ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (osmého senátu)
8. května 2024(*)
„Řízení o předběžné otázce – Vlastní zdroje Evropské unie – Vnitrostátní program spolufinancovaný z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) – Podpory poskytované při provádění tohoto programu na základě smlouvy – Ochrana finančních zájmů Unie – Nařízení (ES) č. 2988/95 – Oblast působnosti – Stíhání nesrovnalostí – Článek 3 – Promlčecí lhůta pro zahájení stíhání – Pojem ‚úkon způsobující přerušení promlčecí lhůty‘ – Zásada proporcionality – Výzva k vrácení neoprávněně vyplacených podpor založená na soukromém právu členského státu“
Ve věci C‑734/22,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) ze dne 17. října 2022, došlým Soudnímu dvoru dne 29. listopadu 2022, v řízení
Republik Österreich
proti
GM,
SOUDNÍ DVŮR (osmý senát),
ve složení: N. Piçarra (zpravodaj), předseda senátu, N. Jääskinen a M. Gavalec, soudci,
generální advokátka: J. Kokott,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za GM: L. Peissl a J. Reich-Rohrwig, Rechtsanwälte,
– za rakouskou vládu: A. Posch, J. Schmoll a E. Samoilova, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi: F. Blanc, B. Hofstötter a A. Sauka, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generální advokátky, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 3 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (Úř. věst. 1995, L 312, s. 1; Zvl. vyd. 01/01, s. 340) a výkladu zásady proporcionality.
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Rakouskou republikou a GM, fyzickou osobou, ve věci promlčecí lhůty použitelné na žádost o vrácení podpor neoprávněně vyplacených uvedené osobě.
Právní rámec
Unijní právo
3 Třetí a čtvrtý bod odůvodnění nařízení č. 2988/95 uvádějí:
„[…] je […] důležité bojovat ve všech oblastech proti jednáním, která poškozují finanční zájmy [Evropských] [s]polečenství;
[…] má-li být boj proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Společenství účinný, musí být stanoven společný právní rámec pro všechny oblasti politik Společenství“.
4 Článek 1 tohoto nařízení stanoví:
„1. Pro účely ochrany finančních zájmů Evropských společenství se přijímají obecná pravidla týkající se stejnorodých kontrol a správních opatření a sankcí postihujících nesrovnalosti s ohledem na právo Společenství.
2. ‚Nesrovnalostí‘ se rozumí jakékoli porušení právního předpisu Společenství vyplývající z jednání nebo opomenutí hospodářského subjektu, v důsledku kterého je nebo by mohl být poškozen souhrnný rozpočet Společenství nebo rozpočty Společenstvím spravované, a to buď snížením nebo ztrátou příjmů z vlastních zdrojů vybíraných přímo ve prospěch Společenství, nebo formou neoprávněného výdaje.“
5 Článek 3 uvedeného nařízení stanoví:
„1. Promlčecí doba pro zahájení stíhání činí čtyři roky od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti uvedené v čl. 1 odst. 1. Odvětvové předpisy mohou stanovit i kratší lhůtu, která však nesmí být kratší než tři roky.
V případě pokračujících nebo opakovaných nesrovnalostí běží promlčecí doba ode dne, ke kterému nesrovnalost skončila. V případě víceletých programů běží promlčecí doba v každém případě až do definitivního ukončení programu.
Promlčecí doba pro stíhání se přerušuje každým úkonem příslušného orgánu oznámeným dané osobě, který se týká vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti. Promlčecí doba začíná znovu běžet od provedení každého úkonu způsobujícího přerušení.
Promlčení však nastane nejpozději ke dni, v němž uplynula lhůta rovnající se dvojnásobku promlčecí doby, aniž příslušný orgán uložil sankci, s výjimkou případů, kdy bylo řízení podle čl. 6 odst. 1 pozastaveno.
[…]
3. Členské státy si ponechávají možnost uplatňovat delší lhůtu, než která je uvedena v odstavci 1 nebo odstavci 2.“
Rakouské právo
6 Ustanovení § 1478 Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (všeobecný občanský zákoník), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „ABGB“), nadepsaného „Promlčecí lhůta – Obecně“, stanoví pro „prosté nevyužití práva, které mohlo být samo o sobě vykonáno“, třicetiletou promlčecí lhůtu.
7 Podle § 1489 ABGB:
„Každá žaloba na náhradu škody se promlčuje za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o totožnosti jejího původce, ať byla škoda způsobena porušením smluvní povinnosti nebo bez souvislosti se smlouvou. Pokud se poškozený nedozvěděl o škodě nebo totožnosti jejího původce nebo pokud škoda vznikla v důsledku jednoho nebo více trestných činů, které lze spáchat pouze úmyslně a za něž lze uložit trest odnětí svobody v trvání déle než jeden rok, právo podat žalobu zaniká až po třiceti letech.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
8 V rámci provádění Österreichischer Programm für umweltgerechte Landwirtschaft (rakouský program pro ekologické zemědělství), který byl na základě nařízení Rady (ES) č. 1698/2005 ze dne 20. září 2005 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) (Úř. věst. 2005, L 277, s. 1) spolufinancován z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) a řídil jej Agrarmarkt Austria (rakouský orgán pro dohled nad zemědělskými trhy, dále jen „AMA“), nabízela Rakouská republika finanční podpory na období od roku 2007 do roku 2013. Tyto podpory byly vypláceny prostřednictvím soukromoprávních smluv uzavřených mezi tímto členským státem a žadateli o uvedené podpory na základě víceletých závazků přijatých těmito žadateli.
9 Při kontrole provedené v roce 2013 u GM, který byl příjemcem takové podpory, AMA konstatoval rozdíl mezi plochami, které byly předmětem žádosti o podporu, a skutečně způsobilými plochami. Vyzval proto GM, aby vrátil prémie poskytnuté v letech 2008 až 2010 a 2012 až 2013.
10 Poté, co AMA předal GM zprávu o auditu a dva platební výměry ze dne 26. března a 26. června 2014, jakož i dvě upomínky ze dne 11. května a 12. listopadu 2015, zaslal mu dne 16. prosince 2015 upomínku s pohrůžkou „právních kroků“.
11 Vzhledem k tomu, že GM nezaplatil, podala dne 26. dubna 2019 Rakouská republika k občanskoprávnímu soudu prvního stupně žalobu, kterou se domáhala, aby byla GM uložena povinnost vrátit neoprávněně vyplacené podpory, včetně úroků, vůči níž GM namítl promlčení.
12 Uvedený soud omezil předmět občanskoprávního řízení, které u něj bylo zahájeno, na otázku, zda je dotčená žaloba promlčena. Na základě článku 3 nařízení č. 2988/95 konstatoval, že v projednávaném případě čtyřletá promlčecí lhůta pro zahájení stíhání stanovená tímto nařízením začala běžet dne 1. ledna 2014, ale byla přerušena mimo jiné upomínkami a výzvou ze dne 11. května, 12. listopadu a 16. prosince 2015, a že tedy tento nárok není promlčen.
13 Soud, k němuž GM podal odvolání, rozhodl, že nařízení č. 2988/95 se nepoužije a že podle § 1489 ABGB je nárok promlčen.
14 Rakouská republika poté podala proti posledně uvedenému rozsudku opravný prostředek „Revision“ k Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko), předkládajícímu soudu, v němž uvedla, že na dotčené žádosti o vrácení musí být uplatněna čtyřletá promlčecí lhůta stanovená v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci nařízení č. 2988/95 a že platební výměry zmíněné v bodě 10 tohoto rozsudku musí být kvalifikovány jako „úkony příslušného orgánu, které se týkají vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti“, které způsobily přerušení této promlčecí lhůty podle čl. 3 odst. 1 třetího pododstavce tohoto nařízení. Žaloba na vrácení tedy podle ní není promlčena. Pokud by uvedené nařízení nebylo použitelné, bylo by třeba použít třicetiletou promlčecí lhůtu stanovenou v § 1478 ABGB.
15 GM tvrdí, že nařízení č. 2988/95 se nepoužije, jelikož se vztahuje pouze na nároky, které musí být zajištěny „veřejnoprávními prostředky“. Dotčené podpory přitom byly vyplaceny na základě soukromoprávní smlouvy, která se řídí vnitrostátním právem. Vzhledem k tomu, že tříletá lhůta stanovená v § 1489 ABGB již v okamžiku podání žaloby v prvním stupni uplynula, je tato žaloba promlčena. I za předpokladu, že by toto nařízení bylo použitelné, byla by podle GM žaloba stejně promlčena. Výzvy a upomínky totiž nelze kvalifikovat jako úkony, které se týkají vyšetřování nebo stíhání zjištěné nesrovnalosti, ve smyslu čl. 3 odst. 1 třetího pododstavce uvedeného nařízení.
16 Předkládající soud má za to, že řešení sporu, který mu byl předložen, závisí na tom, zda se čtyřletá promlčecí lhůta stanovená v článku 3 nařízení č. 2988/95 použije, pokud podpora spolufinancovaná Evropskou unií nebyla poskytnuta „správním aktem orgánu veřejné moci“, a postup vymáhání této podpory tedy spadá do oblasti soukromého práva. Domnívá se, že pokud by toto ustanovení bylo použitelné, GM by se nemohl opírat o tříletou promlčecí lhůtu stanovenou v § 1489 ABGB a stejně tak by se Rakouská republika nemohla opírat o třicetiletou promlčecí lhůtu stanovenou v § 1478 ABGB, jelikož ta nerespektuje zásadu proporcionality.
17 Za těchto podmínek se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Použije se článek 3 nařízení [č. 2988/95] přímo na takové nároky, jimiž se Rakouská republika prostředky soukromého práva domáhá navrácení podpor, které poskytla v rámci programu představujícího agroenvironmentální opatření podle nařízení [č. 1698/2005] uchazečům o podporu na smluvním základě, protože příjemce podpory porušil smluvní povinnosti?
2) V případě kladné odpovědi na první otázku, musí být čl. 3 odst. 1 třetí pododstavec nařízení [č. 2988/95] vykládán v tom smyslu, že se o úkon týkající se vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti jedná i tehdy, když poskytovatel podpory vyzve příjemce podpory po první mimosoudní výzvě k jejímu navrácení znovu, případně i opakovaně k zaplacení a mimosoudně jej upomíná, místo aby svůj nárok na vrácení uplatnil soudní cestou?
3) V případě záporné odpovědi na první otázku, je použití třicetileté promlčecí lhůty stanovené vnitrostátním občanským právem na nároky na navrácení popsané v první otázce slučitelné s unijním právem, zejména se zásadou proporcionality?“
K předběžným otázkám
K první předběžné otázce
18 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 2988/95 musí být vykládán v tom smyslu, že čtyřletá promlčecí lhůta, kterou stanoví, je přímo použitelná na žádost o vrácení podpor spolufinancovaných Unií, která se řídí ustanoveními soukromého práva členského státu.
19 Je důležité připomenout, že z důvodu své samotné povahy a funkce v systému pramenů unijního práva mají ustanovení nařízení obecně ve vnitrostátních právních řádech bezprostřední účinek, aniž je nezbytné, aby vnitrostátní orgány přijaly prováděcí opatření (rozsudky ze dne 24. června 2004, Handlbauer, C‑278/02, EU:C:2004:388, bod 25, jakož i ze dne 7. dubna 2022, IFAP, C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, bod 88).
20 Článek 3 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 2988/95 zavádí v oblasti stíhání nesrovnalostí obecnou čtyřletou promlčecí lhůtu, která běží ode dne, kdy došlo k nesrovnalosti. Podle čl. 1 odst. 2 tohoto nařízení se „nesrovnalostí“ rozumí „jakékoli porušení právního předpisu [Unie] vyplývající z jednání nebo opomenutí hospodářského subjektu, v důsledku kterého je nebo by mohl být poškozen souhrnný rozpočet [Unie]“.
21 Tento čl. 3 odst. 1 první pododstavec rovněž upřesňuje, že tato čtyřletá promlčecí lhůta se použije, pokud neexistují „odvětvové předpisy“, a sice předpisy přijaté na úrovni Unie, nikoli na vnitrostátní úrovni, které stanoví „kratší lhůtu, která však nesmí být kratší než tři roky “ (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. ledna 2009, Josef Vosding Schlacht-, Kühl- und Zerlegebetrieb a další, C‑278/07 až C‑280/07, EU:C:2009:38, bod 44, jakož i ze dne 22. prosince 2010, Corman, C‑131/10, EU:C:2010:825, bod 41).
22 Nic ve znění tohoto ustanovení nenasvědčuje tomu, že použití čtyřleté promlčecí lhůty, kterou stanoví, závisí na právní povaze nástrojů, které vnitrostátní orgány používají za účelem ochrany finančních zájmů Unie a nápravy zjištěných nesrovnalostí.
23 Kromě toho výklad uvedeného ustanovení, jenž by použití nařízení č. 2988/95 podmiňoval právní povahou, veřejnou nebo soukromou, nástrojů, které vnitrostátní orgány používají za účelem ochrany finančních zájmů Unie, by omezil užitečný účinek tohoto nařízení, jehož cílem je, jak v podstatě uvádějí třetí a čtvrtý bod odůvodnění uvedeného nařízení, bojovat ve všech oblastech proti jednáním, která poškozují tyto finanční zájmy, zavedením společného rámce pro všechny oblasti politik Unie.
24 Z toho vyplývá, že při neexistenci „odvětvových předpisů“ musí být čl. 3 odst. 1 první pododstavec uvedeného nařízení vykládán v tom smyslu, že obecná čtyřletá promlčecí lhůta, kterou stanoví, se použije na žádosti o vrácení podpory vznesené z důvodu, že příjemce této podpory nesplnil smluvní povinnost, která se na něj vztahuje, a toto nesplnění vede k porušení právního předpisu Unie, v důsledku kterého je nebo by mohl být poškozen souhrnný rozpočet Unie.
25 Tento výklad podporuje systematika nařízení č. 2988/95. Tento článek 3 se totiž nachází v první hlavě tohoto nařízení, která stanoví „Obecné zásady“, a nikoli v hlavě II uvedeného nařízení, která upravuje konkrétně „Správní opatření a sankce“.
26 S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 2988/95 musí být vykládán v tom smyslu, že čtyřletá promlčecí lhůta, kterou stanoví, je přímo použitelná na žádost o vrácení podpor spolufinancovaných Unií, která se řídí ustanoveními soukromého práva členského státu.
Ke třetí předběžné otázce
27 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba zkoumat na druhém místě, je, zda zásada proporcionality musí být vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby se na žádosti o vrácení podpor spolufinancovaných Unií použila na základě čl. 3 odst. 3 nařízení č. 2988/95 třicetiletá promlčecí lhůta, zavedená ustanovením soukromého práva členského státu.
28 Podle čl. 3 odst. 3 tohoto nařízení si členské státy ponechávají možnost stanovit delší promlčecí lhůty, než je minimální čtyřletá lhůta stanovená v odstavci 1 uvedeného článku. Unijní normotvůrce totiž nezamýšlel sjednotit lhůty použitelné v této oblasti, a proto ani nemohl vstup nařízení č. 2988/95 v platnost přinutit členské státy k tomu, aby promlčecí lhůty, které v minulosti uplatňovaly při neexistenci předchozí unijní úpravy v této oblasti, zkrátily na čtyři roky. I když si členské státy ponechávají širokou posuzovací pravomoc, pokud jde o stanovení delších promlčecích lhůt, které se uplatní v případě nesrovnalosti poškozující finanční zájmy Unie (rozsudek ze dne 17. září 2014, Cruz & Companhia, C‑341/13, EU:C:2014:2230, body 54 a 55), takové lhůty musí nicméně dodržovat obecné zásady unijního práva, mezi něž patří zásada proporcionality (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. března 2017, Glencore Céréales France, C‑584/15, EU:C:2017:160, bod 72).
29 V souladu s touto zásadou nesmí taková lhůta překračovat meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle ochrany finančních zájmů Unie (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. března 2011, AJD Tuna, C‑221/09, EU:C:2011:153, bod 79; ze dne 5. května 2011, Ze Fu Fleischhandel a Vion Trading, C‑201/10 a C‑202/10, EU:C:2011:282, bod 38, jakož i ze dne 7. dubna 2022, IFAP, C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, bod 116).
30 Soudní dvůr judikoval, že za účelem dosažení cíle ochrany finančních zájmů Unie není uplatnění desetileté promlčecí lhůty vyplývající z ustanovení vnitrostátního civilního práva v rozporu se zásadou proporcionality. Nicméně z hlediska tohoto cíle, u něhož nařízení č. 2988/95 zavedlo čtyřletou promlčecí lhůtu, která má umožnit vnitrostátním orgánům stíhat nesrovnalosti poškozující finanční zájmy Unie a může vést mimo jiné k navrácení neoprávněně přiznané výhody, se jeví, že třicetiletá lhůta překračuje meze toho, co je nezbytné pro správu postupující s řádnou péčí (rozsudek ze dne 17. září 2014, Cruz & Companhia, C‑341/13, EU:C:2014:2230, body 60 a 61).
31 Členské státy mají totiž na základě čl. 4 odst. 3 SEU obecnou povinnost řádné péče, která zahrnuje přijímání opatření určených k rychlé nápravě nesrovnalostí a vyžaduje, aby vnitrostátní správní orgány ověřovaly správnost plateb, které uskutečňují a které zatěžují rozpočet Unie. Za těchto podmínek by připuštění možnosti členských států poskytnout správním orgánům mnohem delší lhůtu k jednání, než jakou stanoví čl. 3 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 2988/95, mohlo vybízet vnitrostátní orgány k odkládání stíhání „nesrovnalostí“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 tohoto nařízení a zároveň vystavit hospodářské subjekty dlouhému období právní nejistoty a riziku, že po uplynutí takové doby již nebudou schopny předložit důkaz o řádnosti dotčených operací (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. září 2014, Cruz & Companhia, C‑341/13, EU:C:2014:2230, bod 62).
32 Z toho vyplývá, že pokud se použití promlčecí lhůty podle obecného práva na vrácení neoprávněně získaných podpor jeví jako nepřiměřené z hlediska cíle ochrany finančních zájmů Unie, musí být od takové úpravy odhlédnuto a uplatní se obecná promlčecí lhůta stanovená v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci nařízení č. 2988/95 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. května 2011, Ze Fu Fleischhandel a Vion Trading, C‑201/10 a C‑202/10, EU:C:2011:282, bod 51).
33 S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že zásada proporcionality musí být vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby se na žádosti o vrácení podpor spolufinancovaných Unií použila na základě čl. 3 odst. 3 nařízení č. 2988/95 třicetiletá promlčecí lhůta, zavedená ustanovením soukromého práva členského státu.
K druhé předběžné otázce
34 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 1 třetí pododstavec nařízení č. 2988/95 musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „úkon, který se týká vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti“, učiněný příslušným orgánem a oznámený dané osobě, který způsobuje přerušení „promlčecí doby pro zahájení stíhání“, se vztahuje na takové mimosoudní úkony, jako je zpráva o auditu, platební výměr, upomínka nebo výzva k zaplacení.
35 Podle tohoto ustanovení může být promlčecí lhůta pro zahájení stíhání přerušena každým úkonem příslušného orgánu oznámeným dané osobě, který se týká vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti.
36 Je třeba uvést, že toto ustanovení nestanoví odlišný právní režim podle toho, zda jsou akty přijímány příslušným orgánem v rámci soudního řízení, nebo v rámci mimosoudního postupu.
37 Kromě toho unijní normotvůrce přijetím čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 2988/95 zavedl obecné pravidlo promlčení, jímž zamýšlel na jedné straně vymezit minimální dobu použitelnou ve všech členských státech a na druhé straně vzdát se možnosti vymáhat částky neoprávněně získané z rozpočtu Unie po uplynutí období čtyř let od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti postihující sporné platby (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. září 2014, Cruz & Companhia, C‑341/13, EU:C:2014:2230, bod 49, a ze dne 3. října 2019, Westphal, C‑378/18, EU:C:2019:832, bod 28).
38 Účelem takové promlčecí lhůty je tedy zaručit právní jistotu. Tento účel by byl zpochybněn, kdyby mohla být tato lhůta přerušena jakýmkoliv kontrolním úkonem obecné povahy ze strany vnitrostátní správy bez souvislosti s podezřením na nesrovnalosti týkající se dostatečně přesně vymezených operací (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. června 2004, Handlbauer, C‑278/02, EU:C:2004:388, bod 40, a ze dne 11. června 2015, Pfeifer & Langen, C‑52/14, EU:C:2015:381, bod 41).
39 Z toho vyplývá, že aby mohl být úkon kvalifikován jako úkon, který se týká vyšetřování nebo stíhání, jenž může přerušit promlčení stíhání, ve smyslu čl. 3 odst. 1 třetího pododstavce nařízení č. 2988/95, musí dostatečně přesně vymezit operace, kterých se týkají podezření na nesrovnalosti. Tento požadavek na přesnost nicméně nevyžaduje, aby tento úkon zmiňoval možnost uložit příjemci dotčené podpory konkrétní správní sankci nebo opatření (rozsudek ze dne 11. června 2015, Pfeifer & Langen, C‑52/14, EU:C:2015:381, bod 43).
40 Zpráva zaslaná příslušným orgánem, ze které vyplývá nesrovnalost, na které se měl příjemce podpory v souvislosti s určitou konkrétní operací podílet, a která od něj požaduje doplňující informace týkající se této operace, nebo mu v souvislosti s uvedenou operací ukládá sankci, představuje dostatečně přesný úkon týkající se vyšetřování nebo stíhání nesrovnalosti, a může tedy přerušit promlčecí lhůtu pro zahájení stíhání ve smyslu čl. 3 odst. 1 třetího pododstavce nařízení č. 2988/95 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. prosince 2011, Chambre de commerce et d’industrie de l’Indre, C‑465/10, EU:C:2011:867, bod 61, a ze dne 11. června 2015, Pfeifer & Langen, C‑52/14, EU:C:2015:381, bod 42).
41 Stejně tak dopis informující příjemce podpory spolufinancované z EZFRV o protiprávní povaze této podpory může rovněž přerušit promlčecí lhůtu pro zahájení stíhání stanovenou v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci tohoto nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‑349/17, EU:C:2019:172, body 24 a 127).
42 Předkládajícímu soudu přísluší určit, zda mimosoudní úkony dotčené ve věci v původním řízení dostatečně přesně vymezují operace, kterých se týkají podezření na nesrovnalosti, a tudíž spadají pod pojem „úkon, který se týká vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti“, uvedený v čl. 3 odst. 1 třetím pododstavci uvedeného nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. června 2015, Pfeifer & Langen, C‑52/14, EU:C:2015:381, body 46 a 47).
43 S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 třetí pododstavec nařízení č. 2988/95 musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „úkon, který se týká vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti“, učiněný příslušným orgánem a oznámený dané osobě, který způsobuje přerušení „promlčecí doby pro zahájení stíhání“, se vztahuje na takové mimosoudní úkony, jako je zpráva o auditu, platební výměr, upomínka nebo výzva k zaplacení, pokud tyto úkony umožňují jejich příjemci, aby se s dostatečnou přesností seznámil s operacemi, kterých se týkají podezření na nesrovnalosti.
K nákladům řízení
44 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto:
1) Článek 3 odst. 1 první pododstavce nařízení Rady (ES, EURATOM) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství
musí být vykládán v tom smyslu, že
čtyřletá promlčecí lhůta, kterou stanoví, je přímo použitelná na žádost o vrácení podpor spolufinancovaných Evropskou unií, která se řídí ustanoveními soukromého práva členského státu.
2) Zásada proporcionality musí být vykládána v tom smyslu, že
brání tomu, aby se na žádosti o vrácení podpor spolufinancovaných Evropskou unií použila na základě čl. 3 odst. 3 nařízení č. 2988/95 třicetiletá promlčecí lhůta zavedená ustanovením soukromého práva členského státu.
3) Článek 3 odst. 1 třetí pododstavec nařízení č. 2988/95
musí být vykládán v tom smyslu, že
pojem „úkon, který se týká vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti“, učiněný příslušným orgánem a oznámený dané osobě, který způsobuje přerušení „promlčecí doby pro zahájení stíhání“, se vztahuje na takové mimosoudní úkony, jako je zpráva o auditu, platební výměr, upomínka nebo výzva k zaplacení, pokud tyto úkony umožňují jejich příjemci, aby se s dostatečnou přesností seznámil s operacemi, kterých se týkají podezření na nesrovnalosti.
Podpisy