null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MACIEJE SZPUNARA
přednesené dne 30. dubna 2024(1)
Věc C‑650/22
Fédération internationale de football association (FIFA)
proti
BZ,
za účasti:
Union Royale Belge des Sociétés de Football-Association ASBL (URBSFA),
SA Sporting du Pays de Charleroi,
Fédération Internationale des Footballeurs Professionnels,
Union Nationale des Footballeurs Professionnels,
Fédération Internationale des Footballeurs Professionnels, Division Europe
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Cour d’appel de Mons (odvolací soud v Mons, Belgie)]
„Řízení o předběžné otázce – Volný pohyb pracovníků – Zákaz dohod – Pravidla FIFA pro status a přestupy hráčů – Předčasné rozvázání smlouvy uzavřené mezi klubem a hráčem – Pravidla, která sankcionují jiný klub, jenž dotčeného hráče angažuje – Zákaz vydání osvědčení potřebného pro přestup tohoto hráče do uvedeného jiného klubu“
I. Úvod
1. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Cour d’appel de Mons (odvolací soud v Mons, Belgie) a která se týká výkladu článků 45 a 101 SFEU, je předkládána v rámci řízení vedeného mezi BZ, fotbalovým hráčem, a Fédération internationale de football association (Mezinárodní federace fotbalových asociací, dále jen „FIFA“) a týká se újmy, kterou tento hráč údajně utrpěl v důsledku určitých pravidel FIFA upravujících smluvní vztahy mezi hráči a kluby.
2. Dotčená pravidla se týkají náhrady újmy, sportovních sankcí a vydání povinného mezinárodní osvědčení o přestupu v případě, kdy údajně došlo k ukončení smlouvy bez oprávněného důvodu.
3. V tomto stanovisku se budu zabývat tím, zda články 45 a 101 SFEU nebo článek 15 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) sporným ustanovením brání.
II. Skutkový stav, původní řízení a předběžná otázka
A. Strany sporu
4. BZ je bývalý profesionální fotbalista s bydlištěm v Paříži (Francie).
5. SA Sporting du Pays de Charleroi je belgický fotbalový klub.
6. FIFA je sdružení založené v roce 1904 v Paříži. Má sídlo v Curychu (Švýcarsko) a řídí se švýcarským právem. Mezi cíle FIFA popsané v článku 2 stanov FIFA patří zejména „přijmout pravidla a předpisy upravující fotbal a s ním související otázky a zajistit jejich dodržování“(2) a „dohlížet na fotbal ve všech jeho formách přijetím všech opatření, která se jeví jako nezbytná a doporučeníhodná za účelem předcházení porušení [s]tanov, předpisů, rozhodnutí FIFA a [p]ravidel hry“(3). Mezi jeho orgány patří „Kongres“ jako „nejvyšší a legislativní orgán“(4), „Výbor“ jako „strategický a dozorčí orgán“(5) a „generální sekretariát“ jako „výkonný, provozní a administrativní orgán“(6).
7. Podle článků 11 a 14 stanov FIFA se členem FIFA v dané zemi může stát každá „asociace odpovědná za organizování a kontrolu fotbalu“ zejména za podmínky, že je již členem jedné ze šesti kontinentálních konfederací uznaných FIFA a uvedených v článku 22 stanov FIFA. Mezi tyto konfederace patří i Union des associations européennes de football (Unie evropských fotbalových asociací, dále jen „UEFA“). Daná asociace se musí nejprve zavázat dodržovat stanovy, předpisy, směrnice a rozhodnutí FIFA, jakož i stanovy, předpisy, směrnice a rozhodnutí kontinentální konfederace, jejíž je tato asociace již členem. V praxi je v současné době členy FIFA více než 200 národních fotbalových asociací. Na základě článků 14 a 15 stanov FIFA jsou v tomto postavení povinny zejména „zajistit, aby jejich vlastní členové dodržovali stanovy, předpisy, směrnice a rozhodnutí orgánů FIFA“(7), jakož i zajistit, aby je dodržovaly všechny entity ve fotbale, zejména profesionální ligy, kluby a hráči. Kromě toho platí, že „kluby, ligy nebo jiná seskupení klubů sdružená v členské asociaci jsou jí podřízeny a musí být touto asociací uznány“(8).
B. Sporná ustanovení
8. Dne 22. března 2014 přijala FIFA předpis nazvaný „Pravidla pro status a přestupy hráčů“ (dále jen „PSPH“), který nabyl účinnosti dne 1. srpna téhož roku. Tato pravidla zrušují a nahrazují dřívější soubor pravidel se stejným názvem.
9. Článek 9.1 PSPH je formulován následovně:
„Hráč zaregistrovaný u jedné asociace může být zaregistrován u nové asociace pouze, pokud tato asociace obdržela mezinárodní osvědčení o přestupu (ITC) vystavené předchozí asociací. ITC se vydává bezpodmínečně, bezplatně a bez časového omezení. Jakékoli rozporné ustanovení je od počátku neplatné. Asociace, která vydává ITC, je povinna předložit jednu jeho kopii FIFA. Správní postup při vydávání ITC je popsán v článku 8 přílohy 3 […] těchto pravidel.“
10. Článek 8.2 odst. 7 přílohy 3 PSPH zní: „Předchozí asociace ITC nevydá, vyvstal-li mezi předchozím klubem a profesionálním hráčem na základě okolností uvedených v čl. 8.2 odstavci 4 písm. b) této přílohy smluvní spor […]“.
11. Článek 8.2 odst. 4 písm. b) přílohy 3 PSPH pak zní: „Do sedmi dnů ode dne žádosti o ITC předchozí asociace […] žádost o ITC zamítne a uvede […] důvod zamítnutí, kterým může být buď skutečnost, že platnost smlouvy mezi předchozím klubem a profesionálním hráčem neuplynula, nebo že nedošlo k vzájemné dohodě o předčasném rozvázání smlouvy“.
12. Článek 17 PSPH stanoví:
„Následující ustanovení se použijí, je-li smlouva rozvázána bez oprávněného důvodu:
1. Strana, která neoprávněně ukončila smlouvu, je ve všech případech povinna nahradit újmu. S výhradou ustanovení článku 20 a přílohy 4 o tréninkových kompenzacích a, není-li ve smlouvě stanoveno jinak, se náhrada za neoprávněné ukončení smlouvy vypočítá s přihlédnutím k právu platnému v dotyčné zemi, ke zvláštnostem sportu a k jakémukoli jinému objektivnímu kritériu. Mezi tato kritéria náleží zejména odměna a další výhody náležející hráči na základě stávající a/nebo nové smlouvy, doba do konce trvání stávající smlouvy až do maximální délky pěti let, náklady a výdaje vzniklé nebo vynaložené předchozím klubem (umořené během smluvního období), dojde-li k rozvázání v ochranné době.
2. Právo na takovou náhradu nesmí být postoupeno třetí osobě. Je-li profesionální hráč povinen nahradit újmu, jsou profesionální hráč a jeho nový klub solidárně odpovědní za její náhradu. Částka může být stanovena ve smlouvě nebo dohodnuta mezi stranami.
[…]
4. Vedle povinnosti nahradit újmu se všem klubům, které budou usvědčeny z neoprávněného ukončení smlouvy nebo z podněcování k neoprávněnému ukončení smlouvy během ochranné doby, uloží sportovní sankce. O klubu, který podepíše smlouvu s profesionálním hráčem, jenž bez oprávněného důvodu rozvázal svou předchozí smlouvu, se má za to, že, dokud se neprokáže opak, podněcoval tohoto profesionálního hráče k porušení smlouvy. Klubu bude uložen zákaz registrovat nové hráče na vnitrostátní nebo mezinárodní úrovni na dvě celá a po sobě jdoucí registrační období. Klub bude moci nové hráče na vnitrostátní nebo mezinárodní úrovni zaregistrovat teprve od dalšího registračního období následujícího poté, co byla dotčená sportovní sankce zcela vykonána. Zejména nebude možné využít výjimky ani předběžných opatření zakotvených v čl. 6 odst. 1 těchto pravidel za účelem registrace hráčů před tímto obdobím.“
C. Původní řízení
13. BZ byl v období let 2004 až 2019 profesionálním fotbalistou.
14. Dne 20. srpna 2013 podepsal smlouvu na čtyři roky s ruským profesionálním fotbalovým klubem Futbolny Klub Lokomotiv (dále jen „Lokomotiv Moskva“).
15. Dne 22. srpna 2014 klub Lokomotiv Moskva tuto smlouvu ukončil a požádal komoru pro řešení sporů FIFA (dále jen „komora pro řešení sporů FIFA“), aby BZ uložil povinnost zaplatit částku ve výši 20 milionů eur jako náhrady újmy, přičemž se dovolával porušení a „rozvázání smlouvy bez oprávněného důvodu“ ve smyslu článku 17 PSPH. BZ následně uplatnil protinárok, kterým se po klubu Lokomotiv Moskva domáhal zaplacení nezaplacené mzdy a náhrady újmy odpovídající výši odměny, která by mu náležela na základě smlouvy v případě, že by tato smlouva nebyla předčasně ukončena.
16. Poté BZ začal hledat angažmá v jiném klubu, který by jej mohl zaměstnat, což se ukázalo být obtížné. BZ tvrdí, že důvodem bylo riziko, že nový klub bude solidárně s BZ povinen k náhradě újmy, kterou si nárokuje klub Lokomotiv Moskva.
17. BZ uvádí, že i přes zájem, který o něj projevilo několik klubů, se mu podařilo získat pouze jedinou nabídku, a to nabídku od klubu Sporting du pays de Charleroi, který mu dne 19. února 2015 zaslal dopis s nabídkou angažmá obsahující dvě kumulativní odkládací podmínky: 1) být zaregistrován a řádně se kvalifikovat v rámci klubu Sporting du Pays de Charleroi v rámci jeho prvního družstva pro účast v jakékoli oficiální soutěži pořádané Union Royale Belge des Sociétés de Football Association ASBL (Belgická královská fotbalová asociace, dále jen „URBSFA“), UEFA nebo FIFA, a to nejpozději do dne 30. března 2015; a 2) získat (v téže lhůtě) písemné a bezpodmínečné potvrzení, že klub Sporting du Pays de Charleroi nelze považovat za solidárního dlužníka (in solidum) ve vztahu k jakékoli náhradě (zejména náhradě újmy za rozvázání smlouvy), kterou by byl BZ případně povinen uhradit klubu Lokomotiv Moskva.
18. Dopisy ze dne 20. února a ze dne 5. března 2015 požádali zástupci BZ a Sporting Pays de Charleroi jak FIFA, tak URBSFA o potvrzení, že BZ může být zaregistrován a kvalifikovat se v souladu s předpisy pro hraní v rámci prvního družstva Sporting Pays de Charleroi a že články 17.2 a 17.4 PSPH se na klub Sporting Pays de Charleroi nepoužijí.
19. Dopisem ze dne 23. února 2015 FIFA odpověděla, že pravomoc uplatnit ustanovení PSPH má pouze příslušný rozhodovací orgán, a nikoli její správní orgán. URBSFA dne 6. března 2015 uvedla, že v souladu s pravidly FIFA nemůže být BZ zaregistrován, dokud jeho předchozí klub nevydá ITC.
20. Rozhodnutím ze dne 18. května 2015 komora pro řešení sporů FIFA částečně vyhověla návrhu klubu Lokomotiv Moskva a stanovila výši náhrady, kterou měl BZ zaplatit, na 10,5 milionu eur, přičemž nároky BZ byly zamítnuty. Komora pro řešení sporů FIFA rovněž rozhodla, že článek 17.2 PSPH se na BZ do budoucna nebude vztahovat. Toto rozhodnutí bylo dne 27. května 2016 potvrzeno v odvolacím řízení Mezinárodní sportovní arbitráží (dále jen „CAS“).
21. Smlouvou ze dne 24. července 2015 získal BZ angažmá v klubu Olympique de Marseille (Francie).
22. Dne 9. prosince 2015 BZ podal žalobu proti FIFA a URBSFA u tribunal de commerce du Hainaut, division Charleroi (obchodní soud v Henegavsku, pobočka Charleroi, Belgie), s cílem dosáhnout náhrady škody, a to ušlého zisku ve výši 6 milionů eur, který mu podle jeho tvrzení vznikl proto, že FIFA a URBSFA použily sporná ustanovení, ohledně kterých má BZ za to, že jsou v rozporu s unijním právem.
23. Rozsudkem ze dne 19. ledna 2017 uvedený soud určil, že žaloba BZ je v zásadě opodstatněná, a uložil FIFA a URBSFA, aby BZ uhradily prozatímní částku ve výši 60 001 eur.
24. FIFA proti tomuto rozsudku podala odvolání k předkládajícímu soudu. I URBSFA, která byla vyzvána, aby vstoupila do řízení, navrhla, aby byl uvedený rozsudek ze dne 19. ledna 2017 změněn.
D. Předběžná otázka
25. Na základě těchto skutkových okolností předložil Cour d’appel de Mons (odvolací soud v Mons) usnesením ze dne 19. září 2022, došlým Soudnímu dvoru dne 17. října 2022, Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Musí být články 45 a 101 SFEU vykládány v tom smyslu, že zakazují:
– zásadu solidární odpovědnosti hráče a klubu, který tomuto hráči nabízí angažmá, při náhradě újmy klubu, se kterým byla rozvázána smlouva bez oprávněného důvodu, jak je stanovena v článku 17.2 PSPH, ve spojení se sportovními sankcemi zakotvenými v článku 17.4 týchž pravidel a finančními sankcemi zakotvenými v článku 17.1;
– možnost, aby asociace, ke které náleží předchozí hráčův klub, nevydala [ITC] nezbytné k tomu, aby hráč mohl uzavřít smlouvu s novým klubem, existuje-li mezi tímto předchozím klubem a hráčem spor (článek 9.1 PSPH a článek 8.2.7 přílohy 3 uvedených PSPH)?“
26. Písemná vyjádření předložili FIFA, BZ, URBSFA, Fédération Internationale des Footballeurs Professionnels (Mezinárodní federace profesionálních fotbalistů; dále jen „FIFPro“)(9), Fédération Internationale des Footballeurs Professionnels, Division Europe (Mezinárodní federace profesionálních fotbalistů, divize Evropa, dále jen „FIFPro Europe“), Union Nationale des Footballeurs Professionnels (dále jen „UNFP“), řecká, francouzská, italská a maďarská vláda, jakož i Evropská komise. Jednání konaného dne 18. ledna 2024 se zúčastnili FIFA, BZ, URBSFA, FIFPro, FIFPro Europe, UNFP, řecká vláda a Komise.
III. Posouzení
A. K přípustnosti
27. FIFA a URBSFA se dovolávají nepřesnosti v předkládacím usnesení a tvrdí, že spor v původním řízení musí být považován za spor „čistě vnitrostátní“ povahy, takže projednávaná věc musí být prohlášena za nepřípustnou. Řecká, francouzská a maďarská vláda mají ohledně přípustnosti věci podobné pochybnosti.
28. S tímto argumentem nemohu souhlasit. Dotčené právní otázky z předkládacího usnesení vyplývají zcela jednoznačně. Všichni dotčení účastníci řízení plně pochopili smysl a kontext předběžné otázky i skutkové okolnosti a právní kontext, v jejichž rámci tato otázka vyvstala, jakož i skutečnost, že dotčený spor má přeshraniční rozměr vzhledem k tomu, že fotbalista, jenž je státním příslušníkem Francie s bydlištěm tamtéž, tvrdil, že mu bylo bráněno v tom, aby se pro účely výkonu svého povolání přemístil do Belgie(10).
B. K věci samé
29. Ve své předběžné otázce se předkládající soud v podstatě táže, zda články 45 a 101 SFEU brání uplatnění pravidel přijatých FIFA, která upravují: 1) solidární odpovědnost hráče a klubu, který tomuto hráči nabízí angažmá, při náhradě újmy klubu, se kterým byla rozvázána smlouva bez oprávněného důvodu; a 2) možnost asociace, ke které náleží předchozí hráčův klub, nevydat ITC nezbytné k tomu, aby hráč mohl uzavřít smlouvu s novým klubem, existuje-li mezi tímto předchozím klubem a hráčem spor.
1. Poznámky k metodologii
30. Je třeba připomenout, že Soudní dvůr vydal v nedávné době dva arrêts de principe [rozsudky zásadního významu] týkající se pravidel přijatých soukromoprávními entitami zodpovědnými za organizování a kontrolu fotbalu na světové, evropské a vnitrostátní úrovni(11). To znamená, že Soudní dvůr právě vyvinul značné úsilí na syntézu a shrnutí předchozí judikatury. Vzhledem k tomu, že z těchto nedávných rozsudků je možno vycházet, bude toto stanovisko zaměřeno především na specifické rysy projednávané věci(12).
31. Soudní dvůr zkoumá taková pravidla, jako jsou sporná ustanovení, jak z hlediska pravidel hospodářské soutěže, tak z hlediska ustanovení vnitřního trhu(13). Na projednávanou věc jsou tak v zásadě použitelné články 101 a 45 SFEU. Jedná se o pragmatický přístup, který nicméně může vést k potenciálně komplikovaným situacím, jak se pokusím stručně nastínit.
32. Podle logiky Smluv mají základní svobody i pravidla hospodářské soutěže za cíl zajistit fungování vnitřního trhu(14). V této souvislosti je nutno připomenout, že protokol (č. 27) o vnitřním trhu a hospodářské soutěži výslovně uvádí, že vnitřní trh podle článku 3 SEU zahrnuje systém zajišťující, aby hospodářská soutěž nebyla narušována(15). Podle původního pojetí Smluv byly základní svobody určeny členským státům jakožto veřejnoprávním subjektům, zatímco pravidla hospodářské soutěže měla zavazovat soukromé podniky.
33. V průběhu let se však tato dělicí linie poněkud rozostřila. Často lze jen těžko popírat, že některé soukromé entity jednají způsobem, který je blízký jednání státu, ať již jednoduše z důvodu své hospodářské síly, nebo vzhledem ke způsobu, jakým přijímají „pravidla“, zatímco v jiných situacích se jednání státu více podobá jednání soukromého podniku. Soudní dvůr se tedy (musel) s takovým vývojem vypořádat a judikatura se dále rozvinula: na jedné straně došlo k tomu, že v určitých situacích byly některé svobody vnitřního trhu uplatněny na soukromé entity(16), zatímco na druhé straně se v jiných situacích mělo za to, že jednání členských států spadají do oblasti působnosti práva hospodářské soutěže(17). Komplexní a jednoznačné posouzení této otázky by překračovalo rámec tohoto stanoviska.
34. Kromě toho v některých případech Soudní dvůr rozhodl, že na tentýž soubor skutkových okolností se vztahují základní svobody i pravidla hospodářské soutěže. Jinými slovy, binární rozhodování (buď pravidla hospodářské soutěže, nebo základní svobody) se změnilo na souběžný (resp. kumulativní) přístup. Vzhledem k původní logice Smluv popsané výše si lze klást otázku, jaké důvody Soudní dvůr k tomuto přístupu vedly. Takovéto souběžné uplatňování ustanovení může pochopitelně vést k žádoucímu výsledku, kdy žádné pravidlo přijaté takovou entitou, jako je FIFA, neunikne působnosti unijního práva, nicméně tento postup se neobejde bez problémů: co se například stane v situaci, kdy je sporné ustanovení shledáno slučitelným s článkem 101 SFEU, ale neslučitelným s článkem 45 SFEU, popřípadě naopak? Intuitivní odpověď je jasná: oba soubory pravidel (pravidla hospodářské soutěže i základní svobody) musí být po meritorní stránce hodnoceny samostatně.
35. Vezměme si například rozsudek Soudního dvora ve věci Royal Antwerp Football Club(18) a představme si, že při uplatňování závěrů Soudního dvora narazí předkládající soud na situaci, kdy 1) je účelem sporných ustanovení omezení hospodářské soutěže ve smyslu článku 101 SFEU(19) a 2) tato sporná ustanovení představují omezení podle článku 45 SFEU. Dále, stále v rámci uplatňování rozsudku Royal Antwerp Football Club na spor, který byl vnitrostátnímu soudu předložen, by musel tento soud konstatovat, že omezení z hlediska účelu (článek 101 SFEU) je zakázáno samo o sobě, což znemožňuje jeho posouzení ve světle jiných cílů podle rozhodnutí Wouters a další(20)(21). Zároveň by vnitrostátní soud mohl posuzovat případná odůvodnění podle článku 45 SFEU, přičemž by dokonce mohl dojít k závěru, že v dané konkrétní věci jsou dotčená omezení odůvodněná. Sporná ustanovení by tak v důsledku výše uvedeného byla neslučitelná s článkem 101 SFEU, ale slučitelná s článkem 45 SFEU.
36. Konečně je třeba mít na paměti, že se zásadně liší právní důsledky porušení základních svobod a pravidel hospodářské soutěže: jakmile Soudní dvůr konstatuje, že FIFA porušuje například článek 45 SFEU, nemohou být sporná ustanovení použita v rámci působnosti FIFA, pokud jde o vnitřní trh Evropské unie. Stále však musí existovat přeshraniční prvek mezi členskými státy. Naproti tomu, jakmile je zjištěno porušení článku 101 SFEU, nelze sporná ustanovení použít, a to ani v rámci členského státu.
37. V každém případě uplatním v tomto stanovisku stejný přístup jako Soudní dvůr ve výše uvedených arrêts de principe [rozsudky zásadního významu]: budu se zabývat článkem 45 i článkem 101 SFEU.
2. Ke sporným ustanovením
38. V této fázi považuji za užitečné sporná ustanovení stručně připomenout.
39. Články 17.1, 17.2 a 17.4 PSPH upravují solidární odpovědnost hráče a klubu, který tomuto hráči nabízí angažmá, při náhradě újmy klubu, se kterým byla rozvázána smlouva bez oprávněného důvodu. Tomuto hráči a prvně uvedenému klubu jsou navíc uloženy sportovní sankce a finanční sankce. Tato pravidla budu dále označovat jako „pravidla upravující náhradu újmy a sankce“.
40. Podle článku 9.1 PSPH a čl. 8.2 odst. 7 přílohy 3 PSPH má asociace, ke které náleží předchozí hráčův klub, právo nevydat ITC nezbytné k tomu, aby hráč mohl uzavřít smlouvu s novým klubem, existuje-li mezi tímto předchozím klubem a hráčem spor.
3. K omezení podle článku 45 SFEU
41. Podle ustálené judikatury Soudního dvora článek 45 SFEU brání přijetí jakéhokoli opatření, které bez ohledu na to, zda je založeno na státní příslušnosti nebo se použije bez ohledu na ni, může znevýhodňovat státní příslušníky Unie, chtějí-li vykonávat hospodářskou činnost na území jiného členského státu než na území jejich členského státu původu, tím, že jim brání opustit stát svého původu nebo je od toho odrazují(22).
42. O omezující povaze všech sporných ustanovení není pochyb, o čemž svědčí mimo jiné i skutečnost, že žádný z účastníků tohoto řízení se nesnaží takovou omezující povahu zpochybňovat.
43. Ustanovení upravující solidární odpovědnost nového klubu a profesionálního hráče za zaplacení náhrady újmy za neoprávněné rozvázání smlouvy bývalému klubu tohoto hráče v případě předčasného ukončení této smlouvy bez oprávněného důvodu totiž mohou kluby, které se obávají finančního rizika, od angažování dotčeného hráče odrazovat. Totéž platí pro sportovní sankci spočívající v zákazu registrace nových hráčů na vnitrostátní nebo mezinárodní úrovni na dvě celá a po sobě jdoucí registrační období, jakož i nevydání ITC. To může hráči účinně bránit ve výkonu jeho povolání v klubu nacházejícím se v jiném členském státě.
44. V této souvislosti je zbytečné zkoumat, zda sporná ustanovení představují nepřímou diskriminaci vůči státním příslušníkům jiných členských států nebo zda jsou pouhou překážkou volného pohybu osob. Rozhodující je, že hráčům je fakticky bráněno v tom, aby se přesouvali do klubů v jiných členských státech. Právě k tomu došlo v projednávané věci: BZ, francouzský státní příslušník vykonávající zaměstnání, měl v úmyslu pracovat v Belgii, tedy ve státě, jehož státním příslušníkem nebyl. Sporná ustanovení mu v tom fakticky zabránila.
4. K článku 101 SFEU
45. Podle čl. 101 odst. 1 SFEU jsou veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu, neslučitelné s vnitřním trhem.
46. Sporná ustanovení představují rozhodnutí sdružení podniků ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU(23), která by mohla ovlivnit obchod mezi členskými státy ve smyslu tohoto ustanovení(24). V této souvislosti považuji za nutné zdůraznit, že skutečnost, že se sporná ustanovení týkají toho, co by bylo obvykle považováno za pracovní právo, na tomto závěru ničeho nemění. Konkrétně se na projednávanou věc nepoužije výjimka označovaná jako „výjimka Albany“, a to z onoho prostého důvodu, že sporná ustanovení nejsou kolektivními smlouvami mezi zaměstnavateli a zaměstnanci(25). Naopak, jak správně zdůrazňuje BZ, FIFA přijala PSPH právě z důvodu neexistence takových dohod.
47. V následujícím textu se budu věnovat otázce, zda sporná ustanovení představují jednání, jehož účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu.
48. BZ a FIFPro tvrdí, že čl. 101 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že účelem(26) sporných ustanovení je omezení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU. Účelem, a v každém případě skutečným i potenciálním důsledkem článků 17 a 9.1 PSPH, stejně jako čl. 8.2 odst. 7 přílohy 3 PSPH, je s ohledem na jejich znění, hospodářský a právní kontext, jakož i objektivní cíl, který sledují, uložení povinnosti všem „podnikům“, kterými jsou z hospodářského hlediska profesionální fotbalové kluby sdružené v národních fotbalových asociacích, jež jsou členy FIFA, aby se řídily souborem podmínek, které jsou natolik zakazující a odrazující, aby zajistily služby hráčů na vysoké úrovni, kteří již nejsou ve smluvním vztahu s konkurenčním klubem, ale jejichž smlouva byla údajně rozvázána bez oprávněného důvodu, že tyto podmínky musí být považovány za nadměrně omezující, resp. právně i prakticky „blokující“ možnost těchto klubů tímto způsobem spolu soutěžit. Takové omezení je o to významnější, že se týká aspektu, který podle právní i ekonomické doktríny představuje jeden z hlavních parametrů, jejichž prostřednictvím spolu mohou kluby soutěžit, vzhledem k tomu, že samo angažování hráčů je spojeno s organizací a vysíláním fotbalových soutěží mezi kluby. Kromě toho tato pravidla stejným způsobem a ve stejném rozsahu omezují i možnost samotných hráčů spolu soutěžit.
49. Naproti tomu FIFA a URBSFA popírají existenci omezení podle čl. 101 odst. 1 SFEU a zaměřují se na případné odůvodnění sporných ustanovení. Řecká a maďarská vláda předkládají podobnou analýzu. Francouzská vláda v podstatě vrací otázku omezení z hlediska účelu nebo z hlediska důsledku podle čl. 101 odst. 1 SFEU zpět předkládajícímu soudu(27).
50. Komise má za to, že v dané věci existuje omezení hospodářské soutěže z hlediska důsledku. Tvrdí, že sporná ustanovení nelze považovat za ustanovení, jejichž účelem je s ohledem na jejich obsah, hospodářský a právní kontext a sledované cíle omezení hospodářské soutěže, jelikož se použijí pouze v případě rozvázání smlouvy bez oprávněného důvodu, a nemají tedy žádný vliv na možnost klubů volně soutěžit angažováním hráčů jak při skončení smlouvy, která je váže k jejich bývalému klubu, tak po dobu trvání této smlouvy, pokud je takové angažmá dohodnuto všemi zúčastněnými a je v souladu s různými časovými a věcnými pravidly upravujícími registraci hráčů.
a) K omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu (čl. 101 odst. 1 SFEU)
51. K tomu, aby bylo možno určit, zda v dané věci došlo k omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu nebo z hlediska důsledku, je třeba nejprve přezkoumat účel daného jednání. Pokud se po tomto zkoumání ukáže, že toto jednání má protisoutěžní účel, není nutné zkoumat jeho důsledky pro hospodářskou soutěž. Pouze v případě, že není možné mít za to, že uvedené jednání má takový protisoutěžní účel, je třeba následně zkoumat jeho důsledky(28). Má-li být určeno v daném případě, zda dohoda, rozhodnutí sdružení podniků nebo jednání ve vzájemné shodě svou povahou(29) vykazuje dostatečný stupeň škodlivosti z hlediska hospodářské soutěže proto, aby bylo možné mít za to, že jeho účelem je vyloučit, omezit nebo narušit tuto soutěž, je nutné posoudit zaprvé znění dohody, rozhodnutí nebo jednání ve vzájemné shodě, zadruhé hospodářský a právní kontext, do kterého spadají, a zatřetí cíle, kterých mají dosáhnout(30).
52. Spojení sporných ustanovení vytváří následující situaci: článek 17 PSPH stanoví, že jakmile hráč rozváže smlouvu bez oprávněného důvodu, musí být zaplacena náhrada újmy a uplatní se přísné sportovní sankce. Kromě toho podle článku 8.2 přílohy 3 PSPH platí, že takovému hráči nebude vydáno ITC, které by některému klubu umožnilo tohoto hráče angažovat.
53. Jinými slovy, důsledky rozvázání smlouvy hráčem bez oprávněného důvodu jsou natolik drakonické, že je vysoce nepravděpodobné, že se hráč touto cestou vydá. Sporná ustanovení jsou koncipována tak, aby měla odrazující účinek a již jen při představě jejich uplatnění přeběhl každému hráči mráz po zádech. Totéž platí pro kluby, které mají potenciálně zájem nalákat hráče na nové příležitosti, přestože jsou tito hráči ještě stále vázáni platnou a účinnou smlouvou. Cena za takový obchod by byla extrémně vysoká.
54. Sporná ustanovení tak samotnou svou povahou(31) omezují možnost hráčů přestupovat z klubu do klubu a naopak možnost (nových) klubů hráče angažovat, pokud hráč rozvázal svou smlouvu bez oprávněného důvodu. Jak výslovně připustil Soudní dvůr, nábor talentovaných hráčů představuje „jeden ze základních parametrů hospodářské soutěže, které se mohou profesionální fotbalové kluby účastnit“(32), čímž se hráči stávají pro kluby nejvýznamnějším „výrobním faktorem“(33).
55. Sporná ustanovení tak tím, že omezují možnost klubů hráče angažovat, nutně ovlivňují hospodářskou soutěž mezi kluby na trhu najímání profesionálních hráčů.
56. Tyto aspekty významně nasvědčují závěru, že v dané věci dochází k omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu. Samozřejmě nastávají i jiné situace, kdy mohou hráči měnit kluby a získávat angažmá. To však neznamená, jak dovozuje Komise ve svém vyjádření, že nedochází k omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu(34). V situaci, kdy je smlouva rozvázána bez oprávněného důvodu, má dle sporných ustanovení dojít k zastavení hospodářské soutěže. Podle mého názoru nelze než uzavřít, že taková situace představuje omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu.
b) K omezení hospodářské soutěže z hlediska důsledku (čl. 101 odst. 1 SFEU)
57. Vzhledem k analýze, kterou jsem provedl výše, již není třeba zkoumat, zda sporná ustanovení představují omezení hospodářské soutěže z hlediska důsledku. Jeví se mi však jasně, že sporná ustanovení mají přinejmenším za důsledek omezení hospodářské soutěže. Na jednání v projednávané věci zástupce FIFA vysvětlil, že k ukončení smluv bez oprávněného důvodu v praxi téměř vůbec nedochází, což podle mého názoru více než jednoznačně dokazuje, že sporná ustanovení mají onen zamýšlený „odstrašující“ účinek popsaný výše.
c) Výjimka (čl. 101 odst. 3 SFEU)
58. Podmínky pro případné uplatnění výjimky podle čl. 101 odst. 3 SFEU zjevně nejsou, podle mého názoru, splněny, tudíž se jimi nebudu v tomto stanovisku zabývat(35).
d) Závěr k článku 101
59. Článek 101 odst. 1 SFEU sporným ustanovením brání. Pro případ, že by Soudní dvůr konstatoval, že v projednávané věci došlo k omezení hospodářské soutěže, ovšem nikoli z hlediska účelu, nýbrž z hlediska důsledku, bylo by v dalším kroku nutno posoudit sporná ustanovení ve světle jiných cílů podle rozsudku Wouters a další(36), a to za účelem ověření, zda jsou tato ustanovení odůvodněna sledováním jednoho nebo několika legitimních cílů obecného zájmu, které samy o sobě nejsou protisoutěžní(37). V tomto ohledu by použitelné kritérium bylo v podstatě srovnatelné s kritériem odůvodnění podle článku 45 SFEU, kterým se budu zabývat nyní.
5. K odůvodnění
60. Omezení volného pohybu pracovníků nemůže být odůvodněno, zaprvé pokud neodpovídá jednomu z důvodů uvedených v čl. 45 odst. 3 SFEU(38) nebo naléhavému důvodu obecného zájmu(39) a zadruhé pokud není dodržena zásada proporcionality, což znamená, že omezení musí být způsobilé k soudržnému a systematickému zaručení dosažení sledovaného cíle a nesmí překračovat meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné(40).
a) K určení naléhavého důvodu obecného zájmu
61. FIFA a URBSFA tvrdí, že cílem sporných ustanovení je zachovat smluvní stabilitu v odvětví profesionálního fotbalu, konkrétněji zajistit dodržování závazků sjednaných hráči i kluby.
62. Nepovažuji za problém akceptovat myšlenku, že důvody, kterých se FIFA a URBSFA dovolávají, jsou naléhavé důvody obecného zájmu, pokud nepředstavují cíle čistě hospodářské povahy(41). Navíc, pokud má smluvní stabilita přispívat k zajištění rovných podmínek mezi kluby, je třeba připomenout, že Soudní dvůr výslovně uznal cíl, který směřuje k zajištění rovnováhy mezi kluby a k zajištění určité rovnosti šancí a nejistého výsledku(42).
b) K přiměřenosti
63. Dále musí být sporná ustanovení v souladu se zásadou proporcionality, což znamená, že musí být způsobilá k soudržnému a systematickému zaručení dosažení sledovaných cílů a nesmí překračovat meze toho, co je k dosažení těchto cílů nezbytné. Posouzení přiměřenosti sporných ustanovení přísluší předkládajícímu soudu. V této souvislosti platí, že důkazní břemeno ohledně přiměřenosti sporných ustanovení nese FIFA.
1) Ke způsobilosti
64. Sporná ustanovení jsou podle všeho obecně způsobilá podporovat smluvní stabilitu, a přispívat tak jak ke stabilitě složení družstev ve sportovních soutěžích, tak k cíli spočívajícímu v určité rovnováze mezi kluby v rámci sportovních soutěží tím, že je zachována určitá míra rovnosti příležitostí. Je třeba mít na paměti, že sport se vyznačuje jistým specifickým rysem, a sice tím, že fotbalové kluby potřebují soupeře k tomu, aby systém fungoval(43).
65. Povinnost hráče a nového klubu zaplatit náhradu újmy(44) by měla vést hráče k tomu, aby bez oprávněného důvodu nerozvazovali své smlouvy, a kluby odrazovat od angažování hráče, který předčasně ukončil svou smlouvu bez oprávněného důvodu. Totéž platí pro sportovní sankce(45), jakož i pro ITC(46), jehož nevydání dále zhoršuje problematickou situaci hráče tím, že vytváří technickou překážku bránící jeho registraci u nového klubu, který náleží k jiné asociaci.
2) K nezbytnosti
66. Sporná ustanovení dále nesmí překračovat meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle smluvní stability(47).
i) K náhradě újmy za neoprávněné ukončení smlouvy (článek 17.1 PSPH)
67. Zaplacení náhrady újmy za ukončení smlouvy bez oprávněného důvodu lze považovat za přiměřeně nezbytné k dosažení cíle smluvní stability. Tato náhrada však musí být vypočtena tak, že částka, kterou má strana, jíž je neexistence oprávněného důvodu přičítána, zaplatit, nepřekročí to, co lze rozumně považovat za nezbytné k odškodnění druhé strany za újmu utrpěnou v důsledku ukončení smlouvy a k odrazení – v tomto případě hráče – od ukončení smlouvy bez oprávněného důvodu(48).
ii) K solidární odpovědnosti (článek 17.2 PSPH) a sportovním sankcím (článek 17.4 PSPH)
68. Z pohledu FIFA sice může být obtížné rozpoznat důvody, které vedly k předčasnému ukončení smlouvy profesionálního hráče s jeho bývalým klubem, nicméně pokud je hráč angažován jiným klubem, domnívám se, že zakotvení systematické odpovědnosti nového klubu překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení legitimního cíle za situace, kdy tento nový klub nehrál při ukončení smlouvy žádnou roli. Domněnku obsaženou v čl. 17.4 PSPH, že nový klub hráče podněcoval k tomu, aby neoprávněné rozvázání smlouvy provedl, považuji za drakonickou, neboť nevidím možnost, jak by mohl nový klub prokázat svou „nevinu“. Sice by bylo možno společně s FIFA a Komisí tvrdit, že je možné se odchýlit od použití článku 17.2 PSPH, přičemž komora pro řešení sporů FIFA má pravomoc omezit uplatnění zásady solidární odpovědnosti(49), nicméně podle mého názoru přiznání takového prostoru pro uvážení komoře pro řešení sporů FIFA neposkytuje hráčům a klubům nezbytnou právní jistotu, neboť vše závisí na proveditelnosti a rychlosti řízení, které je podle všeho obtížné zajistit.
iii) K mezinárodnímu osvědčení o přestupu [čl. 8.2 odst. 7 a čl. 8.2 odst. 4 písm. b) přílohy 3 PSPH]
69. Z článku 8.2 odst. 7 přílohy 3 PSPH zde vyplývá riziko odmítnutí vydání ITC, a to na základě pouhého tvrzení, že hráč nedodržel podmínky své smlouvy a klub byl nucen rozvázat smlouvu z důvodu údajného nedodržení smluvních povinností hráčem. I zde lze tvrdit, že systém obsahuje prvek nezbytné flexibility, když v případě sporu mezi hráčem a jeho bývalým klubem může FIFA na žádost nového klubu a za výjimečných okolností přijmout předběžná opatření(50). Tyto aspekty ovšem opět považuji za příliš slabé na to, aby bylo možno dospět k závěru, že jsou nezbytné k dosažení smluvní stability.
c) K článku 15 Listiny
70. Vzhledem k tomu, že někteří účastníci řízení se dovolávají článku 15 Listiny, považuji za vhodné se tomuto ustanovení ve svém stanovisku věnovat.
1) K oblasti použití: čl. 51 odst. 1 Listiny
71. Než přikročím k věcné působnosti článku 15 Listiny, je třeba nejprve upřesnit, zda je tento článek ve věci v původním řízení vedeném u předkládajícího soudu v zásadě vůbec použitelný. Jinými slovy, je FIFA při přijímání takové úpravy, jako jsou PSPH, vázána Listinou, zejména jejím článkem 15?
72. Podle mého názoru je nutno na tuto otázku odpovědět kladně.
73. Podle čl. 51 odst. 1 Listiny, který stanoví oblast použití Listiny, jsou ustanovení Listiny při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie.
74. FIFA není stricto sensu členským státem uplatňujícím právo Unie.
75. Jak jsem však vysvětlil na jiném místě, v takové situaci, jako je situace v projednávané věci, jsou takové soukromé entity, jako je FIFA, funkčně srovnatelné nikoli s unijním orgánem, ale s členským státem, který usiluje o odůvodnění omezení základní svobody(51). Podle ustálené judikatury Soudního dvora vycházející z rozsudku Walrave a Koch(52) se ustanovení Smlouvy použijí na entitu, jako je FIFA. S takovou entitou se zachází, jako by byla členským státem, který usiluje o odůvodnění omezení základní svobody (resp. omezení hospodářské soutěže). Proto je pouze logické, aby se na ni v takové situaci vztahovala ustanovení Listiny v tom smyslu, že je jimi tato entita vázána. Jinými slovy, pokud Soudní dvůr neshledal problém v horizontálním použití článku 45 SFEU na takovou entitu, jako je FIFA, musí totéž platit i pro použití Listiny(53).
76. Výrazy „uplatňují právo Unie“ byly upřesněny v rozsudku Soudního dvora Åkerberg Fransson(54), v němž Soudní dvůr vycházel z vysvětlení k Listině a rozhodl, že požadavek respektovat základní práva definovaná v rámci Unie je pro členské státy závazný, pouze jednají-li v oblasti působnosti práva Unie(55). Soudní dvůr dále konstatoval, že vzhledem k tomu, že v případě, kdy vnitrostátní právní úprava spadá do působnosti unijního práva, musí být respektována základní práva, nemůže nastat případ, který by spadal pod unijní právo a uvedená práva by se neuplatnila. Použitelnost unijního práva s sebou nese použitelnost základních práv zaručených Listinou(56).
77. Podle mého názoru je takováto „zásada zrcadlení“ plně v souladu s účelem článku 51 Listiny, kterým je zajistit, aby v oblasti působnosti unijního práva byla dodržována práva obsažená v Listině.
78. Kromě toho považuji za vhodné připomenout ustálenou judikaturu předcházející vstupu Listiny v platnost(57) i následující po tomto okamžiku(58), v níž Soudní dvůr rozhodl v tom smyslu, že pokud se členský stát dovolává odůvodnění v kontextu omezení základní svobody, musí tento členský stát dodržovat základní práva Unie.
79. Na základě výše uvedeného neshledávám žádný důvod, proč by právě v projednávané věci neměla být ustanovení Listiny použita v tom smyslu, že se jich jednotlivci mohou dovolávat vůči takové entitě, jako je FIFA(59).
80. Nakonec považuji za potřebné uvést ještě jednu krátkou poznámku k metodologii. Ve světle výše uvedeného by podle mého názoru posouzení slučitelnosti sporných ustanovení s Listinou mělo být správně zařazeno do analýzy odůvodnění předloženého FIFA a URBSFA. V tomto ohledu se plně ztotožňuji s názorem generálního advokáta H. Saugmandsgaarda Øe, že „pokud Soudní dvůr zkoumá vnitrostátní právní úpravu z hlediska svobod pohybu, tvrzené porušení základního práva zaručeného Listinou nemůže být přezkoumáno nezávisle na otázce porušení těchto svobod“(60). Postačí dodat, že se mi jeví, že takto dosud postupoval i Soudní dvůr: otázky základních práv v případech týkajících se volného pohybu jsou řešeny v rámci odůvodnění omezení(61).
2) K věcným požadavkům článku 15 Listiny
81. Rád bych již na tomto místě podotkl, že následující analýza týkající se čl. 15 odst. 1 Listiny(62) se nebude v žádném aspektu podstatně lišit od analýzy článku 45 SFEU.
82. V prvé řadě ve věci, jako je projednávaná věc, musí být (základní a individuální) subjektivní hospodářské právo zakotvené v článku 45 SFEU(63) považováno za funkčně rovnocenné článku 15 Listiny(64), v důsledku čehož se pro úplnost omezím na následující úvahy(65). V této souvislosti zdůrazním případné problémy, s nimiž se bude muset Soudní dvůr v určité fázi vypořádat.
83. Zaprvé, jak vyplývá již ze znění čl. 15 odst. 1 Listiny, zakotvuje toto ustanovení právo zvolit si a vykonávat určité povolání nebo profesi(66). Vzhledem k tomu, že se sporná ustanovení týkají výkonu povolání fotbalisty, spadají do rámce ochrany poskytované čl. 15 odst. 1 Listiny.
84. Zadruhé, pokud jde o možné omezení práva vykonávat určité povolání, stanoví čl. 52 odst. 1 Listiny, že každé omezení výkonu práv uznaných touto Listinou musí být stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv. Při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.
85. Nejprve je nutno zkoumat, zda PSPH musí být považována za „zákon“ ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny(67). Na tomto místě by intuitivní a, podle mého názoru, v konečném důsledku přesvědčivá odpověď zněla tak, že na abstraktní úrovni může takový akt, jako jsou PSPH, představovat „zákon“, přičemž odůvodnění je zde opět analogické odůvodnění podle čl. 51 odst. 1 Listiny, které je uvedeno výše: jakmile je akt FIFA nebo URBSFA v takové situaci, jako je situace v projednávané věci, považován za akt spadající do působnosti Listiny, musí být tento akt považován za „zákon“ ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny. Jinými slovy, k definici pojmu „zákon“ bych přistupoval z funkčního hlediska a PSPH považoval za „materiální právo“, neboť jsou formulována a mají být uplatňována abstraktně. Jsem si sice vědom ústavního významu takového konstatování, které by si jistě zasloužilo důkladné posouzení v situaci, kdy článek 15 Listiny není, jako je tomu v projednávané věci, „pohlcen“ článkem 45 SFEU, nicméně se domnívám, že jde o důsledek rozšíření článku 45 SFEU na takové entity, jako je FIFA.
86. Dále, dotčená pravidla musí být přiměřeně dostupná a formulována dostatečně přesně(68). Domnívám se, že tyto podmínky jsou v případě PSPH splněny.
87. Konečně, pokud jde o zbývající kritérium omezení (určení odůvodnění, přiměřenost), vzhledem k tomu, že je funkčně rovnocenné kritériu podle článku 45 SFEU, mohu odkázat na odpovídající úvahy rozvinuté výše v tomto stanovisku.
IV. Závěry
88. Ve světle výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky, které podal Cour d’appel de Mons (odvolací soud v Mons, Belgie), odpověděl následovně:
„1) Článek 101 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání pravidlům, která byla přijata asociací zodpovědnou za organizování fotbalových soutěží na světové úrovni a prováděna jak touto asociací, tak národními fotbalovými asociacemi, které jsou jejími členy, která stanoví solidární odpovědnost hráče a klubu, který tomuto hráči nabízí angažmá, při náhradě újmy klubu, se kterým byla rozvázána smlouva bez oprávněného důvodu, a která stanoví, že asociace, ke které náleží předchozí hráčův klub, je oprávněna nevydat mezinárodní osvědčení o přestupu nezbytné k tomu, aby hráč mohl uzavřít smlouvu s novým klubem, existuje-li mezi tímto předchozím klubem a hráčem spor, pokud se prokáže zaprvé, že tato rozhodnutí sdružení podniků mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy a zadruhé že jejich účelem nebo důsledkem je omezení hospodářské soutěže mezi profesionálními fotbalovými kluby, ledaže je v druhém z těchto případů přesvědčivými argumenty a důkazy prokázáno, že jsou odůvodněna sledováním jednoho nebo několika legitimních cílů a zároveň jsou pro tento účel striktně nezbytná.
2) Článek 45 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání použití pravidel, která byla přijata asociací zodpovědnou za organizování fotbalových soutěží na světové úrovni a prováděna jak touto asociací, tak národními fotbalovými asociacemi, které jsou jejími členy:
– která stanoví solidární odpovědnost hráče a klubu, který tomuto hráči nabízí angažmá, při náhradě újmy klubu, se kterým byla rozvázána smlouva bez oprávněného důvodu, ledaže lze prokázat, že je skutečně možné v přiměřeném časovém rámci tuto zásadu nepoužít v případech, kdy lze prokázat, že nový klub nebyl zapojen do předčasného rozvázání smlouvy hráče bez oprávněného důvodu;
– která stanoví, že asociace, ke které náleží předchozí hráčův klub, je oprávněna nevydat mezinárodní osvědčení o přestupu nezbytné k tomu, aby hráč mohl uzavřít smlouvu s novým klubem, existuje-li mezi tímto předchozím klubem a hráčem spor, ledaže lze prokázat, že v situaci, kdy je pouze tvrzeno, že hráč nedodržel podmínky své smlouvy a že klub byl nucen ukončit smlouvu z důvodu údajného nedodržení smluvních povinností hráčem, mohou být přijata účinná, skutečná a rychlá předběžná opatření.“