ROZSUDEK TRIBUNÁLU (třetího senátu)

11. září 2014 (*)

„Subvence – Dovoz bezdřevého natíraného papíru pocházejícího z Číny – Metoda – Výpočet výhody – Zjevně nesprávné posouzení – Specifičnost – Doba amortizace – Zvýhodněné daňové režimy – Vyrovnávací opatření – Újma – Určení ziskového rozpětí – Definice dotčeného výrobku – Výrobní odvětví Společenství – Příčinná souvislost“

Ve věci T‑444/11,

Gold East Paper (Jiangsu) Co. Ltd, se sídlem v Jiangsu (Čína),

Gold Huasheng Paper (Suzhou Industrial Park) Co. Ltd, se sídlem v Jiangsu,

zastoupené V. Akritidisem, Y. Melinem a F. Crespem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené J.-P. Hixem, jako zmocněncem, původně ve spolupráci s G. Berrischem, A. Polcynem, advokáty, a N. Chesaites, barrister, dále B. O’Connorem, solicitor, a S. Gubelem, advokátem,

žalované,

podporované

Evropskou komisí zastoupenou J.-F. Brakelandem, M. Françou a A. Stobiecka-Kuik, jako zmocněnci,

a

Cepifine AISBL, se sídlem v Bruselu (Belgie),

Sappi Europe SA, se sídlem v Bruselu,

Burgo Group SpA, se sídlem v Altavilla Vicentina (Itálie),

Lecta SA, se sídlem v Lucemburku (Lucembursko),

zastoupenými L. Ruessmannem a W. Bergem, advokáty,

vedlejšími účastnicemi řízení,

jejímž předmětem je návrh na zrušení prováděcího nařízení Rady (EU) č. 452/2011 ze dne 6. května 2011 o uložení konečného antisubvenčního cla na dovoz bezdřevého natíraného papíru pocházejícího z Čínské lidové republiky (Úř. věst. L 128, s. 18) v rozsahu, v němž se týká žalobkyň,

TRIBUNÁL (třetí senát),

ve složení O. Czúcz, předseda, I. Labucka (zpravodajka) a D. Gratsias, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: S. Spyropoulos, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 12. listopadu 2013,

vydává tento

Rozsudek

 Právní rámec

1        Článek 2 písm. d) nařízení Rady (ES) č. 597/2009 ze dne 11. června 2009 o ochraně před dovozem subvencovaných výrobků ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (dále jen „základní nařízení“), stanoví, že „se ‚újmou‘ rozumí, není-li stanoveno jinak, podstatná újma výrobnímu odvětví Společenství, její hrozba nebo závažné zpoždění při zavádění některého výrobního odvětví Společenství […]“

2        Článek 4 základního nařízení, nadepsaný „Napadnutelné subvence“, zní takto:

„1. Subvence jsou napadnutelné pouze tehdy, pokud se jedná o specifické subvence ve smyslu odstavců 2, 3 a 4.

2. Zda se v případě nějaké subvence jedná o specifickou subvenci pro některý podnik, výrobní odvětví nebo pro skupinu podniků nebo výrobních odvětví (dále jen ‚určité podniky‘) v působnosti orgánu, který ji poskytuje, se určuje podle těchto zásad:

a)       pokud orgán, který subvenci poskytuje, nebo právní předpisy, kterými se tento orgán řídí, výslovně omezují přístup k subvenci na určité podniky, jedná se o specifickou subvenci;

b)       pokud orgán, který subvenci poskytuje, nebo právní předpisy, kterými se tento orgán řídí, stanoví objektivní kritéria nebo podmínky pro vznik nároku na poskytnutí subvence a pro její výši, nejedná se o specifickou subvenci, pokud nárok na subvenci vzniká automaticky a pokud se kritéria a podmínky přesně dodržují;

c)       pokud přesto, že se podle zásad uvedených v písmenech a) a b) zdá subvence nespecifickou, existují důvody k domněnce, že by se ve skutečnosti mohlo jednat o specifickou subvenci, lze vzít v úvahu jiné činitele. Tito činitelé zahrnují využití subvenčního programu omezeným množstvím určitých podniků, převážné využití určitými podniky, poskytnutí nepřiměřeně vysokých subvencí určitým podnikům a způsob, jakým vykonal orgán poskytující subvenci při rozhodování o poskytnutí subvence správní uvážení. V tomto ohledu se přihlédne především k informacím o četnosti odmítnutí nebo schválení žádostí o subvence a k důvodům těchto rozhodnutí.

Pro účely [ustanovení písmene] b) se ‚objektivními kritérii nebo podmínkami‘ rozumějí kritéria nebo podmínky hospodářské povahy, kterých se používá plošně, která jsou neutrální a která nezvýhodňují určité podniky, jako například počet zaměstnanců nebo velikost podniku.

Kritéria nebo podmínky je nutno zřetelně stanovit prostřednictvím právních předpisů nebo jiných úředních dokumentů, aby bylo možné jejich následné ověření.

Při uplatňování prvního pododstavce písm. c) je nutno vzít v úvahu rozsah diverzifikace hospodářské činnosti v působnosti orgánu poskytujícího subvence a délku využívání subvenčního programu.

3. Subvence omezená na určité podniky ve vymezené územní oblasti v působnosti poskytujícího orgánu je specifickou subvencí. Stanovení nebo změna obecně platných daňových sazeb orgány veřejné moci na všech úrovních, které jsou k tomu oprávněny, se pro účely tohoto nařízení za specifickou subvenci nepovažuje.

4. Aniž jsou dotčeny odstavce 2 a 3, považují se za specifické subvence:

a)       subvence, jejichž poskytnutí právně nebo fakticky, výhradně nebo kromě dalších podmínek závisí na vývozní výkonnosti, včetně subvencí uvedených příkladem v příloze I;

b)      subvence, jejichž poskytnutí výhradně nebo kromě dalších podmínek závisí na přednostním použití domácího výrobku před dováženým.

Pro účely [ustanovení písmene] a) se subvence považují za fakticky závislé na vývozní výkonnosti, pokud se prokáže, že poskytnutí subvence, aniž by bylo právně závislé na vývozní výkonnosti, je ve skutečnosti vázáno na současný nebo očekávaný vývoz nebo výnosy z vývozu. Skutečnost, že subvence byla poskytnuta vyvážejícímu podniku, sama o sobě nepostačuje k určení, že se jedná o vývozní subvenci ve smyslu tohoto ustanovení.

5. Určení, že se jedná o specifickou subvenci, podle tohoto článku, musí být průkazně doloženo.“

3        Článek 6 základního nařízení, nadepsaný „Výpočet výhody vzniklé příjemci subvence“, zní takto:

„Pro výpočet výhody vzniklé příjemci subvence platí tato pravidla:

a)       poskytnutí účasti na základním kapitálu vládou se považuje za výhodu pouze v případě, že daná investice může být považována za poskytnutou v rozporu s obvyklou investiční praxí (včetně poskytování rizikového kapitálu) soukromých investorů na území země původu a/nebo vývozu;

b)       vládní půjčka se považuje za výhodu pouze v případě, že existuje rozdíl mezi částkou, kterou platí příjemce půjčky za její poskytnutí, a částkou, kterou by zaplatil za srovnatelnou obchodní půjčku, kterou by mohl skutečně získat na trhu. V tomto případě se za výhodu považuje rozdíl mezi těmito dvěma částkami;

c)       vládní záruka půjčky se považuje za výhodu pouze v případě, že existuje rozdíl mezi částkou, kterou podnik získávající záruku platí za půjčku s vládní zárukou, a částkou, kterou by podnik zaplatil za srovnatelnou obchodní půjčku bez vládní záruky. V tomto případě se za výhodu považuje rozdíl mezi těmito dvěma částkami, upravený s ohledem na rozdíly ve výši poplatků;

d)       dodání zboží nebo poskytnutí služeb nebo nákup zboží vládou se považuje za výhodu pouze v případě, že výrobky byly dodány nebo služby poskytnuty za cenu nižší než přiměřenou a že výrobky byly nakoupeny za cenu vyšší než přiměřenou. Přiměřenost odměny se určuje s ohledem na podmínky převládající na trhu s danými výrobky a službami v zemi dodání výrobků, poskytnutí služeb nebo nákupu výrobků (včetně ceny, jakosti, dostupnosti, prodejnosti, dopravy a ostatních nákupních nebo prodejních podmínek).

Neexistují-li pro dané výrobky nebo služby v zemi dodání výrobků, poskytnutí služeb nebo nákupu výrobků žádné obvyklé podmínky převládající na trhu, kterých by bylo možno použít jako přiměřeného základu pro srovnání, platí toto:

i)       podmínky převládající v dané zemi se na základě skutečných nákladů, cen a dalších činitelů, které jsou v dané zemi dostupné, upraví o přiměřenou hodnotu odrážející běžné tržní podmínky, nebo

ii)       se případně použijí podmínky převládající na trhu jiné země nebo na světovém trhu, které jsou pro příjemce dostupné.“

4        Článek 7 odst. 3 základního nařízení, který je nadepsán „Obecná ustanovení o výpočtu“, stanoví:

„Pokud lze subvenci spojovat se získáním nebo budoucím získáním stálých aktiv, vypočítá se výše napadnutelné subvence tak, že se subvence rozloží na dobu odpovídající běžné době amortizace těchto aktiv v daném výrobním odvětví.

Takto vypočtená částka, která připadá na posuzované období, včetně částky, která připadá na aktiva získaná před tímto obdobím, se přepočte podle odstavce 2.

Pokud se aktiva neodepisují, hodnotí se subvence jako bezúročná půjčka a použije se postup podle čl. 6 písm. b).“

5        Článek 8 základního nařízení, nadepsaný „Zjišťování a posuzování újmy“, stanoví:

„1. Zjištění újmy je založeno na skutečných důkazech a zahrnuje objektivní přezkum:

a)       objemu dovozu subvencovaných výrobků a účinku dovozu subvencovaných výrobků na ceny obdobných výrobků na trhu Společenství a 

b)       následného vlivu dovozu těchto dovozů na výrobní odvětví Společenství.

2. V souvislosti s objemem dovozu subvencovaných výrobků se přezkoumá, zda došlo k významnému zvýšení jejich dovozu v absolutních hodnotách nebo v poměru k výrobě nebo spotřebě ve Společenství. Pokud jde o účinek dovozu subvencovaných výrobků na ceny, přezkoumá se, zda ve srovnání s cenou obdobného výrobku výrobního odvětví Společenství existuje značné cenové podbízení ze strany dovezených subvencovaných výrobků nebo zda tyto dovozy jinak významnou měrou způsobily pokles cen nebo zabránily významnou měrou jejich růstu, ke kterému by jinak došlo. Žádné z uvedených kritérií nemusí být rozhodující.

3. Pokud jsou výrobky dovezené z více než jedné země současně předmětem šetření o uložení vyrovnávacího cla, posuzují se účinky tohoto dovozu souhrnně pouze tehdy, je-li zjištěno, že:

a)       výše napadnutelných subvencí stanovená v poměru k dovozu výrobků z každé jednotlivé země není nepatrná ve smyslu čl. 14 odst. 5 a objem dovezených výrobků z každé jednotlivé země není zanedbatelný a

b)       souhrnné posouzení účinků dovozu je vhodné s ohledem na podmínky hospodářské soutěže mezi dováženými výrobky a na podmínky hospodářské soutěže mezi dováženými výrobky a obdobným výrobkem Společenství.

4. Přezkum účinků dovozu subvencovaných výrobků na dotčené výrobní odvětví Společenství zahrnuje posouzení všech relevantních hospodářských činitelů a ukazatelů, které ovlivňují stav daného výrobního odvětví, včetně: skutečnosti, že výrobní odvětví dosud nepřekonalo účinky dřívějšího subvencování nebo dumpingu; výše napadnutelných subvencí; skutečného a možného poklesu prodejů, zisku, výroby, podílu na trhu, produktivity, návratnosti investic a vytížení kapacit; činitelů, které ovlivňují vývoj cen ve Společenství; skutečných a možných nepříznivých účinků na pohyb peněžních prostředků, stav zásob, zaměstnanost, mzdy, hospodářský růst, schopnost opatřit si kapitál nebo investice a v případě zemědělství také, zda došlo ke zvýšení nákladů vládních podpůrných programů. Tento výčet není vyčerpávající a žádné z těchto kritérií není nezbytně rozhodující.

5. Ze všech relevantních důkazů předložených podle odstavce 1 musí vyplývat, že dovoz subvencovaných výrobků působí újmu. K tomu zejména patří důkaz o tom, že objem a/nebo cena zjištěné podle odstavce 2 mají na výrobní odvětví Společenství nepříznivé účinky ve smyslu odstavce 4 a že tyto účinky dosahují takových rozměrů, že mohou být označeny jako závažné.

6. Jiné známé činitele než dovoz subvencovaných výrobků, které ve stejnou dobu působí újmu výrobnímu odvětví Společenství, se rovněž zkoumají, aby bylo zajištěno, že újma způsobená těmito jinými činiteli nebude přičítána podle odstavce 5 dovozu subvencovaných výrobků. V této souvislosti je možno vzít v úvahu následující činitele: objem a ceny dovozů nesubvencovaných výrobků, snížení poptávky nebo změny struktury spotřeby, restriktivní obchodní praktiky výrobců ve třetích zemích a ve Společenství a hospodářskou soutěž mezi nimi, rozvoj technologie, vývozní výkonnost a produktivitu výrobního odvětví Společenství.

7. Účinky dovozu subvencovaných výrobků se hodnotí podle výroby obdobného výrobku výrobního odvětví Společenství, pokud dostupné informace umožňují vymezit tuto výrobu na základě kritérií, jako jsou výrobní postupy, prodeje a zisk výrobců. Pokud není možné výrobu vymezit, hodnotí se účinky dovozu subvencovaných výrobků podle výroby nejbližší skupiny nebo souboru výrobků, který zahrnuje obdobný výrobek, a pro něž jsou dostupné potřebné informace.

8. Zjištění, zda hrozí podstatná újma, musí vycházet ze skutečností, a nikoli pouze z tvrzení, domněnek nebo vzdálené možnosti. Změna okolností, jež by přivodila stav, v němž by subvence působila újmu, musí být zřetelně předvídatelná a bezprostřední.

Při zjišťování, zda hrozí podstatná újma, je nutno mimo jiné přezkoumat tyto činitele:

a)       druh dané subvence nebo subvencí a jejich pravděpodobné účinky na obchod;

b)       významné zvýšení objemu dovozu subvencovaných výrobků na trh Společenství naznačující pravděpodobné podstatné zvýšení dovozu;

c)       dostatečná volně dostupná kapacita vývozce nebo bezprostředně očekávané podstatné zvýšení jeho kapacity, naznačující pravděpodobné podstatné zvýšení dovozu subvencovaných výrobků do Společenství, přičemž je nutno vzít v úvahu, do jaké míry mohou ostatní vývozní trhy vstřebat dodatečný vývoz;

d)       otázku, zda je dovoz uskutečňován za ceny, které by mohly významnou měrou způsobit pokles cen nebo zabránit růstu cen, ke kterému by jinak došlo, a které by pravděpodobně zvýšily poptávku po dalším dovozu;

e)       zásoby výrobku, který je předmětem šetření.

Žádný z těchto činitelů není sám o sobě nezbytně rozhodující, ale souhrn posuzovaných činitelů musí vést k závěru, že bezprostředně hrozí další subvencované vývozy a že nebudou-li přijata ochranná opatření, vznikne podstatná újma.“

6        Článek 9 odst. 1 základního nařízení, nadepsaný „Vymezení výrobního odvětví Společenství“, stanoví:

„1. Pro účely tohoto nařízení se ‚výrobním odvětvím Společenství‘ rozumí výrobci obdobných výrobků ve Společenství jako celek nebo ti z nich, jejichž společný výstup představuje podstatnou část celkové výroby těchto výrobků ve Společenství podle čl. 10 odst. 6, s těmito výjimkami:

a)       pokud jsou někteří výrobci ve spojení s vývozci nebo dovozci nebo sami dovážejí výrobky označené za subvencované, lze pojem ‚výrobní odvětví Společenství‘ vykládat tak, že se vztahuje pouze na zbývající výrobce;

b)       za mimořádných okolností může být území Společenství pro spornou výrobu rozděleno na dva nebo více konkurenčních trhů a výrobci na každém jednotlivém trhu mohou být chápáni jako samostatné výrobní odvětví, pokud:

i)       výrobci na tomto trhu prodávají veškerou nebo téměř veškerou svou výrobu sporných výrobků na tomto trhu a

ii)       poptávka na tomto trhu není v podstatné míře uspokojována výrobci dotyčných výrobků, kteří se nacházejí jinde ve Společenství.

Za těchto okolností může být újma zjištěna i tehdy, pokud větší část celého výrobního odvětví Společenství není poškozena, jestliže se dovoz subvencovaných výrobků soustředí na takový izolovaný trh a působí újmu výrobcům celé nebo téměř celé výroby na tomto trhu.“

7        Článek 10 odst. 6 základního nařízení, nadepsaný „Zahájení řízení, stanoví:

„Šetření podle odstavce 1 bude zahájeno pouze v případě, že bylo po prozkoumání, do jaké míry podnět podporují nebo odmítají výrobci obdobného výrobku ve Společenství, zjištěno, že podnět byl podán výrobním odvětvím Společenství nebo jeho jménem. Podnět je považován za podaný výrobním odvětvím Společenství nebo jeho jménem, jestliže je podporován výrobci ve Společenství, jejichž souhrnná výroba tvoří více než 50 % celkové výroby obdobného výrobku té části výrobců, kteří podnět výslovně podpořili nebo odmítli. Šetření se však nezahájí, jestliže výrobci Společenství, kteří podnět výslovně podpořili, představují méně než 25 % celkové výroby obdobného výrobku výrobním odvětvím Společenství.“

8        Článek 14 odst. 2 základního nařízení, nadepsaný „Zastavení řízení bez přijetí opatření“, stanoví:

Pokud se po ukončení konzultací zjistí, že není nutno přijmout žádná ochranná opatření, a pokud v poradním výboru nejsou vzneseny žádné námitky, šetření nebo řízení se zastaví. Ve všech ostatních případech předloží Komise Radě neprodleně zprávu o výsledcích konzultací a návrh na zastavení řízení. Má se za to, že řízení bylo zastaveno, jestliže Rada do jednoho měsíce nepřijme kvalifikovanou většinou jiné rozhodnutí.“

9        Článek 15 odst. 1 základního nařízení, nadepsaný „Uložení konečného cla“, stanoví:

„Pokud z konečného zjištění skutkového stavu vyplývá, že existují napadnutelné subvence a jimi způsobená újma a v zájmu Společenství podle článku 31 je nutné zasáhnout, uloží Rada na návrh Komise předložený po konzultaci s poradním výborem konečné vyrovnávací clo.

Pokud Rada nerozhodne prostou většinou o odmítnutí návrhu ve lhůtě jednoho měsíce po jeho podání Komisí, je návrh Radou přijat.

Pokud bylo uloženo prozatímní clo, musí být Radě předložen návrh konečného opatření nejpozději jeden měsíc před tím, než toto clo pozbude platnosti.

Žádná opatření se nepřijmou, pokud subvence skončí nebo se prokáže, že subvence již nepředstavují žádnou výhodu pro dotyčné vývozce.

Výše vyrovnávacího cla nesmí být vyšší než výše napadnutelných subvencí, které byly zjištěny, a musí být nižší než celková výše napadnutelných subvencí, pokud takové menší clo postačuje k odstranění újmy způsobené výrobnímu odvětví Společenství.“

10      Článek 28 základního nařízení, nadepsaný „Nedostatečná spolupráce“, zní takto:

„1. Pokud účastník řízení odmítne umožnit přístup k nezbytným informacím nebo je neposkytne ve lhůtě stanovené tímto nařízením nebo pokud klade závažným způsobem překážky šetření, mohou prozatímní nebo konečná pozitivní nebo negativní zjištění vycházet z dostupných údajů.

Pokud se zjistí, že účastník řízení předložil nepravdivé nebo zavádějící informace, nepřihlédne se k nim a bude se vycházet z dostupných údajů.

Účastníci řízení by měli být uvědomeni o důsledcích nedostatečné spolupráce.

2. Skutečnost, že informace nebyly předloženy na elektronickém nosiči dat, se nepovažuje za odmítnutí spolupráce, pokud účastník řízení prokáže, že předložení informací v požadované formě by pro něj znamenalo neúměrnou mimořádnou zátěž nebo neúměrné dodatečné náklady.

3. Nejsou-li informace předložené účastníkem řízení ve všech ohledech dokonalé, přesto se k nim přihlédne, pokud nedostatky neúměrně neztěžují zjištění přiměřeně správných závěrů, pokud jsou předloženy včas, pokud je možno je ověřit a pokud účastník řízení jednal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

4. Pokud nejsou důkazy nebo informace přijaty, je strana, která je předložila, okamžitě uvědomena o důvodech jejich odmítnutí a je jí dána možnost podat dodatečné vysvětlení ve stanovené lhůtě. Pokud vysvětlení nejsou považována za dostatečná, je třeba uvést důvody pro odmítnutí důkazů nebo informací a uvést je ve zveřejněných závěrech.

5. Pokud se závěry, včetně závěrů o výši napadnutelné subvence, opírají o odstavec 1, zejména o informace obsažené v podnětu, musí být tyto informace, je-li to proveditelné a s ohledem na lhůty pro šetření, ověřeny na základě informací z jiných dostupných nezávislých zdrojů, jako jsou zveřejněné ceníky, úřední dovozní statistiky a celní výkazy, nebo na základě informací, které v průběhu šetření podali jiní účastníci řízení. U takových informací se může případně jednat o relevantní informace o světovém trhu nebo o jiných reprezentativních trzích.

6. Nespolupracuje-li účastník řízení vůbec nebo jen částečně a následkem toho nejsou některé podstatné informace sděleny, může to vést k výsledku, který pro něj bude méně příznivý, než kdyby při šetření spolupracoval.“

11      Ve sdělení 98/C 394/04 (Úř. věst. C 394, s. 6) Komise Evropských společenství zveřejnila pokyny pro výpočet výše subvencí v rámci antisubvenčních šetření (dále jen „pokyny“).

12      Pokyny pod hlavou „F. Období posuzované pro výpočet subvence: připsání oproti přepočtu“ stanoví zejména:

„b) Jmenovatel používaný pro účely přepočtu výše subvence

Jakmile se zjistí výše subvence přičitatelná k posuzovanému období, vydělí se jmenovatelem, kterým může být objem prodeje nebo vývozu dotčeného výrobku, aby se získala částka připadající na jednotku.

[…]“ (neoficiální překlad)

 Skutečnosti předcházející sporu

13      Žalobkyně, Gold East Paper (Jiangsu) Co. Ltd (dále jen „GE“) a Gold Huasheng Paper (Suzhou Industrial Park) Co. Ltd (dále jen „GHS“), jsou společnostmi ve spojení skupiny Asia Pulp and Paper China (dále jen „skupina APP“), které v Číně vyrábějí bezdřevý natíraný papír a vyváží ho do Evropské unie.

 Šetření

14      Bezdřevý natíraný papír byl předmětem dvou samostatných šetření, která proběhla souběžně. Zaprvé vedlo antidumpingové šetření k přijetí prováděcího nařízení Rady (EU) č. 451/2011 ze dne 6. května 2011 o uložení konečného antidumpingového cla a o konečném výběru prozatímně uloženého cla na dovoz bezdřevého natíraného papíru pocházejícího z Čínské lidové republiky (Úř. věst. L 128, s. 1, dále jen „nařízení ukládající konečné antidumpingové clo“). Zadruhé vedlo antisubvenční šetření k přijetí prováděcího nařízení Rady (EU) č. 452/2011 ze dne 6. května 2011 o uložení konečného antisubvenčního cla na dovoz bezdřevého natíraného papíru pocházejícího z Čínské lidové republiky (Úř. věst. L 128, s. 18, dále jen „napadené nařízení“).

15      Dne 17. dubna 2010 bylo v Úředním věstníku Evropské unie zveřejněno stanovisko Komise týkající se zahájení antisubvenčního šetření ohledně dovozu bezdřevého natíraného papíru pocházejícího z Čínské lidové republiky (Úř. věst C 99, s. 30).

16      Dne 8. července 2010 žalobkyně předložily své odpovědi na antisubvenční dotazník, který jim zaslala Komise. Mezi 15. a 21. zářím 2010 provedla Komise v souvislosti s těmito odpověďmi šetření na místě v prostorách žalobkyň.

17      Dne 3. února 2011 zaslala Komise žalobkyním informační dokument, který podrobně uváděl základní skutečnosti a úvahy, z důvodu kterých zamýšlela navrhnout Radě Evropské unie uložení konečného vyrovnávacího cla na vývoz žalobkyň do Unie.

18      Dopisem ze dne 3. března 2011 žalobkyně sdělily svá vyjádření ke konečnému informačnímu dokumentu.

19      Dne 10. března 2011 se žalobkyně v prostorách Komise účastnily schůze s úředníky odpovědnými za spis, za přítomnosti úředníka pro slyšení.

20      Dne 16. března 2011 zaslala Komise žalobkyním dopis, ve kterém objasnila určité body svých zjištění.

21      Dne 25. března 2011 Komise uskutečnila slyšení, kterého se žalobkyně účastnily, a to za přítomnosti úředníka pro slyšení.

22      Dne 28. března 2011 předložily žalobkyně dopis, který shrnoval výtky uvedené na slyšení dne 25. března 2011 a odpovídal na vyjádření Komise, jakož i na otázky, které položila na této schůzi.

23      Dne 29. března 2011 zaslaly žalobkyně dopis úředníkovi pro slyšení, který shrnoval otázky vznesené na slyšení dne 25. března 2011, zejména ohledně jejich práva na obhajobu.

 Napadené nařízení

24      Dne 6. května 2011 přijala Rada napadené nařízení.

25      Článek 1 odst. 1 a 2 napadeného nařízení uložil konečné vyrovnávací clo v sazbě 12 % na dovoz bezdřevého natíraného papíru vyráběného žalobkyněmi do Unie.

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

26      Žalobkyně podaly projednávanou žalobu návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 8. srpna 2011.

27      Podáním došlým kanceláři Tribunálu požádala Komise dne 10. listopadu 2011 o vedlejší účastenství v této věci na podporu návrhových žádání Rady.

28      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 1. prosince 2011 požádaly Cepifine AISBL, evropské sdružení výrobců natíraného papíru, Sappi Europe SA, Burgo Group SpA a Lecta SA (dále jen společně „soukromí vedlejší účastníci řízení“) o vedlejší účastenství v této věci na podporu návrhových žádání Rady. Rada ve své vyjádřením předloženém dne 24. ledna 2012 nevznesla námitky proti tomuto vedlejšímu účastenství.

29      Usnesením ze dne 23. ledna 2012 povolil předseda třetího senátu Tribunálu vedlejší účastenství Komise. Tato předložila svůj spis ve stanovené lhůtě.

30      Žalobkyně dne 8. února 2012 požádaly o důvěrné zacházení s některými údaji uvedenými v jejich vyjádřeních, jakož i v příslušných přílohách ve vztahu k soukromým vedlejším účastníkům řízení. Žalobkyně předložily nedůvěrné znění těchto jednotlivých podání.

31      Usnesením ze dne 8. března 2012 předseda třetího senátu Tribunálu povolil soukromým vedlejším účastníkům řízení, aby se účastnili jednání na podporu návrhových žádání Rady. V tomtéž usnesení předseda třetího senátu uvedl, že bude rozhodnuto později zaprvé o tom, zda žalobkyně dostanou zprávu k jednání, aby označily údaje, které by se mohly považovat za důvěrné, a zadruhé o tom, zda soukromí vedlejší účastníci řízení dostanou předběžné nedůvěrné znění, aby předložili své případné připomínky k žádosti o důvěrné zacházení.

32      Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (třetí senát) o zahájení ústní části řízení.

33      Řeči hlavních účastnic řízení, jakož i vedlejší účastníci řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 12. listopadu 2013.

34      Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:

–        zrušil napadené nařízení v rozsahu, v němž se jich týká;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

35      Rada navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

36      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

37      Soukromí vedlejší účastníci řízení podporují návrhová žádání Rady.

 Právní otázky

38      Na podporu své žaloby žalobkyně uvádějí v podstatě deset žalobních důvodů, které vychází:

–        první z porušení čl. 15 odst. 1 základního nařízení;

–        druhý z porušení čl. 6 písm. d) a článku 28 základního nařízení, jakož i z porušení článku 4 téhož nařízení;

–        třetí z porušení článku 4 základního nařízení;

–        čtvrtý z porušení čl. 7 odst. 3 základního nařízení;

–        pátý z porušení čl. 6 písm. b) základního nařízení;

–        šestý z porušení čl. 14 odst. 2 základního nařízení;

–        sedmý z porušení čl. 8 odst. 1 základního nařízení;

–        osmý z porušení čl. 2 písm. d) a článku 15 základního nařízení;

–        devátý z porušení článku 8, čl. 9 odst. 1 a čl. 10 odst. 6 základního nařízení;

–        desátý z porušení čl. 8 odst. 1 a 6 základního nařízení.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 15 odst. 1 základního nařízení

39      Z nadpisu tohoto žalobního důvodu vyplývá, že se žalobkyně dovolávají porušení čl. 15 odst. 1 základního nařízení. Je třeba nicméně konstatovat, že v zásadě uvádí rovněž porušení čl. 7 odst. 1 a 2 základního nařízení. Podle judikatury je přitom třeba důvody uplatněné žalobcem vykládat spíše podle jejich obsahu než podle jejich kvalifikace (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. prosince 1961, Fives Lille Cail a další v. Vysoký úřad, 19/60, 21/60, 2/61 a 3/61, Recueil, s. 559).

40      Je tedy třeba přezkoumat nejen výtku vycházející z porušení čl. 15 odst. 1 základního nařízení, ale rovněž výtku vycházející z porušení čl. 7 odst. 1 a 2 téhož nařízení.

41      Tribunál považuje za vhodné přezkoumat nejprve výtku vycházející z porušení čl. 7 odst. 1 a 2 základního nařízení, podle které napadené nařízení používá nevhodný jmenovatel pro výpočet výše subvence a poté výtku vycházející z porušení čl. 15 odst. 1 základního nařízení, která se týká vlivu metody sledované orgány na procento subvence.

42      Žalobkyně zaprvé tvrdí, že čl. 7 odst. 1 a 2 základního nařízení je porušen, protože Rada použila nevhodný jmenovatel.

43      Rada nesprávně použila jako jmenovatel pro výpočet výše subvence obrat představující veškerý prodej žalobkyň. Tvrdí, že součet subvencí, které využívaly, byl chybně vyjádřen jako procento jejich celkového obratu, a nikoliv jako výsledek výpočtu výše napadnutelné subvence přijaté na jednotku dotčeného výrobku, následně převedený na procento ceny CIF (náklady, pojištění a přeprava) výrobku prodávaného v Unii.

44      Je třeba nejprve připomenout, že čl. 7 odst. 2 základního nařízení stanoví, že „[p]okud se subvence neposkytuje podle množství zhotovených, vyrobených, vyvezených nebo přepravených výrobků, určí se výše napadnutelné subvence tak, že celková výše subvence se přiměřeně přepočte na množství výrobků, které byly v posuzovaném období vyrobeny, prodány nebo vyvezeny“.

45      Z ustanovení uvedených pod písmenem „b) Jmenovatel používaný pro účely přepočtu výše subvence“, které je zase uvedeno pod hlavou „F. Období posuzované pro výpočet subvence: připsání oproti přepočtu“, pokynů, vyplývá, že „[j]akmile se výše subvence přičitatelná k posuzovanému období zjistí, vydělí se jmenovatelem, kterým může být objem prodeje nebo vývozu dotčeného výrobku, aby se získala částka připadající na jednotku“.

46      S ohledem na výše uvedené je třeba přezkoumat výtku žalobkyň.

47      V bodě 369 odůvodnění napadeného nařízení Rada zamítla výtku, kterou již žalobkyně vznesly při šetření, přičemž zdůraznila toto:

„Je třeba poznamenat, že s výjimkou jednoho ze subvenčních programů, jež byly shledány jako napadnutelné, nebylo u žádného jiného programu konstatováno, že je závislý na vývozní výkonnosti a poskytovaný podle množství zhotovených, vyrobených, vyvezených nebo přepravených výrobků. Proto byla výše subvence přepočtena na celkový obrat z prodeje společností skupiny APP v souladu s čl. 7 odst. 2 základního nařízení, který zní: ‚Pokud se subvence neposkytuje podle množství zhotovených, vyrobených, vyvezených nebo přepravených výrobků, určí se výše napadnutelné subvence tak, že celková výše subvence se přiměřeně přepočte na množství výrobků, které byly v posuzovaném období vyrobeny, prodány nebo vyvezeny.‘ Jelikož není tato subvence spojena s výrobou žádného konkrétního výrobku ani s vývozem, je nejvhodnějším ukazatelem celkový obrat z prodeje, kterého daná společnost dosáhla. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že příslušný obrat byl stanoven na základě, jenž zajišťuje, že odráží co nejvěrněji prodejní hodnotu výrobku, který prodává společnost, jež je příjemcem.“

48      Z uvedeného bodu odůvodnění vyplývá, že Rada zohlednila jedno z řešení stanovených v čl. 7 odst. 2 základního nařízení, a sice úroveň prodeje dotčeného výrobku, a odůvodnila, proč bylo za okolností projednávaného případu vhodné přepočtení výše subvence na celkový obrat z prodeje podniku, a nikoliv na jediný výrobek.

49      Žalobkyně tvrzením, že nebylo vhodné přepočíst hodnotu subvence na celkový obrat prodeje žalobkyň, ve skutečnosti tvrdí, že se Rada dopustila zjevně nesprávného posouzení.

50      Pokud jde o údajnou povinnost vypočíst výši subvence na jednotku na základě čl. 7 odst. 1 základního nařízení, je třeba uvést, jak správně poznamenala Rada, že zaprvé žádná z dotčených napadnutelných subvencí nebyla poskytnuta na jednotku. Zadruhé žádná z těchto subvencí nebyla omezena na dotčený výrobek. Zatřetí pouze jedna z těchto subvencí, která se týkala GHS, byla podmíněna vývozní výkonností, v projednávané věci cenou určenou na udržení růstu, se subvenčním rozpětím 0,05 %.

51      Je tedy třeba konstatovat, že v rozporu s tvrzením žalobkyň nebyl v projednávaném případě vhodný výpočet na jednotku.

52      Pokud jde o tvrzení žalobkyň, podle kterého se sazba cla ad valorem musí vypočíst s použitím hodnoty CIF vývozů dotčeného výrobku jako ukazatelem, je třeba připomenout, zaprvé že dotčené subvence byly poskytnuty společnosti jako celku a netýkaly se vývozů do Unie, zadruhé že všechny výrobky, které společnost vyráběla, byly stejně subvencované a zatřetí že žalobkyně netvrdí, že napadnutelné subvence byly podmíněny vývozy nebo omezené na dotčený výrobek.

53      Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, hodnota CIF vývozů dotčeného výrobku nebyla v projednávaném případě vhodným ukazatelem.

54      Pokud jde o použití obratu, žalobkyně zaprvé tvrdí, že se nejedná o vhodný ukazatel, jelikož tento číselný údaj je v zásadě nižší než hodnota CIF, protože nezahrnuje všechny náklady na přepravu a pojištění zahrnuté v ceně CIF. Žalobkyně doplňují, že jejich obrat týkající se prodeje na vývoz je velmi nízký [důvěrné](1).

55      Ve svém dopise ze dne 16. března 2011 Komise vysvětlila, že nepoužila obrat odpovídající prodejům žalobkyň na vývoz, který se uvádí v jejich finančních výkazech, ale celkový obrat žalobkyň, včetně úpravy obratu týkajícího se vývozu, „aby se zajistilo, že obrat bude odrážet celkovou hodnotu prodejů dotčeného výrobku (a nikoliv výši nákladů na práci)“.

56      Je tedy třeba tuto výtku zamítnout.

57      Žalobkyně zadruhé tvrdí, že metoda sledovaná Komisí uměle nafoukla procento subvence, protože skutečný obrat žalobkyň [důvěrné] je nižší než hodnota CIF vyváženého výrobku. Podle žalobkyň se jedná o porušení čl. 15 odst. 1 základního nařízení.

58      Podle čl. 15 odst. 1 základního nařízení nesmí být sice vyrovnávací clo vyšší než výše zjištěných napadnutelných subvencí, avšak musí být nižší, pokud menší clo postačuje k odstranění újmy způsobené výrobnímu odvětví Unie, což odpovídá takzvanému pravidlu „nižšího cla“.

59      Žalobkyně při šetření navrhly vlastní metodu. V řízení u Tribunálu zopakovaly svou argumentaci v tomto ohledu.

60      Z bodu 369 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že „[žalobkyněmi] navrhovaná metodika se skutečně nepokládá za reprezentativní, neboť směšuje obrat a počet vyrobených jednotek, pouze co se týče dotčeného výrobku, a nezohledňuje počet jiných vyrobených výrobků.“

61      Je třeba konstatovat, že v projednávaném případě žalobkyně nereagují na argumenty Rady. Zaprvé je třeba v tomto ohledu uvést, že žalobkyně nevyvrátily argument Rady, že jejich metoda směšuje údaje týkající se obratu a údaje týkající se jednotek. Zadruhé nezpochybňují, že jejich metoda při výpočtu části obratu vztahující se k dotčenému výrobku směšuje skutečné prodejní ceny (prodej na vnitřním trhu) a [důvěrné] (prodej na vývoz). Zatřetí nevyvracejí argument Rady, podle kterého navržená metoda ve fázi své páté etapy vede k přepočtu uměle snížené částky subvence pro prodej dotčeného výrobku na vývoz [důvěrné], ale na cenu CIF, kterou tato společnost fakturovala při prodeji určeném do Unie. Začtvrté nevyvrací argument, podle kterého musely být subvence přepočteny na veškerý prodej, a nikoliv jen na prodej dotčeného výrobku, jak se toho domáhají, aby se rovnoměrně rozložily na jejich prodeje, jelikož subvence nebyly omezeny na dotčený výrobek.

62      Proto je třeba konstatovat, že žalobkyně nepředložily důkazy dostatečné k tomu, aby vyvrátily věrohodnost posouzení skutečností uvedených v napadeném nařízení, které se týkají jmenovatele. Přitom k prokázání, že se unijní orgán dopustil zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu, které může odůvodnit zrušení aktu, se takový důkaz vyžaduje (obdobně viz rozsudek Tribunálu ze dne 10. března 2009, Aker Warnow Werft a Kvaerner v. Komise, T‑68/05, Sb. rozh. s. II‑355, bod 42 a citovaná judikatura).

63      Jelikož žalobkyně neprokázaly, že se Rada dopustila pochybení při výpočtu výše napadnutelné subvence, musí být v důsledku toho výtka vycházející z porušení čl. 15 odst. 1 základního nařízení zamítnuta.

64      Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že projednávané výtky nejsou opodstatněné a že první žalobní důvod musí být zamítnut v plném rozsahu.

 K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 6 písm. d), článku 28 a článku 4 základního nařízení

65      Tento žalobní důvod je rozdělen na dvě části.

66      První část vychází z porušení čl. 6 písm. d) a článku 28 základního nařízení v rozsahu, v němž Komise použila Tchaj-wan jako srovnávací základ pro určení, zda žalobkyním vznikla výhoda tím, že jim Čína udělila užívací práva k půdě.

67      Druhá část vychází z porušení článku 4 základního nařízení v rozsahu, v němž unijní orgány měly dospět k závěru, že neexistoval nejmenší důkaz o specifičnosti nabytí užívacích práv k půdě žalobkyněmi.

 K první části, která se týká použití Tchaj-wanu jako vhodného srovnávacího základu

68      Z bodů 260 až 262 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že Komise byla v souladu s čl. 6 písm. d) bodem ii) základního nařízení povinna použít vnější srovnávací základ, jelikož v Číně neexistoval skutečný trh s pozemky ani žádné jiné dostupné údaje ze soukromého sektoru, ve vztahu ke kterým by se mohly určit běžné podmínky převládající na trhu užívacích práv k dotčené půdě.

69      Úvodem je třeba poznamenat, že žalobkyně již v projednávaném případě nezpochybňují použití vnějšího srovnávacího základu unijními orgány při určení, zda přiznáním užívacích práv k půdě vznikla žalobkyním výhoda. V jejich vyjádření ke konečnému informačnímu dokumentu Komise ze dne 3. února 2011 (dále jen „konečný informační dokument“) se čínská vláda a žalobkyně ještě domnívaly, že v Číně existuje trh s pozemky a že ceny čínských pozemků v novém okresu Šen-jang a Su-čou (Čína) představovaly vhodný srovnávací základ.

70      Vyvstává otázka, zda Komise tím, že použila Tchaj-wan jako srovnávací základ, provedla zjevně nesprávnou volbu.

71      Je třeba připomenout, že v oblasti obchodních ochranných opatření mají orgány Společenství širokou posuzovací pravomoc z důvodu komplexnosti hospodářských, politických a právních situací, které musejí zkoumat (rozsudky Tribunálu ze dne 5. června 1996, NMB France a další v. Komise, T‑162/94, Recueil, s. II‑427, bod 72; ze dne 29. ledna 1998, Sinochem v. Rada, T‑97/95, Recueil, s. II‑85, bod 51, a ze dne 17. července 1998, Thai Bicycle v. Rada, T‑118/96, Recueil, s. II‑2991, bod 32).

72      Volba srovnatelné země spadá do rámce posuzovací pravomoci, kterou mají orgány při analýze složitých hospodářských situací.

73      Výkon této pravomoci však není vyňat ze soudního přezkumu. V souladu s ustálenou judikaturou totiž unijní soud v rámci tohoto přezkumu ověří dodržení procesních pravidel, věcnou správnost skutkových zjištění použitých k provedení zpochybňované volby, neexistenci zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu nebo neexistenci zneužití pravomoci (rozsudky Soudního dvora ze dne 7. května 1987, NTN Toyo Bearing a další v. Rada, 240/84, Recueil, s. 1809, bod 19; viz rozsudek Thai Bicycle v. Rada, bod 71 výše, bod 33 a citovaná judikatura).

74      U volby srovnatelné země je třeba zejména ověřit, zda unijní orgány neopomenuly přihlédnout k základním informacím za účelem zjištění odpovídajícího charakteru zvolené země a zda informace ve spise byly přezkoumány s veškerou vyžadovanou řádnou péčí.

75      V projednávaném případě žalobkyně zaprvé tvrdí, že orgány nepoužily nejlepší srovnávací základ, kterým disponovaly, a sice ceny pozemků v indickém státě Maháráštra (Indie), ale cenu koupě pozemků do plného vlastnictví na Tchaj-wanu (viz body 356 a 357 odůvodnění napadeného nařízení), která je nevhodná, pokud jde o ceny užívacích práv k půdě v provincii Ťiang-su během období let 1995–2000, kdy byl HDP v provincii Ťiang-su stejný jako v subsaharské Africe a Tchaj-wan měl otevřené hospodářství.

76      Rada má za to, že skutečnost, že Tchaj-wan má otevřené tržní hospodářství, není v projednávaném případě rozhodující, protože Komise je povinna vybrat si srovnávací základ, který odráží běžné tržní podmínky a jak je uvedeno v bodě 356 odůvodnění napadeného nařízení, „je zcela běžné, že pokud jde o HDP, netržní hospodářství zaostává“.

77      Zadruhé žalobkyně uvádí, že Komise nezajistila srovnatelnost provincie Ťiang-su a Tchaj-wanu zvoleného jako srovnávací základ, jelikož se na základě aktuální situace domnívala, že Tchaj-wan a provincie Ťiang-su jsou si podobné, kdežto stát Maháráštra je méně rozvinutý. V této souvislosti uvádí, že Komise nepřezkoumala argument žalobkyň, podle kterého by vhodný srovnávací základ pro cenu, kterou by žalobkyně musely zaplatit za jejich užívací práva k půdě, měl zohledňovat tržní podmínky v okamžiku přiznání práv, a nikoliv aktuální tržní podmínky, zejména pokud jde o infrastrukturu a hustotu městského obyvatelstva. Na podporu své argumentace se žalobkyně dovolávají zprávy odvolacího orgánu WTO ze dne 18. května 2011 ve věci „Evropská společenství a některé členské státy – Opatření ovlivňující obchod s velkými letadly pro civilní přepravu“ (WT/DS316/AB/R) (dále jen „věc ES-Airbus“).

78      Rada uvádí, že unijní orgány zhodnotily obě kritéria, ze kterých vycházely žalobkyně při návrhu použít stát Maháráštra jako vnější srovnávací základ, a sice hustotu osídlení a HDP, ale vyplynulo z toho, že stát Maháráštra není srovnatelný s provincií Ťiang-su.

79      Rada se domnívá, že tvrzení žalobkyň, podle kterého Komise nezohlednila v průběhu šetření tržní podmínky v okamžiku, kdy byla přiznána subvence, je neopodstatněné v rozsahu, v němž Komise použila Tchaj-wan jako vnější srovnávací základ. Připomíná, zaprvé že Komise nemůže spoléhat jen na finanční údaje, zadruhé že HDP a hustota osídlení by neměly být jedinými rozhodujícími faktory a zatřetí že byly zohledněny i další faktory, jako je vzdálenost a neexistence společných charakteristik mezi Indií a Čínou.

80      Relevantní body odůvodnění napadeného nařízení, které se týkají Tchaj-wanu, zní takto:

„(356) […] Komise považuje Tchaj-wan […] za vhodný vnější srovnávací základ s ohledem na celkový souhrn informací ve spisu, tzn. s ohledem na i) úroveň hospodářského rozvoje a hospodářskou strukturu na Tchaj-wanu a v příslušných čínských provinciích, kde sídlí spolupracující vyvážející výrobci, ii) prostorovou blízkost těchto dvou čínských provincií a Tchaj-wanu, iii) vysoký stupeň rozvoje infrastruktury Tchaj-wanu i těchto dvou čínských provincií iv) silné hospodářské vazby a přeshraniční obchod mezi Tchaj-wanem a [Čínou], v) podobnou hustotu obyvatelstva v dotčených čínských provinciích a na Tchaj-wanu, vi) podobný typ pozemků a transakcí použitých pro stanovení srovnávacího základu na Tchaj-wanu a v [Číně] a vii) společné demografické, jazykové a kulturní charakteristiky Tchaj-wanu a [Číny]. Ťiang-su a Šan-tung jsou navíc považovány za provincie s nejrozvinutějším zpracovatelským průmyslem v [Číně]. Přestože úroveň HDP na obyvatele není u Tchaj-wanu a dotyčných dvou čínských provincií shodná, HDP těchto čínských provincií v posledních letech rychle roste, takže Tchaj-wan dohánějí.

Nejnovější údaje navíc naznačují, že [Čína] i Tchaj-wan mají podobné míry růstu reálného HDP […]. Zároveň je třeba poznamenat, že přesné srovnání mezi HDP země s netržním hospodářstvím ([Číny]) a HDP země se zavedeným tržním hospodářstvím (Tchaj-wanu) není rozhodující, protože je zcela běžné, že pokud jde o HDP, netržní hospodářství zaostává za fungujícím tržním hospodářstvím. Nabídku a poptávku po průmyslových pozemcích může navíc ovlivňovat mnoho dalších faktorů, například pravidla plánování, politika životního prostředí apod. Skutečnou otázkou je, jaké by byly ‚převládající podmínky na trhu‘, pokud jde o práva k užívání pozemků v [Číně], kdyby se jednalo o fungující tržní hospodářství, přičemž na základě všech dostupných důkazů se zdá, že by byly velmi podobné podmínkám na Tchaj-wanu.

(357) Na základě celkového souhrnu výše uvedených informací se má za to, že zvolený srovnávací základ je v souladu s požadavky rozhodnutí odvolacího orgánu ve věci US – Softwood Lumber IV (USA – řezivo z jehličnatých dřevin IV) (odstavec 103), které konstatovalo, že ‚zvolený srovnávací základ se musí nicméně vztahovat k převládajícím podmínkám na trhu v dané zemi nebo na ně odkazovat či s nimi souviset a musí odrážet cenu, kvalitu, dostupnost, prodejnost, přepravu a jiné podmínky nákupu nebo prodeje, jak to vyžaduje čl. 14 písm. d) ‘. Celkový souhrn podmínek na Tchaj-wanu se skutečně vztahuje k převažujícím podmínkám na trhu v dotyčných dvou čínských provinciích. Pozemky jsou k dispozici v oblastech s podobně hustým osídlením, prostorová blízkost oblastí zajišťuje, že kvalita pozemků je podobná, zatímco skutečnost, že Tchaj-wan a dotyčné dvě čínské provincie mají stejný jazyk a kulturu, vývozně orientované hospodářství a významná odvětví zpracovatelského průmyslu, potvrzuje, že cena, prodejnost a další podmínky nákupu nebo prodeje pozemků jsou úzce spjaty.“

81      V tomto ohledu je třeba poznamenat, že žalobkyně nezpochybňují ani relevanci ani přesnost dodatečných faktorů, které orgány použily v bodě 356 odůvodnění napadeného nařízení k prokázání, že Tchaj-wan byl vhodným srovnávacím základem.

82      Bod odůvodnění napadeného nařízení týkající se Indie zní takto:

„(361) Jak již bylo popsáno v 359. bodě odůvodnění, funkční trh s pozemky v Číně neexistuje. Proto není vhodné používat jako srovnávací základ dnešní čínské ceny týkající se práv k užívání pozemků. Ve svých tvrzeních, že jako srovnávací základ by se mohly použít ceny pozemků ve státě Maháráštra, vycházeli vyvážející výrobci ze srovnání indického státu Maháráštra, pokud jde o HDP na obyvatele a hustotu osídlení v době pořízení práv k užívání pozemků. Jak je vysvětleno výše, Komise je toho názoru, že HDP na obyvatele a hustota obyvatelstva nemohou být jedinými rozhodujícími faktory při výběru země nebo oblasti za účelem jejího použití jako vnějšího srovnávacího základu. V každém případě, metodika navržená spolupracujícími vyvážejícími výrobci není v souladu s jejich tvrzeními. V období šetření činila v Bombaji, hlavním městě a zdaleka nejrozvinutější oblasti státu Maháráštra, úroveň příjmů na jednoho obyvatele 2 675 USD, což je ve skutečnosti méně než čínský celostátní průměr 3529 USD […], nemluvě o HDP na obyvatele ve vysoce rozvinutých provinciích Šan-tung a Ťiang-su (5255 USD, respektive 6550 USD). Co se týče hustoty osídlení, ani ta není sama o sobě rozhodujícím faktorem, ale pro pořádek uvádíme, že ve státě Maháráštra připadá 314 obyvatel na 1 km2, zatímco v [provincii] Ťiang-su je to 736 obyvatel na 1 km² a v [provincii] Šan-tungu 600 obyvatel na 1 km², což znamená, že tyto hodnoty nejsou na stejné úrovni. Další faktory, jako je nedostatek prostorové blízkosti a společných charakteristik mezi Indií a Čínou, navíc vedou k závěru, že srovnávací základ v podobě státu Maháráštra se nevztahuje k převládajícím podmínkám na trhu v Číně ani na ně neodkazuje a nesouvisí s nimi. Z důvodů vysvětlených v 356. bodě odůvodnění trvá Komise na svém názoru, že ceny pozemků na Tchaj-wanu jsou jako vnější srovnávací základ mnohem vhodnější.“

83      Z výše uvedeného bodu odůvodnění vyplývá, že unijní orgány podrobně přezkoumaly alternativní návrh k volbě Tchaj-wanu jako srovnatelné země. Unijní orgány totiž přezkoumaly HDP, jakož i hustotu osídlení v Indii, jak to navrhly žalobkyně. Unijní orgány dále přesvědčivě uvedly důvody, pro které nebyla Indie použita jako srovnatelná země.

84      V tomto ohledu je nicméně třeba připomenout, že žalobkyně upřesnily, že Komise nepřezkoumala jejich argument, podle kterého by vhodný srovnávací základ pro cenu, kterou by žalobkyně musely zaplatit za jejich užívací práva k půdě, musel zohledňovat tržní podmínky v okamžiku přiznání těchto práv, a nikoliv aktuální tržní podmínky. Na podporu své argumentace se žalobkyně dovolávají zprávy odvolacího orgánu WTO ve věci ES-Airbus.

85      Zaprvé nemůže obstát argument žalobkyň, že se má v projednávaném případě použití řešení přijaté ve věci ES-Airbus. Je třeba poznamenat, jak správně uvedla Rada, že se tato věc netýká volby vhodného vnějšího srovnávacího základu pro stanovení výše vzniklé výhody.

86      Zadruhé je třeba poznamenat, že žalobkyně netvrdí, že skutečnost, že Komise nepřezkoumala jejich argument, jim zabránila užitečně vyjádřit své stanovisko a narušila jejich právo na obhajobu.

87      Zatřetí nemůže být přijato tvrzení, podle kterého měla Komise zohlednit tržní podmínky ve srovnávané zemi v okamžiku přiznání práv k užívání půdy, v projednávané věci během období od roku 1995 do roku 2000, a nikoliv aktuální podmínky, platné v době šetření.

88      Je třeba konstatovat, že žalobkyně v zásadě zpochybňují výklad pojmu „převládající podmínky“ uvedeného v čl. 6 písm. d) základního nařízení, ze strany unijních orgánů.

89      Podle čl. 6 písm. d) základního nařízení:

„[…]Přiměřenost odměny se určuje s ohledem na podmínky převládající na trhu s danými výrobky a službami v zemi dodání výrobků, poskytnutí služeb nebo nákupu výrobků (včetně ceny, jakosti, dostupnosti, prodejnosti, dopravy a ostatních nákupních nebo prodejních podmínek).

Neexistují-li pro dané výrobky nebo služby v zemi dodání výrobků, poskytnutí služeb nebo nákupu výrobků žádné obvyklé podmínky převládající na trhu, kterých by bylo možno použít jako přiměřeného základu pro srovnání, platí toto:

[…]

ii)       se případně použijí podmínky převládající na trhu jiné země nebo na světovém trhu, které jsou pro příjemce dostupné.“

90      Ze znění tohoto článku nevyplývá, že Komise byla povinna zohlednit tržní podmínky ve srovnávané zemi v okamžiku přiznání práv k užívání půdy spíše než aktuální podmínky.

91      Tudíž ze všeho výše uvedeného vyplývá, že výtka vycházející z porušení čl. 6 písm. d) základního nařízení musí být zamítnuta.

92      Pokud jde o údajné porušení článku 28 základního nařízení, nadepsaného „Nedostatečná spolupráce“, je třeba konstatovat, že tato výtka je zjevně nepodložená. V bodě 45 žaloby žalobkyně pouze uvádí, že „Komise tím, že při šetření zvolila Tchaj-wan jako nejlepší existující srovnávací základ, nezajistila srovnatelnost […], [čímž] porušila článek 28 (využití nejlepších dostupných údajů)“.

93      Je třeba připomenout, že na základě článku 21 statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Tribunálu musí žaloba obsahovat stručný popis dovolávaných žalobních důvodů. Tento údaj musí být dostatečně jasný a přesný pro to, aby umožnil žalovanému připravit svou obranu a Tribunálu rozhodnout o žalobě případně i bez dalších podpůrných informací. Z toho důvodu musí žaloba ozřejmit, v čem spočívá žalobní důvod, na kterém se žaloba zakládá, takže pouhé abstraktní vyjádření nesplňuje požadavky jednacího řádu (rozsudky Tribunálu ze dne 12. ledna 1995, Viho v. Komise, T‑102/92, Recueil, s. II‑17, bod 68; ze dne 14. května 1998, Mo och Domsjö v. Komise, T‑352/94, Recueil, s. II‑1989, bod 333, a ze dne 12. října 2011, Association belge des consommateurs test-achats v. Komise, T‑224/10, Sb. rozh. II‑7177, bod 71). Jelikož žalobkyně nijak nevysvětlily jejich výtku vycházející z porušení článku 28 základního nařízení, musí být tato výtka prohlášena za nepřípustnou.

94      Jen pro úplnost, článek 28 základního nařízení povoluje orgánům vycházet z dostupných údajů, avšak nezavazuje je k použití nejlepších dostupných údajů.

95      Je tedy třeba zamítnout první část druhého žalobního důvodu.

 K druhé části, která se týká údajné neexistence důkazu specifičnosti

96      Žalobkyně mají v zásadě za to, že neexistuje žádný důkaz, který by prokazoval specifičnost toho, jak nabyly užívací práva k půdě, takže se orgány dopustily zjevně nesprávného posouzení skutečností projednávaného případu a porušily článek 4 základního nařízení tím, že vyvodily odlišný závěr.

97      Body odůvodnění napadeného nařízení, které se týkají specifičnosti subvence v oblasti užívacích práv k půdě, zní takto:

„(252) Čínská vláda byla požádána o informace ke kritériím, jejichž splněním vzniká na danou subvenci nárok, a k použití subvence, tak aby bylo možno zjistit, nakolik je přístup k subvenci omezen na určité podniky a zda se jedná o subvenci specifickou podle článku 4 základního nařízení. Čínská vláda tyto informace nepředložila. S ohledem na požadavek čl. 4 odst. 5 základního nařízení, podle něhož musí být určení, že se jedná o specifickou subvenci, ‚průkazně doloženo‘, tak musela Komise podle článku 28 základního nařízení svá zjištění opřít o dostupné údaje. Je třeba poznamenat, že podle čl. 28 odst. 6 platí: ‚Nespolupracuje-li účastník řízení vůbec nebo jen částečně a následkem toho nebudou některé podstatné informace sděleny, může to vést k výsledku, který pro něj bude méně příznivý, než kdyby při šetření spolupracoval‘. Přihlíženo bylo k následujícím údajům:

(253) Důkazy o specifičnosti subvence, jež předložili žadatelé;

(254) Zjištění (viz 77. a 78. bod odůvodnění), podle nichž směřují do papírenského průmyslu specifické subvence na základě specifického plánu pro dané odvětví, tj. pětiletky papírenského průmyslu. V této souvislosti je třeba poznamenat, že články 7 až 11 uvedeného plánu stanoví pro strukturu odvětví konkrétní pravidla, neboť uvádějí, které kategorie papírenské výroby mají být v tom kterém zeměpisném regionu země realizovány.

(255) Důkazy (viz 76. bod odůvodnění) o tom, že je papírenský průmysl „podporovaným výrobním odvětvím“ (rozhodnutí č. 40).

(256) Zjištění (viz 260. až 262. bod odůvodnění), že v Číně neexistuje fungující trh s půdou.

(257) Zjištění na základě údajů spolupracujících vyvážejících výrobců, jež byla potvrzena v současně probíhajícím antidumpingovém šetření, o tom, že byla těmto výrobcům přidělena půda vzhledem k jejich projektům v oblasti papírenství […]

(258) Na základě výše uvedeného a vzhledem k tomu, že čínská vláda s Komisí během šetření nespolupracovala, z dostupných důkazů vyplývá, že subvence, jež jsou poskytovány společnostem v papírenském průmyslu, nejsou obecně k dispozici všem podnikům, a jedná se tedy o subvence specifické ve smyslu čl. 4 odst. 2 písm. a) základního nařízení. Vzhledem k nedostatečné spolupráci čínské vlády nenasvědčuje nic tomu, že se nárok na subvenci zakládá na objektivních kritériích či podmínkách podle čl. 4 odst. 2 písm. b) základního nařízení.

(259) Tato subvence by proto měla být pokládána za napadnutelnou.“

98      V tomto ohledu je třeba poznamenat, že žalobkyně nezpochybňují závěry uvedené v bodech 252 až 259 odůvodnění napadeného nařízení, které dovedly unijní orgány k závěru, že užívací práva k půdě přiznaná čínskou vládou jsou specifická.

99      Žalobkyně pouze poznamenávají, že užívací práva k půdě „jsou dostupná [pro] všechny společnosti v Číně bez rozdílu […], protože prodej [těchto práv] nevede z právního nebo praktického hlediska k udělení výhody podniku, výrobnímu odvětví nebo skupině podniků či výrobních odvětví“ a že „[se] vždy prodávají tomu, kdo předloží nejvyšší nabídku nebo jestliže není dostatek uchazečů nebo jestliže jsou nabídky příliš nízké, prodej se neuskuteční“.

100    Tyto poznámky nemohou zpochybnit závěry unijních orgánů.

101    Žalobkyně tvrdí, že důkazy, které předložily Komisi v průběhu šetření, prokazovaly, že „v Číně existuje jediný a jednotný systém upravující prodej a koupi užívacích práv k půdě, který pokrývá celé území Číny a že všechen prodej se uskutečňuje v souladu s nediskriminačními postupy zadávacích řízení, prodejů ve dražbě nebo zápisu na seznamy“.

102    Žalobkyně se kromě toho domnívají, že poskytly všechny důkazy týkající se koupě a prodeje užívacích práv k půdě v Číně, a sice mechanismy upravující užívací práva k půdě a pravidla týkající stanovení hodnoty použitelné na tyto prodeje.

103    Jelikož se žalobkyně omezují na uvedení důvodů v příloze, musí být tyto argumenty prohlášeny za nepřípustné na základě čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu. V tomto ohledu je totiž třeba připomenout, že ačkoli lze obsah žaloby podpořit a doplnit v konkrétních bodech odkazy na výňatky z písemností, které tvoří její přílohu, nemůže obecný odkaz na jiné písemnosti, třebaže jsou k žalobě přiloženy, zhojit neexistenci základních prvků právní argumentace, které musejí být uvedeny v žalobě (usnesení Tribunálu ze dne 21. května 1999, Asia Motor France a další v. Komise, T‑154/98, Recueil, s. II‑1703, bod 49).

104    Žalobkyně uvádí, že diskuse Rady o specifičnosti subvence nesplňuje platné normy v oblasti přezkumu a odůvodnění, jelikož Komise při svém posouzení vycházela z důvodu, že čínská vláda nepředložila informace o kritériích, jejichž splněním vzniká na danou subvenci nárok, a o použití subvence (viz bod 252 odůvodnění napadeného nařízení), avšak neupřesnila typ informací, které tato vláda neposkytla.

105    Tento argument nemůže obstát, protože bod 248 odůvodnění napadeného nařízení, který přebírá bod 226 konečného informačního dokumentu, popisoval důkazy, které se Komise neúspěšně pokoušela získat od Číny.

106    Z uvedeného bodu odůvodnění totiž vyplývá:

„Podle údajů v podnětu poskytla čínská vláda spolupracujícím vývozcům užívací práva k pozemkům za cenu nižší než přiměřenou. V reakci na toto tvrzení předložila čínská vláda Zákon o správě půdy a Předpis č. 39 ze dne 28. září 2007 o přidělování práv užívání ke stavebním pozemkům ve státním vlastnictví na základě výzev k podávání nabídek, aukcí a cenových odhadů. Čínská vláda odmítla poskytnout jakékoli údaje ke skutečným cenám za práva užívání k pozemkům, srovnávací základ pro minimální ceny půdy, o nichž tvrdí, že existují, ke způsobu hodnocení těchto srovnávacích základů, ani k metodice, kterou se stát řídí při vyvlastňování půdy.“

107    Bod 252 odůvodnění napadeného nařízení má povahu závěru ve vztahu k ustanovením napadeného nařízení nadepsaným „Poskytování práv na využití půdy“, takže v důsledku toho nemusí obsahovat popis typu informací, které čínská vláda neposkytla.

108    Žalobkyně tvrdí, že šetření nemohlo prokázat, že situace v novém okrese Šen-tiang a v průmyslovém parku Su-čou se lišila od situace existující mimo tyto zóny, pokud jde o udělení užívacích práv k půdě a náklady na tato práva.

109    V tomto ohledu je třeba uvést, jak správně činí Rada, že vyjádření k místní specifičnosti jsou irelevantní, jestliže unijní orgány nedospěly k závěru, že přiznání užívacích práv k půdě bylo pro tyto regiony specifické.

110    Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že je třeba druhou část tohoto žalobního důvodu zamítnout.

111    Je proto třeba zamítnout druhý žalobní důvod v plném rozsahu.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu, který vychází z porušení článku 4 základního nařízení

112    Rada v bodě 125 odůvodnění napadeného nařízení konstatovala:

„Osvobození od daně dividend vyplácených mezi způsobilými tuzemskými podniky je určeno podnikům se sídlem v Číně, které drží podíly v jiných tuzemských podnicích. V případě příjmů, jež jim plynou z určitých dividend vyplácených těmito tuzemskými podniky, mají tito podílníci nárok na osvobození od daně.“

113    Z bodu 127 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že „[t]ento program poskytuje výhody všem společnostem se sídlem v Číně, které mají podíly v jiných podnicích se sídlem v Číně“.

114    Bod 129 odůvodnění napadeného nařízení zní:

„Spolupracující vyvážející výrobci ve svém přiznání k dani z příjmů vykázali osvobození od daně u částky, která je označena jako dividendy, bonusy a jiné příjmy z kapitálových investic, které plynou způsobilým rezidentům a podnikům v souladu s podmínkami přílohy 5 k přiznání k dani z příjmů (roční výkaz daňových zvýhodnění). Tyto společnosti neodváděly z vykázaných částek daň z příjmů.“

115    Rada měla zaprvé za to, že tento program je specifický ve smyslu čl. 4 odst. 2 písm. a) základního nařízení, „neboť přístup k němu je podle právních předpisů, jimiž se řídí orgán poskytující subvenci, omezen na podniky se sídlem v Číně, jimž plynou od jiných podniků se sídlem v Číně příjmy z dividend, na rozdíl od podniků, které investují do podniků zahraničních“ (viz bod 132 odůvodnění napadeného nařízení).

116    Zadruhé měla Rada v bodě 133 odůvodnění napadeného nařízení za to, že:

„Vzhledem k tomu, že jsou všechny uvedené daňové programy podle kapitoly 4 zákona ČLR o dani z příjmů podniků vyhrazeny výlučně významným výrobním odvětvím a projektům, které stát podle článku 25 podporuje či stimuluje, jedná se rovněž v tomto případě o specifický program, neboť tento je vyhrazen pouze určitým podnikům a výrobním odvětvím, jež jsou klasifikovány jako podporované a k nimž patří např. výroba natíraného papíru. Komise má totiž za to, že zásady a klasifikaci, z nichž vychází zařazení podniku do kategorie podniků podporovaných, stanovila Státní rada v rozhodnutí č. 40 (článek 14) a ve směrném katalogu průmyslové restrukturalizace. Navíc nejsou v daném případě dána ani objektivní kritéria, podle nichž lze vznik nároku na subvenci omezit, ani přesvědčivé důkazy o tom, že nárok vzniká automaticky v souladu s čl. 4 odst. 2 písm. b) základního nařízení. Přestože se totiž během inspekcí u vyvážejících výrobců podařilo shromáždit některé správní předpisy, není v důsledku nedostatečné spolupráce čínské vlády možné existenci objektivních kritérií posoudit.“

117    V projednávaném případě žalobkyně zaprvé tvrdí, že se Rada dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že měla za to, že byl dotčený čínský daňový režim specifický v rozsahu, v němž v něm příslušný orgán omezil výhodu jen na podniky se sídlem v Číně, jimž plynou od jiných podniků se sídlem v Číně příjmy z dividend, na rozdíl od podniků, které investují do podniků zahraničních.

118    Je třeba konstatovat, že žalobkyně zastávají názor, že se orgány dopustily zjevně nesprávného posouzení v rámci použití čl. 4 odst. 2 písm. a) základního nařízení, který stanoví, že „pokud orgán, který subvenci poskytuje, nebo právní předpisy, kterými se tento orgán řídí, výslovně omezují přístup k subvenci na určité podniky, jedná se o specifickou subvenci“.

119    V této souvislosti žalobkyně uvádí, že daňový režim umožňuje v Číně zabránit dvojímu zdanění tím, že dividendy pobírané společností se sídlem v Číně mohou být odečteny ze zdanitelných příjmů, pokud jsou vypláceny jinou společností se sídlem v Číně, která rovněž podléhá čínské daňové pravomoci. Naopak pokud dividendy pochází ze zahraničních investicí, na které se nevztahuje daňová pravomoc Číny, nemohou být tyto dividendy odečteny ze zdanitelných příjmů.

120    Pro informaci je třeba připomenout, že Rada v bodě 338 odůvodnění napadeného nařízení uvedla, že „[p]okud jde o tvrzení, že cílem této [daňové] pobídky [která způsobuje nevybrání veřejných příjmů] je zabránit dvojímu zdanění, je třeba poznamenat, že ačkoli Dohoda WTO o subvencích a vyrovnávacích opatřeních uznává, že členové WTO nejsou omezeni v přijímání opatření, jež mají zamezit dvojímu zdanění (viz Dohoda WTO o subvencích a vyrovnávacích opatřeních, příloha I, poznámka pod čarou 59), toto ustanovení je tzv. „afirmativní námitkou“ a nebyly předloženy žádné konkrétní důkazy, jež by dokládaly tvrzení, že například dividendám od tuzemských podniků je z důvodu právních závazků, jež [Čína] přijala v rámci příslušných dvoustranných dohod o dvojím zdanění uzavřených se třetími zeměmi, přiznáno jiné zacházení než dividendám od podniků se sídlem mimo Čínu“.

121    V projednávaném případě je třeba poznamenat, jak správně činí Rada, že žalobkyně neposkytují v rámci této žaloby žádný písemný důkaz nebo komentář, kterými by bylo možné podpořit jejich tvrzení, podle kterého „[dotčený] daňový režim má zamezit dvojímu zdanění v Číně“.

122    Toto tvrzení tedy musí být prohlášeno za nepřípustné na základě čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu.

123    Jen pro úplnost je třeba uvést, že článek 26 čínského zákona o dani z příjmů (dále jen „ZODP“) spadá do kapitoly 4 uvedeného zákona, která se týká zvýhodněných daňových režimů. Jestliže má dotčený daňový režim skutečně „zabránit dvojímu zdanění“, jak uvádí žalobkyně, zdá se zjištění, že článek 26 ZODP není uveden v jiné kapitole uvedeného zákona, velmi zvláštní.

124    Žalobkyně zadruhé tvrdí, že Rada neposkytla žádné vysvětlení, pokud jde o důvod, proč dospěla k závěru, že byly všechny daňové režimy patřící do kapitoly 4 ZODP vyhrazeny na podporu výrobních odvětví. Doplňují, že článek 26 ZODP nevylučuje ve skutečnosti výrobní odvětví z dotčeného osvobození a že článek 25 uvedeného zákona je v projednávaném případě irelevantní.

125    Rada podporovaná Komisí uvádí, že žalobkyně v jejich žalobě neposkytují žádné vysvětlení, pokud jde o důvod, proč by se článek 26 ZODP neměl vykládat s ohledem na článek 25 ZODP, ale pouze odkazují na vysvětlení poskytnutá Komisi během šetření.

126    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že se žalobkyně v jejich replice domnívají, že se orgány dopustily nesprávného výkladu článků 25 a 26 ZODP. Skutečnost, že oba tyto články patří do téže kapitoly, a sice kapitoly 4, nadepsané „Zvýhodněné daňové režimy“, podle nich neznamená, že se omezení použitelná na zvýhodněný režim daně z příjmu podle článku 25 ZODP použijí rovněž na osvobození stanovená článkem 26 uvedeného zákona. Na jednání upřesnily, že článek 25 ZODP neslouží jako zastřešující článek ve výše uvedené kapitole 4 a články 25 a 26 ZODP musí být proto vykládány odděleně. V rozporu s tvrzením Rady se podle nich nejedná o nový argument, ale o rozvedení existujícího tvrzení.

127    Je třeba konstatovat, že žalobkyně se spokojují s odkazem na vysvětlení poskytnutá Komisi během šetření a neposkytují žádný důkaz na podporu své argumentace.

128    V jejich replice žalobkyně rovněž uvádí, že v bodě 133 odůvodnění napadené nařízení obsahuje výklad článku 26 ZODP, který se zakládá pouze na tvrzení, že čínské orgány nespolupracovaly (poslední věta bodu 133 odůvodnění).

129    S ohledem na všechno výše uvedené je třeba přezkoumat analýzu vazby mezi články 25 a 26 ZODP, kterou provedly unijní orgány, aby se určilo, zda vycházely z nesprávného výkladu článku 26 ZODP, který se zakládá na údajné nespolupráci čínských orgánů.

130    Článek 25 ZODP stanoví, že „[z]výhodněná daň z příjmu se přiznává významným výrobním odvětvím a projektům, jejichž rozvoj je podporován a povzbuzován státem“.

131    Článek 26 ZODP zní takto:

„Následující příjmy jsou osvobozeny od daně:

[…]

2)       Dividendy, bonusy a jiné příjmy z kapitálových investic, které plynou způsobilým rezidentům.“

132    Z bodu 111 konečného informačního dokumentu, potvrzeného v bodě 133 odůvodnění napadeného nařízení, vyplývá, že Komise vysvětlila svou analýzu vazby mezi články 25 a 26 ZODP takto:

„Vzhledem k tomu, že jsou všechny uvedené daňové programy podle kapitoly 4 zákona ČLR o dani z příjmů podniků vyhrazeny výlučně významným výrobním odvětvím a projektům, které stát podle článku 25 podporuje či stimuluje, jedná se rovněž v tomto případě o specifický program, neboť tento je vyhrazen pouze určitým podnikům a výrobním odvětvím, jež jsou klasifikovány jako podporované a k nimž patří např. výroba natíraného papíru. Komise má totiž za to, že zásady a klasifikaci, z nichž vychází zařazení podniku do kategorie podniků podporovaných, stanovila Státní rada v rozhodnutí č. 40 (článek 14) a ve směrném katalogu průmyslové restrukturalizace. Navíc nejsou v daném případě dána ani objektivní kritéria, podle nichž lze vznik nároku na subvenci omezit, ani přesvědčivé důkazy o tom, že nárok vzniká automaticky v souladu s čl. 4 odst. 2 písm. b) základního nařízení. Přestože se totiž během inspekcí u vyvážejících výrobců podařilo shromáždit některé správní předpisy, není v důsledku nedostatečné spolupráce čínské vlády možné existenci objektivních kritérií posoudit.“

133    Z bodu 109 konečného informačního dokumentu, potvrzeného v bodě 131 odůvodnění napadeného nařízení, vyplývá, že čínská vláda neposkytla informace k objektivním kritériím, jejichž splněním vzniká na subvenci nárok:

„Čínská vláda byla požádána, aby poskytla informace ke kritériím, jejichž splněním vzniká na danou subvenci nárok, a k použití subvence, tak aby bylo možno zjistit, nakolik mohou subvenci získat pouze určité podniky a zda se jedná o subvenci specifickou podle článku 4 základního nařízení. Čínská vláda tyto informace neposkytla. Jak je uvedeno v oddíle 4.1, musela proto Komise s ohledem na požadavek čl. 4 odst. 5 základního nařízení, podle něhož musí být určení, že se jedná o specifickou subvenci, ‚průkazně doloženo‘, opřít svá zjištění podle článku 28 základního nařízení o dostupné údaje.“

134    Vyjádření čínské vlády ze dne 3. března 2011 ke konečnému informačnímu dokumentu bylo uvedeno v bodě 339 odůvodnění napadeného nařízení:

„Bylo rovněž konstatováno, že tento program je zcela bezvýznamný pro podniky a odvětví, jež patří do kategorie podporovaných, avšak z definice tohoto programu vyplývá, že se vztahuje na všechny tuzemské společnosti. Čínská vláda rovněž uvedla, že čl. 2 odst. 2 Dohody WTO o subvencích a vyrovnávacích opatřeních stanoví, že stanovení obecně platných daňových sazeb se za specifickou subvenci nepovažuje. Čínská vláda proto tvrdila, že kritéria způsobilosti pro tento program jsou objektivní a podrobně vymezená a že nárok na subvenci vzniká automaticky, a tudíž tento program nelze podle čl. 2 odst. 1 písm. b) Dohody WTO o subvencích a vyrovnávacích opatřeních a čl. 4 odst. 2 písm. b) základního nařízení považovat za specifický.“

135    Jelikož neexistoval pozitivní důkaz na podporu tvrzení uvedených ve vyjádření ze dne 3. března 2011, vyřešily unijní orgány v bodě 340 odůvodnění napadeného nařízení otázku týkající se specifičnosti subvenčního režimu takto:

„Tato tvrzení musela být odmítnuta. V této souvislosti je třeba připomenout, že právní předpisy, které vytyčují tento program, spadají pod kapitolu 4 ‚Zvýhodněné daňové režimy‘ zákona o daních z příjmů podniků, která předpokládá zvláštní daňové pobídky pro významná odvětví a projekty podporované státem. Jak je vysvětleno výše, výhody v rámci tohoto programu jsou za těchto podmínek podle čl. 4 odst. 2 písm. a) základního nařízení specifické. Šetření neprokázalo existenci objektivních kritérií omezujících způsobilost ani nepřineslo nezvratné důkazy umožňující dospět k závěru, že nárok na subvenci vzniká automaticky. Pokud jde o tvrzení o čl. 2 odst. 2 Dohody WTO o subvencích a vyrovnávacích opatřeních, je třeba poznamenat, že tento program se nevztahuje na stanovení obecně platné daňové sazby, nýbrž na existenci osvobození určitého druhu příjmů od daně, které vyplývá z příslušnosti k určitému druhu společností.“

136    Je třeba připomenout, že žalobkyním příslušelo předložit důkaz a contrario. Nicméně z jejich vyjádření ke konečnému informačnímu dokumentu vyplývá, že nebyly schopné předložit důkazy, které by mohly vyvrátit hodnověrnost posouzení skutkových okolností uvedených v napadeném nařízení.

137    Žalobkyně uvádí v bodě 2.3 jejich vyjádření ke konečnému informačnímu dokumentu tyto skutečnosti:

„Neexistuje […] žádný ‚konkrétní a nepopiratelný důkaz‘ vazby mezi dotčeným daňovým režimem a článkem 25, podle kterého se nezdanění dividend vyplácených podniky se sídlem v Číně přiznává výlučně na podporované programy. Právě naopak, ze znění výše uvedených ustanovení zákona o dani z příjmu vyplývá, že dotčený režim se obecně a bez rozlišení používá v celé Číně na základě objektivních kritérií, a sice původu dividend. Komise se proto mýlí, když kvalifikuje tento režim jako specifický.“

138    S ohledem na všechno výše uvedené se jeví, že žalobkyně nepředložily dostatečné důkazy, které by vyvrátily hodnověrnost posouzení skutkových okolností uvedených v napadeném nařízení, jež se týkají vazby mezi články 25 a 26 ZODP. Jelikož se unijní orgány při použití článku 4 základního nařízení nedopustily žádného nesprávného posouzení, je třeba zamítnout tuto výtku.

139    Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že třetí žalobní důvod musí být v plném rozsahu zamítnut.

 Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení čl. 7 odst. 3 základního nařízení

140    Žalobkyně tvrdí, že se unijní orgány s ohledem na svůj výklad uvedený v čl. 7 odst. 3 základního nařízení v zásadě dopustily zjevně nesprávného posouzení tím, že vycházely z toho, že běžná doba amortizace v dotčeném výrobním odvětví je 15 let, protože nepoužily dobu amortizace uvedenou v účetních knihách žalobkyň a neměly důvod hledat jiné zdroje pro zjištění doby amortizace odvoláním se na doby amortizace platné ve výrobním odvětví Unie.

141    V tomto ohledu žalobkyně poznamenávají, že je ustálenou praxí Komise vypočíst dobu amortizace v dotčeném výrobním odvětví na základě doby amortizace používané dotčenými vývozci, ale nikoliv na základě praktik jiných dotčených osob.

142    Žalobkyně tak uvádí, že běžná dob amortizace v dotyčném výrobním odvětví měla být stanovena na [důvěrné] let, podle aritmetického průměru, a na [důvěrné] let, podle váženého průměru. Žalobkyně zpochybňují stanovení průměru mezi dobou amortizace v Číně a dobou amortizace platnou u výrobců v Unii nebo ve výrobním odvětví Unie.

143    Kromě toho se žalobkyně domnívají, že Rada podala ve své žalobní odpovědi jiné vysvětlení než Komise při šetření a že v důsledku toho bylo těžké určit referenční bod zohledněný při výpočtu doby amortizace.

144    Rada tvrdí, že pro výpočet doby amortizace použitelné na papírnické odvětví Komise využila aritmetický průměr dob amortizace oznámených spolupracujícími výrobci a výrobci Unie, což vedlo k výsledné průměrné době 15 let (viz bod 344 odůvodnění napadeného nařízení).

145    Rada uvádí, že se žalobkyně spokojují s převzetím argumentů uvedených při šetření, že neoznámily dobu amortizace [důvěrné] let, ale dobu od [důvěrné] do [důvěrné] let a že neprokázaly, že unijní orgány během předchozích období sledovaly ustálenou praxi, což navíc nevytváří právní povinnost hodnotit všechny budoucí případy stejným způsobem.

146    Je třeba uvést, že žalobkyně zpochybňují zaprvé základ výpočtu doby amortizace a zadruhé výsledek tohoto výpočtu.

147    Zaprvé, pokud jde o základ výpočtu doby amortizace, je třeba připomenout, že čl. 7 odst. 3 základního nařízení stanoví:

„Pokud lze subvenci spojovat se získáním nebo budoucím získáním stálých aktiv, vypočítá se výše napadnutelné subvence tak, že se subvence rozloží na dobu odpovídající běžné době amortizace těchto aktiv v daném výrobním odvětví.“

148    Z toho ustanovení vyplývá, že doba amortizace aktiv se stanoví v dotčeném výrobním odvětví, a sice odvětví bezdřevého natíraného papíru, které nemůže být zastoupeno pouze žalobkyněmi.

149    Z bodu 344 odůvodnění napadeného nařízení tak vyplývá:

„Doba odepisování uváděná skupinou APP je určena pro účetní a finanční účely. Jiní spolupracující vyvážející výrobci a výrobní odvětví Unie vykázali odlišné doby odepisování. Komise proto v souladu se svou obvyklou praxí a s čl. 7 odst. 3 základního nařízení použila pro účely tohoto výpočtu jako životnost stroje dobu patnácti let, která se v dotyčném odvětví považuje za ‚běžnou‘ dobu odepisování.“

150    V tomto ohledu okolnost, že orgány zohlednily výrobní odvětví Unie, jakož i spolupracující vyvážející výrobce, nemůže být kvalifikována za zjevně nesprávné posouzení unijních orgánů.

151    Je třeba mít za to, že pokud by unijní orgány musely vypočíst běžnou dobu amortizace pouze na základě účetních nebo finančních informací žalobkyň, vyplývalo by z toho, že je ve vztahu ke skutečnosti tato doba delší, což by mělo za důsledek snížení výše subvence.

152    Pokud jde rozhodovací praxi Komise, kterou žalobkyně uplatnily na podporu jejich argumentace, je třeba uvést, že tato rozhodovací praxe neslouží jako právní rámec pro stanovení běžné doby amortizace, jelikož Komise v oblasti opatření na ochranu obchodu disponuje širokou posuzovací pravomocí, při jejímž výkonu není vázána předchozími posouzeními.

153    Je nicméně třeba zdůraznit, že Komise je povinna dodržovat obecné právní zásady, mezi něž patří zásada rovného zacházení, podle níž se nemůže zacházet se srovnatelnými situacemi odlišně nebo s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (obdobně viz rozsudek Soudního dvora ze dne 28. června 1990, Hoche, C‑174/89, Recueil, s. I‑2681, bod 25, a citovaná judikatura).

154    Z přezkumu příkladů poskytnutých žalobkyněmi vyplývá, že Komise mohla vypočíst běžnou dobu amortizace různými způsoby. Ve věci, ve které bylo přijato nařízení Rady (ES) č. 1599/1999 ze dne 12. července 1999 o uložení konečného vyrovnávacího cla z dovozu drátů z korozivzdorné oceli o průměru nejméně 1 mm pocházejících z Indie a konečném výběru uloženého prozatímního cla a o zastavení řízení týkajícího se dovozu drátů z korozivzdorné oceli o průměru nejméně 1 mm pocházejících z Korejské republiky (Úř. věst. L 189, s. 1), Komise vypočetla běžnou dobu amortizace na základě všech spolupracujících vyvážejících výrobců (bod 25 odůvodnění). Ve věci, ve které bylo přijato rozhodnutí Komise č. 842/2002/ESUO ze dne 21. května 2002, kterým se mění rozhodnutí č. 284/2000/ESUO o konečném antidumpingovém clu z dovozu některých plochých válcovaných výrobků ze železa nebo nelegované oceli o šířce nejméně 600 mm, neplátovaných, nepokovených ani nepovlakovaných, ve svitcích, pouze válcovaných za tepla, pocházejících mimo jiné z Indie a o přijetí závazku (Úř. věst. L 134, s. 18) Komise vypočetla běžnou dobu amortizace na základě výrobního odvětví dotčeného výrobku (bod 23 odůvodnění). Konečně ve věci, ve které bylo přijato nařízení Komise (ES) č. 713/2005 ze dne 10. května 2005 o uložení konečného vyrovnávacího cla z dovozu určitých širokospektrých antibiotik pocházejících z Indie (Úř. věst. L 121, s. 1) se běžná doba amortizace vypočetla na základě výrobního odvětví antibiotik (bod 105 odůvodnění).

155    V rozhodnutí Komise 90/266/EHS ze dne 13. června 1990, kterým se přijímá závazek thajské vlády v souvislosti s antisubvenčním řízením týkajícím se dovozů kuličkových ložisek, jejichž největší vnější průměr nepřesahuje 30 milimetrů, pocházejících z Thajska (Úř. věst. L 152, s. 59), uplatněném Radou jako příklad, Komise odmítla dobu amortizace uvedenou thajskými výrobci a upřednostnila použití doby amortizace oznámené výrobci Unie (bod 43 odůvodnění).

156    Z výše uvedeného vyplývá, že praxe Komise ve skutečnosti spočívá ve výpočtu běžné doby amortizace aktiv na základě několika srovnávacích základů, a nikoliv pouze na základě skutečností předložených žalobkyněmi. Za těchto okolností se unijní orgány nedopustily zjevně nesprávného posouzení tím, že zohlednily výrobní odvětví Unie.

157    Zadruhé, pokud jde o výsledek výpočtu doby amortizace dotčených aktiv, z bodu 344 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že běžná doba amortizace byla stanovena na 15 let.

158    Přitom je třeba konstatovat, že žalobkyně neposkytují žádné vysvětlení na podporu jejich argumentu, podle kterého se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení při výpočtu běžné doby amortizace dotčených aktiv.

159    Žalobkyně se totiž spokojují s tvrzením, že se unijní orgány dopustily zjevně nesprávného posouzení, když stanovily běžnou dobu amortizace na 15 let.

160    V každém případě je třeba mít nejprve za to, že tento argument spočívá na nesprávném předpokladu, protože Komise zohlednila další spolupracující vyvážející výrobce, jakož i výrobní odvětví Unie při výpočtu doby amortizace dotčeného majetku, a sice strojů a zařízení.

161    Dále je třeba připomenout, že Komise disponuje prostorem pro uvážení, pokud jde o určení způsobu výpočtu v souvislosti se stanovením běžné doby amortizace na 15 let, která v projednávaném případě odpovídá aritmetickému průměru.

162    Je třeba upřesnit, že aritmetický průměr se vypočte na základě počtu jednotek vynásobeného dobou amortizace, přičemž tento výsledek se vydělí celkovým počtem jednotek.

163    Jak uvádí Rada, pro jejich stroje a zařízení žalobkyně uvedly doby amortizace [důvěrné] a [důvěrné] let pro GHS a [důvěrné] let pro GE.

164    Pro porovnání, jiný vyvážející výrobce spolupracující při šetření uvedl dobu amortizace 10 a 20 let.

165    Rada rovněž správně uvádí, že výrobní odvětví Unie uvedlo doby amortizace 10 až 20 let, pokud jde o stroje.

166    Z výše uvedeného tak vyplývá, že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že stanovila běžnou dobu amortizace na 15 let, tedy víc, než je aritmetický průměr.

167    Konečně je nesprávný argument žalobkyň, podle kterého měla být průměrná běžná doba amortizace stanovena na [důvěrné] let podle aritmetického průměru a [důvěrné] let podle váženého průměru.

168    Doba amortizace totiž nemůže dosáhnout [důvěrné] nebo [důvěrné] let, jelikož zaprvé unijní orgány zohlednily výrobní odvětví Unie, které na základě informací předaných při šetření uvedlo běžnou dobu amortizace 10 až 20 let a zadruhé součet dob amortizace strojů a zařízení předložený žalobkyněmi je nižší než doba, kterou se snaží prosadit, ať už je vyčíslena na základě aritmetického průměru nebo váženého průměru.

169    V důsledku toho se orgány nedopustily zjevně nesprávného posouzení tím, že měly za to, že běžná doba amortizace má být stanovena na 15 let.

170    Čtvrtý žalobní důvod tedy musí být zamítnut v plném rozsahu.

 K pátému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení čl. 6 písm. b) základního nařízení

171    Žalobkyně tvrdí, že unijní orgány porušily čl. 6 písm. b) základního nařízení a dopustily se zjevně nesprávného posouzení tím, že měly za to, že se žalobkyním přiznaly zvýhodněné půjčky, protože podle nich měly tyto orgány porovnat úrokové sazby používané bankami ve státním vlastnictví s úrokovými sazbami, které by žalobkyně získaly na trhu. Z tohoto důvodu se žalobkyně domnívají, že unijní orgány nepřezkoumaly, zda získaly jakoukoliv státní záruku nebo podporu za podmínek výhodnějších než tržní podmínky.

172    Žalobkyně uvádí, že unijní orgány vůči nim svévolně použily známku BB, přičemž využily index finanční ratingové agentury Bloomberg, namísto známky A1, kterou jim přidělila agentura Moody’s. V tomto ohledu se žalobkyně domnívají, že jim jejich vynikající platební způsobilost umožňuje od čínských bank získat financování s výhodnými sazbami.

173    Rada tvrdí, že většina velkých čínských bank je vlastněna státem a nemůže svobodně určovat úrokové sazby, které používají. Z těchto důvodů neprovádí analýzy systémových rizik a úrokové sazby, které by vývozci mohly získat na čínském trhu, nemohou představovat platné referenční sazby pro výpočet výše subvencí poskytnutých vyvážejícím výrobcům prostřednictvím těchto zvýhodněných půjček.

174    Rada poznamenává, že unijní orgány považovaly za rozumné vytvořit vhodnou referenční sazbu tak, že použijí upravené čínské sazby, ale nemohly použít tuto metodu z důvodu neoznámení informací o úvěrové politice čínských bank a způsobech poskytování půjček vyvážejícím výrobcům.

175    Rada uvádí, že unijní orgány použily index agentury Bloomberg, přičemž zohlednily úrokovou sazbu, která mohla být žalobkyním poskytnuta bez zvýhodněného zacházení, kdežto agentura Moody’s vystavila své hodnocení při zohlednění podpory politik orgánů veřejné moci.

176    Úvodem je třeba připomenout, že čl. 6 písm. b) základního nařízení stanoví:

„Pro výpočet výhody vzniklé příjemci subvence platí tato pravidla:

[…]

b)       vládní půjčka se považuje za výhodu pouze v případě, že existuje rozdíl mezi částkou, kterou platí příjemce půjčky za její poskytnutí, a částkou, kterou by zaplatil za srovnatelnou obchodní půjčku, kterou by mohl skutečně získat na trhu. V tomto případě se za výhodu považuje rozdíl mezi těmito dvěma částkami.“

177    Článek 28 odst. 1 první pododstavec základního nařízení stanoví:

„Pokud účastník řízení odmítne umožnit přístup k nezbytným informacím nebo je neposkytne ve lhůtě stanovené tímto nařízením nebo pokud klade závažným způsobem překážky šetření, mohou prozatímní nebo konečná pozitivní nebo negativní zjištění vycházet z dostupných údajů.“

178    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že čínská vláda poskytla velmi omezené informace k podílníkům a vlastnické struktuře bank v Číně, přičemž pro čínský finanční trh jsou charakteristické zásahy orgánů veřejné moci, neboť většina významných bank je ve státním vlastnictví (viz bod 84 odůvodnění napadeného nařízení).

179    Čínská vláda totiž pouze odkázala na výroční zprávy čínských bank, které nejsou dostatečně podrobné pro potřeby šetření Komise.

180    V tomto ohledu je třeba připomenout, že čínská vláda neposkytla v odpovědi na žádost Komise žádné informace o struktuře vládního dozoru v čínských bankách (strategické banky nebo jiné banky) a provádění vládní politiky nebo sledování vládních zájmů, pokud jde o papírenský průmysl (viz bod 85 první a třetí pododstavec odůvodnění napadeného nařízení).

181    Je třeba rovněž konstatovat, že čínská vláda v odpovědi na žádost Komise neposkytla žádná vysvětlení ani odůvodnění ohledně úvěrů poskytovaných komerčními bankami, ať už se jedná o preferenční úvěry nebo jiné specifické úvěry (viz bod 87 druhý pododstavec odůvodnění napadeného nařízení).

182    Je třeba uvést, že čínská vláda nepředložila žádné údaje o čínském bankovním systému (viz bod 88 odůvodnění napadeného nařízení).

183    Kromě toho je třeba uvést, že čínská vláda ani spolupracující vyvážející výrobci neposkytli informace k úvěrové politice čínských bank a ke způsobu, jakým byly úvěry vyvážejícím výrobcům poskytovány (viz bod 99 odůvodnění napadeného nařízení).

184    Je třeba konstatovat, že žalobkyně výše uvedené nezpochybňují.

185    Žalobkyně navíc nezpochybňují skutečnost, že čínské banky nemohou svobodně určovat úrokové sazby a neuskutečňují analýzy systémových rizik svého finančního trhu.

186    Spokojují se totiž s uvedením, že se orgány dopustily zjevně nesprávného posouzení, jelikož neporovnaly sazby používané bankami ve státním vlastnictví se sazbami, které žalobkyně mohly získat na trhu.

187    Z výše uvedeného přitom vyplývá, že Komise opřela při šetření své posouzení o soubor dostupných údajů, a sice výroční zprávy čínských bank, studii z roku 2006 o čínském bankovním sektoru provedenou Deutsche Bank a některé informace předané čínskou vládou, čínskými bankami nebo spolupracujícími vyvážejícími výrobci.

188    Je tak třeba konstatovat, že se unijní orgány nedopustily zjevně nesprávného posouzení, pokud jde o existenci výhody v souvislosti s úvěry poskytnutými čínskými bankami, jelikož jsou uvedené banky ovládány orgány veřejné moci a vykonávají příkazy veřejné moci (viz bod 85 odůvodnění napadeného nařízení) a čínská vláda stanoví rámec fluktuace úrokových sazeb podle zvláštních pravidel (viz bod 87 odůvodnění napadeného nařízení).

189    Z bodu 89 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá:

„Komise dospěla k závěru, že finanční trh v Číně je narušen vládními zásahy a úrokové sazby, jež účtují nevládní banky a další finanční instituce, jsou se sazbami vládními pravděpodobně sladěny. Úrokové sazby, jež účtují nevládní banky a další finanční instituce, tedy nelze pokládat za vhodný komerční základ pro srovnání při určování případné výhody, kterou získávají příjemci vládních úvěrů.“

190    Kromě toho je třeba konstatovat, že žalobkyně nepředkládají žádný důkaz ani argument a že se omezují na pouhá tvrzení, že úvěry poskytnuté čínskými bankami nepředstavují výhodu.

191    Na základně dostupných údajů je třeba mít za to, že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení v rozsahu, v němž odkázala na známku BB agentury Bloomberg, která odpovídá spekulativním závazkům.

192    Z bodu 324 odůvodnění napadeného nařízení totiž vyplývá, že „informace obsažené ve [ve zprávách o úvěrovém ratingu předložených skupinou APP] proto vlastně potvrzují zjištění Komise, že současný finanční stav vývozce byl zjištěn ve zkresleném tržním prostředí, a tudíž nebylo možné vycházet z této míry úvěruschopnosti [A1 agentury Moody’s] čínských vývozců“.

193    Je třeba konstatovat, že se žalobkyně na podporu svého žalobního důvodu nesnaží prokázat, že by si v nenarušeném tržním prostředí zachovaly jejich aktuální finanční situaci.

194    Z toho plyne, že je třeba zamítnout pátý žalobní důvod.

 K šestému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 14 odst. 2 základního nařízení

195    V rámci šestého žalobního důvodu žalobkyně v zásadě tvrdí, že zavedení vyrovnávacích opatření nebylo nezbytné, protože subvence již byly vyrovnány zamítnutím jejich žádosti o přiznání statutu společnosti v tržním hospodářství v rámci nařízení ukládajícího konečné antidumpingové clo. V důsledku toho mělo být šetření zastaveno na základě čl. 14 odst. 2 základního nařízení.

196    V tomto ohledu žalobkyně uvádí, zaprvé že i kdyby se jim neuložilo žádné vyrovnávací clo, celková úroveň cla by zůstala stejná, ohraničená na úrovni rozpětí újmy a zadruhé že podle čl. 15 odst. 1 základního nařízení týkajícího se pravidla takzvaného nižšího cla by clo ve výši 20 % uložené na základě nařízení o uložení konečného antidumpingového cla muselo zůstat stejné, ať už by se uložilo vyrovnávací clo či nikoliv. Komise tak byla povinná předložit Radě návrh na zastavení antisubvenčního šetření.

197    Rada tvrdí, že čl. 14 odst. 2 základního nařízení neukládá orgánům povinnost vybrat si mezi antidumpingovými a antisubvenčními opatřeními a nestanoví žádné pravidlo ohledně způsobů, podle kterých je možné vhodně kombinovat tyto dva druhy opatření, jestliže tato opatření nepřesahují celkovou částku zjištěného dumpingu a subvencí nebo rozpětí újmy na základě čl. 15 odst. 1 základního nařízení.

198    V tomto ohledu Rada uvádí, že žalobkyně uznávají, že neexistuje riziko, že by na ně paralelní antidumpingové a antisubvenční šetření mělo nespravedlivý dopad.

199    Zaprvé, pokud jde o údajnou nepřípustnost tohoto žalobního důvodu, vznesenou Radou, je třeba uvést, že žalobkyně upřesnily, jak v předmětu žaloby, tak v jejich návrhových žádáních znějících na zrušení, že se omezují na zpochybnění legality uloženého konečného antisubvenčního cla v rozsahu, v němž se jich týká.

200    Za těchto okolností je třeba vykládat tuto žalobu na neplatnost v tom smyslu, že se týká jen částečného zrušení napadeného nařízení v rozsahu, v němž ukládá žalobkyním konečné antisubvenční clo.

201    S ohledem na všechno výše uvedené je třeba přezkoumat šestý žalobní důvod.

202    Z bodu 6 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá:

„Analýza újmy provedená v rámci tohoto antisubvenčního šetření a analýza újmy provedená v rámci souběžně probíhajícího antidumpingového šetření jsou shodné, neboť definice výrobního odvětví Unie, reprezentativních výrobců v Unii a období šetření jsou v obou šetřeních stejné. Z tohoto důvodu byly připomínky týkající se aspektů újmy, jež vznesly strany při jednom z těchto řízení, zohledněny při obou řízeních.“

203    V tomto ohledu je třeba upřesnit, že se obě šetření týkají téhož výrobku, a sice bezdřevého natíraného papíru pocházejícího z Číny.

204    V rámci napadeného nařízení zavedla Rada antisubvenční opatření (bod 490 odůvodnění napadeného nařízení), pro které vzala v úvahu zjištěná subvenční rozpětí a výši cla nezbytnou pro odstranění utrpěné újmy (bod 491 odůvodnění napadeného nařízení), aby se pokryly výrobní náklady výrobního odvětví Unie a dosáhlo zisku před zdaněním, kterého by mohlo výrobní odvětví Unie přiměřeně dosáhnout v běžných podmínkách hospodářské soutěže (bod 492 odůvodnění napadeného nařízení).

205    Z toho titulu měla Rada za to, že by cílová výše zisku žadatelů měla odrážet vysoké nároky na počáteční investice a riziko, jež jsou tomuto výrobnímu odvětví náročnému na kapitál vlastní a že ziskové rozpětí 8 % z obratu lze považovat za minimum, jehož by mohli výrobci v Unii pravděpodobně dosáhnout, pokud by neexistovalo subvencování působící újmu (bod 494 odůvodnění napadeného nařízení) a že na tomto základě byla vypočtena cena obdobného výrobku nepůsobící újmu výrobcům v Unii. Tato cena byla získána připočtením ziskového rozpětí ve výši 8 % k výrobním nákladům (bod 495 odůvodnění napadeného nařízení).

206    Rada tak měla za to, že na dovoz předmětného výrobku by mělo být uloženo konečné vyrovnávací clo na úrovni nejnižšího rozpětí (subvence nebo újmy) podle pravidla nižšího cla. V tomto případě musela být sazba tohoto vyrovnávacího cla stanovena na úrovni zjištěných subvenčních rozpětí, a sice 12 % v souladu s čl. 15 odst. 1 základního nařízení (bod 498 odůvodnění napadeného nařízení).

207    Rada se rovněž domnívala, že se u ostatních subvenčních programů vzhledem k použití pravidla nižšího cla v tomto případě a zjištěné výši subvence v souběžném řízení nepovažovalo za nutné dále zkoumat, zda a do jaké míry jsou stejné subvence vyrovnány dvakrát, je-li na stejný dovážený výrobek uloženo současně antidumpingové i vyrovnávací clo (bod 500 odůvodnění napadeného nařízení).

208    V rámci nařízení ukládajícího konečné antidumpingové clo měla Rada za to, že náklady investic byly zvláště zohledněny, a domnívala se, že cílový zisk stanovený na posledně uvedeném základě odráží nutnost vysokých počátečních investic a riziko spojené s tímto kapitálově náročným výrobním odvětvím v případě neexistence dumpingového nebo subvencovaného dovozu. Proto je cílový zisk 8 % považován za úroveň, které by mohlo odvětví dosáhnout, pokud by nedocházelo k dumpingovému dovozu (bod 158 odůvodnění nařízení ukládajícího konečného antidumpingové clo).

209    Rada dospěla k závěru, že by mělo být uloženo konečné clo z dovozu na úrovni odpovídající nejnižšímu dumpingovému rozpětí a rozpětí újmy, podle pravidla nižšího cla, přičemž sazba cla musí být v projednávaném případě stanovena na úrovni zjištěné újmy (bod 160 odůvodnění nařízení ukládajícího konečného antidumpingové clo).

210    Rada připomněla, že v souladu s čl. 9 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. L 343, s 51, oprava Úř. věst. 2010, L 7, s. 22, dále jen „základní antidumpingové nařízení“) se pokládalo za nezbytné určit, zda a do jaké míry částka subvencí a dumpingové rozpětí vyplývají ze stejné situace (bod 161 odůvodnění nařízení ukládajícího konečného antidumpingové clo).

211    Rada měla za to, že úroveň pro odstranění újmy je nižší než konečná dumpingová rozpětí, avšak vyšší než konečná rozpětí subvence. Rada se tedy rozhodla uložit konečné vyrovnávací clo na úrovni zjištěných konečných rozpětí subvence a poté uložit konečné antidumpingové clo do příslušné úrovně pro odstranění újmy (bod 164 odůvodnění nařízení ukládajícího konečného antidumpingové clo).

212    Rada na otázku na jednání ohledně důvodu, pro který se unijní orgány rozhodly soustředit nejprve na subvenci a poté na dumping, upřesnila, že subvence mohly být faktorem dumpingu, ale dumping s sebou nenesl subvence.

213    Rada se domnívala, že v souladu s čl. 14 odst. 1 základního antidumpingového nařízení nebude antidumpingové clo uloženo do míry nezbytné ke splnění pravidla nižšího cla (bod 165 odůvodnění nařízení ukládajícího konečného antidumpingové clo).

214    Článek 1 odst. 2 nařízení ukládajícího konečného antidumpingové clo stanoví, že sazba tohoto cla je 20 %.

215    Článek 1 odst. 3 nařízení ukládajícího konečného antidumpingové clo stanoví, že antidumpingové clo se nevybere ve výši 12 % u žalobkyň, pokud je odpovídající částka vybrána podle napadeného nařízení.

216    Článek 1 odst. 4 nařízení ukládajícího konečného antidumpingové clo stanoví, že sazba uloženého antidumpingového cla je 8 %.

217    Zaprvé ze všeho výše uvedeného vyplývá, že čl. 14 odst. 2 základního nařízení neukládá orgánům povinnost vybrat si mezi antidumpingovými a antisubvenčními opatřeními a nestanoví žádné pravidlo ohledně způsobů, podle kterých je možné vhodně kombinovat tyto dva druhy opatření, jak správně uvádí Rada podporovaná Komisí. Nicméně opatření nesmí přesáhnout celkovou výši zjištěného dumpingu a subvencí nebo rozpětí újmy podle čl. 15 odst. 1 základního nařízení nebo čl. 9 odst. 4 základního antidumpingového nařízení. Kromě toho není věcí Komise, aby Radě navrhovala zastavení šetření z důvodu, že uložení vyrovnávacích cel je irelevantní, jelikož rozpětí újmy zůstane nezměněné.

218    Zadruhé, jelikož bylo zjištěné celkové subvenční rozpětí žalobkyň 12 %, při celkovém dumpingovém rozpětí 43,5 %, a konečná vyrovnávací cla (12 %) a konečná dumpingová cla (8 %) jsou ohraničena na úrovni společného rozpětí újmy, tedy 20 %, je třeba konstatovat, že zavedená opatření nepřekračují úroveň subvencí, dumpingu nebo újmy zjištěných v důsledku šetření.

219    Zatřetí, jelikož byl rozdíl mezi dumpingovým a subvenčním rozpětím (31,5 %) vyšší než částka antidumpingového cla (8 %), není na rozdíl od tvrzení žalobkyň ani nastolena otázka prolínání mezi vyrovnávacím a antidumpingovým clem.

220    Proto je třeba zamítnout šestý žalobní důvod jako neopodstatněný.

 K sedmému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení čl. 8 odst. 1 základního nařízení

221    Sedmý žalobní důvod se se skládá ze dvou částí.

222    První část vychází z porušení čl. 3 odst. 2 základního antidumpingového nařízení a čl. 8 odst. 1 základního nařízení v rozsahu, v němž Komise vyloučila z hodnocení újmy jednoho z pěti výrobců v Unii, který spolupracoval při šetření, a to bez poskytnutí odůvodnění.

223    Druhá část vychází z porušení čl. 3 odst. 2 základního antidumpingového nařízení a čl. 8 odst. 1 základního nařízení v rozsahu, v němž Komise při hodnocení toho, co je třeba nazvat mikroekonomické ukazatele, použila údaje předané čtyřmi reprezentativními výrobci, a nikoliv údaje týkající se výrobní odvětví Unie jako celku.

224    Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 8 odst. 1 základního nařízení musí být [z]jištění újmy založeno na skutečných důkazech a zahrnuje objektivní posouzení [jednak] objemu dumpingového dovozu a jeho účinku na ceny obdobných výrobků na trhu Společenství, a [jednak] následného účinků tohoto dovozu na výrobní odvětví Společenství“.

225    Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury v oblasti společné obchodní politiky a zcela konkrétně v oblasti obchodních ochranných opatření disponují unijní orgány z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí přezkoumávat, širokou posuzovací pravomocí [v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 4. října 1983, Fediol v. Komise, 191/82, Recueil, s. 2913, bod 26; ze dne 27. září 2007, Ikea Wholesale, C‑351/04, Sb. rozh. s. I‑7723, bod 40; ze dne 3. září 2009, Moser Baer India v. Rada, C 535/06 P, Sb. rozh. s. I‑7051, bod 85, a rozsudek Tribunálu ze dne 18. září 2012, Since Hardware (Guangzhou) v. Rada, T 156/11, bod 134].

226    Podle ustálené judikatury platí, že zjištění újmy předpokládá posouzení složitých hospodářských otázek. V tomto ohledu orgány disponují širokou posuzovací pravomocí [rozsudek Soudního dvora ze dne 7. května 1991, Nakajima v. Rada, C‑69/89, Recueil, s. I‑2069, bod 86; rozsudky Tribunálu ze dne 28. září 1995, Ferchimex v. Rada, T‑164/94, Recueil, s. II‑2681, bod 131, a ze dne 14. března 2007, Aluminium Silicon Mill Products v. Rada, T‑107/04, Sb. rozh. s. II‑669, bod 43, a Since Hardware (Guangzhou) v. Rada, bod 225 výše, bod 135].

227    Soud Unie tedy musí omezit svůj přezkum na ověření dodržení procesních pravidel, věcné správnosti skutkových zjištění použitých k provedení zpochybňované volby, neexistence zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu a neexistence zneužití pravomoci [rozsudky Tribunálu Ferchimex v. Rada, bod 226 výše, bod 67; ze dne 28. října 1999, EFMA v. Rada, T‑210/95, Recueil, s. II‑3291, bod 57; Aluminium Silicon Mill Products v. Rada, bod 226 výše, bod 43, a Since Hardware (Guangzhou) v. Rada, bod 225 výše, bod 136].

228    Kromě toho musí žalobkyně předložit důkazy, které Tribunálu umožní konstatovat, že se Rada při zjišťování újmy dopustila zjevně nesprávného posouzení (v tomto smyslu viz rozsudky Tribunálu ze dne 28. října 2004, Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, T‑35/01, Recueil, s. II‑3663, bod 119, a ze dne 4. října 2006, Moser Baer India v. Rada, T‑300/03, Sb. rozh. s. II‑3911, bod 140 a citovaná judikatura; rozsudek Since Hardware (Guangzhou) v. Rada, bod 225 výše, bod 137].

 K první části, týkající se údajného neodůvodněného vyloučení finského výrobce pro účely hodnocení újmy

229    Zaprvé žalobkyně tvrdí, že i když Komise nevycházela z výběru vzorků, omezila analýzu několika ukazatelů újmy zařazených jako mikroekonomické v rozsahu, v němž byli kontrolováni a považováni za reprezentativní pro výrobní odvětví Unie pouze čtyři žadatelé. Komise v této souvislosti neodůvodnila vyloučení finského výrobce.

230    Žalobkyně uvádí, že Komise tím, že nezohlednila při hodnocení újmy jednoho z výrobců v Unii, který vykazoval kladné tendence, a za reprezentativní považovala pouze čtyři výrobce vystupující jako žadatelé, neuskutečnila „objektivní přezkum“ skutečností, které jí byly předloženy, ve smyslu popsaném odvolacím orgánem WTO.

231    Rada tvrdí, že Komise neopomenula spolupráci dotčeného finského výrobce, jelikož pokud jde o analýzu mikroekonomických ukazatelů újmy, tento výrobce nikdy neoznámil potřebné údaje, a pokud jde o analýzu makroekonomických ukazatelů újmy, údaje týkající se tohoto výrobce byly zahrnuty mezi informacemi oznámenými Cepifine.

232    Rada uvádí, že výroba dotčeného finského výrobce představovala nanejvýš 1,4 % výroby výrobního odvětví Unie a že oznámené číselné údaje, i když ukazovaly určitou pozitivní tendenci, nemohly vyvrátit analýzu újmy s ohledem na všechny výrobce v Unii.

233    Rada uvádí skutečnost, že výběr vzorku se může uskutečnit jen tehdy, když podniků, které se rozhodly spolupracovat, je tolik, že není možné vést šetření u každého z nich. V každém případě podniky, které spolupracovaly, byly reprezentativní pro výrobní odvětví Unie.

234    S ohledem na výše uvedené je třeba určit, zda Komise, jak tvrdí žalobkyně, skutečně nepřistoupila k přezkumu hodnocení újmy na základě objektivních důkazů, protože z výrobního odvětví Unie vyloučila finského výrobce předkládajícího kladné údaje.

235    V tomto ohledu žalobkyně předkládají dopis zaslaný dne 18. března 2010, ve kterém Komise požádala dotčeného finského výrobce o předložení vyjádření a na který tento odpověděl dopisem ze dne 30. dubna 2010, z něhož vyplývá, že neutrpěl újmu. Žalobkyně v této souvislosti při šetření uvedly, že Komise nemůže bez přiměřeného důvodu spolupráci tohoto výrobce nezohlednit.

236    Je třeba uvést, že v antisubvenčních věcech jsou Rada a Komise závislé na dobrovolné spolupráci účastníků řízení, pokud jde o poskytování nezbytných informací ve stanovených lhůtách (obdobně viz rozsudek EFMA v. Rada, bod 227 výše, bod 71).

237    Jak uvádí žalobkyně, v bodě 13 odůvodnění napadeného nařízení se uvádí, že „[o]dpovědi na dotazníky a další podání byly doručeny od dvou skupin čínských vyvážejících výrobců, od Cepifine, od čtyř výrobců v Unii vystupujících jako žadatelé a jednoho dalšího výrobce v Unii, dále od třinácti dovozců a obchodníků, kteří nejsou ve spojení, pěti uživatelů a jednoho sdružení tiskařského průmyslu“.

238    Přitom z bodu 53 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že se ve lhůtách stanovených v oznámení o zahájení přihlásili pouze čtyři výrobci v Unii.

239    Z bodu 389 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že „[v] rámci tohoto šetření bylo výrobní odvětví Unie vymezeno na úrovni výrobců v Unii, na něž připadá celková produkce Unie, […] a to nehledě k tomu, zda výrobci stížnost podpořili nebo zda při šetření spolupracovali“.

240    Z bodu 372 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že „[b]ěhem období šetření vyrábělo obdobný výrobek čtrnáct známých výrobců a někteří další velmi malí výrobci v Unii“ a že se „[o]dhaduje, že údaj poskytnutý sdružením CEPIFINE představuje 98 % výroby výrobců v Unii.“

241    S ohledem na výše uvedené byla situace dotčeného finského výrobce zohledněna, pokud jde o makroekonomické ukazatele, protože údaje předané Cepifine představovaly 98 % výroby vyvážejících výrobců v Unii.

242    Pokud jde nicméně o mikroekonomické ukazatele, které mohou být posouzeny jen na základě údajů předaných jednotlivými podniky, je třeba konstatovat, že dotčený finský výrobce neodpověděl ve lhůtách stanovených v oznámení o zahájení.

243    Okolnost, že finský výrobce neodpověděl, tak nemůže představovat opomenutí v rámci konkrétního přezkumu vycházejícího z objektivních důkazů hodnocení újmy.

244    Projednávanou výtku je tudíž třeba zamítnout.

245    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že orgány nedodržely požadavky odůvodnění s ohledem na článek 296 SFEU a článek 41 Listiny základních práv Evropské unie.

246    Rada má za to, že pokud jde o nedostatek odůvodnění napadeného nařízení, žalobkyně nepředkládají žádný důkaz.

247    S ohledem na přezkum uskutečněný v rámci první výtky první části žalobního důvodu, je třeba dospět k závěru, že ustanovení jak článku 296 SFEU, tak článku 41 Listiny základních práv rovněž nebyla porušena.

248    Projednávanou výtku je tudíž třeba zamítnout.

249    V důsledku toho musí být první část tohoto žalobního důvodu zamítnuta.

 Ke druhé části, která se týká způsobu údajného hodnocení mikroekonomických ukazatelů újmy zakládajícím se na čtyřech reprezentativních výrobcích v Unii

250    Žalobkyně zaprvé tvrdí, že Rada definovala výrobní odvětví Unie jako odvětví tvořené čtrnácti členy Cepifine, kdežto analýza Komise byla v rámci jejího šetření omezena na posouzení situace čtyř reprezentativních výrobců, pokud jde o určité ukazatele újmy.

251    Žalobkyně uvádí, že někteří ukazatelé újmy, a sice mikroekonomičtí ukazatelé, se týkají omezeného počtu výrobců, to znamená čtyř žadatelů a dotčeného finského výrobce, kteří jako jediní odpověděli na dotazník.

252    Podle žalobkyň tato metoda vytvořila zkreslený obraz újmy, protože neodpovídá ani situaci podskupiny výrobců ani situaci čtrnácti členů Cepifine. Komise totiž nemůže na jedné straně hodnotit újmu způsobenou výrobnímu odvětví Unie v souvislosti s určitými ukazateli a na druhé straně se v souvislosti s jinými ukazateli omezit na hodnocení újmy utrpěné pouze reprezentativní částí výrobců.

253    Žalobkyně se domnívají, že kritéria použitá Komisí pro zařazení ukazatelů újmy do makroekonomických a mikroekonomických kategorií, nejsou logická. Kromě toho uvádí, že napadené rozhodnutí neposkytuje v tomto ohledu žádné odůvodnění nebo vysvětlení.

254    Rada tvrdí, že výrobní odvětví Unie je definováno tak, že je tvoří všichni výrobci v Unii představující celkovou výrobu Unie a jeho součástí je čtrnáct členů Cepifine.

255    Rada uvádí, že čl. 8 odst. 1 základního nařízení nezakazuje analyzovat různé ukazatele újmy ve vztahu k různým podskupinám výrobců v Unii.

256    Rada má za to, že analýza splňuje kritéria uvedená v čl. 8 odst. 1 základního nařízení, pokud jde jak o mikroekonomické ukazatele újmy, tak o makroekonomické ukazatele újmy.

257    Rada se domnívá, že zavedené rozlišování mezi makroekonomickými a mikroekonomickými kritérii újmy je logické a vychází z praktických úvah, zejména dostupnosti údajů.

258    Je třeba uvést, že v tomto žalobním důvodu žalobkyně nezpochybňují ani relevanci hospodářských činitelů a ukazatelů, které orgány použily při svém hodnocení újmy vzniklé výrobnímu odvětví Unie, ani jejich analýzu provedenou Komisí, která byla uvedena v bodech 389 až 390 odůvodnění napadeného nařízení.

259    Je třeba připomenout, že žalobkyně zpochybňují klasifikaci ukazatelů a metodu použitou Komisí.

260    Článek 8 odst. 4 základního nařízení stanoví:

„Přezkum účinků dovozu subvencovaných výrobků na dotčené výrobní odvětví Společenství zahrnuje posouzení všech relevantních hospodářských činitelů a ukazatelů, které ovlivňují stav daného výrobního odvětví, včetně: skutečnosti, že výrobní odvětví dosud nepřekonalo účinky dřívějšího subvencování nebo dumpingu; výše napadnutelných subvencí; skutečného a možného poklesu prodejů, zisku, výroby, podílu na trhu, produktivity, návratnosti investic a vytížení kapacit; činitelů, které ovlivňují vývoj cen ve Společenství; skutečných a možných nepříznivých účinků na pohyb peněžních prostředků, stav zásob, zaměstnanost, mzdy, hospodářský růst, schopnost opatřit si kapitál nebo investice a v případě zemědělství také, zda došlo ke zvýšení nákladů vládních podpůrných programů. Tento výčet není vyčerpávající a žádné z těchto kritérií není nezbytně rozhodující.“

261    Pokud jde o makroekonomické činitele, z bodu 389 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že „Komise běžně hodnotí makroekonomické faktory pro určení újmy utrpěné na úrovni výrobního odvětví Unie jako celku […], výrobní odvětví Unie bylo vymezeno na úrovni výrobců v Unii, na něž připadá celková výroba v Unii […],a to nehledě k tomu, zda výrobci [...] při šetření spolupracovali“.

262    V tomto ohledu z bodu 385 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že „[m]akroekonomické prvky (výroba, kapacita, využití kapacity, objem prodeje, podíl na trhu, růst a výše napadnutelných subvencí) byly posouzeny na úrovni celého výrobního odvětví Unie, a to na základě informací poskytnutých sdružením CEPIFINE“.

263    Pokud jde o mikroekonomické činitele, z bodu 390 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že tyto činitelé „se analyzují na úrovni reprezentativních výrobců v Unii bez ohledu na to, zda stížnost podpořili, či nikoli“.

264    V tomto ohledu z bodu 386 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že „[a]nalýza mikroekonomických prvků (průměrných jednotkových cen, zaměstnanosti, mezd, produktivity, zásob, ziskovosti, peněžního toku, investic, návratnosti investic, schopnosti získávat kapitál) byla provedena na úrovni výrobců v Unii, a to na základě informací, které byly od nich obdrženy a řádně ověřeny“.

265    Je třeba připomenout, že v antisubvenčních věcech jsou Rada a Komise závislé na dobrovolné spolupráci účastníků řízení, pokud jde o poskytování nezbytných informací ve stanovených lhůtách (viz bod 263 výše).

266    Z výše uvedeného vyplývá, že v souladu s čl. 8 odst. 4 základního nařízení Komise provedla analýzu různých kritérií ve vztahu k výrobnímu odvětví Unie, pokud jde o makroekonomické ukazatele, a ve vztahu k jednotlivým podnikům, pokud jde o mikroekonomické ukazatele.

267    Makroekonomičtí ukazatelé byli totiž posouzeni na základě informací předaných sdružením Cepifine, které pokrývá 98 % výroby výrobců v Unii.

268    Kromě toho mikroekonomičtí ukazatelé vycházející z dostupnosti informací předaných jednotlivými podniky, byli hodnoceni na základě údajů zaslaných čtyřmi reprezentativními výrobci vystupujícími jako žadatelé, s vyloučením dotčeného finského výrobce, který se nevyjádřil ve stanovených lhůtách.

269    V rámci volné úvahy unijních orgánů jim žádná povinnost vyplývající ze základního nařízení neukládá klasifikaci makroekonomických a mikroekonomických kritérií nebo zákaz tvořit podskupiny výrobců, pokud Komise provádí objektivní přezkum, který se sám zakládá na objektivních důkazech, jak tomu bylo v projednávaném případě.

270    Je tak třeba konstatovat, že žalobkyně nepředkládají na podporu jejich výtky žádný důkaz, který by mohl prokázat, že klasifikace ukazatelů újmy a metoda Komise neumožnily provést konkrétní přezkum zakládající se na objektivních důkazech.

271    Tato výtka tedy musí být zamítnuta.

272    Zadruhé žalobkyně uvádí, že Komise měla přistoupit k výběru vzorku.

273    Z bodu 28 odůvodnění základního nařízení vyplývá, že [v] případech, kdy je počet stran nebo obchodních operací příliš velký, je nezbytné postupovat výběrem vzorku prošetřovaných subjektů, aby bylo možné ukončit šetření ve stanovených lhůtách“.

274    Přitom, jak uvádí Rada, Komise nebyla v projednávané věci povinna využít metodu výběru vzorku (viz bod 233 výše).

275    Na základě prostoru pro uvážení unijních orgánů, jak jej uznává judikatura, se totiž Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, jestliže se na šetření podíleli pouze čtyři reprezentativní výrobci.

276    Tato výtka tedy musí být zamítnuta.

277    Zatřetí je třeba konstatovat, že žalobkyně se spokojily s uvedením skutečnosti, že napadené nařízení je stiženo nedostatkem odůvodnění, aniž by nicméně předložily jakýkoliv důkaz, který by mohl prokázat údajné porušení článku 296 SFEU.

278    Daná výtka tak musí být zamítnuta.

279    Z tohoto důvodu musí být zamítnuta druhá část tohoto žalobního důvodu.

280    V důsledku toho je třeba zamítnout sedmý žalobní důvod v plném rozsahu.

 K osmému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení čl. 2 písm. d) a článku15 základního nařízení

281    Zaprvé žalobkyně před Tribunálem upozorňují, že „se až ve velmi pozdní fázi řízení dozvěděly o metodě, kterou Komise použila, aby dospěla k cílovému ziskovému rozpětí ve výši 8 %“.

282    Za předpokladu, že by se jednalo o argument, žalobkyně neprokazují, že jim toto údajné opoždění uškodilo při skutečném vyjádření jejich stanoviska a zasáhlo do jejich práva na obhajobu.

283    Z tohoto důvodu, a jelikož se žalobkyně v zásadě chtějí dovolávat porušení práva na obhajobu, je třeba tuto námitku zamítnout.

284    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že Komise porušila čl. 2 písm. d) a článek 15 základního nařízení, když vycházela z cílového zisku ve výši 8 %.

285    Je třeba připomenout, že čl. 2 písm. d) základního nařízení stanoví, že „se ‚újmou‘ rozumí, není-li stanoveno jinak, podstatná újma výrobnímu odvětví Společenství, její hrozba nebo závažné zpoždění při zavádění některého výrobního odvětví Společenství“.

286    Článek 15 odst. 1 základního nařízení stanoví, že vyrovnávací clo nesmí být vyšší než výše napadnutelných subvencí a musí být nižší, pokud toto menší clo postačuje k odstranění újmy způsobené výrobnímu odvětví [Unie]“.

287    Ze znění uvedených článků vyplývá, že ziskové rozpětí, které má Rada použít při výpočtu cílové ceny, která odstraní dotčenou újmu, musí být omezeno na ziskové rozpětí, se kterým by výrobní odvětví Unie mohlo počítat za normálních podmínek hospodářské soutěže bez subvencovaného dovozu. Přiznat výrobnímu odvětví Unie ziskové rozpětí, které by nemohlo dosáhnout za neexistence subvencí, není v souladu s čl. 2 písm. d) a čl. 15 odst. 1 základního nařízení (rozsudek EFMA v. Rada, bod 227 výše, bod 60).

288    Žalobkyně uvádí, že cílový zisk byl vypočítaný na základě toho, co se považovalo za přiměřenou návratnost (investovaného) kapitálu v odvětví výroby papíru v Unii spíše než na základě rozpětí, které by bylo skutečně dosaženo za neexistence subvencovaného dovozu, jež musí být omezeno na ziskové rozpětí, se kterým by výrobní odvětví Unie mohlo rozumně počítat za normálních podmínek hospodářské soutěže.

289    Otázka nespočívá v tom, zda cílové ziskové rozpětí ve výši 8 % postačuje k pokrytí investic a podstoupených rizik, ale v tom, zda je možné takového ziskové rozpětí dosáhnout v případě neexistence subvencovaných dovozů. Tento argument je třeba chápat tak, že se týká zjevně nesprávného posouzení při výpočtu ziskového rozpětí.

290    Rada tvrdí, že existuje vazba mezi přiměřenou návratností kapitálu konkrétního výrobního odvětví a zisky, které je možné dosáhnout za běžných a nezkreslených tržních podmínek, jelikož do kapitálově náročných výrobních odvětví, která vyžadují vysoké počáteční investice, se investuje, jen pokud je možné počítat s dostatečnou návratností.

291    Jak vyplývá z ustálené judikatury, pokud jde o hodnocení komplexní hospodářské situace, Rada disponuje širokou posuzovací pravomocí při určení přiměřeného ziskového rozpětí. Soud Unie musí tedy omezit svůj přezkum na ověření dodržení procesních pravidel, věcné správnosti skutkových zjištění použitých k provedení zpochybňované volby, neexistence zjevně nesprávného posouzení tohoto skutkového stavu a neexistence zneužití pravomoci (rozsudky EFMA v. Rada, bod 227 výše, bod 57, a Ferchimex v. Rada, bod 226 výše, bod 67).

292    S ohledem na výše uvedené je třeba přezkoumat, zda se Rada při výpočtu ziskového rozpětí dopustila zjevně nesprávného posouzení.

293    Je třeba připomenout, že žalobkyním přísluší předložit důkazy, které Tribunálu umožní konstatovat, že se Rada dopustila zjevně nesprávného posouzení ve smyslu judikatury [v tomto smyslu viz rozsudky Tribunálu Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, bod 228 výše, bod 119, a Moser Baer India v. Rada, bod 228 výše, bod 140 a citovaná judikatura; rozsudek Since Hardware (Guangzhou) v. Rada, bod 225 výše, bod 137].

294    Z bodu 494 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá:

„Cílová výše zisku uvedená v podnětu a následné žádosti žadatele byla přezkoumána na základě odpovědí na dotazník a inspekcí na místě u reprezentativních výrobců v Unii. Bylo zjištěno, že by cílová výše zisku měla odrážet vysoké nároky na počáteční investice a riziko, jež jsou tomuto výrobnímu odvětví náročnému na kapitál vlastní, za situace, kdy by nedocházelo k dumpingovému či subvencovanému dovozu. Rovněž byly zohledněny náklady na investice do strojního zařízení. Bylo zjištěno, že ziskové rozpětí 8 % z obratu lze považovat za přiměřené minimum, jehož by mohli výrobci v Unii pravděpodobně dosáhnout, pokud by neexistovalo subvencování působící újmu.“

295    Je třeba konstatovat, že žalobkyně zpochybňují pouze skutečnost, že Komise do výpočtu ziskového rozpětí zahrnula úvahy týkající se pokrytí investic a podstoupených rizik.

296    Je třeba uvést, že když orgány využijí prostor pro uvážení, který jim přiznává základní nařízení, nejsou povinny podrobně a předem vysvětlit kritéria, která zamýšlejí uplatnit v každé situaci, a to ani v případech, kdy přijímají nové zásadní politiky (rozsudek Thai Bicycle Industry v. Rada, T‑118/96, bod 71 výše, bod 68; v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky Soudního dvora ze dne 5. října 1988, Brother Industries v. Rada, 250/85, Recueil, s. 5683, body 28 a 29, a Nakajima v. Rada, bod 226 výše, bod 118).

297    V projednávaném případě je třeba uvést, že Komise zohlednila několik kritérií, jako jsou odpovědi na dotazník, investiční náklady, podstoupená rizika, okolnost, že výrobní odvětví je kapitálově vysoce náročné, a vyloučení vývozních prodejů společnosti, která je součástí spolupracujícího vyvážejícího výrobce.

298    Jak uvádí Rada, žalobkyně „netvrdí […], že by byl kterýkoliv z těchto činitelů chybný nebo nevěrohodný“.

299     Je třeba konstatovat, že žalobkyně nezpochybňují tvrzení Rady, že „podle všeho existuje souvislost mezi přiměřenou návratností kapitálu konkrétního výrobního odvětví a zisky, kterých je možné dosáhnout za běžných a nezkreslených tržních podmínek“.

300    Nicméně uvádí, že „cílem uložení antisubvenčního cla není vrácení ceny na běžnou a nezkreslenou úroveň, ale její vrácení na úroveň, kterou by bylo možné dosáhnout, pokud by nedošlo k subvencovaným dovozům“.

301    Žádný důkaz neumožňuje dospět k závěru, že Komise sledovala cíl uložení vyrovnávacího cla, aby vrátila cenu na běžnou a nezkreslenou úroveň.

302    Žalobkyně uvádí, že v bodě 356 antisubvenčního podnětu Cepifine tvrdí, že evropští výrobci v rámci sdružení mohli za neexistence subvencovaných dovozů počítat se ziskem ve výši 5 %.

303    Ani z tohoto podnětu nicméně nevyplývá, že Komise stanovila antidumpingová cla s cílem vrátit ceny na běžnou a nezkreslenou úroveň.

304    Unijní orgány měly v rámci jejich posuzovací pravomoci za to, že v případě neexistence subvencovaného dovozu mohlo být dosaženo ziskového rozpětí ve výši 8 %.

305    Je tedy třeba mít za to, že Komise jasně uvedla, že cílový zisk 8 % je považován za úroveň, které by mohlo výrobní odvětví dosáhnout, pokud by nedocházelo k subvencovanému dovozu (viz bod 294 výše).

306    V každém případě je třeba konstatovat, že se žalobkyně spokojily s odkazem na důkazy uvedené ve správním spise ve věci a nepředložily žádný důkaz, který by mohl prokázat jakékoliv zjevně nesprávné posouzení unijních orgánů v souvislosti s tím, že uložily vyrovnávací cla s jediným cílem vrátit cenu na normální a nezkreslenou úroveň.

307    Tato výtka tedy musí být zamítnuta.

308    Zatřetí žalobkyně na podporu své argumentace uvádí, že v průběhu roku 2005, tedy před obdobím šetření, dosahovalo průměrné ziskové rozpětí žadatelů 2 %, kdežto v roce 2009, tedy v průběhu období šetření, dosahovalo rozpětí pro výpočet cílového zisku 2,88 %.

309    Rada uvádí, že unijní orgány nemohly vycházet ze zisku dosaženého výrobním odvětvím Unie během posuzovaného období, protože dotčené výrobní odvětví vykazovalo z důvodu strukturálních problémů výjimečné ztráty. Ze spisu vyplývá, že žalobkyně nezpochybnily tyto úvahy.

310    Bod 416 odůvodnění napadeného nařízení uvádí:

„Čtyři reprezentativní výrobci v Unii utrpěli v letech 2006 až 2008 ztráty a finanční situace se začala zlepšovat teprve v roce 2009, kdy světová cena buničiny, která je hlavní surovinou, výjimečně zaznamenala výrazný pokles v důsledku hospodářského útlumu. Toto snížení cen buničiny (o 20 %) bylo považováno za mimořádně velký pokles, který přímo přispěl ke zlepšení finanční situace v období šetření. Je třeba poznamenat, že se ceny buničiny od konce období šetření vrátily na úroveň před jeho začátkem.“

311    Bod 457 odůvodnění napadeného nařízení uvádí:

„Šetření však ukázalo, že výrobní odvětví Unie utrpělo ztráty v posuzovaném období, a to zejména v roce 2008, navzdory restrukturalizaci výrobců, protože […] výrobní odvětví Unie stále nedokázalo zvýšit své ceny na úroveň přesahující jeho náklady. Tato situace byla způsobena hlavně cenovým tlakem subvencovaného dovozu, který probíhal za ceny nižší, než byly ceny výrobního odvětví Unie.“

312    Z bodu 444 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že „bylo zjištěno, že výrazný nárůst levného subvencovaného dovozu z [Číny] měl značný nepříznivý dopad na hospodářskou situaci výrobního odvětví Unie“.

313    S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že výše průměrného ziskového rozpětí žadatelů v průběhu roku 2005, tak jak ho uvedly žalobkyně, sama o sobě nestačí k prokázání, že se Rada dopustila zjevně nesprávného posouzení při určení ziskového rozpětí v případě neexistence dotčeného dovozu před obdobím, kterého se týkalo šetření (v tomto smyslu viz rozsudek EFMA v. Rada, bod 227 výše, bod 89).

314    Tato výtka tedy musí být zamítnuta.

315    Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že osmý žalobní důvod musí být zamítnut.

 K devátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 8, čl. 9 odst. 1 a čl. 10 odst. 6 základního nařízení

316    Úvodem je třeba uvést, že žalobkyně nezpochybňují, že bezdřevý natíraný papír používaný v archových tiskařských strojích není zaměnitelný s kotouči pro kotoučové tiskařské stroje.

317    Je třeba rovněž uvést, že žalobkyně nezpochybňují, že kotouče používané pro kotoučové tiskařské stroje nejsou zaměnitelné s kotouči pro archové tiskařské stroje.

318    Navíc žalobkyně nezpochybňují, že kotouče pro kotoučové tiskařské stroje mohou být užívané v archových tiskařských strojích vybavených technologií CutStar.

319    Žalobkyně zpochybňují definici dotyčného výrobku v rozsahu, v němž orgány vyloučily kotouče pro kotoučové tiskařské stroje a dospěly k závěru, že nejsou zaměnitelné s kotouči určenými k rozřezání.

320    Rada uvádí, že kotouče pro kotoučové tiskařské stroje musí být vyloučeny z definice dotčeného výrobku, protože různé druhy papíru mají rozdílné fyzikální vlastnosti.

321    Rada uvádí, že různé druhy papíru nejsou zaměnitelné a že unijní orgány definovaly dotčený výrobek jako papír pro archové tiskařské stroje, ať už se jedná o archy papíru nebo o kotouče použitelné ve strojích CutStar.

322    Při určení zaměnitelnosti výrobků je tak třeba přezkoumat, zda kotouče pro kotoučové tiskařské stroje mohou být užívané v archových tiskařských strojích vybavených technologií CutStar a zda kotouče pro archové tiskařské stroje mohou být používány v kotoučových tiskařských strojích.

323    Z bodu 19 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že žalobkyně uvedly, že „kotouče pro kotoučové stroje a kotouče zahrnuté do oblasti působnosti tohoto šetření (kotouče určené k rozřezání a archy) mají stejné základní technické a fyzikální vlastnosti a nejsou navzájem rozlišitelné“.

324    V tomto ohledu žalobkyně tvrdí, že v příloze žaloby předložily „shodující se důkazy, ze kterých vyplývá, že tiskárny vybavené systémem CutStar mohou používat oba druhy kotoučů“.

325    V souladu s bodem odůvodnění 17 napadeného nařízení:

„Bezdřevý natíraný papír je vysoce jakostní papír, kartón a lepenka všeobecně používané k tisku materiálů určených ke čtení, jako jsou například časopisy, katalogy, výroční zprávy, ročenky. Dotčený výrobek zahrnuje jak listy (archy), tak kotouče vhodné pro použití v archových tiskařských strojích (kotouče určené k rozřezání). Kotouče vhodné pro použití v archových tiskařských strojích jsou určeny k tomu, aby byly před tiskem rozřezány na archy, a jsou tudíž považovány za zaměnitelné a za přímo soutěžící s archy.“

326    Bod 18 odůvodnění napadeného nařízení uvádí, že kotouče určené pro použití v kotoučových tiskařských strojích se „obvykle vkládají do těchto tiskařských strojů přímo a předem se nerozřezávají“.

327    Přitom je třeba konstatovat, že žalobkyně se omezují na tvrzení, že se unijní orgány při definici dotčeného výrobku dopustily zjevně nesprávného posouzení, přestože nepředložily na podporu své argumentace důkazy.

328    Žalobkyně totiž nepředkládají žádný důkaz, který by mohl prokázat, že bezdřevý natíraný papír v kotoučích se může používat v kotoučových tiskařských strojích, ať už s ohledem na fyzikální nebo technické vlastnosti, jako je pevnost v tahu nebo zaměnitelnost z hospodářského pohledu.

329    Podle ustálené judikatury definice dotčeného výrobku v rámci antisubvenčního šetření má za cíl pomoci vypracování seznamu výrobků, které případně budou předmětem uložení vyrovnávacích cel. Pro účely této definice mohou unijní orgány zohlednit několik faktorů, jako jsou fyzikální, technické a chemické vlastnosti výrobků, jejich použití, jejich zaměnitelnost, jejich vnímání spotřebitelem, distribuční kanály, výrobní proces, náklady na výrobu a kvalita [obdobně viz rozsudky Tribunálu ze dne 13. září 2010, Whirlpool Europe v. Rada, T‑314/06, Sb. rozh. s. II‑5005, bod 138; ze dne 17. prosince 2010, EWRIA a další v. Komise, T‑369/08, Sb. rozh. s. II‑6283, bod 82, a ze dne 10. října 2012, Gem-Year a Jinn-Well Auto-Parts (Zhejiang) v. Rada, T‑172/09, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 59]

330    V souladu s bodem odůvodnění 20 napadeného nařízení:

„[Š]etření […] potvrdilo, že skutečně existují zřetelně rozdílné technické a fyzikální vlastnosti, jako je vlhkost a tuhost, které papír používaný v kotoučových strojích odlišují od papíru používaného při archovém tisku. Šetření dále potvrdilo, že technické vlastnosti uvedené v 18. bodě odůvodnění jsou charakteristické výhradně pro kotouče papíru vhodné k použití v kotoučových tiskařských strojích. V důsledku těchto rozdílů nelze papír používaný v kotoučových strojích nebo papír používaný v archových strojích používat ve stejném typu tiskařského stroje, a proto nejsou vzájemně zaměnitelné. Je třeba poznamenat, že všechny strany souhlasily s tím, že uvedené dva druhy papíru se od sebe odlišují pevností povrchu a pevností v tahu.“

331    Přitom z bodu 35 odůvodnění napadeného nařízení vyplývá, že v 18. a 20. bodě odůvodnění jsou uvedena další kritéria, která nebyla dotyčným vyvážejícím výrobcem zpochybněna“.

332    Je třeba uvést, že určení obdobného výrobku nebylo zpochybněno.

333    Ustanovení základního nařízení týkající se definice dotčeného výrobku tedy nebyla porušena, takže tato výtka musí být zamítnuta.

334    Pokud jde o definici výrobního odvětví Unie a aktivní legitimaci v rámci antisubvenčního řízení, žalobkyně uvádí, že se nesprávná definice dotčeného výrobku použila k definici výrobního odvětví Unie vyrábějícího obdobný výrobek a při hodnocení újmy, která vznikla tomuto výrobnímu odvětví.

335    Bod 374 odůvodnění napadeného nařízení zní:

„Jak je uvedeno v 19. bodě odůvodnění, jedna ze zúčastněných stran tvrdila, že bezdřevý natíraný papír vhodný pro kotoučové tiskařské stroje by měl být zahrnut do oblasti působnosti tohoto šetření. Na základě tohoto tvrzení by podle této strany nemělo výrobní odvětví Unie, které podalo podnět, ve stávajícím řízení dostatečně silnou pozici. Vzhledem k závěrům uvedeným ve 22. a 25. bodě odůvodnění, tedy že bezdřevý natíraný papír vhodný pro kotoučové tiskařské stroje a bezdřevý natíraný papír používaný při archovém tisku jsou dva různé výrobky, muselo být toto tvrzení odmítnuto.“

336    Jak uvádí Rada, žalobní důvod je třeba přezkoumat jen tehdy, pokud byla definice dotčeného výrobku nesprávná.

337    Z výše uvedeného přitom vyplývá, že se unijní orgány při definici dotčeného výrobku nedopustily zjevně nesprávného posouzení.

338    Projednávaná výtka je tak bezpředmětná.

339    Navíc je třeba konstatovat, že se žalobkyně omezují na tvrzení, že unijní orgány porušily čl. 9 odst. 1, článek 10 a čl. 6 odst. 4 základního nařízení, přestože neposkytly důkazy na podporu své argumentace.

340    Projednávanou výtku je tudíž třeba zamítnout.

341    Pokud jde o porušení článku 296 SFEU, žalobkyně uvádí, že unijní orgány nesplnily svou povinnost odůvodnění napadeného nařízení, jelikož mlčení uvedených orgánů o vzájemné zaměnitelnosti dvou dotčených výrobků, pokud se používají v tiskařských strojích s vybavením CutStar, znemožnilo žalobkyním účinně před Tribunálem obhájit své tvrzení, že systém CutStar umožňuje zaměnitelnost kotoučů určených pro kotoučové tiskařské stroje a kotoučů určených na řezání, a zpochybnit důležité rozhodnutí, které mělo značný vliv na aktivní legitimaci a hodnocení újmy, jakož i výsledek šetření.

342    Je třeba připomenout, že odůvodnění požadované článkem 296 SFEU musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něj jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, C‑521/09 P, Sb. rozh. s. I‑8947, bod 147 a citovaná judikatura).

343    V tomto ohledu je třeba připomenout, že povinnost uvést odůvodnění představuje podstatnou náležitost, která musí být odlišena od otázky opodstatněnosti odůvodnění, jež spadá pod otázku legality, pokud jde o meritum sporného aktu (viz rozsudek Elf Aquitaine v. Komise, bod 342 výše, bod 146 a citovaná judikatura).

344    V rámci individuálních rozhodnutí tak z ustálené judikatury plyne, že účelem povinnosti odůvodnit individuální rozhodnutí je vedle umožnění soudního přezkumu poskytnout dotčené osobě dostatek údajů, aby seznala, zda je rozhodnutí případně stiženo vadou, která umožňuje zpochybnit jeho platnost (viz rozsudek Elf Aquitaine v. Komise, bod 342 výše, bod 148 a citovaná judikatura).

345    Je třeba mít za to, že výtka vycházející z okolnosti, že napadené nařízení není odůvodněné nebo je nedostatečně odůvodněné, z důvodu případného mlčení unijních orgánů k zaměnitelnosti dotčených výrobků, není opodstatněná.

346    Unijní orgány totiž přezkoumaly okolnost, že bezdřevý natíraný papír v arších nebo kotoučích používaných v archových tiskařských strojích a v kotoučích používaných v kotoučových tiskařských strojích představuje odlišné skupiny výrobků a není vzájemně zaměnitelný (bod 20 odůvodnění napadeného nařízení), jak z pohledu fyzikálních a technických vlastností, přičemž bod 20 odůvodnění napadeného nařízení potvrzuje bod 18 odůvodnění napadeného nařízení, zejména pokud jde o pevnost v tahu a tuhost jako relevantní rozlišovací kritéria (body 18, 35 a 40 odůvodnění napadeného nařízení), tak z hospodářského hlediska (bod 22 odůvodnění napadeného nařízení).

347    Unijní orgány tak neporušily článek 296 SFEU, jelikož žalobkyně mohly jasně identifikovat skutečnosti, které byly v napadeném nařízení zohledněny při přijetí závěru o chybějící vzájemné zaměnitelnosti kotoučů určených k řezání pro archové tiskařské stroje a kotoučů používaných v kotoučových tiskařských strojích.

348    Tato výtka tedy musí být zamítnuta.

349    V důsledku toho ze všeho výše uvedeného vyplývá, že devátý žalobní důvod musí být zamítnut.

 K desátému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení čl. 8 odst. 1 a 6 základního nařízení

350    Žalobkyně zaprvé uvádí, že na základě zásady nepřičitatelnosti je napadené nařízení stiženo nedostatkem odůvodnění, jelikož unijní orgány neposkytly relevantní vysvětlení ani dostatečné odůvodnění, pokud jde o skutečnost, že cena nepůsobící újmu nepřesahovala to, co bylo nezbytné k odstranění újmy způsobené subvencovanými nebo dumpingovými dovozy.

351    Je přitom třeba uvést, že unijní orgány jasně odůvodnily výsledek testu nepřičtení, když hodnotily vliv dalších činitelů na újmu, jako je vývoj spotřeby na unijním trhu (body 454 až 448 odůvodnění napadeného nařízení), ceny surovin (bod 449 až 451 odůvodnění napadeného nařízení), vývozní výkonnost výrobního odvětví Unie (body 452 a 453 odůvodnění napadeného nařízení), dovozy ze třetích zemí (body 454 až 456 odůvodnění napadeného nařízení), jakož i nadměrná strukturální kapacita (body 457 a 458 odůvodnění napadeného nařízení).

352    Je tak třeba mít za to, že unijní orgány jasně odůvodnily skutečnost, že újmu způsobenou subvencovaným nebo dumpingovým dovozem nelze přičítat jiným činitelům, a že v důsledku toho cena nepůsobící újmu byla určena tak, aby nepřekračovala to, co bylo nezbytné pro odstranění újmy způsobené tímto dovozem.

353    Žalobkyně rovněž uvádí, že se unijní orgány neujistily, že újma přičitatelná jiným činitelům, než je dumping a subvence, nebyla zohledněna při určení výše cla uloženého na jejich dovozy, ačkoliv uvedené orgány mají důkazní břemeno ohledně provedení analýzy nepřičitatelnosti.

354    Je třeba konstatovat, že žalobkyně pouze poznamenávají, že úroveň uloženého cla dosahovala 20 % a cena nepůsobící újmu, na jejímž základě byla tato sazba stanovena, byla získána tak, že se k výrobním nákladům připočetlo ziskové rozpětí ve výši 8 %.

355    Jak uvádí Rada, žalobkyně v zásadě nezpochybňují přístup unijních orgánů, který se týká cílového zisku, a nezpochybňují ani, že byl stanoven na úrovni, kterou by výrobní odvětví Unie mohlo dosáhnout bez subvencovaných dovozů

356    V tomto ohledu je třeba připomenout, že žalobkyně nezpochybňují hodnověrnost těchto skutečností.

357    Je tak třeba uvést, že žalobkyně nezpochybňují úroveň uloženého cla, jelikož se omezují na připomenutí výpočtu rozpětí újmy, jak je uveden v bodě 499 odůvodnění napadeného nařízení.

358    V každém případě je třeba připomenout, že unijní orgány v souladu s čl. 8 odst. 6 základního nařízení přezkoumaly vliv jiných známých činitelů, které mohly způsobit újmu výrobnímu odvětví Unie, a konstatovaly, že žádný z nich nemohl přerušit příčinnou souvislost mezi dumpingovým dovozem z Číny a újmou vzniklou výrobnímu odvětví Unie (body 445 až 458 odůvodnění napadeného nařízení). Unijní orgány tak splnily podmínky nezbytné pro přijetí dotčených opatření.

359    Tato výtka tedy musí být zamítnuta.

360    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že unijní orgány zběžně zamítly všechny příčiny vzniku újmy, které jim byly předloženy během šetření, krom případu subvencovaných dovozů.

361    V tomto ohledu se žalobkyně omezují na příkladné tvrzení, že způsobená újma nemůže být v plném rozsahu přičtena dovozům z Číny, jelikož ztráta podílu na trhu v období šetření dosahovala 5 % a čínský dovoz vzrostl jen o 3 %, což znamená, že jiný konkurent získal ztracený tržní podíl výrobního odvětví Unie ve výši 2 %. Žalobkyně tak nejsou jako jediné odpovědné za ztrátu podílu na trhu a z ní vyplývající újmu.

362    Pokud jde o argument žalobkyň, je třeba připomenout, že podle judikatury mají Rada a Komise povinnost zkoumat, zda újma, z níž chtějí vycházet, vyplývá skutečně z dovozů, jež byly předmětem subvence, a vyloučit jakoukoliv újmu plynoucí z jiných činitelů (obdobně viz rozsudek Soudního dvora ze dne 11. června 1992, Extramet Industrie v. Rada, C‑358/89, Recueil, s. I‑3813, bod 16, a rozsudek Tribunálu ze dne 25. října 2011, CHEMK a KF v. Rada, T‑190/08, Sb. rozh. s. II‑7359, bod 188).

363    Je třeba rovněž připomenout, že otázka, zda jiné činitele než subvencované dovozy přispěly k újmě vzniklé výrobnímu odvětví Unie, předpokládá posouzení složitých hospodářských otázek, k němuž mají unijní orgány širokou posuzovací pravomoc, což znamená, že soud Unie může provést pouze omezený přezkum tohoto posouzení (obdobně viz rozsudek CHEMK a KF v. Rada, bod 363 výše, bod 189).

364    Kromě toho musí žalobkyně předložit důkazy, které Tribunálu umožní konstatovat, že se Rada při hodnocení újmy dopustila zjevně nesprávného posouzení [viz rozsudky Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, bod 228 výše, bod 119; Moser Baer India v. Rada, bod 228 výše, bod 140 a citovaná judikatura a Since Hardware (Guangzhou) v. Rada, bod 225 výše, bod 137].

365    Z této judikatury je třeba vyvodit, že hodnocení újmy zohledňuje všechny podmínky stanovení uvedené újmy, včetně příčinné souvislosti.

366    Žalobkyně se přitom omezují na formulaci pouhých tvrzení, navíc jen jako příklad.

367    Je tak třeba konstatovat, že žalobkyně na podporu svého argumentu nepředkládají žádný důkaz, který by mohl prokázat, že unijní orgány se dopustily nesprávného posouzení při určení příčinné souvislosti.

368    Jen pro úplnost je třeba konstatovat, jak uvedla Rada, že žalobkyně nezpochybňují závěry vyvozené z bodů 454 a 455 odůvodnění napadeného nařízení, podle kterých dovozy ze třetích zemí nepřispěly k podstatné újmě způsobené výrobnímu odvětví Unie.

369    Zatřetí, pokud jde o zhoršení vývozní výkonnosti výrobního odvětví Unie, žalobkyně zpochybňují tvrzení unijních orgánů, podle kterého toto zhoršení není hlavní příčinou újmy způsobené výrobcům, a v důsledku toho nepřerušuje příčinnou souvislost.

370    Jak uvádí Rada, vývozní výkonnost výrobního odvětví Unie zmírnila škodlivé účinky subvencovaných dovozů.

371    Bod 452 odůvodnění napadeného nařízení totiž zejména uvádí:

„Vzhledem k tomu, že vývoz hraje důležitou úlohu při udržování vysoké úrovně využití kapacity, aby se pokryly vysoké fixní náklady na investice do strojního zařízení, bylo zjištěno, že ačkoliv se vývozní výkonnost zhoršovala, měl vývoz celkově kladný vliv. V souladu s tím se má za to, že i když snížení vývozní aktivity mohlo přispět k celkovému zhoršení situace výrobního odvětví Unie, tato aktivita přeci jen zmírnila ztráty utrpěné na trhu Unie, a tudíž není taková, aby narušila příčinnou souvislost mezi subvencovaným dovozem z [Číny] a újmou, kterou utrpělo výrobní odvětví Unie.“

372    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že žalobkyně nepředložily žádný důkaz, který by mohl prokázat, že se unijní orgány dopustily nesprávného posouzení při určení příčinné souvislosti.

373    S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba desátý žalobní důvod v plném rozsahu zamítnout.

374    Z toho vyplývá, že žaloba musí být zamítnuta v plném rozsahu.

 K nákladům řízení

375    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada a Cepifine, Sappi Europe, Burgo Group a Lecta požadovaly náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné jim uložit, že ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení, které vynaložily Rada a Cepifine, Sappi Europe, Burgo Group a Lecta.

376    Komise ponese vlastní náklady řízení v souladu s čl. 87 odst. 4 prvním pododstavcem jednacího řádu.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (třetí senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Společnosti Gold East Paper (Jiangsu) Co. Ltd a Gold Huasheng Paper (Suzhou Industrial Park) Co. Ltd ponesou vlastní náklady řízení a uhradí náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie, Cepifine AISBL, Sappi Europe SA, Burgo Group SpA a Lecta SA.

3)      Evropská komise ponese vlastní náklady řízení.

Czúcz Labucka Gratsias

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 11. září 2014.

Podpisy.

Obsah

Právní rámec

Skutečnosti předcházející sporu

Šetření

Napadené nařízení

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

Právní otázky

K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 15 odst. 1 základního nařízení

K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 6 písm. d), článku 28 a článku 4 základního nařízení

K první části, která se týká použití Tchaj-wanu jako vhodného srovnávacího základu

K druhé části, která se týká údajné neexistence důkazu specifičnosti

Ke třetímu žalobnímu důvodu, který vychází z porušení článku 4 základního nařízení

Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení čl. 7 odst. 3 základního nařízení

K pátému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení čl. 6 písm. b) základního nařízení

K šestému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 14 odst. 2 základního nařízení

K sedmému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení čl. 8 odst. 1 základního nařízení

K první části, týkající se údajného neodůvodněného vyloučení finského výrobce pro účely hodnocení újmy

Ke druhé části, která se týká způsobu údajného hodnocení mikroekonomických ukazatelů újmy zakládajícím se na čtyřech reprezentativních výrobcích v Unii

K osmému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení čl. 2 písm. d) a článku15 základního nařízení

K devátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 8, čl. 9 odst. 1 a čl. 10 odst. 6 základního nařízení

K desátému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení čl. 8 odst. 1 a 6 základního nařízení

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: angličtina.

1 – Důvěrné údaje byly vynechány.