ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu)

13. prosince 2018(*)

„Veřejná služba – Akreditovaní parlamentní asistenti – Článek 24 služebního řádu – Žádost o pomoc – Článek 12a služebního řádu – Psychické obtěžování – Poradní výbor zabývající se obtěžováním a jeho prevencí na pracovišti, který vyřizuje stížnosti mezi akreditovanými parlamentními asistenty a poslanci Evropského parlamentu – Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc – Právo být vyslechnut – Zásada kontradiktornosti – Odmítnutí poskytnout stanovisko poradního výboru a zápisy z výslechu svědků – Odmítnutí žalovaného orgánu podřídit se opatření k zajištění důkazu vydaného Tribunálem“

Ve věci T‑83/18,

CH, bývalá akreditovaná parlamentní asistentka Evropského parlamentu, zastoupená C. Bernard-Glanzem a A. Tymen, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropskému parlamentu, zastoupenému D. Boytha a E. Taneva, jako zmocněnkyněmi,

žalovanému,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 270 SFEU, který zní zaprvé na zrušení rozhodnutí Parlamentu ze dne 20. března 2017, jímž byla orgánem Parlamentu oprávněným k uzavírání pracovních smluv zamítnuta žádost o pomoc podaná žalobkyní dne 22. prosince 2011, a zadruhé na náhradu újmy, která byla žalobkyni údajně způsobena,

TRIBUNÁL (první senát),

ve složení I. Pelikánová, předsedkyně, P. Nihoul a J. Svenningsen (zpravodaj), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: M. Marescaux, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 25. října 2018,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

 Skutkové okolnosti, které vedly k vydání rozsudku ze dne 12. prosince 2013, CH v. Parlement (F‑129/12)

1        Na základě článku 5 pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie (dále jen „PŘOZ“) byla dne 1. října 2004 žalobkyně CH přijata orgánem Evropského parlamentu oprávněným k uzavírání pracovních smluv (dále jen „OOUS“) jako akreditovaná parlamentní asistentka (dále jen „APA“) přidělená Y, členovi Parlamentu, v souladu se smlouvou, která měla uplynout na konci volebního období 2004/2009.

2        Po ukončení parlamentního mandátu paní Y byla žalobkyně přijata Parlamentem od 1. prosince 2007 až do konce volebního období jako APA přidělená X, nové člence Parlamentu, která nahradila Y po zbývající dobu mandátu.

3        S účinností od 1. srpna 2009 byla žalobkyně přijata Parlamentem jako APA přidělená X pro volební období 2009/2014. Byla zařazena do třídy 14 funkční skupiny II. Nicméně na základě nové smlouvy uzavřené dne 1. září 2010, kterou byla ukončena smlouva předchozí, byla žalobkyně přijata za účelem výkonu stejných služebních povinností, avšak tentokrát ve třídě 11 funkční skupiny II (dále jen „pracovní smlouva“ nebo „smlouva APA“).

4        Od 27. září 2011 čerpala žalobkyně pracovní volno z důvodu nemoci, které jí bylo prodlouženo až do 19. dubna 2012.

5        Dne 28. listopadu 2011 žalobkyně informovala poradní výbor zabývající se obtěžováním a jeho prevencí na pracovišti (dále jen „obecný poradní výbor“), který byl zřízen rozhodnutím Evropského parlamentu ze dne 21. února 2006 o přijetí vnitřních pravidel týkajících se výboru zabývajícího se obtěžováním (článek 12a služebního řádu [úředníků Evropské unie]), o svých potížích na pracovišti, jež podle ní vyplývaly z chování X vůči její osobě.

6        Elektronickou zprávou ze dne 6. prosince 2011 se žalobkyně dotázala členů obecného poradního výboru na kroky, které má učinit k „podání stížnosti“. Za účelem poukázat na obtěžování, kterému se cítila být vystavena v důsledku jednání členky Parlamentu, jejíž byla asistentkou, postoupila žalobkyně dne 12. prosince 2011 všem členům uvedeného výboru, jakož i generálnímu tajemníkovi Parlamentu elektronickou zprávu zaslanou téhož dne X, ve které této člence Parlamentu popsala svůj zdravotní stav. Prostřednictvím elektronické zprávy ze dne 21. prosince 2011 se žalobkyně nakonec obrátila na předsedu obecného poradního výboru s žádostí o schůzku.

7        Na základě článku 24 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) podala žalobkyně dne 22. prosince 2011 u generálního tajemníka Parlamentu žádost o pomoc (dále jen „žádost o pomoc“), v níž uvedla, že se stala obětí psychického obtěžování ze strany X, a požádala o přijetí opatření k zákazu přiblížení a o zahájení správního šetření.

8        Dne 6. ledna 2012 zaslala X oddělení „Příjem a přeložení zaměstnanců“ ředitelství „Rozvoj lidských zdrojů“ generálního ředitelství (GŘ) pro personál Parlamentu písemnou žádost o ukončení smlouvy APA s žalobkyní (dále jen „žádost o ukončení smlouvy“). Dne 18. ledna 2012 X potvrdila žádost o ukončení smlouvy.

9        Rozhodnutím OOUS ze dne 19. ledna 2012 byla smlouva APA se žalobkyní ukončena s účinností od 19. března 2012 z důvodu ztráty důvěry (dále jen „rozhodnutí o propuštění“). Během výpovědní doby, která byla dvouměsíční, a sice od 19. ledna do 19. března 2012, byla žalobkyně zbavena pracovních povinností. Na podporu důvodu vycházejícího ze ztráty důvěry OOUS uvedl, že ho X informovala o tom, že žalobkyně neměla dovednosti nezbytné k zapojení se do činnosti některých parlamentních výborů, jejichž je X členkou, a rovněž si stěžovala na nepřijatelné chování, kterého se žalobkyně dopouštěla jak vůči ní, tak vůči jiným členům Parlamentu a jejich APA.

10      Dopisem ze dne 20. března 2012 byla žádost o pomoc zamítnuta generálním ředitelem GŘ pro personál Parlamentu, vystupujícím jako OOUS, z důvodu, že nezávisle na skutečnosti, zda APA může mít nárok na pomoc ve smyslu článku 24 služebního řádu, se žádost o pomoc, kterou žalobkyně podala a která se týkala přijetí opatření k zákazu přiblížení a provedení správního šetření, stala bezpředmětnou, neboť s ohledem na rozhodnutí o propuštění, které bylo mezitím přijato, již žalobkyně nevykonávala profesní činnost v Parlamentu (dále jen „první rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc“).

11      Dne 30. března 2012 podala žalobkyně ke generálnímu tajemníkovi Parlamentu stížnost proti rozhodnutí o propuštění podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Dne 22. června 2012 podala žalobkyně na základě téhož ustanovení služebního řádu také stížnost proti prvnímu rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc.

12      Rozhodnutím ze dne 20. července 2012 generální tajemník Parlamentu zčásti vyhověl stížnosti proti rozhodnutí o propuštění a s ohledem na pracovní volno z důvodu nemoci žalobkyně, jenž bylo doloženo lékařským potvrzením až do 19. dubna 2012, rozhodl o odložení data ukončení smlouvy APA na 20. června 2012. Na druhé straně potvrdil opodstatněnost rozhodnutí o propuštění, a sice s odkazem na nemožnost přezkoumat existenci či ztrátu důvěry, jak bylo judikaturou uznáno zejména v bodě 149 rozsudku ze dne 7. července 2010, Tomas v. Parlament (F‑116/07, F‑13/08 a F‑31/08, EU:F:2010:77), přičemž tato nemožnost se částečně vztahuje na přezkum důvodů předložených za účelem prokázání neexistence nebo ztráty důvěry.

13      V každém případě měl generální tajemník Parlamentu za to, že žalobkyně neprokázala zjevnou nesprávnost posouzení skutkového stavu, jímž byla odůvodňována ztráta důvěry, i když Parlament věděl o několika profesních pochybeních žalobkyně, která se týkala zejména hodnocení účelnosti navrhnout legislativní změny, jež mohly být založeny do spisu, nedostatku zdvořilosti ve vztahu k členovi Parlamentu pocházejícímu z jiného členského státu než X nebo též drzého chování žalobkyně vůči nově přijaté APA přidělené X a nedostatku slušnosti vůči X v přítomnosti ředitele jednoho podniku. Jeden vyučující doprovázející skupinu studentů na návštěvě v prostorách Parlamentu si rovněž stěžoval na nedostatek slušnosti ze strany žalobkyně.

14      V poslední řadě podle generálního tajemníka Parlamentu okolnost, že žalobkyně podala žádost o pomoc, nemohla zabránit rozhodnutí o propuštění, které se v důsledku zjevného narušení vztahů mezi X a žalobkyní stalo nevyhnutelným.

15      Rozhodnutím ze dne 8. října 2012 generální tajemník Parlamentu, vystupující jako OOUS, kromě toho zamítl stížnost proti prvnímu rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc, přičemž zdůraznil, že ačkoliv „na podporu rozhodnutí o propuštění ze strany OOUS [žalobkyni] informoval o [jejím] nepřijatelném chování […] a o konkrétních, ověřitelných skutečnostech, ke kterým došlo za přítomnosti svědků, [žalobkyně] předložila tvrzení, jež žádný důkaz nepotvrzoval“. Žalobkyni bylo rovněž sděleno, že opatření, která navrhovala, nebyla v obecné rovině „v žádném případě slučitelná se zvláštní povahou blízkého a důvěrného vztahu, jakým je nutně vztah mezi poslancem a jeho [APA]“, že zejména zákaz přiblížení by neměl nejmenší smysl, neboť ve svém důsledku by bránil jakémukoli účinnému pracovnímu vztahu mezi členem Parlamentu a jeho APA, a že z praktického hlediska nemohl Parlament znovu přidělit žalobkyni k jinému členovi tohoto orgánu, neboť pouze člen Parlamentu může požádat OOUS o přijetí APA podle svého výběru. Co se týče žádosti o zahájení správního šetření, generální tajemník Parlamentu rovněž zdůraznil, že rozsudek ze dne 8. února 2011, Skareby v. Komise (F‑95/09, EU:F:2011:9), na který se žalobkyně v tomto ohledu odvolávala, není na projednávaný případ použitelný, neboť členové Parlamentu nepodléhají služebnímu řádu, tedy ani jeho článku 12a, takže se na ně nemohou vztahovat disciplinární opatření ani je OOUS nemůže donutit, aby se účastnili správního šetření, i kdyby taková účast byla zásadní.

16      Návrhem došlým kanceláři Soudu pro veřejnou službu Evropské unie dne 31. října 2012, zapsaným do rejstříku pod číslem F‑129/12, se žalobkyně v podstatě domáhala zrušení rozhodnutí o propuštění a prvního rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc, jakož i uložení povinnosti Parlamentu zaplatit jí částku 120 000 eur z titulu náhrady újmy.

17      Rozsudkem ze dne 12. prosince 2013, CH v. Parlament (F‑129/12, EU:F:2013:203), Soud pro veřejnou službu zrušil rozhodnutí o propuštění zejména z důvodu, že před jeho přijetím nebyla žalobkyně vyslechnuta OOUS, jakož i první rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc, neboť měl v podstatě za to, že na rozdíl od toho, co uvedl Parlament, se APA mohou dovolávat článku 24 služebního řádu s cílem požádat OOUS o pomoc proti takovému chování člena Parlamentu, jež údajně představuje psychické obtěžování ve smyslu článku 12a služebního řádu. Kromě toho, „s přihlédnutím k velice znepokojivým podmínkám, za nichž bylo přijato rozhodnutí o propuštění a rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc“, Soud pro veřejnou službu uložil Parlamentu povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 000 eur z titulu náhrady vzniklé nemajetkové újmy.

 K opatřením přijatým Parlamentem k splnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 12. prosince 2013, CH v. Parlament (F‑129/12), k rozsudku ze dne 6. října 2015, CH v. Parlament (F‑132/14) a k napadenému rozhodnutí

18      Dopisem ze dne 15. ledna 2014 požádala žalobkyně Parlament, aby v souladu s článkem 266 SFEU přijal určitá opatření s cílem zajistit splnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 12. prosince 2013, CH v. Parlament (F‑129/12, EU:F:2013:203).

19      Dopisem ze dne 3. března 2014 Parlament oficiálně odpověděl na jednotlivé žádosti o přijetí opatření za účelem splnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 12. prosince 2013, CH v. Parlament (F‑129/12, EU:F:2013:203), které žalobkyně předložila.

20      Co se týče návrhu žalobkyně, aby byla znovu přijata do trvalého pracovního poměru v Parlamentu, tento orgán uvedl, že takové opatření by zjevně překračovalo to, co vyžaduje výkon rozsudku ze dne 12. prosince 2013, CH v. Parlament (F‑129/12, EU:F:2013:203), zejména proto, že podle bodu 7 odůvodnění nařízení Rady (ES) č. 160/2009 ze dne 23. února 2009, kterým se mění PŘOZ (Úř. věst. 2009, L 55, s. 1), „žádné ustanovení tohoto nařízení nemůže být vykládáno tak, že umožňuje [APA] privilegovaný nebo přímý přístup k pracovním místům úředníků nebo jiných kategorií zaměstnanců [Evropské unie]“.

21      Za těchto podmínek sdělil Parlament žalobkyni, že vzhledem k osobní povaze pracovního vztahu mezi poslanci a jejich APA není její opětovné začlenění do služebních povinností možné. Parlament v této souvislosti upřesnil, že „jediná možnost spočívá v opětovném začlenění [žalobkyně] do služebních povinností, které zastávala před rozhodnutím o propuštění [prohlášeným za protiprávní], s tím, že bude zbavena odpovídajících pracovních povinností, a to až do konce její [pracovní smlouvy] […] dne 1. července 2014[; t]oto zbavení pracovních povinností je podle všeho rovněž v souladu s povinností řádné péče“. V tomto ohledu se Parlament zavázal vyplatit žalobkyni odměny, které jí dlužil od 21. června 2012, kdy nabylo účinnosti rozhodnutí o propuštění, do konce její pracovní smlouvy, tedy do 1. července 2014, přičemž odečteny budou odměny a podpora v nezaměstnanosti, které během tohoto období získala jinde.

22      Parlament dále potvrdil, že žádost o ukončení smlouvy, která byla v dané době podána, nebyla obsažena v osobním spise žalobkyně a že rozhodnutí o propuštění prohlášené Soudem pro veřejnou službu za protiprávní bude ze spisu vyjmuto. Ohledně žádosti o převod nároků na důchod dříve nabytých v rámci vnitrostátního režimu do důchodového systému Unie Parlament uvedl, že žalobkyně, která pracovala jako APA stěží pět let, nesplňovala podmínku alespoň deseti let služby v rámci Unie tak, aby si mohla nárokovat starobní důchod z rozpočtu Unie.

23      Co se týče konečně návrhu na zahájení správního šetření, jenž byl uveden již v žádosti o pomoc, Parlament uvedl, že „[v] tomto ohledu […], pokud by se [žalobkyně] rozhodla podat žalobu podle vnitrostátního práva proti [X], by Parlament přehodnotil situaci ve světle judikatury vyplývající z [bodu 57] rozsudku [ze dne 12. prosince 2013, CH v. Parlament (F‑129/12, EU:F:2013:203)]“.

24      Dne 16. dubna 2014 podala žalobkyně na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu stížnost proti rozhodnutím ze dne 3. března 2014 a ze dne 2. dubna 2014, v nichž OOUS rozhodl o doplňujících návrzích.

25      V rámci opatření přijatých ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 12. prosince 2013, CH v. Parlament (F‑129/12, EU:F:2013:203), informovala právní služba Parlamentu dopisem ze dne 6. června 2014 žalobkyni o existenci vnitřních pravidel „APA“ ustanovených rozhodnutím kanceláře Parlamentu ze dne 14. dubna 2014, jež se týká přijetí vnitřního předpisu (dále jen „vnitřní pravidla ‚APA‘ v oblasti obtěžování“) o zřízení poradního výboru zabývajícího se obtěžováním a jeho prevencí na pracovišti, který vyřizuje stížnosti mezi APA a poslanci Parlamentu (dále jen „zvláštní poradní výbor pro APA“). Bylo jí vysvětleno, že od nynějška je uvedený výbor „orgánem příslušným pro posouzení případné stížnosti [žalobkyně] na obtěžování“, a bylo jí „doporuč[eno] […], aby se obrátila na [z]vláštní [poradní výbor pro APA] prostřednictvím jeho sekretariátu“.

26      Dopisem ze dne 20. června 2014 žalobkyně odpověděla, že v návaznosti na zrušení prvního rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc byl Parlament povinen se touto žádostí, jejímž základem bylo chování X, i nadále zabývat. V důsledku toho vyjádřila žalobkyně pochybnosti ohledně „důvodů, kvůli kterým Parlament […] nepovažoval za užitečné obrátit se v rámci opatření přijatých ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku [ze dne 12. prosince 2013, CH v. Parlament (F‑129/12, EU:F:2013:203)] sám a přímo na [zvláštní poradní výbor pro APA], pokud byl tento výbor platně zřízen, což [jí] nebylo dosud potvrzeno“.

27      Dopisem ze dne 4. srpna 2014 generální tajemník Parlamentu, vystupující jako OOUS, zamítl stížnost ze dne 16. dubna 2014.

28      Návrhem došlým kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 17. listopadu 2014 a zapsaným pod číslem F‑132/14 podala žalobkyně žalobu znějící na:

–        zrušení rozhodnutí Parlamentu ze dne 3. března 2014 v rozsahu, v němž tento orgán z titulu opatření přijatých ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 12. prosince 2013, CH v. Parlament (F‑129/12, EU:F:2013:203), odmítl ve smyslu článku 266 SFEU zahájit správní šetření směřující k prokázání existence skutečností, z kterých byl obviněn člen Parlamentu a které byly uvedeny v žádosti o pomoc sepsané dne 22. prosince 2011;

–        zrušení rozhodnutí Parlamentu ze dne 2. dubna 2014 v rozsahu, v němž bylo odmítnuto zaplatit žalobkyni částku 5 686 eur odpovídající rozdílu odměny, na kterou měla podle svého názoru nárok z titulu opatření přijatých ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 12. prosince 2013, CH v. Parlament (F‑129/12, EU:F:2013:203), ve smyslu článku 266 SFEU;

–        zrušení rozhodnutí Parlamentu ze dne 4. srpna 2014, kterým Parlament zamítl stížnost podanou proti oběma výše uvedeným rozhodnutím ze dne 3. března a ze dne 2. dubna 2014;

–        uložení povinnosti Parlamentu zaplatit jí částku 144 000 eur a částku 60 000 eur z titulu náhrady majetkové a nemajetkové újmy.

29      Dne 26. listopadu 2014 se zvláštní poradní výbor pro APA sešel na svém ustanovujícím zasedání. Z bodu 2 protokolu z tohoto zasedání vyplývá, že „pokud by to bylo potřebné, lze přizvat na zasedání výboru […] zástupce právní služby [Parlamentu], aby výboru poskytoval poradenství v otázkách právní povahy“. Z bodu 4 tohoto protokolu vyplývá, že „[z]ástupce právní služby informov[al] členy [zvláštního poradního výboru pro APA] o stanovisku Parlamentu v […] obou věcech údajného obtěžování, [mezi které patřila věc, ve které byl vydán rozsudek ze dne 12. prosince 2013, CH v. Parlament (F‑129/12, EU:F:2013:203)]“.

30      Dopisem ze dne 17. prosince 2014 předseda zvláštního poradního výboru pro APA předvolal žalobkyni na schůzku se členy uvedeného výboru stanovenou na 28. ledna 2015.

31      Dne 15. ledna 2015 předložila žalobkyně zvláštnímu poradnímu výboru pro APA písemné vyjádření. Dne 28. ledna 2015 výbor vyslechl žalobkyni, X, jakož i CN, kolegu žalobkyně, jenž rovněž podal žádost o pomoc v souvislosti s údajným psychickým obtěžováním ze strany X (rozsudek ze dne 26. března 2015, CN v. Parlament, F‑26/14, EU:F:2015:22).

32      Rozsudkem ze dne 6. října 2015, CH v. Parlament (F‑132/14, EU:F:2015:115), Soud pro veřejnou službu zrušil rozhodnutí ze dne 3. března 2014, které bylo potvrzeno rozhodnutím ze dne 4. srpna 2014 o zamítnutí stížnosti, neboť poté, co první rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc bylo zrušeno rozsudkem ze 12. prosince 2013, CH v. Parlament (F‑129/12, EU:F:2013:203), Parlament nerozhodl o zahájení správního šetření ohledně údajného psychického obtěžování, čímž porušil článek 266 SFEU. Z důvodu této nečinnosti OOUS byla Parlamentu uložena též povinnost zaplatit žalobkyni částku 25 000 eur jako náhradu vzniklé nemajetkové újmy.

33      V souladu s článkem 10 vnitřních pravidel „APA“ v oblasti obtěžování, ve znění rozhodnutí kanceláře Parlamentu ze dne 6. července 2015, podle kterého má zvláštní poradní výbor pro APA předat svoji důvěrnou zprávu předsedovi Parlamentu, nikoliv již kvestorům, a předseda Parlamentu poté, co se seznámil s novými závěry zvláštního poradního výboru pro APA přijatými na závěr správního šetření, vyrozuměl dne 18. května 2016 žalobkyni o tom, že jednání, která popsala v žádosti o pomoc, podle něj neprokazují nevhodné chování ze strany člena Parlamentu vůči APA a že tento spis předá OOUS, jenž rozhodne o žádosti o pomoc (dále jen „odůvodněné rozhodnutí“).

34      Předseda Parlamentu, jemuž článek 12 vnitřních pravidel „APA“ v oblasti obtěžování, ve znění rozhodnutí kanceláře Parlamentu ze dne 6. července 2015, svěřuje pravomoc přijmout „[s] přihlédnutím k stanovisku vydanému [zvláštním poradním] výborem [pro APA]“ „odůvodněné rozhodnutí s uvedením, zda obtěžování bylo prokázáno“, a případně pravomoc „rozhodnout o sankci vůči dotčenému poslanci v souladu s články 11 a 166 jednacího řádu Parlamentu“, ve svém odůvodněném rozhodnutí uvedl, že zvláštní poradní výbor pro APA považoval za prokázané zejména skutečnosti, že X často kritizovala žalobkyni, a to i na veřejnosti, někdy s žalobkyní komunikovala hrubým způsobem, někdy kritizovala žalobkyni poté, co jí udělila rozporuplné pokyny, někdy žalobkyni kontaktovala, ačkoliv dotyčná čerpala pracovní volno z důvodu nemoci, během dovolených s ní konzultovala své elektronické zprávy, v tisku uvedla, že žalobkyně je neschopná a že jí přeřadila do nižší platové třídy.

35      Předseda Parlamentu v odůvodněném rozhodnutí shledal, že uvedené jednání bylo úmyslné ve smyslu článku 12a služebního řádu a v průběhu doby k němu došlo opakovaně. Měl nicméně za to, že pokud jde o výtky vznesené X, použití hrubých výrazů, kritiku chyb žalobkyně a žádosti učiněné v době jejích dovolených, zacházela X se všemi svými zaměstnanci stejným způsobem a že toto jednání se spíše jevilo jako projev nervozity ze strany X a jejích potíží náležitě řídit své zaměstnance. Dané jednání tak nebylo specificky namířeno vůči žalobkyni. Prohlášení učiněná X musí být podle předsedy Parlamentu posouzena v kontextu rozsudku ze dne 12. prosince 2013, CH v. Parlament (F‑129/12, EU:F:2013:203), který spustil veřejnou kampaň proti bývalé člence Parlamentu obviněné z psychického obtěžování, ačkoliv Soud pro veřejnou službu k takovému závěru v uvedeném rozsudku nedospěl. X se proto pouze snažila bránit se proti obviněním z obtěžování, která byla zveřejněna.

36      Co se týče zařazení žalobkyně do nižší platové třídy, předseda Parlamentu shledal, že toto opatření spadá do posuzovací pravomoci X jakožto členky Parlamentu, jež nebyla spokojena s profesionálními službami žalobkyně ani s jejím chováním, což nepomohlo zklidnit napětí u X ani u ostatních členů jejího týmu.

37      Předseda Parlamentu proto v odůvodněném rozhodnutí dospěl k závěru, že celkově vzato skutečnosti tvrzené žalobkyní nepředstavují nevhodné chování ze strany X, které by prokazovalo, že došlo k psychickému obtěžování ve smyslu článku 12a služebního řádu. Konkrétněji vzhledem k tomu, že ve světle specifického pracovního vztahu mezi členem Parlamentu a jeho APA nelze jednání X považovat za přehnané a hodné kritiky, nestranný pozorovatel s běžnou citlivostí by neshledal, že tvrzenými skutečnostmi mohla být poškozena osobnost, důstojnost nebo fyzická či psychická integrita žalobkyně.

38      Předseda Parlamentu tak vyrozuměl žalobkyni o tom, že její spis předá OOUS, který je příslušný k rozhodnutí o žádosti o pomoc.

39      Dne 13. ledna 2017 se žalobkyně obrátila na OOUS s tím, že od vydání odůvodněného rozhodnutí doposud neobdržela ze strany OOUS žádné nové informace, ačkoliv žádost o pomoc byla podána před více než pěti lety.

40      Dopisem generálního ředitele pro personál Parlamentu ze dne 24. ledna 2017 byla žalobkyně vyzvána, aby své vyjádření k odůvodněnému rozhodnutí předložila do 10. února 2017.

41      Dopisem ze dne 10. února 2017 žalobkyně předložila své vyjádření, v němž zpochybnila jak závěry zvláštního poradního výboru pro APA, tak závěry předsedy Parlamentu uvedené v odůvodněném rozhodnutí. Kritizovala rovněž okolnosti, za kterých uvedený výbor provedl výslechy, a zejména skutečnost, že jí nebyla poskytnuta zpráva vypracovaná výborem, seznam vyslechnutých svědků ani protokol z těchto výslechů, ačkoliv o ně požádala.

42      Rozhodnutím ze dne 20. března 2017 generální ředitel pro personál, vystupující jako OOUS, zamítl žádost o pomoc (dále jen „napadené rozhodnutí“). Měl v podstatě především za to, že žalobkyně neměla žádné subjektivní právo na to, aby jí byla předána zpráva vytvořená zvláštním poradním výborem pro APA, seznam vyslechnutých svědků či zápisy z výslechu svědků, neboť v odůvodněném rozhodnutí již obdržela úplné a podrobné zdůvodnění toho, proč byla její tvrzení zamítnuta jako neopodstatněná. Dále shledal, že zástupce právní služby Parlamentu měl právo účastnit se slyšení před zvláštním poradním výborem pro APA a že v tomto ohledu okolnost, že žalobkyně nemohla být před tímto poradním orgánem doprovázena svými právními zástupci, nepředstavuje porušení zásady rovnosti zbraní. V poslední řadě ve věci samé v podstatě uvedl, že plně sdílí úvahy předsedy Parlamentu obsažené v odůvodněném rozhodnutí.

43      Na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331) podala žalobkyně dopisem ze dne 28. dubna 2017 žádost o přístup k dokumentům obsaženým v jejím spise vedeném obecným poradním výborem a zvláštním poradním výborem pro APA, zejména k zprávě vytvořené posledně uvedeným výborem. Tato žádost byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 16. června 2017, jež bylo potvrzeno Parlamentem dne 21. srpna 2017, z důvodu, že zpřístupnění těchto dokumentů by mohlo narušit integritu X, jakož i ochranu osobních údajů svědků.

44      Dne 20. června 2017 podala žalobkyně proti napadenému rozhodnutí stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Na podporu své stížnosti se dovolávala porušení zásady řádné správy, povinnosti uvést odůvodnění, článku 25 služebního řádu, práva být vyslechnuta, povinnosti řádné péče a zásady přiměřené délky řízení, jakož i zjevně nesprávného posouzení, porušení článku 31 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a porušení článků 12a a 24 služebního řádu.

45      Rozhodnutím ze dne 26. října 2017 generální tajemník Parlamentu, vystupující jako OOUS, stížnosti ze dne 20. června 2017 částečně vyhověl v rozsahu týkajícím se náhrady újmy a ex æquo et bono přiznal žalobkyni částku 1 500 eur za dobu, jež uplynula mezi vydáním odůvodněného rozhodnutí a napadeného rozhodnutí OOUS, která podle jeho názoru mohla být kratší. Ve zbývající části stížnost zamítl, zejména pokud jde o argumenty zpochybňující legalitu napadeného rozhodnutí. Stejně jako předseda Parlamentu také generální tajemník Parlamentu shledal, že tvrzené skutečnosti nepředstavují psychické obtěžování ve smyslu článku 12a služebního řádu (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí stížnosti“).

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

46      V rozsahu, v němž žalobkyně ve své žalobě požadovala, aby bylo žalovanému nařízeno předložení těchto dokumentů, byl Parlament z titulu organizačních procesních opatření dne 17. dubna 2018 Tribunálem vyzván, aby při podání své žalobní odpovědi a ve verzi, která není důvěrná, předložil konečné závěry zvláštního poradního výboru pro APA, jež se týkají případu žalobkyně, jakož i zápisy z výslechu svědků uskutečněného tímto poradním orgánem.

47      Dne 2. května 2018 Parlament podal svou žalobní odpověď. V dopise ze dne 3. května 2018 nicméně uvedl, že odmítá předložit požadované dokumenty, což vysvětlil tím, že pro řádné fungování zvláštního poradního výboru pro APA, který byl vytvořen v návaznosti na rozsudek ze dne 12. prosince 2013, CH v. Parlament (F‑129/12, EU:F:2013:203), je zásadní, aby jednání a porady tohoto poradního výboru, v němž dobrovolně zasedají tři kvestoři, zůstaly ve vztahu k žalobkyni důvěrné. Parlament zdůraznil, že ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. července 2018, Curto v. Parlament (T‑275/17, EU:T:2018:479), a v dosud projednávané věci QH v. Parlament (T‑748/16), Tribunál rozhodl, že dokumenty, jež byly podobné dokumentům požadovaným v projednávané věci, nebyly vůči žalobcům důvěrné, a byly jim proto postoupeny. Podle Parlamentu tak „vzhledem k praxi, která se stává systematickou a která ohrožuje samotnou existenci mechanismu vyřizování stížností na obtěžování vznesených APA proti poslancům Parlamentu, musí tento [o]rgán s politováním oznámit, že již dále nebude předkládat Tribunálu tajné dokumenty, pokud nebude vědět, že tyto dokumenty nebudou předány [žalující straně]“.

48      Na základě čl. 92 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu nařídil Tribunál usnesením ze dne 18. května 2018 Parlamentu, aby předložil závěry a případné zápisy z výslechu svědků vytvořené zvláštním poradním výborem pro APA v návaznosti na žádost o pomoc, a uvedl, že v této fázi řízení nebudou uvedené dokumenty předány žalobkyni.

49      Dopisem ze dne 4. června 2018 Parlament opětovně odmítl poskytnout dokumenty požadované z titulu opatření k zajištění důkazu, avšak navrhl Tribunálu, že pokud si to přeje, sdělí mu tyto informace neformálně tak, aby nemohly být založeny do spisu a „[o]rgán tak měl jistotu, že žalob[kyně] nebude mít přístup k dokumentům, které považuje za tajné a důvěrné“.

50      Dne 28. června 2018 byli účastníci řízení z titulu organizačních procesních opatření vyzváni, aby se vyjádřili k důsledkům, jež je vzhledem k projednávané věci třeba vyvodit z rozhodnutí Parlamentu, které bylo sděleno dne 4. června 2018 a kterým Parlament odmítl postoupit Tribunálu dokumenty, jejichž předložení mu nařídil usnesením ze dne 18. května 2018. Účastníci řízení byli v tomto ohledu upozorněni na rozsudky ze dne 10. června 1980, M. v. Komise (155/78, EU:C:1980:150), a ze dne 12. května 2010, Komise v. Meierhofer (T‑560/08 P, EU:T:2010:192), jakož i na rozsudek ze dne 29. června 2018, HF v. Parlament (T‑218/17, EU:T:2018:393).

51      Dne 10. a 11. července 2018 předložily žalobkyně a Parlament svá příslušná vyjádření.

52      Dne 8. srpna 2018 byla ukončena písemná část řízení, neboť Tribunál měl za to, že druhá výměna písemných vyjádření není nutná, a kromě toho zamítl žádost žalobkyně v tomto smyslu ze dne 2. srpna 2018, a na jednání dne 25. října 2018 byly vyslechnuty řeči účastníků řízení.

53      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí a případně rozhodnutí o zamítnutí stížnosti;

–        uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 68 500 eur z titulu náhrady nemajetkové újmy, která byla žalobkyni způsobena;

–        uložil Parlamentu náhradu nákladů řízení.

54      Parlament navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

 K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení

55      Na podporu návrhových žádání směřujících ke zrušení napadeného rozhodnutí a případně rozhodnutí o zamítnutí stížnosti uvádí žalobkyně dva žalobní důvody vycházející zaprvé z porušení článku 41 Listiny, článku 25 služebního řádu a povinnosti uvést odůvodnění, zásady řádné správy, práva být vyslechnuta a práva na obhajobu, jakož i povinnosti řádné péče a zadruhé ze zjevně nesprávného posouzení, z porušení článku 31 Listiny, článků 12a a 24 služebního řádu, jakož i povinnosti řádné péče.

 K předmětu návrhových žádání směřujících ke zrušení

56      Z ustálené judikatury vyplývá, že návrhová žádání, která formálně směřují ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, mají za účinek to, že je Tribunálu předložen akt, proti kterému byla stížnost podána, pokud jako taková nemají samostatný obsah (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, EU:C:1989:8, bod 8, a ze dne 6. dubna 2006, Camós Grau v. Komise, T‑309/03, EU:T:2006:110, bod 43).

57      Vzhledem k tomu, že v projednávané věci rozhodnutí o zamítnutí stížnosti pouze potvrdilo napadené rozhodnutí, je třeba konstatovat, že návrhová žádání směřující ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemají samostatný obsah, a není tak potřeba o nich samostatně rozhodovat, byť v rámci přezkumu legality napadeného rozhodnutí je třeba zohlednit, zaprvé, odůvodnění uvedené v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, neboť u tohoto odůvodnění se má za to, že pokrývá odůvodnění napadeného rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. prosince 2009, Komise v. Birkhoff, T‑377/08 P, EU:T:2009:485, body 58 a 59 a citovaná judikatura), a zadruhé odůvodnění uvedené v odůvodněném rozhodnutí, na které napadené rozhodnutí odkazuje.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 41 Listiny, článku 25 služebního řádu a povinnosti uvést odůvodnění, zásady řádné správy, práva být vyslechnuta a práva na obhajobu, jakož i povinnosti řádné péče

58      Žalobkyně na podporu prvního žalobního důvodu tvrdí, že skutečnost, že OOUS jí ve fázi před zahájením soudního řízení neposkytl zprávu zvláštního poradního výboru pro APA, seznam svědků vyslechnutých tímto výborem ani zápisy z výslechu těchto svědků, jí neumožňuje pochopit odůvodnění uvedené v odůvodněném rozhodnutí, na které napadené rozhodnutí odkazuje a podle kterého nebyly tvrzené skutečnosti považovány za psychické obtěžování její osoby. Kromě toho tvrdí, že rovněž není schopna posoudit, zda uvedený výbor vyslechl zejména svědky, jejichž svědectví se dovolává, včetně dvou lékařů, ani zda OOUS náležitě zohlednil lékařská potvrzení vystavená neuropsychiatrem a ošetřujícím lékařem, která předložila.

59      Žalobkyně rovněž OOUS vytýká, že jí neposkytl zprávu zvláštního poradního výboru pro APA. Podle jejího názoru je takovéto poskytnutí zprávy však potřeba tím spíše, že napadené rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno. Kromě toho se domnívá, že poskytnutí této zprávy a zápisů z výslechu svědků je nezbytné k tomu, aby se mohla ujistit, že tato svědectví nebyla zkreslena.

60      V každém případě skutečnost, že ve fázi před zahájením soudního řízení jí nebyla poskytnuta zpráva zvláštního poradního výboru pro APA ani zápisy z výslechu svědků přinejmenším ve verzi, která není důvěrná, představuje podle jejího názoru porušení jejího práva být účinně vyslechnuta, jak potvrdil Tribunál v rozsudku ze dne 29. června 2018, HF v. Parlament (T‑218/17, EU:T:2018:393). Postoj OOUS rovněž představuje porušení jeho povinnosti řádné péče, neboť zájem žalobkyně disponovat těmito dokumenty a náležitým odůvodněním zamítnutí žádosti o pomoc zjevně nebyl podle jejího názoru zohledněn.

61      Parlament navrhuje tento žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.

62      Tvrdí, že v projednávaném případě OOUS splnil svoji povinnost uvést odůvodnění. Ohledně výslechu svědků má Parlament za to, že ačkoliv svědectví jistě mohou významným způsobem přispět k doplnění důkazů nebo ke kompenzaci jejich nedostatku ze strany žadatele o pomoc, jejich důkazní síla musí být relativizována. Kromě toho, „[o]bětovat důvěrnost zaručenou svědkům ve prospěch přemrštěné transparentnosti by nutně snížilo ochotu třetích osob poskytovat otevřená, ucelená a objektivní svědectví, [ba] dokonce svědectví jako taková“. Z tohoto důvodu má Parlament za to, že důvěrnost se musí vztahovat jak na zprávu zvláštního poradního výboru pro APA, tak na zápisy z výslechu svědků i na seznam svědků vyslechnutých zvláštním poradním výborem pro APA, což zdůvodňuje, proč tyto dokumenty nesmí být žádným způsobem poskytnuty žalobkyni a proč Parlament odmítá podřídit se opatření k zajištění důkazu vydaného Tribunálem.

63      Co se týče práva být vyslechnuta, má Parlament za to, že v projednávaném případě bylo toto právo dodrženo, neboť žalobkyně měla příležitost předložit k odůvodněnému rozhodnutí své připomínky a poskytnutí zprávy zvláštního poradního výboru pro APA rozhodně nebylo nezbytné k tomu, aby mohla tyto připomínky uplatnit. Navíc vzhledem k tomu, že by takovéto poskytnutí narušovalo účinnost práce uvedeného výboru, Parlament se domnívá, že OOUS neměl povinnost předat žalobkyni ani tuto zprávu, ani zápisy z výslechu svědků.

–       Úvodní poznámky k vyřizování žádosti o pomoc podle služebního řádu

64      Úvodem je třeba připomenout, že jestliže je OOUS nebo případně orgánu oprávněnému ke jmenování (dále jen „OOJ“) předložena na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu žádost o pomoc ve smyslu článku 24 uvedeného služebního řádu, musí tento orgán v rámci povinnosti poskytnout pomoc a v případě, že čelí události neslučitelné s řádným a nerušeným výkonem služby, s veškerou nutnou energií zasáhnout a s rychlostí a péčí vyžadovanými okolnostmi daného případu reagovat tak, aby zjistil skutkový stav a vyvodil z něj se znalostí věci příslušné důsledky. Za tímto účelem stačí, aby úředník nebo zaměstnanec, který se domáhá ochrany od svého orgánu, předložil alespoň neúplný důkaz o existenci útoků, o nichž tvrdí, že směřují proti němu. Jsou-li takové skutečnosti dány, je na dotyčném orgánu, aby přijal vhodná opatření, zejména tak, že provede ve spolupráci se stěžovatelem správní šetření za účelem prokázání skutkového základu žádosti o pomoc (rozsudky ze dne 26. ledna 1989, Koutchoumoff v. Komise, 224/87, EU:C:1989:38, body 15 a 16, ze dne 12. července 2011, Komise v. Q, T‑80/09 P, EU:T:2011:347, bod 84, a ze dne 24. dubna 2017, HF v. Parlament, T‑570/16, EU:T:2017:283, bod 46).

65      V případě tvrzeného obtěžování zahrnuje povinnost poskytnout pomoc zejména povinnost administrativy s vážností, rychle a ve vší důvěrnosti přezkoumat žádost o pomoc a informovat stěžovatele o postupu jejího vyřizování (rozsudky ze dne 24. dubna 2017, HF v. Parlament, T‑570/16, EU:T:2017:283, bod 47, a ze dne 6. října 2015, CH v. Parlament, F‑132/14, EU:F:2015:115, bod 88).

66      Tato povinnost existuje i v případě, že žádost o pomoc směřuje proti „třetí osobě“ ve smyslu článku 24 služebního řádu, jež není dalším úředníkem nebo zaměstnancem, ale členem orgánu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. prosince 2013, CH v. Parlament, F‑129/12, EU:F:2013:203, body 54 až 58, a ze dne 26. března 2015, CN v. Parlament, F‑26/14, EU:F:2015:22, bod 42). Také členové Parlamentu totiž mají povinnost dodržovat zákaz jakéhokoliv psychického nebo sexuálního obtěžování stanovený v článku 12a služebního řádu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 2018, Curto v. Parlament, T‑275/17, EU:T:2018:479, body 79 až 81).

67      Co se dále týče opatření, která je třeba přijmout v situaci, jaká nastala v projednávané věci a která spadá do působnosti článku 24 služebního řádu, má administrativa při volbě opatření a prostředků pro uplatnění článku 24 služebního řádu širokou posuzovací pravomoc podléhající přezkumu ze strany unijního soudu (rozsudky ze dne 15. září 1998, Haas a další v. Komise, T‑3/96, EU:T:1998:202, bod 54, ze dne 25. října 2007, Lo Giudice v. Komise, T‑154/05, EU:T:2007:322, bod 137, a ze dne 24. dubna 2017, HF v. Parlament, T‑570/16, EU:T:2017:283, bod 48).

68      Pokud po podání žádosti o pomoc takového druhu jako v projednávaném případě administrativa rozhodne o správním šetření, přičemž v případě potřeby jím jako v projednávaném případě pověří poradní výbor (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2015, CH v. Parlament, F‑132/14, EU:F:2015:115, bod 99), samotným předmětem tohoto správního šetření je potvrdit či vyvrátit existenci psychického obtěžování ve smyslu článku 12a služebního řádu, takže OOUS nemůže předjímat výsledek šetření a nemá byť implicitně zaujímat stanovisko k existenci tvrzeného obtěžování předtím, než obdrží výsledky správního šetření. Jinými slovy, zahájení správního šetření je vlastní, že administrativa nezaujímá předčasně stanovisko, které by bylo založené především na jednostranném popisu skutečností uvedeném v žádosti o pomoc, neboť vlastní postoj si musí vyhradit až do okamžiku, kdy bude dokončeno uvedené šetření, v rámci kterého musí dojít ke konfrontaci tvrzení úředníka či zaměstnance, který podal žádost o pomoc, se skutkovou verzí podanou domnělým původcem obtěžování a verzí osob, jež mohly být svědky tvrzených skutečností, které údajně představují porušení článku 12a služebního řádu domnělým původcem obtěžování (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. dubna 2017, HF v. Parlament, T‑570/16, EU:T:2017:283, bod 59 a citovaná judikatura).

69      V tomto ohledu může mít konstatování existence psychického obtěžování administrativou po skončení správního šetření, provedeného případně s pomocí orgánu odlišného od OOUS, jako je zvláštní poradní výbor pro APA, samo o sobě příznivý účinek v rámci terapeutického procesu psychického zotavení obtěžovaného úředníka nebo zaměstnance a může též odůvodnit nejen disciplinární důsledky vůči původci obtěžování, ale může být i použito obětí pro účely případné vnitrostátní žaloby, v rámci níž se uplatní povinnost OOUS poskytnout pomoc na základě článku 24 služebního řádu, přičemž ukončením zaměstnání dotčeného zaměstnance tato povinnost nezaniká. Kromě toho, dovedení správního šetření až do konce může naopak umožnit vyvrátit tvrzení údajné oběti a napravit v takovém případě křivdy, které by obvinění, jež se nakonec ukáže jako neopodstatněné, mohlo způsobit na straně osoby dotčené šetřením jako domnělý původce obtěžování (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. dubna 2017, HF v. Parlament, T‑570/16, EU:T:2017:283, bod 61 a citovaná judikatura).

70      V tomto ohledu je nejprve třeba uvést, že služební řád neupravuje konkrétní postup, jímž by administrativa byla vázána při vyřizování žádosti o pomoc ve smyslu článku 24 služebního řádu, podané na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu, jejímž předmětem je tvrzení úředníka nebo zaměstnance, podle kterého se vůči němu jiný úředník nebo zaměstnanec, případně člen orgánu dopustil jednání, které je v rozporu s článkem 12a služebního řádu (rozsudek ze dne 29. června 2018, HF v. Parlament, T‑218/17, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:393, bod 65).

71      Dále je třeba připomenout, že správní šetření zahájené na základě žádosti o pomoc ve smyslu článku 24 služebního řádu podané úředníkem nebo zaměstnancem kvůli jednání třetí osoby, úředníka nebo zaměstnance, případně člena orgánu, které má představovat psychické obtěžování ve smyslu článku 12a služebního řádu, je sice zahájeno k jeho žádosti, avšak nelze je považovat za šetření zahájené vůči uvedenému úředníkovi nebo zaměstnanci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. května 2012, Skareby v. Komise, F‑42/10, EU:F:2012:64, bod 46). Podle ustálené judikatury totiž úloha osoby, která podala žádost o pomoc, v níž tvrdí, že došlo k obtěžování, spočívá především ve spolupráci na řádném vedení správního šetření za účelem prokázání skutkového stavu (rozsudky ze dne 26. ledna 1989, Koutchoumoff v. Komise, 224/87, EU:C:1989:38, body 15 a 16, ze dne 25. října 2007, Lo Giudice v. Komise, T‑154/05, EU:T:2007:322, bod 136, a ze dne 6. října 2015, CH v. Parlament, F‑132/14, EU:F:2015:115, bod 87).

72      Právo na obhajobu, jak je upraveno v článku 48 Listiny nadepsaném „Presumpce neviny a právo na obhajobu“, tak ukládá povinnost, aby osoby, kterým jsou určena rozhodnutí, která významně ovlivňují jejich zájmy, mohly účinně vyjádřit své stanovisko ke skutečnostem, které jim mohou být „vytýkány“ a mohou sloužit k odůvodnění těchto rozhodnutí (rozsudek ze dne 14. června 2016, Marchiani v. Parlament, C‑566/14 P, EU:C:2016:437, bod 51), a zahrnuje povinnost dodržovat zásadu kontradiktornosti, která jde nad rámec dodržování práva být vyslechnut, jež je ostatně rovněž zaručeno jakožto součást článku 41 Listiny nadepsaného „Právo na řádnou správu“. Toto dodržování práva na obhajobu ve smyslu článku 48 Listiny však má být uplatňováno pouze v rámci řízení, které je zahájeno „vůči“ osobě a může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do jejího právního postavení, v němž administrativa uvádí skutečnosti v neprospěch této osoby (rozsudek ze dne 29. června 2018, HF v. Parlament, T‑218/17, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:393, bod 67, v tomto smyslu viz též rozsudek ze dne 16. května 2012, Skareby v. Komise, F‑42/10, EU:F:2012:64, bod 46).

73      Z toho vyplývá, že v rámci postupu OOJ nebo OOUPS uplatňovaného s cílem rozhodnout o žádosti o pomoc podané pro porušení článku 12a služebního řádu se osoba, která tuto žádost podala, nemůže dovolávat dodržování práva na obhajobu podle článku 48 Listiny jako takového, a to ani ve formě porušení zásady kontradiktornosti (rozsudek ze dne 29. června 2018, HF v. Parlament, T‑218/17, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:393, bod 68).

74      Totéž platí i pro domnělého původce obtěžování. Ten totiž samozřejmě může být žádostí o pomoc, která vedla k zahájení správního šetření, osobně uvržen v podezření a může potřebovat se již v této fázi řízení hájit proti obviněním vůči své osobě, což odůvodňuje, aby byl v rámci šetření případně i opakovaně vyslechnut (rozsudek ze dne 29. června 2018, HF v. Parlament, T‑218/17, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:393, bod 69, v tomto smyslu viz též rozsudek ze dne 17. září 2014, CQ v. Parlament, F‑12/13, EU:F:2014:214, bod 147). Avšak teprve v pozdější fázi řízení, je-li třeba proti němu zahájit disciplinární řízení, v projednávaném případě předložením věci disciplinární komisi či jinému obdobnému orgánu, mu svědčí právo na obhajobu podle článku 48 Listiny a zejména zásada kontradiktornosti s tím, že jde-li o podezřelého úředníka nebo zaměstnance, služební řád stanoví pouze právo být vyslechnut ohledně samotného zahájení disciplinárního řízení a že řízení se stává kontradiktorním teprve předložením věci disciplinární komisi (rozsudek ze dne 29. června 2018, HF v. Parlament, T‑218/17, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:393, bod 69, v tomto smyslu viz též rozsudek ze dne 19. března 1998, Tzoanos v. Komise, T‑74/96, EU:T:1998:58, bod 340).

75      Vzhledem k výše uvedenému je třeba osobě, která podala žádost o pomoc, přiznat jakožto domnělé oběti procesní práva odlišná od práva na obhajobu podle článku 48 Listiny, která nejsou tak rozsáhlá jako toto právo (rozsudky ze dne 16. května 2012, Skareby v. Komise, F‑42/10, EU:F:2012:64, bod 48, a ze dne 16. prosince 2015, De Loecker v. ESVČ, F‑34/15, EU:F:2015:153, bod 43) a která jsou v konečném důsledku součástí práva na řádnou správu, jak je nyní uvedeno v článku 41 Listiny (rozsudek ze dne 29. června 2018, HF v. Parlament, T‑218/17, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:393, bod 70).

76      Je totiž třeba připomenout, že cílem správního šetření zahájeného administrativou na základě žádosti o pomoc ve smyslu článku 24 služebního řádu je vyjasnit na základě závěrů šetření sporné skutečnosti, aby administrativa mohla v tomto ohledu zaujmout konečný postoj, což jí umožní buď žádost o pomoc odložit, nebo v případě, že se tvrzené skutečnosti prokáží a spadají do působnosti článku 12a služebního řádu, eventuálně zahájit disciplinární řízení za účelem případného přijetí disciplinárních sankcí vůči údajnému původci obtěžování (co se týče úředníků či zaměstnanců, viz rozsudek ze dne 24. dubna 2017, HF v. Parlament, T‑570/16, EU:T:2017:283, bod 57, a co se týče člena orgánu, viz rozsudek ze dne 6. října 2015, CH v. Parlament, F‑132/14, EU:F:2015:115, bod 90).

77      Pokud se tedy administrativa v rámci opatření, která se rozhodne přijmout v reakci na žádost o pomoc, rozhodne zahájit na základě článku 86 služebního řádu disciplinární nebo jiné podobné řízení z důvodu, že osoba, která byla v této žádosti označena za původce obtěžování, porušila zákaz stanovený v článku 12a služebního řádu, je toto řízení zahájeno právě vůči domnělému původci obtěžování, takže ten má k dispozici všechny procesní záruky, jimiž je realizováno právo na obhajobu ve smyslu článku 48 Listiny a konkrétně zásady kontradiktornosti. V případě úředníka či zaměstnance jsou tyto záruky stanovené v příloze IX služebního řádu (rozsudek ze dne 29. června 2018, HF v. Parlament, T‑218/17, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:393, bod 72) a v případě člena Parlamentu v článku 166 jednacího řádu tohoto orgánu.

78      Na druhou stranu pokud administrativa v reakci na žádost o pomoc rozhodne, že skutečnosti uvedené na podporu žádosti o pomoc nejsou opodstatněné a že vytýkané skutky tudíž nepředstavují psychické obtěžování ve smyslu článku 12a služebního řádu, zasahuje takové rozhodnutí nepříznivě do právního postavení osoby, která žádost o pomoc podala (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. září 2007, Combescot v. Komise, T‑249/04, EU:T:2007:261, bod 32, a ze dne 11. května 2010, Nanopoulos v. Komise, F‑30/08, EU:F:2010:43, bod 93), a nepříznivě se jí dotýká ve smyslu čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny (rozsudek ze dne 29. června 2018, HF v. Parlament, T‑218/17, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:393, bod 73).

79      Aby tak bylo dodrženo právo na řádnou správu, musí být osoba, která podala žádost o pomoc, v souladu s čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny účinně vyslechnuta předtím, než OOJ nebo OOUS přijme toto rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc. To znamená, že dotčená osoba je předtím vyslechnuta ohledně důvodů, které OOJ nebo OOUS hodlá použít na podporu zamítnutí této žádosti (rozsudek ze dne 29. června 2018, HF v. Parlament, T‑218/17, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:393, bod 74).

80      V projednávaném případě je nesporné, že žalobkyně byla OOUS vyslechnuta před tím, než tento orgán přijal napadené rozhodnutí, v tomto případě na základě odůvodněného rozhodnutí a dopisu generálního ředitele pro personál Parlamentu ze dne 24. ledna 2017. Žalobkyně se nicméně domnívá, že v rámci písemného vyjádření, které podala dne 10. února 2017, nebyla účinně vyslechnuta, protože za tímto účelem nedisponovala stanoviskem, zprávou nebo závěry zvláštního poradního výboru pro APA, přičemž přesná forma vyjádření postoje tohoto výboru nebyla v dané fázi řízení nutně známa, ani zápisy z výslechu svědků.

81      Je tedy třeba určit, zda v projednávaném případě bylo na základě práva žalobkyně být vyslechnuta nutné, aby měla rovněž k dispozici stanovisko poradního výboru, přijaté případně ve formě zprávy nebo závěrů, a zápisy z výslechů vedených tímto výborem tak, aby se mohla vyjádřit k těm důvodům pro zamítnutí žádosti o pomoc, jež s odkazem na odůvodněné rozhodnutí uvedl OOUS.

–       K povinnosti OOUS poskytnout žalobkyni stanovisko zvláštního poradního výboru pro APA před přijetím napadeného rozhodnutí tak, aby její právo být vyslechnuta bylo dodrženo

82      Ve věci týkající se souboru norem použitelných na Evropskou centrální banku (ECB), a nikoliv tedy služebního řádu, Tribunál rozhodl, že pokud administrativa rozhodne o zahájení správního šetření a toto šetření povede k vypracování zprávy, zaměstnanci tohoto orgánu, který podal podle terminologie vlastní předpisům uvedeného orgánu „stížnost“ na skutečnosti, které údajně spadají pod pojem „psychické obtěžování“ ve smyslu vymezeném v předpisech použitelných na personál ECB, by měla být přiznána stejně jako obviněné osobě možnost před tím, než administrativa ECB o stížnosti rozhodne, uplatnit připomínky k návrhu vyšetřovací zprávy ve smyslu uvedených předpisů, nebo alespoň ke skutečnostem, které administrativa zohlednila při přijímání rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. září 2015, Cerafogli v. ECB, T‑114/13 P, EU:T:2015:678, bod 41).

83      V oblasti služebního řádu se má OOJ či případně OOUS zabývat nikoli stížností, ale žádostí o pomoc podanou na základě článku 24 a čl. 90 odst. 1 služebního řádu. Na rozdíl od režimu použitelného na ECB služební řád v tomto ohledu nestanoví zvláštní postup upravující způsob, jímž by OOJ nebo OOUS měl vyřizovat žádosti o pomoc ve smyslu článku 24 služebního řádu, v nichž se namítá porušení článku 12a služebního řádu, ani neobsahuje ustanovení, které by jako takové ukládalo povinnost předat stanovisko poradního výboru nebo zápisy z výslechu svědků, kteří byli tímto výborem vyslechnuti, osobě, která žádost o pomoc podala, nebo osobě, jež byla v této žádosti obviněna jakožto domnělý původce obtěžování (rozsudek ze dne 29. června 2018, HF v. Parlament, T‑218/17, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:393, bod 78).

84      Bylo však rozhodnuto, že s výhradou ochrany zájmů prověřovaných osob a osob, které podaly v rámci šetření svědectví, žádné ustanovení služebního řádu nezakazuje, aby byla závěrečná zpráva o šetření předána třetí osobě, která má legitimní zájem na tom se s ní seznámit, jako je tomu v případě osoby, která podá žádost o pomoc podle článku 24 služebního řádu založenou na porušení článku 12a služebního řádu. V této souvislosti však bylo zdůrazněno, že určité orgány v rámci své autonomie při provádění těchto ustanovení služebního řádu někdy přijaly toto řešení a žadateli o pomoc předaly závěrečnou zprávu o šetření buď před podáním žaloby tak, že ji připojily ke konečnému rozhodnutí o žádosti o pomoc, anebo v rámci výkonu organizačního procesního opatření, o kterém rozhodl unijní soud v řízení v prvním stupni (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2013, Tzirani v. Komise, F‑46/11, EU:F:2013:115, bod 133), jako tomu bylo v případě opatření ze dne 17. dubna 2018, kterému se Parlament v projednávaném případě odmítl podřídit.

85      Tribunál má však za to, že v případě, že se jako v projednávané věci OOUS rozhodne opatřit si stanovisko poradního výboru, jemuž svěří vedení správního šetření, a v rozhodnutí o žádosti o pomoc zohlední stanovisko vydané tímto poradním výborem, uvedené stanovisko přijaté případně ve formě zprávy či závěrů, které je poradní a může být vyhotoveno v nedůvěrné podobě respektující anonymitu poskytnutou svědkům, musí být v zásadě předáno osobě, která podala žádost o pomoc, pro účely uplatnění jejího práva být vyslechnuta, i když vnitřní pravidla „APA“ v oblasti obtěžování takové předání neupravují (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. června 2018, HF v. Parlament, T‑218/17, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:393, bod 80).

86      Tuto úvahu nezpochybňuje ani okolnost, jíž se dovolává Parlament, že v projednávaném případě jde o dokument vypracovaný zvláštním poradním výborem pro APA, a nikoliv dokument vypracovaný obecným poradním výborem, jako tomu bylo v rozsudku ze dne 29. června 2018, HF v. Parlament (T‑218/17, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:393).

87      Je totiž pravda, jak zdůrazňuje Parlament, že zvláštní poradní výbor pro APA předkládá předsedovi Parlamentu pouze „odůvodněné stanovisko“, které dotyčného předsedu nezavazuje při přijetí odůvodněného rozhodnutí, ze kterého potom vychází OOUS při rozhodování o žádosti o pomoc. Parlament považuje tuto okolnost za důležitou a zdůrazňuje, že co se týče žádostí o pomoc podaných APA, jež jsou vyřizovány ve spolupráci se zvláštním poradním výborem pro APA, a na rozdíl od žádostí o pomoc vyřizovaných ve spolupráci s obecným poradním výborem, předseda Parlamentu do tohoto vyřizování zasahuje a „má výlučnou rozhodovací pravomoc určit, zda k obtěžování došlo, nebo nikoliv, jež je podstatně lépe vymezena než pravomoc generálního tajemníka v případech obtěžování úředníků“.

88      Takováto úvaha, stejně jako snaha Parlamentu dbát na to, aby práce zvláštního poradního výboru pro APA byla přísně důvěrná tak, aby i nadále byla zajištěna ochota kvestorů podílet se na této práci, nemůže ve svém důsledku vést k porušení základního práva každého úředníka či zaměstnance ve smyslu čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny být účinně vyslechnut před tím, než OOUS rozhodne o jeho žádosti o pomoc.

89      Konkrétně, ačkoli stanovisko vypracované zvláštním poradním výborem pro APA nemá právně závazný charakter, pokud jak předseda Parlamentu při přijetí odůvodněného rozhodnutí, tak i OOUS při rozhodování o žádosti o pomoc mají toto stanovisko k dispozici, musí s ním být seznámen i APA tak, aby mohl zaujmout k jeho obsahu postoj dříve, než OOUS rozhodne o jeho žádosti o pomoc na základě tohoto stanoviska, a to i nepřímo. V projednávané věci tak pouhé předání odůvodněného rozhodnutí žalobkyni nebylo dostačující, ačkoliv předseda Parlamentu v tomto rozhodnutí shrnul obsah závěrů zvláštního poradního výboru pro APA.

90      Co se kromě toho týká nebezpečí, že v případě zpřístupnění obsahu stanoviska zvláštního poradního výboru pro APA bude totožnost svědků, včetně případných členů Parlamentu, žalobkyni prozrazena, je třeba konstatovat, že uvedenému výboru nic nebrání v tom, aby své stanovisko, přijaté případně ve formě zprávy nebo závěrů, formuloval způsobem, který neumožňuje identifikovat svědky napomáhající správnímu šetření. Tato argumentace proto nemůže být přijata, a to tím spíše v kontextu projednávaného případu, neboť vzhledem k tomu, že Tribunál neměl možnost se s dotčeným dokumentem seznámit, nezná ani jeho obsah a s ohledem na nestálý způsob, jakým k němu Parlament odkazuje, si nemůže být ani jist, zda byl tento dokument přijat ve formě stanoviska, zprávy nebo závěrů.

91      S ohledem na veškeré výše uvedené úvahy je proto třeba uzavřít, že OOUS porušil právo být vyslechnut ve smyslu článku 41 Listiny, když v napadeném rozhodnutí a v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti odmítl žalobkyni předat stanovisko zvláštního poradního výboru pro APA, přijaté případně ve formě zprávy nebo závěrů, a v projednávaném případě jí tak nedostatečně vyslechl pouze na základě odůvodněného rozhodnutí obsahujícího důvody, pro které předseda Parlamentu na základě uvedeného stanoviska shledal tvrzení zahrnutá v žádosti o pomoc jako neopodstatněná.

–       K povinnosti OOUS předat žalobkyni zápisy z výslechu svědků před přijetím napadeného rozhodnutí tak, aby její právo být vyslechnuta bylo dodrženo

92      Pokud jde o zápisy z výslechu svědků zvláštním poradním výborem pro APA, má Tribunál za to, že k zajištění účinného uplatňování zákazu jakékoli formy psychického či sexuálního obtěžování na pracovišti může administrativa v zásadě stanovit možnost zaručit svědkům, kteří souhlasí s poskytnutím svých výpovědí o sporných skutečnostech v údajném případě obtěžování, že přinejmenším v rámci postupu pro vyřízení žádosti o pomoc ve smyslu článku 24 služebního řádu zůstanou jejich svědectví důvěrná, a to jak vůči domnělému původci obtěžování, tak vůči domnělé oběti (rozsudek ze dne 29. června 2018, HF v. Parlament, T‑218/17, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:393, bod 83).

93      Vzhledem k tomu, že jedním z cílů uložených administrativě v rámci vyřizování žádosti o pomoc je obnovení klidu na pracovišti, mohla by skutečnost, že se s obsahem svědectví seznámí jak domnělý původce obtěžování, tak domnělá oběť, tento cíl ohrozit, jelikož by to oživovalo případné meziosobní nepřátelství na pracovišti a do budoucna odrazovalo osoby, které mohou poskytnout relevantní svědectví, aby tak učinily (rozsudek ze dne 29. června 2018, HF v. Parlament, T‑218/17, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:393, bod 84).

94      Jsou-li navíc informace poskytnuty orgánu dobrovolně, avšak s žádostí o zachování důvěrnosti za účelem ochrany anonymity informátora, je orgán, který tyto informace přijme, povinen takovouto podmínku dodržet (v tomto smyslu viz obdobně rozsudek ze dne 7. listopadu 1985, Adams v. Komise, 145/83, EU:C:1985:448, bod 34). Tak tomu může být i v případě, kdy úředníci nebo zaměstnanci, případně členové orgánu svolí k poskytnutí svědectví, aby administrativě umožnili objasnit skutečnosti, které jsou předmětem žádosti o pomoc, ale na oplátku vyžadují, aby byla zajištěna jejich anonymita vůči domnělému původci obtěžování nebo domnělé oběti, přičemž je třeba zdůraznit, že i když jejich účast je žádoucí z hlediska služebního řádu, nejsou nutně povinni při vyšetřování spolupracovat tak, že poskytnou svědectví (rozsudek ze dne 29. června 2018, HF v. Parlament, T‑218/17, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:393, bod 85).

95      Pokud se nicméně administrativa rozhodne zahájit disciplinární řízení proti domnělému původci obtěžování, je povinností OOJ nebo OOUS poskytnout dotčené osobě všechny dokumenty, které hodlá předložit k posouzení disciplinární komisi, jíž případně přísluší znovu vyslechnout svědky ohledně vytýkaných skutečností (rozsudek ze dne 29. června 2018, HF v. Parlament, T‑218/17, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:393, bod 86). Tyto úvahy obdobně platí i v případě člena orgánu, jako je například Parlament, proti němuž existuje zvláštní postup, jako je řízení stanovené v článku 166 jednacího řádu Parlamentu.

96      S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že OOUS neporušil právo žalobkyně být vyslechnuta ve smyslu článku 41 Listiny, když v projednávaném případě odmítl ve fázi před zahájením soudního řízení předat žalobkyni zápisy z výslechu svědků.

–       K důsledkům porušení práva žalobkyně být vyslechnuta, vycházejícího z nepředání stanoviska zvláštního poradního výboru pro APA ve fázi před zahájením soudního řízení

97      Co se týče důsledků nezpřístupnění stanoviska zvláštního poradního výboru pro APA žalobkyni ve fázi před zahájením soudního řízení, je třeba připomenout, že podle judikatury lze i v případě, kdy došlo k porušení práva být vyslechnut, vyhovět žalobnímu důvodu pouze tehdy, jestliže řízení mohlo vést k odlišnému výsledku v případě, že by k této vadě nedošlo (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 14. dubna 2016, Dalli v. Komise, C‑394/15 P, nezveřejněno, EU:C:2016:262, bod 41, rozsudky ze dne 6. února 2007, Wunenburger v. Komise, T‑246/04 a T‑71/05, EU:T:2007:34, bod 149, a ze dne 24. dubna 2017, HF v. Parlament, T‑584/16, EU:T:2017:282, bod 157).

98      Pro přezkum této otázky by bylo třeba, aby žalobkyně a Tribunál disponovaly stanoviskem zvláštního poradního výboru pro APA, přijatým případně jako zpráva nebo jako závěry, případně ve verzi, která není důvěrná, zaprvé, aby žalobkyně mohla vysvětlit, které argumenty mohla uvést ve fázi před zahájením soudního řízení, kdyby tímto dokumentem disponovala, a zadruhé, aby Tribunál mohl posoudit, zda by to mohlo vést k odlišnému výsledku, pokud jde o vyřízení žádosti o pomoc ze strany OOUS.

99      Skutečnost, že Parlament odmítl předat Tribunálu toto stanovisko, přijaté případně ve formě zprávy nebo závěrů, stejně tak jako zápisy z výslechu svědků, i když jejich předání ve fázi soudního řízení bylo uznáno za součást práva na účinnou soudní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. září 2015, Cerafogli v. ECB, T‑114/13 P, EU:T:2015:678, body 42 až 49), má přitom za následek, že Tribunál nemůže vykonat soudní přezkum, který je mu svěřen článkem 270 SFEU a služebním řádem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 1980, M. v. Komise, 155/78, EU:C:1980:150, bod 20).

100    Vzhledem k tomu, že Smlouva o FEU, statut Soudního dvora Evropské unie ani jednací řád nestanoví možnost uložit sankci v případě nevyhovění usnesení o opatření k zajištění důkazu přijatému na základě článku 92 jednacího řádu, jako bylo usnesení ze dne 18. května 2018, je jedinou možnou reakcí Tribunálu na toto nevyhovění žalovaným, jež je ostatně v rozporu s povinností loajální spolupráce stanovené v čl. 13 odst. 2 SEU, vyvodit z toho veškeré důsledky v rozhodnutí, kterým se ukončuje řízení (rozsudek ze dne 12. května 2010, Komise v. Meierhofer, T‑560/08 P, EU:T:2010:192, bod 73).

101    V tomto ohledu Parlament nemůže odůvodnit své odmítnutí poskytnout dokumenty požadované Tribunálem na základě usnesení ze dne 18. května 2018 tak, že s odkazem na závěry Tribunálu uvedené v rozsudku ze dne 29. června 2018, HF v. Parlament (T‑218/17, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:393, body 83 až 86), uvede jako záminku okolnost, že Parlament musí chránit anonymitu osob, včetně členů tohoto orgánu, které souhlasily s poskytnutím svědectví, přičemž tato ochrana nutně vyžaduje zachování naprosté důvěrnosti ve vztahu k činnosti zvláštního poradního výboru pro APA, jež musí podle jeho názoru zůstat zcela tajná.

102    Takovýchto úvah se totiž Parlament jistě může dovolávat na základě článku 103 jednacího řádu, který se vztahuje na nakládání s důvěrnými údaji a dokumenty.

103    Tato možnost dovolávat se článku 103 jednacího řádu před Tribunálem nicméně nezbavuje Parlament povinnosti dodržovat s ohledem na zásadu loajální spolupráce stanovenou v čl. 13 odst. 2 SEU požadavky uvedené v usnesení ze dne 18. května 2018, které je vykonatelné ve smyslu článku 280 SFEU.

104    Konkrétně na rozdíl od toho, co tvrdí Parlament, není na stranách sporu, ale na Tribunálu, aby posoudil důvěrnost dokumentů, jejichž předložení bylo nařízeno na základě čl. 92 odst. 3 jednacího řádu, a případně posoudil, zda vzhledem k důvěrné povaze, kterou těmto dokumentům případně přiznal unijní soud, by za účelem ochrany identity svědků bylo vhodné nepředávat dokumenty jako takové žalobci, ale po žalovaném naopak požadovat, aby tyto dokumenty předložil ve verzi, která není důvěrná, s vynecháním jmen svědků a údajů umožňujících bez rozumných pochyb určit jejich totožnost (k takovému opatření k zajištění důkazu viz rozsudek ze dne 29. června 2018, HF v. Parlament, T‑218/17, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:393, bod 44), anebo aby poskytl shrnutí těchto dokumentů, které nemá důvěrnou povahu.

105    Tato posledně uvedená možnost by ostatně mohla umožnit Tribunálu případně zohlednit obavu Parlamentu, že vzhledem k povaze tvrzených skutečností by anonymizovaná verze uvedených dokumentů nepředstavovala dostatečnou ochranu, neboť podle názoru Parlamentu by totožnost svědků mohla být snadno odvozena z popsaných skutečností nebo učiněných prohlášení.

106    Co se týče námitek Parlamentu proti praxi Tribunálu ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. července 2018, Curto v. Parlament (T‑275/17, EU:T:2018:479), a v projednávané věci QH v. Parlament (T‑748/16), postačí v každém případě uvést, že takováto rozhodnutí nemohou být považována za neobvyklá, neboť Tribunál v nich pouze použil ustanovení svého jednacího řádu, zejména článek 103 [usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 5. července 2018, Müller a další v. QH, C‑187/18 P(I), nezveřejněné, EU:C:2018:543, bod 41].

107    V důsledku toho, a aniž by bylo nutné dále zkoumat první žalobní důvod a druhý žalobní důvod, je třeba zrušit napadené rozhodnutí z důvodu, že OOUS porušil právo žalobkyně být účinně vyslechnuta před tím, než tento orgán zamítne její žádost o pomoc.

 K návrhovým žádáním směřujícím k náhradě újmy

108    Na podporu svých návrhových žádání směřujících k náhradě újmy žalobkyně uvádí, že Parlamentu by měla být uložena povinnost nahradit újmu zaprvé z důvodu protiprávního jednání uvedeného v rámci obou žalobních důvodů směřujících ke zrušení a zadruhé z důvodu pochybení, kterých se dopustily zvláštní poradní výbor pro APA a následně OOUS, zejména pokud jde o okolnost, že tento výbor protiprávně odmítl přiznat žalobkyni právo být doprovázena právním zástupcem během slyšení dne 28. ledna 2015, skutečnost, že je nespravedlivé, že posudkový lékař Parlamentu měl v tomto výboru jen úlohu pozorovatele, a skutečnost, že přítomnost zástupce administrativy ve zvláštním poradním výboru pro APA je v rozporu se zásadou nestrannosti. Tyto poznatky vedly podle žalobkyně v projednávané věci k tomu, že řízení nebylo vyvážené, nestranné a transparentní.

109    Žalobkyně dále vytýká Parlamentu, že nedodržel přiměřenou délku řízení, neboť ode dne, kdy ji vyslechl zvláštní poradní výborem pro APA, do přijetí napadeného rozhodnutí trvalo vyřízení žádosti o pomoc více než dva roky a tři měsíce. V rozhodnutí o zamítnutí stížnosti Parlament v tomto ohledu uznal, že pro dobu, která uplynula mezi tímto výslechem a přijetím odůvodněného rozhodnutí, neexistuje objektivní zdůvodnění. Žalobkyně však navíc uvádí, že po přijetí odůvodněného rozhodnutí uplynulo ještě dalších sedm měsíců, než jí OOUS požádal o předložení vyjádření, a že tento krok OOUS navíc neučinil sám od sebe, ale v reakci na dotaz z její strany.

110    Žalobkyně se tak domáhá náhrady trojí nemajetkové újmy, totiž zaprvé újmy spojené s prostředím právní nejistoty a obavou z nespravedlivého zacházení, a to ve výši 5 000 eur, zadruhé újmy spojené s tím, že OOUS nevyřídil žádost o pomoc s dostatečnou rychlostí, a to ve výši 13 500 eur, a zatřetí újmy spojené s protiprávním jednáním, které bylo předmětem obou žalobních důvodů směřujících ke zrušení, jež má být ex æquo et bono stanovena na 50 000 eur s ohledem na nepochopitelné důvody zamítnutí žádosti o pomoc a na postoj OOUS, který v žalobkyni nevzbuzoval dojem, že by vzhledem k jeho povinnosti poskytnout pomoc skutečně usiloval o její ochranu.

111    Parlament navrhuje návrhové žádání směřující k náhradě újmy zamítnout.

112    Co se týče požadavku žalobkyně, aby byla mohla být během svého výslechu zvláštním poradním výborem pro APA doprovázena zástupcem, Parlament uvádí, že úlohou žalobkyně ve správním šetření je vylíčit vlastní verzi skutkového stavu tak, aby tento výbor mohl zjistit, zda uvedený skutkový stav představuje psychické obtěžování, a nikoliv zahájit proti domnělému původci obtěžování obžalovací trestní řízení. Ve skutečnosti by to byl spíše APA, kdo by před zvláštním poradním výborem pro APA stál v postavení žalobce, a člen Parlamentu naopak v postavení obžalovaného. Vzhledem k tomu, že údajná oběť psychického obtěžování má omezenější procesní práva než osoba, která je z tohoto činu obviněna, nebyla žalobkyně oprávněna požadovat, aby byla během svého výslechu zvláštním poradním výborem pro APA doprovázena zástupcem. Nic na tom nemění ani okolnost, že co se týče skutečnosti, že údajná oběť má být vyslechnuta sama, byla vnitřní pravidla „APA“ v oblasti obtěžování změněna až 6. července 2015, neboť jednak tato změna pouze kodifikovala dosavadní praxi a jednak podle judikatury vycházejí z rozsudku ze dne 16. prosince 1976, Perinciolo v. Rada (124/75, EU:C:1976:186, body 35 až 37), je úředník nebo zaměstnanec oprávněn požadovat doprovod advokáta ve správním řízení jen tehdy, pokud to použitelná právní úprava výslovně stanoví. Pokud jde o přítomnost zástupce právní služby Parlamentu při výslechu žalobkyně, ta neměla žádné důsledky, neboť dotyčný měl pouze postavení pozorovatele. Jeho přítomnost navíc byla odůvodněna požadavkem zajistit, aby byl průběh správního šetření v souladu s ustanoveními služebního řádu. Tato přítomnost naopak nesměřovala k ochraně zájmů X proti zájmům žalobkyně, neboť řízení před zvláštním poradním výborem pro APA v žádném případě nemá povahu sporu.

113    Co se týče délky řízení, Parlament zdůrazňuje, že během období šestnácti měsíců, na které poukazuje žalobkyně, zvláštní poradní výbor pro APA uskutečnil sedm setkání, vyslechl několik svědků a přezkoumal tvrzené skutečnosti, což tuto délku odůvodňuje. Ačkoliv Parlament při této příležitosti uvedl, že daný výbor vydal závěrečnou zprávu dne 7. dubna 2016, tvrdí, že náhrada přiznaná OOUS v reakci na stížnost se týká pouze období sedmi měsíců, které uplynulo od odůvodněného rozhodnutí do napadeného rozhodnutí. Parlament v každém případě zdůrazňuje, že k vybudování struktury schopné účinně rozhodovat o případech obtěžování ze strany členů tohoto orgánu potřeboval určitý čas.

114    V této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury představuje zrušení protiprávního aktu, jako bylo napadené rozhodnutí, samo o sobě přiměřenou a v zásadě dostatečnou nápravu jakékoliv nemajetkové újmy, kterou tento akt mohl způsobit. To ovšem neplatí, pokud žalobce prokáže, že utrpěl nemajetkovou újmu, která je oddělitelná od protiprávnosti, na jejímž základě byl akt zrušen, a která nemůže být tímto zrušením zcela napravena (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. června 2006, Girardot v. Komise, T‑10/02, EU:T:2006:148, bod 131, a ze dne 16. května 2017, CW v. Parlament, T‑742/16 RENV, nezveřejněný, EU:T:2017:338, bod 64).

115    Pokud jde o žádost o náhradu újmy spojené s protiprávním jednáním, které bylo předmětem prvního žalobního důvodu, mělo by zrušení napadeného rozhodnutí představovat pro žalobkyni přiměřenou a dostatečnou nápravu nemajetkové újmy plynoucí z protiprávnosti, jež byla shledána Tribunálem. Nicméně za určitých zvláštních okolností, jako jsou okolnosti uznané v bodech 26 až 29 rozsudku ze dne 7. února 1990, Culin v. Komise (C‑343/87, EU:C:1990:49), může pocit nespravedlnosti a trápení způsobené skutečností, že dotčená osoba musí využít postup před zahájením soudního řízení a následně soudní řízení, aby dosáhla uznání svých práv, představovat újmu odlišnou od protiprávnosti, která byla napravena zrušením napadeného aktu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. dubna 2015, CC v. Parlament, T‑457/13 P, EU:T:2015:240, body 49 až 52). V projednávaném případě přitom takové zvláštní okolnosti musí být uznány, pokud jde o odmítnutí Parlamentu podřídit se opatření k zajištění důkazu vydaného Tribunálem, neboť postoj žalovaného zabránil Tribunálu plně vykonat svůj soudní přezkum a u žalobkyně posílil pocit nespravedlnosti a zmatku, jež představuje nemajetkovou újmu, která nemohla být přiměřeně a dostatečně napravena zrušením napadeného rozhodnutí na základě prvního žalobního důvodu.

116    Pokud jde o žádost o náhradu újmy týkající se vad uvedených v rámci druhého žalobního důvodu, ta je prozatím předčasná vzhledem k okolnosti, že Tribunál nemůže rozhodovat o argumentech uplatňovaných na podporu tohoto žalobního důvodu, neboť je povinností OOUS, aby v rámci splnění povinností vyplývajících z tohoto rozsudku účinně vyslechl žalobkyni a případně znovu rozhodl o žádosti o pomoc.

117    Co se týče okolnosti, že žalobkyni nebylo umožněno být během svého výslechu zvláštním poradním výborem pro APA doprovázena zástupcem, je třeba konstatovat, že právní předpisy použitelné v rámci Parlamentu takovouto možnost nestanoví. Jak bylo uvedeno v bodech 71 až 73 výše, k výslechu tímto výborem v žádném případě nedochází v rámci kontradiktorního řízení vedeného proti osobě žádající o pomoc na základě článku 24 služebního řádu. Přestože není vyloučeno, že se OOUS rozhodne stanovit, že se osoba vyslýchaná v rámci správního šetření může nechat doprovázet kolegou, zástupcem zaměstnanců nebo zástupcem, nemůže se žalobkyně dovolávat zásady rovnosti zbraní a řádné správy s cílem donutit OOUS stanovit takovouto možnost, pokud jde o výslechy prováděné zvláštním poradním výborem pro APA. Kromě toho není zřejmé, že X měla právo být doprovázena zástupcem během svého výslechu. Co se týče skutečnosti, že jednání zvláštního poradního výboru pro APA, včetně výslechů, se jako pozorovatel mohl účastnit zástupce právní služby Parlamentu, touto okolností nemůže být dotčeno jednání výboru.

118    Pokud jde o složení zvláštního poradního výboru pro APA, bylo již ve vztahu k obecnému poradnímu výboru konstatováno, že i když mezi členy určenými administrativou a členy určenými zástupci zaměstnanců nepanuje úplná rovnost, představují přítomnost posudkového lékaře Parlamentu v poradním výboru, skutečnost, že poradní výbor „jedná v nejúplnější samostatnosti, nezávislosti a důvěrnosti“, jakož i kolektivní povaha rozhodování dostatečné záruky nestrannosti a objektivity stanoviska, které má poradní výbor formulovat a předložit OOUS (rozsudek ze dne 29. června 2018, HF v. Parlament, T‑218/17, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:393, bod 103, v tomto smyslu obdobně viz též rozsudky ze dne 30. května 2002, Onidi v. Komise, T‑197/00, EU:T:2002:135, bod 132, a ze dne 17. března 2015, AX v. ECB, F‑73/13, EU:F:2015:9, bod 150).

119    Tyto úvahy mutatis mutandis platí rovněž pro zvláštní poradní výbor pro APA. Žalobkyně se tak nemůže dožadovat výraznější rozhodovací úlohy ve prospěch posudkového lékaře ani nemůže OOUS vytýkat, že je v rámci tohoto výboru zastoupen předsedou obecného poradního výboru.

120    Co se týče délky řízení o žádosti o pomoc, je třeba uvést, že služební řád nestanoví zvláštní řízení o tomto typu žádostí, a to ani tehdy, týká-li se takováto žádost údajného porušení článku 12a služebního řádu, ani konkrétní lhůty. Totéž platí i pro vnitřní pravidla „APA“ v oblasti obtěžování, přestože tato pravidla stanoví několik fází zahrnujících zásah zvláštního poradního výboru pro APA a předsedy Parlamentu. V dané oblasti tak OOUS musí dodržovat zásadu přiměřené délky řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. dubna 2017, HF v. Parlament, T‑570/16, EU:T:2017:283, body 59 a 62), a dotčené orgány a instituce Unie proto musí při provádění správního šetření dbát na to, aby každé přijaté opatření bylo uskutečněno v přiměřené době po opatření předchozím (rozsudek ze dne 13. července 2018, Curto v. Parlament, T‑275/17, EU:T:2018:479, bod 101). Při posuzování přiměřenosti doby, ve které bylo ukončeno správní šetření a vyřízena žádost o pomoc, je třeba navíc přihlédnout k významu sporu pro dotčenou osobu, složitosti věci a chování dotčených účastníků řízení (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 10. června 2016, HI v. Komise, F‑133/15, EU:F:2016:127, bod 113 a citovaná judikatura).

121    V projednávaném případě Tribunál obecně konstatuje, že od 28. ledna 2015, kdy byla žalobkyně vyslechnuta, do 7. dubna 2016, kdy své jednání uzavřel, trvalo zvláštnímu poradnímu výboru pro APA více než čtrnáct měsíců, než ukončil své šetření. Kromě toho uplynulo více než sedm měsíců od vyhlášení rozsudku CH v. Parlament (F‑132/14, EU:F:2015:115) dne 6. října 2015 do doby, než předseda Parlamentu poté, co se seznámil se závěry zvláštního poradního výboru pro APA, přijal dne 18. května 2016 odůvodněné rozhodnutí. Žalobkyně musela navíc čekat ještě téměř osm měsíců, než byla konečně na vlastní žádost vyzvána, aby k tomuto odůvodněnému rozhodnutí předložila vyjádření před tím, než OOUS rozhodne o její žádosti o pomoc.

122    Vzhledem k tomu, že se Parlament odmítl podřídit opatření k zajištění důkazu vydaného Tribunálem, nemůže Tribunál kromě toho posoudit, jakým způsobem probíhala jednání zvláštního poradního výboru pro APA, zejména pokud jde o počet zasedání a uskutečněných výslechů či o rozsah závěrů, které uvedený výbor musel kolektivně formulovat a přijmout. Vzhledem k neexistenci hmatatelných důkazů totiž Tribunál nemůže v tomto ohledu vycházet jen z tvrzení Parlamentu.

123    V poslední řadě, pokud jde o obtíže uváděné Parlamentem ohledně koncepce řízení o žádostech o pomoc podané APA, jež se týká chování členů tohoto orgánu, Parlament se nemůže těchto obtíží účinně dovolávat s cílem vyhnout se povinnostem vyplývajícím jak z článku 31 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 2018, Curto v. Parlament, T‑275/17, EU:T:2018:479, bod 85), tak z článků 12a a 24 služebního řádu (viz obdobně rozsudek ze dne 5. února 2016, GV v. ESVČ, F‑137/14, EU:F:2016:14, bod 77), zaručit svým úředníkům a zaměstnancům pracovní podmínky respektující jejich zdraví, bezpečnost a důstojnost, a tedy jim včas poskytnout procesní postupy, které zajistí, že jejich pracovní podmínky splňují tyto požadavky. Navíc vzhledem k tomu, že článek 12a služebního řádu vstoupil v platnost dne 1. května 2004 a rozsudek CH v. Parlament (F‑129/12, EU:F:2013:203) byl vydán dne 12. prosince 2013, Parlament nemůže rozumně tvrdit, že potřeboval tolik let na to, aby vymyslel a ustanovil orgán, jakým je zvláštní poradní výbor pro APA. Kromě toho byl uvedený výbor vytvořen 14. dubna 2014 a své stanovisko vydal až čtrnáct měsíců po výslechu žalobkyně, X a CN.

124    Tribunál tak může pouze konstatovat, že doba vyřízení žádosti o pomoc byla relativně dlouhá bez skutečného zdůvodnění, jak ostatně uznal generální tajemník Parlamentu v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti. S ohledem na zvláštní význam tohoto řízení pro domnělé oběti, jakož i na liknavý přístup OOUS při jeho vedení může Tribunál pouze konstatovat, že došlo k porušení zásady přiměřené délky řízení.

125    S ohledem na tyto okolnosti, které způsobily žalobkyni nemajetkovou újmu, jež byla v této fázi nahrazena OOUS pouze ve výši 1 500 eur, a okolnost, jíž se žalobkyně dovolává ve svém vyjádření ze dne 10. července 2018, že odmítnutí Parlamentu vykonat opatření k zajištění důkazu vydaného Tribunálem zvýšilo tuto nemajetkovou újmu, shledává Tribunál poté, co ex æquo et bono posoudil veškerou nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni, že částka 8 500 eur představuje odpovídající náhradu té části nemajetkové újmy, jež se liší od protiprávnosti konstatované v rámci prvního žalobního důvodu a která nebyla přiměřeně a dostatečně napravena zrušením napadeného rozhodnutí.

 K nákladům řízení

126    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl ve věci úspěch, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

127    Vzhledem k tomu, že je třeba považovat Parlament za účastníka řízení, který v zásadě neměl se svými návrhovými žádáními úspěch, je důvodné rozhodnout, že ponese vlastní náklady řízení, a ukládá se mu náhrada nákladů řízení vynaložených žalobkyní.

Z těchto důvodů,

TRIBUNÁL (první senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 20. března 2017, jímž orgán Parlamentu oprávněný k uzavírání pracovních smluv zamítl žádost o pomoc podanou CH dne 22. prosince 2011, se zrušuje.

2)      Parlamentu se ukládá zaplatit CH z titulu způsobené nemajetkové újmy částku 8 500 eur.

3)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

4)      Parlamentu se ukládá náhrada nákladů řízení.

Pelikánová Nihoul Svenningsen

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 13. prosince 2018.

Vedoucí soudní kanceláře Předseda

E. Coulon

*      Jednací jazyk: francouzština