ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)

19. listopadu 2019 (*)

Obsah

Právní rámec

Unijní právo

Smlouva o EU

Listina

Směrnice 2000/78

Polské právo

Ústava

Nový Zákon o Nejvyšším soudu

– Ustanovení týkající se snížení věkové hranice pro odchod do důchodu soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)

– Ustanovení týkající se jmenování soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)

– Ustanovení týkající se kárného kolegia

Zákon o organizaci správního soudnictví

Zákon o KRS

Spory v původních řízeních a předběžné otázky

Řízení před Soudním dvorem

K předběžným otázkám

K první otázce ve věcech C 624/18 a C625/18

K otázkám ve věci C 585/18 a ke druhé a třetí otázce ve věcech C624/18 a C625/18

K pravomoci Soudního dvora

K případnému nevydání rozhodnutí ve věci samé

K přípustnosti druhé a třetí otázky ve věcech C 624/18 a C625/18

K meritornímu přezkumu druhé a třetí otázky ve věcech C 624/18 a C625/18

K nákladům řízení

„Řízení o předběžné otázce – Směrnice 2000/78/ES – Rovné zacházení v zaměstnání a povolání – Zákaz diskriminace na základě věku – Snížení věkové hranice pro odchod do důchodu soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud, Polsko) – Článek 9 odst. 1 – Právo na podání žaloby – Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie – Účinná právní ochrana – Zásada nezávislosti soudnictví – Vytvoření nového kolegia v rámci Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), příslušného mimo jiné ve věcech týkajících se povinného odchodu soudců tohoto soudu do důchodu – Kolegium tvořené soudci nově jmenovanými prezidentem Polské republiky na návrh Národní rady soudnictví – Nezávislost uvedené rady – Pravomoc neuplatnit vnitrostátní právní předpisy, které nejsou v souladu s unijním právem – Přednost unijního práva“

Ve spojených věcech C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18,

jejichž předmětem jsou tři žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podané rozhodnutími Sądu Najwyższego (Izba Pracy i Ubezpieczeń Społecznych) [Nejvyšší soud (pracovněprávní a sociálněprávní kolegium), Polsko], ze dne 30. srpna 2018 (C‑585/18) a ze dne 19. září 2018 (C‑624/18 a C‑625/18), došlými Soudnímu dvoru dne 20. září 2018 (C‑585/18) a dne 3. října 2018 (C‑624/18 a C‑625/18), v řízeních

A. K.

proti

Krajowe Radě Sądownictwa (C‑585/18),

a

CP (C‑624/18),

DO (C‑625/18)

proti

Sądu Najwyższymu,

za účasti

Prokuratora Generalnego, zastupovaného Prokuraturę Krajową,

SOUDNÍ DVŮR (velký senát),

ve složení K. Lenaerts, předseda, R. Silva de Lapuerta, místopředsedkyně, J.-C. Bonichot, A. Prechal (zpravodajka), E. Regan, P. G. Xuereb a L. S. Rossi, předsedové senátů, E. Juhász, M. Ilešič, J. Malenovský, N. Piçarra, soudci,

generální advokát: E. Tančev,

vedoucí soudní kanceláře: M. Aleksejev, vedoucí oddělení, a R. Schiano, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednáních konaných dne 19. března a 14. května 2019,

s ohledem na vyjádření předložená:

–        za A. K., CP a DO S. Gregorczyk-Abram a M. Wawrykiewiczem, adwokaci,

–        za Krajowou Radu Sądownictwa D. Drajewiczem, J. Dudziczem a D. Pawełczyk-Woicka, jako zmocněnci,

–        za Sąd Najwyższy M. Wrzołek-Romańczuk, radca prawny,

–        za Prokuratora Generalnego, zastupovaného Prokuratorę Krajową S. Bańkem, R. Hernandem, A. Reczkou, T. Szafrańskim a M. Szumacherem, jako zmocněnci,

–        za polskou vládu B. Majczynou a S. Żyrek, jako zmocněnci, ve spolupráci s W. Gontarskim, adwokat,

–        za lotyšskou vládu I. Kucina a V. Soņeca, jako zmocněnkyněmi,

–        za Evropskou komisi H. Krämerem a K. Herrmann, jako zmocněnci,

–        za Kontrolní úřad ESVO J. S. Watsonem, C. Zatschlerem, I. O. Vilhjálmsdóttir a C. Howdle, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 27. června 2019,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu článku 2 a čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, čl. 267 třetího pododstavce SFEU a článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i čl. 9 odst. 1 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (Úř. věst. 2000, L 303, s. 16; Zvl. vyd. 05/04, s. 79).

2        Tyto žádosti byly předloženy v rámci sporu mezi A. K., soudcem Naczelnego Sądu Administracyjnego (Nejvyšší správní soud, Polsko), a Krajowou Radou Sądownictwa (Národní rada soudnictví, Polsko) (dále jen „KRS“) (věc C‑585/18) a sporů mezi CP a DO, soudci Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud, Polsko), a posledně uvedeným soudem (věci C‑624/18 a C‑625/18), ohledně jejich povinného předčasného odchodu do důchodu v důsledku nabytí účinnosti nových vnitrostátních právních předpisů.

 Právní rámec

 Unijní právo

 Smlouva o EU

3        Článek 2 SEU zní takto:

„Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů.“

4        Článek 19 odst. 1 SEU stanoví:

„Soudní dvůr Evropské unie se skládá ze Soudního dvora, Tribunálu a specializovaných soudů. Zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění Smluv.

Členské státy stanoví prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie.“

 Listina

5        Hlava VI Listiny, nadepsaná „Soudnictví“, obsahuje článek 47, nadepsaný „Právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces“, který stanoví:

„Každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem.

Každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. […]

[…]“

6        Článek 51 Listiny, nadepsaný „Oblast použití“, stanoví:

„1.      Ustanovení této listiny jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie. Respektují proto práva, dodržují zásady a podporují jejich uplatňování v souladu se svými pravomocemi, při zachování mezí pravomocí, které jsou Unii svěřeny ve Smlouvách.

2.      Tato listina nerozšiřuje oblast působnosti práva Unie nad rámec pravomocí Unie, ani nevytváří žádnou novou pravomoc či úkol pro Unii, ani nemění pravomoc a úkoly stanovené ve Smlouvách.“

7        Článek 52 odst. 3 Listiny stanoví:

„Pokud tato listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod [podepsané v Římě dne 4. listopadu 2019], jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Toto ustanovení nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu.“

8        Vysvětlení k Listině základních práv (Úř. věst. 2007, C 303, s. 17) stanoví, pokud jde o čl. 47 druhý pododstavec Listiny, že toto ustanovení odpovídá čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“).

 Směrnice 2000/78

9        Článek 1 směrnice 2000/78 stanoví:

„Účelem této směrnice je stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě […] věku […] v zaměstnání a povolání, s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení.“

10      Článek 2 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se ‚zásadou rovného zacházení‘ rozumí neexistence jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na jakémkoli základě uvedeném v článku 1.“

11      V článku 9 odst. 1 směrnice 2000/78 je uvedeno:

„Členské státy zajišťují, aby soudní nebo správní řízení […] směřující k dodržování povinností podle této směrnice byla dostupná všem osobám, které se cítí poškozeny nedodržováním zásady rovného zacházení, i když vztahy, ve kterých mělo dojít k diskriminaci, již skončily.“

 Polské právo

 Ústava

12      Podle článku 179 Ústavy jmenuje prezident Polské republiky (dále jen „prezident republiky“) na návrh KRS soudce na dobu neurčitou.

13      Článek 186 odst. 1 Ústavy zní:

„[KRS] zajišťuje nezávislost soudů a soudců.“

14      Článek 187 Ústavy stanoví:

„1.      [KRS] se skládá z:

1)      prvního předsedy [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)], ministra spravedlnosti, předsedy [Naczelnego Sądu Administracyjnego (Nejvyšší správní soud)] a osoby jmenované prezidentem republiky,

2)      patnácti členů zvolených z řad soudců [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)], obecných soudů, správních soudů a vojenských soudů,

3)      čtyř členů zvolených [Sejmem (Sněmovna, Polsko)] z řad poslanců a dvou členů zvolených Senátem z řad senátorů.

[…]

3.      Funkční období volených členů [KRS] trvá čtyři roky.

4.      Organizační strukturu, rozsah činnosti a pracovní postupy [KRS], jakož i způsob volby jejích členů stanoví zákon.“

 Nový Zákon o Nejvyšším soudu

–       Ustanovení týkající se snížení věkové hranice pro odchod do důchodu soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)

15      Článek 30 ustawy o Sądzie Najwyższym (zákon o Nejvyšším soudu), ze dne 23. listopadu 2002 (Dz. U. z roku 2002, číslo 240), stanovil věkovou hranici pro odchod do důchodu soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) na 70 let.

16      Dne 20. prosince 2017 podepsal prezident Polské republiky ustawu o Sądzie Najwyższym (zákon o Nejvyšším soudu) ze dne 8. prosince 2017 (Dz. U. z roku 2018, číslo 5, dále jen „nový zákon o Nejvyšším soudu“), který nabyl účinnosti dne 3. dubna 2018. Tento zákon byl následně několikrát pozměněn.

17      Článek 37 nového zákona o Nejvyšším soudu zní:

„1.      Soudce [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] odchází do důchodu dnem dovršení věku 65 let, ledaže nejpozději 6 měsíců, avšak ne dříve než 12 měsíců před dosažením tohoto věku vyjádří vůli setrvat ve funkci a předloží osvědčení potvrzující, že je zdravotně způsobilý k plnění povinností soudce, vydané na základě zásad stanovených pro kandidáty do funkce soudce, a [prezident republiky] udělí s jeho setrváním ve funkci soudce [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] souhlas. 

1a.      [Prezident republiky] si před udělením souhlasu se setrváním soudce [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] ve funkci vyžádá stanovisko [KRS]. [KRS] předloží [prezidentovi republiky] své stanovisko do 30 dnů ode dne, v němž ji [prezident republiky] vyzve k jeho vydání. V případě, že stanovisko podle věty druhé nebude předloženo ve stanovené lhůtě, má se za to, že [KRS] vydala kladné stanovisko.

1b.      Při vyhotovování stanoviska podle odstavce 1a [KRS] zohledňuje zájem soudní moci nebo důležitý veřejný zájem, zejména racionální přidělování členů [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] nebo potřeby vyplývající z pracovního vytížení některých senátů [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)].

[…]

4.      Povolení uvedené v odstavci 1 se uděluje na dobu tří let, a to ne více než dvakrát. […]“

18      Článek 39 tohoto zákona stanoví:

„[Prezident republiky] určuje datum, k němuž soudce [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] odchází do důchodu či je rozhodnuto o jeho odchodu do důchodu.“

19      Článek 111 odst. 1 uvedeného zákona stanoví:

„Soudci [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)], kteří ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona dosáhli věku 65 let nebo kteří dosáhnou věku 65 let do 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, odcházejí do důchodu ke dni následujícímu po uplynutí 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nepředloží prohlášení a osvědčení uvedené v čl. 37 odst. 1 do jednoho měsíce ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona a [prezident republiky] nevysloví souhlas, aby soudce [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] nadále vykonával funkci. […]“

–       Ustanovení týkající se jmenování soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)

20      Podle článku 29 nového zákona o Nejvyšším soudu jsou soudci Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) jmenováni prezidentem republiky na návrh KRS. Článek 30 tohoto zákona uvádí podmínky, které musí daná osoba splňovat, aby mohla být jmenována na místo soudce Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud).

–       Ustanovení týkající se kárného kolegia

21      Nový zákon o Nejvyšším soudu zřídil v rámci Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) nové kolegium nazvané „Izba Dyscyplinarna“ (dále jen „kárné kolegium“).

22      Článek 20 nového zákona o Nejvyšším soudu stanoví:

„Pokud jde o kárné kolegium a soudce rozhodující v kárném kolegiu, pravomoci prvního předsedy [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)], jak jsou vymezeny v:

–        článku 14 odst. 1 bodech 1, 4 a 7, čl. 31 odst. 1, čl. 35 odst. 2, čl. 36 odst. 6, čl. 40 odst. 1 a 4 a čl. 51 odst. 7 a 14, vykonává předseda [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)], který řídí činnost kárného kolegia;

–        v článku 14 odst. 1 bodu 2 a v čl. 55 odst. 3 větě druhé, vykonává první předseda [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] po dohodě s předsedou [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)], který řídí činnost kárného kolegia.“

23      Článek 27 odst. 1 nového zákona o Nejvyšším soudu stanoví:

„Kárné kolegium rozhoduje ve věcech:

1)      kárných:

–        týkajících se soudců [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)],

[…]

2)      pracovního práva a práva sociálního zabezpečení týkajících se soudců [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)];

3)      povinného odchodu soudců [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] do důchodu.“

24      Článek 79 nového zákona o Nejvyšším soudu stanoví:

„Ve věcech pracovního práva a sociálního zabezpečení týkajících se soudců [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] a ve věcech souvisejících s odchodem soudce [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] do důchodu rozhoduje:

1)      v prvním stupni [Sąd Najwyższy (Nejvyšší soud)] ve složení jednoho soudce kárného kolegia;

2)      ve druhém stupni [Sąd Najwyższy (Nejvyšší soud)] ve složení tří soudců kárného kolegia.“

25      Článek 25 nového zákona o Nejvyšším soudu zní:

„Izba Pracy i Ubezpieczeń Społecznych [pracovněprávní a sociálněprávní kolegium] je příslušná rozhodovat ve věcech v oblasti pracovního práva, sociálního zabezpečení […]“.

26      Přechodná ustanovení nového zákona o Nejvyšším soudu zahrnují mimo jiné následující ustanovení:

„Článek 131

Do jmenování všech soudců [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] v kárném kolegiu nemohou být na místo v tomto kolegiu převedeni další soudci [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)].

[…]

Článek 134

Ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona se soudci [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] působící v kolegiu pracovněprávním, sociálněprávním a veřejných záležitostí stávají soudci pracovněprávního a sociálněprávního kolegia.“

27      Článek 131 nového zákona o Nejvyšším soudu byl změněn na základě čl. 1 bodu 14 ustawy o zmianie ustawy o Sądzie Najwyższym (zákon, kterým se mění zákon o Nejvyšším soudu) ze dne 12. dubna 2018 (Dz. U. z roku 2018, číslo 847), který nabyl účinnosti dne 9. května 2018, následovně:

„Soudci, kteří ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona zastávají místa členů ostatních kolegií [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)], mohou být převedeni na místa v kárném kolegiu. Až do dne, kdy budou poprvé jmenováni všichni soudci [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] v rámci kárného kolegia, soudce, který působí v jiném kolegiu [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)], poté, co obdrží souhlas prvního předsedy [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] a předsedy [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)], který řídí činnost kárného kolegia a kolegia, ve kterém soudce, který žádá o převedení, vykonává funkci, předloží [KRS] žádost o převedení na pracovní místo v kárném kolegiu. Do doby, než dojde k prvnímu obsazení všech míst v kárném kolegiu, jmenuje soudce kárného kolegia [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] na návrh [KRS] [prezident republiky].“

 Zákon o organizaci správního soudnictví

28      Článek 49 ustawy – Prawo o ustroju sądów administracyjnych (zákon o organizaci správního soudnictví) ze dne 25. července 2002 (Dz. U. z roku 2017, číslo 2188) stanoví, že na aspekty, které nejsou upraveny tímto zákonem, se vztahují ustanovení nového zákona o Nejvyšším soudu.

 Zákon o KRS

29      KRS je upravena ustawou o Krajowej Radzie Sądownictwa (zákon o Národní radě soudnictví) ze dne 12. května 2011 (Dz. U. částka 126 z roku 2011, číslo 714), ve znění ustawy o zmianie ustawy o Krajowej Radzie Sądownictwa oraz niektórych innych ustaw (zákon, kterým se mění zákon o Národní radě soudnictví a některé další zákony) ze dne 8. prosince 2017 (Dz. U. z roku 2018, číslo 3) (dále jen „zákon o KRS“).

30      Podle článku 9a zákona o KRS:

„1.      Sněmovna volí 15 členů [KRS] na společné čtyřleté funkční období, a to z řad soudců [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)], obecných soudů, správních soudů a vojenských soudů.

2.      Při volbě podle odstavce 1 Sněmovna pokud možno přihlíží k potřebě, aby v [KRS] byli zastoupeni soudci jednotlivých odvětví soudnictví a jednotlivých stupňů soudů.

3.      Společné funkční období nových členů [KRS] volených z řad soudců začíná plynout dnem následujícím po dni, kdy došlo k jejich zvolení. Členové [KRS] jmenovaní na předchozí funkční období setrvají ve svých funkcích do dne, kterým začíná plynout společné funkční období nových členů [KRS].“

31      Podle čl. 11a odst. 2 zákona o KRS mohou být kandidáti na místa členů KRS vybíraných z řad soudců navrženi skupinou alespoň 2 000 polských občanů a skupinou alespoň 25 soudců v aktivní službě. Proces jmenování členů KRS Sněmovnou upravuje článek 11d zákona o KRS.

32      V souladu s článkem 34 zákona o KRS přijímá tým složený ze tří členů KRS stanovisko k hodnocení kandidátů na funkci soudce.

33      Článek 35 zákona o KRS stanoví:

„1.      Pokud o místo soudce nebo justičního čekatele požádal více než jeden kandidát, sestaví tým seznam doporučených kandidátů.

2.      Tým při určování pořadí kandidátů na seznamu nejprve zohlední hodnocení kvalifikace kandidátů a navíc:

1)      profesní zkušenosti, včetně zkušeností s aplikací právních předpisů, akademickou tvorbu, stanoviska vydaná nadřízenými, doporučení, publikace a další dokumenty připojené k žádosti;

2)      stanovisko kolegia příslušného soudu a posouzení příslušného pléna soudců.

3.      Nedostatek dokumentů uvedených v odstavci 2 nebrání vypracování seznamu doporučených kandidátů.“

34      Článek 37 odst. 1 zákona o KRS zní:

„Pokud o místo soudce požádal více než jeden kandidát, [KRS] posoudí a zhodnotí všechny podané žádosti. V takovém případě přijme [KRS] usnesení obsahující rozhodnutí o předložení návrhu na jmenování do funkce soudce ve vztahu ke všem uchazečům.“

35      Článek 44 zákona o KRS stanoví:

„1.      Účastník řízení může podat odvolání k [Sądu Najwyższymu (Nejvyšší soud)] z důvodu, že usnesení [KRS] je protiprávní, nestanoví-li zvláštní ustanovení jinak. […]

1a.      V individuálních věcech týkajících se jmenování do funkce soudce [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] lze podat odvolání k [Naczelnymu Sądu Administracyjnymu (Nejvyšší správní soud)]. V těchto případech není možné se odvolat k [Sądu Najwyższymu (Nejvyšší soud)]. Odvolání k [Naczelnymu Sądu Administracyjnymu (Nejvyšší správní soud)] nesmí být založeno na tvrzení o nesprávném posouzení splnění kritérií, která jsou zohledňována při rozhodování o předložení návrhu na jmenování do funkce soudce [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)], ze strany kandidátů.

1b.      Pokud rozhodnutí uvedené v čl. 37 odst. 1 nenapadli v jednotlivých případech týkajících se jmenování do funkce soudce [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] všichni účastníci řízení, nabývá právní moci ta část rozhodnutí, která obsahuje rozhodnutí podat návrh na jmenování do funkce soudce [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)], a ta část, která obsahuje rozhodnutí nepředložit návrh na jmenování do funkce soudce téhož soudu v případě účastníků řízení, kteří nepodali odvolání.

2.      Odvolání se podává prostřednictvím Przewodniczącego [předseda KRS] ve lhůtě dvou týdnů od doručení odůvodněného usnesení. […]“

36      Podle článku 6 zákona ze dne 8. prosince 2017, kterým byl změněn zákon o KRS:

„Funkční období členů [KRS] uvedených v čl. 187 odst. 1 bodě 2 [Ústavy], zvolených na základě stávajících ustanovení, trvá do dne předcházejícího počátku funkčního období nových členů [KRS], avšak ne déle než 90 dní ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, ledaže skončilo již dříve uplynutím.“

 Spory v původních řízeních a předběžné otázky

37      Ve věci C‑585/18 předložil A. K., soudce Naczelnego Sądu Administracyjnego (Nejvyšší správní soud), který dosáhl věku 65 let před nabytím účinnosti nového zákona o Nejvyšším soudu, na základě čl. 37 odst. 1 a čl. 111 odst. 1 tohoto zákona prohlášení, v němž uvedl, že si přeje setrvat ve funkci. Dne 27. července 2018 vydala KRS na základě čl. 37 odst. 1a uvedeného zákona k této žádosti záporné stanovisko. Dne 10. srpna 2018 podal A. K. proti tomuto stanovisku odvolání k Sądu Najwyższymu (Nejvyšší soud). Na podporu tohoto odvolání A. K. zejména uvedl, že jeho povinný odchod do předčasného důchodu ve věku 65 let je v rozporu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU a článkem 47 Listiny, jakož i se směrnicí 2000/78, zejména jejím čl. 9 odst. 1.

38      Věci C‑624/18 a C‑625/18 se týkají dvou soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), CP a DO, kteří rovněž dosáhli věku 65 let před nabytím účinnosti nového zákona o Nejvyšším soudu a kteří nepředložili prohlášení podle čl. 37 odst. 1 a čl. 111 odst. 1 tohoto zákona. Poté, co byli informování o tom, že prezident republiky konstatoval podle článku 39 uvedeného zákona jejich odchod do důchodu ke dni 4. července 2018, obrátili se na Sąd Najwyższy (Nejvyšší soud) se žalobami proti tomuto soudu, směřujícími k určení, že jejich pracovní poměr jakožto soudců uvedeného soudu v aktivní službě se od uvedeného data nezměnil na poměr soudců tohoto soudu v důchodu. Na podporu svých žalob se dovolávají zejména porušení čl. 2 odst. 1 směrnice 2000/78, který zakazuje diskriminaci na základě věku.

39      Izba Pracy i Ubezpieczeń Społecznych (pracovněprávní a sociálněprávní kolegium) Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) (dále jen „pracovněprávní a sociálněprávní kolegium“), které tyto jednotlivé žaloby projednává, ve svých předkládacích rozhodnutích ve věcech C‑624/18 a C‑625/18 uvádí, že mu byly předloženy, jelikož kárné kolegium ještě nebylo ustaveno. Za těchto podmínek se předkládající soud táže, zda mu čl. 9 odst. 1 směrnice 2000/78 a článek 47 Listiny ukládají povinnost nepoužít vnitrostátní ustanovení, která vyhrazují pravomoc rozhodovat o takových žalobách dosud neustavenému kolegiu. Uvedený soud nicméně zdůrazňuje, že tato otázka by mohla pozbýt relevance v případě, že místa soudců v kárném kolegiu budou skutečně obsazena.

40      V předkládacích rozhodnutích ve věcech C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18 kromě toho předkládající soud uvádí, že zejména s ohledem na okolnosti, za kterých má dojít ke jmenování nových soudců kárného kolegia, panují závažné pochybnosti ohledně toho, zda toto kolegium a jeho členové poskytují dostatečné záruky nezávislosti a nestrannosti.

41      V tomto ohledu uvedený soud, který připomíná, že tito soudci jsou jmenováni prezidentem republiky na návrh KRS, nejprve uvádí, že na základě reformy vyplývající ze zákona ze dne 8. prosince 2017, kterým se mění zákon o Národní radě soudnictví a některé další zákony, již není patnáct členů KRS, kteří mají být, z dvaceti pěti jejích členů, voleni mezi soudci, voleno shromážděními soudců všech stupňů jako dříve, ale Sněmovnou. Podle předkládajícího soudu tato situace zasahuje do zásady dělby moci jakožto základu demokratického právního státu a není v souladu s mezinárodními a evropskými standardy v dané oblasti, jak vyplývá zejména z doporučení Výboru ministrů Rady Evropy o nezávislosti, efektivitě a odpovědnosti soudců CM/Rec(2010)12 ze dne 17. listopadu 2010, stanoviska Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva (Benátská komise) č. 904/2017 (CDL-AD (2017)031) ze dne 11. prosince 2017 a stanoviska Poradní rady Evropských soudců č. 10 (2007) pro Výbor ministrů Rady Evropy ohledně Soudní rady ve službách společnosti ze dne 23. listopadu 2007.

42      Dále, jak podmínky, zejména procesní, za kterých byli v průběhu roku 2018 členové KRS vybráni a jmenováni, tak přezkum způsobu, jakým tento takto složený orgán dosud jednal, svědčí o tom, že KRS je podřízena politické moci a není způsobilá plnit svou ústavní roli spočívající v zajištění nezávislosti soudů a soudců.

43      Nedávné volby nových členů KRS neproběhly transparentním způsobem a panují značné pochybnosti o tom, zda při nich byly skutečně dodrženy požadavky stanovené použitelnými právními předpisy. Kromě toho nebyl dodržen požadavek reprezentativnosti jednotlivých typů a úrovní soudů vyplývající z čl. 187 odst. 1 bodu 2 Ústavy. Mezi členy KRS totiž není žádný zvolený soudce Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), odvolacích nebo vojenských soudů, ale je v ní zástupce správního soudu vojvodství, dva zástupci krajských soudů a dvanáct zástupců okresních soudů.

44      Kromě toho přezkum činnosti nově vytvořené KRS odhaluje naprostou absenci stanovisek přijatých tímto orgánem za účelem obrany nezávislosti Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) v souvislosti s krizí vyvolanou nedávnými legislativními reformami týkajícími se tohoto soudu. KRS nebo její členové naopak veřejně kritizovali členy Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) za to, že položili Soudnímu dvoru předběžné otázky nebo spolupracovali s unijními orgány, konkrétně s Evropskou komisí. Kromě toho praxe KRS v případě, že má vydat stanovisko k případnému setrvání soudce Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) ve funkci po dosažení věku pro odchod do důchodu, který byl nově stanoven na 65 let, spočívá, jak o tom svědčí zejména stanovisko KRS napadené u předkládajícího soudu ve věci C‑585/18, v tom, že vydává neodůvodněná záporná stanoviska nebo se omezuje na zopakování znění čl. 37 odst. 1b nového zákona o Nejvyšším soudu.

45      Kromě toho výběr provedený KRS za účelem obsazení šestnácti míst soudců kárného kolegia, která dne 24. května 2018 prezident republiky prohlásil za uvolněná, ukazuje, že dvanáct kandidátů vybraných KRS, a sice šest státních zástupců, dva soudci, dva právní poradci a dva vysokoškolští pedagogové, jsou buď osoby, které byly do té doby podřízeny výkonné moci, nebo osoby, které v průběhu krize týkající se právního státu v Polsku jednaly na pokyn představitelů politické moci nebo v souladu s jejich očekáváním, anebo konečně osoby, které nesplňují zákonná kritéria, či osoby, kterým byly v minulosti uloženy disciplinární sankce.

46      Konečně předkládající soud zdůrazňuje, že postup, jakým má KRS vybírat kandidáty na pracovní místa soudce kárného kolegia, kteří nemohou být vybráni z řad již činných členů Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), byl nastaven a následně změněn tak, aby KRS mohla jednat podle svého uvážení, aniž je v tomto ohledu možná skutečná kontrola.

47      Zaprvé Nejvyšší soud již do tohoto procesu jmenování nemůže zasahovat, a není tedy již zaručeno účinné a konkrétní posouzení zásluh kandidátů. Zadruhé skutečnost, že kandidáti nepředloží dokumenty uvedené v čl. 35 odst. 2 zákona o KRS, které jsou nicméně pro účely rozhodování mezi dotčenými osobami zásadní, již nepředstavuje, jak vyplývá z čl. 35 odst. 3 tohoto zákona, překážku vytvoření seznamu kandidátů doporučených KRS. Zatřetí se podle článku 44 uvedeného zákona rozhodnutí KRS stávají konečnými, nebyla-li napadena všemi kandidáty, což vede k vyloučení jakékoli účinné možnosti soudního přezkumu těchto rozhodnutí.

48      V této souvislosti si předkládající soud klade otázku, jaký význam je třeba v souvislosti s dodržením požadavku nezávislosti soudů a soudců členských států, který vyplývá z unijního práva, přikládat takovým faktorům, jako jsou nezávislost orgánu odpovědného za výběr soudců na politické moci a okolnosti, které provázely výběr členů soudního kolegia vytvořeného ex nihilo v daném členském státě, když má uvedené kolegium pravomoc rozhodovat o věcech spadajících do unijního práva.

49      V případě, že takové soudní kolegium uvedený požadavek nezávislosti nesplňuje, si předkládající soud přeje zjistit, zda unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že mu ukládá povinnost nepoužít ustanovení vnitrostátního zákona, která tím, že vyhrazují tuto pravomoc tomuto soudnímu kolegiu, brání jeho vlastní pravomoci rozhodnout případně ve věcech v původních řízeních. V předkládacích rozhodnutích ve věcech C‑624/18 a C‑625/18 předkládající soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že má obecnou pravomoc v oblasti pracovního práva a sociálního zabezpečení, což ho obzvláště opravňuje k projednání takových sporů, jako jsou spory v původních řízeních, které se týkají tvrzeného porušení zákazu diskriminace na základě věku v zaměstnání.

50      Za těchto podmínek se Sąd Najwyższy (Izba Pracy i Ubezpieczeń Społecznych) [Nejvyšší soud (pracovněprávní a sociálněprávní kolegium)] rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru projednávané předběžné otázky.

51      Ve věci C‑585/18 zní předběžné otázky takto:

„1)      Je třeba čl. 267 třetí pododstavec SFEU ve spojení s čl. 19 odst. 1 a článkem 2 SEU, jakož i s článkem 47 [Listiny] vykládat v tom smyslu, že zcela nově zřizované kolegium soudu posledního stupně členského státu – příslušné k projednání věci odvolavšího se soudce vnitrostátního soudu – v němž mají rozhodovat výlučně soudci vybraní vnitrostátním orgánem, který má zajišťovat nezávislost soudů a soudců [(KRS)] a který s ohledem na způsob svého obsazování a své činnosti nepředstavuje záruku nezávislosti na zákonodárné a výkonné moci, je nezávislým soudem ve smyslu unijního práva?

2)      V případě záporné odpovědi na první otázku, je třeba čl. 267 třetí pododstavec SFEU ve spojení s čl. 19 odst. 1 a článkem 2 SEU, jakož i s článkem 47 Listiny vykládat v tom smyslu, že nepříslušné kolegium soudu posledního stupně členského státu splňující požadavky, které unijní právo klade na soud, k němuž byl podán opravný prostředek ve věci spadající do působnosti unijního práva, musí upustit od uplatnění ustanovení vnitrostátního zákona vylučujících jeho příslušnost v této věci?“

52      Ve věcech C‑624/18 a C‑625/18 jsou předběžné otázky formulovány následovně:

„1)      Je třeba článek 47 [Listiny] ve spojení s čl. 9 odst. 1 směrnice [2000/78] vykládat v tom smyslu, že v případě, kdy je k soudu poslední instance členského státu podán procesní prostředek (žaloba), v němž je namítáno porušení zákazu diskriminace na základě věku ve vztahu k soudci tohoto soudu a v němž byl podán návrh na vydání opatření k zajištění vzneseného nároku, je tento soud za účelem poskytnutí ochrany právům vyplývajícím z unijního práva a prostřednictvím předběžného opatření upraveného vnitrostátním právem povinen odmítnout použít ustanovení vnitrostátního práva, která jako příslušnou k projednání věci, jíž se opravný prostředek týká, určují organizační jednotku tohoto soudu, jež není funkční, neboť soudci, kteří mají v jejím rámci rozhodovat, nebyli jmenováni?

2)      Je v případě jmenování soudců do organizační jednotky příslušné podle vnitrostátního práva k projednání podaného procesního prostředku třeba čl. 267 třetí pododstavec SFEU ve spojení s čl. 19 odst. 1 a článkem 2 SEU, jakož i s článkem 47 Listiny vykládat v tom smyslu, že zcela nově zřizované kolegium soudu posledního stupně členského státu – příslušné k projednání věci soudce vnitrostátního soudu v prvním i ve druhém stupni – v němž mají rozhodovat výlučně soudci vybraní vnitrostátním orgánem, který má zajišťovat nezávislost soudů a soudců [(KRS)] a který s ohledem na způsob svého obsazování a své činnosti nepředstavuje záruku nezávislosti na zákonodárné a výkonné moci, je nezávislým soudem ve smyslu unijního práva?

3)      V případě záporné odpovědi na druhou otázku, je třeba čl. 267 třetí pododstavec SFEU ve spojení s čl. 19 odst. 1 a článkem 2 SEU, jakož i s článkem 47 Listiny vykládat v tom smyslu, že nepříslušné kolegium soudu posledního stupně členského státu splňující požadavky, které unijní právo klade na soud, k němuž byl podán opravný prostředek ve věci spadající do působnosti unijního práva, musí upustit od uplatnění ustanovení vnitrostátního zákona vylučujících jeho příslušnost v této věci?“

 Řízení před Soudním dvorem

53      Věci C-585/18, C‑624/18 a C‑625/18 byly spojeny rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 5. listopadu 2018.

54      Usnesením ze dne 26. listopadu 2018, A. K. a další (C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18, nezveřejněné, EU:C:2018:977), předseda Soudního dvora vyhověl žádosti předkládajícího soudu o projednání těchto věcí ve zrychleném řízení. Jak stanoví čl. 105 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudního dvora, den jednání byl určen neprodleně, v daném případě na 19. března 2019, a sdělen zúčastněným společně s doručením žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Uvedeným zúčastněným byla stanovena lhůta pro předložení případných písemných vyjádření.

55      Dne 19. března 2019 se před Soudním dvorem konalo první jednání. Dne 14. května 2019 se před Soudním dvorem konalo druhé jednání, zejména v návaznosti na žádost KRS, která Soudnímu dvoru nepředložila písemné vyjádření, nebyla zastoupena na prvním jednání a chtěla být vyslechnuta ústně, a s cílem umožnit zúčastněným vyjádřit se k případným dopadům rozsudku vydaného dne 25. března 2019, kterým Trybunał Konstytucyjny (Ústavní soud, Polsko) prohlásil článek 9a zákona o KRS za slučitelný s čl. 187 odst. 1 bodem 2 a odst. 4 Ústavy, na projednávané věci.

56      Při tomto druhém jednání KRS kromě toho předložila usnesení č. 6 přijaté shromážděním soudců kárného kolegia dne 13. května 2019, které obsahuje stanovisko tohoto kolegia k postupu v projednávaných spojených věcech. Toto usnesení bylo předáno přítomným zúčastněným a založeno do spisu.

57      Podáními došlými kanceláři Soudního dvora ve dnech 3. a 29. července 2019, 16. září 2019 a 7. listopadu 2019 polskou vládou, dne 4. července 2019 KRS a dne 29. října 2019 Prokuratorem Generalnym (nejvyšší státní zástupce, Polsko) bylo navrženo znovuotevření ústní části řízení.

58      Na podporu svého návrhu KRS v podstatě uvádí, že nesouhlasí se stanoviskem generálního advokáta, které vychází z nesprávných posouzení a nezohledňuje dostatečně argumentaci, kterou přednesla na jednání dne 14. května 2019. Z tohoto důvodu je dále třeba, aby Soudní dvůr přezkoumal možnost zohlednit písemné vyjádření, které KRS dříve podala a které jí bylo vráceno z důvodu jeho opožděnosti.

59      Polská vláda ve svém návrhu ze dne 3. července 2019 a v doplňujících vysvětleních, která zaslala Soudnímu dvoru dne 29. července a 16. září 2019, rovněž zdůrazňuje, že nesouhlasí se stanoviskem generálního advokáta, které obsahuje určité rozpory a je založeno, jak vyplývá z některých jeho bodů a z obdobných bodů, které obsahuje stanovisko generálního advokáta přednesené dne 11. dubna 2019 ve věci Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu) (C‑619/18, EU:C:2019:325), na údajně nesprávném výkladu starší judikatury Soudního dvora, a zejména rozsudku ze dne 27. února 2018, Associação Sindical dos Juízes Portugueses (C‑64/16, EU:C:2018:117). Uvedená vláda kromě toho tvrdí, že stanovisko generálního advokáta obsahuje určité nové argumenty a postoje, které nebyly dostatečně projednány. Uvedené skutečnosti přitom s ohledem na jejich inherentní význam nebo jejich zásadní důsledky pro různé právní modely platné v členských státech, pokud jde o složení národních rad soudnictví a postup jmenování soudců, odůvodňují znovuotevření ústní části řízení za účelem umožnit všem členským státům se k této otázce vyjádřit. Polská vláda ve svém návrhu ze dne 7. listopadu 2019, na jehož podporu předkládá zápis z jednání Sądu Okręgowego w Krakowie (okresní soud v Krakově, Polsko) ze dne 6. září 2019, tvrdí, že tento dokument je s to vyvolávat obavy, že rozhodnutí, které bude vydáno Soudním dvorem v projednávaných věcech, by mohlo představovat zdroj právní nejistoty v Polsku a že uvedený dokument tak obnáší novou skutečnost, která může mít rozhodující vliv na toto rozhodnutí Soudního dvora.

60      Konečně nejvyšší státní zástupce, který z převážné části odkazuje na již vyzdvižené skutečnosti a na argumentaci rozvinutou KRS a polskou vládou v jejich výše uvedených návrzích z 3., 4. a 29. července 2019, jakož i z 16. září 2019 na znovuotevření ústní části řízení, je zaprvé toho názoru, že okolnosti věcí v původním řízení nebyly dostatečně objasněny, jak podle něj vyplývá ze stanoviska generálního advokáta, zadruhé, že v tomto stanovisku byl zaujat postoj k významným skutečnostem, které nebyly mezi účastníky řízení nebo zúčastněnými projednány, a zatřetí, že uvedené stanovisko spočívá na nesprávném výkladu předchozí judikatury Soudního dvora, přičemž tento výklad údajně ukázal novou skutečnost, která může mít rozhodující vliv na rozhodnutí Soudního dvora.

61      V tomto ohledu je třeba připomenout, že statut Soudního dvora Evropské unie ani jednací řád Soudního dvora zúčastněným uvedeným v článku 23 tohoto statutu neumožňují předložit vyjádření v reakci na stanovisko přednesené generálním advokátem (rozsudek ze dne 6. března 2018, Achmea, C‑284/16, EU:C:2018:158, bod 26 a citovaná judikatura).

62      A dále, podle čl. 252 druhého pododstavce SFEU generální advokát předkládá veřejně, zcela nestranně a nezávisle odůvodněná stanoviska ve věcech, které podle statutu Soudního dvora Evropské unie vyžadují jeho účast. Soudní dvůr není vázán tímto stanoviskem ani důvody, na základě kterých k němu generální advokát dospěl. Nesouhlas zúčastněného se stanoviskem generálního advokáta tedy nemůže sám o sobě představovat důvod ke znovuotevření ústní části řízení, a to bez ohledu na otázky, kterými se generální advokát ve stanovisku zabýval (rozsudek ze dne 6. března 2018, Achmea, C‑284/16, EU:C:2018:158, bod 27 a citovaná judikatura).

63      Soudní dvůr může nicméně kdykoli po vyslechnutí generálního advokáta nařídit znovuotevření ústní části řízení v souladu s článkem 83 svého jednacího řádu, zejména pokud má za to, že věc není dostatečně objasněna nebo předložil-li některý z účastníků řízení po ukončení této části řízení novou skutečnost, která může mít rozhodující vliv na rozhodnutí Soudního dvora, anebo také má-li být věc rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi zúčastněnými projednán.

64      V projednávaném případě má však Soudní dvůr po vyslechnutí generálního advokáta za to, že po skončení písemné části řízení a po dvou jednáních, která se před ním konala, má k dispozici všechny informace nezbytné pro vydání rozhodnutí. Kromě toho poukazuje na to, že projednávané spojené věci nemají být rozhodnuty na základě argumentu, který nebyl mezi zúčastněnými projednán. Konečně má za to, že jednotlivé návrhy na znovuotevření ústní části řízení, které mu byly předloženy, neukazují na žádnou novou skutečnost, jež by mohla mít vliv na rozhodnutí, které má vydat v uvedených věcech. Za těchto podmínek není důvodné nařizovat znovuotevření ústní části řízení.

65      Konečně, pokud jde o návrh, kterým KRS znovu žádá Soudní dvůr, aby zohlednil její písemné vyjádření ze dne 4. dubna 2019, je třeba připomenout, že tato účastnice původního řízení, která byla podobně jako ostatní zúčastnění uvedení v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie vyzvána k podání vyjádření ve stanovené lhůtě, se, jak vyplývá ze samotného znění dopisu ze dne 28. března 2019, který zaslala Soudnímu dvoru, úmyslně takového podání v uvedené lhůtě zdržela. Za těchto podmínek nemůže být v této fázi řízení zohledněno ani výše uvedené písemné vyjádření, které KRS předložila opožděně, a které jí proto bylo vráceno.

 K předběžným otázkám

 K první otázce ve věcech C‑624/18 a C‑625/18

66      Podstatou první otázky předkládajícího soudu ve věcech C‑624/18 a C‑625/18 je, zda musí být čl. 9 odst. 1 směrnice 2000/78 ve spojení s článkem 47 Listiny vykládán v tom smyslu, že v případě, že soud členského státu rozhodující v posledním stupni rozhoduje o žalobě založené na důvodu vycházejícím z porušení zákazu diskriminace na základě věku, který vyplývá z této směrnice, je tento soud povinen odmítnout použít ustanovení vnitrostátního práva, která vyhrazují pravomoc rozhodnout o takové žalobě orgánu, který, jako kárné kolegium, dosud není ustaven, neboť osoby, které mají v jeho rámci rozhodovat, nebyly jmenovány.

67      V projednávané věci je však třeba zohlednit okolnost, že krátce po přijetí předkládacích rozhodnutí ve věcech C‑624/18 a C‑625/18 jmenoval prezident republiky soudce kárného kolegia, které tudíž bylo ustaveno.

68      S ohledem na tuto okolnost je třeba konstatovat, že odpověď na první otázku ve věcech C‑624/18 a C‑625/18 již není relevantní pro účely rozhodnutí, která má předkládající soud vydat v těchto dvou věcech. Nezbytnost takové odpovědi totiž odůvodňovalo pouze to, že kárné kolegium nebylo ve skutečnosti obsazeno.

69      Podle ustálené judikatury je přitom postup zavedený článkem 267 SFEU nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, které mají tyto soudy rozhodnout (rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Fish Legal a Shirley, C‑279/12, EU:C:2013:853, bod 29 a citovaná judikatura).

70      V tomto ohledu je třeba připomenout, že důvodem existence žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není vydávání konzultativních stanovisek k obecným nebo hypotetickým otázkám, ale potřeba skutečného vyřešení sporu (rozsudek ze dne 10. prosince 2018, Wightman a další, C‑621/18, EU:C:2018:999, bod 28 a citovaná judikatura). Pokud se ukáže, že položená otázka již není zjevně relevantní pro řešení daného sporu, Soudní dvůr má povinnost rozhodnout o nevydání rozhodnutí ve věci samé (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. října 2013, Stoilov i Ko, C‑180/12, EU:C:2013:693, bod 38 a citovaná judikatura).

71      Z toho vyplývá, jak uvedly KRS, polská vláda a Komise a jak to ostatně naznačuje samotný předkládající soud, jak plyne z bodu 39 tohoto rozsudku, že již není namístě, aby Soudní dvůr rozhodoval o první otázce položené ve věcech C‑624/18 a C‑625/18.

 K otázkám ve věci C‑585/18 a ke druhé a třetí otázce ve věcech C‑624/18 a C‑625/18

72      Podstatou otázek předkládajícího soudu ve věci C‑585/18 a jeho druhé a třetí otázky ve věcech C‑624/18 a C‑625/18, které je třeba zkoumat společně, je, zda článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, článek 267 SFEU a článek 47 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že takové kolegium nejvyššího soudu členského státu, jako je kárné kolegium, které má rozhodovat o věcech spadajících do působnosti unijního práva, splňuje, s ohledem na podmínky jeho zřízení a jmenování jeho členů, požadavky nezávislosti a nestrannosti stanovené těmito ustanoveními unijního práva. Pokud tomu tak není, předkládající soud se táže, zda zásada přednosti unijního práva musí být vykládána v tom smyslu, že vyžaduje, aby upustil od uplatnění ustanovení vnitrostátního práva, která vyhrazují příslušnost rozhodnout o takových věcech uvedenému soudnímu kolegiu.

 K pravomoci Soudního dvora

73      Nejvyšší státní zástupce zaprvé uvedl, že Soudní dvůr nemá pravomoc rozhodnout o druhé a třetí otázce položené ve věcech C‑624/18 a C‑625/18 z důvodu, že ustanovení unijního práva uvedená v těchto otázkách nevymezují pojem „nezávislý soud“ a neobsahují normy týkající se příslušnosti vnitrostátních soudů a národních rad soudnictví, a tyto otázky tedy spadají do výlučné pravomoci členských států a jsou zcela mimo pravomoc Unie.

74      Je však třeba konstatovat, že tyto argumenty předložené nejvyšším státním zástupcem se ve skutečnosti týkají samotného dosahu, a tudíž výkladu uvedených ustanovení unijního práva. Takový výklad přitom zjevně spadá do pravomoci Soudního dvora na základě článku 267 SFEU.

75      V tomto ohledu Soudní dvůr již rozhodl, že organizace soudnictví v členských státech sice spadá do pravomoci těchto států, nic to však nemění na tom, že při výkonu této pravomoci musí členské státy dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva [rozsudek ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu), C‑619/18, EU:C:2019:531, bod 52 a citovaná judikatura].

76      Nejvyšší státní zástupce zadruhé poukázal na to, že pokud jde o čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU a článek 47 Listiny, nedostatek pravomoci Soudního dvora k projednání těchto dvou předběžných otázek souvisí rovněž s tím, že vnitrostátní ustanovení dotčená v původních řízeních neprovádějí unijní právo ani nespadají do jeho působnosti, a nemohou tedy být posuzována z hlediska tohoto práva.

77      Co se týče nejprve ustanovení Listiny, je třeba připomenout, že Soudní dvůr může v rámci řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU provést výklad unijního práva pouze v mezích pravomocí, které jsou mu svěřeny (rozsudek ze dne 30. června 2016, Toma a Biroul Executorului Judecătoresc Horațiu-Vasile Cruduleci, C‑205/15, EU:C:2016:499, bod 22 a citovaná judikatura).

78      Působnost Listiny je v souvislosti s jednáním členských států definována v jejím čl. 51 odst. 1, podle kterého jsou ustanovení Listiny určena členským státům, pokud uplatňují právo Unie, přičemž toto ustanovení potvrzuje ustálenou judikaturu Soudního dvora, podle níž se základní práva zaručená v právním řádu Unie uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem, avšak nikoli mimo tyto situace (rozsudek ze dne 30. června 2016, Toma a Biroul Executorului Judecătoresc Horațiu-Vasile Cruduleci, C‑205/15, EU:C:2016:499, bod 23 a citovaná judikatura).

79      V projednávané věci, a pokud jde konkrétně o článek 47 Listiny, je třeba zdůraznit, že ve sporech v původních řízeních žalobci mimo jiné tvrdí, že byl vůči nim porušen zákaz diskriminace na základě věku v oblasti zaměstnání stanovený směrnicí 2000/78.

80      Kromě toho je třeba zdůraznit, že právo na účinnou právní ochranu je potvrzeno směrnicí 2000/78, jejíž článek 9 stanoví, že členské státy zajistí, aby každá osoba, která se cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení stanovené touto směrnicí, mohla uplatnit svá práva (rozsudek ze dne 8. května 2019, Leitner, C‑396/17, EU:C:2019:375, bod 61 a citovaná judikatura).

81      Z výše uvedeného vyplývá, že projednávané věci odpovídají situacím, které se řídí unijním právem, takže žalobci v původních řízeních se mohou dovolávat práva na účinnou soudní ochranu, které jim zaručuje článek 47 Listiny.

82      Pokud jde dále o působnost čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, je třeba připomenout, že toto ustanovení má zajistit účinnou soudní ochranu v „oblastech pokrytých právem Unie“, a to bez ohledu na situaci, ve které členské státy uplatňují toto právo ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny [rozsudek ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu), C‑619/18, EU:C:2019:531, bod 50 a citovaná judikatura].

83      Na rozdíl od toho, co v tomto ohledu tvrdil nejvyšší státní zástupce, okolnost, že vnitrostátní opatření ke snížení platů, jichž se týkala věc, v níž byl vydán rozsudek ze dne 27. února 2018, Associação Sindical dos Juízes Portugueses (C‑64/16, EU:C:2018:117), byla přijata z důvodu naléhavé potřeby odstranit nadměrný schodek rozpočtu dotyčného členského státu a v rámci unijního programu finanční pomoci poskytnuté tomuto členskému státu, byla – jak vyplývá z bodů 29 až 40 uvedeného rozsudku – zcela bezvýznamná pro výklad, na jehož základě dospěl Soudní dvůr k závěru, že se na dotčenou věc použije čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU. Tento závěr byl totiž založen na okolnosti, že vnitrostátní orgán dotčený v uvedené věci, a sice Tribunal de Contas (Účetní dvůr, Portugalsko), byl s výhradou ověření předkládajícím soudem v uvedené věci způsobilý rozhodovat jakožto soud o otázkách týkajících se uplatňování nebo výkladu unijního práva, a tudíž spadajících do oblastí pokrytých tímto právem [rozsudek ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu), C‑619/18, EU:C:2019:531, bod 51 a citovaná judikatura].

84      Vzhledem k tomu, že se spory v původních řízeních týkají údajných porušení pravidel unijního práva, stačí konstatovat, že v daném případě bude orgán, který má v uvedených sporech rozhodnout, rozhodovat o otázkách týkajících se uplatňování nebo výkladu unijního práva, a spadajících tedy do oblastí pokrytých tímto právem ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

85      Konečně, pokud jde o protokol (č. 30) o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království (Úř. věst. 2010, C 83, s. 313), kterého se rovněž dovolává nejvyšší státní zástupce, je třeba uvést, že ten se netýká čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, a připomenout, že ani nezpochybňuje použitelnost Listiny v Polsku a jeho účelem není zprostit Polskou republiku povinnosti dodržovat ustanovení Listiny [rozsudek ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu), C‑619/18, EU:C:2019:531, bod 53 a citovaná judikatura].

86      Z výše uvedeného vyplývá, že Soudní dvůr má pravomoc vykládat článek 47 Listiny a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU v projednávaných věcech.

 K případnému nevydání rozhodnutí ve věci samé

87      KRS, nejvyšší státní zástupce a polská vláda poukázali na to, že dne 17. prosince 2018 prezident republiky podepsal ustawu o zmianie ustawy o Sądzie Nawyższym (zákon, kterým se mění [nový zákon o Nejvyšším soudu]), ze dne 21. listopadu 2018 (Dz. U. z roku 2018, číslo 2507, dále jen „zákon ze dne 21. listopadu 2018“), který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2019.

88      Z článku 1 uvedeného zákona vyplývá, že čl. 37 odst. 1a až 4 a čl. 111 odst. 1 nového zákona o Nejvyšším soudu se zrušují a čl. 37 odst. 1 tohoto zákona se mění v tom smyslu, že „soudci Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) odcházejí do důchodu ve věku 65 let“. Nicméně je upřesněno, že posledně uvedené ustanovení se vztahuje pouze na soudce Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), kteří nastoupili do této funkce po 1. lednu 2019. Na soudce Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), kteří nastoupili do funkce před tímto datem, se vztahují dřívější ustanovení článku 30 zákona o Nejvyšším soudu ze dne 23. listopadu 2002, která stanovila odchod do důchodu při dosažení věku 70 let.

89      Článek 2 odst. 1 zákona ze dne 21. listopadu 2018 stanoví, že „[o]d data nabytí účinnosti tohoto zákona se každý soudce Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) nebo Naczelnego Sądu Administracyjnego (Nejvyšší správní soud), který odešel do důchodu podle čl. 37 odst. 1 až 4 nebo čl. 111 odst. 1 nebo 1a [nového zákona o Nejvyšším soudu], vrací do funkce, kterou vykonával ke dni nabytí účinnosti [uvedeného zákona]. Má se za to, že výkon funkce soudce Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) nebo Naczelnego Sądu Administracyjnego (Nejvyšší správní soud) pokračoval bez přerušení“.

90      Článek 4 zákona ze dne 21. listopadu 2018 v odstavci 1 stanoví, že „[ř]ízení zahájená podle čl. 37 odst. 1 a čl. 111 odst. 1 až 1b [nového zákona o Nejvyšším soudu] a odvolací řízení probíhající v těchto věcech ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona se ukončují“, a v odstavci 2, že „[ř]ízení o určení existence pracovního poměru soudce Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) nebo Naczelnego Sądu Administracyjnego (Nejvyšší správní soud) v aktivní službě týkající se soudců uvedených v čl. 2 odst. 1, zahájená a probíhající ke dni nabytí účinnosti zákona, se ukončují“.

91      Podle KRS, nejvyššího státního zástupce a polské vlády z článku 1 a čl. 2 odst. 1 zákona ze dne 21. listopadu 2018 vyplývá, že soudci, kteří jsou žalobci ve věcech v původních řízeních a kteří odešli do důchodu na základě nyní zrušených ustanovení nového zákona o Nejvyšším soudu, byli ze zákona znovu zařazeni ke svým příslušným soudům, až dokud nedosáhnou – v souladu s dříve platnými vnitrostátními právními předpisy – věku 70 let, a zároveň byla zrušena jakákoli možnost, aby prezident republiky prodloužil výkon jejich funkce po dosažení obvyklého věku odchodu do důchodu.

92      Za těchto podmínek a v souladu s tím, co stanoví článek 4 téhož zákona, který nařizuje ukončení takových sporů, jako jsou spory v původních řízeních, se tyto spory staly bezpředmětnými, takže již není namístě, aby Soudní dvůr rozhodl o projednávaných žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce.

93      S ohledem na výše uvedené se Soudní dvůr dne 23. ledna 2019 obrátil na předkládající soud, aby zjistil, zda v návaznosti na nabytí účinnosti zákona ze dne 21. listopadu 2018 má tento soud za to, že odpověď na jeho předběžné otázky je i nadále nezbytná k tomu, aby mohl vydat rozhodnutí ve věcech, které mu byly předloženy.

94      Ve své odpovědi ze dne 25. ledna 2019 předkládající soud na tuto otázku odpověděl kladně, přičemž upřesnil, že usnesením ze dne 23. ledna 2019 přerušil řízení o návrzích na nevydání rozhodnutí ve věci samé, které k němu podal nejvyšší státní zástupce, na základě čl. 4 odst. 1 a 2 zákona ze dne 21. listopadu 2018, dokud Soudní dvůr nerozhodne v projednávaných věcech.

95      Předkládající soud v této odpovědi uvádí, že odpověď na otázky položené v uvedených věcech je i nadále nezbytná k tomu, aby mohl vyřešit předběžné otázky procesní povahy, které vyvstávají před tím, než může v těchto věcech vydat rozsudky.

96      Kromě toho, pokud jde o meritum sporů v původních řízeních, cílem zákona ze dne 21. listopadu 2018 nebylo odstranit neslučitelnost vnitrostátního práva s unijním právem, ale provést předběžná opatření nařízená místopředsedkyní Soudního dvora v usnesení ze dne 19. října 2018, Komise v. Polsko (C‑619/18 R, nezveřejněné, EU:C:2018:852), potvrzeném usnesením Soudního dvora ze dne 17. prosince 2018, Komise v. Polsko (C‑619/18 R, EU:C:2018:1021). Tento zákon tak nezrušil ex tunc sporná ustanovení vnitrostátního práva ani jejich právní účinky. Zatímco cílem uvedeného zákona je opětovné uvedení soudců, kteří jsou žalobci v původních řízeních, do jejich funkcí po odchodu do důchodu a zavedení právní fikce nepřetržitého výkonu jejich mandátu v důsledku tohoto opětovného uvedení do funkce, žaloby v původním řízení směřují k určení, že dotčení soudci nikdy do důchodu neodešli a po celou tuto dobu plně zůstali ve funkci, což by mohlo vyplynout pouze z vyloučení napadených vnitrostátních pravidel na základě přednosti unijního práva. Toto rozlišení je přitom zásadní pro určení postavení dotyčných soudců z hlediska jejich způsobilosti přijímat soudní, organizační a správní opatření, jakož i z hlediska případných vzájemných nároků se Sądem Najwyższym (Nejvyšší soud) na základě pracovněprávního vztahu, nebo kárné odpovědnosti. V posledně uvedeném ohledu předkládající soud zdůrazňuje, že podle prohlášení zástupců politické moci vykonávali uvedení soudci soudcovské funkce až do 1. ledna 2019, dne nabytí účinnosti zákona ze dne 21. listopadu 2018, protiprávně.

97      Je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jež musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak i relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu normy unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 10. prosince 2018, Wightman a další, C‑621/18, EU:C:2018:999, bod 26, jakož i citovaná judikatura).

98      Z toho vyplývá, že k otázkám týkajícím se unijního práva se váže domněnka relevance. Soudní dvůr smí rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem odmítnout pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijní normy nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 10. prosince 2018, Wightman a další, C‑621/18, EU:C:2018:999, bod 27, jakož i citovaná judikatura).

99      V projednávané věci je třeba nejprve zdůraznit, že předkládající soud prostřednictvím předběžných otázek, které položil Soudnímu dvoru, a výkladem unijního práva, který v tomto případě požaduje, žádá o vyjasnění nikoli v souvislosti s meritem sporů, které mu byly předloženy a které samy souvisejí s jinými otázkami spadajícími do unijního práva, nýbrž v souvislosti s problémem procesní povahy, který musí rozhodnut in limine litis, neboť se týká samotné příslušnosti tohoto soudu k rozhodnutí v uvedených sporech.

100    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury má Soudní dvůr pravomoc upozornit vnitrostátní soud na prvky unijního práva, jež mohou přispět k řešení problému příslušnosti, který před ním vyvstal (rozsudky ze dne 22. října 1998, IN. CO. GE.’90 a další, C‑10/97 až C‑22/97, EU:C:1998:498, bod 15 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 12. prosince 2002, Universale-Bau a další, C‑470/99, EU:C:2002:746, bod 43). To platí zejména tehdy, pokud jako v projednávané věci, a jak vyplývá z bodů 79 až 81 tohoto rozsudku, vznesené otázky souvisejí s tím, zda vnitrostátní orgán obvykle příslušný k projednání sporu, ve kterém se jednotlivec dovolává práva, jež odvozuje z unijního práva, splňuje požadavky vyplývající z práva na účinnou soudní ochranu, jak ji zaručuje článek 47 Listiny a čl. 9 odst. 1 směrnice 2000/78.

101    Zákon ze dne 21. listopadu 2018 se netýká aspektů soudní příslušnosti k rozhodnutí ve věcech v původních řízeních, o kterých má rozhodnout předkládající soud a ohledně kterých uvedený soud v projednávané věci požádal o výklad unijního práva.

102    Dále je třeba upřesnit, že okolnost, že taková ustanovení vnitrostátního práva, jako jsou čl. 4 odst. 1 a 2 zákona ze dne 21. listopadu 2018, nařizují ukončení takových sporů, jako jsou spory v původních řízeních, v zásadě nemůže, při neexistenci rozhodnutí předkládajícího soudu nařizujícího takové ukončení nebo jeho rozhodnutí o nevydání rozhodnutí ve věci samé ve věcech v původních řízeních, vést Soudní dvůr k závěru, že již není namístě rozhodovat o otázkách, které mu byly předloženy v rámci řízení o předběžné otázce.

103    Je totiž třeba připomenout, že vnitrostátní soudy mají tu nejširší možnost obrátit se na Soudní dvůr s otázkou ohledně výkladu příslušných ustanovení unijního práva, přičemž tato možnost se u soudů rozhodujících v posledním stupni až na výjimky zakotvené v judikatuře Soudního dvora stává povinností. Vnitrostátní právní úprava nemůže vnitrostátnímu soudu bránit v tom, aby případně uvedené možnosti využil nebo aby tuto povinnost splnil. Tato možnost i tato povinnost jsou totiž nedílnou součástí systému spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedeného článkem 267 SFEU a patří k funkcím soudu pověřeného uplatňováním unijního práva, které toto ustanovení svěřuje vnitrostátním soudům (rozsudek ze dne 5. dubna 2016, PFE, C‑689/13, EU:C:2016:199, body 32 a 33, jakož i citovaná judikatura).

104    Taková vnitrostátní ustanovení, jako jsou ustanovení uvedená v bodě 102 tohoto rozsudku, tak nemohou bránit kolegiu soudu rozhodujícího v posledním stupni, které se střetne s otázkou týkající se výkladu unijního práva, trvat na otázkách, které předložilo v rámci řízení o předběžné otázce Soudnímu dvoru.

105    Konečně je třeba zdůraznit, že pokud jde o věci C‑624/18 a C‑625/18, které se týkají trvání či netrvání pracovního poměru soudce v činné službě mezi žalobci v původních řízeních a jejich zaměstnavatelem, Sądem Najwyższym (Nejvyšší soud), z vysvětlení poskytnutých předkládajícím soudem, uvedených v bodě 96 tohoto rozsudku, vyplývá, že s ohledem zejména na veškeré důsledky vyplývající z existence takového pracovního poměru, není případné nevydání rozhodnutí ve věci samé ve sporech, které byly předloženy uvedenému soudu, samozřejmé jen proto, že nabyl účinnosti čl. 2 odst. 1 zákona ze dne 21. listopadu 2018.

106    Ze všeho, co bylo uvedeno výše, vyplývá, že přijetí zákona ze dne 21. listopadu 2018 a jeho nabytí účinnosti nemohou odůvodnit to, že Soudní dvůr nerozhodne o druhé a třetí otázce ve věcech C‑624/18 a C‑625/18.

107    Naproti tomu pokud jde o věc C‑585/18, je třeba připomenout, že žaloba, která byla podána k předkládajícímu soudu, je namířena proti stanovisku KRS vydanému v rámci postupu, který může případně vést k rozhodnutí o prodloužení výkonu funkce soudce v případě žalobce v původním řízení nad rámec věkové hranice pro odchod do důchodu, nově stanovené na 65 let.

108    Je přitom nutno konstatovat, že z výše uvedených vysvětlení poskytnutých předkládajícím soudem nevyplývá, že by mohl předmět této žaloby zůstat zachován, konkrétně že by toto stanovisko mohlo být nadále platné, zatímco podle mezitím přijatých ustanovení vnitrostátního práva byla zrušena jak vnitrostátní ustanovení zavádějící tuto novou věkovou hranici, tak i ustanovení upravující postup prodloužení doby výkonu soudcovské funkce, v rámci nějž bylo takové stanovisko potřeba, s tím důsledkem, že žalobce v původním řízení může zůstat ve funkci soudce až do věku 70 let, v souladu s ustanoveními vnitrostátního práva platnými před přijetím takto zrušených ustanovení.

109    Za těchto podmínek a s ohledem na zásady připomenuté v bodech 69 a 70 tohoto rozsudku již není namístě, aby Soudní dvůr rozhodoval o otázkách položených ve věci C‑585/18.

 K přípustnosti druhé a třetí otázky ve věcech C‑624/18 a C‑625/18

110    Polská vláda uvádí, že druhá a třetí otázka ve věcech C‑624/18 a C‑625/18 jsou nepřípustné. Tyto otázky jsou podle ní zaprvé bezpředmětné, neboť odpovědi na ně nejsou nezbytné, jelikož řízení probíhající u pracovněprávního a sociálněprávního kolegia, které podalo žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jsou neplatná podle čl. 379 bodu 4 občanského soudního řádu pro porušení pravidel týkajících se složení a příslušnosti soudů. Senát rozhodující v tomto případě v rámci uvedeného kolegia je tvořen třemi soudci, zatímco článek 79 nového zákona o Nejvyšším soudu stanoví, že v takových věcech, o jaké se jedná v původních řízeních, má v prvním stupni rozhodovat jediný soudce. Zadruhé, odpovědi na uvedené otázky v žádném případě nemohou opravňovat předkládající soud, aby projednal věci, které spadají do pravomoci jiného kolegia Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), aniž by byla porušena výlučná pravomoc členských států v oblasti organizace soudnictví a překročena pravomoc Unie, a nemohou být tedy relevantní pro řešení sporů v původních řízeních.

111    Takto předložené skutečnosti, které se týkají věcných aspektů, však nemohou nijak ovlivnit přípustnost položených otázek.

112    Uvedené otázky se totiž v podstatě týkají právě toho, zda, bez ohledu na vnitrostátní pravidla o rozdělení soudní pravomoci platná v dotčeném členském státě, má takový soud, jako je předkládající soud, na základě ustanovení unijního práva uvedených v těchto otázkách povinnost upustit od uplatnění uvedených vnitrostátních pravidel a případně převzít soudní pravomoc ve sporech v původních řízeních. Rozsudek, kterým by Soudní dvůr potvrdil existenci takové povinnosti, by přitom byl závazný pro předkládající soud a všechny ostatní orgány Polské republiky, aniž by tomu mohla bránit vnitrostátní ustanovení týkající se neplatnosti řízení nebo rozdělení soudní pravomoci, na která odkazuje polská vláda.

113    Z toho vyplývá, že námitky vznesené polskou vládou, pokud jde o přípustnost uvedených otázek, nelze přijmout.

 K meritornímu přezkumu druhé a třetí otázky ve věcech C‑624/18 a C‑625/18

114    Je třeba připomenout, že, jak vyplývá z bodů 77 až 81 tohoto rozsudku, v takových situacích, o jaké se jedná v původních řízeních, v nichž žalobci tvrdí, že vůči nim došlo k porušení zákazu diskriminace na základě věku v oblasti zaměstnání stanoveného směrnicí 2000/78, se uplatní jak článek 47 Listiny, který zaručuje právo na účinnou právní ochranu, tak čl. 9 odst. 1 uvedené směrnice, který toto právo na účinnou právní ochranu znovu potvrzuje.

115    V souladu s ustálenou judikaturou platí, že i když při neexistenci unijní právní úpravy v dané oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany individuálních práv vyplývajících z unijního právního řádu, jsou členské státy zodpovědné za to, aby v každém případě zajistily dodržování práva na účinnou právní ochranu uvedených práv, jak jej zaručuje článek 47 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. října 1998, IN. CO. GE‘ 90 a další, C‑10/97 až C‑22/97, EU:C:1998:498, bod 14 a citovaná judikatura; ze dne 15. dubna 2008, Impact, C‑268/06, EU:C:2008:223, body 44 a 45, jakož i ze dne 19. března 2015, E.ON Földgáz Trade, C‑510/13, EU:C:2015:189, body 49 a 50, jakož i citovaná judikatura).

116    Kromě toho je třeba připomenout, že čl. 52 odst. 3 Listiny upřesňuje, že pokud tato listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá tato úmluva.

117    Jak přitom vyplývá z vysvětlení k článku 47 Listiny, ke kterým je nutno podle čl. 6 odst. 1 třetího pododstavce SEU a čl. 52 odst. 7 Listiny při jejím výkladu přihlížet, v tomto ohledu vyplývá, že čl. 47 první a druhý pododstavec odpovídá čl. 6 odst. 1 a článku 13 EÚLP (rozsudek ze dne 30. června 2016, Toma a Biroul Executorului Judecătoresc Horațiu-Vasile Cruduleci, C‑205/15, EU:C:2016:499, bod 40 a citovaná judikatura).

118    Soudní dvůr musí tudíž dbát na to, aby jím podaný výklad čl. 47 druhého pododstavce Listiny zajišťoval úroveň ochrany, která bude v souladu s úrovní, jež je zaručena článkem 6 EÚLP, tak jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva (rozsudek ze dne 29. července 2019, Gambino a Hyka, C‑38/18, EU:C:2019:628, bod 39).

119    Co se týče obsahu tohoto čl. 47 druhého pododstavce, ze samotného znění tohoto ustanovení vyplývá, že základní právo na účinnou právní ochranu, které zakotvuje, zahrnuje zejména právo každého na to, aby jeho věc byla spravedlivě projednána nezávislým a nestranným soudem.

120    Tento požadavek nezávislosti soudů, který je inherentní poslání rozhodovat jako soud, je součástí podstaty práva na účinnou soudní ochranu a základního práva na spravedlivý proces, které má zásadní význam jakožto záruka ochrany všech práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, a jako záruka zachování hodnot společných členským státům uvedených v článku 2 SEU, zejména hodnoty právního státu [rozsudek ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu), C‑619/18, EU:C:2019:531, bod 58 a citovaná judikatura].

121    Podle ustálené judikatury uvedený požadavek nezávislosti zahrnuje dva aspekty. První, vnější aspekt předpokládá, že dotčený orgán vykonává své funkce zcela samostatně, není hierarchicky na nikoho vázán ani není nikomu podřízen a od nikoho nepřijímá příkazy či pokyny jakéhokoliv původu, čímž je chráněn před vnějšími zásahy nebo tlaky, které by mohly narušit nezávislost rozhodování jeho členů a ovlivnit jejich rozhodnutí [rozsudky ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému), C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586, bod 63 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu), C‑619/18, EU:C:2019:531, bod 72].

122    Druhý, vnitřní aspekt souvisí s pojmem „nestrannost“ a týká se rovného odstupu ve vztahu ke stranám sporu a jejich příslušným zájmům s ohledem na předmět sporu. Tento aspekt vyžaduje objektivitu a neexistenci jakéhokoliv zájmu na vyřešení sporu mimo striktního použití právního předpisu [rozsudky ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému), C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586, bod 65 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu), C‑619/18, EU:C:2019:531, bod 73].

123    Tyto záruky nezávislosti a nestrannosti vyžadují existenci pravidel, zejména pokud jde o složení orgánu, jmenování, funkční období, jakož i důvody pro zdržení se hlasování, vyloučení pro podjatost a odvolání jeho členů, která umožní rozptýlit jakékoli legitimní pochybnosti jednotlivců, pokud jde o neovlivnitelnost uvedeného orgánu ve vztahu k vnějším skutečnostem a jeho neutralitu ve vztahu k zájmům střetávajícím se ve věci [rozsudky ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému), C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586, bod 66 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu), C‑619/18, EU:C:2019:531, bod 74].

124    V souladu se zásadou oddělení mocí, která charakterizuje fungování právního státu, musí být ostatně zaručena nezávislost soudnictví na zákonodárné a výkonné moci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. listopadu 2016, Poltorak, C‑452/16 PPU, EU:C:2016:858, bod 35).

125    V tomto ohledu je třeba, aby byli soudci chráněni před vnějšími zásahy nebo tlaky, které by mohly ohrozit jejich nezávislost. Pravidla zmíněná v bodě 123 tohoto rozsudku musí zejména umožňovat vyloučit nejen jakýkoli přímý vliv ve formě pokynů, ale také jakékoli formy nepřímého vlivu, který by mohl usměrňovat rozhodnutí dotyčných soudců [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu), C‑619/18, EU:C:2019:531, bod 112 a citovaná judikatura].

126    Tento výklad článku 47 Listiny je podpořen judikaturou Evropského soudu pro lidská práva týkající se čl. 6 odst. 1 EÚLP, podle níž toto ustanovení vyžaduje, aby soudy byly nezávislé jak na účastnících řízení, tak na výkonné a zákonodárné moci (ESLP, 18. května 1999, Ninn-Hansen v. Dánsko, CE:ECHR:1999:0518DEC002897295, s. 19 a citovaná judikatura).

127    Podle ustálené judikatury téhož soudu platí, že pro účely určení, zda je soud „nezávislý“ ve smyslu uvedeného čl. 6 odst. 1, je třeba vzít v úvahu zejména způsob jmenování a délku mandátu jeho členů, existenci ochrany před vnějšími tlaky a to, zda se daný orgán jeví jako nezávislý (ESLP, 6. listopadu 2018, Ramos Nunes de Carvalho e Sá v. Portugalsko, CE:ECHR:2018:1106JUD005539113, § 144 a citovaná judikatura), přičemž v tomto ohledu je třeba upřesnit, že jde o důvěru, kterou jakýkoliv soud v demokratické společnosti musí vzbuzovat u jednotlivců (v tomto smyslu viz ESLP, 21. června 2011, Fruni v. Slovensko, CE:ECHR:2011:0621JUD000801407, § 141)

128    Pokud jde o podmínku „nestrannosti“ ve smyslu téhož čl. 6 odst. 1, ta může být, rovněž podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, posuzována různými způsoby, a sice ze subjektivního hlediska, s přihlédnutím k osobnímu přesvědčení a chování soudce, to znamená, zda projevil v projednávané věci podjatost nebo osobní předsudky, jakož i z objektivního hlediska, což spočívá v určení, zda soud poskytuje, zejména svým složením, záruky dostačující k vyloučení jakýchkoliv legitimních pochybností o jeho nestrannosti. Objektivní posouzení spočívá v položení si otázky, zda nezávisle na chování soudce existují určité ověřitelné skutečnosti, které opravňují k pochybám o jeho nestrannosti. V této oblasti mohou mít význam i pouhá zdání. Jde znovu o důvěru, kterou soudy v demokratické společnosti musí vzbuzovat u jednotlivců, počínaje účastníky řízení (viz zejména rozsudky ESLP, 6. května 2003, Kleyn a další v. Nizozemsko, CE:ECHR:2003:0506JUD003934398, § 191 a citovaná judikatura, jakož i 6. listopadu 2018, Ramos Nunes de Carvalho e Sá v. Portugalsko, CE:ECHR:2018:1106JUD005539113, § 145, 147 a 149, jakož i citovaná judikatura).

129    Jak opakovaně zdůraznil Evropský soud pro lidská práva, tyto pojmy nezávislosti a nestrannosti jsou úzce spojeny, což vede k tomu, že je obvykle posuzuje společně (viz zejména ESLP, 6. května 2003, Kleyn a další v. Nizozemsko, CE:ECHR:2003:0506JUD003934398, § 192 a citovaná judikatura, jakož i 6. listopadu 2018, Ramos Nunes de Carvalho e Sá v. Portugalsko, CE:ECHR:2018:1106JUD005539113, § 150 a citovaná judikatura). Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva k tomu, aby bylo možné se vyjádřit k existenci důvodů pochybovat o tom, zda v dané věci jsou tyto požadavky na nezávislost nebo nestrannost splněny, je hledisko účastníka řízení relevantní, ale nehraje rozhodující roli. Rozhodující je, zda dotčené obavy lze považovat za objektivně podložené (viz zejména ESLP, 6. května 2003, Kleyn a další v. Nizozemsko, CE:ECHR:2003:0506JUD003934398, § 193 a 194, jakož i citovaná judikatura, a 6. listopadu 2018, Ramos Nunes de Carvalho e Sá v. Portugalsko, CE:ECHR:2018:1106JUD005539113, § 147 a 152, jakož i citovaná judikatura).

130    V této oblasti Evropský soud pro lidská práva opakovaně zdůrazňuje, že ačkoliv zásada oddělení výkonné moci od soudního orgánu nabývá v jeho judikatuře na významu, článek 6 ani žádné jiné ustanovení EÚLP nepředepisuje státům určitý ústavní model, který tím či oním způsobem řeší vztahy a interakci mezi jednotlivými druhy státní moci, ani tyto státy nenutí k tomu, aby naplňovaly ten či onen teoretický ústavní koncept přípustných mezí takové interakce. Vždy jde o otázku, zda v dané věci byly požadavky EÚLP dodrženy (viz zejména ESLP, 6. května 2003, Kleyn a další v. Nizozemsko, CE:ECHR:2003:0506JUD003934398, § 193 a citovaná judikatura; 9. listopadu 2006, Sacilor Lormines v. Francie, CE:ECHR:2006:1109JUD006541101, § 59, jakož i 18. října 2018, Thiam v. Francie, CE:ECHR:2018:1018JUD008001812, § 62 a citovaná judikatura).

131    V projednávaném případě se pochybnosti předkládajícího soudu v podstatě týkají toho, zda s ohledem na vnitrostátní pravidla týkající se zřízení takového specifického orgánu, jako je kárné kolegium, upravující zejména pravomoci svěřené tomuto kolegiu, jeho složení a podmínky a postupy, podle kterých jsou jmenováni v něm zasedající soudci, jakož i na kontext, v němž k uvedenému zřízení a jmenování soudců došlo, splňuje tento orgán a členové, z nichž je složen, požadavky nezávislosti a nestrannosti, které musí podle článku 47 Listiny splňovat soud, pokud má rozhodnout ve sporu, ve kterém jednotlivec namítá, jako v projednávaném případě, porušení unijního práva vůči němu.

132    Je věcí předkládajícího soudu, aby v konečném důsledku rozhodl o této otázce po provedení posouzení požadovaných za tímto účelem. Je totiž třeba připomenout, že článek 267 SFEU neopravňuje Soudní dvůr k tomu, aby použil pravidla unijního práva na určitý případ, nýbrž pouze k tomu, aby se vyjádřil k výkladu Smluv a aktů přijatých unijními orgány. Podle ustálené judikatury Soudní dvůr nicméně může v rámci soudní spolupráce zavedené tímto článkem na základě okolností uvedených ve spise poskytnout vnitrostátnímu soudu prvky výkladu unijního práva, které by mohly být pro tento soud užitečné při posuzování účinků toho či onoho ustanovení uvedeného práva (rozsudek ze dne 16. července 2015, ČEZ Razpredelenie Bulgaria, C‑83/14, EU:C:2015:480, bod 71 a citovaná judikatura).

133    V tomto ohledu, a pokud jde o samotné podmínky, za jakých došlo ke jmenování členů kárného kolegia, je třeba nejprve upřesnit, že samotná skutečnost, že jsou jmenováni prezidentem republiky nemůže založit jejich závislost na prezidentovi, ani vyvolat pochybnosti o jejich nestrannosti, pokud po svém jmenování nejsou dotčené osoby při výkonu své funkce vystaveny žádnému tlaku a nedostávají pokyny (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 31. ledna 2013, D. a A., C‑175/11, EU:C:2013:45, bod 99, jakož i ESLP, 28. června 1984, Campbell a Fell v. Spojené království, CE:ECHR:1984:0628JUD000781977, § 79; 2. června 2005, Zolotas v. Řecko, CE:ECHR:2005:0602JUD003824002 § 24 a 25; 9. listopadu 2006, Sacilor Lormines v. Francie, CE:ECHR:2006:1109JUD006541101, § 67, jakož i 18. října 2018, Thiam v. Francie, CE:ECHR:2018:1018JUD008001812, § 80 a citovaná judikatura).

134    Nicméně je třeba ještě ověřit, zda hmotněprávní a procesní podmínky, na jejichž základě jsou rozhodnutí o jmenování přijímána, jsou takového rázu, že nemohou u jednotlivců vyvolat legitimní pochybnosti stran neovlivnitelnosti dotyčných soudců ve vztahu k vnějším skutečnostem a jejich neutrality ve vztahu ke střetávajícím se zájmům, jakmile jsou dotčení jmenováni [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu), C‑619/18, EU:C:2019:531, bod 111].

135    Za tímto účelem je zejména důležité, aby byly uvedené podmínky a postupy nastaveny tak, že jsou splněny požadavky připomenuté v bodě 125 tohoto rozsudku.

136    V projednávané věci je třeba uvést, že článek 30 nového zákona o Nejvyšším soudu uvádí všechny podmínky, které musí daná osoba splňovat, aby mohla být jmenována členem tohoto soudu. Kromě toho podle článku 179 Ústavy a článku 29 nového zákona o Nejvyšším soudu jsou soudci kárného kolegia, stejně jako soudci, kteří mají zasedat v ostatních kolegiích uvedeného soudu, jmenováni prezidentem republiky na návrh KRS, tedy orgánu, kterému článek 186 Ústavy svěřuje úlohu zajišťovat nezávislost soudů a soudců.

137    Zásah takového orgánu v rámci procesu jmenování soudců v zásadě může jistě přispívat k zobjektivnění tohoto procesu [obdobně viz rozsudek ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu), C‑619/18, EU:C:2019:531, bod 115; v tomto smyslu viz rovněž ESLP, 18. října 2018, Thiam v. Francie, CE:ECHR:2018:1018JUD008001812, § 81 a 82]. Konkrétně skutečnost, že možnost prezidenta republiky jmenovat soudce Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) je podmíněna návrhem KRS v tomto smyslu, může objektivně omezit prostor pro rozhodování, který má prezident republiky při výkonu pravomoci, která je mu takto přiznána.

138    To však platí pouze za podmínky, že uvedený orgán je zejména sám dostatečně nezávislý na zákonodárné a výkonné moci a na orgánu, jemuž má takový návrh na jmenování předložit [obdobně viz rozsudek ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu), C‑619/18, EU:C:2019:531, bod 116].

139    Stupeň nezávislosti, jejž požívá KRS vůči zákonodárné a výkonné moci při plnění úkolů, které jsou jí svěřeny vnitrostátními právními předpisy, jakožto orgán, kterému článek 186 Ústavy svěřuje úlohu chránit nezávislost soudů a soudců, totiž může být relevantní, pokud jde o posouzení, zda soudci, které vybere, budou schopni splňovat požadavky nezávislosti a nestrannosti vyplývající z článku 47 Listiny.

140    Je věcí předkládajícího soudu, aby ověřil, zda KRS nabízí dostatečné záruky nezávislosti na zákonodárné a výkonné moci, a to s ohledem na všechny relevantní skutkové i právní okolnosti, které se vztahují jak k podmínkám, za kterých byli členové uvedeného orgánu určeni, tak ke způsobu, jakým tento orgán konkrétně plní svou roli.

141    Předkládající soud zmiňuje řadu skutečností, které podle něj mohou vyvolat pochybnosti o nezávislosti KRS.

142    Třebaže ta či ona ze skutečností takto zdůrazněných uvedeným soudem sama o sobě nemusí být zpochybnitelná a spadá v tomto případě do pravomoci členských států a jím uskutečňovaných rozhodnutí, může jejich kombinace, spolu s okolnostmi, za nichž byla tato rozhodnutí učiněna, vést k pochybnostem o nezávislosti orgánu, který se má podílet na procesu jmenování soudců, ačkoliv by takový závěr nebyl nutný, byly-li by uvedené skutečnosti posuzovány odděleně.

143    S touto výhradou mohou být ze skutečností uvedených předkládajícím soudem relevantní pro účely tohoto celkového posouzení následující skutečnosti: zaprvé okolnost, že KRS v novém složení byla ustavena prostřednictvím zkrácení čtyřletého mandátu členů, kteří do té doby tvořili tento orgán; zadruhé okolnost, že zatímco patnáct členů KRS volených z řad soudců bylo dříve voleno soudci, nyní jsou voleni součástí zákonodárné moci z kandidátů, kteří mohou být předloženi zejména skupinou dvou tisíc občanů nebo dvaceti pěti soudců, přičemž v důsledku takové reformy jmenování činí počet členů KRS vzešlých přímo z orgánů politické moci nebo jimi zvolených 23 z celkových 25 členů tohoto orgánu, a zatřetí případná existence nesrovnalostí, kterými mohl být dotčen proces jmenování některých členů KRS v jejím novém složení, na které poukazuje předkládající soud a které bude muset případně ověřit.

144    Za účelem uvedeného celkového posouzení může předkládající soud rovněž zohlednit způsob, jakým uvedený orgán plní své ústavní poslání chránit nezávislost soudů a soudců, a jakým vykonává své různé pravomoci, zejména zda tak činí způsobem, který by mohl zpochybnit jeho nezávislost na zákonodárné a výkonné moci.

145    Kromě toho s ohledem na skutečnost, že, jak vyplývá ze spisu, který má k dispozici Soudní dvůr, rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) nemohou být předmětem soudního přezkumu, je na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda způsob, jakým je v čl. 44 odst. 1 a 1a zákona o KRS vymezen rozsah odvolání, které lze podat proti rozhodnutí KRS o předložení návrhu na jmenování na místo soudce tohoto soudu, umožňuje zajistit účinný soudní přezkum takových rozhodnutí, zahrnující přinejmenším ověření, že nedošlo k překročení nebo zneužití pravomoci, nesprávnému právnímu posouzení nebo zjevně nesprávnému posouzení (v tomto smyslu viz ESLP, 18. října 2018, Thiam v. Francie, CE:ECHR:2018:1018JUD008001812, § 25 a 81).

146    Nezávisle na tomto přezkumu týkajícím se podmínek, za kterých byli jmenováni noví soudci kárného kolegia, a úlohy, kterou hraje KRS v tomto ohledu, bude moci předkládající soud za účelem ověření, zda tento soudní orgán a jeho členové splňují požadavky nezávislosti a nestrannosti vyplývající z článku 47 Listiny, zohlednit rovněž různé jiné skutečnosti, které charakterizují přímo uvedený orgán.

147    Jde zaprvé o okolnost, zdůrazněnou předkládajícím soudem, že takovému orgánu byla na základě čl. 27 odst. 1 nového zákona o Nejvyšším soudu svěřena výlučná pravomoc rozhodovat ve věcech pracovního práva a sociálního zabezpečení a odchodu do důchodu týkajících se soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), které dosud spadaly do pravomoci obecných soudů.

148    I když taková okolnost není sama o sobě rozhodující, je třeba připomenout, pokud jde zejména o spory týkající se povinného odchodu soudců Sądu Najwyższegwyższego (Nejvyšší soud) do důchodu, jako jsou spory v původním řízení, že k jejich přidělení kárnému kolegiu došlo souběžně se silně kritizovaným přijetím ustanovení nového zákona o Nejvyšším soudu, která snížila věkovou hranici pro odchod do důchodu soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) a vztáhla toto opatření na soudce tohoto soudu ve funkci, a která svěřila prezidentovi republiky diskreční pravomoc prodloužit aktivní výkon soudcovské funkce v případě soudců uvedeného soudu po dosažení nově stanovené věkové hranice pro odchod do důchodu.

149    V tomto ohledu je přitom třeba připomenout, že v rozsudku ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu) (C‑619/18, EU:C:2019:531), Soudní dvůr konstatoval, že přijetím uvedených opatření Polská republika zasáhla do neodvolatelnosti a nezávislosti soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) a nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

150    Zadruhé musí být v tomto kontextu poukázáno i na okolnost, rovněž zdůrazněnou předkládajícím soudem, že podle článku 131 nového zákona o Nejvyšším soudu smí být kárné kolegium složeno pouze z nově jmenovaných soudců, a tudíž s vyloučením soudců, kteří již působí v rámci Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud).

151    Zatřetí je třeba uvést, že kárné kolegium, třebaže bylo zřízeno jako kolegium Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), podle všeho požívá, na rozdíl od ostatních kolegií tohoto soudu a jak vyplývá zejména z článku 20 nového zákona o Nejvyšším soudu, v rámci uvedeného soudu obzvláště vysoké míry autonomie.

152    Ačkoli žádná z různých skutečností uvedených v bodech 147 až 151 tohoto rozsudku nemůže, sama o sobě a posuzována izolovaně, vést ke zpochybnění nezávislosti takového orgánu, jako je kárné kolegium, může tomu být jinak v důsledku jejich kombinace, a to tím spíše, pokud by výše uvedený přezkum v souvislosti s KRS odhalil nedostatek nezávislosti tohoto orgánu na zákonodárné a výkonné moci.

153    Předkládající soud tak bude muset posoudit, případně při zohlednění konkrétních důvodů nebo cílů, které před ním budou uvedeny ve snaze odůvodnit některá z dotyčných opatření, zda kombinace skutečností uvedených v bodech 143 až 151 tohoto rozsudku a všech dalších, řádně prokázaných, relevantních okolností, o kterých se dozví, může vyvolat u jednotlivců legitimní pochybnosti o neovlivnitelnosti kárného kolegia ve vztahu k vnějším skutečnostem, a zejména přímým či nepřímým vlivům zákonodárné a výkonné moci, a o jeho neutralitě ve vztahu ke střetávajícím se zájmům, a může tak vést k neexistenci zdání nezávislosti nebo nestrannosti uvedeného orgánu, jež je způsobilá narušit důvěru, kterou v demokratické společnosti musí justice u jednotlivců vzbuzovat.

154    Pokud by uvedený soud dospěl k závěru, že tomu tak je, vyplývalo by z toho, že takový orgán nesplňuje požadavky vyplývající z článku 47 Listiny a čl. 9 odst. 1 směrnice 2000/78, neboť nepředstavuje nezávislý a nestranný soud ve smyslu prvního z těchto ustanovení.

155    V takovém případě si předkládající soud přeje rovněž vědět, zda mu zásada přednosti unijního práva ukládá povinnost upustit od uplatnění ustanovení vnitrostátního práva, která vyhrazují soudní pravomoc rozhodnout ve sporech v původních řízeních uvedenému orgánu.

156    Za účelem zodpovězení této otázky je třeba připomenout, že unijní právo se vyznačuje tím, že vychází z autonomního pramene tvořeného Smlouvami, svou předností před právem členských států a přímým účinkem celé řady ustanovení použitelných ve vztahu k jejich státním příslušníkům i ve vztahu k samotným členským státům. Tyto zásadní charakteristické rysy unijního práva daly vzniknout strukturovanému systému na sobě navzájem závisejících zásad, norem a právních vztahů, jimiž jsou vzájemně vázány sama Unie a její členské státy, jakož i členské státy mezi sebou [posudek 1/17 (Dohoda CETA EU-Kanada), ze dne 30. dubna 2019, EU:C:2019:341, bod 109 a citovaná judikatura].

157    Zásada přednosti unijního práva zakotvuje nadřazenost unijního práva nad právem členských států (rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski, C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 53 a citovaná judikatura).

158    Tato zásada tedy ukládá všem orgánům členských států povinnost zajišťovat plný účinek jednotlivých unijních norem, přičemž právo členských států nemůže narušovat účinek přiznaný těmto jednotlivým normám na území uvedených států (rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski, C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 54 a citovaná judikatura).

159    V tomto ohledu je třeba zejména připomenout, že zásada konformního výkladu vnitrostátního práva, podle níž je vnitrostátní soud povinen vykládat vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu v souladu s požadavky unijního práva, je inherentní systému Smluv v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soud v rámci svých pravomocí zajistil plnou účinnost unijního práva při rozhodování sporu, který mu byl předložen (rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski, C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 55 a citovaná judikatura).

160    Ze zásady přednosti rovněž plyne, že pokud vnitrostátní soud, jež má v rámci svých pravomocí uplatnit ustanovení unijního práva, nemůže vyložit vnitrostátní právní úpravu v souladu s požadavky tohoto práva, má povinnost zajistit plný účinek těchto ustanovení tak, že na základě své vlastní pravomoci podle potřeby upustí od použití jakéhokoli odporujícího ustanovení vnitrostátních právních předpisů, i když je pozdějšího data, aniž musí nejprve žádat o jeho odstranění legislativní cestou nebo jakýmkoliv jiným ústavním postupem či na toto odstranění čekat (rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski, C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 58 a citovaná judikatura).

161    V tomto ohledu každému vnitrostátnímu soudu konkrétně přísluší, aby jakožto orgán členského státu v rámci svých pravomocí upustil v rámci sporu, který mu byl předložen, od použití jakéhokoliv vnitrostátního ustanovení odporujícího ustanovení unijního práva, které má přímý účinek (rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski, C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 61 a citovaná judikatura).

162    Pokud jde o článek 47 Listiny, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že uvedené ustanovení je samo o sobě dostačující a nemusí být upřesněno ustanoveními unijního nebo vnitrostátního práva k tomu, aby bylo jednotlivcům přiznáno právo uplatnitelné jako takové (rozsudky ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‑414/16, EU:C:2018:257, bod 78, a ze dne 29. července 2019, Torubarov, C‑556/17, EU:C:2019:626, bod 56).

163    Totéž platí pro čl. 9 odst. 1 směrnice 2000/78, jelikož, jak bylo připomenuto v bodě 80 tohoto rozsudku, když toto ustanovení stanoví, že členské státy zajistí, aby každý, kdo se cítí poškozen nedodržením zásady rovného zacházení stanovené touto směrnicí, mohl uplatnit svá práva, výslovně potvrzuje právo na účinnou právní ochranu v dané oblasti. Při provádění směrnice 2000/78 jsou totiž členské státy povinny dodržovat článek 47 Listiny a vlastnosti opravného prostředku podle čl. 9 odst. 1 uvedené směrnice tedy musí být definovány v souladu s uvedeným článkem 47 (obdobně viz ze dne 29. července 2019, Torubarov, C‑556/17, EU:C:2019:626, body 55 a 56).

164    V případě uvedeném v bodě 160 tohoto rozsudku je tedy vnitrostátní soud povinen v rámci svých pravomocí zajistit právní ochranu vyplývající pro jednotlivce z článku 47 Listiny a z čl. 9 odst. 1 směrnice 2000/78 a zajistit plný účinek těchto článků, přičemž v případě potřeby upustí od uplatnění jakéhokoli odporujícího vnitrostátního ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‑414/16, EU:C:2018:257, bod 79).

165    Ustanovení vnitrostátního práva, které by přiznávalo výlučnou pravomoc rozhodnout ve sporu, v němž jednotlivec namítá, jako v projednávaném případě, porušení práv vyplývajících z unijních právních norem, určitému orgánu, který nesplňuje požadavky nezávislosti a nestrannosti vyplývající z článku 47 Listiny, by přitom dotčenou osobu zbavovalo jakékoliv účinné právní ochrany ve smyslu tohoto článku a čl. 9 odst. 1 směrnice 2000/78, a bylo by v rozporu s podstatou práva na účinnou právní ochranu zakotveného v článku 47 Listiny (obdobně viz ze dne 29. července 2019, Torubarov, C‑556/17, EU:C:2019:626, bod 72).

166    Z toho vyplývá, že ukáže-li se, že vnitrostátní ustanovení vyhrazuje pravomoc rozhodnout v takovém sporu, o jaký se jedná v původních řízeních, orgánu, který nesplňuje požadavky nezávislosti nebo nestrannosti vyžadované na základě unijního práva, konkrétně článku 47 Listiny, má jiný orgán, kterému byl takový spor předložen, povinnost upustit za účelem zajištění účinné soudní ochrany ve smyslu uvedeného článku 47 a v souladu se zásadou loajální spolupráce zakotvenou v čl. 4 odst. 3 SEU od použití tohoto vnitrostátního ustanovení, aby tento spor mohl být rozhodnut soudem splňujícím tyto požadavky, který by byl v dané oblasti příslušný, kdyby tomu uvedené ustanovení nebránilo, to znamená zpravidla soudem, který byl v souladu s platnými právními předpisy příslušný před tím, než došlo k legislativní změně, která tuto příslušnost přiznala orgánu nesplňujícímu uvedené požadavky (obdobně viz rozsudky ze dne 22. května 2003, Connect Austria, C‑462/99, EU:C:2003:297, bod 42, jakož i ze dne 2. června 2005, Koppensteiner, C‑15/04, EU:C:2005:345, body 32 až 39).

167    Pokud jde dále o články 2 a 19 SEU, tedy ustanovení, kterých se rovněž týkají otázky položené Soudnímu dvoru předkládajícím soudem, je třeba připomenout, že článek 19 SEU, který vyjadřuje hodnotu právního státu zakotvenou v článku 2 SEU, pověřuje vnitrostátní soudy a Soudní dvůr úkolem zaručit plné uplatňování unijního práva ve všech členských státech a soudní ochranu práv, která pro jednotlivce z unijního práva vyplývají [rozsudek ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu), C‑619/18, EU:C:2019:531, bod 47 a citovaná judikatura].

168    Zásada účinné soudní ochrany práv, která pro jednotlivce vyplývají z unijního práva, na kterou odkazuje čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, přitom představuje obecnou zásadu unijního práva, která je nyní potvrzena v článku 47 Listiny, takže první z těchto ustanovení ukládá všem členským státům, aby stanovily prostředky nezbytné k zajištění účinné soudní ochrany, ve smyslu zejména druhého z uvedených ustanovení, v oblastech pokrytých právem Unie [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu), C‑619/18, EU:C:2019:531, body 49 a 54, jakož i citovaná judikatura].

169    Za těchto podmínek se samostatný přezkum článku 2 a čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, který může pouze podpořit závěr již uvedený v bodech 153 a 154 tohoto rozsudku, nejeví jako nezbytný pro účely odpovědi na otázky předkládajícího soudu a řešení sporů, které mu byly předloženy.

170    Konečně v projednávaném případě není ani namístě, aby Soudní dvůr vykládal článek 267 SFEU, rovněž zmíněný předkládajícím soudem v jeho otázkách. V předkládacím rozhodnutí totiž tento soud neposkytl žádné vysvětlení, pokud jde o důvody, proč by mohl být výklad tohoto článku relevantní pro řešení otázek, o nichž má rozhodnout ve sporech v původních řízeních. Mimoto se každopádně zdá, že výklad článku 47 Listiny a čl. 9 odst. 1 směrnice 2000/78, který byl proveden v bodech 114 až 154 tohoto rozsudku, stačí k podání odpovědi způsobilé vést uvedený soud při rozhodnutích, která má přijmout v uvedených sporech.

171    S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou a třetí otázku položenou ve věcech C‑624/18 a C‑625/18 odpovědět takto:

–        Článek 47 Listiny a čl. 9 odst. 1 směrnice 2000/78 musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby spory týkající se uplatňování unijního práva mohly spadat do výlučné pravomoci orgánu, který není nezávislým a nestranným soudem ve smyslu prvního z těchto ustanovení. Tak je tomu v případě, kdy objektivní podmínky, za kterých byl dotyčný orgán zřízen, a jeho charakteristiky, jakož i způsob, jakým byli jmenováni jeho členové, mohou vyvolat u jednotlivců legitimní pochybnosti o neovlivnitelnosti tohoto orgánu ve vztahu k vnějším skutečnostem, zejména přímým či nepřímým vlivům zákonodárné a výkonné moci, a o jeho neutralitě ve vztahu ke střetávajícím se zájmům, a mohou tak vést k neexistenci zdání nezávislosti nebo nestrannosti uvedeného orgánu, jež je způsobilá narušit důvěru, kterou v demokratické společnosti musí justice u jednotlivců vzbuzovat. Předkládajícímu soudu přísluší, aby s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem, které má k dispozici, určil, zda tomu tak je v případě takového orgánu, jako je kárné kolegium Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud).

–        V takovém případě musí být zásada přednosti unijního práva vykládána v tom smyslu, že vyžaduje, aby předkládající soud upustil od použití ustanovení vnitrostátního práva vyhrazujícího pravomoc rozhodnout ve sporech v původních řízeních uvedenému orgánu, aby tyto spory mohly být posouzeny soudem splňujícím výše uvedené požadavky nezávislosti a nestrannosti, který by byl v dané oblasti příslušný, kdyby tomu uvedené ustanovení nebránilo.

 K nákladům řízení

172    Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

1)      Není již namístě odpovídat na otázky položené Izbou Pracy i Ubezpieczeń Społecznych (pracovněprávní a sociálněprávní kolegium) Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud, Polsko) ve věci C‑585/18 ani na první otázku položenou tímto soudem ve věcech C‑624/18 a C‑625/18.

2)      Na druhou a třetí otázku položenou uvedeným soudem ve věcech C‑624/18 a C‑625/18 je třeba odpovědět takto:

Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 9 odst. 1 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby spory týkající se uplatňování unijního práva mohly spadat do výlučné pravomoci orgánu, který není nezávislým a nestranným soudem ve smyslu prvního z těchto ustanovení. Tak je tomu v případě, kdy objektivní podmínky, za kterých byl dotyčný orgán zřízen, a jeho charakteristiky, jakož i způsob, jakým byli jmenováni jeho členové, mohou vyvolat u jednotlivců legitimní pochybnosti o neovlivnitelnosti tohoto orgánu ve vztahu k vnějším skutečnostem, zejména přímým či nepřímým vlivům zákonodárné a výkonné moci, a o jeho neutralitě ve vztahu ke střetávajícím se zájmům, a mohou tak vést k neexistenci zdání nezávislosti nebo nestrannosti uvedeného orgánu, jež je způsobilá narušit důvěru, kterou v demokratické společnosti musí justice u jednotlivců vzbuzovat. Předkládajícímu soudu přísluší, aby s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem, které má k dispozici, určil, zda tomu tak je v případě takového orgánu, jako je kárné kolegium Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud).

V takovém případě musí být zásada přednosti unijního práva vykládána v tom smyslu, že vyžaduje, aby předkládající soud upustil od použití ustanovení vnitrostátního práva vyhrazujícího pravomoc rozhodnout ve sporech v původních řízeních uvedenému orgánu, aby tyto spory mohly být posouzeny soudem splňujícím výše uvedené požadavky nezávislosti a nestrannosti, který by byl v dané oblasti příslušný, kdyby tomu uvedené ustanovení nebránilo.

Podpisy.

*–      Jednací jazyk: polština.