze dne 2. února 2011.

66      Po vyslechnutí ostatních účastníků řízení Tribunál dopisem soudní kanceláře ze dne 15. června 2011 adresovaným žalobci povolil, aby žalobce upravil v replice žalobní důvody a návrhová žádání, pokud jde o akty z ledna 2011, případně ve světle odůvodnění obsaženého v dopise ze dne 2. února 2011. Tribunál naproti tomu nepovolil, aby žalobce upravil svá návrhová žádání, pokud jde o dopis ze dne 2. února 2011. Lhůta pro podání repliky byla stanovena na 27. července 2011.

67      Dopisem ze dne 27. července 2011 uvedl žalobce akty z července 2011 a dopis ze dne 19. července 2011 jako akty, které nahrazují původně napadené akty. Podotkl, že zveřejnění nebo oznámení těchto aktů má za následek běh nové lhůty pro podání žaloby v délce 2 měsíců, a uvedl důvody, proč nepředložil repliku.

68      Dopis ze dne 27. července 2011 byl založen do spisu jako žádost o prodloužení lhůty pro podání repliky.

69      Dopisy soudní kanceláře ze dne 16. září 2011 Tribunál informoval účastníky řízení o svém rozhodnutí nevyhovět této žádosti o prodloužení a stanovil lhůtu, ve které Komise musela předložit spis vedlejšího účastníka, na 2. listopad 2011.

70      Dne 28. září 2011 předložil žalobce soudní kanceláři Tribunálu doplňující spis. V tomto spisu žalobce uvedl, že „rozšiřuje svá návrhová žádání znějící na zrušení o [akty z července 2011]“ v rozsahu, v němž se ho týkají, a to včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem. Žalobce rovněž uvedl, že s ohledem na původní žalobu, dopis ze dne 17. února 2011 a doplňující spis je třeba projednávanou žalobu napříště považovat za žalobu směřující proti aktům z července 2010, jakož i proti aktům z ledna a července 2011. Žalobce dodal, že rovněž trvá na návrhových žádáních uplatněných proti oznámení z července 2010, a upřesnil, že návrhy na zrušení se vztahují na dotčené akty pouze v rozsahu, v němž se ho týkají.

71      Dne 28. října 2011 předložila Komise spis vedlejšího účastníka řízení.

72      Rozhodnutím Tribunálu ze dne 8. prosince 2011 byl doplňující spis založen do spisu.

73      Dopisem ze dne 20. prosince 2011 informoval Tribunál účastníky řízení o tom, že vzhledem k uplynutí lhůty pro podání žaloby na neplatnost proti aktům z ledna 2011 před předložením doplňujícího spisu bude úprava návrhových žádání proti těmto aktům, sama o sobě přípustná, jelikož již o ni bylo požádáno a byla provedena právně dostačujícím způsobem prostřednictvím dopisu žalobce ze dne 17. února 2011, zkoumána pouze s přihlédnutím k žalobním důvodům a argumentům předloženým tímto účastníkem řízení před uplynutím lhůty pro podání žaloby na neplatnost těchto aktů, tj. k důvodům uvedeným v návrhu na zahájení řízení.

74      Tribunál stanovil Radě a Komisi lhůtu do dne 17. února 2012 k předložení vyjádření k úpravě návrhových žádání proti aktům z ledna 2011 a dne 5. března 2012 prodloužil lhůtu pro předložení vyjádření týchž účastníků k doplňujícímu spisu do 3. dubna 2012.

75      Dopisem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 1. února 2012 upravil žalobce svá návrhová žádání tak, aby zohlednila akty z prosince 2011 v rozsahu, v němž se ho týkají, a to včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem.

76      Podáními došlými soudní kanceláři Tribunálu ve dnech 13. a 16. února 2012 předložily Komise a Rada na výzvu Tribunálu svá vyjádření k úpravě návrhových žádání proti aktům z ledna 2011 v rozsahu, v němž se týkají žalobce, včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem.

77      Podáními došlými soudní kanceláři Tribunálu dne 3. dubna 2012 předložily Rada a Komise na výzvu Tribunálu vyjádření k doplňujícímu spisu.

78      Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 28. června 2012 předložil žalobce na výzvu Tribunálu vyjádření k vyjádřením Rady a Komise ze dne 3. dubna 2012.

79      Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 10. července 2012 upravil žalobce svá návrhová žádání tak, aby zohlednila akty z června 2012, v rozsahu, v němž se týkají Hamásu, včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem.

80      Podáními došlými soudní kanceláři Tribunálu ve dnech 20. a 23. července 2012 předložily Komise a Rada na výzvu Tribunálu svá vyjádření k úpravě návrhových žádání proti aktům z června 2012.

81      Podáními došlými soudní kanceláři Tribunálu dne 5. a 6. září 2012 odpověděly Komise a Rada na výzvu Tribunálu na vyjádření žalobce ze dne 28. června 2012.

82      Dopisem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 11. února 2013 upravil žalobce svá návrhová žádání tak, aby zohlednila akty z prosince 2012 v rozsahu, v němž se ho týkají, včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem.

83      Podáními došlými soudní kanceláři Tribunálu ve dnech 11. a 13. března 2013 předložily Komise a Rada na výzvu Tribunálu svá vyjádření k úpravě návrhových žádání proti aktům z prosince 2012.

84      Dopisem ze dne 24. září 2013 upravil žalobce návrhová žádání této žaloby proti aktům z července 2013 v rozsahu, v němž se týkaly Hamásu, včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem.

85      Dopisem ze dne 4. října 2013 vyzval Tribunál Radu, která této výzvě vyhověla podáním ze dne 28. října 2013, aby předložila některé dokumenty, a položil některé otázky účastníkům řízení za účelem jednání.

86      Podáními došlými soudní kanceláři Tribunálu ve dnech 28. a 30. října 2013 předložily Rada a Komise na výzvu Tribunálu svá vyjádření k úpravě návrhových žádání proti aktům z července 2013.

87      Dne 28. února 2014 upravil žalobce návrhová žádání této žaloby s ohledem na akty z února 2014 v rozsahu, v němž se týkají Hamásu, včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem.

88      Podáními došlými soudní kanceláři Tribunálu ve dnech 4. a 5. března 2014 předložily Komise a Rada na výzvu Tribunálu svá vyjádření k úpravě návrhových žádání proti aktům z února 2014.

89      Dne 21. září 2014 upravil žalobce svá návrhová žádání tak, aby zohlednila akty z července 2014 v rozsahu, v němž se ho týkají, včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem.

90      Podáními došlými soudní kanceláři Tribunálu ve dnech 23. října a 3. listopadu 2014 předložily Rada a Komise na výzvu Tribunálu svá vyjádření k úpravě návrhových žádání proti aktům z července 2014.

91      Z výše uvedeného vyplývá, že projednávanou žalobou žalobce navrhoval, aby Tribunál zrušil:

–        oznámení z července 2010 a akty z období od července 2010 do července 2014 v rozsahu, v němž se ho týkají, včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

92      Rada, podporovaná Komisí, navrhla, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl,

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

93      Rozsudkem ze dne 17. prosince 2014, Hamás v. Rada (T‑400/10, dále jen „původní rozsudek“, EU:T:2014:1095), Tribunál:

–        prohlásil žalobu na zrušení oznámení z července 2010 za nepřípustnou;

–        zrušil akty z období od července 2010 do července 2014 v rozsahu, v němž se týkaly žalobce (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem);

–        zachoval účinky aktů z července 2014 po dobu tří měsíců od vyhlášení uvedeného rozsudku, nebo, pokud by byl podán kasační opravný prostředek ve lhůtě uvedené v čl. 56 prvním pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie, až do doby, než o něm Soudní dvůr rozhodne;

–        uložil Radě, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení žalobce, a Komisi uložil, že ponese vlastní náklady řízení.

94      V rámci rozhodnutí v tomto smyslu Tribunál vyhověl čtvrtému a šestému žalobnímu důvodu, které byly namířeny proti aktům z období od července 2011 do července 2014, přičemž tyto důvody vycházely z nedostatečného zohlednění vývoje situace kvůli uplynutí času a z porušení povinnosti uvést odůvodnění. Tribunál v bodech 101 a 125 původního rozsudku uvedl, že výčet teroristických činů, které žalobce údajně spáchal od roku 2005, uvedený v odůvodněních aktů z období od července 2011 do července 2014, měl rozhodující vliv na to, že Rada zachovala zmrazení jeho finančních prostředků. V bodech 110 a 127 původního rozsudku Tribunál uvedl, že pro zmínku o každém novém teroristickém činu, kterou Rada vloží do svého odůvodnění během prověřování podle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, musí platit, že byla předmětem posouzení a rozhodnutí příslušného orgánu. Tribunál zejména v bodech 109 a 131 původního rozsudku konstatoval, že Rada založila svá tvrzení týkající se teroristických činů, jichž se měl žalobce dopustit od roku 2005, nikoli na takových rozhodnutích, ale na informacích získaných z tisku a internetu, a proto Tribunál zrušil akty z období od července 2011 do července 2014.

95      V bodě 141 původního rozsudku Tribunál rovněž zrušil akty z července 2010 a ledna 2011 z důvodu, že v nich rovněž chyběl odkaz na rozhodnutí příslušných orgánů týkající se činů vytýkaných žalobci, a že tyto akty tedy byly stiženy stejnou vadou spočívající v porušení povinnosti uvést odůvodnění.

96      Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 20. února 2015 podala Rada proti původnímu rozsudku kasační opravný prostředek, který byl zaevidován pod číslem C‑79/15 P.

97      Podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 11. května 2015 podala Francouzská republika návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Rady. Soudní dvůr toto vedlejší účastenství povolil.

98      Rozsudkem ze dne 26. července 2017, Rada v. Hamás (C‑79/15 P, dále jen „rozsudek o kasačním opravném prostředku“, EU:C:2017:584), Soudní dvůr zrušil původní rozsudek.

99      V rozsudku o kasačním opravném prostředku Soudní dvůr uvedl, že:

–        Tribunál se nedopustil nesprávného právního posouzení, když dovodil, že rozhodnutí amerických orgánů anebo rozhodnutí ministra vnitra nepředstavovala sama o sobě dostatečný základ pro akty z období od července 2010 do července 2014 (bod 33);

–        Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když určil, že Rada porušila článek 1 společného postoje 2001/931 tím, že se v odůvodnění k aktům z období od července 2010 do července 2014 opírala o informace vycházející z jiných zdrojů než z vnitrostátních rozhodnutí přijatých příslušnými orgány (bod 50);

–        Tribunál se tedy dopustil nesprávného právního posouzení při konstatování, že Rada porušila povinnost uvést odůvodnění (bod 53).

100    Vzhledem k tomu, že se Tribunál vyjádřil pouze ke čtvrtému a šestému důvodu návrhu žalobce znějícího na zrušení aktů Rady z období od července 2011 do července 2014 a ostatní žalobní důvody uplatněné před Tribunálem zčásti nastolují otázky posouzení skutkového stavu, Soudní dvůr v rozsudku o kasačním opravném prostředku vrátil věc Tribunálu a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později (bod 56).

III. Řízení a návrhová žádání účastníků řízení po vrácení věci Tribunálu

101    Věc vrácená zpět Tribunálu byla do rejstříku zapsána v kanceláři tohoto soudu pod číslem T‑400/10 RENV a přidělena dne 27. září 2017 prvnímu senátu.

102    Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 3. září 2017 předložil žalobce vyjádření k dalšímu průběhu řízení v souladu s čl. 217 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu; Rada tak učinila dne 4. října 2017 a Komise dne 5. října 2017.

103    Žalobce ve svém vyjádření navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil akty z období od července 2010 do července 2014 v rozsahu, v němž se týkají žalobce, „včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem“;

–        uložil Radě náhradu všech nákladů řízení, včetně nákladů vynaložených v řízení před Soudním dvorem.

104    Komise a Rada ve svých vyjádřeních navrhují, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu jako zjevně neopodstatněnou;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

105    Samostatným podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 3. října 2017 žalobce na základě článku 86 jednacího řádu předložil návrh na úpravu žaloby, aby byly zohledněny akty ze srpna 2017.

106    Rada podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 27. října 2017 předložila na výzvu Tribunálu vyjádření k návrhu na úpravu žaloby ze dne 3. října 2017; Komise tak učinila dne 23. listopadu 2017.

107    Rada, podporovaná Komisí, navrhuje, aby Tribunál:

–        odmítl návrh na úpravu žaloby jako zjevně nepřípustný;

–        podpůrně, zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení vynaložených Radou v řízení v prvním stupni i v řízení o kasačním opravném prostředku a v rámci tohoto řízení.

108    Dne 27. března 2018 Tribunál (první senát) v souladu s článkem 89 jednacího řádu položil hlavním účastníkům řízení písemné otázky a vyzval je, aby předložili některé dokumenty. Účastníci řízení těmto žádostem vyhověli ve stanovené lhůtě.

109    Dne 15. května 2018 Tribunál povolil žalobci předložit vyjádření k odpovědím Rady. Žalobce odpověděl ve stanovené lhůtě.

110    Na návrh prvního senátu rozhodl Tribunál podle článku 28 jednacího řádu o předání věci prvnímu rozšířenému senátu.

111    Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 11. července 2018.

IV.    Právní otázky

A.      Úvodní poznámky k předmětu žaloby a k rozsahu a přípustnosti vyjádření žalobce ze dne 28. června 2012

1.      K návrhům na úpravu návrhových žádání žaloby v souvislosti s akty z období od července 2010 do července 2014

112    Jak vyplývá z vylíčení skutkových okolností, akty z července 2010 byly zrušeny a poté nahrazeny akty z ledna, z července a z prosince 2011, z června a z prosince 2012, z července 2013 a pak z února a z července 2014.

113    Žalobce poté postupně upravil svá původní návrhová žádání tak, aby jeho žaloba zněla na zrušení všech těchto aktů.

114    Kromě toho výslovně uvedl, že trvá na svých návrhových žádáních znějících na zrušení nahrazených aktů.

115    Podle čl. 86 odst. 1 jednacího řádu platí, že je-li akt, jehož zrušení je navrhováno, nahrazen nebo změněn jiným aktem se stejným předmětem, může žalobce před ukončením ústní části řízení žalobu upravit tak, aby byla zohledněna tato nová skutečnost. V souladu s odstavcem 2 téhož ustanovení musí být tento návrh podán ve lhůtě stanovené v čl. 263 šestém pododstavci SFEU.

116    V projednávaném případě se návrhy na úpravu žaloby uvedené v bodě 112 výše týkají aktů, které ruší a nahrazují akty, jejichž zrušení bylo navrhováno dříve v rámci žaloby. Kromě toho byly tyto návrhy podány před ukončením ústní části řízení před vrácením dne 20. listopadu 2014 a ve lhůtě stanovené v čl. 263 šestém pododstavci SFEU. Návrhy na úpravu žaloby jsou tedy přípustné.

117    V souladu s ustálenou judikaturou v oblasti žalob směřujících proti postupným opatřením ke zmrazení finančních prostředků – a na rozdíl od toho, co tvrdí Komise ve svém vyjádření vedlejšího účastníka řízení, pokud jde o akty z července 2010 – má žalobce nadále zájem na zrušení rozhodnutí, kterým se ukládají omezující opatření, jež byla zrušena a nahrazena pozdějším rozhodnutím, jelikož zrušení aktu orgánem není uznáním jeho protiprávnosti a vytváří účinek ex nunc, na rozdíl od zrušujícího rozsudku, na základě kterého je zrušený akt se zpětným účinkem vyřazen z právního řádu a má se o něm za to, že nikdy neexistoval (rozsudek ze dne 12. prosince 2006, Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada, T‑228/02, EU:T:2006:384, bod 35; viz rovněž rozsudky ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, EU:T:2008:461, body 45 až 48 a citovaná judikatura, a ze dne 30. září 2009, Sison v. Rada, T‑341/07, EU:T:2009:372, body 47 a 48 a citovaná judikatura).

118    V důsledku toho si žalobce zachovává právní zájem na podání žaloby proti aktům z období od července 2010 do července 2014, i když tyto akty byly v průběhu řízení zrušeny a nahrazeny.

119    Projednávaná žaloba je tedy přípustná v rozsahu, v němž se týká aktů z období od července 2010 do července 2014.

2.      K přípustnosti návrhu na zrušení oznámení z července 2010

120    Rada, podporovaná Komisí, namítá, že návrh na zrušení oznámení z července 2010 je nepřípustný, protože oznámení pouze vyzývá osoby a subjekty, aby uplatnily svá práva, aniž jím je dotčeno jejich právní postavení. Proto toto oznámení není napadnutelným aktem ve smyslu článku 263 SFEU, jak je vykládán judikaturou.

121    V souladu s čl. 263 odst. 1 SFEU jsou akty, které mohou být předmětem žaloby, akty, „které mají právní účinky vůči třetím osobám“.

122    Podle ustálené judikatury platí, že akty nebo rozhodnutími, které mohou být předmětem žaloby na neplatnost, mohou být pouze opatření s právně závaznými účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení [viz usnesení ze dne 14. května 2012, Sepracor Pharmaceuticals (Ireland) v. Komise, C‑477/11 P, nezveřejněné, EU:C:2012:292, body 50 a 51 a citovaná judikatura].

123    V projednávaném případě bylo ponechání jména žalobce na sporných seznamech z července 2010 provedeno akty z července 2010.

124    Jak vyplývá z bodu 11 výše, oznámení z července 2010, které bylo zveřejněno v Úředním věstníku následující den po přijetí aktů z července 2010, mělo za cíl pouze informovat osoby a subjekty, jejichž finanční prostředky zůstaly zmrazeny při provádění těchto aktů, o možnostech požádat příslušné vnitrostátní orgány o povolení použít zmrazené finanční prostředky pro určité potřeby, požádat Radu o odůvodnění ponechání jejich jména na sporných seznamech z července 2010, požádat tento orgán o přezkoumání jeho rozhodnutí o ponechání jména na seznamech a konečně podat žalobu k unijnímu soudu.

125    Za těchto podmínek nemá oznámení z roku 2010 právně závazné účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že by se podstatným způsobem změnilo jeho právní postavení.

126    Žaloba tudíž musí být prohlášena za nepřípustnou v rozsahu, v němž se týká oznámení z roku 2010.

3.      K rozsahu a přípustnosti vyjádření žalobce ze dne 28. června 2012

127    Dne 28. června 2012 předložil žalobce v odpověď na výzvu Tribunálu vyjádření k vyjádřením Rady a Komise ze dne 3. dubna 2012, která se vztahují k doplňujícímu spisu.

128    Vzhledem k tomu, že žalobce nadepsal své vyjádření „replika“, Rada ve svém vyjádření ze dne 6. září 2012 namítla, že žalobce nemůže být oprávněn podat repliku týkající se celé věci, jak byla původně zahájena podáním žaloby a ke které nepodal repliku ve stanovené lhůtě.

129    Rada měla za to, že výměna spisů týkajících se věcné stránky měla skončit podáním doplňujícího spisu žalobcem a podáním vyjádření k tomuto spisu Radou.

130    Je třeba poukázat na to, že vyjádření žalobce ze dne 28. června 2012 předložené na výzvu Tribunálu zajisté nemůže v projednávané věci představovat repliku ve smyslu čl. 83 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu.

131    Jak totiž vyplývá z bodů 67 až 70 výše, žalobce nepodal v projednávané věci repliku ve stanovených lhůtách a žádost o prodloužení lhůty pro podání repliky, kterou Tribunál vyvodil z dopisu žalobce ze dne 27. července 2011, byla zamítnuta.

132    Nic to nemění na tom, že ač vyjádření ze dne 28. června 2012 nemůže být zohledněno v projednávané žalobě v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení aktů z července 2010 a z ledna 2011 (viz v posledně uvedeném ohledu bod 73 výše), je přípustné v rámci návrhu na zrušení aktů z července 2011 (podaného předložením doplňujícího spisu) v rozsahu, v němž odpovídá na vyjádření Rady k novým důvodům v doplňujícím spisu směřujícím proti aktům z července 2011, jakož i v rámci návrhů na zrušení pozdějších aktů Rady.

133    Ostatně právě proto, že Tribunál považoval za nezbytné umožnit žalobci, aby v tomto rámci odpověděl na vyjádření Rady ze dne 3. dubna 2012 k doplňujícímu spisu, vyzval jej k předložení vyjádření.

134    Konečně ze samotného znění bodu 1 vyjádření ze dne 28. června 2012 vyplývá, že cílem je pouze odpovědět na vyjádření Rady ze dne 3. dubna 2012 k doplňujícímu spisu.

135    S ohledem na tato upřesnění ohledně rozsahu vyjádření ze dne 28. června 2012 je třeba odmítnout námitky Rady týkající se přípustnosti uvedeného vyjádření.

4.      K návrhu na úpravu návrhových žádání žaloby v souvislosti s akty ze srpna 2017

136    V návrhu na úpravu žaloby ze dne 3. října 2017 žalobce navrhl, aby žaloba byla rozšířena i na akty ze srpna 2017.

137    Ve svém vyjádření k tomuto návrhu Rada uvedla, že tato žádost je nepřípustná jednak z toho důvodu, že v rozporu s tím, co stanoví čl. 86 odst. 1 jednacího řádu, na který odkazuje článek 218 tohoto řádu, k úpravě žaloby došlo po ukončení ústní části řízení dne 21. listopadu 2014, a jednak z toho důvodu, že akty ze srpna 2017 nenahrazují akty napadené v projednávané věci.

138    Rada na jednání uvedla, že tuto námitku nepřípustnosti nechává na posouzení Tribunálu.

139    V každém případě je třeba poznamenat, že jelikož jde o nepominutelnou podmínku řízení, může být přípustnost žaloby Tribunálem přezkoumána bez návrhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. února 2006, Standertskjöld-Nordenstam a Heyraud v. Komise, T‑437/04 a T‑441/04, EU:T:2006:62, bod 28 a citovaná judikatura).

140    Podle článku 218 jednacího řádu, zruší-li Soudní dvůr rozsudek Tribunálu a věc mu vrátí, řízení o vrácené věci před Tribunálem se s výhradou ustanovení článku 217 tohoto jednacího řádu koná v souladu s ustanoveními buď hlavy III, nebo případně hlavy IV uvedeného jednacího řádu.

141    Hlava IV jednacího řádu se týká řízení o právech duševního vlastnictví, a proto je v projednávaném případě třeba použít hlavu III jednacího řádu. V této hlavě III jednacího řádu čl. 86 odst. 1 stanoví dvě podmínky pro to, aby byl návrh na úpravu žaloby přípustný. Zaprvé úprava žaloby musí být navržena před ukončením ústní části řízení. Zadruhé akty uvedené v návrhu na úpravu žaloby musí nahrazovat a měnit jeden nebo více aktů, jejichž zrušení bylo navrhováno dříve.

142    Aniž je nutné se vyjadřovat k první podmínce, je třeba uvést, že druhá podmínka není v projednávaném případě splněna. Akty, které byly zrušené akty ze srpna 2017, totiž nebyly uvedeny ani v žalobě, ani v návrzích na úpravu žaloby, které byly předloženy dříve.

143    Žalobce tvrdí, že je třeba přijmout odlišný závěr na základě rozsudku ze dne 28. ledna 2016, Kljujev v. Rada (T‑341/14, EU:T:2016:47, bod 33), ve kterém Tribunál vyhověl návrhu na úpravu žaloby předložené v obdobné situaci.

144    V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že rozsudek uvedený žalobcem není relevantní, neboť v dané věci na rozdíl od projednávané věci byla splněna druhá podmínka uložená v článku 86 jednacího řádu, protože akty, jichž se týkal návrh na úpravu žaloby, změnily akty, které byly skutečně napadeny v návrhu na zahájení řízení.

145    Z těchto skutečností vyplývá, že návrh na úpravu žaloby podaný žalobcem dne 3. října 2017 musí být odmítnut jako nepřípustný.

B.      K návrhu na zrušení aktů z července 2010

146    Na podporu svého návrhu na zrušení aktů z července 2010 se žalobce v žalobě dovolává čtyř žalobních důvodů vycházejících zaprvé ze zjevně nesprávného posouzení, zadruhé z porušení práva na obhajobu, zatřetí z porušení práva na vlastnictví a začtvrté z porušení povinnosti uvést odůvodnění.

1.      K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení, pokud jde o použitelnost opatření spočívajících ve zmrazení finančních prostředků na žalobce

147    V rámci prvního žalobního důvodu žalobce tvrdí, že stejně jako na státy a legitimní vlády se na něj v zásadě nevztahuje možnost zařazení na seznamy ohledně zmrazení finančních prostředků.

148    V tomto ohledu žalobce zdůrazňuje, že disponuje legitimitou vzešlou z voleb, představuje politickou stranu, která je v současné době u moci a v roce 2007 se účastnila vytvoření vlády národní jednoty, přičemž tyto tři okolnosti ukazují, že i jemu musí svědčit výjimka, která je přiznána členským státům a legitimním vládám.

149    Rada, podporovaná Komisí, opodstatněnost tohoto žalobního důvodu zpochybňuje.

150    Je třeba uvést, že podle čl. 1 odst. 1 společného postoje 2001/931 se přijatá opatření týkající se zmrazení finančních prostředků vztahují na osoby, skupiny a subjekty zapojené do teroristických činů.

151    V článku 1 odst. 3 společného postoje 2001/931 se uvádí, že „teroristickým činem“ se rozumí úmyslné jednání, které může vzhledem ke své povaze nebo souvislostem závažně poškodit zemi nebo mezinárodní organizaci, definované jako trestný čin podle vnitrostátních právních předpisů, bylo-li spácháno s cílem závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo nebo přinutit vládu nebo mezinárodní organizaci, aby jednala určitým způsobem nebo aby se jednání zdržela, nebo s cílem závažným způsobem destabilizovat či zničit základní politické, ústavní, hospodářské nebo sociální struktury země nebo mezinárodní organizace.

152    Mezi akty, u kterých se má za to, že byly spáchány s cílem závažným způsobem destabilizovat či zničit základní politické, ústavní, hospodářské nebo sociální struktury země nebo mezinárodní organizace, čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931 řadí zejména útoky ohrožující lidský život s možným následkem smrti, útoky ohrožující tělesnou integritu člověka, únos nebo braní rukojmí, jakož i výrobu, držení, získání, přepravu, dodání nebo užití střelných zbraní.

153    Z těchto ustanovení vyplývá, že podle společného postoje 2001/931 je relevantní prvek pro určení toho, zda je třeba použít pravidla, která obsahuje, na konkrétní osobu nebo subjekt, vázán na jednání, kterého se taková osoba nebo subjekt dopustí, a nikoli na povahu této osoby nebo tohoto subjektu.

154    Za těchto podmínek okolnosti uvedené žalobcem, a sice výkon moci v návaznosti na volby, politická povaha organizace nebo účast ve vládě, nemohou být považovány za okolnosti umožňující vyhnout se použití pravidel obsažených ve společném postoji 2001/931.

155    V každém případě i za předpokladu, že by argument žalobce, podle něhož se opatření týkající se zmrazení finančních prostředků stanovená ve společném postoji 2001/931 nemohou uplatnit na státy nebo legitimní vlády, byl opodstatněný, žalobce se nenachází v situaci, na základě které by se na něj taková výjimka vztahovala.

156    Žalobce totiž není státem ve smyslu mezinárodního práva, jelikož tento koncept se v této oblasti práva používá pro územní celky, a nikoli pro organizace takového druhu, jako je žalobce.

157    Pokud jde o vlastnost legitimní vlády, ta poskytuje v případě potřeby vládám určitou ochranu, aniž je však možné ji rozšířit na skupiny nebo organizace, které – jak podle svých slov činí žalobce – do vlády delegují některé své členy (viz obdobně rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 69 a citovaná judikatura).

158    Za těchto podmínek je třeba první žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.

2.      K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na obhajobu

159    Ve druhém žalobním důvodu žalobce tvrdí, že Rada porušila zásadu dodržování práva na obhajobu tím, že mu před přijetím aktů z července 2010 nesdělila, které skutečnosti byly použity v jeho neprospěch, a tím, že mu neumožnila, aby byl vyslechnut v souladu s čl. 6 odst. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), a s čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv Evropské unie.

160    Rada, podporovaná Komisí, opodstatněnost tohoto žalobního důvodu zpochybňuje.

161    V tomto ohledu je třeba uvést, že podle judikatury je třeba rozlišovat mezi zařazením jména osoby nebo subjektu na seznam týkající se zmrazení finančních prostředků a mezi zachováním takového zápisu pro stanovení povinností požadovaných podle zásady dodržování práva na obhajobu.

162    Když Rada poprvé zařadí jméno určité osoby nebo subjektu na seznam podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001, nemá povinnost předem sdělit této osobě nebo tomuto subjektu důvody, které ji vedly k tomuto zařazení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2011, Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, C‑27/09 P, EU:C:2011:853, bod 61).

163    Toto pravidlo je vysvětlováno tím, že aby takové rozhodnutí bylo účinné, musí mít možnost využít účinku překvapení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2011, Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, C‑27/09 P, EU:C:2011:853, bod 61).

164    V rámci prvního zařazení v zásadě postačuje sdělit dotčené osobě nebo dotčenému subjektu důvody osvětlující rozhodnutí současně s přijetím tohoto rozhodnutí nebo bezprostředně po něm, přičemž této osobě nebo tomuto subjektu umožní být vyslechnut v tomto okamžiku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2011, Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, C‑27/09 P, EU:C:2011:853, bod 61).

165    Jinak je tomu v případě rozhodnutí o zachování zařazení jména osoby nebo subjektu na takovém seznamu, neboť v tomto případě již účinek překvapení není nutný.

166    Podle judikatury se povinnosti pro taková rozhodnutí liší podle toho, zda odůvodnění obsahuje či neobsahuje nové skutečnosti.

167    V případě nových skutečností musí být před přijetím opatření dotčené osobě nebo dotčenému subjektu sděleny skutečnosti svědčící v jeho neprospěch, přičemž jim musí být umožněno být vyslechnut ohledně těchto skutečností (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. prosince 2011, Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, C‑27/09 P, EU:C:2011:853, bod 63, a ze dne 28. července 2016, Tomana a další v. Rada a Komise, C‑330/15 P, nezveřejněný, EU:C:2016:601, bod 67).

168    Naproti tomu se tato povinnost nepoužije, pokud takové nové skutečnosti chybí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. září 2013, Makhlouf v. Rada, T‑383/11, EU:T:2013:431, body 43 a 44, a ze dne 18. září 2017, Uganda Commercial Impex v. Rada, T‑107/15 a T‑347/15, nezveřejněný, EU:T:2017:628, bod 97); přitom se předpokládá, že dotčená osoba nebo dotčený subjekt znali dřívější důvody a měli možnost uplatnit své připomínky.

169    V projednávaném případě akty z července 2010 podle všeho spadají do této poslední kategorie, neboť důvody těchto aktů se neliší od důvodů uvedených v odůvodnění vztahujícím se na akty přijaté dne 22. prosince 2009, a sice rozhodnutí Rady 2009/1004/SZBP, kterým se aktualizuje seznam osob, skupin a subjektů, na něž se vztahují články 2, 3 a 4 společného postoje 2001/931 (Úř. věst. 2009, L 346, s. 58), a prováděcí nařízení (EU) č. 1285/2009, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a kterým se zrušuje nařízení (ES) č. 501/2009 (Úř. věst. 2009, L 346, s. 39), jež bylo žalobci zpřístupněno oznámením o prováděcím nařízení č. 1285/2009, zveřejněným v Úředním věstníku ze dne 23. prosince 2009 (Úř. věst. 2009, C 315, s. 11, dále jen „oznámení z prosince 2009“).

170    Pokud jde o oznámení z prosince 2009, je třeba připomenout, že zveřejnění textu a obecného odůvodnění opatření o zmrazení finančních prostředků v Úředním věstníku bylo považováno za dostatečné s ohledem na skutečnost, že podrobné zveřejnění skutečností vytýkaných dotčeným osobám a subjektům by mohlo narážet na naléhavé důvody obecného zájmu, ale také poškodit jejich oprávněné zájmy, avšak s tím, že specifické a konkrétní důvody tohoto rozhodnutí musí být mimo jiné formalizovány a sděleny dotčeným subjektům jakýmkoli jiným vhodným způsobem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. prosince 2006, Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada, T‑228/02, EU:T:2006:384, bod 147).

171    V případě omezujících opatření tento jiný způsob musí v zásadě zahrnovat individuální oznámení, neboť taková opatření mohou zásadně ovlivnit dotčené osoby nebo subjekty a mohou omezovat výkon jejich základních práv (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, T‑390/08, EU:T:2009:401, bod 86).

172    V tomto ohledu Rada uvádí, že nebylo možné provést individuální oznámení, jelikož nebyla schopna určit adresu, na kterou by mohla žalobci zaslat dopis. Kromě toho žalobce jí nikdy nesdělil kontaktní adresu a nikdy se na ni neobrátil s žádostí o zdůvodnění zařazení svého jména na seznamy týkající se zmrazení finančních prostředků.

173    V této souvislosti žalobcův advokát na jednání v odpověď na otázky, které mu byly položeny Tribunálem, uvedl, že Radě nemůže sdělit takovou adresu, protože ji z důvodu bezpečnosti sám nezná.

174    Komise podotkla, že ani v řízení před Tribunálem žalobce nesdělil žádnou skutečnou adresu.

175    V tomto ohledu je třeba uvést, že účelem povinnosti individuálně oznámit konkrétní a přesné odůvodnění osobám a subjektům, vůči nimž byla přijata omezující opatření, je hlavně doplnění oznámení zveřejněného v Úředním věstníku, v němž se dotčeným osobám nebo subjektům oznamuje, že vůči nim byla přijata omezující opatření, a v němž se vyzývají, aby požádaly o sdělení odůvodnění těchto opatření a poskytly přesnou adresu, na kterou může být tato žádost zaslána. Individuální oznámení dotčeným osobám a subjektům tedy není jediným mechanismem používaným s cílem informovat tyto osoby či subjekty o opatřeních, která vůči nim byla přijata.

176    Kromě toho z judikatury vyplývá, že povinnost individuálně oznámit odůvodnění omezujících opatření se nepoužije ve všech případech, nýbrž pouze tehdy, pokud se to jeví jako možné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2014, Hassan v. Rada, T‑572/11, EU:T:2014:682, bod 37).

177    Přitom v projednávaném případě se jeví, že i v rámci tohoto řízení adresa žalobce stále není známa, jelikož jediné údaje, které poskytl žalobce Tribunálu, se omezují na uvedení města a země, přičemž tyto údaje byly po podání žaloby dvakrát změněny (Bejrút v Libanonu, poté Damašek v Sýrii a nakonec Dauhá v Kataru).

178    Žalobce na jednání dále uvedl, že Unie má v zahraničí síť zástupců, takže Rada má prostředky zjistit adresu, na kterou lze zaslat individuální oznámení, a že tomuto orgánu, a nikoli samotnému žalobci přísluší převzít iniciativu v tomto ohledu, jelikož opatření přijatá v aktech z července 2010 na něj mohou mít negativní účinky.

179    V tomto ohledu je třeba uvést, že povinnost uložená orgánům, v mezích připomenutých v bodě 176 výše, a sice zaslat individuální oznámení, nemůže vést k tomu, že žalobce nemusí podniknout žádné kroky, které by mu umožnily se informovat o své právní situaci a zejména zjistit výtky, které proti němu byly formulovány. Jak vyplývá z bodů 4 a 5 výše, jméno žalobce je zařazeno na seznamech týkajících se zmrazení finančních prostředků od prosince 2001. Vzhledem k tomu, že žalobce věděl o tom, že v Radě se vede debata ohledně ponechání jeho jména na těchto seznamech, mohl podniknout nezbytné kroky u tohoto orgánu, aby získal přesné a konkrétní informace o důvodech odůvodňujících opatření, která se ho týkají, a případně si zvolit poradce pro zastupování, jak ostatně učinil v řízeních zahájených před Tribunálem a pro zajištění své obhajoby v rámci řízení o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem. Jestliže této možnosti nevyužil, žalobce nemůže Radě vytýkat důsledky své vlastní nečinnosti.

180    Rada tedy mohla, aniž porušila zásadu dodržování práva na obhajobu, spojit zveřejnění aktů z prosince 2009 v Úředním věstníku se zveřejněním oznámení, v němž vyzvala žalobce, aby požádal o odůvodnění těchto aktů, aniž přistoupila k individuálnímu oznámení, jelikož za okolností projednávaného případu nebylo možné toto oznámení učinit.

181    Za těchto podmínek musí být druhý žalobní důvod zamítnut jako neopodstatněný.

3.      Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na vlastnictví

182    V rámci třetího žalobního důvodu žalobce tvrdí, že zmrazení finančních prostředků na základě aktů z července 2010 je v rozporu s právem na vlastnictví zaručeným článkem 17 Listiny základních práv a článkem 1 protokolu č. 1 k EÚLP. V tomto ohledu odkazuje na rozsudky ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (C‑402/05 P a C‑415/05 P, EU:C:2008:461), a ze dne 11. června 2009, Othman v. Rada a Komise (T‑318/01, EU:T:2009:187).

183    Opodstatněnost tohoto žalobního důvodu zpochybňuje Rada, kterou v tomto ohledu podporuje Komise.

184    V tomto ohledu je třeba připomenout, že základní práva, zejména právo na vlastnictví, se v unijním právu netěší absolutní ochraně. Omezení výkonu těchto práv mohou být přijata za podmínky: zaprvé, že omezení budou řádně odůvodněna cíli obecného zájmu, které Unie sleduje, a zadruhé, že s ohledem na tyto cíle nepředstavují nepřiměřený a neúnosný zásah, jímž je dotčena samotná podstata těchto práv (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, C‑539/10 P a C‑550/10 P, EU:C:2012:711, bod 121 a citovaná judikatura).

185    Pokud jde o první podmínku, je třeba připomenout, že zmrazení finančních prostředků, finančních aktiv a jiných ekonomických zdrojů osob a subjektů označených podle pravidel stanovených nařízením č. 2580/2001 a společným postojem 2001/931 za osoby či subjekty zapojené do financování terorismu sleduje cíl obecného zájmu, a proto je součástí boje proti ohrožení, které pro mezinárodní mír a bezpečnost představují teroristické činy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, C‑539/10 P a C‑550/10 P, EU:C:2012:711, bod 123 a citovaná judikatura).

186    Pokud jde o druhou podmínku, je třeba uvést, že opatření týkající se zmrazení finančních prostředků a zejména ponechání jména žalobce na sporných seznamech z července 2010 se nejeví jako nepřiměřené, nepřípustné nebo ohrožující podstatu základních práv nebo některých z těchto práv.

187    V demokratické společnosti je totiž tento druh opatření nezbytný pro účely boje proti terorismu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, EU:T:2008:461, bod 129 a citovaná judikatura).

188    Kromě toho opatření o zmrazení finančních prostředků nejsou absolutní, ale stanoví možnost schválit použití zmrazených finančních prostředků pro uspokojení základních potřeb či úhradu některých závazků a udělit za konkrétních podmínek zvláštní povolení k uvolnění zmrazených finančních prostředků, jiných finančních aktiv nebo jiných ekonomických zdrojů (viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, C‑539/10 P a C‑550/10 P, EU:C:2012:711, bod 127 a citovaná judikatura).

189    Kromě toho ponechání jména osob a subjektů na seznamech týkajících se zmrazení finančních prostředků je pravidelně prověřováno, aby se zajistilo, že ze seznamu budou vyňaty osoby či subjekty, které již neodpovídají kritériím pro zařazení do seznamu (rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, C‑539/10 P a C‑550/10 P, EU:C:2012:711, bod 129).

190    Tyto skutečnosti nejsou dotčeny judikaturou rozvinutou v rozsudcích citovaných žalobcem.

191    V uvedených rozsudcích Soudní dvůr dospěl ke konstatování neodůvodněného omezení z toho důvodu, že omezující opatření byla vyhlášena Radou bezpečnosti Organizace spojených národů v neprospěch navrhovatele, aniž měl procesní záruky, které by mu umožnily předložit vyjádření orgánům OSN odpovědným za přijetí těchto opatření nebo – v rámci EU – Radě, která tato opatření provedla na území členských států.

192    Taková situace se liší od situace v projednávané věci, kdy se akty z července 2010 netýkají původního zařazení, nezakládají se na rezoluci Organizace spojených národů a z důvodu zveřejnění oznámení z prosince 2009 žalobce dostal možnost předložit vyjádření ke skutečnostem zohledněným v jeho neprospěch (viz body 170 až 180 výše).

193    Za těchto podmínek musí být třetí žalobní důvod zamítnut jako neopodstatněný.

4.      Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění

194    Prostřednictvím čtvrtého žalobního důvodu žalobce Radě vytýká, že v aktech z července 2010, jak byly zveřejněny v Úředním věstníku, neuvedl důvody pro ponechání jeho jména na sporných seznamech z července 2010.

195    Rada, podporovaná Komisí, opodstatněnost tohoto žalobního důvodu zpochybňuje.

196    V tomto ohledu je třeba uvést, že Rada dne 13. července 2010 zveřejnila v Úředním věstníku jednak výrok a obecné odůvodnění aktů z července 2010 a jednak oznámení z července 2010, v němž vyzvala dotčené osoby a subjekty, aby si vyžádaly odůvodnění těchto aktů.

197    Jak bylo uvedeno v bodě 170 výše, již bylo rozhodnuto, že v případě omezujících opatření Rada mohla, aniž tím porušila povinnost uvést odůvodnění a zásadu dodržování práv obhajoby, zveřejnění aktů obsahujících omezující opatření v Úředním věstníku omezit na výrok a obecné odůvodnění sloužící na podporu těchto opatření s tím, že konkrétní a specifické důvody musí být formalizovány a oznámeny dotyčným osobám jiným vhodným způsobem.

198    Za těchto podmínek nebyla Rada povinna, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, v aktech z července 2010, jak byly zveřejněny v Úředním věstníku, uvést specifické a konkrétní důvody odůvodňující přijetí těchto aktů.

199    Žalobce však tvrdí, že odůvodnění, které se týká aktů z července 2010, mu mělo být oznámeno a nemělo být předmětem oznámení zveřejněného v Úředním věstníku. Zdůrazňuje také, že toto oznámení tím, že ho nezmiňuje výslovně, mu bylo těžko přístupné. Konečně uvádí, že uvedené oznámení zkracuje na dva měsíce dobu, během níž může být Rada požádána o poskytnutí odůvodnění aktů z července 2010, což nepředstavuje přiměřenou lhůtu.

200    V tomto ohledu je třeba připomenout, že jak vyplývá z bodů 176 až 180 výše, jelikož Rada neměla k dispozici přesnou adresu žalobce, neměla možnost individuálně oznámit odůvodnění aktů z července 2010, takže se mohla omezit na zveřejnění oznámení z července 2010.

201    Kromě toho skutečnost, že oznámení z července 2010 výslovně neuvádělo jména osob a subjektů, jichž se týká, nemůže být sama o sobě považována za porušení povinnosti uvést odůvodnění, vzhledem k tomu, že toto oznámení odkazovalo na nařízení z července 2010, v němž byla tato jména uvedena.

202    A konečně není pravda, že podle oznámení z července 2010 musela být žádost o odůvodnění dotčených aktů podána do dvou měsíců po zveřejnění. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, oznámení z července 2010 neomezilo na dva měsíce dobu, během níž si lze vyžádat odůvodnění aktů z července 2010, ale pouze uvedlo, že Rada provádí pravidelný přezkum seznamů týkajících se zmrazení finančních prostředků podle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 a že v případě, že dotčené osoby a subjekty požádají o přezkum a přejí si, aby tato žádost byla projednána během následujícího přezkumu, musí být taková žádost předložena ve lhůtě dvou měsíců ode dne zveřejnění uvedeného oznámení.

203    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba konstatovat, že Rada dodržela povinnost uvést odůvodnění, takže čtvrtý žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.

5.      Závěr

204    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba zamítnout žalobu v rozsahu, v němž se týká aktů z července 2010.

C.      K návrhu na zrušení aktů z ledna 2011

205    Z bodu 73 výše vyplývá, že na podporu návrhu na zrušení aktů z ledna 2011 se žalobce dovolává stejných žalobních důvodů, které vznesl proti aktům z července 2010.

1.      K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení

206    Vzhledem k tomu, že první žalobní důvod je stejný jako žalobní důvod vznesený proti aktům z července 2010 a že posouzení tohoto žalobního důvodu nezávisí na zvláštních okolnostech přijetí těchto aktů, je namístě jej zamítnout ze stejných důvodů, jaké jsou uvedeny v bodech 150 až 157 výše.

207    První žalobní důvod se proto zamítá.

2.      K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady dodržování práva na obhajobu

208    V rámci tohoto druhého žalobního důvodu má žalobce za to, že zásada dodržování práva na obhajobu byla porušena z důvodu, že skutečnosti uvedené v jeho neprospěch, na nichž se zakládají akty z ledna 2011, mu nebyly oznámeny před přijetím těchto aktů.

209    Rada, podporovaná Komisí, opodstatněnost tohoto žalobního důvodu zpochybňuje.

210    V projednávaném případě je třeba konstatovat, že před přijetím aktů z ledna 2011 zveřejnila Rada v Úředním věstníku ze dne 20. listopadu 2010 oznámení osobám a subjektům dotčeným prováděcím nařízení č. 610/2010, že na základě nových informací bylo změněno odůvodnění tohoto nařízení, a vyzvala tyto osoby a subjekty, aby si vyžádaly zaslání tohoto odůvodnění (viz bod 13 výše).

211    V bodech 176 až 180 výše bylo rozhodnuto, že skutečnost, že přímo žalobci nebylo zasláno odůvodnění prováděcího nařízení č. 1285/2009, nelze vzhledem k okolnostem projednávané věci považovat za porušení zásady dodržování práva na obhajobu. Totéž musí platit pro odůvodnění aktů z ledna 2011.

212    Žalobce uvádí, že Rada dopisem ze dne 10. prosince 2010, zmíněným výše v bodě 14, sdělila jeho advokátovi odůvodnění, proč uvažuje o ponechání žalobcova jména na sporných seznamech z ledna 2011. Podle jeho názoru měl být tento dopis zaslán přímo jemu, a nikoli jeho advokátovi, který nebyl zmocněn k přebírání takových dopisů.

213    Na dotaz k tomuto bodu během jednání Rada uznala, že tento dopis zaslala advokátovi žalobce s cílem informovat žalobce, aniž bylo potřeba tímto dopisem zaslat individuální oznámení.

214    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury připomenuté v bodě 176 výše se individuální oznámení vyžaduje pouze v případě, že je to možné, což nebyl případ v projednávané věci, jak je uvedeno v bodech 177 až 180 výše, neboť žádná adresa patrně neexistovala nebo nebyla oznámena Radě a žalobce nepožádal o zaslání odůvodnění.

215    Tento závěr není dotčen skutečností, že advokátovi žalobce byl zaslán dopis, aniž byl advokát zmocněn k jeho převzetí. Spíše než rozpor totiž neexistence zmocnění přináší potvrzení závěru uvedeného v předchozím bodě, že Rada neměla k dispozici žádný prostředek umožňující zaslat odůvodnění přímo žalobci.

216    Za těchto podmínek musí být druhý žalobní důvod zamítnut jako neopodstatněný.

3.      K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na vlastnictví

217    Vzhledem k tomu, že i tento žalobní důvod je stejný jako žalobní důvod vznesený proti aktům z července 2010, je třeba ho zamítnout ze stejných důvodů, jaké jsou uvedeny v bodech 184 až 189 výše.

218    Pokud jde o odkaz na rozsudek ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (C‑402/05 P a C‑415/05 P, EU:C:2008:461), a na rozsudek ze dne 11. června 2009, Othman v. Rada a Komise (T‑318/01, EU:T:2009:187), je třeba uvést, že okolnosti projednávané věci se rovněž liší od okolností, které vedly k těmto rozsudkům, neboť, jak vyplývá z bodů 210 až 215 výše, odůvodnění aktů z ledna 2011 byla žalobci před jejich přijetím dána k dispozici.

219    Třetí žalobní důvod musí být tedy zamítnut.

4.      Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění

220    Ve čtvrtém žalobním důvodu žalobce Radě vytýká, že neuvedla výslovné důvody pro ponechání jeho jména na sporných seznamech z ledna 2011 v aktech z ledna 2011, jak byly zveřejněny v Úředním věstníku.

221    V tomto ohledu, jak bylo připomenuto v bodech 170 a 197 výše, je podle judikatury přípustné, aby v případě opatření spočívajících ve zmrazení finančních prostředků byl ve verzi aktů obsahujících tato opatření zveřejněné v Úředním věstníku uveden pouze výrok a obecné odůvodnění s tím, že konkrétní a specifické důvody těchto opatření musí být oznámeny dotyčným osobám jakýmkoli vhodným způsobem.

222    V bodě 200 výše bylo připuštěno, že v případě aktů z července 2010 mohla Rada, z důvodů uvedených v bodech 176 až 180, splnit požadavky vyplývající z judikatury tím, že se specifickými a konkrétními důvody omezujících opatření byl žalobce seznámen prostřednictvím zveřejnění oznámení v Úředním věstníku, v němž byl vyzván, aby si od Rady vyžádal toto odůvodnění. Totéž musí platit i pro akty z ledna 2011.

223    Z důvodu uvedeného v bodě 215 výše není nemožnost zaslat oznámení za okolností projednávaného případu dotčena okolností, že advokátovi žalobce byl zaslán dopis, aniž byl advokát žalobcem zmocněn k přijímání takových oznámení.

224    V důsledku toho musí být čtvrtý žalobní důvod zamítnut jako neopodstatněný.

5.      Závěr

225    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba zamítnout žalobu v rozsahu, v němž se týká aktů z ledna 2011.

D.      K návrhu na zrušení aktů z období od července 2011 do července 2014

226    Na podporu návrhu na zrušení aktů z období od července 2011 do července 2014 žalobce v doplňujícím spisu a ve vyjádření k úpravě žaloby uvádí osm žalobních důvodů směřujících ke zrušení, které vycházejí z:

–        porušení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931;

–        věcně nesprávných skutkových zjištění;

–        nesprávného posouzení, pokud jde o teroristickou povahu žalobce;

–        nedostatečného zohlednění vývoje situace z důvodu uplynutí času;

–        porušení zásady nevměšování;

–        porušení povinnosti uvést odůvodnění;

–        porušení zásady dodržování práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu;

–        porušení práva na vlastnictví.

227    Nejprve je třeba posoudit první žalobní důvod, dále šestý žalobní důvod a druhý žalobní důvod v rozsahu, v němž tento důvod vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění, poté druhý žalobní důvod v rozsahu, v němž vychází z věcně nesprávných skutkových zjištění, a nakonec třetí, čtvrtý, pátý, sedmý a osmý žalobní důvod.

1.      K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931

228    V rámci prvního žalobního důvodu se žalobce vyjádřil k identifikaci organizací, kterých se týkala rozhodnutí orgánů Spojeného království a Spojených států, načež Radě vytýká, že porušila čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, když tato rozhodnutí považovala za rozhodnutí přijatá příslušnými orgány ve smyslu tohoto ustanovení.

229    Ponechání osoby nebo subjektu na seznamu těch, kterým se zmrazují finanční prostředky, je v podstatě prodloužením prvotního zařazení, a předpokládá tedy trvání nebezpečí, že dotyčná osoba nebo subjekt jsou zapojeny do teroristických činností, tak jak bylo toto nebezpečí původně konstatováno Radou na základě vnitrostátního rozhodnutí, jež sloužilo za základ pro toto prvotní zařazení (rozsudky ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 61, a Rada v. Hamás, C‑79/15 P, EU:C:2017:584, bod 39).

230    Uvedený důvod je tedy relevantní.

231    S ohledem na rozsudek o kasačním opravném prostředku je třeba úvodem určit organizace dotčené rozhodnutími orgánů Spojeného království a USA, a poté posoudit zaprvé výtky směřující proti rozhodnutí orgánů USA a zadruhé společné výtky proti rozhodnutí orgánů Spojeného království a Spojených států.

a)      K určení organizací uvedených v rozhodnutích příslušných orgánů Spojeného království a USA

232    Žalobce uvádí, že podle odůvodnění poskytnutého Radou se akty z období od července 2011 do července 2014 zakládají na rozhodnutí Home Secretary, které zakazuje Hamás-Izz al-Din al-Qassem, ozbrojené křídlo Hamásu, a na dvou amerických rozhodnutích, která se týkají Hamásu bez dalšího upřesnění.

233    Žalobce zpochybňuje, že by americké orgány měly v úmyslu zařadit na seznam celé hnutí Hamás, a má za to, že Rada se domnívala, že tomu tak je, a proto provedla extenzivní výklad jejich rozhodnutí, který jasně nevyplýval ze seznamů zveřejněných orgány tohoto státu.

234    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že rozhodnutí amerických orgánů výslovně zmiňuje Hamás, přičemž toto označení je rozšířeno v rozhodnutí, které ho označuje za cizí teroristickou organizaci, o desítky jiných označení, mezi nimiž je označení „Izz-Al-Din Al-Qassam brigades“, pod kterými je Hamás rovněž znám (also known as).

235    Tuto okolnost však nelze vykládat, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, tak, že americké orgány měly v úmyslu se omezit pouze na označení „Izz-al-Din al-Qassem“. Zaprvé mezi těmito dalšími názvy jsou názvy označující Hamás jako celek, jako je „Islamic Resistance Movement“, což je anglický překlad názvu „Harakat Al-Muqawama Al-Islamia“, a další uvedené označení, jehož zkratku představuje název „Hamás“. Dále je účelem uvedení těchto různých názvů pouze zajistit praktickou účinnost opatření přijatého proti Hamásu tak, že toto opatření se na něj vztahuje prostřednictvím všech jeho označení a známých odnoží.

236    Z těchto úvah vyplývá, že rozhodnutí Home Secretary se vztahuje na Hamás-Izz al-Din al-Qassem, zatímco americká rozhodnutí se týkají Hamásu, pod který spadá rovněž Hamás-Izz al-Din al-Qassem.

b)      Ke kritice týkající se rozhodnutí amerických orgánů

237    Žalobce se domnívá, že Rada nemohla založit akty z období od července 2011 do července 2014 na rozhodnutích amerických orgánů, jelikož Spojené státy jsou třetí zemí a orgány takových zemí nejsou z povahy věci „příslušnými orgány“ ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931.

238    V tomto ohledu žalobce primárně tvrdí, že systém zavedený článkem 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 se opírá o důvěru k vnitrostátním orgánům, přičemž tato důvěra je založena na zásadě loajální spolupráce mezi Radou a členskými státy Unie, dále na sdílení společných hodnot, které jsou uvedeny ve Smlouvách, a na dodržování sdílených standardů, včetně EÚLP a Listiny základních práv. Orgány třetích států této důvěry požívat nemohou.

239    Podpůrně pro případ, že by bylo připuštěno, že orgán třetí země může být příslušným orgánem ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, žalobce tvrdí, že Rada je povinna provést různá ověření, která v projednávané věci neprovedla.

240    Pokud se tedy Rada opírá o rozhodnutí orgánu třetí země, musí podle žalobce ověřit, zda tento orgán dodržel právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu, přičemž první z těchto zásad znamená, že odůvodnění rozhodnutí orgánu třetího státu je sděleno dotčené osobě co nejdříve a že tato osoba má možnost vyjádřit své stanovisko k tomuto rozhodnutí.

241    Přitom posouzení příslušných amerických ustanovení podle žalobce ukazuje, že vnitrostátní řízení nesplňuje unijní standardy. Tato ustanovení totiž nestanoví žádnou povinnost oznámit přijatá rozhodnutí a tím spíše sdělit jejich odůvodnění, ani je vůbec odůvodnit, a přitom lhůty na podání opravného prostředku jsou velmi krátké. Vzhledem k tomu, že dotčené osoby nejsou informovány ani o důvodech, ani o samotné existenci rozhodnutí přijatých ve vztahu k nim, nemají možnost vyjádřit své stanovisko ani posoudit účelnost podání opravného prostředku. Tak tomu bylo v případě žalobce, který neobdržel žádné oznámení nebo informaci o svém zařazení mezi zahraniční teroristické organizace a o výslovném označení za mezinárodní teroristický subjekt a neměl možnost uplatnit svá práva.

242    Žalobce dále uvádí, že americké právní předpisy nestanoví právo na přístup ke spisu a možnosti správního přezkumu situace dotčených osob jsou velmi omezené. Porušení práva na obhajobu v rámci správních opravných prostředků nemůže být kompenzováno přístupem ke spisu v rámci soudních řízení, protože soud musí vycházet ze spisu shromážděného správním orgánem, do něhož dotčené osoby mohly uvést důkazy pouze v rámci velmi krátké lhůty a tyto důkazy mohly být správním orgánem zamítnuty. I v rámci soudních řízení je právo na přístup ke spisu velmi omezené a dotčené osoby se mohou dovolávat porušení svých ústavních práv, pouze mají-li zvláštní vazbu na Spojené státy.

243    Rada s touto argumentací nesouhlasí.

244    V tomto ohledu, pokud jde o argument primárně uplatněný žalobcem v původním řízení, je třeba uvést, že v rozsudku ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE (C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 22), Soudní dvůr rozhodl, že pojem „příslušný orgán“ použitý v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 se neomezuje na orgány členských států, ale může v zásadě zahrnovat také orgány třetích států.

245    Výklad přijatý Soudním dvorem je podpořen jednak zněním čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, který neomezuje pojem „příslušné orgány“ na orgány členských států, a jednak účelem tohoto společného postoje, který byl přijat k provedení rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů 1373 (2001), jejímž cílem je posílení boje proti terorismu v celosvětovém měřítku prostřednictvím systematické a těsné spolupráce všech států (rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 23).

246    Co se týče podpůrného argumentu, je namístě konstatovat, že podle Soudního dvora opírá-li se Rada o rozhodnutí třetího státu, musí nejprve ověřit, zda toto rozhodnutí bylo přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu, a v odůvodnění svých vlastních rozhodnutí musí poskytnout informace, na jejichž základě se lze domnívat, že dodržení těchto práv ověřila (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 31).

247    Za tímto účelem musí Rada v odůvodnění k rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků případně stručně uvést důvody, proč má za to, že rozhodnutí třetího státu, o které se hodlá opřít, bylo přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu (rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 33).

248    V bodě 36 rozsudku ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE (C‑599/14 P, EU:C:2017:583), Soudní dvůr s ohledem na tato pravidla přezkoumal odůvodnění prováděcího nařízení č. 790/2014, v němž Rada jednak konstatovala, že indická vláda zakázala Liberation Tigers of Tamil Eelam (LTTE) v roce 1992 na základě Unlawful Activities Act 1967 (zákon o nelegálních aktivitách z roku 1967) a následně tuto organizaci zařadila na seznam teroristických organizací uvedený v příloze Unlawful Activities Prevention (Amendment) Act 2004 [zákon (dodatek) o předcházení nelegálním aktivitám z roku 2004], a jednak uvedla, že oddíly 36 a 37 zákona o nelegálních aktivitách z roku 1967 obsahují ustanovení týkající se odvolání a přezkumu indického seznamu osob a subjektů, na něž se vztahují omezující opatření, že rozhodnutí o zákazu LTTE jako nelegálního sdružení je pravidelně přezkoumáváno indickým ministrem vnitra, že k poslednímu přezkumu došlo dne 14. května 2012 a že po přezkoumání soudem ustaveným na základě zákona o nelegálních aktivitách z roku 1967 byla kvalifikace LTTE jako subjektu zapojeného do teroristických činů potvrzena indickým ministrem vnitra dne 11. prosince 2012.

249    S ohledem na tyto skutečnosti Soudní dvůr v bodě 37 rozsudku ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE (C‑599/14 P, EU:C:2017:583), rozhodl, že nařízení č. 790/2014 neobsahuje sebemenší zmínku, na jejímž základě by bylo možné se domnívat, že Rada ověřila, zda rozhodnutí indických orgánů byla přijata při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu, a že tudíž odůvodnění k tomuto nařízení neumožňuje zjistit, zda Rada splnila povinnost provést ověření, která jí příslušela

250    V aktech z období od července 2011 do července 2014, pokud jde o informace v tomto ohledu, Rada tvrdí, že označení žalobce za zahraniční teroristickou organizaci „podléhá soudnímu přezkumu podle práva USA“ a že jeho kvalifikace jakožto subjektu výslovně označeného za mezinárodní teroristický subjekt „podléhá správnímu a soudnímu přezkumu podle práva USA“.

251    Je nutno konstatovat, že stejně jako ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE (C‑599/14 P, EU:C:2017:583), nelze mít na základě těchto tvrzení za to, že Rada ověřila, že rozhodnutí amerických orgánů byla přijata při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu dotčených osob a subjektů.

252    Za těchto podmínek nemohou americká rozhodnutí sloužit jako základ pro akty z období od července 2011 do července 2014.

253    Nicméně čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 nevyžaduje, aby akty Rady vycházely z několika rozhodnutí příslušných orgánů, a proto akty z období od července 2011 do července 2014 mohly odkazovat pouze na rozhodnutí Home Secretary, a je tedy třeba pokračovat v posuzování žaloby v rozsahu, v němž jsou akty z období od července 2011 do července 2014 založeny na tomto rozhodnutí.

c)      Body kritiky společné rozhodnutím amerických orgánů a orgánů Spojeného království

254    Žalobce uvádí tři důvody, proč rozhodnutí amerických orgánů a orgánů Spojeného království, o něž se opírají akty z období od července 2011 do července 2014, nepředstavují „rozhodnutí příslušných orgánů“ ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931.

255    Tyto důvody budou dále posouzeny jen v rozsahu, v němž se týkají rozhodnutí Home Secretary v souladu s bodem 253 výše.

1)      K přednosti, která musí být dána soudním orgánům

256    Žalobce tvrdí, že podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 se Rada může opírat o správní rozhodnutí, pouze pokud soudní orgány nemají pravomoc v oblasti boje proti terorismu. Tak tomu však v projednávaném případě není, neboť soudní orgány Spojeného království pravomoc v této oblasti mají. Rozhodnutí Home Secretary tudíž nemělo být zohledněno v aktech Rady z období od července 2011 do července 2014.

257    Rada s touto argumentací nesouhlasí.

258    V tomto ohledu je třeba uvést, že okolnost, že rozhodnutí je správní, a nikoli soudní povahy, není podle judikatury pro uplatnění čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 rozhodující, jelikož samotné znění tohoto ustanovení výslovně stanoví, že za příslušný orgán ve smyslu tohoto ustanovení může být považován i orgán jiné než soudní povahy (rozsudky ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, EU:T:2008:461, body 144 a 145, a ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 105).

259    I když čl. 1 odst. 4 druhý pododstavec společného postoje 2001/931 upřednostňuje rozhodnutí soudních orgánů, v žádném případě nevylučuje zohlednění rozhodnutí správních orgánů, pokud jsou tyto orgány na základě vnitrostátního práva skutečně příslušné k přijetí omezujících opatření namířených proti skupinám zapojeným do terorismu, a dále pokud tyto orgány, byť pouze správní povahy, mohou být přesto považovány za „rovnocenné“ soudním orgánům (rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 107).

260    Podle judikatury platí, že správní orgány musí být považovány za rovnocenné soudním orgánům, pokud lze jejich rozhodnutí napadnout opravnými prostředky (rozsudek ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, EU:T:2008:461, bod 145).

261    Z toho plyne, že skutečnost, že soudy dotyčného členského státu mají pravomoci v oblasti potlačování terorismu, nebrání tomu, aby Rada zohlednila rozhodnutí vnitrostátního správního orgánu pověřeného přijímáním omezujících opatření v oblasti terorismu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 108).

262    V projednávané věci z informací předložených Radou vyplývá, že rozhodnutí Home Secretary mohou být předmětem žaloby podané k Proscribed Organisations Appeal Commission (Odvolací komise ve věcech zakázaných organizací, Spojené království), která o něm rozhodne za použití zásad upravujících soudní přezkum, a že každá dotčená osoba může podat opravný prostředek proti rozhodnutí Odvolací komise ve věcech zakázaných organizací omezený na právní otázky k odvolacímu soudu, pokud získá povolení této komise nebo podpůrně odvolacího soudu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. prosince 2006, Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada, T‑228/02, EU:T:2006:384, bod 2).

263    Za těchto podmínek mohou rozhodnutí Home Secretary podle všeho podléhat soudnímu přezkumu, takže podle judikatury uvedené v bodech 259 a 260 výše musí být tento správní orgán považován za rovnocenný soudnímu orgánu, a tedy jako příslušný orgán, jak tvrdí Rada, ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 v souladu s judikaturou, která byla v tomto smyslu již několikrát vynesena (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. října 2008, People’ s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, EU:T:2008:461, a ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885).

264    Žalobce uznává, že Tribunál v několika rozsudcích uznal, že Home Secretary představuje příslušný orgán, ale zdůrazňuje, že v těchto věcech byla jeho rozhodnutí spojena se soudním rozhodnutím, což není případ v projednávané věci.

265    V tomto ohledu je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, nebyla dotčená rozhodnutí správních orgánů v žádném z rozsudků týkajících se aktů založených na rozhodnutí Home Secretary provázena soudním rozhodnutím. Takové rozhodnutí tedy chybělo ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada (T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 107). Ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada (T‑256/07, EU:T:2008:461), Tribunál odkázal na soudní rozhodnutí a navíc na správní rozhodnutí. Tento odkaz byl nicméně uveden ve velmi specifickém kontextu, v němž bylo správní rozhodnutí napadeno žalobcem na vnitrostátní úrovni, což není případ v projednávané věci.

266    Z výše uvedených úvah vyplývá, že akty z období od července 2011 do července 2014 nemohou být zrušeny z důvodu, že Rada v jejich odůvodnění odkázala na rozhodnutí Home Secretary, které je správním orgánem.

2)      Ke skutečnosti, že rozhodnutí Home Secretary spočívá ve výčtu teroristických organizací

267    Kromě toho žalobce tvrdí, že jednání příslušných orgánů dotčených akty z období od července 2011 do července 2014, mezi nimiž je Home Secretary, v praxi spočívá ve vytvoření seznamů teroristických organizací za účelem jim uložit omezující režim. Toto vytvoření seznamů nepředstavuje trestněprávní pravomoc srovnatelnou se „zahájením vyšetřování a stíhání“ nebo „odsouzením“, což jsou pravomoci, kterými podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 musí disponovat „příslušný orgán“.

268    Rada s touto argumentací nesouhlasí.

269    V tomto ohledu je třeba uvést, že podle judikatury společný postoj 2001/931 nevyžaduje, aby rozhodnutí příslušného orgánu bylo součástí trestního řízení stricto sensu za předpokladu, že s ohledem na cíle sledované společným postojem 2001/931 v rámci provádění rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů 1373 (2001) je účelem dotčeného vnitrostátního řízení boj proti terorismu v širokém smyslu (rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 113).

270    V tomto smyslu Soudní dvůr rozhodl, že ochrana dotyčných osob nebyla zpochybněna, i když rozhodnutí vnitrostátního orgánu nebylo přijato v řízení směřujícím k uložení trestních sankcí, ale v řízení, jehož předmětem bylo přijetí preventivních opatření (rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, C‑539/10 P a C‑550/10 P, EU:C:2012:711, bod 70).

271    Ve stejném duchu Tribunál rozhodl, že aby Rada mola platně poukázat na rozhodnutí o „zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání“, musí být toto rozhodnutí součástí rámce vnitrostátního řízení, které se přímo a primárně týká uložení preventivního nebo represivního opatření dotyčné osobě na základě boje proti terorismu (rozsudek ze dne 30. září 2009, Sison v. Rada, T‑341/07, EU:T:2009:372, bod 111).

272    V projednávaném případě rozhodnutí Home Secretary stanoví opatření zákazu vůči organizacím považovaným za teroristické.

273    Takové rozhodnutí nepředstavuje v pravém slova smyslu rozhodnutí o „zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání za teroristický čin“ nebo „odsouzení za takové činy“ v úzkém trestněprávním smyslu slova, ale vede k uložení zákazu žalobci ve Spojeném království, a je tedy, jak vyžaduje judikatura, součástí rámce vnitrostátního řízení týkajícího se primárně uložení preventivního nebo represivního opatření vůči žalobci v rámci boje proti terorismu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 115).

274    Pokud jde o okolnost, že činnost orgánu vede k vytvoření seznamu osob nebo subjektů zapojených do terorismu, je třeba zdůraznit, že tato okolnost sama o sobě neznamená, že tento orgán neprovedl individuální posouzení ve vztahu ke každé z těchto osob nebo subjektů před jejím zařazením na tyto seznamy, ani to, že toto posouzení musí být nutně svévolné či neopodstatněné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 118).

275    Nejde totiž o okolnost, že činnost dotčeného orgánu vede k vytvoření seznamu osob nebo subjektů zapojených do terorismu, nýbrž o to, zda je tato činnost vykonávána s dostatečnými zárukami, aby Radě umožnila opřít se o ni za účelem odůvodnění svého rozhodnutí o zařazení na seznamy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 118).

276    Z toho vyplývá, že žalobce nesprávně tvrdí, že připuštění toho, že pravomoc vytvořit seznam může charakterizovat příslušný orgán, z povahy věci odporuje společnému postoji 2001/931.

277    Tento postoj není vyvrácen ostatními argumenty uplatněnými žalobcem.

278    Žalobce zaprvé tvrdí, že podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 může Rada zohlednit pouze seznamy vytvořené Radou bezpečnosti OSN.

279    Tento argument nemůže být přijat, protože účelem poslední věty čl. 1 odst. 4 prvního pododstavce společného postoje 2001/931 je pouze poskytnout Radě možnost dalšího označení vedle označení na základě rozhodnutí příslušných vnitrostátních orgánů.

280    Zadruhé žalobce zdůrazňuje, že jelikož seznam Unie přebírá seznamy navržené příslušnými orgány, jedná se o pouhý seznam seznamů, čímž rozšiřuje svou oblast působnosti na vnitrostátní správní opatření přijatá případně orgány třetích států, aniž jsou dotčené osoby informovány a mají možnost se účinně hájit.

281    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že – jak uvádí žalobce – Rada se při identifikaci osob nebo subjektů, na které se vztahují opatření spočívající ve zmrazení finančních prostředků, opírá o zjištění učiněná příslušnými orgány.

282    V rámci společného postoje 2001/931 byla zavedena specifická forma spolupráce mezi členskými státy a unijními orgány, která vede k tomu, že Rada má povinnost ponechat řešení v co nejvyšší možné míře na posouzení příslušného vnitrostátního orgánu (rozsudky ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, EU:T:2008:461, bod 133, a ze dne 4. prosince 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑284/08, EU:T:2008:550, bod 53).

283    V zásadě Radě nepřísluší vyjadřovat se k dodržování základních práv dotyčné osoby ze strany orgánů členských států, jelikož tato pravomoc náleží příslušným vnitrostátním soudům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2007, Sison v. Rada, T‑47/03, nezveřejněný, EU:T:2007:207, bod 168).

284    Pouze výjimečně, pokud žalobce na základě konkrétních skutečností zpochybní dodržování základních práv ze strany orgánů v členských státech, musí Tribunál ověřit, zda byla tato práva skutečně dodržena.

285    Naproti tomu v případě, kdy jsou zapojeny orgány třetích států, je Rada povinna, jak bylo uvedeno v bodech 246 a 247 výše, se i bez návrhu ujistit, že tyto záruky byly skutečně provedeny, a odůvodnit své rozhodnutí v tomto ohledu.

3)      K chybějícímu označení závažných a věrohodných důkazů a stop, o něž se opírá rozhodnutí Home Secretary

286    Žalobce má za to, že vzhledem k tomu, že se Rada opírala o správní rozhodnutí, a nikoli o soudní rozhodnutí, měla v aktech z období od července 2011 do července 2014 stanovit, že uvedené rozhodnutí bylo „založeno na závažných a věrohodných důkazech nebo stopách“, jak vyžaduje čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931.

287    Tato argumentace se netýká kvalifikace „rozhodnutí přijatého příslušnými orgány“ ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, která je předmětem projednávaného žalobního důvodu, ale odůvodnění aktů z období od července 2011 do července 2014, a proto bude posouzena v rámci šestého žalobního důvodu, v němž je rovněž uvedena.

d)      Závěr

288    Z bodů 246 až 252 výše vyplývá, že americká rozhodnutí nemohou odůvodňovat akty z období od července 2011 do července 2014, neboť Rada nesplnila povinnost uvést odůvodnění, pokud jde o ověření dodržení zásady práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu ve Spojených státech.

289    Kromě toho z bodů 234 až 236 výše vyplývá, že rozhodnutí amerických orgánů, která zmiňuje tento žalobní důvod, se týkala celého hnutí Hamás, zatímco rozhodnutí orgánů Spojeného království směřovalo pouze vůči Hamás-Izz al-Din al-Qassem.

290    Podle žalobce tato okolnost znamená, že akty z období od července 2011 do července 2014 musí být zrušeny v rozsahu, v němž se týkají Hamásu, a mohou být zachovány pouze v rozsahu, v němž se týkají Hamás-Izz al-Din al-Qassem.

291    Rada se domnívá, že nelze činit rozdíl mezi těmito dvěma „hnutími“ nebo „stranami hnutí“, protože žalobce ve své žalobě představil svou organizaci jako organizaci zahrnující obě dvě hnutí.

292    V tomto ohledu je třeba uvést, že podle bodů 7 a 8 žaloby:

„Hamás zahrnuje politický úřad a ozbrojené křídlo: brigády Ezzedine Al-Qassam. […] ‚Ačkoliv ozbrojené křídlo disponuje relativní nezávislostí, podléhá obecným strategiím vypracovaným politickým úřadem‘. Politický úřad přijímá rozhodnutí a Brigády je dodržují z důvodu silné solidarity vyvolané náboženskou složkou celého hnutí.“

293    Tato vlastní prezentace má významnou důkazní sílu, jelikož jednak – jak zdůrazňuje Rada – je jejím autorem žalobce a jednak byla uvedena před jeho argumentací v rámci jeho žaloby.

294    V dalších spisech žalobce vysvětlil, že ve skutečnosti tato dvě „hnutí“ nebo „strany hnutí“ nemohou být zaměňovány ani spojovány, neboť fungují zcela autonomně.

295    V rámci organizačních procesních opatření vyzval Tribunál žalobce, aby předložil důkaz o svých tvrzeních, avšak žalobce nebyl v tomto ohledu schopen předložit žádný dokument.

296    Za těchto podmínek nelze mít v rámci určení účinků odpovědi na první žalobní důvod v rámci tohoto řízení za to, že Hamás-Izz al-Din al-Qassem je organizací odlišnou od Hamásu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. dubna 2015, National Iranian Gas Company v. Rada, T‑9/13, EU:T:2015:236, body 163 a 164, a Bank of Industry and Mine v. Rada, T‑10/13, EU:T:2015:235, body 182, 183 a 185).

297    Je tomu tak tím spíše, že zatímco opatření ke zmrazení finančních prostředků byla přijata vůči Hamásu před několika lety, Hamás se nikterak nesnažil Radě ukázat, že není nijak zapojen do jednání, která vedla k přijetí příslušných opatření, tím, že by se bez veškerých pochybností distancoval od Hamás-Izz al-Din al-Qassem, který je podle jeho názoru jediným odpovědným subjektem.

298    Z toho vyplývá, že daný žalobní důvod musí být zamítnut.

2.      K šestému žalobnímu důvodu a k druhému žalobnímu důvodu v rozsahu, v němž vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění

299    Jak vyplývá z bodů 19 až 24 výše, Rada založila ponechání jména žalobce na sporných seznamech z července a prosince 2011, z června a prosince 2012, z července 2013, jakož i z února a z července 2014 (dále jen „sporné seznamy z období od července 2011 do července 2014) jednak na zachování platnosti rozhodnutí označených za rozhodnutí příslušných orgánů ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 a jednak na vlastním posouzení, pokud jde o řadu případů přičítaných žalobci a kvalifikovaných jako teroristické činy ve smyslu čl. 1 odst. 3 společného postoje 2001/931.

300    Tribunál bude zkoumat výtky týkající se povinnosti uvést odůvodnění, které se vztahují jednak na rozhodnutí příslušných orgánů a jednak na skutečnosti uplatněné Radou, které nastaly posléze.

a)      K rozhodnutím příslušných orgánů

301    Jak již bylo uvedeno v bodě 286 výše, žalobce tvrdí, že Rada měla v aktech z období od července 2011 do července 2014 uvést „závažné a věrohodné důkazy a stopy“, na nichž se zakládala rozhodnutí příslušných orgánů.

302    Rada, podporovaná Komisí, má za to, že tento argument není opodstatněný.

303    S ohledem na bod 253 výše musí být tento žalobní důvod posouzen pouze v rozsahu, v němž se týká rozhodnutí Home Secretary.

304    V tomto ohledu je třeba uvést, že podle čl. 1 odst. 4 prvního pododstavce společného postoje 2001/931 jsou seznamy týkající se zmrazení finančních prostředků vypracovány na základě přesných informací nebo materiálů v příslušném spisu, ze kterých vyplývá, že příslušný orgán přijal „na základě závažných a věrohodných důkazů nebo stop“ rozhodnutí ve vztahu k dotyčným osobám, skupinám a subjektům, které se týká buď zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání za teroristický čin, pokus o spáchání teroristického činu, účast na něm nebo napomáhání k jeho spáchání, nebo odsouzení za takové činy.

305    Ze znění tohoto ustanovení plyne, že požadavek, aby rozhodnutí příslušných orgánů byla přijata „na základě závažných a věrohodných důkazů nebo stop“, se vztahuje na rozhodnutí, která se týkají zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání, ale nevztahuje se na rozhodnutí, které se týkají odsouzení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, C‑539/10 P a C‑550/10 P, EU:C:2012:711, bod 64).

306    V rámci rozhodnutí o zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání tento požadavek chrání dotčené osoby tím, že zajišťuje, že k zařazení jejich jména na seznamy týkající se zmrazení finančních prostředků dojde na dostatečně pevném skutkovém základě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, C‑539/10 P a C‑550/10 P, EU:C:2012:711, bod 68), zatímco v rámci rozhodnutí o odsouzení již tento požadavek nemusí být uplatňován, neboť důkazy shromážděné dříve během vyšetřování nebo stíhání byly v zásadě podrobeny hloubkovému přezkumu.

307    V projednávaném případě je rozhodnutí Home Secretary konečné v tom smyslu, že po něm nenásleduje vyšetřování. Navíc, jak vyplývá z odpovědi Rady na otázku Tribunálu, jeho cílem je zakázat žalobce ve Spojeném království s trestními důsledky pro osoby, které s ním udržují blízký či vzdálený vztah.

308    Za těchto podmínek není rozhodnutí Home Secretary rozhodnutím o zahájení vyšetřování a stíhání trestné činnosti a musí být postaveno na roveň odsuzujícímu rozhodnutí, takže podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 Rada nemusela v odůvodnění aktů Rady z období od července 2011 do července 2014 uvést vážné důkazy a stopy, které byly základem rozhodnutí tohoto orgánu.

309    V tomto ohledu skutečnost, že Home Secretary je správním orgánem, není rozhodující, jelikož – jak vyplývá z bodů 262 a 263 výše – jeho rozhodnutí mohou být předmětem soudního přezkumu, a tudíž je třeba ho považovat za orgán rovnocenný soudnímu orgánu.

b)      Ke skutečnostem, které uplatnila sama Rada

310    V rámci svého druhého žalobního důvodu žalobce uvádí, že skutečnosti, které uplatnila sama Rada v aktech z období od července 2011 do července 2014, jsou příliš nepřesné, než aby se na nich mohlo zakládat rozhodnutí o ponechání jména na seznamech, přičemž některé z těchto skutečností nejsou datovány, nejsou lokalizovány nebo žalobci nejsou přičítány.

311    V tomto ohledu je třeba uvést, že v bodě 32 rozsudku o kasačním opravném prostředku Soudní dvůr uvedl, že v některých situacích z důvodu uplynutí doby či okolností projednávaného případu pouhá skutečnost, že v platnosti zůstává vnitrostátní rozhodnutí, jež sloužilo za základ pro prvotní zařazení, neumožňuje dospět k závěru o trvání nebezpečí zapojení dotyčné osoby či subjektu do teroristických činností.

312    Ve stejném bodě téhož rozsudku Soudní dvůr uvedl, že v takových situacích je Rada povinna založit ponechání této osoby nebo subjektu na seznamu týkajícím se zmrazení finančních prostředků na aktualizovaném posouzení situace s přihlédnutím k novějším skutkovým okolnostem dokládajícím, že toto nebezpečí stále trvá.

313    Dále Soudní dvůr v bodě 33 rozsudku o kasačním opravném prostředku uvedl, že v projednávaném případě mezi přijetím vnitrostátních rozhodnutí, jež sloužila za základ pro prvotní zařazení žalobce na seznamy týkající se zmrazení finančních prostředků v roce 2001, a přijetím sporných aktů v letech 2010 až 2014 uplynula značná doba.

314    V návaznosti na to uvedl, že Rada byla povinna založit ponechání jména žalobce na těchto seznamech na novějších informacích dokládajících, že nebezpečí zapojení této organizace do teroristických činností nadále trvá, přičemž takové informace mohou pocházet z jiných zdrojů než z vnitrostátních rozhodnutí přijatých příslušnými orgány (v tomto smyslu viz rozsudek o kasačním opravném prostředku, bod 33 a body 35 až 50; rovněž v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, body 55 a 57 až 72).

315    V aktech z období od července 2011 do července 2014 Rada pro ponechání jména žalobce na seznamech týkajících se zmrazení finančních prostředků vedle rozhodnutí orgánů USA a Spojeného království uvedla následující skutečnosti:

–        „od roku 1988 Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem) pravidelně vede útoky proti izraelským cílům, včetně únosů, útoků proti civilistům za použití bodných a střelných zbraní, sebevražedných bombových útoků v hromadné dopravě a na veřejných místech, přičemž se tato organizace hlásí k odpovědnosti za tyto činy. Hamás podnikl útoky jak na zelené linii Izraele, tak na okupovaných územích“ (akty z období od července 2011 do července 2014);

–        „dne 21. září 2005 Hamás unesl a poté zabil izraelského občana. Na videozáznamu prohlášení se Hamás přihlásil k tomuto únosu a označil jej za pokus o vyjednání propuštění palestinských vězňů držených Izraelem“ (akty z období od července 2011 do července 2014);

–        „Radikální příslušníci hnutí Hamás se podíleli na odpalování raket z pásma Gazy do jižní části Izraele“ (akty z období od července 2011 do července 2014);

–        „pro účely páchání teroristických činů proti civilním osobám v Izraeli rekrutoval Hamás sebevražedné atentátníky tím, že nabízel podporu jejich rodinám“ (akty z období od července 2011 do července 2014);

–        „v červnu roku 2006 byl Hamás (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem) zapojen do operace vedoucí k únosu izraelského vojáka Gilada Šalita, který stále zůstává v zajetí jako rukojmí“ (akty z července 2011). „Dne 18. října 2011, po pěti letech v zajetí Hamásu byl propuštěn v rámci jednání o výměně vězňů s Izraelem“ (akty z období od prosince 2011 do července 2014);

–        „dne 20. srpna 2011 se Hamás přihlásil k odpovědnosti za odpalování raket do jižní části Izraele, při němž byli zraněni dva izraelští civilisté“ (akty z období od prosince 2011 do července 2014);

–        „dne 7. dubna 2011 zabil raketový útok Hamásu na školní autobus jednoho civilistu“ (akty z období od prosince 2011 do července 2014);

–        „dne 2. září 2010 bylo odpáleno vozidlo, což zranilo dva Izraelce“ (akty z období od července 2011 do července 2014);

–        „dne 31. srpna 2010 byli zavražděni čtyři izraelští osadníci osobami z Hebronu“ (akty z období od července 2011 do července 2014);

–        „dne 14. června 2010 útok údajné buňky hnutí Hamás v jižním Hebronu zabil policistu a dva další policisty zranil“ (akty z období od července 2011 do července 2014);

–        „dne 26. března 2010 byli v pásmu Gazy zabiti dva izraelští vojáci“ (akty z období od července 2011 do července 2014);

–        „dne 5. ledna 2010 byl zabit člen egyptské pohraniční stráže při ozbrojených srážkách na severu Sinaje“ (akty z období od července 2011 do července 2014).

316    Co se týče těchto skutečností, je třeba připomenout, že Soudní dvůr má za to, že unijní soud je povinen mimo jiné ověřit, zda byla dodržena povinnost uvést odůvodnění stanovená v článku 296 SFEU, a tudíž zda jsou uváděné důvody dostatečně přesné a konkrétní (rozsudky ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 70, a rozsudek o kasačním opravném prostředku, bod 48).

317    Podle ustálené judikatury z odůvodnění vyžadovaného článkem 296 SFEU musí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, který akt vydal, aby se tak dotčená osoba mohla seznámit s důvody, které k přijetí opatření vedly, a aby příslušný soud mohl vykonat přezkum (viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba, C‑417/11 P, EU:C:2012:718, bod 50 a citovaná judikatura).

318    Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož dostatečnost odůvodnění musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (rozsudky ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba, C‑417/11 P, EU:C:2012:718, bod 53, a ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, T‑390/08, EU:T:2009:401, bod 82).

319    Akt nepříznivě zasahující do právního postavení je dostatečně odůvodněn zvláště tehdy, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou zúčastněné osobě známy a umožňují jí pochopit dosah opatření, které vůči ní bylo přijato (rozsudky ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba, C‑417/11 P, EU:C:2012:718, bod 54, a ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, T‑390/08, EU:T:2009:401, bod 82).

320    V projednávaném případě vzhledem k tomu, že skutečnosti nastaly ve známém kontextu, je třeba mít za to, že tyto skutečnosti uvedené Radou v aktech z období od července 2011 do července 2014 jsou popsány dostatečně přesně a konkrétně tak, aby je žalobce mohl napadnout a Tribunál posoudit, i když přesné místo, kde k nim došlo, nebylo uvedeno.

321    Navíc souvislost mezi těmito skutečnostmi a Hamásem nebo Hamás-Izz al-Din al-Qassem může být považována za prokázanou, neboť z předchozího výčtu vyplývá, že musí být přičteny „Hamásu (včetně Hamás-Izz al-Din al-Qassem)“.

322    Výjimku z tohoto konstatování představují pouze skutečnosti uvedené zaprvé, zatřetí a začtvrté v bodě 315 výše, které nejsou datovány, takže žalobce je mohl jen stěží zpochybnit a Tribunál těžko mohl provést přezkum, který požaduje Soudní dvůr, protože datum představuje zásadní prvek pro určení dotčených kroků.

323    Nicméně jiné skutečnosti, než které jsou uvedeny zaprvé, zatřetí a začtvrté v bodě 315 výše, poskytují nezávislé a dostatečné odůvodnění aktů Rady z období od července 2011 do července 2014.

324    Zatímco skutečnosti z roku 2005 a 2006 mohou být považovány za spíše zastaralé, není tomu tak u skutečností z roku 2010, které jsou uvedeny v aktech z července 2011, a u skutečností z roku 2010 a 2011, jež jsou uvedeny v aktech z období od prosince 2011 do července 2014.

325    V důsledku toho je třeba zamítnout jako neopodstatněný šestý žalobní důvod a druhý žalobní důvod v rozsahu, v němž vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění.

3.      K druhému žalobnímu důvodu v rozsahu, v němž vychází z věcně nesprávných skutkových zjištění

326    Žalobce v doplňujícím spisu uvádí, že Radě přísluší prokázat věcnou správnost skutkových zjištění, která jsou uvedena v aktech z období od července 2011 do července 2014 a jsou zmíněna v bodě 315 výše. Takový důkaz však podle žalobce nebyl v projednávané věci předložen. Některé skutky byly přičteny radikálním příslušníkům hnutí Hamás, přičemž není známo, jak byla tato vlastnost prokázána. Navíc tyto skutečnosti neumožňují přijetí omezujících opatření vůči žalobci.

327    Konkrétněji žalobce zpochybňuje skutečnost ze dne 5. ledna 2010 z důvodu, že Hamás se zapojil až při udržování pořádku po smrti úředníka, a skutečnost ze dne 14. června 2010, jež je přičítána „údajné“ buňce Hamásu, z důvodu, že tento předpoklad je nedostatečný.

328    Na jednání advokát žalobce potvrdil, že Hamás zpochybňuje všechny skutečnosti uvedené Radou v aktech z období od července 2011 do července 2014 a převzaté v bodě 315 výše.

329    V odpovědi na otázku položenou Tribunálem v rámci organizačního procesního opatření Rada předložila různé články a publikace, které mají prokázat pravdivost skutečností zmíněných v bodě 315 výše a jejich přičtení hnutí Hamás nebo Hamás-Izz al-Din al-Qassem.

330    V tomto ohledu je třeba uvést, že pro následná rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků má Soudní dvůr za to, že unijní soud je povinen ověřit vedle dodržení povinnosti uvést odůvodnění, kterého se týkal předchozí žalobní bod, rovněž to, zda jsou tyto důvody podložené (rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 70, a rozsudek o kasačním opravném prostředku, bod 48).

331    Soudní dvůr se rovněž domnívá, že dotyčná osoba nebo subjekt mohou v rámci žaloby podané proti svému ponechání na sporném seznamu zpochybnit všechny informace, o které se Rada opírá při prokazování, že nebezpečí jejich zapojení do teroristických činností trvá, bez ohledu na to, zda tyto informace vycházejí z vnitrostátního rozhodnutí přijatého příslušným orgánem nebo z jiných zdrojů (rozsudky ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 71, a rozsudek o kasačním opravném prostředku, bod 49).

332    Soudní dvůr dodává, že v případě zpochybnění přísluší Radě, aby prokázala, že jsou tvrzené skutečnosti podložené, a unijnímu soudu přísluší ověřit jejich věcnou správnost (rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 71, a rozsudek o kasačním opravném prostředku, bod 49).

333    V tomto ohledu je třeba uvést, že pokud jedna strana zpochybňuje důkazy předložené druhou stranou, musí splnit dva kumulativní požadavky.

334    Zaprvé její výhrady nemohou mít obecnou povahu, ale musí být konkrétní a podrobné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. září 2013, Duravit a další v. Komise, T‑364/10, nezveřejněný, EU:T:2013:477, bod 55).

335    Zadruhé zpochybnění věcné správnosti skutkových zjištění musí být jasně uvedena v prvním procesním úkonu v řízení o napadeném aktu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. dubna 2015, Tomana a další v. Rada a Komise, T‑190/12, EU:T:2015:222, bod 261). To v projednávané věci znamená, že zohledněny mohou být pouze výhrady vznesené v rámci doplňujícího spisu a v následných návrzích na úpravu žaloby. Tyto spisy účastníka řízení jsou totiž prvními procesními úkony, v nichž žalobce uvedl žalobní důvody proti aktům z období od července 2011 do července 2014.

336    V projednávané věci, pokud jde o skutečnosti uvedené v bodě 315 výše, to byly pouze skutečnosti z 5. ledna a z 14. června 2010, které žalobce zpochybnil způsobem splňujícím tyto dva požadavky.

337    Tyto výhrady jsou však irelevantní, jelikož i za předpokladu, že jsou opodstatněné, další činnosti zmíněné Radou v aktech z období od července 2010 do července 2014 postačují k odůvodnění přetrvávajícího rizika zapojení žalobce do teroristických činností. To platí zejména, pokud jde o skutečnosti uvedené v bodě 315 výše, které jsou datovány dne 26. března 2010, 31. srpna 2010, 7. dubna 2011 a 20. srpna 2011.

338    Tyto skutečnosti jsou také dostatečně aktuální pro odůvodnění aktů přijatých v období od července 2011 do července 2014.

339    Pokud jde o okolnost, že nebyly jednoznačně přičteny hnutí Hamás nebo Hamás-Izz al-Din al-Qassem, tento argument je rovněž irelevantní, jelikož – jak vyplývá z bodů 292 až 297 výše – oba tyto subjekty je třeba v této fázi považovat za jednu a tutéž organizaci pro účely uplatňování pravidel týkajících se boje proti terorismu.

340    Druhý žalobní důvod v rozsahu, v němž vychází z věcně nesprávných skutkových zjištění, tedy musí být zamítnut jako neopodstatněný.

4.      Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného posouzení, pokud jde o teroristickou povahu žalobce

341    Žalobce se domnívá, že přijetím aktů z období od července 2011 do července 2014 se Rada dopustila nesprávného posouzení jeho kvalifikace jako teroristické organizace. Podle jeho názoru pravomoc Tribunálu zahrnuje ověření kvalifikace skutkových okolností ze strany Rady, jichž se dovolává jako teroristických činů, a toto ověření musí být provedeno jak ohledně skutečností vznesených samotnou Radou, tak ohledně skutečností uvedených v rozhodnutích příslušných orgánů.

a)      Pokud jde o rozhodnutí příslušných orgánů

342    Co se týče skutečností uvedených v rozhodnutích příslušných orgánů, podle žalobce musí Tribunál ověřit, zda provedená kvalifikace vychází z definice terorismu uvedené ve společném postoji 2001/931. V projednávaném případě však tato kontrola nemůže být provedena, protože Rada v tomto ohledu neposkytla informace.

343    S ohledem na odpověď na první žalobní důvod musí být tato část posuzována pouze v rozsahu, v němž se týká rozhodnutí Home Secretary.

344    Vzhledem k tomu, že v odpověď na první a šestý žalobní důvod bylo rozhodnuto, že důkazy a stopy, na kterých se zakládá toto rozhodnutí, nemusí být v odůvodnění aktů Rady z období od července 2011 do července 2014 uvedeny, nelze po Radě požadovat, aby ověřila kvalifikaci těchto skutků provedenou vnitrostátním orgánem a aby v těchto aktech uvedla výsledek této kvalifikace.

345    V projednávaném případě je tomu tak tím spíše, že jde o rozhodnutí členského státu, pro který čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 zavedly zvláštní formu spolupráce s Radou, což znamená, že Rada má povinnost ponechat řešení v co nejvyšší možné míře na posouzení příslušného vnitrostátního orgánu (rozsudky ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, EU:T:2008:461, bod 133, a ze dne 4. prosince 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑284/08, EU:T:2008:550, bod 53).

b)      Pokud jde o skutečnosti, které uplatnila sama Rada

346    V odůvodnění aktů z období od července 2011 do července 2014 Rada kvalifikovala skutky uvedené v bodě 315 výše jako teroristické činy ve smyslu čl. 1 odst. 3 bodu iii) písm. a), b), c), d), f) a g) společného postoje 2001/931 s ohledem na dosažení cíle uvedeného v čl. 1 odst. 3 bodu i), ii) a iii) společného postoje.

347    Žalobce se zaprvé domnívá, že tato kvalifikace je příliš obecná a neurčitá.

348    Tento argument nelze přijmout, neboť s ohledem na příslušná ustanovení je toto, byť stručné, odůvodnění dostatečně jasné, aby umožnilo žalobci pochopit důvody, proč bylo jeho jméno zařazeno na sporné seznamy v období od července 2011 do července 2014, a zpochybnit opodstatněnost této kvalifikace, což ostatně učinil právě v tomto žalobním důvodu.

349    Zadruhé žalobce tvrdí, že se Rada dopustila nesprávného právního posouzení tím, že dotčené skutky kvalifikovala jako teroristické činy. Skutečnost, že ke všem dotčeným činům došlo v rámci okupační války vedené Izraelem v Palestině, měla vést Radu k tomu, že nebude používat tuto kvalifikaci ve vztahu k žalobci. Dále i za předpokladu, že by tyto skutečnosti byly prokázány, nevyplývá z toho, že byly spáchány s cílem uvedeným Radou a zmíněným v čl. 1 odst. 3 bodu i), ii) a iii) společného postoje 2001/931.

350    Oba tyto argumenty se vztahují k otázce, zda Rada měla při kvalifikaci skutků uvedených v bodě 315 výše zohlednit okolnost, že izraelsko-palestinský konflikt spadá do oblasti práva ozbrojených konfliktů.

351    V tomto ohledu je třeba uvést, že podle ustálené judikatury platí, že existence ozbrojeného konfliktu ve smyslu mezinárodního humanitárního práva nevylučuje použití ustanovení unijního práva, jako je například společný postoj 2001/931 a nařízení č. 2580/2001, jejichž cílem je předcházení terorismu, na případné teroristické činy spáchané v tomto rámci (rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 57; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 14. března 2017, A a další, C‑158/14, EU:C:2017:202, body 95 až 98).

352    Společný postoj 2001/931 totiž nijak nerozlišuje, pokud jde o jeho působnost, podle toho, zda dotčený čin je či není spáchán v rámci ozbrojeného konfliktu ve smyslu mezinárodního humanitárního práva. Dále je cílem Unie a jejích členských států boj proti terorismu bez ohledu na jeho formu, v souladu s cíli platného mezinárodního práva (rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 58).

353    Zejména za účelem provést na unijní úrovni rezoluci Rady bezpečnosti OSN 1373 (2001) (viz bod 1 výše), která „potvrzuje nezbytnost bojovat všemi prostředky, v souladu s Chartou OSN, proti hrozbám mezinárodnímu míru a bezpečnosti, které představují teroristické činy“, a „vyzývá členské státy, aby doplnily mezinárodní spolupráci přijetím dodatečných opatření, aby na svém území všemi dovolenými prostředky bránily a potíraly financování a přípravu jakéhokoliv teroristického činu“, přijala Rada společný postoj 2001/931 (viz body 5 až 7 odůvodnění tohoto společného postoje) a poté v souladu s tímto společným postojem nařízení č. 2580/2001 (viz body 3, 5 a 6 odůvodnění tohoto nařízení) (rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 59).

354    Je tedy namístě zamítnout třetí žalobní důvod jako neopodstatněný.

5.      Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedostatečného zohlednění vývoje situace z důvodu uplynutí času

355    Žalobce Radě vytýká, že v aktech z období od července 2011 do července 2014 dostatečně nezohlednila vývoj situace z důvodu uplynutí času. Podle jeho názoru se Rada měla zabývat vnitrostátními rozhodnutími přijatými v rámci prověřovacího řízení, ověřit, zda se zakládají na závažných a věrohodných důkazech nebo stopách a zda vytýkané skutečnosti musí být stále kvalifikovány jako teroristické činy ve smyslu společného postoje 2001/931.

356    S ohledem na odpověď na první žalobní důvod musí být pro posouzení tohoto čtvrtého žalobního důvodu zohledněno pouze rozhodnutí Home Secretary.

357    V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že Soudní dvůr v rozsudcích ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE (C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 51), a v rozsudku o kasačním opravném prostředku (bod 29) rozhodl, že v rámci prověřování podle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 může Rada ponechat dotyčnou osobu nebo subjekt na seznamech týkajících se zmrazení finančních prostředků, dospěje-li k závěru, že trvá nebezpečí jeho zapojení do teroristických činností, jimiž bylo odůvodněno jeho prvotní zařazení na tyto seznamy.

358    V týchž rozsudcích Soudní dvůr dodal, že v rámci ověřování, zda riziko zapojení dotyčné osoby nebo subjektu do teroristických činností trvá, musí být náležitě zohledněno, jak bylo později naloženo s vnitrostátním rozhodnutím, které sloužilo za základ pro prvotní zařazení této osoby nebo subjektu na seznamy týkající se zmrazení finančních prostředků, zejména zda bylo toto vnitrostátní rozhodnutí zrušeno z důvodu nových skutků nebo informací nebo z důvodu změny posouzení provedeného příslušným vnitrostátních orgánem (rozsudky ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 52, a rozsudek o kasačním opravném prostředku, bod 30).

359    V projednávaném případě z aktů z období od července 2011 do července 2014 vyplývá, že Rada dodržela postup uložený Soudním dvorem, když uvedla, že rozhodnutí Home Secretary je stále v platnosti.

360    Ani z rozsudků Soudního dvora citovaných v bodech 357 a 358 výše, ani z čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 nevyplývá, že by Rada měla v rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků uvést způsoby ověřování rozhodnutí příslušných orgánů.

361    Kromě toho, jelikož bylo rozhodnuto, že Rada nemusí ve svých rozhodnutích uvádět skutkové okolnosti, které byly základem rozhodnutí příslušných orgánů odůvodňujících zařazení jména žalobce na seznamy (viz body 304 až 309 výše), ani ověřovat jejich kvalifikaci jako teroristické činy ve smyslu společného postoje 2001/931 (viz body 344 a 345 výše), nemůže jí být uložena povinnost uvést skutkové okolnosti, které jsou základem rozhodnutí o přezkumu, ani ověřovat jejich kvalifikaci.

362    Konečně tvrzení, že rozhodnutí příslušných orgánů zůstávají v platnosti, bylo dostačující k tomu, aby umožnilo žalobci podat opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí a unijnímu soudu provést přezkum, takže povinnost uvést odůvodnění byla dodržena.

363    Za těchto podmínek je třeba mít za to, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, Rada v aktech z období od července 2011 do července 2014 řádně vzala v potaz, jak bylo později naloženo s vnitrostátním rozhodnutím, které sloužilo za základ pro prvotní zařazení této osoby nebo subjektu na seznamy týkající se zmrazení finančních prostředků, a že tyto akty jsou v tomto ohledu dostatečně odůvodněny.

364    Čtvrtý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout jako neopodstatněný.

6.      K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady nevměšování

365    Žalobce tvrdí, že Rada přijetím aktů z období od července 2011 do července 2014 porušila zásadu nevměšování, která vyplývá z článku 2 Charty OSN a představuje zásadu ius cogens vyplývající ze zásady svrchované rovnosti států podle mezinárodního práva a která zakazuje, aby stát mohl být považován za teroristickou organizaci, stejně jako vláda státu.

366    Žalobce přitom podle svých slov není pouhou nevládní organizací a už vůbec ne neformálním hnutím, ale legálním politickým hnutím, které vyhrálo volby v Palestině a vytvořilo jádro palestinské vlády. Jelikož Hamás zastával funkce, které překračují funkce běžné politické strany, jeho činnost v Gaze je ve skutečnosti srovnatelná s činností státního orgánu, a nemůže být proto odsouzen v rámci protiteroristických opatření. Žalobce byl mezi osobami a subjekty, jejichž jména a názvy jsou zařazeny na sporné seznamy z období od července 2011 do července 2014, jediným, kdo se nacházel v takové situaci.

367    V tomto ohledu je třeba uvést, že zásada nevměšování, což je zásada mezinárodního obyčejového práva, rovněž nazývaná zásada neintervence, zakládá právo jakéhokoli svrchovaného státu řídit své záležitosti bez vnějšího zásahu a představuje logický následek zásady svrchované rovnosti států.

368    Jak uvádí Rada, tato zásada mezinárodního práva je zakotvena ve prospěch svrchovaných států, a nikoli ve prospěch skupin nebo hnutí (viz rozsudek ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada, T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885, bod 69 a citovaná judikatura).

369    Vzhledem k tomu, že Hamás není ani státem ani vládou státu, nemůže mu svědčit zásada nevměšování.

370    Pátý žalobní důvod tedy musí být zamítnut jako neopodstatněný.

7.      K sedmému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady dodržování práva žalobce na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu

371    Sedmý žalobní důvod se skládá ze dvou částí.

a)      K první části

372    V první části sedmého žalobního důvodu žalobce pro případ, že by Tribunál měl v odpověď na první žalobní důvod za to, že americká řízení dostatečně chrání procesní práva, a že tedy vláda Spojených států může být považována za příslušný orgán ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, tvrdí, že v projednávaném případě právo žalobce na obhajobu a jeho právo na účinnou soudní ochranu bylo porušeno během americké fáze řízení, tj. během fáze, která vedla k přijetí amerických rozhodnutí, která se ho týkala. Z toho podle žalobce plyne, že akty z období od července 2011 do července 2014 musí být zrušeny pro porušení zásady dodržování práva žalobce na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu.

373    Není namístě rozhodovat o první části sedmého žalobního důvodu, neboť představuje podpůrný argument ve vztahu k prvnímu žalobnímu důvodu, kterému bylo vyhověno, pokud jde o americká rozhodnutí.

b)      K druhé části

374    V druhé části sedmého žalobního důvodu žalobce uvádí dva důvody, proč byla porušena zásada dodržování práva na obhajobu v evropské fázi řízení, které vedlo k přijetí aktů Rady z období od července 2011 do července 2014.

375    Zaprvé žalobce Radě vytýká, že mu nebyly předány závažné důkazy a stopy, z nichž vycházela rozhodnutí příslušných orgánů, o která se Rada opírá.

376    S ohledem na odpověď na první žalobní důvod musí být tato argumentace posouzena pouze v rozsahu, v němž se týká rozhodnutí Home Secretary.

377    Proto je třeba si položit otázku, zda Rada měla toto rozhodnutí oznámit žalobci.

378    V tomto ohledu podle judikatury z čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 a z povinnosti uvést odůvodnění stanovené v článku 296 SFEU vyplývá, že Rada musí uvést ve svých aktech přesné informace a důkazy obsažené ve spisu, které prokazují, že rozhodnutí bylo vůči dotyčným osobám přijato příslušným orgánem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. prosince 2006, Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada, T‑228/02, EU:T:2006:384, bod 120).

379    Naproti tomu, byly-li sděleny dostatečně přesné informace umožňující dotyčné osobě účelně vyjádřit stanovisko ke skutečnostem zohledněným Radou v její neprospěch, zásada dodržování práva na obhajobu nezahrnuje povinnost Rady poskytnout z vlastního podnětu přístup k dokumentům obsaženým v jejím spise.

380    Rada je povinna poskytnout přístup ke všem nedůvěrným správním dokumentům týkajícím se dotčeného opatření pouze na žádost dotyčné osoby (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. listopadu 2011, Bank Melli Iran v. Rada, C‑548/09 P, EU:C:2011:735, bod 92; ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba, C‑417/11 P, EU:C:2012:718, bod 87, a ze dne 28. července 2016, Tomana a další v. Rada a Komise, C‑330/15 P, nezveřejněný, EU:C:2016:601, bod 66 a citovaná judikatura).

381    V projednávaném případě Rada v odůvodnění sdělenému žalobci uvedla odkaz na rozhodnutí Home Secretary.

382    Z této okolnosti je třeba vyvodit, že žalobce měl k dispozici dostatečně přesné informace ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 378 výše.

383    Za těchto podmínek je na žalobci, aby, pokud si přál získat rozhodnutí Home Secretary, si je od Rady v souladu s touto judikaturou vyžádal, což neučinil.

384    Zadruhé, pokud jde o skutková zjištění, která vznesla sama Rada, žalobce Radě vytýká, že mu před přijetím aktů z období od července 2011 do července 2014 nesdělila informace, které měla k dispozici. Nemohl tudíž vyjádřit své připomínky k těmto informacím.

385    V tomto ohledu je třeba připomenout, že informace ze spisu, na jejichž základě se Rada rozhodla ponechat jména určité osoby nebo subjektu na seznamech týkajících se zmrazení finančních prostředků, musí být této osobě nebo tomuto subjektu sděleny před přijetím rozhodnutí o ponechání jména na seznamech, pouze pokud jde o nové informace ve srovnání s těmi, které jsou obsaženy v odůvodnění předchozích aktů (viz bod 167 výše).

386    Pokud jde o akty z období od července 2011 do července 2014, pouze odůvodnění aktů z července 2011 a z prosince 2011 obsahují změny oproti předchozím aktům.

387    Přitom návrhy těchto odůvodnění Rada zaslala advokátovi žalobce v dopisech ze dne 30. května a 15. listopadu 2011, a tedy před přijetím aktů z července a prosince 2011.

388    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, k tomuto sdělení nemusely být přiloženy důkazy, které měla Rada k dispozici. V souladu s judikaturou připomenutou v bodě 380 výše, jestliže chtěl žalobce získat tyto důkazy, měl o ně požádat Radu, což neučinil.

389    Kromě toho z důvodů uvedených v bodech 214 a 215 nelze Radě vytýkat ani to, že tyto návrhy odůvodnění zaslala advokátovi žalobce.

390    Z těchto důvodů je třeba zamítnout druhou část, a v důsledku toho tedy i celý sedmý žalobní důvod jako neopodstatněný.

8.      K osmému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na vlastnictví

391    Žalobce uvádí, že zmrazení finančních prostředků, k němuž došlo na základě aktů z období od července 2011 do července 2014, představuje zásah do jeho práva vlastnit majetek, který není odůvodněný, neboť tyto akty jsou protiprávní z důvodů uvedených v rámci předchozích žalobních důvodů. Tyto akty by proto podle žalobce měly být zrušeny z důvodu porušení práva na vlastnictví.

392    Rada, podporovaná Komisí, zpochybňuje tento postoj.

393    Z odpovědí na předchozí žalobní důvody nevyplývá, že akty z období od července 2011 do července 2014 jsou nezákonné. Nelze tedy mít za to, že právo na vlastnictví bylo porušeno z tohoto důvodu.

394    Navíc z důvodů uvedených v rámci posouzení čtvrtého žalobního důvodu, pokud jde o akty z července 2010 (viz body 184 až 192 výše), nelze tvrdit, že akty z období od července 2011 do července 2014 porušují právo žalobce na vlastnictví.

395    Osmý žalobní důvod proto musí být zamítnut jako neopodstatněný.

9.      Závěr

396    Z výše uvedeného vyplývá, že žaloba musí být zamítnuta v rozsahu, v němž se týká aktů z období od července 2011 do července 2014.

397    Žaloba tedy musí být zamítnuta jako celek.

V.      K nákladům řízení

398    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

399    Vzhledem k tomu, že žalobce neměl ve věci úspěch a Rada požadovala náhradu nákladů řízení, je důvodné žalobci uložit, že ponese vlastní náklady řízení, jakož i náklady řízení vynaložené Radou.

400    Kromě toho podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení.

401    V důsledku toho ponesou Francouzská republika a Komise vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (první rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Hamás ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie.

1)      Francouzská republika a Evropská komise ponesou vlastní náklady řízení.

Pelikánová Valančius Nihoul

Svenningsen Öberg

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 14. prosince 2018.

Vedoucí soudní kanceláře Předsedkyně

E. Coulon I. Pelikánová

Obsah

*      Jednací jazyk: francouzština.